Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Najednou se ve mně rozlil takový příjemný pocit. Neuměl jsem si to vysvětlit. Věděl jsem ale na jisto, že dneska bude dobrý den. Netrvalo dlouho a z lesa se vynořila Hyetta. "I tobě hezký den," pousmál jsem se na ni. Zdálo se, že opravdu mínila dodržet své prohlášení, že smečce pomůže, jak jen to bude moct. Za nedlouho se ale z lesa vynořila další vlčice - nebo spíš ještě vlčí slečna. Chvíli jsem lovil její jméno v hlavě, jestli si nevzpomenu, ale marně. Vlčice byla celá špinavá jako by někde prolétla houštím. Nemohl jsem si nevšimnout, že trochu zvláštně našlapuje na jednu z tlapek. Zdravím, Arcanus a ty jsi?" vyzvídal jsem. Vlčice se zajímala, jestli tu není něco k snědku. "Zrovna se ho chystáme obstarat," pověděl jsem a kývnul na Hyettu. Přidali se k nám také Wylan, Jessie a Beleth. Pěkná skupina se nás sešla, to jsem ani nečekal, prolétlo mi hlavou.
Přejel jsem všechny pohledem a tiše si odkašlal. "Zdravím vás všechny, díky, že jste přišli," pousmál jsem se a přejel je ještě jednou pohledem. "Dneska je krásný den a tak bych vyrazil na lov, přidáte se? Viděl bych to na kamzíky taky v lese, zkusíme vybrat nějaký zraněný nebo oslabený kus," vysvětlil jsem.V hlavě se mi zatím tvořil plán, jak koho při lovu uplatnit. Otočil jsem se na mladou vlčici, jíž jsem se před chvílí ptal na jméno (//Lorna). "Pomůžeš mi stádo vystopovat a vybrat kořist?" svěřil jsem jí důležitý úkol. "Poradím ti, když se nahneš k nějaké skále, les ti sám poradí, kde hledat," nabádal jsem jí k magii lesa. "A nebo vyčenichat po staru." Chtěl jsem se tentokrát pro změnu trochu proběhnout a postavit se do role naháněče. Věděl jsem, že bych k tomu ale potřeboval i někoho mladšího a rychlého. "S Hyettou budeme nahánět stádo a oddělíme vybraného kamzíka, aby běžel směrem k vám," pověděl jsem a otočil se při tom k Wylanovi, Jessiumu a Beleth. "Vy tři to potom dokončíte. Wylane, máš to na povel," pověřil jsem vlka a kývnul jsem na něj. Chtěl jsem, aby si to mladí vyzkoušeli. Přitom jsem ale nepochyboval o tom, že je Wylan pohlídá, když bude třeba, a nikomu se nic nestane. "Tak jdeme na to?" pobídl jsem a vyšlápl do lesa.

Arcanus 28.12. https://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&r=1#post-247384
příště 28.2.

