Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Super a hlásíš na správným místě :D Počítám s tebou! Máš nějaký preferovaný termín? Za sebe říkám, že se mi to nehodí v první půlce srpna, tak jestli to třeba směřovat na tu druhou?

Hello hello, this is your zmrtvýchvstalé vedení Asgaaru

V první řadě doufám, že se vám v osobním i herním životě daří vše dobře a máte se fajn. Já hlásím, že už jsem se navrátila ze zahraničí a minimálně než začne další akademická panika ke konci semestru se posnažím zase aktivněji zapojit. Ano, přiznávám se, že jsem bez Elisy trochu odpadla, za což se omlouvám. Zároveň ale děkuju Sionnovi a Nemesisovi a všem dalším, co se starali o svoje funkce nebo celkově smečku, že jste to takhle pěkně podrželi

Chtěla bych také přivítat všechny nově příchozí či nově narozené. Doufám, že se vám u nás líbí a líbit bude. Snad si taky brzy zahrajeme.

Dále hlásím, že by to chtělo uspořádat přes léto SMEČKOVÝ LOV, a proto se ptám, kdo a kdy byste měli zájem (nehlaste se všichni :D). Lov bude klasicky v lese a ráda bych, abychom se nesekli na měsíc plus, takže by to bylo ideálně co nejmíň postů. Prosím, napište do komentářů, co si o tom myslíte.

A na závěr, abych vám to trochu vykompenzovala, přináším DVĚ NEHERNÍ AKCE.

První z nich poběží celé léto (tj. konec bude 31.8. ve 23:59) a půjde o FOTOAKCI. Vaším úkolem bude poslat mi libovolné množství fotografií z léta. Je úplně jedno, jestli to bude fotka od moře, z procházky do lesa, hezky seskupených mraků nebo hezky uklizeného stolu. Jednoduše vyfoťte za léto cokoli, co vás zaujme. Když k fotografii/ím připojíte pár větiček o tom, co jste dělali či viděli, co se vám líbilo nebo co vám udělalo radost, bude to úplně super. To mi vše pak pošlete s předmětem „fotoakce“ do vzkazu. Klidně pošlete jeden vzkaz hned ze začátku, a pak ve vlákně dopošlete další věci, když budete mít chuť.

Druhá akce, KRESLÍCÍ AKCE, bude více tvůrčí a potrvá do půlky srpna(tj. 15.8. do 23:59), ale kdybyste potřebovali více času, můžeme se klidně domluvit. V akci půjde o to nakreslit Elisin a Castielům hrob/mohylu v údolí, jak si ji představujete, k tomu navíc můžete ale nemusíte připojit několik větiček popisu. Abych to ujasnila, ráda bych obrázek, případně i popisek, využila do popisku Asgaaru na památku naší dlouholeté alfy a taky, aby každý ze smečky věděl, že něco takového v lese je.
Dodávám rovněž odkaz na popis místa z postu Osuda:

https://ibb.co/3rYjMrV

Těším se na výtvory a společnou hru a přeji vám všem krásné léto!

Pac a pusu,

Arčí

Ještěři zmizeli a já jsem jenom doufal, že už se nevrátí. Ale nic nemohlo být garantované, stejně jako se tu objevili poprvé se sem mohli zase zatoulat znova a nebo se dokonce vrátit. Teď nad tím ale nemělo smysl polemizovat. Moji pozornost zaujalo to vlče, o kterém zřejmě ani Castor neměl ponětí. Nemo to ale hned na to vysvětlil. Je to už hrozně dlouho, napadlo mě, i když jsem si nebyl přesně jistý, kolik času uběhlo, když jsem byl... mimo. Ale rozhodně dlouho. Sníh už jsem neviděl pěkně dlouho a nyní se navíc nad námi vznášelo odporné parno. "Zůstane tedy tady?" zeptal jsem se nad nevysloveným faktem, že už se její máma s největší pravděpodobností nevrátí. Stejně jako se nikdo nevrátil pro Lilac. V tu chvíli mi vlastně došlo, že ani nevím, kde teď. Nevěděl jsem vůbec nic. Chtěl jsem se na to zeptat Nemesise, ale ten zamířil označkovat hranice. Bylo to potřeba, a tak jsem jenom vděčně přikývl. Nějak jsem na to neměl teď energii to dělat sám. "Ale vrátíš se potom, prosím?" Možná to znělo příliš potřebně, ale já jsem ho teď chtěl viděl. Měl jsem co dohánět a napravovat. Zejména se svou rodinou. Měl jsem pocit, jako by nade mnou visel těžký nepříjemný kámen, který se ne a ne pohnout jako bych neměl sílu jej nadzvednout. Ale musel jsem. To už mi za těch několik měsíců došlo.
Přešel jsem tedy za bílým vlčetem, které tu se mnou zůstalo a nedaleko od nás si hrálo s broučky. Bylo na něm vidět, že je ze mě celé takové nesvé. "Nemusíš se mě bát, maličká," prohodil jsem směrem k ní ve snaze ji aspoň trochu uklidnit. "Jak ti říkají?" zeptal jsem se, protože jsem vlastně ani nepostřehl její jméno, jestli ho Nemo říkal. Pak jsem se otočil na Castora a kývl na něj. "Půjdeme se schovat někam do stínu hlouběji do lesa," pověděl jsem mu a pak se obrátil k vlčí slečně. "A ty mi zatím můžeš povyprávět, co všěchno jste s Nemem už viděli."

