Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ujistila jsem Coedyho, že fakt, že má nějakou slabinu, na mé lásce k němu nemění. Pak mi i odvyprávěl, co se stalo a co vlastně jeho strach spustilo. Na závěr přiznal, že se bál toho, aby mě neztratil. Když jsem mu olízla čenich a řekla mu, že je hlupáček, vyslovil mé jméno. Napjatě jsem čekala, co mi na to řekne nebo jen k tomu dodá, ale nakonec si to nejspíš rozmyslel, nebo nevěděl, co by měl vlastně říct.
Navrhla jsem mu, že bychom mohli pracovat na jeho strachu. Tvářil se poněkud překvapeně a nevěděl, jak to chci udělat. Navíc, nemohl zaručit, že se toho zbaví nebo svou reakci. "Samozřejmě bychom na tom začli pracovat až bys byl připravený. Ne hned teď, když jsi ještě trošku rozrušený. Chtělo by to vlka, který ovládá magii počasí na nejvyšším levelu a umí přivolat bouřku. Nicméně jednak to ale chce někoho, komu bys věřil aspoň natolik, aby ses mu svěřil se svým strachem, který by neřekl ostatními ani slovo. Ale nejsem si jistá, jestli jde třeba přivolat bouřku tak, aby ji třeba bylo slyšet z dálky. Asi by to byl běh na dlouhou trať. Třeba aby jsi slýchával zvuk hromů často z dálky a někdy i třeba celý den, až by ti to nepřišlo a pak by se postupně vzdálenost zkracovala.. Nicméně byl to jen takový prozatimní nápad, třeba by to šlo udělat ještě jinak, i když teď nevím jak. No, uvidíme," zasvětila jsem ho do svého nápadu.
Zastříhala jsem ušima. Zaregistrovala jsem totiž několik hlasů. Nejspíše přišla skupinka vlků z venku. Coedy navrhl procházku. Souhlasně jsem přikývla. "Ano, jsme už na území smečky dlouho, nejvyšší čas se trošku poohlédnout po okolí. Bouřka už je nejspíš pryč," napadlo mě. "Mám jít napřed a dát ti vědět, jak to venku vypadá?" Zeptala jsem se.

// omlouvám se za zpoždění, úplně jsem na to zapomněla O:-)

Možná skoro dokonalá :D - klidná, přátelská, nekonfliktní, s optimistickým pohledem na svět. K cizím sice má zpočátku nedůvěru, ale jak se lépe s novými známými seznámí a pozná se s nimi, je to dobrá kamarádka, která nevyzradí žádné tajemství. Rodina a členové smečky jsou pro ni velice důležití, proto je připravena je bránit, pokud to bude potřeba. Kromě toho je také empatická - snadno se dokáže vcítit do pocitů ostatních. Ovšem i ona se umí naštvat. Ačkoliv se řídí heslem, že moudřejší ustoupí a do konflitů se pokud možno nepouští, když je potřeba, umí dát překvapivě najevo svůj hněv. Kromě toho nesnáší lži, přetvářku a když si někdo dělá naschvály. Je raději, když s ní někdo jedná přímo.

Jakmile jsem Coedyho pořádně štípla, překvapeně vyjeknul a konstatoval, že ho to bolelo. Ušklíbla jsem se. Chtěla jsem, aby se trošku probral a to se mi povedlo. Pak jsem mu vysvětlila, že ho miluji takového, jaký je. A i kdyby byl největší posera na světě, co se bojí vlastního stínu, nikdy bych ho neopustila ani nepřestala mít ráda.
Přesto jsem ale byla pořád nahněvaná, i když jsem se snažila uklidnit. Naštěstí se mi to postupně povedlo. O něco smířlivěji jsem se ho pak zeptala, jestli má ten strach z bouřky spojený s ošklivým zážitkem. Přitakal a začal mi vyprávět, co předcházelo jeho strachu. Pozorně jsem ho poslouchala. Pak jsem musela usoudit, že není divu, že má z bouřky takový strach, asi bych také měla. Nejen to, že zažil něco, co neznal, ale určitě tomu pomohla i úzkost z toho, že se ztratil. I když ho matka naštěstí našla...
Pak Coedy dodal, že měl ztrach, aby mě neztratil. Otřela jsem se o něj a olízla mu čenich. "Hlupáčku," řekla jsem tiše. K tomu pak ještě dodal, že se omlouvá, ale jeho vlčí ješitnost zkrátka dostávala zabrat. Zazubila jsem se. "No, náhodou je dobře, že máš nějakou slabinu. Nikdo přece není dokonalý. I když tedy, v mých očích jsi. Ale každý máme něco," řekla jsem povzbudivě. "Nicméně bychom na tom mohli zapracovat, abychom tě toho strachu zbavili. Nebo ho aspoň eliminovali, aby to nehraničilo s panikou. Abych pravdu řekla, docela se divím, že ses nesnažil prohrabat hluboko pod zem," dodala jsem s úsměvem. Nemyslela jsem to zle, ale když jsem viděla tu jeho panickou hrůzu... Nedivila bych se, kdyby se to snažil udělat. "Samozřejmě až na to budeš připravený. A spolu bychom to zvládli," šťouchla jsem do něj povzbudivě.
Krátce na to jsem zaslechla nějaké hlasy, zřejmě sem přišli vlci z venku. Jen doufám, že za účelem odpočinku a ne schování se před bouřkou, pomyslela jsem si. Už jsem chtěla jít ven zjistit, jestli bouřka přestala a jestli ano, mohli bychom se projít po území, které sousedí s Erinyjským lesem.

