Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//

Nezbývalo moc času. Elisa byla snad s každou vteřinou světlejší a průsvitnější. Nejdříve jsem zpanikařil a chtěl se po ní znovu natáhnout jako by ji to tu snad mohlo přimět zůstat... Ale tentokrát jsem odolal a zůstal tam jenom stát jako přimražený. Iskierka měla pořádnou kuráž a také stejně prořízlý jazyk jako její matka, a taky se do ní pěkně pustila a všechny v lese nás bránila. Viděl jsem, jak se na Elisiné tváři objevil úsměv. Musela myslet na to, co já. Naše dcera jí někdy byla tak podobná a přeci i svá. S drobným úsměvem jsem se na vlčici, co stála hned vedle mě, podíval, než jsem se otočil zpátky na Elisu. To už jsem ale stačil spatřit pouze její smutný úsměv a pak... byla pryč. Nadobro.
Najednou jsem měl pocit jako by se mi špatně dýchalo a jen jsem se dvakrát za sebou trhaně nadechl. Měl jsem pocit, že na hrudníku cítím ostrou bolest. Les s jezevcem, připomněl jsem si. Možná, že to nemusela být úplně poslední šance, co jsme spolu mluvili...? Ale nic to neměnilo na tom, že byla mrtvá. Ale za to tady se mnou stála Iskierka a Sineád a z lesa byl cítit silný pach Sionna, ale také Parsifala, Crowleyho a měl jsem pocit, že jsem zachytil také pach Gee. To oni byli tady. Na ně jsem se musel soustředit. Zhluboka jsem se nadechl a s přikývnutím se otočil na Sineád, která se nás ptala, jestli jsme v pořádku. Nebyl jsem v pořádku, ale tušil jsem, že je na čase, abych se tak začal chovat. Jsem pořád alfa... Dám téhle smečce sílu, co mi zbývá. Kouknul jsem na Iskierku a jemně jí načechral čenichem srst na boku v něžném gestu. A taky táta.
Pak můj pohled upoutal důvěrně známý náhrdelník ze zubů položený na Elisině hrobu. Váhavě jsem se k němu rozešel a jemně ho vzal mezi zuby, než jsem se obrátil zpátky k Iskierce. Usmál jsem se na ni a pak se natáhl, abych jí opatrně náhrdelník, který Elisa nosila, co jsem si pamatoval, přetáhl přes krk. "Myslím, že by to tak chtěla," řekl jsem tichým, důvěrným hlasem. Byl jsem si tím naprosto jistý. "Na památku. Na ni. Na to, že jsi Asgaarská." Na to, že můžeš být o tolik lepší, než co jsme kdy byli my dva. "Na to, že tě milovala."

//Děkuju za super akci odměnu za Sheyu poprosím do síly

Připojuji se k díkům za všechno, co jsi pro Gall udělala a vytvořila a že toho není málo! Měla jsi jako tlapka zlatý nervy, až obdivuhodnou organizaci a výdrž něco dojet až do konce a taky skvělé herní a neherní akce! A proto jsem ráda, že s nimi vlastně tak úplně nekončíš 3:)

Hlavně ale doufám, aby tě zdraví už tolik nezlobilo a všechno se dalo zase do pořádku Těším se na další společné hry, akce, co si na nás vymyslíš a hlavně znovusetkání na nějakém srazu a nebo na Ještědu a že ho vyšlapem když už

