Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S úsměvem jsem ještě pozorovala Awaraka, který něco vysvětlovat něco naší dcerce. Bylo to evidentně moc zajímavé, protože ani si nevšimla, že sem dorazil nějaký vlk, respektive vlčice, kterou ještě nezná. I když možná po té zkušenosti s Kayou chtěla být opatrnější… Možná se přijde seznámit, jakmile probere ty důležité věci s tatínkem… Každopádně jsem se musela teď nechat překvapit, jak se bude stavět k cizím vlkům, i když mi přišlo, že Kezi moc společnost nevyhledává, hlavně těch neznámých.
Pak už jsem se ale věnovala zase Arminiovi, který se vesele vybavoval s Maeve, jako by to byli staří známí. No jo, taková ta veselá, přátelská otevřená povaha. Mohla by mu vydržet. Ovšem on momentálně řešil Maeviny oči. Zazubila jsem se. Na téma magií jsme se ještě nedostali. A Maeve, která byla o sto procent přátelštější k malým vlčatům, ochotně sklonila hlavu, aby si mrňousek mohl její oči pořádně prohlédnout a zároveň byla ochotna vysvětlit mu víc. Vlastně jsem si teď neuvědomovala, jestli jsem ji viděla s fialovýma očima. Měla jsem za to, že ne, ale nechtěla jsem raději nic říkat, abych se nedopustila nějaké faux pas. Fakt, že si nepamatuji, jestli má oblíbenkyně a kamarádka měla už projevenou magii, když jsme se viděly naposledy…
Její přivítání mě moc potěšilo, vůbec se nezměnila, ani její vztah ke mně. Což bylo samozřejmě skvělé, ale… Proč by se také mělo něco měnit, znala jsem ji od malička a brala ji jako vlastní. Takže já ze své strany neměla žádný problém. Maeve byla chudák celá zmatená, když jsem jí představila nejmladší členy Borůvkové smečky a přidala k tomu informaci, že jsou to mé a Awarakovy ratolesti. “Tohle je nejčerstvější novinka,“ zazubila jsem se na ni. “Jinak… Ani nevím… Baghý je teď poslední dobou trošku mimo, možná má nějaké starosti. Její děti už také přeci jen dospívají. A její partner... Vlastně ani nevím, jestli přijal nabídku stát se Alfou,“ rozpovídala jsem si zamyšleně. Ani jsem nevěděla, jestli vůbec Maeve slyšela o tom, že má Baghý také děti, ale přeci jen byli o dost starší než ty moje, takže se s nimi určitě už potkala. Ale jak to měla s Jinksem, to jsem netušila. “Nevím, jestli víš, že Awarak je také Betou?“ Zeptala jsem se ještě s pohledem na chvilku upřeným na svého partnera. Vážně byla tak dlouho pryč, takže asi neměla moc přehled. Ovšem ani o mě se to nedalo říct- v posledních týdnech jsem měla zkrátka jiné starosti, ale teď přes zimu, když jsem to chtěla všechno dohnat… Ohlédla jsem se kolem sebe. Bylo tady takové tísnivé ticho, žádný smích, který by naznačoval, že si někdo hraje ve sněhu, žádný hovor, který by prozrazoval, že tu někde poblíž je v družné debatě… Ani žádné čerstvé známé pachy. Za poslední dobu se tu zjevila jen Omórika s Erlendem, kteří zase byli někde pryč. A také Kaya. Zbytek smečky jako by se vypařil… Na okamžik se mě zmocnil pocit úzkosti. A také pocit deja vu. Tohle nebylo poprvé, co jsem zažila víceméně prázdný les. Rychle jsem ale tyhle myšlenky zaplašila. Ne, znovu se to nestane!

//Úkryt

Venku to nebylo o nic lepší než předtím. Co jiného jsem ale taky mohla čekat. Zima ještě stále měla vládu pevně… V čem vlastně? V tlapkách? Křídlech? Napadlo mě, že jsem vlastně nikdy nepřemýšlela nad tím, jestli i roční doby mají nějakou podobnu, jako mají Smrt a Život. Nebo je to jen prostě všechno jinak. Ale na přemýšlení teď nebyl čas. Arminius byl pořád trošku nafrněný, že jeho otec nejdříve přivítal jeho sestry. “Byly zrovna blíž, když šel k nám, takže slušně pozdravil první je. Ale na pořadí jinak nezáleží, tatínek vás má rád všechny stejně,“ ujistila jsem ho a opatrně seskočila dolů. Přitom jsem Arminiovi pomohla. Byl už dost velký na to, aby to zvládl, stejně jako předtím jeho sestřičky, ale jistota je jistota.
Chtěla jsem se zhluboka nadechnout, ale došlo mi, že to nebude dobrý nápad, protože vzduch je pořád stejně ledový a v plicích by mohl nepříjemně štípat. Awaraka ani holky jsem nemusela nikterak hledat, všichni tři byli blízko úkrytu. No, tři… Jak jsem se mohla přesvědčit, zatímco Kezi se držela u tatínka, naše Siberia se zrovna seznamovala s dalším členem smečky. Musela jsem několikrát zamrkat, jestli se mi to nezdá a jestli ji vážně vidím. Ale ani když jsem si promnula oči tlapkou, nezmizela. “Maeve! Jsi zpátky!“ Vyjekla jsem nadšeně. S oháňkou rozkmitanou a úsměvem od ucha k uchu, jsem přišla k té mladé dámě. Byla to už prostě velká slečna, žádné malé nedochůdče. A já byla nesmírně ráda, že našla cestu domů. “Vidím, že se s naší dcerou už znáš,“ pokračovala jsem, aniž bych se přestala culit. “Siberia,“ kývla jsem ještě na svou černobílou princezna. “Zde synek Arminius,“ představila jsem mrňouska vedle sebe. “A tamhle u tatínka Keziah,“ představila jsem naše děti pyšně. Byla jsem si jistá, že bude mít Maeve radost, že tu máme další mrňousky, jestli jsem si dobře pamatovala, měla vlčata ráda, takže si mohla s nimi pořádně vyhrát. Hlavně teď, když děti Baghý teď prozkoumávaly svět po vlastní ose.

