Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Pardon jen tak krátce a odbytě ale přece

Když Nemesis zkonstatoval, že by možná přišla úleva, kdyby Styx zmizela z povrchu zemského, nic jsem neříkal. Popravdě jsme nevěděl, co na to říct. Možná... Ale úleva nejspíš nebylo to, co jsem potřeboval. Pomstu? To, co jsem potřeboval ze všeho nejvíc, jsem už však zpátky získat nemohl. Možná až bude můj čas, znovu ji uvidím... A taky Castiela... A Awnay... Tak trochu jsem doufal, že to bude brzy. Na tu druhou jsem však měl velkou část rodiny právě tady. Když mi Nemesis odpověděl na to, že mě má rád, ulevilo se mi. Na tváři se mi rozlil opravdu upřímný úsměv.
Ta chvilka klidu však netrvala dlouho, protože se nás čekalo jedno radostné seznámení. K naší malé skupince mně, Nemesise a spící Michiko se připojil Etney se třemi vlčaty. Po tom, co mi pověděl Nemesis, mi hned došlo, o koho jde. "Ahoj. A vás vítám do rodiny," pousmál jsem se na vlčata, která se mi hned začala představovat. Jako první to byl mladý vlček, který vypadal, že má kuráž. Poté Ciri, kterou jsem na oplátku za pomazlení poňuchňal čumákem na pleci, a nakonec Vivianne, která ze mě zřejmě byla zatím malinko rozpačitá. A Crowley zdědil toulavé tlapky, napadlo mě. "Rád vás všechny poznávám. Já se jmenuju Arcanus," pověděl jsem směrem k vlčatům. Ta se zdála opravdu milá a vidět jejich energii mi dělalo radost. Pak jsem se otočil k mému nejstaršímu synovi. Vypadal jinak než posledně. "Jsem rád, že tě-vás vidím, ale proč jsi mi to nepřišel říct dřív?" V mém hlase byla nejspíš trochu patrná výčitka. Ale opravdu mě to mrzelo. Ale třeba měl Etney nějaký dobrý důvod.
Vtom se otřásla zem a ozval se takový divný zvuk. Zamračil jsem se a zadíval se na své tlapy, které prozatím stály pevně na zemi. A pak to přestalo. Netušil jsem, co se zase dělo a snad jsem možná ani nechtěl. Řešení světových problémů už dávno bylo pro mladší. "Les se zdá v pořádku. Nejsme v nebezpečí." Aspoň prozatím.

//Prosím tagujte mě na discordu nebo klidně na fb, až budu na řadě, kdybych nereagovala, Nemesis má povolenou plnou manipulaci :)

