Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//les

U vchodu do úkrytu jsme potkali Aithéra. Samozřejmě měl o nás starosti, takže jsem ho v rychlosti ujistila, i když si to ověřil pohledem, že jsme v pořádku. Také jsem mu jen souhlasně odkývla, chápala jsem, že si také potřebuje něco zařídit. Byl tu docela dlouho, tak se také potřeboval jistě trochu protáhnout. "Samozřejmě. A děkuji, že jsi dělal společnost Cynthii," usmála jsem se na něj a oplatila mu olíznutí. Nechtěla jsem volit slova, že tu cizí vlčici víceméně hlídal, ale co už. Kdyby chtěla dělat potíže, tak je dělá už dávno.
Zastavila jsem se a zavětřila. Byla tu spousta pachů, takže pořádně živo. Chtěla jsem mít sice v první řadě trochu soukromí v jeskyni Bet, ale nakonec jsem se rozhodla, že se zastavím nejdřív u Cynthie, abych zjistila, jestli už mluvila s Alfou. Podle čichu jsem zjistila, že je tu také, takže to mě uklidnilo, ale podle všeho byla momentálně ve společnosti Erlende, takže bylo možné, že spolu ještě nemluvily. Ohlédla jsem se, jestli za mnou a Awarakem jdou Iva s Cyrilem, ale zatím jsem je neviděla. Mohli si aspoň s Baghý promluvit všichni tři.
Pokračovala jsem ve volné chůzi, až jsem zakrátko spatřila Cynthii. "Zdravím tě, cítíš se lépe?" Usmála jsem se na ni a lehce pohodila ocasem. "Už se to podařilo mluvit s Baghý?" Zeptala jsem se a uvolněně se posadila opodál. Konečně aspoň sedím, ulevila jsem si, i když jsem měla sto chutí se pořádně rozplácnout na nějakou příjemnou kožešinu a pořádně si zdřímnout. Taky budeme muset brzo vyrazit na lov, uvědomila jsem si. I když bylo fajn, že tu teď bylo hodně členů, aspoň bychom měli svolání a lov rychle vyřízené, pokud se všichni hned nerozprchnou. A třeba by se také hned zapojili nováčci, pokud by je Alfa přijala, aspoň bychom hned věděli, jak jsou šikovní.

Nechala jsem lichotek, protože Kaya to neměla moc ráda. Přesto jsem ale musela po pravdě vyjádřit svůj dojem. Takže jsem jí pochválila a basta fidli. Další svou pozornost jsem pak raději věnovala dvěma vlkům, kteří se právě u nás ocitli. Od Ivy jsem se dozvěděla, že Alfa jí už jednou místo zde nabízela, ale tehdy se necítila připravena se usadit. Souhlasně jsem přikývla. "Rozhodně schvaluji, že sis to předem promyslela. Vlků, kteří k nám přišli a po pár měsících se beze slova zase vypařili, už bylo docela dost. Bohužel se tomu vyhnout úplně nedá, ale věřím, že budeš výjimka. Vy oba," opravila jsem se a usmála se i na Cyrila. A jelikož se Kaya vydala do úkrytu, stejně jako Awarak, šla jsem s nimi a vybídla ty dva, aby šli s námi. "Borůvková smečka má hodně co nabídnout. Tak snad máte i něco vy," začala jsem a Awarak plynule přešel na zjišťování, jak jsou na tom s lovením. Určitě by se nám hodili další šikovní lovci. Nebo možná by Ivy mohla být učitelkou nebo pečovatelkou. Sice tu teď žádná vlčata nebyla, ale rozhodně tu možnost jsme nemohli vyloučit. Byla jsem ráda, že se konečně půjdeme zahřát, protože i když se teď mírně oteplilo, zima byla poměrně nepříjemná. A doufala jsem, že Aithér ještě je v úkrytu.

//úkryt

Gratuluji povýšeným :)

"Já bych si to nikdy nedovolila, culila jsem se dál na Kayu. "Navíc jsme už něco podobného kdysi zažily, tak vím, že klameš tělem... Tedy ne, že bych tě někdy podceňovala... Ale víš jak. Raději jsem zase na chvíli zmlkla, abych se do toho nějak víc nezamotala. No prostě ačkoliv je drobnější a štíhlá, možná pro někoho taková třasořitka, opak je pravdou - statečná bojovnice, která nedá svou kůži lacino.
Pak jsem věnovala svou pozornost Awarakovi, tak nějak se přidaly další slova chvály, byla to pro nás docela zkouška, ale také jsme zjistili, co vlastně umíme. Nebo čeho jsme schopni. A nejen pro Awaraka tohle bylo určitě všechno překvapivé zjištění. A pro mě dobrý trénink, protože zatím jsem jinak magie moc nepotřebovala - tedy aspoň ne vítr na nejvyšší úrovni. To jen voda mi posloužila jako kratochvíle pro vlčata.
Zatímco Awarak se omluvil, odběhl značkovat území, čímž mě předběhl - chtěla jsem mu to na hrnout. Ještě než odešel, odpověděl na Kayinu otázku, že Iva ani Cyril zatím nejsou členy smečky. Vlastně jsem nevěděla, co Iva, ale když přišla s Cynthií, tipovala jsem, že by se zde obě chtěly ucházet o místo. "Alfa se před chvílí vrátila domů, podle všeho je teď v úkrytu. Můžu vás tam dovést, pokud si s ní chcete promluvit a požádat o místo ve smečce," řekla jsem oběma a usmála se. Mladá vlčice docela překvapila, že nám pomáhala s příšerou, což bylo jen k dobru a rozhodně se to muselo zmínit i před Alfou, protože kdyby Iva byla přijata, možná by byla dobrá ochránkyně. A když jsem se tak dívala na Cyrila, jistě by byl dobrý jako lovec nebo také ochránce. Ale to jsem moc předbíhala. Raději jsem si tedy zatím počkala na odpověď.

