Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Těžko říct, jak dlouho jsem spala. Ale to bylo asi jedno - když jsem se probudila, cítila jsem se dostatečně odpočatá a to bylo důležité. Awarak vedle mě ležel, klidně oddechoval. Políbila jsem ho na tvář, ale dost opatrně, aby se nevzbudil. Zvedla jsem se na všechny čtyři a protáhla se. Některé kosti tiše zakřupaly. Pak jsem si něco uvědomila, otočila hlavu a pohlédla na své břicho. Snad se zadařilo, zadoufala jsem. I když při žádném z předchozích spojení s partnerem nebyl žádný problém, tak snad ani tentokrát. Jenže teď mi zbývalo jen čekat. Bude to sice dlouhé čekání, ale... Nic jiného nezbývalo, do budoucnosti hledět jsem neuměla. Ale už teď jsem se těšila, jaké to bude pro trojlístek a Aithéra překvapení. A také jsem zadoufala, že se povede aspoň jeden kluk - aby byli tři bratři. I když Arminius byl rád aspoň za toho jednoho, z dalšího by byl určitě nadšený.
Raději jsem ale přestala přemýšlet, to bych nad tím mohla strávit také celou dobu očekávání. Ještě jednou jsem pohlédla na podřimujícího Awaraka; v poslední době jsme spolu strávili dost času, a ačkoliv jsme byli na sobě svým způsobem závislí a společnost toho druhého nám nevadila, přeci jen to chtělo změnu. Aspoň na chvíli. A tak jsem vykročila ven z úkrytu zpátky do lesa.

//Borůvkový les

Květen (6/10) | Eladan

Slunko mi příjemně prohřívalo kožich. Všude kolem krásně voněly kvetoucí stromy a květiny. Tráva byla krásně zelená a měkká. Jezerní voda voněla však ze všeho nejkrásněji. A to byla absolutně příjemná atmosféra podtržena zatím docela fajn debatou s milým společníkem. Eladan působil uvolněně, jistě toho měl také již dost za sebou. Působil spíš jako cestovatel, jeho kožich voněl dálkami. Nebo byl už dlouho na cestě, když se rozhodl hledat Gallireu.
"Ano, řekla bych, že ano. Však se jistě brzy sám přesvědčíte na vlastní kůži," odpověděla jsem s úsměvem na jeho poznámku. Gallirea byla rozhodně ohniskem magie a kouzelných míst. "A také zde žijí kouzelné nadpozemské bytosti, Život a Smrt, kteří jsou velmi mocní. Rozdílní samozřejmě tak moc, jak jen dvě bytosti můžou být. A pomáhají nám vylepšit své vlastnosti či dovednosti s magiemi," dodala jsem ještě. Krátce jsem se zamyslela, jestli jsem na něco nezapomněla, ale nic mi hned nevytanulo na mysli. Třeba později.
Nezapomněla jsem také zmínit, co všechno se může změnit u vzhledu vlků. Eladana zajímalo, jestli taková křídla mohou vlka unést. "Pokud jsou dost velká, tak ano. Ale možná někteří mají jen malá jako dekoraci," odpověděla jsem na jeho otázku. "Třeba můj otec měl speciální magii, díky které mohl létat i bez křídel, i když ne moc daleko. Jako malá jsem to jednou zažila. "Případně já a jiní vlci, kteří ovládáme magii vzduchu na dostatečné úrovni, zvládneme sebe nebo někoho jiného vznést do vzduchu, ale bohužel ne létat."

Květen (5/10) | Eladan

Evidentně jsem neznámého vlka potěšila svým sdělením. Aby také ne, jistě byl dlouho na cestě a teď byl konečně v cíli, jak jsem mu potvrdila. Souhlasně přikývl, název Gallirea znal. V příbězích, které slyšel, zaznělo. Tak rozhodně měl štěstí, že aspoň věděl, jaké místo hledá. Podle popisu magického a kouzelného místa by mohl leckdo tvrdit to samé, i kdyby byl někde jinde.
Takže jsem se také konečně představila. On mi také prozradil své jméno - Eladan. Znělo hezky a elegantně. Na znamení, že i mě těší, jsem mírně pokývla hlavou a švihla ocasem. Dodala jsem ještě úsměv. I na znamení toho, že nemusí děkovat za milé přivítání. I když byl jistě rád, že nenarazil zrovna na někoho protivného nebo nepříjemného.
Musela jsem se následně zasmát. "To jste tedy slyšel samé divoké věci o mém rodném kraji," zubila jsem se. "Nicméně abych pravdu řekla, na Galliree není nic nemožné. Všechno tu ale na první pohled funguje normálně. Občas se ale dějí věci nevysvětlitelné. Nebo potkáte vlky, kteří ovládají všechny možné i nemožné magie, či mají výjimečné vzhledy, které byste u nich nečekal. Třeba naše Alfa má křídla. A dokonce i jedna z mých vlastních dcer je má," prozradila jsem. "Takže radši čekejte i nečekané."

