Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo to celé takové zvláštní setkání. Mělo být radostné, ale zatím to tak úplně nepůsobilo. Podíval jsem se na Sionna, který mi poměrně obsáhle začal vysvětlovat, kde byl. Takhle jsem to nemyslel. Chtěl jsem jenom vědět, že byl v pořádku. Ale neměl jsem sílu to teď vysvětlovat, a tak jsem jenom děkovně přikývl za informace, které mi pověděl. Pak se Sionn obrátil k Fiérovi, který celkově z toho všeho působil zmateně a vlastně moc nechápal, co všichni máme s jeho smrtí, a tak mu to Sionn vysvětlil. Zamračil jsem se. Celá ta situace byla nepříjemná, až mě ze Sionnových slov zamrazilo. Smrt. Zatřepal jsem hlavou.
Oči mi krátce padly na Alastora, který se taky připojil k naší skupince a pak na Nemesise, který měl z nás vlastně nakonec jediný radostnou reakci. Byl jsem za něj rád. Zasloužil si trochu klidu v tom všem. To už se ale naše skupinka začala zase pomalu rozpadat, když odešel nejprve Parsifal a pak Sionn. Chvilku jsem tam jen postával, než jsem si odkašlal. "Vezmu kořist do úkrytu. Budu tam někde poblíž, kdyby něco," pověděl jsem a za pomoci začal táhnout muflony na sever, abych dal ostatním prostor se z toho všeho vzpamatovat a taky sobě si trochu pročistit hlavu. V mysli se mi krátce objevil Sionnův výraz, který byl jiný než obvykle. Pak se mi ale do čumáku donesla ještě jiná vůně, která mě rozptýlila. Vrátila se moje dcera a společně s ní se nesl ještě další pach. Mělo to být radostné setkání, ale od té doby, co tu Elisa nebyla, se nad námi snášel takový nepříjemný dusivý oblak.

//Úkryt

//Uklízím se trochu stranou, ale kdyby se kdokoli chtěl zastavit, klidně přijďte, ráda si zahraju

Opravdu se nedalo očekávat, že k nám prostě někdo jen tak nakráčí a pomůže nám s odtáhnutím kořisti ne po tom, co se právě stalo s tím, že pomalu druhá půlka smečky byla už nějaký čas nezvěstná. Nebo mrtvá. Musel jsem zavrtět hlavou, abych tyhle myšlenky vyhnal. A tak jsme si museli dopomoci magií, díky níž vlastně kořist nic nevážila a bylo potřeba ji jen táhnout směrem k úkrytu. Doufal jsem, že už to budu mít brzy z krku. Začínal jsem být unavený. Ne fyzicky ale spíš mentálně. A taky trochu mrzutý. Chtěl jsem prostě a jenom být chvíli sám a odpočinout si. To se ale nekonalo, protože nás čekalo hned několik překvapení.
Když už jsem přemýšlel o těch mrtvých, jeden mrtvý se právě objevil. Jakmile moje oči padly na Fiéra, který se vyloupl mezi stromy, šokovaně jsem je vykulil. "Fiére," vypadlo ze mě jakobych tomu ani nemohl uvěřit. "Co-co se stalo?" Měl být mrtvý. Ale mrtví měli poslední dobou nějaký zvláštní zvyk se vracet. Jako Savior. Jen ona ne... napadlo mě, ale tu myšlenku jsem opět potlačil do kouta mysli. To ale nebylo všechno, protože brzy se k nám přidali další příchozí. "Sionne... Alastore. Kde jste byli?" Opravdu rád jsem je všechny viděl, ale byl jsem z toho tak nějak rozhozený. Sionn i Alastor byli taky nějakou dobu nezvěstní. Otočil jsem se na Nemesise, abych viděl, co na to říká.

Lucy pověděla, že odchází právě proto, abychom se nehádali. Povzdechl jsem si, ale možná měla pravdu. Možná to doopravdy bylo takhle lepší. Kdo ví. Přikývl jsem, když řekli, že si dojdou pro vlčata za Sigym a také přislíbil, že pokud se některé z nich rozhodne zůstat nebo se do budoucna vrátit, postarám se o ně. Pak se od nás oba vlci vydali pryč. Smutně jsem se za synem díval, dokud se i společně s Lucy neztratili mezi stromy. Mrzelo mě to, ale asi se nedalo nic dělat. Byl to jejich život. Zavrtěl jsem hlavou a pak se otočil na Nemesise a Parsifala, kteří tu se mnou zbyli. Nemesis se ptal, jak to takhle ve třech odtáhneme. Zamyslel jsem se a opravdu to nebyla úplně ideální cesta, která na nás čekala. Úkryt je docela daleko, napadlo mě, ale zase to nebyla úplně neřešitelná situace. Hlavně že jsou zásoby. Kraj se probouzel do chladného rána. Nechtěl jsem tu kořist nechávat dlouho, protože nikdo nemohl slíbit, že za chvíli nezačne nějaký pořádný podzimní slejvák. "To zvládneme," rozhodl jsem, i když to, že mladý vlček namítal, že by možná bylo lepší na někoho počkat. Jenže to bychom mohli čekat taky do nekonečna s tím, jak se všichni rádi potulovali. Zatím to je ještě v pohodě, ale snad na zimu se vrátí. "Dej si taky a pak půjdeme," nabídl jsem Parsifalovi. Všiml jsem si, že tak zvláštně ztěžka dýchal, i když nám všem ostatním se už tep zklidnil. Bylo to zvláštní. Přimhouřil jsem oči a vlka si prohlídl. Možná má nějakou nemoc? Přece by si řekl, kdyby se mu něco stalo, pomyslel jsem si. Pak se kolem nás zvedl vítr a nadzvedl oba muflony tak, že v podstatě nevážili skoro nic. Stačilo je jen táhnout správným směrem. Snad půjdeme rychle. Nechtěl jsem se tím zbytečně vyčerpávat.