Boj s příšerou 6/6

Uf, to je teda odolná příšera, pomyslela jsem si dost otráveně. Jenže ani moje první tornádo nebylo úplně bez chyby – chtěla jsem ho poslat přímo na ni, ale to nejspíš byl i její předpoklad, že to udělám, nebo nevím… Zkrátka navzdory všemu sebou ta věc cukla a tornádo jí moc neuškodilo. Sakra, zavrčela jsem pro sebe tiše.
Než jsem však stačila začít vymýšlet další taktiku, protože na poradu s ostatními nebyl čas, všimla jsem si, že u nohou té potvory se začaly objevovat kořeny. Dost silné kořeny. Ale podle všeho to nebyla Awarakova práce. Ohlédla jsem si a všimla si, že nedaleko nás stojí mladá hnědá vlčice, která přišla s Cynthií a snaží se pomáhat. Usmála jsem se a vzápětí zaslechla Kayu, která udávala pokyny. Ty první patřily Awarakovi, aby také pomohl se znehybněním. Docela napjatě jsem sledovala svého partnera, jak si s tím poradí, protože jsme zatím nevěděli, jak moc dobře svou magii ovládá, ačkoliv před chvíli ta věc se stromem byla dost šikovná a hlavně silná, takže určitě musel být ve zkušenosti dost vysoko. Současně také bylo vidět, jak nohy té příšery přimrzají, i když to nebylo nic lehkého, protože sama byla z ledu a sněhu. A zatímco jsem čekala, až budou kořeny dost pevně omotané, poslechla jsem Kayin pokyn a začala si chystat pořádný fičák. Vítr se znovu začal zvedat. Nejdřív jen tak pomalu, nesměle, ale rychle nabíral na intenzitě, až se začaly ohýbat okolní stromy. Také na zem napadaný sníh začal poletovat kolem. Počkala jsem, než uslyším pokyn, že je vše připraveno. “Dobře, jdeme na to! Tři… dva… jedna… teď!“ Ve stejnou chvíli dosáhl vítr takové intenzity, jakou jsem potřebovala – a mohla to podivné stvoření, které se nám vkradlo do lesa, odvát někam hodně daleko… Snad. Vyčerpaně jsem si sedla do sněhu a chvíli oddechovala. Tohle byla docela fuška, neměla jsem v tom ještě takový trénink, jako s vodou. Hned jsem se ale vzpamatovala a ohlédla se po ostatních. “Všichni v pořádku?“ Mrkla jsem na Kayu, Awaraka i Ivu. “Byla jsi statečná, děkujeme za pomoc,“ usmála jsem se na ni a zavrtěla ocasem. “Tak snad jsem tu věc odvála dost daleko a snad dopadla dost tvrdě na to, aby se rozpadla,“ konstatovala jsem zamyšleně. “Jsi dobrý stratég, Kayo,“ zazubila jsem se na černohnědou vlčici a vesele ji plácla po rameni. “No a vy pane Awaraku, evidentně toho umíte mnohem víc, než jsme si mysleli,“ zazubila jsem se úlevně ještě na svého partnera. Tak to bychom snad měli, ohlédla jsem se znovu a špicovala uši, jestli neuslyším nějakou známku toho, že by se ta věc zase chtěla vrátit.

