Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stáli jsme tam všichni jako přimražení neschopni to, čeho jsme byli svědky, nějak pořádně vstřebat a rozchodit. Nemůže tu být. Je mrtvá. Se Sionnem jsme ji pohřbili, opakoval jsem si, protože už jsem reálně začal uvažovat nad tím, že jsem se zbláznil. Akorát tentokrát Elisu zřejmě viděli i ostatní. Ale někdy jí v lese vídám. A teď ji vidí i ostatní, připomněl jsem si. To kvůli mě. Teď je honí můj přízrak. Není to fér. Rázně jsem zavrtěl hlavou. Snažil jsem se jakkoli rozptýlit, aby magie přestala, ale nevěděl jsem jak. Není to fér.
"Eliso..." vydechl jsem, ale vzápětí jsem na svém boku ucítil teplo dotyku vlčího těla. Natočil jsem hlavu na stranu, abych se krátce mohl podívat na svou dceru, která se o mě opírala. Také jsem se jemně opřel do jejího těla. Byl jsem za ten dotyk vděčný. Pak ale můj pohled těknul zpátky k Elise... nebo alespoň k jejímu duchovi. Ta se ale nejprve zaměřila na naši dceru a pak na Sineád, která jediná dokázala vyslovit to, co jsme alespoň v koutku mysli měli všichni. Mrtvá. "C-co tu děláš?" vyhrkl jsem a očima zůstával přilepený na Elise. Je to přízrak. Může za to magie. A tak jsem se pomalu odtáhl od Iskierky a vykročil několik kroků směrem k Elise. Není to fér. Potřeboval jsem se ujistit. Natáhl jsem se po ní, abych se jí dotknul, pokud by neuhnula a co víc... možná ji i rozplynul, aby toho Iskierka už nemusela být svědkem. Jedna moje část ale nechtěla, aby Elisa zmizela. A snad i nějaký maličký kousíček mě doufal, že je tu s námi zpátky a že to celé není jen sen či magie. Nechtěl jsem si ale dělat žádné naděje. Na to už jsem v sobě neměl sílu.

Bylo to vlastně hrozně příjemné se takhle jen tak procházet a povídat si s Iskierkou a Sineád. Vlčice dumaly nad tím, co by mohla být zač ta magie, kterou mi před chvilkou dcera ukázala. Chvíli jsem jen tak naslouchal a přemýšlel, než jsem se na dceru lišácky usmál. "Mohla by to být elektrika, měla bys ji po mně." Vlastně jsem na tu magii málem zapomněl. Nepoužil jsem ji už věky. Naposledy snad, když Scrooty urazil Elisu? Nebyl jsem si jistý, ale mohlo to tak být. "Ale zdá se, že ta tvoje je malinko jiná, nejspíš silnější, protože něco takového nesvedu," usoudil jsem a uvnitř cítil, jak jsem na svou dceru pyšný. Magie to bylo něco mého. A měl jsem radost, že moje děti v nich poměrně excelovaly. "Ale s ohněm si nedělej starosti, však on se nakonec poddá, když jej budeš trénovat. Není to snadná magie na zkrocení, ale když se to povede, je hodně mocná. Tvoje matka by mohla vyprávět," zavzpomínal jsem znovu na Elisu a její magické ohnivé koule. To bylo něco, co pro většinu vyžadovalo obrovské množství soustředění, a ona to zvládala s takovou lehkostí. Krátce jsem se zadíval do očí Sineád, které taktéž rudě zářily a musel jsem se pousmát. Oheň zřejmě k asgaarské rodině patřil.
Jenže na další diskuze, ač zajímavé a příjemné, nezbyl už moc čas, protože nás Iskierka dovedla až na mýtinu, kde stál hrob Elisy a Castiela. A já si uvědomil, kam jdeme, až když jsem tu byl, jak mě rozhovor příjemně rozptýlil, ač jsem tu za poslední rok trávil většinu svého času. Jenže tentokrát bylo něco jinak. Jakmile jsem vyšel na mýtinu a pohlédl k soše, uviděl jsem tam stát Elisu v celé své kráse. To ale nebylo to zvláštní, viděl jsem ji na různých místech několikrát. Divné bylo, že se zdálo, že ji teď viděl i Sionn, Iskierka a Sineád. Poplašeně jsem sebou cuknul a pak zůstal ztuhlý stát na místě a nevědomky při tom začal zatínat svaly. Poplašeně jsem se podíval z Elisy na Sionna a pak na dvě vlčice, co sem teď přišly se mnou. Vidí ji taky? Co jsem to provedl? Zhmotnil jsem svůj přelud do iluze? Co jsem to jenom provedl?! Pohledem jsem opět střelil k Elise. Usilovně jsem se snažil přijít na to, jak magii deaktivovat. Nemohl jsem svým dětem takhle ubližovat. To si nezasloužily. Nebylo to fér.
Do toho se k nám však přihnal Crowley a za ním nějaké poměrně malé vlče. "Co-co se děje?" vyhrkl jsem a překotně se k nim otočil. Doufal jsem, že takovým rozptýlením se magie přesuší a ten přelud zmizí. Zavřel jsem oči a pevně při tom zatnul čelist.

