Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Awarak byl živ a zdráv – a podle všeho neměl nikde žádné zranění. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, proč hned jsem myslela na nejhorší, ale… Přeci jen vyrazil na lov zajíce a byl pryč celou věčnost! Ovšem ten jeho zmatený pohled, byť jen krátce, mi hned napověděl. Mohla jsem být vlastně ráda, že trefil domů, mohl bloudit po celé Gallirei. To bych asi nezvládla a musela bych někomu dát děti na hlídání, abych ho mohla jít hledat. Naštěstí to ale nebylo potřeba. Byl zpátky. Začala jsem tedy na něj pomalinku promlouvat a vysvětlovat mu, kdo jsem já a ta malá vlčátka, že jsou naše děti. Nehorázně se mi ulevilo, když mě oslovil jménem s tím, že mě poznává. Navíc dodal, že na tom má svůj podíl nějaká sova. Snažila jsem se marně vzpomenout. Po chvíli jsem si vybavila, jak mi o nějaké sově vyprávěl. Pro nás ostatní byla asi neviditelná, já jsem tu aspoň nic takového nespatřila, ale evidentně jemu pomohla si vzpomenout, kdo je a kdo jsme my. “Hlavně, že jsi už zpátky a v pořádku,“ oplatila jsem mu polibek a otřela se o něj.
Pak jsem se ohlédla do míst, odkud jsem přiběhla. Arminius si vesele hrál s Erlendem. Byla to docela pěkná podívaná, jak se ti dva válejí ve sněhu a mají z toho děsnou bžundu. Hned mi bylo jasné, že maličký má teď nového kamaráda. Což bylo fajn. Všimla jsem si, že se k nim přidala Omórika, jedna z dcer Baghý. No vida, konečně maličcí poznají další členy smečky a budou se také moci socializovat. Ale začínala jsem mít starosti, protože jsem pociťovala docela nepříjemný chlad. Zima se ve své moci vyžívala, o tom žádná. Jen jsem doufala, že nebudu muset děti za chvíli zase zahnat do úkrytu, aby se trošku ohřály. Sice byly teď rozdováděné, takže než jim dojde, že je chladno, asi chvíli potrvá. Navíc takhle rozjívené by se asi šly nerady schovat. Na druhou stranu jistě budou unavení. A kdyby šli i Erlend s Rikou s námi, aby se maličcí s nimi lépe seznámili…
Za chvilku se k nám přibatolila Siberia. Přitulila se ke mně a pozdravila. Olízla jsem jí čumáček. “Podívej, Siberio, tatínek se vrátil z lovu,“ mrkla jsem na naši dcerku a okázala na jejího otce. Měl by si je také začít konečně užívat, teď už to byla tři samostatná šídla. “Není ti zima?“ Zeptala jsem se ještě starostlivě dcery. Lehce jsem ji pohladila čenichem po zádech. Zatím se nechvěla, ale to mohla být jen otázka času.
Můj zrak pak padl na zajíce, kterého ulovil Awarak původně pro mě. Jelikož ale naše děti už byly větší a měly vlastní zoubky, asi bylo načase, aby začaly také ochutnávat maso. Přeci jen moje mléko už jim moc dlouho stačit nebude. Vzala jsem zajíce do zubů a rozdělila ho na několik částí. Sníh okolo se zabarvil rudou krví a vůně masa se rozlila všude kolem. “Děti! Máte hlad? Pojďte ochutnat zajíce!“ Zavolala jsem na Kezi a Arminia, kteří si hráli s Erlendem.

