Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Společně s Nemesisem jsme se pomalu odtrhli od zbytku skupiny a šli se schovat na naše místa. Déšť, který v noci řádil, se pomalu uklidňoval. To bylo dobré znamení, ale i tak to znamenalo, že bude země pořádně klouzat. Museli jsme být opatrní. Zvedl jsem hlavu k obloze, kde jsem mezi stromy zahlédl první ranní paprsky. Byl dobrý čas na to jít na lov. Stádo ještě mohlo být rozespalé a nepozorné, ale zrovna tak jsme mohli být my. Myšlenky mi pořád trochu utíkali k předchozímu incidentu a to i přes to, že jsem se je vždy snažil rozehnat a mysl si vyprázdnit. Dělalo mi to starosti.
Nemesis souhlasil, že zkusíme ulovit nějakého většího muflona. Přikývl jsem a krátce se podíval mezi keři na zatím klidné stádo. Věděl jsem, že se to ale brzy změní. Raději jsem se přikrčil ještě o něco víc a opatrně pokračoval až na místo, odkud byl dostatečný výhled okolo a zároveň, odkud by se dalo dobře vyběhnout, až Lucy s Etneyem stádo rozeženou. Cítil jsem, jak se mi pomalu z toho očekávání začal zvyšovat tep. Jeden nikdy nemohl tušit, co všechno se na lovu může pokazit.
Brzy na to se stádo dalo do pohybu a krátce jsem dokonce zahlédl i strakatý a šedivý kožíšek vlků, kteří jej k nám naháněli. Nemesis zareagoval jako první. "Dobře," souhlasil jsem s jeho výběrem kořisti. Nebyl to ten největší, ale byl na víceméně dobrém místě. Ale když se to nepovede, smete nás celé stádo, napadlo mě, ale na to už bylo pozdě. Muselo se to povést. Nemesis rychle vyběhl z naší schovky a já jej následoval. Krátce jsem se rozhlédl a pokusil se zorientovat, co a jak se dělo okolo. Pak jsem srovnal krok s Nemesisem a nakonec ještě malinko zrychlil. Nechtěl jsem, aby musel mezi stádo skákat on. "Jdu tam," křikl jsem na něj, aby tušil, že na něj bude čekat to, aby zvíře dorazil. Pokud se vše povede.
Zkusil jsem si stádo trochu nadběhnout a pak se zařadil mezi běžící muflony hned za kus, který jsme chtěli ulovit. Jakmile se naskytla vhodná příležitost, skočil jsem muflonovi na záda ve směru, abych ho převrhnul ideálně co nejvíc mimo stádo. Bylo to dost riskantní a mohl jsem si být jistý, že se to bez nějakých modřin od kopanců neobejde, ale bylo mi to tak nějak... jedno? Byl to zvláštní pocit, ale na jednu stranu osvobozující pocit. Buď jak má být. "Teď!" vyhrkl jsem a doufal, že na to Nemesis nebo někdo jiný zareaguje. Držel jsem zmítajícího se muflona, co to šlo, ale dorazit jsem ho takhle nemohl.

Zdravíčko vážení, přináším vyhodnocení letních akcí. V první řadě bych chtěla všem moc poděkovat za účast, dělá mi to radost

Fotoakce se zúčastnili 3 vlci:

Alastor – 5 příspěvků + popisek
Ciri – 9 příspěvků + popisek
Sineád – 9 příspěvků + popisek

Za každou lichou fotku si odnášíte 5 květin a za každou sudou 5 kamínků. Za popisek k fotkám dostáváte navíc 1 křišťál.

Kreslící akce se taktéž zúčastnili 3 hráči: Crowley, Tesai a Alastor. Jejich výtvory si můžete prohlédnout níže a vlci si za ně odnáší do svých inventářů 30 oblázků za obrázek a za popisek 2 perly.

Soudruzi tedy napočítali následující odměny, ale raději si to sami pohlídejte :D A kdybych náhodou někoho ve vzkazech zapomněla nebo přehlédla, tak to samozřejmě taky reklamujte :D

Alastor – 15 květin, 10 kamínků, 1 křišťál, 30 oblázků
Ciri – 25 květin, 20 kamínků, 1 křišťál
Sineád – 25 květin, 20 kamínků, 1 křišťál
Crowley – 30 oblázků, 2 perly
Tesai – 30 oblázků, 2 perly

Ještě jednou všem děkuji za účast a přeji krásné září.

Arčí

Výtvory z kreslící akce:

Crowley
Pár slov... no asi nejsem úplně ideální osoba, která by tohle měla kreslit. Neumím totiž ani kreslit. Ale je to zase pocta uctít takhle památku někoho, kdo má tak velkou zásluhu v lese. No, takže abych to aspoň popsala pár slovy. Vzala jsem to z trochu jiného soudku a tak nějak asi nesplňuji to, oč se v akci žádalo. Vzala jsem to z takové cute soudku. Věřím, že budou určitě mnohem lepší lidé, kteří to zhotoví aspoň na nějaké úrovni. Vzala jsem to tak, že teď jsou v nebi určitě oba moc šťastní. A tím se to projeví i na jejich soše. Mateřské pouto je něco, co nedokáže nahradit prakticky nic. Vidím to tak, že samotná socha leží na skále, kolem které je spousta keřů. Jen to tam kvete. V pozadí je vidět řeka obklopovaná všudy přítomným lesem. Možná to je fakt mimo mísu, tudíž mi bohatě stačí jen pouhá účast. Byla to pro mě čest! (Hodně jsem se prala co se týče těch rubínů. Měla jsem hroznou tendenci je vybarvit tak, jak doopravdy vypadali. Ale došlo mi, že u Castiela to nevím a vypadalo by to asi trochu divně, kdyby byl jen on červený.)

