Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bratránek uznal, že budu muset se Skylieth umět vycházet, když jsme teď v jedné smečce. Usmála jsem se na něj. Na moji poznámku, aby jí neříkal nic o tom, co si o ní myslím, mi neodpověděl, ale brala jsem to tak, že to neudělá. No a jak už jsem si usmyslela... I kdyby ano, tak se svět nezboří. Holt dosud jsem s většinou vlků vycházela po dobrém. Já uměla vyjít s každým, ale že někdo nevyšel se mnou, to už byl jeho problém. Samozřejmě se nepočítá Stella nebo Alicien, které jsem štvala jako malá a proto ke mně pak byly rezervované. I když... Kdo ví, jaký bychom měly nakonec vztah. Ale našla jsem si cestu i k zvláštní Weri, tak možná bych to zvládla i s jinými... Kdo ví.
Když jsem se zmínila o tom, že by Coffin měl Kesselovi vrátit přívěšek, že ačkoliv mu ho dal nejspíše dobrovolně, tak by ho jistě chtěl mít zpátky. Bratránek se na mě zadíval s šibalským úsměvem a zeptal se, jestli vážně myslím, že to bylo dobrovolně. Musela jsem se usmát. Tehdy, když jsem se ho ptala, tak mi neodpověděl, jak k němu přišel, takže jsem nevěděla, jak to bylo. Pak se ke mně přitulil s tím, že když potká někoho z mé rodiny, tak bude pozdravovat. "Opatruj se," olízla jsem mu tvář a dívala se, jak se rozběhl k Atrayovi, nejspíš, aby mu pověděl, že konečně opouští smečku.
Pomalu jsem se vydala směrem k Atrayovi, v jehož společnosti byla cizí vlčice, nejspíše členka smečky, takže bylo načase, abych se představila. Coedy mi přišel naproti a přejel mi čenichem v srsti. Řekl, že je Coffin neposedný jako pytel blech. Usmála jsem se a dívala se směrem, kterým kropenatý vlček odcházel. Pak mi přetlumočil, co řekl Atrayovi. Zasmála jsem se nahlas. "Docela mě překvapilo, že je takhle hravý, naposledy jsem ho tak zažila, když byl ještě malý," řekla jsem. Jestlipak bych zvládla takovou neposednou bandu svých vlastních dětí? Zamyslela jsem se, ale jen na okamžik. Došla jsem k Atrayovi a neznámé vlčici. "Ahoj, já jsem Aranel," představila jsem se, mírně se usmála a zavrtěla ocasem. Vypadá to tu na babinec, napadlo mě. O své slovo se opět hlásil nový den a pořád bylo odporně teplo, navzdory brzkým hodinám. "Co kdybychom se šli osvěžit do řeky?" zeptala jsem se Coedyho. "Pak bys mi mohl ukázat hranice, abych věděla, které území patří naší smečce," dodala jsem. Naší smečce... To zní hezky... I když... Musím si pořád zvykat, že Borůvková smečka už není a za svou jsem teď přijala Smrkovou. Nebo lépe řečeno, Smrková smečka přijala mě...

