Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V hlavě mi ještě zněla Scaritina slova, že mou matku bohužel nezná, ale kdyby ji potkala, tak jí řekne, že ji hledám. To by sice bylo dobré, nicméně pokud by ji poslala za mnou třeba sem, tak už bych tu dávno nemusela být. Stejně jsem nabyla dojmu, že by mě asi nevyhledávala jen tak, aby mě viděla a usnadnila mi hledání. Jestlipak si na nás ještě někdy vzpomene, pomyslela jsem si zákeřně. Nemohla jsem přeci vědět, na co matka myslí. Jestli vůbec má čas vzpomínat na dobu, kdy byla Alfou, partnerkou a matkou. Třeba prostě její život jde dál. Ostatně, na co by na nás pořád myslela, její potomci jsou dospělí a žijí si své vlastní životy. Asi je běžné, že se potomci s rodiči už často nevídají, pokud se jejich cesty rozešly. Ať už z důvodu rozpadu smečky nebo dobrovolného odchodu mladých.
Zavrtěla jsem hlavou. Měla jsem se věnovat Castorovi, ne dumat nad tím, co by kdyby a jestli má vůbec matka čas vzpomínat na svoji minulost. Znovu jsem se tedy zadívala do očí svému společníkovi. Nemohla jsem než souhlasit s jeho připomínkou, že v dnešním světě je zdvořilost poměrně vzácná, ale pokud nechci, aby mi někdo přál něco zlé, nemám to dělat ani já. Pozitivní přístup občas zmůže hodně. Přikývla jsem. “Já se k ostatním vlkům také chovám slušně. Je pár vlastností, které na vlcích nesnáším a nemám ráda, když to někdo dělá, jako jsou pomluvy, podrazy a podobné ohavnosti. Naštěstí jsem doposud narazila na vesměs samé slušné vlky… Možná mám jen štěstí na společnost.“ Řekla jsem a zachmuřila se, protože jsem si vzpomněla na tu novou dvojici vlků, kteří se stali členy Erinyjské smečky. Docela dost mě překvapilo, jak se Weriosasa změnila. Když jsem byla malá, pamatovala jsem si ji úplně jinak. Nebyla vyloženě extra přátelská nebo tak, ale určitě nebyla takhle hubatá a falešná. Toho druhého vlka, Takkiho, jsem neznala už vůbec. Sice jsem se řídila zásadou, že nemám dát na první dojem, ale někdy to nebylo tak jednoduché. A on zrovna moc dobrý dojem neudělal. Ani Weri…
Castor byl asi také rád, že stojím o jeho přítomnost, když přátelsky zavrtěl ocasem a dodal, že společnost zpříjemní chmurné zimní dny. “Ano, s tím rozhodně souhlasím,“ přitakala jsem s úsměvem. “A ve dvou se nám bude cestovat lépe,“ dodala jsem k tomu. Jelikož jsem neznala zdejší okolí a nevěděla, kterým směrem se vydat, zařadila jsem se vedle Castorova boku a zeptala se ho, jestli mu Scarita řekla, kde ta vyhlídka je. Prý byla tak laskavá a pomohla mu ji najít. Následně se rozklusal vpřed. Ochotně jsem ho následovala. Nezvolil nikterak přehnané tempo. Bylo akorát k tomu, abychom se začali pořádně hýbat, protože už začínalo vážně být chladno. Naštěstí můj kožich byl stavěný tak akorát, že mi v zimě nebyla velká zima, pokud neklesaly teploty hodně dolů, nicméně polštářky na tlapkách ten chlad sněhu moc dobře pociťovaly. Nedávala jsem však nic najevo, byla jsem přesvědčená, že brzy přestanou zábst, jen stačí počkat, až si zvyknou na to, že se zase po roce pohybují po sněhu. Terén postupně stoupal. Dávala jsem pozor, abych nikde neuklouzla. Asi by nebylo dobré spadnout z velké výšky, v lepším případě bych měla polámané všechny kosti v těle. Pohlédla jsem na Castora, jak na mě galantně čeká a starostlivě mě pozoruje. Úsměvem jsem mu naznačila, že zatím je všechno v nejlepším pořádku. “Jsem zvědavá, co všechno bude z vrcholku vidět,“ řekla jsem a ohlédla se. Ještě jsme měli kousek cesty před sebou.

