Gallirea - Příspěvky uživatele

“Ryby není někdy moc snadné ulovit, jsou kluzké, a tak se snadno sklouznou, když je nechytíš dostatečně pevně. Ale neboj, stačí pořádně trénovat a půjde to samo,“ usmála jsem se na zklamanou dceru, které se lov nepodařil. “A až budeš také o něco větší, budeš mít silnější stisk v zubech,“ dodala jsem ještě. Taťka ovšem byl zdatný lovec ryb, takže svůj úlovek daroval Siberii, aby ho mohla ochutnat.
Mezitím jsem se rozhlédla kolem. Bylo tu vážně nějak přeplněno, už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem tu naposledy viděla tolik vlků. I když to úplně nevypadalo, že by sem šli všichni se vyloženě ochladit. Nicméně nikdo ze starých známých se neukázal. Docela škoda, některé tváře bych zase ráda viděla, i když kdo ví, kde je všem konec. Poslední roky jsem žila jen v Borůvce jako v bublině a vídala se jen s rodinou a členy smečky. Nevadilo mi to, to vůbec ne, čím jsem byla starší, tím jsem byla spokojenější ve své „borůvkové bublině“.
Siberka se samozřejmě zajímala, proč já nemám moc ráda ryby. I Awarak se na mě se zájmem podíval, asi čekal nějaký zvláštní příběh, ale to jsem ho musela zklamat – nic velkého v tom nebylo. “Moc mi nevoní, ani to maso mi nechutná, ale nevím proč. Mám to tak od mala,“ vysvětlila jsem sama. “A jak sama říkáš, zajíc je zajíc,“ mrkla jsem na dcerku, která usoudila, že ryby jsou fajn, ale na zajíce to nemá. Taťka pak doplnil, že ryby jsou docela dobrá věc, pokud je někde dlouho na cestách a nemá zrovna po tlapce nikoho, kdo by pomohl s lovem něčeho většího a zajíci třeba zrovna nejsou.
“Tak jsme se občerstvili a posilnili, to bychom se mohli jít ještě někam podívat, co vy na to?“ Navrhla jsem těm dvěma. Ohlédla jsem se po zbylých dvou dětech. Erlenda jsem najednou nikde neviděla, ale nejspíš Kezi s ním neodešla a někde byla chvilku sama. Arminia jsem zahlédla ještě ve společnosti starší kamarádky. Třeba se také budou chtít přidat, napadlo mě.

Dál jsem se do lovu nemíchala. Nechala jsem to pěkně na Awarakovi. Šlo mu to dobře, i když chvíli byl zmatený, když se dcera na chvíli nepochopitelně vzdálila. Ale fajn, nešla nikam pryč, bylo to v pořádku. Šla jen stranou. Ještě jsem houkla malou poučku a čekala, jak se bude situace vyvíjet dál. Něco mi ale říkalo, že naše dcera asi nebude úplně nejtrpělivější lovkyně. Aspoň ne teď. Vlastně z našeho tria pytle blešek by byla trpělivá snad jen Kezi. Po očku jsem zkontrolovala dvě další ratolesti, které byly evidentně ve společnosti nových kamarádů spokojení, takže i já jsem mohla být spokojená a klidná.
Awarak vítězoslavně vylovil rybku. Ovšem Sibi, po chvíli číhání, si začala stěžovat. Otec jí trpělivě vysvětloval, že právě při lovu ryb je důležité být trpělivý. Ano, vlastně tím, jak teď jednu ulovil, tak se ostatní, které byly poblíž, lekly a bylo jasné, že se nějakou chvíli neukážou. Nebo bychom se museli přesunout na jiné místo. Nicméně aspoň mohla dcerka ochutnat, jak taková ryba chutná. Já jsem se oklepala už jen při té představě. Ale nedala jsem to najevo, aby si snad malá nemyslela, že mě musí napodobovat. I když bylo dost dobře možné, že bude v tomhle po mě, aniž by to věděla. Ostatně i Awarak jí prozradil, že já ryby moc nemusím. “Nejdřív pěkně ochutnej čerstvou rybu a uvidíš, jestli ti bude chutnat,“ vybídla jsem ji s úsměvem a přišla k Awarakovi blíž. “Dobrá práce, taťko lovče,“ olízla jsem mu čenich a sledovala, jak bude dceři chutnat rybí maso.

Naštěstí i nápad zkusit lovit ryby se setkal s kladným ohlasem, takže jsem mohla být ráda, že se nám i třetí dítko nerozhodne odejít a seznamovat se raději s někým jiným než trávit čas s rodiči. V tomhle jsme měli trošku mezery, takže jsem si tak říkala, že kromě lovu ryb bychom se měli také už zaměřit na lov zajíců. Aby si ty naše dětičky, až se začnou toulat po okolním světě, byly schopné ulovit nějaký dobrý kus žvance. Ovšem to muselo počkat, až budeme doma v lese. Teď tedy ryby. Jelikož to nebylo mé oblíbené jídlo, nechala jsem to na Awarakovi a poodešla jsem kousek dál na břeh, posadila se do stínu a tiše sledovala, jak si ti dva vedou. Samozřejmě jsem byla připravená se případně k nim přidat. Aspoň tedy ulovit nějakou rybu a dát ji dceři.
Můj milovaný partner byl zdatný lovec, po krátkém úvodu, co musí udělat Sibi pro to, aby se objevily rybky a jak pokračovat, ponořil na několik vteřin hlavu pod vodu, aby vzápětí předvedl svůj slušný úlovek. “Hlavně nezapomeň zadržet dech, pod vodou se nedá dýchat!“ zavolala jsem na Siberii ještě jedno malé poučení. Nerada bych, aby se nám naše malá lovkyně utopila.

