Gallirea - Příspěvky uživatele

Ani jsem si nestačila s vlkem pořádně promluvit. Zatím jsem se jen tedy dozvěděla, že jeho jméno je Cyril, ale nestačil dodat, odkud je, protože z ničeho nic se k nám přiřítilo hnědočerné stvoření, které ho srazilo nemilosrdně jinak. Bylo to Kaya a nevím, jestli jsem byla překvapená víc já, kde se tu z ničeho nic vzala, nebo Cyril, který skončil jejím přičiněním na zemi. Evidentně se s ním znala, protože ho oslovila jménem a napomenula ohledně plížení se. Cyril ji však vyvedl z omylu, že se neplíží, protože se přišel normálně představit. “Kayo, co blbneš?“ Pohlédla jsem překvapeně na členku smečky, kterou jsem dlouho neviděla. Vlastně jen tenkrát na chvilku, když se seznamovala s jedním z mých vlčat.
Vzápětí jsem ale zpozorněla a zastříhala ušima, které zachytily nějaký podivný zvuk. Když jsem se za ním otočila, ztuhla mi krev v žilách. Nic podobného jsem jakživ neviděla – směrem k nám se blížila halda sněhu, která měla končetiny a hlavu. A nejen to, ono to mělo i cosi, co vypadalo jako zuby, které tvořily nejspíš rampouchy. A zvuk, který byl slyšet, nebyl nějaký řev nebo něco podobného, ale znělo to, jako když se rozbíjí led. “Co… to… je?“ Zašeptala jsem v duchu. Přestala jsem na tom monstrum zírat a snažila se uvažovat racionálně. Navíc mi k tomu pomohl Cyril, který zavolal na jednu z vlčic, které byly opodál a za kterými jsem poslala Awaraka. Nejspíš je taky znal. Nebo aspoň tu dotyčnou, na kterou volal, protože ji oslovil jménem a vybídl ji, aby se schovala. Vlčice se však ohradila s tím, že už tu nějakou dobu volá o pomoc, protože její společnice na tom nejspíš není dobře. To jsme byli tak hluší, že jsme je nezaznamenali? Zamračila jsem se v duchu a zlobila se na sebe. “Co je jí? Je zraněná?“ Přiskočila jsem k Ivě a pohledem lustrovala druhou vlčici. “Awaraku! Rychle!“ Zavolala jsem na svého partnera, aby nám přišel co nejdřív na pomoc. Museli jsme rychle zjistit, co je s vlčicí, abychom jí mohli nějak pomoci a pak okamžitě řešit to monstrum, které se tu takhle zjevilo. Byla to nejméně vhodná doba, ale nad tím nebylo teď důležité přemýšlet. Teď bylo ze všeho nejdůležitější jednat.

//Loterie 21

Další úleva přišla vzápětí - syn se rozhodl, že chce zůstat v Borůvkové smečce. Z toho nešlo jinak, než mít obrovskou radost, ale samozřejmě jsem se navenek tvářila mnohem klidněji. Takže jsem se jen široce usmála a přikývla. Navíc ještě dodal, že ještě má na to nějaký čas, protože se chce toulat po okolí. "Tak to se nevylučuje, být na toulkách i jako člen smečky, ale chápu tě, dodala jsem s dalším úsměvem. Snažila jsem se sama sebe přesvědčovat, že nic neuteče. Rozhodně my ne, my tu budeme pořád. Takže už pak bude jedno, jestli se zapojí na jaře nebo v létě. Hlavně, že to vůbec bude.
Aithér poté zmínil jméno Wizku, že by se s ní rád potkal, protože to bylo už nějaký rok zpátky, co ji viděl naposledy. Mírně jsem se zachmuřila. Awarakovi jméno nic neříkalo, ale to mě neudivilo, nejspíš se s ní nepotkal nebo kvůli svým výpadkům zapomněl. "No, abych pravdu řekla, tak nevím. Neviděla jsem ji tu hodně dlouho. Oficiálně o odchodu jsem neslyšela. Ale takových bylo víc, že si sbalili svých pět švestek a šli o les dál, přemítala jsem nahlas. "Možná by věděla Baghý, navrhla jsem ještě jistou možnost, jak zjistit, co je s naší někdejší členkou.
Na chvilku jsem se zarazila a zavětřila další pachy. Bezpečně jsem poznala Erlenda. Podle všeho ale nebyl sám - po chvilce přemýšlení jsem zařadila ten druhý, ten patřil Adiramovi. Ale ten třetí, který patřil vlčici, byl neznámý. "To jsou Erlend a Adiram, ale kdo je s nimi ten třetí, to nevím, sdělila jsem nahlas své poznatky. "Není sice sama, tak by to mělo být v pořádku, ale mohli by dát vědět, že tu mají kamarádku, kterou berou do úkrytu a hlavně proč, pokračovala jsem zamyšleně. "Ale slyším teď nějaké zavytí a hulákání od někoho jiného, zdá se, že někdo vyžaduje naši pozornost. Tak je asi poctíme svou pozorností. Vyřídíš tu hulákající madam, a já toho druhého? Bude od nich asi kousek dál," mrkla jsem na svého drahého partnera a omluvně se usmála na syna. "Hned jsme zpátky, ujistila jsem ho, pomalu se zvedla a protáhla si ztuhlé svaly. Pak jsem se vydala směrem, kterým jsem slyšela výt cizince.