Coedy byl naprosto zničený tím, že jsem ho při jeho strachu z bouřky přistihla. Na okamžik mě napadlo, že jsem ho asi měla nechat být a nikdy to nezjistit, nicméně hned jak mě tahle myšlenka napadla, tak jsem ji také stejnou rychlostí zamítla. Blbost! Potřebovala jsem se přece ujistit, že je v pořádku. Co bych to byla za partnerku, kdybych ho nechala jen tak, a nezajímala se o něj? A kdybych to nezjistila dnes, tak při příští bouřce. Nebo jindy, kdy bychom třeba byli někde venku na otevřené pláni a neměli se kde schovat. Vynadala jsem si.
Přesunuli jsme se k jiné části výklenku. Řekla jsem mu, že neměl přece šanci to přede mnou tajit věčně. Na to namítl, že jistá šance tu byla. Na to jsem se jen ušklíbla, ale nic jsem neřekla. Bouřky sice nebyly v posledních dobách tak časté, ale co kdyby přišlo období silných dešťů a bouřek? To by přece přede mnou neutajil, ani kdyby nakrásně chtěl. Pak řekl něco, co mě zarazilo... A hlavně namíchlo. Znovu prohlásil, že mě zklamal a místo statečného partnera mám prachobyčejného zbabělce. A co s takovým, který... Nedořekl to. Ostře jsem na něj zavrčela a štípla ho tak silně, až musel kníknout a podívat se na mě. "Za tohle by sis měl dát pořádný pohlavek, Coedene," řekla jsem hlubkým a přísným hlasem. Mé modré oči potemněly tím, jak mě nahněval. "Já tě přece miluji takého, jaký jsi, i kdyby jsi byl takový posera, že by ses bál i vlastního stínu," dodala jsem o něco klidněji, ale pořád jsem byla naštvaná. Jak ho taková blbost mohla napadnout? Nespokojeně jsem se zvedla a začla přecházet sem a tam. Nemohla jsem mu dávat nějakou přednášku. Musela jsem chápat, že tím nejspíš utrpěla jeho ješitnost, že se objevila nějaká slabina, kterou se snažil přede mnou skrývat. Snažil se přede mnou vypadat jako nebojácný vlk a který mě před vším ochrání. Ano, chápala jsem to. Je to přeci jen samec a chtěl být nejodvážnější. Nebojácný. Ale i tak mě s tou hloupou poznámkou opravu naštval.
Po chvíli jsem si zase sedla, ale úplně v klidu jsem nebyla, švihala jsem ocasem ze strany na stranu. Nebylo slyšet žádné vzdálené dunění, bylo tedy možné, že bouřka už byla pryč, ale nemohli jsme to zatím ještě riskovat. "Ten strach máš spojený s nepříjemným zážitkem, viď?" Zeptala jsem se ho smířlivějším tónem. Napadala mě určitá možnost, jak s jeho strachem pracovat, respektive, jak bychom mohli pracovat na jeho odstranění, kdyby on sám chtěl, až bude připravený, samozřejmě. Jen jsem musela zjistit, který vlk by nám s tím mohl pomoci.

Když jsem přišla do výklenku, kde byl schoulený Coedy, hned jsem věděla, co musím udělat a která bije. Takže jsem hned ulehla vedle něj, konejšila ho a otírala se o něj hlavou. Nějakou dobu se nic nedělo, zdálo se, že usnul v neklidném spánku. Nebo jen mikrospánku. Tiše jsem mu broukala, měla našpicované uši a celá napjatá čekala, co se bude dít.
O něco později jsem zaslechla nesmělé zašeptání, které vyšlo z Coedyho úst. Zabolelo mě u srdce, když řekl "mami". Na druhou stranu jsem byla také překvapená. Nejspíš se mu o ní zdálo. A nebo jsem se mu promítla do snu tím, že jsem na něj mluvila a on si myslel, že jsem jeho matka. Zase nějaká ošklivá vzpomínka, od které ti nemůžu pomoct, pomyslela jsem si smutně v duchu. Coedy se však po chvíli vzpamatoval a uvědomil si, že ho nekonejší jeho matka, ale já. S očima plnýma strachu se na mě díval a pak hlesl, že tohle jsem neměla vidět. Odvrátil se. Pak se zvedl a řekl, že se tohle nemělo stát. Tvářil se jako hromádka neštěstí. Znovu se mi sevřelo srdce smutkem. Nejspíš se hodně styděl za to, se tolik bojí bouřky. Já jsem sice doposud nepotkala vlka, který by se tolik bál, dokonce u něj se zdálo, že to hraničí s panikou, pokud to už sama panika není, ale... Přece jsem ho za jeho strach nemohla odsuzovat nebo ho snad milovat méně. Zvedla jsem se a přešla k němu. Posadila jsem se vedle něj a chvíli koukala do stěny, načež jsem mu přejela čenichem v srsti, tak jako to dělává on mně, když se mě snaží ukonejšit. Opřela jsem se o něj a zavřela oči. "Nesmíš si svůj strach vyčítat, ty za něj přece nemůžeš," řekla jsem tiše. "Navíc, stejně bys to přede mnou nemohl tajit věčně," dodala jsem. Pak jsem si uvědomila, že to vlastně doposud bylo jeho tajemství. Trochu jsem se zachmuřila. Nechtěl, aby to věděla, protože mi v něčem nevěří nebo protože se za to tolik stydí? Napadlo mě. Doufala jsem však, že to byla ta druhá možnost. Byli jsme přece už nějakou dobu partneři a tím pádem byla naše důvěra oboustranná. Na jednu stranu jsem to chápala, chtěl přede mnou vypadat jako nebojácný a silný vlk, který se ničeho nezalekne. Na druhou stranu přeci nešlo o něco, kvůli čemu bych ho měla milovat o něco méně...

