Příspěvky uživatele

Skylieth zřejmě měla jiný názor na lov členů smečky. O tom jsem zase nikdy neslyšela já, aby někdo byl odkázaný jen sám na sebe, přece jen, když je součástí smečky, všichni táhnou za jeden provaz. Pohodila jsem hlavou a zamračila se. Nehodlala jsem se s ní dohadovat. Pokud to zkrátka nevadilo Atrayovi, že loví jen tak sama pro sebe, tak jsem nehodlala protestovat. Což jsem řekla i nahlas, ale mému názoru se zasmála. Zachovala jsem klid, i když mě ta vlčice z neznámého důvodu vytáčela do vrtule. Přišla mi arogantní. Nesympatická. Nicméně každý jsme nějaký a já jsem to musela respektovat.
Pak se zeptala, jestli znám Storma. Coffin se probral a od svého místa na kraji úkrytu pípnul, že je to jeho otec. "Ano, znám. Storm byl betou v Borůvkové smečce," odpověděla jsem jí na otázku. Pozorovala jsem ji chladným, ale klidným pohledem. Posadila jsem se a natáhla nohy dál před sebe, abych se trošku protáhla v zádech. Všimla jsem si, že zadumaně pozoruje můj přívěšek.
Coedy se nepletl do debaty, jen mi oznámil, že bude venku. Přikývla jsem. "Půjdu také, je třeba se seznámit s novým členem smečky a pozdravit Atrayova syna," dodala jsem, ale spíš tak pro sebe. Po krátké chvilce jsem slyšela Coffa, jak hlasitě řve mé jméno. Přitiskla jsem uši k hlavě, tak pronikavě a nečekaně zavyl, až to v první chvíli zatahalo za uši. Zaslechla jsem krátce na to Coedyho uklidňující melodický hlas, nejspíše mu říkal, že jsem se nikam neztratila a jsem tady se Skylieth. Znovu jsem se zadívala na vlčici, která seděla přede mnou, jestli mi sama nějak vysvětlí, proč se na Storma ptá.

Jsme členy smečky, máme "rodinu", máme úkryt a hlavně jeden druhého. Co víc si přát? Snad jen, abychom s ostatními členy smečky vycházeli dobře a byli jsme přáteli. A když už ne, tak aspoň ať se respektujeme, pomyslela jsem si radostně, když jsem si prohlížela výklenek, který Coedy vybral. Odsouhlasila jsem, že se mi líbí a tak Coedy nahlas prohlásil, že bude ode dneška náš. Coffin zamumlal něco v tom smyslu, že je to docela pěkné. Zazubila jsem se na něj.
Když se Atray omluvil a šel ven přivítat svého navrátivšího syna a podívat se, kdo cizí přišel, já jsem šla ke Skylieth, protože jsem se musela zeptat na to, co mi vrtalo hlavou. Nelíbilo se mi, že na mě zavrčela, ještě než začala mluvit, ale nenechala jsem se vytočit. Nechtěla jsem se řítit do konfliktu a když se ptám na něco, co mě zajímá, ještě to neznamená, že je to špatně, no ne? Řekla mi, že je zastánce toho, že pokud někdo něco chce, tak si to uloví sám. Že jí to přišlo moc vtíravé. A sotva se přidá, sežrala by dva zajíce. Ušklíbla jsem se. Dalo se chápat, že je soběstačná. Nechce být na nikom závislá. To ostatně nikdo, ale když někdo chce, může si ulovit zajíce, pokud chce něco lepšího, může se přece domluvit s dalšími vlky a pokud to alfa dovolí, pokud se nebude účastnit lovu, může se přece ulovit něco většího a lepšího. Společnými silami. Následně dodala, že když má vlk hlad, tak je rád i za mrtvé mládě. A je jedno, jestli je to dospělý jedinec nebo ne. A že nebyl nikdo, kdo by jí v tu chvíli pomohl, ačkoliv mnohem raději loví sama, nebylo by možné, aby jí někdo pomohl, když jsme byli lovit zajíce. Popostrčila ke mně kus masa a vybídla mě, abych ochutnala a porovnala s tím chuť zajíce. Zamračila jsem se na ni. "Já vím, jak chutná los," řekla jsem vyrovnaným hlasem. I když je to už dlouho, co jsem ho jedla. "Dá se chápat, že chceš být soběstačná, ovšem... O lovu vysoké přece rozhoduje lovec smečky nebo výše postavený jedinec. Aspoň tak to bylo v mé rodné smečce. Kappa sice mohla navrhnout lov, ale schválit to musel někdo nad ní. Nepamatuji si, že by šla někdy lovit jen skupina kapp, ale to je teď jedno. Zkrátka... Když jsme byli lovit, asi měla Freya důvod, proč jsme nalovili deset zajíců a ne jen pět. Nebudu se s tebou o ničem dohadovat. Jen jsem se zeptala na to, co mě zajímalo. Toť vše." Dodala jsem, lhostejně si ji změřila pohledem a několikrát švihla ocasem. "Pokud s tím nemá problém alfa, tak já také ne," dodala jsem.

