Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červen (2/10) | Eladan

Tak to bychom měli. Když už nic, tak rozhodně učitele pro začátky. A i když jsem ho znala jen chvíli, zdál se Eladan jako milý a přátelský společník, který má i dost trpělivosti. A pokud by se třeba během doby sešla s více učiteli... Tím líp. Zamýšlela jsem se. "Třeba se k vám přidám a také se něco naučím," poznamenala jsem. Jak jsem správně tipovala, v prvé řadě se bude chtít na Galliree rozkoukat.
"Kdepak, Borůvkový les je nedaleko - stačí přeběhnout tuhle pláň, zvanou Galvatar." Ukázala jsem čenichem směr. "Naproti nám je Smrkový les. Takže rozdíl je jasný - omamná ovocná vůně patří k nám. Je možné, že se objevím já sama nebo můj partner, jsme zdejšími Betami. Každopádně dcera se určitě bude moc těšit, jak ji znám," usmála jsem se a zvedla se na nohy, abych se mohla pořádně protáhnout.

Červen (1/10) | Eladan

To byla otázka vážně k zamyšlení. Vliv bohů všude kolem nás. No... Dovedla jsem si představit, že třeba tohle krásné jaro by mohlo být dílem Života. Také zrození má bez pochyb na svědomí on. Ale pokud byli i další Bohové, o kterých nemáme ani ponětí... Možná se střídali i v rámci ročních období. Možná každé počasí má na starosti někdo jiný. Stejně jako vodní plochy a toky. Trávu, louky, lesy. Pouště. Ale to bych mohla tady sedět a nechat se poučovat do aleluja. Zřejmě věděl Eladanův národ něco jiného než my. Hm!
Údajně už malá vlčata vědí, který Bůh si je vybral. Sázela jsem tedy na to, že nejspíš se o nich učí ještě dřív než o hierarchii ve smečce. Nebo se to učí souběžně, kdo ví. Jak už jsem se zmínila jednou, mohli bychom tu být hodně dlouho. Ale jsem si jistá, že by to bylo pro mě zajímavé. A poučné. Vlastně ano, potkala jsem už vlky z různých území, ale nikdy se nikdo nezmínil o tomto.
Jeho dvě přítelkyně jsem moc pomoct najít nemohla, ovšem aspoň mě to přivedlo na myšlenku, že by aspoň jedna z nich mohla být léčitelkou. Doširoka jsem se usmála, když odpověď byla kladná - jedna z nich, Hyetta, je dokonce skvělou léčitelkou. Zapsala jsem si tedy její jméno důkladně do paměti, kdybych ji potkala, třeba bych se jí na to mohla zeptat. I když to bylo ve hvězdách, kdy to asi bude, když momentálně nevíme, kde je, jak správně podotkl Eladan.
Ovšem potěšil mě ještě jednou; sice není tak dobrý jako Hyetta, ale údajně má dobrý základ. Znovu jsem se široce usmála a zavrtěla ocasem. "To by bylo skvělé," krotila jsem své nadšení trošku. "Základ je potřeba vždy. Bez něj se nemůže zlepšovat. Ostatně, vlk se učí celý život." Pronesla jsem filozoficky. "Kdybyste tedy někdy měl cestu kolem Borůvkového lesa, ptejte se po mě, případně Siberii. Já jí o vás povím. Předpokládám, že teď asi budete přednostně chtít hledat své přítelkyně," nešetřila jsem úsměvy.