Obě vlčice mi ještě popisovali, co si s Etneyem zažili. Snažil jsem se to všechno v hlavě pochopit, ale nějak mi to nešlo. Musel jsem jenom zakroutit hlavou. Jestli je naštvaný na nás... na mě, budiž. Však to bylo moje rozhodnutí, že se nestane alfou. Nehodil se na to. Ale nemohl jsem pochopit, proč si to vybíjel na ostatních. Zvlášť ne na svých dětech. Crowley tu s námi zůstal, ale co potom ti ostatní? Přesto jsem však uvnitř doufal, že by jim přeci neublížil. A nebo že by si našli cestu zpátky k nám, kdyby přeci jen.
Pak jsme se bavili o magiích. Sineád se jimi zdála být fascinovaná. "Jsem si jistý, že jednou objevíš nějakou, co je jenom tvoje, ale pokud půjdeš navštívit Smrt, dones jí raději hodně darů, nebývá obvykle v dobrém rozmaru," pověděl jsem a krátce si při tom vzpomněl na své poslední setkání se Smrtí, kdy mě přesvědčila, že Elisa zemřela. Hořkosladce jsem se při tom usmál. Jenže to už mě rozptýlila sousta jiskřiček, které se rozzářily na kožichu mé dcery a já se tentokrát musel pousmát jinak, pyšně. "Tvá magie," odtušil jsem. "Objevila jsi už i nějaké jiné?" Byl jsem téměř přesvědčený, že jich minimálně jednou objeví víc. Měli jsme to v krvi.
Obě vlčice mi začaly vyprávět, co všechno mezitím zažily. "To je dobře, využijte toho, dokud jste mladé," pokýval jsem hlavou. "Než jsme s Elisou založili smečku, také jsme hodně cestovali," zavzpomínal jsem na doby po tom, co se rozpadl Klím. Když jsem tak znovu vzpomínal na Elisu, uvědomil jsem si, že ji pořád cítím. Podíval jsem se koutkem oka na Iskierku, ale nepřišlo mi, že by na to nějak reagovala. Opravdu to ztrácím, uvědomil jsem si. To už ale vlčice zavelely, že bychom se mohly dát do pohybu. Souhlasně jsem pokývl a zvedl se, i když o poznání pomaleji než ony dvě. "Jsou nějaká místa, které byste v lese nebo okolí chtěly prozkoumat či navštívit?" zeptal jsem se a rozvážným avšak elegantním krokem vyrazil mezi stromy.

Crowley odběhl od naší skupiny a já se za ním díval, až dokud se mi neztratil z očí. Věděl jsem, proč chce být sám, ale dělal jsem si o něj starosti. Podle Išky i Sineád totiž Etneyovo chování bylo více než přehnané. Zamračil jsem se. Uměl jsem si to totiž představit, ale pořád se mi nechtělo věřit, že by něco takového udělal vlastním dětem. Udělal to Sionnovi, vzpomněl jsem ji a zalitoval, že jsem uvěřil, že toho litoval a že už se to nikdy nebude opakovat.
Starostlivě jsem si prohlídl svou dceru, která sice tvrdila, že léčit nepotřebuje, ale já si nemohl pomoct ji lustrovat pro sebemenší známky jakéhokoli vážnějšího zranění. Bylo mi totiž jasné, že mladá vlčice zdědila hrdost po své matce a nebyl jsem si jistý, jestli se nesnažila udržet jenom tvrďáckou fasádu. Je jako ona, napadlo mě. V tu chvíli mi přišlo, jako bych Elisu cítil. Nevěnoval jsem tomu však přílišnou pozornost. Nebylo to poprvé, co se mi to stalo. Dokonce jsem ji i občas viděl mezi stromy. Možná jsem začínal bláznit, kdo ví. "To je dobře, že si se nedala," pousmál jsem se mírně a jemně dceři prohrábl srst čumákem.
Sineád se zajímala o to, zda magie dokáže léčit. Otočil jsem se k ní a konečně měl čas se jí trochu věnovat a i si ji pořádně prohlédnout. Hned mě zaujaly její rudé oči. Byly tolik povědomé. "Dokáže," přikývl jsem. "Dokáže mnoho věcí, snad cokoli si můžeš představit. Vlci tady v kraji se často sžijí s magiemi, které dokážou jenom oni. Kdo ví pro, asi mají Život se Smrtí nějaký plán," zapolemizoval jsem.
Stále mi ale přišlo jako bych Elisu cítil. Tentokrát to nebyl jenom mžik. "Zvláštní," vydechl jsem tiše a rozhlédl se okolo sebe a pak taky na obě vlčice, zda jim nepřišlo něco divného. "Crowley byl hodně s vámi?" zeptal jsem se obou. "Jak jste se vlastně poznaly?" Přejel jsem pohledem od Sineád ke své dceři. Věděl jsem, že poslední dobou byla hodně pryč. "Poznala jsi kraj?"