Nemesis mi stručně objasnil, proč Shireen nazval Iskierkou a zmínil taky, že nedávno Parsifala viděl. Přikývl jsem a vděčně se na něj pousmál. Opravdu toho bylo hodně, o co jsem přišel a co jsem nevěděl. Když však přišla řeč na Alastora, bylo vidět, že se v Nemesisovi něco dělo. Stalo se něco? napadlo mě, ale bylo už příliš pozdě vzít tu otázku zpátky. A opravdu se něco stalo a byla to teda pořádná záhada. Z toho, co říkal, se to nezdálo jako nějaké normální zmizení a čím víc toho řekl, tím jsem byl zmatenější a tím víc se mračil. "To je divné..." prohodil jsem a když jsem zvedl hlavu a viděl jeho výraz, povzbudivě jsem do syna drcnul. "Asi si ho zkoušel hledat, že? Život o tom nic nevěděl?" zeptal jsem se. Celé to totiž znělo jako nějaká divná gallirejská magie, ale kdo ví? Nebo možná šel hledat Saviora po tom, co jsem mu řekl? Můžu za to já? "Ale jestli je v pořádku a bude moct, určitě se vrátí." Viděl jsem ten pohled, kterým se jeden na druhého dívali.
Když došlo na Nemovu otázku, vysvětlil mi, že mu to nepřijde jako magie. Zvedl jsem pohled spolu s ním a následoval jej kamsi do korun stromů, kde seděl poměrně velký do hněda zbarvený pták, kterého jsem si předtím nevšiml. Chvíli jsem si jej prohlížel, než jsem svou pozornost obrátil zpátky k Nemesisovi. "A ostatní ji neslyší?" Nikdy jsem nic takového neviděl a ani o ničem podobném neviděl a jestli to nebyla magie, bylo to o to divnější. "Zajímavé. Ale může to být cenné přátelství," zhodnotil jsem. "Netrápil bych se tím, tahle země je plná nevysvětlitelných věcí a dokud jsou to ty dobré, je to jen dobře. Možná je to něco podobného, jako když tady v lese komunikujeme se skálou a jinde to nejde. Chce to vazbu." Byla to ale jenom domněnka. Krátkým pohledem jsem zkontroloval Michiko, zda je vše v pořádku a pak si pohodlněji přesedl tak, aby se ke mé srsti nedostaly ideálně žádné sluneční paprsky a naopak se dostal proudící vzduch. Začínalo to být dost dusno a byl to den jako dělaný k tomu jít k vodě, ale nemohli jsme tu Michiko jen tak nechat ležet.
Chvíli jsem jen tak v tichosti přemýšlel. Bylo příjemné tu ale pro jednou nebýt sám. Byl jsem rád, že jsem si mohl užívat přítomnost syna. Taky na mě mohl úplně zanevřít. Měl by na to úplné právo. Zadíval jsem se na stříbrné drápy a tiše si povzdechl. "Ještě jsem ji nechytil... Styx. Jenom vzpomínka na ni mi vaří krev, ale pomůže to něčemu, když se jí zbavím? Elisu to nevrátí... Ani to místo po ní to nemůže zaplnit... Ale už by nikdy nemohla nikomu ublížit. Nevím, co mám dělat... Některé dny nemám ani chuť se zvednout, když vím, že tu Elisa není a jiné ji zase vidím mezi stromy, i když vím, že tam není. Je to zvláštní..." svěřil jsem se. A až na konci zvedl hlavu, abych viděl, jak se tváří. Možná mu to mohlo připadat hloupé. Slabé. Ale neměl jsem sílu předstírat, že se nic neděje a tak nějak mě utišoval ten tajemný tichý klid, který z Nemesise působil. Možná mi to trochu připomínalo moje první dny, kdy jsem přišel do Klímového lesa, kdo ví. "Jsem rád, že jsi tady. Mám tě rád," pověděl jsem tiše a drobně se na syna usmál. Měl jsem potřebu mu to říct. Taky to mohlo být naposledy a bylo pro mě důležité, aby to slyšel. "Mimochodem, hezké ozdoby," dodal jsem po chvíli a čumákem pohodil k jeho piercingům.