Rozhlíželi jsme se po skále. Moc se mi tu líbilo. Líbilo se mi i to, že tu jsou všichni pohromadě, takže mají k sobě svým způsobem blízko, nicméně asi se bude stávat jen výjimečně, že se nás tu sejde víc najednou, každý ve své ložnici, a budeme si moct případně popovídat. Nebo jen vnímat přítomnost ostatních vlků, vědět, že nejsme sami. No, to ani nemůžeme být sami, když jsme teď členy smečky, pomyslela jsem si a kolem srdce se mi rozlil příjemný pocit. Měli jsme ještě co zjišťovat, nejen o ostatních členech, ale i o našich nadřízených vlcích.
Coedy se také rozhlížel, ze začátku se moc nadšeně nevyjádřil, že nechám výběr našeho hnízdečka na něm. Možná si jen nevěřil. Byla jsem si však jistá, že v některé z místností najde něco jiného, co je od ostatních odlišné. A i kdyby ne... Chtěla jsem, aby měl také v něčem slovo on. Sice jsme byli rovnocenní partneři, nicméně mohlo by to působit, že o tomhle rozhoduji jen já. Ostatně, byla jsem to já, kdo první promluvil o tom, že bych se chtěla přidat do smečky, i když Coedy nebyl proti a uvažoval nad tím.
Nakonec vybral. Šla jsem se podívat. Řekl, že vypadá velký a určitě se sem vejdou dva vlci. "Ano, to máš pravdu," řekla jsem s úsměvem a vešla dovnitř. Bylo to útulné, suché a teplé a příjemně voňavé místo. My dva se tu pohodlně vejdeme. Jen Coffin by se k nám asi nenaskládal, nicméně přespávat tu s námi stejně nebude. Zatím jsme uvnitř jen kvůli dešti. Třeba se taky potom vymáčkne, že by se chtěl k nám přidat, pomyslela jsem si a zase vyšla před právě vybranou ložnici.
Překvapeně jsem zírala na Skylieth, která si sem dotáhla losí mládě a spokojeně se ládovala. Také nabídla kus Atrayovi. On na to nic neříkal, takže jsem to brala tak, že se nic zvláštního neděje. Řekla, že je také fajn si jen tak zalovit. Mohla se přece ozvat a jít na lov se mnou a Freyou a Coffem, ale... Zajíce si nakonec přece ani nevzala, že by pro ni byly naše úlovky póvl? Ušklíbla jsem se. Myslela jsem si, že jsme nalovili pro všechny členy smečky, nicméně Skyl asi chtěla dokázat, že je soběstačná a nemusíme ji krmit.
Rozhlédla se kolem sebe a spíš pro sebe oznámila, zda tu všichni spí a že tu snad nikdo nemůže mít soukromí. Nechápala jsem, co tím myslí. Zdejší místnosti jí nepřijdou dost dobré pro soukromí? Atray řekl, že do výklenku jí nikdo nepoleze, takže soukromí mít bude, nicméně pokud chce, může si zařídit samotný úkryt poblíž skály. Naklonila jsem hlavu na stranu a odfrkla si. Madam samotářka? No, dá se chápat, že asi hned po přijetí do smečky není důvěřivá k cizím, jako já, ale tihle vlci, tedy aspoň Freya, kterou jsem trošku znala, a Atray, nepůsobí nesympaticky nebo tak. Ale to je její věc, pomyslela jsem si. Nedalo mi to, a přišla jsem k ní blíž. Atray se zrovna omluvil, že se vrátil jeho syn a venku je někdo cizí. Páni, že by další žadatel o místo zde? Pěkné... Sotva se Atray s dcerou vrátili, že se obnoví smečka, hned se to tu rozrůstá, pomyslela jsem si. Pak jsem se ale znovu věnovala Skylieth. Původně jsem se na to chtěla zeptat Atraye, jaký má na to názor, ale týkalo se to i jí. "Hmm, poslyš... asi je to tvoje věc, ale... Lovili jsme zajíce, tobě nepřijdou dost dobří? Chápu, že asi los je lepší, ale... trošku to zamrzí, když jsme si s tím dali práci. Každopádně neber to jako výčitku, jen mě to zajímá. Ale ještě jedna věc... Otec mě učil, že lovit mláďata není dobré. Je lepší je nechat dospět, aby byli pak potravou pro celou smečku... Evidentně jsou na to různé názory," řekla jsem a mírně se usmála. Nenapadlo by mě, že někdo by tohle mohl vidět jinak, i když... Skylieth asi prostě ulovila mládě sama pro sebe, případně pro druhého vlka, se kterým se podělila. Nemusela mít tedy zájem o to, aby nechala to mládě dospět. "Asi i mláďata vysoké nemusí lovit celá smečka," dodala jsem spíš sama pro sebe. Bylo to pro mě něco nového. Byla jsem zvyklá, že většího lovu se účastní více členů smečky, aby pak bylo dost potravy. Ještě jsem se prostě nesetkala s tím, že by si lose ulovil někdo sám pro sebe.

