Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Atray je sice nejdůležitější, ale docela nefér, že někdo napíše jeden, někdo dva a někteří žádný příspěvek, protože nevíme, jak to tu je, nebo prostě čekáme na ostatní...

//my moc extra důležití nejsme :D ale prostě se sem teď vecpu já :D :P

Nebyli jsme pryč moc dlouho a tak jsem docela nechápala, kde se tu teď vzalo tolik vlků. To se všichni přišli ucházet o místo ve smečce? Podivila jsem se, ale nic jsem nahlas neřekla. Byla jsem ráda, že je tu Radny, který zatím naši pomoc odmítl, nicméně bylo možné, že později bude každá tlapka k dobru. Zachytila jsem Indilin pohled. Pak jsem sledovala tmavě hnědou vlčici, která mi přišla hrozně povědomá, ale nedokázala jsem si hned vybavit, odkud ji znám nebo jak se jmenuje. Asi jsem koukala moc okatě, vůbec jsem si to neuvědomovala, místo abych po ní koukala jen po očku, rádoby nenápadně.
Pak k naší skupince přiběhl zvláštně vypadající vlk. Tedy, pokud se vlkem mohl nazývat. Překvapeně jsem na to stvoření koukala. Radny se hned chopil iniciativy, abychom se ho nedotýkali, mohl by být nemocný a já, v první chvíli úplně vyhozená z koncentrace, couvla. Coedy se hned postavil přede mě, aby mě v případě potřeby bránil. Sice jsem byla toho dojmu, že bych se ubránila sama, ale samozřejmě mi to zalichotilo, že je to můj obránce. Nesmírně se mi ulevilo, že se tu objevil i Atray, který tu konečně mohl zjednat pořádek. Sice jsem nechtěla Radnyho podceňovat, ale zdálo se, že mu to už přerůstá přes hlavu, takže jistě i on byl rád, že se tu objevil jeho otec a s touhle situací mu pomůže. Spolu s ním přišla mně dosud neznámá vlčice. Bedlivě jsem ji pozorovala. Bylo docela dobře možné, že i ona přišla žádat o členství ve smečce a jelikož šla s Atrayem a nemířili k hranici, nejspíš ji přijal. Jinak by ji jistě doprovodil a dohlédl, aby odešla. Pak jsem zase spočinula zrakem na tmavě hnědé vlčici a dalších, kteří tu byli s ní. Byla jsem absolutně ztracená, ale jelikož důležité byly role Alfy a Bety, nechala jsem to na nich a zatím se do ničeho nepletla. Samozřejmě jsem ale byla připravená v případě potřeby s něčím, nebo spíš s někým, pomoci.

//a co Weri? Radny, nepospíchej, já ještě nereagovala :D

//Tak asi by to chtělo, aby se vymáčkli hlavně Takki, Weri, Rodos, Razzaki a pak já s Coedym