Trávit čas po delší době se členy smečky bylo fajn. Užíval jsem si to. Nakonec se ale všichni rozutekli a i mě začaly volat povinnosti. Byl zase jednou zač oběhnout hranice a obnovit značení smečky. A tak jsem se protáhl a vydal mezi stromy.
Obcházel jsem hranice svého území pomalu, krok za krokem, jako bych počítal nejen stromy, ale i roky, které mezi nimi zůstaly. Les byl tichý, jen občas zapraskala větev pod tlapami nebo se zvedl pták, kterého jsem vyrušil svou mou přítomností. Zastavoval jsem se u svých oblícených míst a znovu je přeznačkoval. Můj pach tu byl pořád, slabší než dřív, zatímco Sionnův byl mnohem výraznější. Je to tak, jak by to mělo být, pousmál jsem se.
S každým nádechem se mi do mysli vkrádaly vzpomínky. Staré časy. Elisa… její vůně se mi zdála být všude, i když jsem věděl, že je to jen hra paměti. Přesto jsem měl chvílemi pocit, že jde kousek přede mnou, že se za chvíli otočí a pousměje. Tolik nocí jsme spolu obcházeli hranice, bok po boku, mlčky, a přesto jsme si rozuměli víc než slovy. Tehdy byl svět jednodušší. Nebo jsem byl mladší. Možná obojí.
Zavrtěl jsem hlavou, abych se vrátil zpátky do reality. Nemělo cenu se nad tím trápit. Nemělo cenu se k tomu vracet. Už jsem to nemohl změnit. Přesto jsem si nemohl pomoci a vždycky se k tomu ve vzpomínkách zatoulal zpět. Už to tak asi navždy bude. Zvedl jsem hlavu k obloze a zasoustředil se na to, jak mě první ranní paprsky zašimraly na tváři. Bylo to příjemné. A pak ni jednomu nepřišla taková zima. I když ta letošní ještě nebyla tak strašná. To jsem tu v kraji zašil horší.
Přeskočil jsem jeden z keřů na kraji lesa a otřel se o vysoký strom. Na moment jsem vyhlédl na pláň mimo stromy. Vypadalo to tam hezky. Zavzpomínal jsem na to, jaké to bylo se po ní dřív prohánět. Teď už mě to ale na stará kolena z lesa moc netáhlo. Měj jsem rád svůj klid a pohodu.
Zastavil jsem se na vyvýšeném místě, odkud bylo vidět hluboko do lesa, a zvedl hlavu. Táhle jsem zavyl, nebylo to nijak naléhavé, spíše takové zkusné volání. (//aneb jak pravila Elisa: zkouška sirén, právě proběhla zkouška sirén) Kdyby se nás sešlo dost a vlkům se chtělo, mohli bychom zkusit něco čerstvého ulovit. Znovu jsem označil strom, vedle kterého jsem stál, a naposledy se rozhlédl po hranicích.

Zdravíme všechny obyvatele Asgaaru!

Přejeme vám krásný adventní čas ❤️ Díky za dalších rok, který jsme tu společně strávili a za vaši důvěru.

A abychom si ten čas taky trochu zpestřili, prinášíme vám akci z dílny bývalé alfy Elisy. Elise náleží velké díky za nachystání!

A co vás tedy čeká a nemine? Níže najdete kalendář ale trochu jinak. Jde o kalendář, ale ne na dny, nýbrž roční období. A začneme s úkoly na zimu.

Úkoly můžete plnit kdykoli do konce února. Po splnění pouze zašlete vzkaz Arčímu nebo Sjonovi s předmětem "Roční období - zima" a odkazem na dané posty. Pokud máte nějaké dotazy, nebojte se na nás obrátit - ideálně do sz na discordu.

Tak hodně zábavy a klidný advent ❤️

A&S (s kreativní podporou od E)



Chlad se snesl na krajinu a přikryl všechnu peřinou, která přinášela nikdy nekončící spánek tomu, kdo se rozhodl v ní ustlat. Stromy Asgaarského hvozdu přišly o své krásně barevné listy a byly vidět v celé své starobylé mohutnosti. Přišel čas klidu, odpočinku a sklízení toho, co vlci za celý rok zvládli nalovit.

1) Starobylá smečka, kterou Asgaarská bezpochyby je, kolem sebe spřádá klubko legend a pověr. Vyprávěj si s někým tedy příběh o Asgaaru nebo jej od někoho vyslechni.

2) Zima je chladná a plná hrůz. I tak je ovšem důležité se o les starat přes tuto nepřízeň počasí. Pokus se odstranit rampouchy u vchodu do úkrytu.

3) Nikdo není neomylný a tak i vlkům ve smečce, se může stát, že v zimě ve vlastním lese zabloudí. Vymysli nějaký systém značek, který by mohl pomoci místním se v lese orientovat. POZOR musí být takový, aby ho cizinci neodhalili.