Jak se mi ta Castorova nabídka rozložila v hlavě, došla jsem k závěru, že to prostě nebude špatný nápad. Jevil se jako milý společník a třeba bychom si mohli rozumět. To ale jsem ještě musela počkat, až se trošku lépe poznáme. Z přemýšlení mě vyrušil jeho hlas, když se zmínil, že zdvořilost je drahocenná samozřejmost. "No, tím bych si nebyla tak jistá, převelice zdvořilého vlka, jako vy, jsem ještě snad nepotkala," usmála jsem se na něj. Pak řekl, že stačí jedno slovo, pokud chci být sama. Zavrtěla jsem hlavou. Byla jsem rozhodnutá, že chci, aby mi dělal společnost.
Znovu jsem vzhlédla k nebi. Zdálo se, že teď v noci bude sněžit mnohem více, nicméně mezi stromy to nebylo tak hrozné jako kdybychom byli na otevřené louce nebo pláni. Castor se oklepal, na jeho kožichu se udělala za krátkou chvíli sněhová pokrývka. Na mém kožichu to vlastně ani nebylo pořádně vidět a ačkoliv jsem necítila, že bych tam měla nějaký nános sněhu nebo mě to nepříjemně studilo, nechala jsem to být.
Následně mi Castor vysvětlil, že chtěl zjistit, kam se odtud vydat a že někde nahoře je pěkný výhled na krajinu. "Nu, já jsem v téhle oblasti snad ještě nebyla. Nebo tedy neznám zdejší les a jeho okolí, takže ani sama nevím, kam bychom se mohli vydat. Jestli tedy vám Scarita řekla, kde se ta vyhlídka nachází, můžeme se tam vydat. Ale pomalu, pokud je tedy blízko, nahoru by asi bylo nebezpečné se škrábat po tmě, když nevíme, jaký bude terén," řekla jsem. Castor ještě dodal, že mu bude ctí mě doprovázet a mírně couvl. Po chvilce mi došlo, že asi chce, abych šla první, nicméně já jsem neměla tušení, kam by se měly naše další kroky ubírat, protože když jsem sem mířila, žádné vyhlídky jsem si nevšimla. Stoupla jsem si vedle něj, abychom šli pěkně vedle sebe. "Víte tedy, kam máme jít, nebo prostě vyjdeme z lesa a podíváme se, kde je vyhlídka?" Zeptala jsem se a usmála se.

Když jsem Castorovi řekla, že tedy umí dámě polichotit, Scarita s úsměvem přitakala. Měla dojem, že takoví vlci už snad vyhynuli. Přikývla jsem. Pak jsem mlčela, abych ty dva nechala pokračovat v debatě, kterou přerušil můj příchod. Vlastně jsem si až teď všimla, že před Castorem levitují kuličky vody. Zazubila jsem se. Zřejmě mu Scarit ukazovala, co umí se svou magií. No, taky bych měla zase trénovat, dlouho jsem to zanedbávala, napadlo mě.
Zmínila jsem se, že chci zkusit najít moji matku. Scarita mě musela zklamat, že mi nemůže pomoct, není si ani jistá, jestli ji vůbec zná. "Jmenuje se Hotaru. Bývalá alfa Borůvkové smečky," hlesla jsem automaticky a přitom koukala do blba směrem k listí. Pak jsem zatřásla hlavou a vzhlédla k nebi. Zase se pomalu začínalo stmívat. Kromě toho se poměrně dost ochladilo, ale to jsem díky konverzaci ani nevnímala. K zemi se snášely drobné sněhové vločky. Dostala jsem chuť si pohrát, a tak jsem přivolala slabší větřík, který rozfoukl listí kolem mě a také vločky, které se chtěly snést na moji hlavu. Zazubila jsem se. Jsi jako malá, napomenula jsem se v duchu, ale stejně jsem si z toho nic nedělala. Vlastně jsem snad ani nezkoušela s magií vzduchu si pohrávat s listím nebo sněhovými vločkami. Víc jsem toho dosud nesvedla, ale zatím to na menší trénink stačilo. Ani jsem nesledovala, jestli můj rozpustilý kousek zahlédli i Scarita s Castorem.
Vytrhl mě Scaritin hlas, kdy se začala rychle omlouvat, že si musí něco důležitého neodkladně zařídit. Popřála mi, abych našla svou matku a abych pozdravovala Coedyho. Potěšilo mě, že si pamatuje jeho jméno. Přikývla jsem a nenápadně nasála vzduch. Ucítila jsem poměrně nový pach, nedaleko nás, ale jeho majitele nebylo vidět. A pach mi navíc nebyl povědomý, takže jsem to nechala plavat. Zřejmě to byl někdo, koho Scarita zná a chce s ním být o samotě. "Měj se, Scarit, ráda jsem tě viděla," broukla jsem. Ještě než nám úplně zmizela z dohledu, pověděla Castorovi o nějaké vyhlídce. Pak jsem jen sledovala kamarádku, jak chvatným krokem mizí z našeho zorného pole. No... stejně už jsem chtěla jít. Podívala jsem se na Castora. Chvilku jsem na něj překvapeně koukala, než jsem si v hlavě srovnala, že mi nabízí doprovod při toulkách. Usmála jsem se a zavrtěla ocasem. "Bude mi ctí mít po boku takového ušlechtilého a vznešeného společníka," mrkla jsem na něj. Sice jsem se chtěla courat sama, ale... proč ne. S Castorem mi jistě bude veseleji a aspoň se poznáme lépe. Třeba z něj bude dobrý přítel, přemítala jsem v duchu. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Vlastně jsem v téhle oblasti snad nikdy nebyla, takže jsem si nebyla jistá, kam bych se měla vydat. "O jaké vyhlídce to Scarita mluvila? Mohli bychom se tam podívat spolu?" Zeptala jsem se Castora.

