Gallirea - Příspěvky uživatele

Takovou reakci jsem tedy nečekala. Na vybídnutí, aby si Kezi zkusla očichat květiny, které tu jsou, se malá rozeběhla rychlostí rakety a zuřivě zabořovala svůj čumáček do každého kvítku. S širokým úsměvem jsem ji pozorovala. No jo, mohlo mě přeci napadnout, že po té dlouhé přednášce to bude chtít zase nějakou akci, protože předchozí lovení pomeranče a hraní si s vodními koulemi bylo přeci jen poněkud krátké. Takže o důvod víc se pomalu vypravit na nějakou tu procházku po okolí a vyzkoušet si i třeba lov myšek. Nebo možná už zajíců. Jak jsem si právě uvědomila, dětem bylo už půl roku. Tiše jsem si povzdychla. Tak to uteklo!
Než jsem se nadála, přiřítil se ke mně můj černobílý medvědí partner a s pozdravem mi olízl čenich. V první chvíli jsem se na něj dívala poněkud překvapeně, ani jsem jeho pach nezaznamenala, natož abych ho snad slyšela. Měla bych se stydět, ale zase jsem byla tak ponořená do myšlenky, jak ten čas utíká, že jsem nevnímala okolní svět. “Zdravím tě, můj milovaný,“ usmála jsem se na něj a lehce se o něj otřela bokem. Kezi se moc nelíbilo, že jí tatínek rozcuchal kožíšek, ale nic na to neřekla. Chvilku jsem ji po očku sledovala, jestli se k němu přivine, nebo tak. No, nejspíš až o takové něžnosti moc nestála.
Zato její bratr se s křikem přiřítil jako velká voda. Ten se přehlédnout ani nepřeslechnout nedal. Zastavil se až nárazem do mého tělo. Trochu jsem zavrávorala, už měl také přeci jen nějakou váhu, ale nebylo to zatím tak drastické. V zimě pak budou už mít rok a budou ještě vyšší, Arminius určitě také mohutnější. “Ahoj, zlatíčko,“ olízla jsem synovi tvář a pocuchala mu kožíšek na hlavě. Pak jsem si všimla, že se mu něco houpe kolem krčku. “Ale, ale, copak to tu máme? To jsi našel?“ Zajímala jsem se zvědavě s úsměvem. Mrkla jsem přitom na Kezi, jestli se také bude zajímat o bratrovu ozdobu, nebo si raději bude dál všímat květinek, případně svého otce.

Zmínka o tom, že by se tu snad někdy mohli její starší sourozenci ukázat, Kezi evidentně potěšila. No, tak mně by to udělalo radost nehoráznou! Ale moc jsem tomu šancí raději nedávala, abych nebyla zklamaná, jako už tolikrát. Holt nezbývalo než se smířit s tím, že mají své životy, ostatně jako tomu bylo u mě a mých sourozenců. Vlastně jsem byla už takový inventář Borůvkového lesa, nebýt toho, že matka tenkrát smečku rozpustila, místo aby ji svěřila Stormovi, případně někomu jinému, bych snad ani neměla žádnou epizodu coby tulačka a pak členka Smrkové smečky. Raději jsem už ale nad tím nepřemýšlela, bylo nutné žít především přítomností a užívat si, že moje mladší děti jsou stále ještě tady s námi.
Také moje uklidňující poznámka, aby neměla strach, že to uteče rychle, než vyroste a projeví se její magie, dopadla na úrodnou půdu. Nebo alespoň neměla Kezi tendence se dohadovat nebo fňukat, že by to chtěla mít za sebou hned. Na jednu stranu bych ji chápala, byla jsem také taková, na tu druhou by se s tím musela tak jako tak smířit. Protože nic jiného se s tím dělat nedalo. Dokonce byla i spokojená s tím, že vrozenou magii má předem určenou. Nemusela klesat na mysli, když jsem jí vysvětlila, že může pak díky Životu a Smrti ovládat všechny, nebo jen ty, které bude sama chtít. Takže tohle bychom měli také za sebou a v pohodě.
“Ano, většina květin má sladkou vůni,“ ujistila jsem dceru s úsměvem. Ohlédla jsem se na malý palouček kolem tůně. “Můžeme to jít hned vyzkoušet,“ vybídla jsem ji a rozběhla se směrem k rozkvetlému travnatému koberci, který byl posetý všelijakými kvítky, které byly v široké paletě barev.
Malá vsuvka o tom, že náš les má svou vlastní magii, byla evidentně také zajímavá. No, těžko říct, zda se dá v téhle souvislosti mluvit vyloženě o magii, těžko říct, ale rozhodně to bylo pro nás to správné malé kouzlo, které nám pomáhala chránit les před vetřelci, ačkoliv já sama jsem to nikdy nepotřebovala, vlastně jsme byli docela chráněni. Pokud jsem nepočítala tenkrát toho obřího bobra, nebo co to bylo. Vlastně jen jednou jsem potřebovala zmást nějaké vetřelce, použila jsem tehdy magii. I když jsem ji tehdy neuměla ovládat moc, pomohla mi dost.
“Tahle magie chrání každého člena smečky, od malých vlčat po dospělé,“ mrkla jsem na Kezi. “Takže když budeš v nebezpečí, pronikne sem nějaký vetřelec, stačí jen tiše poprosit les a on už ti svou vůní pomůže,“ mrkla jsem na Kezi.

