Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Řádili jsme ve vodě jako malí. Já jsem se dost dobře bavila a líbilo se mi, že je tu Skyl s námi. Jenže problém nastal, když ji napadlo, že bychom si dali závody v tom, kdo vydrží nejdéle pod vodou a její los vyšel na Coedyho. Starostlivě jsem se na něj podívala. Mé obavy se potvrdily, i když mě i tak svou reakcí překvapil, kdy se naježil a temně zavrčel. Něco pronesl, moc dobře jsem ho neslyšela, protože kolem mě šplouchla vlna, nicméně to vypadalo na nějakou výhrůžku. Skylieth se nenechala zahanbit a také vycenila zuby. Nejspíš čekala, že na ni Coedy zaútočí nebo tak. Načež Coedy vyskočil z vody, oklepal se a rozběhl se směrem zpátky ke Skále. Také Skylieth vylezla z vody, oklepala se a protočila oči. Aniž by řekla nějaké další slovo, rozběhla se směrem ke Galvataru. "Héééj!" Křikla jsem namíchnutě. Coedy neřekl, kam jde a proč, to samé Skylieth. A já jsem tu stála ve vodě najednou jako solný sloup. Po chvíli jsem za nespokojeného mrmlání také opustila tok řeky a oklepala se. Pak jsem se posadila a jazykem si uhladila kožich v místech, kam jsem jím dosáhla. Přitom jsem zkontrolovala, že mi při tom juchání nespadl přívěšek. Spokojeně jsem se usmála. Začínalo se smrákat a také nebylo žádné teplo, takže jsem přivolala pomocí magie teplý vánek, aby mi kožich co nejdříve vysušil. Tak... Skylieth se naštvala a odešla bez dalších slov. Dá se chápat, že se naštvala, ale na druhou stranu přece nemohla vědět, co se Coedymu stalo, když byl malý, přemýšlela jsem a dívala se chvíli směrem, kterým vlčice před pár okamžiky odběhla. Takže se přátelství nekoná a zase budeme na kordy? Dodala jsem ještě závěrečnou myšlenku na adresu ke Skylieth. Pak jsem otočila hlavu směrem, kterým utekl Coedy. Asi ses trošku unáhlil svou reakcí, můj milý. Ale já vím, co tě potkalo a tak je to pro mě pochopitelné. Nejsi povinen Skylieth vysvětlovat co a jak se dělo nebo děje.. Nicméně je to škoda, vypadalo to, že bychom se mohli sblížit, uvažovala jsem dál.
Kožich už jsem měla suchý, nicméně nechala jsem stále vánek u sebe, protože to bylo příjemné, jak mi teď cuchal srst, příjemně hřál, navzdory chladnému ovzduší. Lehla jsem si a přimhouřila oči. Sledovala jsem tok řeky a dál přemýšlela. Asi bych měla jít za Coedym... Abych se ujistila, jestli není rozhozený... A řekla mu, aby se na ni nezlobil... Myšlenky mi ještě chvíli procházely myslí, nicméně pozvolna byly odsunuty do pozadí a mě pomalu přemohl spánek.

//zítra ráno odjíždím na festival, takže odepíšu v neděli večer, zatím to berte tak, že si Nel dala u vody šlofíčka ;)

