Gallirea - Příspěvky uživatele

//Loterie 23

Seděl jsem na severu mezi stromy a když se přede mnou najednou objevil můj syn, vyvedlo mě to trochu z míry. Dlouze jsem jej pozoroval. Jednu chvíli jako by přede mnou bylo malé rozdováděné vlčátko, ale když jsem znovu zaostřil, stál přede mnou mohutný dospělý vlk. Zvedl jsem na moment pohled k obloze vykukující mezi korunami stromů, na kterých hluboce šumělo listí. Dnes bylo jasně a na večerní obloze začaly problikávat první hvězdy. Konečně ze mě spadl ten tlak a dokázal jsem se na Sionna upřímně usmát. "Chyběl jsi mi," pověděl jsem tiše, něžně, jako by to bylo něco, co by nám mohl někdo vzít, kdyby to bylo řečeno příliš nahlas. Sionn se rozpovídal o tom, jak se má, ale jeho odpověď byla docela mlživá. Nedokázal jsem určit, co si z toho vzít. Navíc jsem se nechtěl spoléhat na magii. Poslední dobou čím dál víc. Nedokázal jsem v sobě najít odvahu se po to významu synových slov pídit víc. Alespoň ne zatím. Uvnitř mě sžíral jakýsi strach, že by se Sionn mohl zase ztratit mezi stromy stejně rychle jako se mezi nimi objevil. Byl jsem přesvědčený, že je na mě naštvaný. Že by na mě měl být naštvaný.
Přesto jsem se však místo čehokoli prostě zasmál jeho poznámce. "To víš, že vržou. Ale mohlo by být hůř, dokud si zvládnu dojít sám za keřík, je to paráda." Tohle vtipkování, ač trochu strojené, mi pomáhalo se uvolnit. Přitom jsem ale v sobě hledal slova, jak začít. Jak odbourat ty ledy, které mi přišlo, že jsem mezi námi vytvořil, abychom se zase dokázali společně radovat jako dřív. Než jsem však v sobě našel řeč, rozpovídal se znovu Sionn. "Nejsem si jistý," pověděl jsem, když se ptal na Lilac. "Ale slyšel jsem o Fiérovi." To navíc nebylo všechno, co se za poslední dobu stalo. Spousta vlků zmizela. Pak hádka s Etneyem a Lucy... Nechtěl jsem se v tom však příliš topit. A zatím se mi stále dařilo držet neutrální výraz. Vyříkáme si to a pak to zase bude dobré, snažil jsem se přesvědčit sám sebe. Bude to mezi námi jako dřív. Upřímnost, láska a radost ze života. Nemohl jsem je přece ztratit navždy.
"Projdeme se?" nadhodil jsem a zvedl se, abych mohl případně vyrazit. Tak nějak se mi za chůze lépe přemýšlelo. "Sionne..." začal jsem váhavě, pak se ale můj hlas zpevnil. Chtěl jsem, aby to slyšel, i když to bylo těžké vyslovit. "Mrzí mě to... Mrzí mě to, že jsem tu pro tebe nebyl. Nezvládl jsem to a v jednu chvíli jsem nechtěl být..." Na moment jsem se odmlčel, než jsem se přiměl zvednout k synovi pohled a pokračovat. "Ale zvládl jsi to obdivuhodně. Jsi skvělý alfa a ještě lepší vlk."

21.2. - Arcanus http://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&r=1#post-206775
22.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206794