//Erinyjský les

Celá zmatená jsem pospíchala za Coedym. Sice zběsile neprchal, ale byl rychlejší, než já. Když jsem vstoupila do Skály, rozhlédla jsem se. Už ho nebylo vidět. Místo něj jsem ale zahlédla Atraye a Skylieth. "Ahoj," pozdravila jsem je s úsměvem, mírným kývnutím hlavy a zavrtěním ocasu. Krátce jsem se na ně zadívala, ale v kroku jsem nezpomalila. Z venku bylo slyšet silné zahřmění. Automaticky jsem zamířila do našeho výklenku, ale Coedy tam nebyl. Kam mohl jít? Nasála jsem tedy jeho pach a nadávala si, že jsem se jím neřídila hned. Asi jsem prostě počítala s tím, že půjde do našeho výklenku. Jeho pach mě ale vedl jinam. Úplně do zadní části Skály. Tam jsem ho našla. Srdce se mi sevřelo, když jsem ho uviděla, schouleného, s hlavou schovanou a tlapkami přes uši. Znovu zahřmělo a z chlupaté kuličky se ozvalo tiché kníknutí. Bylo mi to už nad slunce jasné. Přišla jsem k němu a tiše ho oslovila, aby se nelekl, že jsem přišla. Pak jsem si k němu bez dalších slov lehla a položila mu hlavu na hřbet. "Jsem u tebe... Neboj se, jsi v bezpečí. V úkrytu a se mnou se ti nic nestane," promluvila jsem k němu konejšivě, zavřela oči a hlavou se mu otírala o hřbet, v náznaku uklidňujícího pohlazení. Pak jsem začala tiše pobrukovat nějakou melodii. Nevěděla jsem, jestli jsem ji někdy slyšela nebo jsem si ji právě vymyslela, nicméně jsem doufala, že ho to uklidní a nebude vnímat burácení hromů, které tu sice bylo slyšet jen jako vzdálené dunění, ale které evidentně i tak mého partnera děsilo.

Pověděli jsme s Coedym Indil o Smrti, kdo je to a co všechno umí. Indil se zajímala, jestli by dokázala ovládat i oheň. Coedy jí na to řekl, že pokud o to Smrt požádá, tak ji to naučí. Přikývla jsem. "Vlastně je hodně magií, které tě dokáže naučit. Ty základní určitě znáš, voda, vzduch, země a oheň. Pak jsou i takové jako počasí, iluze, neviditelnost, předměty, myšlenky, halucinace..." Začala jsem vypočítávat, co všechno za magie nás Smrt může naučit. Pokud samozřejmě dostatečně zaplatím a pokud ona sama uzná za vhodné, že bychom se to měli a mohli naučit. "A otec mi kdysi vyprávěl, že tě dokonce naučí i takovou magii, kterou ovládáš jen ty a nikdo jiný na Galliree. Ale asi to není o nic moc levnější, než když chceš naučit další dovednosti se svou magií. Nicméně nejen magie, ale pomůže ti zlepšit i té schopnosti jako jsou rychlost, vytrvalost nebo třeba pokud jsi slabší v lovu, tak vylepšit to. Jen musíš dobře zaplatit. Nicméně docela by mě zajímalo, jestli je někdo, komu Smrt přání nevyplnila, i když nabízel své drahé kameny a Meandry. Nebo jestli se dokáže na některého vlka natolik rozhněvat, aby mu nějakou magii nebo dovednost dokonce sebrala," uvažovala jsem nahlas. Ptát jsem se jí na to samozřejmě nemohla, ostatně, Ona nikdy nebyla na žádné přátelské rozhovory... A nevěděla jsem o nikom, kdo by ji znal natolik dobře, aby mi na tyto otázky dokázal odpovědět.
Došlo na menší svěřování si svých životních příběhů. Já jsem vysvětlila Indil, proč už nejsem v Borůvkovém lese, ona nám také svěřila svou minulost. Vlastně jsme na tom byli svým způsobem stejně. Já jsem teď také byla bez rodiny. Otec a moji sourozenci byli nezvěstní už dávno. Jen jsem doufala, že matka je stále na území na Gallirei. Nějak zapomínáš na to, že se před časem vrátila Tara... Napomenula jsem se v duchu. Ale kdo ví, kde jí je teď konec, pomyslela jsem si smutně.
Ptala jsem se Indil, kdo jsou ti dvounožci. Také Coedy ji zaujatě poslouchal. To, co nám říkala, se mi ale vůbec nelíbilo. I na Indil bylo znát, že není nadšená z toho, že takoví tvorové existují a co dělají. Ani jsem se jí nedivila, jakmile v jejím hlase zaznělo zavrčení. Zavrtěla jsem hlavou. Pak se Indil zeptala, jestli jsme tedy v bezpečí. "No, nikdy jsem neslyšela o tom, že by se takové stvoření zde vyskytovalo. A kdyby ano, rodiče nebo jiní členové smečky by nás určitě varovali," dodala jsem.
Pokračovali jsme v cestě. Coedy se zastavil a vzpomněl si, že tím směrem je ten zvláštní les, kde byly ty prapodivné stromy, které jsme neznali a tak obdivovali. Málem jsem na to zapomněla, ale jak o tom teď promluvil, hned jsem si to vybavovala. "Ano, pamatuji si to," přikývla jsem. Navrhla jsem poté, že bychom se mohli podívat i na místa, se kterými náš les sousedí. Coedy souhlasil, ale pak si všiml, že se stahují mračna a vypadá to, že bude průtrž mračen. Naklonila jsem hlavu na stranu. Déšť sice nebyl nic moc příjemného, ale přeci jsme ho už několikrát na svých toulkách zažili. Coedy se pak skoro úprkem vypravil směrem ke Skále. Zamračeně jsem ho pozorovala a klusala za ním. Sotva jsme se ocitli u Skály, oznámil, že doufá, že se nám prohlídka lesa líbila a pokud ho omluvíme, zaběhne si do úkrytu. Mluvil zbrkle a byla z něj cítit nervozita. Nespokojeně jsem nakrčila nos. Podívala jsem se na Indil. "Omluv mě, prosím. Musím zjistit, co se děje. Vůbec se mi nelíbí, jak najednou znervózněl," řekla jsem jí s úsměvem a běžela za Coedym. Cestou jsem se ani nerozhlížela, kdo tu je a kdo ne. V hlavě jsem měla jen jednu otázku a chtěla jsem znát odpověď.