Skylieth vypadala potěšeně, že jsme její přítomnost schválili. Zdálo se mi, že přeci jen jsme na dobré cestě ji poznat trochu jinak a hlavně lépe. Pověděla jsem jí, jak to bylo s námi a přijetím do smečky. Coedy dodal, že to byla neuvěřitelná náhoda, jako by to bylo připravené. Skylieth řekla, že to je osud, a to si nevybereme. Přikývla jsem. Dál jsem ale chvíli nevnímala, jestli se ti dva ještě o něčem baví, protože mou pozornost si pro sebe upoutal vodopád. Coedy prostě věděl, jak mi udělat radost. Ještě štěstí, že tak miluji vodu a mám její magii, asi by bylo zajímavé, kdybych se narodila s jinou magií. No, kdyby to byla magie země, tak by to také asi šlo, protože by mě o to víc těšilo jaro a léto, kdy jsou stromy a květiny v rozpuku, ale co taková magie ohně? Že by mě dráždily ohníčky? Přemýšlela jsem a zakřenila se.
Jak jsem se přiblížila k vodě, Coedy už tam byl. Pozoroval fascinovaně vodopád a prohlásil něco o tom, že je to síla. Jestlipak bych zvládla ovládnout jeho vodu? Napadlo, nicméně jsem se rozhodla, že teď to nebudu zkoušet. Padla na mě hravá nálada, takže jakmile jsem vlezla do vody ke Coedymu a napila se, rošťácky jsem začla plácat packou o hladinu a pěkně ohodila své dva společníky. Coedy se samozřejmě nechtěl nechat zahanbit a přiblížil se ke mně. Dívala jsem se na něj, plna očekávání, co udělá. Chtěl po mě skočit, ale to se mu nepovedlo, protože mu nejspíš ujely nohy a hodil placáka. Sice jsem se začala smát, ale hned jsem toho nechala, protože byl opět na nohou. Celý rozdováděný volal na Skylieth, ať se k nám přidá. Díky tomu jsem si uvědomila, že bych také měla očekávat její reakci. Zaslechla jsem ji, jak mi říká, že jsem to přehnala, to jak jsem ji ohodila vodou. Na okamžik jsem se zarazila, že snad bude zase nafučená, ale překvapila mě. Přiběhla ke mně a pěkně mě ohazovala na oplátku vodou, nicméně jako svou "pomůcku" si zvolila ocas. Brzy se ale zakymácela a skončila pod hladinou. Smetla s sebou i Coedyho. Jak se ale vynořila, hlasitě se smála a zeptala se Coedyho, jak dlouho vydrží pod vodou. Pak ji napadlo, že bychom si mohli dát soutěž v tom, kdo vydrží déle pod vodou a pustila se do rozpočítávání, kdo začne. Los vyšel na Coedyho. Teď jsem ale zvážněla a podívala se na svého partnera. Skylieth nevěděla, co se Coedymu stalo, když byl malý. A já jsem vlastně nevěděla, jaký má vztah k vodě, respektive k potápení. Voda jako taková mu evidentně nevadila, ačkoliv se snažil držet blíž ke břehu. Otázkou bylo, co řekne na potápění se. Nikdy jsme to spolu nezkoušeli a ani jsem ho neviděla, že by to dělal. Jen jsem doufala, že pokud se na to Coedy nebude cítit a zkusí Skyl vysvětlit, proč to neudělá, že to ona nebude brát jako hloupou výmluvu.

Vyběhla jsem z úkrytu, všimla si Freyi a pozdravila ji. Už jsem se bála, že mě neslyšela, nicméně asi nebyla tak zamyšlená, jak jsem se domnívala, protože jsem zaslechla, jak mi přeje dobré ráno. Ještě jsem k ní vyslala letmý úsměv a krátce zamávala ocasem. Taky jsem jí mohli navrhnout, aby šla s námi. Aspoň bychom se všichni lépe poznali, napadlo mě, ale to už jsem přibíhala ke Coedymu, k němuž se přidávala Skylieth. Na můj pozdrav odpověděla kývnutím. Zeptala jsem se jí, jestli jde s námi. Na to poznamenala poněkud tiše, pokud to nebude vadit. "Samozřejmě, že nebude," ujistila jsem ji a zpomalila do kroku. Skyl poznamenala, že si na něco vzpomíná, že pochrupovala v úkrytu. Nevěděla jsem přesně, o čem mluví. Nejspíš reagovala na nějakou Coedyho poznámku, kterou jsem neslyšela.
Když jsme se přiblížili k vodopádu, mé srdce zaplesalo. Ostatně, tahle reakce mě nemohla překvapit. Zažívala jsem ji pokaždé, když jsem byla blízko vodnímu toku nebo ploše, zvláště těm oblíbeným. Také zurčení vody, jak v obrovských kaskádách padala z výšky, bylo docela příjemné, i když poměrně hlučné. Skylieth se zeptala, jak dlouho jsme ve smečce. "Teprve krátce. Vlastně jsme tu byli na procházce a uvažovali o tom, že bychom se chtěli přidat do smečky. A zrovna v tu chvíli jsme narazili na Atraye a Freyu, kteří sem přišli, aby obnovili místní smečku," řekla jsem jí. Zarazila jsem se, kde zůstala. Zřejmě jí něco šimralo za uchem, nebo svědilo, protože se podrbala a jedno ucho jí zůstalo ohnuté. Zazubila jsem se na ni. Tohle mě vždycky rozesmívalo, i když jsem nevěděla, co je na tom vlastně tak moc směšného. Ale nechtěla jsem, aby to vypadalo, že se jí směji nebo tak něco. Raději jsem se podívala po Coedym, který se napil vody a následně vstoupil do řeky. Všimla jsem si, že se drží raději v místech, kde dosáhne na dno. Taky bych asi neměla chodit do hloubky, aby mi neuplaval přívěšek, napadlo mě. Vlezla jsem pomalu do vody. Užívala jsem si ten pocit, jak si voda razí cestu skrz můj bílý kožíšek přímo ke kůži a příjemně chladí. Vyplázla jsem jazyk a svlažila hrdlo několika doušky. Koukla jsem po Skylieth, která ještě stála na břehu. Zvedla jsem packu nad vodu a pak s ní prudce plácla na hladinu, až voda vyšplíchla na všechny strany. Pokropila nejen Coedyho, ale také Skylieth, což byl můj záměr. S veselým zajiškřením v očích jsem ji pozorovala. Nevěděla jsem, nakolik si můžu dovolit provokovat, protože přeci jen jsem ji neznala a něco jí mohlo být nepříjemné, třeba kdybych ji spláchla nějakou větší vlnou. Rozhodla jsem se tedy pro méně "drastickou" pozvánku ke hře a doufala, že ji přijme.