Výklad o starších sourozencích snad byl pro malou Kezi pochopitelný. Asi jsem se nemusela bát, ono to ve skutečnosti nebylo tak složité, zkrátka jsem nemohla vědět, kde je hledat. Na druhou stranu bych mohla také strávit celý život tím, že bych se o to snažila a třeba by se mi to nemuselo ani povést. Kdo ví, jak byl velký svět mimo Gallieru. Ale Kezi byla také bystrá a chápavá, takže podle všeho moje vysvětlení bylo v pořádku. Jen jsem tedy přikývla. “Třeba se tu někdy ukážou,“ vyslovila jsem nahlas své přání, které mi spíš ale připadalo jako utopie. Ovšem naděje umírá poslední, že. Nedělala jsem si až také iluze, že by dorazili všichni tři, ale aspoň jeden z nich…
Raději jsem tedy svou pozornost věnovala výkladu magií. Kezi pozorně poslouchala. Měla pravdu v tom, že jich je hodně. Vlastně ani já jsem všechny neovládala, ale to mi nevadilo. Co jsem chtěla, to jsem dostala a zatím mi to tak nějak stačilo. Zase tak často je naštěstí nepoužívám, takže… Možná jsem spíš potřebovala nějaký ten trénink na ostatní magie, vodu a vzduch jsem uměla ovládat dostatečně. Nebo možná perfektně, nač být skromná, že. “Magie se většinou projeví, až budeš dospělá,“ odpověděla jsem na její otázku. “Ale neboj, ono to uteče rychle,“ řekla jsem povzbudivě. Věděla jsem, že by nejraději měla nějakou už teď. “Svou vrozenou si vybrat nemůžeš, ta je prostě dána,“ dodala jsem ještě. Těžko říct, zda jsem ji uklidnila nebo ne. Aspoň jí to ušetří rozhodování, které by musela udělat, kdyby si měla vybrat, kterou magii chce mít jako vrozenou. “Ale pak klidně můžeš mít díky Smrti a Životu všechny další,“ dodala jsem povzbudivě.
O speciálních magiích se jí zřejmě už zmínil Awarak, minimálně zmínil tu svou zvláštnost se sovou, takže jsem přikývla. Vlastně příkladem byla i Baghý, ale ona a její křídla, to byla trochu výjimka, ona se o ně u Života neprosila. Tím jsem ji raději nechtěla znepokojovat, že by se mohlo u ní objevit něco, co nechce.
“Drahokamy jsou vzácné blyštivé kamínky, které není moc snadné najít,“ začala jsem povídat. Vlastně už jsem si moc nepamatovala, kdy jsem naposledy nějaký našla já, ale vlastně jsem o to ani nijak extra neusilovala. “Ale třeba Život, ten má rád květiny a ty najdeš snáz,“ řekla jsem povzbudivě. “A pak ještě existuje jedna speciální magie, která pomáhá chránit les, protože je s ním spjatá,“ pustila jsem se do snad zajímavého povídání. Nebyla to kdovíjak složitá kouzla, ale třeba by ji to mohlo zaujmout. “Vlastně je to díky borůvkám a jejich sladké omamné vůni, která zmate vetřelce tak, že jim z toho může být tak špatně, že už nejsou schopni fungovat a páchat zlo,“ řekla jsem spiklenecky. “Ovšem ty se bát nemusíš, my jsme od malička na tu vůni zvyklí, takže nám to ani nepřijde. Ovocně nám ostatně voní i kožíšek, takže když potkáš venku nějakého neznámého a ucítíš sladkou vůni, jakou máme my, tak to s velkou pravděpodobností bude člen naší smečky,“ ukončila jsem zatím povídání na téma magie naší smečky.

Ačkoliv se mi zdálo, že Kezi by nejraději vyrazila k vodopádům hned, nakonec souhlasila s tím, že vyrazíme někam všichni společně. Ale možná bych ji přeci jen mohla vzít někam jen kousek za hranice lesa, jen my dvě. No, nebo kdyby s námi šla aspoň Siberia, abychom měly jen takovou dámskou průzkumní akci. Nicméně to muselo chvilku počkat, nejdřív jsem musela zjistit, jestli je ještě s Baghý, nebo se vrátila k otci. Nebo se seznámila s někým dalším a tráví s ním svůj čas. Ostatně to také byla důležitá věc v jejich socializaci – kontakt s ostatními členy smečky.
Povídání o mých rodičích a starších dětech bylo trošku… Ne náročnější, naučila jsem se už moc nedávat najevo emoce, ale nemohla jsem popřít, že je mi to líto. Jak se naše rodina rozpadla. To pro mě bylo prostě vždycky nejvíc. Jak jsem si jako malá nikdy nepřipouštěla, že by snad rodiče nebyli spolu a nevedli tuhle smečku. Tak snad ani žádné vlče neuvažuje. Všechno je zalité sluncem, ale později jsem zjistila, že tomu tak zkrátka není. A co jsem si tak pamatovala, žádný z těch vztahů, které tady vzešly, nevydržely. Stejně jako rodiče, matčina sestra Stella se Stormem, Tailla a… Malko? Už jsem si ani některá jména nevybavovala.
Takže k dceřině poznámce, že je škoda, že nevím, kde je moje maminka a její babička, jsem se jen usmála. Stejně tak jsem ani nevěděla o svém otci. Následovalo tedy vysvětlování, že má vlastně Kezi a její bratr se sestrou, kteří se narodili spolu v jednom vrhu, také starší sourozence. I když jejich tatínek je někdo jiný. Maminku mají stejnou. Kezi správně zajímalo, proč je nenajdu. Lehce jsem se usmála a švihla ocasem. “To bohužel není tak jednoduché. Pokud se rozhodli stát tuláky, kdo ví, kam je jejich toulavé tlapky zavedly. Nebo pokud se dali k jiné smečce… Nedali o sobě vědět. Já nevím, kde je jejich nový domov, ale oni vědí, kde je jejich rodný domov a vždycky tu zůstane, takže oni vědí, že mě tu najdou a můžou přijít oni za mnou,“ pustila jsem se do vysvětlování. Sice bych mohla obcházet smečky jednu po druhé a ptát se, jestli tam není některé z mých dětí, ale bylo to svým způsobem… Ponižující? Hledat a doprošovat se, aby měli vůbec zájem se potkat se svou stárnoucí matkou. To byla stejná situace jako s mými sourozenci, taky jsem neměla ponětí, kam se vlastně všichni poděli. Ale předpokládala jsem, že nikdo nezůstal na Galliree. A mohla jsem jen doufat, že třeba tahle tři moje štěstíčka, pokud nezůstanou v Borůvkové smečce, se aspoň čas od času zastaví na návštěvě, abychom s jejich otcem věděli, že jsou v pořádku, živí a zdraví. A třeba mají také svou vlastní rodinu…
Raději jsem se pak věnovala malému procvičování magií. To, jakou bude mít vrozenou Kezi a její sourozenci, bylo zatím tajemstvím. Takže jsem nabídla, že může zdědit vodu po mně. Ovšem nezůstalo jen u toho, musela jsem se vytasit s tím, co ji ještě může potkat. Takže jsem se musela zamyslet, abych na žádnou nezapomněla. Problém byl, že jsem neměla ponětí, jaká vlastně byla ta Awarakova, abychom věděly, co může zdědit po otci. Nějaké náznaky tu sice byly, ale… Přímá odpověď na otázku nepřišla. “Z těch základních živlů to může být ještě země, oheň a vzduch,“ začala jsem vypočítávat. “Ten měl jako vrozený můj tatínek Angelus. Byl stejně bílý jako já, jen jeho oči byly o trochu světlejší než moje,“ doplnila jsem ještě takovou zajímavost. “Pak to byla… iluze, myšlenky a předměty. Pak také emoce, počasí, elektřina, neviditelnost… To je asi vše,“ přemýšlela jsem, jestli ještě vím o nějaké další. Ale kdo ví, co všechno se změnilo. “A pak také existuje možnost mít takovou magii, kterou nikdo jiný neovládá. Jen ty. Ale s tím ti pomůže jen mocná Smrt. Když jí zaplatíš blyštivými kamínky, které má tak ráda, třeba tě nějakou naučí. Ale na to máš ještě čas,“ dodala jsem rychle a mrkla na ni. Aby se hned teď nechtěla sebrat a pelášit za tou proradnou mrchou. “Vlastně ona ti pomůže získat i další magie, které bys chtěla mít a které jsem teď zmínila… Ona nebo její bratr Život,“ pokračovala jsem zamyšleně a doufala, že se dcera raději bude ptát na milého Života než proradnou Smrt. Tedy pokud už něco neprobrala se svým otcem.