Mám tě moc ráda a jsem vděčná, že jsem tě díky Gallu mohla poznat

Bylo to těžké. Díval jsem se na Elisu, ale pořád jsem tak nějak nemohl pochopit to, že tu opravdu je a že s ní můžu mluvit. Že to není jenom blud mojí hlavy, ale opravdu je to ona, i když se jí nelze dotknout. Chvílema jsem měl pocit, že se nemůžu nadechnout, ale nakonec... byl jsem opravdu vděčný, že mám tuhle příležitost.
Elisa začala odpovídat na mou otázku ohledně její Smrti. Usmívala se, což mi přišlo zvláštní. Přišlo mi i zvláštní její vysvětlení a to, že jí Styx pouze z neopatrnosti mohla dostat. To, že Styx již nejspíš nebude tak neškodná jako dřív, mi později potvrdila i sama. Nemohl jsem se však zbavit toho podivného pocitu. Říkala, že nám nebude bránit se pomstít, ale ani to nevypadalo, že by to chtěla...? Byl jsem z toho zmatený. "Měl jsem tam být... Ochránit tě," zalitoval jsem a dlouze se na ni zadíval. Tušil jsem, že se jí možná moje slova nebudou úplně zamlouvat. Nepotřebovala ochranu. Teď mi však zbyly už jen výčitky, že jsem na to přesto netlačil. Otočil jsem se na dvou dceru, která stále poblíž své kamarádky. Snad již znovu stejnou chybu neudělám, zadoufal jsem. Nejraději bych své děti měl už navždy u sebe, pod dohledem, ale nemohl jsem je takto svazovat.
Slova se obrátila k Etneyovi. Elisu mrzelo, že spoustu věcí měla udělat jinak. Ostatně jako i já. Ale čas jsme vrátit nemohli. Ani jeden. "Mrzí mě to..." zašeptal jsem pouze. Mrzelo mě to s Etneyem. Mrzely mě chyby, které jsem jako rodič udělal. Mrzelo mě, že už tu Elisa nemůžu být. I když teď tu je... Aspoň takto... Na mé tváři se objevil úsměv, který ale měl hořkou pachuť. "Vnoučata jsou ale krásná. Crowley s námi navíc zůstal. Škoda, že tu teď není. Jsi babička, věděla jsi to? Kdo by si jen pomyslel." Před lety, kdy jsme se rozhodovali pro založení Asgaaru... Kdo by si jen pomyslel, co všechno se stane?
Jenže Elisa začínala blednout. Poplašeně jsem se na ni podíval, ale zdálo se, že to tak má být. Vypadala klidně. Jenže... já nechtěl, aby odešla. Aby to bylo naposledy. "Uvidíme tě ještě?" zeptal jsem se a v mém hlase byla slyšet křehká naděje. Možná by se takhle mohla vracet vždy na podzim? Les plný jezevců, zopakoval jsem si v duchu, aby se ta myšlenka zaryla dostatečně hluboko.
Pohledem jsem visel na Elise. Měl jsem díky tomu pocit, že jsem jí blíž, i když jsem se jí nemohl dotknout. Bylo tu ještě něco, co jsem jí chtěl říct. Co jsem jí posledně říct nestihl. A nechtěl jsem, aby to tak dopadlo znovu. "Miluji tě."

Zíral jsem na Elisu a nemohl jsem tomu uvěřit. Nemohlo to tak být. Prostě to tak nebylo možné. Život říkal, že se nevrátí... Tak jako se vrátili jiní. Ona nemohla. Tak co by se změnilo? Nemůže to tak být. A tedy to musela být magie. Moje magie, nad kterou jsem ztratil kontrolu. Většinou to bylo jenom na chvilku a viděl jsem ji jenom já, ale teď... Teď už se mi to úplně vymklo a viděla ji i Iskierka a Sineád. Zavrtěl jsem hlavou. Muselo to tak být. Ale ten přízrak vypadal tak reálně. Vypadal, voněl, pohyboval se a dokonce i mluvil jako Elisa. Jako kdyby nikdy nezmizela. Musel jsem se tedy vydat zjistit, jak se věci mají. Musel jsem to zkusit i přes to, že se mě dcera snažila varovat. Mohla to být past. Dost možná i byla, ale potřeboval jsem sám sebe ujistit alespoň v něčem. Po tom všem...
A tak jsem natáhl tlapku k přízraku Elisy, abych se ho dotkl, ale ještě než jsem tlapu úplně položil na její kožich, ucítil jsem nepříjemný chlad. Jako by se mě dotkl samotná smrt. Polekaně jsem ucukl. Jsem mrtvá... hranice mezi světem živých a mrtvých průzračnější... zarezononovala mi v hlavě slova Elisy. Nedokázal jsem nic říct. Vůbec nic. Jen jsem se nejistě otočil ke své dceři a její přítelkyni, které celou situaci zvládaly poněkud více úspěšně. Pak se můj pohled vrátil k Elise a na malý moment těkl k soše, kterou komentovala. Není to možné, zopakoval jsem si v hlavě a pak se beze slova prostě sebral a z místa utekl.

//Tady to nemusíte číst :D Zároveň můžete využít intimčo na nějaké rozhovory, co by Arc nemusel slyšet, pokud chcete :D