Snažil jsem se si to všechno v hlavě tak nějak urovnat. Fiér byl mrtvý a zabil ho Yeter. Toho Sionn utopil v řece. Etney s Lucy měli vlčata, o kterých očividně nikdo ve smečce nevěděl. Já si to tak trochu mohl sám, ale že to včas nevěděli ani Sionn a Nemesis, kteří se o smečku mezitím starali? Kdo vlastně všechno neví, že je Elisa mrtvá a že Sionn s Nemesisem jsou bety? Nebyl jsem si jistý, jestli jsem tu informaci myšlenkami vštěpil všem, protože svolat celou smečku byl poslední roky nadvlčí úkol. Možná o Sionnovi věděli, ale ten zbytek? Možná bych to měl udělat znova, napadlo mě.
"Iskierka?" zopakoval jsem po Nemovi, když zmiňoval Shireen. Ačkoli Nemesis nevěděl přesně, kde oba jsou, ty zprávy mě přesto uklidnily. Hlavně že se nestalo nic hrozného. "Parsifal zůstal?" Matně jsem si vzpomínal na malé bílé vlče, které se tu minulé léto vylouplo. Vlastně jsem nevěděl. "A Alastor?" vzpomněl jsem si na jedno z posledních setkání s Nemesisem, kdy jsem druhého vlka přijímal do smečky. Našel Saviora? Poslední otázku jsem už ale nevyslovil, protože jsem měl pocit, že už toho výslechu bylo na Nemesise dost.
Naštěstí ani pro mě už nebyly nachystané žádné další jobovky, jak se zdálo. To se mi trochu ulevilo. Místo toho se Nemesis zeptal na docela zvláštní otázku. Podíval jsem se na něj a na chvíli se zamyslel. Pak jsem zavrtěl hlavou. "Neslyšel. Ale slyšel jsem o magiích, kdy se vlk proměnil na jiné zvíře nebo mu třeba narostly křídla. Proč se ptáš?" Pak mě napadlo ještě něco. "Vlastně..." Než abych to složitě ukazoval, rozhodl jsem se to Nemesisovi raději ukázat. Bolestivě jsem přivřel oči a po stranách mé tlapky začaly pomalu růst dlouhé zuby, které rozhodně nepatřily do obvyklé vlčí stavby těla. Brzy na to však samovolně zmizely, až jsem z toho byl sám překvapený. "Možná to je taky nějaká magie?" nadhodil jsem.

Nečitelnosti Nemesisových emocí jeho "nech to plavat" rozhodně nepomohlo. Netušil jsem, jestli je to "nech to plavat", že je to dobré, špatné a nebo potlačené. Starostlivě jsem si jej prohlédl, ale už byl dospělý a já neměl žádné právo do něj dál rýpat a nutit ho se mi svěřovat. Když však mluvil o Fiérovi, na jeho tváři se zračila jedna emoce zcela jasně: vztek. Jakmile jsem se dozvěděl, že Yeter je mrtvý, projel mnou zvláštní chlad, který znovu donutil mou srst se naježit. Zasloužil si to, ale také býval mnoho let věrným členem Asgaaru. Přišlo mi, že se za poslední rok svět úplně zbláznil. Jeden už nemohl věřit ničemu a nikomu. Nerozuměl jsem tomu. Cítil jsem se, jako bych už do tohohle světa nepatřil. Přivřel jsem oči a jakmile je otevřel, měl jsem pocit, jako bych mezi stromy zahlédl Elisu a pak jako bych na malý moment ucítil na boku její dotek. Ta představa se však zase brzy rozplynula. Nebylo to poprvé a vždycky mi to přišlo tak reálné, i když moje mysl věděla, že to není možné.
Můj pohled padl zpátky na Nemesise, zatímco jsem se snažil zklidnit svoje myšlenky. Možná ani některé nebyly moje, kdo ví, nedokázal jsem se dostatečně soustředit na to, abych jednotlivé myšlenky oddělit a vytvořil z nich jednu konkrétní. Ulevilo se mi, když Nemesis nevěděl nic o tom, že by se Sionnovi ani Shireen mělo něco stát. "A nevíš, kde jsou?" zeptal jsem se. Zpráva, co přišla hned na to, mě však šokovala. "Cože vlčata?" vyhrkl jsem a cítil jsem, jak mi stoupá tep, jak šok prostupoval mým tělem. Nerozuměl jsem tomu, že by Etney smečce nic neřekl. Mám vnoučata? "Kdy?" vydechl jsem. Střídalo se ve mě nadšení, šok a... zklamání? Nepřišel za mnou? "Vlčata měl dávno dovolená, ale nepřišel je ukázat? Nerozumím tomu?" Zhluboka jsem se nadechl, rychlým pohledem zkontrolovat Michiko a pak se obrátil zpátky k synovi. "Je ještě něco, co bych měl vědět...?" Zdálo se, že měl pro mě svět nachystané samé jobovky.