Doufala jsem, že ten můj výklad o vodních tocích a plochách není moc nudný nebo náročný, ale Kezi bedlivě poslouchala, chápavě přikyvovala. Tak snad jsem to zvládla a nezamotala jí hlavičku. Evidentně ji ale nejvíc zaujal pojem vodopádů. Samozřejmě už by se nejraději hned vypravila se na nějaký podívat. Jasně, názorná ukázka byla rozhodně lepší než nějaké povídání. Usmála jsem se na ni. “Určitě se můžeme jít později podívat,“ řekla jsem souhlasně. “A vezmeme s sebou i tatínka, Siberii a Arminia, aby se také podívali, aby jim nebylo líto, že vodopád neviděli, co ty na to?“ Navrhla jsem a spiklenecky na ni mrkla. Navíc už byl také čas, aby se mrňousci podívali za hranice lesa. Sice to nemuselo být nikam daleko, ale něco pro začátek jsme vybrat museli.
Také pomeranč mou dcerku zaujal. Ale nebylo se co divit, mé děti jsou prostě správně zvídavé. Takže jsem ani nebyla překvapená, když se ta malá šikulka rozhodla ho hned ochutnat. Napjatě jsem sledovala, jak se na to bude tvářit. Zpočátku asi nic moc, to než se prokousla přes slupku k sladké dužině. Pak se její výraz změnil, takže se mi docela ulevilo, protože pomeranč byl z těch sladkých. Věděla jsem, že můžou být i kyselé, ale to se naštěstí teď nekonalo. Jen jsem se usmála zkomolině slova pomeranč, kterou vymyslela. To jsme mohli zavést jako nový slovníček. Nicméně být tu mandarinka, asi by si také trošku zamotala jazýček. “Děkuji,“ usmála jsem se na Kezi, když mi zbytek pomeranče přenechala a trochu té sladké šťavnaté dužiny jsem poslala do svého břicha. Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy pomeranč jedla.
Krátká zmínka o mé matce sice Keziah zaujala, ale musela jsem ji zklamat. “To bohužel nevím, kde moje maminka teď je. Ani kde je můj tatínek,“ řekla jsem klidným hlasem, abych ji nerozhodila tím, že je mi z toho trošku smutno. A raději jsem ani nechtěla mluvit o tom, že nevím, jestli vůbec jsou ještě naživu, protože to by bylo asi složitější a ne moc příjemné vysvětlování. Raději jsem trošku téma změnila, zatím o tom věděl jen Arminius, takže i Keziah se teď měla dozvědět o svých starších sourozencích. “Naposledy jsem ji viděla před několika lety, když se mi narodila první vlčata,“ řekla jsem a posadila se do trávy na břehu. “Víš, já už jsem jednou vlčátka měla, ale s někým jiným než s tvým tatínkem. Ten vlk byl dřív mým partnerem, ale jakmile naše děti vyrostly, někam odešel,“ pokračovala jsem a dbala na to, aby můj hlas byl nikterak nezabarvený, aby zněl neutrálně. “Máte tedy starší nevlastní sourozence – také se mi narodily dvě dcerky – Aurora a Niké, a syn se jmenuje Aithér. Ale nevím, kde všichni jsou,“ řekla jsem a tiše si povzdychla. “Jestli žijí v nějakých jiných smečkách, nebo se toulají… Nu, třeba se ti někdy poštěstí někoho z nich potkat,“ uzavřela jsem s úsměvem. Jména byla celkem jednoduchá, takže snad by si vzpomněla, kdyby některé z nich slyšela, že jsem ho právě jmenovala jako sourozence. Nebo by k tomu došli při rozhovoru, určitě by přišla řeč na to, odkud pochází.
Abych trošku procvičila magii a – přiznej si to – taky zamachrovala, vytvořila jsem z vody dvě koule. No také to byla věc, se kterou si Kezi mohla chvíli hrát. Do jedné koule plácla a rozpadla se. To se mi asi moc nepovedlo, původně měla pořádně držet tvar. Ale ta druhá se nerozpadla, když se lehce dotkla svým růžovým jazýčkem povrchu. Zahřálo mě u srdíčka, když mě pochválila. “Kdo ví, třeba také jednou budeš ovládat vodu,“ dodala jsem a vesele se usmála. “Je to dost užitečná věc. Třeba když jsi na místě, kde neprší, nebo dlouho nepršelo a ty máš žízeň – můžeš si pak pomocí magie vytvořit kaluž, ze které se napiješ,“ vysvětlila jsem jednu z dalších věcí, které s touhle magií může umět. “Ale každá magie je určitě něčím užitečná,“ řekla jsem ještě. Protože se začínalo stmívat a jaro bylo na samém počátku, mírně se také ochladilo. Zima by nám nebyla, ale přesto jsem neodolala a za několik okamžiků se do našich kožíšků opřel teplý vánek. Tenhle jednoduchý trik se mi hodil, abychom si v případě nutnosti vysušili zmoklé kožichy po dešti, nebo pokud jsme se byli koupat, abychom rychleji uschli. A jelikož jsem si neuměla rozdělat ohýnek, tohle byla dostatečně vhodná náhrada.