Potřeboval jsem si prostě srovnat myšlenky. Potřeboval jsem si prostě srovnat v hlavě, co jsem právě viděl. A možná jsem prostě ze všeho nejvíc byl prostě zbabělec a nedokázal čelit své mrtvé partnerce. A navíc pokud to byla moje magie... mohl by teď ten přízrak prostě zmizet, co jsem byl pryč? Čím dál víc mi ale začalo docházet, že to nejspíš nebyla magie. Nebo alespoň ne ta moje.
Zpomalil jsem až na hranicích lesa, kde jsem se na chvilku úplně zastavil a vydýchal. Pohled mezi stromy a vůně lesa mě uklidňovaly, zatímco pocity ve mně vířily. Rozešel jsem se proto mezi stromy po hranicích lesa a při té příležitosti se taky sem tam o něco otřel, abych obnovil značení hranic lesa, které se pomalu ale jistě ztrácelo. A to by tak ještě teď chybělo. Snažil jsem se v hlavě přehlušit myšlenky na scénu s mrtvou Elisou, která se před chvílí odehrála, ale to se dělalo těžko. O to víc, když se mi při značení hranic lesa neustále vracely vzpomínky na doby, kdy ona byla ochránkyní Klímového lesa.
Postupně mi ale začalo docházet, že pokud Elisy zjevení byl opravdu nějaký podzimní zázrak, že se mi možná čas, kdy s ní mohu promluvit, začíná krátit. A já dostal strach, že už ji nezastihnu. A tak, když jsem dokončil kolečko kolem lesa, zamířil jsem zase zpátky do středu lesa na mýtinu, kde jsem všechny ostatní zanechal.

//A tady už zase jo

Když jsem tam došel, zůstal jsem stát mezi stromy a jen se chvíli z dálky díval na tři vlčice. Takhle to vypadalo, jako by se snad nikdy vůbec nic nestalo. Jako by nikdy neodešla... Na tváři se mi objevil drobný úsměv. Jako to mohlo být...
Pak jsem vykročil zpoza stromů a došel mezi vlčice, kde jsem se postavil jen kousek od Elisy, ale tak, aby nebyl cítit ten podivný chlad, a dlouze se na ni zadíval. "Počkej tam na mě," zašeptal jsem tiše a můj hlas něžně reflektoval všechny ty emoce, co jsem pociťoval. Doufal jsem, že už to nebude dlouho. Že už brzy budeme moci zase být spolu napořád. Můj pohled poté ale padl na mou dceru a myšlenkami jsem se vrátil také k Sionnovi, Nemesisovi, Awnay, Crowleymu, Ciri, Vivianne, Reonysovi a malý zlomek času také k Etneyovi. Ještě ale není ten čas... Ještě chvíli... Chtěl jsem se ještě ujistit, že budou připravení, pokud mi bude dáno.
Pak jsem se obrátil zpátky k Elise. Byly tu ještě další věci. "Styx... Jak se to stalo?" zeptal jsem se na to, co mě trápilo poslední dobou a její jméno vyloženě zasyčel... Nemohl jsem pochopit, jak ji mohla nějaká ušmudlaná tulačka dostat a proč by to vlastně dělala. Uvnitř mě po dlouhé době zahořela nenávist ke zmíněné vlčici. Byly doby, co jsem jí chtěl zničit... Ta touha stále přetrvávala, ale došlo mi, že bych měl možná využít téhle situace a zjistit si o tom něco víc. Jestli by to vůbec Elisa chtěla. "Chtěl jsem... Chci ji... najít," pověděl jsem a čekal, co řekne.
Pak jsem si uvědomil, že je tu ještě jedna věc, co jsem jí chtěl říct. "Etney... Je pryč. Změnil se." Ublížil rodině. Všechny ty nevyslovené otázky zůstaly viset ve vzduchu.

Stáli jsme tam všichni jako přimražení neschopni to, čeho jsme byli svědky, nějak pořádně vstřebat a rozchodit. Nemůže tu být. Je mrtvá. Se Sionnem jsme ji pohřbili, opakoval jsem si, protože už jsem reálně začal uvažovat nad tím, že jsem se zbláznil. Akorát tentokrát Elisu zřejmě viděli i ostatní. Ale někdy jí v lese vídám. A teď ji vidí i ostatní, připomněl jsem si. To kvůli mě. Teď je honí můj přízrak. Není to fér. Rázně jsem zavrtěl hlavou. Snažil jsem se jakkoli rozptýlit, aby magie přestala, ale nevěděl jsem jak. Není to fér.
"Eliso..." vydechl jsem, ale vzápětí jsem na svém boku ucítil teplo dotyku vlčího těla. Natočil jsem hlavu na stranu, abych se krátce mohl podívat na svou dceru, která se o mě opírala. Také jsem se jemně opřel do jejího těla. Byl jsem za ten dotyk vděčný. Pak ale můj pohled těknul zpátky k Elise... nebo alespoň k jejímu duchovi. Ta se ale nejprve zaměřila na naši dceru a pak na Sineád, která jediná dokázala vyslovit to, co jsme alespoň v koutku mysli měli všichni. Mrtvá. "C-co tu děláš?" vyhrkl jsem a očima zůstával přilepený na Elise. Je to přízrak. Může za to magie. A tak jsem se pomalu odtáhl od Iskierky a vykročil několik kroků směrem k Elise. Není to fér. Potřeboval jsem se ujistit. Natáhl jsem se po ní, abych se jí dotknul, pokud by neuhnula a co víc... možná ji i rozplynul, aby toho Iskierka už nemusela být svědkem. Jedna moje část ale nechtěla, aby Elisa zmizela. A snad i nějaký maličký kousíček mě doufal, že je tu s námi zpátky a že to celé není jen sen či magie. Nechtěl jsem si ale dělat žádné naděje. Na to už jsem v sobě neměl sílu.