//Cyril
Za pár okamžiků jsem se ocitla blízko hranic lesa, odkud jsem slyšela hlas cizince. A vlastně jsem se nemýlila, ty další dvě dámy, jedna hlasitá a druhá tichá... Aspoň prozatím, byly o něco dál, takže bylo fajn, že jsme mohli s Awarakem každý vyřídit jeden požadavek. Nebo o co se vlastně jednalo. To se ukáže za chvilku. Zatím jsem aspoň nasadila vážnou masku, ostražitou, ale ne nepřátelskou nebo agresivní a taky si vzpomněla na to, že bych měla mít nějaké držení těla. Už to bylo vážně doba, co jsem jako Beta jednala s cizinci! To už ale nebyl čas přemýšlet, byla jsem již na místě. Vlk, který se dožadoval naší pozornosti, nevypadal nikterak, že by chtěl dělat problémy - ostatně slušně se ohlásil. "Zdravím tě, cizinče. Copak tě přivádí na území Borůvkové smečky?" zajímala jsem se pevným hlasem.

Zdravíčko,

Tak já taky nemůžu jinak a poprosím 30 lístků za 300 oblázků, děkuji :3

//Loterie 19

Docela se mi ulevilo, když syn prohlásil, že už nehodlá překročit hranice. Bylo to aspoň dobré znamení, že i kdyby se rozhodl hledat svůj domov v jiné smečce nebo se toulat, aspoň by byla velká šance, že bychom se mohli někdy potkávat. Spokojeně jsem se tedy usmála a přikývla. Pak jsem se rozhodla, že bude nejlepší se rovnou zeptat, abych věděla, na čem jsem. Nebo s čím asi tak počítat. "Mno a... Budeš chtít zůstat tady v Borůvce? Nebo raději jiná smečka, kde není za zadkem mamča? zazubila jsem se v domnění, že to nějak odlehčím. Cítila jsem, jak k sobě i po těch letech odloučení máme blízko a bylo by fajn ho tu mít pořád, samozřejmě ne kvůli dozoru, ale... Nicméně rozhodně bych mu neměla za zlé, kdyby chtěl zkusit štěstí v jiné smečce. I když jsem popravdě ani neměla ponětí, kde se která nachází, případně nějakou doporučit. Před lety bych ho poslala k Atrayovi a Freye do Erinyjského lesa, tam by se měl určitě také dobře, jako v rámci možností tenkrát my s jeho otcem... No, tohle jsem ale musela nechat plně na něm. A kdyby se rozhodl zůstat zde, Baghý by jistě neměla nic proti.
Raději jsem ale přestala vymýšlet a přemýšlet a počkala si na synovu odpověď.
Zmínil se také o výletu, který slíbil kamarádce. To jsem mu samozřejmě schvalovala - když se po dlouhé době viděl se svou drahou matkou, seznámil se se sestrami, je také čas, aby navštívil nějaké staré známé, byla jsem ráda, že někoho kromě Awaraka má. Nebo zná. I když se třeba seznámili teprve nedávno, než přišel k nám. Na výzvědy byl ještě čas, ale přeci jen mě to navádělo k otázce, jestli už potkal nějakou slečnu, která by ho zaujala. Ne, že bych tak moc toužila po roli babičky, ale přeci jen - každá máma je šťastná, když je šťastný i její potomek, takže samozřejmě k tomu patřil i skvělý partner po jeho boku. Ze začátku se Aithér trošku zdráhal s odpovědí. Pak z něj přeci jen vypadlo, že někoho potkal už před několika lety, ovšem často na ni musí myslet. Zářivě jsem se usmála a poslouchala jeho povídání dál. Nejspíš ta, kterou potkal, nebyla asi ta, o které mluvil před chvílí, že si slíbili výlet. Chápavě jsem přikývla, ty situace, které popisoval, jsem dříve zažívala s jeho otcem také, než jsme si vlastně uvědomili, co k sobě cítíme. Odpovědi se ujal Awarak, ovšem řekl přesně to samé, co bych řekla já. "Občas si pak jeden připadá docela hloupě, že?" začala jsem s úsměvem. "Nicméně si musíš dobře rozmyslet, jak ti s ní je, jak se cítíš a co bys vlastně chtěl dál. A pokud si nejsi jistý, asi bude nejlepší s ní strávit nějaký čas, to by ti mohlo také napovědět, pokračovala jsem zamyšleně. Vlastně já asi ani nebyla ten úplně nejzkušenější rádce, co se lásky týkalo - oba moji partneři mi vlastně spadli z nebe a všechno vlastně šlo samo jako po drátkách. I když tenkrát s Coedym to trvalo trošku déle - ale byli jsme tenkrát mladá jelita. S Awarakem jsem si to všechno uvědomila celkem rychle a stačilo jen krátký čas. Inu, i tak to je. A já přála synovi, aby vše brzy rozlousknul, nikomu neublížil a byl hlavně šťastný.
K našim uším se doneslo zavytí, které jsem poznala hned. Baghý, konečně doma. Budeme si muset taky promluvit o novinkách ve smečce, co jsem dlouho chystala snad konečně budeme moci spáchat.