Těšilo mě, že se Kezi rozpovídala. Tedy alespoň do té míry, že mohla klást otázky, předtím byla docela nemluvka. Ale určitě ji rozmluvil hlavně tatínek, se kterým měla předtím také důležitou debatu, kdy se učila novým věcem. Nyní se zajímala, proč tohle není jen voda, ale říká se tomu tůň. “Voda je to, co se nachází v té prohlubni. A protože těch je spousta různých velikostí a tvarů, každá má jiný název,“ začala jsem vysvětlovat a dávala si pozor, aby to nebylo nikterak složité. “Tyhle menší jsou tůně. Pak jsou ještě mnohem větší, těm se říká jezero. Jedno takové je nedaleko lesa, takže se tam můžeme později podívat. V jezerech a tůních voda stojí. Díky tomu při velké zimě pak zamrzá, respektive se vytvoří na hladině ledová krusta, pod ní je voda stále kapalná. A když je zima tak velká, jako byla tahle poslední, tak je ta krusta dost silná na to, aby po ní mohli vlci chodit,“ pokračovala jsem. Na chvíli mě napadlo, že je vlastně škoda, že jsme nevzali děti, aby se zkoušeli pořádně klouzat na ledu, ale tehdy byli ještě docela malí. Nicméně následující zimu si to už budou moci užít naplno.
“Pak jsou dlouhá a úzká koryta, kterými voda protéká. Takové slabší proudy vody a užší koryta, kde voda teče zvolna, jsou potoky. A větší, kde protéká vody více, jsou řeky. Těch na území Gallirei najdeš spoustu. Nedaleko lesa je třeba Mahtae,“ zarazila jsem se, protože žádnou další jsem si hned nevybavila. Kromě Tenebrae, ale ta byla dost na jihu, tak jsem dceři nechtěla motat hlavičku spoustou názvů, stejně by si je asi všechny nezapamatovala.
Raději jsem zatím téma voda a vodní toky uzavřela. To by mohlo pro začátek stačit. I když ještě mě napadla jedna věc. “Pak existují vodopády nebo kaskády. To když proud vody stéká z velké výšky, když se třeba změní terén, jako ve skalách nebo tak. Samozřejmě všechna voda zůstává v tom korytě, občas tedy někdy vystříkne i trochu vody mimo. Vodopády jsou krásné a zurčení vody někdy až ohlušující, ale… Pro mě nesmírně uklidňující,“ dodala jsem. Nevěděla jsem, jestli tomu dcerka bude rozumět. No, každopádně mi bylo jasné, že když je pak uvidí na vlastní oči, udělá si názor sama. V tom ale Keziinu pozornost zaujal malý kulatý předmět, který se pohupoval na hladině. Usmála jsem se. “To je pomeranč,“ vysvětlila jsem název oranžového ovoce. “Čas od času, hlavně přes jaro a léto, se na hladině objevuje různé ovoce. Kromě pomerančů třeba jablka nebo dokonce melouny, to je taková velká zelená koule, která když se rozbije, má velmi šťavnatou a sladkou dužinu. Nikdo neví, odkud se to ovoce bere, prostě se tu objeví. Nejsou tu žádné stromy, ze kterých by padaly. Možná nějaký lesní skřítek, kdo ví. Každopádně je to taková záhada, dalo by se říct,“ vysvětlila jsem s úsměvem. “Proto se této tůni říká Ovocná. Ovoce je dobrý doplněk stravy, nebo zrovna nemáš chuť na maso,“ dodala jsem ještě a čenichem strčila do pomeranče a poslala ho směrem ke Kezi, jestli ho zkusí ulovit.
Po chvilce se Kezi zajímala o mou magii. “Ano, tatínek má pravdu. Mou vrozenou magií je voda a podle toho mám i zbarvené oči. Stejně jako to měla moje maminka, tvoje babička Hotaru.“ Řekla jsem a na chvilku se rozhlédla po klidném tichém okolí. “Každá magie je něčím užitečná. Voda je především velice důležitá pro život nás vlků i okolní přírody.“ Zapovídala jsem se zamyšleně. “A když jsi pak hodně šikovná a magii ovládáš dobře, můžeš si s ní i hrát,“ zazubila jsem se a bez nutnosti velkého vynaložení energie se vedle Keziah objevily dvě koule z vody, které byly stejně velké jako pomeranč a které sváděly ke hře, jako zmiňované ovoce.

3. - 5. 4. - rychlovka ve třech (Aranel, Awarak, Adiram), uloveno jedno losí odrostlé mládě na území lesa

//Les

Tůň nebyla nikterak daleko, takže jsme za chvilku mohly pozorovat třpytivou vodní hladinu mezi stromy. Trošku jsem zpomalila. Před chvilkou se Kezi najedla, tak jsem nechtěla, aby ji začalo hned bolet bříško, kdyby moc běhala, poskakovala nebo podobně. I když pokud by chtěla skotačit, stejně by mi byly všechny výzvy ke klidu k ničemu.
Uvědomila jsem si, že jsem tu byla naposledy s Awarakem krátce před tím, než se naše drobotina narodila. Tehdy byla zima, takže jsme se tu ani nijak dlouho nezdržovali, nicméně teď bylo jaro v plném proudu, a tak nám s Kezi nic nebránilo v tom, abychom si tu pořádně odpočinuly, nebo možná v jejím případě všechno prozkoumaly, možná si bude moci vyzkoušet, jaká je voda.
Úplně jsem se zastavila až na břehu a pohlédla na svou netrpělivou dcerku. “Tak tohle je tůň, která se jmenuje Ovocná,“ představila jsem jí svou oblíbenou oázu klidu. “Těm velkým kamenům, které lemují protější břeh, se říká menhiry,“ pokračovala jsem v povídání. Jelikož byla obloha momentálně krásně modrá, jen občas se objevilo pár bílých obláčků, všechno se krásně odráželo na hladině. Stejně tak obrysy skalních velikánů.
Popošla jsem trošku blíž a vstoupila do vody, jen abych smočila tlapky. Voda byla samozřejmě stále studená, vhodná na koupání bude až za několik měsíců, až bude léto a slunko ji pořádně ohřeje. Každopádně k mému účelu to stačilo. Vzpomněla jsem si, jak byl Arminius zvědavý, jak vlastně vypadá. A jelikož jsem měla za to, že se Kezi nikdy v hladině kaluže ani v jiném vodním zdroji nepozorovala, zkusila jsem jí nabídnout tu možnost. “Můžeš se vidět na hladině,“ pobídla jsem ji tedy. Modrým pohledem jsem pak sledovala, jak se vedle mé vysoké bílé postavy objevila drobná, i když už o něco vyšší, černá silueta mé malé princezny s nápadně huňatým ocáskem po babičce. Měla jsem pocit, jako bych jí ukázala sedmý div světa, ale raději jsem se snažila nebýt až tak nadšená, protože jí to mohlo přeci jen připadat nic moc, i když nic podobného zatím neviděla. Ale raději jsem se držela zpátky, aspoň bych mohla být pak potěšená, když se jí tu bude líbit. Také jsem se tu mohla předvádět s nějakými triky s magií.

Nebylo divu, že jsem nemusela děti přemlouvat, aby se šly najíst. Určitě musely mít už pořádný hlad, a jelikož si oba vedli dobře, spokojeně pomlaskávali, utrhla jsem si kus masa ze zadní nohy a v klidu přežvykovala. Maso bylo výborné, už jsem si ani nepamatovala, kdy naposledy jsem vlastně měla losa. Jestli vůbec někdy. Rozhodně jsme měli také obrovské štěstí, že šli zrovna přes naše území, takže jsme to měli skoro zadarmo. Jen chudák Adiram byl trochu rozbitý, ale po posilnění a odpočinku bude určitě hned jako rybička.
Na kladnou odpověď jsem nemusela čekat dlouho, Kezi se s tím nepárala a své bříško si zaplnila celkem rychle. Svůj kus oběda jsem tedy sežvýkala už o něco rychleji, abychom mohly vyrazit. “Půjdeme k Ovocné tůni,“ řekla jsem s úsměvem dcerce, ale bylo to adresováno i Awarakovi. “Až se nadlábnete, viď že to maso odtáhneš do úkrytu,“ usmála jsem se na partnera zářivě. “Kdybys potkal Baghý, tak jí o lovu kdyžtak řekni, nebo i dalším členům samozřejmě, kdyby měli hlad,“ dodala jsem ještě rychle. “Když budete chtít, můžete za námi pak dorazit,“ olízla jsem Awarakovi čenich, Arminiovi jsem pocuchala srst mezi oušky. Pak jsem lehce šťouchla netrpělivou dcerku. “Tak jdeme!“ Vybídla jsem ji a pomalu se rozklusala směrem k vodě.