//Skála

Kráčeli jsme lesem a probírali různá témata. Momentálně poměrně důležité bylo, že jsme se domlouvali, jak se naučíme stahovat zvířata z kůže, abychom si svůj pelíšek vystlali, aby nám tam v zimě bylo teplo, i když jsem počítala s tím, že zima tam určitě nebude tak jako tak. Nicméně na kožešinách se i příjemně spalo. Vzpomněla jsem si na noru, ve které jsem se narodila. Bylo tam spousta kožešin ze spousty zvířat. Ani jsem se nikdy rodičů neptala, jestli noru budovali spolu nebo jen jeden z nich. Ale něco mi říkalo, že se na tom určitě podíleli oba dva. Nakonec jsme se s Coedym domluvili, že požádáme o pomoc Atraye, až budeme mít ulovené větší zvíře. Indil se zeptala, jestli by se k nám mohla přidat, protože to také neumí. Coedy s ní souhlasil. Ani já jsem v tom neviděla problém, takže jsem jen přikývla. "Ani nevím, jestli bude lepší se učit na zajícovi nebo rovnou na nějakém pořádném losovi," poznamenala jsem ještě.
Pokračovali jsme v cestě, když tu jsme se ocitli blízko hranic Borůvkového lesa. Dívala jsem se tím směrem a vzpomínala na rodinu a své přátele. Coedy se starostlivě zeptal, jestli jsem v pořádku a přejel mi čenichem v srsti. Přikývla jsem. "Ano, jistě," usmála jsem a odtrhla oči od stromů. "Jen si říkám, že bych se tam taky měla brzy stavit. Až bude spousta barevného listí na zemi, ve kterém si můžeme hrát," dodala jsem. Indil se zajímala, co víme o Galliree. Nějaké legendy nebo pověsti... Coedy jí rovnou řekl, že odtud není a o žádné legendě nebo povídačce neví. Může dodat jen tolik, že Gallirea je rozlehlá. Mezitím jsem zašmátrala v paměti. "Já se tu sice narodila... Konkrétně v sousedním Borůvkovém lese, ale... nepamatuji si, že bych někdy slyšela nějaké vyprávění o legendách nebo tak. Možná když jsem byla hodně malá? Jediná, o které jsem slyšela vyprávět a pak ji sama navštívila, byla Smrt. A pak leda zážitky typu velká potopa nebo přetváření krajiny Gallirei, které jsem sama zažila," řekla jsem nakonec po dlouhém uvažování, co jsem vlastně kdy slyšela.
Indil se pak rozpovídala na téma magie. Usmála jsem se a vzpomněla si na dobu, kdy jsem byla ještě menší a ještě se moje vrozená magie neprojevila. Byla jsem tehdy tím tématem nadšená a chtěla jsem se o magiích často bavit. Ptala se, jaké magie ovládáme. Ona, že má vzduch, a pohlédla na mé oči. Tipla si, že bych mohla mít vzduch, ale vzápětí jí bylo divné, že mé oči jsou tmavší než její. Coedy měl docela dobré krytí, díky svým jantarovým očím to mohla být tak trošku záhada. Ale já jsem byla ráda, že oči se mi zabarvily. Coedy také odpověděl jako první, že dostal do vínku magii země, ale ještě ji neovládá na takové úrovni, která je v tomto ohledu maximální. Pak nechal prostor mně. "Mou vrozenou magií je voda," uvedla jsem Indilinu domněnku na pravou míru. "Už jako malá jsem měla hrozně ráda vodu a obdivovala všechny vodní plochy a toky. Ostatně, to si někdy můžeš všimnou ještě dneska, že se dívám třeba na vodopády div ne nábožně," řekla jsem a zazubila se. "Moje matka má stejnou vrozenou magii jako já. Můj otec vládl vzduchem a protože jsem zdědila matčinu magii, vyjednala jsem si u Smrti, aby mě naučila i právě magii vzduchu, protože jsem chtěla umět ovládat obě vrozené magie svých rodičů. U matky se mi to povedlo, u otce zatím ne. Mám i pár dalších, ale dlouho jsem právě nebyla u Smrti, aby mě něco nového přiučila. Budu to muset někdy napravit..." zarazila jsem se a hodila očkem po Indil a Coedym, jestli jsem se nerozpovídala moc a nenudím je.

