Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Awarak sice huboval, jak my na Alfu čekáme, zatímco naše dcerka si tam nakráčí jako by se nechumelilo. Ale věděla jsem, že to nemyslí zle, zkrátka bylo to naše mládě také občas splašené a já jsem byla ráda, že ji také vidím veselou, dychtivou a spontánní, ne jen zadumanou, vážnou a spíš tichou. Takže ani tak bych se na ni nezlobila.
Takže jsme čekání vlastně využili k odpočinku. Byl docela příjemný podzimní den, nejspíš už jeden z posledních. Sledovala jsem svého milovaného, jak nahrabal kolem nás a vlastně i pod nás trošku víc listí, takže jsme měli příjemné poležení. Spokojeně jsem se rozvalila a poslouchala jeho hlas. “Teď můžeme trošku odpočívat, když je na to čas,“ souhlasila jsem s úsměvem.
Brzy však mě z rozjímání vytrhnul hlas naší dcery, která se zase objevila u nás s omluvou. Bylo na ní vážně vidět, že má radost, takže jsem mohla být spokojená. Jen jsem pohodila hlavou, že se nic neděje a pozorovala křídla, která protáhla a která byla sice černá, jako většina její srsti, ale měla i zvláštní červený odstín. Chápala jsem, že asi potřebuje s Alfou probrat něco ohledně nich, protože my s Awarakem jsme tomu nemohli rozumět.
Co jsme ale mohli probrat, byly běžné magie. Kezi se nám svěřila, že její magií je oheň. Překvapeně jsem zamrkala. “Tobě už se projevila magie? To je skvělé,“ zaradovala jsem se. Ještě jí nebyl ani rok. Tedy, zbývalo už jen pár dní. Oči měla zatím však stále jantarové, ale to nebylo nic neobvyklého – mohou se zabarvit později a mohou tak i zůstat. “A jak se ti vlastně projevila? Povídej,“ zajímala jsem se. Vlastně jsem ani nevěděla, po kom tu magii zdědila, protože já ani moji rodiče ji neovládali, takže možná někdo z Awarakovy strany.
Kezi se také zajímala, jak jsme se měli my a kde jsou její sourozence. “Měli jsme se dobře. Arminius se u jezera také oddělil, vrátili jsme se do lesa jen se Siberií, ale o chvilku jste se minuly, trošku se prospala a zase někam běžela,“ řekla jsem jí v kostce, kde jsou její sourozenci. No doufala jsem, že Siberia nebude dlouho pryč a že se Arminius také brzy vrátí, protože zima už klepala na dveře a bylo by dobré, aby ji oba strávili v zázemí smečky.

Netrvalo dlouho a Siberka se od nás oddělila, rozběhla se směrem k úkrytu. Bylo mi jasné, že musí být už úplně hotová, i já bych uvítala šlofíka, ale to muselo počkat. No, ale evidentně muselo počkat všechno. Baghý měla podle všeho jednání a neměla na nás čas, zatím ani odpovědět, že o nás ví. Takže jsem si pohodlně aspoň lehla do barevného listí, které skýtalo příjemnou podestýlku. A zívnutí jsem raději potlačila.
Za chvíli však zase naše dcerka vystřelila z úkrytu a než jsem se nadála, oznámila nám, že vyráží zase na průzkum někam sama. Otec ji ještě stihl upozornit, aby byla opatrná. “To je taky taková neřízená střela,“ zavrtěla jsem hlavou s úsměvem a pohledem ji vyprovázela z lesa. Tiše jsem povzdychla. “Nějak rychle nám ty děti vyrostly,“ poznamenala jsem s pohledem upřeným na svého partnera. A přitom mi vytanula myšlenka, že… možná… ještě nejsme tak staří na to, abychom nezkusili ještě jednou si pořídit mláďata.
Ale možnost, abych to s ním zkusila probrat, jsem teď hned neměla, jako velká voda se u nás objevila druhá dcera. “Kezi! Ahoj,“ usmála jsem se na ni, když se posadila blízko svých rodičů. Vypadala, že je hodně nadšená, a nejen z toho, že je zase doma. Prozradila nám, že má hodně novinek. “Tak to jsem moc zvědavá, co nám povíš!“ Vybídla jsem ji. Pak jsem se zaměřila na její křídla, která už vypadala o něco víc, že jsou hotová a vlastně připravena k používání. V prvé řadě se ještě zajímala, jaké ovládáme magie. Naklonila jsem hlavu na stranu. “No kromě vody, kterou ovládám dobře a také vzduch, ještě trošku umím něco s iluzí, předměty a příkazem, ale to asi moc nestojí za řeč, moc jsem tyhle magie netrénovala.“ Vysvětlila jsem dceři. Dlouho jsme se ale bavit nestačily, protože si nejspíš všimla, že nedaleko nás je Baghý a tak se nám omluvila a běžela zase za ní. Nejspíš potřebovala zjistit informace o létání.