Celkem 32

//Loterie 21

S posledním pšíknutím se mi konečně uvolnil čumák a já tak mohl konečně zase pořádně dýchat. Alespoň to. To, že jsem se zbavil toho otravného nachlazení, nyla ohromná úleva. Teď, když jsem mohl do čenichu zase pořádně nasát okolní pachy, všiml jsem si, že něco bylo jinak. Vzduch voněl jinak, více zemitě, a mně bylo jasné, že to momentální oteplení nebyla jen chvilková obleva, ale už příchod jara. "Tak jsme zvládli zase další zimu," pověděl jsem, jako bych to snad někomu říkal a kdo ví, možná jsem to přeci jen říkal Elise. Rozhlédl jsem se kolem sebe a ačkoli stromy zatím nejevily nějaké významné známky probouzení, dalo se čekat, že jen, co sníh úplně roztaje, obrazí a všechno se zazelená. A že sníh už tál. Jedině hluboký sníh pod hustými korunami stromů ho chránil, ale pod stromy i tak byly už napadané natáté krystalky, které popadaly z větví. S pohledem zkoumajícím okolí jsem dál pokračoval kolem hranic lesa. Neměl jsem nic lepšího na práci a tahle důvěrně známá rutina mě tak nějak uklidňovala. Nemusel jsem přitom nad ničem příliš přemýšlet, problémy reálného světa jako by neexistovaly. Prostě jsem jen následoval vyšlapané cestičky.
Jakmile jsem se dostal do severní části lesa, na moment jsem se zastavil, abych si trochu odpočinul. Přitom jsem se tak zahloubal do svým myšlenek a vzpomínek, že jsem si ani nevšiml přicházejícího Sionna až do chvíle, kdy už stál přímo přede mnou. Nejdřív jsem se na něj tak zmateně podíval, jako bych ho ani nepoznával, než se moje tvář vytvarovala do šťastného úsměvu, když jsem si uvědomil, kdo přede mnou stojí. "Sionne," vydechl jsem a chtěl jsem se k němu natáhnout a přitisknout se, ale několika prvních pohybech jsem zaváhal, jestli by to vůbec chtěl. Nemohl bych mu vyčítat kdyby ne. Když zmínil, že jsme se dlouho neviděli, bodl mě znovu ten osten výčitek. Nechal jsem to všechno na něm. Nebyl jsem tu pro něj. "Jak... se ti daří?" vypadlo ze mě, zatímco jsem si syna prohlížel. Vypadal zdravě a to bylo to hlavní. Vypadal silně, silněji než kdy dřív. Jeho uvolněný výraz mě donutil se taky trochu uvolnit, ale zůstával jsem před ním sedět.

18.2. - Santé http://gallirea.cz/index.php?p=caryles&r=1#post-206692
19.2. - Santé http://gallirea.cz/index.php?p=caryles&page=1#post-206700
20.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206723

Celkem 30

15.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&page=1#post-206592
16.2. - Santé http://gallirea.cz/index.php?p=marylouka&r=1#post-206620
17.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206661