Awarakovo zdržení se vysvětlilo samozřejmě jednoduše – značkoval území. Souhlasně jsem přikývla, už jsem si také nepamatovala, kdy jsem to dělala naposledy já osobně. Možná někdy v létě. Na podzim jsem tím pověřila právě svého milého, aby si s nově nabytou pozicí ve smečce užil také nějakou novou povinnost. Takže teď jsme měli hranice obnovené, takže nehrozilo, že by se někdo spletl. Hlavně teď v té kruté zimě, kdy určitě tuláci neměli jednoduché bytí. Na jeho poznámku o tom, že se Kaya šla projít a pak se vrátí, jsem reagovala jen krátkým přikývnutím. To byla samozřejmě její věc, jen jsem doufala, že se nedostane do potíží. Nebo že se nebude toulat daleko od domova, aby měla kde najít skrýše a pohodlí. Asi taky musela jít rozchodit ten fakt, že se tady najednou zase objevila vlčí drobotina a nějakou chvíli potrvá, než vyroste.
Vesele jsem pozorovala Arminia, jak rozverně se vítá s otcem. Keziah to přivítání vzala trošku vlažněji. Ale její ocásek prozrazoval, že tatínka také vidí nesmírně ráda. Když jsem se chtěla podívat na Siberii, jestli ještě spí, případně ji probudit, protože spala už vážně moc dlouho a mohla se také přivítat s otcem, všimla jsem si, že její místo je najednou prázdné. Až se mi na okamžik zastavilo srdce a zamrazilo mě až ve špičce ocasu. Kezi si toho všimla také, protože nesmělým koktáním a koukáním směrem ven se nás snažila upozornit, že sestřička odešla. Jen klid, nebude daleko, ještě před chvilkou ležela na kožešině. Navíc je tam hodně sněhu, půjde se jí špatně a nožičky má také ještě krátké, takže to taky znemožní, aby utekla někam doprostřed lesa, snažila jsem se uklidnit. Kezi však běžela také ven. Naštěstí Awarak vše také registroval, nabádal Arminia, aby na mě dohlédl a poté, co nás oba pohladil, se vypravil ven, aby na své dcery dohlédl.
Zhluboka jsem si oddechla. Ovšem pohled na syna, jak natahuje moldánky… Seděl tu jak hromádka neštěstí, jeho přivítání s tátou evidentně nedopadlo podle jeho představ. “Ale no tak! Přece bys nechtěl, abys o sestřičky přišel!“ Napomenula jsem syna, i když jsem věděla, že to tak nemyslí – jen je teď zklamaný, protože sotva táta přišel, zase odběhl ven, aby dohlédl na Kezi se Siberií. “Já vím,“ olízla jsem mu z tváří slzičky, které se i přes veškeré snahy přelily přes okraj jeho očiček. “Pojď, půjdeme se také podívat ven. Už jsme si odpočinuli a jsme zahřátí, tak si můžeme zase chvíli hrát venku,“ mrkla jsem na syna povzbudivě, lehce do něj drcla a vydala se ven směrem z úkrytu.

//Les

Bylo jasné, že Arminia bude zajímat, co všechno v Borůvkovém lese roste. Mohla jsem mu to všechno vyjmenovat, ale to by mu stejně nic moc neřeklo. Rozhodně budou ideální lekce na jaře, a hlavně v létě, protože mu to budu moci i ukázat. Případně bude moci ochutnat. Samozřejmě budou s námi i jeho sestřičky. Zatímco Kezi teď odpočívala blízko mě a netrpělivě vyhlížela tatínka, Arminius přiběhl také ke mně blíž a spokojeně se uvelebil. “Máme v lese hodně stromů, to jsou ty vysoké věci všude okolo. A některé mají plody, jiné ne. Ale většina je pro nás nejedlá – žaludy z dubů a bukvice z buků jsou spíš pro veverky, divočáky a jiné různé další obyvatele tohoto lesa. Později vám vše s tatínkem samozřejmě ukážeme,“ dodala jsem. Názvy dalších stromů jsem si odpustila. Pro začátek bude stačit, když budou znát dub a buk. Jilm nebo bříza přijdou na řadu potom. “Ale o kus dál v lese je tůň, které se říká Ovocná. To je velká vodní plocha, na jejíž hladině se čas od času objevuje ovoce – jablka, melouny nebo i hrušky. Ale nikdo neví, proč a jak. Možná je to kouzlo. Nicméně to ovoce je chutné a sladké, chutná jinak než maso. Ale musíte být při jeho lovení rychlí, šikovní a obratní. To se všechno naučíte. Musíme však počkat na jaro a léto, protože teď v zimě příroda odpočívá a nabírá síly na období, až bude všechno kvést.“ Přerušila jsem na chvilku povídání. Snad toho nebylo moc, aby mu to zamotalo hlavičku. “No je fajn, že jsi ještě malý, tvoje sestřičky také vyrostou. Budete pak velcí jako my s tatínkem. A všichni ostatní,“ mrkla jsem na něj.
Následně se kolem nás prohnal mírný závan Awarakova pachu. Vesele jsem zavrtěla ocasem a s úsměvem chtěla děti upozornit, že tatínek přišel, ale v našem zorném poli se objevil mnohem dříve, než jsem to stihla. “Všechno v pořádku?“ Zeptala jsem se svého milovaného, zatímco se pozdravil s dětmi. No, pozdravil. Siberia zatím pořád spala jako špalek, až jsem začínala mít obavu, tohle nebylo moc obvyklé. Každopádně teď ji určitě probudí to veselí, které spustil Arminius, který samozřejmě běžel otce přivítat a vyzvídat, kde byl. Mrkla jsem na Kezi, konečně se dočkala, tatínek byl zase s námi.