//Smrkový les

Siberia ještě chvíli nadšeně poskakovala a tvářila se, že vůbec není unavená. Jenže bylo jí to vidět především na zlatavých očkách. A také brzy změnila styl chůze. Ovšem my s Awarakem udržovali dekorum a na nic jsme neupozorňovali. I když naše mladá dáma měla nárok být unavená – však jsme byli dlouho pryč, měli jsme v nohách naťapáno dost kilometrů, a navíc ještě měla za sebou ten zkušební lov ryb.
Konečně doma! Jakmile jsme se propletli mezi stromy, které tvořili hranici lesa, spokojeně jsem si vydechla. A pak se zhluboka nadechla. No jo, ovocná vůně už byla téměř pryč, aspoň ta, kterou způsobovalo čerstvé ovoce a kvetoucí květiny a stromy. I když tady to prostě vonělo celoročně stále sladce a stále zajímavě. Ještě jsem ale věnovala svou pozornost části rodinky, která se vrátila se mnou, než jsem zabředla do pochvalných ód na svůj rodný les. “Lov ryb byl možná fajn, ale zajíci budou zajímavější. A taky náročnější, takže ti schvaluji, aby sis šla odpočinout,“ usmála jsem se na dceru a olízla jí obě tváře. Ach jo, byla to už velká slečna! “My s tátou budeme v lese, takže se nemusíš bát, že by nás nenašla. A pak hned vyrazíme na zajíce,“ mrkla jsem na ni a usmála se. Pak mi došlo, že bych asi měla dát vědět, že jsme doma. Cítila jsem tady dost pachů. Mezi nimi i snad některé neznámé. Zvedla jsem tedy hlavu a hlasitým zavytím dala o nás vědět. Mrkla jsem na svého partnera. “Vypadá to, že máme štěstí a Baghý je v lese. Asi bychom měli hned jít za ní a zjistit, co nového,“ řekla jsem nahlas svou myšlenku a vlastně jsem ani nečekala, co odpoví. Byla jsem si jistá, že se mnou bude souhlasit – odpočinek nás dvou musel na chvilku ještě počkat. Nejdřív důležitější věci. Nebylo těžké naši milou Alfu najít. A byla i ve společnosti Kayi. Nechtěla jsem jim samozřejmě hned neslušně vpadnout do rozhovoru, takže jsem se zastavila opodál a pozdravila obě vlčice kývnutím hlavy a počkala na to, až si ty promluví, případně zda nás pozvou ke konverzaci.

//Paseka

Podél hranic Smrkového lesa mi vše připadalo povědomé. I když samozřejmě jiné. Stromy byly mnohem vzrostlejší a mohutnější, než jsem si pamatovala. Navíc tu nebyly cítit žádné pachy, takže tady bylo evidentně mrtvo. Nejen, že tu nebyla smečka, ale taky tudy nikdo dlouho nešel. Trochu smutně jsem si povzdechla, ale co jsem vlastně čekala. No, co by, čekala jsem, že tady třeba ještě někdo žije… Sice se nám vyřešila možná komplikace, kdybychom přecházeli přes cizí území, ale aspoň jsem mohla pozdravit Atraye s Freyou, aspoň o nich jsem si myslela, že tady pořád žijí. Ale evidentně ne. Takže jsem jen očima přejížděla krajinu a vzpomínala na dobu, kdy jsem našla v tomto lese útočiště. Tenkrát ještě s Coedenem. A i když tu na nás byli hodní, svým způsobem jsem se tady vždycky cítila jako na návštěvě.
Přestala jsem se zaobírat myšlenkami, uvědomila jsem si, že Siberia pokládá další otázky, ale naštěstí Awarak byl teď ten pohotový, a tak dceři trpělivě odpovídal. Musela jsem se usmát, jak jsme se skvěle doplňovali. “Ano, táta má pravdu,“ přitakala jsem s úsměvem, abych nevypadala, že jsem oněměla. “K tomu nemám co dodat,“ přidala jsem ještě jeden zubatý úsměv a pohodila oháňkou. Na dceři bylo vidět, že začíná být unavená, což nebylo divu. Já bych sice také uvítala trošku odpočinku, ale na to jsem si ještě musela počkat – teď nás čekaly povinnosti ohledně smečky. “Nebo spolu můžeme zatím lovit zajíce, než přijdou tvoji sourozenci, abyste šli na lov vysoké pěkně společně,“ navrhla jsem ještě.
To už jsme se přiblížili k hranicím Borůvkového lesa. Samozřejmě jsem už cítila úlevu, že jsme po takové době doma. Jen mě trošku mrzelo, že se někde toulali dvě další děti, ale musela jsem si holt zvykat. Jen jsem doufala, že budou na zimu zpátky doma.