O slovo se hlásil nový den. Obloha byla jasně modrá, absolutně bez mráčků. Slunko už se šplhalo výš a výš na oblohu, odkud na nás bude příjemně svítit a hřát. No... Příjemně... I takhle brzy to vypadalo, že dneska bude přitápět trošku víc. Nu, tímhle tempem budeme brzy moci plavat v tůni. A pokud se nám zadařilo a přivedu na svět další vlcata, bude to úžasná změna - oproti dvěma předchozím vrhům s nimi budeme běhat za dlouhých a teplých dnů. Ne v zimě na studeném sněhu.
Radši jsem přestala rozjímat. Siberia si vlastně ani chudák v první chvíli neuvědomila, že ještě vlastně ani neví, jakou bude mít vrozenou magii. Když jsem se na ni tak dívala, v její světlejší hlavě by se vyjímaly modré nebo zelené oči. Ale na to byl asi ještě čas, i když... Nu, uvidíme, kdy to přijde. A zda se jí oči zabarví nebo zůstanou zlaté jako má její otec.
Abych dceru utěšila, že mě vlastně možnosti mít magií víc, zmínila jsem se o Životu a Smrti. Ta druhá jmenovaná ji trochu zarazila, což vlastně ani nebylo divu. "Ano, je to takové poťouchlé stvoření žijící ve Staré zřícenině na severu. Pokud se nezměnila, je celá černá a má jedovatě zelené oči, drápy a ocas," začala jsem popisovat ono mocnou bytost, kterou dříve nebo později Siberia jistě navštíví. A ne jednou. "Dá se s ní vyjít, ale umí být protivná a zákeřná. Tak se měj radši na pozoru. Ale má ráda blýskavé drahokamy a křišťály. Za ty by ti mohla pomoci naučit se nové magie a získat zkušenosti s jejich ovládáním." Odmlčela jsem se na okamžik a ohlédla se, jestli neuvidím Awaraka, že by vycházel z jeskyně, aby si mohl popovídat s námi. Zdálo se však, že zatím tvrdě spí, pokračovala jsem tedy v povídání. "Život, její bratr, je samozřejmě pravý opak. Je milý, veselý, vstřícný. Ovšem také u něj pozor - cítíš se tam dobře, že se ti ani nechce odejít. Z Borůvkového lesa je to k němu asi trošku dál, než ke Zřícenině, ale ne zase tak moc. Je to příjemná procházka. I on by ti uměl pomoci vylepšit schopnost ovládání magií, ale asi jiných, než Smrt. A co za to chce? Spíš květiny, mušličky." Dokončila jsem povídání. Fakt, že mi pomohl být i mladší, jsem si zatím nechala pro sebe. Ostatně to má dcerka ještě dlouho potřebovat nebude.
Také se znovu zajímala, jaké magie vlastně mám. "Po matce jsem zdědila vodu, díky které mám i modré oči. A jelikož jsem chtěla umět i magii po otci, získala jsem tedy i vzduch. Možná si pamatuješ, že když jste byli malí, čas od času jsem přivolala teplý vánek, aby vám bylo tepleji. Nebo vám vysušila kožíšky, když jste zmokli. Tyhle dvě ovládám snad nejlépe. Pak mám ještě iluze, předměty a příkaz. Ale musím se přiznat, že ty jsem moc netrénovala, takže žádná sláva jejich používání není." Tolik k tématu moje magie a byla jsem připravena na další otázky.

Květen (9/10) | Eladan

Pozorně jsem poslouchala Eladanovo vyprávění, jak je to s těmi jejich Bohy, chrámy, Bratrstvy a Sesterstvy. Rozhodně to bylo zajímavé povídání. Evidentně žili v jiném světě než my. Alespoň někteří. "To zní vážně zajímavě... Možná jsou u nás také nějací další Bohové, ale nikdo o nich neví." Řekla jsem zamyšleně. A nejspíš fungovali úplně jinak než Smrt se Životem. "A jak se vlastně pozná, který Bůh si ho vybral?" Zajímala jsem se dál. Škoda, že tu není Awarak, toho by to určitě také zajímalo.
Potvrdil mi, že je cestovatelem tělem i duší. Nu, rozhodně měl za sebou jistě dost zajímavý život a ještě toho má jistě hodně před sebou. Zkrátka pro někoho, kdo na to měl vlohy a bavil ho tento způsob života, absolutně ideální. Já žádný dobrodruh už dávno nebyla. Zázemí smečky pro mě bylo zkrátka odjakživa top.
Co se týkalo vlčic, které hledal, musela jsem ho zklamat. Ani jedno jméno mi nebylo povědomé. Ale pak mě něco napadlo. "Když jste mluvil o tom léčitelství, není náhodou jedna z vašich přítelkyň léčitelkou? Nebo vy sám se v tom nějak vyznáte? Moje dcera by totiž chtěla být léčitelkou, ale bohužel neznáme zatím nikoho, kdo by ji to mohl naučit." Za zkoušku, respektive za dotaz nic nedám, že jo.