//No jsme vůbec všelijak pomíchaní :D

V hlavě jsem uslyšela nějaký hlas. V první chvíli jsem se polekala, protože to samozřejmě nebyly mé vlastní myšlenky. Navíc to znělo jako gratulace. Ach, aha! Pohlédla jsem na Erlenda, který se teď usmíval ještě víc než před chvílí. Takže nejspíš ovládal magii myšlenek, takže ačkoliv nemluvil, mohl se mnou komunikovat tímto způsobem. To bylo skvělé. Aspoň nějak jsme se mohli domlouvat. Oči měl modré jako já, tudíž jeho vrozenou magií byla voda. Těžko říct, do jaké míry ty myšlenky ovládal, nicméně krátké vzkazy asi uměl předávat. Úsměv jsem mu oplatila. “Děkujeme,“ hlesla jsem jen. Dětem se evidentně líbilo, že se tu objevil někdo nový na hraní, já sama jsem vlastně se až tak moc zatím nezapojila, za což bych se měla stydět. Nicméně Arminius toho hned využil a začal s Erlendem dovádět. Ani jedno z dětí nereagovalo nijak na jeho jméno, ani ho nezkoušeli vyslovit, takže jsem to brala tak, že pro ně je to zatím asi nezajímavé. Ostatně budou toho mít pak asi na zapamatování dost, i když… Nevěděla jsem, kdo vlastně aktuálně u nás zůstal, když jsem nepočítala Baghý s rodinou a Adirama s Kayou. Nu, to snad vyjde brzy najevo.
Mé přemítání brzy vyrušila Kezi, která za mnou přicapkala s jakousi rostlinkou. “No podívejme, to jsi našla?“ Usmála jsem se na ni. Rostlina vypadala celkem odolně, ačkoliv jsem neměla vůbec ponětí, co je zač. Doufala jsem tedy, že se dcerka nezeptá. I když holt jsem nemohla být vševědoucí. Na učení o rostlinách by byl dobrý vlk s magií země. Znovu jsem mohla trošku zalitovat, že tu s námi Sigy nezůstal déle, chtěla jsem se o něj něčemu přiučit. Nebo i on sám mohl později učit mé děti, ale s tím se teď nedalo nic dělat. Holt jim předáme ty znalosti, které máme my sami.
K mým uším se doneslo zavytí. Mohla jsem už nějakou chvíli i cítit jeho pach, ale byla jsem zabraná do myšlenek a hlídání dětí. Srdce se mi zatetelilo. Konečně byl zpátky! Byla jsem si jistá, že bude mít radost, že jsou mrňousci venku z úkrytu, a určitě bude koukat, jak vyrostli, ale… Něco se mi nezdálo. Takový pomalý, váhavý krok mu nebyl podobný. Využila jsem toho, že děti jsou teď zaměstnané hrou a objevováním a že je tu Erlend, i když jsem neběžela daleko – jen několik metrů mezi stromy. Bylo mi jasné, že si toho děti brzy všimnou, nebo minimálně jedno a bude zvědavé, kam běžím, proto jsem musela využít toho, že jsme sami. “Awaraku! Konečně jsi zpátky!“ Zavolala jsem na černobílého vlka s červeným šátkem kolem krku. Když se na mě podíval cizím a zmateným pohledem jantarových očí, jako by moje srdce na okamžik pohltil mráz. Nikdy předtím jsem ho tak neviděla, ale bylo nad slunce jasné, kolik uhodilo. Měl výpadek! Přišla jsem k němu opatrně blíž. Pamatovala jsem si, co jsem mu tehdy slíbila. “Awaraku, tady jsi doma, v Borůvkovém lese,“ začala jsem něžným konejšivým hlasem. “Já jsem Aranel, tvoje partnerka. A tam vzadu jsou naše děti, hrají si s Erlendem,“ pokračovala jsem v povídání. Nevěděla jsem, co všechno mu musím ještě povědět. Nevěděla jsem, kdy se jeho pohled změní v chápavý a poznávající. Ale doufala jsem, že mu to všechno teď připomenou ta známá místa, kde byl doma.

Sníh byla opravdu dobrá věc. Jako malá jsem v něm samozřejmě také ráda řádila a dováděla. Ale čím jsem byla starší, tím méně možností hrát si jsem měla. Nebo možná jsem jen neuměla někoho vyzvat, kdo ví. Možná jsme se kdysi s Coedenem taky uměli zabavit sněhem. Ale to mi připadalo jako tak dávná historie, že to snad ani nemohla být pravda. Ovšem samozřejmě připomínkou mi byly starší děti, které se teď nacházely kdo ví kde. A samozřejmě také nějaké ty vzpomínky na Coedyho. I když nejčastěji se mi vybavovalo, když mi za ucho dal chrpu. Díky své magii země ji pak nechal rozkvést znovu a znovu pokaždé, když uschla.
Momentálně jsem však mohla pozorovat kreativitu a hravost těch mladších dětí. Snaha chytat vločky holkám vydržela docela dlouho. Hlavně tedy Kezi, která byla celkem neposeda a u jedné činnosti nevydržela. Ani fakt, že se ona i Siberia ocitly na zemi a se smíchem se válely, je nijak nerozházel. Můj pozdější nápad, aby zkusily sníh nabrat na jazyk, se nijak moc neosvědčil. Respektive Kezi tomu moc nevěnovala pozornost, Siberia zase pro změnu chtěla pořád chytat ty malé vločky. “Na zemi jsou to ty samé, co se snažíš chytat v letu, zlatíčko,“ začala jsem vysvětlovat dcerce, která se o mě opírala a vypadala poněkud nešťastně. “Jen takhle na zemi jsou v hloučku, je jich více na sobě a tvoří dohromady tuhle pěknou pokrývku,“ snažila jsem se vysvětlit co nejjednodušeji. Zatím jsem se ale pro jistotu zdržela vysvětlování o tání v kontaktu s teplým dechem. Pak by přišlo vysvětlování, proč netaje i studená voda. Ovšem fakt, že sníh je jiné skupenství, by bylo na ně moc složité.
Zatímco jsem čekala, jestli bude mít Siberia ještě nějakou otázku, mrkla jsem na činnost Keziah, která se vesele ve sněhu válela, vytvářela různé otisky sebe samé i tlapiček a tím vznikaly celkem zajímavé obrazce. Než jsem stačila něco říct, ozval se zase Arminius. Opět se dožadoval pochvaly, evidentně mu na tom dost záleželo. Ostatně také on se pustil do vytváření všelijakých obrazců. Zvedla jsem se a přišla se podívat blíž, přitom jsem pohledem vyzvala Siberiu, aby šla se mnou. Třeba to bude chtít taky zkusit. “Jste šikulky,“ usmála jsme se na dceru i na syna, který však nelenil a rejdil ve sněhu pro změnu čumáčkem. Tak nějak jsem si představovala, že v podzemí pracuje krtek, který rozrývá zeminu a na povrchu pak vznikají hromádky.
Erlendův pach se přiblížil. Stál teď opodál u stromů, koukal na naši skupinku, usmíval se od ucha k uchu a vrtěl ocasem. Byla jsem ráda, že přišel za námi, aspoň jsem je mohla seznámit. Vlastně ještě dosud nikdo jiný nevěděl, že jsme se s Awarakem stali rodiči. “Ahoj,“ usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. Ujistila jsem ho tak, že mu nebudu bránit v seznamování. Ostatně i kdybych chtěla, děti by na to jistě měly jiný názor. “To jsou děti mé a Awaraka. Keziah, Siberia,“ ukázala jsem čumákem na dcery. “A Arminius,“ vyslovila jsem jméno prvorozeného synka, kterému se strýček evidentně líbil, protože se za ním přiřítil a vyzýval ho ke hře. Lehce jsem tedy kývla, že ničemu nebráním. Jen jsem si nebyla jistá, jestli jeho jméno nebude pro děti jazykolam. “Děti, tohle je strýček Erlend… Anebo mu můžeme říkat Ljós?“ Podívala jsem se na Erlenda, jestli jméno, které mu dala Baghý, můžu ještě používat a nebude mu to nepříjemné. Na druhou stranu je asi jednodušší na vyslovování. Jen jsem ještě doufala, že tím nezamotám dětem hlavu, že má někdo dvě jména.