//Loterie 11

"Ano, Keziah je spíš přemýšlivější a spíš naslouchá. Siberia je občas jako neřízená střela, ostatně, jak jsi sám viděl,". Shrnula jsem charakteristiku Aithérových sester i já. Ovšem mohlo se to ještě změnit, přeci jen jim byl rok, nicméně jsem to moc nepředpokládala. Aspoň ne u Keziah.
Souhlasně jsem přikývla, že zavytí, které jsme slyšeli, patřilo Aithérovu mladšímu bratrovi. Jelikož ale nezamířil k nám, usoudili jsme, že se šel nejdřív prospat. Což jsem mu pochopitelně nemohla mít za zlé, netušil, že je tu vzácná návštěva. Ale už jsem se těšila na to, až to zjistí, jistě bude mít nesmírnou radost, že nebude sám v převaze sester. A jelikož Aithér na tom byl stejně, tak to byl jeden z bodů, ve kterém si mohli rozumět. Tak jsme zatím vyzvídali, jaký je svět mimo Gallireu. No, podle všeho dost nezajímavý. "Všude dobře, doma nejlépe," prohlásila jsem a ocasem rozmetala trochu okolního sněhu. "Ale já taky nemám prošlou Gallireu celou, od severu k jihu, od východu k západu. Hlavně se spousta míst určitě změnila, přibyla nová území... Možná bychom mohli někam vyrazit na jaře, děti už jsou samostatná jednotka... usmála jsem se na Awaraka. Vzápětí jsem si uvědomila, že spolu zdravíme už dlouho veškerý čas, už jsem si ani nepamatovala, kdy jsme byli s někým jiným, pokud jsem nepočítala děti. Ovšem mně to nevadilo, klidně bych s ním mohla srůst. Ale neměla bych mu za zlé, kdyby chtěl jít sám nebo s někým jiným nebo tak... "No a co... Hmm... Slečny? Potkal jsi nějakou, která by se dotkla tvého srdce?" Zeptala jsem se opatrně. A zároveň jsem nechápala, co to je za poetiku, nebo co. Nicméně otázka už byla vyslovena. Doufala jsem, že se nebude zdráhat se svěřit. Od malička jsem je učila, aby se nebáli mi říct cokoliv.

Aranel - Keziah - Aithér - Awarak

Zastříhala jsem ušima, když se k nim z různých koutů lesa doneslo zavytí od různých vlků, ale nevěnovala jsem tomu úplně pozornost. Tu teď měla na plno moje rodina.
Netrvalo dlouho a naši skupinku brzy doplnila druhá dcerka. "Siberko, vítej zpátky doma," usmála jsem se na černobílou slečnu, která také byla takřka stejně vysoká, jako my s jejím otcem. Sice tvrdila, že přivedla i svého bratra, ale toho jsem momentálně nikde neviděla, ani nebyl cítit jeho pach, takže jsem došla k závěru, že se nejspíš zdržel na hranicích lesa. Jen jsem doufala, že nebude dlouho pryč, aby se stihl seznámit se svým starším bratrem. Ačkoliv jsem doufala, že by se Aithér mohl zdržet třeba až do jara.
Dcera si však všimla vlka, který tu byl s námi a pochválila mu kožich. Usmála jsem se nad její bezstarostností a vlastně i tomu, že ji v prvé řadě zaujal kožich, místo aby zjišťovala, kdo vlastně tento společník je.
Aithéra tohle gesto poněkud lehce rozhodilo, až se mírně zakoktal a nakonec své nevlastní sestře také složil poklonu, doplněnou prohlášením, že její kožich je ještě hezčí. Poté Siberia prozradila své jméno. "Tvoje druhá mladší sestra," dodala jsem s mrknutím.
Pak se ke mně Aithér naklonil a svěřil se mi s tím, že své toulky zasvětil pátrání po svém otci. Poněkud jsem se zachmuřila. Pátral na všech možných i nemožných místech, ani nedoporučoval se vydávat za hranice Gallirei. Nakonec dodal, že nejspíš by otce ani nepoznal, kdyby stál přímo proti němu. Smutně jsem se usmála. Možná ani já bych ho po těch dávných letech nepoznala.
"Z toho si nic nedělej, Aithére. Možná má novou rodinu, stejně jako já. Možná našel tu svou původní, ze které se jako malý ztratil a kterou dlouho zkoušel hledat... A možná že už nežije." Dodala jsem tiše a na chvíli se odmlčela. "Hlavní je, že víš, kde hledat svou starou dobrou mámou," usmála jsem se a olízla mu tvář, abych zahnala chmury. Všimla jsem si, že Siberia mezitím odběhla opodál, chvíli chytala vločky a vůbec všelijak se zatím nějak bavila se sněhovou nadílkou. Ani jsem si pak nevšimla, že odešla úplně. Zatím se Awarak zajímal, jaké je to mimo Gallireu a jestli je možné tam používat magii. Tohle bylo určitě zajímavé téma, pohlédla jsem na Kezi, která zatím tiše seděla opodál, tohle by ji mohlo určitě zajímat.
Vzápetí se k mým uším doneslo další zavytí, které bylo tentokrát známé a především důležité. No, známé - zatím ještě nedokonalé, ale to bylo tím, že ještě neměl moc natrénováno, nicméně hlas svého mladšího syna jsem poznala. Hned se mi rozkmitala oháňka, jenže ani po chvíli čekání se nikde neobjevil. Pak mi došlo, že se volání neslo odněkud z blízkosti úkrytu, takže jsem se dovtípila, že si šel v prvé řadě odpočinout. Jen jsem doufala, že nebude spát až moc dlouho. A pak jsem zase věnovala pozornost staršímu synovi, copak se dozvíme o světě mimo ten náš.