//Jen tak krátce, ale ať se to hýbe :D

Držel jsem vzlykajícího Crowleyho pevně u sebe a při tom sledoval, jak Iskierka zavrávorala a rozplácla se na zemi. Vypadala opravdu unaveně. Jak jsem se tak na ni díval, na čele se mi vytvořila hluboká vráska. Měl jsem o svou dcera strach. Zároveň se ale ve mně vzedmula vlna vzteku. Etneyi, co jsi to provedl?! Nemohl jsem tomu uvěřit, že opravdu byl něčeho takového schopný. Zrada byla jedna věc, ale jak mohl ubližovat své rodině? Nechápal jsem to. Vždycky jsme k němu byli benevolentní a tolik věcí mu prošlo, možná to byla ta chyba? Opravdu jsem ale uvěřil tomu, že litoval toho, co provedl Sionnovi a že se změnil. Proto jsem mu také povolil vlčata, ale nejspíš jsem se mýlil... Byl jsem naštvaný na něj, ale taky na sebe. A Lucy, po tolika letech nás jen tak opustila? Ale hlavně... nebránila svého syna?
Jenže to už se od naší skupinky rozutekla Vivianne směrem někam mimo les. A to i přes naše volání. Nebo je možná ani neslyšela. Těknul jsem očima mezi vlčicema, které na útěk mladé vlčice obě reagovaly. Do toho se ještě ozvalo vytí Lucy a Etneye, kteří odcházeli s lesa. Iška měla o malou Vivi obavy. Taky se mi to vůbec nelíbilo. Nejraději bych za Vivi vyběhl, ale přede mnou ležela zraněná moje vlastní dcera, na bedrech jsem nesl starosti o smečku a její bezpečnost a pořád Etney s Lucy byli její rodiče. Pohled mi padl však padl na Crowleyho, na kterého jsem se pokusil pousmát. "Bude to dobrý," zopakoval jsem po Sineád pro nedostatek nějakého lepšího vyjádření. "Pokud někdy Vivi nebo kdokoli z vlčat přijde za námi, smečka se o ně postará," rozhodl jsem. "Ale Etney už tu není vítaný." Až mě samotného překvapilo, s jakou nechutí jsem vyslovil jméno svého staršího syna. Nikdy bych nevěřil, že přijde den, jej budu vyhánět z rodného lesa. Ale už mu nebylo pomoci. Nedovolím mu ubližovat Asgaarským...
Událo se toho opravdu hodně, a tak nebylo divu tomu, že si Crowley chtěl odpočinout. "Odpočiň si," přikývl jsem. "V úkrytu jsou mufloni z nedávného lovu, pokud máte hlad." Pak jsem se otočil k Iskierce. "Bolí tě něco? Můžu tě magií vyléčit."