1. Skylieth
2. Weriosasa
3. Freya
4. Radnayden
5. Coeden
6. Hotaru
7. Storm
8. Tailla
9. Atray
10. Vločka

//pár dní nebudu přítomna, tak kdyžtak poprosím o trpělivost s mojí nedůležitou odpovědí, děkuji :)

Ačkoliv jsem se v první chvíli zamračila na Castora, protože jsem nevěděla, jak tu svou poznámku o tom, že jsem princezna, myslí, musela jsem se hned zase usmát. Udělala jsem dobře, že jsem nedala na tu první domněnku, totiž že si myslí, že jsem díky svému bílému kožichu namyšlená fiflena. Asi chudák neví, co si myslet, když se na něj jako na cizince mračím, pak se tvářím negativně a následně se usměji, pomyslím si. Nicméně nemohla jsem odolat úsměvu po jeho následující lichotce. Následně jsem zavrtěla ocasem. Nestávalo se mi často, že mi někdo lichotil, vlastně už jsem si ani nepamatovala, kdy naposledy to bylo. "Lichotit dámě umíte, jen co je pravda," zazubila jsem se na něj znovu. Pohlédla jsem na Scaritu a pověděla jí, co je u nás nového a proč jsem se vlastně vydala na cesty. Z nových vlků si nemám nic dělat, sama později uvidím, jak se osvědčili. Musela jsem jí dát za pravdu, všechno ukáže až čas. Samozřejmě jsem se také zajímala, jak se má ona. Přikývla jsem na její poznámku, že se blíží zima, takže bude muset sehnat nějaký úkryt. Vzpomněla jsem si, že měla také partnera. Ten ale zmizel beze stopy. Nejspíš nikoho jiného teď neměla. "To máš pravdu. Snad zima nebude tuhá a dlouhá. Já už se moc toulat nechtěla, protože jsem přeci jen spíše ten smečkový typ," dodala jsem a usmála se.
Pak znovu promluvil Castor, takže jsem mlčela. Zřejmě se bavili o magiích. Vzpomněla jsem si na sebe, když jsem byla malá. To bylo pro mě téma číslo jedna. Teď jsem sama pár magií ovládala, ale měla jsem ještě toho hodně před sebou. Dlouho jsem se nestavila u Smrti, aby mi pomohla zlepšit dovednosti. Nejdůležitější bylo, abych se zdokonalila na maximální úroveň ve své druhé magii, tedy vzduchu, kterou jsem si přála jako první z těch, co se dají u Smrti pořídit. Chtěla jsem tenkrát ovládat obě magie svých rodičů. Budu se u ní muset stavit. Ale ještě předtím bude třeba hledat kameny a... no... jak chceš hledat kytky, když se blíží zima, ty chytrá? Uvědomila jsem si. Jelikož jsem se ale nechystala za Madam mocnou hned, tak se hledání odložit na neurčito.
Probrala jsem se z přemýšlení, když se Scarita zeptala, kam mám teď namířeno. "Vlastně ani nevím. Jdu tam, kam mě nohy nesou. Teď jsem byla u Vlčího jezera a trochu si tam schrupla. Chtěla bych zkusit najít matku, dlouho jsem ji neviděla. Jenže nemám tušení, kde ji hledat, takže... Spíš to bude náhoda, když ji někde potkám," vysvětlila jsem Scaritě, jak je to s tím mým potulováním se. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli Scarita Hotaru zná, nebo jestli ji zná Castor. Kdyby ano, možná ji někdy potkali a věděli by, kde se momentálně zdržuje...