Zarazilo mě, když bratránek chtěl vědět, proč chci poslat Skylieth do horoucích pekel. Dívala jsem se na něj. Řekl mi, že neví, jak to ví, ale že to bylo tak trochu jasné, protože jsem se na ni dívala tak nějak jinak. "No, tipnul jsi to správně. Ale neříkej jí to. Budu se s ní muset naučit vycházet nebo ji aspoň tolerovat, když teď patříme do stejné smečky," řekla jsem. Doufala jsem, že Coffin nic neprozradí, nicméně, i kdyby Skylieth věděla, co si o ní myslím, svět se nezboří. I když jsem byla zastánce toho, že bych neměla odsuzovat někoho, koho pořádně neznám, ta vlčice neudělala moc dobrý dojem. Snad nebude dělat problémy nebo naschvály, pomyslela jsem si. Napadlo mě, že to asi také není moc jednoduché, přijmout do smečky úplně cizí vlky, o kterých nikdo nic neví nebo neví, co se o nich povídá. Na druhou stranu ho můžou kdykoliv vyhodit...
Když jsme doblbli a uzavřeli to naše hašteření, Coffin se o mě opřel a odpočíval. Přivolala jsem mírný vánek, aby nás ochladil. Coffin ale za krátkou chvíli zívnul a řekl, že nemůže spát. "Vadí ti ten vánek?" Zeptala jsem se. Než stačil odpovědět, vůlí jsem vítr zase nechala, aby ustal. Pohlédla jsem znovu na oblohu. Už padla noc. Nebe bylo jasné, plné hvězd. Teplo ale nebylo o nic menší. Zamračila jsem se. Horké počasí jsem neměla moc v lásce, i když naštěstí jsem neměla extra huňatý kožich, abych se vyloženě vařila. Ale velké horko bylo určitě nám všem.
Coffin znovu promluvil. Ačkoliv nerad, bude muset jít. Musí vrátit Kesselovi přívěšek a také chce najít rodiče. Chápavě jsem přikývla. "Určitě bys měl přívěšek vrátit, Kessel určitě bude rád, že ho má zpátky. I když ti ho asi dal dobrovolně," řekla jsem. "Jestli se potkáš s rodiči, tak je ode mě pozdravuj. No, spíš asi Storma, a pokud bude s Taillou, tak i ji. Tvoje máma mě nikdy neměla v oblibě, takže asi ji nějaké moje pozdravy nebudou zajímat." Pousmála jsem se a protáhla si přední nohy. Zvedla jsem se a oklepala se. Coffin ještě dodal, že když zjistí něco zajímavého, tak mi to hned přijde říct. S úsměvem do mě drcnul. Zazubila jsem se na něj. "No, nemusíš být slepičí prdelka a běhat za mnou s každou maličkostí. Bude stačit, když přijdeš za nějaký čas, až nasbíráš více novinek. Tím nechci říct, že by mi vadila tvoje přítomnost, ale přeci jen... Atray je velkorysý a moc milý, vážím si ho za to, že ti dovolil tady být tak dlouho, i když se to naše setkání akorát krylo s tím, že se právě obnovila zdejší smečka a my se do ní přidali a nevěděli jsme to ani jeden. Ale dávno tě už mohl vyprovodit. Ale třeba se potkáme někde na toulkách po okolí," dodala jsem. No... asi bych se možná mohla vydat na průzkum a zkusit najít matku. Aby věděla, že jsem zdravá a v pořádku. Pokud ji to vůbec bude zajímat... Ale netuším, kde bych ji měla hledat, přemýšlela jsem v duchu a tiše si povzdychla. Kdyby tak existovalo něco nebo někdo, kdo by nám řekl, kde koho hledat. Třeba nějaká kouzelná studánka. To by asi bylo všechno moc snadné. Ale aspoň bych věděla, jestli jsou moji sourozenci živí a zdraví. Jak se má matka. Co otec, jestli je ještě naživu... A také Coedy by zjistil, co je s jeho smečkou... ponořila jsem se do myšlenek.

Coffin se zřejmě rozhodl že si z mého ucha udělá nějakou dobrou cucavou svačinku. Že mi jen tak žužlal můj slech, mi až tak nevadilo, ale když začal slintat, trošku jsem se polekala, jestli náhodou si nepředstavuje, že žužlá ucho nějakého losa, na kterého má chuť a za chvíli ho sní. Naštěstí se má teorie nepotrvdila, protože toho po čase nechal.
Když jsem ho pak povalila na záda, vůbec nevypadal spokojeně. Dokonce se mu to vůbec nelíbilo. Já jsem měla pro změnu škodolibou radost. Mohla jsem mu tak ukázat, že jsem silná a můžu mít nad ním nějakou převahu. Ovšem, až vyroste a zesílí ještě víc, tak ho asi jen tak silou nepřepereš, pomyslela jsem si. Coffin si samozřejmě nenechal líbit, že jsem ho kousala do krku a ucha, takže se mi zaklousl do nohy. Ne nijak drasticky, za to však vytrvale držel. Ještě chvíli a začal by mi snad sát krev jako klíště, uchechtla jsem se. Pak mě ale překvapil, když jsem se ho zeptala jestli si myslel, že nad ním nemůžu vyhrát. Chtěl vědět, proč chci poslat Skylieth do horoucích pekel. Zaraženě jsem se na něj podívala. "Cože? Jak jsi na to přišel?" Dělala jsem nechápavou. To má magii myšlenek a sledoval, co si o té vlčici myslím, ale dělal, jakoby nic? Nebo jsem to snad řekla nahlas?? Polekala jsem se. Pak mě ale napadlo, že kdybych to řekla nahlas, asi by po mně ta "milá" vlčice skočila, až bych byla samá blecha. Pokud by mě slyšela...
Slezla jsem z Coffina, ale položenou tlapkou na jeho hrudi jsem mu dala najevo, že mám stále převahu. Bratránek se však začal kroutit a vydával podivné syčivé zvuky. "Transformuješ se na hada? Nebo ti uchází vzduch?" Zakřenila jsem se na něj. Pak se přetočil na břicho a vysmekl se mi. Oklepal se a vyskočil. Už jsem se lekla, že na mě zase skočí a udělá si ze mě matraci, ale nakonec si to přeci jen rozmyslel. Posadil se vedle mě a prohlížel si naše packy. Moji útlou bílou a svou mohutnější černou. Také jsem se chvíli na ně dívala. Se zívnutím pak bratránek prohlásil, že vyhrál. "To ani nebyla žádná honička, ale spíš přepadovka a valchovaná," řekla jsem a lehce ho zatahala za ucho. Evidentně byl hodně unavený, protože jak se o mě opíral, začal usínat. Usmála jsem se a olízla mu tvář. "Jen se pěkně prospi, ty třeštiprdlo," zašeptala jsem mu do ouška. Zůstala jsem klidně sedět, aby měl pohodlnou opěru, i když jsem počítala s tím, že dříve nebo později sklouzne a bude spát v leže.
Přitom jsem se konečně mohla věnovat svému okolí. Vyhledala jsem očima Coedyho, který stál stále poblíž Atraye a vlčice, kterou jsem neznala, ale zbarvením mi mírně připomínala matčinu sestru a Coffinovu matku Stellu. Také jsem cítila dva pachy, ještě poměrně silně, ale bylo zřejmé, že se ti dva přemístili. Ani jeden jsem neznala dost dobře, abych dokázala určit, komu patří. No, možná bude jeden z nich ten Atrayův syn a ten druhý... Třeba další člen smečky, přemýšlela jsem.
Jak jsem byla v klidu, také jsem si mohla uvědomit, že je velké horko. Zvedla jsem hlavu. Slunce se sice pomalu sklánělo za obzor, ale ani trošku nebylo chladněji. Dokonce ani ve stínu ne. Začala jsem dýchat tlamou a olízla si horký čenich. Zavřela jsem oči a přivolala lehký osvěžující vánek, který si lehce pohrával s mou a Coffinovou srstí. Nebylo to žádné terno, nicméně na zpříjemnění to stačilo. Jestli bude takhle horko i zítra, možná bychom se měli jít zchladit do řeky, napadlo mě. A také si musím s Coffinem promluvit, co teď bude dělat. Jestli odejde a přidá se do nějaké smečky, nebo se pokusí vyhledat rodiče či zůstane tulákem... S mladým bratránkem mi bylo fajn. Uvědomila jsem si, že už jsem si ani nevybavovala, kdy jsme takhle blbli s Coedym... Nebo tedy obdobně. Na takové divoké úrovni naše hry nikdy nebyly. Byli mi jasné, že pokud odejde, bude mi po něm smutno, vlastně je jediný z těch vlčat, která se narodila po mě a mých sourozencích, se kterými jsem víceméně v kontaktu.