Bylo to vlastně hrozně příjemné se takhle jen tak procházet a povídat si s Iskierkou a Sineád. Vlčice dumaly nad tím, co by mohla být zač ta magie, kterou mi před chvilkou dcera ukázala. Chvíli jsem jen tak naslouchal a přemýšlel, než jsem se na dceru lišácky usmál. "Mohla by to být elektrika, měla bys ji po mně." Vlastně jsem na tu magii málem zapomněl. Nepoužil jsem ji už věky. Naposledy snad, když Scrooty urazil Elisu? Nebyl jsem si jistý, ale mohlo to tak být. "Ale zdá se, že ta tvoje je malinko jiná, nejspíš silnější, protože něco takového nesvedu," usoudil jsem a uvnitř cítil, jak jsem na svou dceru pyšný. Magie to bylo něco mého. A měl jsem radost, že moje děti v nich poměrně excelovaly. "Ale s ohněm si nedělej starosti, však on se nakonec poddá, když jej budeš trénovat. Není to snadná magie na zkrocení, ale když se to povede, je hodně mocná. Tvoje matka by mohla vyprávět," zavzpomínal jsem znovu na Elisu a její magické ohnivé koule. To bylo něco, co pro většinu vyžadovalo obrovské množství soustředění, a ona to zvládala s takovou lehkostí. Krátce jsem se zadíval do očí Sineád, které taktéž rudě zářily a musel jsem se pousmát. Oheň zřejmě k asgaarské rodině patřil.
Jenže na další diskuze, ač zajímavé a příjemné, nezbyl už moc čas, protože nás Iskierka dovedla až na mýtinu, kde stál hrob Elisy a Castiela. A já si uvědomil, kam jdeme, až když jsem tu byl, jak mě rozhovor příjemně rozptýlil, ač jsem tu za poslední rok trávil většinu svého času. Jenže tentokrát bylo něco jinak. Jakmile jsem vyšel na mýtinu a pohlédl k soše, uviděl jsem tam stát Elisu v celé své kráse. To ale nebylo to zvláštní, viděl jsem ji na různých místech několikrát. Divné bylo, že se zdálo, že ji teď viděl i Sionn, Iskierka a Sineád. Poplašeně jsem sebou cuknul a pak zůstal ztuhlý stát na místě a nevědomky při tom začal zatínat svaly. Poplašeně jsem se podíval z Elisy na Sionna a pak na dvě vlčice, co sem teď přišly se mnou. Vidí ji taky? Co jsem to provedl? Zhmotnil jsem svůj přelud do iluze? Co jsem to jenom provedl?! Pohledem jsem opět střelil k Elise. Usilovně jsem se snažil přijít na to, jak magii deaktivovat. Nemohl jsem svým dětem takhle ubližovat. To si nezasloužily. Nebylo to fér.
Do toho se k nám však přihnal Crowley a za ním nějaké poměrně malé vlče. "Co-co se děje?" vyhrkl jsem a překotně se k nim otočil. Doufal jsem, že takovým rozptýlením se magie přesuší a ten přelud zmizí. Zavřel jsem oči a pevně při tom zatnul čelist.