Měl jsem žaludek snad až v krku, když jsem se natahoval k Iskierce, ale jakmile mě pozdravila a přátelské gesto mi oplatila, jako by ty pochyby úplně zmizely. Na tváři se mi rozzářil šťastný úsměv. Iška tvrdila, že je v pořádku, ale čím déle jsem tu byl a čím víc vjemů jsem dokázal vstřebat, tím víc mi docházelo, že tu všechno není tak úplně v pohodě. Všiml jsem si, že na její šedavé srsti poskakují jiskřičky, což ale neodpovídalo jejím červeným očím. Takže oheň a elektřina? Pousmál jsem se a pak se otočil k Sineád, která se mi představovala a o které mi Iskierka pověděla, že ji Sionn přijal jako členku smečky. "Taky mě těší, vítej mezi Asgaarskými," kývl jsem na ni.
Na víc ale nezbyl čas, protože Crowley, který tam do teď mlčky postával, se ke mně vrhnul. Překvapený z náhlého dotyku, který jsem tak úplně nečekal, jsem se k němu sklonil a všiml si v jeho očích slzy. Co se tu jen stalo? Dozvěděl se, že odchází? Byly tu totiž cítit poměrně čerstvé pachy Lucy s Etneye. To ale teď nebylo to nejdůležitější. Lámalo mi srdce vidět takhle malá vlče nešťastné, o to víc vlastního vnuka. Posadil jsem se na zem a přitáhl si Crowleyho ještě blíže k sobě do jakéhosi objetí. "Neboj se," pošeptal jsem měkce a do doteku se jemně opřel, aby Crowley mohl cítit teplo z mého kožíšku.
Jenže to už se malý rozmluvil a to, co říkal, bylo více než znepokojující. Napadl tetu... kdo? Zvedl jsem hlavu a podíval se na Iskierku se Sineád doufajíc, že mi to objasní. "Etney?!" Uvnitř mě to ale zavířilo pocity. Radost ze setkání, lítost, zklamání, vztek. Nedokázal jsem se ani na jednu emoci pořádně upnout, ale to, jak jsem se teď cítil já, nebyl důležité. Zhluboka jsem se prodýchl a pak se znovu sklonil k vzlykajícímu vlčeti. "Crowley, podívej se na mě," pobídl jsem ho. "Ty jsi Asgaarský vlk a můžeš tu zůstat, jak dlouho jen budeš chtít. A to nic nezmění," pověděl jsem měkce, ale pevně, abych dal najevo, že to myslím vážně. Chce zůstat s námi? Ta myšlenka mě zahřála, ale zároveň mi zlomila srdce, protože vlče by nemělo být bez rodičů. Otočili se zády, zarezonovalo mi v hlavě a jako rodič jsem zacítil potřebu dodat. "S rodiči se ale taky můžeš vidět, kdykoli budeš chtít." Bohužel jsem již netušil, co všechno bylo řečeno. Etneyi, co jsi to provedl?! Ucítil jsem, jak mě v očích zaštípaly slzy, ale rychlým zamrkáním jsem je zahnal.
Můj pohled padl do lesa kousek od nás. Tam postávala Vivianne, mlčela a z jejího výrazu nebylo možné nic moc vyčíst. Jen jedno bylo jasné a to, že toho na vlče muselo být příliš. To bylo jasné už jenom z obličejů dospělých. "Vivi, jsi v pořádku? Pojď za námi," pobídl jsem ji jemně. Jenže to už se vlče rozeběhlo pryč z lesa. "Vivi!" vykřikl jsem za ní.