Z Nemesisovi odpovědi jsem nebyl vůbec moudrý a nedokázal jsem vyčíst jeho emoce. V tomhle jsem u něj měl celkově většinou problémy. "Můžu ti nějak pomoct?" zeptal jsem se a otočil k němu hlavu. Přišlo mi, že o něčem přemýšlí, a tak jsem jen vyčkával, jestli bude pokračovat. A tak se i stalo. Při zmínce o nepříjemných věcích jsem se trochu zamračil. Neměl jsem tušení, co se dělo, když jsem byl pryč, ale neočekával jsem špatné zprávy. Sice jsem ležel v lese, ale nebyl jsem schopný přinutit svoje tělo jít cokoli dělat a čím déle ta letargie trvala, tím bylo těžší ji prolomit.
Než se však Nemesis rozpovídal dál, nedokázal jsem si ani představit, co všechno mě čekalo. "Yeter?" vyslovil jsem při zmínce parohatého vlka. Slyšet to jméno mě překvapovalo. Po tom, co beze slova zmizel jako před ním spousty ostatních, neočekával jsem, že ho ještě uslyším. "Cože udělal?! Kde je?" Vyskočil jsem na nohy tak rychle, že jsem si nemyslel, že to moje tělo ještě svede. Cítil jsem, jak mě uvnitř mě polévá horkost a srst se mi samovolně ježila. Ten mizera, za to zaplatí! Fiér byl rodina. A to i když se Awnay rozhodla se znovu vydat toulat. Když se na řadu dostala moje racionálnější část mozku, musel jsem se zeptat. "A co ostatní, jsou v pořádku? Sionn? Shireen?" Sionna zmiňoval předtím, a tak jsem předpokládal, že o něm něco ví.

S Michiko jsme se oddělili od Castora a zamířili společně hlouběji do lesa. Snažil jsem se s vlčetem navázat konverzaci a trochu jej poznat, ale Michiko vypadala opravdu unaveně, a tak jsem usoudil, že bude nejlepší ji nechat odpočinout a promluvit si s ní případně později. Jakmile jsme se dostali na mýtinu dostatečně hluboko od hranic, aby malé moc ze světa z venčí nehrozilo, zastavil jsem se pod pěknými urostlými buky. "Klidně se prospi, jestli chceš," pověděl jsem Michiko a sám se pod stromy uvelebil. Byl poměrně pěkný letní den, ideální na lenošení či nějaké procházky mimo les třeba k vodě. To druhé jsem ale v plánu neměl, a tak jsem tu jenom ležel a rozjímal. A taky trochu načerpával energii ztracenou vyháněním varanů.
Uvědomil jsem si, že už to bude snad rok, co Elisa odešla. A bolelo to pořád stejně. Tu prázdnotu nemohlo nic vyplnit. Uběhl sice rok, ale opět jsem se namísto činů utápěl ve svém smutku. Tentokrát jsem však nahradil alespoň tu samotu. Krátce jsem se podíval na odrůstající vlče naproti mě. Ten pohled mě donutil se pousmát. Život měl smysl, dokud tu byl někdo, kdo mě potřeboval. Nebo jsem si to možná jen namlouval. Ale potřeboval jsem si to namluvit, jinak už bych neměl sílu jít dál. I tak jsem ji některé dny neměl. Elisa by byla zklamaná, jak jsem dopadl, připomněl jsem si pichlavou myšlenkou. Pro naše vlčata jsem tu nebyl, o smečku se nestaral a ani Styx nechytil. Co tu Elisa nebyla, můj život vypadal jako tragická fraška. Zavrtěl jsem hlavou a pokusil se ty myšlenky vyhnat z hlavy a soustředit se na klid lesa a tohoto prosluněného dne.
Po chvíli jsem uslyšel zapraskání roští. Otočil jsem hlavu a mezi stromy si všiml Nemesise. Chtěl jsem u říct ahoj, ale on mě předběhl poznámce o Michiko. Přikývl jsem. "Samozřejmě. Zvlášť pokud nemá, kam jinam jít," řekl jsem raději potichu, kdyby náhodu Michiko přeci jen nespala. Pak jsem se na chvilku odmlčel, než jsem mu připomněl. "Ale něco takového už můžeš teď sám rozhodnout i ty." Jsi přeci Beta téhle smečky. Sklonil jsem hlavu a zadíval se na tvé tlapy. Mohlo na mě jít vidět, že hledám slova. "Jak... jak se ti vlastně daří?" dostal jsem pak ze sebe nejistě. Byl to docela špatný začátek, jak pojmout všechen ten čas, co jsme spolu potřebovali dohnat, ale nevěděl jsem, jak jinak to uchopit. Bude mě za to nenávidět? Budou mě teď všechna vlčata nenávidět?