Evidentně to byl moc dobrý nápad, že jsem vyvedla děti ven. Ale i kdyby nebyl sníh, měli by toho na průzkum dost. Nicméně rozhodně bylo příjemnější, že napadl sníh, ve kterém si mohl hrát, než kdyby pršelo a museli bychom zůstat v úkrytu. No, možná bychom mohli na chvilku ven, ale dovedla jsem si přestavit, jak by se jim líbilo lítat v kalužích, takže by byli celí mokří a zablácení, takže by bylo o dost složitější dostat je zpátky do tepla. Takhle jsem mohla být spokojená.
Vesele jsem pozorovala dcerky, jak se snaží chytat sněhové vločky, hlavně Kezi byla celá horlivá. Samozřejmě jsem nezapomínala sledovat Ariho, který se pokusil mě napodobit a brzy se vedle něj objevila vyhrabaná hromádka sněhu. Musela jsem uznat, že má docela sílu a stabilitu na to, že je vlastně venku poprvé. Znovu jsem pak věnovala pozornost dcerám, protože Siberia se osmělila a ve svých výskocích byla dost kreativní, až jsem začínala mít obavu, že si ublíží. Na druhou stranu jsem se musela krotit, tohle přece k vlčatům patřilo – řádění, dovádění, blbnutí a nějaká ta bebíčka. Zhluboka jsem se nadechla a pomalým vydechováním jsem se snažila uklidnit. Přeci jen ale obava z toho, že by si při dopadu mohla pochroumat tlapku, byla neodbytná. Za chvilku se tak malá dcerka ocitla na zemi, protože se jí smekla noha. Přitom smetla i svou sestřičku. Samozřejmě se mi na okamžik zastavilo srdce, ale protože ani jedna z dcer neplakala ani nevřískala, mohla jsem si oddychnout – žádné závažné zranění se nekonalo. “V pořádku?“ Zeptala se s úsměvem. Přinutila jsem se stát v klidu opodál, i když bych nejraději jednu po druhé opatrně zvedla na nohy a olizováním se ujistila, že jsou v pořádku a nic je nebolí. Uklidni se, hysterko, uklidňovala jsem se znovu.
Otočila jsem hlavu na syna, jednak mě volal a jednak jsem se také musela snažit, aby si nemyslel, že se věnuju jenom jeho sestřičkám. Bylo ale stále stejně těžké sledovat všechny tři, když já sama mám hlavu jednu! Oči sice dvě, ale nemohla jsem koukat každým jiným směrem. Už aby se vrátil Awarak, pomyslela jsem si ještě a ohlédla se směrem k hranicím. Zamračila jsem se. Byl pryč nějak dlouho na to, že šel lovit zajíce. Pak ale znovu jsem se otočila na Arminia, který svou hromádku sněhu ještě o něco zvětšil. “Teda, ty jsi ale šikovný,“ pochválila jsem ho s úsměvem. Posadila jsem se na zadek, bylo mi jasné, že tady budeme asi dlouho. Navíc by to chtělo asi také vymyslet nějakou hru. No, chytat vločky bylo jistě zábavné, ale také náročné, protože v kontaktu s teplem v tlamě se okamžitě rozpustily. “Zkuste to takhle, děvčátka moje, jestli chcete ochutnat sníh,“ otočila jsem se znovu na Kezi se Siberií, sklonila hlavu, vyplázla jazyk a na jeho špičku nabrala trochu sněhu na zemi. “Ale naberte si jen malinko, nejen na tlapkách sníh studí, v bříšku taky!“ Varovala jsem je ještě.
Do čenichu mě ohodil pach Erlenda. Zřejmě byl někde poblíž. Vypadalo to, že je sám. Usmála jsem se a rozhodla se, že chvilku počkáme, jestli přijde on za námi. Pokud ne, půjdeme se za ním podívat a já to můžu pojmout jako stopovací hru.