Květen (8/10) | Eladan

Pozorně jsem se zaposlouchala do Eladanova vyprávění o jeho rodném kraji. Zpočátku to vlastně neznělo o nic rozdílněji než u nás. Ovšem překvapilo mě, když se zmínil o jakýchsi Sesterstvech a Bratrstvech, kteří žijí v jakýchsi chrámech zasvěcených bohům. "No, abych pravdu řekla, tak u nás jsem se s ničím takovým nesetkala. To bude asi spíš něco výjimečného pro váš kraj. Ostatně i Bohy máme jen dva, jak jsem zmínila. Aspoň o žádných dalších nevím. Dlouho jsem znala jen Smrt, a až po několika letech jsem zjistila, že má bratra, který sídlí také zde. Nebo sem možná přesídlil o něco později." Řekla jsem prostě. Nějak jsem si nedovedla představit, čeho všeho ještě Bohové mohou být - pánové nad životem a smrtí mi přišlo dost. "U vás je tedy více bohů? A co jsou vlastně ty chrámy?" Zajímala jsem se zvědavě. Tohle bylo vážně něco nového, takže jsem byla ráda, že jsem Eladana potkala a mohla si tak zase rozšířit obzory. Aithér se nezmiňoval, že by při svých toulkách narazil na něco podobného. Ale třeba si na to jen nevzpomněl...
Pak jsem si vyslechla povídání o místě, kde se narodil a kde vyrostl - vlastně se jednalo o dvě různá místa. Nikdy jsem neslyšela o povinnostech hraničáře. Nebo vůbec o nějakém takovém postu. Znala jsem jen ochránce ve smečce. To bylo zajímavé! Podle všeho byl tedy Eladan vášnivým cestovatelem, což ho vlastně dovedlo až sem. Nejspíš dost daleko od jeho rodného kraje. "Tedy, to zní, že jste duší i tělem cestovatel a hlavně dobrodruh," usmála jsem se na něj, když se chvilku odmlčel. Rozhodně musel mít v tlapkách neskutečně mnoho nachozeno. Ovšem jistě ani Gallirea ho jistě nezklame svými rozmanitostmi.
Ještě se zmínil, že někdo hledá. Pozorně jsem narovnala uši. Bohužel, jména dvou vlčic, která zmínil, mi nebyla vůbec povědomá. Takže jsem uši zase mírně sklopila. "Bohužel, ani jedno jméno neznám," odpověděla jsem. Trochu mě to mrzelo, ale nejspíš s tím počítal. I když mohl mít štěstí, že by se obě, nebo jedna z nich usadily u nás ve smečce. Pokud ovšem nebyly toulavé hraničářky jako on.

I když jsem si nebyla jistá, jestli je potřeba k léčitelství umět ovládat magii země, zkusila jsem to zmínit. Cynthia mě však ujistila, že není potřeba - ona tuto magii má, ale pokud vykouzlí nějaké kvítko, tak neví, jestli je jedovatá nebo k něčemu dobrá. Chápavě jsem přikývla. "Myslela jsem si to. Ale tak mě napadlo, že to spolu může souviset. Nebo že vlci s magií země mají pro to nějaké dispozice," vysvětlila jsem a pohlédla na dceru. "Tak to slyšíš, magie země není potřeba," zavrtěla jsem s úsměvem špičkou ocasu. Jenže teď vyvstala otázka: kde najít někoho, kdo se v bylinkách vyzná. Asi bychom se musely zeptat každého člena smečky, jiná možnost nejspíš nebyla. A pak by se musela vyptávat každého, s kým by se tak nějak lépe skamarádila - od cizince určitě ne. Mohl by se mezi nimi najít nějaký škodolibec, který by ji to naučil špatně.
Ze zamyšlení mě vrátil do reality dceřin hlas. "Změnit magii?" Naklonila jsem hlavu na stranu. "Myslíš vrozenou? Nu... Zatím ani nevíme, jakou máš, nicméně měnit nelze a ani by nebylo třeba. Můžeš ovládat více magií najednou. S tím by ti mohli pomoct jen Smrt nebo její bratr Život." Doplnila jsem.