//Ovocná tůň

S napětím jsem pozorovala, jak si Awarak vede. Po očku jsem sledovala, jestli se ještě neobjeví Adiram, na chvilku jsem vážně měla obavy, že se mu něco stalo. Jenže teď nebyl čas běžet za ním, v prvé řadě bylo nutné dokončit lov – takže jsem zabrala a doběhla svého partnera, abych mu pomohla strhnout a udržet mládě na zemi, aby ho mohl dorazit. Bylo docela obdivuhodné, že se vůbec nedalo snadno. Ale my jsme byli silnější, a tak jsme mohli za několik okamžiků slavit úspěch. Spokojeně jsem se usmála na Awaraka.
Za chvilku se k nám dobelhal Adiram. Ztěžka dýchal, sotva se nesl. “Jsi v pořádku?“ Zeptala jsem se ustaraně. Vypadalo to, jako by ho ten býk přeci jen nabral na paroží a odhodil někam na zem, byl chudák celý pomlácený. Ale hlavní bylo, že přišel po svých, takže evidentně neměl nic zlomeného. “Ale jinak dobrá práce,“ zavrtěla jsem ocasem. “Nebude nám to vadit, i když by ses měl také nejdřív najíst,“ odpověděla jsem na jeho otázku, jestli může přenechat starost o přesun úlovku o úkrytu na nás. To bych mu ostatně ani sama nedovolila, když jsem viděla, v jakém je stavu. “Nebo běž napřed do úkrytu, dlabanec ti tam doneseme, pořádně se prospíš a bude ti lépe,“ usmála jsem se na něj povzbudivě.
Spokojeně jsem se pak podívala na úlovek. Bylo asi vážně těžší, než vypadalo. Všimla jsem si, že Kezi nás pozoruje z bezpečné vzdálenosti, stejně tak Arminius. Přišla jsem k nim blíž. “Musím vás pochválit, že jsme mě poslechli a zůstali tady,“ olízla jsem jim oběma tvářičky. “Teď se můžete najíst.“ Vybídla jsem je s úsměvem a pohledem ujistila, že mě můžou následovat k mrtvému mláděti. Posadila jsem se opodál a sledovala, jestli si poradí s odtrhnutím kusu masa od těla. Už byli přeci jen o něco větší a silnější, ale samozřejmě jsem byla připravena jim případně pomoci, kdyby se dílo nezdařilo. Mezitím jsem zvedla hlavu k obloze a zavřela oči. Jaro už bylo v plném proudu – všude kolem nás krásná zelená tráva, stromy začínaly kvést, stejně tak některé květiny. Zhluboka jsem se nadechla. Teplý vzduch byl o dost příjemnější než ten otravný studený zimní. Zase jsem sklonila hlavu a pohlédla na dcerku. “Až se najíme, mohly bychom se vypravit na malou procházku, jen my dvě, co ty na to?“ Mrkla jsem na Kezi spojenecky. “Taťku s bráškou necháme, aby spolu strávili nějaký čas spolu.“ Dodala jsem a ohlédla se. Siberia podle všeho byla stále ještě ve společnosti Baghý, takže jsem ji zatím nechtěla rušit. Asi je také načase, abychom ty naše mrňousky začali učit lovit myšky, nebo možná už i zajíce, zamyslela jsem se na okamžik. Musela jsem si připustit, že naše děti jsou na to dost velké, takže je nejvyšší čas, aby si uměli obstarat aspoň nějaké to menší jídlo. No, ovšem na lov ryb by je musel vzít tatínek. Raději jsem ale místo dalšího uvažování zatím věnovala pozornost dceři, jestli odpoví kladně na moji nabídku.

