Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Etny

Bylo vidět, že Etneye toulky Crowleyho trápily. Chápal jsem to, ale na druhou stranu se s tím opravdu nedalo nic dělat, pokud to tlapky táhly po světě. Jedna výchovná, aby to příště aspoň řekl, by mu ale asi neuškodila.
Etneye jeho rozhořčení brzy přešlo a já se na něj jenom smutně usmál, když se ke mně přiblížil. Byl jsem rád, že je tu. Jeho a Nemesisova přítomnost mě uklidňovala. Teď ještě Awnay, Sionn a Iskierka. To ale bylo asi spíš zbožné přání, protože jsme se snad úplně všichni na jednou místě nikdy nesešli. Natiskl jsem se blíž k synovi a tentokrát už úspěšněji vymrkal slzy z očí. Etney zalitoval, že toho s Elisou ještě hodně nestihl. Na chvíli jsem pevně zavřel oči a pak pomalu trhaně vydechl. "Já vím..." zašeptal jsem. "Ale i když jste se vždycky nepohodli, měla tě ráda. A teď nás hlídá tam ze shora a čeká na nás." Bylo to těžké o ní takhle mluvit. Pořád jsem si to tak nějak uvnitř nechtěl připustit a mluvit o Elise jako o mrtvé mi šlo proti srsti.
Když Etney zamumlal, že nechce, abych taky odešel, pousmál jsem se na něj zpět. Nemohl jsem slibovat neslíbitelné, protože jsme nikdo nemohli tušit, co na nás čeká, ale přesto jsem opáčil: "Ještě se nechystám."

//Pro všechny
Brzy po zavytí se k nám zpátky přiblížil Nemesis s vlčaty. Děkovně jsem kývl na mladšího syna, když potvrdil, že Karma bude hlídat, jestli je les v bezpečí. Sopka a tornádo byly hrozba, ale zatím se zdálo, že snad ne až tak aktuální. Což mi vzápětí potvrdil taky Sigy, který sem přišel k Lucy. "Vítejte," pousmál jsem se na oba. Uvědomil jsem si, že vlastně celá naše sešlost bylo jedno velké rodinné setkání a to mě zahřálo u srdce. "Jak se vám daří?" zeptal jsem se nově příchozích. "O sopce jste tedy už slyšeli. Musíme být opatrní," dodal jsem. Reonys měl ale obavy o svoje sourozence. Otočil jsem se k němu a jemně se na něj pousmál. "Pokud nepůjdou na sever, budou v pořádku a to jestli jsou tak bystří jako vy dva, určitě si dají pozor. A navíc s nimi určitě bude někdo dospělý," zkusil jsem vlčka uklidnit a pak krátce pohledem přejel i Ciri, která se mezitím představovala se Sigym.
Pak ale došlo na formálnější věci, protože bylo na čase vyřídit to, proč jsem sem smečku svolával. "Chtěl bych vám všem oznámit, že máme novou alfu a betu, pokud to ještě nevíte. Alfou se stal Sionn a na betě nám pomáhá Nemesis." Povzbudivě jsem se na syna ohlédl a na chvíli se odmlčel, kdyby snad chtěl taky něco říct. Pak jsem se otočil na Etneye. "Na gammě dál zůstáváte ty s Lucy společně s Laurou a Castorem." Ty druhé dva jsem ale už dlouho neviděl stejně jako Gee. Snad jsou v pořádku. "A další věc je, že bych rád zašel na lov muflonů, dokud je co lovit," vyslovil jsem svou obavu. Jednak se zima nezadržitelně blížila, ale ta sopka mohla znamenat kdo ví co. A s potravou nebylo rozumné to pokoušet. Můj pohled se na chvíli zastavil na Lucy, abych jí dal najevo, že bych byl rád, aby šla se mnou. Dobře věděla, co dělá a to jsem dokázal ocenit. "Chtělo by to, abychom byli aspoň tři a ostatní mohou zůstat s vlčaty." Na ty jsem se pak taky otočil. "Chtěli byste se dívat, jak se loví vysoká?" nabídl jsem jim. Pak jsem se pohledem zatavil na Sigym. "Jenom to vyřídíme a pak se ti můžeme více věnovat, promiň," kývl jsem na něj omluvně. Docela jsem se těšil, jaké zprávy má. Co jeho vlčata? Musí být už veliká, vzpomněl jsem si na prťata, která jsem tenkrát viděl v jeskyni po té, co se rozpadla Maharská smečka. "Rád bych vyrazil na lov co nejdřív," dodal jsem a nakročil při tom. Zároveň jsem ale dal všem svobodu, aby se sami rozhodli kdo kam půjde. Předpokládal jsem ale, že se Lucy lovu ujme.