Nemohla jsem se té jeho vůně nabažit. Takže když jsem mu čistila bolístku, nasávala jsem ji z plných plic, ale samozřejmě potichu a decentně, aby si nemyslel, že jeho máma má divnou fetiš… Nebo je na hlavu. Jasně, žádná máma nezapomene vůni svých dětí. Ale cítit ji zase po takové době, to bylo pro mě jako velký svátek.
Když jsem pak prozradila, že vůbec na svůj věk nevypadám díky jednomu speciálnímu kouzlu, Aithér mě naoko poškádlil, že budu za chvíli vypadat mladší, jak on. “No, vizáž vlčete mít určitě nebudu, tak to je v klidu,“ zazubila jsem se. “A díky bílé srsti vlastně ani nebudou vidět šediny, jako když má někdo tmavší kožich, takže ty taky budeš vypadat na stará kolena dobře, neboj,“ zasmála jsem se. Vlastně to byla další věc, které jsem nemohla uvěřit – že byl on a jeho sestry už tolik let na světě. Občas mi to přišlo jako včera, co se narodili, stejně jako pro mě bylo včera, co se narodili jeho mladší sourozenci, ale když jsem přemýšlela nad tím, jak je to dlouho, co starší odešli z domova, tak mi to přišlo jako celá věčnost. A byla jsem nesmírně vděčná cestám Osudu, že aspoň syna mi občas přivál do cesty.
Pak už jsem ale neztrácela čas, protože jsem byla celá napjatá, co řekne na to, že jeho dávný kamarád je mým partnerem a že má mladší sourozence. Takže jen během několika málo chvil jsme byli u Awaraka s Kezi. Aithér byl evidentně rád, že svého přítele po dlouhé době vidí. Ovšem fakt, že jsme spolu, ho evidentně dost překvapil. A vlastně asi ani nebylo divu. “No.. Tak nějak se to stalo,“ řekla jsem prostě. K tomu nebylo co dodat, zkrátka jsme to neplánovali. To se snad ani nedalo. Srdci zkrátka neporučíš.
Další překvapení v podobě představení jedné z jeho mladší sester Aithéra posadilo na zadek. Naštěstí ale nevypadal, že by se měl složit komplet, takže to bylo dobré znamení, že to rozdýchá. Ovšem jeho další poznámka, kterak si myslel, jak se bude starat o starou nemohoucí maminku a ta místo toho vychovává další vlčata, mě rozesmála. “To víš… Umím překvapit,“ zazubila jsem se na něj a pohlédla na Keziah, která se zatím spolu s otcem zatím do řeči moc nezapojovala. Asi to chtěli nechat především na nás, protože jsme se dlouho neviděli, ale já jsem byla ráda, že tu sedíme teď tak společně pohromadě. No, pohromadě… Jen mi tu chyběli aspoň ti další dva raraši z mladšího vrhu, když už tu nemohly být i Aithérovy sestry. Popravdě – byla to krásná představa, jednoho dne tu být se všemi šesti dětmi, ale samozřejmě jsem věděla, že to byla hlavně utopie.
Aithér se konečně během chvilky vzpamatoval, do očí se mu zase vrátily veselé jiskřičky. “Jistěže MY!“ Ani na okamžik přeci nemohl pochybovat o tom, že do rodiny patří i on. A svým způsobem i do Borůvkového lesa – věděla jsem, že Baghý nebude mít nic proti tomu, když se u nás nějakou dobu zdrží. Nebo pokud se rozhodne tu zůstat… “Určitě nemusíš Awarakovi říkat tati,“ mrkla jsem na něj. “Ani si na něj nebude hrát. Tvůj otec vždycky bude Coeden, i když… Bohužel o něm nic nevíme,“ odfrkla jsem si. “A kamarádské rady ti dávat může pořád, no ne?“ usmívala jsem se dál, zatímco Aithér pokládal nějaké ty další otázky své mladší sestře.

