Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nákup 5 lístků - 80 oblázků (Santé inventář) + 20 mušliček (Sheya inventář)

Posty
4.2. Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206294
5.2. Santé http://gallirea.cz/index.php?p=javorovy-les&r=1#post-206316

Celkem lístků 15

Nákup:
5 lístků za 50 květin (Arcův inventář)

Posty:
1. 2. - Arc http://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&r=1#post-206208
2.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206234
3.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206267

Celkem so far 8 lístků

//Loterie 1

Nějak mě začalo šimrat v čumáku. Bylo to čím dál intenzivnější, až jsem měl pocit, že mi čumák musí snad upadnout. "Heeepšá," kýchnul jsem si hlasitě, ale trochu se mi ulevilo. I když se mi pořád nedýchalo úplně dobře. Asi jsem se musel za ty mrazy nějak nachladit. Naštěstí se dneska zdálo, že bude počasí docela přát. "Tak můžeme kouknout po lese, jestli nějaké zajíce nenajdeme," navrhl jsem Vivi a pokývnul hlavou mezi stromy, kam jsem se taky pomalu rozešel. "Zajíci jsou rychlí a často se schovávají v nějakých dírách či kořenech. Musíš se k nim přiblížit tak, aby tě neviděli. Obecně při lovu musíš našlapovat potichu, jít proti větru, aby si tě kořist hned nevšimla a pořádně se přikrčit. Takhle," pověděl jsem a názorně jí to ukázal. Došla řeč taky na magie. Samozřejmě, to by nebylo vlče, co by kouzla nezajímala, pousmál jsem se. Byla to typická otázka malých zvědavců. "Přesně tak to je. Každý se narodíme s nějakou magií, která se projeví většinou, když vyrosteme. Takže u tebe možná už brzy, " spiklenecky jsem na ni mrknul. "Pozná se to tak, že se ti buď povede samo od sebe nějaká kouzlo, nebo se ti zabarví oči do barvy podle tvé magie. Někdy se to ale stát nemusí a to může být taky výhoda, protože pak nikdo nepozná, jakou magii umíš," zazubil jsem se na ni. "Za život se ale můžeš naučit další magie, vlastně plno dalších. V tom ti mohou pomoci ti dva kouzelní vlci - Život a Smrt, ale není to zadarmo. Musíš jim přinést dary - zářivé kamínky, mušličky nebo květiny," vysvětlil jsem a dál kráčel lesem. Občas jsem si musel trochu odkašlat. "Život žije na jihu v pískových kopcích a je to dobrák od kosti, ale Smrt, na tu pozor. Žije na severu v takovém zvláštním lese s vysokou věží."
Mezitím jsme došli na mýtinu, kde stále Elisa socha s malým Castielem. Vivi se zajímala, kde je babička. Smutně jsem se pousmál a zvedl tlapu tak, abych ukázal na sochu. "Už tu není. Je mrtvá. Styx ji zabila," dal jsem si dobrý důraz na to jméno, aby si ho spíš zapamatovala. Musí na ni dát pozor... Než se jí zbavím jednom provždy. "Elisa byla vždycky přísná až se jí někteří vlci v kraji trochu báli," zasmál jsem se. "Ale byla spravedlivá. Měla by tě ráda," pousmál jsem se. Musím zjistit, jak je to s tím jezevčím lesem... Abych jí o tom mohl povědět. Kdyby ji tak mohla opravdu potkat... Sjel jsem pohledem ze sochy k Vivianne. Chtěl jsem jí povědět ještě něco víc o naší rodině, ale nejdřív jsem jí chtěl dát prostor, aby to vše mohla vstřebat.