Etňa

Když si Etney všiml, že se jedno z jeho vlčat vypařilo, docela ho to rozohnilo. Na jednu stranu jsem to chápal, ale na tu druhou už jsem za ta léta věděl lépe, jak to chodí. A že je to úplně normální a že s tím vlk nic neudělá. Však už jsem taky byl tolikanásobný rodič. "To je normální. Však oni se zase vrátí. Jenom potřebují poznat svět na vlastní tlapky. Tak jako Awnay," pokusil jsem se ho uklidnit a připomenul jeho sestru, která měla opravdu velmi toulavé tlapky. Nikdo nemohl tušit kdy a na jak dlouho, ale vždycky se pak na čas zase ukázala.
Další téma mě však docela překvapilo. A popravdě mě píchlo u srdce, když jsem slyšel Etneyova slova. Zvlášť ta o ochodu. "Tak to není. Nechci, abys odešel. Zvlášť ne teď s těmi malými," řekl jsem tiše a snažil se nevnímat jeho naštvaný tón a vztek v očích, i když mi to ubližovalo. Ale věděl jsem, že takový je a že jen potřebuje upustit páru a pak to bude lepší. Snad. Svá slova jsem ale myslel naprosto upřímně. Popravdě jsem delší dobu tušil, že mě nějaký takový rozhovor s vlčaty čeká, ale stále jsem nevěděl, jak to nejlépe vyjádřit. "Ty jsi tu ale nebyl," neopustil jsem si poznámku na účet toho, že šlo všechno mimo něj. Pak jsem ale pokračoval. Musel jsem se ale předtím zhluboka nadechnout, abych se na to připravil. Pořád se mi to nevyslovovalo snadno. Protože takhle to bylo moc... definitivní. "Mrzí mě to, ale když odešla... neměl jsem chuť žít. Popravdě... Nevím, stále nevím, jestli ji mám," dodal jsem tak tiše, jak jen to šlo, aby to ještě slyšel. Pak jsem sklonil hlavu a pohledem se soustředil na své tlapy se šedivými drápy. Dříve jsem míval také šediny prorostlé mezi srstí, ale ty z nějakého důvodu nedávno zmizely. Bylo to divné, ale což na to záleželo? Netušil jsem, jak Etney s tím, co jsem mu řekl naloží, ale už nebyl malé vlče a já doufal, že pochopí. Jestli ne teď, možná časem ano. Věděl jsem, že má také právo být naštvaný. Nebyl jsem tu pro něj. Ani pro jednoho z nich, když mě potřebovali. Ale kdo tu byl pro mě? Vždycky to byla Elisa, ale ta tu teď už být nemohla. Krátce jsem pohledem střelil k Nemesisovi, který si hrál s Reonysem a Ciri, a vybavil si také Sionna, se kterým se postarali o Asgaar, když jsem já nemohl. Byl jsem jim za to vděčný. Pak jsem se obrátil zpátky k Etneyovi. Byl ze všech nejstarší a vlastně celou tu dobu tu byl ve smečce s námi. "Má hrob uprostřed v lese. Společně s Castielem, tvým bratrem," dodal jsem opět tiše hlasem, který se neobvykle třásl. Vlastně jsem netušil, kdo z vlčat o Castielovi ví, nikdy jsem o tom s Elisou moc nemluvili. Bylo prostě jednodušší se na to snažit zapomenout a moc na to nemyslet. Ale úplně se to nikdy nepovedlo. V očích se mi zaleskly slzy, ale pokusil jsem se je rychle vymrkat. To se mi však úplně nepodařilo a pár z nich se mi skoulelo po tváři dolů. Přesto jsem tam zůstal stát a čekal, abych si vyslechl, co má na srdci nebo jestli má nějaké otázky.

I pro ostatní:

Zdálo se, že osud má opravdu špatný smysl pro humor, protože vzápětí přišly zprávy, které vysvětlovaly nedávné otřesy. Sopka vybuchla? Na severu je tornádo?! Nevěřícně jsem zůstal zírat na Karmu, která zprávy přinesla. Když jsem se vzpamatoval, děkovně jsem na ni kývl a pak pohledem rychle zkontroloval Etneye a zbytek naší skupinky. To snad ne. Už ne. Nechtěl jsem to řešit. Nechtěl jsem už nic řešit. Byl jsem už unavený. "Zůstaneme v lese, ten by nás měl obránit před lávou a větrem. A když bude potřeba, schováme se do skal. Nebojte se," řekl jsem dost nahlas, aby všichni věděli, jaký je plán. Dokud to není v Asgaaru, není to náš problém, připomenul jsem si nové heslo, kterým jsem se hodlal řídit. A když to přijde, tak ať... Měl jsem strach, to ano, netušil jsem, co všechno se mohlo stát, ale byl jsem odhodlaný za tenhle les a vlky v něm položit život. Alespoň by znovu získal nějaký význam. Vzpomněl jsem si na velkou potopu před lety, které se nakonec taky tak nějak sama vyřešila, i když krajinu změnila téměř k nepoznání. Měli bychom ale jít lovit. Možná už brzy nebude co. A to by nám pak ani dobrá skrýš, jakou poskytovaly, naše jeskyně, nebyla co platná. Zvedl jsem tedy hlavu a hlasitě zavyl, abych svolal smečku. Bylo třeba, aby se o nebezpečí dozvěděli a vlastně celkově všichni věděli, co je nového a jaký je plán. Museli jsme se taky pokusit udělat nějaké zásoby, dokud to ještě bylo možné. Tornádo tu mohlo být taky velmi brzy. Pak jsem přeběhl k Nemesisovi. "Mohla by Karma hlídat, jestli je les v bezpečí?" požádal jsem jej.