Všichni jsme se shodli na tom, že by rozhodně nebylo od věci využít toho, že se nám přes území přehání stádo losů. Ačkoliv bylo by rozhodně lepší, abychom byli aspoň čtyři, přeci jen los je trochu jiný kalibr než běžná laň. Nebo daněla. “To zvládneme. Vybereme nějaké odrostlé loňské mládě, to by mohlo stačit,“ řekla jsem povzbudivě. Do mého čenichu vítr přinesl jejich pach. Stádo už bylo tedy nejspíš hodně blízko, nesměli jsme tedy ztrácet čas, aby nám neprchli. Na Galvataru nebo na jiném otevřeném prostranství už by byl lov maličko složitější.
Otázka, co s dětmi? No, neměli jsme na výběr, museli jsme je tu chvilku nechat samotné. Aspoň že Siberka byla pod dohledem Baghý, takže jsem doufala, že Kezi s Arminiem budou rozumní a udělají, co jim řeknu. Zvlášť, pokud to řeknu přísným tónem nepřipouštějícím žádné námitky. Přišla jsem k nim blíž. “Kezi, Arminiusi,“ oslovila jsem každého z nich jménem, abych upoutala jejich pozornost. “Půjdeme teď s tatínkem na rychlý lov, na území lesa se objevilo stádo losů. Vy dva zůstanete tady u toho vykotlaného dubu a nehnete se ani na krok, dokud se nevrátíme zpátky, ano?“ Řekla jsem pevným hlasem, ale přidala k němu úsměv. Popostrčila jsem obě ratolesti směrem ke jmenovanému stromu. “Buď velký brácha a dávej na sestřičku pozor,“ mrkla jsem na syna. Dala jsem mu nějaký úkol, při kterém si mohl připadat důležitě. Jen jsem doufala, že Kezi nebude vymýšlet žádnou sabotáž o tom, jak je samostatná a bratrův dohled nepotřebuje.
Na nic jsem už nečekala a vyrazila za Adiramem. Stádo jsme našli opravdu rychle. Velké nijak nebylo, ale určitě se tam pro nás našlo něco vhodného. I když ten velký býk, otec rodiny, ten budil respekt. Nebylo by dobré a ani příjemné to od něj schytat. Nasucho jsem polkla a napomenula se, že nejsem žádná bačkora. A moji společníci také ne. Souhlasně jsem přikývla Adiramovu návrhu, aby on upoutal pozornost toho velkého samce poté, co nám nadežene stádo. My s Awarakem pak měli za úkol vybrat jednoho z těch dvou mladých, co poskakovali s ostatními. No, poskakoval jeden, u druhého jsem si všimla, že místy pokulhává, ale nebylo to asi nic vážného, protože nijak nezaostával. Měla jsem vlastně i změnu, Adiram se toho ujal a rozdělil úkoly. Ovšem neshledávala jsem v tom žádný problém, takže jsem souhlasila. Tiše jsem pak po boku Awaraka zaběhla do křoví, abychom byli dobře ukryti. Hned na začátku se objevila mírná komplikace – náš milý bard poněkud uvízl v blátě. Zakroutila jsem očima. Dostaň se z toho, řekla jsem si v mysli, i když bylo jasné, že to neuslyší, pokud magii myšlenek neovládá. To by byla pěkná prekérka, kdyby tam uvízl. Kromě toho, že bychom přišli o jednu pomocnou sílu, mohl by to ten obří samec ošklivě zranit. Naštěstí se však rozezpíval, odpoutal tak samcovu pozornost od stáda, a přitom se mohl dostávat z bláta ven. Naklonila jsem hlavu na stranu. Takovou strategii jsem nepoznala, nicméně evidentně fungovala.
Dál už nebyl čas přemýšlet a sledovat, co se děje, museli jsme zaútočit dřív, než se otec rodiny zase začne věnovat stádu. “Naženu ti toho vlevo, trochu kulhá,“ šeptla jsem Awarakovi a potichu se vyplížila z úkrytu. Stádo teď víceméně zkoušelo spásat naši krásně zelenou trávu. Nebylo těžké se během několika málo sekund dostat k tomu odrostlému mláděti, které si zrovna uvolňovalo jednu nohu. Nesledovala jsem, co se děje okolo, ale už jsem neslyšela bardův hlas. Jen doufám, že ještě má jeho plnou pozornost, proběhlo mi myslí. Stačilo by nám jen několik vteřin. Každopádně jsem už neztrácela žádný čas a vyrazila zpoza stromů. Vítr naštěstí foukal mým směrem, takže mě stádo spatřilo, až když jsem s hlasitým vrčením vběhla blíž k nim. Ti chápavější jedinci se okamžitě vydali na útěk, některým to hned nedošlo, co se děje, ale jelikož už členové rodiny od nich utíkali pryč, samozřejmě je následovali. S ním i to mladé, které jsem vybrala. “Na to zapomeň,“ cvakla jsem zuby u jeho nohou. To samozřejmě nestačilo, párkrát jsem po něm musela chňapnout, aby se trošku stočilo směrem, kde byl schovaný Awarak. Zvíře vydalo podivný zvuk, až mi z toho málem zalehly uši, ale nenechala jsem se rozptýlit. Naštěstí stačilo jen pár vteřin, než jsme byli konečně u křoví, odkud mohl Awarak vyskočit. Byla jsem samozřejmě připravená mu pomoci zvíře zakousnout, ale ještě jsem se rychle otočila. Zahlédla jsem býka, jak odchází někam pryč, což mě překvapilo. Neběžel na pomoc svému stádu. Že by ho Adiram i s pomocí magie zmátl? Napadlo mě. Hlavní také bylo, že nešel stejným směrem, kde byli Kezi s Arminiem, takže jim nemohl ublížit. Adirama jsem však nikde neviděla. Snad je v pořádku, otočila jsem se zpátky, abych mohla být k tlapce svému partnerovi.

Spokojeně jsem si užívala tu jarní pohodičku se svými nejbližšími. S Arminiem jsme měli za sebou trošku delší lekci v magiích a jak je vlastně získat. Ještě mi tu tak chyběla moje první vlčata a byla bych ještě šťastnější. Ale bylo mi jasné, že tohle přání se mi asi nikdy nesplní. Sice naděje umírá poslední, ale… Už jsem ani nedoufala. Jen jsem mohla doufat v to, že jsou všichni tři živí a zdraví. A třeba že i oni sami už mají svou vlastní rodinu. S tichým povzdechem jsem se zase raději vrátila do přítomnosti.
K naší skupince se přiblížil Adiram. Z dálky jsem se na něj usmála. Sice jsme se zatím moc neznali, ale co… Proč bych se na něj měla mračit, že. Za to jsme nemohli, že nebylo zrovna příliš příležitostí, kdy si třeba jen tak popovídat. Ovšem teď to vypadalo, že nejde jen tak na nezávazný pokec nebo se seznámit s vlčaty, nýbrž že má něco na srdci. “Ahoj, Adirame,“ odpověděla jsem na jeho pozdrav a mírně pohodila oháňkou. Jelikož hned pokračoval v povídání, pozorně jsem ho poslouchala. “To je dobrý nápad. Vlastně jsem už o tom také přemýšlela, že bychom měli vyrazit na lov, protože zásoby ze zimy už nejsou.“ Pohlédla jsem na Awaraka, co na to říká on. “Každopádně budeme potřebovat ještě někoho. A někoho, kdo nám tady pohlídá děti, zatímco budeme mít na práci něco jiného,“ řekla jsem zamyšleně. Pokud by měl jít Adiram s námi, nenapadlo mě, kdo by s mrňaty zůstal. Erlend i Maeve byli pryč, stejně tak Kaya. Na mysl přicházela leda Baghý, ale jen v případě, že by nechtěla jít na lov také. Nicméně bylo lepší, kdybych raději svolala na lov a podle toho, kdo by přišel, tak by se to všechno domluvilo.
Navíc mě ještě zaujala bardova poznámka, prý cestou sem objevil stádo losů. “Losi u nás v lese?“ Protáhla jsem zaujatě. To bylo docela velké štěstí, nemuseli jsme nikam daleko, takže kdyby se nenašel hlídač pro děti, jednoduše bychom jim přikázali sedět na místě, ani se nehnout a rychle něco ulovit. A kdyby nás bylo víc, tak třeba bychom skolili i kořisti dvě a měli bychom vystaráno. “To by byl hřích toho nevyužít,“ mrkla jsem na Awaraka s Adiramem. "Ve třech jednoho hravě zvládneme."