Obě vlčice mi ještě popisovali, co si s Etneyem zažili. Snažil jsem se to všechno v hlavě pochopit, ale nějak mi to nešlo. Musel jsem jenom zakroutit hlavou. Jestli je naštvaný na nás... na mě, budiž. Však to bylo moje rozhodnutí, že se nestane alfou. Nehodil se na to. Ale nemohl jsem pochopit, proč si to vybíjel na ostatních. Zvlášť ne na svých dětech. Crowley tu s námi zůstal, ale co potom ti ostatní? Přesto jsem však uvnitř doufal, že by jim přeci neublížil. A nebo že by si našli cestu zpátky k nám, kdyby přeci jen.
Pak jsme se bavili o magiích. Sineád se jimi zdála být fascinovaná. "Jsem si jistý, že jednou objevíš nějakou, co je jenom tvoje, ale pokud půjdeš navštívit Smrt, dones jí raději hodně darů, nebývá obvykle v dobrém rozmaru," pověděl jsem a krátce si při tom vzpomněl na své poslední setkání se Smrtí, kdy mě přesvědčila, že Elisa zemřela. Hořkosladce jsem se při tom usmál. Jenže to už mě rozptýlila sousta jiskřiček, které se rozzářily na kožichu mé dcery a já se tentokrát musel pousmát jinak, pyšně. "Tvá magie," odtušil jsem. "Objevila jsi už i nějaké jiné?" Byl jsem téměř přesvědčený, že jich minimálně jednou objeví víc. Měli jsme to v krvi.
Obě vlčice mi začaly vyprávět, co všechno mezitím zažily. "To je dobře, využijte toho, dokud jste mladé," pokýval jsem hlavou. "Než jsme s Elisou založili smečku, také jsme hodně cestovali," zavzpomínal jsem na doby po tom, co se rozpadl Klím. Když jsem tak znovu vzpomínal na Elisu, uvědomil jsem si, že ji pořád cítím. Podíval jsem se koutkem oka na Iskierku, ale nepřišlo mi, že by na to nějak reagovala. Opravdu to ztrácím, uvědomil jsem si. To už ale vlčice zavelely, že bychom se mohly dát do pohybu. Souhlasně jsem pokývl a zvedl se, i když o poznání pomaleji než ony dvě. "Jsou nějaká místa, které byste v lese nebo okolí chtěly prozkoumat či navštívit?" zeptal jsem se a rozvážným avšak elegantním krokem vyrazil mezi stromy.

Crowley odběhl od naší skupiny a já se za ním díval, až dokud se mi neztratil z očí. Věděl jsem, proč chce být sám, ale dělal jsem si o něj starosti. Podle Išky i Sineád totiž Etneyovo chování bylo více než přehnané. Zamračil jsem se. Uměl jsem si to totiž představit, ale pořád se mi nechtělo věřit, že by něco takového udělal vlastním dětem. Udělal to Sionnovi, vzpomněl jsem ji a zalitoval, že jsem uvěřil, že toho litoval a že už se to nikdy nebude opakovat.
Starostlivě jsem si prohlídl svou dceru, která sice tvrdila, že léčit nepotřebuje, ale já si nemohl pomoct ji lustrovat pro sebemenší známky jakéhokoli vážnějšího zranění. Bylo mi totiž jasné, že mladá vlčice zdědila hrdost po své matce a nebyl jsem si jistý, jestli se nesnažila udržet jenom tvrďáckou fasádu. Je jako ona, napadlo mě. V tu chvíli mi přišlo, jako bych Elisu cítil. Nevěnoval jsem tomu však přílišnou pozornost. Nebylo to poprvé, co se mi to stalo. Dokonce jsem ji i občas viděl mezi stromy. Možná jsem začínal bláznit, kdo ví. "To je dobře, že si se nedala," pousmál jsem se mírně a jemně dceři prohrábl srst čumákem.
Sineád se zajímala o to, zda magie dokáže léčit. Otočil jsem se k ní a konečně měl čas se jí trochu věnovat a i si ji pořádně prohlédnout. Hned mě zaujaly její rudé oči. Byly tolik povědomé. "Dokáže," přikývl jsem. "Dokáže mnoho věcí, snad cokoli si můžeš představit. Vlci tady v kraji se často sžijí s magiemi, které dokážou jenom oni. Kdo ví pro, asi mají Život se Smrtí nějaký plán," zapolemizoval jsem.
Stále mi ale přišlo jako bych Elisu cítil. Tentokrát to nebyl jenom mžik. "Zvláštní," vydechl jsem tiše a rozhlédl se okolo sebe a pak taky na obě vlčice, zda jim nepřišlo něco divného. "Crowley byl hodně s vámi?" zeptal jsem se obou. "Jak jste se vlastně poznaly?" Přejel jsem pohledem od Sineád ke své dceři. Věděl jsem, že poslední dobou byla hodně pryč. "Poznala jsi kraj?"