Dotáhli jsme skoleného muflona ke druhé lovecké skupině, ale události, co následovaly, dostaly neobvyklý spád. Na mou otázku odpověděla Laura, ale z její odpovědi jsem nebyl moc moudrý. Parsifal neřekl vůbec nic, jenom se usmál. Nejistě jsem se podíval na Nemesise, ale ani ten nic neříkal a jen si taktéž utrhl kousek masa.
To už k nám ale došli i Etney s Lucy. Lucy mě oslovila s tím, že se mnou chtějí mluvit. Nechal jsem tedy maso ležet, olízl se čenich a s pokývnutím se k nim otočil. Slova se ujal Etney a to, co řekl, mě zaskočilo. "Cože? Jsi si jistý?" vypadlo ze mě překvapeně. Uvnitř mě se začaly mísit různé pocity. Nechtěl jsem, aby nikam šli. Ale to, co Etney říkal, znělo rozumně. Jestli nehodlali respektovat nové vedení smečky, nešlo to jinak. Ale co vlčata? Zhluboka jsem se nadechl a tím se pokusil si trochu pročistit mysl a zklidnit svoje pocity. "Jestli jste rozhodnutí, pak děkuji za vše, co jste pro smečku udělali, a přeju hodně štěstí," řekl jsem klidně a oba přejel pohledem. Uvnitř mě to ale klidné nebylo, jen jsem se za ty roky alfování to už naučil skrýt. "Doufám, že se i s vlčaty někdy do Asgaaru zastavíte." Přeci jen, nechtěl jsem, aby Asgaar přestali vnímat jako svůj domov.
Zdálo se, že by všechno mohlo jít i docela hladce, než mi však Etney začal vyčítat, že jeho bratry upřednostňuju. Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou. "Nikdy jsi to úplně nepochopil. Být alfou není jenom o tom chvástat se postavením a využívat jeho výhody, ale zejména o práci pro smečku a o oddanosti jí. O tom, že víc než o sebe se staráš o ty okolo," řekl jsem klidně, i když jsem viděl, že v Etneyovi se to vaří. "Musíš taky umět zachovat chladnout hlavu a přes ledacos se umět přenést. Tvoji bratři mají vyšší postavení zejména proto a také pro to, že zatímco ty jsi ve smečce moc nepobýval, oni se starali o její bezpečnost." Netušil jsem, jak tohle vezme a popravdě mi to dělalo docela starosti. Krátce jsem se poohlédl za Laurou, která beze slova odběhla. Etneyův odchod ji musel ranit, ale teď jsem za ní běžet nemohl. Měl bych ji pak najít a promluvit s ní. Pak jsem se otočil zpátky na zbylé vlky a nakonec se pohledem vrátil na Etneye.

Muflon ležel na zemi a konečně se přestal hýbat. Krátce jsem se podíval na syna, který tvrdil, že je vše v pořádku a pak už jsem si konečně mohl trochu oddechnout a vydýchat se po rychlém běhu a následném zápasu s muflonem. Proto jsem jen souhlasně kývl, když si chtěl Nemesis trochu odpočinout. Postavil jsem se na nohy a oklepal se od všeho, co se mi přes lov dostalo na kožich a aspoň maličko ze sebe dostal muflonovu krev. Trochu mě bolel naražený bok, ale nebylo to nic, s čím by se nedalo žít nebo co by se během několika dní nezahojilo. Ale asi z toho bude pěkná modřina, ušklíbl jsem se. Nemesis zmínil sopku, načež jsem zvedla hlavu a zadíval se na oblohu nad námi. "Máš pravdu, vypadá to tak," pokývl jsem souhlasně. Bylo to zvláštní. Ale jestli už bylo po všem, bylo jen dobře. A vlastně se nás to až na otřesy moc netýkalo. Naštěstí. Pak jsem si ale všiml něčeho divného na obloze. "Vidíš to?" koukl jsem na syna s pokývnul čumákem nahoru. "Hvězdy jsou dneska nějaké divné." Nebylo ale proč nad tím dumat. Nezdálo se to nebezpečné.
Rozhlédl jsem se okolo. Kus od nás byla Laura s Parsifalem a zdálo se, že se jim taky vydařilo. To bylo dobře. Máme zásoby. Etney s Lucy ale byli ale od nás stále daleko místo toho, aby se zapojili a pomohli zvlášť, když mladý říkal, že nemá ještě zkušenosti. Divné. "Půjdeme," kývl jsem k synovi souhlasně a chytil muflona za jednu nohu, abychom ho odtáhli k druhé skupince.
"Dobrá práce," usmál jsem se na Lauru s Parsifalem, když jsme k nim dorazili. "Všechno v pořádku?" Pak už jsem si utrhl kus masa a zbytek muflona posunul k Nemesisovi, aby si brzy mohli dát i ostatní. Za ten lov si to zasloužili.