Celkem 24 přidaných + 3 = 27

//Loterie 13

Vivianne měla plno otázek. Líbilo se mi, jak je zvídavá a dělalo mi radost jí odpovídat na všechno, co jí zajímalo a co jsem věděl. Chtěl jsem jí toho předat co nejvíc. Aby se ve světě neztratila. Brzy však i ona musela jít zpátky za rodiči. Měl jsem trochu obavy z toho, co jí Etney udělá, ale držet jsem ji tu nemohl. Mohl jsem jen doufat, že všechno proběhne klidněji. "To víš že jo. Stav se kdykoli budeš chtít. Dej na sebe pozor," pověděl jsem mladé vlčici předtím, než vyběhla kamsi na sever. Jen, co jsem osaměl, jsem si povzdechl. Teď, když byla Vivianne pryč, můj den tak nějak pozbyl jakéhokoli radostného významu.
Natáhl jsem okolní vůni lesa do čumáku, abych zjistil, kdo tu je. Dělalo mi radost, že jsem cítil Nemesise i Iskierku, ale taky Sineád s Parsifalem a jakýsi neznámý ale povědomý pach, který se nesl z údolí společně pachem Crowleyho. Moc rád bych vnoučka viděl, ale nějak jsem neměl odvahu do údolí sestupovat. Ne s tím jak to klouzalo. A taky je tu Sionn, prolétlo mi hlavou. Naklonil jsem se k nedaleké skále, abych zjistil, kde přesně se syn nacházel, protože jsem to z jeho pachu nedokázal říct. Magie lesa mi napověděla, že Sionn spal v úkrytu. Nechtěl jsem ho však budit. Hlavně že je v pořádku. Nezbylo mi než jsem jen utěšovat tou myšlenkou. Popravdě jsem měl z toho setkání malinko obavy. Uvnitř mě mě neustále nahlodávaly výčitky z toho, jak to dopadlo, když Elisa... odešla. Nebyl jsem tu pro něj a nechal to všechno jenom na něj. A to nebylo fér. Hlavou mi prolétla vzpomínka na to malé bílé veselé vlče, co s takovou radostí běhalo po okolí a prozkoumávalo svět. Přál jsem si, aby šel vrátit čas. Aby se některé věci daly změnit... zlepšit.
Jen tak jsem bezcílně chodil v kruzích a připadal jsem si, jako by mě něco neustále šimralo pod čumákem, až jsem si z toho znovu kýchnul. To nachlazení bylo otravné, ale cítil jsem, že už to bylo výrazně lepší než před pár dny. Stačilo už jen krátce a budu znovu fit. Věděl jsem to, ale přesto mě to štvalo. Štvalo mě, že mi přišlo, že už je moje tělo teď náchylnější než dřív. A to i přes ta podivná Životova kouzla, kterými mi vrátil sílu, zlepšil zrak, zakryl šediny v srsti a kdo ví co ještě. Nechtěl jsem si připadal, že jsem už starý. Nechtěl jsem si to ani připustit. Přesto mi to však všechno v mém okolí našeptávalo. Byl jsem častěji sentimentální a moje trpělivost taky utrpěla a já se cítil mnohem častěji naštvaný na celý svět než dřív. Děti jsem už měl dávno více než dospělé a z mých přátel a známých už v kraji nebyl snad nikdo. Možná že Savior opravdu zemřel, napadlo mě, když jsem si vzpomněl na rozhovor s Alastorem. Dlouho se tu neukázal, což bylo více než podivné. Ale časově to nesedělo. Mluvil jsem se Saviorem až po tom, co měl být údajně mrtvý... Nic už poslední dobou nedává smysl... Připadalo mi jako by se celý svět zbláznil. Nic, na co se vlk mohl dřív spolehnout, už neplatilo. Kdepak je asi Kessel? Netušil jsem, kde ho hledat, ale doufal jsem, že se starý přítel brzy ukáže. Nikoho jiného jsem už asi neměl. Mico, Meadow, Scrooty, Ainowa a ti všichni ostatní... dávno po nich nezbyla ani památka. Už ani Laura se tu dlouho neukázala. Doufal jsem, že je v pořádku, ale jist už jsem si nemohl být ničím. Už sem asi nepatřím...
Nechtěl jsem však znovu upadnout do té letargie, ze které se tak těžko dostávalo a tak jsem se rozhodl svoje bloumání využít trochu efektivněji. Zamířil jsem tedy k hranicím a začal je obcházet. Sem tak jsem se otřel o nějaký strom a nebo se vyčůral na nějaký keř. Vlastně všechny ty činnosti byly až neuvěřitelně zautomatizované. Jako bych snad byl nějaký robot. Obcházel jsem hranice tady a teď, ale myšlenkami jsem byl jinde. S Elisou. Chvílemi jsem ji i viděl před sebou, jak pečlivě jako správný ochránce obchází hranice Klímového lesa.

12.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206476
13.2. - Arcanus http://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&r=1#post-206505
14.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206553

Celkem 24

po sem přidáno

Posty:
9.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206408
10.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206422
11.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206456

Celkem 21

Posty
6.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206335

Celkem 16 lístků

po sem PŘIDÁNO

7.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206364
8.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206382

Celkem 16 přidaných + 2 = 18

Nákup 5 lístků - 80 oblázků (Santé inventář) + 20 mušliček (Sheya inventář)

Posty
4.2. Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206294
5.2. Santé http://gallirea.cz/index.php?p=javorovy-les&r=1#post-206316

Celkem lístků 15

Nákup:
5 lístků za 50 květin (Arcův inventář)

Posty:
1. 2. - Arc http://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&r=1#post-206208
2.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206234
3.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206267

