Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen (3/10) - Eladan

Tmavý vlk zachoval dekórum. Ani mrknutím oka na ani mírným cuknutím koutků nedal nic najevo, přitom mi bylo jasné, že uvnitř se musí minimálně otřásat smíchy. Nebo aspoň značit si kolem čela kolečka, že mám jako o jedno víc. No jo, tak jsi ze sebe zase jednou trochu udělala debila. Ber to s humorem, napomínala jsem se. Přeci jen jsem někdy sama sebe brala poněkud moc vážně. To bylo asi věkem.
Jeho oči si mě prohlížely, nějakou dobu také spočinuly na mé ozdobě na krku, která tam visela tak dlouho, že jsem ji ani nebrala v potaz. Jen když byla vlčata malá a projevila zájem si s ním trochu hrát.
Ujistil mě, že neruším. Spíš to bral tak, že vyrušil on mě. Ale raději jsem nad tím mávla tlapkou, protože takhle bychom se mohli dohadovat donekonečna. Už jsem se tedy chtěla rozloučit, načež znovu promluvil. "Ale jistě, jistě, ptejte se. Když budu vědět, ráda poradím," vybídla jsem cizince s úsměvem, že mi může položit otázku. Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy sama takhle potkala někoho cizího. Když už jsem někoho poznávala, byl to spíš nový člen smečky. Tohle byla docela příjemná změna. V tomhle jsem už byla tak trochu za zenitem, ale co už. Na druhou stranu jindy bych možná cizince spíš minula bez sebemenšího zájmu. Což by mohla být škoda. Na první dojmy jsem dala málokdy, ale pokud někdo vypadal sympaticky... Proč ne.

Květen (2/10) | Eladan

Tak nějak jsem byla zaujatá svými myšlenkami, že jsem si ani nevšimla, že už tu nejsem sama. Až něčí hlas mě probral z mého vlastního světa. Ohlédla jsem se a spatřila tmavého vlka, který se zajímal, zda jsem mluvila na něj. No to je trapas. Ještě bych mohla vypadat jako blázen, co mluví sám se sebou. Ale on si naštěstí myslí, že to bylo směrem k němu. Zase jsem si uvědomila, že jsem mírně řečeno zamyšlená a měla bych mu odpovědět, jinak si bude myslet, že jsem zabržděná, když tu tak civím a neodpovídám. "Ach ne, ne, omlouvám se... To ta ryba, co proplula blízko mě, vypadala, jako by vyloženě toužila po tom, abych ji zkusila ulovit," začala jsem mluvit trochu překotněji. Při té zmínce o lovu ryby jsem se zase mírně zašklebila. Kdo ví, proč jsem jí něco říkala, když mi stejně nemohla rozumět. No, našinec by si takhle mohl myslet, že jsem krapet ťuklá, když mluvím na zvířata, která mi stejně nerozumí. "Tak jen... Taková poznámka, nechtěla jsem rušit," uculila jsem se omluvně.

//Les

Společnými silami jsme odtáhli náš úlovek do úkrytu, kde jsme ho uložili na běžné místo, které bylo pro tento účel vytvořeno - kde byla ideální teplota, aby maso nějakou dobu vydrželo. Sama jsem si pak odtrhla co největší kus, abych se najedla a nemusela se sem vracet. Pak jsem pohledem naznačila, že mířím do naší jeskyně. Tohle bylo teď ideální, potřebovali jsme soukromí. Nejdřív jsem ale odložila kus masa stranou a urovnala kožešiny, které byly na zemi. Pohodlí bylo připravené, takže jsem se mlčky pustila do jídla.
"Snad se druhá parta brzy vrátí, jsem zvědavá, jaké dojmy budou mít Arminius s Keziah," usmála jsem se mezi sousty. Jestli se náš synek s Kayou špičkovali celou dobu... Jistě se nestihl nudit. Ale to by nestihl ani tak. Určitě byl plný nadšení, elánu a adrenalinu. A věřila jsem, že vše dokázal zkrotit. U Kezi jsem neměla pochyb, že se dokázala pořádně koncentrovat a nenechat se ničím vyvézt z míry.
Pomalu jsem dojídala poslední kousky zadní nohy. "Já... Drahý, můžeme si promluvit?" Začala jsem nejistě, ale hned jsem si nebyla jistá, jestli jsem ho nevyděsila hned na úvod. "Nebo spíš jde o návrh. Hmm... Tak že děti nám už dospěly... A já tak přemýšlela že..." Odmlčela jsem se a modrým pohledem nervózně těkala všude možně. Byla jsem takhle nervózní, i když jsme se bavili o vlčatech poprvé? Zhluboka jsem se nadechla, chudák Awarak asi už nevěděl, co čekat. "Že bychom se mohli pokusit pořídit si vlčata ještě jednou," Uf, bylo to konečně venku! Ale musela jsem přiznat ještě jednu věc. "Vlastně... Jsem se už ptala Erlenda, jestli by nám dal souhlas," zašeptala jsem tiše a přestala sledovat kožešinu pod svýma nohama a podívala se svému partnerovi do očí.