Držel jsem se muflona zuby drápy a snažil se to dělat tak, abych zvířeti působil co největší diskomfort a tím ho oslabil. Muflon sebou zmítal. Byl to zdravý a silný jedinec a i přes svoje zkušenosti z lovů jsem měl opravdu co dělat se na něm udržet. Ještě chvíli, připomněl jsem si v duchu, abych ještě na nějaký čas zatnul svaly a nepustil se. Bojující zvíře dost zpomalilo a díky tomu nás postupně předběhlo celé prchající stádo. Všiml jsem si Nemesise, jak vzadu po boku zvířete a o chvíli později ucítil náraz, jak můj syn taky vyskočil na zvíře a zakousl se mu do krku. Vahou nás obou šel muflon konečně k zemi a já pak už dělal vše proto, abych tam zvíře udržel. Muflon ale kladl značný odpor a celý souboj nebyl úplná procházka růžovou zahradou a dalo to docela zabrat. Hlavně bylo důležité se soustředit, abych nedostal pořádný kopanec. I tak jsem trochu cítil bok od nárazu jiného muflona. Nemesis byl blíž ke krku muflona, a tak jsem doufal, že ho dorazí, až k tomu bude příležitost. "Dobrý?" vysoukal jsem ze sebe upracovaně, kdyby náhodou potřeboval pomoci. Děním okolo nás jsem se úplně neměl čas zabývat.

Společně s Nemesisem jsme se pomalu odtrhli od zbytku skupiny a šli se schovat na naše místa. Déšť, který v noci řádil, se pomalu uklidňoval. To bylo dobré znamení, ale i tak to znamenalo, že bude země pořádně klouzat. Museli jsme být opatrní. Zvedl jsem hlavu k obloze, kde jsem mezi stromy zahlédl první ranní paprsky. Byl dobrý čas na to jít na lov. Stádo ještě mohlo být rozespalé a nepozorné, ale zrovna tak jsme mohli být my. Myšlenky mi pořád trochu utíkali k předchozímu incidentu a to i přes to, že jsem se je vždy snažil rozehnat a mysl si vyprázdnit. Dělalo mi to starosti.
Nemesis souhlasil, že zkusíme ulovit nějakého většího muflona. Přikývl jsem a krátce se podíval mezi keři na zatím klidné stádo. Věděl jsem, že se to ale brzy změní. Raději jsem se přikrčil ještě o něco víc a opatrně pokračoval až na místo, odkud byl dostatečný výhled okolo a zároveň, odkud by se dalo dobře vyběhnout, až Lucy s Etneyem stádo rozeženou. Cítil jsem, jak se mi pomalu z toho očekávání začal zvyšovat tep. Jeden nikdy nemohl tušit, co všechno se na lovu může pokazit.
Brzy na to se stádo dalo do pohybu a krátce jsem dokonce zahlédl i strakatý a šedivý kožíšek vlků, kteří jej k nám naháněli. Nemesis zareagoval jako první. "Dobře," souhlasil jsem s jeho výběrem kořisti. Nebyl to ten největší, ale byl na víceméně dobrém místě. Ale když se to nepovede, smete nás celé stádo, napadlo mě, ale na to už bylo pozdě. Muselo se to povést. Nemesis rychle vyběhl z naší schovky a já jej následoval. Krátce jsem se rozhlédl a pokusil se zorientovat, co a jak se dělo okolo. Pak jsem srovnal krok s Nemesisem a nakonec ještě malinko zrychlil. Nechtěl jsem, aby musel mezi stádo skákat on. "Jdu tam," křikl jsem na něj, aby tušil, že na něj bude čekat to, aby zvíře dorazil. Pokud se vše povede.
Zkusil jsem si stádo trochu nadběhnout a pak se zařadil mezi běžící muflony hned za kus, který jsme chtěli ulovit. Jakmile se naskytla vhodná příležitost, skočil jsem muflonovi na záda ve směru, abych ho převrhnul ideálně co nejvíc mimo stádo. Bylo to dost riskantní a mohl jsem si být jistý, že se to bez nějakých modřin od kopanců neobejde, ale bylo mi to tak nějak... jedno? Byl to zvláštní pocit, ale na jednu stranu osvobozující pocit. Buď jak má být. "Teď!" vyhrkl jsem a doufal, že na to Nemesis nebo někdo jiný zareaguje. Držel jsem zmítajícího se muflona, co to šlo, ale dorazit jsem ho takhle nemohl.