Pozorovala jsem dcerku. Byla na ní vidět únava, ale nějak se jí nedařilo spát. Aspoň ne prozatím a pořádně. Předtím to byl asi jen chvilkový šlofík, než jsme přišli s Arminiem. Tak jsem doufala, že se jí to podaří o něco později a hlavně kvalitně, aby nabrala dost sil na další dovádění venku. Bylo jasné, že se brzy zase ocitneme venku. Siberka stále spala dost tvrdě, takže ta bude pak řádit asi nejvíce, protože bude odpočatá na maximum, i když jsem věděla, že malým vlčatům stačí i krátký regenerační spánek.
Kezi momentálně zaujal přívěšek na mém krku. Zvědavě si ho prohlížela a očichávala, ale nic na to neříkala. Po chvilce ji to přestalo bavit. Místo toho na mě upřela svůj zrak. Nebyla pořád ještě taková mluvka, jako její sourozenci. Možná se jí nechtělo, možná to zatím nepovažovala za důležité. Je fakt, že její bráška mluví dostatečně i za ni. Pak ale přeci jen se osmělila a vyslovila to krásné dvojslabičné slovo, které mě vždycky hřálo u srdce. A bylo to vlastně poprvé, co jsem slyšela její hlásek. I když byl takový nesmělý jako pípnutí vylekaného ptáčátka. “Šikulka,“ usmála jsem se na ni a olízla jí tvářičku.
Na chvilku jsem se otočila na Arminia, který rejdil čumáčkem v mé srsti, jako by se tam snažil vydloubat nějakou cestičku. Musela jsem se usmívat, jaký to byl mazlík. A mohla jsem se pak je domnívat, jestli mu to vydrží do doby, než vyroste. Vysvětlila jsem mu, že borůvek se bát nemusí, protože jsou ve skutečně maličké. Synek chápavě přitakal a zajímalo ho, co je ještě malé. “Ty jsi malý!“ Štípla jsem ho lehce a škádlivě do zadečku. “I když už jste všichni tři pěkně povyrostli, nebude trvat a budete velcí jako já s tatínkem.“ Dodala jsem s úsměvem. Musela jsem si nejprve pořádně užít toho, že jsou moje děti ještě malé. Mají nás rády, vyhledávají naši společnost, vyměňují si s námi něžnosti. Jakmile z nich budou puberťáci, dalo by se tušit, že už budeme trošku trapní a podobně. Ale třeba také ne. To vše se ukáže časem.
Znovu jsem věnovala pozornost Kezi, která se sháněla i po tatínkovi. “Neboj, Kezi, tatínek přijde brzy. Musí hlídat území a také ho značkovat, aby cizinci věděli, že tady je náš domov a nemůžou si tudy jen tak procházet,“ uklidnila jsem ji. Jen jsem doufala, že Awarak se nevypravil nikam mimo domov. Kromě toho, že v téhle zimě to bylo nebezpečné, s tím jeho nedávným výpadkem by to byl vyloženě hazard. Sice jsem doufala, že podruhé by se mu to v tak krátké době nestalo, ale rozhodně by nebylo dobré riskovat. “Zkus se zatím prospat,“ řekla jsem Kezi ještě, lehce se o ni otřela a olízla jí tvářičku. Další možností by bylo na ni mluvit, aby ji monotónnost mého hlasu uspala. Zpívat jsem asi neuměla, vlastně jsem to snad nikdy nezkoušela. A raději jsem to teď ani zkoušet nechtěla, ještě bych ji vyplašila.
O mou pozornost se znovu hlásil Arminius. Měl plné bříško, prospal se a už tedy na něj šla nezbednost. “Půjdeme ven, ale ještě chvilku musíš vydržet, než se sestřičky prospí a než se vrátí tatínek, aby si vás taky ještě užil,“ řekla jsem mu trpělivě. “Zatím se můžeš ke mně posadit, já ti povím, co všechno tady roste, protože borůvky nejsou jediné,“ mrkla jsem na něj spiklenecky a doufala, že nějakým tím povídáním ho na chvilku zabavím.

Moje povídání už bylo asi moc dlouhé, možná bylo únavné, každopádně Arminius z toho usnul. Spokojeně jsem si oddychla a střídavě pozorovala všechny tři děti, jak klidně spí. Byly tak unavené z toho dovádění! Dovedla jsem si představit, že až sníh sleze a bude toho pod ním tolik k objevování, budou ještě unavenější. I když už budou starší a silnější. Ale hlavně je nebude unavovat brodění se sněhem, ale jen čistě objevování světa a hry. Na to jsem se těšila. Zatím jsem však jen mohla sledovat ještě své malé borůvky. No, snažily se a rostly před očima, ne, že ne. Mé myšlenky na okamžik zaběhly k mým rodičům. Tiše jsem vzdychla. Snad byste na mě byli pyšní. Když jsem se nad tím, byla jsem vlastně první vlčicí, která měla v našem lese dva vrhy mláďat. Sice měl každý jiného otce, ale co už. I to se holt stávalo. Tailla se Stormem také předtím měli jiné partnery. Jen snad spolu vlčata neměli. Znovu jsem si oddychla. Kromě povídání o naší rodině a jaká jsou postavení a funkce ve smečce, či jak se s tatínkem jmenuje, jsem jim pak musela ještě povídat o tom, že mají ještě starší sourozence. Nebyla jsem si však jistá, jestli pochopí, proč mají jiného tatínka. Ale tak to zatím nemuseli chápat, hlavně, aby o tom věděli. Pro případ, že by je snad náhodou potkali. Při té myšlence jsem se trpně zašklebila. Považovala jsem to za skoro vyloučené, ačkoliv mé zbožné přání bylo samozřejmě jiné.
Jako první se probudila Keziah. Pozorovala jsem ji, jak se obratně vymotala z kožešiny, opatrně a tiše našlapovala, aby nevzbudila sestru a se zakňučením se přibatolila ke mně. Zatímco ona do mě dloubla čumáčkem, já jsem ji několika dlouhými tahy jazykem olízla. Hlavu, očka, abych je očistila od ospalků, čumáček, tlapičky. Pak jsem počkala, až se usalaší tam, kde potřebuje. Spokojeně jsem naši tmavší dcerku pozorovala. Zatím toho moc nenamluvila, ale nebylo nutné se znepokojovat. Byla jsem si jistá, že brzy se mezi sourozenci rozmluví. A třeba taky ne, možná bude spíš přemýšlivá než mluvka. Svou pozornost jsem pak věnovala jejímu ocásku. Jak je možné, že jsem si toho dosud nevšimla? Zamračila jsem se na okamžik, ale hned jsem s tím přestala, aby si maličká nemyslela, že se mračím na ni. Vypadal úplně stejně jako mojí matky. Nebo tedy skoro. Ano, stejně černá špička, bílá spodní část, černá vrchní část. Ovšem jestli jsem si dobře pamatovala, v té černé matka neměla bílé chmýří jako Kezi. Ale pro změnu tuhle zase ladilo s jejími drobnými flíčky, které jako sněhové vločky zdobily její zádíčka a stehýnka. Dokonalý vzhled doplňovaly dvě přední bílé tlapičky, uzoučká náprsenka a zajímavá maska v obličeji. Máme to stejně krásné děti, rozněžnila jsem se.
Za chvilku se zase začal vrtět Arminius. Než se úplně probral, samozřejmě jsem věnovala pozornost jeho kožíšku. Jako bych si je neprohlížela milionkrát předtím. Ovšem jeho jsem si asi prohlížela lépe, nic nového jsem jako u Kezi neobjevila. Stejně jsem ale žasla nad tím, jak je příroda mocná a jak si dělá s našimi barvami, co chce. Zatímco dcerky si vybraly společné barvy svých rodičů, synek musel mít něco výjimečného. Tu hnědou jsem mohla považovat za zesvětlené dědictví Daichiho. I když ten byl o dost tmavší, tohle byl spíš odstín mé sestry Tary. Tmavší barvu strýčka měla na kožíšku Niké…
A protože se už probral a začal se po mně shánět, přestala jsem přemýšlet nad barvami a věnovala svou pozornost Arminiovi. Musel mít nějaký divočejší sen, protože byl celý vykulený, zhluboka oddychoval a vyskočil na nohy. “To nic, broučku, jsi v bezpečí. Jen se ti něco zdálo,“ usmála jsem se na syna a promluvila na něj klidným hlasem, abych dodala na pravdivosti slov. Nejspíš si to ale i sám uvědomil, protože se začal uklidňovat. Jen jsem se letmo podívala na Kezi, jestli se nějak toho bratrova výskoku nelekla. Byla však v klidu. A Siberka spala jako zařezaná. To bylo dobré znamení, měla tvrdé spaní, takže ji nevyrušil kdejaký šramot.
Mezitím ke mně přicupital a s hlavičkou zavrtanou v mé srsti začal povídat, o čem se mu zdálo. Obří borůvka, to se podívejme! Až toho mého malého hrdinu vylekala. Usmála jsem se na něj a lehce ho olízla. “Ve skutečnosti jsou borůvky maličké, takže se jich nemusíš bát,“ ujistila jsem ho. Na vysvětlování, jak asi pracuje jeho mysl, když to ani já sama pořádně nevím, nebyl prostor. Holt si naše hlava občas ve snech dělá s věcmi, co se jí zlíbí. Spousta vypadá jinak než ve skutečnosti. Pak ještě dodal, že v tom snu byl také nějaký obrovský šedák. Tak to už jsem se nedivila, že byl takový vylekaný. Znovu jsem ho ujistila, že jsme tu sami, žádní obří vlci ani borůvky tu nejsou, takže se nemá čeho bát.