Trávit čas s malými vlčaty mi dodávalo chuť k životu, na moment jsem úplně zapomněl na to, co se všechno stalo. Vlčata byla opravdu milá, zejména mazlivá Ciri, kterou jsem pomazlil ještě nazpátek, než se i s bratrem vydala k Nemesisovi zajímat se o ptáka, o kterém jsme se ještě před chvílí bavili. Bylo fajn vidět takhle velkou část rodiny zase na chvíli pohromadě. Jen malá Viv stála o kousek opodál a jen poslouchala, zřejmě se ještě tolik neosmělila.
V lese začalo být poměrně rušno, ale nezdálo se, že by někdo z vlků byl nechtěný návštěvník. Tedy až na tu ránu a divné chvění, po kterém následoval vytrvalý déšť, který docela nepříjemně skrápěl naše kožichy. Ale déšť nemohl nikomu ublížit, zvlášť ne našemu suchému hvozdu. Celému jsem tomu vlastně nepřikládat až takový význam, jaký bych asi měl. Nemesis poslal Karmu zjistit, co se vlastně děje, za což jsem na něj vděčně kývl. Ať je to co je to, dokud to nepřijde sem, není to náš problém. Měl už jsem těch neustálých patálií plné zuby. Chtěl jsem už mít svůj klid. S rodinou. S Elisou.
S Etneyem jsme si nakonec urvali chvilku spolu mluvit. "Nevyhýbal jsem se ti, jen..." Pak jsem se zarazil. Jak jsem to vůbec měl říct? Že už jsem nechtěl žít? Že vlastně nevím, jestli pořád vůbec chci? Že si každý den nejsem jistý, jestli budu mít energii na to vstát a něco dělat? Nemohl jsem si pomoci a zbavit se pocitu, že by to všechno znělo divně. A nedokázalo to úplně vyjádřit to, jak jsem se cítil. Etney dodal, že by se mnou chtěl ještě mluvit a ideálně sám. Čekal jsem to, a tak jsem přikývl. "Můžeš mluvit ale klidně i teď. Však je tu jenom rodina," pobídl jsem jej a rozhlédl se po ostatních. Všiml jsem si, že Viv za tu chvilku stihla zmizet. Vítr však stále donášel její pachovou stopu velmi silnou, a tudíž nemohla být daleko. A tak to vlastně nebylo na škodu se trochu osamostatnit. Pak jsem se otočil na Nemesise s nadějí, že bude mít nějaké zprávy o tom, co to všechno vlastně způsobilo.
Pak mi došlo, že je tu ještě jedna věc, co je potřeba udělat. A to protože jsem ji sakra dlouho nedělal a mohl by z toho být sakra problém. A třeba tak i trochu zjistím, co se vlastně děje a jestli je celý les v pohodě, napadlo mě. "Hned budu zpátky," hodil jsem omluvný pohled ke svým společníkům a vyběhl k hranicím lesa. Snažil jsem se udržet rychlé tempo, jen co moje tělo a kluzký terén od deště dovolovali. Na hranicím jsem se otíral o keře a kmeny stromů a občas něco občůral, abych posílil pachovou stopu. Snad to ten déšť nesmyje moc brzo. O tom, co se dělo, jsem však mnoho nezjistil. To bych musel opustit les a to se mi nechtělo. Zvlášť když jsem ostatním slíbil, že budu brzy zpátky. Hned, jak bylo hotovo, jsem se vrátil k ostatním. "Tak můžeme," prohodil jsem, zejména pak ke svému nejstaršímu synovi, kterému jsem slíbil rozhovor.