//Ještěrky gone? Jestli ne, tak mě klidně slapněte osudem :D

Zdálo se, že všichni souhlasili s konečným plánem a s tím, že se malá vlčice rozhodně nebude používat jako návnada a to ačkoli Castor podotknul, že ještěři obvykle vlky v jídelníčku nemají. To sice byla pravda, ale nikdo z nás nechtěl pokoušet, co jsou tihle zač. Proč se museli divný nový ještěrky nastěhovat zrovna do našeho lesa, pomyslel jsem si útrpně a udělal si v hlavě mentální poznámku, že by to chtělo zkusit vystopovat, odkud se sem dostali a zřejmě i raději obejít hranice.
Vrhli jsme se tedy všichni do vyhánění těch tvorů. Snažil jsem se hlasitě dupat, vrčet a tak nějak obecně dělat co největší rámus. Z ostatních tří stran to samé dělali Castor a Nemesis. Z oblohy nad námi se ozýval děsný rykot nějakého ptáka, který jakoby se nám snažil pomoci. Nikdo je tu nechce, ani místní zvířata, pomyslel jsem si. Po chvíli se nám pomalu ale jistě podařilo vyhnat ještěry pryč z území. Ještě jsem se pro jistotu ohlédl, jestli jsou opravdu všichni pryč a nevrací se, než jsem se obrátil na Castora s Nemesisem a tím bílým vlčetem. "Dobrá práce. Díky za pomoc. Snad už se nevrátí ať to bylo co bylo." Krátce jsem se podíval na vlče, které ode mě stálo kousek dál, ale zase ne tak moc, abych si mohl být jistý, že to neslyšela. "Kdo je to?" zeptal jsem se tiše dvou dospělých vlků. Bylo to asi špatně, ale tak nějak jsem neměl tušení. Neměl jsem tušení, co se ve smečce za poslední hodně dlouhou dobu dělo. Od té doby, co odešla... A cítil jsem se bez energie už jen po takovém nakonec ještě poměrně snadném vyhnání cizinců. Slyšel jsem z lesa nějaké volání, ale místo toho jsem si sedl na zem a zadíval jsem se na Nemesise. U srdce mě bodla výčitka. Bylo třeba začít pomalu a postupně. A přestat myslet na "co by kdyby". Jenže to se snáz řeklo než dělalo.

Začali jsme se tu ze smečky seskupovat, ale zdálo se, že ještěři se nikam moc neměli. To ostatně podotkl i Castor, který taky nevěděl, co jsou zač. "Musíme být opatrní, mohou být nebezpeční," podotkl jsem. Na čele se mi začala postupně tvořit a prohlubovat rýha od toho, jak jsem se mračil a usilovně přemýšlel, jak z téhle patálie ven. Nemesis měl naštěstí dva dobré nápady. Krátce jsem na něj pohlédl a všiml si, že vypadá jinak. Starší a navíc na obličeji měl jakési věci, co jsem si nepamatoval. Ale na to teď nebyl čas. Přikázat jim to zní nejjednodušeji.... Ale co když se s tou magií něco pokazí?
V tom se do toho vložilo to sněhově bílé vlče s nápadem, který byl sice na její věk neuvěřitelně odvážný, ale zároveň hraničil s šílenstvím. Na chvilku mi to tak vyrazilo dech, že mi trvalo několik vteřin, než jsem si vše urovnal tak, abych mohl reagovat. "V žádném případě," zavrtěl jsem hlavou. "To je moc nebezpečné," dodal jsem ale a pokusil se na vlče jemně usmát. Vše jsem si ještě jednou v hlavě zopakoval, než jsem došel k závěru. "Zkusíme je obklíčit, jak říkal Nemesis a pak dělat co největší rámus. Mohli by si třeba myslet, že je nás tu opravdu hodně a raději vypadnout. Půjdu zprava," pověděl jsem a pak jen krátce kývl hlavou na Castora a svého nejmladšího syna s vlčetem, než jsem vyrazil. Trochu mi ale cestou začínalo vrtat hlavou, kde se to vlče vzalo.