//jaký máme vůbec pořadník? :D

//Vodopády

Pověděla jsem Coedymu v kostce o tom, jak jsme žili několik týdnů na Zubaté hoře. Poznamenal, že jsem mu o tom už říkala, ale že některé věci mu vypadnou z hlavy a omluvil se. Usmála jsem se na něj. "To nic, taky jsem občas hlava děravá a vypadne mi z ní spousta věcí," ujistím ho, že mu za to hlavu neutrhnu.
Docela jsem se začínala těšit na lov, jak jsme se o něm tak bavili. Když byla řeč o kamzících, Coedyho napadlo, že třeba žijí v těch horách, které jsme nechali za zády. Bylo také možné, že právě tam Skylieth lovila. Přikývla jsem na znamení, že si myslím, že by to určitě mohlo být reálné.
Pokračovali jsme v cestě. Samozřejmě jsem nemohla odolat, abychom se nezastavili u vodopádu. To byla prostě moje vášeň, ale i můj partner uznával, že pohled na ně je prostě nádhera. Nechal mě v klidu rozjímat a užívat si tu krásu. Ačkoliv bych tu mohla stát a koukat do aleluja, zakručelo mi v břiše. Tím se mi připomnělo, že je vážně načase hodit něco do žaludku. No, pokud se půjde lovit, tak si stejně budeš muset čekat, než co skolíme. A také než se první nasytí výše postavení členové smečky, promluvila jsem v duchu ke svému žaludku. Následně jsem Coedymu oznámila, že můzeme pokračovat, šťouchla do něj a rozběhla se směrem k Erinyjskému lesu. Můj milovaný mi však stačil, neběžela jsem extra rychle, a brzy mě zatahal za chlupy na ocase. "Ty jeden drzoune!" zavrčela jsem na něj se smíchem. Kdyby se zastavil s mým ocasem v tlamě a já to nečekala a běžela dál, klidně by mi moji oháňku mohl urvat! Hmm, bylo by to vůbec možné? zamyslela jsem se na okamžik. Zpomalila jsem do kroku, abychom nevlítli do lesa jako rozdováděná vlčata, ale rozumní dospělí vlci. Navíc už na hranicích mě do čenichu uhodila spousta cizích pachů. Tázavě jsem se podívala na Coedyho a na chvilku jsem se zastavila. "Zdá se, že nám to tady krapet ožilo," poznamenala jsem. Zvedla jsem hlavu abych zhluboka vdechla pachy a identifikovala zdejší vlky. Ulevilo se mi, že jsem kromě cizinců ucítila Radnyho a automaticky jsem se rozklusala směrem k němu. "Ahoj Radny. Můžeme ti nějak pomoct?" zeptala jsem se uvolněným hlasem, ačkoliv jsem si dávala pozor na řeč těla, která dávala najevo, že jsem ostražitá, ale ne naježená, argresivní nebo bázlivá. S odstupem jsem si prohlížela cizince, kteří tu stáli.

//Ostružinová louka
Dívali jsme se na hory a já se Coedyho zeptala, jestli někdy byl v horách. Řekl mi, že jedině v místech, kde to bylo nezbytně nutné, když šel nějakým směrem, ale nikam až na vrchol se neškrábal. Přikývla jsem. Zajímalo ho, jak jsem na tom já. Na chvíli jsem se zamyslela, jestli jsem mu někdy vyprávěla o nuceném pobytu na Zubaté hoře. Bylo možné, že ano, ale už to bylo dlouho. "Ano, dokonce jsem tam byla nucena s několika dalšími vlky několik týdnů žít, protože Gallieru postihla velká povodeň. Dokonce se tam narodili Coffin s Whiskeyem," odpověděla jsem a při té nepříjemné vzpomínce se zachmuřila. Když jsem nemusela, tak jsem na tu dobu nevzpomínala. Tehdy jsem snad i naposledy viděla například Vločku nebo Weri. Ale hodila jsem nepříjemné vzpomínky za hlavu, už to bylo dávno za námi.
Vydali jsme se na cestu zpátky a probírali, že bychom si dali něco k snědku. Měla jsem sice za to, že když Skylieth zvládla ulovit kamzíka a sama, my bychom také zvládli něco většího. "Nejspíše ano," odpověděla jsem na Coedyho dotaz, jestli byla Skyl lovit v horách. Nebyla jsem si však jistá, jestli nejsou i nějací kamzíci, kteří žijí v nížinách. To by asi ale byla hloupost.
Brzy jsme zaslechli hučení vodopádu a mé srdce poskočilo radostí. Nevědomky jsem zrychlila tempo. Ta voda mě vábila neskutečnou silou. Nemohla jsem jí odolat. A ani jsem nechtěla. Zastavila jsem se na místě a obdivovala tu nádheru, jako bych ji viděla poprvé v životě. Ty jsi fakt vodofilka... Nebo vyloženě vodopádofilka, ušklíbla jsem se. Ale nenechala jsem se tím rozhodit. Dokázala jsem být sama k sobě kritická a nazývat věci pravými jmény, ale to mi nebránilo obdivovat tenhle div přírody. "Nedokážu se na tu nádheru vynadívat," řekla jsem zastřeným hlasem směrem ke Coedymu a oči se mi zaleskly. Zhluboka jsem nasála vůni vody, mokré půdy a trávy a okolních pachů. Bylo tu cítit velmi slabě Skylieth, nejspíš tu byla před námi, ale už to bylo možná i několik dní. Zavřela jsem oči, našpicovala uši a poslouchala zurčení vody, jako by to bylo přímo pohlazení pro duši.
Pomalu jsem se zase vrátila do reality. Cítila jsem se nabitá pozitivní energií. "Můžeme pokračovat," zazubila jsem se na Coedyho, šťouchla do něj a vesele se rozběhla do lesa.