V lese nastalo po Sionnově zavolání opravdu rušno. Podle pachů se do lesa vrátil i můj nejmladší syn a jeho kamarád. Byl jsem rád, že se většina vlků na zimu vrací zpátky domů. A hlavně vlčata. Jak to asi zvládá Etney? napadlo mě. Snad jsou i Ciri s Reonysem v pořádku. Na moment jsem zvedl hlavu k obloze, než jsem se znovu obrátil ke své vnučce. Už padala tma a s ní se znovu začínalo ochlazovat. Kolem Vivianne se znovu protáhl teplý vánek, aby ji zahřál. Doufal jsem, že už jí bude tepleji. K mým uším se dostala její poznámka. "Chtěla bys jít taky lovit?" zeptal jsem se. "Mohli bychom se jít k ránu poohlédnout po zajících. Lovila jsi už něco?" Nebyl jsem si jistý, jestli jí to někdo stačil naučit. Ale už začínala být dost velká na to, aby něco takového měla umět. "Nebo by tě zajímalo něco jiného?" nadhodil jsem a vesele se při tom usmál. Muselo toho být jistě mnoho, co mohlo mladou vlčici zajímat. Magie, místní bohové a plno dalšího.
"To je dobře, že tě našla," pokýval jsem, ale můj výraz jen těžko skrýval obavy z toho, co se mohlo jinak stát. Ale v jednom měla pravdu. Uteklo to opravdu rychle. A jak rychle vyrostla. Její další otázka mě ale trochu zarazila. Tiše jsem si povzdechl, ale pak jsem se smutným úsměvem zavrtěl hlavou. "To víš, že se nezlobím. Neměli byste si muset vybírat mezi rodinou..." Mrzelo mě to. Mrzelo mě, co se stalo, ale ze všeho nejvíc to, že Etneyovu ješitnost musely odnášet jeho děti. Ale nechtěl jsem si tu teď před Vivianne příliš zoufat a zatěžovat ji tím. Ještě aby se trápila nad dědou. "Asgaar ale pro tebe i tvé sourozence bude vždycky otevřený," pověděl jsem a krátce jí pohlédl do očí. Pak jsem se pousmál. "Vyprávěl jsem ti vlastně někdy o babičce?"

Poté, co Elisa zmizela, jsem v sobě opět pocítil ten divný pocit, to jakési prázdno. Přestože jsem s tím již byl víc smířený, ten pocit nemizel. Byl tam, navždycky, jen jsem se ho již naučil potlačit do pozadí. Teď jsem se navíc mohl utěšovat jakýmsi záhadným lesem s jezevcem na kdesi na jihu. A děti... musím tu pro ně být. Nebo se o tom alespoň snažit jak nejlépe dovedu. Za ta léta už jsem pochopil, že ne vždycky se věci dějí tak, jak si vlk přeje.
Teď jsem ale koukal na to, jak se dříve Elisin přívěšek houpe na krku naší dcery a mohl jen tiše obdivovat, jaká vlčice z ní vyrostla. Byl jsem na ni hrdý. Na ni, Awnay, Sionna a Nemesise a svým způsobem i na Etneye, i když se mi velmi příčilo, jak se zachoval. Byl jsem zklamaný a naštvaný. Jaksi jsem asi čekal víc? Iskierka ale nejspíš potřebovala trochu čerstvého vzduchu a rozhodla se si jít vyčistit hlavu ven z lesa. Jen jsem na ni chápavě kývnul a sledoval, jak mizí mezi stromy. Chvíli na to se ozvalo zavytí a Sineád se rozeběhla za Sionnovým volání zjistit, jak se věci mají. Vděčně jsem na ni kývl. Také jsem chtěl Sionna vidět, ale raději o samotě, protože jak se zdálo, bylo kolem něj teď pořádně rušno. Jako správná alfa. Zvládá to skvěle, hrdě jsem se vypjal. Věděl jsem ale, že si tyhle povinnosti, i když je zvládal bravurně, dokáží na vlku vybrat svou daň, a proto jsem s ním chtěl mluvit. Dlužil jsem mu to. "Pozdravuj Sionna," zavolal jsem ještě za Sineád, ale netušil jsem, zda to ještě zaslechla.
V momentě, kdy jsem zůstal o samotě, jsem se zahloubal do sebe a do svých myšlenek. Nemohl jsem přestat myslet na Elisu, své děti, tuhle smečku a tento les, který jsme mohl hrdě nazývat domovem. Už jsem si ani nedokázal představit, jaké to bylo tenkrát, když to tak ještě nebylo. Ač jsem měl Klímový les vždy rád, teď už byl pro mě domovem pouze Asgaar. A tak jsem se taky nakonec rozhoupal k tomu jít dělat něco užitečného a obnovit hranice, aby se nám tu nepotulovali žádní tuláci. Nepotřebovali jsme další problémy, zvlášť ne teď v zimě. A takhle jsem se mohl aspoň dál potloukat po lese, přemýšlet si a zároveň to moje bloumání mělo nějaký smysl, když jsem se občas otřel o nějaký strom nebo počůral nějaký keřík. Co se tam asi chystá? Zapřemýšlel jsem, protože v lese bylo opravdu rušno. Je doma i Crowley, všiml jsem si. Byl jsem rád, ale zároveň jsem se nemohl zbavit obavy, jak to všechno se svými rodiči vzal. V hlavě jsem si poznamenal, že bych se ho chtěl co nejdříve zeptat, jak se má.
Jakmile jsem dokončil svou pochůzku, vrátil jsem se zpátky na mýtinu s hrobem Elisy a Castiela a ještě chvíli se tam potloukal. Měl jsem to místo rád, tak nějak jsem se jim tam cítil k nim blíž. Brzy tam budu zase s nimi, napadlo mě. Ale teď ještě ne.

