Gallirea - Příspěvky uživatele

Tristan přiznal, že nad tím zkusit navštívit Života se zatím ještě nezamýšlel. "Snad pomůže," pověděl jsem. "Jeden ale nikdy neví, co se dozví," podotkl jsem k letmým náznakem varování. Život totiž moc rád mluvil v hádankách a jeden si z toho pak musel vyvodit vlastní závěr. Kývnul jsem na Tristana na oplátku a mírně se usmál.
Tristan zareagoval s elegancí na Belethino přímé oslovení a stejně jako já malou pobízel, aby se na něco zeptala. Znovu jsem na druhého vlka kývl a očekáváním upřel svůj pohled na Beleth. A ta se učila vskutku rychle. Na tlamě mi hrál pobavený úsměv, když jsem svůj pohled upřel zpátky na Tristana. Byl jsem vážně zvědavý, co na to řekne. A na otázku, která přišla poté jsem byl zvědavý snad ještě víc. Čekal jsem, co zajímavého se dozvíme. Pak jsem Tristanovi nabídl zdvořilý úsměv. "Kdybys přemýšlel, kde se usadit, až najdeš svého otce, dveře Asgaaru jsou pro spolehlivé vlky otevřené," nabídl jsem. Ten vlk se mi zatím vážně zamlouval. Ještě chvíli na něm spočíval pohledem, než jsem se opět otočil na Beleth. "Učíš se rychle, výborně. Příště se můžeš zkusit zeptat méně na přímo, aby to působilo slušněji. Ale ostatně, takhle to taky funguje," objevilo se vlčí slečně mezi myšlenkami.

Tristan za přání uctivě poděkoval a mě ho v ten moment bylo opravdu líto. Věděl jsem sám moc dobře, jaké je to vyrůstat bez rodiče a i jaké to je zůstat úplně sám a nebylo to něco, co bych někomu přál. "Snad by Život mohl poradit, kde začít. Ale kdo ví, ten vlk rád mluví v hádankách," nadhodil jsem ve snaze, že by to snad mohlo pomoci, ale jistý jsem si nebyl. Nebyl jsem si už jistý ničeho, co se Života týkalo. Ač mi přímo u něj bylo vždycky krásně, nikdy jsem mu neodpustil, že nechal moji partnerku zemřít, zatímco jiným poskytl druhou šanci. To prostě nebylo fér.
Jemně mi cukly koutky nahoru, když hnědý vlk pozdravil Beleth a ona ho naoplátku počastovala ne zrovna pěkným oslovením. "To je Beleth, rozený ochránce po otci," poznamenal jsem zvesela. "To jsem já, Arcanus," objasnil jsem Beleth, protože jsem slyšel její nejisté myšlenky. Pak už ale moji plnou pozornost měl Tristan, který mluvil o mém vnoučkovi. Nejenomže je v pořádku, ale má se dobře... A nežije vůbec daleko. Na moment jsem zadoufal, že by mě snad mohl přijít navštívit. A nebo bych možná mohl udělat výjimku a navštívit já jeho. Pryč z lesa jsem ale nebyl o té doby, co Elisa zemřela. "To moc rád slyším, děkuji," usmál jsem se na Tristana.
Pak jsem se ale pokusil zapojit víc Beleth. Bylo vidět, že jsme ji trochu zaskočili, protože létala pohledem ze mě na Tristana, než z ní vypadlo, že by nic dodat nechtěla. "Jsi si jistá?" pobídl jsem ji a pohledem přejel mezi ní a Tristanem. "Mohla by ses zeptat třeba odkud přichází. Mohl by mít nějakou zajímavou informaci. A nebo třeba zajímavý příběh a nebo cokoli dalšího," navrhl jsem.