//les

Arminius se trošku zarazil, když jsem zmínila jméno jeho kamarádky. Možná že se mu nestačila ani představit. Každopádně to vypadalo, že by si mohli dobře rozumět. Škoda jen, že byla starší, tak už mohla být v lecčem nápomocná jako pečovatelka. Ale holt co, hlavní bylo, že si měl s kým hrát a bylo jedno, jestli to byly jeho sestry, nebo jiní členové smečky. Nebo aspoň starší vlčata od Baghý a Erlend. Ten vypadal, že si s vlčaty rozumí a má je rád, což bylo dobré. Aspoň někoho mohli mrňousci otravovat. Jak na tom byli takoví Adiram nebo Nori, to jsem se mohla jen dohadovat. A jelikož jsem je neznala tak dobře ani tak dlouho, ani jsem se o to nepokoušela. Možná ti dva už ani ve smečce nejsou. Minimálně Nori. Adirama jsem tu aspoň zahlédla tehdy na podzim.
Syn prohlásil, že jména vlků, které jsem vyjmenovala, jsou zvláštní. Po chvilce se zarazil, protože ho napadlo, jestli máme jména i my s tatínkem. Usmála jsem se. “Ano, každý vlk má jméno. Většinou mu ho dají rodiče. Mě moje maminka s tatínkem pojmenovali Aranel. A protože je celkem dlouhé, jsem zvyklá i na zkrácenou verzi, kterou používají ostatní, takže na mě volají Nel. Tatínek se jmenuje Awarak,“ pokračovala jsem ve vysvětlování. Další důležitá věc, kterou potřebovali v budoucnu vědět všichni tři.
Dalším jeho mudrováním samozřejmě byl název smečky a lesa. Mnohem raději by slyšel nějakou jednodušší a kratší verzi, to bylo pochopitelné. A zatímco jsme se konečně ocitli v úkrytu, kde bylo tepleji, neprofukoval tu vítr a byla tu spousta kožešin na uložení se, pokračovala jsem v odpovídání a další otázky. “Existuje víc smeček na tomhle území zvaném Gallirea. Takže je potřeba je nějak rozlišit, aby se to nepletlo. A tak se většina… Nebo snad všechny… Jmenují podle lesa nebo podle stromů, které tam rostou. My jsme však specifický les, tady roste i ovoce. To se naučíš poznat až v létě, protože teď je zima a příroda odpočívá, takže nekvetou stromy ani květiny, rostliny ani byliny. Tady kromě toho všeho ovoce rostou právě hojně borůvky, což jsou takové malé fialové bobulky, které jsou velice sladké. Pro tenhle les typické, i když teď to není moc cítit. Ale když si přičichneš k mému kožíšku, tak ucítíš sladkou vůni, která je právě typická i pro nás, obyvatele toho lesa. Každý člen nějaké smečky je cítit typickým stromky nebo rostlinami, které v tom jejich domově jsou a tak snadno poznáš, odkud někdo je, pokud ten pach znáš,“ zarazila jsem se, protože na tohle téma jsem se rozpovídala nějak moc. “Vy zatím příliš ovocnou vůni v kožíšku nemáte, ale i tohle se spraví na jaře a v létě, až to tu všechno pokvete,“ ujistila jsem ho s úsměvem ještě před tím, než by si chtěl očichávat kožíšek a pak zjistit, že vlastně ovocem moc cítit není.
S úlevným úsměvem jsem si všimla, že Siberia a Keziah se k sobě tulily na jedné kožešině. Tiše jsem k nim přišla a každou z nich políbila. Samozřejmě opatrně, abych je neprobudila. I když obě byly tak unavené z dovádění ve sněhu, že jsem si nemyslela, že by je takový letmý dotek vzbudil. Arminius se rozhodl pro mou společnost. Souhlasně jsem přikývla jeho otázce, zda tu budu s ním a lehla si vedle něj na velkou kožešinu, dcerky samozřejmě pod bedlivým dohledem. Ohlédla jsem se ke vchodu, jestli jde za námi i Awarak. Rozhodně by si také potřeboval po té dlouhé cestě odpočinout, kdo ví, kde všude byl. A navíc ta otravná zima – také se jistě musel jít zahřát.