//Úkryt

“Pomalu! Počkejte na mě na kraji!“ Houkla jsem na ně, protože se všichni tři dychtivě rozběhli směrem ven. Ale protože jsme byli na vyvýšeném místě, oni byli ještě moc malí na to, aby zvládli sami seskočit. “Pomůžu vám postupně dolů,“ řekla jsem, popadla Siberii za kůži za krkem a pomalu ji snesla domů. Jakmile se její tlapičky dotkly chladného a mokrého sněhu, překvapeně vypískla. “To nic, Siberio, tomu se říká sníh,“ uklidnila jsem ji a vyskočila pro Keziah. Arminia jsem vzala jako posledního. Holky mají přednost, že. Všichni tři nejdřív nejistě pokukovali jeden po druhém. Asi si potřebovali chvilku zvyknout, že teď mají pod tlapičkami studeno a mokro. “Takže to je sníh?“ Zajímal se Arminius. Přikývla jsem. “Ano. Během roku se střídají čtyři roční doby – jaro, léto, podzim a zima. Vy jste se narodili na konci podzimu a teď už nastala zima. A k zimě patří tohle mokré a studené. Ale zábavné!“ Poučila jsem děti. Názorně jsem pak začala do sněhu hrabat, načež jsem vytvořila pěknou hromádku. Arminius se přišel podívat, co jsem vlastně vytvořila, zatímco se Kezi snažila mě napodobit. S úsměvem jsem ji pozorovala a dávala přitom pozor, aby si neublížila. Sibeii pro změnu zajímalo, co to padá z nebe. Jedna vločka jí přistála na čumáčku a ona kýchla. “To jsou sněhové vločky. Padají z nebe na zem, a když jich je víc, vytvoří takovou pokrývku na zemi,“ vysvětlila jsem jí.
Mezitím jsem trošku čenichala. Zdálo se, že tu nikdo poblíž není. To teda byla škoda! Chtěla jsem děti představit. A samozřejmě se také pochlubit. Cítila jsem jen slabě pach Adirama a… Ještě jsem musela párkrát začenichat a přemýšlet, protože jsem ten pach dlouho necítila. No jasně, Kaya! Usmála jsem se. To bylo fajn, že byla zpátky, ale podle všeho jejich pachy směřovaly k úkrytu. Jen jsme se tedy minuly. Předtím jsem neměla moc času se porozhlížet, kdo je v jeskyni pro ostatní členy smečky. Takže nezbývalo než doufat, že se potkáme. A nebude zase pryč celou věčnost, jako doteď. I když co jsem si tak vzpomínala, moc v oblibě vlčata neměla. Nebo možná to bylo jen tím, že nemusela Maeve? Ale ta už teď byla dospělá, takže… Možná se naučily jedna druhou tolerovat. Kdo ví. Maeve jsem neviděla ještě déle, takže jsem si nebyla jistá, jestli ještě vůbec ve smečce.
Raději jsem přestala přemýšlet a raději věnovala svou pozornost dětem, kterým se sníh evidentně moc líbil a brzy zapomněli na to, že je zábly tlapky. Ostatně tím, že teď budou pobíhat, poskakovat a hrabat, tak se zahřejí.

Pozorovat všechny tři děti najednou bylo momentálně nemožné. I když teď už jsem měla dvě vedle sebe… Respektive za sebou. Keziah po chvíli žužlání větvičky přestalo bavit, odložila si ji stranou a přiřítila se směrem ke mně a Siberii, kterou jsem dál vyzývala svým ocasem, aby ho lovila. Zatím ji to docela bavilo, ovšem Kezi se také nechtěla nechat zahanbit. Bohužel, ocas mám jen jeden, takže se holky musely nějak prostřídat. Hlavně, aby mi ho neoškubaly jak ptačí peří.
Pohlédla jsem na chvilku na Arminia, který se po chvilce přišel také podívat, co se u nás děje. Posadil se u mě a svýma zlatavýma očkama se na mě s širokým úsměvem podíval. Vesele u toho vrtěl ocáskem. Neodolala jsem a olízla mu čenich. Pak jsem mrkla směrem ven. Už jsem začínala cítit potřebu se trochu protáhnout. Navíc děti už byly dost velké na to, aby se podívaly také do lesa, který je jejich domovem. “Děti, co kdybychom se šli podívat ven?“ Zeptala jsem se. Arminius hned otočil hlavičku správným směrem. “Anooo! Půjdeme! A kam?“ Siberia nechala ocas ocasem, přiběhla dopředu a posadila se vedle bratra. Ani Kezi nezůstala pozadu. Měla momentálně radost z toho, že ulovila můj ocas, ale bylo vidět, že i ona už potřebuje nějakou změnu. “Tady se nacházíme ve smečkovém úkrytu, který patří všem členům smečky,“ začala jsem vysvětlovat. “My jsme momentálně v jeskyni, která patřím Betám, což jsem já a tatínek, a jsme druzí nejvýše postavení vlci ve smečce hned po Alfách,“ pokračovala jsem v povídání a rychle se zvedla, protože s dětmi začali šít všichni čerti. Samozřejmě už se nemohli dočkat, až se podívají někam jinam. Za vysvětlování jsme došli k východu. “Celý úkryt je speciálně rozdělený, všichni ostatní se scházejí o něco níž. Samozřejmě tam můžeme všichni, když budeme chtít. Je tam více prostoru a také se tam skladuje maso, které se uloví pro smečku. I já s tatínkem tam trávíme čas, ale když jste se měli narodit, potřebovali jsme soukromí vlastní jeskyně.“ Nebyla jsem si jistá, jestli mě děti chápou. “Takže když budete chtít být sami, půjdete sem nahoru, sem totiž ostatní členové smečky nesmí, a když budete chtít být s ostatními, půjdete do té velké pro všechny,“ zakončila jsem povídání. Mrňata vypadala, že to chápou. Možná se jen uměla tak dobře tvářit, ale nechala jsem na nich, jestli budou chtít něco ještě vysvětlit. Nicméně nejzajímavější teď byla stejně cesta ven.