Byl tak v mých očích, ale na chvíli se jím stal i ve svém následovném jednání – malým vlčetem, které má radost ze shledání se svou matkou. Měla jsem nesmírnou radost z jeho projevu, jak se v tomhle přístupu vůbec nezměnil. A tak jsem ho nechala hravě dělat všechny ty psí kusy a div ne přemety, střídané občasným otřením svého velkého těla o mé, které mělo stále stejný odstín. Měla jsem tak nepopsatelnou radost z toho, že je živý, zdravý, ve skvělé kondici a evidentně na svých toulkách vůbec nestrádal. Nebo možná byl členem jiné smečky, která mu pomohla, ale na tohle vyzvídání byl ještě čas.
Všimla jsem si však, že má menší zranění u tlamy, takže aniž bych se zatím na něco ptala, jako správná matka, i když dospělého syna, jsem se pustila do čištění jeho bolístky. Zatím mi povídal, jak mě rád vidí. Což ani nemusel, svými projevy to bylo víc než jasné. A navíc byly upřímné, žádná křeč nebo přetvářka v tom nebyla a musela jsem samozřejmě uznat, že to mě také těšilo. “Já už jsem taková součást tohoto lesa, že ani snad nemůžu být jinde,“ zazubila jsem se na něj. Jasně, počítal s tím, že mě tu najde, ale jedna jeho část si nebyla jistá. Mohla jsem být někde zrovna na cestách, a to měl celkem štěstí, že přišel o pár dní později, když už jsme byli zpátky doma, nicméně byla tu Baghý, která ho snad aspoň povrchně znala, takže by mu jistě dovolila tady na mě počkat. Nebo možná už myslel, že nejsem mezi živými, ale díky zázračnému kouzlu jsem byla stále mladá, jak si samozřejmě nemohl nevšimnout. Ještě předtím mi však vysvětlil, jak přišel ke svému zranění. No jo, taková klasická nepozornost spojená s nedočkavostí. Hlavní bylo, že to nebylo nic vážného. “To díky speciálnímu kouzlu,“ řekla jsem tajemně s úsměvem ohledně toho, jak dobře vypadám, že údajně spíš mládnu.
Ohlédla jsem se směrem, kterým jsem před chvílí přišla. Mohli jsme ještě sice trávit nějaký čas společně o samotě, ale na co to odkládat – musela jsem ho seznámit s jeho mladší sestřičkou. A také si jistě matně vzpomínal na svého kamaráda Awaraka, i když ho už několik let neviděl. Vlastně ještě ani tenkrát jsme nebyli spolu, takže o tom asi ani nevěděl. A navíc – když jsem ho chtěla vyzpovídat, určitě bude lepší, když to poví rovnou nám všem, než aby to vykládal víckrát. “Pojď se mnou, s někým tě seznámím,“ řekla jsem s úsměvem, olízla mu čenich a zvolna se vydala zpátky. Awarak s Kezi zatím stále byli v diskuzi ohledně magií. Jen jsem zadoufala, že se tu Aithér trošku zdrží, aby mohl poznat i zbylé dva mladší sourozence, i když jsem nevěděla, jak dlouho budou pryč. Jen jsem mohla doufat, že se na zimu vrátí včas.
To už jsme ale byli u těch dvou. “Pamatuješ si svého kamaráda Awaraka? Tenkrát jsi nás seznamoval,“ usmála jsem se a modrým pohledem se spojila s tím jeho. Další věc, která mi dělala radost – že kromě dědictví s mou barvou kožichu také získal dědictví ohledně magie. Musela jsem pak samozřejmě zjistit, jak se mu daří ji ovládat. “Už nějakou dobu jsme partneři,“ prozradila jsem s potutelným úsměvem a počkala, až překvapení vstřebá. “No a tahle mladá slečna je naše dcera, tvoje mladší sestra Keziah.“ Dodala jsem ještě a zvědavě sledovala, jak moc ho překvapí tahle novinka. “Ovšem není sama, byli také tři, jako vy. Ještě k ní patří Arminius a Siberia, ale ti teď zrovna někde poletují po okolí,“ uvedla jsem na pravou míru.

Dcera mě vyvedla z omylu – její magie se ještě neprojevila, nýbrž jí to prozradil Život. Chápavě jsem tedy přikývla. Vlastně bylo na projevení magie ještě brzy, na druhou stranu by asi nebylo divu, protože ona byla už v tolika ohledech výjimečná, takže projevení vrozené magie tak brzy by vlastně bylo spí už normální. Na její otázku jsem však musela zavrtět hlavou. “Ani já ani táta oheň neovládáme,“ odpověděla jsem pak nahlas. “A od babičky s dědou z mé strany to asi taky nebude – matka ovládala vodu, jako já, a otec vzduch. Tak možná někdo od tatínka,“ mrkla jsem na něj, jestli náhodou neví, jaké magie měli jeho rodiče. Zmiňoval se jen o své zemi a také kouzelné sově, ale to bych přirovnávala spíš ke speciální magii. “Ano, pravda, jednou jsi povídal o počasí. Od té doby nic,“ vzpomněla jsem si, jak posledně udělal takovou prima předpověď. Ale byl to ojedinělý záchvěv, který se od té doby neobjevil. Takže možná jen projev další magie, kterou má, ale ještě neumí ovládat…
Awarak pak navrhoval, že by mohli jít lovit ryby, pokud nebude ještě mrznout, stejně jako lovili se Siberií. No, toho jsem se moc účastnit nechtěla. Ale určitě bych šla přinejmenším se podívat, jak bude šikovná. “Taky se bude hodit, abychom ulovili nějaké zajíce na zimu,“ dodala jsem s úsměvem.
Jemný vánek ke mně přinesl pach. Povědomý, jen jsem ho necítila už dávno. Až jsem odmítala uvěřit tomu, že jsem ho vážně ucítila. Jenže když jsem zavětřila, abych se ujistila, že jsem se nespletla, byl cítit ještě silněji. Prudce se mi rozbušilo srdce. Můj syn se vrátil! Prudce jsem se zvedla na nohy, div se mi nezamotala hlava. “Omluvte mě na chvilku,“ pronesla jsem směrem k dceři a partnerovi nepřítomně a rozběhla se směrem, kterým jsem ho cítila, nedaleko hranic. Zanedlouho jsem ho spatřila. Vlastně tak, jak jsem si ho pamatovala – už byl dospělý, samostatný… V mých očích ale stále můj malý synek… “Aithére,“ zašeptala jsem jeho jméno, které jsem nevyslovila už tak dlouho. Evidentně byl nervózní, přecházel tu nervózně. Ale byl tady…