Holky naštěstí vzaly bratrovo vyjadřování s klidem, takže aspoň se nám nerozpoutala nějaká hloupá hádka. Byly to rozumné slečny. Musela jsem se však usmát, když Siberka přišla s nápadem, abychom jejího bratříčka vyměnili. Keziah svou sestru podpořila. No, pomalu se jim také blížila puberta, takže bylo jasné, že dříve nebo později si možná polezou na nervy víc. I když kdo ví – u Kezi jsem si nedovedla představit, že by se nějak extra změnila. To možná spíš jen Arminius bude vymýšlet hovadiny. Awarak jim vysvětlil, že to nejde a já ho přikyvováním podpořila. A stejně tak jsem souhlasila s jeho návrhem, že si vyjde se synem na nějakou tu chlapskou procházku a vysvětlí mu, jaké věci a slova se moc nesluší, i když se jedná o pošťuchování jeho sester. “Však on z toho vyroste,“ ujistila jsem dcery s úsměvem. Jen jsem jim nedokázala říct, kdy to asi bude.
Všimla jsem si mladé vlčice opodál. Také Arminia zaujala, protože sestry jeho výzvy ke hře nijak neopětovaly. Dlouho jsem si ji prohlížela, ona mě poznala evidentně dřív, protože mě pozdravila. Náhle mě trklo, že to bude jedna z dcer Baghý. Úsměv a pozdrav jsem jí oplatila a nechala syna, aby se šel seznamovat. Snad mi ho nepošle zpátky jako nevychovaného floutka, pomyslela jsem si. Ale věřila jsem v synovo dobré vychování. A především se s Háti ještě nezná dost dobře na to, aby si mohl dovolit nějaké ty přezdívky. A kdyby přeci jen, tak by ho starší společnice jistě usměrnila. Ještě chvíli jsem ji pozorovala – vlastně jsem se neměla co divit, viděla jsem na vlastních dětech, jak rychle rostou – takže nic zvláštního, jaká je z ní velká slečna. Nicméně jsem neměla moc příležitost si s ní popovídat a poznat se s ní. A ani s jejím otcem jsme se doposud k tomu nedostali.
Také Keziah si brzy našla jinou společnost. Tiše jsem povzdychla. Jasně, s rodiči byla nuda. Ačkoliv otravný bratr odešel. Je přece normální, že se chtějí seznamovat s dalšími vlky, vždyť na to mají věk, napomenula jsem se v duchu. Ovšem uklidnilo mě, že i jejího společníka znám. Ačkoliv jsem ho ještě s těmi modrými znaky neviděla, hned jsem ho poznala – naše milého nemluvného dobráckého medvěda. Usmála jsem se na něj na dálku, abych ho ujistila, že mi nevadí, že Kezi za ním odešla a především že o tom vím. Sice si s ním dcera moc nepopovídá, ale… Ona sama toho moc nenamluvila, takže možná spolu budou komunikovat spíš prostřednictvím myšlenek, které snad Erlend umí posílat a také budou spolu něco objevovat.
Mrkla jsem na Siberii – jediné ze tří dětí, které s námi zůstalo. Alespoň prozatím. “Co říkáš, Siberko, když teď máme otravného bratra na chvíli pryč, co zkusit ten lov ryb?“ Mrkla jsem na ni s návrhem. Pak jsem také pohlédla na Awaraka, jestli se k nám přidá. Ostatně klidně mohl lov zahájit, já jsem ty šupinaté slizké potvory mít v tlamě nepotřebovala. Ale kdyby nebylo zbytí… Jako názornou ukázku bych to holt musela vydržet.

Sice jsme se snažili a vytvářeli různé vlnky a gejzíry, ale děvčata byla spíše odtažitá a držela se pozadu. Kupodivu obě dvě, takže to na mě zapůsobilo jako ledová sprcha a raději jsem toho zase brzy nechala. Evidentně se jim ty vodní hrátky zase až tak nelíbily. Nebo se jim nelíbilo mít mokré kožichy, nebo já nevím. Jasně, u Kezi jsem trošku už byla zvyklá, že už od malička je trošku víc samotářská, moc toho nenamluví, spíš je přemýšlivá a zdrženlivá, ovšem od Siberky mě ta odtažitost taky docela zarazila. No, evidentně nejsou hrátky u vody zase až tak skvělé, jak jsem si myslela, povzdychla jsem si v duchu, i když aspoň Arminius vypadal, že ho to baví. A nikdo neřekl nahlas, že jsme trapní nebo tak. To bych se asi vážně šla zahrabat pod hladinu. Ach jo.
Awarak synkovi trpělivě vysvětloval, co je to ryba. Na to, aby si je mohl prohlédnout, si musel zatím počkat. Stejně tu začínalo být kupodivu docela dost vlků, až mě to zarazilo. Jako malá jsem si pamatovala, že tu bylo často dost plno, ovšem když jsem se vydala na toulky po okolí, bylo tu skoro vždy pusto prázdno. Evidentně ale teplé počasí lákalo mnohem více vlků k osvěžení než jindy. Ale nikoho známého, koho bych mohla pozdravit, jsem neviděla. A ani nikdo nejevil zájem o naši skupinku, takže na jednu stranu taky dobré, i když by bylo fajn, kdyby se děti s někým seznámily.
Přestala jsem sledovat okolí a zaznamenala jsem poznámku Kezi o tom, že už lovila myši. Ano, o tom se předtím zmínila, takže jsem ji ujistila, že se jí ta zkušenost bude hodit, až se budeme učit lovit zajíce, i když je to přeci jen něco jiného.
Po chvilce se k nám přiblížila Siberia, tak jsem doufala, že se přidá ke hře. Místo toho se však zajímala, jestli bychom se „tam mohli jít podívat.“ Trochu nechápavě jsem na ni koukla, stejně jako Awarak, ani jeden jsme netušili, jaké byly její momentální myšlenkové pochody, kam se chtěla jít podívat. Zapátrala jsem v paměti, o čem všem byla řeč cestou sem. Pak mi svitlo, že má možná na mysli fakt, že její sestra má křídla a ona ne, ani nic podobného, takže za tímto účelem by musela navštívit Smrt nebo Život. Tak jsem se dovtípila, že myslí jednoho z nich, nicméně raději jsem počkala, co odpoví svému otci, který se jí zeptal.
Zatím Arminius častoval své sestry přezdívkami. Trošku jsem se zamračila. Awarak se také starostlivě zajímal, jestli už to nepřehání. “Chápu, že se je snaží vyprovokovat k nějaké akci nebo hře, ale takhle vyjadřovat by se nemusel,“ připustila jsem zamyšleně. Na této trojici vlčat jsem se mohla ujistit, jak je každý absolutně jiný. Jasně, každý jednotlivec je individualita, ale také především společně působí úplně jinak než jejich tři starší sourozenci. To mě nutilo se trošku zamyslet nad tím, jestli by zvládli táhnout za jeden provaz, kdyby náhodou něco. Ovšem věřila jsem, že ano – určitě by se postarali jeden o druhého. Ať jsou jacíkoliv, ať se škádlí nebo nereagují, jistě by se v případě nouze spojili.