//Borůvkový les (přes Rozkvetlé louky)

//Jížní Galvatar

Bedlivě jsem se rozhlížela po místě, kterým jsme právě procházeli. Vůbec mi to tu nepřipadalo povědomé, přitom jsem měla za to, že okolí jezera mám dobře prozkoumané. Nicméně musela jsem také uznat, že kdysi se zdejší krajina trošku… no možná více… měnila, od té doby jsem ani neměla možnosti nebo možná ani náladu na nějaké průzkumy. A vlastně jsem možná ani netušila, kde všude se objevilo něco nového.
Rozhovor ohledně lovu pokračoval, Siberka se očividně docela těšila. Otec jí trpělivě vysvětloval, že budeme muset chvilku počkat, než vyrazíme, protože to trvá, než odpoví někdo na naše volání. To byla na jednu stranu pravda, na tu druhou zase jsem věděla, že když se chce, tak to jde vzít rychle. Rozhodně ale jsem chtěla především aby se zapojily všechny tři děti během prvního lovu. A kromě nás dvou by se klidně mohl přidat ještě jeden nebo dva vlci. Jenže záleželo na tom, kdo bude zrovna doma. Dovedla jsem si představit, že by bylo fajn, kdyby se zapojila Kaya s Erlendem, případně Adiram, pokud budou k dispozici. Nebo samozřejmě Baghý s Jinksem, abychom mohli také řešit nějaké záležitosti ohledně smečky. Už dlouho jsem s Alfou nemluvila, takže byl už také docela nejvyšší čas, abychom s Awarakem byli jako Bety v obraze.
Pak už jsme se dostali k místu, které mi bylo povědomé, i když bylo za ty roky jiné. Aspoň ten přístup sem – Smrkový les. Tiše jsem povzdychla a zavzpomínala na dobu, kdy jsme tu s Coedenem našli na čas útočiště, než jsme se dozvěděli o obnově Borůvkové smečky. Takže se smíšenými pocity jsem prošla mezi stromy. Věděla jsem, že tady už smečka není, což byla na jednu stranu škoda, asi by bylo fajn se pozdravit se starými známými, pokud by se tu ještě našli původní členové, jako třeba Freya s Atrayem, ale… Kdo ví, kde jim dnes je konec.

//Smrkový les

Souhlasně jsem přikývla dceřině poznámce, že Baghý je ta vlčice s křídly. Rozhodně byla díky tomu jedinečná a nepřehlédnutelná. Byla sice drobnější postavy, ovšem křídla jí dodávaly na jakési majestátnosti a především výjimečnosti. Okřídlenou Alfu jistě nikdo další neměl. No a naše druhá dcerka, jak se zdálo, měla být druhým vlkem s křídly, kterého znám. Dokonce tedy jsem ji sama přivedla na tento svět, ačkoliv původně bez křídel. Tyhle zvláštnosti šly mimo mě, ale byla to každého volba. I když v případě Baghý asi ne. A naší dcery… Asi je taky sama nikde nevyprosila, nikde přece zatím nebyla, takže… Nejspíš Život nebo Smrt si řekli, že jedno z mých dětí takto ozdobí… Raději jsem přestala nad tím přemýšlet, stejně bych se jen dohadovala.
Raději jsem se zamyslela, jestli jsem někdy potkala vlka jménem Iva, co právě zmínila Siberka. Ale nejspíš jsem byla vedle jak ta jedle. Možná to byl někdo nový a neměla jsem ještě možnost k seznámení. “Jestli je stále u nás ve smečce, tak se jistě zase potkáte,“ řekla jsem nakonec. No, vlastně naše děti neskutečně rychle rostly, brzy budou mít jeden rok na tomto světě za sebou. Takže bych se měla začít připravovat na to, že nás brzy také opustí. Ať už dočasně v rámci poznávání zdejšího kraje nebo na trvalo. Ale zatím jsem se rozhodla, že to pustím z hlavy.
Pak ale přišla zvláštní otázka ohledně toho, jestli má Arminius svou sestru rád. Takže jsem dceru ujistila, že samozřejmě ano, jen to neumí dát najevo. Tu se ozval Awarak a vysvětlil to Siberii trošku z jiného úhlu pohledu. Usmála jsem se na něj, v tom měl pravdu. Moc dobře jsem si pamatovala na své bratry, ovšem… Já jsem si vždycky raději vyhrála s Arnarmem. Tara s Daichim byli ti klidnější, my dva byli zase ti divočejší. “Ano, tatínek má taky pravdu,“ přitakáním jsem dala najevo, že s tím souhlasím. Vykoukla jsem z úkrytu, naše kožíšky byly už suché, venku nepršelo, což bylo skvělé. “Tak pojďme, rodinko, můžeme pokračovat v cestě,“ mrkla jsem na Siberii s Awarakem a vyšla ven. Zhluboka jsem se nadechla a vpustila do plic chladný podzimní vzduch. Listí na stromech se začínalo zbarvovat do červena a žluta. Otráveně jsem zakroutila modrýma očima. Asi bychom měli pomalu jít domů, abychom se domluvili na lovu na zimu, uvažovala jsem. Jenže jsem také chtěla na ten lov vzít všechny tři děti. Rozhodně by to pro ně byla dobrá zkušenost, kdyby pomáhali zatím asi jen nahánět, na srážení k zemi ještě nebyli dost silní. Ale nevěděla jsem, jak dlouho ještě budou Kezi s Arminiem pryč…