//Rozkvetlé louky (přes řeku Mahtae)

Byla jsem ráda, že jsme byli úspěšní. Měli jsme o starost míň - dost jídla po část smečky a další jídlo pro zbytek měla na starost Varjova parta. Věřila jsem, že i oni byli úspěšní. Nebo budou, to jsem zatím mohla jen odhadovat, jak jsou na tom. To se uvidí, jestli se potkáme v lese.
Zatím jsme společnými silami dopravili úlovek na území lesa. Podle všeho tu ještě druhá skupinka nebyla. Nevadí, však oni jistě brzy dorazí. Awarak mezitím oznámil náš návrat. "Ono to bylo i celkem nečekaně rychlé, že? Většinou to naštěstí jde hladce," řekla jsem dceři. Měla teď dost času to všechno vstřebat. Dojmů měla jistě dost. "Já si teď trochu odpočinu a pak spolu můžeme něco podniknout, co ty na to?" Mrkla jsem s úsměvem na Siberii. Vlastně už jsem ani nepamatovala, kdy jsme naposledy byly někde spolu jen my dvě. Nejvyšší čas to napravit. Mrkla jsem na Cynthii, šla poněkud nepřirozeně, ale nic nedávala najevo a já se raději neptala. Podle všeho to nebylo nic vážného. "Kdyby něco, budeme v jeskyni Bet," řekla jsem jí pro případ, že by nás někdo hledal.
Awarak už vyrazil směrem k Burūberī, kde bylo nejvhodnější místo pro uskladnění úlovku. Nervozitou se mi stáhnul žaludek a byla jsem celá napjatá. Copak asi řekne na můj nápad? Problesklo mi hlavou. Ovšem naštěstí odpověď dostanu záhy, takže... Hurá do toho...

//Úkryt

Květen (1/10) - Eladan

Začínala jsem mít pořádnou žízeň. Proto jsem hned zamířila k jezeru. Jako vždy jsem ale nejprve musela svou pozornost věnovat obrovské vodní ploše, ve které se zrcadlilo zatahující se nebe. Jemný vítr vytvářel něžné vlnky, které se rozbíhaly po celé ploše. Byl to uklidňující pohled. Když jsem se dostatečně nabažila, vstoupila jsem předními tlapami do vody. Celkem studila, ovšem to nebylo divu; jaro sice bylo tu, ale posledních pár dní bylo poněkud chladných. Proto jsem pila pomalu. Když jsem znovu zvedla hlavu, voda mi kapala z brady. Oklepala jsem se, olízla si čenich a ohlédla se. Kolem mě byl klid. Na chvilku jsem se zase otočila směrem k vodě. Kolem nohou se mi mihla ryba. "Mě nevyprovokuješ," ušklíbla jsem se a vyskočila znovu na břeh. Lovit ryby mě nebavilo a stejně mi nechutnaly. Tak na co se namáhat. Zvedla jsem raději hlavu a pozorovala první hvězdy, které se zvládly prodrat na oblohu mezi mraky.