Boj s příšerou 3/6

Musela jsem se usmát, když mi Kaya vysvětlila důvod svého jednání. "To víš no, nemám ve zvyku se s cizinci jen tak válet ve sněhu jako stará známá, vysvětlila jsem a zakřenila se znovu. Pak jsem se ale šla chvilku věnovat těm druhým dvěma.
Vlčice, ke které jsem přiběhla a zajímala se, zda je zraněná, se představila jako Cynthia. [b"Aranel, Beta Borůvkové smečky,[/b] představila jsem se i já poměrně stručně, na víc nebyl čas. Vysvětlila mi, že není zraněná, ale už je docela dost promrzlá, což bylo ostatně přece jen vidět. To už k nám přiběhl Aithér. Chtěl Cynthii pomoci, někam ji odnést, ale ona se nenechala. Takže se mi docela ulevilo, že není zraněná. "Víš co, vezmi je k nám do úkrytu, na moji odpovědnost. Rozhodla jsem s pohledem věnovaným i té druhé vlčici. "Ale zůstaň tam prosím tě s nimi. O mě se neboj, my to s Awarakem a Kayou zvládneme."Otočila jsem se k synovi. "Můžeš jít také, Cyrile. Já se za vámi zastavím, až to tady všechno vyřešíme, ano? Oslovila jsem ještě třetího zatím cizince, mrkla na syna, že bude vše ok s že věřím, že se o ty tři postará a běžela pomoct Kaye a Awarakovi.
Kaya se zrovna snažila to monstrum zastavit pomocí ledu, ale zatím se to moc nedařilo. "To by chtělo spíš oheň, zamyslela jsem se nahlas. Nevěděla jsem, jestli ona s ním něco neumí, nicméně kdyby ano, jistě by ho použila jako první. I když... Jak jsem se tak na to stvoření dívala, stačil by jeden krok a žádný oheň už by nebyl. Náhle se před příšerou objevila ledová stěna a ačkoliv to vypadalo jako účinná zbraň... Ta věc ji zničila jako nic. Sakra, vymysli přece něco, ty tupoune! Vynadala jsem si v duchu. Vzápětí bylo vidět, jak jeden ze stromů začal padat k zemi a přitom příšeru trefil. Jediný krátký pohled na Awaraka mi stačil, abych poznala, že to bylo jeho dílo, ale evidentně ho to dost unavilo, takže jsem přeskočila k němu blíž, abych ho aspoň na chvilku podepřela, než něco zkusím já. Bylo mi jasné, že s vodou toho momentálně moc nemůžu. I když bych sice mohla zkusit vytvořit nějaké nerozbitné koule, které bych po něm vrhala a které by snad díky velkému momentálnímu mrazu mohly sice zmrznout, ale jelikož ta obluda byla sama z ledu, asi by jí to vůbec neublížilo. Ostatně sama jsem přes chvilkou viděla, že ledová stěna byla pro ni jako nic. Takže nezbývalo, než zkusit něco, co jsem ještě nezkusila - tornádo. To už jsem musela jednat rychle, protože už jsme byli nebezpečné blízko sebe, my a obluda. Zavřela jsem tedy oči a ze všech sil se soustředila.Zakrátko se zvedl vítr, který zhmotňoval do tvaru, který jsem potřebovala. Vír se také postupně zvětšoval, ale nebyla jsem si jistá, jestli bude dost velký na to, aby obludě nějak ublížil.

Ani jsem si nestačila s vlkem pořádně promluvit. Zatím jsem se jen tedy dozvěděla, že jeho jméno je Cyril, ale nestačil dodat, odkud je, protože z ničeho nic se k nám přiřítilo hnědočerné stvoření, které ho srazilo nemilosrdně jinak. Bylo to Kaya a nevím, jestli jsem byla překvapená víc já, kde se tu z ničeho nic vzala, nebo Cyril, který skončil jejím přičiněním na zemi. Evidentně se s ním znala, protože ho oslovila jménem a napomenula ohledně plížení se. Cyril ji však vyvedl z omylu, že se neplíží, protože se přišel normálně představit. “Kayo, co blbneš?“ Pohlédla jsem překvapeně na členku smečky, kterou jsem dlouho neviděla. Vlastně jen tenkrát na chvilku, když se seznamovala s jedním z mých vlčat.
Vzápětí jsem ale zpozorněla a zastříhala ušima, které zachytily nějaký podivný zvuk. Když jsem se za ním otočila, ztuhla mi krev v žilách. Nic podobného jsem jakživ neviděla – směrem k nám se blížila halda sněhu, která měla končetiny a hlavu. A nejen to, ono to mělo i cosi, co vypadalo jako zuby, které tvořily nejspíš rampouchy. A zvuk, který byl slyšet, nebyl nějaký řev nebo něco podobného, ale znělo to, jako když se rozbíjí led. “Co… to… je?“ Zašeptala jsem v duchu. Přestala jsem na tom monstrum zírat a snažila se uvažovat racionálně. Navíc mi k tomu pomohl Cyril, který zavolal na jednu z vlčic, které byly opodál a za kterými jsem poslala Awaraka. Nejspíš je taky znal. Nebo aspoň tu dotyčnou, na kterou volal, protože ji oslovil jménem a vybídl ji, aby se schovala. Vlčice se však ohradila s tím, že už tu nějakou dobu volá o pomoc, protože její společnice na tom nejspíš není dobře. To jsme byli tak hluší, že jsme je nezaznamenali? Zamračila jsem se v duchu a zlobila se na sebe. “Co je jí? Je zraněná?“ Přiskočila jsem k Ivě a pohledem lustrovala druhou vlčici. “Awaraku! Rychle!“ Zavolala jsem na svého partnera, aby nám přišel co nejdřív na pomoc. Museli jsme rychle zjistit, co je s vlčicí, abychom jí mohli nějak pomoci a pak okamžitě řešit to monstrum, které se tu takhle zjevilo. Byla to nejméně vhodná doba, ale nad tím nebylo teď důležité přemýšlet. Teď bylo ze všeho nejdůležitější jednat.