Přišlo mi, že se Beleth rozzářila, když se mnou mohla obcházet a značkovat hranice. Sledoval jsem, jak napodobuje to, co jsem dělal, což mi nakonec nevyhnutelně vykouzlilo úsměv na tváři. Podívala mi taky o své rodině, což jsem pečlivě poslouchal a sem tam pokýval hlavou. Byl to příjemně strávený čas, ale bohužel smečkové povinnosti zase zavolaly příliš brzo a vytrhli nás z téhle příjemné chvíle. A tak jsme se vydali za cizincem, u kterého už byl Belial.
Ten se rychle chytil a pochopil, že když na něj v myšlenkám můžu mluvit jí, může i on jednoduše odpovídat. Hned mě uvedl do obrazu. Nemusíš se bát, ale je dobré mít se před cizinci nejdříve na pozoru, než poznáš, co jsou zač a co chtějí, pověděl jsem jen pro ni v její hlavě. A tenhle podle tvého otce jenom někoho hledá. Belial cizinci, který se představil jako Tristan, pověděl o smečkách, o kterých jsme měli povědí. "Na severu od nás je smeček víc. Jedna vždy bývala také pod horami," upřesnil jsem z toho, co jsem věděl. Belialovi se můj plán s ovocem docela zamlouval a pověděl, že se o to postará. Pokýval jsme hlavou a pousmál se, těšil jsem se, co z toho bude. A pokud se to nebude hodit na obchod se smečkami, rozhodně si to užijem aspoň tady, prolétlo mi hlavou.
Tristan hledal svého otce Tonrese a podle všeho ho za mnou poslal můj vnuk. Snad doufal, že budu něco vědět. Ale bohužel jsem ho musel zklamat. "Bohužel neříká," zavrtěl jsem hlavou. "Ale doufám, že ho brzy najdeš, snad v jedné ze smeček, o kterých jsme se bavili," nabídl jsem mu slušný úsměv. Opravdu jsem mu přál, aby otce našel. Ale věděl jsem, že je to někdy jenom planá naděje. Jako když zmizela Awnay... "A Reonys..." začal jsem. Nebyla to úplně otázka hodná alfy, ale přeci jenom jsem si nemohl pomoci. "Jak se má?" zeptal jsem se Tristana. Na moment jsem porušil svůj nonšalantní postoj a udělal nepatrný krůček blíže k druhému vlku. Rychle jsem si to uvědomil a zastavil se, pohled obrátil k Beleth. "Chtěla bys něco dodat? Nebo se na něco zeptat?" pobídl jsem mladou vlčici a zvědavě čekal, jak se toho ujme.

Arcanus 3.5. https://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&r=1#post-237235
Další 3.7.

//Úkryt

V hlavě se mi pomalu ale jistě tvořil nápad. Skoro jsem nechápal, že jsem na to nepřišel už dřív. Mohlo to fungovat výborně. A taky dost pomoct. S ušklíbnutím jsem se pousmál. Mohlo by se to Belialovi líbit, uvidíme. Za mnou se ozval hlásek Beleth, kterou mi Belial svěřil do péče, že už běží. "Neboj, neuteču ti," otočil jsem se přes rameno a usmál se, zatímco jsem pomalým krokem kráčel dál do lesa. Belial se mezitím věnoval příchozímu cizinci, abych tam hned nemusel, ale věděl jsem, že mě to stejně nemine. "Budu se tam muset za chvíli taky ukázat, ale co kdybychom si chvíli povídali?" nadhodil jsem a začal jsem přitom pomalu obcházet les po prošlapaných cestičkám. Možná to snad bylo i podvědomě. "Můžeme při té příležitosti obejít a označit hranice. To je potřeba jednou za čas udělat, abych pach smečky byl dost silný na to, aby odratil tuláky," vysvětlil jsem vlčeti. Mezitím jsem jsem značil hranice, ačkoli byly ještě výrazně cítit po Parsim. To nemohlo nikdy uškodit. Občas se někde otřít, počůrat nějaký keř. Tím jsem přidával svůj pach k tomu Parsimu. "Pověz mi něco o sobě. Co ráda děláš? Co tvoji sourozenci, kdepak vůbec jsou?" nadhodil jsem téma a doufal, že se jinak poměrně mlčenlivé vlče trochu rozmluví.
Počasí ale nebylo moc přívětivé, takže ve výsledku bylo v úkrytu líp. "Tak to půjdeme odškrtnout z to-do listu?" zažertoval jsem a krátce se na Beleth otočil. "Před cizinci se vždycky třeba mít na pozoru. Nikdy nevíš, co udělají. Je potřeba si je nejdřív trochu proklepnout, nedá se nikomu jen tak věřit, dokud si to nezaslouží," pověděl jsem, než jsem vykročil směrem k Belialovi s cizincem. To jsem zvědav, co na to řekne.