Jinak kreslící akce prodloužena do konce měsíce tak šup na to, kdo by ještě chtěl

//Všimla jsem si až dnes, co už jsi poslala, ale způsob kreslení je na vás, pokud to vyloženě nespecifikuju :) A Castiel zamřel během několika dní po porodu, takže úplně jako maličké vlčátko

//Pardon jen tak krátce a odbytě ale přece

Když Nemesis zkonstatoval, že by možná přišla úleva, kdyby Styx zmizela z povrchu zemského, nic jsem neříkal. Popravdě jsme nevěděl, co na to říct. Možná... Ale úleva nejspíš nebylo to, co jsem potřeboval. Pomstu? To, co jsem potřeboval ze všeho nejvíc, jsem už však zpátky získat nemohl. Možná až bude můj čas, znovu ji uvidím... A taky Castiela... A Awnay... Tak trochu jsem doufal, že to bude brzy. Na tu druhou jsem však měl velkou část rodiny právě tady. Když mi Nemesis odpověděl na to, že mě má rád, ulevilo se mi. Na tváři se mi rozlil opravdu upřímný úsměv.
Ta chvilka klidu však netrvala dlouho, protože se nás čekalo jedno radostné seznámení. K naší malé skupince mně, Nemesise a spící Michiko se připojil Etney se třemi vlčaty. Po tom, co mi pověděl Nemesis, mi hned došlo, o koho jde. "Ahoj. A vás vítám do rodiny," pousmál jsem se na vlčata, která se mi hned začala představovat. Jako první to byl mladý vlček, který vypadal, že má kuráž. Poté Ciri, kterou jsem na oplátku za pomazlení poňuchňal čumákem na pleci, a nakonec Vivianne, která ze mě zřejmě byla zatím malinko rozpačitá. A Crowley zdědil toulavé tlapky, napadlo mě. "Rád vás všechny poznávám. Já se jmenuju Arcanus," pověděl jsem směrem k vlčatům. Ta se zdála opravdu milá a vidět jejich energii mi dělalo radost. Pak jsem se otočil k mému nejstaršímu synovi. Vypadal jinak než posledně. "Jsem rád, že tě-vás vidím, ale proč jsi mi to nepřišel říct dřív?" V mém hlase byla nejspíš trochu patrná výčitka. Ale opravdu mě to mrzelo. Ale třeba měl Etney nějaký dobrý důvod.
Vtom se otřásla zem a ozval se takový divný zvuk. Zamračil jsem se a zadíval se na své tlapy, které prozatím stály pevně na zemi. A pak to přestalo. Netušil jsem, co se zase dělo a snad jsem možná ani nechtěl. Řešení světových problémů už dávno bylo pro mladší. "Les se zdá v pořádku. Nejsme v nebezpečí." Aspoň prozatím.

//Prosím tagujte mě na discordu nebo klidně na fb, až budu na řadě, kdybych nereagovala, Nemesis má povolenou plnou manipulaci :)

Nemesis mi stručně objasnil, proč Shireen nazval Iskierkou a zmínil taky, že nedávno Parsifala viděl. Přikývl jsem a vděčně se na něj pousmál. Opravdu toho bylo hodně, o co jsem přišel a co jsem nevěděl. Když však přišla řeč na Alastora, bylo vidět, že se v Nemesisovi něco dělo. Stalo se něco? napadlo mě, ale bylo už příliš pozdě vzít tu otázku zpátky. A opravdu se něco stalo a byla to teda pořádná záhada. Z toho, co říkal, se to nezdálo jako nějaké normální zmizení a čím víc toho řekl, tím jsem byl zmatenější a tím víc se mračil. "To je divné..." prohodil jsem a když jsem zvedl hlavu a viděl jeho výraz, povzbudivě jsem do syna drcnul. "Asi si ho zkoušel hledat, že? Život o tom nic nevěděl?" zeptal jsem se. Celé to totiž znělo jako nějaká divná gallirejská magie, ale kdo ví? Nebo možná šel hledat Saviora po tom, co jsem mu řekl? Můžu za to já? "Ale jestli je v pořádku a bude moct, určitě se vrátí." Viděl jsem ten pohled, kterým se jeden na druhého dívali.
Když došlo na Nemovu otázku, vysvětlil mi, že mu to nepřijde jako magie. Zvedl jsem pohled spolu s ním a následoval jej kamsi do korun stromů, kde seděl poměrně velký do hněda zbarvený pták, kterého jsem si předtím nevšiml. Chvíli jsem si jej prohlížel, než jsem svou pozornost obrátil zpátky k Nemesisovi. "A ostatní ji neslyší?" Nikdy jsem nic takového neviděl a ani o ničem podobném neviděl a jestli to nebyla magie, bylo to o to divnější. "Zajímavé. Ale může to být cenné přátelství," zhodnotil jsem. "Netrápil bych se tím, tahle země je plná nevysvětlitelných věcí a dokud jsou to ty dobré, je to jen dobře. Možná je to něco podobného, jako když tady v lese komunikujeme se skálou a jinde to nejde. Chce to vazbu." Byla to ale jenom domněnka. Krátkým pohledem jsem zkontroloval Michiko, zda je vše v pořádku a pak si pohodlněji přesedl tak, aby se ke mé srsti nedostaly ideálně žádné sluneční paprsky a naopak se dostal proudící vzduch. Začínalo to být dost dusno a byl to den jako dělaný k tomu jít k vodě, ale nemohli jsme tu Michiko jen tak nechat ležet.
Chvíli jsem jen tak v tichosti přemýšlel. Bylo příjemné tu ale pro jednou nebýt sám. Byl jsem rád, že jsem si mohl užívat přítomnost syna. Taky na mě mohl úplně zanevřít. Měl by na to úplné právo. Zadíval jsem se na stříbrné drápy a tiše si povzdechl. "Ještě jsem ji nechytil... Styx. Jenom vzpomínka na ni mi vaří krev, ale pomůže to něčemu, když se jí zbavím? Elisu to nevrátí... Ani to místo po ní to nemůže zaplnit... Ale už by nikdy nemohla nikomu ublížit. Nevím, co mám dělat... Některé dny nemám ani chuť se zvednout, když vím, že tu Elisa není a jiné ji zase vidím mezi stromy, i když vím, že tam není. Je to zvláštní..." svěřil jsem se. A až na konci zvedl hlavu, abych viděl, jak se tváří. Možná mu to mohlo připadat hloupé. Slabé. Ale neměl jsem sílu předstírat, že se nic neděje a tak nějak mě utišoval ten tajemný tichý klid, který z Nemesise působil. Možná mi to trochu připomínalo moje první dny, kdy jsem přišel do Klímového lesa, kdo ví. "Jsem rád, že jsi tady. Mám tě rád," pověděl jsem tiše a drobně se na syna usmál. Měl jsem potřebu mu to říct. Taky to mohlo být naposledy a bylo pro mě důležité, aby to slyšel. "Mimochodem, hezké ozdoby," dodal jsem po chvíli a čumákem pohodil k jeho piercingům.