Hyetta mi složila pěkný kompliment. "Kulantní cesta, jak někomu říct, že je starý," zasmál jsem se odlehčeně, aby věděla, že si dělám legraci a rozhodně z toho nemám velkou hlavu. A vůbec... měla minimálně částečně pravdu. Vděčně jsem na hnědou vlčici kývl, když pověděla, že Lalii vzkaz vyřídí. Ulevilo se mi, když mi Hyetta pověděla, že si svého boha Lalie nakonec vybrala sama a nebyla do ničeho natlačená. Z toho, co mi říkala, mi to dokonce znělo, že se k ní ten bůh docela hodil. Nakonec to dobře dopadlo... Ta myšlenka byla uklidňující. "Díky za upřesnění, božstva, o kterých mluvíte, jsou docela jiná než ta ve zdejším kraji, je to zajímavý kontrast," prohodil jsem zamyšleně.
Pak už jsem svou pozornost přesunul na mladého strakatého vlka, které očividně naše vybavování se moc nebavilo. A nebylo se čemu divit. Jistě to pro něj muselo být dost abstraktní. Cizí vlci, nějací bohové. No dovel jsem si to představit. "No a co ty mladíku, omluv mě, ale myslím, že jsem přeslechl tvoje jméno," pošťouchl jsem ho ještě jednom k tomu, aby se mi představil. Pak už jsem ale na pilu netlačil. "Nějaké zajímavé novinky? Zajímavé plány? Těšíš se na zimu?" nadhodil jsem konverzaci a dal mu prostor se zapojit.
Nakonec se moje pozornost vrátila ke zbývajícím zajícům. "Dáte si ještě?" optal jsem se Hyetty a toho mladíka. "Pokud ne, vzal bych zbytek k úkrytu do zásob."

Dobrý den, drazí spoluobčané!

(Nebude to tak fancy jako to má vždycky Sjonka, ale přesto vám přináším několik novinek :D).

Hottest news je, že máme novou betu! Prosím potlesk a třikrát sláva pro Beliala, který posílí Asgaarské vedení, vítáme tě v nové roli a doufáme, že ti to udělalo radost a bude tě to bavit

Také jsme si určitě všimli, že se nám trochu proměnila hierarchie - loučíme se se všemi, co v poslední době odešli, a naopak vítáme nové tváře

Kromě toho se můžete těšit na odměny za lov, obranu lesa a taktéž za výkon funkcí. Díky za to a snad vás drobná odměna potěší :) A když už jsme u funkcí, pohráváme si s myšlenou zavést další (a třeba i specifické funkce). Nadále platí, že pokud byste měli o cokoli zájem nebo nějaký nápad (ať už na funkci/akci nebo cokoli, klidně sem s tím.)

Joo a kdo jste to nepostřehl, hranice nám nově zdobí napíchnutá trollí hlava. Fancy Asgaar vibe!

A protože už dlouho nebyla žádná akce, mám tu pro vás pár hádanek. Hoďte mi do konce měsíce vzkaz s odpověďmi a odměna vám nemine

1) V noci mě potkáš, když svíčka dohoří,
prázdná tvář se směje, i když v ní nic netvoří.
Stojím na zápraží, svítím, když se stmívá,
kdo jsem, co na Halloween dýni připomíná?

2) Nemám tělo, přesto studí,
procházím zdí, a nikdo mě neudrží.
Ve tmě šeptám, v noci kvílím,
kdo jsem, co v domě straší i bez tíhy?

3) Na koštěti létám, v kotli míchám,
byliny, jedy, kouzla dýchám.
Černá kočka je má stráž,
uhádneš, kdo se směje: „Hahaha!“ v každou noc a zvlášť?

Pac a pusu, mějte se famfárově a ave Asgaar!