//Paseka

Zdálo se, že s novým dnem už přichází o maličko moudřejší počasí. Nebo přinejmenším přestávalo pršet, takže jsme mohli brzy zase vyrazit na cestu, abychom zase nedřepěli dlouho na jednom místě. A jelikož jsme byli v malém skalisku, využila jsem poměrně skrytého prostoru, abych pomocí magie zase jednou přivolala teplý vánek, kterým nám třem pěkně vysoušel koužíšky. Byla to vážně občas užitečná věc, zvlášť v tomhle počasí, když už jsem neovládala magii ohně, která by nás asi zahřála víc, ale lepší něco než nic. Jen jsem doufala, že Ari a Kezi jsou taky někde schovaní, aby nebyli nastydlí.
Stočila jsem ucho k Siberii, protože položila otázku. No, a docela zásadní. A já ostuda na ni neznala odpověď. “Abych pravdu řekla, to je teď těžké říct. Jsou bohužel vlci, kteří se třeba během léta rozhodli, že se nevrátí, ale nedali nám vědět. Takže to všechno se asi dozvíme podle toho, kdo bude zpátky doma. Rozhodně ale musíš znát Baghý a Jinkse, jejího partnera, kteří jsou Alfami. My s tátou jsme jejich zástupci, tedy Bety. Taťka je k tomu ještě lovec smečky a já jsem pečovatelka, měla jsem vždycky na starosti vlčata, když jejich mamky plnily povinnosti smečky na lovu, nebo si chtěly někam vyrazit samy,“ začala jsem povídat dceři něco o smečce. No, ne jen tak něco, tohle bylo přeci důležité. “Možná ses potkala i s některým z dětí Alf, mají celkem čtyři. Ale nevím, jestli zůstali s rodiči, nebo se vydali po svých vlastních cestách. Nicméně člena Borůvkové smečky poznáš tak, že sladce voní, stejně jako já, ty nebo tatínek. A tvoji sourozenci,“ uzavřela jsem s úsměvem a pohlédla na Awaraka, jestli chce něco doplnit. Ale podle všeho byl můj výklad dostačující.
Už jsem chtěla zavelet, abychom pokračovali v cestě, když tu najednou dcera položila otázku, která mě… vyděsila? Překvapila? Ona ji teda položila s naprostým klidem, ale… “Jak jsi přišla na to, že tě Arminius nemá rád?“ Překvapeně jsem na ni vyvalila modré oči. Pak mi došlo, proč si to asi myslí. “Myslíš proto, že tě pořád škádlí a zlobí? On to nemyslí zle,“ ujistila jsem ji s úsměvem. “Je takový rozverný. A je sám kluk mezi dvěma holkami, ale nemusíš se bát. Tebe i Keziah má moc rád, jen to asi ještě neumí dát najevo,“ drcla jsem do ní lehce.