//Varani 5

Zíral jsem na ještěry a nervózně přešlapoval na místě. Byl jsem z toho rozhozený. Mockrát se mi nestávalo, že bych nevěděl, co dělat. Naštěstí moje zavolání vyslyšeli vlci ze smečky. Brzy se ukázal Castor. Pokýval jsem mu na pozdrav a pak jsme si vyměnili významný pohled ohledně ještěrů. Nebyl jsem si jistý, co s nimi. Napadnout je byla jedna z variant a s magií by se nám to možná podařilo, ale jelikož jsem nic takového předtím neviděl, nic mi nemohlo zaručit, že plazi taky náhodou neovládali nějakou magii a co pak? Další možností bylo je zkusit nějak ošálit, ale jak? Navíc nás stále ještě bylo málo.
Zanedlouho se objevil Nemesis a spolu s ním sněhově bílé vlče. Překvapeně jsem si jej prohlédl, ale nějaké povídání si a představování se nebyl ani čas ani vhodná chvíle. Nemesis se ptal, co se děje, ale brzy na to si všiml nezvaných návštěvníků. "Co s nimi? Zkusit je vyhnat, nebo nějak ošálit, aby odešli? Nevím, co jsou zač. Nikdy jsem nic takového neviděl. Mohou být nebezpeční nebo i ovládat magii." Podíval jsem se na oba dospělé vlky. Třeba měli víc zkušeností. Navíc si oba mohli povšimnout, že jsem nebyl ve své nejlepší kondici. V hlavě mě navíc stále rýpala myšlenka, že Elisa by věděla, co si počít. Ta tu ale nebyla.

//Počítá se to jako varani post 1? :D

Po posledním magickém kousku při lovu mi chvilku trvalo, než jsem si zase odpočinul a nabral ztracené síly. Nálada a chuť něco dělat se ale vracela hůře. Ač jsem opravdu chtěl vstát a jít začít něco dělat, zvednout se a někam opravdu vyrazit mi ale pak vždy přišlo jako téměř nadlidský úkol. A hlavně, však to ještě mohlo počkat. Nebylo proč se zvedat. Však co by to změnilo?
Po chvíli se mi ale do čumáku dostal podivný pach. Bylo to něco, co jsem nedokázal úplně identifikovat a k ničemu jsem to neuměl přiřadit. Bylo to zvláštní. Až to mě donutilo zpozornět. Dělo se snad něco? I magie lesa se mi snažila našeptávat, že tu něco je. Začínal jsem na sobě pociťovat neklid, což narušilo mou podivnou zónu splínu. Co když... co když jsou ostatní v nebezpečí? Po těle se mi rozlil adrenalin, který konečně donutil moje tělo vstát a začít se trochu hýbat.
Doběhl jsem poblíž hranic lesa, kde jsem zpoza keřů zpozoroval takové tři podivné docela dost velké ještěrky. Netušil jsem, co tu chtějí, ale soudě podle jejich kmitavého jazyka to nemohlo být nic dobrého. Odtušil jsem, že tohle sám vyřešit nezvládnu, na tolik magie jsem se ještě necítil, a tak jsem zavyl, abych přilákal pozornost kohokoliv, kdo byl práv na území lesa nebo poblíž.