//Od hír má pro ostatní smysl číst :D

Brzy na to se však vrátila Iskierka a nepřišla sama, protože za ní se vyloupla Vivi. Nemohl jsem spustit oči z toho, jak se vytáhla. Ten čas tak letěl! Iskierka se ale dlouho nezdržela, protože hned po tom, co mi vysvětlila, jak se věci mají, vyběhla za svým bratrem a ostatními. "Dej na sebe pozor," zavolal jsem ještě za ní, ale to už zase mizela mezi stromy. Pak jsem se obrátil k Vivi, kolem které se obalila bublina teplejšího vzduchu, aby ji zahřála, protože podle všeho byla v té zimě tam venku. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se starostlivě a mile se na svou vnučku usmál. Nemohl jsem si však pomoct a hlavou mi proběhla myšlenka o tom, kde byl Etney.

//

Nezbývalo moc času. Elisa byla snad s každou vteřinou světlejší a průsvitnější. Nejdříve jsem zpanikařil a chtěl se po ní znovu natáhnout jako by ji to tu snad mohlo přimět zůstat... Ale tentokrát jsem odolal a zůstal tam jenom stát jako přimražený. Iskierka měla pořádnou kuráž a také stejně prořízlý jazyk jako její matka, a taky se do ní pěkně pustila a všechny v lese nás bránila. Viděl jsem, jak se na Elisiné tváři objevil úsměv. Musela myslet na to, co já. Naše dcera jí někdy byla tak podobná a přeci i svá. S drobným úsměvem jsem se na vlčici, co stála hned vedle mě, podíval, než jsem se otočil zpátky na Elisu. To už jsem ale stačil spatřit pouze její smutný úsměv a pak... byla pryč. Nadobro.
Najednou jsem měl pocit jako by se mi špatně dýchalo a jen jsem se dvakrát za sebou trhaně nadechl. Měl jsem pocit, že na hrudníku cítím ostrou bolest. Les s jezevcem, připomněl jsem si. Možná, že to nemusela být úplně poslední šance, co jsme spolu mluvili...? Ale nic to neměnilo na tom, že byla mrtvá. Ale za to tady se mnou stála Iskierka a Sineád a z lesa byl cítit silný pach Sionna, ale také Parsifala, Crowleyho a měl jsem pocit, že jsem zachytil také pach Gee. To oni byli tady. Na ně jsem se musel soustředit. Zhluboka jsem se nadechl a s přikývnutím se otočil na Sineád, která se nás ptala, jestli jsme v pořádku. Nebyl jsem v pořádku, ale tušil jsem, že je na čase, abych se tak začal chovat. Jsem pořád alfa... Dám téhle smečce sílu, co mi zbývá. Kouknul jsem na Iskierku a jemně jí načechral čenichem srst na boku v něžném gestu. A taky táta.
Pak můj pohled upoutal důvěrně známý náhrdelník ze zubů položený na Elisině hrobu. Váhavě jsem se k němu rozešel a jemně ho vzal mezi zuby, než jsem se obrátil zpátky k Iskierce. Usmál jsem se na ni a pak se natáhl, abych jí opatrně náhrdelník, který Elisa nosila, co jsem si pamatoval, přetáhl přes krk. "Myslím, že by to tak chtěla," řekl jsem tichým, důvěrným hlasem. Byl jsem si tím naprosto jistý. "Na památku. Na ni. Na to, že jsi Asgaarská." Na to, že můžeš být o tolik lepší, než co jsme kdy byli my dva. "Na to, že tě milovala."