//VVJ

Počasí zrovna moc naší cestě nepřálo. Obloha, která byla několik dní absolutně bez mráčků a bylo vydatné léto, se pomalu začínala měnit v typicky podzimní. Chvílema pršelo docela nepříjemně, takže jsem si říkala, že jsme asi měly vyrazit do nějakého lesa rovnou. Na druhou stranu jsem v dálce zaslechla i nějaké hromy, takže jsem jen mohla doufat, že nás to nepotká právě někde v lese. Každopádně aspoň jsme nebyly daleko od Borůvkového lesa, takže bychom se tam mohly případně běžet schovat do úkrytu, než vše pomine, abychom nebyly ohrožené možnými padajícími stromy, pokud by do nich uhodil blesk. Při té představě jsem se otřásla, protože jsem si vzpomněla na požár lesa, který zabil Naomi.
Raději jsem na to přestala myslet a navrhovala Siberce, že bychom je už mohli zapojit do lovu. Awarak souhlasně přikyvoval. Asi ani on nemohl uvěřit tomu, jak jsou naše děti už velké a kromě toho, že se budou moci zapojovat do lovu, se hlavně brzy osamostatní. Mohli jsme jen doufat, že se aspoň jedno z našich trojčátek rozhodně zůstat v Borůvkovém lese. Jak jsem je zatím poznala, něco mi říkalo, že by mohl snad syn zůstat doma. U Siberky jsem byla tak na vážkách, ale něco mi říkalo, že toulavé tlapky bude mít hlavně Keziah. Jen jsem doufala, že ať už se naše děti rozhodnou ohledně svého života jakkoliv, nezatoulají se tak daleko, aby se ocitli mimo území Gallirei, aby se za námi nemohli podívat…
“Nu, to se teprve uvidí, kdo všechno se zapojí,“ odpověděla jsem Siberii na otázku. Pak jsem si všimla, že kousek od nás je docela velké a sympatické skalisko, kde bychom se mohli na okamžik schovat před deštěm. “Podívejte, tady bychom se mohli na chvíli schovat,“ ukázala jsem tlapkou určitým směrem a vydala se hned tam, Awarak nám byl v patách. “Zdá se, že léto pomalu končí,“ řekla jsem zamyšleně, když jsem se oklepala, abych z chlupů dostala co nejvíc vody. “Na nošení na hřbetu jsi opravdu už velká,“ odpověděla jsem Siberii s úsměvem. “Ale snad se k nám na lov přidá i Baghý,“ dodala jsem s úsměvem.

Spokojeně jsem si užívala osvěžující vánek, který se opíral do mého kožichu a vdechovala vůni jezera. Nevěděla jsem, kdy se tu zase objevím, takže jsem si musela nasát vodu a zdejší okolí do zásoby do všech pórů svého těla. Vážně jsem se možná měla narodit jako ryba. Jen bych musela být ostražitá, aby mě neulovil nějaký vlk nebo jiný tvor, třeba medvěd. Při té představě jsem raději zavrtěla hlavou. A raději jsem takové úvahy nechala být.
Siberka mezitím dojedla rybu. Netvářila se nijak nadšeně, ale ani extra zklamaně. Takže jsem usoudila, že když bude potřeba, tak si nějaké rybí maso dá, nicméně se nad tím asi nebude ošklíbat tolik, jako já. Než jsem stačila navrhnout, abychom se vydali někam dál na cestu, protože ačkoliv tohle bylo moje oblíbené místo, bylo mi jasné, že musíme zase vyvinout nějakou aktivitu. I když zatím Siberka nevypadala, že by se tu nudila. A Arminius s Keziah si našli nové známé, respektive se seznámili s jinými členy smečky, paradoxně na jiném místě než doma. Ale chápala jsem, že přes léto chtějí být všichni pokus možno mimo smečku, prozkoumávat krásy našeho krásného kraje Gallirejského a tak… Než bude všechno pod sněhem. Takže jsem se na okamžik zamyslela a mrkla na partnera s dcerkou. Určitě se ještě podíváme na nějaká další území,“ ujistila jsem Siberku s úsměvem. “Ari s Kezi nás asi dojdou později,“ dodala jsem zamyšleně. Byla jsem ráda, že s námi zůstal aspoň jeden potomek. Sice trávit zase nějaký čas sami dva by bylo určitě fajn, ale já si teď chtěla užívat co nejvíce chvil ještě se všemi dětmi, dokud se nám nerozutečou do světa. “A pak se samozřejmě ukážeme doma. Podzim klepe na dveře a vám bude brzy rok, takže už vás zapojíme do lovu vysoké,“ mrkla jsem na dceru spiklenecky, aby měla příslib nějaké zajímavé události. “Připravíme tak zásoby na zimu a vy se naučíte něco nového,“ dodala jsem, zatímco Awarak přikyvoval. Ještě jsem se rychlým pohledem rozloučila s jezerem, pohledem zkontrolovala spící Keziah, která nás snad později dojde, nebo se sejdeme v Borůvkovém lese, a mohli jsme jít.