Byla jsem ráda, že jsem přeci jen potkala někoho známého, už jsem se začínala bát, že nepotkám nikoho, i když jsem na cestě byla teprve krátce. No a že to byla přítelkyně, kterou jsem dlouho neviděla, to mě potěšilo ještě víc. Také to, že i ona mě evidentně ráda viděla, když mě uvítala s rozhoupaným ocasem a úsměvem. Ulevilo se mi, když potvrdila mou domněnku, že tu žádná smečka není. Představila mi svého společníka jako Castora. Pozdravil mě a nazval "princeznou". Krátce jsem se zamračila, protože jsem nevěděla, jak to myslí. Jen doufám, že to není jako v případě Jenny, že si myslí, že díky bílému kožichu jsem namyšlená fiflena, pomyslím si, ale pak přeci jen potlačím mrzutost. Nesmím mu křivdit, třeba to myslel jako kompliment, napomenula jsem se a raději se usmála a znovu na něj kývla. "Ráda tě poznávám, Castore."
Scaritu zajímalo, jak se mám a co je u mě nového. "Nu... Mám se tak nějak všelijak. S Coedym jsme stále partnery, před pár měsíci jsme se přidali do Erinyjské smečky. Teď jsem ale odtud musela vypadnout, bylo tam v jednu chvíli příšerně převlkováno, navíc mi nebere hlava, proč Atray přijal ty dva vlky, které přijal, ale... To je jeho rozhodnutí a já ho respektuji. Tak jsem raději vyklidila pole a trošku si pročisťuji hlavu," vysvětlím jedním dechem, co je asi tak to nejdůležitější, co by měla vědět. Podívám se znovu na Castora. Snad mi to nebude mít za zlé, že jsem jim takhle vpadla do debaty, povzdychu si. "A co ty?" Věnuji svou pozornost Scaritě.

//Neprobádaný les

Byla jsem tak ponořená do svých myšlenek, že jsem ani nevnímala, kam jsem vstoupila teď. V první chvíli to byl prostě jen les. Ucítila jsem ale čerstvé pachy a proto jsem se na okamžik zarazila. Sakra, doufám, že jsem nevstoupila na území smečky, zanadávám si v duchu. Když jsem ale začenichala, nezdálo se mi, že je tu něčí domov. Vlastně, pachy jsem tu cítila dva. Jeden byl úplně cizí, ten druhý povědomější. Ale dlouho jsem ho necítila. Není to... Scarita? Přiřadím s úsměvem pach své dávné přítelkyni. Sice se mi zdálo, že ti dva jsou tu asi spolu, nicméně jsem se rozhodla, že je na okamžik vyruším. Slušelo by se, abych svou přítelkyni pozdravila a trošku si s ní popodívala, tak dlouho jsme se neviděly. A navíc by mi mohla poradit, kam bych se mohla tady v okolí jít podívat. No a jestli jsem přeci jen na území smečky, ale nějaké nové, tak mě holt vyženou no, dodala jsem v duchu a vydala se směrem, kterým jsem Scaritu cítila.
Nebyli daleko, takže brzy jsem spatřila bíločernou vlčici s modrými znaky a přívěškem, jak si povídá s hnědým vlkem. Nasadím bezstarostný, ale i omluvný úsměv, snažím se být uvolněná, aby věděli, že přicházím v míru. Každopádně jsem ale také ve střehu, kdyby na mě vyběhl někdo z vedení smečky a chtěl mi vyprášit kožich. "Ahoj, Scarito," pozdravím vlčici s úsměvem. Kývnutím pozdravím i toho cizince. "Já... omlouvám se, že ruším, ale náhodou tudyma procházím a ucítila jsem tvůj pach, tak jsem si řekla, že bych tě měla pozdravit, dlouho jsme se neviděly," spustila jsem přátelským tónem. Pak se znovu obezřetně rozhlédnu a ztiším hlas. "Doufám, že jsem nevnikla na území nějaké smečky?" Zeptám se.