Květen (7/10) | Eladan

Souhlasně jsem přikývla, když se mě Eladan zeptal, jestli těmi nadpřirozenými bytostmi myslím bohy. No, vlastně těmi asi byli, ale mně se víc líbilo tohle pojmenování. Vlastně těžko říct, jestli jich je třeba víc. Nebo někde v jiných zemích, než je Gallirea. I když jsem měla za to, že vládci Života a Smrti dost stačí. A možná Osud, ale to jsem si nebyla jistá, jestli existuje stejně jako ti dva výše zmínění, nebo ne. Ale nad tím jsem raději nepřemýšlela, to by mohlo být na dlouho.
Poté, co jsem zmiňovala možnost levitace díky magii vzduchu, zmínil se můj společník o své domovině, respektive o jejich obyvatelích, někteří ji ovládat dokázali. Ale jiné jsou pro něj novinkou. Pohlédla jsem do jeho šedých očí - podle všeho tuto magii jako vrozenou neměl, ale třeba tam u nich taky byl někdo, kdo jim dokázal pomoct ji změnit. Zadoufal, že snad se mu zde podaří své schopnosti, které podědil po matce, rozvinout. Povzbudivě jsem se usmála a přikývla. "Povězte mi o svém rodném kraji," vybídla jsem ho. "Co vás vlastně přimělo jej opustit?" Zajímala jsem se zvědavě.

Podle všeho to vypadalo, že si Thia se Sib docela rozumí. Za to jsem byla ráda. Sice jsem nevěděla, kolik vlků potkala na svých toulkách, ale známých není nikdy dost. A přímo ve smečce už vůbec ne. Nebo ještě lépe kamarádů či přátel.
Dcera se mě zeptala, jestli jsem v úkrytu neviděla Ivy. Zavrtěla jsem záporně hlavou. "Ne, nevšimla jsem si. S tátou jsme nešli laň do spižírny, tak jsem neměla moc čas se rozhlížet a nikde poblíž nebyla. Pak jsme šli do naší jeskyně," odpověděla jsem. Cynthia mě ujistila, že je neruším - právě řešily otázky budoucnosti. Do řeči jí pak skočila Siberia s tím, že by mohla být bylinkářkou, léčitelkou nebo tak na ten způsob. Vesele jsem se usmála a zavrtěla ocasem. "To je moc dobrý nápad! Někdo, kdo by se vyznal v bylinkách a uměl jejich léčebné účinky využít, by se nám určitě hodil!" Potvrdila jsem, že tyhle myšlenky jsou určitě správné. Pak jsem se musela zamyslet, jestli vím o někom, kdo by jí s tím mohl pomoci. Zelené oči neměl nikdo. Ale co jsem si vzpomněla, tak Kaya nám pomáhala odehnat tu ledovou příšeru právě pomocí některých kouzel magie země. "No, možná by mohla Kaya... Myslím, že magii země k tomu vyloženě mít nemusíš, ale možná je lepší ji mít, možná díky ní jsou pak lepší předpoklady se v bylinkách a rostlinách vyznat," přemítala jsem nahlas. Pak jsem mrkla na Thiu, jestli o tom něco neví.
"Rozhodně si nech pak chutnat," popřála jsem Cynthii a mrkla pro změnu na dceru, jestli se také půjde najíst.

//jeskyně

Venku jsem se zastavila a krátce pohlédla na oblohu. Pomalu se začínalo smrákat, ale nevypadalo to, že by mělo pršet, žádné extra tmavé mraky se na ní nevyskytovaly. Taky dobře, usmála jsem se spokojeně. Vzápětí jsem zvedla čenich ještě jednou k obloze, ale tentokrát proto, abych zjistila, kdo se v blízkosti jeskyně nachází, s kým bych si mohla popovídat. Nebo něco podniknout. A celkem nedaleko se nacházely Cynthia se Siberií, takže jsem se vypravila jejich směrem.
"Doufám, že neruším," usmála jsem se a mírně pohodila ocasem. No, to byla tedy otázka, jelikož si ty dvě evidentně o něčem povídaly. "Už jste ochutnaly úlovek? Má moc dobré maso," zeptala jsem se nenuceně.
Pak jsem se zamračila - druhá skupinka evidentně ještě stále nebyla zpátky z lovu. Snad jsou všichni v pořádku, napadlo mě. Hned jsem ale jakoukoliv možnost zádrhelu zamítla a raději myslela na to, že prostě jen déle trvalo, než našli vhodnou kořist.

