Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//odepíšu po Hotaru

//Narvinijský les

Mé kroky opět míří do míst, která jsem doposud nikdy nenavštívila. Samozřejmě jsem však nic proti tomu neměla. Naopak. Byla jsem ráda, že zase poznám něco nového. Co mě ale zaráželo, byl fakt, že se dělalo čím dál větší teplo. Po sněhu nebylo ani památky a pomalu nebylo už ani to bláto. Bylo také dost dusno, nedýchalo se zrovna dvakrát příjemně, takže jsem musela vypláznout jazyk, abych se nějakým způsobem aspoň trošku ochladila.
Castor poznamenal, jak krásně zní název toho jezera, zejména když jsem ho vyslovila já. Zazubím se. “To jezero se tak jmenuje díky své křišťálově čisté vodě. Je tak průzračná, že je vidět na dno, jako by tam snad ani žádná voda nebyla,“ vysvětlím mu. “Vzpomínám si, že i nedaleko bylo Ohnivé jezero, které mělo podivně červenou barvu. Nevím, čím to bylo způsobeno. Kdysi jsem jen špičku jazyka smočila, a něco tak ošklivého jsem snad nikdy v tlamě neměla. Nechutná hořká pachuť, ble,“ oklepu se při vzpomínce na svoji dávnou ochutnávku vody z Ohnivého jezera. Ačkoliv to bylo již opravdu dávno, ihned se mi ta ošklivá chuť vybavila.
Na mou otázku, odkud Castor je a jestli mi poví něco o sobě, mi neodpověděl. Nebyla jsem si jistá, jestli tu otázku jen přeslechl nebo na ni nechtěl odpovídat. I když to by mi bylo divné, že by jeho galantnost zakazovala, nebo spíš navzdory ní by nemluvil o sobě a své minulosti, nicméně podruhé jsem se ho na to nechtěla ptát. Možná bychom se k tomu dostali později.
Dívám se kolem sebe. Teplo je jako v létě, nicméně stromy, které jsou tu zatím převážně jehličnaté, jsou nadále holé. To tedy mě ujišťuje v tom, že stále je zima. “Jak je možné, že je v zimě takové horko?“ Pronesu mírně udýchaně. Snad by se i v tomhle horku ohřála voda v jezeře… Nespokojeně se zastavím a pohlédnu na Castora, jestli na mou otázku dokáže odpovědět. “Dala bych si něco k snědku, ale tedy nevím, jestli se mi v tomhle horku bude dobře lovit a jestli vůbec se mi bude chtít,“ řeknu po chvíli. “Sice se pomalu začíná stmívat, ale vůbec to nevypadá, že by měly teploty aspoň o malounko klesnout!“ Zavrčím nespokojeně.