BELIAL A TRISTAN

Narovnal jsem se a rozvážným krokem vystoupil zpoza stromů směrem k Belialovi a hnědému vlku, u kterého stál. Přejel jsem cizince analyzujícím pohledem a nezpouštěl z něj pohled po celou dobu, co jsem pomalu došel k boku Beliala. "Tak copak to tu máme?" směřoval jsem myšlenku přímo do Belialovi mysli. Na malý moment jsem pohled odtrhnul od chnědého vlka, abych viděl Belialovu reakci. Doufal jsem, že se chytne. "Až budeš chtít jít, můžeš. Ale chtěl jsem s tebou probrat jeden nápad," pokračoval jsem v tichém rozhovoru, zatím jsem pohled vrátil zase zpátky k cizinci. "Zdravím, jsem alfa Asgaarské smečky Arcanus. Co tě k nám přivádí?" prohodil jsem odměřeným, ale naprosto klidným hlasem a elegantně pohodil ocasem. Nedokázal jsem se ani dopočítat toho, kolikrát v životě jsem už tuhle celou situaci prožil. Elisa by po něm skočila jen protože by mohla, napadlo mě. Já byl v tomhle ale jiný. Skenoval jsem hnědého vlka pohledem, zatímco jsem čekal, o řekne. Že by chtěl do smečky? Nebo jen někoho hledá? Nevypadá, že by si říkal o problémy, když takhle čeká na hranicích, přemítal jsem. Intuice mi říkala, že tohle bude klidné setkání. Ale mohl jsem se mýlit. "Dostal jsem takový nápad... nebo spíš vizi. Sám umím nechat vyrůst různé rostliny, ale tvoje magie co se týká přírody je ještě úplně jinde," začal jsem poněkud obšírně směřovat k pointě v Belialově mysli, zatímco jsem úplně nerušeně sledovat tuláka. "Některé rostliny jsou užitečné v ranhojičství, jiné jsou výborné jedy pro obranu smečku a jiné... jsou prostě jen fajn pro zábavu..." Koutek mé tlamy se jen nepatrně zvedl v úšklebek. Vzpomněl jsem si na nasládlou vůni zkvašených borůvek, které tak hojně rostly v lese jen kousek odsud. Možností bylo plno. "A tak si říkám, co některé začít cíleně pěstovat?"

Díky moc za upřesnění, Mitsu :)

Ahoj, pod toto se podepisuji jako alfa, co nemá čas (a upřímně ani chuť) manuál psát. A jak píše Elisa, bývá problém stihnout za měsíc lov, natož splnit 10 úkolů s interakcí členů.

Ale jinak moc pěkná akce a zajímavý, úplně jiný nápad. Vážím si toho, že jste do toho vložily čas a energii, ale nechala bych to na dobrovolně bázi.

PS: Pokud jsem to špatně pochopila, omlouvám se.

Peace

Arčo

//pardon, že ta stroze, ale i dont have it in me a nechci vás zdržovat další týden ':D

//les

"Ale že i při lovu? Fascinující..." vydechl jsem a zavrtěl hlavou, když mi Belial povídal o magii, kterou při lovu použil. "Šikovné," dodal jsem ještě a na tmavého vlka se usmál. Ten měl ale další témata, o kterých chtěl mluvit. Zeptal se, jestli vím o tom incidentu, načež jsem jen přikývl. Měl taky nápad na docela zajímavou iniciativu. Chvíli jsem se nad tím zamýšlel, než jsem souhlasně přikývl. "To zní jako dobrý nápad... Zvlášť po tom, co se stalo se Styx, bude dobré, když se všichni dokážou bránit raději i sami. Ač se o to můžu snažit, nemůžu zaručit bezpečnost všech až všude," přemítal jsem. "Můžeš je odchytávat buď po jednom nebo můžeme svolat celou smečku jako na lov," navrhl jsem. "To z tebe vlastně dělá takového ochránce/trenéra."
Už jsme byli u vchodu úkrytu i s mrtvým kamzíkem a Beleth šla jen tiše za námi. Belial pro mě měl ale další zprávy. Pokýval jsem hlavou, když mi říkal, že do Borůvkové smečky plánuje jít se Sionnem a že se to kvůli zimě zdrželo. "Můžeš si klidně na tyhle obchůzky vzít i Parsifala. Budu rád, že se bude víc a víc zapojovat do těchle aktivit," pověděl jsem klidně s pohledem upřeným před sebou. A já se tak budu moc víc a víc upozadit, aniž by na to všechno zůstal Sionn sám... Dělal jsem tyhle věci rád, ale poslední dobou ne až tak dobře jako dřív. Držel jsem se aktivit v lese, ale na nějaké pochůzky už jsem neměl energii a ani náladu. Belial měl ale i jedno osobní přání a to vydat se mimo hranice lesa. Otočil jsem k němu hlavu a jemně se pousmál. "Nic se nestane, pokud si na nějaký čas odběhneš. Naopak... je to pro mladé zdravé." Sice ani on až takový mladíček nebyl, ale já si tyhle poznámky ze své pozice mohl domluvit - oproti němu jsem viděl ještě o dost zim víc. "Já sám prakticky les neopouštím, takže nechráněný nezůstane," přislíbil jsem a jelikož jsme se mezitím dostali až ke spižírně úkrytu, byl čas tam kamzíka uložit. "Dejte si snídani, zasloužíte si ji. Díky za dobrý lov," nabídl jsem a sám jsem si utrhl kus masa jako první, abych jim k němu otevřel cestu skrz postavení. "Jak se ti zdál tvůj první lov?" optal jsem se Beleth, zatímco jsem žral svou porci. Chvíli jsem se zdržel, ale pak byl čas se vrátit do lesa. Začínalo už být hezky a já nechtěl být zavřený uvnitř úkrytu jako v zimě. "Půjdu zpátky do lesa," pokývl jsem na Beliala a Beleth.