https://media.discordapp.net/attachments/693004824433655878/1003378577720475679/IMG_1223.jpg?width=470&height=627

Tesai
Popis místa : Světlá tráva na mýtině za jehličnatým lesem. Na mýtině stojí rubínová socha elisy s jejím mládětem. Socha stojí na místě kde byla Elisa a její mládě pohřbeno. Díky své velikosti už se k tělům mrtvých nedá prokopat. Mýtina je z přední strany obklopena vysokou trávou s pár listnatými stromy.

https://media.discordapp.net/attachments/760561340401451008/1008420500604723350/20220814_185942.jpg

Alastor
https://cdn.discordapp.com/attachments/827841299423297536/1008821927164510259/pomnik.png

Etney už raději skoro nic neříkal, ale bylo na něm vidět, jak je naštvaný. A to nebyl sám. Byl bych to býval už asi prozatím nechal plavat, kdyby ale Lucy nepokračovala v proslovu. Střelil jsem k ní pohledem a pořádně se narovnal, aby si už oba uvědomili, s kým mluví. Byli sice rodina a to jim dávala určité benefity, ale ani ty je nemohly chránit donekonečna. "Vážím si vás jako členů, a proto jste ve smečce gammy. Teď se ale chováte dětinsky," pomluvil jsem pevným ale klidným hlasem. Uvnitř mě to ale vřelo. "Moje rozhodnutí platí a k výše postaveným vlkům se budete chovat slušně." Možná odejdou, napadlo mě. To by mě opravdu mrzelo, ale pokud by tyto nové informace nebyly schopni skousnout, nemohla smečka fungovat. Na oba jsem se podíval, a když Lucy řekla, že si to pak sami přeberou a teď je třeba jít na lov, přikývl jsem. To bylo rozumné. Zavrtěl jsem hlavou a pokusil v sobě potlačit pocity, abych se později dokázal soustředit na lov.
Všiml jsem si, že se k naší skupině připojila Laura. To byla tvář, kterou jsem opravdu rád viděl. Byla jedním z posledních mých vrstevníků, které jsem tady v kraji znal. "Lauro, rád tě vidím," pokývl jsem na ni. Chtěla se přidat k lovu stejně jako bílý vlček, který ale přiznal, že ještě lovit nebyl. "Nevadí. Jenom kdybys potřeboval pomoci, dej včas vědět a zbytečně neriskuj," pověděl jsem mu, protože jsem měl pocit, že mladí občas mají tendenci riskovat a jeho jsem dostatečně neznal. Bylo nás ale nakonec dost, a tak jsem předpokládal, že by se lov měl nějak zvládnout. Nikdy ale nemůžeš vědět, co se stane.
Pak jsem už vykročil následovat Lucy, která nás vedla ke stádu. Tam jsem vyslechl její strategii a souhlasně přikývl. Znělo to dobře. Stoupnul jsem si vedle Nemesise, který poznamenal, že ten incident předtím proběhl dobře. Tiše jsem si povzdechl. Tušil jsem, že z toho ještě možná bude problém a trápilo mě to, ale teď před lovem jsem na to nemohl příliš myslet, abych se nerozptyloval. "Nenech si ale šlapat po hlavě, to si nezasloužíš," pronesl jsem k němu tiše tak, aby to slyšel jenom on. Pak jsem se podíval na ostatní a kývnutím jim dal najevo, že jsem připravený. "Zkusíme vzít nějakého většího?" Otočil jsem se k Nemesisovi, se kterým jsem byl ve skupině. Tušil jsem, že bysme toho měli být schopni, ale chtěl jsem vědět, jak se cítí. Taky už nejsem nejmladší a nejvíc v kondici. Nesmím moc blbnout, napadlo mě, ale poslední dobou jsem se až překvapivě cítil ve svém těle docela dobře. Tedy až na ten hlad. Pak jsem vyrazil schovat se na nějaké dobré místo, kam by nám Etney s Lucy mohli nahnat stádo a zároveň se přitom snažil vnímat, kde skončí Laura s mladým.