//Omlouvám se, že jste na mě museli čekat, ale nějak nebyla kvůli práci nálada :)

Konečně jsme se vydali na cestu po lese. Kráčeli jsme pomalu, nebylo kam spěchat, a tak jsem mohla vnímat zvláštnosti a charakteristiku tohoto lesa. Přeci jen to pro mě byl nezvyk. Narodila jsem se a několil lét žila v lese, kde byly ovocné stromy a tady byly převážně jehličnany. Vlastně jsem si musela přiznat, že o jehličnatých stromech toho moc nevím. Bývají také v zimě holé? Nějak jsem si toho nevšimla, když jsem se v zimě náhodou v nějakém jehličnatém lese ocitla, přemýšlela jsem.
Nastražila jsem uši a poslouchala Coedyho povídání. Pak jsem se ho zeptala, jestli zná název řeky. Řekl mi, že náhodou ano a správně ji pojmenoval. S úsměvem jsem přikývla a vesele zavrtěla ocasem. Indil zajímalo, jaktože se v lese tak dobře vyzná. Nebo tedy že působí tak jistě. Coedy jí vysvětlil, že jsme tu byli už nějaký čas před tím, než sem přišel Atray s Freyou, i když jsme se tedy zdržovali spíše u vodopádu, které já zbožňuji. S nevinným výrazem jsem se na něj zazubila. "A navíc, když já byla s Freyou a Coffinem lovit zajíce, Coedy byl na obchůzce po lese s Atrayem a Skylieth. Značkovali území, proto to už docela dobře zná," dodala jsem.
Coedy se zajímal, jaké bylo maso kamzíka. Na to jsem mu odpověděla, že bylo vynikající a měl ho také ochutnat. Řekl mi, že to vypadalo, že na něj nic nezbyde, když nás tam bylo tolik. A navíc, jak jsem si pak sama uvědomila, nechtěl urazit Skylieth, která mu na usmířenou donesla zajíce. Přikývla jsem. "Ale kdyby jsi chtěl, tak bych ti kus kamzíka nechala, neboj," řekla jsem a zazubila se.
Všimla jsem si, že se pomalu začínalo stmívat, ale i tak bylo poměrně teplo. Sice ještě stále bylo léto, nicméně pomalu, ale jistě se blížil podzim. No... tady asi nebudu moct běhat mezi barevnými listy, které budou popadané ze stromů, pomyslela jsem si a na okamžik se zachmuřila. Vlastně tohle bude můj první podzim a zima v jehličnatém lese. Byla jsem zvědavá, jak to to bude vypadat.
Pokračovali jsme v cestě. Ptala jsem se Coedyho, jestli umí stahovat zvířata z kůže. Můj otec mě to totiž nestačil naučit a já jsem se s matkou k tomu nějak nedostala. Ale to jsem mu neřekla. Odpověděl mi, že to párkrát zkoušel, sice mu to moc nešlo a kůže byla mírně potrhaná, ale žádný učený z nebe nespadl a spolu to jistě zvládneme. Přikývla jsem. "Budeme to zkoušet. A nebo se zeptáme Atray nebo Freyi. Stejně se pak s nimi budeme muset domluvit, až se půjde na lov vysoké, jestli bychom si kůži mohli nechat. Nebo jestli bychom mohli sami dva ulovit něco menšího a snadnějšího, o maso se podělit se smečkou a kůži si nechat. To ještě uvidíme," řekla jsem. Blížili jsme se do míst, kde Smrkový les sousedil s Borůvkovým. Dlouze jsem se tím směrem zahleděla a povzdychla si. Měla bych se tam jít zase jednou podívat. Možná na podzim, až bude barevné listí a nějaké už bude popadané, to bychom si v něm mohli s Coedym hrát," pomyslela jsem si. A také bych mohla zkusit najít matku, povědět jí, jak se mám a jak se mi daří a jak se daří jí," ponořila jsem se do vzpomínek na svou matku. Na otce jsem po tom ošklivém snu zatím nechtěla moc myslet. Ani jsem nezkoumala, jestli to byl jen sen nebo to mohlo být nějaké poselství.

no, obojí je pěkné, ale jelikož Aranel = voda, tak jednoznačně vodopády :)

Těšilo mě, že se Coedy a Skylieth usmířili. A také jsem doufala, že to tak zůstane. A když ne na pořád, tak snad na hodně dlouhou dobu. Nestála jsem o rozpory se členy v našem novém... domově... Na okamžik jsem se zamyslela. Ano, Atray a jeho dcera nás přijali mezi sebe, poskytli nám možnost se stát členy jejich smečky a najít si zde úkryt, respektive, vybrat si jednu z místností ve Skále, ale... Pořád jsem si ještě tak nějak nemohla zvyknout, že tohle je teď můj nový domov. Věděla jsem, že pro mě navždy zůstane domovem Borůvkový les. Ačkoliv se mi tu líbilo, Atray i jeho potomci na pozicích bet a ostatní členové smečky byli fajn, Borůvkáči se prostě nic nevyrovná... To mi bylo jasné, nicméně jsem doufala, že i Smrkový les mi za čas, snad dříve než později, přiroste k srdci tak, jak by domov měl.
Své myšlenky jsem ale opět přerušila poté, co jsem si vychutnala kamzíka. Také Coedy už snědl zajíce od Skylieth a Indil byla též sytá. Zeptali jsme se, jestli se k nám ještě někdo nepřidá. Skyl ale odmítla s tím, že jde ještě k vodopádům, popadla kus kamzíka a odklusala směrem, kterým jsme před chvílí přišli. Nestihla jsem za ní nic zavolat, ale tak dalo se čekat, že se zase uvidíme. Coedy se tedy ujal slovo a my s Indil jsme se za ním rozběhly, aby nám nezmizel z dohledu. Sledovala jsem očima tok řeky, kolem kterého jsme šli. Ucho, které bylo blíž ke Coedymu, jsem stočila za jeho hlasem a poslouchala, co říká. Zmínil se o tom, že řeka vymezuje naše území ze dvou stran, což je podle něj perfektní pro orientaci. Souhlasně jsem přikývla. "A jestlipak víš, jak se řeka jmenuje?" Zeptala jsem se s úsměvem. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem už to jméno neuvedla já před časem... Ale aspoň bych si ověřila, že mě Coedy poslouchá. Nicméně, určitě jim ho řekl i Atray.
Coedy se zajímal, jaký byl kamzík. "Vynikající. Ještě nikdy jsme ho nejedly. Ty ano? Mohl jsi ochutnat," řekla jsem a pohodila ocasem. "Tedy samozřejmě poté, až by jsi dojedl zajíce. Asi by se Skyl urazila, kdyby ti donesla zajíce a ty jsi ho nechal... I když... I ten kamzík byl její dílo, tak třeba by to nevadilo." dodala jsem zamyšleně spíš pro sebe. Náhle mě něco napadlo. "Ty, Coedy... Možná už jsem se tě ptala, ale nepamatuji si to. Umíš stahovat zvířeta z kůže? Já... pár kožešin by se nám hodilo na zimu do úkrytu, ale otec mě to nestačil naučit." Zeptala jsem se svého partnera.