//Skála
Pomalým krokem jsem se šourala ven z úkrytu. Čekala jsem, že Coedy na mě bude čekat hned venku. Cestou kolem mě proběhl šedivý vlk, ani jsem si ho nestačila pořádně prohlédnout. Slyšela jsem ale zvenku jeho hlas, takže jsem si dosadila, že to byl nejspíše ten Atimu, který se před chvilkou představoval v úkrytu. Zastavila jsem se, otočila se za ním a hlavu naklonila na stranu. To je mi ale třeštiprdlo, ani na chvíli se nezastaví, abychom se konečně pořádně seznámili, pomyslela jsem si. Zavrtěla jsem hlavu a vyšla ven před úkryt. Do očí mi vnikly sluneční paprsky, které mě zcela oslepily, takže jsem sklonila zrak. Popošla jsem raději pár metrů vpřed, abych se dostala z té nepříjemné situace. Všimla jsem si, že opodál stojí Freya. Usmála jsem se na ni a zavrtěla ocasem. "Ahoj, Freyo!" Houkla jsem směrem k ní. Vypadala zamyšleně, tak jsem si nebyla jistá, jestli mě slyšela.
Rozhlédla jsem se po Coedym. Mířil pomalu směrem k vodopádům. Usmála jsem se. Nejspíše usoudil, že by bylo dobré se osvěžit. Než jsem se ale k němu rozeběhla, přifařila se k němu Skylieth. Na okamžik jsem se zarazila a pochybovačně se na ni zadívala. Asi neví, že jsme se chtěli jen tak projít po lese, usoudila jsem a doběhla je. "Ahoj, Skylieth. Ty jdeš s námi?" Zeptala jsem se vesele a usmála se na ni. Rozhodla jsem se, že je třeba řádně poznat, jaká je, abychom si pak mohli dovolit ji soudit. Nicméně, na to, abychom se poznali dobře, bude zapotřebí více času, ale tohle bude určitě dobrý začátek.

Radili jsme Indil, jaké místo by si měla vybrat jako svou ložnici. Já jsem jí pak navrhla, aby se nastěhovala hned vedle nás. Coedy nic nenamítal. Sledovala jsem vlčici, jak se rozhlíží a nakonec zapadla do sousedního výklenku. Pak už jsem jen slyšela, jak nás, sousedy, zdraví. "Nazdárek, sousedko!" Zahalekala jsem na ni z vesela.
Moje rozvalování se se Coedymu moc nezamlouvalo, ale to mi bylo celkem jedno. Já byla tak spokojená. Když jsem se ho ptala, jak na to přišel, že se roztahuji, prozradil mi, že má něco, čemu se říká oči. "Tyyy jo... To musí být dobrý vynález," zazubila jsem se na něj. Slyšela jsem, jak někdo promluvil. Tedy, hlas zdravící všechny vespolek a řekl své jméno. Jenže nikde nikdo nebyl. Jelikož mu ale Coedy odpověděl a prozradil mu zase to svoje, nejspíš mě sluch opravdu nešálil. Vykoukla jsem, ale nikoho nebylo vidět ani před naší ložnicí. Nicméně pach cizího vlka mířící k východu mě ujistil v tom, že někdo tu byl a pozdravil nás. "Poněkud nevychované," odfrkla jsem si a protočila jsem panenky. To nemohl chvilku počkat, až se mu ukážeme a také se představíme? Vůbec nevím, jak ten dotyčný vypadá! No, snad ho pak poznám po hlase, durdila jsem se v duchu. Pak na mě promluvil Coedy, že bychom se mohli projít po lese, abych to tu trochu poznala. "Ano, půjdeme, vlastně jsem to chtěla udělat už před tím, než jsme se šli schovat před deštěm," přitakala jsem, ale než jsem se vyhrabala na nohy, Coedy pomalu zamířil ven. Jakmile jsem vstala, protáhla si zadní nohy, udělala kočičí hřbet a zívla. Udělala jsem několik kroků a nakoukla jsem k Indil, která se chystala spát. "Zatím se měj," usmála jsem se na ni a běžela za Coedym.