//VVJ

Ocitla jsem se v lese a na chvíli se zastavila. Přemýšlela jsem, jestli jsem už vůbec někdy na tomto místě byla. Možná ano, ale už to bylo dlouho, takže jsem si to nedokázala dost dobře vybavit, nicméně vůbec mi to tu nepřišlo povědomé. A tak jsem pokračovala v cestě dál. Vlastně jsem opět ani nevěděla, kam mířím. Prostě kam to šlo. Tady nedaleko je vlastně úkryt, kde jsem naposledy viděla Taru... Ach sestřičko, kde je ti asi konec? Odešla jsi jinam, protože jsem tě tam nechala, nebo jsi se vydala mě hledat, protože jsi se probudila a něvěděla, kde jsem? Najednou na mě padl ohromný smutek. Musela jsem zastavit a několikrát zavýt, ale stejně to nepomohlo ulevit mému smutku. Pokračovala jsem tedy v cestě. Měla bych se s tím už smířit. Coedy také neví, kde jsou jeho rodiče a sourozenci, jestli jsou vůbec živí a zdraví a taky kvůli tomu každou chvíli nefňuká. Určitě se mu také stýská, ale... Co s tím zmůže, okřikla jsem se, že bych s tím sentimentem mohla přestat, nicméně mnohem snáz se to řekne, než udělá, že...

//Narvinijský les

Když jsem znova otevřela oči, chvíli jsem nevěděla, kde jsem. Vzápětí jsem si uvědomila, že jsem vypadla z Erinyjského lesa, bych si pročistila hlavu. Zvedla jsem se a oklepala se. Teplý vánek tu byl pořád se mnou, což bylo mé jediné štěstí, jinak bych jistě prochladla a onemocněla. Jelikož mě ale doposud zahříval, cítila jsem se docela dobře a hlavně mi zima nebyla. Tak jsem ho zase odvolala. Rozhlédla jsem se kolem sebe. To je tma zase nebo ještě pořád? Ale asi spíš jsem prospala den, pomyslela jsem si. Podívala jsem se na oblohu. Pomalu se ni šplhal Měsíc, který byl v úplňku. Usmála jsem se na něj. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy vyla na Měsíc, uvědomila jsem si. Ovšem neměla jsem teď chuť se tu dál zdržovat, ačkoliv by to byla moc pěkná podívaná. Měsíční světlo odrážející se na hladině jezera... Dostala jsem docela hlad, ale pochybovala jsem, že bych teď sehnala nějakého zajíce, když se teď všechno ukládalo ke spánku. Tak asi budu muset počkat do rána, protáhnu se a vydám se směrem, který mé nohy uznají za vhodné.

//Neprobádaný les

VYHLÁŠENÍ

Zajíce ulovila Freya!!!
http://zavodiste-dunhill.wbs.cz/mapka.jpg

1. místo - Freya (uhodla souřadnici, kde se zajíc schovával)
odměna: 10 oblázků + 5 safírů
2. místo - Weriosasa, Atimu, Bellatrix, Coedy (byli jednu souřadnici od zajíce)
odměna: 10 oblázků + 4 safíry
3. místo - Atray
odměna: 10 oblázků + 3 safíry

Děkuji za účast a snad se vám akce líbila :)