S&A

Hladově jsem se pustil do jídla. Nicméně, když už jsem se konečně nasytil, byl čas na zdvořilosti. Olízl jsem si tlamu, aby nebyla od krve a spořádaně se posadil s ocasem elegantně přehozeným přes tlapy. Sice moje tělo už nějakou tu zimu zažilo, přesně jsem se ale rád pyšnil tím, že jsem uměl nějak vystupovat. Přeci to do mě otec neštípil jen tak náhodou, pomyslel jsem si nostalgicky. "Připomněl bys mi tvé jméno?" optal jsem se mladého vlka se strakatou srstí. "Já jsem Arcanus," představil jsem se. Představila se i Hyetta. "Těší mě, konečně se potkávám. S Lalií jsme se nějaký čas potulovali po lese společně," pověděl jsem. Hyetta pro mě měla navíc zprávu od Beliala. "Děkuji," pokýval jsem hlavou. Muselo se nechat, že se Belial vážně snažil. Byl by dobrá beta... A pomohl by tak Sionnovi, až já už nebudu moci, napadlo mě. Tušil jsem, že se ten čas pomalu ale jistě blíží. Žil jsem vypůjčený čas. Moc dobře jsem věděl, že jsem tu jen díky zásahům Života a magii téhle země. Běžně vlci nežili tak dlouho. A to bylo něco, co si už trochu nesla moje duše, viděl jsem toho už příliš. Přesto jsem si vážil každého dne, který jsem mohl tady, doma, prožít. Přidala se k nám také malá vlčice. "Zdravím tě maličká," prohodil jsem klidným hlasem a mírně se pousmál. Vypadala poněkud vyjukaně, ale po chvilce se rozkoukala. Hyetta však pro mě měla ještě jednu zprávu a to o Lalii. "To mě mrzí, ale rozumím," pokýval jsem hlavou na zprávu o Lalii. Opravdu mě to mrzelo, strávil jsem s ní nějaký čas a vypadala fajn. "Kdybys ji potkala, popřej jí za mě hodně štěstí a vyřiď, že je v Asgaaru vítaná. A tvé práce pro smečku si cením, ukazuje to charakter," pověděl jsem. Jedna věc mi však dělala poněkud starosti. A zvědavost mi nedala. "Smím se zeptat, boha Monn si nakonec vybrala sama? Čemu je zasvěcený?" Věděl jsem totiž, jaké s tím měla Lalie starosti a jaký tlak od matky cítila.

Září Hyetta, Jessiah, Arcanus

//Moc vám děkuji za lov, jste zlatíčka

Potloukal jsem se po lese a jen tak bloumal. Úplně jsem ztratil pojem o čase a jen tak se ztracený v čase procházel po lese. Kolem sebe jsem cítil známé pachy, pachy vlků, které jsem měl rád. A to mi ke štěstí stačilo. Zbytek času jsem byl ztracený v minulosti. Chvílemi jsem snad měl i pocit, že jsem se do minulosti vrátil. Že vidím svou partnerku. Své děti a vnoučata. Byl to zvláštní stav. Sionn... Tak rád bych ho viděl! prolétlo mi mi hlavou, když se mi do čenichu dostal čerstvý pach alfy tohohle lesa. Jsem na něj tak pyšný...
Z mého potloukání mě vytáhl až chaos, který v lese nastal. Něco se dělo. Jenže než jsem se nadál, smečka se seběhla a o hrozbu bylo postaráno. A já tak nemusel nic řešit. Byl jsem Asgaarským vděčný a zároveň na ně byl pyšný, že se nebáli přiložit tlapku k dílu a takto se o svůj domov starali. Žijí tu s námi dobří vlci... Uvědomil jsem si ale, že je taky čas, aby přiložil tlapku dílu. Nebo se o místní vlky začal taky trochu víc zajímat. Rozeběhl jsem se tudíž po pachu těch, co s lese zůstali. A nejblíž ze všech jsem zrovna měl Hyettu. Ta ovem nebyla sama. Už z dálky jsem si všiml mladého vlka, jehož jméno jsem ostudně zapomněl. Nebo možná nikdy nevěděl? Kdo ví? Každopádně to byla ostuda.
Díky magii lesa a silnému pachu ušáků jsem ale věděl, že zrovna loví. Jen jsem tu vůni zacítil, dostal jsem taky hlad. Taky bych si dal... Prolétlo mi hlavou. Dorazit až k Hyettě a tomu mladému, abychom se domluvili, jsem ale nestačil. Měl jsem ale to štěstí, že zajíci, co zrovna vyplašili, běželi přímo směrem ke mně. Dvakrát jsem o tom nepřemýšlel. Od tlap mi vyrazily výboje elektriky zbývající tři ušáci rázem spadli k zemi. Nebyla to nejčistší práce, ale fungovalo to. A zima se blížila.
Posbíral jsem zajíce do tlamy a došel ke zbytku. Tam jsem je hodil na hromadu a jednoho si sám vzal. "Zdravím vás a dobrou chuť," usmál jsem se na vlky a sám se pustil do jídla.