Byla jsem vážně moc ráda, že jsme vyrazili někam mimo smečku, já osobně jsem tohle potřebovala jako sůl. Ne, že bych neměla svůj rodný les ráda, to ani náhodou… Ale už tomu bylo vážně dlouho, co jsem byla někde jinde. Vždyť od porodu jsem se zdržovala stále doma. A jelikož našim dětem bylo už víc než půl roku… Jakože cože? Dávalo smysl, abychom se s nimi také podívali někam jinam. Arminiovi se jezero líbilo. Vlastně teď měl možnost vidět vodní plochu mnohem větší, než je tůňka u nás doma. “Větší než jezero je snad už jenom moře, ale to jsem ještě nikdy neviděla,“ odpověděla jsem synovi, jestli je něco většího, než tohle jezero.
Samozřejmě Awarakova výzva ke hře nezůstala bez odezvy, takže jsme za chvilku byli zmáčení všichni do jednoho. S úsměvem jsem pozorovala Kezi, která varovala bratra, aby byl opatrný a čekala na jeho reakci. Kupodivu ji jen vyzval k tichu. Víc se tím nezabýval. Awarak pak pomocí tlapek vytvářel vlnky. Mohla jsem sice zamachrovat a pomocí magie vytvořit nějaké větší, nebo zase vyrobit nějaké koule nerozbitné, které by děti mohly zkoušet lovit, ale zatím jsem to nechala být a pomáhala jsem vytvářet malé vlnobití pomocí tlapek. Občas jsem se zvedla na zadní a rychle a prudce zase předními dopadla na dno jezera, abych vytvořila nějaký ten příjemný osvěžující gejzír. “Voda je nejlepší,“ kývla jsem na synovu poznámku, že je s vodou bžunda a věnovala mu jednu soukromou spršku na hlavu.

//Východní hvozd

Synek pořád rozumoval nad tím, že by stejně chtěl bratra, i když sestry byly fajn. No jo, ale holt jsem to nemohla ovlivnit. Ani jsem nemohla tušit, kde hledat Aithéra. On ale věděl, kde se nacházíme, respektive kde žijeme, takže kdyby chtěl, mohl by přijít navštívit svou matku. Pokud by tedy chtěl… No… Vlastně jsme se nepohádali, takže důvod nechtít by teoreticky neměl mít… Ovšem jestli je někde mimo území Gallirei, tak je nasnadě, že asi neví, kudy se vrátit, nebo je to moc daleko, nebo má jiné povinnosti… Kdo ví.
Pak už ale Siberka s Arminiem se škádlili, takže jsme je s Awarakem nechali, zatímco Kezi se držela spíš nás a v klidu. Je to přeci jen taková klidná, přemýšlivá, spíš tichá, ale dost bystrá slečna. A zakrátko jsme se konečně ocitli na místě. Až mé srdce zaplesalo. Navíc už bylo pěkně horko, léto už začínalo pracovat na plné obrátky, takže jsme dorazili právě včas na to, abychom si zaplavali. No a případně také ulovili nějaké ryby. Tedy, já bych maximálně něco ulovila, ale jíst je tedy nemusím. Ani Arminius se na ryby moc netvářil.
Siberia se zajímala, jestli se budeme moci osvěžit. Přikývnutím jsem podpořila slova jejich otce, který mě v odpovědi předběhl. “Ano, tatínek má pravdu,“ řekla jsem s úsměvem. Mrkla jsem pak na Awaraka, kterak vstoupil do vody a chvilku číhal na ryby. Vlastně ani nevadilo, že nás nejspíš zbystřily, takže odplavaly někam pryč. Lov jsme si mohli nechat na potom. Mezitím jsme si však mohli užívat dovádění ve vodě, takže jsem neváhala a přihopkala ke svému partnerovi, který mohutně plácnul tlapami do vodní hladiny, až se rozstříkla všude kolem a všechny nás poctivě pokropila. Já jsem do něj pořádně šťouchla, aby za trest upadl do vody celý a byl zmáčený komplet. Samozřejmě jsme byli na mělčině, takže nehrozilo, aby se utopil. Mrkla jsem na děti a doufala, že se k nám připojí.