//Loterie 21

Další úleva přišla vzápětí - syn se rozhodl, že chce zůstat v Borůvkové smečce. Z toho nešlo jinak, než mít obrovskou radost, ale samozřejmě jsem se navenek tvářila mnohem klidněji. Takže jsem se jen široce usmála a přikývla. Navíc ještě dodal, že ještě má na to nějaký čas, protože se chce toulat po okolí. "Tak to se nevylučuje, být na toulkách i jako člen smečky, ale chápu tě, dodala jsem s dalším úsměvem. Snažila jsem se sama sebe přesvědčovat, že nic neuteče. Rozhodně my ne, my tu budeme pořád. Takže už pak bude jedno, jestli se zapojí na jaře nebo v létě. Hlavně, že to vůbec bude.
Aithér poté zmínil jméno Wizku, že by se s ní rád potkal, protože to bylo už nějaký rok zpátky, co ji viděl naposledy. Mírně jsem se zachmuřila. Awarakovi jméno nic neříkalo, ale to mě neudivilo, nejspíš se s ní nepotkal nebo kvůli svým výpadkům zapomněl. "No, abych pravdu řekla, tak nevím. Neviděla jsem ji tu hodně dlouho. Oficiálně o odchodu jsem neslyšela. Ale takových bylo víc, že si sbalili svých pět švestek a šli o les dál, přemítala jsem nahlas. "Možná by věděla Baghý, navrhla jsem ještě jistou možnost, jak zjistit, co je s naší někdejší členkou.
Na chvilku jsem se zarazila a zavětřila další pachy. Bezpečně jsem poznala Erlenda. Podle všeho ale nebyl sám - po chvilce přemýšlení jsem zařadila ten druhý, ten patřil Adiramovi. Ale ten třetí, který patřil vlčici, byl neznámý. "To jsou Erlend a Adiram, ale kdo je s nimi ten třetí, to nevím, sdělila jsem nahlas své poznatky. "Není sice sama, tak by to mělo být v pořádku, ale mohli by dát vědět, že tu mají kamarádku, kterou berou do úkrytu a hlavně proč, pokračovala jsem zamyšleně. "Ale slyším teď nějaké zavytí a hulákání od někoho jiného, zdá se, že někdo vyžaduje naši pozornost. Tak je asi poctíme svou pozorností. Vyřídíš tu hulákající madam, a já toho druhého? Bude od nich asi kousek dál," mrkla jsem na svého drahého partnera a omluvně se usmála na syna. "Hned jsme zpátky, ujistila jsem ho, pomalu se zvedla a protáhla si ztuhlé svaly. Pak jsem se vydala směrem, kterým jsem slyšela výt cizince.

//Cyril
Za pár okamžiků jsem se ocitla blízko hranic lesa, odkud jsem slyšela hlas cizince. A vlastně jsem se nemýlila, ty další dvě dámy, jedna hlasitá a druhá tichá... Aspoň prozatím, byly o něco dál, takže bylo fajn, že jsme mohli s Awarakem každý vyřídit jeden požadavek. Nebo o co se vlastně jednalo. To se ukáže za chvilku. Zatím jsem aspoň nasadila vážnou masku, ostražitou, ale ne nepřátelskou nebo agresivní a taky si vzpomněla na to, že bych měla mít nějaké držení těla. Už to bylo vážně doba, co jsem jako Beta jednala s cizinci! To už ale nebyl čas přemýšlet, byla jsem již na místě. Vlk, který se dožadoval naší pozornosti, nevypadal nikterak, že by chtěl dělat problémy - ostatně slušně se ohlásil. "Zdravím tě, cizinče. Copak tě přivádí na území Borůvkové smečky?" zajímala jsem se pevným hlasem.