//Super a hlásíš na správným místě :D Počítám s tebou! Máš nějaký preferovaný termín? Za sebe říkám, že se mi to nehodí v první půlce srpna, tak jestli to třeba směřovat na tu druhou?

Hello hello, this is your zmrtvýchvstalé vedení Asgaaru

V první řadě doufám, že se vám v osobním i herním životě daří vše dobře a máte se fajn. Já hlásím, že už jsem se navrátila ze zahraničí a minimálně než začne další akademická panika ke konci semestru se posnažím zase aktivněji zapojit. Ano, přiznávám se, že jsem bez Elisy trochu odpadla, za což se omlouvám. Zároveň ale děkuju Sionnovi a Nemesisovi a všem dalším, co se starali o svoje funkce nebo celkově smečku, že jste to takhle pěkně podrželi

Chtěla bych také přivítat všechny nově příchozí či nově narozené. Doufám, že se vám u nás líbí a líbit bude. Snad si taky brzy zahrajeme.

Dále hlásím, že by to chtělo uspořádat přes léto SMEČKOVÝ LOV, a proto se ptám, kdo a kdy byste měli zájem (nehlaste se všichni :D). Lov bude klasicky v lese a ráda bych, abychom se nesekli na měsíc plus, takže by to bylo ideálně co nejmíň postů. Prosím, napište do komentářů, co si o tom myslíte.

A na závěr, abych vám to trochu vykompenzovala, přináším DVĚ NEHERNÍ AKCE.

První z nich poběží celé léto (tj. konec bude 31.8. ve 23:59) a půjde o FOTOAKCI. Vaším úkolem bude poslat mi libovolné množství fotografií z léta. Je úplně jedno, jestli to bude fotka od moře, z procházky do lesa, hezky seskupených mraků nebo hezky uklizeného stolu. Jednoduše vyfoťte za léto cokoli, co vás zaujme. Když k fotografii/ím připojíte pár větiček o tom, co jste dělali či viděli, co se vám líbilo nebo co vám udělalo radost, bude to úplně super. To mi vše pak pošlete s předmětem „fotoakce“ do vzkazu. Klidně pošlete jeden vzkaz hned ze začátku, a pak ve vlákně dopošlete další věci, když budete mít chuť.

Druhá akce, KRESLÍCÍ AKCE, bude více tvůrčí a potrvá do půlky srpna(tj. 15.8. do 23:59), ale kdybyste potřebovali více času, můžeme se klidně domluvit. V akci půjde o to nakreslit Elisin a Castielům hrob/mohylu v údolí, jak si ji představujete, k tomu navíc můžete ale nemusíte připojit několik větiček popisu. Abych to ujasnila, ráda bych obrázek, případně i popisek, využila do popisku Asgaaru na památku naší dlouholeté alfy a taky, aby každý ze smečky věděl, že něco takového v lese je.
Dodávám rovněž odkaz na popis místa z postu Osuda:

https://ibb.co/3rYjMrV

Těším se na výtvory a společnou hru a přeji vám všem krásné léto!