//Vyhlídka

Zatímco sestry byly chvíli trochu stranou a povídaly si. Respektive Siberka byla celá unešená ze sestřiných křídel, Arminius šel mlčky za mnou. Brzy mě ale doběhl, takže šel vedle mě. Usmála jsem se na něj a vyslechla si, co má na srdci. No, samozřejmě by byl radši, kdyby měl bratra. Na jednu stranu jsem to chápala. A byla to vlastně stejná situace, jako když byl malý Aithér smutný z toho, že je sám na dvě sestry. Já jsem sice měla sestru a dva bratry, ale přeci jen jsem si o něco raději hrála s Arnarmem, protože byl povahově blíž spíš mě. “No, víš, to je něco, co se nedá ovlivnit. Ale i s holkami se dá zažít dobrodrůžo nebo si pořádně zablbnout,“ mrkla jsem na něj povzbudivě. “Třeba můj bráška Arnarmo si raději hrál se mnou než s bratrem Daichim.“ Zaváhala jsem, jestli mám ještě zmínit fakt, že i tak byl rád ve společnosti Daichiho, protože bratři jsou zkrátka bratři. “Mrzí mě, že tvůj starší nevlastní bratr Aithér je neznámo kde. Určitě byste si spolu rozuměli,“ řekla jsem ještě a zadoufala, že ho nebude chtít jít hledat. To bych taky už nemusela vidět ani jednoho.
To už jsem dorazili na jedno z míst, které bylo na naší cestě k jezeru zajímavé. No, nevěděla jsem jistě, jestli nás čeká ještě něco podobného. Arminius nerozuměl tomu, proč se to nazývá Vyhlídkou, ale vzápětí měl možnost to pochopit. “Tady je výhled na velký kus Gallirei,“ vysvětlila jsem ještě, nicméně to bylo spíš jen tak dodatečné. Nebo spíš zbytečné. Nechala jsem tedy chvíli děti kochat se okolní krajinou a souhlasně přikývla na synovu poznámku, jak to tu hezky voní. Dala jsem jim také dost času na to, aby se po tom namáhavějším výstupu vydýchali, než půjdeme dolů a budeme pokračovat v cestě.
Siberka samozřejmě stále ještě mudrovala nad možností mít křídla. Jako její sestra. Moje vysvětlení se jí zdálo jednoduché a zajímala se, co by také mohla ještě mít. Na to padl návrh na rohy, takže se nejspíš setkala s Norim. Protočila jsem oči. Byla bych raději, kdyby takové bizarní ozdoby neměli, protože já jsem toho nebyla moc příznivcem. Tedy… Možná ta křídla se dala ještě akceptovat, protože to byla možná praktická věc, ale rohy… Nějak jsem si nedovedla představit, k čemu jinému by mohly být, než že by mě na ně někdo nabral, podobně jako tomu bylo u kamzíků nebo jelenů. No hlavně nechtěj parohy, co mají daňci, pomyslela jsem si kysele, když Siberia nakonec usoudila, že si to promyslí, co by chtěla, a dá mi vědět. “Ráda tě doprovodím,“ odpověděla jsem pak nahlas na její poznámku, že bychom se mohly vypravit samy – nejspíš k Smrti… Nebo možná Životu… A olízla jí tvář.
Arminius se zase zajímal, kde by mohl vidět kamzíky z blízka. Tuhle odpověď jsem nechala na Awarakovi, abych nemluvila pořád jenom já. Raději jsem pak pomalu vyrazila zase dolů, abychom mohli pokračovat v cestě. Zatímco Kezi víceméně mlčky vstřebávala zážitek z vyhlídky na Vyhlídce, Armin brebentil a nahlas přemýšlel, jak by to tu jinak pojmenoval. Vzápětí se ale jeho pozornost ubrala jinam. Respektive zpátky: ke kamzíkům. Chtěl by se s některým z nich kamarádit. To tedy byla zajímavá úvaha, nicméně přece se nemůže kamarádit s něčím, co jíme. Určitě by pak měl problém lovit nejen jiné kamzíky, ale i laně nebo daňky. “No, to asi nepůjde, abyste byli kamarádi. Kamzíci se jednak kamarádí mezi sebou a jednak nám vlkům slouží jako potrava,“ začala jsem vysvětlovat. Mrkla jsem na partnera, jestli ještě k tomu něco doplní. Asi by bylo celkem zajímavé a nevšední přátelství – vlk a kamzík.
Každopádně bratrovy pozornosti se přeci jen teď dožadovala Siberia, která teď přiběhla k Arminovi a zajímala se, odkud má své ozdůbky na krku. Usmála jsem se na ni. Určitě tím udělala svému bratříčkovi radost, zatímco Kezi se raději věnovala tichému pozorování okolí. Mezitím jsme prošli les a jakmile se stromy rozestoupily, otevíral se před námi pohled na Velké vlčí jezero. Samozřejmě, ani po těch letech, kdy jsem ho znala, jsem se neubránila příjemnému pocitu u srdce. Tak dlouho jsem tady nebyla!