//Jižní Galvatar

“Ryby není někdy moc snadné ulovit, jsou kluzké, a tak se snadno sklouznou, když je nechytíš dostatečně pevně. Ale neboj, stačí pořádně trénovat a půjde to samo,“ usmála jsem se na zklamanou dceru, které se lov nepodařil. “A až budeš také o něco větší, budeš mít silnější stisk v zubech,“ dodala jsem ještě. Taťka ovšem byl zdatný lovec ryb, takže svůj úlovek daroval Siberii, aby ho mohla ochutnat.
Mezitím jsem se rozhlédla kolem. Bylo tu vážně nějak přeplněno, už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem tu naposledy viděla tolik vlků. I když to úplně nevypadalo, že by sem šli všichni se vyloženě ochladit. Nicméně nikdo ze starých známých se neukázal. Docela škoda, některé tváře bych zase ráda viděla, i když kdo ví, kde je všem konec. Poslední roky jsem žila jen v Borůvce jako v bublině a vídala se jen s rodinou a členy smečky. Nevadilo mi to, to vůbec ne, čím jsem byla starší, tím jsem byla spokojenější ve své „borůvkové bublině“.
Siberka se samozřejmě zajímala, proč já nemám moc ráda ryby. I Awarak se na mě se zájmem podíval, asi čekal nějaký zvláštní příběh, ale to jsem ho musela zklamat – nic velkého v tom nebylo. “Moc mi nevoní, ani to maso mi nechutná, ale nevím proč. Mám to tak od mala,“ vysvětlila jsem sama. “A jak sama říkáš, zajíc je zajíc,“ mrkla jsem na dcerku, která usoudila, že ryby jsou fajn, ale na zajíce to nemá. Taťka pak doplnil, že ryby jsou docela dobrá věc, pokud je někde dlouho na cestách a nemá zrovna po tlapce nikoho, kdo by pomohl s lovem něčeho většího a zajíci třeba zrovna nejsou.
“Tak jsme se občerstvili a posilnili, to bychom se mohli jít ještě někam podívat, co vy na to?“ Navrhla jsem těm dvěma. Ohlédla jsem se po zbylých dvou dětech. Erlenda jsem najednou nikde neviděla, ale nejspíš Kezi s ním neodešla a někde byla chvilku sama. Arminia jsem zahlédla ještě ve společnosti starší kamarádky. Třeba se také budou chtít přidat, napadlo mě.

Dál jsem se do lovu nemíchala. Nechala jsem to pěkně na Awarakovi. Šlo mu to dobře, i když chvíli byl zmatený, když se dcera na chvíli nepochopitelně vzdálila. Ale fajn, nešla nikam pryč, bylo to v pořádku. Šla jen stranou. Ještě jsem houkla malou poučku a čekala, jak se bude situace vyvíjet dál. Něco mi ale říkalo, že naše dcera asi nebude úplně nejtrpělivější lovkyně. Aspoň ne teď. Vlastně z našeho tria pytle blešek by byla trpělivá snad jen Kezi. Po očku jsem zkontrolovala dvě další ratolesti, které byly evidentně ve společnosti nových kamarádů spokojení, takže i já jsem mohla být spokojená a klidná.
Awarak vítězoslavně vylovil rybku. Ovšem Sibi, po chvíli číhání, si začala stěžovat. Otec jí trpělivě vysvětloval, že právě při lovu ryb je důležité být trpělivý. Ano, vlastně tím, jak teď jednu ulovil, tak se ostatní, které byly poblíž, lekly a bylo jasné, že se nějakou chvíli neukážou. Nebo bychom se museli přesunout na jiné místo. Nicméně aspoň mohla dcerka ochutnat, jak taková ryba chutná. Já jsem se oklepala už jen při té představě. Ale nedala jsem to najevo, aby si snad malá nemyslela, že mě musí napodobovat. I když bylo dost dobře možné, že bude v tomhle po mě, aniž by to věděla. Ostatně i Awarak jí prozradil, že já ryby moc nemusím. “Nejdřív pěkně ochutnej čerstvou rybu a uvidíš, jestli ti bude chutnat,“ vybídla jsem ji s úsměvem a přišla k Awarakovi blíž. “Dobrá práce, taťko lovče,“ olízla jsem mu čenich a sledovala, jak bude dceři chutnat rybí maso.

Naštěstí i nápad zkusit lovit ryby se setkal s kladným ohlasem, takže jsem mohla být ráda, že se nám i třetí dítko nerozhodne odejít a seznamovat se raději s někým jiným než trávit čas s rodiči. V tomhle jsme měli trošku mezery, takže jsem si tak říkala, že kromě lovu ryb bychom se měli také už zaměřit na lov zajíců. Aby si ty naše dětičky, až se začnou toulat po okolním světě, byly schopné ulovit nějaký dobrý kus žvance. Ovšem to muselo počkat, až budeme doma v lese. Teď tedy ryby. Jelikož to nebylo mé oblíbené jídlo, nechala jsem to na Awarakovi a poodešla jsem kousek dál na břeh, posadila se do stínu a tiše sledovala, jak si ti dva vedou. Samozřejmě jsem byla připravená se případně k nim přidat. Aspoň tedy ulovit nějakou rybu a dát ji dceři.
Můj milovaný partner byl zdatný lovec, po krátkém úvodu, co musí udělat Sibi pro to, aby se objevily rybky a jak pokračovat, ponořil na několik vteřin hlavu pod vodu, aby vzápětí předvedl svůj slušný úlovek. “Hlavně nezapomeň zadržet dech, pod vodou se nedá dýchat!“ zavolala jsem na Siberii ještě jedno malé poučení. Nerada bych, aby se nám naše malá lovkyně utopila.