//Les

Trávit čas s dětmi jen tak v klidu úkrytu a o samotě bylo celkem fajn. Ne, co to plácám. Skvělé. Báječné. Povzbuzující. Připadala jsem si nesmírně důležitě tím, že jsem přivedla na svět další generaci Borůvek. Samozřejmě bez Awarakova přičinění bych to sama nezvládla. Geny Angeluse a Hotaru tak byly opět předány dál. Už jsem se těšila, jak budu dětem vyprávět o babičce a dědečkovi, i když mě mrzelo, že je nikdy nepoznají. Jen z mého vyprávění. Ale… Co se dá dělat. Nemůžeme mít všichni všechno. Tak jako mě mrzelo, že nejspíš ani nikdy nepotkají své starší sourozence. Kdo ví, kde je těm vůbec konec. Ani u Aithéra, kterého jsem tady onehdy potkala s Awarakem, nebylo nyní jisté, jestli žije na Galliree, nebo odešel hledat své štěstí někde jinde.
Arminius se pomaličku zvedl na nožky a po chvíli nemotorného balancování se vypravil na menší průzkum okolí. Bedlivě jsem ho pozorovala celá zvědavá, co všechno najde. No, nebylo tady toho mnoho, jen pár kožešin pro naše pohodlí a abychom byli v teple, ale vypadalo to, že mu to zatím stačí. Zvědavě rejdil zlatavými očky po celé jeskyni. Jeho sestřičky se nenechaly zahanbit. Keziah se zvedla a rozběhla se směrem za ním. “Uííííí“!“ Zavýskla vesele, když doběhla ke svému bratrovi. Taktak stačila zabrzdit, aby do něj nenarazila. Siberia jí byla v patách. “Hihihi!“ Zahihňala se. Láskyplně jsem sledovala ty malé chlupaté kuličky, které za tu krátkou dobu tak rychle vyrostli. Nebude dlouho trvat a budeme muset vyrazit ven, protože úkryt pro ně bude málo.
Najednou, jako když ho něco kousne do ocásku, se Ari rozběhl zpátky směrem ke mně. Sledovala jsem, co se bude dít dál a co se vlastně stalo, že najednou se vrátil ze svého průzkumu. Lehnul si opodál a já si všimla, že našel maličký kousek větvičky, který se mu zalíbil, takže si ho přivlastnil a utekl, aby mu ho sestry nesebraly. Zazubila jsem se a pozorovala, co s ním bude dělat dál. Nejdřív ho položil na zem, zkontroloval situaci a pustil se svými drobnými jehličkami do jeho okusování. Mrkla jsem na dcerky, jak na to zareagují. První přiběhla Siberia, která se pokusila bratrovi větvičku sebrat. Ten si samozřejmě nenechal hračku ukrást, takže obě vlčata se o ni s vrčením přetahovala. Zakrátko přiběhla i Kezi, čapla druhý kraj rozdvojeného konce větvičky na stejné straně, jako byla Siberia, a tahala také. Byla jsem zvědavá, jak to dopadne, ale větvička byla tenká, takže nápor dlouho nevydržela a praskla. Arminius vítězoslavně držel svůj kousek a popoběhl s ním zpátky ke mně.
Sestry se ještě chvíli přetahovaly, ale Siberii to za chvilku přestalo bavit, takže svůj kousek pustila. Přiběhla ke mně a zajímala se spíš o moji oháňku, se kterou jsem mávala ze strany na stranu, takže se ji pokoušela chytit. Kezi, spokojená, že má také svůj kousek větvičky, napodobila svého bratra a pustila se do jejího žužlání.