Květen (4/10) | Eladan

Celá napjatá jsem čekala, na co se mě asi vlk zeptá. Přitom to mohla být jen taková maličkost, jako třeba kudy se někam jde. A to vlastně mi přišlo jako asi jediná správná, i když... Mohl být zvědavý na mou osobu a zeptat se na něco, co se týkalo přímo mě. Ale tomu jsem moc nedávala. Nebo se mohla týkat nějakého vlka.
Raději jsem přestala přemítat a počkala si. Však jsem se také hned dočkala... Pozorně jsem poslouchala. Údajně slyšel o nějaké neobyčejně krajině, kde jsou kromě magických sil také k vidění různé krásné, zvláštní a kuriózní věci. A tak se ji vydal hledat. Jelikož jsem byla po dlouhé době první, koho potkal, mohl se konečně zeptat, jestli je na správné cestě. Usmála jsem se a přikývla. "No já myslím, že už jste v cíli. Právě jste se ocitl přímo na vámi jmenovaném místě, které nese název Gallirea. Tak vás tedy vítám v našem světě. Mé jméno je Aranel, jsem z Borůvkového lesa," Představila jsem se, aby věděl, s kým má tu čest. "Vše, co jste o tomto místě slyšel, je pravda," dodala jsem ještě s mírným zavlněním ocasu.

"No, nepříjemná záležitost... To bylo na takovém zvláštním místě, hledali jsme části podivných disků, které se musely dát dohromady. Bylo nás tam víc, já byla ve dvojici s ní. Ale je to vážně už dávno, raději jsem to vytěsnila z hlavy. Samozřejmě kromě ní," vysvětlila jsem o něco blíže, o co vlastně tehdá šlo. Ovšem bylo to tak dávno, že mi to už přišlo jako by se to snad ani nestalo.
Konečně jsme se dostali k jádru pudla. Hlavně tedy já. Měla jsem tedy velkou radost, že s tím souhlasil. Zalezli jsme si tedy hlouběji do jeskyně, i když jsme měli dostatečné soukromí už tak, aby nás nikdo netušil při našich něžnostech.
Když bylo po všem, chvíli jsem si připadala jako v jiném světě. "Miluji tě," usmála jsem se svého černobílého elegána s červeným šátkem a olízla mu tvář.
Na chvíli jsem si lehla, abych si ještě dostatečně odpočinula po náročném lovu. Už jsem odpočinek potřebovala jako sůl, takže jsem skoro ani nepočkala, až se můj milovaný položí vedle mě, s hlasitým zívnutím cosi zamumlala a okamžitě se ocitla v říši snů.

Musela jsem se Awarakově poznámce zasmát. "To ano. Kaya je prostě svoje. Ale mám ji ráda. Zažily jsme spolu kdysi jednu nepříjemnou záležitost, při které jsme se seznámily. A byla jsem ráda, když po nějaké době přišla sem a stala se členkou smečky. Tváří se jako nekompromisní tvrďák, ale má srdce na pravém místě a můžeš jí maximálně důvěřovat." Zhodnotila jsem našeho velkého svéráze. "Jen nemá moc ráda lichotky," dodala jsem ještě mezi dvěma sousty.
Maso mladé laně bylo vynikající. Pochutnávala jsem si, jako už dlouho ne. Kupodivu. Ale dařilo se mi udržet myšlenky na to, co se chci zeptat zašoupnuté a nerozptylovat se. Pořádně se najíst. Pak to konečně vyklopit. Evidentně jsem svého milovaného poněkud znervózněla a chudák nevěděl. Takže jsem to musela udělat. Jinak by snad mohl myslet na to nejhorší. A tak jsem vyklopila, na co jsem už dlouho myslela. A přiznala se, že už jsem i požádala o svolení. Awarak se naštěstí usmál, jak jsem neztrácela čas. Jeho odpověď byla přesně taková, jakou jsem si přála slyšet. Také se mu líbila představa pořídit si mrňata, takže vůbec nebyl proti. "Já taky můžu klidně hned," šeptla jsem mu do ucha, zvedla se a zašla o něco hlouběji do jeskyně. Nepředpokládala jsem, že by nás někdo rušil, ale jistota je jistota...

