Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//perfektum mobile? co to je? :D

//Les

Mlčky jsem kráčela s dostatečným odstupem za Indil a Skylieth. Nechtěla jsem, aby si snad myslely, hlavně Skylieth, že dolézám. A kdybych jí vysvětlila, že jsme se rozhodli jít do úkrytu už předtím, než přišla, že schováme, stejně by mi nevěřila. Ani jsem nevnímala, jestli se ty dvě o něčem baví, nebo jestli něco řeší Radon s Jennou, kteří sem přišli krátce před námi.
Došla jsem do výklenku, který jsme si vybrali jako naši novou ložnici, chvilku jsem zůstala stát, načež jsem se několikrát otočila kolem zadních nohou a lehla si. Spokojeně jsem si odfrkla a olízla jsem si čenich. Škoda, že už je Coffin pryč, mohla jsem ho vyválet v blátě, až by přestalo pršet, pomyslela jsem si a při tom nápadu jsem se musela pousmát. Pak mě napadlo, že bych mohla vyhlásit nějakou bitku Coedymu...

Řekla jsem Radnymu, jak to se mnou je, že opravdu pocházím z blízkého okolí. Na to mi přikývl, nejspíš znal nějaké členy mé smečky, možná i mé rodiče. Hm, taky jsem se ho mohla zeptat, jestli náhodou někoho nepotkal. Nebo aspoň mou matku, docela by mě zajímalo, jak se má, napadlo mě, ale pak jsem to nechala být.
Také jsem mu zalichotila, že jsem si jistá, že je les a naše bezpečnost v dobrých tlapkách, když je na postu ochranáře zrovna on, což ocenil. Pak jsem se zadívala na jeho společnici. Ta se na mě úsečně podívala a zavrčela své jméno. Ještě prohodila pár slov s Radnym, načež se podívala na můj příspěvek, nazvala mě princeznou a že ona nemusí nosit ozdoby, aby ji všichni viděli a obskakovali. Ušklíbla jsem se na ni a spokla nějakou jedovatou odpověď. Na dohadování nebo spory jsem neměla náladu. Navíc jsem byla čerstvým členem smečky a nebylo by dobré, abych se s ní dostala do křížku, ačkoliv jsem nevěděla, jestli je tu jen na návštěvě nebo se stala členem smečky... Radon nic o tomhle neříkal. Ať si o mě myslí, co chce, pomyslela jsem si raději v duchu. Pohlédla jsem v obavách na Coedyho. Bylo mi jasné, že tahle poznámka ho nenechá klidným, nicméně jsem mírně zavrtěla hlavou, aby to nechal plavat.
Mezi stromy se vynořila povědomá postava. Při pohledu na černou vlčici s bílými znaky jsem protočila oči. Moc přátelsky se na nás nedívala. Ostatně, ani já jsem neměla v úmyslu se s ní vítat a usmívat se na ni. Vůbec nechápu, co má problém. Vždyť mě vůbec nezná. A Jenna taky. To si myslí, že když mám na krku přívěšek a jsem bílá, tak jsem nafrněná princezna, co si myslí, že je tady pánem a ostatní jsou pro ni póvl, kromě jejího partnera? Naklonila jsem hlavu na stranu, zatímco jsem se věnovala přemýšlení. Z toho mě pak vytrhnul hlas Skylieth, která přišla blíž, pozdravila a představila se Indil. Pak se zeptala, jestli někdo jde s ní do Skály. Pochybovačně jsem se na ni podívala. Copak ona stojí o něčí přítomnost? Ušklíbla jsem se v duchu, nicméně jsem nahlas neřekla nic, kývla jsem na Coedyho a vydala jsem se také směrem do Skály.

//trochu mě zajímá, co proti nám Skyl má... podle těch poznámek, že jsme "vlčata", i když Coedy je o rok starší jak Skyl :D a proč dva největší problémy lesa... chápu, že si někdy někdo nesedne, ale ne okamžitě na první pohled, tak to mu moc neruzmím...