//Východní Galvatar

Konečně jsem byla tu. Velké vlčí jezero. Zastavila jsem se až na jeho břehu. Zavřela jsem oči a nějakou dobu jen tak stála, zhluboka vdechovala vůni jezera a jeho okolí. Přitom jsem i lustrovala zdejší pachy, ale bylo tu ticho a pachy velice slabé. A cizí. Sice jsem odešla z lesa s tím, že si potřebuji vyčistit hlavu, ale na druhou stranu jsem doufala, že tu potkám někoho známého. Ale jako tradičně jsem měla štěstí, nebo snad smůlu, nikdo tady prostě nebyl. Na druhou stranu, asi by mě to mělo těšit, kdyby tu bylo pět vlků, tak bych asi se staženým ocasem a ušima připláclýma k hlavě zase vyklidila pole.
Sklonila jsem hlavu a sledovala odraz na vodní hladině. Na okamžik jsem tam spatřila velkého bílého vlka - svého otce. Bouchla jsem tlapkou do hladiny a odraz se okamžitě rozplynul. Vyplázla jsem jazyk. Voda byla sice hodně studená, ale pomalými doušky jsem jí posílala svým hrdlem do žaludku. Pak jsem si olízla čenich a rozhlédla se. Nemělo cenu, abych okamžitě utíkala dál, mohla jsem si dovolit luxus také odpočívat, lelkovat a přemýšlet. Odešla jsem tedy o kus dál a lehla si do trávy. Sice byla mokrá, ale to mi nikterak nevadilo. Přivolala jsem si teplý vánek, aby mě zahříval. Položila jsem hlavu na přední hlapy a zavřela oči. Vůbec mi nejde na mysl, proč Atray ty dva přijal. Ale existuje pro to určitě dobrý důvod. Atray není hloupý. Jenže proč? Určitě z reakcí nás všech poznal, že nám Weriosasa a Takki nejsou moc sympatičtí. Sám ostatně poznamenal, že Radnymu bude ctí jejich kožichy odtamtud vyhnat. Pokud ovšem by nějakým způsobem narušovali chod smečky, vyvolávali konflitky nebo byli neužiteční... Mohl by to snad být způsob jejich chování se před cizími vlky? Jako jsou někteří vlci odtažitější a raději cizince zpočátku sledují, jako já, oni mohou být drzí, neomalení a falešní. Ale řekla bych, že ne. Rozhodně by se tak neměli chovat před Alfou, kterého žádají o členství ve smečce... Hlavou mi vířilo tisíce otázek, na které jsem neznala odpověď. Těsně před tím, než jsem definitivně usnula, promítl se mi v mysl obraz mé matky. Mé moudré milované matky. "Mami," zašeptala jsem.

//Západní Galvatar

Aniž bych si plánovala cestu, nohy mě opravdu nesly, kam chtěla. Až když jsem zamířila do východní části Galvataru, uvědomila jsem si, že mířím ke svému milovanému jezeru. No, možná to nebyly mé nohy, ale mé podvědomí, ale ať to bylo tak či onak, nijak jsem se tomu nebránila. Už jsem si ani nepamatovala, kdy naposledy jsem tu byla. Vlastně dávno před tím, než jsme se s Coedym stali členy Erinyjské smečky. Zhluboka jsem se nadechla. I zde bylo cítit několik cizích pachů, ale ani ty mě nikterak nezajímaly. Mířila jsem pomalu dál. Vlastně to určitě není špatné projít si po dlouhé době místa, kterými jsem procházela takřka denně a která mi byla důvěrně známá. Ach jo... Kvůli mlze ani nevidím, že se blížím k Jezeru, ale už z dálky cítím jeho vůni. Tu jemnou vůni vody a ryb. Ty ryby mi sice až tak čenichu nelahoidly, ale nenechala jsem se tím rozházet. Důležité bylo jezero.

//VVJ

//Erinyjský les

Až když jsem opustila les, všimla jsem si, že padla pořádná mlha. Nicméně to mi vůbec nevadilo a nehrozilo, že by mě to snad mohlo od mého úmyslu odradit. Ostatně, nebylo se co divit, že je mlha, přeci jen je podzim a taková sychravá rána nebyla výjimkou. Neměla jsem toto počasí sice moc ráda, ale už jsem se docela začínala těšit na zimu, až napadne sníh a budeme moci dodávat. Nebo se klouzat na zamrzlém jezeře. Už ani nevím, jestli jsem to učila Coedyho, pomyslela jsem si a pokračovala dál už volnějším krokem. Jakmile jsem se totiž ocitla na otevřeném prostoru, mnohem lépe se mi dýchalo. Na chvíli jsem se ještě zastavila, zavřela oči, zvedla hlavu a vpouštěla do plic studený vzduch. Přitom jsem ucítila pachy dvou cizích vlků, ale nijak mě to nerozházelo. Nehodlala jsem se s nimi jít seznámit. Po chvilce jsem pokračovala v cestě. Vlastně se mi docela líbilo, že místy byla mlha tak hustá, že mi poskytovala anonymitu. Nebyla jsem díky své bílé srsti příliš vidět. To by se docela hodilo při lovu, jít pěkně proti větru, aby mě zvěř necítila, a neměla by ani šanci mě zahlédnout, uvažovala jsem. Nicméně smůla, lov se odkládá na dobu neurčitou. Na druhou stranu... Když byla Skylieth tak schopná ulovit sama srnu nebo kamzíka, proč bych já nebyla schopná také sama něco ulovit? Možná ale někdy jindy....