Sigy se omluvil, že by nám v lovu moc naplat nebyl, ale že by v údolí mohl pohlídat vlčata, pokud by chtěla, protože dřív fungoval jako učitel. Navíc měl sám své mladé odchované a tak to přeci nikomu nemohlo uškodit. A nás pak bude víc na lov. To se hodilo, protože by bylo lepší rovnou ulovit muflony aspoň dva. Snad sem ale nic nepřijde. Kalamit už bylo na jeden vlčí život až moc. Souhlasně jsem pokýval na Sigyho, který se hezky věnoval vlčatům a později se všichni společně vzdálili do údolí.
Mezitím se k nám přidal sněhově bílí vlček. Podle pachu jsem zapátral v paměti a vzpomněl si, že jsem ho vlastně už viděl, protože takhle bych ho asi nepoznal. Parsifal. Naposledy byl ještě malé bílé vlče a teď z něj už byl odrostlý vlk. "Vítej. Chystáme se na lov, přidáš se?" obrátil jsem se na něj, než jsem se opět věnoval alfovskému proslovu.
Zdálo se, že zprávy o novém postavení ve smečce se nepozdávali Lucy, která se nejdřív začala smát a pak vše hned komentovala. A k ní se samozřejmě hned přidal Etney, který vše podtrhl jako nepříjemnou scénu. Asi jsem to mohl čekat, ale možná naivně jsem věřil, že oba s vlčaty dospěli. Zamračil jsem se a samovolně se mi u toho naježila srst. Jak jen jsem mohl?! Na poznámky o Awnay a o křivdách snad nemělo ani cenu reagovat, ale pořádně mě naštvaly, že jsem ztratil svůj obvyklý klid. "O tom, co si kdo zaslouží, nic nevíš! Starají se o les dobře, chránili ho, když bylo potřeba a toto je moje rozhodnutí a vy ho budete muset respektovat," odsekl jsem a přísně se na oba podíval. "O vás všechny jsme se starali, jak nejlépe jsme uměli a nikomu klacky pod tlapky neházeli," dodal jsem už o poznání klidněji. Klid se ale brzy zase rozplynul, když poznámky na Nemesise a Sionna neustaly. Varovně jsem na Etneye s Lucy zavrčel. Takhle to nejde. "Sionn je vaše alfa a Nemesis beta a budete je poslouchat a chovat se k nim slušně a s respektem! Smiřte se s tím. Postavení gammy si užíváte jako odměnu za důvěru, ale jestli se v tu důvěru nebude dát věřit, nemusí to tak zůstat." Bylo to možná až příliš kruté, ale potřeboval jsem, aby se jim to v hlavě ukotvilo.
Pak už byl čas, aby se naše skupinka vydala na lov. Lucy přislíbila svou účast a já na ni kývl. Pořád jsem byl naštvaný, ale věděl jsem, že je potřeba to rozdýchat. "Tak jdeme. Rozdělíme se na půlku a zkusíme ulovit dva, když to půjde," nadhodil jsem a vyrazil po čichu hlouběji do lesa. Zbytek strategie jsem ale nechal na Lucy.

//Etny

Bylo vidět, že Etneye toulky Crowleyho trápily. Chápal jsem to, ale na druhou stranu se s tím opravdu nedalo nic dělat, pokud to tlapky táhly po světě. Jedna výchovná, aby to příště aspoň řekl, by mu ale asi neuškodila.
Etneye jeho rozhořčení brzy přešlo a já se na něj jenom smutně usmál, když se ke mně přiblížil. Byl jsem rád, že je tu. Jeho a Nemesisova přítomnost mě uklidňovala. Teď ještě Awnay, Sionn a Iskierka. To ale bylo asi spíš zbožné přání, protože jsme se snad úplně všichni na jednou místě nikdy nesešli. Natiskl jsem se blíž k synovi a tentokrát už úspěšněji vymrkal slzy z očí. Etney zalitoval, že toho s Elisou ještě hodně nestihl. Na chvíli jsem pevně zavřel oči a pak pomalu trhaně vydechl. "Já vím..." zašeptal jsem. "Ale i když jste se vždycky nepohodli, měla tě ráda. A teď nás hlídá tam ze shora a čeká na nás." Bylo to těžké o ní takhle mluvit. Pořád jsem si to tak nějak uvnitř nechtěl připustit a mluvit o Elise jako o mrtvé mi šlo proti srsti.
Když Etney zamumlal, že nechce, abych taky odešel, pousmál jsem se na něj zpět. Nemohl jsem slibovat neslíbitelné, protože jsme nikdo nemohli tušit, co na nás čeká, ale přesto jsem opáčil: "Ještě se nechystám."

//Pro všechny
Brzy po zavytí se k nám zpátky přiblížil Nemesis s vlčaty. Děkovně jsem kývl na mladšího syna, když potvrdil, že Karma bude hlídat, jestli je les v bezpečí. Sopka a tornádo byly hrozba, ale zatím se zdálo, že snad ne až tak aktuální. Což mi vzápětí potvrdil taky Sigy, který sem přišel k Lucy. "Vítejte," pousmál jsem se na oba. Uvědomil jsem si, že vlastně celá naše sešlost bylo jedno velké rodinné setkání a to mě zahřálo u srdce. "Jak se vám daří?" zeptal jsem se nově příchozích. "O sopce jste tedy už slyšeli. Musíme být opatrní," dodal jsem. Reonys měl ale obavy o svoje sourozence. Otočil jsem se k němu a jemně se na něj pousmál. "Pokud nepůjdou na sever, budou v pořádku a to jestli jsou tak bystří jako vy dva, určitě si dají pozor. A navíc s nimi určitě bude někdo dospělý," zkusil jsem vlčka uklidnit a pak krátce pohledem přejel i Ciri, která se mezitím představovala se Sigym.
Pak ale došlo na formálnější věci, protože bylo na čase vyřídit to, proč jsem sem smečku svolával. "Chtěl bych vám všem oznámit, že máme novou alfu a betu, pokud to ještě nevíte. Alfou se stal Sionn a na betě nám pomáhá Nemesis." Povzbudivě jsem se na syna ohlédl a na chvíli se odmlčel, kdyby snad chtěl taky něco říct. Pak jsem se otočil na Etneye. "Na gammě dál zůstáváte ty s Lucy společně s Laurou a Castorem." Ty druhé dva jsem ale už dlouho neviděl stejně jako Gee. Snad jsou v pořádku. "A další věc je, že bych rád zašel na lov muflonů, dokud je co lovit," vyslovil jsem svou obavu. Jednak se zima nezadržitelně blížila, ale ta sopka mohla znamenat kdo ví co. A s potravou nebylo rozumné to pokoušet. Můj pohled se na chvíli zastavil na Lucy, abych jí dal najevo, že bych byl rád, aby šla se mnou. Dobře věděla, co dělá a to jsem dokázal ocenit. "Chtělo by to, abychom byli aspoň tři a ostatní mohou zůstat s vlčaty." Na ty jsem se pak taky otočil. "Chtěli byste se dívat, jak se loví vysoká?" nabídl jsem jim. Pak jsem se pohledem zatavil na Sigym. "Jenom to vyřídíme a pak se ti můžeme více věnovat, promiň," kývl jsem na něj omluvně. Docela jsem se těšil, jaké zprávy má. Co jeho vlčata? Musí být už veliká, vzpomněl jsem si na prťata, která jsem tenkrát viděl v jeskyni po té, co se rozpadla Maharská smečka. "Rád bych vyrazil na lov co nejdřív," dodal jsem a nakročil při tom. Zároveň jsem ale dal všem svobodu, aby se sami rozhodli kdo kam půjde. Předpokládal jsem ale, že se Lucy lovu ujme.