Rozloučila jsem se s bratránkem a ještě ho pohledem vyprovázela. To už ale ke mně přišel Coedy a probrali jsme krátce, jak mě překvapilo, jaký byl v posledních dnech akční a hravý. Spolu jsme pak došli k Atrayovi a vlčici, jejíž jméno bylo Indil. Představila jsem se jí. Vypadala přece jen sympaticky, ale to Skylieth předtím také. Zeptala jsem se Coedyho, jestli by se nechtěl jít osvěžit do řeky a pak by mi mohl ukázat hranice lesa. Než mi ale stačil odpovědět, začaly na naše kožichy dopadat dešťové kapky. Pohlédla jsem překvapeně na oblohu. Ještě před chvílí byla jako vymetená a bylo nesnesitelné horko. Teď byla potemnělá a vypadalo to na pořádný slejvák. A možná i bouřku. Indil řekla, že by se radši šla schovat do úkrytu a kdo jde s ní, nechce tam jen tak vtrhnout. Napadlo mě, že ji nejspíš Atray přijal do smečky zrovna ve chvíli, kde jsme s Coedym byli ve skále, takže ještě neměla příležitost se tam podívat. Coedy poznamenal, že nejspíš nebudeme muset chodit k řece. K poznámce Indil dodal, že v úkrytu zřejmě také skončímě a podíval se na mě. Přikývla jsem. Než jsme se ale rozhodli vejít, přiblížil se k naší trojici statný tříbarevný vlk. Byl nejspíše v mém věku. Zamračila jsem se. Když přišel k nám, pozdravil a představil se jako Radnayden, beta smečky. Coedy představil sebe a pak mě. Radnayden poté zamumlal mé jméno a zdálo se, že přemýšlí o tom, jestli se známe. Chvíli jsem ho nechala, jestli si vzpomene. Nakonec se zeptal, jestli jsem vyrůstala nedaleko. "Ano, vlastně jsem sousedka přes řeku. Pocházím z Borůvkového lesa. Pamatuji si, že jsi tam kdysi dávno byl, tenkrát zraněný, ale moc už si z té doby nepamatuji, byli jsme ještě poměrně malí. Byla tam krátce i Freya," řekla jsem a usmála se na něj. Pak jsem se podívala na vlčici, která Radnyho doprovázela. Měla zajímavé zrzavé zbarvení, které jsem často nevídala. Že by také nová členka? Nebo jen návštěvnice? Pomyslela jsem si, ale nechala jsem to na ní, případně Radnym, aby nám objasnili její totožnost a důvod, proč je tu.
Coedy měl problém s vyslovením Radnyho jména a zeptal se, jestli nemá nějakou jednodušší variantu. Přátelsky mu řekl, že neoficiálně je Radon nebo Radny, ale je zvyklý na všechny možné zkomoleniny, takže nejspíše by si zvykl i na nějakou od Coedyho. Zazubila jsem se. "Je to skoro jako jazykolam, ale určitě jsou tu vlci se složitějšími jmény." Řekla jsem. Radny ještě zmínil něco o úkrytu, ale to spíš patřilo Indil. "My s Coedym jsme si už svoji ložnici vybrali," řekla jsem. "Tvůj otec nám Skálu ukázal krátce před tvým příchodem,"
Znovu jsem pohlédla k obloze. Foukal poměrně silný vítr a déšť začínal nabírat na intenzitě. Jedna kapka mi dopadla přímo do oka. "Au," zavrčela jsem a sklonila hlavu, abych si tlapkou oko přetřela. Chvilku mě štípalo, ale když jsem zatřepala hlavou, hned to bylo lepší. Radny dodal, že zastává post ochranáře, takže má na starosti také bezpečnost. "Myslím, že je naše bezpečnost a také celého lesa v dobrých tlapkách," zalichotila jsem mu s mírným úsměvem. Takže zdejšími betami jsou sourozenci... Zajímavé, většinou to byli vlci v páru, zapřemýšlela jsem. Nejspíš to nebylo nic výjimečného, i když jsem se s tím dosud nesetkala. Na jazyku mě svědila otázka, co bylo důvodem rozpuštění Smrkové smečky, byť jen dočasného, a co se stalo s Atrayovou partnerkou, ale radši jsem byla zticha. Možná to byla nepříjemná záležitost, o které by se se mnou nechtěli bavit a možná bych se jich dokonce mohla dotknout, byť neúmyslně. Snad když by chtěli, tak nám o tom něco povědí sami...
"Tak asi přeci jen zalezeme do úkrytu, co?" Přerušila jsem své úvahy a pohlédla na Coedyho s Indil.

souhlasím s Hotaru, jsem ráda za to, co máme a nerada bych, aby došlo na další přesouvání nebo mazání, už si myslím, že toho ta hra zažila dost :)