//Erinyjský les

Pověděla jsem Indil své pocity a dojmy z našeho nového domova a členů smečky. Souhlasila se mnou, řekla, že to cítí stejně. Usmála jsem se na ni. Tak to vypadá, že přeci jen sympatie budou oboutranné a budeme přáteli, ona a my s Coedym, pomyslela jsem si potěšeně. Za to jsem byla moc ráda. Ale už teď jsem byla zvědavá, jací asi budou další členové smečky, kteří se k nám dříve či později přidají. Také jsem byla zvědavá, jestlipak to nebude třeba i někdo, koho znám, nebo někdo, kdo se mnou byl v Borůvkové smečce. Trošku mě mrzelo, že jsem nemohla vidět do budoucnosti, abych se podívala, co nás čeká. Na druhou stranu... Přeci jen možná bylo lepší, když všechno bylo zahaleno rouškou tajemství.
Když za námi přišel Coedy a zlobil se, jaktože tu zábava proudí bez něj, řekla jsem mu, že jsem se bála, že se chce nechat rozpustit na dešti. Na to mi řekl, že na to mám zapomenout a navíc by mi děsně chyběl. K tomu ze sebevědomě usmál. Změřila jsem si ho ledovým pohledem. "Ty si teda věříš, Coedene," řekla jsem stejně ledovým tónem. Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem mu řekla celým jménem. Možná jen v době, kdy jsme se poznali a to už bylo nějakou dobu. Jak dlouho už se vlastně známe? Napadlo mě. Můj pohled ale vzápětí zněžněl, aby si Coedy nemyslel, že už mě to s ním nebaví nebo něco podobného, a když mu Indil opakovala, jak je z lesa a vlků nadšená, nadzvedla jsem se a olízla mu tvář.
Při zmínce o Skylieth Indil sklopila uši a zatvářila se zkroušeně. Coedy ji utěšoval, že si časem zvykne. Nasadila jsem pochybovačný výraz. "Je fakt, že nám nic neudělala, nicméně bych řekla, že se moc dobře nezapsala. Nebo jsme ji špatně pochopili, nevím. Třeba časem zjistíme, že není až tak špatná, ale má své mouchy," promluvila jsem rozumně. Jak kdybych byla dospělá nebo co, ušklíbla jsem se v duchu.
Indil se nás zeptala, jestli bychom jí poradili, jaké místo má zvolit za svůj úkryt, to když se jí Coedy ptal, jestli si už něco vybrala a její odpověď byla záporná. Coedyho napadlo, že by mohla vyzkoušet všechny, dokud jsou volné, a pak si vybrala ten, který jí nejvíce vyhovuje. Pak přišel za mnou a zlobil se, že se roztahuju a kam se má vejít on. Následně mě zatahal za ucho. Škádlivě jsem na něj zavrčela a vycenila tesáky. Vzápětí jsem ale zase zkrotla jako beránek, otočila se z břicha na záda a natáhla zadní nohy co nejdále od těla, abych zabrala co nejvíce místa. "Já že se roztahuju???" Zeptala jsem se a tvářila se jako neviňátko. "A na to jsi přišel jak? Já, takové skromné vlče," dodala jsem a vyprskla smíchy.
Coedy pak vyšel před naši ložnici a rozhlédl se, aby mohl Indil poradit, kde by se mohla usalašit. Pak jí poradil, že záleží na tom, jestli se ráda roztahuje nebo jí stačí něco menšího. Podíval se na mě. Stále na zádech jsem se podívala na Indil. "Klidně se můžeš usalašit hned vedle nás, nám to vadit nebude," řekla jsem a usmála se na ni. "Ale jak říká Coedy, vyber si takové místo, které ti bude vyhovovat. Takže klidně můžeš pár míst vyzkoušet, když se tu ostatní ještě nijak extra nezabydleli," dodala jsem a znovu se přetočila na břicho, olízla si čenich a sledovala novou kamarádku, jak se nakonec rozhodne ohledně své ložnice.