//Erinyjský les

//nějak se nám to tu seklo o.O

Byla jsem nadšená, že se tu vyskytly malinové a ostružinové keře, i když mě mrzelo, že nejsou zrovna rozkvetlé nebo nemají plody. Ale usmyslela jsem si, že se sem podíváme zase na jaře, to bude ještě lepší podívaná. Sice by možná zvládl Coedy, aby jeden z keřů rozkvetl, ale to přeci jen nebylo ono. Na celé společenství těchto keříků v plném květu je mnohem lepší podívaná a já si nebyla jistá, jestli by Coedy zvládl všechny. Navíc, asi by dlouho nevydržely, zima byla čím dál blíž a poškodit květy a ovoce jen kvůli mé sentimentalitě, to nepřicházelo v úvahu.
Coedyho něco zaujalo, zatímco jsem vzpomínala na Borůvkový les a uvažovala, jestli jsou i jiné smečky, které sídlí v ovocném lese. Upřímně řečeno, jiný les s takovými stromy jsem neznala. Nepotkala jsem takový během putování ani mi o něm nikdo nevyprávěl. Ale možné to bylo. Třeba vznikl i nějaký nový když se přetvářela místní krajina. Vysledovala jsem tedy Coedyho pohled. Překvapeně pozoroval hory, které se nad námi rozprostíraly. "Hmm, ani jsem si jich předtím nevšimla," řekla jsem a chvíli se tiše dívala s ním. Vzpomněla jsem si na tu nepříjemnou událost, kdy jsme se na horách ukrývali před velkou povodní. "Byl jsi někdy v horách?" zeptala jsem se svého partnera.
Poté jsme se shodli, že by bylo dobré poslat nějaký kus žvance do žaludku. Coedy navrhl zajíce, já jsem ale mlsoun a měla jsem strašnou chuť na vysokou. Můj partner poznamenal, že by nás asi muselo být víc. "No, když zvládla Skylieth sama ulovit kamzíka, tak my bychom určitě zvládli skolit nějakou losici nebo danělu." Řekla jsem zamyšleně. Coedy pak řekl, že bychom se mohli vrátit zpět do lesa a zjistit, jestli se nepřipravuje lov. Nadšeně jsem přikývla. "Dobrý nápad," usmála jsem se na něj. "A když ne, můžeme argumentovat, že by si Atray a jeho potomci měli také ověřit, jak jsme v lovu zdatní," dodala jsem a povzbudivě na Coedyho mrkla. Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem byla naposledy na lovu. A ani jsem si nechtěla připouštět, že by to Atray, Radnayden nebo Freya nechválili. Hmm, a také by bylo dobré, kdyby se účastnil Alfa i obě Bety, abychom se také poznali. Hlavně ale bych se chtěla sblížit trošku s Freyou. Sice byla ze začátku dost odměřená, později už byla o něco přívětivější, tak třeba bychom mohly být přítelkyně... Ponořila jsem se opět na chvíli do svých myšlenek a volným klusem se vydala zpátky k Erynijskému lesu. "Nezmínil se vám Atray při prohlídce lesa, kam se chodí lovit vysoká?" zeptala jsem se Coedyho a trošku změnila směr, než byl ten, kterým jsme se sem vydali.