//les

2 čerstvě ulovení mufloni

Přelom března a dubna 25 Parsifal, Arcanus, Belial, Beleth, Hyetta a Lalie

Lov se vyvíjel tak nějak zvláštně. A ačkoli pro nás dobře, i tak mi to dělalo starosti. Lalie si ale vedla skvěle. Dokonce líp než jak bych si mohl přát. Až mě její aktivita samotného překvapila, protože sama od sebe skočila na kamzíka, zakousla se do něj a pomohla mi jej shodit na zem. Periferně jsem viděl, že ji ale kamzík částečně při pádu zalehl. Z obavy o její zdraví jsem se vyhecoval a pořádně zabral, abych to už s kamzíkem skoncoval. A povedlo se. "Uff," oddechl jsem si a kamzíka pustil, abych si mohl olíznout zakrvácenou tlamu. Následně už ale můj pohled padl na Lalie. Zdálo se, že je celá, protože stála na všech čtyřech, ale trochu potlučená být mohla. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se jí. Přeci jen, kdyby nebyla, mohl jsem jí pomoct. Pak jsem se ale nemohl pomoct se usmát. "Teda, to jsem nečekal, byla jsi vážně dobrá," pochválil jsem vlčici povzbudivě. S jejím handicapem je to skoro neuvěřitelné... Jde vidět, že se snaží... Navíc tomu taky pomohl to, jak zvláštně klidné stádo bylo. Celá ta akce díky tomu nebyla tak nebezpečná.
To už u nás ale byli Belial s Beleth. "V pořádku?" optal jsem se i jich, abych se ujistil, ale oba vypadali více než v pohodě. Můj pohled zklouzl k Belovi. "Co to bylo za magii? To stádo se chovalo zvláštně," vyslovil jsem zvědavě. Nikdy jsem nic takového neviděl. Tmavý vlk už ale popadl kamzíka za jednu nohu a začal ho táhnout k úkrytu. Přesunul jsem se na druhou stranu. "Vezmem ho do úkrytu a tam si dáme, zdá se, že i druhá skupinka byla úspěšná." A pak už jsem popadl druhou kamzíkovu nohu a začal kořist tahat do úkrytu.