//Úkryt

Vytáhl jsem staré zásoby ven z úkrytu a až kus od něho je zlikvidoval. Nechtěl jsem, aby nám tam páchli hned u vchodu do jeskyně. Jakmile bylo hotovo, olízl jsem si čumák a otřepal se, abych dostal jakýkoli bordel, co se na mě mohl dostat, ze své srsti. Narovnal jsem se a natáhl do čenichu pachy z lesa. Stále jsem cítil trio, které jsem před chvílí opustil a zároveň taky Etneye s Lucy. Připadalo mi zvláštní, že ještě stále pobývali v lese, ale nehodlal jsem se po tom nijak dál pídit. Nepovažoval jsem je totiž za hrozbu. Možná si to rozmysleli? Znovu jsem ale ucítil svou dcerku a společně s ní ještě nějaké další pachy, které jsem všechny tak úplně nepoznával.
V tu chvíli jsem pocítil nutkavou potřebu tam za ní jít a být s ní. Než bude pozdě, napadlo mě. Tak jako zřejmě s Etneyem. Možná již ale bylo pozdě. Co když mě nebude chtít vidět, protože jsem tu pro ni nebyl, když potřebovala? Je tohle, proč Sionn vypadal tolik naštvaný? Nepříjemně jsem se ošil. Měl jsem pocit, že jsem to opravdu pokazil. Byl to hrozný pocit, ale na druhou stranu... po delší době mi nebylo všechno jedno. A to byl pokrok.
Rozeběhl jsem se tedy do místa, odkud jsem dceru a její společníky cítil. Jakmile jsem tam dorazil, příliš jsem se nepozastavoval nad tím, abych správně přečetl situaci. Místo toho jsem si to zamířil rovnou k sivé vlčici, která se Elise tolik podobala, ale přesto byla trochu jiná, jedinečná. "Shi-" zarazil jsem se, když jsem si vzpomněl na Nemesisova slova, "Iskierko!" Úplně jsem tomu nerozuměl, ale možná tohle byla ta příležitost, aby mi to vysvětlila. Pokud mě bude vůbec chtít. Než jsem se to ale stačil dozvědět, rozhodl jsem se zkusit štěstí a natáhl jsem se k Iskierce, abych se jí jemně otřel tváří o bok té její. "Holčičko moje, jsi v pořádku?" Odtáhl jsem se od ní, abych si ji prohlédl. Tolik vyrostla od doby, co jsem ji naposledy viděl. Teď už z ní byla dospělá vlčice a já tomu snad ani nemohl uvěřit. Nebylo to tak dlouho od doby, co byli s Nemem jenom maličké uzlíčky.
Pak můj pohled padl na černé vlče. Nemohl jsem si nepovšimnout toho, jak nám - Išce i mně - byl podobný. "Ty musíš být Crowley, že?" dovodil jsem si ze slov o toulajícím se čtvrtém vlčeti Etneye a Lucy. Měl jsem radost, že jsem ho stihl poznat ještě před tím, než opustí les se svými rodiči. "Já jsem Arcanus, tvůj děda," pousmál jsem se na něj. Bojoval jsem s touhou se k vlčkovi natáhnout a přivítat jej pomazlením, ale tušil jsem, že bych ho tím mohl spíše vyděsit. Však mě nikdy předtím neviděl.
Konečně jsem se pořádně podíval okolo a všiml si ještě jedné vlčice, se kterou stála také Vivi, jež se předtím vypařila od naší skupinky. "Zdravím," kývl jsem na vlčici na pozdrav a i když jsme se zatím neznali, věřil jsem, že budeme mít příležitost. Pousmál jsem se také na Vivi, ale moje pozornost patřila zejména Iskierce. Cítil jsem, že jsem trochu nervózní z nejistoty ohledně toho, jak mě vlastně po takové době vezme.

//Asgaar

Pomalu jsem se vláčel po lese směr úkryt. Nikam jsem nespěchal a taky by to ani dost dobře nešlo, když jsem musel táhnout kořist z lovu. Naštěstí mi v tom magie silně pomáhala, protože jinak by to byl docela dost nepříjemný zážitek. V hlavě jsem si mezitím stále dokola přehrával, co vše se za ten den stalo. Mísili se ve mně pocity smutku, zklamání, naštvání a dokonce i zmatení. Byl jsem ale rád, že byl Fiér na živu a taky že se mi podařilo alespoň zahlédnout Sionna a zacítit dceru. I když popravdě Sionn mi dělal starosti. Choval se totiž minimálně podivně.
Zavrtěl jsem hlavou, ale to už jsem muflony táhnul jeskyní do "spižírny", musel jsem se tedy o něco víc soustředit, abych tamtudy v pohodě prošel. Uložil jsem je na místo starých zásob, které jsem si přichystal na kraj úkrytu, abych je zlikvidoval, až se budu vracet zpátky do lesa. Pak jsem si ještě uždíbnul trochu masa a nakonec si lehnul. Přemýšlel jsem o všem, co se stalo a snažil se si to trochu urovnat v hlavě a zklidnit se uvnitř. Nebylo to lehké, ale věděl jsem, že musím. Musím, pokud mám stále být alfa. Ale popravdě jsem si někdy připadal na tuto roli už moc starý a unavený. Nedělalo mi to už takovou radost jako dřív a připadal jsem si mnohem víc letargický. Takový je holt život, ušklíbl jsem se a dál přemýšlel. Přemýšlel, nebo možná usnul, ale kdo ví? Můžeme tomu říkat stejně. Jakmile jsem si dostatečně odpočal, zvedl jsem se, popadl zbytky a vyrazil směr les. Nechtěl jsem tu dál osaměle a depresivně ležet. Potřeboval jsem se udržovat aktivní, abych nesklouzl zpátky do spirály nechuti, která se mě držela celé jaro.

//And now back to Asgaar

Vážení spolusmečkovníci,

za vedení Asgaarské smečky vás vítám v novém semestru/školním roce a všem přeji krásný říjen. Přináším po delší době také plno změn v hierarchii.

Nejprve ty smutné zprávy. Po mnoha letech naši smečku opustili Lucy, Etney a spolu s nimi i jejich vlčata Reonys, Ciri a Viviane. K nim se však z důvodu herní neaktivity připojuje také Tesai a Eule a Michiko. Všem děkuji za to, že si vybrali Asgaar, za roky hraní a vše, co pro smečku udělali. Snad se alespoň s některými z vás ještě uvidíme. Ať se daří a hra baví!