//Vodopády

//Západní louky

Z vesela jsem utíkala dál, ale samozřejmě ne moc rychle, nýbrž tak, aby mi můj partner stačil. Věděla jsem přece, že není tak rychlý, jako já. Ale možná by mohl svoji rychlost trošku potrénovat, určitě by se mu do budoucna hodila... Napadlo mě. Ale dospěla jsem hned k názoru, že mu do toho nebudu povídat. Až sám usoudí, že si potřebuje některé své dovednosti vylepšit, určitě na tom zapracuje.
Zvolna jsem zpomalovala do volného klusu. Coedy se ptal na můj názor, co asi bude dál. "To uvidíme," řekla jsem s úsměvem. Nikdy jsem v těchto končinách nebyla a Coedy tu taky určitě nikdy nebyl, takže jsme nevěděli, co nás tu čeká. Bylo to zajímavé. Napínavé. Byla tu stále louka. Zastavila jsem se, abych se rozhlédla kolem. Bylo zřejmé, že jsme na trošku jiném typu louky, než jsme před chvílí opustili, ale ani tato nebyla o nic ošklivější. Byl tu velký prostor. I zde se však příroda pomalu chystala k zimnímu spánku. "Podívej, malinové a ostružinové keře!" zvolala jsem překvapeně a rozběhla se k lesům, na jejichž hranicích byly mnou zmíněné keře. V tuto roční dobu samozřejmě bez ovoce. Sklonila jsem hlavu a něžně se čenichem jednoho keříku dotkla. Na okamžik jsem zavřela oči a vzpomněla si na Borůvkový les. Opět. Má vůbec nějaká jiná smečka na svém území ovocné stromy? Napadlo mě. "Docela by mě zajímalo, jestli jsou vůbec tady někde jinde borůvky než v mém rodném lese. Nebo také jiné ovoce, jestli je třeba jiná smečka, kde jsou ovocné stromy. Ani mě tak nenapadá, že bych se o tom s někým bavila," řekla jsem nahlas svou myšlenku. Zamračila jsem se. Až teď jsem si poslední dobou uvědomovala, že jsem o svém rodném lese toho věděla spoustu a přitom tak málo. Neměla jsem s kým probírat jeho minulost. Chtěla jsem sice jednou vyprávět od matky, jak se seznámila s otcem a jak se dostali k tomu, že založili smečku, ale tenkrát to odložila na jindy. Jenže to jindy se evidentně už nikdy neuskuteční. Přitom jsem to vážně chtěla vědět a zajímalo mě to. Co předcházelo našemu narození, co moji rodiče spolu prožili. Až bych jednou měla vlčata, pokud vůbec, také bych jim mohla vyprávět o lese, kde jsem se narodila. Moc toho ale takhle nepovím. No, ale kdo ví, jestli vůbec někdy budeme mít s Coedym potomky, přemýšlela jsem a tázavě se podívala na svého partnera. Napadlo mě, že role otce by mu docela slušela, při představě, jak si hraje s malými chlupatými kuličkami, jsem se musela usmát. Nu, to je hudba daleké budoucnosti...
Uvědomila jsem si, že jsem neodpověděla Coedymu na otázku, jestli si myslím, zda tu budou zajíci, že by si docela dal něco k snědku. "No, něco hodit do žaludku by docela bodlo, ale radši bych teda vysokou. A vlastnopackově ulovenou," usoudila jsem. Jelikož jsem ale měla smůlu, tady bych asi sama s Coedym nic velkého neulovila, musela jsem se spokojit se zajícem. Třeba až se vrátíme... domů... tak se uskuteční smečkový lov. Také by měl Atray s Freyou a Radnym ověřit, co kdo umíme a jestli se jim vůbec ve smečce osvědčíme, napadlo mě.