Bratránek uznal, že budu muset se Skylieth umět vycházet, když jsme teď v jedné smečce. Usmála jsem se na něj. Na moji poznámku, aby jí neříkal nic o tom, co si o ní myslím, mi neodpověděl, ale brala jsem to tak, že to neudělá. No a jak už jsem si usmyslela... I kdyby ano, tak se svět nezboří. Holt dosud jsem s většinou vlků vycházela po dobrém. Já uměla vyjít s každým, ale že někdo nevyšel se mnou, to už byl jeho problém. Samozřejmě se nepočítá Stella nebo Alicien, které jsem štvala jako malá a proto ke mně pak byly rezervované. I když... Kdo ví, jaký bychom měly nakonec vztah. Ale našla jsem si cestu i k zvláštní Weri, tak možná bych to zvládla i s jinými... Kdo ví.
Když jsem se zmínila o tom, že by Coffin měl Kesselovi vrátit přívěšek, že ačkoliv mu ho dal nejspíše dobrovolně, tak by ho jistě chtěl mít zpátky. Bratránek se na mě zadíval s šibalským úsměvem a zeptal se, jestli vážně myslím, že to bylo dobrovolně. Musela jsem se usmát. Tehdy, když jsem se ho ptala, tak mi neodpověděl, jak k němu přišel, takže jsem nevěděla, jak to bylo. Pak se ke mně přitulil s tím, že když potká někoho z mé rodiny, tak bude pozdravovat. "Opatruj se," olízla jsem mu tvář a dívala se, jak se rozběhl k Atrayovi, nejspíš, aby mu pověděl, že konečně opouští smečku.
Pomalu jsem se vydala směrem k Atrayovi, v jehož společnosti byla cizí vlčice, nejspíše členka smečky, takže bylo načase, abych se představila. Coedy mi přišel naproti a přejel mi čenichem v srsti. Řekl, že je Coffin neposedný jako pytel blech. Usmála jsem se a dívala se směrem, kterým kropenatý vlček odcházel. Pak mi přetlumočil, co řekl Atrayovi. Zasmála jsem se nahlas. "Docela mě překvapilo, že je takhle hravý, naposledy jsem ho tak zažila, když byl ještě malý," řekla jsem. Jestlipak bych zvládla takovou neposednou bandu svých vlastních dětí? Zamyslela jsem se, ale jen na okamžik. Došla jsem k Atrayovi a neznámé vlčici. "Ahoj, já jsem Aranel," představila jsem se, mírně se usmála a zavrtěla ocasem. Vypadá to tu na babinec, napadlo mě. O své slovo se opět hlásil nový den a pořád bylo odporně teplo, navzdory brzkým hodinám. "Co kdybychom se šli osvěžit do řeky?" zeptala jsem se Coedyho. "Pak bys mi mohl ukázat hranice, abych věděla, které území patří naší smečce," dodala jsem. Naší smečce... To zní hezky... I když... Musím si pořád zvykat, že Borůvková smečka už není a za svou jsem teď přijala Smrkovou. Nebo lépe řečeno, Smrková smečka přijala mě...

Zarazilo mě, když bratránek chtěl vědět, proč chci poslat Skylieth do horoucích pekel. Dívala jsem se na něj. Řekl mi, že neví, jak to ví, ale že to bylo tak trochu jasné, protože jsem se na ni dívala tak nějak jinak. "No, tipnul jsi to správně. Ale neříkej jí to. Budu se s ní muset naučit vycházet nebo ji aspoň tolerovat, když teď patříme do stejné smečky," řekla jsem. Doufala jsem, že Coffin nic neprozradí, nicméně, i kdyby Skylieth věděla, co si o ní myslím, svět se nezboří. I když jsem byla zastánce toho, že bych neměla odsuzovat někoho, koho pořádně neznám, ta vlčice neudělala moc dobrý dojem. Snad nebude dělat problémy nebo naschvály, pomyslela jsem si. Napadlo mě, že to asi také není moc jednoduché, přijmout do smečky úplně cizí vlky, o kterých nikdo nic neví nebo neví, co se o nich povídá. Na druhou stranu ho můžou kdykoliv vyhodit...
Když jsme doblbli a uzavřeli to naše hašteření, Coffin se o mě opřel a odpočíval. Přivolala jsem mírný vánek, aby nás ochladil. Coffin ale za krátkou chvíli zívnul a řekl, že nemůže spát. "Vadí ti ten vánek?" Zeptala jsem se. Než stačil odpovědět, vůlí jsem vítr zase nechala, aby ustal. Pohlédla jsem znovu na oblohu. Už padla noc. Nebe bylo jasné, plné hvězd. Teplo ale nebylo o nic menší. Zamračila jsem se. Horké počasí jsem neměla moc v lásce, i když naštěstí jsem neměla extra huňatý kožich, abych se vyloženě vařila. Ale velké horko bylo určitě nám všem.
Coffin znovu promluvil. Ačkoliv nerad, bude muset jít. Musí vrátit Kesselovi přívěšek a také chce najít rodiče. Chápavě jsem přikývla. "Určitě bys měl přívěšek vrátit, Kessel určitě bude rád, že ho má zpátky. I když ti ho asi dal dobrovolně," řekla jsem. "Jestli se potkáš s rodiči, tak je ode mě pozdravuj. No, spíš asi Storma, a pokud bude s Taillou, tak i ji. Tvoje máma mě nikdy neměla v oblibě, takže asi ji nějaké moje pozdravy nebudou zajímat." Pousmála jsem se a protáhla si přední nohy. Zvedla jsem se a oklepala se. Coffin ještě dodal, že když zjistí něco zajímavého, tak mi to hned přijde říct. S úsměvem do mě drcnul. Zazubila jsem se na něj. "No, nemusíš být slepičí prdelka a běhat za mnou s každou maličkostí. Bude stačit, když přijdeš za nějaký čas, až nasbíráš více novinek. Tím nechci říct, že by mi vadila tvoje přítomnost, ale přeci jen... Atray je velkorysý a moc milý, vážím si ho za to, že ti dovolil tady být tak dlouho, i když se to naše setkání akorát krylo s tím, že se právě obnovila zdejší smečka a my se do ní přidali a nevěděli jsme to ani jeden. Ale dávno tě už mohl vyprovodit. Ale třeba se potkáme někde na toulkách po okolí," dodala jsem. No... asi bych se možná mohla vydat na průzkum a zkusit najít matku. Aby věděla, že jsem zdravá a v pořádku. Pokud ji to vůbec bude zajímat... Ale netuším, kde bych ji měla hledat, přemýšlela jsem v duchu a tiše si povzdychla. Kdyby tak existovalo něco nebo někdo, kdo by nám řekl, kde koho hledat. Třeba nějaká kouzelná studánka. To by asi bylo všechno moc snadné. Ale aspoň bych věděla, jestli jsou moji sourozenci živí a zdraví. Jak se má matka. Co otec, jestli je ještě naživu... A také Coedy by zjistil, co je s jeho smečkou... ponořila jsem se do myšlenek.