Vysvětlovala jsem Indil, že ten teplý vánek mám na svědomí já. Překvapeně se na mě podívala a zeptala se, jestli to také jednou bude umět. Až teď jsem si tak nějak uvědomila, že její oči jsou také modré, nicméně světlejší, takže její vrozenou magií byl vzduch. Usmála jsem se a přikývla. "To a mnohem víc," dodala jsem k tomu. Jen jsem nevěděla, co všechno bude umět, až se naučí svou magii plně ovládat. Já sama jsem hodně dlouho nebyla u Smrti, aby mě přiučila další věci, a nejen se vzduchem, ale také s ostatními magiemi, kterými jsem byla díky ní obdarovaná. K čemu by mi pak byly, když je netrénuji a neumím ovládat, pomyslela jsem si a ušklíbla se. Logicky se ale nabízela možnost, že až bychom já, a koneckonců i Indil a kdokoliv jiný uměli ovládat plně magii vzduchu, nejspíš bychom uměli přivolat vichřice nebo tornáda. Víc jsme se ale k tématu magií nedostali, protože jsme byli vyrušeni vytím, které patřilo Skylieth, jak jsme později zjistili.
Jaké bylo naše překvapení, když vlčice přinesla uloveného kamzíka a k tomu i zajíce. Napadlo mě, že ani vlastně nevím, jak daleko jsou odtud nějaké hory, ale usoudila jsem, že rozhodně nebyly za humny. Skylieth sklidila náš obdiv a zřejmě byla velice potěšená a také překvapená. Když jsme se s Indil ozvaly, že jsme ještě nikdy kamzíka nejedly, řekla, že nevíme, o co přicházíme. Poté nám pověděla, jaké je jeho maso. To jsme samy mohly zjistit, že její slova jsou pravdivá, když dojedl Atray a my mohly to zvíře ochutnat. "Máš pravdu," potvrdila jsem Skyliethina slova a dopřádala si dalšího sousta.
Překvapeně jsem sledovala, když Skylieth vzala zajíce a donesla ho Coedymu. S tím se také omluvila za své chování u vody. Pohlédla jsem na svéh partnera. Zpočátku vypadal překvapeně, nicméně i on se omluvil. Usmála jsem se a zavrtěla ocasem. Tak se zdá, že válečná sekera byla zakopána, pomyslela jsem si radostně a pokračovala v jídle. Jelikož jsem ale neměla velký hlad, po několika soustech jsem byla sytá. Navrhla jsem, že by bylo fajn, kdybychom se účastnili smečkového lovu. Coedy sdílel moje nadšení a souhlasil. Skylieth sice souhlasila, že bychom mohli nějaký smečkový lov udělat, ale až tak nadšená nebyla. Ale také Indil souhlasila s tím, že by to bylo fajn. Tak ještě by stačilo, aby to navrhla Freya nebo Atray... Pomyslela jsem si.
Jelikož jsme už byli najedení, navrhla jsem, že můžeme vyrazit. Coedy se zeptal, jestli se chce někdo přidat. No, nikdo další už tu nebyl, jen Skylieth, nicméně ta se s námi nechtěla vydat na cestu po lese, ale to jsme jí nemohli mít za zlé. Vzala si kousek kamzíka a odběhla k vodopádům. "Tak vyrážíme," s úsměvem jsem mrkla na Indil a mířila za Coedym, který se pomalu vydal napřed. Přeci jen nás měl vést on, jelikož už věděl, kde hranice Erinyjského lesa jsou.