Tím ale ještě nekončíme. Z důvodu dlouhodobé neaktivity se Castor a Gee bohužel stávají opět kappami a ztrácejí své funkce. Nic ale není ztraceno, postavení je vždy možné získat zpátky :)

Z veselejšího koutku, za krásnou aktivitu bychom chtěli odměnit Parsifala. Ten se tedy v momentě jeho dospělosti posouvá na deltu a zároveň dostává funkci nového lovce. Děkujeme a jen tak dál!

Na závěr smečkověcí bych chtěla vlky, kteří se už delší domu zdržují mimo smečkové území, malinko pošťouchnout, aby se občas zastavili :D

Tak a aby to nebyla jenom byrokracie, vypouštíme taky jednu smečkoakci, která potrvá do konce října. Bude se jednat oddechovku v podobě puzzle. Stačí puzzle v následujícím odkazu složit, udělat screenshot, podepsat a poslat Arcovi do vzkazu s předmětem puzzle.

https://www.jigsawplanet.com/?rc=play&pid=0c277a20270e

Tak, a to je vše

PS: Prosím všechny, kterých se to týká, aby co nejdříve napsali změny svých vlastností do otevřené knihy pod mou žádost o změny v hierarchii, jinak to bude přeházeno náhodně.

Mějte se fanfárově!

Arčí ve spolupráci s bratrským duem Sionn a Nemesis

Bylo to celé takové zvláštní setkání. Mělo být radostné, ale zatím to tak úplně nepůsobilo. Podíval jsem se na Sionna, který mi poměrně obsáhle začal vysvětlovat, kde byl. Takhle jsem to nemyslel. Chtěl jsem jenom vědět, že byl v pořádku. Ale neměl jsem sílu to teď vysvětlovat, a tak jsem jenom děkovně přikývl za informace, které mi pověděl. Pak se Sionn obrátil k Fiérovi, který celkově z toho všeho působil zmateně a vlastně moc nechápal, co všichni máme s jeho smrtí, a tak mu to Sionn vysvětlil. Zamračil jsem se. Celá ta situace byla nepříjemná, až mě ze Sionnových slov zamrazilo. Smrt. Zatřepal jsem hlavou.
Oči mi krátce padly na Alastora, který se taky připojil k naší skupince a pak na Nemesise, který měl z nás vlastně nakonec jediný radostnou reakci. Byl jsem za něj rád. Zasloužil si trochu klidu v tom všem. To už se ale naše skupinka začala zase pomalu rozpadat, když odešel nejprve Parsifal a pak Sionn. Chvilku jsem tam jen postával, než jsem si odkašlal. "Vezmu kořist do úkrytu. Budu tam někde poblíž, kdyby něco," pověděl jsem a za pomoci začal táhnout muflony na sever, abych dal ostatním prostor se z toho všeho vzpamatovat a taky sobě si trochu pročistit hlavu. V mysli se mi krátce objevil Sionnův výraz, který byl jiný než obvykle. Pak se mi ale do čumáku donesla ještě jiná vůně, která mě rozptýlila. Vrátila se moje dcera a společně s ní se nesl ještě další pach. Mělo to být radostné setkání, ale od té doby, co tu Elisa nebyla, se nad námi snášel takový nepříjemný dusivý oblak.

//Úkryt

//Uklízím se trochu stranou, ale kdyby se kdokoli chtěl zastavit, klidně přijďte, ráda si zahraju

Opravdu se nedalo očekávat, že k nám prostě někdo jen tak nakráčí a pomůže nám s odtáhnutím kořisti ne po tom, co se právě stalo s tím, že pomalu druhá půlka smečky byla už nějaký čas nezvěstná. Nebo mrtvá. Musel jsem zavrtět hlavou, abych tyhle myšlenky vyhnal. A tak jsme si museli dopomoci magií, díky níž vlastně kořist nic nevážila a bylo potřeba ji jen táhnout směrem k úkrytu. Doufal jsem, že už to budu mít brzy z krku. Začínal jsem být unavený. Ne fyzicky ale spíš mentálně. A taky trochu mrzutý. Chtěl jsem prostě a jenom být chvíli sám a odpočinout si. To se ale nekonalo, protože nás čekalo hned několik překvapení.
Když už jsem přemýšlel o těch mrtvých, jeden mrtvý se právě objevil. Jakmile moje oči padly na Fiéra, který se vyloupl mezi stromy, šokovaně jsem je vykulil. "Fiére," vypadlo ze mě jakobych tomu ani nemohl uvěřit. "Co-co se stalo?" Měl být mrtvý. Ale mrtví měli poslední dobou nějaký zvláštní zvyk se vracet. Jako Savior. Jen ona ne... napadlo mě, ale tu myšlenku jsem opět potlačil do kouta mysli. To ale nebylo všechno, protože brzy se k nám přidali další příchozí. "Sionne... Alastore. Kde jste byli?" Opravdu rád jsem je všechny viděl, ale byl jsem z toho tak nějak rozhozený. Sionn i Alastor byli taky nějakou dobu nezvěstní. Otočil jsem se na Nemesise, abych viděl, co na to říká.