PS: Na moji reakci případně nemusíte čekat (nebo mě kopejte :D)

Tristan s klidem, i když trochu zamotaně, odpovídal Beleth na její otázky. Pousmál jsem se. Byl jsem na ni pyšný, že překonala stud a opravdu se zeptala. Byl to pokrok. Vlčata rostou jako z vody. Možná se nestihnu ani nadát a bude dospělá, prolétlo mi hlavou. Tristan poděkoval za nabídku ohledně smečky začal se pomalu loučit. Byla to škoda - jeho společnost byla příjemná, ale věděl jsem, že musí hledat dál. "Hodně štěstí s hledáním," popřál jsem mu, "šťastnou cestu, Tristane." Naposledy jsem se na něj pousmál a za chvíli byl vlk pryč.
Zůstali jsme tu s Beleth zase sami dva. "Dobrá práce, chválím, že ses nebála zeptat," zazubil jsem se na mladou vlčí slečnu. Ona ale vypadala trochu zmateně. "Mluvil poněkudv hadankách, to je pravda. Ale život na cestách nebývá snadný. Proto zřejměi ta zranení, jídla je málo... Kdo ví, co si prožil, ještě když hledá rodinu," usoudil jsem. Pak jsem zívl. Byl jsem už dlouho na nohách a přeci jen mi věk už nedovolal to co dřív. "Půjdu si teď na chvíli odpočinout. Děkuji ti za společnost'," usmál jsem se vřele na Beleth.

Tristan přiznal, že nad tím zkusit navštívit Života se zatím ještě nezamýšlel. "Snad pomůže," pověděl jsem. "Jeden ale nikdy neví, co se dozví," podotkl jsem k letmým náznakem varování. Život totiž moc rád mluvil v hádankách a jeden si z toho pak musel vyvodit vlastní závěr. Kývnul jsem na Tristana na oplátku a mírně se usmál.
Tristan zareagoval s elegancí na Belethino přímé oslovení a stejně jako já malou pobízel, aby se na něco zeptala. Znovu jsem na druhého vlka kývl a očekáváním upřel svůj pohled na Beleth. A ta se učila vskutku rychle. Na tlamě mi hrál pobavený úsměv, když jsem svůj pohled upřel zpátky na Tristana. Byl jsem vážně zvědavý, co na to řekne. A na otázku, která přišla poté jsem byl zvědavý snad ještě víc. Čekal jsem, co zajímavého se dozvíme. Pak jsem Tristanovi nabídl zdvořilý úsměv. "Kdybys přemýšlel, kde se usadit, až najdeš svého otce, dveře Asgaaru jsou pro spolehlivé vlky otevřené," nabídl jsem. Ten vlk se mi zatím vážně zamlouval. Ještě chvíli na něm spočíval pohledem, než jsem se opět otočil na Beleth. "Učíš se rychle, výborně. Příště se můžeš zkusit zeptat méně na přímo, aby to působilo slušněji. Ale ostatně, takhle to taky funguje," objevilo se vlčí slečně mezi myšlenkami.