Odsouhlasila jsem Coedymu domněnku, že jsem měla špatný sen. Polohlasně mě pak uklidnil, že už je to dobré, byl to jen sen. Mírně jsem přikývla. Abych vysušila svůj kožíšek, přivolala jsem teplý vítr. Coedy poznamenal, že je to skvělý nápad. Indil vypadala poněkud zmateně. No jo, jak by mohla vědět, že jsem za tím já, když nevím, jaké ovládám magie, uvědomila jsem si. "Ten teplý vítr mám na svědomí já," vysvětlila jsem jí a pohodila ocasem.
Poté jsem navrhla, že bychom se mohli projít po lese, abych věděla, kde až jsou jeho hranice. Možná bychom také měli obnovit značky, napadlo mě. I když na to by bylo možná lepší, až nebude pršet. Vlastně jsem nevěděla jistě, jestli déšť zničí značkování lesa úplně, ale nejspíše ano. Coedy souhlasil a řekl, že jsme vydrželi i horší nečas. Přikývla jsem a zeptala se Indil, jestli půjde s námi. Nevypadala moc nadšeně z toho, že je špatné počasí, nicméně Coedy jí řekl, aby se vykašlala na počasí. Indil nakonec souhlasila, že nebude sedět v úkrytu, když ostatní jsou venku. Zazubila jsem se na ni. "Je to jen voda, nerozpustíme se. A trocha bláta nám neuškodí," dodala jsem a mrkla na ni. "Ale chápala bych, kdyby se ti v tomhle počasí nechtělo, pokud ho nemáš ráda, nemůžeme tě nutit," řekla jsem ještě.
Než jsme však stačili vyrazit, zaznamenali jsme vytí a příchod Skylieth, která s sebou táhla uloveného kamzíka a zajíce. Běželi jsme tedy za ní. Souhlasně přitakala, když jsem se jí s vykulenýma očima zeptala, zda ho sama lovila. Pak mi vysvětlila, že sice není velký, ale v horách se loví špatně. Měla prý štěstí, že ho napoprvé jen zranila a na druhý pokus ho ulovila. "Tak to máš můj obdiv," řekla jsem, usmála se na ni a přátelsky zavrtěla ocasem. Coedy byl poněkud odtažitý, nicméně i Indil s Atrayem Skyl pochválili. Určitě to naši spolučlenku potěšilo a nejspíše i překvapilo. Skyl nás vybídla k jídlu a Indil poznamenala, že nikdy kamzíka neměla. Než se však stačila pustit do kořisti, přišel Atray blíže a zatnul své tesáky do kamzíka. Bylo přece pochopitelné, že alfa se má nasytit jako první, tudíž jsme čekali, až tak učiní. "Já jsem taky kamzíka ještě nikdy nejedla. A ani je moc neznám, jen jsem je párkrát viděla jako malá a také v době, kdy tu byla velká povodeň a my se schovávali v horách," řekla jsem směrem k Indil. Skylieth pak popadla zajíce, došla ke Coedymu a omluvila se mu za tu situaci u vody. Překvapeně jsem na ni pohlédla a pak se usmála. Zvědavě jsem pak sledovala svého partnera, byla jsem velmi zvědavá na jeho reakci. Tohle totiž určitě nečekal.
Pak jsem se znovu zahleděla na kamzíka. Atray už dojedl a tak jsme se do něj mohli pustit my ostatní. Všimla jsem si, že vlastně ujedl kus ze zadní nohy, odkud jsem také vždycky ráda jedla já. Krátce jsem pohlédla na zvířecí hrdlo. Vzpomněla jsem si na Taillu, která vždycky měla ráda právě tohle místo. "Bylo by dobré, kdybychom se někdy účastnili lovu jako smečka. Třeba nějakého losa nebo daňka. Kdyby nás bylo dost, možná bychom ulovili i dva. Ale to je na Atrayovi nebo Freye s Radonem, aby naplánovali lov vysoké," řekla jsem. Po chvilkovém váhání jsem se pustila do masa nad přední nohou. Přidržela jsem tlapami tělo kamzíka u země a odtrhla svými zuby kus masa. Zvolna jsem ho přežvykovala a zjišťovala jeho chutě. Vážně to nebylo špatné. Chutnal úplně jinak než třeba los. "Dobrota," zahuhlala jsem s plnou tlamou, načež jsem dožvýkala, polkla a utrhla další kus. Vlastně jsem neměla žádný velký hlad, takže jsem toho moc nesnědla. Po několika soustech jsem se posadila opodál a olízala si tlapky a další místa potřísněná krví. Když jsme se tak dobře nadlábli, můžeme se pustit do toho prozkoumávání lesa, pomyslela jsem si. Vyčkávavě jsem se zahleděla na Coedyho s Indil.

Když jsem se s trhnutím a křikem probudila, byla jsem celá zmatená a vyplašená. Krátký pohled na Coedyho a Indil mě trošku uklidnil, ale opravdu jen trošku. Vlastně jen do té míry, že tu nejsem v širokém okolí sama. Šla jsem si svlažit hrdlo do řeky a všimla si, že jsem uslzená, proto jsem strčila pod vodu celou hlavu. Pak jsem se obrátila a šla ke Coedymu a Indil. Indil mi odpověděla na pozdrav. K tomu dodala, že si zrovna s Coedym povídali, ale někdo je vyrušil. Pochybovačně jsem se na ni podívala. Nejspíš to myslela jen jako vtip, že si v klidu povídali a já jsem je přerušila svým křikem. Nicméně vyznělo to trošku jinak. Tedy, snad jsem to pochopila správně. Také Coedy mě pozdravil a přejel mi čenichem v srsti. Až když to udělal, uvědomila jsem si, že jsem mokrá celá, nejen hlava. Sakra, že ono pršelo, když jsem spala? Uvědomila jsem si kysele. Můj milý se zajímal, jestli jsem měla špatný sen. Přikývla jsem. "Hodně špatný," dodala jsem polohlasně, ale dál jsem se o tom teď nechtěla bavit. Místo toho jsem mlčky přivolala znovu teplý vánek, aby mi vysušil mokrou srst. Zvolila jsem silnější variantu větru, ne žádný vichr, ale takový, aby ho cítili i Coedy s Indil. Třeba ocení trochu teplejší vítr, když je poměrně chladno, napadlo mě. Dál jsem mlčky seděla, Coedy se posadil vedle mě. Řekl Indil, že něco nemá dělat. Zřejmě reakce na něco, o čem se bavili před tím, než jsem se probudila.
"Hmm... Myslela jsem, že bychom se mohli podívat po lese, kde všude jsou hranice, ale když je takhle... I když.. zatím moc neprší. Tak by to nemuselo být hrozné, co myslíš?" Zeptala jsem se Coedyho. Původně jsme přece měli v plánu uskutečnit "poznávací tour" po našem novém domově, respektive, aby mi Coedy ukázal hranice, ale nějak jsme to dosud nestihli, když bylo teplo a hráli jsme si ve vodě. No jo, podzim se nezadržitelně blíží, uvědomila jsem si rozmrzele a odvolala teplý vítr, jelikož jsem už byla dostatečně suchá. "Půjdeš s námi?" zeptala jsem se Indil a zadívala se na ni už o něco přátelštějším pohledem a úsměvem, než jaký jsem jim věnovala před chvílí.
Pak jsem zaslechla zavytí, které jsem zatím ještě nedokázala identifikovat, nicméně pach vlka, který se k nám blížil, jsem už docela znala. Krátce na to jsem spatřila i vlčici, která včera tak prudce a bez vysvětlení zdrhla uprostřed hry někam pryč, aniž by řekla jediné slovo. Když se o něco přiblížila, všimla jsem si, že táhne kamzíka se zajícem. Vykulila jsem oči. Už nám byla na doslech, když zahalekala na smečku, že pokud máme hlad, nese dlabanec. Pak na okamžik odběhla, neviděla jsem ji, nejspíš se ohlásit Freye nebo Atrayovi, než jsem ji zase zahlédla, jak leží jak blízko nás, tak blízko kořisti. Zvědavě jsem se zvedla a přišla k ní blíž. Pohlédla jsem na kamzíka, kterého donesla. Na něm byl položený zajíc, který se ještě chvílemi cukal. Vykulila jsem oči znovu a podívala na se Skyl. "Páni, to jsi ulovila sama kamzíka?" zeptala jsem se s lehkou nedůvěrou, ale i obdivem v hlase.