Coffin se zřejmě rozhodl že si z mého ucha udělá nějakou dobrou cucavou svačinku. Že mi jen tak žužlal můj slech, mi až tak nevadilo, ale když začal slintat, trošku jsem se polekala, jestli náhodou si nepředstavuje, že žužlá ucho nějakého losa, na kterého má chuť a za chvíli ho sní. Naštěstí se má teorie nepotrvdila, protože toho po čase nechal.
Když jsem ho pak povalila na záda, vůbec nevypadal spokojeně. Dokonce se mu to vůbec nelíbilo. Já jsem měla pro změnu škodolibou radost. Mohla jsem mu tak ukázat, že jsem silná a můžu mít nad ním nějakou převahu. Ovšem, až vyroste a zesílí ještě víc, tak ho asi jen tak silou nepřepereš, pomyslela jsem si. Coffin si samozřejmě nenechal líbit, že jsem ho kousala do krku a ucha, takže se mi zaklousl do nohy. Ne nijak drasticky, za to však vytrvale držel. Ještě chvíli a začal by mi snad sát krev jako klíště, uchechtla jsem se. Pak mě ale překvapil, když jsem se ho zeptala jestli si myslel, že nad ním nemůžu vyhrát. Chtěl vědět, proč chci poslat Skylieth do horoucích pekel. Zaraženě jsem se na něj podívala. "Cože? Jak jsi na to přišel?" Dělala jsem nechápavou. To má magii myšlenek a sledoval, co si o té vlčici myslím, ale dělal, jakoby nic? Nebo jsem to snad řekla nahlas?? Polekala jsem se. Pak mě ale napadlo, že kdybych to řekla nahlas, asi by po mně ta "milá" vlčice skočila, až bych byla samá blecha. Pokud by mě slyšela...
Slezla jsem z Coffina, ale položenou tlapkou na jeho hrudi jsem mu dala najevo, že mám stále převahu. Bratránek se však začal kroutit a vydával podivné syčivé zvuky. "Transformuješ se na hada? Nebo ti uchází vzduch?" Zakřenila jsem se na něj. Pak se přetočil na břicho a vysmekl se mi. Oklepal se a vyskočil. Už jsem se lekla, že na mě zase skočí a udělá si ze mě matraci, ale nakonec si to přeci jen rozmyslel. Posadil se vedle mě a prohlížel si naše packy. Moji útlou bílou a svou mohutnější černou. Také jsem se chvíli na ně dívala. Se zívnutím pak bratránek prohlásil, že vyhrál. "To ani nebyla žádná honička, ale spíš přepadovka a valchovaná," řekla jsem a lehce ho zatahala za ucho. Evidentně byl hodně unavený, protože jak se o mě opíral, začal usínat. Usmála jsem se a olízla mu tvář. "Jen se pěkně prospi, ty třeštiprdlo," zašeptala jsem mu do ouška. Zůstala jsem klidně sedět, aby měl pohodlnou opěru, i když jsem počítala s tím, že dříve nebo později sklouzne a bude spát v leže.
Přitom jsem se konečně mohla věnovat svému okolí. Vyhledala jsem očima Coedyho, který stál stále poblíž Atraye a vlčice, kterou jsem neznala, ale zbarvením mi mírně připomínala matčinu sestru a Coffinovu matku Stellu. Také jsem cítila dva pachy, ještě poměrně silně, ale bylo zřejmé, že se ti dva přemístili. Ani jeden jsem neznala dost dobře, abych dokázala určit, komu patří. No, možná bude jeden z nich ten Atrayův syn a ten druhý... Třeba další člen smečky, přemýšlela jsem.
Jak jsem byla v klidu, také jsem si mohla uvědomit, že je velké horko. Zvedla jsem hlavu. Slunce se sice pomalu sklánělo za obzor, ale ani trošku nebylo chladněji. Dokonce ani ve stínu ne. Začala jsem dýchat tlamou a olízla si horký čenich. Zavřela jsem oči a přivolala lehký osvěžující vánek, který si lehce pohrával s mou a Coffinovou srstí. Nebylo to žádné terno, nicméně na zpříjemnění to stačilo. Jestli bude takhle horko i zítra, možná bychom se měli jít zchladit do řeky, napadlo mě. A také si musím s Coffinem promluvit, co teď bude dělat. Jestli odejde a přidá se do nějaké smečky, nebo se pokusí vyhledat rodiče či zůstane tulákem... S mladým bratránkem mi bylo fajn. Uvědomila jsem si, že už jsem si ani nevybavovala, kdy jsme takhle blbli s Coedym... Nebo tedy obdobně. Na takové divoké úrovni naše hry nikdy nebyly. Byli mi jasné, že pokud odejde, bude mi po něm smutno, vlastně je jediný z těch vlčat, která se narodila po mě a mých sourozencích, se kterými jsem víceméně v kontaktu.