Tristan za přání uctivě poděkoval a mě ho v ten moment bylo opravdu líto. Věděl jsem sám moc dobře, jaké je to vyrůstat bez rodiče a i jaké to je zůstat úplně sám a nebylo to něco, co bych někomu přál. "Snad by Život mohl poradit, kde začít. Ale kdo ví, ten vlk rád mluví v hádankách," nadhodil jsem ve snaze, že by to snad mohlo pomoci, ale jistý jsem si nebyl. Nebyl jsem si už jistý ničeho, co se Života týkalo. Ač mi přímo u něj bylo vždycky krásně, nikdy jsem mu neodpustil, že nechal moji partnerku zemřít, zatímco jiným poskytl druhou šanci. To prostě nebylo fér.
Jemně mi cukly koutky nahoru, když hnědý vlk pozdravil Beleth a ona ho naoplátku počastovala ne zrovna pěkným oslovením. "To je Beleth, rozený ochránce po otci," poznamenal jsem zvesela. "To jsem já, Arcanus," objasnil jsem Beleth, protože jsem slyšel její nejisté myšlenky. Pak už ale moji plnou pozornost měl Tristan, který mluvil o mém vnoučkovi. Nejenomže je v pořádku, ale má se dobře... A nežije vůbec daleko. Na moment jsem zadoufal, že by mě snad mohl přijít navštívit. A nebo bych možná mohl udělat výjimku a navštívit já jeho. Pryč z lesa jsem ale nebyl o té doby, co Elisa zemřela. "To moc rád slyším, děkuji," usmál jsem se na Tristana.
Pak jsem se ale pokusil zapojit víc Beleth. Bylo vidět, že jsme ji trochu zaskočili, protože létala pohledem ze mě na Tristana, než z ní vypadlo, že by nic dodat nechtěla. "Jsi si jistá?" pobídl jsem ji a pohledem přejel mezi ní a Tristanem. "Mohla by ses zeptat třeba odkud přichází. Mohl by mít nějakou zajímavou informaci. A nebo třeba zajímavý příběh a nebo cokoli dalšího," navrhl jsem.

Přišlo mi, že se Beleth rozzářila, když se mnou mohla obcházet a značkovat hranice. Sledoval jsem, jak napodobuje to, co jsem dělal, což mi nakonec nevyhnutelně vykouzlilo úsměv na tváři. Podívala mi taky o své rodině, což jsem pečlivě poslouchal a sem tam pokýval hlavou. Byl to příjemně strávený čas, ale bohužel smečkové povinnosti zase zavolaly příliš brzo a vytrhli nás z téhle příjemné chvíle. A tak jsme se vydali za cizincem, u kterého už byl Belial.
Ten se rychle chytil a pochopil, že když na něj v myšlenkám můžu mluvit jí, může i on jednoduše odpovídat. Hned mě uvedl do obrazu. Nemusíš se bát, ale je dobré mít se před cizinci nejdříve na pozoru, než poznáš, co jsou zač a co chtějí, pověděl jsem jen pro ni v její hlavě. A tenhle podle tvého otce jenom někoho hledá. Belial cizinci, který se představil jako Tristan, pověděl o smečkách, o kterých jsme měli povědí. "Na severu od nás je smeček víc. Jedna vždy bývala také pod horami," upřesnil jsem z toho, co jsem věděl. Belialovi se můj plán s ovocem docela zamlouval a pověděl, že se o to postará. Pokýval jsme hlavou a pousmál se, těšil jsem se, co z toho bude. A pokud se to nebude hodit na obchod se smečkami, rozhodně si to užijem aspoň tady, prolétlo mi hlavou.
Tristan hledal svého otce Tonrese a podle všeho ho za mnou poslal můj vnuk. Snad doufal, že budu něco vědět. Ale bohužel jsem ho musel zklamat. "Bohužel neříká," zavrtěl jsem hlavou. "Ale doufám, že ho brzy najdeš, snad v jedné ze smeček, o kterých jsme se bavili," nabídl jsem mu slušný úsměv. Opravdu jsem mu přál, aby otce našel. Ale věděl jsem, že je to někdy jenom planá naděje. Jako když zmizela Awnay... "A Reonys..." začal jsem. Nebyla to úplně otázka hodná alfy, ale přeci jenom jsem si nemohl pomoci. "Jak se má?" zeptal jsem se Tristana. Na moment jsem porušil svůj nonšalantní postoj a udělal nepatrný krůček blíže k druhému vlku. Rychle jsem si to uvědomil a zastavil se, pohled obrátil k Beleth. "Chtěla bys něco dodat? Nebo se na něco zeptat?" pobídl jsem mladou vlčici a zvědavě čekal, jak se toho ujme.

Arcanus 3.5. https://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&r=1#post-237235
Další 3.7.