Kupodivu Arminius u mého výkladu neusnul, takže jsem mohla odpovídat na jeho otázky. Souhlasně jsem přikývla jeho tvrzení, že já a tatínek jsme Bety. Dál ho samozřejmě zajímalo, kdo jsou Alfy. “Maminka a tatínek Omóriky, se kterou sis před chvilkou hrál, jsou Alfami. Jmenují se Baghý a Jinks, ale ti teď nejsou v lese, takže ti je představím později,“ pokračovala jsem tedy v povídání. Arminius byl bystrý, vlastně jsme se ani nedostali k tématu, že žijeme v lese ve smečce. Sám se dovtípil, že tomu tak je. “Ano, my všichni v tomto lese, co tu žijeme, jsme ve smečce. Borůvková smečka v Borůvkovém lese. To si dobře pamatuj, abys věděl, kde je tvůj domov.“ Nabádala jsem ho. Nechtěla jsem ještě dodávat poznámku o tom, že by si to měl pamatovat hlavně pro případ, že by se ztratil. To by ho určitě vylekalo. “A vy děvčata si to také pamatujte,“ řekla jsem ještě směrem ke Kezi a Siberii.
Dál jsem pak odpovídala na Arminiovy otázky ohledně postavení ve smečce. To jsem zase musela vrtět hlavou. “Kdepak, ty a tvoje sestřičky jste Kappy. Ale neboj, není to nic méněcenného, je to vlastně běžné postavení vlků ve smečce a pro vlčata. Takže i děti Alf jsou na tom stejně jako vy,“ mrkla jsem na něj povzbudivě, aby si snad nepřipadal méněcenný ve svém postavení. “Až povyrosteš, můžeš se díky svým schopnostem a dovednostem a také aktivitou ve smečce a na lovu stát třeba Deltou nebo i Gammou. Dokonce můžeš mít i nějakou funkci, třeba ochránce nebo lovec,“ pokračovala jsem v povídání. Nechtěla jsem toho to víc rozvíjet, navíc funkce učitele nebo pečovatelky zatím pro něj stejně nepřicházely v úvahu. Beztak i na tyhle pozice jistě bude spuštěna lavina otázek.
Byla ale na něm vidět kapitální únava, i když se jí bránil. Než jsem však stačila něco říct, Siberia se zeptala, jestli může jít do úkrytu. Nečekala však na povolení a rozběhla se sama. Naštěstí správným směrem. Však jsme se také nikam daleko nepřesouvali. Také Arminius a i Keziah, kterou Awarak sundal ze svého hřbetu, byli unavení a vyjádřili svou touhu jít do tepla. KONEČNĚ Vlastně Awarak jim to už navrhoval, ale předtím ten návrh ještě nebyl brán v úvahu. Takže zatímco syn s druhou dcerou se rozeběhli do úkrytu, my s úsměvem šli za nimi.

//Úkryt

Moje útěcha samozřejmě zapůsobila celkem rychle. Syn se uklidnil a pokračoval v úvahách, jak je super mít maminku. No, kdybych nebyla jeho mámou já, narodil by se někomu jinému. A byl by to vlastně někdo úplně jiný. Raději jsem nechala takových úvah, to by bylo moc složité a na dlouhé lokte a vůbec. Musela jsem si teď maximálně užívat ty chvilky, kdy nás s Awarakem děti považují za středobod svého vesmíru a nedokážou si představit život bez nás. Ovšem jen do chvíle, než začnou objevovat svět kolem sebe a chytnou je toulavé tlapky. Jasně, že i v tomto případě stále se můžou vracet do Borůvkového lesa, který bude pro ně stále domovem, i když se rozhodnou žít jako tuláci. Nebo sem přijít na návštěvu, pokud se rozhodnou odejít do jiné smečky. Každopádně já… a doufala jsem, že i Awarak… Tu zůstaneme už do konce života. Já jsem byla už taková součást lesa. Skoro jako dobová kronika, protože jsem byla jediná, kdo si pamatoval zakladatele smečky a byl tu od začátku.
Zatímco jsem si tak uvažovala nebo povídala o tom, že moji rodiče založili tuhle smečku, Arminius se přesunul k mým slabinám, aby se posilnil. Tiše jsem vyhekla, jak vehementně se pustil do pití. No, musel využít toho, že tu nejsou jeho sestry, takže se může krmit dle libosti. Jen jsem doufala, že to nepřežene, aby se vzápětí nepozvracel. Mezitím stíhal i poslouchat, jistě mě potěšilo jeho ujištění, jak mě chce vidět pořád. Kéž by to všechno bylo jinak než s mým prvním vrhem. No, v tuto chvíli mi nezbývalo než doufat. Že snad aspoň jedno z dětí zůstane v rodné smečce. Nebo se aspoň čas od času zastaví na návštěvě. Tiše jsem povzdychla. Byla jsem si jistá, že Niké, Aurora i Aithér se jistě toulali mimo Gallireu. Možná jsem byla naivní v domněnce, že kdyby tu žili, jistě by se za mnou zastavili. Od té doby, co jsem naposledy viděla Aithéra, když jsme se ještě s Awarakem vlastně neznali, jsem o něm neviděla ani neslyšela. A kdyby Aurora žila vedle v Asgaaru, také by jistě přišla aspoň na kus řeči, ukázat se a říct, že je v pořádku.
“No, to slyším,“ zazubila jsem se na syna, který lačně přestal sát mléko, přibatolil se přede mne, královsky se posadil a hlasitě si říhnul. Bylo vidět, že to možná trošku přehnal, takže jsem vážně měla znovu obavu, aby nezvracel. Nebo aby ho nebolelo bříško. Ačkoliv se zajímal, kdo je vlastně Alfa, viděla jsem na něm začínající únavu. To se mi moc nezdálo, ale v první řadě jsem mu odpověděla otázku. “Alfy jsou nejvýše postavení vlci ve smečce,“ začala jsem vysvětlovat. A snažila jsem se to brát co nejjednodušeji. “Smečku vedou, ale také hlídají a značkují. Pak jsou Bety, to jsou jejich zástupci. Když jsou Alfy pryč, tak vše mají na starosti oni. To jsme já s tatínkem,“ pokračovala jsem a přemýšlela, zda mám pokračovat ještě s dalšími postaveními. Vědět by to samozřejmě měl, stejně jako jeho sestry, nicméně jsem si nebyla jistá, jestli uprostřed výkladu neusne. Plácnul sebou na bok do sněhu s vybídnutím, abych se k němu přidala. Na chvilku jsme snad mohli, ale stále byla nepříjemná zima, takže bychom se za chvilku museli odebrat do úkrytu. Lehla jsem si tedy vedle něj a přemístila ho aspoň na své přední tlapky, aby neležel na studené zemi – přitom jsem ho otočila na záda, čelem k sobě, aby si nemačkal nacpané bříško. To by nebylo dobré.