Ležela jsem ve výklenku a přemýšlela nad slovy Skylieth. A nad Coedyho poznámkou. Skyl měla pravdu, že jsme se neznaly a nic jsme si neudělaly. Prý si o mě nic nemyslí. Hm, tak to jsem jí teda nevěřila, nějaký dojem si o nás musela udělat. Šlo to poznat jak z jejích pohledů a řeči těla, tak z jejích poznámek, takže zase tak stranou se nedržela, jak tvrdila. Nebo ne stranou, ale prostě nějaké mínění o nás měla, stejně jako my o ní. Coedy měl pravdu, že by se měla zamyslet nad tím, jak se ona chová k nám. Nicméně jsem byla pro to, aby mezi námi bylo vše na únosné úrovni. Nechtělo by se mi opustit smečku jen kvůli tomu, že nemůžu vystát nějakého jiného člena. Mohla jsem ji v nejhorším případě ignorovat. No, nebudu to lámat přes koleno a prostě počkám, jak se situace vyvine a jak to bude vypadat dál, rozhodla jsem se nakonec.
Ani jsem nepostřehla, že ke mě přišla Indil. Uvědomila jsem si její společnost, až když mě oslovila. Pozdravila a zeptala se, jestli si může sednout. Samozřejmě jsem souhlasně přikývla. I kdybych nesouhlasila, tak by si jistě sedla. Nicméně neměla jsem důvod ji od sebe odehnat. Chtěla jsem ji trochu lépe poznat, když jsme teď byly členkami stejné smečky. Chtěla vědět, jak se mi tu zatím líbí a sama se rozplývala nad nádherou lesa a zajímavou stavbou skalního úkrytu, jak jsou ty přepážky zvláštní. Usmála jsem se na ni. "Ano, je to zajímavé místo. Já... Líbí se mi tu, nejen místo, ale i momentálně nám nadřazení vlci, Atray vypadá jako čestný a spravedlivý alfa, velice přátelský a chápavý. Škoda, že nemá partnerku. A jeho potomci, Freya s Radonem, jsou taky fajn. Znala jsem je jako malá, pak jsem je nějakou dobu neviděla. Freya je sice taková odtažitější, ale není se co divit, pořád jsme vesměs cizinci. Ale..." Zarazila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Pak jsem tiše vzdychla. "Chvíli si budu muset zvykat a asi budu hodně všechno porovnávat se svou předchozí, rodnou smečkou. Navíc jsem byla zvyklá na ovocný les a jeho vůně, takže tohle je další nová věc. Ale myslím, že tohle bude dobrý domov," dodala jsem a usmála se.
To už se k výklenku blížil Coedy. Už jsem se bála, že ještě pořád venku stojí na dešti a chce se rozpustit. Káravě, ale samozřejmě ne vážně, se dotazoval, jak si to představujeme, je zábava je tu v plném proudu a bez něj. Oplatila jsem mu něžný pohled a zazubila se. "Promiň, zlato, ale myslela jsem, že se chceš nechat rozpustit na dešti," pobaveně jsem mrskla ocasem ze strany na stranu a v očích mi zajiskřilo. Zvláštní, že na Indil nežárlím. Nebo tedy nemám potřebu dokazovat jí, že Coedy je můj, jako tomu bylo předtím u prvního setkání se Skylieth... No, to si asi taky musela myslet hezké věci, ušklíbla jsem se v duchu. Coedy se zajímal, jak se tu Indil líbí, asi neslyšel, jak se tu rozplývá. Pak poznamenal, že se tu Skylieth moc dlouho nezdržela. Na to jsem neodpověděla, bylo mi to jedno. Podívala jsem se na Indil. Vlastně mě také napadlo zeptat se, jaký výklenek si vybrala jako svoje útočiště, ale Coedy mě předběhl.