Celkem so far 8 lístků

//Loterie 1

Nějak mě začalo šimrat v čumáku. Bylo to čím dál intenzivnější, až jsem měl pocit, že mi čumák musí snad upadnout. "Heeepšá," kýchnul jsem si hlasitě, ale trochu se mi ulevilo. I když se mi pořád nedýchalo úplně dobře. Asi jsem se musel za ty mrazy nějak nachladit. Naštěstí se dneska zdálo, že bude počasí docela přát. "Tak můžeme kouknout po lese, jestli nějaké zajíce nenajdeme," navrhl jsem Vivi a pokývnul hlavou mezi stromy, kam jsem se taky pomalu rozešel. "Zajíci jsou rychlí a často se schovávají v nějakých dírách či kořenech. Musíš se k nim přiblížit tak, aby tě neviděli. Obecně při lovu musíš našlapovat potichu, jít proti větru, aby si tě kořist hned nevšimla a pořádně se přikrčit. Takhle," pověděl jsem a názorně jí to ukázal. Došla řeč taky na magie. Samozřejmě, to by nebylo vlče, co by kouzla nezajímala, pousmál jsem se. Byla to typická otázka malých zvědavců. "Přesně tak to je. Každý se narodíme s nějakou magií, která se projeví většinou, když vyrosteme. Takže u tebe možná už brzy, " spiklenecky jsem na ni mrknul. "Pozná se to tak, že se ti buď povede samo od sebe nějaká kouzlo, nebo se ti zabarví oči do barvy podle tvé magie. Někdy se to ale stát nemusí a to může být taky výhoda, protože pak nikdo nepozná, jakou magii umíš," zazubil jsem se na ni. "Za život se ale můžeš naučit další magie, vlastně plno dalších. V tom ti mohou pomoci ti dva kouzelní vlci - Život a Smrt, ale není to zadarmo. Musíš jim přinést dary - zářivé kamínky, mušličky nebo květiny," vysvětlil jsem a dál kráčel lesem. Občas jsem si musel trochu odkašlat. "Život žije na jihu v pískových kopcích a je to dobrák od kosti, ale Smrt, na tu pozor. Žije na severu v takovém zvláštním lese s vysokou věží."
Mezitím jsme došli na mýtinu, kde stále Elisa socha s malým Castielem. Vivi se zajímala, kde je babička. Smutně jsem se pousmál a zvedl tlapu tak, abych ukázal na sochu. "Už tu není. Je mrtvá. Styx ji zabila," dal jsem si dobrý důraz na to jméno, aby si ho spíš zapamatovala. Musí na ni dát pozor... Než se jí zbavím jednom provždy. "Elisa byla vždycky přísná až se jí někteří vlci v kraji trochu báli," zasmál jsem se. "Ale byla spravedlivá. Měla by tě ráda," pousmál jsem se. Musím zjistit, jak je to s tím jezevčím lesem... Abych jí o tom mohl povědět. Kdyby ji tak mohla opravdu potkat... Sjel jsem pohledem ze sochy k Vivianne. Chtěl jsem jí povědět ještě něco víc o naší rodině, ale nejdřív jsem jí chtěl dát prostor, aby to vše mohla vstřebat.

V lese nastalo po Sionnově zavolání opravdu rušno. Podle pachů se do lesa vrátil i můj nejmladší syn a jeho kamarád. Byl jsem rád, že se většina vlků na zimu vrací zpátky domů. A hlavně vlčata. Jak to asi zvládá Etney? napadlo mě. Snad jsou i Ciri s Reonysem v pořádku. Na moment jsem zvedl hlavu k obloze, než jsem se znovu obrátil ke své vnučce. Už padala tma a s ní se znovu začínalo ochlazovat. Kolem Vivianne se znovu protáhl teplý vánek, aby ji zahřál. Doufal jsem, že už jí bude tepleji. K mým uším se dostala její poznámka. "Chtěla bys jít taky lovit?" zeptal jsem se. "Mohli bychom se jít k ránu poohlédnout po zajících. Lovila jsi už něco?" Nebyl jsem si jistý, jestli jí to někdo stačil naučit. Ale už začínala být dost velká na to, aby něco takového měla umět. "Nebo by tě zajímalo něco jiného?" nadhodil jsem a vesele se při tom usmál. Muselo toho být jistě mnoho, co mohlo mladou vlčici zajímat. Magie, místní bohové a plno dalšího.
"To je dobře, že tě našla," pokýval jsem, ale můj výraz jen těžko skrýval obavy z toho, co se mohlo jinak stát. Ale v jednom měla pravdu. Uteklo to opravdu rychle. A jak rychle vyrostla. Její další otázka mě ale trochu zarazila. Tiše jsem si povzdechl, ale pak jsem se smutným úsměvem zavrtěl hlavou. "To víš, že se nezlobím. Neměli byste si muset vybírat mezi rodinou..." Mrzelo mě to. Mrzelo mě, co se stalo, ale ze všeho nejvíc to, že Etneyovu ješitnost musely odnášet jeho děti. Ale nechtěl jsem si tu teď před Vivianne příliš zoufat a zatěžovat ji tím. Ještě aby se trápila nad dědou. "Asgaar ale pro tebe i tvé sourozence bude vždycky otevřený," pověděl jsem a krátce jí pohlédl do očí. Pak jsem se pousmál. "Vyprávěl jsem ti vlastně někdy o babičce?"