Zdravíčko,

Tak já taky nemůžu jinak a poprosím 30 lístků za 300 oblázků, děkuji :3

//Loterie 19

Docela se mi ulevilo, když syn prohlásil, že už nehodlá překročit hranice. Bylo to aspoň dobré znamení, že i kdyby se rozhodl hledat svůj domov v jiné smečce nebo se toulat, aspoň by byla velká šance, že bychom se mohli někdy potkávat. Spokojeně jsem se tedy usmála a přikývla. Pak jsem se rozhodla, že bude nejlepší se rovnou zeptat, abych věděla, na čem jsem. Nebo s čím asi tak počítat. "Mno a... Budeš chtít zůstat tady v Borůvce? Nebo raději jiná smečka, kde není za zadkem mamča? zazubila jsem se v domnění, že to nějak odlehčím. Cítila jsem, jak k sobě i po těch letech odloučení máme blízko a bylo by fajn ho tu mít pořád, samozřejmě ne kvůli dozoru, ale... Nicméně rozhodně bych mu neměla za zlé, kdyby chtěl zkusit štěstí v jiné smečce. I když jsem popravdě ani neměla ponětí, kde se která nachází, případně nějakou doporučit. Před lety bych ho poslala k Atrayovi a Freye do Erinyjského lesa, tam by se měl určitě také dobře, jako v rámci možností tenkrát my s jeho otcem... No, tohle jsem ale musela nechat plně na něm. A kdyby se rozhodl zůstat zde, Baghý by jistě neměla nic proti.
Raději jsem ale přestala vymýšlet a přemýšlet a počkala si na synovu odpověď.
Zmínil se také o výletu, který slíbil kamarádce. To jsem mu samozřejmě schvalovala - když se po dlouhé době viděl se svou drahou matkou, seznámil se se sestrami, je také čas, aby navštívil nějaké staré známé, byla jsem ráda, že někoho kromě Awaraka má. Nebo zná. I když se třeba seznámili teprve nedávno, než přišel k nám. Na výzvědy byl ještě čas, ale přeci jen mě to navádělo k otázce, jestli už potkal nějakou slečnu, která by ho zaujala. Ne, že bych tak moc toužila po roli babičky, ale přeci jen - každá máma je šťastná, když je šťastný i její potomek, takže samozřejmě k tomu patřil i skvělý partner po jeho boku. Ze začátku se Aithér trošku zdráhal s odpovědí. Pak z něj přeci jen vypadlo, že někoho potkal už před několika lety, ovšem často na ni musí myslet. Zářivě jsem se usmála a poslouchala jeho povídání dál. Nejspíš ta, kterou potkal, nebyla asi ta, o které mluvil před chvílí, že si slíbili výlet. Chápavě jsem přikývla, ty situace, které popisoval, jsem dříve zažívala s jeho otcem také, než jsme si vlastně uvědomili, co k sobě cítíme. Odpovědi se ujal Awarak, ovšem řekl přesně to samé, co bych řekla já. "Občas si pak jeden připadá docela hloupě, že?" začala jsem s úsměvem. "Nicméně si musíš dobře rozmyslet, jak ti s ní je, jak se cítíš a co bys vlastně chtěl dál. A pokud si nejsi jistý, asi bude nejlepší s ní strávit nějaký čas, to by ti mohlo také napovědět, pokračovala jsem zamyšleně. Vlastně já asi ani nebyla ten úplně nejzkušenější rádce, co se lásky týkalo - oba moji partneři mi vlastně spadli z nebe a všechno vlastně šlo samo jako po drátkách. I když tenkrát s Coedym to trvalo trošku déle - ale byli jsme tenkrát mladá jelita. S Awarakem jsem si to všechno uvědomila celkem rychle a stačilo jen krátký čas. Inu, i tak to je. A já přála synovi, aby vše brzy rozlousknul, nikomu neublížil a byl hlavně šťastný.
K našim uším se doneslo zavytí, které jsem poznala hned. Baghý, konečně doma. Budeme si muset taky promluvit o novinkách ve smečce, co jsem dlouho chystala snad konečně budeme moci spáchat.

//Loterie 11

"Ano, Keziah je spíš přemýšlivější a spíš naslouchá. Siberia je občas jako neřízená střela, ostatně, jak jsi sám viděl,". Shrnula jsem charakteristiku Aithérových sester i já. Ovšem mohlo se to ještě změnit, přeci jen jim byl rok, nicméně jsem to moc nepředpokládala. Aspoň ne u Keziah.
Souhlasně jsem přikývla, že zavytí, které jsme slyšeli, patřilo Aithérovu mladšímu bratrovi. Jelikož ale nezamířil k nám, usoudili jsme, že se šel nejdřív prospat. Což jsem mu pochopitelně nemohla mít za zlé, netušil, že je tu vzácná návštěva. Ale už jsem se těšila na to, až to zjistí, jistě bude mít nesmírnou radost, že nebude sám v převaze sester. A jelikož Aithér na tom byl stejně, tak to byl jeden z bodů, ve kterém si mohli rozumět. Tak jsme zatím vyzvídali, jaký je svět mimo Gallireu. No, podle všeho dost nezajímavý. "Všude dobře, doma nejlépe," prohlásila jsem a ocasem rozmetala trochu okolního sněhu. "Ale já taky nemám prošlou Gallireu celou, od severu k jihu, od východu k západu. Hlavně se spousta míst určitě změnila, přibyla nová území... Možná bychom mohli někam vyrazit na jaře, děti už jsou samostatná jednotka... usmála jsem se na Awaraka. Vzápětí jsem si uvědomila, že spolu zdravíme už dlouho veškerý čas, už jsem si ani nepamatovala, kdy jsme byli s někým jiným, pokud jsem nepočítala děti. Ovšem mně to nevadilo, klidně bych s ním mohla srůst. Ale neměla bych mu za zlé, kdyby chtěl jít sám nebo s někým jiným nebo tak... "No a co... Hmm... Slečny? Potkal jsi nějakou, která by se dotkla tvého srdce?" Zeptala jsem se opatrně. A zároveň jsem nechápala, co to je za poetiku, nebo co. Nicméně otázka už byla vyslovena. Doufala jsem, že se nebude zdráhat se svěřit. Od malička jsem je učila, aby se nebáli mi říct cokoliv.