Všechno bylo dceři jasné, neměla žádné doplňující otázky, ani Thia nic nedodala, takže jsme mohly vyrazit vpřed. Šla jsem jako první, moje dvě společnice mi byly v patách. Stádo nás samozřejmě zmerčilo vcelku brzy, takže se dalo na úprk. A i když byla námi vyhlédnutá laň zraněná, nedala se snadno. Zprvu běžela stejně rychle, skoro ani nekulhala. Když se snažila vybočit, Cynthia ji nasměrovala zase správně. Adrenalin mi zaplavoval žíly neskutečným způsobem, až mi to přišlo silnější než jindy. Ale možná to bylo tím, že s námi byla Siberia a já hlavně doufala, že se jí nic nestane. Zatím se ale držela statečně. Občas jsem koutkem oka zkontrolovala, zda se neblíží jelen na ochranu své družky. Nicméně to bylo v suchu, naším směrem se ani nepodíval.
Už jsme byly blízko Awarakovy skrýše. Brzy jsem zahlédla jeho černobílé tělo, jak mohutným skokem vyskočilo. Asi ale úplně neplánoval, že se prvně místo krku zavěsí na záda. I když se ocitla na zemi, zběsile kolem sebe kopala. Byla jsem připravená případně k Awarakovi přiskočit a pomoct mu s ukončením života našeho úlovků, ale nebylo to potřeba. Nebylo to hned, nicméně pak už přeci jen jiskra v černých očích vyhasla a tělo sebou jen párkrát šlublo v posmrtné křeči. Spokojeně jsem se usmála. "Dobrá práce," pochválila jsem všechny své společníky. Dceři jsem trošku pocuchala srst na hlavě. "Tak máš lovecký křest za sebou," věnovala jsem jí speciální hrdý úsměv. Sice mě mrzelo, že u premiéry Arminia a Kezi jsem nebyla, nicméně oni byli v dobrých tlapkách. Tedy... Od Kayi bych asi nečekala objektivní hodnocení, to spíše od Varjargara... Ale jistě si vedou stejně dobře, jako jejich sestra.
Důležitou věc jsme měli vyřízenou, takže už zbývalo odtáhnout kořist do úkrytu a promluvit si s Awarakem. A i když jsem věděla, že se toho bude chtít ujmout, sama jsem popadla mrtvé tělo za krk a pomalu ho táhla směrem k lesu.

//Borůvkový les (přes Mahtae)

Tiše jsem stála a čekala, co ti dva vymyslí. Spojit magie byl moc dobrý nápad a vlastně i pro mě první zkušenost, abychom se takhle aspoň částečně a na chvíli zbavili mraků. Vzápětí jsem se zapojila také; po nedávné zkušenosti s tvořením tohle bylo o něco jednodušší, i když soustředění to chtělo také velké - abych vytvořila dostatečně silný vítr, který byl schopný toho, co jsme potřebovali. A tohle se nám fakt povedlo. Spokojeně jsem pokývala hlavou. Pokud se takhle skvěle sehrajeme při lovu, půjde to jako po másle, libovala jsem si v duchu.
Protože se ale teď ujal slova Awarak, sledujíce stádo laní jsem ho poslouchala. Plán byl jednoduchý a ideální. Jelikož měl největší sílu, vzal úlohu složit zvíře k zemi na sebe, ovšem my mu v tom mohly samozřejmě případně pomoci. Vybídla jsem dceru a tiše jsme se vypravily o něco blíže, abychom vyhlédly kus, který bude vhodný jako úlovek. Jelikož jsme byli na otevřené louce a kolem byla jen zeleň, bylo pro mě těžší se skrýt. Tráva naštěstí však byla dost vysoká.
Obhlížela jsem nevelké stádo, zatímco Awarak si našel vhodné místo, kde počká, až mu tam vybranou laň naženeme. Na první pohled vypadaly všechny v pořádku. "Vybíráme ideálně takovou laň, která je viditelně zraněná, třeba kulhá. Tu bude snazší ulovit. I když většinou se nezdají a navzdory zranění běží rychle, případně se snaží vykopnout nohama, takže si dávej dobrý pozor, abys nedostala kopýtkem, docela to bolí," promlouvala jsem tlumeným hlasem k dceři. Pak se na mě Cynthia podívala. Přikývla jsem jí na souhlas - také jsem si všimla jedné z nich, která se trošku vzdálila a kulhala. Následně jsem ještě kývla hlavou směrem k ní, abych se ujistila, že ji vidí i Siberia. "Na můj povel vyrazíme co nejrychleji směrem k ní, a musíme ji oddělit a držet od stáda - chňapej jí po nohách, abys pomáhala určit směr, kterým poběží - tedy k tátovi. A pozor na kopyta. A také pozor na jelena, mohl by tě nabrat na parohy. Ale neboj, pokusím se hlídat, aby se k nám nepřiblížil. Můžeme? Mrkla jsem na dceru, jestli má nějaké otázky, nebo jestli chce Cynthia něco doplnit, a vyrazila.