//Jen tak krátce, ale ať se to hýbe :D

Držel jsem vzlykajícího Crowleyho pevně u sebe a při tom sledoval, jak Iskierka zavrávorala a rozplácla se na zemi. Vypadala opravdu unaveně. Jak jsem se tak na ni díval, na čele se mi vytvořila hluboká vráska. Měl jsem o svou dcera strach. Zároveň se ale ve mně vzedmula vlna vzteku. Etneyi, co jsi to provedl?! Nemohl jsem tomu uvěřit, že opravdu byl něčeho takového schopný. Zrada byla jedna věc, ale jak mohl ubližovat své rodině? Nechápal jsem to. Vždycky jsme k němu byli benevolentní a tolik věcí mu prošlo, možná to byla ta chyba? Opravdu jsem ale uvěřil tomu, že litoval toho, co provedl Sionnovi a že se změnil. Proto jsem mu také povolil vlčata, ale nejspíš jsem se mýlil... Byl jsem naštvaný na něj, ale taky na sebe. A Lucy, po tolika letech nás jen tak opustila? Ale hlavně... nebránila svého syna?
Jenže to už se od naší skupinky rozutekla Vivianne směrem někam mimo les. A to i přes naše volání. Nebo je možná ani neslyšela. Těknul jsem očima mezi vlčicema, které na útěk mladé vlčice obě reagovaly. Do toho se ještě ozvalo vytí Lucy a Etneye, kteří odcházeli s lesa. Iška měla o malou Vivi obavy. Taky se mi to vůbec nelíbilo. Nejraději bych za Vivi vyběhl, ale přede mnou ležela zraněná moje vlastní dcera, na bedrech jsem nesl starosti o smečku a její bezpečnost a pořád Etney s Lucy byli její rodiče. Pohled mi padl však padl na Crowleyho, na kterého jsem se pokusil pousmát. "Bude to dobrý," zopakoval jsem po Sineád pro nedostatek nějakého lepšího vyjádření. "Pokud někdy Vivi nebo kdokoli z vlčat přijde za námi, smečka se o ně postará," rozhodl jsem. "Ale Etney už tu není vítaný." Až mě samotného překvapilo, s jakou nechutí jsem vyslovil jméno svého staršího syna. Nikdy bych nevěřil, že přijde den, jej budu vyhánět z rodného lesa. Ale už mu nebylo pomoci. Nedovolím mu ubližovat Asgaarským...
Událo se toho opravdu hodně, a tak nebylo divu tomu, že si Crowley chtěl odpočinout. "Odpočiň si," přikývl jsem. "V úkrytu jsou mufloni z nedávného lovu, pokud máte hlad." Pak jsem se otočil k Iskierce. "Bolí tě něco? Můžu tě magií vyléčit."

Měl jsem žaludek snad až v krku, když jsem se natahoval k Iskierce, ale jakmile mě pozdravila a přátelské gesto mi oplatila, jako by ty pochyby úplně zmizely. Na tváři se mi rozzářil šťastný úsměv. Iška tvrdila, že je v pořádku, ale čím déle jsem tu byl a čím víc vjemů jsem dokázal vstřebat, tím víc mi docházelo, že tu všechno není tak úplně v pohodě. Všiml jsem si, že na její šedavé srsti poskakují jiskřičky, což ale neodpovídalo jejím červeným očím. Takže oheň a elektřina? Pousmál jsem se a pak se otočil k Sineád, která se mi představovala a o které mi Iskierka pověděla, že ji Sionn přijal jako členku smečky. "Taky mě těší, vítej mezi Asgaarskými," kývl jsem na ni.
Na víc ale nezbyl čas, protože Crowley, který tam do teď mlčky postával, se ke mně vrhnul. Překvapený z náhlého dotyku, který jsem tak úplně nečekal, jsem se k němu sklonil a všiml si v jeho očích slzy. Co se tu jen stalo? Dozvěděl se, že odchází? Byly tu totiž cítit poměrně čerstvé pachy Lucy s Etneye. To ale teď nebylo to nejdůležitější. Lámalo mi srdce vidět takhle malá vlče nešťastné, o to víc vlastního vnuka. Posadil jsem se na zem a přitáhl si Crowleyho ještě blíže k sobě do jakéhosi objetí. "Neboj se," pošeptal jsem měkce a do doteku se jemně opřel, aby Crowley mohl cítit teplo z mého kožíšku.
Jenže to už se malý rozmluvil a to, co říkal, bylo více než znepokojující. Napadl tetu... kdo? Zvedl jsem hlavu a podíval se na Iskierku se Sineád doufajíc, že mi to objasní. "Etney?!" Uvnitř mě to ale zavířilo pocity. Radost ze setkání, lítost, zklamání, vztek. Nedokázal jsem se ani na jednu emoci pořádně upnout, ale to, jak jsem se teď cítil já, nebyl důležité. Zhluboka jsem se prodýchl a pak se znovu sklonil k vzlykajícímu vlčeti. "Crowley, podívej se na mě," pobídl jsem ho. "Ty jsi Asgaarský vlk a můžeš tu zůstat, jak dlouho jen budeš chtít. A to nic nezmění," pověděl jsem měkce, ale pevně, abych dal najevo, že to myslím vážně. Chce zůstat s námi? Ta myšlenka mě zahřála, ale zároveň mi zlomila srdce, protože vlče by nemělo být bez rodičů. Otočili se zády, zarezonovalo mi v hlavě a jako rodič jsem zacítil potřebu dodat. "S rodiči se ale taky můžeš vidět, kdykoli budeš chtít." Bohužel jsem již netušil, co všechno bylo řečeno. Etneyi, co jsi to provedl?! Ucítil jsem, jak mě v očích zaštípaly slzy, ale rychlým zamrkáním jsem je zahnal.
Můj pohled padl do lesa kousek od nás. Tam postávala Vivianne, mlčela a z jejího výrazu nebylo možné nic moc vyčíst. Jen jedno bylo jasné a to, že toho na vlče muselo být příliš. To bylo jasné už jenom z obličejů dospělých. "Vivi, jsi v pořádku? Pojď za námi," pobídl jsem ji jemně. Jenže to už se vlče rozeběhlo pryč z lesa. "Vivi!" vykřikl jsem za ní.