//Smrkový les

Vešla jsem do úkrytu a s tlamou otevřenou dokořán jsem se rozhlížela. Bylo to tu vážně fascinující. Nic podobného jsem dosud neviděla. Hm, a kolik úkrytů patřících smečce jsi dohromady viděla? Ušklíbla jsem se na sebe v duchu. Atray nám přitom povídal, jak je to s uspořádáním. Líbilo se mi, že kromě jakéhokoliv výklenku, který si můžeme vybrat, je také na konci jeskyně, kde se dá schovat kořist. Že i v létě tam bývá chladno. "Zajímavé," zamumlala jsem spíše pro sebe. Koukla jsem na Coffina, který se držel vedle mě. Rozhlížel se, ale nic neříkal. Pohlédla jsem zpátky na Atraye. Byla jsem ráda, že mu stále nevadila Coffinova přítomnost. Možná jiný alfa by ho už vyhnal, protože se na jeho území zdržuje moc dlouho. Nebo že mu umožnil vstoupit do smečkového úkrytu. To od něj také bylo skvělé gesto a za to jsem si ho vážila o něco více.
Jak jsem se tak rozhlížela, většina výklenků se od sebe nijak extra nelišila, takže mi bylo celkem jedno, kde se nakonec usalašíme. "Volbu naší ložnice nechám na tobě," řekla jsem znovu Coedymu a zazubila se.
Pak jsem si všimla, že do úkrytu přišla Skylieth. Přitáhla s sebou mrtvé losí mládě. S vykulenýma očima jsem se na ni dívala, ztratila jsem řeč. Nejdřív si omrkla místnosti, pak se vrála ke své kořisti a začala jíst. Atray pak prolomil ticho a zeptal se Skylieth, jestli přinesla snídani. Dál jsem na ni koukala jako čerstvě vyoraná myš. Ona ulovila mládě? Ale... Proč?