Holky naštěstí vzaly bratrovo vyjadřování s klidem, takže aspoň se nám nerozpoutala nějaká hloupá hádka. Byly to rozumné slečny. Musela jsem se však usmát, když Siberka přišla s nápadem, abychom jejího bratříčka vyměnili. Keziah svou sestru podpořila. No, pomalu se jim také blížila puberta, takže bylo jasné, že dříve nebo později si možná polezou na nervy víc. I když kdo ví – u Kezi jsem si nedovedla představit, že by se nějak extra změnila. To možná spíš jen Arminius bude vymýšlet hovadiny. Awarak jim vysvětlil, že to nejde a já ho přikyvováním podpořila. A stejně tak jsem souhlasila s jeho návrhem, že si vyjde se synem na nějakou tu chlapskou procházku a vysvětlí mu, jaké věci a slova se moc nesluší, i když se jedná o pošťuchování jeho sester. “Však on z toho vyroste,“ ujistila jsem dcery s úsměvem. Jen jsem jim nedokázala říct, kdy to asi bude.
Všimla jsem si mladé vlčice opodál. Také Arminia zaujala, protože sestry jeho výzvy ke hře nijak neopětovaly. Dlouho jsem si ji prohlížela, ona mě poznala evidentně dřív, protože mě pozdravila. Náhle mě trklo, že to bude jedna z dcer Baghý. Úsměv a pozdrav jsem jí oplatila a nechala syna, aby se šel seznamovat. Snad mi ho nepošle zpátky jako nevychovaného floutka, pomyslela jsem si. Ale věřila jsem v synovo dobré vychování. A především se s Háti ještě nezná dost dobře na to, aby si mohl dovolit nějaké ty přezdívky. A kdyby přeci jen, tak by ho starší společnice jistě usměrnila. Ještě chvíli jsem ji pozorovala – vlastně jsem se neměla co divit, viděla jsem na vlastních dětech, jak rychle rostou – takže nic zvláštního, jaká je z ní velká slečna. Nicméně jsem neměla moc příležitost si s ní popovídat a poznat se s ní. A ani s jejím otcem jsme se doposud k tomu nedostali.
Také Keziah si brzy našla jinou společnost. Tiše jsem povzdychla. Jasně, s rodiči byla nuda. Ačkoliv otravný bratr odešel. Je přece normální, že se chtějí seznamovat s dalšími vlky, vždyť na to mají věk, napomenula jsem se v duchu. Ovšem uklidnilo mě, že i jejího společníka znám. Ačkoliv jsem ho ještě s těmi modrými znaky neviděla, hned jsem ho poznala – naše milého nemluvného dobráckého medvěda. Usmála jsem se na něj na dálku, abych ho ujistila, že mi nevadí, že Kezi za ním odešla a především že o tom vím. Sice si s ním dcera moc nepopovídá, ale… Ona sama toho moc nenamluvila, takže možná spolu budou komunikovat spíš prostřednictvím myšlenek, které snad Erlend umí posílat a také budou spolu něco objevovat.
Mrkla jsem na Siberii – jediné ze tří dětí, které s námi zůstalo. Alespoň prozatím. “Co říkáš, Siberko, když teď máme otravného bratra na chvíli pryč, co zkusit ten lov ryb?“ Mrkla jsem na ni s návrhem. Pak jsem také pohlédla na Awaraka, jestli se k nám přidá. Ostatně klidně mohl lov zahájit, já jsem ty šupinaté slizké potvory mít v tlamě nepotřebovala. Ale kdyby nebylo zbytí… Jako názornou ukázku bych to holt musela vydržet.