Etňa

Když si Etney všiml, že se jedno z jeho vlčat vypařilo, docela ho to rozohnilo. Na jednu stranu jsem to chápal, ale na tu druhou už jsem za ta léta věděl lépe, jak to chodí. A že je to úplně normální a že s tím vlk nic neudělá. Však už jsem taky byl tolikanásobný rodič. "To je normální. Však oni se zase vrátí. Jenom potřebují poznat svět na vlastní tlapky. Tak jako Awnay," pokusil jsem se ho uklidnit a připomenul jeho sestru, která měla opravdu velmi toulavé tlapky. Nikdo nemohl tušit kdy a na jak dlouho, ale vždycky se pak na čas zase ukázala.
Další téma mě však docela překvapilo. A popravdě mě píchlo u srdce, když jsem slyšel Etneyova slova. Zvlášť ta o ochodu. "Tak to není. Nechci, abys odešel. Zvlášť ne teď s těmi malými," řekl jsem tiše a snažil se nevnímat jeho naštvaný tón a vztek v očích, i když mi to ubližovalo. Ale věděl jsem, že takový je a že jen potřebuje upustit páru a pak to bude lepší. Snad. Svá slova jsem ale myslel naprosto upřímně. Popravdě jsem delší dobu tušil, že mě nějaký takový rozhovor s vlčaty čeká, ale stále jsem nevěděl, jak to nejlépe vyjádřit. "Ty jsi tu ale nebyl," neopustil jsem si poznámku na účet toho, že šlo všechno mimo něj. Pak jsem ale pokračoval. Musel jsem se ale předtím zhluboka nadechnout, abych se na to připravil. Pořád se mi to nevyslovovalo snadno. Protože takhle to bylo moc... definitivní. "Mrzí mě to, ale když odešla... neměl jsem chuť žít. Popravdě... Nevím, stále nevím, jestli ji mám," dodal jsem tak tiše, jak jen to šlo, aby to ještě slyšel. Pak jsem sklonil hlavu a pohledem se soustředil na své tlapy se šedivými drápy. Dříve jsem míval také šediny prorostlé mezi srstí, ale ty z nějakého důvodu nedávno zmizely. Bylo to divné, ale což na to záleželo? Netušil jsem, jak Etney s tím, co jsem mu řekl naloží, ale už nebyl malé vlče a já doufal, že pochopí. Jestli ne teď, možná časem ano. Věděl jsem, že má také právo být naštvaný. Nebyl jsem tu pro něj. Ani pro jednoho z nich, když mě potřebovali. Ale kdo tu byl pro mě? Vždycky to byla Elisa, ale ta tu teď už být nemohla. Krátce jsem pohledem střelil k Nemesisovi, který si hrál s Reonysem a Ciri, a vybavil si také Sionna, se kterým se postarali o Asgaar, když jsem já nemohl. Byl jsem jim za to vděčný. Pak jsem se obrátil zpátky k Etneyovi. Byl ze všech nejstarší a vlastně celou tu dobu tu byl ve smečce s námi. "Má hrob uprostřed v lese. Společně s Castielem, tvým bratrem," dodal jsem opět tiše hlasem, který se neobvykle třásl. Vlastně jsem netušil, kdo z vlčat o Castielovi ví, nikdy jsem o tom s Elisou moc nemluvili. Bylo prostě jednodušší se na to snažit zapomenout a moc na to nemyslet. Ale úplně se to nikdy nepovedlo. V očích se mi zaleskly slzy, ale pokusil jsem se je rychle vymrkat. To se mi však úplně nepodařilo a pár z nich se mi skoulelo po tváři dolů. Přesto jsem tam zůstal stát a čekal, abych si vyslechl, co má na srdci nebo jestli má nějaké otázky.