//Drobet zpoždění, padron O:-)

Zamračeně jsem sledovala Coedyho, který byl celý nesvůj, když bylo slyšet hřmění. Že by se bál? Zamyslela jsem se. V tom případně jsem ale nechápala, proč by mi to neřekl. Přece nebylo nic ostudného, že se bál něčeho, co nezná. Nikdo asi přesně nevěděl, jak to s hromy a blesky doopravdy je, pokud je nepřivolal nějaký vlk, samozřejmě. No... I kdyby to bylo tak, je to na něm, jestli se mi svěří nebo ne. Možná má s bouřkou špatné zkušenosti, uvažovala jsem dál.
Ptala jsem se ho, jaká jeskyně bude naše. Coedy navrhnul, že se nejdřív podíváme dovnitř a vybereme si. Přikývla jsem. Se zaduněním dalšího hromu popadl zajíce a zmizel uvnitř. Otočila jsem se na Coffina a vybídla ho pohledem, aby nás následoval. Byla jsem zvědavá, jak to uvnitř vypadá. Určitě to bude něco úplně jiného, než byl náš úkryt v Borůvkovém lese, pomyslela jsem si a následovala Coedyho. Coffin šel mlčky a poněkud zaraženě za námi.

//Erinyjská skála

//smečky :)