//Děkuju za super akci odměnu za Sheyu poprosím do síly

Připojuji se k díkům za všechno, co jsi pro Gall udělala a vytvořila a že toho není málo! Měla jsi jako tlapka zlatý nervy, až obdivuhodnou organizaci a výdrž něco dojet až do konce a taky skvělé herní a neherní akce! A proto jsem ráda, že s nimi vlastně tak úplně nekončíš 3:)

Hlavně ale doufám, aby tě zdraví už tolik nezlobilo a všechno se dalo zase do pořádku Těším se na další společné hry, akce, co si na nás vymyslíš a hlavně znovusetkání na nějakém srazu a nebo na Ještědu a že ho vyšlapem když už

Mám tě moc ráda a jsem vděčná, že jsem tě díky Gallu mohla poznat

Bylo to těžké. Díval jsem se na Elisu, ale pořád jsem tak nějak nemohl pochopit to, že tu opravdu je a že s ní můžu mluvit. Že to není jenom blud mojí hlavy, ale opravdu je to ona, i když se jí nelze dotknout. Chvílema jsem měl pocit, že se nemůžu nadechnout, ale nakonec... byl jsem opravdu vděčný, že mám tuhle příležitost.
Elisa začala odpovídat na mou otázku ohledně její Smrti. Usmívala se, což mi přišlo zvláštní. Přišlo mi i zvláštní její vysvětlení a to, že jí Styx pouze z neopatrnosti mohla dostat. To, že Styx již nejspíš nebude tak neškodná jako dřív, mi později potvrdila i sama. Nemohl jsem se však zbavit toho podivného pocitu. Říkala, že nám nebude bránit se pomstít, ale ani to nevypadalo, že by to chtěla...? Byl jsem z toho zmatený. "Měl jsem tam být... Ochránit tě," zalitoval jsem a dlouze se na ni zadíval. Tušil jsem, že se jí možná moje slova nebudou úplně zamlouvat. Nepotřebovala ochranu. Teď mi však zbyly už jen výčitky, že jsem na to přesto netlačil. Otočil jsem se na dvou dceru, která stále poblíž své kamarádky. Snad již znovu stejnou chybu neudělám, zadoufal jsem. Nejraději bych své děti měl už navždy u sebe, pod dohledem, ale nemohl jsem je takto svazovat.
Slova se obrátila k Etneyovi. Elisu mrzelo, že spoustu věcí měla udělat jinak. Ostatně jako i já. Ale čas jsme vrátit nemohli. Ani jeden. "Mrzí mě to..." zašeptal jsem pouze. Mrzelo mě to s Etneyem. Mrzely mě chyby, které jsem jako rodič udělal. Mrzelo mě, že už tu Elisa nemůžu být. I když teď tu je... Aspoň takto... Na mé tváři se objevil úsměv, který ale měl hořkou pachuť. "Vnoučata jsou ale krásná. Crowley s námi navíc zůstal. Škoda, že tu teď není. Jsi babička, věděla jsi to? Kdo by si jen pomyslel." Před lety, kdy jsme se rozhodovali pro založení Asgaaru... Kdo by si jen pomyslel, co všechno se stane?
Jenže Elisa začínala blednout. Poplašeně jsem se na ni podíval, ale zdálo se, že to tak má být. Vypadala klidně. Jenže... já nechtěl, aby odešla. Aby to bylo naposledy. "Uvidíme tě ještě?" zeptal jsem se a v mém hlase byla slyšet křehká naděje. Možná by se takhle mohla vracet vždy na podzim? Les plný jezevců, zopakoval jsem si v duchu, aby se ta myšlenka zaryla dostatečně hluboko.
Pohledem jsem visel na Elise. Měl jsem díky tomu pocit, že jsem jí blíž, i když jsem se jí nemohl dotknout. Bylo tu ještě něco, co jsem jí chtěl říct. Co jsem jí posledně říct nestihl. A nechtěl jsem, aby to tak dopadlo znovu. "Miluji tě."