Snažil jsem se si to všechno v hlavě tak nějak urovnat. Fiér byl mrtvý a zabil ho Yeter. Toho Sionn utopil v řece. Etney s Lucy měli vlčata, o kterých očividně nikdo ve smečce nevěděl. Já si to tak trochu mohl sám, ale že to včas nevěděli ani Sionn a Nemesis, kteří se o smečku mezitím starali? Kdo vlastně všechno neví, že je Elisa mrtvá a že Sionn s Nemesisem jsou bety? Nebyl jsem si jistý, jestli jsem tu informaci myšlenkami vštěpil všem, protože svolat celou smečku byl poslední roky nadvlčí úkol. Možná o Sionnovi věděli, ale ten zbytek? Možná bych to měl udělat znova, napadlo mě.
"Iskierka?" zopakoval jsem po Nemovi, když zmiňoval Shireen. Ačkoli Nemesis nevěděl přesně, kde oba jsou, ty zprávy mě přesto uklidnily. Hlavně že se nestalo nic hrozného. "Parsifal zůstal?" Matně jsem si vzpomínal na malé bílé vlče, které se tu minulé léto vylouplo. Vlastně jsem nevěděl. "A Alastor?" vzpomněl jsem si na jedno z posledních setkání s Nemesisem, kdy jsem druhého vlka přijímal do smečky. Našel Saviora? Poslední otázku jsem už ale nevyslovil, protože jsem měl pocit, že už toho výslechu bylo na Nemesise dost.
Naštěstí ani pro mě už nebyly nachystané žádné další jobovky, jak se zdálo. To se mi trochu ulevilo. Místo toho se Nemesis zeptal na docela zvláštní otázku. Podíval jsem se na něj a na chvíli se zamyslel. Pak jsem zavrtěl hlavou. "Neslyšel. Ale slyšel jsem o magiích, kdy se vlk proměnil na jiné zvíře nebo mu třeba narostly křídla. Proč se ptáš?" Pak mě napadlo ještě něco. "Vlastně..." Než abych to složitě ukazoval, rozhodl jsem se to Nemesisovi raději ukázat. Bolestivě jsem přivřel oči a po stranách mé tlapky začaly pomalu růst dlouhé zuby, které rozhodně nepatřily do obvyklé vlčí stavby těla. Brzy na to však samovolně zmizely, až jsem z toho byl sám překvapený. "Možná to je taky nějaká magie?" nadhodil jsem.