Poznamenala jsem něco o počasí. Bylo takové praštěné a vůbec se nechovalo tak, jak by v tuto roční dobu mělo. Castor dodal, že sníh mu nechybí, ale byla to klasika, kterou mnozí z mladých nezažijí. “Jen nesýčkujte, můj milý společníku!“ Okřikla jsem Castora naoko přísně. Nicméně pravdou bylo, že to bylo zvláštní. Postupně se oteplovalo. Sněhový poprašek kolem nás se pomalu postupně měnil v bláto. Měli bychom pomalu zamířit dolů, jinak to bude prakticky nemožné, pokud bude cesta hodně zablácená, napadlo mě, nicméně ještě jsem si chtěla vychutnat možnost rozhlédnout se po okolí. Ukázala jsem Castorovi Velké vlčí jezero. Bylo docela smutné, že další místa jsem neznala, nicméně nedalo se nic dělat. Takhle z ptačí perspektivy jsem Gallireu dlouho neviděla. Navíc teď jsem byla v místech, které jsem prostě neznala.
Navrhla jsem, že bychom se mohli vydat na jih. Jak se dalo předpokládat, Castor souhlasil a galantně prohlásil, že rád půjde kamkoliv, kam ho zavedu. Usmála jsem se na něj. Ještě se zajímal, jestli mám nějaký konkrétní cíl. Zavrtěla jsem hlavou. “Vlastně ani ne. Sice mě napadlo, že bych se ráda po dlouhé době podívala ke Křišťálovému jezeru, ale abych pravdu řekla, nevím jistě, kterým směrem se vydat. Tak prostě půjdeme nějakým směrem, v našem případě na jih, a uvidíme, kam dojdeme,“ vysvětlila jsem svému společníkovi, jak je to s určení směru naší následující cesty.
Ještě jednou jsem se rozhlédla po krajině Gallirei a pak jsem se pomalu vydala zase směrem dolů. Dávala jsem pozor, abych neuklouzla, protože místy opravdu nebyl žádný sníh, ale blátivá břečka. V jednu chvíli se mi smekla tlapka a měla jsem co dělat, abych nepřistála na nose, ale naštěstí jsem to vybrala. Otočila jsem se na Castora a povzbudivě a bezstarostně se usmála, jakože mám situaci pod kontrolou a nic mi není. Konečně jsme se zase ocitli v lese. Jak jsem předpokládala, za dobu naší nepřítomnosti se tu neobjevil žádný další vlk. Ani jsem nikde neviděla Scaritu, takže asi ještě vyřizovala nějakou svoji záležitost. Škoda, nebylo by špatné putovat ve třech. Ale třeba někoho potkáme cestou, kdo by se chtěl přidat. A když ne, nevadí. Počkala jsem na Castora, až mě dojde. “Tak vyrážíme,“ usmála jsem se a opatrně se rozklusala vstříc novému cíli cesty. Cíli? Asi hloupost, když nevím, kam nás cesta zavede, ušklíbla jsem se v duchu nad svou úvahou. No, prostě někam jdeme. Vůbec jsem v tuto chvíli necítila potřebu vrátit se do Erinyjského lesa. Na jednu stranu, byla jsem tam docela dlouho, takže jsem si chtěla užít trošku volna, než se tam zase ukážu. A snad si Coedy nedělá starosti… Ostatně, jsem dospělá a umím se o sebe postarat. “Tak, Castore, povězte mi něco o sobě. Nejste z kraje zdejšího, pravda?“ Vybídnu po chvilce ticha svého společníka.

//Východní hvozd

To jsou nádnerné obrázky, jeden hezčí, než druhý :) ale ten pro mě je fakt úža :3 moooc za něj děkuji :)

Byla jsem ráda, že jsme konečně došli do cíle naší cesty. Nebyla sice nikterak dlouhá, ale navzdory vší opatrnosti jsem se necítila zrovna moc dobře, když skoro nebylo vidět na krok. Nahoře to navíc ještě dost foukalo, ale déšť naštěstí už trošku zmírnil. Já jsem si zpočátku netroufala jít někam dál, protože bych snadno mohla přehlédnout okraj vyhlídky a spadnout. Castor se však s čenichem u země vydal prozkoumat terén. Čekala jsem tedy, jak to dopadne. No vidíš to, ty hloupá, taky máš tu černou věc mezi očima! Vynadala jsem si. Brzy však Castor našel vhodné místo, kde se usadil a tvářil se nesmírně šťastně, když se na mě otočil a vyzval mě, abych se posadila k němu. Oplatila jsem mu úsměv, došla k němu a posadila se. Ocas jsem obtočila kolem předních tlapek. Pomalu začínalo svítat. Sluneční paprsky se sice snažily prokousat temnými mraky a vykouknout na nás, ale moc se jim to zatím nedařilo. Rozhlížela jsem se do dáli. Vlastně tímto lesem protékala řeka, avšak neznala jsem její jméno. Znala jsem jen Midiam a Mahtaë. Znovu zafoukal nepříjemný studený vítr, který se mi opřel do kožíšku. “Počasí nám nějak blázní, touhle dobou přeci nemá vůbec pršet, ale má být spousta sněhu! Tedy aspoň tomu tak doposud bylo,“ pronesla jsem, natáhla přední tlapy před sebe a prohnula se v zádech. Oklepala jsem se. Zdálo se, že teploty přeci jen o něco zase klesly, takže možná by se ty dešťové přeháňky mohly změnit ve sněhové. Sice mi nevadilo blbnout v blátě a být špinavá, ve sněhu se toho přece jen dalo vyvádět mnohem víc.
Zvedla jsem se a otočila se na okamžik ke svému společníkovi zády. Nebylo to však známkou neslušnosti nebo náznak nějakého gesta. Tím směrem jsem tušila Borůvkový les. Nevěděla jsem přesně, kde se nachází. Nikdy jsem ho z výšky neviděla a navíc všechny listnaté stromy byly opadané, takže všechny vypadaly naprosto stejně a nedaly se identifikovat. I když na takovou dálku bych asi stejně nepoznala, jestli na stromech v dálce rostou žaludy, bukvice nebo jablka a třešně. Proto jsem přešla zpátky ke Castorovi. Prohlásil, že nám počasí sice nepřeje, ale je odtud vidět všechno. Přikývla jsem. „Tamta velká vodní plocha, to je Velké vlčí jezero,“ řekla jsem a čenichem naznačila směr. Jak bylo ještě šero, tak odtud to spíš vypadalo, že je černé. Náhle jsem si vzpomněla na Křišťálové jezero. Tam jsem také dlouho nebyla. Ale jak ho odtud najít? Tenkrát jsme ho našli jen náhodou. „Navrhuji vydat se na jih. Co ty na to?“ Navrhla jsem Castorovi, kam bychom se mohli vydat. Možná při té příležitosti bychom našli to jezero… Anebo bychom možná objevili nová místa, která jsem dosud neviděla. Jen jsem doufala, že odtud Castor právě nepřišel. Asi by se mu nechtělo jít zpátky. Rozhodla jsem se, že u té příležitosti ho trošku vyzpovídám. Nebo ještě lépe – nechám ho, aby mi něco o sobě vyprávěl.