Zíral jsem na Elisu a nemohl jsem tomu uvěřit. Nemohlo to tak být. Prostě to tak nebylo možné. Život říkal, že se nevrátí... Tak jako se vrátili jiní. Ona nemohla. Tak co by se změnilo? Nemůže to tak být. A tedy to musela být magie. Moje magie, nad kterou jsem ztratil kontrolu. Většinou to bylo jenom na chvilku a viděl jsem ji jenom já, ale teď... Teď už se mi to úplně vymklo a viděla ji i Iskierka a Sineád. Zavrtěl jsem hlavou. Muselo to tak být. Ale ten přízrak vypadal tak reálně. Vypadal, voněl, pohyboval se a dokonce i mluvil jako Elisa. Jako kdyby nikdy nezmizela. Musel jsem se tedy vydat zjistit, jak se věci mají. Musel jsem to zkusit i přes to, že se mě dcera snažila varovat. Mohla to být past. Dost možná i byla, ale potřeboval jsem sám sebe ujistit alespoň v něčem. Po tom všem...
A tak jsem natáhl tlapku k přízraku Elisy, abych se ho dotkl, ale ještě než jsem tlapu úplně položil na její kožich, ucítil jsem nepříjemný chlad. Jako by se mě dotkl samotná smrt. Polekaně jsem ucukl. Jsem mrtvá... hranice mezi světem živých a mrtvých průzračnější... zarezononovala mi v hlavě slova Elisy. Nedokázal jsem nic říct. Vůbec nic. Jen jsem se nejistě otočil ke své dceři a její přítelkyni, které celou situaci zvládaly poněkud více úspěšně. Pak se můj pohled vrátil k Elise a na malý moment těkl k soše, kterou komentovala. Není to možné, zopakoval jsem si v hlavě a pak se beze slova prostě sebral a z místa utekl.

//Tady to nemusíte číst :D Zároveň můžete využít intimčo na nějaké rozhovory, co by Arc nemusel slyšet, pokud chcete :D

Potřeboval jsem si prostě srovnat myšlenky. Potřeboval jsem si prostě srovnat v hlavě, co jsem právě viděl. A možná jsem prostě ze všeho nejvíc byl prostě zbabělec a nedokázal čelit své mrtvé partnerce. A navíc pokud to byla moje magie... mohl by teď ten přízrak prostě zmizet, co jsem byl pryč? Čím dál víc mi ale začalo docházet, že to nejspíš nebyla magie. Nebo alespoň ne ta moje.
Zpomalil jsem až na hranicích lesa, kde jsem se na chvilku úplně zastavil a vydýchal. Pohled mezi stromy a vůně lesa mě uklidňovaly, zatímco pocity ve mně vířily. Rozešel jsem se proto mezi stromy po hranicích lesa a při té příležitosti se taky sem tam o něco otřel, abych obnovil značení hranic lesa, které se pomalu ale jistě ztrácelo. A to by tak ještě teď chybělo. Snažil jsem se v hlavě přehlušit myšlenky na scénu s mrtvou Elisou, která se před chvílí odehrála, ale to se dělalo těžko. O to víc, když se mi při značení hranic lesa neustále vracely vzpomínky na doby, kdy ona byla ochránkyní Klímového lesa.
Postupně mi ale začalo docházet, že pokud Elisy zjevení byl opravdu nějaký podzimní zázrak, že se mi možná čas, kdy s ní mohu promluvit, začíná krátit. A já dostal strach, že už ji nezastihnu. A tak, když jsem dokončil kolečko kolem lesa, zamířil jsem zase zpátky do středu lesa na mýtinu, kde jsem všechny ostatní zanechal.