Aranel - Keziah - Aithér - Awarak

Zastříhala jsem ušima, když se k nim z různých koutů lesa doneslo zavytí od různých vlků, ale nevěnovala jsem tomu úplně pozornost. Tu teď měla na plno moje rodina.
Netrvalo dlouho a naši skupinku brzy doplnila druhá dcerka. "Siberko, vítej zpátky doma," usmála jsem se na černobílou slečnu, která také byla takřka stejně vysoká, jako my s jejím otcem. Sice tvrdila, že přivedla i svého bratra, ale toho jsem momentálně nikde neviděla, ani nebyl cítit jeho pach, takže jsem došla k závěru, že se nejspíš zdržel na hranicích lesa. Jen jsem doufala, že nebude dlouho pryč, aby se stihl seznámit se svým starším bratrem. Ačkoliv jsem doufala, že by se Aithér mohl zdržet třeba až do jara.
Dcera si však všimla vlka, který tu byl s námi a pochválila mu kožich. Usmála jsem se nad její bezstarostností a vlastně i tomu, že ji v prvé řadě zaujal kožich, místo aby zjišťovala, kdo vlastně tento společník je.
Aithéra tohle gesto poněkud lehce rozhodilo, až se mírně zakoktal a nakonec své nevlastní sestře také složil poklonu, doplněnou prohlášením, že její kožich je ještě hezčí. Poté Siberia prozradila své jméno. "Tvoje druhá mladší sestra," dodala jsem s mrknutím.
Pak se ke mně Aithér naklonil a svěřil se mi s tím, že své toulky zasvětil pátrání po svém otci. Poněkud jsem se zachmuřila. Pátral na všech možných i nemožných místech, ani nedoporučoval se vydávat za hranice Gallirei. Nakonec dodal, že nejspíš by otce ani nepoznal, kdyby stál přímo proti němu. Smutně jsem se usmála. Možná ani já bych ho po těch dávných letech nepoznala.
"Z toho si nic nedělej, Aithére. Možná má novou rodinu, stejně jako já. Možná našel tu svou původní, ze které se jako malý ztratil a kterou dlouho zkoušel hledat... A možná že už nežije." Dodala jsem tiše a na chvíli se odmlčela. "Hlavní je, že víš, kde hledat svou starou dobrou mámou," usmála jsem se a olízla mu tvář, abych zahnala chmury. Všimla jsem si, že Siberia mezitím odběhla opodál, chvíli chytala vločky a vůbec všelijak se zatím nějak bavila se sněhovou nadílkou. Ani jsem si pak nevšimla, že odešla úplně. Zatím se Awarak zajímal, jaké je to mimo Gallireu a jestli je možné tam používat magii. Tohle bylo určitě zajímavé téma, pohlédla jsem na Kezi, která zatím tiše seděla opodál, tohle by ji mohlo určitě zajímat.
Vzápetí se k mým uším doneslo další zavytí, které bylo tentokrát známé a především důležité. No, známé - zatím ještě nedokonalé, ale to bylo tím, že ještě neměl moc natrénováno, nicméně hlas svého mladšího syna jsem poznala. Hned se mi rozkmitala oháňka, jenže ani po chvíli čekání se nikde neobjevil. Pak mi došlo, že se volání neslo odněkud z blízkosti úkrytu, takže jsem se dovtípila, že si šel v prvé řadě odpočinout. Jen jsem doufala, že nebude spát až moc dlouho. A pak jsem zase věnovala pozornost staršímu synovi, copak se dozvíme o světě mimo ten náš.