Zdravíčko vážení, přináším vyhodnocení letních akcí. V první řadě bych chtěla všem moc poděkovat za účast, dělá mi to radost

Fotoakce se zúčastnili 3 vlci:

Alastor – 5 příspěvků + popisek
Ciri – 9 příspěvků + popisek
Sineád – 9 příspěvků + popisek

Za každou lichou fotku si odnášíte 5 květin a za každou sudou 5 kamínků. Za popisek k fotkám dostáváte navíc 1 křišťál.

Kreslící akce se taktéž zúčastnili 3 hráči: Crowley, Tesai a Alastor. Jejich výtvory si můžete prohlédnout níže a vlci si za ně odnáší do svých inventářů 30 oblázků za obrázek a za popisek 2 perly.

Soudruzi tedy napočítali následující odměny, ale raději si to sami pohlídejte :D A kdybych náhodou někoho ve vzkazech zapomněla nebo přehlédla, tak to samozřejmě taky reklamujte :D

Alastor – 15 květin, 10 kamínků, 1 křišťál, 30 oblázků
Ciri – 25 květin, 20 kamínků, 1 křišťál
Sineád – 25 květin, 20 kamínků, 1 křišťál
Crowley – 30 oblázků, 2 perly
Tesai – 30 oblázků, 2 perly

Ještě jednou všem děkuji za účast a přeji krásné září.

Arčí

Výtvory z kreslící akce:

Crowley
Pár slov... no asi nejsem úplně ideální osoba, která by tohle měla kreslit. Neumím totiž ani kreslit. Ale je to zase pocta uctít takhle památku někoho, kdo má tak velkou zásluhu v lese. No, takže abych to aspoň popsala pár slovy. Vzala jsem to z trochu jiného soudku a tak nějak asi nesplňuji to, oč se v akci žádalo. Vzala jsem to z takové cute soudku. Věřím, že budou určitě mnohem lepší lidé, kteří to zhotoví aspoň na nějaké úrovni. Vzala jsem to tak, že teď jsou v nebi určitě oba moc šťastní. A tím se to projeví i na jejich soše. Mateřské pouto je něco, co nedokáže nahradit prakticky nic. Vidím to tak, že samotná socha leží na skále, kolem které je spousta keřů. Jen to tam kvete. V pozadí je vidět řeka obklopovaná všudy přítomným lesem. Možná to je fakt mimo mísu, tudíž mi bohatě stačí jen pouhá účast. Byla to pro mě čest! (Hodně jsem se prala co se týče těch rubínů. Měla jsem hroznou tendenci je vybarvit tak, jak doopravdy vypadali. Ale došlo mi, že u Castiela to nevím a vypadalo by to asi trochu divně, kdyby byl jen on červený.)

https://media.discordapp.net/attachments/693004824433655878/1003378577720475679/IMG_1223.jpg?width=470&height=627

Tesai
Popis místa : Světlá tráva na mýtině za jehličnatým lesem. Na mýtině stojí rubínová socha elisy s jejím mládětem. Socha stojí na místě kde byla Elisa a její mládě pohřbeno. Díky své velikosti už se k tělům mrtvých nedá prokopat. Mýtina je z přední strany obklopena vysokou trávou s pár listnatými stromy.

https://media.discordapp.net/attachments/760561340401451008/1008420500604723350/20220814_185942.jpg

Alastor
https://cdn.discordapp.com/attachments/827841299423297536/1008821927164510259/pomnik.png