Jak jsem se tak rozhlížela a přemýšlela, kde by mohl Coffin být, něco na mě těžce dopadlo a udělali jsme několik kotoulů a přemetů. Jakmile jsem se vzpamatovala a byla schopna chodit, aniž bych se bála, že vyzvracím nedávno snědeného zajíce, šla jsem k bratránkovi, abych mu vynadala. Jenže on se nehýbal! A ani nedýchal! Pěkně mě vyděsil. Šťouchala jsem do něj, a pak jsem se rozhlédla, kdo by mi s ním mohl pomoct. Náhla jsem uslyšela výkřik. Otočila jsem se a spatřila, jak se Coffin otočil a chtěl po mě skočit. To mu moc nevyšlo, zašermoval tlapkama a rozplácl se na zemi. Ale místo toho, abych chvilku zůstal ležet, hned zase vyskočil a skočil ke mně. Objal mě kolem krku a divoce mě začal olizovat jazykem. Byla jsem tak překvapená, že jsem se nezmohla ani na protest ani na to, abych se mu vymanila a chránila si srst, o které jsem si v tu chvíli myslela, že mi ji sedře a zůstane mi tam jen lysá kůže.
Konečně toho měl asi dost, nebo usoudil, že by to už mohlo stačit a pustil mě. Oslovil mě jménem, ale než jsem se stačila zeptat, co se děje, strčil do mě z boku a spadl na mě. Následně udělal kotoul, aby se ocitl za mými zády, položil si na mě tlapky a začal mi žužlat ucho. Prudce jsem oddychovala. Teda, to je záhul! A to jsem si myslela, že bych mohla být mámou. Ale kdyby mě takhle mordovala čtyři vlčata? Nebo i pět? Pomyslela jsem si. I když... Je asi rozdíl, atak malých vlčat a jednoho dospělého, i když dosud ne příliš vysokého a mohutného, vlka, je trošku jiný. "Coffine, ty jsi jak z divokých vajec," vydechla jsem, ale nechala ho, aby mi dál žužlal ucho. Lehce jsem ho švihla ocasem. Po chvíli jsem se prudce zvedla, "vysypala" bratránka ze svého těla a skočila po něm, aby byl tentokrát on pode mnou. Stoupla jsem si nad něj, aby se nemohl zvednout. "Ty myslíš, že tě nepřeperu?" Zavrčela jsem na něj hravě a v očích mi zajiskřilo. Párkrát jsem ho jemně kousla pod krkem a káravě ho zatahala za ucho. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Škoda, že je takové sucho, byla by sranda ho vyválet v blátě, pomyslela jsem si a tomu nápadu se zazubila. Sedla jsem si vedle Coffina a než si mohl stoupnout na nohy, dala jsem mu tlapku na hrudník, abych ukázala, že i tak mám nad ním nadvládu.