Květen (3/10) - Eladan

Tmavý vlk zachoval dekórum. Ani mrknutím oka na ani mírným cuknutím koutků nedal nic najevo, přitom mi bylo jasné, že uvnitř se musí minimálně otřásat smíchy. Nebo aspoň značit si kolem čela kolečka, že mám jako o jedno víc. No jo, tak jsi ze sebe zase jednou trochu udělala debila. Ber to s humorem, napomínala jsem se. Přeci jen jsem někdy sama sebe brala poněkud moc vážně. To bylo asi věkem.
Jeho oči si mě prohlížely, nějakou dobu také spočinuly na mé ozdobě na krku, která tam visela tak dlouho, že jsem ji ani nebrala v potaz. Jen když byla vlčata malá a projevila zájem si s ním trochu hrát.
Ujistil mě, že neruším. Spíš to bral tak, že vyrušil on mě. Ale raději jsem nad tím mávla tlapkou, protože takhle bychom se mohli dohadovat donekonečna. Už jsem se tedy chtěla rozloučit, načež znovu promluvil. "Ale jistě, jistě, ptejte se. Když budu vědět, ráda poradím," vybídla jsem cizince s úsměvem, že mi může položit otázku. Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy sama takhle potkala někoho cizího. Když už jsem někoho poznávala, byl to spíš nový člen smečky. Tohle byla docela příjemná změna. V tomhle jsem už byla tak trochu za zenitem, ale co už. Na druhou stranu jindy bych možná cizince spíš minula bez sebemenšího zájmu. Což by mohla být škoda. Na první dojmy jsem dala málokdy, ale pokud někdo vypadal sympaticky... Proč ne.

Květen (2/10) | Eladan

Tak nějak jsem byla zaujatá svými myšlenkami, že jsem si ani nevšimla, že už tu nejsem sama. Až něčí hlas mě probral z mého vlastního světa. Ohlédla jsem se a spatřila tmavého vlka, který se zajímal, zda jsem mluvila na něj. No to je trapas. Ještě bych mohla vypadat jako blázen, co mluví sám se sebou. Ale on si naštěstí myslí, že to bylo směrem k němu. Zase jsem si uvědomila, že jsem mírně řečeno zamyšlená a měla bych mu odpovědět, jinak si bude myslet, že jsem zabržděná, když tu tak civím a neodpovídám. "Ach ne, ne, omlouvám se... To ta ryba, co proplula blízko mě, vypadala, jako by vyloženě toužila po tom, abych ji zkusila ulovit," začala jsem mluvit trochu překotněji. Při té zmínce o lovu ryby jsem se zase mírně zašklebila. Kdo ví, proč jsem jí něco říkala, když mi stejně nemohla rozumět. No, našinec by si takhle mohl myslet, že jsem krapet ťuklá, když mluvím na zvířata, která mi stejně nerozumí. "Tak jen... Taková poznámka, nechtěla jsem rušit," uculila jsem se omluvně.