Nemohla jsem se té jeho vůně nabažit. Takže když jsem mu čistila bolístku, nasávala jsem ji z plných plic, ale samozřejmě potichu a decentně, aby si nemyslel, že jeho máma má divnou fetiš… Nebo je na hlavu. Jasně, žádná máma nezapomene vůni svých dětí. Ale cítit ji zase po takové době, to bylo pro mě jako velký svátek.
Když jsem pak prozradila, že vůbec na svůj věk nevypadám díky jednomu speciálnímu kouzlu, Aithér mě naoko poškádlil, že budu za chvíli vypadat mladší, jak on. “No, vizáž vlčete mít určitě nebudu, tak to je v klidu,“ zazubila jsem se. “A díky bílé srsti vlastně ani nebudou vidět šediny, jako když má někdo tmavší kožich, takže ty taky budeš vypadat na stará kolena dobře, neboj,“ zasmála jsem se. Vlastně to byla další věc, které jsem nemohla uvěřit – že byl on a jeho sestry už tolik let na světě. Občas mi to přišlo jako včera, co se narodili, stejně jako pro mě bylo včera, co se narodili jeho mladší sourozenci, ale když jsem přemýšlela nad tím, jak je to dlouho, co starší odešli z domova, tak mi to přišlo jako celá věčnost. A byla jsem nesmírně vděčná cestám Osudu, že aspoň syna mi občas přivál do cesty.
Pak už jsem ale neztrácela čas, protože jsem byla celá napjatá, co řekne na to, že jeho dávný kamarád je mým partnerem a že má mladší sourozence. Takže jen během několika málo chvil jsme byli u Awaraka s Kezi. Aithér byl evidentně rád, že svého přítele po dlouhé době vidí. Ovšem fakt, že jsme spolu, ho evidentně dost překvapil. A vlastně asi ani nebylo divu. “No.. Tak nějak se to stalo,“ řekla jsem prostě. K tomu nebylo co dodat, zkrátka jsme to neplánovali. To se snad ani nedalo. Srdci zkrátka neporučíš.
Další překvapení v podobě představení jedné z jeho mladší sester Aithéra posadilo na zadek. Naštěstí ale nevypadal, že by se měl složit komplet, takže to bylo dobré znamení, že to rozdýchá. Ovšem jeho další poznámka, kterak si myslel, jak se bude starat o starou nemohoucí maminku a ta místo toho vychovává další vlčata, mě rozesmála. “To víš… Umím překvapit,“ zazubila jsem se na něj a pohlédla na Keziah, která se zatím spolu s otcem zatím do řeči moc nezapojovala. Asi to chtěli nechat především na nás, protože jsme se dlouho neviděli, ale já jsem byla ráda, že tu sedíme teď tak společně pohromadě. No, pohromadě… Jen mi tu chyběli aspoň ti další dva raraši z mladšího vrhu, když už tu nemohly být i Aithérovy sestry. Popravdě – byla to krásná představa, jednoho dne tu být se všemi šesti dětmi, ale samozřejmě jsem věděla, že to byla hlavně utopie.
Aithér se konečně během chvilky vzpamatoval, do očí se mu zase vrátily veselé jiskřičky. “Jistěže MY!“ Ani na okamžik přeci nemohl pochybovat o tom, že do rodiny patří i on. A svým způsobem i do Borůvkového lesa – věděla jsem, že Baghý nebude mít nic proti tomu, když se u nás nějakou dobu zdrží. Nebo pokud se rozhodne tu zůstat… “Určitě nemusíš Awarakovi říkat tati,“ mrkla jsem na něj. “Ani si na něj nebude hrát. Tvůj otec vždycky bude Coeden, i když… Bohužel o něm nic nevíme,“ odfrkla jsem si. “A kamarádské rady ti dávat může pořád, no ne?“ usmívala jsem se dál, zatímco Aithér pokládal nějaké ty další otázky své mladší sestře.