Jak jsem se tak rozhlížela a přemýšlela, kde by mohl Coffin být, něco na mě těžce dopadlo a udělali jsme několik kotoulů a přemetů. Jakmile jsem se vzpamatovala a byla schopna chodit, aniž bych se bála, že vyzvracím nedávno snědeného zajíce, šla jsem k bratránkovi, abych mu vynadala. Jenže on se nehýbal! A ani nedýchal! Pěkně mě vyděsil. Šťouchala jsem do něj, a pak jsem se rozhlédla, kdo by mi s ním mohl pomoct. Náhla jsem uslyšela výkřik. Otočila jsem se a spatřila, jak se Coffin otočil a chtěl po mě skočit. To mu moc nevyšlo, zašermoval tlapkama a rozplácl se na zemi. Ale místo toho, abych chvilku zůstal ležet, hned zase vyskočil a skočil ke mně. Objal mě kolem krku a divoce mě začal olizovat jazykem. Byla jsem tak překvapená, že jsem se nezmohla ani na protest ani na to, abych se mu vymanila a chránila si srst, o které jsem si v tu chvíli myslela, že mi ji sedře a zůstane mi tam jen lysá kůže.
Konečně toho měl asi dost, nebo usoudil, že by to už mohlo stačit a pustil mě. Oslovil mě jménem, ale než jsem se stačila zeptat, co se děje, strčil do mě z boku a spadl na mě. Následně udělal kotoul, aby se ocitl za mými zády, položil si na mě tlapky a začal mi žužlat ucho. Prudce jsem oddychovala. Teda, to je záhul! A to jsem si myslela, že bych mohla být mámou. Ale kdyby mě takhle mordovala čtyři vlčata? Nebo i pět? Pomyslela jsem si. I když... Je asi rozdíl, atak malých vlčat a jednoho dospělého, i když dosud ne příliš vysokého a mohutného, vlka, je trošku jiný. "Coffine, ty jsi jak z divokých vajec," vydechla jsem, ale nechala ho, aby mi dál žužlal ucho. Lehce jsem ho švihla ocasem. Po chvíli jsem se prudce zvedla, "vysypala" bratránka ze svého těla a skočila po něm, aby byl tentokrát on pode mnou. Stoupla jsem si nad něj, aby se nemohl zvednout. "Ty myslíš, že tě nepřeperu?" Zavrčela jsem na něj hravě a v očích mi zajiskřilo. Párkrát jsem ho jemně kousla pod krkem a káravě ho zatahala za ucho. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Škoda, že je takové sucho, byla by sranda ho vyválet v blátě, pomyslela jsem si a tomu nápadu se zazubila. Sedla jsem si vedle Coffina a než si mohl stoupnout na nohy, dala jsem mu tlapku na hrudník, abych ukázala, že i tak mám nad ním nadvládu.