//Úkryt

Sionna to celé vzalo tak nějak víc než jsem čekal. Věřil jsem ale, že se to všechno srovná. Do toho se navíc lesem ozvalo vytí. Návštěva se teď opravdu nehodí, pomyslel jsem si. Jen těžko si představit horší okamžik. Naštěstí se toho ujala Rowena, jejíž pach se brzy nesl ze stejného místa jako těch cizích vlků. Byl jsem jí za to vděčný. To už se nás ale sešlo dost na lov a Parsi se ujal jeho vedení. S jistotou v hlase rozdělovat úkoly a působila z něj přirozená autorita. Navíc se zdálo jako by snad to stádo před sebou přímo viděl. Jeho smysly byly fakt něco. Vymyslel dokonce takové těšení, že vyhověl Belialově požadavku používat magie. Hrdě jsem se na něj pousmál. Celé se to seběhlo tak rychle, že Lalie nestihla ani zaprotestovat. Já jsem ale postřehl, jak se nadechla, a pak zase vydechla. Potom se snažila navrhnout, že pohlídá Beleth, ale vzápětí utla její matka. Jelikož byla ve dvojci se mnou, chtěl jsem jí Beleth navrdory přidělit na starost, ale toho se ujal její táta Belial. Musel jsem tedy vymyslet jinou strategii. "Neboj, to dáme, drž se mi u boku, zvládneš to?" drcnul jsem do ní povzbudivě čumákem, když jsem se se dali do pohybu směrem ke stádu. "Dávej ale pozor na jejich kopyta, nikdy se nesmíš dostat přímo za kamzíka, umí pořádně kopat," snažil jsem se ji varovat. No jéje, snad se jí nic nestane, prolétlo mi hlavou. Slepé vlče na lovu, to bylo něco. Nejraději bych ji i tak nechtěl stranou, ale nechtěl jsem ji přede všemi shazovat - zvlášť, když to její matka tak rázně utla. Sand ví, co dělá. Já jsem věděl, že musím být extra na pozoru a případně být připravený rychle zareagovat s magií. Nechtěl jsem připustit, aby se jí něco stalo. "Teď musíme být extra potichu," špitnul jsem k Lalie, když už jsme se blížili na naše místo. Schoval jsem se za keř a pozoroval dění okolo. Jak se zdálo, ostatní byli už taky na pozicích. Cítil jsem, jak ve mně napětí stoupá. A hned chvilku na to začal dělat Belial pořádný rozruch, což stádo vyplašilo a k našemu štěstí se přesně ta část s raněným kamzíkem vydala přímo k nám. "Zaměříme se na toho raněného, drž se u mě," instruoval jsem Lalie zběžně a pomocí magie iluzí se jí pokusil v hlavě vytvořit rychlý obrázek toho, co se kolem dělo. Neměl jsem ale tušení, co z toho vzešlo nebo jestli vůbec něco takového mohlo fungovat. Brzy na to se navíc moje soustředění muselo přesunout na jiné věci. Stálo bylo ale až podivně klidné místo toho aby panicky běželo do všech stran. Nerozuměl jsem tomu, ale nahrávalo nám to do karet.
"Jdeme!" Vyběhl jsem zpoza keře tak, abychom se co nejsnáze dostali přímo k boku chromého kamzíka. Periferně jsem viděl, jak se na druhé straně něco hýbe a předpokládal jsem, že je to Parsi s Hyettou. O ty jsem ale obavy neměl. Mnohem víc jsem se soustředil na Lalie a na kamzíka. Podařilo se mi dostat se k jeho boku a naskočit na něj. Drápy jsem ho ranil, ale skolit se mi ho na poprvé nepodařilo a ještě navíc dopad nebyl úplně nejelegantnější. Sakra. Ale ustál jsem to. Při druhém pokusu na naskočení na kamzíka se mi podařilo se zakousnout do jeho krku. K zemi ale i tak ještě nešel. Držel jsem se ho a doufal, že mu brzo dojde síla nebo že se k nám dostane Belial a kamzíka dorazí. Jinak bych si musel pomoct magií. Periferně jsem se přitom snažil kontrolovat Lalie, ale kdo ví, možná malá překvapila a tak úplně se nedrželo toho, aby se jen držela po mém boku.