Lucy pověděla, že odchází právě proto, abychom se nehádali. Povzdechl jsem si, ale možná měla pravdu. Možná to doopravdy bylo takhle lepší. Kdo ví. Přikývl jsem, když řekli, že si dojdou pro vlčata za Sigym a také přislíbil, že pokud se některé z nich rozhodne zůstat nebo se do budoucna vrátit, postarám se o ně. Pak se od nás oba vlci vydali pryč. Smutně jsem se za synem díval, dokud se i společně s Lucy neztratili mezi stromy. Mrzelo mě to, ale asi se nedalo nic dělat. Byl to jejich život. Zavrtěl jsem hlavou a pak se otočil na Nemesise a Parsifala, kteří tu se mnou zbyli. Nemesis se ptal, jak to takhle ve třech odtáhneme. Zamyslel jsem se a opravdu to nebyla úplně ideální cesta, která na nás čekala. Úkryt je docela daleko, napadlo mě, ale zase to nebyla úplně neřešitelná situace. Hlavně že jsou zásoby. Kraj se probouzel do chladného rána. Nechtěl jsem tu kořist nechávat dlouho, protože nikdo nemohl slíbit, že za chvíli nezačne nějaký pořádný podzimní slejvák. "To zvládneme," rozhodl jsem, i když to, že mladý vlček namítal, že by možná bylo lepší na někoho počkat. Jenže to bychom mohli čekat taky do nekonečna s tím, jak se všichni rádi potulovali. Zatím to je ještě v pohodě, ale snad na zimu se vrátí. "Dej si taky a pak půjdeme," nabídl jsem Parsifalovi. Všiml jsem si, že tak zvláštně ztěžka dýchal, i když nám všem ostatním se už tep zklidnil. Bylo to zvláštní. Přimhouřil jsem oči a vlka si prohlídl. Možná má nějakou nemoc? Přece by si řekl, kdyby se mu něco stalo, pomyslel jsem si. Pak se kolem nás zvedl vítr a nadzvedl oba muflony tak, že v podstatě nevážili skoro nic. Stačilo je jen táhnout správným směrem. Snad půjdeme rychle. Nechtěl jsem se tím zbytečně vyčerpávat.

Dotáhli jsme skoleného muflona ke druhé lovecké skupině, ale události, co následovaly, dostaly neobvyklý spád. Na mou otázku odpověděla Laura, ale z její odpovědi jsem nebyl moc moudrý. Parsifal neřekl vůbec nic, jenom se usmál. Nejistě jsem se podíval na Nemesise, ale ani ten nic neříkal a jen si taktéž utrhl kousek masa.
To už k nám ale došli i Etney s Lucy. Lucy mě oslovila s tím, že se mnou chtějí mluvit. Nechal jsem tedy maso ležet, olízl se čenich a s pokývnutím se k nim otočil. Slova se ujal Etney a to, co řekl, mě zaskočilo. "Cože? Jsi si jistý?" vypadlo ze mě překvapeně. Uvnitř mě se začaly mísit různé pocity. Nechtěl jsem, aby nikam šli. Ale to, co Etney říkal, znělo rozumně. Jestli nehodlali respektovat nové vedení smečky, nešlo to jinak. Ale co vlčata? Zhluboka jsem se nadechl a tím se pokusil si trochu pročistit mysl a zklidnit svoje pocity. "Jestli jste rozhodnutí, pak děkuji za vše, co jste pro smečku udělali, a přeju hodně štěstí," řekl jsem klidně a oba přejel pohledem. Uvnitř mě to ale klidné nebylo, jen jsem se za ty roky alfování to už naučil skrýt. "Doufám, že se i s vlčaty někdy do Asgaaru zastavíte." Přeci jen, nechtěl jsem, aby Asgaar přestali vnímat jako svůj domov.
Zdálo se, že by všechno mohlo jít i docela hladce, než mi však Etney začal vyčítat, že jeho bratry upřednostňuju. Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou. "Nikdy jsi to úplně nepochopil. Být alfou není jenom o tom chvástat se postavením a využívat jeho výhody, ale zejména o práci pro smečku a o oddanosti jí. O tom, že víc než o sebe se staráš o ty okolo," řekl jsem klidně, i když jsem viděl, že v Etneyovi se to vaří. "Musíš taky umět zachovat chladnout hlavu a přes ledacos se umět přenést. Tvoji bratři mají vyšší postavení zejména proto a také pro to, že zatímco ty jsi ve smečce moc nepobýval, oni se starali o její bezpečnost." Netušil jsem, jak tohle vezme a popravdě mi to dělalo docela starosti. Krátce jsem se poohlédl za Laurou, která beze slova odběhla. Etneyův odchod ji musel ranit, ale teď jsem za ní běžet nemohl. Měl bych ji pak najít a promluvit s ní. Pak jsem se otočil zpátky na zbylé vlky a nakonec se pohledem vrátil na Etneye.