Nečitelnosti Nemesisových emocí jeho "nech to plavat" rozhodně nepomohlo. Netušil jsem, jestli je to "nech to plavat", že je to dobré, špatné a nebo potlačené. Starostlivě jsem si jej prohlédl, ale už byl dospělý a já neměl žádné právo do něj dál rýpat a nutit ho se mi svěřovat. Když však mluvil o Fiérovi, na jeho tváři se zračila jedna emoce zcela jasně: vztek. Jakmile jsem se dozvěděl, že Yeter je mrtvý, projel mnou zvláštní chlad, který znovu donutil mou srst se naježit. Zasloužil si to, ale také býval mnoho let věrným členem Asgaaru. Přišlo mi, že se za poslední rok svět úplně zbláznil. Jeden už nemohl věřit ničemu a nikomu. Nerozuměl jsem tomu. Cítil jsem se, jako bych už do tohohle světa nepatřil. Přivřel jsem oči a jakmile je otevřel, měl jsem pocit, jako bych mezi stromy zahlédl Elisu a pak jako bych na malý moment ucítil na boku její dotek. Ta představa se však zase brzy rozplynula. Nebylo to poprvé a vždycky mi to přišlo tak reálné, i když moje mysl věděla, že to není možné.
Můj pohled padl zpátky na Nemesise, zatímco jsem se snažil zklidnit svoje myšlenky. Možná ani některé nebyly moje, kdo ví, nedokázal jsem se dostatečně soustředit na to, abych jednotlivé myšlenky oddělit a vytvořil z nich jednu konkrétní. Ulevilo se mi, když Nemesis nevěděl nic o tom, že by se Sionnovi ani Shireen mělo něco stát. "A nevíš, kde jsou?" zeptal jsem se. Zpráva, co přišla hned na to, mě však šokovala. "Cože vlčata?" vyhrkl jsem a cítil jsem, jak mi stoupá tep, jak šok prostupoval mým tělem. Nerozuměl jsem tomu, že by Etney smečce nic neřekl. Mám vnoučata? "Kdy?" vydechl jsem. Střídalo se ve mě nadšení, šok a... zklamání? Nepřišel za mnou? "Vlčata měl dávno dovolená, ale nepřišel je ukázat? Nerozumím tomu?" Zhluboka jsem se nadechl, rychlým pohledem zkontrolovat Michiko a pak se obrátil zpátky k synovi. "Je ještě něco, co bych měl vědět...?" Zdálo se, že měl pro mě svět nachystané samé jobovky.

Z Nemesisovi odpovědi jsem nebyl vůbec moudrý a nedokázal jsem vyčíst jeho emoce. V tomhle jsem u něj měl celkově většinou problémy. "Můžu ti nějak pomoct?" zeptal jsem se a otočil k němu hlavu. Přišlo mi, že o něčem přemýšlí, a tak jsem jen vyčkával, jestli bude pokračovat. A tak se i stalo. Při zmínce o nepříjemných věcích jsem se trochu zamračil. Neměl jsem tušení, co se dělo, když jsem byl pryč, ale neočekával jsem špatné zprávy. Sice jsem ležel v lese, ale nebyl jsem schopný přinutit svoje tělo jít cokoli dělat a čím déle ta letargie trvala, tím bylo těžší ji prolomit.
Než se však Nemesis rozpovídal dál, nedokázal jsem si ani představit, co všechno mě čekalo. "Yeter?" vyslovil jsem při zmínce parohatého vlka. Slyšet to jméno mě překvapovalo. Po tom, co beze slova zmizel jako před ním spousty ostatních, neočekával jsem, že ho ještě uslyším. "Cože udělal?! Kde je?" Vyskočil jsem na nohy tak rychle, že jsem si nemyslel, že to moje tělo ještě svede. Cítil jsem, jak mě uvnitř mě polévá horkost a srst se mi samovolně ježila. Ten mizera, za to zaplatí! Fiér byl rodina. A to i když se Awnay rozhodla se znovu vydat toulat. Když se na řadu dostala moje racionálnější část mozku, musel jsem se zeptat. "A co ostatní, jsou v pořádku? Sionn? Shireen?" Sionna zmiňoval předtím, a tak jsem předpokládal, že o něm něco ví.