Po chvilce jsme přešli k filozofickým otázkám. Nebo možná skoro. Docela mě překvapila Arminiova otázka, zda mají všichni mamku. Nevěděla jsem, jak na to najednou přišel, ale možná to bylo tím, jak jsme se teď k sobě tak tulili. “Ano, všichni mají maminku,“ odpověděla jsem mu a mluvila dost nahlas, aby mě tam nahoře slyšel. “Jen někteří vlčci se třeba rozhodnout žít jinde, nebo objevovat svět jako tuláci, a tak svou maminku už pak nevidí.“ Pustila jsem se do povídání. No, asi by ho to mohlo rozesmutnit, teď by si nejspíš nedokázal představit, že by mě neměl za svým tryskomyším zadečkem, ale… Já už se musím připravovat na to, že to vlastně může jednou přijít. Zažila jsem to se svými prvními dětmi. “Víš, že moje maminka a tatínek, tvoji babička s dědečkem, kdysi dávno, než jsem se narodila, tuhle smečku založili a byli Alfami?“ Začala jsem vyprávět svou oblíbenou… No, pohádka to asi nebyla, však to byla pravda. Škoda, že Kezi spala a Siberka si našla svou zábavu, protože tohle by měli vědět všichni tři. Jen jsem nevěděla, jak bych měla načnout téma o tom, že mají ještě starší sourozence. Což o to, to by pochopili, ale asi by byli příliš mladí na fakt, že jsem dřív měla jiného partnera, ale ten zmizel beze slova a beze stopy z mého života, stejně jako naše děti. A pak mi Osud přivedl do cesty jejich tatínka. No, usoudila jsem, že na to je ještě dost času.
“Přátele mám, jsou to vlci u nás ve smečce. Všechny vám představím, až se tu ukážou,“ ujistila jsem svého syna. Vlastně… Ani se nedalo říct, že bych za poslední léta měla nějaké přátele či kamarády mimo svůj domov. Jelikož jsem se mimo les moc nezdržovala a když, neměla jsem moc štěstí na potkávání cizinců, mohla jsem za své přátele považovat jen hrstku vlků. Vlastně kromě Kayi a Baghý mi teď nebyl nikdo dost blízký. Což bylo možná smutné a já si to dosud nějak neuvědomila. Veškerý čas jsem trávila s Awarakem. Vlastně i Maeve jsem považovala za svou kamarádku, možná i jako dceru, ale ta byla kdo ví kde. Což mě nesmírně mrzelo, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Ale byla jsem si jistá, že mrňousci s takovou vyřídilkou, jako mají ti naši, si jistě najdou kamarády i mimo les.
Souhlasně jsem ještě přikývla synově poznámce, že ještě dá Kaye šanci. No, mohla jsem je ujišťovat, že není zlá, ale svůj názor si na ni museli udělat sami. Nicméně mě překvapilo, že navzdory trošku drsnějšímu přijetí je to neodradilo. Možná je to naopak lákalo, protože se k nim nechovala tak sladce, jako my. Nezbývalo než čekat, jak to dopadne a jestli se s dětmi Kaya přece jen trošku spřátelí a vezme je na milost, nebo se raději bude držet v ústraní a počká, až vyrostou. Vzápětí se Arminius začal vrtět. Nic neřekl, ale pochopila jsem, že asi bude chtít dolů. Než jsem však stačila říct, aby chvilku počkal, že mu pomůžu, ucítila jsem, jak jeho tělíčko klouže a vzápětí se ozvalo žuchnutí. Chvilku trvalo, než se vzpamatoval a došlo mu, co se vlastně stalo. “Jsi v pořádku?“ Ustaraně jsem ho zvedla na nožky a prohlédla, zda není zraněný. Zmínil se o bolesti čumáčku, ale naštěstí nekrvácel. “To bude dobré,“ olízla jsem mu bolístku. Byla jsem vždycky taková? Zamyslela jsem se přitom. No, určitě jsem byla starostlivá i u prvních vlčat. Bylo mi jasné, že si ještě mnohokrát nabije nejen čumák. A zatím to ještě ani nebyl tak velký hrdina, aby se vše snažil skrývat a tvářit se, že se nic nestalo. Ostatně určitě mu dělalo i radost, že je maminka tak starostlivá a ochotná hned přiskočit, pofoukat, pohladit, políbit. Samozřejmě u všech dětí. Jen Kaya asi musela v tichosti kroutit očima, jaká jsem cíťa, ale holt jsem byla taková.

Arminius souhlasil s tím, že příště vymyslíme jinou hru. No, co vlastně jiného jsem také měla čekat. Jako každé vlče i on byl pro každou hru. Navíc bylo potřeba vymyslet nejen něco hravého, ale také něco, při čem by se mohli něčemu přiučit. To jsem si pak usmyslela, že dáme s Awarakem hlavy dohromady a něco jednoduchého vymyslíme. Škoda, že teď byla zima, byla by docela sranda je učit třeba číhat na myšky a lovit je. Na to jsme ale museli počkat. Navíc teď to dost komplikoval ten otravný mráz.
Z myšlenek mě vytrhl synův hlas, který se spokojeně uvelebil na mém hřbetě a pevně se ke mně tiskl. Z ničeho nic prohlásil, že má rád moje mléko. Musela jsem se rozesmát. “Tak to jsem ráda, že ti chutná papání od maminky,“ řekla jsem vesele a pohlédla na Awaraka, jestli to taky slyšel. Reakci od Kayi jsem radši ani nečekala, ale… Tohle bylo vážně vtipné. “Můžeš si pak dát, kolik budeš chtít, to je jasné, zásoby jsou dostatečné,“ ujistila jsem synka. Rozhodně to pro něj bude po hře dobré posilnění.
Vzápětí se synek zajímal, zda černo hnědá vlčice vedle nás je kamarádka. Souhlasně jsem přikývla. “Ano, ale musíš se s ní postupně skamarádit. A hlavně se zeptat, pokud se budeš chtít přitulit nebo si lehnout blízko, jestli jí to nebude vadit,“ poukázala jsem na to, co udělala jeho sestra, byť v tom nebyl zlý úmysl, udělala to prostě spontánně, protože ačkoliv byla Kaya přísná, nemyslela to zle. A vysvětlovat synovi, že ne každý má rád vlčata, to by jeho malinká hlavička nepobrala. Určitě by si myslel, že malá sladká klubíčka chlupů musí mít rád každý! Také jsem pak přikývla jeho tvrzení o dvou přátelích. Erlend a Omórika s ním pořádně řádili a já za to byla ráda. “Však později budeš mít ještě více přátel,“ ujistila jsem ho s úsměvem. Jen jsem si nebyla jistá, kdy to bude. Zatím to vypadalo, že kromě naší rodiny, Kayi a Erlenda s Rikou tu nikdo jiný není. Dokonce ani po Baghý nebo Jinksovi nebylo vidu ani slechu. Trochu mě to rozhodilo, jednak by oba měli být přes zimu ve svém zázemí, jednak jsem se nemohla dočkat, až Baghý pozná naše děti a také jsem přece potřebovala vědět, jestli Jinks přijal nabídku od své partnerky, aby se stal Alfou.
Arminius se ke mně přitiskl ještě víc a pošeptal mi do ucha to roztomilé vyznání. “Taky tě mám ráda, zlatíčko. Mám vás ráda všechny tři,“ oplatila jsem mu a zároveň dodala, že mám samozřejmě ráda i jeho sestřičky. A také je mám ráda stejnou měrou, žádné z nich nebudu v žádném případě upřednostňovat. Pohlédla jsem pak na Kezi, jak si spokojeně hoví na tatínkových zádech.