//Úkryt

Vytáhl jsem staré zásoby ven z úkrytu a až kus od něho je zlikvidoval. Nechtěl jsem, aby nám tam páchli hned u vchodu do jeskyně. Jakmile bylo hotovo, olízl jsem si čumák a otřepal se, abych dostal jakýkoli bordel, co se na mě mohl dostat, ze své srsti. Narovnal jsem se a natáhl do čenichu pachy z lesa. Stále jsem cítil trio, které jsem před chvílí opustil a zároveň taky Etneye s Lucy. Připadalo mi zvláštní, že ještě stále pobývali v lese, ale nehodlal jsem se po tom nijak dál pídit. Nepovažoval jsem je totiž za hrozbu. Možná si to rozmysleli? Znovu jsem ale ucítil svou dcerku a společně s ní ještě nějaké další pachy, které jsem všechny tak úplně nepoznával.
V tu chvíli jsem pocítil nutkavou potřebu tam za ní jít a být s ní. Než bude pozdě, napadlo mě. Tak jako zřejmě s Etneyem. Možná již ale bylo pozdě. Co když mě nebude chtít vidět, protože jsem tu pro ni nebyl, když potřebovala? Je tohle, proč Sionn vypadal tolik naštvaný? Nepříjemně jsem se ošil. Měl jsem pocit, že jsem to opravdu pokazil. Byl to hrozný pocit, ale na druhou stranu... po delší době mi nebylo všechno jedno. A to byl pokrok.
Rozeběhl jsem se tedy do místa, odkud jsem dceru a její společníky cítil. Jakmile jsem tam dorazil, příliš jsem se nepozastavoval nad tím, abych správně přečetl situaci. Místo toho jsem si to zamířil rovnou k sivé vlčici, která se Elise tolik podobala, ale přesto byla trochu jiná, jedinečná. "Shi-" zarazil jsem se, když jsem si vzpomněl na Nemesisova slova, "Iskierko!" Úplně jsem tomu nerozuměl, ale možná tohle byla ta příležitost, aby mi to vysvětlila. Pokud mě bude vůbec chtít. Než jsem se to ale stačil dozvědět, rozhodl jsem se zkusit štěstí a natáhl jsem se k Iskierce, abych se jí jemně otřel tváří o bok té její. "Holčičko moje, jsi v pořádku?" Odtáhl jsem se od ní, abych si ji prohlédl. Tolik vyrostla od doby, co jsem ji naposledy viděl. Teď už z ní byla dospělá vlčice a já tomu snad ani nemohl uvěřit. Nebylo to tak dlouho od doby, co byli s Nemem jenom maličké uzlíčky.
Pak můj pohled padl na černé vlče. Nemohl jsem si nepovšimnout toho, jak nám - Išce i mně - byl podobný. "Ty musíš být Crowley, že?" dovodil jsem si ze slov o toulajícím se čtvrtém vlčeti Etneye a Lucy. Měl jsem radost, že jsem ho stihl poznat ještě před tím, než opustí les se svými rodiči. "Já jsem Arcanus, tvůj děda," pousmál jsem se na něj. Bojoval jsem s touhou se k vlčkovi natáhnout a přivítat jej pomazlením, ale tušil jsem, že bych ho tím mohl spíše vyděsit. Však mě nikdy předtím neviděl.
Konečně jsem se pořádně podíval okolo a všiml si ještě jedné vlčice, se kterou stála také Vivi, jež se předtím vypařila od naší skupinky. "Zdravím," kývl jsem na vlčici na pozdrav a i když jsme se zatím neznali, věřil jsem, že budeme mít příležitost. Pousmál jsem se také na Vivi, ale moje pozornost patřila zejména Iskierce. Cítil jsem, že jsem trochu nervózní z nejistoty ohledně toho, jak mě vlastně po takové době vezme.