//úkryt

Hodila jsem za hlavu Skylieth a její způsoby, názory a poznámky a raději vyběhla ven za Coffinem, který měl náladu si hrát. Vyběhla jsem před úkryt a zarazila se. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale bratránka nebylo nikde vidět. Ani slyšet. Kam se poděl tak rychle? Zamračila jsem se. Ovládá snad magii neviditelnosti a zmizel mi, aby mě pak neviditelný škádlil? Přemýšlela jsem. Mladého vlčka sice nebylo vidět ani slyšet, ale byl cítit jeho pach, takže musel být velmi blízko.
Zahlédla jsem Coedyho, jak šel k Atrayovi a nějakému dalšímu vlkovi. Měla bych se pak jít také seznámit, pokud je to nový člen smečky, pomyslela jsem si. Momentálně mi nevadilo, že poznám nové vlky, už dlouho jsem nepotkala někoho cizího. A doufala jsem, že to nebude taková "příjemná" společnost, jako je Skylieth. Teď ale bylo důležitější najít Coffina a vrátit mu babu. Než jsem se nadála, něco mi ztěžka žuchlo na záda, až jsem vyhekla a nohy se mi podlomily. Následovala série kotoulů, přemetů a jánevímčehoještě. Konečně se vše přestalo točit a já zůstala ležet na zemi. Hrozně se mi motala hlava, až jsem tiše zakňučela. Zavřela jsem oči a zůstala chvíli v klidu, abych se nepozvracela, až vstanu. Také jsem si docela nabila čumák, ale to mě netrápilo tolik, jako motání hlavy. Když se vše konečně přestalo kolem mě točit, pomalu jsem otevřela oči, zvedla hlavu a oklepala se. Pak jsem se podívala po tom, kdo měl na svědomí tenhle cirkus. No jistě! To jsem si mohla myslet! Ušklíbla jsem se, když jsem si všimla, že kus ode mě leží Coffin. Zvedla jsem se a pajdala k němu. "Teda, Coffine, co jsi jedl? Jsi těžký jako skála!" Řekla jsem mu, ale nereagoval. Bez hnutí ležel. "Coffe?" Šťouchla jsem do něj čenichem. Zůstával stále nehybný. Dokonce ani hrudník, který by naznačoval nádechy, se nehýbal. "Halooo! Coffine!" Zavolala jsem na něj a poplašeně do něj znovu strčila. Ohlédla jsem se plna starostí kolem sebe, kdo by mi s ním mohl pomoct.

Seděla jsem na stejném místě, protahovala si záda a přitom měla jedno ucho stočené směrem k východu z úkrytu. Zřejmě již bouřka přešla, jinak by se Coedy vrátil.
Když se k nám přiblížil Coffin, postřehla jsem změnu ve Skyliethině chování a také mírně zavrčela. Mladý vlček si z toho zřejmě nic nedělal, nejspíš ani nepostřehl, že ho vlčice varovala, aby se nepřibližoval. Nicméně stejně šel ke mně, takže mu to bylo asi tak jako tak jedno. Zeptal se mě, jestli už mi řekl, že mi ten přívěšek sluší. Usmála jsem se na něj. "Neřekl, ale děkuji," mrkla jsem na něj a zavrtěla ocasem.
Skylieth se mě ptala, jestli znám Storma, což jsem jí potvrdila. Zřejmě jí na odpovědi moc nezáleželo. Pak líně prohlásila, že ho potkala... a že ho tak trochu zakousla. Kousla jsem se do jazyka, abych neřvala smíchy na celý Smrkový les, ale přesto mi neuniklo malé vyprsknutí. I Coffin se tomu smál. Skylieth samozřejmě dodala, že to byl jen vtip. Jistě, taková nanicovatá vlčice s jazykem ostrým jako břitva by sotva ublížila vlkovi, který byl dlouhá léta betou a také tomu odpovídá jeho stavba těla a jeho schopnosti. Jsi směšná, pomyslela jsem si v duchu. Skyl se rozhlédla kolem sebe a zívla, načež se zvedla a oznámila, že si jde ven pročistit hlavu. Popadla zbytek své kořisti a vytratila se. "Jdi si kam chceš," zabrblala jsem směrem k jejím zádům. Třeba do horoucích pekel, dodala jsem v duchu.
Nenechala jsem si jí však zkazit náladu. Také jsem se zvedla a důkladně se protáhla, načež jsem vydala se směrem ven. Cestou jsem míjela Coffina, který mě kousl do ocasu, drcnul do mě a prohlásil, že mám babu. Na to se smíchem vystřelil vstříc Smrkovému lesu. Překvapeně jsem na něj zírala. Vůbec jsem si nepamatovala, kdy naposledy byl takový hravý. Snad když byl ještě malé vlče, později už byl přeci jen starší a snažil se tak i vystupovat. "No počkej!" Vyhrkla jsem a rozběhla se za ním.