//Les

Společnými silami jsme odtáhli náš úlovek do úkrytu, kde jsme ho uložili na běžné místo, které bylo pro tento účel vytvořeno - kde byla ideální teplota, aby maso nějakou dobu vydrželo. Sama jsem si pak odtrhla co největší kus, abych se najedla a nemusela se sem vracet. Pak jsem pohledem naznačila, že mířím do naší jeskyně. Tohle bylo teď ideální, potřebovali jsme soukromí. Nejdřív jsem ale odložila kus masa stranou a urovnala kožešiny, které byly na zemi. Pohodlí bylo připravené, takže jsem se mlčky pustila do jídla.
"Snad se druhá parta brzy vrátí, jsem zvědavá, jaké dojmy budou mít Arminius s Keziah," usmála jsem se mezi sousty. Jestli se náš synek s Kayou špičkovali celou dobu... Jistě se nestihl nudit. Ale to by nestihl ani tak. Určitě byl plný nadšení, elánu a adrenalinu. A věřila jsem, že vše dokázal zkrotit. U Kezi jsem neměla pochyb, že se dokázala pořádně koncentrovat a nenechat se ničím vyvézt z míry.
Pomalu jsem dojídala poslední kousky zadní nohy. "Já... Drahý, můžeme si promluvit?" Začala jsem nejistě, ale hned jsem si nebyla jistá, jestli jsem ho nevyděsila hned na úvod. "Nebo spíš jde o návrh. Hmm... Tak že děti nám už dospěly... A já tak přemýšlela že..." Odmlčela jsem se a modrým pohledem nervózně těkala všude možně. Byla jsem takhle nervózní, i když jsme se bavili o vlčatech poprvé? Zhluboka jsem se nadechla, chudák Awarak asi už nevěděl, co čekat. "Že bychom se mohli pokusit pořídit si vlčata ještě jednou," Uf, bylo to konečně venku! Ale musela jsem přiznat ještě jednu věc. "Vlastně... Jsem se už ptala Erlenda, jestli by nám dal souhlas," zašeptala jsem tiše a přestala sledovat kožešinu pod svýma nohama a podívala se svému partnerovi do očí.

//Rozkvetlé louky (přes řeku Mahtae)

Byla jsem ráda, že jsme byli úspěšní. Měli jsme o starost míň - dost jídla po část smečky a další jídlo pro zbytek měla na starost Varjova parta. Věřila jsem, že i oni byli úspěšní. Nebo budou, to jsem zatím mohla jen odhadovat, jak jsou na tom. To se uvidí, jestli se potkáme v lese.
Zatím jsme společnými silami dopravili úlovek na území lesa. Podle všeho tu ještě druhá skupinka nebyla. Nevadí, však oni jistě brzy dorazí. Awarak mezitím oznámil náš návrat. "Ono to bylo i celkem nečekaně rychlé, že? Většinou to naštěstí jde hladce," řekla jsem dceři. Měla teď dost času to všechno vstřebat. Dojmů měla jistě dost. "Já si teď trochu odpočinu a pak spolu můžeme něco podniknout, co ty na to?" Mrkla jsem s úsměvem na Siberii. Vlastně už jsem ani nepamatovala, kdy jsme naposledy byly někde spolu jen my dvě. Nejvyšší čas to napravit. Mrkla jsem na Cynthii, šla poněkud nepřirozeně, ale nic nedávala najevo a já se raději neptala. Podle všeho to nebylo nic vážného. "Kdyby něco, budeme v jeskyni Bet," řekla jsem jí pro případ, že by nás někdo hledal.
Awarak už vyrazil směrem k Burūberī, kde bylo nejvhodnější místo pro uskladnění úlovku. Nervozitou se mi stáhnul žaludek a byla jsem celá napjatá. Copak asi řekne na můj nápad? Problesklo mi hlavou. Ovšem naštěstí odpověď dostanu záhy, takže... Hurá do toho...

//Úkryt

Květen (1/10) - Eladan

Začínala jsem mít pořádnou žízeň. Proto jsem hned zamířila k jezeru. Jako vždy jsem ale nejprve musela svou pozornost věnovat obrovské vodní ploše, ve které se zrcadlilo zatahující se nebe. Jemný vítr vytvářel něžné vlnky, které se rozbíhaly po celé ploše. Byl to uklidňující pohled. Když jsem se dostatečně nabažila, vstoupila jsem předními tlapami do vody. Celkem studila, ovšem to nebylo divu; jaro sice bylo tu, ale posledních pár dní bylo poněkud chladných. Proto jsem pila pomalu. Když jsem znovu zvedla hlavu, voda mi kapala z brady. Oklepala jsem se, olízla si čenich a ohlédla se. Kolem mě byl klid. Na chvilku jsem se zase otočila směrem k vodě. Kolem nohou se mi mihla ryba. "Mě nevyprovokuješ," ušklíbla jsem se a vyskočila znovu na břeh. Lovit ryby mě nebavilo a stejně mi nechutnaly. Tak na co se namáhat. Zvedla jsem raději hlavu a pozorovala první hvězdy, které se zvládly prodrat na oblohu mezi mraky.