//Borůvkový les (přes Mahtae)

Zdálo se, že moje domněnka se nejspíš potvrdí. Tady na otevřené louce vynikly těžké mraky mnohem víc než v lese. Znepokojeně jsem se zamračila a zadoufala, že stihneme lov hodně rychle. I když Sib ještě neměla zkušenost, nepochybovala jsem o Thie, že jistě také loví dobře. A tak zatímco jsem přemýšlela, zda se rozdělíme na dvojice - že Siberia a já naženeme vybraný kus a Awarak s Cynthií vše dokončí, málem jsem do svého partnera narazila. Nebyla jsem sama, naše nová členka to měla taky jen tak tak. Tázavě se na mě podívala, ale pokrčila jsem rameny, ani já nevěděla, co se děje. Nicméně brzy jsme to zjistily - Awarak zkoušel použít svoji magii a zjistit, jak bude. A nahlas tedy moji obavu potvrdil. Čeká nás pořádný slejvák. Cynthia se pak nabídla s pomocí, aby spolu s Awarakem zařídili, aby se zbavila obloha mraků. "To je dobrý nápad. Já bych mohla případně zkusit magii vzduchu, navrhla jsem zamyšleně, protože jsem přesně nevěděla, co mají v plánu s počasím. "Každopádně musíme jednat rychle," pohlédla jsem znovu na oblohu.
Přitom jsem zavětřila, abych zjistila, jestli se tu nachází nějaká vysoká. K němu čenichu se donesl pach jelenů. Než jsem stačila něco říct, ozvala se Cynthia. Souhlasně jsem přikývla jejím slovům. "A určitě se mezi nimi najde nějaká raněná," dodala jsem. Pohlédla jsem na Awaraka, co on na to.

Pořád jsem byla v určité euforii, že se nás sešlo tolik. Trochu mě překvapila Kaya, která si hned přivlastnila do skupiny Arminia. Ovšem teď už byl skoro dospělý, takže její odtažitost k vlčatům již nebyla na místě. Rozhodně jsem se o něj nemusela bát - byl dobré společnosti. Kaya mu dá určitě skvělé základy a zlepšovat se bude praxí. Také Keziah se rozhodla jít s Varjargarem, takže jsme už byli rozdělení. Měla jsem radost, aspoň jedno naše dítě půjde s námi. Naše skupinky tedy byly rozděleny pěkně napůl. Přenechala jsem tedy slovo Awarakovi, respektive no nechala vybrat, kam půjdeme. Galvatar byl sice dostatečně velký, takže bychom si nepřekáželi, ale jít na jiné místo samozřejmě nebylo vyloučeno. Souhlasně jsem tedy přikývla a mrkla na Thiu se Siberiou - mohli jsme vyrazit.
Byl pomalu nejvyšší čas, protože nad námi se stahovaly těžké mraky, které hrozily, že brzy spustí déšť. A možná to nebude jen malá přeháňka. Lov v dešti by sice nebyl nic příjemného, ale jistě bychom to zvládli. Jen by to chtělo ještě víc pozornosti; kromě hlídání kopýtek, které by mohly nepříjemně zranit, také sledovat bláto pod tlapkami. "Těšíš se?" Zeptala jsem se  dcery a doufala, že není moc nervózní. Také jsem byla zvědavá, jak si povede naše nová členka.

//Rozkvetlé louky

Děkuji za prima akci :3 Prosila bych pro Feli dvě hvězdičky do rychlosti a jednu do obratnosti