I pro ostatní:

Zdálo se, že osud má opravdu špatný smysl pro humor, protože vzápětí přišly zprávy, které vysvětlovaly nedávné otřesy. Sopka vybuchla? Na severu je tornádo?! Nevěřícně jsem zůstal zírat na Karmu, která zprávy přinesla. Když jsem se vzpamatoval, děkovně jsem na ni kývl a pak pohledem rychle zkontroloval Etneye a zbytek naší skupinky. To snad ne. Už ne. Nechtěl jsem to řešit. Nechtěl jsem už nic řešit. Byl jsem už unavený. "Zůstaneme v lese, ten by nás měl obránit před lávou a větrem. A když bude potřeba, schováme se do skal. Nebojte se," řekl jsem dost nahlas, aby všichni věděli, jaký je plán. Dokud to není v Asgaaru, není to náš problém, připomenul jsem si nové heslo, kterým jsem se hodlal řídit. A když to přijde, tak ať... Měl jsem strach, to ano, netušil jsem, co všechno se mohlo stát, ale byl jsem odhodlaný za tenhle les a vlky v něm položit život. Alespoň by znovu získal nějaký význam. Vzpomněl jsem si na velkou potopu před lety, které se nakonec taky tak nějak sama vyřešila, i když krajinu změnila téměř k nepoznání. Měli bychom ale jít lovit. Možná už brzy nebude co. A to by nám pak ani dobrá skrýš, jakou poskytovaly, naše jeskyně, nebyla co platná. Zvedl jsem tedy hlavu a hlasitě zavyl, abych svolal smečku. Bylo třeba, aby se o nebezpečí dozvěděli a vlastně celkově všichni věděli, co je nového a jaký je plán. Museli jsme se taky pokusit udělat nějaké zásoby, dokud to ještě bylo možné. Tornádo tu mohlo být taky velmi brzy. Pak jsem přeběhl k Nemesisovi. "Mohla by Karma hlídat, jestli je les v bezpečí?" požádal jsem jej.

Trávit čas s malými vlčaty mi dodávalo chuť k životu, na moment jsem úplně zapomněl na to, co se všechno stalo. Vlčata byla opravdu milá, zejména mazlivá Ciri, kterou jsem pomazlil ještě nazpátek, než se i s bratrem vydala k Nemesisovi zajímat se o ptáka, o kterém jsme se ještě před chvílí bavili. Bylo fajn vidět takhle velkou část rodiny zase na chvíli pohromadě. Jen malá Viv stála o kousek opodál a jen poslouchala, zřejmě se ještě tolik neosmělila.
V lese začalo být poměrně rušno, ale nezdálo se, že by někdo z vlků byl nechtěný návštěvník. Tedy až na tu ránu a divné chvění, po kterém následoval vytrvalý déšť, který docela nepříjemně skrápěl naše kožichy. Ale déšť nemohl nikomu ublížit, zvlášť ne našemu suchému hvozdu. Celému jsem tomu vlastně nepřikládat až takový význam, jaký bych asi měl. Nemesis poslal Karmu zjistit, co se vlastně děje, za což jsem na něj vděčně kývl. Ať je to co je to, dokud to nepřijde sem, není to náš problém. Měl už jsem těch neustálých patálií plné zuby. Chtěl jsem už mít svůj klid. S rodinou. S Elisou.
S Etneyem jsme si nakonec urvali chvilku spolu mluvit. "Nevyhýbal jsem se ti, jen..." Pak jsem se zarazil. Jak jsem to vůbec měl říct? Že už jsem nechtěl žít? Že vlastně nevím, jestli pořád vůbec chci? Že si každý den nejsem jistý, jestli budu mít energii na to vstát a něco dělat? Nemohl jsem si pomoci a zbavit se pocitu, že by to všechno znělo divně. A nedokázalo to úplně vyjádřit to, jak jsem se cítil. Etney dodal, že by se mnou chtěl ještě mluvit a ideálně sám. Čekal jsem to, a tak jsem přikývl. "Můžeš mluvit ale klidně i teď. Však je tu jenom rodina," pobídl jsem jej a rozhlédl se po ostatních. Všiml jsem si, že Viv za tu chvilku stihla zmizet. Vítr však stále donášel její pachovou stopu velmi silnou, a tudíž nemohla být daleko. A tak to vlastně nebylo na škodu se trochu osamostatnit. Pak jsem se otočil na Nemesise s nadějí, že bude mít nějaké zprávy o tom, co to všechno vlastně způsobilo.
Pak mi došlo, že je tu ještě jedna věc, co je potřeba udělat. A to protože jsem ji sakra dlouho nedělal a mohl by z toho být sakra problém. A třeba tak i trochu zjistím, co se vlastně děje a jestli je celý les v pohodě, napadlo mě. "Hned budu zpátky," hodil jsem omluvný pohled ke svým společníkům a vyběhl k hranicím lesa. Snažil jsem se udržet rychlé tempo, jen co moje tělo a kluzký terén od deště dovolovali. Na hranicím jsem se otíral o keře a kmeny stromů a občas něco občůral, abych posílil pachovou stopu. Snad to ten déšť nesmyje moc brzo. O tom, co se dělo, jsem však mnoho nezjistil. To bych musel opustit les a to se mi nechtělo. Zvlášť když jsem ostatním slíbil, že budu brzy zpátky. Hned, jak bylo hotovo, jsem se vrátil k ostatním. "Tak můžeme," prohodil jsem, zejména pak ke svému nejstaršímu synovi, kterému jsem slíbil rozhovor.