//sakra, celou dobu nic a najednou takových příspěvků :D

Náš návrat byl načasovaný akorát, protože se obloha začala zatahovat a vypadalo to, že se schyluje k bouřce. Nijak mi to nevadilo, na bouřky jsem byla zvyklá. Už jako malá jsem ráda pozorovala ty klikaté blesky. Občas hromy duněly tak divoce, až jsem se kolikrát lekla, ale věděla jsem, že mi neublíží. Aspoň tedy samotný hrom ne. Nicméně matka mě jednou poučila, že se může klidně stát, že blesk uhodí třeba do stromu. Někdy přitom začne hořet. Sama jsem to ale nikdy nezažila. Napadlo mě, že bych v případě potřeby mohla přivolat vodu z blízké řeky nebo potoka a oheň uhasit... Kdybych měla magii vody jako má matka.
Ze vzpomínání na dětství jsem se zase honem vrátila do reality. Coedy poznamenal, že jsme byli úspěšní. Museli jsme snad vyplašit celou rodinu. "No, nevím, jestli to byl nějaký rodinný klan, ale Freya zná pěknou mýtinu, kam se chodí zajíci pást. Evidentně se tam cítí v bezpečí, protože jich tam bylo hodně. A také byli poměrně vypasení," řekla jsem a pustila se do čištění kožíšku. Přitom jsem po očku sledovala Skylieth. "Coffin dostal za úkol ulovit zajíce čtyři a my dvě jsme ulovily po třech. Jsem ráda, že jsme byli úspěšní a ulovili všichni potřebný počet, takže se můžeme najíst. Příště snad půjdeme na lov vysoké," dodala jsem a usmála se.
Pohlédla jsem na oblohu, kterou pročíslo světlo blesku. Pár vteřin na to se ozval hrom. Všimla jsem si, že se Coffin naježil, ale vzápětí mu srst zase klesla. Zeptala jsem se ho, jestli viděl rodiče. Řekl, že po dlouhé době potkal moji matku, ale je to už dávno. A také svoji mámu, lovili zajíce a musí dodržet trest. Naklonila jsem hlavu na stranu a pohodila ocasem. "Trest? Jakýpak trest?" Zajímala jsem se. Coff pak pokračoval, že svého otce a jeho současnou partnerku Taillu cítil a potkal také Naomi. Mé sourozence ale nepotkal. "No, moji bratři jsou dávno nezvěstní. Nevím, jestli jsou někde schovaní na území Gallirei nebo jsou jinde. A moje sestra... Tu asi jen tak neuvidím. Sice se vrátila, ale naše cesty se zase rozešly. Nicméně vím, že je živá a zdravá a za to jsem ráda," řekla jsem. Bratránek ještě dodal, že potkal Lexiett a Megan. Jestli patřily do smečky. "Megan? To jméno mi nic neříká... Ale... jak to, že znáš Lexiett? I když... svět je vlastně poměrně malý. Narodila se v Borůvkové smečce, má bratra Hexëda, ale poté, co se jejich matka Alicien rozhodla ze smečky odejít, odešli také a nijak zvlášť jsme se už nevídali. Hexe jsem párkrát potkala, ale Lexi ne. Ostatně, nikdy jsme nebyly velké kamarádky,"
Ozval se další hrom. Také pomalu začínalo pršet, takže bylo načase, abychom se šli schovat. Freya i Atray už byli najedení, takže jsme se dostali k potravě my ostatní. Coffin sice nebyl členem smečky, nicméně Freya nenamítala nic proti tomu, aby si také jednoho zajíce snědl, protože byl na lovu úspěšný. Vzala jsem do zubů jednoho zbylého zajíce a souhlasně přikývla na Coffův dotaz, jestli se nepůjdeme někam schovat, než se bouře přežene. Položila jsem na okamžik zajíce, abych mohla odpovědět. "Půjdeme do smečkového úkrytu, to je tahle skála," kývla jsem hlavou směrem ke skalnímu masivu. "Ostatně, můžeme si vybrat, která jeskyně bude naše," řekla jsem úsměvem směrem ke Coedymu. Naštěstí Atray ani Freya nenamítali nic proti tomu, aby se Coff schoval s námi. Nemohli jsme ho přece nechat jen tak sedět venku na dešti. Vzala jsem tedy zajíce znovu do zubů a vydala se směrem do skály. Coffin řekl, že ho Megan nenávidí. Je prý jako jeho otec, mluví jako on. Sklopil uši a přitiskl se ke mně. Že mě budeš mít vždycky ráda? Opakovala jsem si v hlavě jeho otázku. Zamračila jsem se a mírně se naježila. Zastavila jsem se v jeskyni a vážně na svého bratránka pohlédla. "Co k sakru má ta vlčice za problém s tvým otcem a tebou?" Zavrčela jsem a oči mi potemněly. Možná se stalo, že si Megan se Stormem nesedli nebo že měli nějaký konflikt, nicméně mi to ani moc nechtělo jít na mysl, protože jak jsem se pamatovala, Storm neměl problém vycházet s ostatními vlky. A i kdyby... Proč by měl mít Coffin problém s tím, že mluví jako jeho otec? Odfrkla jsem si, přistoupila ke Coffinovi, olízla mu tvář a položila hlavu na hřbet. "Vždycky tě budu mít ráda, Coffine, to si pamatuj," řekla jsem pevným hlasem. "A ne jen proto, že jsi můj bratránek a narodili jsme se ve stejné smečce. No a když tě ta vlčice tak nenávidí, tak se na ni vykašli. Zřejmě to není kamarádka pro tebe. Kdykoliv budeš mít starosti, můžeš za mnou přijít. Svěř se mi s čímkoliv. Když budu moci, tak ti pomůžu a poradím. Samozřejmě mě můžeš navštívit nebo se někdy někde setkáme i za účelem veselého potlachu." Řekla jsem. Zvedla jsem znovu hlavu a rozhlédla se. "Tak co, můj milovaný. Která jeskyně se stane naším útočištěm?" zeptala jsem se Coedyho a přitiskla uši k hlavě, protože venku děsivě zaduněl hrom.