Muflon ležel na zemi a konečně se přestal hýbat. Krátce jsem se podíval na syna, který tvrdil, že je vše v pořádku a pak už jsem si konečně mohl trochu oddechnout a vydýchat se po rychlém běhu a následném zápasu s muflonem. Proto jsem jen souhlasně kývl, když si chtěl Nemesis trochu odpočinout. Postavil jsem se na nohy a oklepal se od všeho, co se mi přes lov dostalo na kožich a aspoň maličko ze sebe dostal muflonovu krev. Trochu mě bolel naražený bok, ale nebylo to nic, s čím by se nedalo žít nebo co by se během několika dní nezahojilo. Ale asi z toho bude pěkná modřina, ušklíbl jsem se. Nemesis zmínil sopku, načež jsem zvedla hlavu a zadíval se na oblohu nad námi. "Máš pravdu, vypadá to tak," pokývl jsem souhlasně. Bylo to zvláštní. Ale jestli už bylo po všem, bylo jen dobře. A vlastně se nás to až na otřesy moc netýkalo. Naštěstí. Pak jsem si ale všiml něčeho divného na obloze. "Vidíš to?" koukl jsem na syna s pokývnul čumákem nahoru. "Hvězdy jsou dneska nějaké divné." Nebylo ale proč nad tím dumat. Nezdálo se to nebezpečné.
Rozhlédl jsem se okolo. Kus od nás byla Laura s Parsifalem a zdálo se, že se jim taky vydařilo. To bylo dobře. Máme zásoby. Etney s Lucy ale byli ale od nás stále daleko místo toho, aby se zapojili a pomohli zvlášť, když mladý říkal, že nemá ještě zkušenosti. Divné. "Půjdeme," kývl jsem k synovi souhlasně a chytil muflona za jednu nohu, abychom ho odtáhli k druhé skupince.
"Dobrá práce," usmál jsem se na Lauru s Parsifalem, když jsme k nim dorazili. "Všechno v pořádku?" Pak už jsem si utrhl kus masa a zbytek muflona posunul k Nemesisovi, aby si brzy mohli dát i ostatní. Za ten lov si to zasloužili.

Držel jsem se muflona zuby drápy a snažil se to dělat tak, abych zvířeti působil co největší diskomfort a tím ho oslabil. Muflon sebou zmítal. Byl to zdravý a silný jedinec a i přes svoje zkušenosti z lovů jsem měl opravdu co dělat se na něm udržet. Ještě chvíli, připomněl jsem si v duchu, abych ještě na nějaký čas zatnul svaly a nepustil se. Bojující zvíře dost zpomalilo a díky tomu nás postupně předběhlo celé prchající stádo. Všiml jsem si Nemesise, jak vzadu po boku zvířete a o chvíli později ucítil náraz, jak můj syn taky vyskočil na zvíře a zakousl se mu do krku. Vahou nás obou šel muflon konečně k zemi a já pak už dělal vše proto, abych tam zvíře udržel. Muflon ale kladl značný odpor a celý souboj nebyl úplná procházka růžovou zahradou a dalo to docela zabrat. Hlavně bylo důležité se soustředit, abych nedostal pořádný kopanec. I tak jsem trochu cítil bok od nárazu jiného muflona. Nemesis byl blíž ke krku muflona, a tak jsem doufal, že ho dorazí, až k tomu bude příležitost. "Dobrý?" vysoukal jsem ze sebe upracovaně, kdyby náhodou potřeboval pomoci. Děním okolo nás jsem se úplně neměl čas zabývat.