Jinak kreslící akce prodloužena do konce měsíce tak šup na to, kdo by ještě chtěl

//Všimla jsem si až dnes, co už jsi poslala, ale způsob kreslení je na vás, pokud to vyloženě nespecifikuju :) A Castiel zamřel během několika dní po porodu, takže úplně jako maličké vlčátko

//Pardon jen tak krátce a odbytě ale přece

Když Nemesis zkonstatoval, že by možná přišla úleva, kdyby Styx zmizela z povrchu zemského, nic jsem neříkal. Popravdě jsme nevěděl, co na to říct. Možná... Ale úleva nejspíš nebylo to, co jsem potřeboval. Pomstu? To, co jsem potřeboval ze všeho nejvíc, jsem už však zpátky získat nemohl. Možná až bude můj čas, znovu ji uvidím... A taky Castiela... A Awnay... Tak trochu jsem doufal, že to bude brzy. Na tu druhou jsem však měl velkou část rodiny právě tady. Když mi Nemesis odpověděl na to, že mě má rád, ulevilo se mi. Na tváři se mi rozlil opravdu upřímný úsměv.
Ta chvilka klidu však netrvala dlouho, protože se nás čekalo jedno radostné seznámení. K naší malé skupince mně, Nemesise a spící Michiko se připojil Etney se třemi vlčaty. Po tom, co mi pověděl Nemesis, mi hned došlo, o koho jde. "Ahoj. A vás vítám do rodiny," pousmál jsem se na vlčata, která se mi hned začala představovat. Jako první to byl mladý vlček, který vypadal, že má kuráž. Poté Ciri, kterou jsem na oplátku za pomazlení poňuchňal čumákem na pleci, a nakonec Vivianne, která ze mě zřejmě byla zatím malinko rozpačitá. A Crowley zdědil toulavé tlapky, napadlo mě. "Rád vás všechny poznávám. Já se jmenuju Arcanus," pověděl jsem směrem k vlčatům. Ta se zdála opravdu milá a vidět jejich energii mi dělalo radost. Pak jsem se otočil k mému nejstaršímu synovi. Vypadal jinak než posledně. "Jsem rád, že tě-vás vidím, ale proč jsi mi to nepřišel říct dřív?" V mém hlase byla nejspíš trochu patrná výčitka. Ale opravdu mě to mrzelo. Ale třeba měl Etney nějaký dobrý důvod.
Vtom se otřásla zem a ozval se takový divný zvuk. Zamračil jsem se a zadíval se na své tlapy, které prozatím stály pevně na zemi. A pak to přestalo. Netušil jsem, co se zase dělo a snad jsem možná ani nechtěl. Řešení světových problémů už dávno bylo pro mladší. "Les se zdá v pořádku. Nejsme v nebezpečí." Aspoň prozatím.

//Prosím tagujte mě na discordu nebo klidně na fb, až budu na řadě, kdybych nereagovala, Nemesis má povolenou plnou manipulaci :)

Nemesis mi stručně objasnil, proč Shireen nazval Iskierkou a zmínil taky, že nedávno Parsifala viděl. Přikývl jsem a vděčně se na něj pousmál. Opravdu toho bylo hodně, o co jsem přišel a co jsem nevěděl. Když však přišla řeč na Alastora, bylo vidět, že se v Nemesisovi něco dělo. Stalo se něco? napadlo mě, ale bylo už příliš pozdě vzít tu otázku zpátky. A opravdu se něco stalo a byla to teda pořádná záhada. Z toho, co říkal, se to nezdálo jako nějaké normální zmizení a čím víc toho řekl, tím jsem byl zmatenější a tím víc se mračil. "To je divné..." prohodil jsem a když jsem zvedl hlavu a viděl jeho výraz, povzbudivě jsem do syna drcnul. "Asi si ho zkoušel hledat, že? Život o tom nic nevěděl?" zeptal jsem se. Celé to totiž znělo jako nějaká divná gallirejská magie, ale kdo ví? Nebo možná šel hledat Saviora po tom, co jsem mu řekl? Můžu za to já? "Ale jestli je v pořádku a bude moct, určitě se vrátí." Viděl jsem ten pohled, kterým se jeden na druhého dívali.
Když došlo na Nemovu otázku, vysvětlil mi, že mu to nepřijde jako magie. Zvedl jsem pohled spolu s ním a následoval jej kamsi do korun stromů, kde seděl poměrně velký do hněda zbarvený pták, kterého jsem si předtím nevšiml. Chvíli jsem si jej prohlížel, než jsem svou pozornost obrátil zpátky k Nemesisovi. "A ostatní ji neslyší?" Nikdy jsem nic takového neviděl a ani o ničem podobném neviděl a jestli to nebyla magie, bylo to o to divnější. "Zajímavé. Ale může to být cenné přátelství," zhodnotil jsem. "Netrápil bych se tím, tahle země je plná nevysvětlitelných věcí a dokud jsou to ty dobré, je to jen dobře. Možná je to něco podobného, jako když tady v lese komunikujeme se skálou a jinde to nejde. Chce to vazbu." Byla to ale jenom domněnka. Krátkým pohledem jsem zkontroloval Michiko, zda je vše v pořádku a pak si pohodlněji přesedl tak, aby se ke mé srsti nedostaly ideálně žádné sluneční paprsky a naopak se dostal proudící vzduch. Začínalo to být dost dusno a byl to den jako dělaný k tomu jít k vodě, ale nemohli jsme tu Michiko jen tak nechat ležet.
Chvíli jsem jen tak v tichosti přemýšlel. Bylo příjemné tu ale pro jednou nebýt sám. Byl jsem rád, že jsem si mohl užívat přítomnost syna. Taky na mě mohl úplně zanevřít. Měl by na to úplné právo. Zadíval jsem se na stříbrné drápy a tiše si povzdechl. "Ještě jsem ji nechytil... Styx. Jenom vzpomínka na ni mi vaří krev, ale pomůže to něčemu, když se jí zbavím? Elisu to nevrátí... Ani to místo po ní to nemůže zaplnit... Ale už by nikdy nemohla nikomu ublížit. Nevím, co mám dělat... Některé dny nemám ani chuť se zvednout, když vím, že tu Elisa není a jiné ji zase vidím mezi stromy, i když vím, že tam není. Je to zvláštní..." svěřil jsem se. A až na konci zvedl hlavu, abych viděl, jak se tváří. Možná mu to mohlo připadat hloupé. Slabé. Ale neměl jsem sílu předstírat, že se nic neděje a tak nějak mě utišoval ten tajemný tichý klid, který z Nemesise působil. Možná mi to trochu připomínalo moje první dny, kdy jsem přišel do Klímového lesa, kdo ví. "Jsem rád, že jsi tady. Mám tě rád," pověděl jsem tiše a drobně se na syna usmál. Měl jsem potřebu mu to říct. Taky to mohlo být naposledy a bylo pro mě důležité, aby to slyšel. "Mimochodem, hezké ozdoby," dodal jsem po chvíli a čumákem pohodil k jeho piercingům.