//Erinyjský les

Skylieth zřejmě měla jiný názor na lov členů smečky. O tom jsem zase nikdy neslyšela já, aby někdo byl odkázaný jen sám na sebe, přece jen, když je součástí smečky, všichni táhnou za jeden provaz. Pohodila jsem hlavou a zamračila se. Nehodlala jsem se s ní dohadovat. Pokud to zkrátka nevadilo Atrayovi, že loví jen tak sama pro sebe, tak jsem nehodlala protestovat. Což jsem řekla i nahlas, ale mému názoru se zasmála. Zachovala jsem klid, i když mě ta vlčice z neznámého důvodu vytáčela do vrtule. Přišla mi arogantní. Nesympatická. Nicméně každý jsme nějaký a já jsem to musela respektovat.
Pak se zeptala, jestli znám Storma. Coffin se probral a od svého místa na kraji úkrytu pípnul, že je to jeho otec. "Ano, znám. Storm byl betou v Borůvkové smečce," odpověděla jsem jí na otázku. Pozorovala jsem ji chladným, ale klidným pohledem. Posadila jsem se a natáhla nohy dál před sebe, abych se trošku protáhla v zádech. Všimla jsem si, že zadumaně pozoruje můj přívěšek.
Coedy se nepletl do debaty, jen mi oznámil, že bude venku. Přikývla jsem. "Půjdu také, je třeba se seznámit s novým členem smečky a pozdravit Atrayova syna," dodala jsem, ale spíš tak pro sebe. Po krátké chvilce jsem slyšela Coffa, jak hlasitě řve mé jméno. Přitiskla jsem uši k hlavě, tak pronikavě a nečekaně zavyl, až to v první chvíli zatahalo za uši. Zaslechla jsem krátce na to Coedyho uklidňující melodický hlas, nejspíše mu říkal, že jsem se nikam neztratila a jsem tady se Skylieth. Znovu jsem se zadívala na vlčici, která seděla přede mnou, jestli mi sama nějak vysvětlí, proč se na Storma ptá.

Jsme členy smečky, máme "rodinu", máme úkryt a hlavně jeden druhého. Co víc si přát? Snad jen, abychom s ostatními členy smečky vycházeli dobře a byli jsme přáteli. A když už ne, tak aspoň ať se respektujeme, pomyslela jsem si radostně, když jsem si prohlížela výklenek, který Coedy vybral. Odsouhlasila jsem, že se mi líbí a tak Coedy nahlas prohlásil, že bude ode dneška náš. Coffin zamumlal něco v tom smyslu, že je to docela pěkné. Zazubila jsem se na něj.
Když se Atray omluvil a šel ven přivítat svého navrátivšího syna a podívat se, kdo cizí přišel, já jsem šla ke Skylieth, protože jsem se musela zeptat na to, co mi vrtalo hlavou. Nelíbilo se mi, že na mě zavrčela, ještě než začala mluvit, ale nenechala jsem se vytočit. Nechtěla jsem se řítit do konfliktu a když se ptám na něco, co mě zajímá, ještě to neznamená, že je to špatně, no ne? Řekla mi, že je zastánce toho, že pokud někdo něco chce, tak si to uloví sám. Že jí to přišlo moc vtíravé. A sotva se přidá, sežrala by dva zajíce. Ušklíbla jsem se. Dalo se chápat, že je soběstačná. Nechce být na nikom závislá. To ostatně nikdo, ale když někdo chce, může si ulovit zajíce, pokud chce něco lepšího, může se přece domluvit s dalšími vlky a pokud to alfa dovolí, pokud se nebude účastnit lovu, může se přece ulovit něco většího a lepšího. Společnými silami. Následně dodala, že když má vlk hlad, tak je rád i za mrtvé mládě. A je jedno, jestli je to dospělý jedinec nebo ne. A že nebyl nikdo, kdo by jí v tu chvíli pomohl, ačkoliv mnohem raději loví sama, nebylo by možné, aby jí někdo pomohl, když jsme byli lovit zajíce. Popostrčila ke mně kus masa a vybídla mě, abych ochutnala a porovnala s tím chuť zajíce. Zamračila jsem se na ni. "Já vím, jak chutná los," řekla jsem vyrovnaným hlasem. I když je to už dlouho, co jsem ho jedla. "Dá se chápat, že chceš být soběstačná, ovšem... O lovu vysoké přece rozhoduje lovec smečky nebo výše postavený jedinec. Aspoň tak to bylo v mé rodné smečce. Kappa sice mohla navrhnout lov, ale schválit to musel někdo nad ní. Nepamatuji si, že by šla někdy lovit jen skupina kapp, ale to je teď jedno. Zkrátka... Když jsme byli lovit, asi měla Freya důvod, proč jsme nalovili deset zajíců a ne jen pět. Nebudu se s tebou o ničem dohadovat. Jen jsem se zeptala na to, co mě zajímalo. Toť vše." Dodala jsem, lhostejně si ji změřila pohledem a několikrát švihla ocasem. "Pokud s tím nemá problém alfa, tak já také ne," dodala jsem.