S Michiko jsme se oddělili od Castora a zamířili společně hlouběji do lesa. Snažil jsem se s vlčetem navázat konverzaci a trochu jej poznat, ale Michiko vypadala opravdu unaveně, a tak jsem usoudil, že bude nejlepší ji nechat odpočinout a promluvit si s ní případně později. Jakmile jsme se dostali na mýtinu dostatečně hluboko od hranic, aby malé moc ze světa z venčí nehrozilo, zastavil jsem se pod pěknými urostlými buky. "Klidně se prospi, jestli chceš," pověděl jsem Michiko a sám se pod stromy uvelebil. Byl poměrně pěkný letní den, ideální na lenošení či nějaké procházky mimo les třeba k vodě. To druhé jsem ale v plánu neměl, a tak jsem tu jenom ležel a rozjímal. A taky trochu načerpával energii ztracenou vyháněním varanů.
Uvědomil jsem si, že už to bude snad rok, co Elisa odešla. A bolelo to pořád stejně. Tu prázdnotu nemohlo nic vyplnit. Uběhl sice rok, ale opět jsem se namísto činů utápěl ve svém smutku. Tentokrát jsem však nahradil alespoň tu samotu. Krátce jsem se podíval na odrůstající vlče naproti mě. Ten pohled mě donutil se pousmát. Život měl smysl, dokud tu byl někdo, kdo mě potřeboval. Nebo jsem si to možná jen namlouval. Ale potřeboval jsem si to namluvit, jinak už bych neměl sílu jít dál. I tak jsem ji některé dny neměl. Elisa by byla zklamaná, jak jsem dopadl, připomněl jsem si pichlavou myšlenkou. Pro naše vlčata jsem tu nebyl, o smečku se nestaral a ani Styx nechytil. Co tu Elisa nebyla, můj život vypadal jako tragická fraška. Zavrtěl jsem hlavou a pokusil se ty myšlenky vyhnat z hlavy a soustředit se na klid lesa a tohoto prosluněného dne.
Po chvíli jsem uslyšel zapraskání roští. Otočil jsem hlavu a mezi stromy si všiml Nemesise. Chtěl jsem u říct ahoj, ale on mě předběhl poznámce o Michiko. Přikývl jsem. "Samozřejmě. Zvlášť pokud nemá, kam jinam jít," řekl jsem raději potichu, kdyby náhodu Michiko přeci jen nespala. Pak jsem se na chvilku odmlčel, než jsem mu připomněl. "Ale něco takového už můžeš teď sám rozhodnout i ty." Jsi přeci Beta téhle smečky. Sklonil jsem hlavu a zadíval se na tvé tlapy. Mohlo na mě jít vidět, že hledám slova. "Jak... jak se ti vlastně daří?" dostal jsem pak ze sebe nejistě. Byl to docela špatný začátek, jak pojmout všechen ten čas, co jsme spolu potřebovali dohnat, ale nevěděl jsem, jak jinak to uchopit. Bude mě za to nenávidět? Budou mě teď všechna vlčata nenávidět?

//Super a hlásíš na správným místě :D Počítám s tebou! Máš nějaký preferovaný termín? Za sebe říkám, že se mi to nehodí v první půlce srpna, tak jestli to třeba směřovat na tu druhou?

Hello hello, this is your zmrtvýchvstalé vedení Asgaaru

V první řadě doufám, že se vám v osobním i herním životě daří vše dobře a máte se fajn. Já hlásím, že už jsem se navrátila ze zahraničí a minimálně než začne další akademická panika ke konci semestru se posnažím zase aktivněji zapojit. Ano, přiznávám se, že jsem bez Elisy trochu odpadla, za což se omlouvám. Zároveň ale děkuju Sionnovi a Nemesisovi a všem dalším, co se starali o svoje funkce nebo celkově smečku, že jste to takhle pěkně podrželi

Chtěla bych také přivítat všechny nově příchozí či nově narozené. Doufám, že se vám u nás líbí a líbit bude. Snad si taky brzy zahrajeme.

Dále hlásím, že by to chtělo uspořádat přes léto SMEČKOVÝ LOV, a proto se ptám, kdo a kdy byste měli zájem (nehlaste se všichni :D). Lov bude klasicky v lese a ráda bych, abychom se nesekli na měsíc plus, takže by to bylo ideálně co nejmíň postů. Prosím, napište do komentářů, co si o tom myslíte.

A na závěr, abych vám to trochu vykompenzovala, přináším DVĚ NEHERNÍ AKCE.

První z nich poběží celé léto (tj. konec bude 31.8. ve 23:59) a půjde o FOTOAKCI. Vaším úkolem bude poslat mi libovolné množství fotografií z léta. Je úplně jedno, jestli to bude fotka od moře, z procházky do lesa, hezky seskupených mraků nebo hezky uklizeného stolu. Jednoduše vyfoťte za léto cokoli, co vás zaujme. Když k fotografii/ím připojíte pár větiček o tom, co jste dělali či viděli, co se vám líbilo nebo co vám udělalo radost, bude to úplně super. To mi vše pak pošlete s předmětem „fotoakce“ do vzkazu. Klidně pošlete jeden vzkaz hned ze začátku, a pak ve vlákně dopošlete další věci, když budete mít chuť.

Druhá akce, KRESLÍCÍ AKCE, bude více tvůrčí a potrvá do půlky srpna(tj. 15.8. do 23:59), ale kdybyste potřebovali více času, můžeme se klidně domluvit. V akci půjde o to nakreslit Elisin a Castielům hrob/mohylu v údolí, jak si ji představujete, k tomu navíc můžete ale nemusíte připojit několik větiček popisu. Abych to ujasnila, ráda bych obrázek, případně i popisek, využila do popisku Asgaaru na památku naší dlouholeté alfy a taky, aby každý ze smečky věděl, že něco takového v lese je.
Dodávám rovněž odkaz na popis místa z postu Osuda:

https://ibb.co/3rYjMrV

Těším se na výtvory a společnou hru a přeji vám všem krásné léto!