Awarak sice huboval, jak my na Alfu čekáme, zatímco naše dcerka si tam nakráčí jako by se nechumelilo. Ale věděla jsem, že to nemyslí zle, zkrátka bylo to naše mládě také občas splašené a já jsem byla ráda, že ji také vidím veselou, dychtivou a spontánní, ne jen zadumanou, vážnou a spíš tichou. Takže ani tak bych se na ni nezlobila.
Takže jsme čekání vlastně využili k odpočinku. Byl docela příjemný podzimní den, nejspíš už jeden z posledních. Sledovala jsem svého milovaného, jak nahrabal kolem nás a vlastně i pod nás trošku víc listí, takže jsme měli příjemné poležení. Spokojeně jsem se rozvalila a poslouchala jeho hlas. “Teď můžeme trošku odpočívat, když je na to čas,“ souhlasila jsem s úsměvem.
Brzy však mě z rozjímání vytrhnul hlas naší dcery, která se zase objevila u nás s omluvou. Bylo na ní vážně vidět, že má radost, takže jsem mohla být spokojená. Jen jsem pohodila hlavou, že se nic neděje a pozorovala křídla, která protáhla a která byla sice černá, jako většina její srsti, ale měla i zvláštní červený odstín. Chápala jsem, že asi potřebuje s Alfou probrat něco ohledně nich, protože my s Awarakem jsme tomu nemohli rozumět.
Co jsme ale mohli probrat, byly běžné magie. Kezi se nám svěřila, že její magií je oheň. Překvapeně jsem zamrkala. “Tobě už se projevila magie? To je skvělé,“ zaradovala jsem se. Ještě jí nebyl ani rok. Tedy, zbývalo už jen pár dní. Oči měla zatím však stále jantarové, ale to nebylo nic neobvyklého – mohou se zabarvit později a mohou tak i zůstat. “A jak se ti vlastně projevila? Povídej,“ zajímala jsem se. Vlastně jsem ani nevěděla, po kom tu magii zdědila, protože já ani moji rodiče ji neovládali, takže možná někdo z Awarakovy strany.
Kezi se také zajímala, jak jsme se měli my a kde jsou její sourozence. “Měli jsme se dobře. Arminius se u jezera také oddělil, vrátili jsme se do lesa jen se Siberií, ale o chvilku jste se minuly, trošku se prospala a zase někam běžela,“ řekla jsem jí v kostce, kde jsou její sourozenci. No doufala jsem, že Siberia nebude dlouho pryč a že se Arminius také brzy vrátí, protože zima už klepala na dveře a bylo by dobré, aby ji oba strávili v zázemí smečky.

Netrvalo dlouho a Siberka se od nás oddělila, rozběhla se směrem k úkrytu. Bylo mi jasné, že musí být už úplně hotová, i já bych uvítala šlofíka, ale to muselo počkat. No, ale evidentně muselo počkat všechno. Baghý měla podle všeho jednání a neměla na nás čas, zatím ani odpovědět, že o nás ví. Takže jsem si pohodlně aspoň lehla do barevného listí, které skýtalo příjemnou podestýlku. A zívnutí jsem raději potlačila.
Za chvíli však zase naše dcerka vystřelila z úkrytu a než jsem se nadála, oznámila nám, že vyráží zase na průzkum někam sama. Otec ji ještě stihl upozornit, aby byla opatrná. “To je taky taková neřízená střela,“ zavrtěla jsem hlavou s úsměvem a pohledem ji vyprovázela z lesa. Tiše jsem povzdychla. “Nějak rychle nám ty děti vyrostly,“ poznamenala jsem s pohledem upřeným na svého partnera. A přitom mi vytanula myšlenka, že… možná… ještě nejsme tak staří na to, abychom nezkusili ještě jednou si pořídit mláďata.
Ale možnost, abych to s ním zkusila probrat, jsem teď hned neměla, jako velká voda se u nás objevila druhá dcera. “Kezi! Ahoj,“ usmála jsem se na ni, když se posadila blízko svých rodičů. Vypadala, že je hodně nadšená, a nejen z toho, že je zase doma. Prozradila nám, že má hodně novinek. “Tak to jsem moc zvědavá, co nám povíš!“ Vybídla jsem ji. Pak jsem se zaměřila na její křídla, která už vypadala o něco víc, že jsou hotová a vlastně připravena k používání. V prvé řadě se ještě zajímala, jaké ovládáme magie. Naklonila jsem hlavu na stranu. “No kromě vody, kterou ovládám dobře a také vzduch, ještě trošku umím něco s iluzí, předměty a příkazem, ale to asi moc nestojí za řeč, moc jsem tyhle magie netrénovala.“ Vysvětlila jsem dceři. Dlouho jsme se ale bavit nestačily, protože si nejspíš všimla, že nedaleko nás je Baghý a tak se nám omluvila a běžela zase za ní. Nejspíš potřebovala zjistit informace o létání.