Snažil jsem se si to všechno v hlavě tak nějak urovnat. Fiér byl mrtvý a zabil ho Yeter. Toho Sionn utopil v řece. Etney s Lucy měli vlčata, o kterých očividně nikdo ve smečce nevěděl. Já si to tak trochu mohl sám, ale že to včas nevěděli ani Sionn a Nemesis, kteří se o smečku mezitím starali? Kdo vlastně všechno neví, že je Elisa mrtvá a že Sionn s Nemesisem jsou bety? Nebyl jsem si jistý, jestli jsem tu informaci myšlenkami vštěpil všem, protože svolat celou smečku byl poslední roky nadvlčí úkol. Možná o Sionnovi věděli, ale ten zbytek? Možná bych to měl udělat znova, napadlo mě.
"Iskierka?" zopakoval jsem po Nemovi, když zmiňoval Shireen. Ačkoli Nemesis nevěděl přesně, kde oba jsou, ty zprávy mě přesto uklidnily. Hlavně že se nestalo nic hrozného. "Parsifal zůstal?" Matně jsem si vzpomínal na malé bílé vlče, které se tu minulé léto vylouplo. Vlastně jsem nevěděl. "A Alastor?" vzpomněl jsem si na jedno z posledních setkání s Nemesisem, kdy jsem druhého vlka přijímal do smečky. Našel Saviora? Poslední otázku jsem už ale nevyslovil, protože jsem měl pocit, že už toho výslechu bylo na Nemesise dost.
Naštěstí ani pro mě už nebyly nachystané žádné další jobovky, jak se zdálo. To se mi trochu ulevilo. Místo toho se Nemesis zeptal na docela zvláštní otázku. Podíval jsem se na něj a na chvíli se zamyslel. Pak jsem zavrtěl hlavou. "Neslyšel. Ale slyšel jsem o magiích, kdy se vlk proměnil na jiné zvíře nebo mu třeba narostly křídla. Proč se ptáš?" Pak mě napadlo ještě něco. "Vlastně..." Než abych to složitě ukazoval, rozhodl jsem se to Nemesisovi raději ukázat. Bolestivě jsem přivřel oči a po stranách mé tlapky začaly pomalu růst dlouhé zuby, které rozhodně nepatřily do obvyklé vlčí stavby těla. Brzy na to však samovolně zmizely, až jsem z toho byl sám překvapený. "Možná to je taky nějaká magie?" nadhodil jsem.

Nečitelnosti Nemesisových emocí jeho "nech to plavat" rozhodně nepomohlo. Netušil jsem, jestli je to "nech to plavat", že je to dobré, špatné a nebo potlačené. Starostlivě jsem si jej prohlédl, ale už byl dospělý a já neměl žádné právo do něj dál rýpat a nutit ho se mi svěřovat. Když však mluvil o Fiérovi, na jeho tváři se zračila jedna emoce zcela jasně: vztek. Jakmile jsem se dozvěděl, že Yeter je mrtvý, projel mnou zvláštní chlad, který znovu donutil mou srst se naježit. Zasloužil si to, ale také býval mnoho let věrným členem Asgaaru. Přišlo mi, že se za poslední rok svět úplně zbláznil. Jeden už nemohl věřit ničemu a nikomu. Nerozuměl jsem tomu. Cítil jsem se, jako bych už do tohohle světa nepatřil. Přivřel jsem oči a jakmile je otevřel, měl jsem pocit, jako bych mezi stromy zahlédl Elisu a pak jako bych na malý moment ucítil na boku její dotek. Ta představa se však zase brzy rozplynula. Nebylo to poprvé a vždycky mi to přišlo tak reálné, i když moje mysl věděla, že to není možné.
Můj pohled padl zpátky na Nemesise, zatímco jsem se snažil zklidnit svoje myšlenky. Možná ani některé nebyly moje, kdo ví, nedokázal jsem se dostatečně soustředit na to, abych jednotlivé myšlenky oddělit a vytvořil z nich jednu konkrétní. Ulevilo se mi, když Nemesis nevěděl nic o tom, že by se Sionnovi ani Shireen mělo něco stát. "A nevíš, kde jsou?" zeptal jsem se. Zpráva, co přišla hned na to, mě však šokovala. "Cože vlčata?" vyhrkl jsem a cítil jsem, jak mi stoupá tep, jak šok prostupoval mým tělem. Nerozuměl jsem tomu, že by Etney smečce nic neřekl. Mám vnoučata? "Kdy?" vydechl jsem. Střídalo se ve mě nadšení, šok a... zklamání? Nepřišel za mnou? "Vlčata měl dávno dovolená, ale nepřišel je ukázat? Nerozumím tomu?" Zhluboka jsem se nadechl, rychlým pohledem zkontrolovat Michiko a pak se obrátil zpátky k synovi. "Je ještě něco, co bych měl vědět...?" Zdálo se, že měl pro mě svět nachystané samé jobovky.