//A tady už zase jo

Když jsem tam došel, zůstal jsem stát mezi stromy a jen se chvíli z dálky díval na tři vlčice. Takhle to vypadalo, jako by se snad nikdy vůbec nic nestalo. Jako by nikdy neodešla... Na tváři se mi objevil drobný úsměv. Jako to mohlo být...
Pak jsem vykročil zpoza stromů a došel mezi vlčice, kde jsem se postavil jen kousek od Elisy, ale tak, aby nebyl cítit ten podivný chlad, a dlouze se na ni zadíval. "Počkej tam na mě," zašeptal jsem tiše a můj hlas něžně reflektoval všechny ty emoce, co jsem pociťoval. Doufal jsem, že už to nebude dlouho. Že už brzy budeme moci zase být spolu napořád. Můj pohled poté ale padl na mou dceru a myšlenkami jsem se vrátil také k Sionnovi, Nemesisovi, Awnay, Crowleymu, Ciri, Vivianne, Reonysovi a malý zlomek času také k Etneyovi. Ještě ale není ten čas... Ještě chvíli... Chtěl jsem se ještě ujistit, že budou připravení, pokud mi bude dáno.
Pak jsem se obrátil zpátky k Elise. Byly tu ještě další věci. "Styx... Jak se to stalo?" zeptal jsem se na to, co mě trápilo poslední dobou a její jméno vyloženě zasyčel... Nemohl jsem pochopit, jak ji mohla nějaká ušmudlaná tulačka dostat a proč by to vlastně dělala. Uvnitř mě po dlouhé době zahořela nenávist ke zmíněné vlčici. Byly doby, co jsem jí chtěl zničit... Ta touha stále přetrvávala, ale došlo mi, že bych měl možná využít téhle situace a zjistit si o tom něco víc. Jestli by to vůbec Elisa chtěla. "Chtěl jsem... Chci ji... najít," pověděl jsem a čekal, co řekne.
Pak jsem si uvědomil, že je tu ještě jedna věc, co jsem jí chtěl říct. "Etney... Je pryč. Změnil se." Ublížil rodině. Všechny ty nevyslovené otázky zůstaly viset ve vzduchu.

Stáli jsme tam všichni jako přimražení neschopni to, čeho jsme byli svědky, nějak pořádně vstřebat a rozchodit. Nemůže tu být. Je mrtvá. Se Sionnem jsme ji pohřbili, opakoval jsem si, protože už jsem reálně začal uvažovat nad tím, že jsem se zbláznil. Akorát tentokrát Elisu zřejmě viděli i ostatní. Ale někdy jí v lese vídám. A teď ji vidí i ostatní, připomněl jsem si. To kvůli mě. Teď je honí můj přízrak. Není to fér. Rázně jsem zavrtěl hlavou. Snažil jsem se jakkoli rozptýlit, aby magie přestala, ale nevěděl jsem jak. Není to fér.
"Eliso..." vydechl jsem, ale vzápětí jsem na svém boku ucítil teplo dotyku vlčího těla. Natočil jsem hlavu na stranu, abych se krátce mohl podívat na svou dceru, která se o mě opírala. Také jsem se jemně opřel do jejího těla. Byl jsem za ten dotyk vděčný. Pak ale můj pohled těknul zpátky k Elise... nebo alespoň k jejímu duchovi. Ta se ale nejprve zaměřila na naši dceru a pak na Sineád, která jediná dokázala vyslovit to, co jsme alespoň v koutku mysli měli všichni. Mrtvá. "C-co tu děláš?" vyhrkl jsem a očima zůstával přilepený na Elise. Je to přízrak. Může za to magie. A tak jsem se pomalu odtáhl od Iskierky a vykročil několik kroků směrem k Elise. Není to fér. Potřeboval jsem se ujistit. Natáhl jsem se po ní, abych se jí dotknul, pokud by neuhnula a co víc... možná ji i rozplynul, aby toho Iskierka už nemusela být svědkem. Jedna moje část ale nechtěla, aby Elisa zmizela. A snad i nějaký maličký kousíček mě doufal, že je tu s námi zpátky a že to celé není jen sen či magie. Nechtěl jsem si ale dělat žádné naděje. Na to už jsem v sobě neměl sílu.