Pac a pusu,

Arčí

Ještěři zmizeli a já jsem jenom doufal, že už se nevrátí. Ale nic nemohlo být garantované, stejně jako se tu objevili poprvé se sem mohli zase zatoulat znova a nebo se dokonce vrátit. Teď nad tím ale nemělo smysl polemizovat. Moji pozornost zaujalo to vlče, o kterém zřejmě ani Castor neměl ponětí. Nemo to ale hned na to vysvětlil. Je to už hrozně dlouho, napadlo mě, i když jsem si nebyl přesně jistý, kolik času uběhlo, když jsem byl... mimo. Ale rozhodně dlouho. Sníh už jsem neviděl pěkně dlouho a nyní se navíc nad námi vznášelo odporné parno. "Zůstane tedy tady?" zeptal jsem se nad nevysloveným faktem, že už se její máma s největší pravděpodobností nevrátí. Stejně jako se nikdo nevrátil pro Lilac. V tu chvíli mi vlastně došlo, že ani nevím, kde teď. Nevěděl jsem vůbec nic. Chtěl jsem se na to zeptat Nemesise, ale ten zamířil označkovat hranice. Bylo to potřeba, a tak jsem jenom vděčně přikývl. Nějak jsem na to neměl teď energii to dělat sám. "Ale vrátíš se potom, prosím?" Možná to znělo příliš potřebně, ale já jsem ho teď chtěl viděl. Měl jsem co dohánět a napravovat. Zejména se svou rodinou. Měl jsem pocit, jako by nade mnou visel těžký nepříjemný kámen, který se ne a ne pohnout jako bych neměl sílu jej nadzvednout. Ale musel jsem. To už mi za těch několik měsíců došlo.
Přešel jsem tedy za bílým vlčetem, které tu se mnou zůstalo a nedaleko od nás si hrálo s broučky. Bylo na něm vidět, že je ze mě celé takové nesvé. "Nemusíš se mě bát, maličká," prohodil jsem směrem k ní ve snaze ji aspoň trochu uklidnit. "Jak ti říkají?" zeptal jsem se, protože jsem vlastně ani nepostřehl její jméno, jestli ho Nemo říkal. Pak jsem se otočil na Castora a kývl na něj. "Půjdeme se schovat někam do stínu hlouběji do lesa," pověděl jsem mu a pak se obrátil k vlčí slečně. "A ty mi zatím můžeš povyprávět, co všěchno jste s Nemem už viděli."

//Ještěrky gone? Jestli ne, tak mě klidně slapněte osudem :D

Zdálo se, že všichni souhlasili s konečným plánem a s tím, že se malá vlčice rozhodně nebude používat jako návnada a to ačkoli Castor podotknul, že ještěři obvykle vlky v jídelníčku nemají. To sice byla pravda, ale nikdo z nás nechtěl pokoušet, co jsou tihle zač. Proč se museli divný nový ještěrky nastěhovat zrovna do našeho lesa, pomyslel jsem si útrpně a udělal si v hlavě mentální poznámku, že by to chtělo zkusit vystopovat, odkud se sem dostali a zřejmě i raději obejít hranice.
Vrhli jsme se tedy všichni do vyhánění těch tvorů. Snažil jsem se hlasitě dupat, vrčet a tak nějak obecně dělat co největší rámus. Z ostatních tří stran to samé dělali Castor a Nemesis. Z oblohy nad námi se ozýval děsný rykot nějakého ptáka, který jakoby se nám snažil pomoci. Nikdo je tu nechce, ani místní zvířata, pomyslel jsem si. Po chvíli se nám pomalu ale jistě podařilo vyhnat ještěry pryč z území. Ještě jsem se pro jistotu ohlédl, jestli jsou opravdu všichni pryč a nevrací se, než jsem se obrátil na Castora s Nemesisem a tím bílým vlčetem. "Dobrá práce. Díky za pomoc. Snad už se nevrátí ať to bylo co bylo." Krátce jsem se podíval na vlče, které ode mě stálo kousek dál, ale zase ne tak moc, abych si mohl být jistý, že to neslyšela. "Kdo je to?" zeptal jsem se tiše dvou dospělých vlků. Bylo to asi špatně, ale tak nějak jsem neměl tušení. Neměl jsem tušení, co se ve smečce za poslední hodně dlouhou dobu dělo. Od té doby, co odešla... A cítil jsem se bez energie už jen po takovém nakonec ještě poměrně snadném vyhnání cizinců. Slyšel jsem z lesa nějaké volání, ale místo toho jsem si sedl na zem a zadíval jsem se na Nemesise. U srdce mě bodla výčitka. Bylo třeba začít pomalu a postupně. A přestat myslet na "co by kdyby". Jenže to se snáz řeklo než dělalo.