Rozhlíželi jsme se po skále. Moc se mi tu líbilo. Líbilo se mi i to, že tu jsou všichni pohromadě, takže mají k sobě svým způsobem blízko, nicméně asi se bude stávat jen výjimečně, že se nás tu sejde víc najednou, každý ve své ložnici, a budeme si moct případně popovídat. Nebo jen vnímat přítomnost ostatních vlků, vědět, že nejsme sami. No, to ani nemůžeme být sami, když jsme teď členy smečky, pomyslela jsem si a kolem srdce se mi rozlil příjemný pocit. Měli jsme ještě co zjišťovat, nejen o ostatních členech, ale i o našich nadřízených vlcích.
Coedy se také rozhlížel, ze začátku se moc nadšeně nevyjádřil, že nechám výběr našeho hnízdečka na něm. Možná si jen nevěřil. Byla jsem si však jistá, že v některé z místností najde něco jiného, co je od ostatních odlišné. A i kdyby ne... Chtěla jsem, aby měl také v něčem slovo on. Sice jsme byli rovnocenní partneři, nicméně mohlo by to působit, že o tomhle rozhoduji jen já. Ostatně, byla jsem to já, kdo první promluvil o tom, že bych se chtěla přidat do smečky, i když Coedy nebyl proti a uvažoval nad tím.
Nakonec vybral. Šla jsem se podívat. Řekl, že vypadá velký a určitě se sem vejdou dva vlci. "Ano, to máš pravdu," řekla jsem s úsměvem a vešla dovnitř. Bylo to útulné, suché a teplé a příjemně voňavé místo. My dva se tu pohodlně vejdeme. Jen Coffin by se k nám asi nenaskládal, nicméně přespávat tu s námi stejně nebude. Zatím jsme uvnitř jen kvůli dešti. Třeba se taky potom vymáčkne, že by se chtěl k nám přidat, pomyslela jsem si a zase vyšla před právě vybranou ložnici.
Překvapeně jsem zírala na Skylieth, která si sem dotáhla losí mládě a spokojeně se ládovala. Také nabídla kus Atrayovi. On na to nic neříkal, takže jsem to brala tak, že se nic zvláštního neděje. Řekla, že je také fajn si jen tak zalovit. Mohla se přece ozvat a jít na lov se mnou a Freyou a Coffem, ale... Zajíce si nakonec přece ani nevzala, že by pro ni byly naše úlovky póvl? Ušklíbla jsem se. Myslela jsem si, že jsme nalovili pro všechny členy smečky, nicméně Skyl asi chtěla dokázat, že je soběstačná a nemusíme ji krmit.
Rozhlédla se kolem sebe a spíš pro sebe oznámila, zda tu všichni spí a že tu snad nikdo nemůže mít soukromí. Nechápala jsem, co tím myslí. Zdejší místnosti jí nepřijdou dost dobré pro soukromí? Atray řekl, že do výklenku jí nikdo nepoleze, takže soukromí mít bude, nicméně pokud chce, může si zařídit samotný úkryt poblíž skály. Naklonila jsem hlavu na stranu a odfrkla si. Madam samotářka? No, dá se chápat, že asi hned po přijetí do smečky není důvěřivá k cizím, jako já, ale tihle vlci, tedy aspoň Freya, kterou jsem trošku znala, a Atray, nepůsobí nesympaticky nebo tak. Ale to je její věc, pomyslela jsem si. Nedalo mi to, a přišla jsem k ní blíž. Atray se zrovna omluvil, že se vrátil jeho syn a venku je někdo cizí. Páni, že by další žadatel o místo zde? Pěkné... Sotva se Atray s dcerou vrátili, že se obnoví smečka, hned se to tu rozrůstá, pomyslela jsem si. Pak jsem se ale znovu věnovala Skylieth. Původně jsem se na to chtěla zeptat Atraye, jaký má na to názor, ale týkalo se to i jí. "Hmm, poslyš... asi je to tvoje věc, ale... Lovili jsme zajíce, tobě nepřijdou dost dobří? Chápu, že asi los je lepší, ale... trošku to zamrzí, když jsme si s tím dali práci. Každopádně neber to jako výčitku, jen mě to zajímá. Ale ještě jedna věc... Otec mě učil, že lovit mláďata není dobré. Je lepší je nechat dospět, aby byli pak potravou pro celou smečku... Evidentně jsou na to různé názory," řekla jsem a mírně se usmála. Nenapadlo by mě, že někdo by tohle mohl vidět jinak, i když... Skylieth asi prostě ulovila mládě sama pro sebe, případně pro druhého vlka, se kterým se podělila. Nemusela mít tedy zájem o to, aby nechala to mládě dospět. "Asi i mláďata vysoké nemusí lovit celá smečka," dodala jsem spíš sama pro sebe. Bylo to pro mě něco nového. Byla jsem zvyklá, že většího lovu se účastní více členů smečky, aby pak bylo dost potravy. Ještě jsem se prostě nesetkala s tím, že by si lose ulovil někdo sám pro sebe.