Bylo to vlastně hrozně příjemné se takhle jen tak procházet a povídat si s Iskierkou a Sineád. Vlčice dumaly nad tím, co by mohla být zač ta magie, kterou mi před chvilkou dcera ukázala. Chvíli jsem jen tak naslouchal a přemýšlel, než jsem se na dceru lišácky usmál. "Mohla by to být elektrika, měla bys ji po mně." Vlastně jsem na tu magii málem zapomněl. Nepoužil jsem ji už věky. Naposledy snad, když Scrooty urazil Elisu? Nebyl jsem si jistý, ale mohlo to tak být. "Ale zdá se, že ta tvoje je malinko jiná, nejspíš silnější, protože něco takového nesvedu," usoudil jsem a uvnitř cítil, jak jsem na svou dceru pyšný. Magie to bylo něco mého. A měl jsem radost, že moje děti v nich poměrně excelovaly. "Ale s ohněm si nedělej starosti, však on se nakonec poddá, když jej budeš trénovat. Není to snadná magie na zkrocení, ale když se to povede, je hodně mocná. Tvoje matka by mohla vyprávět," zavzpomínal jsem znovu na Elisu a její magické ohnivé koule. To bylo něco, co pro většinu vyžadovalo obrovské množství soustředění, a ona to zvládala s takovou lehkostí. Krátce jsem se zadíval do očí Sineád, které taktéž rudě zářily a musel jsem se pousmát. Oheň zřejmě k asgaarské rodině patřil.
Jenže na další diskuze, ač zajímavé a příjemné, nezbyl už moc čas, protože nás Iskierka dovedla až na mýtinu, kde stál hrob Elisy a Castiela. A já si uvědomil, kam jdeme, až když jsem tu byl, jak mě rozhovor příjemně rozptýlil, ač jsem tu za poslední rok trávil většinu svého času. Jenže tentokrát bylo něco jinak. Jakmile jsem vyšel na mýtinu a pohlédl k soše, uviděl jsem tam stát Elisu v celé své kráse. To ale nebylo to zvláštní, viděl jsem ji na různých místech několikrát. Divné bylo, že se zdálo, že ji teď viděl i Sionn, Iskierka a Sineád. Poplašeně jsem sebou cuknul a pak zůstal ztuhlý stát na místě a nevědomky při tom začal zatínat svaly. Poplašeně jsem se podíval z Elisy na Sionna a pak na dvě vlčice, co sem teď přišly se mnou. Vidí ji taky? Co jsem to provedl? Zhmotnil jsem svůj přelud do iluze? Co jsem to jenom provedl?! Pohledem jsem opět střelil k Elise. Usilovně jsem se snažil přijít na to, jak magii deaktivovat. Nemohl jsem svým dětem takhle ubližovat. To si nezasloužily. Nebylo to fér.
Do toho se k nám však přihnal Crowley a za ním nějaké poměrně malé vlče. "Co-co se děje?" vyhrkl jsem a překotně se k nim otočil. Doufal jsem, že takovým rozptýlením se magie přesuší a ten přelud zmizí. Zavřel jsem oči a pevně při tom zatnul čelist.