Arminius se zajímal, jestli někdo z nováčků nebo v jeho věku. Musela jsem ho zklamat, ač nerada. "Všichni jsou dospělí, ale to ty přeci jsi skoro taky," mrkla jsem na něj povzbudivě. A kdo ví, třeba by si zrovna porozuměl třeba s Cyrilem. Nebo vůbec nejlepší na nějaké vylomeniny by byl jeho starší bratr. "Můžeš něco později podniknout s Aithérem." Podala jsem návrh. "Cynthia je tamhleta vlčice, která míří sem k nám," ukázala jsem na naši novou členku čenichem. Mezitím se z úkrytu vyvalila Kaya, která se hned živě zajímala, zda beru na lov celou famílii. Ušklíbla jsem se. "Někdy začít lovit musí. A když nás bude víc zkušených, mají šanci se dost naučit." Oznámila jsem jí neutrálně. Ona si mě však už nevšímala a začala si Arminia dobírat ohledně lovu. Ovšem můj syn se nenechal zahanbit a hned se začal dušovat, že není žádný malý špunt. Samozřejmě to byl hrdý puberťák, který se nenechal vyvést z míry. Musela jsem se v duchu smát. On se taky ve světě neztratí. Zatím k nám přišla Cynthia. "Trhat se navzájem můžete později, nás teď čeká vysoká," pronesla jsem směrem k těm dvěma, co se nepřestávali kočkovat. "Můj syn Arminius," představila jsem ho Cynthii. "Uvidíme, na co narazíme, ale na Galvataru bych to viděla na jeleny. Nebo možná daňky." Odpověděla jsem pak na její otázku.
To už k naší skupince dorazil další vlk - pro mě zatím neznámý, ale tipla jsem si, že to bude ten Varja, o kterém mluvila Baghý. Kývla jsem hlavou v odpověď na jeho pozdrav. "Ano, slyšel jsi dobře. Tak jako lovec bys rozhodně měl jít s námi," usmála jsem se na něj a švihla ocasem. "Já jsem Aranel, Beta smečky." Představila jsem se také. Ani jsem nečekala, že se tu sejde tolik vlků! Měla jsem z toho radost.
Teď už jsme byli skoro kompletní, jak jsem si představovala - zakrátko se přiřítila Siberia a hnala se hned k bratrovi. A vzápětí už k naší skupině také zamířil její otec. Spokojeně jsem pozorovala svého partnera s červeným šátkem, kterak se seznamuje s Varjou, krátce promluví s dětmi a pak pohledem vyhledá ten můj. Láskyplně jeho pohled opětuji, ale snažím se na něj necivět jako zaláskovaná puberťačka, i když jsem se tak občas i po těch letech po jeho boku cítila. Ale aspoň bych si pro tuto chvíli ušetřila uštěpačné poznámky od Kayi. "Řekla bych, že jsme kompletní, jestli se ještě nerozhodne přidat se Keziah nebo Cyril," odpověděla jsme na jeho otázku. Nějak jsem tedy nevěděla, proč by s námi neměla jít Ivy, ale to jsem teď nechtěla řešit - zeptám se ho později.
"Takže vážení, jsem ráda, že jsme se sešli v takto hojném počtu," promluvila jsem zatím ke skupině. "Aspoň máme možnost se rozdělit a ulovit dva kusy. Uvidíme, co se nám podaří vystopovat, buď jeleny nebo daňky. Ideální by byl Galvatar." Odmlčela jsem se na okamžik a rychle stočila zrak k jeskyni, jestli ještě nejde některý z těch dvou, které jsem jmenovala. "Tak bych skupinky nechala vést lovce, tedy Awaraka a Varju," pokračovala jsem. Pak jsem se otočila na druhého jmenovaného. "Samozřejmě jestli se na to cítíš, přiznám se, že nevím, zda už máš za sebou vedení lovu," usmála jsem se omluvně. Baghý jistě věděla, že loví dobře, jinak by ho nepovýšila a nedala mu tuhle funkci. "Ostatní bych poprosila tak nějak o rovnoměrné rozdělení," promluvila jsem znovu k ostatním.

No to jsem se klidně mohla urazit, když jsem se doslechla, že se mě můj vlastní syn lekl. "No dovol," ohradila jsem se. Zase takový strašidlo ještě nejsem, ne?" Zakřenila jsem se a lehce do něj šťouchla, než se ke mně přiblížil a vzápětí jsem ucítila jeho kožíšek na svém. Zlehka jsem nasála jeho vůni, kdy se mísila ovocné aroma s pachem různých míst, která v nedávné době navštívil.
Stočila jsem k němu pravé ucho, když se ptal, jak se mi daří a vzápětí jsem se také dozvěděla, že nějaký čas strávil i se svou sestrou. "Všechno v pořádku, mám se dobře, když jste zase všichni tři na čas zpátky doma," usmála jsem se a posadila se. Bylo dobře, že si se Siberkou našli čas, který strávili spolu. Přikývla jsem další jeho poznámce, že se pak schovával v úkrytu před nepříjemnou zimou. "Zima byla dlouhá a otravná, to je pravda. Ale teď už máme krásné jaro, čas něco podnikat! Usmála jsem se a hned mu pověděla o lovu, na který jsme se chystali. Než jsem dostala odpověď, zda se taky zúčastní, ohlédla jsem se směrem k jeskyni, odkud zatím nikdo nevyšel. To Awarak spí tak tvrdě, že ještě se Sib nejdou? Zavrtěla jsem hlavou. Neviděla jsem ještě ani Cynthii ani Kayu.
Arminius nadšeně souhlasil, takže jsem byla ráda. Aspoň získají zkušenosti. "No vlastně hned co se sejdeme s ostatními. Siberia půjde taky, šla vzbudit tátu. Také by se měla přidat Cynthia, to je naše nová členka. A uvidíme, kdo všechno ještě půjde, zda se zapojí i další dva nováčci," vysvětlila jsem mu.