Rozhlížela jsem se kolem sebe. Všude, kam mé modré oči dohlédly, byla louka se štavnatou trávou, posetá rozkvetlými květinami. Byl z nich doslova koberec, jedna květina, vedle druhé. Ale když jsem na ně šlápla, zůstávaly nepoškozené. Jako by měly nějakou zvláštní schopnost okamžité regenerace. Nebe bylo modré a bez jediného obláčku, slunce příjemně hřálo. Zhluboka jsem nasála tu omamnou květinovou vůni. Pak jsem se rozběhla. Běžela jsem dlouho a louka nebrala konce. Najednou jsem zahlédla, že se proti mě blíží tři vlci. Ale nezpomalila jsem. Naopak jsem ještě zrychlila. Když už byli ke mně blíž, zjistila jsem, že jsou to moji sourozenci. Srdce se mi prudce rozbušilo nadšením. Jsou tady! Vrátili se! Byli sice dospělí, ale poznala jsem je. Arnarmo, Daichi i Tara. Volala jsem jejich jména a oni na mě volali zpátky. Konečně jsme byli u sebe. Všichni čtyři jsme se vesele smáli, skotačili a křičeli. Objímali jsme se a nemohli uvěřit tomu, že jsme zase spolu. Najednou se obloha zatáhla. Těžká bouřková mračna zahalila slunce. Vál chladný a docela silný vítr. S obavami jsem pohlédla vzhůru. Chtěla jsem něco říct, ale nevydala jsem ani hlásku. Sklopila jsem hlavu a chtěla vybídnout sourozence, abychom se schovali před deštěm, ale najednou byli pryč. Chtěla jsem volat jejich jména, ale stále jsem nevydala ani hlásku! Co se to děje? Přede mnou se objevil mohutný bílý vlk. Hned jsem ho poznala. Díval se na mě chladnýma modrýma očima, v barvě magie vzduchu. Pak se otočil a běžel směrem pryč. Neváhala jsem a rozběhla se za ním. Nemohla jsem na něj volat, aby počkal, nemohla jsem ho oslovit. Přesto jsem křičela aspoň v duchu. Ale neslyšel mě, i když uměl číst myšlenky. Před námi se otevřela roklina. Otec běžel dál. Neuhnul ani o kousek. Když už byl na okraji louky, skočil dolů. Nevydal ani hlásku. Zděšeně jsem doběhla na ono místo a dívala se tím směrem. Jenže jeho tělo nebylo vidět. Přece nemohl dopadnout dolů! Ale ani žádným zázrakem nevyskočil ani nevyletěl vzhůru.

"Tati!" Zakřičela jsem. Zvuk mého hlasu mě probudil. Divoce jsem sebou trhla a otevřela oči. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem v Erinyjském lese, schoulená do klubíčka u vodopádu, kde jsme ještě před několika chvílemi dováděli s Coedym a Skylieth. Poplašeně jsem pohlédla na svého partnera a pro změnu na Indil, která nejspíš přišla s ním, když jsem spala. To se mi jen zdálo, pomyslela jsem si. Srdce mi ale pořád prudce bušilo a v krku jsem měla nepříjemně sucho. Pomalu jsem se zvedla, došla k řece a pomalu se napila. V odrazu na hladině jsem si všimla, že mám uslzené oči. Pláč ze spaní? No nazdar... Pomyslela jsem si mrzutě a zašvihala ocasem. Ponořila jsem do vody celý obličej do vody, abych slzy smyla. Doufala jsem, že si toho Coedy ani Indil nevšimli, nechtěla jsem je znepokojovat. Pak jsem se oklepala a olízla si čenich. Pohlédla jsem na oblohu. Bylo ráno a i když už nepršelo, bylo stále zataženo a poměrně chladno. Otočila jsem se a došla ke Coedymu s Indil. "Ahoj," řekla jsem polohlasně a mírně se usmála, nicméně moc se mi to nepovedlo a spíš to vypadalo jako bolestný škleb. Posadila jsem se proti nim a obtočila si ocas kolem předních tlapek.