Z Nemesisovi odpovědi jsem nebyl vůbec moudrý a nedokázal jsem vyčíst jeho emoce. V tomhle jsem u něj měl celkově většinou problémy. "Můžu ti nějak pomoct?" zeptal jsem se a otočil k němu hlavu. Přišlo mi, že o něčem přemýšlí, a tak jsem jen vyčkával, jestli bude pokračovat. A tak se i stalo. Při zmínce o nepříjemných věcích jsem se trochu zamračil. Neměl jsem tušení, co se dělo, když jsem byl pryč, ale neočekával jsem špatné zprávy. Sice jsem ležel v lese, ale nebyl jsem schopný přinutit svoje tělo jít cokoli dělat a čím déle ta letargie trvala, tím bylo těžší ji prolomit.
Než se však Nemesis rozpovídal dál, nedokázal jsem si ani představit, co všechno mě čekalo. "Yeter?" vyslovil jsem při zmínce parohatého vlka. Slyšet to jméno mě překvapovalo. Po tom, co beze slova zmizel jako před ním spousty ostatních, neočekával jsem, že ho ještě uslyším. "Cože udělal?! Kde je?" Vyskočil jsem na nohy tak rychle, že jsem si nemyslel, že to moje tělo ještě svede. Cítil jsem, jak mě uvnitř mě polévá horkost a srst se mi samovolně ježila. Ten mizera, za to zaplatí! Fiér byl rodina. A to i když se Awnay rozhodla se znovu vydat toulat. Když se na řadu dostala moje racionálnější část mozku, musel jsem se zeptat. "A co ostatní, jsou v pořádku? Sionn? Shireen?" Sionna zmiňoval předtím, a tak jsem předpokládal, že o něm něco ví.

S Michiko jsme se oddělili od Castora a zamířili společně hlouběji do lesa. Snažil jsem se s vlčetem navázat konverzaci a trochu jej poznat, ale Michiko vypadala opravdu unaveně, a tak jsem usoudil, že bude nejlepší ji nechat odpočinout a promluvit si s ní případně později. Jakmile jsme se dostali na mýtinu dostatečně hluboko od hranic, aby malé moc ze světa z venčí nehrozilo, zastavil jsem se pod pěknými urostlými buky. "Klidně se prospi, jestli chceš," pověděl jsem Michiko a sám se pod stromy uvelebil. Byl poměrně pěkný letní den, ideální na lenošení či nějaké procházky mimo les třeba k vodě. To druhé jsem ale v plánu neměl, a tak jsem tu jenom ležel a rozjímal. A taky trochu načerpával energii ztracenou vyháněním varanů.
Uvědomil jsem si, že už to bude snad rok, co Elisa odešla. A bolelo to pořád stejně. Tu prázdnotu nemohlo nic vyplnit. Uběhl sice rok, ale opět jsem se namísto činů utápěl ve svém smutku. Tentokrát jsem však nahradil alespoň tu samotu. Krátce jsem se podíval na odrůstající vlče naproti mě. Ten pohled mě donutil se pousmát. Život měl smysl, dokud tu byl někdo, kdo mě potřeboval. Nebo jsem si to možná jen namlouval. Ale potřeboval jsem si to namluvit, jinak už bych neměl sílu jít dál. I tak jsem ji některé dny neměl. Elisa by byla zklamaná, jak jsem dopadl, připomněl jsem si pichlavou myšlenkou. Pro naše vlčata jsem tu nebyl, o smečku se nestaral a ani Styx nechytil. Co tu Elisa nebyla, můj život vypadal jako tragická fraška. Zavrtěl jsem hlavou a pokusil se ty myšlenky vyhnat z hlavy a soustředit se na klid lesa a tohoto prosluněného dne.
Po chvíli jsem uslyšel zapraskání roští. Otočil jsem hlavu a mezi stromy si všiml Nemesise. Chtěl jsem u říct ahoj, ale on mě předběhl poznámce o Michiko. Přikývl jsem. "Samozřejmě. Zvlášť pokud nemá, kam jinam jít," řekl jsem raději potichu, kdyby náhodu Michiko přeci jen nespala. Pak jsem se na chvilku odmlčel, než jsem mu připomněl. "Ale něco takového už můžeš teď sám rozhodnout i ty." Jsi přeci Beta téhle smečky. Sklonil jsem hlavu a zadíval se na tvé tlapy. Mohlo na mě jít vidět, že hledám slova. "Jak... jak se ti vlastně daří?" dostal jsem pak ze sebe nejistě. Byl to docela špatný začátek, jak pojmout všechen ten čas, co jsme spolu potřebovali dohnat, ale nevěděl jsem, jak jinak to uchopit. Bude mě za to nenávidět? Budou mě teď všechna vlčata nenávidět?