//Smrkový les

Siberia ještě chvíli nadšeně poskakovala a tvářila se, že vůbec není unavená. Jenže bylo jí to vidět především na zlatavých očkách. A také brzy změnila styl chůze. Ovšem my s Awarakem udržovali dekorum a na nic jsme neupozorňovali. I když naše mladá dáma měla nárok být unavená – však jsme byli dlouho pryč, měli jsme v nohách naťapáno dost kilometrů, a navíc ještě měla za sebou ten zkušební lov ryb.
Konečně doma! Jakmile jsme se propletli mezi stromy, které tvořili hranici lesa, spokojeně jsem si vydechla. A pak se zhluboka nadechla. No jo, ovocná vůně už byla téměř pryč, aspoň ta, kterou způsobovalo čerstvé ovoce a kvetoucí květiny a stromy. I když tady to prostě vonělo celoročně stále sladce a stále zajímavě. Ještě jsem ale věnovala svou pozornost části rodinky, která se vrátila se mnou, než jsem zabředla do pochvalných ód na svůj rodný les. “Lov ryb byl možná fajn, ale zajíci budou zajímavější. A taky náročnější, takže ti schvaluji, aby sis šla odpočinout,“ usmála jsem se na dceru a olízla jí obě tváře. Ach jo, byla to už velká slečna! “My s tátou budeme v lese, takže se nemusíš bát, že by nás nenašla. A pak hned vyrazíme na zajíce,“ mrkla jsem na ni a usmála se. Pak mi došlo, že bych asi měla dát vědět, že jsme doma. Cítila jsem tady dost pachů. Mezi nimi i snad některé neznámé. Zvedla jsem tedy hlavu a hlasitým zavytím dala o nás vědět. Mrkla jsem na svého partnera. “Vypadá to, že máme štěstí a Baghý je v lese. Asi bychom měli hned jít za ní a zjistit, co nového,“ řekla jsem nahlas svou myšlenku a vlastně jsem ani nečekala, co odpoví. Byla jsem si jistá, že se mnou bude souhlasit – odpočinek nás dvou musel na chvilku ještě počkat. Nejdřív důležitější věci. Nebylo těžké naši milou Alfu najít. A byla i ve společnosti Kayi. Nechtěla jsem jim samozřejmě hned neslušně vpadnout do rozhovoru, takže jsem se zastavila opodál a pozdravila obě vlčice kývnutím hlavy a počkala na to, až si ty promluví, případně zda nás pozvou ke konverzaci.

//Paseka

Podél hranic Smrkového lesa mi vše připadalo povědomé. I když samozřejmě jiné. Stromy byly mnohem vzrostlejší a mohutnější, než jsem si pamatovala. Navíc tu nebyly cítit žádné pachy, takže tady bylo evidentně mrtvo. Nejen, že tu nebyla smečka, ale taky tudy nikdo dlouho nešel. Trochu smutně jsem si povzdechla, ale co jsem vlastně čekala. No, co by, čekala jsem, že tady třeba ještě někdo žije… Sice se nám vyřešila možná komplikace, kdybychom přecházeli přes cizí území, ale aspoň jsem mohla pozdravit Atraye s Freyou, aspoň o nich jsem si myslela, že tady pořád žijí. Ale evidentně ne. Takže jsem jen očima přejížděla krajinu a vzpomínala na dobu, kdy jsem našla v tomto lese útočiště. Tenkrát ještě s Coedenem. A i když tu na nás byli hodní, svým způsobem jsem se tady vždycky cítila jako na návštěvě.
Přestala jsem se zaobírat myšlenkami, uvědomila jsem si, že Siberia pokládá další otázky, ale naštěstí Awarak byl teď ten pohotový, a tak dceři trpělivě odpovídal. Musela jsem se usmát, jak jsme se skvěle doplňovali. “Ano, táta má pravdu,“ přitakala jsem s úsměvem, abych nevypadala, že jsem oněměla. “K tomu nemám co dodat,“ přidala jsem ještě jeden zubatý úsměv a pohodila oháňkou. Na dceři bylo vidět, že začíná být unavená, což nebylo divu. Já bych sice také uvítala trošku odpočinku, ale na to jsem si ještě musela počkat – teď nás čekaly povinnosti ohledně smečky. “Nebo spolu můžeme zatím lovit zajíce, než přijdou tvoji sourozenci, abyste šli na lov vysoké pěkně společně,“ navrhla jsem ještě.
To už jsme se přiblížili k hranicím Borůvkového lesa. Samozřejmě jsem už cítila úlevu, že jsme po takové době doma. Jen mě trošku mrzelo, že se někde toulali dvě další děti, ale musela jsem si holt zvykat. Jen jsem doufala, že budou na zimu zpátky doma.