Jako by četl mé myšlenky, Awarak se zmínil o tom, že než začne zima, bude to chtít uspořádat ještě aspoň jeden lov. Souhlasně jsem přikývla. Vůbec by bylo nejlepší, kdyby se zase sešlo šest vlků a ve dvou skupinkách by se ulovila dvě zvířata. Ale nebyla jsem si jistá, jaká je teď situace ve smečce. Než jsem se odebrala do úkrytu, moc našinců jsem tady nepotkala. A to už zima pomalu klepe na dveře. Dokonce jsem ani nevěděla, jestli Jinks přijal nabídku své partnerky, aby se stal Alfou. No, bylo jasné, že na tohle téma budeme muset zavést s Baghý řeč, až se zase potkáme. Také určitě bude dobré udělat si přehled v tom, kdo vlastně v naší smečce je a kdo ne. Jestli tedy vůbec někdo zůstal. Přišlo mi to tu takové pusté a prázdné, i když to mohlo jen tak působit. To holt ukáží až následující týdny, jednak až budu moci s drobotinou vyjít z úkrytu a jednak až přijde zima. Jestli Borůvkový les je vůbec pro někoho ještě domov. Samozřejmě kromě rodiny nás Alf a Bet. Tiše jsem povzdychla. Vážně by mě mrzelo, kdybychom přišli o nějaké členy. Nebo kdybychom byli někomu dobří jen jako zimní tábořiště a hned jak sníh roztaje, budou zase do zimy fuč. Tak jako se to stávalo u těch tuláckých vlčat, kterým jsme byli dobří v prvních týdnech, možná měsících, když se ocitli sami bez rodičů a bez smečky. My se o ně postarali, dali jsme jim stravu, měli kde se schovat, měli své zázemí a podporu. V případě potřeby nějakou tu výuku ohledně lovu a hierarchie ve smečce. Ale aby nám za to zachovali loajalitu, to ne. A to mně vážně mrzelo.
S úsměvem jsem ještě vyprovodila Awaraka, který se bez dalších průtahů vypravil pro čerstvého zajíce. A i když děti tomu nerozuměli, nabádal je, aby mě nezlobili. Něžně jsem se na naše drobečky podívala. Ne, zatím ještě nebyl jejich čas, i když začínali pomalu pootevírat očka a lépe se pohybovat v prostoru. Přesně, jak jsem předpokládala, teď se probudili i Siberia s Arim a připojili se k sestřičce u mléčného baru. Spokojeně jsem poslouchala jejich mlaskání a funění. Pak jsem se ohlédla směrem ven, ale byli jsme dost daleko, takže jsem nemohla vidět, jak je venku. Takže bylo jasné, že poreferuje Awarak, až se vrátí. Jen jsem doufala, že sníh ještě nenapadl, jinak by mu to pěkně ztížilo lov.

Awarak byl připravený mi splnit jakékoliv přání, takže na nic nečekal, když jsem projevila jedno, které se týkalo jídla. S úsměvem jsem se dívala, jak opatrně couvá a mizí se podívat po něčem k snědku.
Arminius se ze spánku několikrát zavrtěl a odkutálel se stranou. “Kampak, kampak, mladý pane,“ usmála jsem se na něj a přitáhla ho packou zpátky blízko sebe. Ani to s ním nehnulo, v klidu spal dál. Zato Keziah se probudila a tiše, nenápadně se připlížila k mému břichu a dopřála si pár soust mléka. I jí jsem věnovala něžný úsměv. I když z toho ti malí teď nic neměli, já se byla snad schopná usmívat se na všechno a na všechny. Malinká Siberia se ani nehnula, v klubíčku dál snila svůj sen. Ovšem nebyla jsem na pochybách, že se brzy vzbudí další, nebo možná všichni, a zase bude čas, aby si naplnili svá bříška. Bylo také možné, že zakrátko začnou otevírat svá kukadla a dívat se jimi na svět.
Byla jsem tak zabraná do obdivování našich drobečků, že jsem si ani nevšimla čerstvého tatínka, který se vrátil s kouskem masa. Jako by za to mohl, zmínil se, že toho víc nezbylo. Povzbudivě jsem se na něj usmála. “To nevadí, doufám, že většina byla aspoň snědena,“ řekla jsem spíš zamyšleně pro sebe a opatrně, abych škubnutím těla nevyrušila ze spánku Ariho se Siberií, nebo nepřerušila krmnou dávku Kezi, si ukousla kus masa. Awarak se nabídl, že by mohl donést zajíce. S úsměvem jsem přikývla. “Tím bych určitě nepohrdla, pokud ti to nebude vadit,“ řekla jsem a olízla se. Čerstvé zaječí maso by asi přišlo vážně víc vhod.

Tak jsme měli jména pro naši drobotinu kompletní. Všichni tři teď v klidu spali, přitisknutí jak jeden k druhému, tak i ke mně. Lehkým dotykem jazyka jsem každého z nich pohladila po zádech a dávala přitom maximální pozor, abych je neprobudila. Už teď mi přišli o něco větší. A kromě toho, že jsem se už těšila, až povyrostou a začnou prozkoumávat svět, tak jsem byla také zvědavá na to, jaké asi budou mít povahy. Doufala jsem, že to budou samí hodní tvorové, samozřejmě po mamince i po tatínkovi. I když se možná bude trošku lumpačit… No, možná i víc než trošku. Každopádně rozhodně jsme měli za úkol z nich vychovat dobré duše. Spolehlivé. Čestné. Samozřejmě z Arminia by měl být v mých představách velký gentleman a ochránce malých sestřiček. A z holčiček by měly být slušně vychované dámy. Samozřejmě žádné namyšlené fifleny, ale skromné a zdravě sebevědomé.
Z úvah mě vyrušil Awarakův hlas. Uvědomila jsem si, že po té námaze mám vlastně docela hlad. “Nu, kousek dobrého masa by určitě nebyl k zahození,“ usmála jsem se na něj. “Jestli tedy vůbec něco ještě zbylo z našeho posledního úlovku,“ dodala jsem zamyšleně. Vlastně jsem ani předtím neměla čas ani náladu zkontrolovat, jestli je ještě nějaké maso v úkrytu. Každopádně určitě pak bude potřeba ještě uspořádat nějaký lov, než napadne sníh. Ovšem tentokrát beze mne. Možná až malí trošku povyrostou a budou už dost odvážní opustit úkryt, tak možná by je mohl pohlídat Awarak. Ovšem to všechno bylo v závislosti na dohodě a hlavně zatím ještě byl na to čas.