Etney už raději skoro nic neříkal, ale bylo na něm vidět, jak je naštvaný. A to nebyl sám. Byl bych to býval už asi prozatím nechal plavat, kdyby ale Lucy nepokračovala v proslovu. Střelil jsem k ní pohledem a pořádně se narovnal, aby si už oba uvědomili, s kým mluví. Byli sice rodina a to jim dávala určité benefity, ale ani ty je nemohly chránit donekonečna. "Vážím si vás jako členů, a proto jste ve smečce gammy. Teď se ale chováte dětinsky," pomluvil jsem pevným ale klidným hlasem. Uvnitř mě to ale vřelo. "Moje rozhodnutí platí a k výše postaveným vlkům se budete chovat slušně." Možná odejdou, napadlo mě. To by mě opravdu mrzelo, ale pokud by tyto nové informace nebyly schopni skousnout, nemohla smečka fungovat. Na oba jsem se podíval, a když Lucy řekla, že si to pak sami přeberou a teď je třeba jít na lov, přikývl jsem. To bylo rozumné. Zavrtěl jsem hlavou a pokusil v sobě potlačit pocity, abych se později dokázal soustředit na lov.
Všiml jsem si, že se k naší skupině připojila Laura. To byla tvář, kterou jsem opravdu rád viděl. Byla jedním z posledních mých vrstevníků, které jsem tady v kraji znal. "Lauro, rád tě vidím," pokývl jsem na ni. Chtěla se přidat k lovu stejně jako bílý vlček, který ale přiznal, že ještě lovit nebyl. "Nevadí. Jenom kdybys potřeboval pomoci, dej včas vědět a zbytečně neriskuj," pověděl jsem mu, protože jsem měl pocit, že mladí občas mají tendenci riskovat a jeho jsem dostatečně neznal. Bylo nás ale nakonec dost, a tak jsem předpokládal, že by se lov měl nějak zvládnout. Nikdy ale nemůžeš vědět, co se stane.
Pak jsem už vykročil následovat Lucy, která nás vedla ke stádu. Tam jsem vyslechl její strategii a souhlasně přikývl. Znělo to dobře. Stoupnul jsem si vedle Nemesise, který poznamenal, že ten incident předtím proběhl dobře. Tiše jsem si povzdechl. Tušil jsem, že z toho ještě možná bude problém a trápilo mě to, ale teď před lovem jsem na to nemohl příliš myslet, abych se nerozptyloval. "Nenech si ale šlapat po hlavě, to si nezasloužíš," pronesl jsem k němu tiše tak, aby to slyšel jenom on. Pak jsem se podíval na ostatní a kývnutím jim dal najevo, že jsem připravený. "Zkusíme vzít nějakého většího?" Otočil jsem se k Nemesisovi, se kterým jsem byl ve skupině. Tušil jsem, že bysme toho měli být schopni, ale chtěl jsem vědět, jak se cítí. Taky už nejsem nejmladší a nejvíc v kondici. Nesmím moc blbnout, napadlo mě, ale poslední dobou jsem se až překvapivě cítil ve svém těle docela dobře. Tedy až na ten hlad. Pak jsem vyrazil schovat se na nějaké dobré místo, kam by nám Etney s Lucy mohli nahnat stádo a zároveň se přitom snažil vnímat, kde skončí Laura s mladým.

Sigy se omluvil, že by nám v lovu moc naplat nebyl, ale že by v údolí mohl pohlídat vlčata, pokud by chtěla, protože dřív fungoval jako učitel. Navíc měl sám své mladé odchované a tak to přeci nikomu nemohlo uškodit. A nás pak bude víc na lov. To se hodilo, protože by bylo lepší rovnou ulovit muflony aspoň dva. Snad sem ale nic nepřijde. Kalamit už bylo na jeden vlčí život až moc. Souhlasně jsem pokýval na Sigyho, který se hezky věnoval vlčatům a později se všichni společně vzdálili do údolí.
Mezitím se k nám přidal sněhově bílí vlček. Podle pachu jsem zapátral v paměti a vzpomněl si, že jsem ho vlastně už viděl, protože takhle bych ho asi nepoznal. Parsifal. Naposledy byl ještě malé bílé vlče a teď z něj už byl odrostlý vlk. "Vítej. Chystáme se na lov, přidáš se?" obrátil jsem se na něj, než jsem se opět věnoval alfovskému proslovu.
Zdálo se, že zprávy o novém postavení ve smečce se nepozdávali Lucy, která se nejdřív začala smát a pak vše hned komentovala. A k ní se samozřejmě hned přidal Etney, který vše podtrhl jako nepříjemnou scénu. Asi jsem to mohl čekat, ale možná naivně jsem věřil, že oba s vlčaty dospěli. Zamračil jsem se a samovolně se mi u toho naježila srst. Jak jen jsem mohl?! Na poznámky o Awnay a o křivdách snad nemělo ani cenu reagovat, ale pořádně mě naštvaly, že jsem ztratil svůj obvyklý klid. "O tom, co si kdo zaslouží, nic nevíš! Starají se o les dobře, chránili ho, když bylo potřeba a toto je moje rozhodnutí a vy ho budete muset respektovat," odsekl jsem a přísně se na oba podíval. "O vás všechny jsme se starali, jak nejlépe jsme uměli a nikomu klacky pod tlapky neházeli," dodal jsem už o poznání klidněji. Klid se ale brzy zase rozplynul, když poznámky na Nemesise a Sionna neustaly. Varovně jsem na Etneye s Lucy zavrčel. Takhle to nejde. "Sionn je vaše alfa a Nemesis beta a budete je poslouchat a chovat se k nim slušně a s respektem! Smiřte se s tím. Postavení gammy si užíváte jako odměnu za důvěru, ale jestli se v tu důvěru nebude dát věřit, nemusí to tak zůstat." Bylo to možná až příliš kruté, ale potřeboval jsem, aby se jim to v hlavě ukotvilo.
Pak už byl čas, aby se naše skupinka vydala na lov. Lucy přislíbila svou účast a já na ni kývl. Pořád jsem byl naštvaný, ale věděl jsem, že je potřeba to rozdýchat. "Tak jdeme. Rozdělíme se na půlku a zkusíme ulovit dva, když to půjde," nadhodil jsem a vyrazil po čichu hlouběji do lesa. Zbytek strategie jsem ale nechal na Lucy.