Zjišťovala jsem, že se asi nikdy nezbavím té posmutnělé a melancholické nálady, kdykoliv přijde řeč na můj rodný les. Ale asi se nebylo čemu divit. Zkrátka to bylo místo, kde jsem se narodila a já ho milovala a zbožňovala. A kdyby se moji rodiče nerozešli... Nebo se našel někdo jiný, kdo by převzal její vedení... Jenže nebylo koho zvolit. Možná Stella se Stormem, kteří byli Betami, by mohli fungovat i jako Alfy, i když dávno ne jako pár. Možná by matka zvolila jako Alfu svou sestru, ale co jsem věděla, tak ani Stella tehdy neměla partnera, takže asi by to také nezvládla sama... Takže možná Alfou mohl být Storm s Taillou? Ideální by byl možná můj bratr Arnarmo, kdyby měl třeba partnerku. Jenže ten byl neznámo kde. Jenže jsem nemohla pořád přemýšlet nad tím, co by bylo, kdyby... Musela jsem konečně přijmout fakt, že Borůvková smečka není.
Pokračovali jsme v cestě. Moc se nám tu líbilo. Napadlo nás, že tu na jaře, kdy jsou všechny květy a stromy v plném květu, musí být nádherně. Ale ani teď, na samém počátku podzima, tu nebylo zle. Poté jsme zaslechli křik. Oba jsme se zvědavě ohlédli. Divila jsem se, jak dva vlci poněkud bez rozmyslu uhání směrem do Erinyjského lesa. Coedy řekl, že bychom možná mohli chvíli počkat, kam ti dva vlastně jdou. Otočila jsem se tedy pořádně a bedlivě ty dva sledovala. "Nu, možná se to dozvíme," reagovala jsem na Coedyho poznámku, kam tak spěchali. Dále se Coedy zajímal, kam bych se chtěla jít podívat dál. Otočila jsem se zase směrem, kterým jsme mířili. "Asi pořád za nosem. Určitě to tady stojí za omrknutí celé. Nebo aspoň většina," řekla jsem a s úsměvem jsem se rozběhla. Byl by hřích se trošku neproběhnout, když jsme měli před sebou otevřený prostor, který našemu běhu nebránil.

//Ostružinová louka

Kráčeli jsme pomalu po louce a Coedyho zajímal můj názor na to, jak bych se tvářila, kdybych zjistila, že se někdo jiný usadil v Borůvkovém lese. Byla to opravdu otázka k zamyšlení. Vlastně mě to předtím nikdy nenapadlo, takže jsem si to musela dobře promyslet. Jenže pak jsem byla ještě více zmatená. Sama jsem nevěděla, co přesně bych udělala, ale nakonec jsem došla k tomu závěru, že bych prostě se tam musela jít podívat, jak to tam vypadá a kdo tam vlastně vůbec je. Kdyby možná tam byla většina známých vlků, tak by to bylo báječné a já bych asi neváhala nad tím, zda se tam vrátit. Na druhou stranu, asi bych to neměla jednoduché s opouštěním Erinyjské smečky. Ale nad tím jsem teď neuvažovala, protože jsme tuhle kapitolu s Coedym uzavřeli tak, že nebudeme dumat nad tím, co by kdyby. Sice jsem se ho zeptala, jestli o něčem ví a na okamžik se zakoktal, takže i kdyby něco zaslechl, tak možná by neměl informaci ověřenou, jinak by mi to určitě byl řekl. Nu, možná se tam potom přeci jen podíváme. I když teď nám začal podzim a bude to tam trošku smutné. Nejkrásnější je to tam na jaře. Tam by se Coedymu taky líbilo, jak jsou všechny ovocné stromy v plném květu a směsice vůní je chvílemi tak omamná, že by se vlkům, kteří na to nejsou zvyklí, mohla mírně zamotat hlava...
Rozhlédla jsem se kolem sebe a zamrkala. Zase jsem se nechala unést myšlenkami, ale Coedy byl naštěstí zvyklý, takže trpělivě čekal, až se vymaním ze zajetí svých myšlenek a úvah a zase mu budu věnovat plnou pozornost. Nicméně jsem zůstala v přesvědčení, že by bylo dobré se do Borůvkového lesa jít podívat. Dřívě či později... No, raději dříve než později, jen si to přiznej, ušklíbla jsem se v duchu.
Coedy poznamenal, že je tu nádherně a v létě tu musí být jako v pohádce. Souhlasně jsem přikývla. Docela jsem si to dovedla živě představit, zelený koberec čerstvé a šťavnaté trávy posetý nekonečnou záplavou různě barevných květin. "To ano. Taková louka by docela slušela Borůvkovému lesu. Ovocný les, květinová louka za hranicí..." zasnila jsem se, ale jen na okamžik, protože mě vytrhl nějaký křik. Zahlédla jsem od nás dva vlky, kteří byli ale poměrně daleko a navíc zaujatí spíš sami sebou a tím, jak spěchali, nás si ani nemohli všimnout. Zarazilo mě však, že bezhlavě utíkali směrem do Erinyjského lesa. Naklonila jsem hlavu na stranu a zamračila se. Kdyby šli žádat o členství ve smečce, asi by takhle nespěchali, jako když jim za patami hoří, pomyslela jsem si. A jestli chtějí jen proběhnout... Nebo nevědí, že se blíží k území smečky... Podívala jsem se na Coedyho. "Zdá se, že tady někdo neuvažuje, že se blíží na území smečky." Řekla jsem a kývla hlavou směrem k těm dvěma, kteří už pomalu mizeli z dohledu. "Půjdeme dál?" Zeptala jsem se a volným krokem pokračovala v cestě.