Začali jsme se tu ze smečky seskupovat, ale zdálo se, že ještěři se nikam moc neměli. To ostatně podotkl i Castor, který taky nevěděl, co jsou zač. "Musíme být opatrní, mohou být nebezpeční," podotkl jsem. Na čele se mi začala postupně tvořit a prohlubovat rýha od toho, jak jsem se mračil a usilovně přemýšlel, jak z téhle patálie ven. Nemesis měl naštěstí dva dobré nápady. Krátce jsem na něj pohlédl a všiml si, že vypadá jinak. Starší a navíc na obličeji měl jakési věci, co jsem si nepamatoval. Ale na to teď nebyl čas. Přikázat jim to zní nejjednodušeji.... Ale co když se s tou magií něco pokazí?
V tom se do toho vložilo to sněhově bílé vlče s nápadem, který byl sice na její věk neuvěřitelně odvážný, ale zároveň hraničil s šílenstvím. Na chvilku mi to tak vyrazilo dech, že mi trvalo několik vteřin, než jsem si vše urovnal tak, abych mohl reagovat. "V žádném případě," zavrtěl jsem hlavou. "To je moc nebezpečné," dodal jsem ale a pokusil se na vlče jemně usmát. Vše jsem si ještě jednou v hlavě zopakoval, než jsem došel k závěru. "Zkusíme je obklíčit, jak říkal Nemesis a pak dělat co největší rámus. Mohli by si třeba myslet, že je nás tu opravdu hodně a raději vypadnout. Půjdu zprava," pověděl jsem a pak jen krátce kývl hlavou na Castora a svého nejmladšího syna s vlčetem, než jsem vyrazil. Trochu mi ale cestou začínalo vrtat hlavou, kde se to vlče vzalo.

//Varani 5

Zíral jsem na ještěry a nervózně přešlapoval na místě. Byl jsem z toho rozhozený. Mockrát se mi nestávalo, že bych nevěděl, co dělat. Naštěstí moje zavolání vyslyšeli vlci ze smečky. Brzy se ukázal Castor. Pokýval jsem mu na pozdrav a pak jsme si vyměnili významný pohled ohledně ještěrů. Nebyl jsem si jistý, co s nimi. Napadnout je byla jedna z variant a s magií by se nám to možná podařilo, ale jelikož jsem nic takového předtím neviděl, nic mi nemohlo zaručit, že plazi taky náhodou neovládali nějakou magii a co pak? Další možností bylo je zkusit nějak ošálit, ale jak? Navíc nás stále ještě bylo málo.
Zanedlouho se objevil Nemesis a spolu s ním sněhově bílé vlče. Překvapeně jsem si jej prohlédl, ale nějaké povídání si a představování se nebyl ani čas ani vhodná chvíle. Nemesis se ptal, co se děje, ale brzy na to si všiml nezvaných návštěvníků. "Co s nimi? Zkusit je vyhnat, nebo nějak ošálit, aby odešli? Nevím, co jsou zač. Nikdy jsem nic takového neviděl. Mohou být nebezpeční nebo i ovládat magii." Podíval jsem se na oba dospělé vlky. Třeba měli víc zkušeností. Navíc si oba mohli povšimnout, že jsem nebyl ve své nejlepší kondici. V hlavě mě navíc stále rýpala myšlenka, že Elisa by věděla, co si počít. Ta tu ale nebyla.