Byl tak v mých očích, ale na chvíli se jím stal i ve svém následovném jednání – malým vlčetem, které má radost ze shledání se svou matkou. Měla jsem nesmírnou radost z jeho projevu, jak se v tomhle přístupu vůbec nezměnil. A tak jsem ho nechala hravě dělat všechny ty psí kusy a div ne přemety, střídané občasným otřením svého velkého těla o mé, které mělo stále stejný odstín. Měla jsem tak nepopsatelnou radost z toho, že je živý, zdravý, ve skvělé kondici a evidentně na svých toulkách vůbec nestrádal. Nebo možná byl členem jiné smečky, která mu pomohla, ale na tohle vyzvídání byl ještě čas.
Všimla jsem si však, že má menší zranění u tlamy, takže aniž bych se zatím na něco ptala, jako správná matka, i když dospělého syna, jsem se pustila do čištění jeho bolístky. Zatím mi povídal, jak mě rád vidí. Což ani nemusel, svými projevy to bylo víc než jasné. A navíc byly upřímné, žádná křeč nebo přetvářka v tom nebyla a musela jsem samozřejmě uznat, že to mě také těšilo. “Já už jsem taková součást tohoto lesa, že ani snad nemůžu být jinde,“ zazubila jsem se na něj. Jasně, počítal s tím, že mě tu najde, ale jedna jeho část si nebyla jistá. Mohla jsem být někde zrovna na cestách, a to měl celkem štěstí, že přišel o pár dní později, když už jsme byli zpátky doma, nicméně byla tu Baghý, která ho snad aspoň povrchně znala, takže by mu jistě dovolila tady na mě počkat. Nebo možná už myslel, že nejsem mezi živými, ale díky zázračnému kouzlu jsem byla stále mladá, jak si samozřejmě nemohl nevšimnout. Ještě předtím mi však vysvětlil, jak přišel ke svému zranění. No jo, taková klasická nepozornost spojená s nedočkavostí. Hlavní bylo, že to nebylo nic vážného. “To díky speciálnímu kouzlu,“ řekla jsem tajemně s úsměvem ohledně toho, jak dobře vypadám, že údajně spíš mládnu.
Ohlédla jsem se směrem, kterým jsem před chvílí přišla. Mohli jsme ještě sice trávit nějaký čas společně o samotě, ale na co to odkládat – musela jsem ho seznámit s jeho mladší sestřičkou. A také si jistě matně vzpomínal na svého kamaráda Awaraka, i když ho už několik let neviděl. Vlastně ještě ani tenkrát jsme nebyli spolu, takže o tom asi ani nevěděl. A navíc – když jsem ho chtěla vyzpovídat, určitě bude lepší, když to poví rovnou nám všem, než aby to vykládal víckrát. “Pojď se mnou, s někým tě seznámím,“ řekla jsem s úsměvem, olízla mu čenich a zvolna se vydala zpátky. Awarak s Kezi zatím stále byli v diskuzi ohledně magií. Jen jsem zadoufala, že se tu Aithér trošku zdrží, aby mohl poznat i zbylé dva mladší sourozence, i když jsem nevěděla, jak dlouho budou pryč. Jen jsem mohla doufat, že se na zimu vrátí včas.
To už jsme ale byli u těch dvou. “Pamatuješ si svého kamaráda Awaraka? Tenkrát jsi nás seznamoval,“ usmála jsem se a modrým pohledem se spojila s tím jeho. Další věc, která mi dělala radost – že kromě dědictví s mou barvou kožichu také získal dědictví ohledně magie. Musela jsem pak samozřejmě zjistit, jak se mu daří ji ovládat. “Už nějakou dobu jsme partneři,“ prozradila jsem s potutelným úsměvem a počkala, až překvapení vstřebá. “No a tahle mladá slečna je naše dcera, tvoje mladší sestra Keziah.“ Dodala jsem ještě a zvědavě sledovala, jak moc ho překvapí tahle novinka. “Ovšem není sama, byli také tři, jako vy. Ještě k ní patří Arminius a Siberia, ale ti teď zrovna někde poletují po okolí,“ uvedla jsem na pravou míru.

Dcera mě vyvedla z omylu – její magie se ještě neprojevila, nýbrž jí to prozradil Život. Chápavě jsem tedy přikývla. Vlastně bylo na projevení magie ještě brzy, na druhou stranu by asi nebylo divu, protože ona byla už v tolika ohledech výjimečná, takže projevení vrozené magie tak brzy by vlastně bylo spí už normální. Na její otázku jsem však musela zavrtět hlavou. “Ani já ani táta oheň neovládáme,“ odpověděla jsem pak nahlas. “A od babičky s dědou z mé strany to asi taky nebude – matka ovládala vodu, jako já, a otec vzduch. Tak možná někdo od tatínka,“ mrkla jsem na něj, jestli náhodou neví, jaké magie měli jeho rodiče. Zmiňoval se jen o své zemi a také kouzelné sově, ale to bych přirovnávala spíš ke speciální magii. “Ano, pravda, jednou jsi povídal o počasí. Od té doby nic,“ vzpomněla jsem si, jak posledně udělal takovou prima předpověď. Ale byl to ojedinělý záchvěv, který se od té doby neobjevil. Takže možná jen projev další magie, kterou má, ale ještě neumí ovládat…
Awarak pak navrhoval, že by mohli jít lovit ryby, pokud nebude ještě mrznout, stejně jako lovili se Siberií. No, toho jsem se moc účastnit nechtěla. Ale určitě bych šla přinejmenším se podívat, jak bude šikovná. “Taky se bude hodit, abychom ulovili nějaké zajíce na zimu,“ dodala jsem s úsměvem.
Jemný vánek ke mně přinesl pach. Povědomý, jen jsem ho necítila už dávno. Až jsem odmítala uvěřit tomu, že jsem ho vážně ucítila. Jenže když jsem zavětřila, abych se ujistila, že jsem se nespletla, byl cítit ještě silněji. Prudce se mi rozbušilo srdce. Můj syn se vrátil! Prudce jsem se zvedla na nohy, div se mi nezamotala hlava. “Omluvte mě na chvilku,“ pronesla jsem směrem k dceři a partnerovi nepřítomně a rozběhla se směrem, kterým jsem ho cítila, nedaleko hranic. Zanedlouho jsem ho spatřila. Vlastně tak, jak jsem si ho pamatovala – už byl dospělý, samostatný… V mých očích ale stále můj malý synek… “Aithére,“ zašeptala jsem jeho jméno, které jsem nevyslovila už tak dlouho. Evidentně byl nervózní, přecházel tu nervózně. Ale byl tady…