//Úkryt

V hlavě se mi pomalu ale jistě tvořil nápad. Skoro jsem nechápal, že jsem na to nepřišel už dřív. Mohlo to fungovat výborně. A taky dost pomoct. S ušklíbnutím jsem se pousmál. Mohlo by se to Belialovi líbit, uvidíme. Za mnou se ozval hlásek Beleth, kterou mi Belial svěřil do péče, že už běží. "Neboj, neuteču ti," otočil jsem se přes rameno a usmál se, zatímco jsem pomalým krokem kráčel dál do lesa. Belial se mezitím věnoval příchozímu cizinci, abych tam hned nemusel, ale věděl jsem, že mě to stejně nemine. "Budu se tam muset za chvíli taky ukázat, ale co kdybychom si chvíli povídali?" nadhodil jsem a začal jsem přitom pomalu obcházet les po prošlapaných cestičkám. Možná to snad bylo i podvědomě. "Můžeme při té příležitosti obejít a označit hranice. To je potřeba jednou za čas udělat, abych pach smečky byl dost silný na to, aby odratil tuláky," vysvětlil jsem vlčeti. Mezitím jsem jsem značil hranice, ačkoli byly ještě výrazně cítit po Parsim. To nemohlo nikdy uškodit. Občas se někde otřít, počůrat nějaký keř. Tím jsem přidával svůj pach k tomu Parsimu. "Pověz mi něco o sobě. Co ráda děláš? Co tvoji sourozenci, kdepak vůbec jsou?" nadhodil jsem téma a doufal, že se jinak poměrně mlčenlivé vlče trochu rozmluví.
Počasí ale nebylo moc přívětivé, takže ve výsledku bylo v úkrytu líp. "Tak to půjdeme odškrtnout z to-do listu?" zažertoval jsem a krátce se na Beleth otočil. "Před cizinci se vždycky třeba mít na pozoru. Nikdy nevíš, co udělají. Je potřeba si je nejdřív trochu proklepnout, nedá se nikomu jen tak věřit, dokud si to nezaslouží," pověděl jsem, než jsem vykročil směrem k Belialovi s cizincem. To jsem zvědav, co na to řekne.

BELIAL A TRISTAN

Narovnal jsem se a rozvážným krokem vystoupil zpoza stromů směrem k Belialovi a hnědému vlku, u kterého stál. Přejel jsem cizince analyzujícím pohledem a nezpouštěl z něj pohled po celou dobu, co jsem pomalu došel k boku Beliala. "Tak copak to tu máme?" směřoval jsem myšlenku přímo do Belialovi mysli. Na malý moment jsem pohled odtrhnul od chnědého vlka, abych viděl Belialovu reakci. Doufal jsem, že se chytne. "Až budeš chtít jít, můžeš. Ale chtěl jsem s tebou probrat jeden nápad," pokračoval jsem v tichém rozhovoru, zatím jsem pohled vrátil zase zpátky k cizinci. "Zdravím, jsem alfa Asgaarské smečky Arcanus. Co tě k nám přivádí?" prohodil jsem odměřeným, ale naprosto klidným hlasem a elegantně pohodil ocasem. Nedokázal jsem se ani dopočítat toho, kolikrát v životě jsem už tuhle celou situaci prožil. Elisa by po něm skočila jen protože by mohla, napadlo mě. Já byl v tomhle ale jiný. Skenoval jsem hnědého vlka pohledem, zatímco jsem čekal, o řekne. Že by chtěl do smečky? Nebo jen někoho hledá? Nevypadá, že by si říkal o problémy, když takhle čeká na hranicích, přemítal jsem. Intuice mi říkala, že tohle bude klidné setkání. Ale mohl jsem se mýlit. "Dostal jsem takový nápad... nebo spíš vizi. Sám umím nechat vyrůst různé rostliny, ale tvoje magie co se týká přírody je ještě úplně jinde," začal jsem poněkud obšírně směřovat k pointě v Belialově mysli, zatímco jsem úplně nerušeně sledovat tuláka. "Některé rostliny jsou užitečné v ranhojičství, jiné jsou výborné jedy pro obranu smečku a jiné... jsou prostě jen fajn pro zábavu..." Koutek mé tlamy se jen nepatrně zvedl v úšklebek. Vzpomněl jsem si na nasládlou vůni zkvašených borůvek, které tak hojně rostly v lese jen kousek odsud. Možností bylo plno. "A tak si říkám, co některé začít cíleně pěstovat?"