//Východní Galvatar

//Nezájem, že je na řadě Razzaki, nehodlám čekat měsíc, až budu moci odepsat...

Začínala mě už z toho povyku a zmatku bolet hlava. Evidentně jsme všichni měli na tu podivnou dvojici stejný názor; nebyli nám sympatičtí a nelíbili se nám. Neměla jsem ani sílu se na Radnyho povzbudivě usmát nebo na něj mrknout, měla jsem prostě co dělat sama se sebou, aby se mi hlava nerozlétla na milion kousíčků. Krátce jsem pohlédla na Freyu. Doposud se držela a do děje nijak významně nezasahovala, což mě překvapilo. Zřejmě to celé chtěla nechat na svém otci a bratrovi, ačkoliv ona jako Beta také přece měla nějaké slovo. Nebo si to možná chtěla nechat až na konec.
Jaké bylo mé překvapení, když pak Atray vyslovil verdikt, a sice, že ty dva přijímá do smečky. Co prosím? On se zblánil! Nebo mu snad ta faleš a pokrytectví a podlézavost a já nevím co ještě, nevadí?? Potlačila jsem podrážděné zavrčení. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Oslovil pak ty dva jménem. Weriosasa... No jasně! To je přece ta vlčice, se kterou jsem trávila čas jako malá před povodní a během ní, ještě s... Vločkou? Ano, myslím, že se jmenovala Vločka... Hmm, ale to se tedy milá Weriosasa změnila. Kdyby se takto chovala v době, kdy jsem byla malá, tak se s ní přeci vůbec nebavím, přemýšlím v duchu. Jen na půl ucha pak zaslechnu Atrayův dodatek, kterak doporučuje tomu podivnému vlkovi s bílou hlavou, je-li mu kožich milý, měl by se odtud vytratit. Částečně si oddychnu. Kdyby přijal i jeho, tak bych asi vážně pochybovala o Alfově duševním zdraví. Sice jsou to odvážné myšlenky, možná i hříšné, ale copak by se mohl někdo divit?
Brzy se k naší skupině přiblížila Skylieth. Táhla s sebou srnu. Sice mi to připomnělo, že jsme sem s Coedym vrátili z procházky, abychom se účastnili smečkového lovu, pokud je takový v plánu, případně ho navrhli, ale v tuhle chvíli jsem vážně neměla myšlenky ani na lov, ani na jídlo. A zajídala se mi myšlenka, že bych se měla účastnit lovu s tím drzounem... Takkim... a snad i tou falešnicí Weriosasou... To bych si radši nechala zajít chuť a ulovila si zajíce. Nebo rybu.
Začínala jsem toho mít tak akorát dost. Cítila jsem, že potřebuji vypadnout. A to co nejdříve. Nejen z toho místa, kde bylo až moc vlků, ale také z toho lesa. Pročistit si hlavu. Otočila jsem se na svého partnera. "Drahý, půjdu se trochu projít. Potřebuji si pročistit hlavu. Vrátím se brzy," olízla jsem mu čenich a varovně se zamračila na Skylieth a Weriosasu, kdyby náhodou chtěly mít nějaké poznámky k něžnosti, kterou jsem projevila svému partnerovi. Poté jsem se rychlým, téměř zbrklým, krokem vydala směrem z lesa. Bylo to po dlouhé době poprvé, co jsem vyrazila někam bez Coedyho, ale cítila jsem, že opravdu potřebuji být sama a srovnat si myšlenky v hlavě. Možná bych se mohla pokusit najít matku, tak dlouho jsem ji neviděla. Ale kde ji hledat? Kdo ví... Třeba když nechám nohy nést mě, kam si zamanou, donesou mě k ní. Nebo aspoň k někomu z dávných přátel, které jsem neviděla od rozpadu smečky. A možná bych se mohla krátce zastavit v Borůvkovém lese... Uvažovala jsem, zatímco jsem opouštěla území Erinyjského lesa.

//Západní Galvatar