//úkryt

Hodila jsem za hlavu Skylieth a její způsoby, názory a poznámky a raději vyběhla ven za Coffinem, který měl náladu si hrát. Vyběhla jsem před úkryt a zarazila se. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale bratránka nebylo nikde vidět. Ani slyšet. Kam se poděl tak rychle? Zamračila jsem se. Ovládá snad magii neviditelnosti a zmizel mi, aby mě pak neviditelný škádlil? Přemýšlela jsem. Mladého vlčka sice nebylo vidět ani slyšet, ale byl cítit jeho pach, takže musel být velmi blízko.
Zahlédla jsem Coedyho, jak šel k Atrayovi a nějakému dalšímu vlkovi. Měla bych se pak jít také seznámit, pokud je to nový člen smečky, pomyslela jsem si. Momentálně mi nevadilo, že poznám nové vlky, už dlouho jsem nepotkala někoho cizího. A doufala jsem, že to nebude taková "příjemná" společnost, jako je Skylieth. Teď ale bylo důležitější najít Coffina a vrátit mu babu. Než jsem se nadála, něco mi ztěžka žuchlo na záda, až jsem vyhekla a nohy se mi podlomily. Následovala série kotoulů, přemetů a jánevímčehoještě. Konečně se vše přestalo točit a já zůstala ležet na zemi. Hrozně se mi motala hlava, až jsem tiše zakňučela. Zavřela jsem oči a zůstala chvíli v klidu, abych se nepozvracela, až vstanu. Také jsem si docela nabila čumák, ale to mě netrápilo tolik, jako motání hlavy. Když se vše konečně přestalo kolem mě točit, pomalu jsem otevřela oči, zvedla hlavu a oklepala se. Pak jsem se podívala po tom, kdo měl na svědomí tenhle cirkus. No jistě! To jsem si mohla myslet! Ušklíbla jsem se, když jsem si všimla, že kus ode mě leží Coffin. Zvedla jsem se a pajdala k němu. "Teda, Coffine, co jsi jedl? Jsi těžký jako skála!" Řekla jsem mu, ale nereagoval. Bez hnutí ležel. "Coffe?" Šťouchla jsem do něj čenichem. Zůstával stále nehybný. Dokonce ani hrudník, který by naznačoval nádechy, se nehýbal. "Halooo! Coffine!" Zavolala jsem na něj a poplašeně do něj znovu strčila. Ohlédla jsem se plna starostí kolem sebe, kdo by mi s ním mohl pomoct.

Seděla jsem na stejném místě, protahovala si záda a přitom měla jedno ucho stočené směrem k východu z úkrytu. Zřejmě již bouřka přešla, jinak by se Coedy vrátil.
Když se k nám přiblížil Coffin, postřehla jsem změnu ve Skyliethině chování a také mírně zavrčela. Mladý vlček si z toho zřejmě nic nedělal, nejspíš ani nepostřehl, že ho vlčice varovala, aby se nepřibližoval. Nicméně stejně šel ke mně, takže mu to bylo asi tak jako tak jedno. Zeptal se mě, jestli už mi řekl, že mi ten přívěšek sluší. Usmála jsem se na něj. "Neřekl, ale děkuji," mrkla jsem na něj a zavrtěla ocasem.
Skylieth se mě ptala, jestli znám Storma, což jsem jí potvrdila. Zřejmě jí na odpovědi moc nezáleželo. Pak líně prohlásila, že ho potkala... a že ho tak trochu zakousla. Kousla jsem se do jazyka, abych neřvala smíchy na celý Smrkový les, ale přesto mi neuniklo malé vyprsknutí. I Coffin se tomu smál. Skylieth samozřejmě dodala, že to byl jen vtip. Jistě, taková nanicovatá vlčice s jazykem ostrým jako břitva by sotva ublížila vlkovi, který byl dlouhá léta betou a také tomu odpovídá jeho stavba těla a jeho schopnosti. Jsi směšná, pomyslela jsem si v duchu. Skyl se rozhlédla kolem sebe a zívla, načež se zvedla a oznámila, že si jde ven pročistit hlavu. Popadla zbytek své kořisti a vytratila se. "Jdi si kam chceš," zabrblala jsem směrem k jejím zádům. Třeba do horoucích pekel, dodala jsem v duchu.
Nenechala jsem si jí však zkazit náladu. Také jsem se zvedla a důkladně se protáhla, načež jsem vydala se směrem ven. Cestou jsem míjela Coffina, který mě kousl do ocasu, drcnul do mě a prohlásil, že mám babu. Na to se smíchem vystřelil vstříc Smrkovému lesu. Překvapeně jsem na něj zírala. Vůbec jsem si nepamatovala, kdy naposledy byl takový hravý. Snad když byl ještě malé vlče, později už byl přeci jen starší a snažil se tak i vystupovat. "No počkej!" Vyhrkla jsem a rozběhla se za ním.