Pac a pusu,

Arčí

Ještěři zmizeli a já jsem jenom doufal, že už se nevrátí. Ale nic nemohlo být garantované, stejně jako se tu objevili poprvé se sem mohli zase zatoulat znova a nebo se dokonce vrátit. Teď nad tím ale nemělo smysl polemizovat. Moji pozornost zaujalo to vlče, o kterém zřejmě ani Castor neměl ponětí. Nemo to ale hned na to vysvětlil. Je to už hrozně dlouho, napadlo mě, i když jsem si nebyl přesně jistý, kolik času uběhlo, když jsem byl... mimo. Ale rozhodně dlouho. Sníh už jsem neviděl pěkně dlouho a nyní se navíc nad námi vznášelo odporné parno. "Zůstane tedy tady?" zeptal jsem se nad nevysloveným faktem, že už se její máma s největší pravděpodobností nevrátí. Stejně jako se nikdo nevrátil pro Lilac. V tu chvíli mi vlastně došlo, že ani nevím, kde teď. Nevěděl jsem vůbec nic. Chtěl jsem se na to zeptat Nemesise, ale ten zamířil označkovat hranice. Bylo to potřeba, a tak jsem jenom vděčně přikývl. Nějak jsem na to neměl teď energii to dělat sám. "Ale vrátíš se potom, prosím?" Možná to znělo příliš potřebně, ale já jsem ho teď chtěl viděl. Měl jsem co dohánět a napravovat. Zejména se svou rodinou. Měl jsem pocit, jako by nade mnou visel těžký nepříjemný kámen, který se ne a ne pohnout jako bych neměl sílu jej nadzvednout. Ale musel jsem. To už mi za těch několik měsíců došlo.
Přešel jsem tedy za bílým vlčetem, které tu se mnou zůstalo a nedaleko od nás si hrálo s broučky. Bylo na něm vidět, že je ze mě celé takové nesvé. "Nemusíš se mě bát, maličká," prohodil jsem směrem k ní ve snaze ji aspoň trochu uklidnit. "Jak ti říkají?" zeptal jsem se, protože jsem vlastně ani nepostřehl její jméno, jestli ho Nemo říkal. Pak jsem se otočil na Castora a kývl na něj. "Půjdeme se schovat někam do stínu hlouběji do lesa," pověděl jsem mu a pak se obrátil k vlčí slečně. "A ty mi zatím můžeš povyprávět, co všěchno jste s Nemem už viděli."

//Ještěrky gone? Jestli ne, tak mě klidně slapněte osudem :D

Zdálo se, že všichni souhlasili s konečným plánem a s tím, že se malá vlčice rozhodně nebude používat jako návnada a to ačkoli Castor podotknul, že ještěři obvykle vlky v jídelníčku nemají. To sice byla pravda, ale nikdo z nás nechtěl pokoušet, co jsou tihle zač. Proč se museli divný nový ještěrky nastěhovat zrovna do našeho lesa, pomyslel jsem si útrpně a udělal si v hlavě mentální poznámku, že by to chtělo zkusit vystopovat, odkud se sem dostali a zřejmě i raději obejít hranice.
Vrhli jsme se tedy všichni do vyhánění těch tvorů. Snažil jsem se hlasitě dupat, vrčet a tak nějak obecně dělat co největší rámus. Z ostatních tří stran to samé dělali Castor a Nemesis. Z oblohy nad námi se ozýval děsný rykot nějakého ptáka, který jakoby se nám snažil pomoci. Nikdo je tu nechce, ani místní zvířata, pomyslel jsem si. Po chvíli se nám pomalu ale jistě podařilo vyhnat ještěry pryč z území. Ještě jsem se pro jistotu ohlédl, jestli jsou opravdu všichni pryč a nevrací se, než jsem se obrátil na Castora s Nemesisem a tím bílým vlčetem. "Dobrá práce. Díky za pomoc. Snad už se nevrátí ať to bylo co bylo." Krátce jsem se podíval na vlče, které ode mě stálo kousek dál, ale zase ne tak moc, abych si mohl být jistý, že to neslyšela. "Kdo je to?" zeptal jsem se tiše dvou dospělých vlků. Bylo to asi špatně, ale tak nějak jsem neměl tušení. Neměl jsem tušení, co se ve smečce za poslední hodně dlouhou dobu dělo. Od té doby, co odešla... A cítil jsem se bez energie už jen po takovém nakonec ještě poměrně snadném vyhnání cizinců. Slyšel jsem z lesa nějaké volání, ale místo toho jsem si sedl na zem a zadíval jsem se na Nemesise. U srdce mě bodla výčitka. Bylo třeba začít pomalu a postupně. A přestat myslet na "co by kdyby". Jenže to se snáz řeklo než dělalo.