//vsuvka pro Arminia, není třeba číst :)

Kayin výpad evidentně Arminia dost polekal. Chvilku se tiskl k zemi, celý zoufalý se třásl. Až mi srdce usedalo. Když se po chvilce ke mně přitulil, přivinula jsem ho k sobě. “Neboj se, už je všechno v pořádku,“ šeptla jsem mu povzbudivě do ouška a dlouhými tahy jazyku po celém těle jsem se ho snažila uklidnit. Vzápětí se mi synek svěřil, že jestli to byla nějaká hra, tak jemu se nelíbí. To bylo docela pochopitelné. Byl na to zkrátka ještě malý. “Příště vymyslíme jinou hru,“ řekla jsem mu povzbudivě a usmála se. Pak jsem napodobila Awaraka, aby v téhle nesmyslně chladné zimě neležel na chladné zemi, i když se nechystal spát jako jeho sestra – nebo aspoň zatím ne – a přesunula ho na svůj hřbet, aby měl pod sebou aspoň trošku tepla pod sebou. Otráveně jsem zakoulela očima. Asi jsem si vážně měla tenkrát Smrti říct o magii ohně, místo halucinací. To sice byla dobrá věc pro obranu lesa, jak jsem se už jednou přesvědčila… Ale měla jsem být ještě trochu praktická, tohle by nás zahřálo. Při vzpomínce na tu protivnou černočernou vlčici s jedovatě zelenýma očima jsem se zašklebila. No, nebyla jsem tam dost dlouho, takže asi by bylo dobré se u ní zastavit, aby mi pomohla si trošku magie vylepšit. Nebo si pořídit oheň, abych měla aspoň malou možnost nás nějak ohřát.

Doufala jsem, že tímto je všechno už vyřešeno a uzavřeno; Kezi se šla v klidu najíst, ostatní už také byli jakžtakž v klidu. Překvapil mě Awarak, jak výhrůžně vrčel a ježil se, rozhodně víc, než já. Samozřejmě, bránili jsme naše děti, byl to už takový instinkt. Jenže já jsem Kaye věřila, že jim neublíží, takže spíš než vyloženě výhrůžka to mělo být varování, aby si dávala na nás pozor. Děti jsou zkrátka ještě malé na to, aby všechno chápaly, teprve před nimi bylo spoustu učení.
A ještě větší překvápko byla Kezi, která se v klidu nadlábla, – a ani nijak nekomentovala, jak jí její první maso chutná, ale nejspíš bylo dobré, když vše slupla – sebrala se, došla ke Kaye a v klidu se pod ni smotala od klubíčka, připravená spát. Nejen já jsem byla překvapená, i sama vlčice, pod kterou se naše malá princezna usalašila, ke mně vyslala pohled, div neměla oči navrch hlavy. Ovšem tentokrát zasáhl Awarak. Jemně malou sebral ze země a uložil ji na svá záda. Přitom jí v klidu vysvětloval, že tohle dělat nesmí, jednak to může být někomu nepříjemné, takže je rozhodně lepší se nejdřív zeptat. V tom měl samozřejmě pravdu, neměla to brát jako automat, že když my jako rodiče tohle tolerujeme a jsme na to zvyklí, jiným to může vadit. A dál pokračoval ve vysvětlování, jak je nebezpečné v tomhle chladu ležet na zemi. V tom měl také pravdu. Můj rádoby pokus trošku oteplit vzduch samozřejmě nemohl v ničem konkurovat třeba ohni, za jehož pomoci bychom mohli nechat roztát trochu sněhu okolo nás a prohřát aspoň blízké okolí, aby děti mohly v klidu odpočívat venku. Nebyla jsem si však jistá, jestli Kezi všechno slyšela, protože už se po vydatné hře a sytém jídle odebírala do říše snů.
Zastříhala jsem ušima, když jsem z Kayiny strany zaslechla své jméno. Naše pohledy se setkaly. V tom jejím jsem viděla upřímnost v tom, když mi sdělila, že by našim dětem neublížila. A já jsem jí dala tím svým najevo, že jí věřím, ještě než jsem to řekla. Znaly jsme se dost dlouho na to, aby to byla pravda. Jenže instinkt je instinkt, to je těžké oblbnout. Zejména pak, když jsou naše vlčata ještě tak malá. “Já vím, Kayo, věřím ti,“ ujistila jsem ji pak ještě nahlas a mírně se usmála. “Známe se dost dlouho a také jsme něco spolu zažily. Jsi jedna z mála, co jsou tu už tak dlouho a nevyužívají smečky jen když se jim to hodí,“ rozpovídala jsem se, ale včas jsem se zarazila. Nechtěla jsem být moc sentimentální, navíc jsem věděla, že nějaké takové dojímání nemá ráda. Na druhou stranu jsem ale chtěla, aby věděla, že to tak prostě je. Byla skoro jako moje dcera. “Tohle je ale zkrátka silnější než my,“ změnila jsem trošku téma. Nechtěla jsem se dělat důležitější, že my máme děti a ona tomu nemůže rozumět, nebo snad něco svádět na to, že jako čerství rodiče jsme teď úplně jinak ostražití, i když na to byla troška pravdy. Ale i kdyby nebyli naši vlastní, já jsem to měla každopádně v sobě – chránit menší a slabší. Aspoň do doby, než se osamostatní. Jen moje výchova nebyla taková… náročná… nechtěla jsem si říkat drastická… jako teď zkoušela Kaya. Určitě to nebyl špatný nápad na vyzkoušení dovednosti a nápaditosti, ale prostě na to bylo brzy – zkusit to může příští zimu, až budou starší. “Jak už jsem říkala, mrňousové se mají co učit. Tak tě prosím, abys měla trpělivost, než se naučí, že se musí dovolit nebo když udělají něco, co se ti nelíbí,“ dodala jsem nakonec malou žádost.