//VVJ

//Ovocná tůň (přes Borůvku)
/Manipulace Awarakem povolena

Spokojeně jsem kráčela v čele naší menší skupinky. Zrovna začínal nový den. Květiny kolem byly v plném květu – omamně voněly a hrály všemi barvami. Neodolala jsem a čas od času sklonila hlavu, abych k některým přivoněla. Jen mě mrzelo, že jsem neznala názvy všech, abych je mohla děti naučit. No, možná časem by se mohl najít někdo s magií země. Tenkrát jsem chtěla poprosit Sigyho, ale jelikož už byl pryč… Nemohl mě nic už naučit. Neměla jsem ani ponětí, kde bych ho měla hledat. Nu což, nedalo se nic dělat.
Bylo příjemné teplo. Žádný velký žár, který jsem neměla ráda a během kterého bylo chlupaté vlčí tělo schopné leda tak se povalovat ve stínu, případně se ochlazovat v nějakém vodním toku, případně v jezeře. Děti nadšeně poskakovaly kolem, Awarak šel pár krůčků za námi, aby dával pozor, aby se některé z dětí někam nezatoulalo. Kezi ještě před odchodem prozradila, že už lovila myši. Usmála jsem se. “Zajíci jsou trošku větší a hbitější, takže to s nimi bude složitější, ale i taková zkušenost, jako je lov myšek, se ti hodí. Už víš, co budeš muset třeba udělat, než začneš lovit,“ pověděla jsem. Siberia byla překvapená z toho, že její sestra má křídla. Navíc chtěla vědět, jestli je budou mít i oni, protože ona je moc také chtěla. “To nevím, Siberko,“ řekla jsem a zastavila se na vrcholu vyhlídky. Jak byly děti natěšené a rozlítané, ani si nevšimly mírného stoupání. “Ale možná by ses pak mohla domluvit se Smrtí či Životem, zda by ti výměnou za drahokamy, respektive květiny, také poskytli křídla,“ odpověděla jsem zamyšleně dcerce na otázku. “Na druhou stranu, když má křídla Keziah, nechtěla bys něco jiného, abys měla něco svého a originálního?“ Navrhla jsem a mrkla na ni. Byla jsem ráda, že tu mám u sebe všechny tři děti. Byl vážně nejvyšší čas, abychom je něco naučili a ukázali jim nějaké to okolí lesa, protože čas byl neúprosný a oni brzy vyrazí na toulky po vlastní ose. I když jsem samozřejmě doufala, že aspoň ještě nějaký čas zůstanou věrní Borůvkové smečce.
“Tak, děti, tohle místo se jmenuje Vyhlídka,“ oslovila jsem všechny tři ratolesti. Awarak nás tiše došel a s úsměvem čekal, co budu vyprávět. “Odtud je úžasný výhled do širokého okolí.“ Dodala jsem a nechala je, aby se pořádně rozhlédly kolem sebe. Takový výhled na Gallireu se jim jen tak nikde nenaskytne. “Až budete větší, celý tenhle svět zvaný Gallirea můžete prozkoumat,“ dodala jsem ještě a můj milovaný partner jen přikyvoval. “Podívejte, tamhle nahoře jsou kamzíci!“ Upozornil pak na zvěř, která také evidentně neměla žádný strach a v pohodě si hopsala po vrcholcích, jako by se nechumelilo. “Až budete větší, naučíte se kromě laní či daňků lovit i je,“ dodal ještě. Souhlasně jsem přikývla. “Ovšem není to nic jednoduchého, hlavně v tomto terénu.“ Doplnila jsem já. Počkala jsem, jestli budou nějaké doplňující otázky a pomalu jsem pokračovala v cestě. “A tyhle fialové kvítky, ty se jmenují koniklece,“ upozornila jsem děti ještě na krásný fialový koberec, který se rozprostíral kolem. A naštěstí jsem znala název téhle rostlinky.

//Východní hvozd (přes Zrcadlové hory)