Pokračovali jsme v cestě na vyhlídku. Byla jsem vážně celá napjatá, jak to tam asi bude vypadat a kam až bude vidět. Naposledy jsem v nějakých vyšších polohách, když nepočítám návštěvu Smrti, byla ve Sněžných horách jako malé vlče při povodni. A tehdy jsem si vyhlídku rozhodně neužívala, protože jsme se starostmi sledovali, jak se voda valí přes celou naši domovinu, a nevěděli, co s tím dělat.
Dávala jsem pozor, kam šlapu, v tuto chvíli byla poměrně neproniknutelná tma, navíc ani Měsíc nám na cestu nesvítil. V této vyšší poloze sice byl ještě nějaký ten sníh, ale začínalo pršet a sníh se snadno měnil v bláto. Ztěžka jsem oddechovala. Udivovalo mě, že ačkoliv je taková zima, tak místo sněžení prší. Nicméně za těch pár lét, co jsem na tomhle světě, bych mohla být na rozmary počasí zvyklá.
Zaslechla jsem v zamyšlení ještě Castorovu poznámku, že štěstí nebo neštěstí je naše volba. Vždy máme na výběr. Přikývla jsem, ačkoliv to gesto nemohl vidět, protože kráčel přede mnou. “Každý svého štěstí strůjcem,“ řekla jsem tedy, aby to nevypadalo, že jsem pro dnešní den mlčoch. Na to jsem se zamyslela, co přesně štěstí je a jestli šťastná jsem. Ano, v určitých chvílích ano. Když mám po boku Coedyho, který je snad tím nejlepším partnerem, kterého jsem si mohla přát. Ale jsem šťastná v novém domově? Asi budu muset udělat kompromis, nemůžu mít všechno. Tedy ani Borůvkový les, jeho původní obyvatele, otce a své sourozence po svém boku. Docela by mě zajímalo, jestli existuje někdo tak sentimentální, jako já,“ ušklíbla jsem se nakonec a zachvěla se zimou při silnějším poryvu větru. Doufám, že k ránu ten nečas ustane, abychom dobře viděli do okolí. Snad také nebude moc silný vítr. Cesta dolů také asi bude poměrně nebezpečná, uvažuji opět v duchu. Vzápětí si vynadám, že bych také měla něco říkat, nebo si Castor vážně bude připadat, že jsem nemluvka a jeho společnost jsem přijala jen proto, že neumím říct ne. Tak to vůbec nebylo. Ostatně, on nebyl zvyklý jako můj partner, že jsem čas od času zamyšlená, takže je třeba chvilku počkat, než si zase uvědomím, že nejsem sama a měla bych také občas mluvit nahlas.
Castor na mě chvíli počkal se starostí, jestli je všechno v pořádku, takže jsem ho ujistila, že ano. Strčil do mě čenichem a pobídl mne, abych si pospíšila. Možná se vyhlídka se bude moci svou úchvatností rovnat i mně. Zazubila jsem se a mrkla na něj. “Tak o tom pochybuji,“ pronesla jsem vesele, mávla ocasem a trošku zrychlila tempo, ale nepolevovala jsem v opatrnosti kam šlapu. Pořád mi nešlo na mysl, že si Castor myslí, že jsem hezká. Jsem přece naprosto obyčejná bílá vlčice, kterých je na Galliree spousta. Každopádně jsem nemohla popřít, že by mi jeho lichotky nedělaly dobře.
Tentokrát mě pustil před sebe, takže i proto jsem zrychlila, abych ho zbytečně nezdržovala. “Škoda, že je tak ošklivo a zataženo. Myslím, že by odtud byl nádherný výhled na východ slunce,“ prohodila jsem přes rameno ke Castorovi. Musela jsem zvýšit hlas, protože zrovna zavál silný vítr, tak aby mě slyšel. Nepříjemně mi zasvištěl kolem uší. Naštěstí už ale stačilo udělat jen několik kroků a byli jsme na místě. Nebylo ale v té tmě vůbec vidět, kde je okraj vyhlídky, takže jsem raději prozatím nikam nešla, abych se nezřítila dolů. Až se rozední, tak to bude něco jiného. S širokým úsměvem jsem se podívala na svého společníka. “Tak jsme tady,“ zavrtěla jsem radostně ocasem.