//Erinyjský les

Rozpovídala jsem se o tom, jak klamu tělem, když si můj nepřítel bude myslet, že jsem nevinná a čistá jako lilie, pokud mě bude soudit jen podle mého vzhledu. Coedy vypadal hodně překvapeně. Pak jen dodal, že kdo mě podcení, ten bude opravdu hodně překvapen. Šibalsky jsem na něj mrkla. "To si teda piš," zazubila jsem se.
Pokračovali jsme v cestě. Uvědomila jsem si, že možná míříme směrem do míst, kde jsem ještě nikdy nebyla. Tedy, určitě se nedalo říct, že bych měla Gallieru prošlou, to jistě ne, ale hodně míst jsem znala. Zejména těch, která se vyskytovala v blízkosti Borůvkového lesa. Na druhou stranu, nemohla jsem přeci vědět, co přesně v těchto končinách je, protože se sem dalo nejspíš jít jen z Erinyjského lesa, a pokud to šlo i jinudy, nikdy jsem to nezkoumala... A možná ani přes Galvatar to nešlo.
Přebrodili jsme řeku a pomalu se blížili k hranicím, kde končil Erinyjský les. Stromy se postupně rozestupovaly a před námi se pomalu otevíral výhled na louky. Coedy se mě zeptal, jak se mi v našem novém domově líbí. Nějakou dobu jsem přemýšlela, než jsem mu odpověděla. Každopádně jsem promluvila tak, že to mělo hlavu a patu a snad i vyjádřilo to, co jsem si myslela a cítila. Určitě Coedyho nepřekvapilo, když jsem Erinyjský les srovnávala s Borůvkovým. Ačkoliv to byla hloupost, to se prostě nedalo dost dobře srovnávat, ale nemohla jsem si pomoct. Zajímalo mě, jestli se snad Coedymu tady nelíbí. Na to mi řekl, že naopak. Stejně jako já má pocit, že Atray je jako Alfa skvělý a ostatní členové smečky jsou v pohodě. Pak se krátce zarazil. Ví, jak mám Borůvkový les ráda. A já si byla jistá, že i on ve svém srdci má rád svůj rodný les a určitě by se tam někdy rád vrátil, aspoň na kukandu. Kdyby věděl, kudy se tam dostane. Každý vlk musí mít rád svůj rodný les. Pokud se v lese narodil. A hlavně, pokud tam byl šťastný. Možná že ti, co opustili svůj domov dobrovolně, se pak tolik netrápí, zase jsem se ponořila do myšlenek. Brzy mě ale z nich vytrhl Coedyho hlas, když se mě ptal, co bych dělala, kdyby se tam usadila jiná smečka. Jestli mě to vůbec někdy napadlo. Na okamžik jsem se zastavila a překvapeně se na něj podívala. "To mě tedy nenapadlo," hlesla jsem a zase pokračovala volným krokem v cestě. Tedy... To mě vážně nenapadlo, že by se tam usadila jiná smečka. A jaká? Jak by si říkali? Zase Borůvková? A vědí vůbec, pokud to jsou nováčci, že je to Borůvkový les? Nechtěli by mu říkat jinak? Třeba Ovocný nebo tak něco? Šrotovalo mi v hlavě. "No... Asi bych se o tom nedozvěděla, kdybych se tam nešla podívat a nebo mi to neřekl někdo známý, případně někdo z bývalých členů smečky. Třeba slepičí prdelka Coffin," řekla jsem zamyšleně nahlas a zazubila se při vzpomínce na bratránka. Byla jsem si jistá, že kdyby věděl něco o tom, že se tam někdo usadil, určitě by mi to běžel říct. Ale co bych dělala já? Chtěla bych vědět, že tam někdo je a hraje si na Borůvkovou smečku? No, hraje, ty jsi ale hlupačka. Přece by to byla Borůvková smečka... Jen prostě s jinými členy. Vrátil by se tam vůbec někdo z původních členů? A co já? Chtěla bych tam být jen proto, že je to můj rodný les a třeba bych si nesedla se členy? Co by na to vůbec řekla matka, kdyby o tom věděla? Nemusela by to přeci nikomu schválit, ten les byl od našeho odchodu prázdný a kdokoliv si v něm mohl zařídit svůj nový domov, dokonce i smečka. Nebo se tam mohl vrátit někdo z bývalých členů, založit smečku a třeba by tam byli nějací nováčci a nějací původní členové? V hlavě mi šrotovalo. Spousta otázek, myšlenek, teorií, nápadů, úvah... Zmateně jsem se podívala na Coedyho. Neřekl přece nic o tom, že tam někdo je. Jen, co bych dělala, kdyby se to stalo, tak se uklidni, Aranel. Zhluboka jsem se nadechla a napočítala do dvaceti. "Asi bych se dlouho rozmýšlela, jestli se tam vrátím. Záleželo by, kdo by tam byl. Asi... Ale... Nebudeme řešit, co by kdyby. Nebo snad o něčem víš?" zeptala jsem se a pro změnu se na svého partnera podívala tázavě a na sucho polkla.