Nějaké to škorpení mezi sourozenci ještě proběhlo, ale vypadalo to, že už bude klídek. Tedy aspoň z Arminiusovy strany, protože Kezi se vytočit nenechala. Vlastně ani neměla proč. Takže jsem byla ráda, že se nám to tady uklidnilo, takže bych mohla pomalu navrhnout, abychom vyzvedli Siberii u Baghý a můžeme vyrazit na nějakou společnou procházku.
Zatím ale Armin si všiml, že tady není táta a zjišťoval, kde se nachází. Ohlédla jsem se, protože opravdu před chviličkou stál vedle mě. Všimla jsem si, že stojí opodál a svlažuje si hrdlo. “Tamhle je taťka,“ ukázala jsem čenichem k černobílé postavě. “Zahání žízeň,“ dodala jsem ještě. Zdálo se, že tahle odpověď mu stačila, protože teď už zase věnoval pozornost pomeranči, který zůstal na břehu. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli ho někdy ochutnal, když byl sám s taťkou, ale spíš ne, protože u tůně byl také poprvé. A nikde jinde než na hladině tůně, se pomeranče nevyskytovaly. Byla jsem tedy zvědavá, co řekne na jeho chuť. Kezi měla evidentně štěstí na sladký kus, protože ho v klidu snědla celý. Nebo možná jí nevadilo, pokud byl kyselý. Kdo ví, sama se o tom nezmínila. Arminius si vedl celkem šikovně, měl už přeci jen také pevnější stisk, takže nebylo pro něj zase tak těžké odkousnou kus slupky. Ovšem evidentně měl kyselý kousek, protože se zašklebil, až jsem se musela pousmát. Nakonec to zhodnotil jako nic moc, odkopl ovoce zpátky do vody a zajímal se, jaké jsou druhy pomerančů, pokud nějaké jsou, protože tenhle nebyl dobrý. “Pokud vím, tak druh je jen jeden,“ řekla jsem zamyšleně. “Ale asi jsi měl zrovna smůlu na kyselý. Některé jsou sladké, některé kyselé, nebo dokonce i hořké. Bohužel nevím, jestli se to dá poznat předem,“ osvětlila jsem mu svou drobnou znalost ohledně tohoto ovoce. Víc jsem snad vážně nevěděla, protože zase tak často jsem je nejedla. Byla to jen taková občasná mňamka, přeci jen jsme pořád masožravci.
Pozornost jsem pak věnovala zase Kezi, která se šla podívat na svůj odraz na hladině. Zaujala ji možnost, že by to mohla být její speciální magie. Pak dodala, že se o tom zmiňoval i její otec. “Ano, asi to tak je, ale opravdu mě překvapuje, že se jednak objevila u tak mladé slečny, a jednak že jsi vlastně nebyla s žádostí o křídla u Života nebo Smrti,“ pronesla jsem zamyšleně, zatímco dcerka se všelijak kroutila, aby svůj dar dobře viděla. Měla pravdu, že křídla vypadala jako soví. “Možná porostou s tebou, a tak až dostatečně vyrostou a zesílí, tak tě unesou nad zemí,“ dodala jsem povzbudivě. Kezi vypadala, že jí to nijak nevadí, takže to byla také dobrá zpráva. Asi by bylo dost netradiční, kdyby se u jednoho z vlčích Bohů dožadovala, aby jí ta křídla sebrali, že je nechce. No, těžko říct, co Život, ten by jí možná vyhověl, ale rozhodně Smrt by se jí vysmála. Kezi během mého krátkého uvažování odběhla, sehnala si klacík, který začala okusovat. Vážně bylo načase něco vymyslet, protože se evidentně nudila. Takže jsem samozřejmě přikývla na její otázku, jestli někam půjdeme. To už se k nám přidal i Awarak, který dostatečně zahnal žízeň. “Mohli bychom se vydat k Velkému vlčímu jezeru. Tam bychom mohli zkusit lovit rybky a pak někde v lese zajíce. Už jste docela velcí na to, abyste se to naučili,“ navrhla jsem a mrkla na partnera i děti, co na můj nápad říkají.
Než jsem však stačila ještě zmínit, že dojdu pro Siberiu, abychom byli všichni pohromadě, uslyšela jsem vedle sebe její hlásek. Musela jsem se zastydět, že jsem ji ani neslyšela přicházet, ani jsem necítila, že by se blížila. “Siberko, no konečně jsi za námi přišla,“ usmála jsem se na dceru a lehce jí pocuchala srst na hlavě. Věděla jsem sice už, že Kezi o tyhle projevy náklonnosti moc nestojí, ale zatím jsem ještě neměla zjištěno, jak je na tom Siberia. Sama od sebe se hned nepřitulila, takže jsem to zatím nechtěla přehánět, kdyby to i jí bylo nepříjemné. “Ano, půjdeme prozkoumat okolí lesa, a naučíte se trochu lovit,“ zopakovala jsem jí návrh, který jsem před chvilkou podala. Dcera se evidentně kromě Baghý setkala i s Norim, když se zmiňovala, jestli víme, že vlci mají křídla i rohy. “Někteří ano,“ přikývla jsem. “Naše Alfa křídla má, a teď i tvoje sestra,“ upozornila jsem ji na ten fakt. No, raději by bylo lepší, že si překvapeně bude prohlížet sestru tady a teď. A bylo mi jasné, že nás čeká spousta otázek. Takže jsem se usmála a zavelela: “Tak tedy vyrážíme k jezeru!“

//Vyhlídka (přes les)

Arminius byl v pohodě, ale bylo na něm vidět, že hodně špatně nese, co se mu stalo a že mu ještě musela pomáhat sestra. No, na jednu stranu jsem chápala jeho citlivou chlapskou dušičku, kdy chtěl být nejlepší, nejšikovnější, nejsilnější… Prostě nej ve všem. Na tu druhou jsem byla ráda, že mu sestra v nesnázi pomohla. Nevím, proč jsem váhala, vždyť i když se děti pořád škádlí, tak se mají rády. Povzbudivě jsem na něj mrkla, aby to už hodil za hlavu. Holt to se někdy stávalo, i nám dospělým, když jsme neodhadli situaci. Při tom jsem si vzpomněla na dávného přítele Yonga. To už snad ani nebyla pravda, jak tenkrát běžel směrem ke mně, ale nevychytal to, protože bylo mokro a rozplácl se přede mnou jak dlouhý, tak široký. Ach Yongu, kde je ti dneska asi konec, povzdychla jsem si tiše.
Teď jsem však musela zkoumat dceřina záda, ze kterých se klubala normálně křídla. Nebyla to jen taková malinká pírka, ale už začala vypadat skoro hotová. Arminius se nejdřív tvářil, že ho to nezajímá, ale nakonec se přeci jen přišel podívat. Jenže asi neměl takový smysl pro detail, nebo možná spíš ta křídla nejdřív nebyla vidět, protože je měla těsně u těla. Teď už ale byla o něco lépe vidět. “Myslím tím speciální magii,“ uvedla jsem na pravou míru svou předchozí poznámku o projevu nějakého zvláštního daru. To byla pro mě novinka, nebyla jsem si vědoma, že by se speciální magie projevovala tak brzy. Navíc jsem měla dosud za to, že si takovou magii musí jedinec domluvit se Smrtí. Nebo Životem. Ale vlastně Baghý byla důkazem, toho, že něco takového může dostat, aniž by o něco takového žádala, přeci to sama tenkrát vysvětlovala. “V odrazu vodní hladiny je uvidíš už trošku lépe,“ navrhla jsem dceři, že si může svou novou… hm, dá se tomu vůbec říkat ozdoba? Prohlédnout na hladině. Každopádně mi bylo jasné, že já jí s tímhle nepomůžu, sama jsem křídla neměla, ale naštěstí tu byla Baghý, která jí později může vysvětlit a pomoct naučit se je používat, pokud bude chtít. A bylo mi jasné, že naše chytrá Keziah rozhodně bude chtít umět létat. Ostatně, bylo by asi hloupé, kdyby je nepoužívala, když už je má, přeci jen jí to bude snad k něčemu dobré. Jako hodně dobrá obrana určitě. Nebo také pokud se bude potřebovat rychle přemístit.