Zase jednou jsem narazila na zajímavé téma. I když… U vlčat bylo zajímavé všechno, protože se teprve učili všechno znát. Takže mě nemohlo přeci překvapit, když se synek víc zajímal o Smrt, když jsem se o ní zmínila. “Smrt vlastně není tak úplně obyčejný vlk, jako my dva,“ pustila jsem se do povídání. “Je to nadpřirozená bytost s obrovskou mocí. Bydlí naštěstí docela daleko odtud. Drahokamy jsou lesklé kamínky, která má ona ráda a které chce výměnou za to, že to s něčím pomůže. Je schopna darovat ti novou magii, stejně jako ji vylepšit. Proto díky ní ovládám magií víc než jen vodu,“ pokračovala jsem v povídání. “Musíš si na ni dát ale pozor, protože je občas náladová a umí být nepříjemná a zákeřná. Má také bratra, který se jmenuje Život. Ten umí stejně dodávat schopnosti i magie, jako jeho sestra. Jen je mnohem vlídnější a příjemnější,“ dokončila jsem povídání a snad jsem zmínila všechno.
“To, jakou budeš mít vrozenou magii, je zatím tajemství. Můžeš zdědit po mně, po tatínkovi… Nebo dostaneš nějakou z těch, které ovládáme. Nebo úplně nějakou, kterou ani jeden z nás ještě neumí, třeba oheň,“ odpovídala jsem na otázky ohledně toho, jakou magii bude jednou mít. “Každopádně, jak už jsem řekla, můžeš pak ovládat víc, nebo klidně i všechny magie, které existují a ke kterým ti pomůžou právě Život a Smrt.“ Povídala jsem ještě dál.
Olízla jsem synovi tvářičku, když se ke mně přitulil a poslouchala další otázky, které mi pokládal. “Každý z nás má maminku a tatínka. Někdy žijí ve stejné smečce, někdy děti odejdou a stanou se tuláky nebo se dají k jiné smečce. A když pak založí rodinu, stanou se oni maminkou a tatínkem, a jejich rodiče jsou babičky a dědečkové. Moje maminka s tatínkem…“ Odmlčela jsem se na pohlédla na nebe. “Nevím, kde jsou a jestli ještě žijí. Můj tatínek se jmenuje Angelus a odešel z této smečky už dávno. Moji maminku, Hotaru, jsem naposledy viděla před dávnými lety, když se narodili tvoji starší sourozenci, moje první vlčata.“ Řekla jsem zamyšleně. Vzápětí mi došlo, že jsem snad ještě nemluvila o tom, že naše trojčata mají ještě starší nevlastní sourozence, které jsem měla s někým jiným. Takže určitě bylo načase, aby to věděli pro případ, že by se s nimi potkali. I když… Podle mě to bylo dost vyloučené. Kdo ví, kde se toulali. Naštěstí s vysvětlením barev mých sourozenců, že jeho barva může být dědictví po nich nebo po dědečkovi s babičkou z otcovy strany, Arminiovi podle všeho stačilo. “Na druhou babičku s dědečkem se budeš muset zeptat tatínka, já jsem je nikdy nepotkala,“ mrkla jsem na něj.
Z dálky jsem zaslechla zavytí, Baghý o sobě dávala vědět. A zdálo se, že má ještě něco na práci, protože její hlas zněl teď z větší dálky, než jsem ji před chvilkou cítila. Jelikož o nás tedy věděla, byla jsem si jistá, že za námi jistě brzy přijde. Mezitím jsme se vypravili za Awarakem a Keziah. Nejistě jsem se na svého partnera podívala. Stál tu jako by se proměnil v kámen. Celý strnulý. Až ve mně hrklo, že se něco stalo, i když na pohled byli on i dcerka v pořádku. Vzápětí se objevil jasný sluneční svit, který nás všechny čtyři osvítil. Byl to jen několikavteřinový okamžik, ale bylo to působivé. Navíc rychlým pohledem na oblohu jsem se ujistila, že to slunko nemohlo být, protože bylo zataženo. “Páni, drahý, to bylo skvělé!“ Usmála jsem se na Awaraka hrdě. Navíc i to, že se konečně uvolnil, ale byl unavený a zadýchaný svědčilo o tom, že to byla jeho práce. “Ale máš pravdu, třeba začínat s jednoduššími věcmi,“ olízla jsem mu čenich a přitiskla se k němu. Kezi také jednoduše vysvětlila, čím se tady s tatínkem zabývali. Chápavě jsem přikývla a dcerku objala a olízla jí tvářičku. Arminius zatím vyzval sestřičku ke hře. Byla bych radši, kdyby tu byla i Siberka, ale jelikož se nacházela ve společnosti Baghý, mohla jsem být naprosto klidná. Byla jednak v dobrých tlapkách a jednak se od ní určitě něco naučí.