//Skála

Poněkud jsem se rozohnila nad tím, kdyby se Coedymu někdo chtěl posmívat kvůli jeho strachu. Prohlásila jsem, že bych danému jedinci dala přes tlamu. Coedyho to evidentně překvapilo, koukal na mě hodně vyjukaně. Pak dodal, že by nechtěl být můj nepřítel a je rád, že je na druhé straně. Také jsem se na něj zazubila. "To víš, já klamu tělem," pronesla jsem tajemně. "Možná vypadám jako svatoušek na druhou s tím bílým kožichem a modrýma očima. Jsem sice nekonfliktní, ale kdyby mě někdo opravdu naštval nebo někoho z mé rodiny, případně mého partnera, tak to bych mu pěkně vyprášila kožich," dodala jsem. Vlastně jsem ani doposud sama nevěděla, co všechno ve mě vězí, protože jsem se ještě do žádného velkého konfliktu nedostala. Nebo jsem neměla velké nepřátele. Samozřejmě jsem za to byla ráda, komu by se také chtělo žít ve stresu z toho, kdy potkám své nepřátele a kdy s nimi budu válčit, ať už slovně nebo nějakou potyčkou... Pochopitelně jsem nepočítala Alicien a Stellu, které jsem si znepřátelila jako malá svou drzostí, chytrákovstvím a já nevím čím ještě. Stella měla možná pro mě větší pochopení, ostatně, byla stále členem smečky a já měla možnost ukázat, že jsem z toho frackování vyrostla, ale Alicien odešla brzy ze smečky... Na druhou stranu, obě měly také potomky, takže mohly vědět, jaké to je mít na krku dospívající vlče, které si myslí, že spolklo všechnu moudrost světa.
Zavrtěla jsem hlavou. Nějak jsem se nechala unést myšlenkama. To jsem celá já, protočila jsem oči. Vyšli jsme ven před Skálu. Všimla jsem si, že je tu i Skylieth. Jak jsem byla ponořená v myšlenkách, ani jsem si nevšimla, kdy kolem nás prošla ven. Stočila jsem jedno ucho ke Coedymu, který se zeptal, kam se vydáme. Nečekal ale dlouho na mou odpověď a pomalu vykročil. Já jsem ještě neodolala a protáhla se. Nejprve jsem natáhla zadní nohy za sebe, prohla hřbet a postupně jsem pak nohy zase dala zpátky do normální polohy. Ještě jsem udělala kočičí hřbet a krátce zívla. Na závěr jsem se oklepala a olízla si čenich. Několika klusovými kroky jsem Coedyho došla. "Půjdeme zatím tam, kam nás nohy donesou a pak uvidíme," řekla jsem s úsměvem. Chvíli jsme šly mlčky, než se mě Coedy váhavě zeptal, jestli jsem tu spokojená. Nebo tedy, jestli se mi tu líbí a nic mi nechybí. Po očku jsem se na něj podívala. Nějakou dobu jsem váhala s odpovědí. "Nu... Jak se to vezme. Já... Asi