Všechno bylo dceři jasné, neměla žádné doplňující otázky, ani Thia nic nedodala, takže jsme mohly vyrazit vpřed. Šla jsem jako první, moje dvě společnice mi byly v patách. Stádo nás samozřejmě zmerčilo vcelku brzy, takže se dalo na úprk. A i když byla námi vyhlédnutá laň zraněná, nedala se snadno. Zprvu běžela stejně rychle, skoro ani nekulhala. Když se snažila vybočit, Cynthia ji nasměrovala zase správně. Adrenalin mi zaplavoval žíly neskutečným způsobem, až mi to přišlo silnější než jindy. Ale možná to bylo tím, že s námi byla Siberia a já hlavně doufala, že se jí nic nestane. Zatím se ale držela statečně. Občas jsem koutkem oka zkontrolovala, zda se neblíží jelen na ochranu své družky. Nicméně to bylo v suchu, naším směrem se ani nepodíval.
Už jsme byly blízko Awarakovy skrýše. Brzy jsem zahlédla jeho černobílé tělo, jak mohutným skokem vyskočilo. Asi ale úplně neplánoval, že se prvně místo krku zavěsí na záda. I když se ocitla na zemi, zběsile kolem sebe kopala. Byla jsem připravená případně k Awarakovi přiskočit a pomoct mu s ukončením života našeho úlovků, ale nebylo to potřeba. Nebylo to hned, nicméně pak už přeci jen jiskra v černých očích vyhasla a tělo sebou jen párkrát šlublo v posmrtné křeči. Spokojeně jsem se usmála. "Dobrá práce," pochválila jsem všechny své společníky. Dceři jsem trošku pocuchala srst na hlavě. "Tak máš lovecký křest za sebou," věnovala jsem jí speciální hrdý úsměv. Sice mě mrzelo, že u premiéry Arminia a Kezi jsem nebyla, nicméně oni byli v dobrých tlapkách. Tedy... Od Kayi bych asi nečekala objektivní hodnocení, to spíše od Varjargara... Ale jistě si vedou stejně dobře, jako jejich sestra.
Důležitou věc jsme měli vyřízenou, takže už zbývalo odtáhnout kořist do úkrytu a promluvit si s Awarakem. A i když jsem věděla, že se toho bude chtít ujmout, sama jsem popadla mrtvé tělo za krk a pomalu ho táhla směrem k lesu.

//Borůvkový les (přes Mahtae)

Tiše jsem stála a čekala, co ti dva vymyslí. Spojit magie byl moc dobrý nápad a vlastně i pro mě první zkušenost, abychom se takhle aspoň částečně a na chvíli zbavili mraků. Vzápětí jsem se zapojila také; po nedávné zkušenosti s tvořením tohle bylo o něco jednodušší, i když soustředění to chtělo také velké - abych vytvořila dostatečně silný vítr, který byl schopný toho, co jsme potřebovali. A tohle se nám fakt povedlo. Spokojeně jsem pokývala hlavou. Pokud se takhle skvěle sehrajeme při lovu, půjde to jako po másle, libovala jsem si v duchu.
Protože se ale teď ujal slova Awarak, sledujíce stádo laní jsem ho poslouchala. Plán byl jednoduchý a ideální. Jelikož měl největší sílu, vzal úlohu složit zvíře k zemi na sebe, ovšem my mu v tom mohly samozřejmě případně pomoci. Vybídla jsem dceru a tiše jsme se vypravily o něco blíže, abychom vyhlédly kus, který bude vhodný jako úlovek. Jelikož jsme byli na otevřené louce a kolem byla jen zeleň, bylo pro mě těžší se skrýt. Tráva naštěstí však byla dost vysoká.
Obhlížela jsem nevelké stádo, zatímco Awarak si našel vhodné místo, kde počká, až mu tam vybranou laň naženeme. Na první pohled vypadaly všechny v pořádku. "Vybíráme ideálně takovou laň, která je viditelně zraněná, třeba kulhá. Tu bude snazší ulovit. I když většinou se nezdají a navzdory zranění běží rychle, případně se snaží vykopnout nohama, takže si dávej dobrý pozor, abys nedostala kopýtkem, docela to bolí," promlouvala jsem tlumeným hlasem k dceři. Pak se na mě Cynthia podívala. Přikývla jsem jí na souhlas - také jsem si všimla jedné z nich, která se trošku vzdálila a kulhala. Následně jsem ještě kývla hlavou směrem k ní, abych se ujistila, že ji vidí i Siberia. "Na můj povel vyrazíme co nejrychleji směrem k ní, a musíme ji oddělit a držet od stáda - chňapej jí po nohách, abys pomáhala určit směr, kterým poběží - tedy k tátovi. A pozor na kopyta. A také pozor na jelena, mohl by tě nabrat na parohy. Ale neboj, pokusím se hlídat, aby se k nám nepřiblížil. Můžeme? Mrkla jsem na dceru, jestli má nějaké otázky, nebo jestli chce Cynthia něco doplnit, a vyrazila.