//Smrkový les

Vešla jsem do úkrytu a s tlamou otevřenou dokořán jsem se rozhlížela. Bylo to tu vážně fascinující. Nic podobného jsem dosud neviděla. Hm, a kolik úkrytů patřících smečce jsi dohromady viděla? Ušklíbla jsem se na sebe v duchu. Atray nám přitom povídal, jak je to s uspořádáním. Líbilo se mi, že kromě jakéhokoliv výklenku, který si můžeme vybrat, je také na konci jeskyně, kde se dá schovat kořist. Že i v létě tam bývá chladno. "Zajímavé," zamumlala jsem spíše pro sebe. Koukla jsem na Coffina, který se držel vedle mě. Rozhlížel se, ale nic neříkal. Pohlédla jsem zpátky na Atraye. Byla jsem ráda, že mu stále nevadila Coffinova přítomnost. Možná jiný alfa by ho už vyhnal, protože se na jeho území zdržuje moc dlouho. Nebo že mu umožnil vstoupit do smečkového úkrytu. To od něj také bylo skvělé gesto a za to jsem si ho vážila o něco více.
Jak jsem se tak rozhlížela, většina výklenků se od sebe nijak extra nelišila, takže mi bylo celkem jedno, kde se nakonec usalašíme. "Volbu naší ložnice nechám na tobě," řekla jsem znovu Coedymu a zazubila se.
Pak jsem si všimla, že do úkrytu přišla Skylieth. Přitáhla s sebou mrtvé losí mládě. S vykulenýma očima jsem se na ni dívala, ztratila jsem řeč. Nejdřív si omrkla místnosti, pak se vrála ke své kořisti a začala jíst. Atray pak prolomil ticho a zeptal se Skylieth, jestli přinesla snídani. Dál jsem na ni koukala jako čerstvě vyoraná myš. Ona ulovila mládě? Ale... Proč?

//Drobet zpoždění, padron O:-)

Zamračeně jsem sledovala Coedyho, který byl celý nesvůj, když bylo slyšet hřmění. Že by se bál? Zamyslela jsem se. V tom případně jsem ale nechápala, proč by mi to neřekl. Přece nebylo nic ostudného, že se bál něčeho, co nezná. Nikdo asi přesně nevěděl, jak to s hromy a blesky doopravdy je, pokud je nepřivolal nějaký vlk, samozřejmě. No... I kdyby to bylo tak, je to na něm, jestli se mi svěří nebo ne. Možná má s bouřkou špatné zkušenosti, uvažovala jsem dál.
Ptala jsem se ho, jaká jeskyně bude naše. Coedy navrhnul, že se nejdřív podíváme dovnitř a vybereme si. Přikývla jsem. Se zaduněním dalšího hromu popadl zajíce a zmizel uvnitř. Otočila jsem se na Coffina a vybídla ho pohledem, aby nás následoval. Byla jsem zvědavá, jak to uvnitř vypadá. Určitě to bude něco úplně jiného, než byl náš úkryt v Borůvkovém lese, pomyslela jsem si a následovala Coedyho. Coffin šel mlčky a poněkud zaraženě za námi.

//Erinyjská skála

//smečky :)