//Asgaar

Pomalu jsem se vláčel po lese směr úkryt. Nikam jsem nespěchal a taky by to ani dost dobře nešlo, když jsem musel táhnout kořist z lovu. Naštěstí mi v tom magie silně pomáhala, protože jinak by to byl docela dost nepříjemný zážitek. V hlavě jsem si mezitím stále dokola přehrával, co vše se za ten den stalo. Mísili se ve mně pocity smutku, zklamání, naštvání a dokonce i zmatení. Byl jsem ale rád, že byl Fiér na živu a taky že se mi podařilo alespoň zahlédnout Sionna a zacítit dceru. I když popravdě Sionn mi dělal starosti. Choval se totiž minimálně podivně.
Zavrtěl jsem hlavou, ale to už jsem muflony táhnul jeskyní do "spižírny", musel jsem se tedy o něco víc soustředit, abych tamtudy v pohodě prošel. Uložil jsem je na místo starých zásob, které jsem si přichystal na kraj úkrytu, abych je zlikvidoval, až se budu vracet zpátky do lesa. Pak jsem si ještě uždíbnul trochu masa a nakonec si lehnul. Přemýšlel jsem o všem, co se stalo a snažil se si to trochu urovnat v hlavě a zklidnit se uvnitř. Nebylo to lehké, ale věděl jsem, že musím. Musím, pokud mám stále být alfa. Ale popravdě jsem si někdy připadal na tuto roli už moc starý a unavený. Nedělalo mi to už takovou radost jako dřív a připadal jsem si mnohem víc letargický. Takový je holt život, ušklíbl jsem se a dál přemýšlel. Přemýšlel, nebo možná usnul, ale kdo ví? Můžeme tomu říkat stejně. Jakmile jsem si dostatečně odpočal, zvedl jsem se, popadl zbytky a vyrazil směr les. Nechtěl jsem tu dál osaměle a depresivně ležet. Potřeboval jsem se udržovat aktivní, abych nesklouzl zpátky do spirály nechuti, která se mě držela celé jaro.

//And now back to Asgaar

Vážení spolusmečkovníci,

za vedení Asgaarské smečky vás vítám v novém semestru/školním roce a všem přeji krásný říjen. Přináším po delší době také plno změn v hierarchii.

Nejprve ty smutné zprávy. Po mnoha letech naši smečku opustili Lucy, Etney a spolu s nimi i jejich vlčata Reonys, Ciri a Viviane. K nim se však z důvodu herní neaktivity připojuje také Tesai a Eule a Michiko. Všem děkuji za to, že si vybrali Asgaar, za roky hraní a vše, co pro smečku udělali. Snad se alespoň s některými z vás ještě uvidíme. Ať se daří a hra baví!

Tím ale ještě nekončíme. Z důvodu dlouhodobé neaktivity se Castor a Gee bohužel stávají opět kappami a ztrácejí své funkce. Nic ale není ztraceno, postavení je vždy možné získat zpátky :)

Z veselejšího koutku, za krásnou aktivitu bychom chtěli odměnit Parsifala. Ten se tedy v momentě jeho dospělosti posouvá na deltu a zároveň dostává funkci nového lovce. Děkujeme a jen tak dál!

Na závěr smečkověcí bych chtěla vlky, kteří se už delší domu zdržují mimo smečkové území, malinko pošťouchnout, aby se občas zastavili :D

Tak a aby to nebyla jenom byrokracie, vypouštíme taky jednu smečkoakci, která potrvá do konce října. Bude se jednat oddechovku v podobě puzzle. Stačí puzzle v následujícím odkazu složit, udělat screenshot, podepsat a poslat Arcovi do vzkazu s předmětem puzzle.

https://www.jigsawplanet.com/?rc=play&pid=0c277a20270e

Tak, a to je vše

PS: Prosím všechny, kterých se to týká, aby co nejdříve napsali změny svých vlastností do otevřené knihy pod mou žádost o změny v hierarchii, jinak to bude přeházeno náhodně.

Mějte se fanfárově!

Arčí ve spolupráci s bratrským duem Sionn a Nemesis