Zatímco se Awarak coby novopečený tatínek kochal pohledem na své ratolesti, já jsem zkoušela vymyslet jméno pro druhou dcerku. Nic kloudného mě nenapadalo. Ovšem můj mozek v tuhle chvíli ani moc nefungoval. Nepochybovala jsem však o tom, že Awaraka něco jistě napadne.
Dmula jsem se pýchou při pohledu na naše tři drobečky. Vzápětí mi probleskla hlavou myšlenka, že než se nadějeme, tak vyběhnou z úkrytu prozkoumávat les. A než se nadějeme podruhé, budou už prozkoumávat celou Gallireu. Hned jsem ale myšlenku zase zaplašila. Teď jsem si musela pěkně užívat ty chvíle, kdy jsou maličcí a bezbranní. Než z nich budou malí rošťáci a pytel blech. Vzpomněla jsem si na svou oblíbenkyni Maeve, kterou jsem tak dlouho neviděla. Doufala jsem, že se na zimu vrátí domů. Že snad se nerozhodla pro život tuláka po těch letech, co tu strávila. Nebo snad si našla jinou smečku. To by mě mrzelo. A jistě by měla radost nejen z našich, ale i z dětí Baghý. Ale určitě o nich ani nevěděla. Tiše jsem si vzdychla. Tohle by mě vážně mrzelo asi nejvíc.
Z přemýšlení mě brzy vyrušil Awarakův hlas, který navrhl jméno pro dcerku. Kezi znělo prostě a jednoduše, proč ne. Ovšem pak mě napadla drobná úprava. “A co takhle Keziah?“ Řekla jsem s pohledem upřeným na jedno ze dvou černobílých tělíček, které se právě lehce odkutálelo stranou, takže jsem se nahnula a čenichem ho popostrčila k sourozencům. Ani Arminius se Siberií už nepili, zřejmě tedy byla jejich bříška naplněna. Přitiskla jsem je tedy k sobě, aby se mohli v klidu pořádně prospat. Mrkla jsem na Awaraka, jestli si lehne k nám.

//Ovocná tůň (přes les)

Konečně byla jeskyně na dohled. Tentokrát jsem měla pocit, že byla nekonečně vzdálená. Snad na každém desátém kroku jsem musela zastavit, zhluboka dýchat, a hlavně přečkat bolest. Hlavní bylo dostat se na místo včas. V žádném případě jsem nechtěla rodit venku v tom chladnu. Awarak mě úzkostlivě pozoroval, bylo na něm vidět, že by mi rád pomohl od bolesti, ale s tímhle nemohl dělat nic. Bylo to jen na mě. Jen jsem si nebyla jistá, jestli víc utěšuji já jeho, nebo sebe, když se zmiňuji statečně o tom, že to zvládnu a nemusí mít strach. Ostatně, věděla jsem, co mě čeká. Nebyla to zrovna moc příjemná část, ale holt tohle k tomu patřilo. A věděla jsem, že ta následná radost z malých drobečků vzpomínky na bolest smázne. Awarak zůstal na stráži u vchodu do jeskyně. Jen mi věnoval velký polibek a starostlivý pohled. Horko těžko jsem se na něj usmála. Teď už jsem byla v suchu, teple a bezpečí, takže jsem mohla věnovat veškerou svou pozornost přivádění potomků na svět.

--- POROD ---

Unaveně jsem ležela na boku a zhluboka oddychovala. Celou dobu jsem byla v myšlenkách se svou matkou, která tu tenkrát poprvé byla se mnou. Ten pocit mi teď dal sílu. Možná to bylo tím, že jak už jsem jednou tohle všechno absolvovala, teď mi to přišlo všechno rychlejší. Opatrně jsem zvedla hlavu a láskyplně sledovala tři malé buclaté kuličky, které byly přisáté a hladově si plnily svá bříška a pěkně hlasitě u toho mlaskaly. Pozorovala jsem – stejně jako tenkrát – dvě dcerušky a jednoho syna. Rozdílů bylo samozřejmě několik. Syn se tentokrát narodil jako první. Takže jméno pro něj bylo jasné, vybral ho přece tatínek. “Arminius,“ řekla jsem tiše s úsměvem. Na rozdíl od svých sestřiček však měl úplně jinou barvu. Slečny zdědily černobílé zbarvení po nás s Awarakem, zato on měl z nás jen bílou. Objevilo se tu trošku šedé, a hlavně také hnědé. Naklonila jsem hlavu na stranu a se vzpomínkou na bratra Daichiho, i když ten byl o něco tmavší. A také Tara byla hnědobílá.
Svou pozornost jsem pak upřela na dvě holčičky. Jméno jsme měli zatím vymyšlené jen jedno a bylo na místě vybrat, pro kterou z nich by se jméno Siberia hodilo. Víc by se mi líbilo na tu nejmladší. Ostatně, na tom jsme se samozřejmě museli domluvit s Awarakem plus vymyslet jméno pro druhou z dcer. Opatrně, abych je nerušila, jsem jednoho po druhém políbila na hlavičku. “Tak vás vítám na světě, a v Borůvkové smečce, dětičky moje,“ řekla jsem tiše, i když mi bylo jasné, že mi nerozumí. A i kdyby ano, teď mají plno práce se posilnit, takže by mě ani nevnímali.
“Awaraku!“ Zavolala jsem polohlasně. Vzápětí jsem se podívala ostražitě po dětech, jestli jsem je nevylekala, ale nedali na sobě nic znát. Čekala jsem, až novopečený tatínek přijde k nám blíž. “Dovol mi, abych ti představila naše děti,“ řekla jsem tiše s širokým úsměvem a hlasem plným dojetí. “Máme dvě dcery a jednoho syna,“ pokračovala jsem. “Takže jméno pro syna je jasné, vymyslel jsi ho sám. A řekla bych, že Siberia se hodí pro tu nejmladší, u mé zadní nohy, jestli souhlasíš. Tak ještě vymyslet, jak pojmenujeme prostřední princeznu,“ pohlédla jsem na svého partnera, jestli náhodou neměl už v hlavě nějaký nápad.