//Erinyjský les

Skylieth zřejmě měla jiný názor na lov členů smečky. O tom jsem zase nikdy neslyšela já, aby někdo byl odkázaný jen sám na sebe, přece jen, když je součástí smečky, všichni táhnou za jeden provaz. Pohodila jsem hlavou a zamračila se. Nehodlala jsem se s ní dohadovat. Pokud to zkrátka nevadilo Atrayovi, že loví jen tak sama pro sebe, tak jsem nehodlala protestovat. Což jsem řekla i nahlas, ale mému názoru se zasmála. Zachovala jsem klid, i když mě ta vlčice z neznámého důvodu vytáčela do vrtule. Přišla mi arogantní. Nesympatická. Nicméně každý jsme nějaký a já jsem to musela respektovat.
Pak se zeptala, jestli znám Storma. Coffin se probral a od svého místa na kraji úkrytu pípnul, že je to jeho otec. "Ano, znám. Storm byl betou v Borůvkové smečce," odpověděla jsem jí na otázku. Pozorovala jsem ji chladným, ale klidným pohledem. Posadila jsem se a natáhla nohy dál před sebe, abych se trošku protáhla v zádech. Všimla jsem si, že zadumaně pozoruje můj přívěšek.
Coedy se nepletl do debaty, jen mi oznámil, že bude venku. Přikývla jsem. "Půjdu také, je třeba se seznámit s novým členem smečky a pozdravit Atrayova syna," dodala jsem, ale spíš tak pro sebe. Po krátké chvilce jsem slyšela Coffa, jak hlasitě řve mé jméno. Přitiskla jsem uši k hlavě, tak pronikavě a nečekaně zavyl, až to v první chvíli zatahalo za uši. Zaslechla jsem krátce na to Coedyho uklidňující melodický hlas, nejspíše mu říkal, že jsem se nikam neztratila a jsem tady se Skylieth. Znovu jsem se zadívala na vlčici, která seděla přede mnou, jestli mi sama nějak vysvětlí, proč se na Storma ptá.

Jsme členy smečky, máme "rodinu", máme úkryt a hlavně jeden druhého. Co víc si přát? Snad jen, abychom s ostatními členy smečky vycházeli dobře a byli jsme přáteli. A když už ne, tak aspoň ať se respektujeme, pomyslela jsem si radostně, když jsem si prohlížela výklenek, který Coedy vybral. Odsouhlasila jsem, že se mi líbí a tak Coedy nahlas prohlásil, že bude ode dneška náš. Coffin zamumlal něco v tom smyslu, že je to docela pěkné. Zazubila jsem se na něj.
Když se Atray omluvil a šel ven přivítat svého navrátivšího syna a podívat se, kdo cizí přišel, já jsem šla ke Skylieth, protože jsem se musela zeptat na to, co mi vrtalo hlavou. Nelíbilo se mi, že na mě zavrčela, ještě než začala mluvit, ale nenechala jsem se vytočit. Nechtěla jsem se řítit do konfliktu a když se ptám na něco, co mě zajímá, ještě to neznamená, že je to špatně, no ne? Řekla mi, že je zastánce toho, že pokud někdo něco chce, tak si to uloví sám. Že jí to přišlo moc vtíravé. A sotva se přidá, sežrala by dva zajíce. Ušklíbla jsem se. Dalo se chápat, že je soběstačná. Nechce být na nikom závislá. To ostatně nikdo, ale když někdo chce, může si ulovit zajíce, pokud chce něco lepšího, může se přece domluvit s dalšími vlky a pokud to alfa dovolí, pokud se nebude účastnit lovu, může se přece ulovit něco většího a lepšího. Společnými silami. Následně dodala, že když má vlk hlad, tak je rád i za mrtvé mládě. A je jedno, jestli je to dospělý jedinec nebo ne. A že nebyl nikdo, kdo by jí v tu chvíli pomohl, ačkoliv mnohem raději loví sama, nebylo by možné, aby jí někdo pomohl, když jsme byli lovit zajíce. Popostrčila ke mně kus masa a vybídla mě, abych ochutnala a porovnala s tím chuť zajíce. Zamračila jsem se na ni. "Já vím, jak chutná los," řekla jsem vyrovnaným hlasem. I když je to už dlouho, co jsem ho jedla. "Dá se chápat, že chceš být soběstačná, ovšem... O lovu vysoké přece rozhoduje lovec smečky nebo výše postavený jedinec. Aspoň tak to bylo v mé rodné smečce. Kappa sice mohla navrhnout lov, ale schválit to musel někdo nad ní. Nepamatuji si, že by šla někdy lovit jen skupina kapp, ale to je teď jedno. Zkrátka... Když jsme byli lovit, asi měla Freya důvod, proč jsme nalovili deset zajíců a ne jen pět. Nebudu se s tebou o ničem dohadovat. Jen jsem se zeptala na to, co mě zajímalo. Toť vše." Dodala jsem, lhostejně si ji změřila pohledem a několikrát švihla ocasem. "Pokud s tím nemá problém alfa, tak já také ne," dodala jsem.