//sakra, celou dobu nic a najednou takových příspěvků :D

Náš návrat byl načasovaný akorát, protože se obloha začala zatahovat a vypadalo to, že se schyluje k bouřce. Nijak mi to nevadilo, na bouřky jsem byla zvyklá. Už jako malá jsem ráda pozorovala ty klikaté blesky. Občas hromy duněly tak divoce, až jsem se kolikrát lekla, ale věděla jsem, že mi neublíží. Aspoň tedy samotný hrom ne. Nicméně matka mě jednou poučila, že se může klidně stát, že blesk uhodí třeba do stromu. Někdy přitom začne hořet. Sama jsem to ale nikdy nezažila. Napadlo mě, že bych v případě potřeby mohla přivolat vodu z blízké řeky nebo potoka a oheň uhasit... Kdybych měla magii vody jako má matka.
Ze vzpomínání na dětství jsem se zase honem vrátila do reality. Coedy poznamenal, že jsme byli úspěšní. Museli jsme snad vyplašit celou rodinu. "No, nevím, jestli to byl nějaký rodinný klan, ale Freya zná pěknou mýtinu, kam se chodí zajíci pást. Evidentně se tam cítí v bezpečí, protože jich tam bylo hodně. A také byli poměrně vypasení," řekla jsem a pustila se do čištění kožíšku. Přitom jsem po očku sledovala Skylieth. "Coffin dostal za úkol ulovit zajíce čtyři a my dvě jsme ulovily po třech. Jsem ráda, že jsme byli úspěšní a ulovili všichni potřebný počet, takže se můžeme najíst. Příště snad půjdeme na lov vysoké," dodala jsem a usmála se.
Pohlédla jsem na oblohu, kterou pročíslo světlo blesku. Pár vteřin na to se ozval hrom. Všimla jsem si, že se Coffin naježil, ale vzápětí mu srst zase klesla. Zeptala jsem se ho, jestli viděl rodiče. Řekl, že po dlouhé době potkal moji matku, ale je to už dávno. A také svoji mámu, lovili zajíce a musí dodržet trest. Naklonila jsem hlavu na stranu a pohodila ocasem. "Trest? Jakýpak trest?" Zajímala jsem se. Coff pak pokračoval, že svého otce a jeho současnou partnerku Taillu cítil a potkal také Naomi. Mé sourozence ale nepotkal. "No, moji bratři jsou dávno nezvěstní. Nevím, jestli jsou někde schovaní na území Gallirei nebo jsou jinde. A moje sestra... Tu asi jen tak neuvidím. Sice se vrátila, ale naše cesty se zase rozešly. Nicméně vím, že je živá a zdravá a za to jsem ráda," řekla jsem. Bratránek ještě dodal, že potkal Lexiett a Megan. Jestli patřily do smečky. "Megan? To jméno mi nic neříká... Ale... jak to, že znáš Lexiett? I když... svět je vlastně poměrně malý. Narodila se v Borůvkové smečce, má bratra Hexëda, ale poté, co se jejich matka Alicien rozhodla ze smečky odejít, odešli také a nijak zvlášť jsme se už nevídali. Hexe jsem párkrát potkala, ale Lexi ne. Ostatně, nikdy jsme nebyly velké kamarádky,"
Ozval se další hrom. Také pomalu začínalo pršet, takže bylo načase, abychom se šli schovat. Freya i Atray už byli najedení, takže jsme se dostali k potravě my ostatní. Coffin sice nebyl členem smečky, nicméně Freya nenamítala nic proti tomu, aby si také jednoho zajíce snědl, protože byl na lovu úspěšný. Vzala jsem do zubů jednoho zbylého zajíce a souhlasně přikývla na Coffův dotaz, jestli se nepůjdeme někam schovat, než se bouře přežene. Položila jsem na okamžik zajíce, abych mohla odpovědět. "Půjdeme do smečkového úkrytu, to je tahle skála," kývla jsem hlavou směrem ke skalnímu masivu. "Ostatně, můžeme si vybrat, která jeskyně bude naše," řekla jsem úsměvem směrem ke Coedymu. Naštěstí Atray ani Freya nenamítali nic proti tomu, aby se Coff schoval s námi. Nemohli jsme ho přece nechat jen tak sedět venku na dešti. Vzala jsem tedy zajíce znovu do zubů a vydala se směrem do skály. Coffin řekl, že ho Megan nenávidí. Je prý jako jeho otec, mluví jako on. Sklopil uši a přitiskl se ke mně. Že mě budeš mít vždycky ráda? Opakovala jsem si v hlavě jeho otázku. Zamračila jsem se a mírně se naježila. Zastavila jsem se v jeskyni a vážně na svého bratránka pohlédla. "Co k sakru má ta vlčice za problém s tvým otcem a tebou?" Zavrčela jsem a oči mi potemněly. Možná se stalo, že si Megan se Stormem nesedli nebo že měli nějaký konflikt, nicméně mi to ani moc nechtělo jít na mysl, protože jak jsem se pamatovala, Storm neměl problém vycházet s ostatními vlky. A i kdyby... Proč by měl mít Coffin problém s tím, že mluví jako jeho otec? Odfrkla jsem si, přistoupila ke Coffinovi, olízla mu tvář a položila hlavu na hřbet. "Vždycky tě budu mít ráda, Coffine, to si pamatuj," řekla jsem pevným hlasem. "A ne jen proto, že jsi můj bratránek a narodili jsme se ve stejné smečce. No a když tě ta vlčice tak nenávidí, tak se na ni vykašli. Zřejmě to není kamarádka pro tebe. Kdykoliv budeš mít starosti, můžeš za mnou přijít. Svěř se mi s čímkoliv. Když budu moci, tak ti pomůžu a poradím. Samozřejmě mě můžeš navštívit nebo se někdy někde setkáme i za účelem veselého potlachu." Řekla jsem. Zvedla jsem znovu hlavu a rozhlédla se. "Tak co, můj milovaný. Která jeskyně se stane naším útočištěm?" zeptala jsem se Coedyho a přitiskla uši k hlavě, protože venku děsivě zaduněl hrom.