//Etny

Bylo vidět, že Etneye toulky Crowleyho trápily. Chápal jsem to, ale na druhou stranu se s tím opravdu nedalo nic dělat, pokud to tlapky táhly po světě. Jedna výchovná, aby to příště aspoň řekl, by mu ale asi neuškodila.
Etneye jeho rozhořčení brzy přešlo a já se na něj jenom smutně usmál, když se ke mně přiblížil. Byl jsem rád, že je tu. Jeho a Nemesisova přítomnost mě uklidňovala. Teď ještě Awnay, Sionn a Iskierka. To ale bylo asi spíš zbožné přání, protože jsme se snad úplně všichni na jednou místě nikdy nesešli. Natiskl jsem se blíž k synovi a tentokrát už úspěšněji vymrkal slzy z očí. Etney zalitoval, že toho s Elisou ještě hodně nestihl. Na chvíli jsem pevně zavřel oči a pak pomalu trhaně vydechl. "Já vím..." zašeptal jsem. "Ale i když jste se vždycky nepohodli, měla tě ráda. A teď nás hlídá tam ze shora a čeká na nás." Bylo to těžké o ní takhle mluvit. Pořád jsem si to tak nějak uvnitř nechtěl připustit a mluvit o Elise jako o mrtvé mi šlo proti srsti.
Když Etney zamumlal, že nechce, abych taky odešel, pousmál jsem se na něj zpět. Nemohl jsem slibovat neslíbitelné, protože jsme nikdo nemohli tušit, co na nás čeká, ale přesto jsem opáčil: "Ještě se nechystám."

//Pro všechny
Brzy po zavytí se k nám zpátky přiblížil Nemesis s vlčaty. Děkovně jsem kývl na mladšího syna, když potvrdil, že Karma bude hlídat, jestli je les v bezpečí. Sopka a tornádo byly hrozba, ale zatím se zdálo, že snad ne až tak aktuální. Což mi vzápětí potvrdil taky Sigy, který sem přišel k Lucy. "Vítejte," pousmál jsem se na oba. Uvědomil jsem si, že vlastně celá naše sešlost bylo jedno velké rodinné setkání a to mě zahřálo u srdce. "Jak se vám daří?" zeptal jsem se nově příchozích. "O sopce jste tedy už slyšeli. Musíme být opatrní," dodal jsem. Reonys měl ale obavy o svoje sourozence. Otočil jsem se k němu a jemně se na něj pousmál. "Pokud nepůjdou na sever, budou v pořádku a to jestli jsou tak bystří jako vy dva, určitě si dají pozor. A navíc s nimi určitě bude někdo dospělý," zkusil jsem vlčka uklidnit a pak krátce pohledem přejel i Ciri, která se mezitím představovala se Sigym.
Pak ale došlo na formálnější věci, protože bylo na čase vyřídit to, proč jsem sem smečku svolával. "Chtěl bych vám všem oznámit, že máme novou alfu a betu, pokud to ještě nevíte. Alfou se stal Sionn a na betě nám pomáhá Nemesis." Povzbudivě jsem se na syna ohlédl a na chvíli se odmlčel, kdyby snad chtěl taky něco říct. Pak jsem se otočil na Etneye. "Na gammě dál zůstáváte ty s Lucy společně s Laurou a Castorem." Ty druhé dva jsem ale už dlouho neviděl stejně jako Gee. Snad jsou v pořádku. "A další věc je, že bych rád zašel na lov muflonů, dokud je co lovit," vyslovil jsem svou obavu. Jednak se zima nezadržitelně blížila, ale ta sopka mohla znamenat kdo ví co. A s potravou nebylo rozumné to pokoušet. Můj pohled se na chvíli zastavil na Lucy, abych jí dal najevo, že bych byl rád, aby šla se mnou. Dobře věděla, co dělá a to jsem dokázal ocenit. "Chtělo by to, abychom byli aspoň tři a ostatní mohou zůstat s vlčaty." Na ty jsem se pak taky otočil. "Chtěli byste se dívat, jak se loví vysoká?" nabídl jsem jim. Pak jsem se pohledem zatavil na Sigym. "Jenom to vyřídíme a pak se ti můžeme více věnovat, promiň," kývl jsem na něj omluvně. Docela jsem se těšil, jaké zprávy má. Co jeho vlčata? Musí být už veliká, vzpomněl jsem si na prťata, která jsem tenkrát viděl v jeskyni po té, co se rozpadla Maharská smečka. "Rád bych vyrazil na lov co nejdřív," dodal jsem a nakročil při tom. Zároveň jsem ale dal všem svobodu, aby se sami rozhodli kdo kam půjde. Předpokládal jsem ale, že se Lucy lovu ujme.