Fakt, že by jeho oči mohly mít barvy duhy, to Arminia zaujalo. Souhlasně jsem přikývla, vážně jsem moc vlků s duhovýma očima neviděla, pokud vůbec aspoň jednoho, ale… Když vyjmenoval, co by se mu líbilo, málem jsem se plácla packou do čela. Ale bylo mi jasné, že jako malý to vnímá jinak a hlavně se chce něčím odlišovat. Takže zatím jsem to přešla s úsměvem. Raději jsem pak odpověděla na druhou část otázky. “Ano, oči se ti můžou zabarvit, až budeš dospělý,“ řekla jsem kladně. “Ale také ti můžou zůstat stejné, jako jsou teď. Tatínek to také tak má. Nicméně nemusíš klesat na mysli. Existuje jedna mocná nadpřirozená bytost jménem Smrt, která, když jí přineseš nějaké drahokamy, ti může pomoci, aby tvé oči měly barvu, jakou si přeješ.“ Utěšila jsem ho, kdyby chtěl náhodou být smutný z toho, že by jeho očka zůstala zlatá. Nicméně nevěděla jsem, jestli se mám ještě pouštět do povídání o tom, že Smrt umí být proradná a lstivá, takže v lepším případě mu přání vyplní, samozřejmě pokud zaplatí, ale pokud bude v horším rozmaru nebo jen mít lstivou náladu – klidně by mu mohla dopřát jiné oči. Já jsem tedy zatím s obchodováním s ním neměla žádné špatné zkušenosti. Nebyla jsem si jistá, jestli umí tahle kouzla i její bratr Život, ačkoliv velkou moc jistě měl. Nevěděla jsem však, kolik toho mají společného, co umějí vlkům vykouzlit, a čím se liší.
Jelikož synek nevěděl, jak vypadá, rozhodla jsem se mu tohle jednoduché přání splnit. Samozřejmě byl překvapený z toho, že se tu objevila ta kaluž a správně se dovtípil, že jsem to způsobila já, takže jsem na jeho otázku odpověděla kladně. Vesele do ní máchal packou, až ohodil nejen sebe, ale i mně. Zazubila jsem se na něj. “Ano, s vodou je sranda,“ přitakala jsem a zavrtěla ocasem. “Mám vodu nesmírně ráda a také jsem ráda, že ji mám jako svou vrozenou magii. Stejně jako ji měla moje maminka, tvoje babička Hotaru,“ pověděla jsem mu. Při vzpomínce na matčiny modré oči jsem na okamžik posmutněla. Ale rychle jsem zase hodila veselý výraz, aby Arminius nebyl smutný z toho, že jsem smutná já. Nebo aby si snad nemyslel, že je na vině on.
Pak se ale bedlivě zadíval na svůj odraz, takže zjisti, že má úplně jinou barvu než jeho sestřičky. A vlastně i my s Awarakem. Vypadal z toho rozhozený, i když před chvilkou se chtěl lišit barvou očí. Nicméně s kožíškem asi úplně nic dělat nešlo. Leda nějaké odznaky podle magie, až bude dospělý, ale změnit barvu… To určitě nešlo, navíc by mě to mrzelo. Byl originální tak, jak byl. “Nebuď z toho smutný,“ povzbudivě jsem do něj drcla. “Kezi a Siberka zdědily barvy po nás, to ano,“ pokračovala jsem a ohlédla se směrem, kde byl Awarak s jednou z našich dcer, stále zabraní do rozhovoru. “Já jsem zdědila barvu po svém tatínkovi, který byl bílý. A mám tři sourozence – jeden z bratrů je černobílý po naší mamince. Sestrička je zase hnědobílá a nejmladší bratříček byl celý hnědý. A tihle dva měli tedy také jinou barvu, než my a naši rodiče. Nejspíš ji podědili po prarodičích. Kdo ví, vlastně jsem se nikdy s mými babičkami a dědečky neviděla. Jen jsem znala maminčinu sestru, která žila s námi ve smečce a měla podobnou barvu jako ona. A tatínkův bratr tu s námi také jeden čas žil, ale to jsem byla hodně mladá, moc si ho už nepamatuji. Takže barvičku máš nejspíš po strýčkovi s tetou nebo vůbec trošku vzdálenějším předkovi,“ odmlčela jsem se na okamžik, abych syna příliš nezahltila sestavou rodiny a pohladila ho po tvářičce. “To ale nic nemění na tom, že jsi náš,“ usmála jsem se na něj.
Pohlédla jsem na oblohu, která byla celkem jasná. To mě potěšilo – dokonce se objevovalo zpoza mraků i slunko. Zhluboka jsem se nadechla a vpustila do plic příjemný teplý vzduch. Tedy nebyl kdoví jak teplý, ale rozhodně o něco teplejší než před časem. Zima evidentně byla na ústupu. Konečně. Kromě toho mi vánek přinesl ještě jeden poznatek – nedaleko nás jsem zachytila pach Baghý. Spokojeně jsem zavrtěla ocasem a usmála se. Byla jsem ráda, že je tady poblíž a doufala, že brzy dorazí za námi. Ovšem teď jí nejspíš dělala společnost naše malá Siberia, jejíž pach jsem cítila spolu s ní. To bylo fajn, možná jsme mohli jít my za ní – děti by se seznámily a my si aspoň pověděli, co je nového. Navíc by možná nebylo od věci zkusit vyrazit na lov, aby se po zimě doplnily zásoby. Pokud ovšem by se našel někdo, kdo by pohlídal mrňata. Škoda, že Kaya byla pryč, i když ta by asi z toho neměla radost. Nebo kdyby tu byl aspoň Erlend. Každopádně nemusíme moc spěchat, třeba by ještě do té doby někdo dorazil.
Zatím jsem vybídla synka, aby se přidal ke mně. “Pojď, půjdeme za taťkou a Kezi,“ drcla jsem do něj čenichem a volným klusem se rozběhla ke dvěma zmiňovaným. Jelikož byli nedaleko, přemístění zabralo jen pár vteřin. “Tak co vy dva? Probíráte něco důležitého či zajímavého?“ Usmála jsem se na Awaraka a lehce se o něj otřela. Mrkla jsem přitom na dcerku, čímpak se pochlubí, copak nového se od tatínka dozvěděla.

Maeve s fialovýma očima Arminia velice zaujala. Ostatně, aby ně, byla vlastně prvním vlkem s jinou barvou očí. Když jsem pominula sebe a jeho, protože nevěděl, jaké má oči, viděl jen ty otcovy a sestřiček, které byly stejné. Takže jsem mu s úsměvem přitakala na jeho oznámení o tom, že také bude mít magii iluzí. Vlastně tu jsem měla taky, ale moc jsem toho s ní neuměla, protože jsem dlouho… hodně dlouho nebyla za Smrtí, aby mi pomohla to vylepšit, abych se v případě nouze mohla nějak bránit pomocí této magie.
Raději jsem přestala mudrovat, protože synek se s chichotáním přemístil ke mně. Vesele jsem se na něj podívala. Zase o něco povyrostl, už se mi skoro nevešel pod břicho. Tiše jsem povzdychla. Ještě je však nějaký čas, než všichni vyrostou a budou objevovat svět kolem Borůvkového lesa… po celé Gallirei. “Máš stejné oči jako tatínek a sestřičky,“ odpověděla jsem na jeho otázku a s úsměvem se na něj dívala. “Takhle to mají všechna vlčata, když se narodí. A některým to zůstane i do dospělosti, jako tatínkovi, jemu se oči nezabarvily podle magie, jako mě,“ pokračovala jsem v povídání. “Na jednu stranu je to šikovné, protože nikdo neví, jako magii ovládáš a můžeš tak překvapit. Na druhou stranu můžeš umět ovládat více magií, nebo klidně i všechny, které existují, ale nikdo neví, které to jsou. To bys pak musel mít oči duhové a stejně by se tam asi všechny barvy nevešly,“ dodala jsem. Při té představě jsem se musela usmát. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli je to možné, aby měl někdo vícebarevné oči, nicméně pokud jsem znala Smrt, respektive jsem věděla, že je schopna všeho, tak jistě by dokázala i tohle. Samozřejmě jen když dostane pořádně zaplaceno. Ale doufala jsem, že po tom synek nezatouží. Nebo ho to nebude držet do doby, než bude dost velký a silný si za Smrtí zajít, protože by vypadal směšně s takovýma očima. V jeho kukadlech by možná byla fialová také zajímavá, ale ve finále bylo jedno, jakou budou mít barvu. Hlavní bylo, aby zůstaly vlídné.
Arminius se dál zajímal, kde se může podívat, jak vypadá. Rozhlédla jsem se. Mohli jsme jít k Ovocné tůni, ale měla jsem něco, by mohlo být rychlejší. Naštěstí už po sněhu nebylo prakticky památky, takže můj plán mohl vyjít naprosto bez problémů. A jelikož to byla maličkost, která nevyžadovala skoro žádnou práci, pomocí magie jsem před námi vytvořila velikou kaluž. “Podívej se do odrazu vody,“ vybídla jsem ho s úsměvem. “Nemusíš se bát, voda není hluboká,“ ujistila jsem ho, takže se nemusel bát. Ačkoliv s vodou se ještě nesetkal, takže nemohl mít ponětí o tom, že je nějaká hluboká, na kterou by si měl dávat pozor, aby se neutopil. Mrkla jsem pak na Awaraka s Keziah, kteří spolu zaujatě debatovali. Asi bychom se k nim měli přidat. A třeba vyjít i na procházku k tůni, když už slezl sníh a je tepleji, napadlo mě při pohledu na oblohu, která byla sice zatažená, ale naštěstí se z ní nesypal sníh. Spíš to vypadalo, že zima už přeci jen povolila, takže z nebe by se snášel pro změnu spíš déšť.