Rozhlíželi jsme se po skále. Moc se mi tu líbilo. Líbilo se mi i to, že tu jsou všichni pohromadě, takže mají k sobě svým způsobem blízko, nicméně asi se bude stávat jen výjimečně, že se nás tu sejde víc najednou, každý ve své ložnici, a budeme si moct případně popovídat. Nebo jen vnímat přítomnost ostatních vlků, vědět, že nejsme sami. No, to ani nemůžeme být sami, když jsme teď členy smečky, pomyslela jsem si a kolem srdce se mi rozlil příjemný pocit. Měli jsme ještě co zjišťovat, nejen o ostatních členech, ale i o našich nadřízených vlcích.
Coedy se také rozhlížel, ze začátku se moc nadšeně nevyjádřil, že nechám výběr našeho hnízdečka na něm. Možná si jen nevěřil. Byla jsem si však jistá, že v některé z místností najde něco jiného, co je od ostatních odlišné. A i kdyby ne... Chtěla jsem, aby měl také v něčem slovo on. Sice jsme byli rovnocenní partneři, nicméně mohlo by to působit, že o tomhle rozhoduji jen já. Ostatně, byla jsem to já, kdo první promluvil o tom, že bych se chtěla přidat do smečky, i když Coedy nebyl proti a uvažoval nad tím.
Nakonec vybral. Šla jsem se podívat. Řekl, že vypadá velký a určitě se sem vejdou dva vlci. "Ano, to máš pravdu," řekla jsem s úsměvem a vešla dovnitř. Bylo to útulné, suché a teplé a příjemně voňavé místo. My dva se tu pohodlně vejdeme. Jen Coffin by se k nám asi nenaskládal, nicméně přespávat tu s námi stejně nebude. Zatím jsme uvnitř jen kvůli dešti. Třeba se taky potom vymáčkne, že by se chtěl k nám přidat, pomyslela jsem si a zase vyšla před právě vybranou ložnici.
Překvapeně jsem zírala na Skylieth, která si sem dotáhla losí mládě a spokojeně se ládovala. Také nabídla kus Atrayovi. On na to nic neříkal, takže jsem to brala tak, že se nic zvláštního neděje. Řekla, že je také fajn si jen tak zalovit. Mohla se přece ozvat a jít na lov se mnou a Freyou a Coffem, ale... Zajíce si nakonec přece ani nevzala, že by pro ni byly naše úlovky póvl? Ušklíbla jsem se. Myslela jsem si, že jsme nalovili pro všechny členy smečky, nicméně Skyl asi chtěla dokázat, že je soběstačná a nemusíme ji krmit.
Rozhlédla se kolem sebe a spíš pro sebe oznámila, zda tu všichni spí a že tu snad nikdo nemůže mít soukromí. Nechápala jsem, co tím myslí. Zdejší místnosti jí nepřijdou dost dobré pro soukromí? Atray řekl, že do výklenku jí nikdo nepoleze, takže soukromí mít bude, nicméně pokud chce, může si zařídit samotný úkryt poblíž skály. Naklonila jsem hlavu na stranu a odfrkla si. Madam samotářka? No, dá se chápat, že asi hned po přijetí do smečky není důvěřivá k cizím, jako já, ale tihle vlci, tedy aspoň Freya, kterou jsem trošku znala, a Atray, nepůsobí nesympaticky nebo tak. Ale to je její věc, pomyslela jsem si. Nedalo mi to, a přišla jsem k ní blíž. Atray se zrovna omluvil, že se vrátil jeho syn a venku je někdo cizí. Páni, že by další žadatel o místo zde? Pěkné... Sotva se Atray s dcerou vrátili, že se obnoví smečka, hned se to tu rozrůstá, pomyslela jsem si. Pak jsem se ale znovu věnovala Skylieth. Původně jsem se na to chtěla zeptat Atraye, jaký má na to názor, ale týkalo se to i jí. "Hmm, poslyš... asi je to tvoje věc, ale... Lovili jsme zajíce, tobě nepřijdou dost dobří? Chápu, že asi los je lepší, ale... trošku to zamrzí, když jsme si s tím dali práci. Každopádně neber to jako výčitku, jen mě to zajímá. Ale ještě jedna věc... Otec mě učil, že lovit mláďata není dobré. Je lepší je nechat dospět, aby byli pak potravou pro celou smečku... Evidentně jsou na to různé názory," řekla jsem a mírně se usmála. Nenapadlo by mě, že někdo by tohle mohl vidět jinak, i když... Skylieth asi prostě ulovila mládě sama pro sebe, případně pro druhého vlka, se kterým se podělila. Nemusela mít tedy zájem o to, aby nechala to mládě dospět. "Asi i mláďata vysoké nemusí lovit celá smečka," dodala jsem spíš sama pro sebe. Bylo to pro mě něco nového. Byla jsem zvyklá, že většího lovu se účastní více členů smečky, aby pak bylo dost potravy. Ještě jsem se prostě nesetkala s tím, že by si lose ulovil někdo sám pro sebe.