Poté, co Elisa zmizela, jsem v sobě opět pocítil ten divný pocit, to jakési prázdno. Přestože jsem s tím již byl víc smířený, ten pocit nemizel. Byl tam, navždycky, jen jsem se ho již naučil potlačit do pozadí. Teď jsem se navíc mohl utěšovat jakýmsi záhadným lesem s jezevcem na kdesi na jihu. A děti... musím tu pro ně být. Nebo se o tom alespoň snažit jak nejlépe dovedu. Za ta léta už jsem pochopil, že ne vždycky se věci dějí tak, jak si vlk přeje.
Teď jsem ale koukal na to, jak se dříve Elisin přívěšek houpe na krku naší dcery a mohl jen tiše obdivovat, jaká vlčice z ní vyrostla. Byl jsem na ni hrdý. Na ni, Awnay, Sionna a Nemesise a svým způsobem i na Etneye, i když se mi velmi příčilo, jak se zachoval. Byl jsem zklamaný a naštvaný. Jaksi jsem asi čekal víc? Iskierka ale nejspíš potřebovala trochu čerstvého vzduchu a rozhodla se si jít vyčistit hlavu ven z lesa. Jen jsem na ni chápavě kývnul a sledoval, jak mizí mezi stromy. Chvíli na to se ozvalo zavytí a Sineád se rozeběhla za Sionnovým volání zjistit, jak se věci mají. Vděčně jsem na ni kývl. Také jsem chtěl Sionna vidět, ale raději o samotě, protože jak se zdálo, bylo kolem něj teď pořádně rušno. Jako správná alfa. Zvládá to skvěle, hrdě jsem se vypjal. Věděl jsem ale, že si tyhle povinnosti, i když je zvládal bravurně, dokáží na vlku vybrat svou daň, a proto jsem s ním chtěl mluvit. Dlužil jsem mu to. "Pozdravuj Sionna," zavolal jsem ještě za Sineád, ale netušil jsem, zda to ještě zaslechla.
V momentě, kdy jsem zůstal o samotě, jsem se zahloubal do sebe a do svých myšlenek. Nemohl jsem přestat myslet na Elisu, své děti, tuhle smečku a tento les, který jsme mohl hrdě nazývat domovem. Už jsem si ani nedokázal představit, jaké to bylo tenkrát, když to tak ještě nebylo. Ač jsem měl Klímový les vždy rád, teď už byl pro mě domovem pouze Asgaar. A tak jsem se taky nakonec rozhoupal k tomu jít dělat něco užitečného a obnovit hranice, aby se nám tu nepotulovali žádní tuláci. Nepotřebovali jsme další problémy, zvlášť ne teď v zimě. A takhle jsem se mohl aspoň dál potloukat po lese, přemýšlet si a zároveň to moje bloumání mělo nějaký smysl, když jsem se občas otřel o nějaký strom nebo počůral nějaký keřík. Co se tam asi chystá? Zapřemýšlel jsem, protože v lese bylo opravdu rušno. Je doma i Crowley, všiml jsem si. Byl jsem rád, ale zároveň jsem se nemohl zbavit obavy, jak to všechno se svými rodiči vzal. V hlavě jsem si poznamenal, že bych se ho chtěl co nejdříve zeptat, jak se má.
Jakmile jsem dokončil svou pochůzku, vrátil jsem se zpátky na mýtinu s hrobem Elisy a Castiela a ještě chvíli se tam potloukal. Měl jsem to místo rád, tak nějak jsem se jim tam cítil k nim blíž. Brzy tam budu zase s nimi, napadlo mě. Ale teď ještě ne.

//Od hír má pro ostatní smysl číst :D

Brzy na to se však vrátila Iskierka a nepřišla sama, protože za ní se vyloupla Vivi. Nemohl jsem spustit oči z toho, jak se vytáhla. Ten čas tak letěl! Iskierka se ale dlouho nezdržela, protože hned po tom, co mi vysvětlila, jak se věci mají, vyběhla za svým bratrem a ostatními. "Dej na sebe pozor," zavolal jsem ještě za ní, ale to už zase mizela mezi stromy. Pak jsem se obrátil k Vivi, kolem které se obalila bublina teplejšího vzduchu, aby ji zahřála, protože podle všeho byla v té zimě tam venku. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se starostlivě a mile se na svou vnučku usmál. Nemohl jsem si však pomoct a hlavou mi proběhla myšlenka o tom, kde byl Etney.