Etňa

Když si Etney všiml, že se jedno z jeho vlčat vypařilo, docela ho to rozohnilo. Na jednu stranu jsem to chápal, ale na tu druhou už jsem za ta léta věděl lépe, jak to chodí. A že je to úplně normální a že s tím vlk nic neudělá. Však už jsem taky byl tolikanásobný rodič. "To je normální. Však oni se zase vrátí. Jenom potřebují poznat svět na vlastní tlapky. Tak jako Awnay," pokusil jsem se ho uklidnit a připomenul jeho sestru, která měla opravdu velmi toulavé tlapky. Nikdo nemohl tušit kdy a na jak dlouho, ale vždycky se pak na čas zase ukázala.
Další téma mě však docela překvapilo. A popravdě mě píchlo u srdce, když jsem slyšel Etneyova slova. Zvlášť ta o ochodu. "Tak to není. Nechci, abys odešel. Zvlášť ne teď s těmi malými," řekl jsem tiše a snažil se nevnímat jeho naštvaný tón a vztek v očích, i když mi to ubližovalo. Ale věděl jsem, že takový je a že jen potřebuje upustit páru a pak to bude lepší. Snad. Svá slova jsem ale myslel naprosto upřímně. Popravdě jsem delší dobu tušil, že mě nějaký takový rozhovor s vlčaty čeká, ale stále jsem nevěděl, jak to nejlépe vyjádřit. "Ty jsi tu ale nebyl," neopustil jsem si poznámku na účet toho, že šlo všechno mimo něj. Pak jsem ale pokračoval. Musel jsem se ale předtím zhluboka nadechnout, abych se na to připravil. Pořád se mi to nevyslovovalo snadno. Protože takhle to bylo moc... definitivní. "Mrzí mě to, ale když odešla... neměl jsem chuť žít. Popravdě... Nevím, stále nevím, jestli ji mám," dodal jsem tak tiše, jak jen to šlo, aby to ještě slyšel. Pak jsem sklonil hlavu a pohledem se soustředil na své tlapy se šedivými drápy. Dříve jsem míval také šediny prorostlé mezi srstí, ale ty z nějakého důvodu nedávno zmizely. Bylo to divné, ale což na to záleželo? Netušil jsem, jak Etney s tím, co jsem mu řekl naloží, ale už nebyl malé vlče a já doufal, že pochopí. Jestli ne teď, možná časem ano. Věděl jsem, že má také právo být naštvaný. Nebyl jsem tu pro něj. Ani pro jednoho z nich, když mě potřebovali. Ale kdo tu byl pro mě? Vždycky to byla Elisa, ale ta tu teď už být nemohla. Krátce jsem pohledem střelil k Nemesisovi, který si hrál s Reonysem a Ciri, a vybavil si také Sionna, se kterým se postarali o Asgaar, když jsem já nemohl. Byl jsem jim za to vděčný. Pak jsem se obrátil zpátky k Etneyovi. Byl ze všech nejstarší a vlastně celou tu dobu tu byl ve smečce s námi. "Má hrob uprostřed v lese. Společně s Castielem, tvým bratrem," dodal jsem opět tiše hlasem, který se neobvykle třásl. Vlastně jsem netušil, kdo z vlčat o Castielovi ví, nikdy jsem o tom s Elisou moc nemluvili. Bylo prostě jednodušší se na to snažit zapomenout a moc na to nemyslet. Ale úplně se to nikdy nepovedlo. V očích se mi zaleskly slzy, ale pokusil jsem se je rychle vymrkat. To se mi však úplně nepodařilo a pár z nich se mi skoulelo po tváři dolů. Přesto jsem tam zůstal stát a čekal, abych si vyslechl, co má na srdci nebo jestli má nějaké otázky.

I pro ostatní:

Zdálo se, že osud má opravdu špatný smysl pro humor, protože vzápětí přišly zprávy, které vysvětlovaly nedávné otřesy. Sopka vybuchla? Na severu je tornádo?! Nevěřícně jsem zůstal zírat na Karmu, která zprávy přinesla. Když jsem se vzpamatoval, děkovně jsem na ni kývl a pak pohledem rychle zkontroloval Etneye a zbytek naší skupinky. To snad ne. Už ne. Nechtěl jsem to řešit. Nechtěl jsem už nic řešit. Byl jsem už unavený. "Zůstaneme v lese, ten by nás měl obránit před lávou a větrem. A když bude potřeba, schováme se do skal. Nebojte se," řekl jsem dost nahlas, aby všichni věděli, jaký je plán. Dokud to není v Asgaaru, není to náš problém, připomenul jsem si nové heslo, kterým jsem se hodlal řídit. A když to přijde, tak ať... Měl jsem strach, to ano, netušil jsem, co všechno se mohlo stát, ale byl jsem odhodlaný za tenhle les a vlky v něm položit život. Alespoň by znovu získal nějaký význam. Vzpomněl jsem si na velkou potopu před lety, které se nakonec taky tak nějak sama vyřešila, i když krajinu změnila téměř k nepoznání. Měli bychom ale jít lovit. Možná už brzy nebude co. A to by nám pak ani dobrá skrýš, jakou poskytovaly, naše jeskyně, nebyla co platná. Zvedl jsem tedy hlavu a hlasitě zavyl, abych svolal smečku. Bylo třeba, aby se o nebezpečí dozvěděli a vlastně celkově všichni věděli, co je nového a jaký je plán. Museli jsme se taky pokusit udělat nějaké zásoby, dokud to ještě bylo možné. Tornádo tu mohlo být taky velmi brzy. Pak jsem přeběhl k Nemesisovi. "Mohla by Karma hlídat, jestli je les v bezpečí?" požádal jsem jej.

Trávit čas s malými vlčaty mi dodávalo chuť k životu, na moment jsem úplně zapomněl na to, co se všechno stalo. Vlčata byla opravdu milá, zejména mazlivá Ciri, kterou jsem pomazlil ještě nazpátek, než se i s bratrem vydala k Nemesisovi zajímat se o ptáka, o kterém jsme se ještě před chvílí bavili. Bylo fajn vidět takhle velkou část rodiny zase na chvíli pohromadě. Jen malá Viv stála o kousek opodál a jen poslouchala, zřejmě se ještě tolik neosmělila.
V lese začalo být poměrně rušno, ale nezdálo se, že by někdo z vlků byl nechtěný návštěvník. Tedy až na tu ránu a divné chvění, po kterém následoval vytrvalý déšť, který docela nepříjemně skrápěl naše kožichy. Ale déšť nemohl nikomu ublížit, zvlášť ne našemu suchému hvozdu. Celému jsem tomu vlastně nepřikládat až takový význam, jaký bych asi měl. Nemesis poslal Karmu zjistit, co se vlastně děje, za což jsem na něj vděčně kývl. Ať je to co je to, dokud to nepřijde sem, není to náš problém. Měl už jsem těch neustálých patálií plné zuby. Chtěl jsem už mít svůj klid. S rodinou. S Elisou.
S Etneyem jsme si nakonec urvali chvilku spolu mluvit. "Nevyhýbal jsem se ti, jen..." Pak jsem se zarazil. Jak jsem to vůbec měl říct? Že už jsem nechtěl žít? Že vlastně nevím, jestli pořád vůbec chci? Že si každý den nejsem jistý, jestli budu mít energii na to vstát a něco dělat? Nemohl jsem si pomoci a zbavit se pocitu, že by to všechno znělo divně. A nedokázalo to úplně vyjádřit to, jak jsem se cítil. Etney dodal, že by se mnou chtěl ještě mluvit a ideálně sám. Čekal jsem to, a tak jsem přikývl. "Můžeš mluvit ale klidně i teď. Však je tu jenom rodina," pobídl jsem jej a rozhlédl se po ostatních. Všiml jsem si, že Viv za tu chvilku stihla zmizet. Vítr však stále donášel její pachovou stopu velmi silnou, a tudíž nemohla být daleko. A tak to vlastně nebylo na škodu se trochu osamostatnit. Pak jsem se otočil na Nemesise s nadějí, že bude mít nějaké zprávy o tom, co to všechno vlastně způsobilo.
Pak mi došlo, že je tu ještě jedna věc, co je potřeba udělat. A to protože jsem ji sakra dlouho nedělal a mohl by z toho být sakra problém. A třeba tak i trochu zjistím, co se vlastně děje a jestli je celý les v pohodě, napadlo mě. "Hned budu zpátky," hodil jsem omluvný pohled ke svým společníkům a vyběhl k hranicím lesa. Snažil jsem se udržet rychlé tempo, jen co moje tělo a kluzký terén od deště dovolovali. Na hranicím jsem se otíral o keře a kmeny stromů a občas něco občůral, abych posílil pachovou stopu. Snad to ten déšť nesmyje moc brzo. O tom, co se dělo, jsem však mnoho nezjistil. To bych musel opustit les a to se mi nechtělo. Zvlášť když jsem ostatním slíbil, že budu brzy zpátky. Hned, jak bylo hotovo, jsem se vrátil k ostatním. "Tak můžeme," prohodil jsem, zejména pak ke svému nejstaršímu synovi, kterému jsem slíbil rozhovor.

Jinak kreslící akce prodloužena do konce měsíce tak šup na to, kdo by ještě chtěl

//Všimla jsem si až dnes, co už jsi poslala, ale způsob kreslení je na vás, pokud to vyloženě nespecifikuju :) A Castiel zamřel během několika dní po porodu, takže úplně jako maličké vlčátko