Obě vlčice mi ještě popisovali, co si s Etneyem zažili. Snažil jsem se to všechno v hlavě pochopit, ale nějak mi to nešlo. Musel jsem jenom zakroutit hlavou. Jestli je naštvaný na nás... na mě, budiž. Však to bylo moje rozhodnutí, že se nestane alfou. Nehodil se na to. Ale nemohl jsem pochopit, proč si to vybíjel na ostatních. Zvlášť ne na svých dětech. Crowley tu s námi zůstal, ale co potom ti ostatní? Přesto jsem však uvnitř doufal, že by jim přeci neublížil. A nebo že by si našli cestu zpátky k nám, kdyby přeci jen.
Pak jsme se bavili o magiích. Sineád se jimi zdála být fascinovaná. "Jsem si jistý, že jednou objevíš nějakou, co je jenom tvoje, ale pokud půjdeš navštívit Smrt, dones jí raději hodně darů, nebývá obvykle v dobrém rozmaru," pověděl jsem a krátce si při tom vzpomněl na své poslední setkání se Smrtí, kdy mě přesvědčila, že Elisa zemřela. Hořkosladce jsem se při tom usmál. Jenže to už mě rozptýlila sousta jiskřiček, které se rozzářily na kožichu mé dcery a já se tentokrát musel pousmát jinak, pyšně. "Tvá magie," odtušil jsem. "Objevila jsi už i nějaké jiné?" Byl jsem téměř přesvědčený, že jich minimálně jednou objeví víc. Měli jsme to v krvi.
Obě vlčice mi začaly vyprávět, co všechno mezitím zažily. "To je dobře, využijte toho, dokud jste mladé," pokýval jsem hlavou. "Než jsme s Elisou založili smečku, také jsme hodně cestovali," zavzpomínal jsem na doby po tom, co se rozpadl Klím. Když jsem tak znovu vzpomínal na Elisu, uvědomil jsem si, že ji pořád cítím. Podíval jsem se koutkem oka na Iskierku, ale nepřišlo mi, že by na to nějak reagovala. Opravdu to ztrácím, uvědomil jsem si. To už ale vlčice zavelely, že bychom se mohly dát do pohybu. Souhlasně jsem pokývl a zvedl se, i když o poznání pomaleji než ony dvě. "Jsou nějaká místa, které byste v lese nebo okolí chtěly prozkoumat či navštívit?" zeptal jsem se a rozvážným avšak elegantním krokem vyrazil mezi stromy.

Crowley odběhl od naší skupiny a já se za ním díval, až dokud se mi neztratil z očí. Věděl jsem, proč chce být sám, ale dělal jsem si o něj starosti. Podle Išky i Sineád totiž Etneyovo chování bylo více než přehnané. Zamračil jsem se. Uměl jsem si to totiž představit, ale pořád se mi nechtělo věřit, že by něco takového udělal vlastním dětem. Udělal to Sionnovi, vzpomněl jsem ji a zalitoval, že jsem uvěřil, že toho litoval a že už se to nikdy nebude opakovat.
Starostlivě jsem si prohlídl svou dceru, která sice tvrdila, že léčit nepotřebuje, ale já si nemohl pomoct ji lustrovat pro sebemenší známky jakéhokoli vážnějšího zranění. Bylo mi totiž jasné, že mladá vlčice zdědila hrdost po své matce a nebyl jsem si jistý, jestli se nesnažila udržet jenom tvrďáckou fasádu. Je jako ona, napadlo mě. V tu chvíli mi přišlo, jako bych Elisu cítil. Nevěnoval jsem tomu však přílišnou pozornost. Nebylo to poprvé, co se mi to stalo. Dokonce jsem ji i občas viděl mezi stromy. Možná jsem začínal bláznit, kdo ví. "To je dobře, že si se nedala," pousmál jsem se mírně a jemně dceři prohrábl srst čumákem.
Sineád se zajímala o to, zda magie dokáže léčit. Otočil jsem se k ní a konečně měl čas se jí trochu věnovat a i si ji pořádně prohlédnout. Hned mě zaujaly její rudé oči. Byly tolik povědomé. "Dokáže," přikývl jsem. "Dokáže mnoho věcí, snad cokoli si můžeš představit. Vlci tady v kraji se často sžijí s magiemi, které dokážou jenom oni. Kdo ví pro, asi mají Život se Smrtí nějaký plán," zapolemizoval jsem.
Stále mi ale přišlo jako bych Elisu cítil. Tentokrát to nebyl jenom mžik. "Zvláštní," vydechl jsem tiše a rozhlédl se okolo sebe a pak taky na obě vlčice, zda jim nepřišlo něco divného. "Crowley byl hodně s vámi?" zeptal jsem se obou. "Jak jste se vlastně poznaly?" Přejel jsem pohledem od Sineád ke své dceři. Věděl jsem, že poslední dobou byla hodně pryč. "Poznala jsi kraj?"