//Aranel je v úkrytu :D

//perfektum mobile? co to je? :D

//Les

Mlčky jsem kráčela s dostatečným odstupem za Indil a Skylieth. Nechtěla jsem, aby si snad myslely, hlavně Skylieth, že dolézám. A kdybych jí vysvětlila, že jsme se rozhodli jít do úkrytu už předtím, než přišla, že schováme, stejně by mi nevěřila. Ani jsem nevnímala, jestli se ty dvě o něčem baví, nebo jestli něco řeší Radon s Jennou, kteří sem přišli krátce před námi.
Došla jsem do výklenku, který jsme si vybrali jako naši novou ložnici, chvilku jsem zůstala stát, načež jsem se několikrát otočila kolem zadních nohou a lehla si. Spokojeně jsem si odfrkla a olízla jsem si čenich. Škoda, že už je Coffin pryč, mohla jsem ho vyválet v blátě, až by přestalo pršet, pomyslela jsem si a při tom nápadu jsem se musela pousmát. Pak mě napadlo, že bych mohla vyhlásit nějakou bitku Coedymu...

Řekla jsem Radnymu, jak to se mnou je, že opravdu pocházím z blízkého okolí. Na to mi přikývl, nejspíš znal nějaké členy mé smečky, možná i mé rodiče. Hm, taky jsem se ho mohla zeptat, jestli náhodou někoho nepotkal. Nebo aspoň mou matku, docela by mě zajímalo, jak se má, napadlo mě, ale pak jsem to nechala být.
Také jsem mu zalichotila, že jsem si jistá, že je les a naše bezpečnost v dobrých tlapkách, když je na postu ochranáře zrovna on, což ocenil. Pak jsem se zadívala na jeho společnici. Ta se na mě úsečně podívala a zavrčela své jméno. Ještě prohodila pár slov s Radnym, načež se podívala na můj příspěvek, nazvala mě princeznou a že ona nemusí nosit ozdoby, aby ji všichni viděli a obskakovali. Ušklíbla jsem se na ni a spokla nějakou jedovatou odpověď. Na dohadování nebo spory jsem neměla náladu. Navíc jsem byla čerstvým členem smečky a nebylo by dobré, abych se s ní dostala do křížku, ačkoliv jsem nevěděla, jestli je tu jen na návštěvě nebo se stala členem smečky... Radon nic o tomhle neříkal. Ať si o mě myslí, co chce, pomyslela jsem si raději v duchu. Pohlédla jsem v obavách na Coedyho. Bylo mi jasné, že tahle poznámka ho nenechá klidným, nicméně jsem mírně zavrtěla hlavou, aby to nechal plavat.
Mezi stromy se vynořila povědomá postava. Při pohledu na černou vlčici s bílými znaky jsem protočila oči. Moc přátelsky se na nás nedívala. Ostatně, ani já jsem neměla v úmyslu se s ní vítat a usmívat se na ni. Vůbec nechápu, co má problém. Vždyť mě vůbec nezná. A Jenna taky. To si myslí, že když mám na krku přívěšek a jsem bílá, tak jsem nafrněná princezna, co si myslí, že je tady pánem a ostatní jsou pro ni póvl, kromě jejího partnera? Naklonila jsem hlavu na stranu, zatímco jsem se věnovala přemýšlení. Z toho mě pak vytrhnul hlas Skylieth, která přišla blíž, pozdravila a představila se Indil. Pak se zeptala, jestli někdo jde s ní do Skály. Pochybovačně jsem se na ni podívala. Copak ona stojí o něčí přítomnost? Ušklíbla jsem se v duchu, nicméně jsem nahlas neřekla nic, kývla jsem na Coedyho a vydala jsem se také směrem do Skály.

//trochu mě zajímá, co proti nám Skyl má... podle těch poznámek, že jsme "vlčata", i když Coedy je o rok starší jak Skyl :D a proč dva největší problémy lesa... chápu, že si někdy někdo nesedne, ale ne okamžitě na první pohled, tak to mu moc neruzmím...