Moje vysvětlení ohledně vkusu a líbivosti syna evidentně moc neuspokojil. Samozřejmě měl za to, že co se líbí jemu, musí se líbit všem. “Nu, tak to prostě je,“ řekla jsem, protože už jsem nevěděla, jak jinak to podat. Nebo snad se snažit vysvětlit, proč to tak je. Kdyby se všem líbilo to stejné a všichni měli stejné názory… Pravda, možná by nebyly hádky kvůli právě odlišným názorům, ale…
Raději jsem tedy odvedla pozornost na něco jiného. Nepochybovala jsem o tom, že soutěživý Arminius rozhodně neodmítne možnost porazit v něčem sestru, i když to bylo jen v „lovu“ pomerančů na vodní hladiny. Ale ouha… Nedošlo mi, že syn ještě asi nebyl nikdy ve vodě. Nebo možná byl tak horlivý, že zapomněl na opatrnost. “Ari, zpomal…“ Ani jsem nestihla doříct. Vlastně by mě asi ani nevnímal. Nebo možná mu podklouzly nohy. To už jsem neměla možnost zjistit, protože syn zmizel na okamžik pod vodou a divoce sebou plácal. Naštěstí to bylo poměrně blízko břehu, kde byla mělčina, ale pořád se mu nedařilo se dostat z vody správně ven. Než jsem však stačila zasáhnout, jeho sestřička byla rychlejší. Kezi k němu přiběhla a překvapila mě svou silou, když ze všech sil zabrala a pomohla bratrovi dostat hlavu z pod vody. No vlastně ho vytáhla ven skoro celého, až jsem zůstala na okamžik zírat. Byla sice o trošku menší, ale síly měla dost. Přiskočila jsem k nim a pomohla jí dostat Arminia na břeh, aby se mohl v klidu vzpamatovat. Kezi se pak vesele oklepala, pokropila bratra další várkou vody a doporučila mu, aby se naučil plavat. Na to se spokojeně pustila do svého pomeranče, zatímco ten druhý zatím stále čekal na vodní hladině. “V pořádku?“ Zazubila jsem se na syna. Čumák evidentně naražený neměl, ani jsem nikde jinde neviděla žádné oděrky, takže zranění se však nekonalo. Zaměřila jsem však na chvíli svou pozornost na Kezina záda, ze kterých stále vykukovala malá pírka. Malá, ale tedy o něco větší než před chvílí. Jak byla mokrá a kožíšek se jí splácnul, tak teď trošku víc vynikla. “To vypadá, že se ti objevuje nějaký zvláštní dar,“ řekla jsem zamyšleně k dcerce. Možná, kdyby se teď trochu pootočila, podařilo by se jí pírka zahlédnout lépe, než když byla suchá a schovávala se v srsti.

Napjatě jsem čekala, jak se bude situace dál vyvíjet. Arminius z toho byl evidentně dost rozhozený – měl takovou radost z toho přívěšku, ale sestřin nezájem ho vyhodil ze sedla. S tím asi moc nepočítal. Rozhodně se pak začal ošívat. Evidentně teď hned nevěděl, jak s emocemi naložit, co si vlastně myslet. Bylo to možná trošku chladné, ale na druhou stranu jsem zase Kezi schvalovala to, že nelhala. Prostě jí přívěšek přišel zbytečný a moc ji nenadchnul, tak mu to také řekla. Návrh, aby pak zkusili hledat přívěšek pro sestru, se úplně nakonec nesetkal s úspěchem. Kezi to myslela dobře, když o něj nestála ona, možná by se líbil Siberii, ale evidentně jim to přišlo zbytečné, když tu jejich sestra nebyla. “Byla někde s Alfou Baghý. Pokud nepřijde brzy sama, dojdu pro ni, abychom mohli vyrazit na průzkum okolí,“ odpověděla jsem na otázku Kezi, proč tady její sestra vlastně není. Tak to bychom měli…
I když Kezi přeci jen po chvíli udělala vstřícné gesto, když přeci jen uznala, že přívěšek bratrovi sluší. Doufala jsem, že se přeci jen Arminius trošku uklidní, i když bylo otázkou, jestli bude věřit, že to myslí sestra upřímně, navzdory předchozímu tvrzení. Momentálně však měl namířeno k nám, aby si mohl postěžovat, že se jeho ozdoba sestře nelíbí. “Každý má jiný vkus,“ řekla jsem s úsměvem prostě. “Co se líbí tobě, nemusí se líbit někomu jinému a naopak,“ dodala jsem. Kezi zase nechápala, proč bratr na ni žaluje. Vlastně už byl na tohle docela velký, ale já jsem to rozhodně nechtěla řešit káráním, protože pro to nebyl důvod.
Raději jsem se rozhodla, že než přijde Siberia, nebo pro ni dojdu, na chvíli ty dva zase zabavím. Všimla jsem si dvou pomerančů, co pluly na hladině tůně. Ale jelikož byly daleko od břehu, trošku jsem si pomohla a vytvořila vlnky, které oranžové kulaté ovoce přinesly trošku blíž k nám. “Hele, děti, pomeranče! Kdo je uloví?“ Vybídla jsem syna s dcerkou s úsměvem a doufala, že se malá hra trošku ujme.