Aithér, Arminius - duben (3/10), Borůvkový les

To byl naprosto nepopsatelný pocit, objímat své dva syny. Arminius se sice trošku kroutil, ale věděla jsem dobře, že je to jen naoko - ve skutečnosti to byl prostě mamánek, to jsem si musela připustit. Ovšem to byl i Aithér. Čím to jen bylo, že synové mi byli bližší, než dcery? Ty starší i ty mladší... Zvláštní.
A oba měli takovou radost, že se setkávají. Konečně se dočkali. Oba věděli, jaké to je, být sám se dvěma sestrami. Jasně, měli je rádi, ale holky jsou zkrátka holky. "No jo, omlouvám se, že jsem to neuměla jako babička Hotaru. Já měla bratry dva a sestru k tomu," řekla jsem se smíchem. "A víte, že já jsem si víc rozuměla se svým starším bratrem Arnarmem? I když samozřejmě jsem měla ráda i ty dva mladší a neignorovala jsem je... Na rošťárny byl lepší on," řekla jsem jim a spiklenecky se zazubila. Asi by koukali, kdyby věděli, jaký rarach byla jejich klidná a možná i moudrá mamča.
Sice byl mezi nimi docela velký věkový rozdíl, ale byla jsem si naprosto jistá, že si budou rozumět. Ostatně to ukazovali už teď. A že se Aithér rád nechá vyprovokovat k nějakému dovádění a vymýšlení klukovin, to mi také byli jasné. Teď jsem ale nechala mluvit právě staršího syna, aby vysvětlil, kde vlastně celou dobu byl. I když vlastně nebyl členem smečky, takže bylo logické, že se zdržoval všude možně a o svých mladších sourozencích nevěděl.

8. 4. - Aranel https://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-236426

Příští značkování: do 8. 6.

//jeskyně

Spokojeně jsem vyšla z jeskyně, sestoupila dolů a zhluboka se nadechla. Bylo báječné pouštět do plic příjemně teplý a voňavý jarní vzdoušek. Tentokrát byl i cítit nedávný déšť. Nejdřív jsem tedy mrkla na trávu, která opravdu byla lehce zavlažená. Pak jsem zvedla hlavu nahoru - no, nějaké mraky ještě byly, ale skrz ně už se prodíralo slunko. "Počasí ideální na lov," zhodnotila jsem si jen tak pro sebe. A na to přivést na svět další potomky, ozval se pro změnu vnitřní hlas. No jo. Povolení už jsem měla, takže po lovu by možná byla ideální příležitost si KONEČNĚ odpočinout v naší soukromé jeskyni, kde nebude tolik vlků, a s Awarakem si o tom promluvit.
Jak jsem se rozhodovala, došlo mi, že bych asi také měla zkontrolovat značení lesa. Naposledy to udělal Awarak, když les "navštívila" ta ledová kreatura. A očichání několika stromků a keřů mě utvrdilo v tom, že se nemýlím - jeho pach byl cítit už jen slabě. "Nejvyšší čas to napravit! Promluvila jsem zase sama k sobě a hned přičapla, abych zrovna ten krásně vzrostlý dub, u kterého jsem se nacházela, označila. Dál jsem se vypravila podél hranic lesa. Když už mi došly zásoby v měchýři, využila jsem zase další možnosti - o další stromky jsem se otírala svým bílým kožichem. Spokojeně jsem zabíjela dvě mouchy jednou ranou; jednak jsem zanechala na potřebných místech svůj pach a druhak jsem se pořádně podrbala. V několika dalších případech jsem si obrousila drápky o jiné stromky. Naštěstí jsem to stihla docela rychle, takže jsem se mohla vrátit k jeskyni, abych se sešla s ostatními zájemci o účast na lovu.
Cestou zpátky jsem ale zachytila jeden důležitý pach. Moc dobře jsem ho samozřejmě poznala, srdce se mi radostně rozbušilo. "Ale, ale, copak je to tu za švarného jinocha?" Usmívala jsem se na svého syna. Samozřejmě i on přes zimu pořádně vyrostl a zmohutněl. Přišla jsem k němu blíž a na uvítanou mu pořádně olízla tvář. "Zpátky v pravý čas, chystáme se na lov. Doufám, že se přidáš," mrkla jsem na něj dychtivě.