Rozloučila jsem se s bratránkem a ještě ho pohledem vyprovázela. To už ale ke mně přišel Coedy a probrali jsme krátce, jak mě překvapilo, jaký byl v posledních dnech akční a hravý. Spolu jsme pak došli k Atrayovi a vlčici, jejíž jméno bylo Indil. Představila jsem se jí. Vypadala přece jen sympaticky, ale to Skylieth předtím také. Zeptala jsem se Coedyho, jestli by se nechtěl jít osvěžit do řeky a pak by mi mohl ukázat hranice lesa. Než mi ale stačil odpovědět, začaly na naše kožichy dopadat dešťové kapky. Pohlédla jsem překvapeně na oblohu. Ještě před chvílí byla jako vymetená a bylo nesnesitelné horko. Teď byla potemnělá a vypadalo to na pořádný slejvák. A možná i bouřku. Indil řekla, že by se radši šla schovat do úkrytu a kdo jde s ní, nechce tam jen tak vtrhnout. Napadlo mě, že ji nejspíš Atray přijal do smečky zrovna ve chvíli, kde jsme s Coedym byli ve skále, takže ještě neměla příležitost se tam podívat. Coedy poznamenal, že nejspíš nebudeme muset chodit k řece. K poznámce Indil dodal, že v úkrytu zřejmě také skončímě a podíval se na mě. Přikývla jsem. Než jsme se ale rozhodli vejít, přiblížil se k naší trojici statný tříbarevný vlk. Byl nejspíše v mém věku. Zamračila jsem se. Když přišel k nám, pozdravil a představil se jako Radnayden, beta smečky. Coedy představil sebe a pak mě. Radnayden poté zamumlal mé jméno a zdálo se, že přemýšlí o tom, jestli se známe. Chvíli jsem ho nechala, jestli si vzpomene. Nakonec se zeptal, jestli jsem vyrůstala nedaleko. "Ano, vlastně jsem sousedka přes řeku. Pocházím z Borůvkového lesa. Pamatuji si, že jsi tam kdysi dávno byl, tenkrát zraněný, ale moc už si z té doby nepamatuji, byli jsme ještě poměrně malí. Byla tam krátce i Freya," řekla jsem a usmála se na něj. Pak jsem se podívala na vlčici, která Radnyho doprovázela. Měla zajímavé zrzavé zbarvení, které jsem často nevídala. Že by také nová členka? Nebo jen návštěvnice? Pomyslela jsem si, ale nechala jsem to na ní, případně Radnym, aby nám objasnili její totožnost a důvod, proč je tu.
Coedy měl problém s vyslovením Radnyho jména a zeptal se, jestli nemá nějakou jednodušší variantu. Přátelsky mu řekl, že neoficiálně je Radon nebo Radny, ale je zvyklý na všechny možné zkomoleniny, takže nejspíše by si zvykl i na nějakou od Coedyho. Zazubila jsem se. "Je to skoro jako jazykolam, ale určitě jsou tu vlci se složitějšími jmény." Řekla jsem. Radny ještě zmínil něco o úkrytu, ale to spíš patřilo Indil. "My s Coedym jsme si už svoji ložnici vybrali," řekla jsem. "Tvůj otec nám Skálu ukázal krátce před tvým příchodem,"
Znovu jsem pohlédla k obloze. Foukal poměrně silný vítr a déšť začínal nabírat na intenzitě. Jedna kapka mi dopadla přímo do oka. "Au," zavrčela jsem a sklonila hlavu, abych si tlapkou oko přetřela. Chvilku mě štípalo, ale když jsem zatřepala hlavou, hned to bylo lepší. Radny dodal, že zastává post ochranáře, takže má na starosti také bezpečnost. "Myslím, že je naše bezpečnost a také celého lesa v dobrých tlapkách," zalichotila jsem mu s mírným úsměvem. Takže zdejšími betami jsou sourozenci... Zajímavé, většinou to byli vlci v páru, zapřemýšlela jsem. Nejspíš to nebylo nic výjimečného, i když jsem se s tím dosud nesetkala. Na jazyku mě svědila otázka, co bylo důvodem rozpuštění Smrkové smečky, byť jen dočasného, a co se stalo s Atrayovou partnerkou, ale radši jsem byla zticha. Možná to byla nepříjemná záležitost, o které by se se mnou nechtěli bavit a možná bych se jich dokonce mohla dotknout, byť neúmyslně. Snad když by chtěli, tak nám o tom něco povědí sami...
"Tak asi přeci jen zalezeme do úkrytu, co?" Přerušila jsem své úvahy a pohlédla na Coedyho s Indil.

souhlasím s Hotaru, jsem ráda za to, co máme a nerada bych, aby došlo na další přesouvání nebo mazání, už si myslím, že toho ta hra zažila dost :)