Dny zase tak nějak plynuly bez toho, abych je dokázal rozlišit. V lese bylo stále docela rušno, ale nedokázal jsem se přinutit vstát a jít se zapojit do okolního dění a to ani ve chvíli, kdy ke mně přicupitalo malé vlče. Cítil jsem se neustále unavený a celkově vyčerpaný a to i přes to, že jsem spal téměř pořád. Nechtělo se mi nic. Nechtěl jsem s nikým mluvit, nikoho vidět, jíst a vlastně ani tak moc přemýšlet. Tak nějak jsem si zvykl na to prázdno. Věděl jsem, že to bylo celé naprosto špatně, ale neměl jsem chuť s tím nic dělat. Čas tak nějak plynul a společně s ním i ty věci okolo a jak jsem si vždy myslel, že jsem jako alfa nenahraditelný, fungovalo to tak nějak i beze mě. A já měl klid.
Nebýt toho, že už moje tělo začalo opravdu protestovat, ležel byl tam dál. Vlastně mi to vyhovovalo, ale žaludek už se opravdu začal hlásit o nějaké to jídlo. Jakmile jsem se ale zvedl a trochu protáhl, začal jsem pochybovat o tom, že bych si něco ulovil. Celé moje tělo bylo ztuhlé a slabší než obvykle. A tak jsem si pomocí jednoduchého triku s větvemi stromů chytil veverku. Nebylo to mnoho, ale pro začátek lepší než nic. I tak mi trvalo věcnost do sebe tu trochu masa nacpat a jindy kouzlo, které bych ani nevnímal, si na mém hubeném těle vybralo svou daň. Potřeboval jsem znovu přibrat, ale úplně prvně jsem potřeboval najít svou ztracenou vůli k životu.

//Pokud by si někdo chtěl se staříkem zahrát tak nějak přiměřeným tempem max post denně, ale raději ob den pro případ busy dne (+ do mě klidně kopejte, vítám to), jsem tu k dispozici :)

1. západ
2. les
3. měsíc
4. bílá
5. orel
6. pravá
7. C
8. D
9. C
10. D
11. B
12. E
13. D
14. D
15. A

Výsledek: NEBELVÍR (a těsně za ním Mrzimor)
Věta: Jsou věci, které musíte prožít společně, abyste začali mít toho druhého rádi...

//Update: 26.-1.8 nemůžu, obecně asi nadějněji vidím červen/srpen :D ale pst pst můžou být klidně srazy dva, aby se sešlo co nejvíc lidí a kdyby byl zájem

Ráda vás uvidím Taky dojedu kamkoliv, ale co si budeme, preferably Praha :D Ohledně času zcela upřímně vůbec nevím takhle dopředu, pokud budu moct, zjevím se :) V případě Prahy (a času), ráda pomůžu s organizací a případným sbírání ztracených lidiček :D

//Nedokážu úplně slíbit, kdy budu schopná odpovědět, tak kdyby to trvalo a měla jsi hru jinde, klidně mě přeskoč :) Ale zkusím si nějaký krátký post zařadit během následujících dnů do programu

//Sjon: Arc ještě žije

Po tom, co Nemesis přijal betu a odešel, jsem se jen tak potuloval lesem. Měl jsem radost že byl Asgaar v dobrých tlapách mých dvou synů. Bylo to jediné, čím jsem se utěšoval. Neměl jsem totiž sílu na nic. Snad ani na to žít. Všude bylo jenom to strašné prázdno. Asi podvědomě jsem se dostal až k hrobu Elisy a Castiela. Lehl jsem si pod strom naproti němu a jenom se tiše díval před sebe a zkoumal rudou sochu až se můj pohled dostal na vypouklou hlínu. Budu jednou ležet vedle ní? Čeká tam na mě? Tam někde...? Zvedl jsem hlavu k podmračené obloze jako bych tam snad mohl najít odpověď.
Čas plynul. Chvílema jsem spal a chvílema jen tak ležel a pozoroval lehce rozmazané obrazy kolem sebe, poslouchal zvyku lesa, které splývaly do sebe, cítil mísící se pachy různých vlků, z nichž spoustu z nich jsem ani neznal. Ale neměl jsem sílu se odsud zase zvednout. Nechtěl jsem. Čas od času jsem si magií vytvořil vodu, abych se mohl napít, ale na jídlo jsem neměl ani pomyšlení. Na život jsem neměl ani pomyšlení. A už vůbec ne na to být alfa. Jsem špatná alfa... Špatný otec... Zadíval jsem se na své zaprášené tlapy se splihlou srstí. Kdyby tu byla ona, zvládla by to... Sionn... došlo mi, Sionn to zvládá. Měl by být alfa... Chtěl jsem mu to říct, ale neměl jsem sílu se zvednout, ještě ne. Rodina... V hlavě jsem měl plno výčitek a lítosti. Jak dlouho takhle můžu pokračovat?

//7 kamenů a 2 křišťálky jako bonus za parádní rozcestníkovou aktivitu hned ze začátku

//2 drahokamy, sníženo z důvodu loterie