//Počítá se to jako varani post 1? :D

Po posledním magickém kousku při lovu mi chvilku trvalo, než jsem si zase odpočinul a nabral ztracené síly. Nálada a chuť něco dělat se ale vracela hůře. Ač jsem opravdu chtěl vstát a jít začít něco dělat, zvednout se a někam opravdu vyrazit mi ale pak vždy přišlo jako téměř nadlidský úkol. A hlavně, však to ještě mohlo počkat. Nebylo proč se zvedat. Však co by to změnilo?
Po chvíli se mi ale do čumáku dostal podivný pach. Bylo to něco, co jsem nedokázal úplně identifikovat a k ničemu jsem to neuměl přiřadit. Bylo to zvláštní. Až to mě donutilo zpozornět. Dělo se snad něco? I magie lesa se mi snažila našeptávat, že tu něco je. Začínal jsem na sobě pociťovat neklid, což narušilo mou podivnou zónu splínu. Co když... co když jsou ostatní v nebezpečí? Po těle se mi rozlil adrenalin, který konečně donutil moje tělo vstát a začít se trochu hýbat.
Doběhl jsem poblíž hranic lesa, kde jsem zpoza keřů zpozoroval takové tři podivné docela dost velké ještěrky. Netušil jsem, co tu chtějí, ale soudě podle jejich kmitavého jazyka to nemohlo být nic dobrého. Odtušil jsem, že tohle sám vyřešit nezvládnu, na tolik magie jsem se ještě necítil, a tak jsem zavyl, abych přilákal pozornost kohokoliv, kdo byl práv na území lesa nebo poblíž.

Dny zase tak nějak plynuly bez toho, abych je dokázal rozlišit. V lese bylo stále docela rušno, ale nedokázal jsem se přinutit vstát a jít se zapojit do okolního dění a to ani ve chvíli, kdy ke mně přicupitalo malé vlče. Cítil jsem se neustále unavený a celkově vyčerpaný a to i přes to, že jsem spal téměř pořád. Nechtělo se mi nic. Nechtěl jsem s nikým mluvit, nikoho vidět, jíst a vlastně ani tak moc přemýšlet. Tak nějak jsem si zvykl na to prázdno. Věděl jsem, že to bylo celé naprosto špatně, ale neměl jsem chuť s tím nic dělat. Čas tak nějak plynul a společně s ním i ty věci okolo a jak jsem si vždy myslel, že jsem jako alfa nenahraditelný, fungovalo to tak nějak i beze mě. A já měl klid.
Nebýt toho, že už moje tělo začalo opravdu protestovat, ležel byl tam dál. Vlastně mi to vyhovovalo, ale žaludek už se opravdu začal hlásit o nějaké to jídlo. Jakmile jsem se ale zvedl a trochu protáhl, začal jsem pochybovat o tom, že bych si něco ulovil. Celé moje tělo bylo ztuhlé a slabší než obvykle. A tak jsem si pomocí jednoduchého triku s větvemi stromů chytil veverku. Nebylo to mnoho, ale pro začátek lepší než nic. I tak mi trvalo věcnost do sebe tu trochu masa nacpat a jindy kouzlo, které bych ani nevnímal, si na mém hubeném těle vybralo svou daň. Potřeboval jsem znovu přibrat, ale úplně prvně jsem potřeboval najít svou ztracenou vůli k životu.

//Pokud by si někdo chtěl se staříkem zahrát tak nějak přiměřeným tempem max post denně, ale raději ob den pro případ busy dne (+ do mě klidně kopejte, vítám to), jsem tu k dispozici :)

1. západ
2. les
3. měsíc
4. bílá
5. orel
6. pravá
7. C
8. D
9. C
10. D
11. B
12. E
13. D
14. D
15. A

Výsledek: NEBELVÍR (a těsně za ním Mrzimor)
Věta: Jsou věci, které musíte prožít společně, abyste začali mít toho druhého rádi...