Nejspíš si toho všiml sám, než jsem ho vybídla. Ale tím, že jsem ho na to upozornila, tak si mohl být jistý, že jestli něco viděl sám, tak to byla pravda. Dostala jsem vzápětí velikou pusu a s úsměvem pozorovala Awarakův výskok do výšky. Lepší reakci jsem snad ani čekat nemohla. “Taky tě miluju. A taky jsem nesmírně ráda, že se nám to povedlo hezky napoprvé,“ usmála jsem se a břicho se mi zase zavlnilo, jako by ti maličcí slyšeli, co říkám a chtěli nám dát najevo, že jsou také rádi. A vlastně nejspíš se už nesmírně těší, až se s námi uvidí.
“No, ale myslím, že se teď pomalu vrátím do úkrytu,“ zafuněla jsem a rozhlédla se. Bylo tu ticho a klid. Nejspíš sem nikdo moc často nechodil. I když vlastně kdo by také na podzim trávil čas blízko vody. Bylo tu chladněji než uprostřed lesa. Obloha byla ocelově šedá, ale nepršelo. I vítr celkem ustal, jen několik lístků se prohánělo nad zemí a doplňovali je další kolegové, kteří opouštěli koruny stromů. Tiše jsem zaúpěla, když jsem ucítila další pohyb v břiše. To bylo nejspíš upozornění, abych sebou hodila. Musela jsem se však ještě uklidnit pohledem na svou milovanou vodu. Byla jsem si jistá, že to zvládnu, i když tentokrát nebudu mít po svém boku svou matku, jako při prvním porodu. Ale měla jsem tu zase svého partnera. Vzpomínala jsem si, že jsem si tehdy nepřála, aby se mnou byl Coeden a viděl mě trpět, ale… S Awarakem jsem to cítila jinak. Rozhodně bych mu nebránila být vedle mne. Ovšem ani bych se na něj nezlobila, kdyby chtěl raději počkat venku. Nebo na kraji jeskyně, až bude po všem. Za dlouhého funivého vydechnutí jsem se pomalu rozešla směrem zpátky k úkrytu v doprovodu nastávajícího tatínka.

//Úkryt (přes les)

// Les

Neměla jsem už vůbec žádné pochyby, že se zadařilo a my se brzy staneme rodiči. Jako by ta návštěva probudila činnost drobečků v mém břiše, protože teď se tam sebou mleli jako o závod. Byla jsem si jistá, že budou minimálně dva. Zatím jsem ale nic neříkala, chtěla jsem počkat, až budeme na místě. Cestou jsme šli mlčky, měla jsem skloněnou hlavu, aby mi nefoukalo do očí. Awarakova snaha jít tak, aby na mě nefoukalo moc, byla vážně milá. I když se mu to moc nedařilo, vítr s dost točil i tady mezi stromy, které stejně byly víceméně už holé. Došli jsme do svého cíle záhy. Naskytl se mi krásný pohled, který mě vždycky pohladil po duši. Souhlasně jsem přikývla, tůň nebyla zamrzlá, na to ještě nebyla dost zima, navíc jsem si nebyla jistá, jestli vůbec zvládne zamrznout celá díky kouskům ovoce, které tu čas do času pluje na hladině. Stoupla jsem si vedle svého milého a pomalými doušky hasila žízeň. Voda byla už dost studená, ale nedalo se jinak.
Awarak se starostlivě zajímal, jestli je všechno v pořádku, protože jsem mlčenlivá. Souhlasně jsem přikývla. “Všechno v naprostém pořádku,“ usmála jsem se na něj a přišla k němu blíž. “Podívej se směrem k mým slabinám,“ napověděla jsem mu. Musel chvíli dobře ostřit zrak, protože zrovna teď se nic nedělo. Už už jsem ho chtěla vybídnout k trpělivosti, když v tom se ta oblast, na kterou jsem ho upozornila, zavlnila. A docela divoce. Podívala jsem se na svého partnera s vrtěním ocasu, jistě pochopil, co právě viděl a co to znamená.