Souhlasně jsem přikývla na Kayinu otázku, která byla poměrně zbytečná, když jsem jí řekla, že ti maličcí jsou mé a Awaraka už v předchozí větě. “Dcery jsou Keziah a Siberia,“ ukázala jsem postupně na dvě černobílé slečny a v takovém pořadí, aby věděla, která je která. “A syn Arminius,“ odpověděla jsem pak na její další dotaz, který už byl poměrně na místě. No, netvářila se nikterak nadšeně, což mě vlastně ani nepřekvapovalo. Asi ten vztah k vlčatům nebyl tak kladný, jak jsem si správně myslela, když byla malá ještě Maeve. Holt to tak někdo měl. Ne každý si rozuměl s mrňousy.
Chtěla jsem napomenout děti, aby se nehádaly a pěkně se rozdělily, protože je toho zaječího masa pro ně dost. Kaya však měla něco za lubem, když mě zarazila, aby se ukázali, když se chtějí o úlovek prát. Nato ze země z ničeho nic vyrostl obří krápník. Na okamžik se mi zastavilo srdce, protože Arminius stál nebezpečně blízko na to, aby ho mohl srazit. Nebo skončit na jeho vršku. To se naštěstí nestalo a na vrcholku skončil zajíc. Kaya děti vybídla aby se ukázaly. Napovídala jim, jak moc je zajíc vzácný, takže se musí o něj snažit. Zamračila jsem se a tiše si odfrkla. Keziah dala rovnou najevo, že se jí tohle nelíbí a vzala útokem Kayin ocas. Bedlivě jsem sledovala její reakci. Snažila jsem se jí sice věřit, že v naší přítomnosti jí neublíží, ale raději bylo lepší mít se na pozoru. Kaye se to samozřejmě také nelíbilo, takže se hlasitě ohradila vůči Keziinu útoku.
Arminius se snažil sice vyskočit dost vysoko, ale byl na to zkrátka ještě malý. Něco pošeptal Siberii, ale to bylo všechno. Nakonec se i on začal ohrazovat. Bylo to na ně zkrátka těžké. “Jsou na světě dva měsíce a teprve nedávno vyšli z úkrytu,“ řekla jsem Kaye. “Mají se ještě hodně co učit, vždyť se ještě rozkoukávají. Na takové hrátky mají ještě čas,“ řekla jsem jí. Varovně jsem pak na ni zavrčela, když vypadala, že se po Arminiovi ožene. Možná jsem trochu ztrácela nervy, ale prostě jsem se musela mít na pozoru. Nakonec ho ale minula, oznámila, že prohrál a hodila zajíce na zem. “Pojďte se v klidu najíst,“ vybídla jsem děti, aby se přišly posilnit. Ačkoliv jsme byli v lese, foukalo tu méně než na otevřené pláni, bylo to občas nepříjemné, jak se do kožichů opřel studený vítr. Proto jsem se rozhodla nám trochu pomoci. Možná by byla na místě lepší magie ohně, abychom se měli kde ohřát. Tu jsem ale neovládala, takže jsem, jako už tolikrát, za pomoci magie trochu ohřála okolní vzduch. Nebylo to kdovíjaké terno, ale aspoň bylo poměrně přijatelněji na to, aby se děti v klidu najedly a neklepaly u toho kosu. Bylo mi jasné, že ani po jídle se jim nebude chtít odpočívat.

Na jednu stranu mě docela překvapilo, že Arminiova odpověď na nabídku zajíce byla záporná. Čekala jsem, že bude zvědavý a přijde se na zajíce podívat, prozkoumat a ochutnat. Ale momentálně byl víc zabraný do hry s Erlendem a Rikou. Takže asi tak. Nebylo však nutné si dělat starosti, však on přijde ochutnat, až mu opravdu vyhládne. Pokud budou jeho sestřičky hodné a nechají mu aspoň jeden kousek na ochutnání.
Přitiskla jsem k sobě Siberii, která byla momentálně u mě. Zatím se nijak na hry netvářila, ale to se mohlo během vteřiny změnit. Zatím však k nám přišla jedna vlčí postava. Mně dobře známá, i když jsem ji dlouho neviděla. Usmála jsem se a zavrtěla ocasem. Kaya měla oči navrch hlavy, evidentně byla z toho celá zmatená. Žádala mě o pomoc, protože všude vidí vlčata. “Kayo, to není sen, to je skutečnost,“ řekla jsem se smíchem. “Ti tři maličcí jsou moji a Awaraka. Narodili se na podzim,“ pokračovala jsem ve vysvětlování. “A tamta mladá slečna s Erlendem a naším synem,“ ukázala jsem na Omóriku, “to je dcera Baghý. Ta má dokonce čtyři, ale už jsou větší.“ Dokončila jsem přednášku. Teď bylo na ní, aby si to srovnala a trošku se vzpamatovala. Jen jsem doufala, že ji to neodradí, aby odešla někam na toulky na dobu určitou, tedy než děti trošku povyrostou.
Siberia začala projevovat zájem o zajíce. Asi už neodolala té vůni, která se linula kolem. Všimla jsem si, že se k nám řítí i Arminius. Sestřička však na něj výstražně zavrčela s tím, že je to její zajíc. Než jsem stačila zasáhnout s tím, že je to pro všechny, děti se pustily do hry a začaly se předhánět, kdo z nich zavrčí víc. Musela jsem se smát, to bylo opravdu roztomilé, jak si div neroztrhly hlasivky, jen aby jeden druhého trumfnul. Netrvalo však dlouho a pro změnu zase po sobě házeli sníh, respektive Armin počastoval palbou svou sestru. Během vteřiny zase nastala změna a jeden druhého zase naháněli. “Jako pytel blech,“ řekla jsem s úsměvem spíš k Awarakovi, Kaya asi z toho moc nadšená nebyla. Než jsem se však své dobré kamarádky stačila zeptat, jak se měla a kde se toulala, uslyšela jsem pláč. Arminius ležel rozplácnutý na zemi, nejspíš uklouzl. “Zlatíčko, jsi v pořádku?“ Zeptala jsem se ho a přišla k němu blíž. Olízla jsem mu uslzené tvářičky a pomohla mu vstát. Vypadalo to, že je jinak v pořádku, možná se kousl do jazyka, ale neprokousl ho, krev nikde nebyla. Mrkla jsem na Siberii, která tu vítězoslavně nad bráškou stála. “Opatrně, děti, dost to klouže, abyste si ještě neublížili,“ napomenula jsem je. Jejich předchozí hádku, kdo může za Arminiův pád, jsem nechala bez povšimnutí, takové hašteření patřilo ke hře. A bylo mi jasné, že i když jsem je varovala, stejně v zápalu hry na to zapomenou. Hra však mohla pokračovat dál – tentokrát si Arminius vzpomněl na zajíce, kterého sestra bránila, ale chytře odvedl její pozornost – ať už vědomě nebo nevědomky, takže teď zase na něj přišla řeč a varování, že jí ho sní. “A co kdybyste se podělili, je ho dost pro oba,“ zasáhla jsem do toho na chvilku. Snaha nastolit mír, těžko říct, jestli mou nabídku přijmou. Každopádně bylo důležité, aby se naučili se dělit. I když v téhle fázi života asi stejně nenadělám nic s tím, když budou lakomí, byť třeba jen v rámci hry. Nicméně museli být už oba strašně hladoví. Překvapovalo mě, že ještě nejeví známky únavy. V jejich případě by se tedy možná jednalo jen o pár hodin spánku a následně by zase začaly nějaké hry… Ovšem i ten malý odpočinek by jim přišel vhod. Jen jsem nevěděla, jestli ho mám navrhnout, protože by se jistě oba dušovali, že nejsou unavení, takže jsem došla k závěru, že bude asi lepší počkat, až si o odpočinek řeknou sami.