si budu dlouho zvykat na to, že už nežiju v ovocném lese ale v jehličnatém, všechno tu vypadá jinak. Holt jsem byla zvyklá na něco jiného. Doufala jsem, že si tu zvyknu rychle, ale zatím mi to moc nejde. Na druhou stranu vlci jsou tu vesměs fajn, i tu válečnou sekeru se Skylieth jsme zakopali. Ale..." na okamžik jsem se odmlčela. Přebrodili jsme řeku, abychom se dostali na další část území. Pak jsem se otočila směrem, kterým jsem spíš tušila než viděla hranice Borůvkového lesa. "Borůvkový les asi nic nenahradí," hlesla jsem nakonec. Ach jo, asi bych měla přestat být tak sentimentální. Život jde dál. Je přece jasné, že rodný les žádný jiný plně nenahradí, ale Erinyjský les se docela snaží. Ale je vůbec možné najít nový domov na takové úrovni, aby se mi tu líbilo tak, jako tomu bylo v Borůvkáči? Tam, kde byl pro mě ráj na zemi... "Proč se ptáš? Tobě se tu nelíbí?" zeptala jsem se a dívala se na otevřený prostor před námi, který sváděl k rychlému běhu.

//Západní louky

Měla jsem sice nápad, kterak mému partnerovi pomoct od strachu z bouřky, který jsem mu také přednesla, ale mělo to dva háčky. Jednak jsem nevěděla o nikom, kdo by magii počasí ovládal na nejvyšším levelu a navíc by to musel být někdo, komu Coedy věří. Zapochyboval, že by se někdo takový našel, kdyby se s tím svěřil, tak by se mu hned vysmál. Zavrtěla jsem hlavou. "Tak bych mu dala na tlamu, kdyby někdo takový byl, protože ty za svůj strach nemůžeš," řekla jsem v bojovné náladě. Mému partnerovi se nikdo smát nebude! A už vůbec ne pro jeho strach. Sice jsem přemýšlela i nad tím, že možná by se dalo tomu pomoci i jinak, ale momentálně mě nic jiného nenapadlo. "Třeba časem na něco přijdeme," dodala jsem pak.
Uvítala jsem Coedyho nápad, abychom se šli projít. Zeptala jsem se ho, jestli mám jít napřed a zjistit, jestli je vzduch čistý. Na chvíli zaváhal, ale nakonec prohlásil, že je to dobrý. Šli jsme tedy společně. Cítila jsem z něj nervozitu, povzbudivě jsem do něj šťouchla čumákem. Prošli jsme kolem Atraye a Skylieth a přikývli jim na pozdrav, abychom je nerušili v rozhovoru. Zastavili jsme před východem z úkrytu. Z Coedyho viditelně nervozita opadla, protože po bouřce nebylo ani památky, ačkoliv bylo zataženo. "Naštěstí je podzim, tak bouřky už tak časté nebudou," pronesla jsem a následovala ho z úkrytu. Doufám, dodala jsem si jen v duchu pro sebe.

//Erinyjský les