Těžko říct, jak dlouho jsem spala. Ale to bylo asi jedno - když jsem se probudila, cítila jsem se dostatečně odpočatá a to bylo důležité. Awarak vedle mě ležel, klidně oddechoval. Políbila jsem ho na tvář, ale dost opatrně, aby se nevzbudil. Zvedla jsem se na všechny čtyři a protáhla se. Některé kosti tiše zakřupaly. Pak jsem si něco uvědomila, otočila hlavu a pohlédla na své břicho. Snad se zadařilo, zadoufala jsem. I když při žádném z předchozích spojení s partnerem nebyl žádný problém, tak snad ani tentokrát. Jenže teď mi zbývalo jen čekat. Bude to sice dlouhé čekání, ale... Nic jiného nezbývalo, do budoucnosti hledět jsem neuměla. Ale už teď jsem se těšila, jaké to bude pro trojlístek a Aithéra překvapení. A také jsem zadoufala, že se povede aspoň jeden kluk - aby byli tři bratři. I když Arminius byl rád aspoň za toho jednoho, z dalšího by byl určitě nadšený.
Raději jsem ale přestala přemýšlet, to bych nad tím mohla strávit také celou dobu očekávání. Ještě jednou jsem pohlédla na podřimujícího Awaraka; v poslední době jsme spolu strávili dost času, a ačkoliv jsme byli na sobě svým způsobem závislí a společnost toho druhého nám nevadila, přeci jen to chtělo změnu. Aspoň na chvíli. A tak jsem vykročila ven z úkrytu zpátky do lesa.

//Borůvkový les

Květen (6/10) | Eladan

Slunko mi příjemně prohřívalo kožich. Všude kolem krásně voněly kvetoucí stromy a květiny. Tráva byla krásně zelená a měkká. Jezerní voda voněla však ze všeho nejkrásněji. A to byla absolutně příjemná atmosféra podtržena zatím docela fajn debatou s milým společníkem. Eladan působil uvolněně, jistě toho měl také již dost za sebou. Působil spíš jako cestovatel, jeho kožich voněl dálkami. Nebo byl už dlouho na cestě, když se rozhodl hledat Gallireu.
"Ano, řekla bych, že ano. Však se jistě brzy sám přesvědčíte na vlastní kůži," odpověděla jsem s úsměvem na jeho poznámku. Gallirea byla rozhodně ohniskem magie a kouzelných míst. "A také zde žijí kouzelné nadpozemské bytosti, Život a Smrt, kteří jsou velmi mocní. Rozdílní samozřejmě tak moc, jak jen dvě bytosti můžou být. A pomáhají nám vylepšit své vlastnosti či dovednosti s magiemi," dodala jsem ještě. Krátce jsem se zamyslela, jestli jsem na něco nezapomněla, ale nic mi hned nevytanulo na mysli. Třeba později.
Nezapomněla jsem také zmínit, co všechno se může změnit u vzhledu vlků. Eladana zajímalo, jestli taková křídla mohou vlka unést. "Pokud jsou dost velká, tak ano. Ale možná někteří mají jen malá jako dekoraci," odpověděla jsem na jeho otázku. "Třeba můj otec měl speciální magii, díky které mohl létat i bez křídel, i když ne moc daleko. Jako malá jsem to jednou zažila. "Případně já a jiní vlci, kteří ovládáme magii vzduchu na dostatečné úrovni, zvládneme sebe nebo někoho jiného vznést do vzduchu, ale bohužel ne létat."

Květen (5/10) | Eladan

Evidentně jsem neznámého vlka potěšila svým sdělením. Aby také ne, jistě byl dlouho na cestě a teď byl konečně v cíli, jak jsem mu potvrdila. Souhlasně přikývl, název Gallirea znal. V příbězích, které slyšel, zaznělo. Tak rozhodně měl štěstí, že aspoň věděl, jaké místo hledá. Podle popisu magického a kouzelného místa by mohl leckdo tvrdit to samé, i kdyby byl někde jinde.
Takže jsem se také konečně představila. On mi také prozradil své jméno - Eladan. Znělo hezky a elegantně. Na znamení, že i mě těší, jsem mírně pokývla hlavou a švihla ocasem. Dodala jsem ještě úsměv. I na znamení toho, že nemusí děkovat za milé přivítání. I když byl jistě rád, že nenarazil zrovna na někoho protivného nebo nepříjemného.
Musela jsem se následně zasmát. "To jste tedy slyšel samé divoké věci o mém rodném kraji," zubila jsem se. "Nicméně abych pravdu řekla, na Galliree není nic nemožné. Všechno tu ale na první pohled funguje normálně. Občas se ale dějí věci nevysvětlitelné. Nebo potkáte vlky, kteří ovládají všechny možné i nemožné magie, či mají výjimečné vzhledy, které byste u nich nečekal. Třeba naše Alfa má křídla. A dokonce i jedna z mých vlastních dcer je má," prozradila jsem. "Takže radši čekejte i nečekané."