Sice jsme se snažili a vytvářeli různé vlnky a gejzíry, ale děvčata byla spíše odtažitá a držela se pozadu. Kupodivu obě dvě, takže to na mě zapůsobilo jako ledová sprcha a raději jsem toho zase brzy nechala. Evidentně se jim ty vodní hrátky zase až tak nelíbily. Nebo se jim nelíbilo mít mokré kožichy, nebo já nevím. Jasně, u Kezi jsem trošku už byla zvyklá, že už od malička je trošku víc samotářská, moc toho nenamluví, spíš je přemýšlivá a zdrženlivá, ovšem od Siberky mě ta odtažitost taky docela zarazila. No, evidentně nejsou hrátky u vody zase až tak skvělé, jak jsem si myslela, povzdychla jsem si v duchu, i když aspoň Arminius vypadal, že ho to baví. A nikdo neřekl nahlas, že jsme trapní nebo tak. To bych se asi vážně šla zahrabat pod hladinu. Ach jo.
Awarak synkovi trpělivě vysvětloval, co je to ryba. Na to, aby si je mohl prohlédnout, si musel zatím počkat. Stejně tu začínalo být kupodivu docela dost vlků, až mě to zarazilo. Jako malá jsem si pamatovala, že tu bylo často dost plno, ovšem když jsem se vydala na toulky po okolí, bylo tu skoro vždy pusto prázdno. Evidentně ale teplé počasí lákalo mnohem více vlků k osvěžení než jindy. Ale nikoho známého, koho bych mohla pozdravit, jsem neviděla. A ani nikdo nejevil zájem o naši skupinku, takže na jednu stranu taky dobré, i když by bylo fajn, kdyby se děti s někým seznámily.
Přestala jsem sledovat okolí a zaznamenala jsem poznámku Kezi o tom, že už lovila myši. Ano, o tom se předtím zmínila, takže jsem ji ujistila, že se jí ta zkušenost bude hodit, až se budeme učit lovit zajíce, i když je to přeci jen něco jiného.
Po chvilce se k nám přiblížila Siberia, tak jsem doufala, že se přidá ke hře. Místo toho se však zajímala, jestli bychom se „tam mohli jít podívat.“ Trochu nechápavě jsem na ni koukla, stejně jako Awarak, ani jeden jsme netušili, jaké byly její momentální myšlenkové pochody, kam se chtěla jít podívat. Zapátrala jsem v paměti, o čem všem byla řeč cestou sem. Pak mi svitlo, že má možná na mysli fakt, že její sestra má křídla a ona ne, ani nic podobného, takže za tímto účelem by musela navštívit Smrt nebo Život. Tak jsem se dovtípila, že myslí jednoho z nich, nicméně raději jsem počkala, co odpoví svému otci, který se jí zeptal.
Zatím Arminius častoval své sestry přezdívkami. Trošku jsem se zamračila. Awarak se také starostlivě zajímal, jestli už to nepřehání. “Chápu, že se je snaží vyprovokovat k nějaké akci nebo hře, ale takhle vyjadřovat by se nemusel,“ připustila jsem zamyšleně. Na této trojici vlčat jsem se mohla ujistit, jak je každý absolutně jiný. Jasně, každý jednotlivec je individualita, ale také především společně působí úplně jinak než jejich tři starší sourozenci. To mě nutilo se trošku zamyslet nad tím, jestli by zvládli táhnout za jeden provaz, kdyby náhodou něco. Ovšem věřila jsem, že ano – určitě by se postarali jeden o druhého. Ať jsou jacíkoliv, ať se škádlí nebo nereagují, jistě by se v případě nouze spojili.

Byla jsem vážně moc ráda, že jsme vyrazili někam mimo smečku, já osobně jsem tohle potřebovala jako sůl. Ne, že bych neměla svůj rodný les ráda, to ani náhodou… Ale už tomu bylo vážně dlouho, co jsem byla někde jinde. Vždyť od porodu jsem se zdržovala stále doma. A jelikož našim dětem bylo už víc než půl roku… Jakože cože? Dávalo smysl, abychom se s nimi také podívali někam jinam. Arminiovi se jezero líbilo. Vlastně teď měl možnost vidět vodní plochu mnohem větší, než je tůňka u nás doma. “Větší než jezero je snad už jenom moře, ale to jsem ještě nikdy neviděla,“ odpověděla jsem synovi, jestli je něco většího, než tohle jezero.
Samozřejmě Awarakova výzva ke hře nezůstala bez odezvy, takže jsme za chvilku byli zmáčení všichni do jednoho. S úsměvem jsem pozorovala Kezi, která varovala bratra, aby byl opatrný a čekala na jeho reakci. Kupodivu ji jen vyzval k tichu. Víc se tím nezabýval. Awarak pak pomocí tlapek vytvářel vlnky. Mohla jsem sice zamachrovat a pomocí magie vytvořit nějaké větší, nebo zase vyrobit nějaké koule nerozbitné, které by děti mohly zkoušet lovit, ale zatím jsem to nechala být a pomáhala jsem vytvářet malé vlnobití pomocí tlapek. Občas jsem se zvedla na zadní a rychle a prudce zase předními dopadla na dno jezera, abych vytvořila nějaký ten příjemný osvěžující gejzír. “Voda je nejlepší,“ kývla jsem na synovu poznámku, že je s vodou bžunda a věnovala mu jednu soukromou spršku na hlavu.