Všechno jsem to na Sionna vybalil a asi jsem to trochu přehnal, protože jeho reakce byly velmi strohé. Parsi taky nic neříkal. Díval jsem se z jednoho na druhého a nebyl si jistý, co přesně jsem četl z jejich tváře. Do myšlenek jsem se jim ale dívat nechtěl. Sionn nakonec odpověděl sice pozitivně, ale taky velmi neurčitě. To už se ale náš společný čas jen ve třech krátil. “Probereme to ještě po lovu?” nadhodil jsem a pohledem vyhledal Sionna. “Rád bych s vámi strávil i nějaký čas mimo povinnosti,” pousmál jsem se nakonec.
To už se k nám ale přihnala první dvojice. Lalie se zajímala, jestli se se smí přidat k lovu. Souhlasně jsem pokýval hlavou. “Jasně, ale držte se kousek stranou, abyste si neublížily,” podotkl jsem. Přeci jen, věděl jsem, že Lalie má jistá omezení. Pak už jsem se zaměřil i na druhé, podstatně mladší vlče. “Ahoj, a ty jsi?” pobídl jsem ji, pak jsem se zarazil, “ty musíš být dcera Roweny a Beliala, viď? Těší mě,” usmál jsem se na vlče otcovsky. Je dobře, že mají obě o lov zájem už takhle brzy. To něco vypovídalo.
Pak už se ale přidala další dvojice. Vlčice se představila jako Hyetta a hned se omluvila, že se nepředstavila dřív. “Zdravím a těší mě, Arcanus. Díky, že jste všichni přišli,” pověděl jsem. Belial šel hned k věci. V zásadě jsem s používáním magie pro lov problém neměl, ale byl tu ještě jeden aspekt. “Když bude třeba,” odvětil jsem jen tak napůl souhlasně, “ale bude lepší, když to zkusíme po staru, aby se omladina něco naučila, nemyslíte?” nadhodil jsem a pohledem přejel obě mladé vlčice. Pak jsem se otočil k Sionnovi s Parsim. “Tak jdeme na to?” pobídl jsem. Plánoval jsem tohle nechat v jejich režii. Lov byl jejich rybníček a já jim do strategie nechtěl zbytečně zasahovat. Uvnitř jsem byl ale stále nejistý z naší předchozí konverzace, i když jsem to nedával najevo. Netušil jsem, co jsem přesně čekal za reakci, ale Sionn mi přišel hodně rozhozený. Možná to je kvůli těm jejich věcem? Odtušil jsem. Jistý jsem si ale nebyl. Jenom jsem doufal, že se to brzy vyřeší.

To, jak se počasí umoudřilo, byla vítaná změna. Dokonce díky tomu tohle značení hranic byla mnohem příjemnější procházka, než to, co jsme s Parsim absolvovali nedávno. Ale takhle v zimě bylo potřeba značit častěji - nejen kvůli odrazení hladových tuláků, ale taky proto, že sníh způsoboval, že se rychleji pachy ztratily. Parsi se mi dál snažil vysvětlit, jak na bohy nahlíží on a ostatní věřící. Poslouchal jsem ho a musel uznat, že něco do sebe to má, i když některé části byly pro mě přesně těžké pochopit. Nejspíš jsem ani nemohl. Nevyrostl jsem v tom. A starého vlka novým kouskům jen těžko naučíš. Pokýval jsem hlavou na jeho slova, že o obřadu bude určitě vědět něco Hyetta. "Možná i malá Lalie," přitakal jsem. Zdála se totiž jako milé vlče.
Když došlo na slova o betě, Parsi mi připadal nejdřív trochu překvapený. Pak ale pověděl, že by to byla velká část. Pousmál jsem se na něj a pokývl. "To jsem rád." A opravdu tomu taky bylo. Nechtěl jsem na nikoho házet povinnosti, o které nestál víc, než kolik bylo nutné. Někdy jsem měl pocit, že vlastně i na Sionna jsem to hodil a nedal mu moc na výběr. Ujal se toho bravurně... Snad ho to ale naplňuje, prolétlo mi hlavou.
A zrovna Sionn se jako na zavolanou objevil. Tak strašně dlouho jsem ho neviděl, že jsem si nedokázal odpustit drobné objetí. "Ahoj, rád tě vidím. Jak se ti daří?" Připadal mi docela zmrzlý, a tak jsem kolem nás nechal obtočit teplý vánek. Parsi se nabízel, že půjde, ale bral jsem ho už teď jako součást rodiny, takže jsem zavrtěl hlavou. "Nemusíš." Pak jsem se otočil na Sionna. "Svolával jsem k lovu, aby se po zimě doplnily zásoby," vysvětlil jsem. "Ale dobře, že jsi tu první, jsou tu věci, co bych s tebou chtěl probrat..." Na moment jsem se odmlčel a přemýšlel, jak se k tomu postavit. "Mám pocit, že začínám být na některé věci starý - třeba jsem roky nevytáhl paty podívat se mimo les nebo třeba do jiné smečky
- a Asgaaru by prospěla beta. A zrovna jsem se ptal Parsiho, jestli by si něco takového dokázal představit." Docela jsem to na Sionna vybalil, ale chtěl jsem se k tomu dostat, než se tu objeví zbytek smečky. "A je tu ještě jedna důležitá věc," pokračoval jsem. "Adoptoval jsem Parsiho jako syna, což z vás teď dělá v podstatě bratry," pousmál jsem se. Cítil jsem se teď spokojeně - měl jsem tu teď oba.