Květen (4/10) | Eladan

Celá napjatá jsem čekala, na co se mě asi vlk zeptá. Přitom to mohla být jen taková maličkost, jako třeba kudy se někam jde. A to vlastně mi přišlo jako asi jediná správná, i když... Mohl být zvědavý na mou osobu a zeptat se na něco, co se týkalo přímo mě. Ale tomu jsem moc nedávala. Nebo se mohla týkat nějakého vlka.
Raději jsem přestala přemítat a počkala si. Však jsem se také hned dočkala... Pozorně jsem poslouchala. Údajně slyšel o nějaké neobyčejně krajině, kde jsou kromě magických sil také k vidění různé krásné, zvláštní a kuriózní věci. A tak se ji vydal hledat. Jelikož jsem byla po dlouhé době první, koho potkal, mohl se konečně zeptat, jestli je na správné cestě. Usmála jsem se a přikývla. "No já myslím, že už jste v cíli. Právě jste se ocitl přímo na vámi jmenovaném místě, které nese název Gallirea. Tak vás tedy vítám v našem světě. Mé jméno je Aranel, jsem z Borůvkového lesa," Představila jsem se, aby věděl, s kým má tu čest. "Vše, co jste o tomto místě slyšel, je pravda," dodala jsem ještě s mírným zavlněním ocasu.

"No, nepříjemná záležitost... To bylo na takovém zvláštním místě, hledali jsme části podivných disků, které se musely dát dohromady. Bylo nás tam víc, já byla ve dvojici s ní. Ale je to vážně už dávno, raději jsem to vytěsnila z hlavy. Samozřejmě kromě ní," vysvětlila jsem o něco blíže, o co vlastně tehdá šlo. Ovšem bylo to tak dávno, že mi to už přišlo jako by se to snad ani nestalo.
Konečně jsme se dostali k jádru pudla. Hlavně tedy já. Měla jsem tedy velkou radost, že s tím souhlasil. Zalezli jsme si tedy hlouběji do jeskyně, i když jsme měli dostatečné soukromí už tak, aby nás nikdo netušil při našich něžnostech.
Když bylo po všem, chvíli jsem si připadala jako v jiném světě. "Miluji tě," usmála jsem se svého černobílého elegána s červeným šátkem a olízla mu tvář.
Na chvíli jsem si lehla, abych si ještě dostatečně odpočinula po náročném lovu. Už jsem odpočinek potřebovala jako sůl, takže jsem skoro ani nepočkala, až se můj milovaný položí vedle mě, s hlasitým zívnutím cosi zamumlala a okamžitě se ocitla v říši snů.

Musela jsem se Awarakově poznámce zasmát. "To ano. Kaya je prostě svoje. Ale mám ji ráda. Zažily jsme spolu kdysi jednu nepříjemnou záležitost, při které jsme se seznámily. A byla jsem ráda, když po nějaké době přišla sem a stala se členkou smečky. Tváří se jako nekompromisní tvrďák, ale má srdce na pravém místě a můžeš jí maximálně důvěřovat." Zhodnotila jsem našeho velkého svéráze. "Jen nemá moc ráda lichotky," dodala jsem ještě mezi dvěma sousty.
Maso mladé laně bylo vynikající. Pochutnávala jsem si, jako už dlouho ne. Kupodivu. Ale dařilo se mi udržet myšlenky na to, co se chci zeptat zašoupnuté a nerozptylovat se. Pořádně se najíst. Pak to konečně vyklopit. Evidentně jsem svého milovaného poněkud znervózněla a chudák nevěděl. Takže jsem to musela udělat. Jinak by snad mohl myslet na to nejhorší. A tak jsem vyklopila, na co jsem už dlouho myslela. A přiznala se, že už jsem i požádala o svolení. Awarak se naštěstí usmál, jak jsem neztrácela čas. Jeho odpověď byla přesně taková, jakou jsem si přála slyšet. Také se mu líbila představa pořídit si mrňata, takže vůbec nebyl proti. "Já taky můžu klidně hned," šeptla jsem mu do ucha, zvedla se a zašla o něco hlouběji do jeskyně. Nepředpokládala jsem, že by nás někdo rušil, ale jistota je jistota...