Tiše jsem sledovala děti, jak se hašteří. Nebo spíš Arminius se celý rozčiloval, evidentně se mu nelíbilo, jak je jeho sestra lhostejná k ozdobě na krku, ze které on měl takovou radost. Nijak jsem do toho nezasahovala, věděla jsem, že to nemá cenu. Ačkoliv to bylo už dávno, moc dobře jsem si pamatovala rozbroje mezi mnou a mými sourozenci. A také samozřejmě občasné rozbroje mezi Aithérem, ale hlavně Aurorou a Niké. Jen jsem doufala, že Armin neřekne něco, čeho by mohl později litovat – snažil se sestru urazit nějakou hláškou. Ovšem Keziah si zachovávala neuvěřitelně chladnou hlavu, nenechala se za žádnou cenu vyprovokovat. I když v jednu chvíli vypadala, že po něm snad skočí, nakonec se tomu jen zasmála.
Brzy však synek obrátil – to když jeho sestřička se zase věnovala květinám, místo toho, aby pokračovala v hašteření a dohadech. Musela jsem se znovu usmívat; Arminius byl zatím horká hlava, co se docela načuří, když někdo nereaguje tak, jak si představuje on. Ale v jádru je to hodný vlček, který má své sestry rád. Nabídl se totiž, že by jí mohl pomoci vyčmuchat nějaký ten přívěšek. Byla jsem zvědavá, co dcerka odpoví, protože jak už předtím řekla, byl ten jeho přívěšek k ničemu. Ale kdo ví – třeba vypadá jen tak obyčejně a je na ozdobu, jako ten můj, a třeba je nějaký kouzelný, ukrývající nějakou speciální magii, nebo nějakou dovednost, kterou bude ovládat majitel toho přívěšku. Na to jsme si ale museli počkat, jestli se to někdy ukáže. Nakonec se Kezi rozhodla, že by spolu mohli najít něco pro Siberii. To měla docela dobrý nápad, když už ona sama neměla zájem o nějaké ozdoby na krku… Vlastně jsem ani nevěděla, jestli už Siberia bratrovu ozdobu viděla, byla snad ještě ve společnosti Baghý. Asi bych pro ni měla zajít, abychom mohli vyrazit na tu procházku, pomyslela jsem si.
Trochu znepokojeně jsem pak sledovala Keziah, jak se celá kroutí. Objevila se tu další pírka, ale ta neodlétla od jejího těla tak, jako ta předchozí. Nebyla úplně dobře vidět, protože byla drobná a skoro se v její černé srsti ztrácela, protože byla také černé barvy, ale jak se kroutila, v některých úhlech byla malá pírka zřetelná. Zamračila jsem se. Naší malé slečně evidentně ze zad začínala vyrůstat křídla – podobně, jako měla Baghý, i když tahle byla malá – nejspíš proto, že ona sama je ještě malá a křídla porostou s ní. Protočila jsem oči. Tak Arminius bude mít na krku přívěšky, jeho sestra křídla – to tentokrát bude snad závidět on jí, zamrmlala jsem nespokojeně v duchu. Pohlédla jsem na Awaraka, jestli si toho také všiml a co na to říká. Než jsem však stačila ještě Kezi odchytit, abych si ji prohlédla, evidentně ji přestalo zajímat, co se jí děje na těle, protože vybídla brášku, aby se pustili do hledání ozdoby na krku pro sestru.

Ze své ozdoby měl synek samozřejmě ohromnou radost. A potěšilo ho, že jsem si toho všimla i já. Samozřejmě jsem ho nemohla zklamat. Takže jsem přívěšek pochválila a zajímala se. Potvrdil mi, že ho našel mezi stromy, načež mu tatínek řekl, že si ho může nechat, když ho nikdo nehledá. Souhlasně jsem s úsměvem přikývla. Tak jsme byli s ozdobou kolem krku teď tři. Ale co, na tom přeci nezáleželo. Ale aspoň Awarak byl díky svému červenému šátku nepřehlédnutelný. “Sluší ti,“ ujistila jsem ho a nepřestávala se usmívat.
Samozřejmě pak musel letět k sestřičce, která se o něj zatím moc nezajímala, raději očichávala květiny. Docela mě překvapilo, jak tiše zavrčela, když u ní byl příliš blízko. Potvrzovalo to moji teorii, že být příliš blízko, mazlit se s ní proti její vůli, není moc dobré řešení. Takže jsem se učila, že raději to budu nechávat čistě na ní – když se bude chtít pomazlit nebo přitulit, přijde si sama říct. No co už, každé z vlčat bylo prostě jiné. Pochopitelně to však neznamená, že bych některé z nich měla mít radši méně než ostatní. Měla jsem ráda všechny stejně.
Ovšem ačkoliv měl Arminius radost ze své ozdoby a čekal, že mu sestra bude závidět, to se trošku přepočítal. Kezi z toho vůbec nebyla tak odvařená. Takže jsem čekala, jestli se Arminius urazí a bude se chlubit zase mně. Zamyšleně jsem však pozorovala černá peříčka, která se objevila kolem dcerky, když se rozzlobila. A tohle bylo zase co? Bedlivě jsem se rozhlížela kolem, ale žádný pták se tu samozřejmě nevyskytoval. Aspoň ne v naší blízkosti, takže to muselo souviset s Kezi. Že by už ukrývala nějakou speciální magii, která se právě malinko projevila? Naklonila jsem hlavu na stranu. To snad také bylo jediné logické vysvětlení.