//Borůvkový les (přes Mahtae)

Zdálo se, že moje domněnka se nejspíš potvrdí. Tady na otevřené louce vynikly těžké mraky mnohem víc než v lese. Znepokojeně jsem se zamračila a zadoufala, že stihneme lov hodně rychle. I když Sib ještě neměla zkušenost, nepochybovala jsem o Thie, že jistě také loví dobře. A tak zatímco jsem přemýšlela, zda se rozdělíme na dvojice - že Siberia a já naženeme vybraný kus a Awarak s Cynthií vše dokončí, málem jsem do svého partnera narazila. Nebyla jsem sama, naše nová členka to měla taky jen tak tak. Tázavě se na mě podívala, ale pokrčila jsem rameny, ani já nevěděla, co se děje. Nicméně brzy jsme to zjistily - Awarak zkoušel použít svoji magii a zjistit, jak bude. A nahlas tedy moji obavu potvrdil. Čeká nás pořádný slejvák. Cynthia se pak nabídla s pomocí, aby spolu s Awarakem zařídili, aby se zbavila obloha mraků. "To je dobrý nápad. Já bych mohla případně zkusit magii vzduchu, navrhla jsem zamyšleně, protože jsem přesně nevěděla, co mají v plánu s počasím. "Každopádně musíme jednat rychle," pohlédla jsem znovu na oblohu.
Přitom jsem zavětřila, abych zjistila, jestli se tu nachází nějaká vysoká. K němu čenichu se donesl pach jelenů. Než jsem stačila něco říct, ozvala se Cynthia. Souhlasně jsem přikývla jejím slovům. "A určitě se mezi nimi najde nějaká raněná," dodala jsem. Pohlédla jsem na Awaraka, co on na to.

Pořád jsem byla v určité euforii, že se nás sešlo tolik. Trochu mě překvapila Kaya, která si hned přivlastnila do skupiny Arminia. Ovšem teď už byl skoro dospělý, takže její odtažitost k vlčatům již nebyla na místě. Rozhodně jsem se o něj nemusela bát - byl dobré společnosti. Kaya mu dá určitě skvělé základy a zlepšovat se bude praxí. Také Keziah se rozhodla jít s Varjargarem, takže jsme už byli rozdělení. Měla jsem radost, aspoň jedno naše dítě půjde s námi. Naše skupinky tedy byly rozděleny pěkně napůl. Přenechala jsem tedy slovo Awarakovi, respektive no nechala vybrat, kam půjdeme. Galvatar byl sice dostatečně velký, takže bychom si nepřekáželi, ale jít na jiné místo samozřejmě nebylo vyloučeno. Souhlasně jsem tedy přikývla a mrkla na Thiu se Siberiou - mohli jsme vyrazit.
Byl pomalu nejvyšší čas, protože nad námi se stahovaly těžké mraky, které hrozily, že brzy spustí déšť. A možná to nebude jen malá přeháňka. Lov v dešti by sice nebyl nic příjemného, ale jistě bychom to zvládli. Jen by to chtělo ještě víc pozornosti; kromě hlídání kopýtek, které by mohly nepříjemně zranit, také sledovat bláto pod tlapkami. "Těšíš se?" Zeptala jsem se  dcery a doufala, že není moc nervózní. Také jsem byla zvědavá, jak si povede naše nová členka.

//Rozkvetlé louky