//Borůvkový les (přes Rozkvetlé louky)

//Jížní Galvatar

Bedlivě jsem se rozhlížela po místě, kterým jsme právě procházeli. Vůbec mi to tu nepřipadalo povědomé, přitom jsem měla za to, že okolí jezera mám dobře prozkoumané. Nicméně musela jsem také uznat, že kdysi se zdejší krajina trošku… no možná více… měnila, od té doby jsem ani neměla možnosti nebo možná ani náladu na nějaké průzkumy. A vlastně jsem možná ani netušila, kde všude se objevilo něco nového.
Rozhovor ohledně lovu pokračoval, Siberka se očividně docela těšila. Otec jí trpělivě vysvětloval, že budeme muset chvilku počkat, než vyrazíme, protože to trvá, než odpoví někdo na naše volání. To byla na jednu stranu pravda, na tu druhou zase jsem věděla, že když se chce, tak to jde vzít rychle. Rozhodně ale jsem chtěla především aby se zapojily všechny tři děti během prvního lovu. A kromě nás dvou by se klidně mohl přidat ještě jeden nebo dva vlci. Jenže záleželo na tom, kdo bude zrovna doma. Dovedla jsem si představit, že by bylo fajn, kdyby se zapojila Kaya s Erlendem, případně Adiram, pokud budou k dispozici. Nebo samozřejmě Baghý s Jinksem, abychom mohli také řešit nějaké záležitosti ohledně smečky. Už dlouho jsem s Alfou nemluvila, takže byl už také docela nejvyšší čas, abychom s Awarakem byli jako Bety v obraze.
Pak už jsme se dostali k místu, které mi bylo povědomé, i když bylo za ty roky jiné. Aspoň ten přístup sem – Smrkový les. Tiše jsem povzdychla a zavzpomínala na dobu, kdy jsme tu s Coedenem našli na čas útočiště, než jsme se dozvěděli o obnově Borůvkové smečky. Takže se smíšenými pocity jsem prošla mezi stromy. Věděla jsem, že tady už smečka není, což byla na jednu stranu škoda, asi by bylo fajn se pozdravit se starými známými, pokud by se tu ještě našli původní členové, jako třeba Freya s Atrayem, ale… Kdo ví, kde jim dnes je konec.

//Smrkový les

Souhlasně jsem přikývla dceřině poznámce, že Baghý je ta vlčice s křídly. Rozhodně byla díky tomu jedinečná a nepřehlédnutelná. Byla sice drobnější postavy, ovšem křídla jí dodávaly na jakési majestátnosti a především výjimečnosti. Okřídlenou Alfu jistě nikdo další neměl. No a naše druhá dcerka, jak se zdálo, měla být druhým vlkem s křídly, kterého znám. Dokonce tedy jsem ji sama přivedla na tento svět, ačkoliv původně bez křídel. Tyhle zvláštnosti šly mimo mě, ale byla to každého volba. I když v případě Baghý asi ne. A naší dcery… Asi je taky sama nikde nevyprosila, nikde přece zatím nebyla, takže… Nejspíš Život nebo Smrt si řekli, že jedno z mých dětí takto ozdobí… Raději jsem přestala nad tím přemýšlet, stejně bych se jen dohadovala.
Raději jsem se zamyslela, jestli jsem někdy potkala vlka jménem Iva, co právě zmínila Siberka. Ale nejspíš jsem byla vedle jak ta jedle. Možná to byl někdo nový a neměla jsem ještě možnost k seznámení. “Jestli je stále u nás ve smečce, tak se jistě zase potkáte,“ řekla jsem nakonec. No, vlastně naše děti neskutečně rychle rostly, brzy budou mít jeden rok na tomto světě za sebou. Takže bych se měla začít připravovat na to, že nás brzy také opustí. Ať už dočasně v rámci poznávání zdejšího kraje nebo na trvalo. Ale zatím jsem se rozhodla, že to pustím z hlavy.
Pak ale přišla zvláštní otázka ohledně toho, jestli má Arminius svou sestru rád. Takže jsem dceru ujistila, že samozřejmě ano, jen to neumí dát najevo. Tu se ozval Awarak a vysvětlil to Siberii trošku z jiného úhlu pohledu. Usmála jsem se na něj, v tom měl pravdu. Moc dobře jsem si pamatovala na své bratry, ovšem… Já jsem si vždycky raději vyhrála s Arnarmem. Tara s Daichim byli ti klidnější, my dva byli zase ti divočejší. “Ano, tatínek má taky pravdu,“ přitakáním jsem dala najevo, že s tím souhlasím. Vykoukla jsem z úkrytu, naše kožíšky byly už suché, venku nepršelo, což bylo skvělé. “Tak pojďme, rodinko, můžeme pokračovat v cestě,“ mrkla jsem na Siberii s Awarakem a vyšla ven. Zhluboka jsem se nadechla a vpustila do plic chladný podzimní vzduch. Listí na stromech se začínalo zbarvovat do červena a žluta. Otráveně jsem zakroutila modrýma očima. Asi bychom měli pomalu jít domů, abychom se domluvili na lovu na zimu, uvažovala jsem. Jenže jsem také chtěla na ten lov vzít všechny tři děti. Rozhodně by to pro ně byla dobrá zkušenost, kdyby pomáhali zatím asi jen nahánět, na srážení k zemi ještě nebyli dost silní. Ale nevěděla jsem, jak dlouho ještě budou Kezi s Arminiem pryč…

//Paseka