V hlavě mi ještě zněla Scaritina slova, že mou matku bohužel nezná, ale kdyby ji potkala, tak jí řekne, že ji hledám. To by sice bylo dobré, nicméně pokud by ji poslala za mnou třeba sem, tak už bych tu dávno nemusela být. Stejně jsem nabyla dojmu, že by mě asi nevyhledávala jen tak, aby mě viděla a usnadnila mi hledání. Jestlipak si na nás ještě někdy vzpomene, pomyslela jsem si zákeřně. Nemohla jsem přeci vědět, na co matka myslí. Jestli vůbec má čas vzpomínat na dobu, kdy byla Alfou, partnerkou a matkou. Třeba prostě její život jde dál. Ostatně, na co by na nás pořád myslela, její potomci jsou dospělí a žijí si své vlastní životy. Asi je běžné, že se potomci s rodiči už často nevídají, pokud se jejich cesty rozešly. Ať už z důvodu rozpadu smečky nebo dobrovolného odchodu mladých.
Zavrtěla jsem hlavou. Měla jsem se věnovat Castorovi, ne dumat nad tím, co by kdyby a jestli má vůbec matka čas vzpomínat na svoji minulost. Znovu jsem se tedy zadívala do očí svému společníkovi. Nemohla jsem než souhlasit s jeho připomínkou, že v dnešním světě je zdvořilost poměrně vzácná, ale pokud nechci, aby mi někdo přál něco zlé, nemám to dělat ani já. Pozitivní přístup občas zmůže hodně. Přikývla jsem. “Já se k ostatním vlkům také chovám slušně. Je pár vlastností, které na vlcích nesnáším a nemám ráda, když to někdo dělá, jako jsou pomluvy, podrazy a podobné ohavnosti. Naštěstí jsem doposud narazila na vesměs samé slušné vlky… Možná mám jen štěstí na společnost.“ Řekla jsem a zachmuřila se, protože jsem si vzpomněla na tu novou dvojici vlků, kteří se stali členy Erinyjské smečky. Docela dost mě překvapilo, jak se Weriosasa změnila. Když jsem byla malá, pamatovala jsem si ji úplně jinak. Nebyla vyloženě extra přátelská nebo tak, ale určitě nebyla takhle hubatá a falešná. Toho druhého vlka, Takkiho, jsem neznala už vůbec. Sice jsem se řídila zásadou, že nemám dát na první dojem, ale někdy to nebylo tak jednoduché. A on zrovna moc dobrý dojem neudělal. Ani Weri…
Castor byl asi také rád, že stojím o jeho přítomnost, když přátelsky zavrtěl ocasem a dodal, že společnost zpříjemní chmurné zimní dny. “Ano, s tím rozhodně souhlasím,“ přitakala jsem s úsměvem. “A ve dvou se nám bude cestovat lépe,“ dodala jsem k tomu. Jelikož jsem neznala zdejší okolí a nevěděla, kterým směrem se vydat, zařadila jsem se vedle Castorova boku a zeptala se ho, jestli mu Scarita řekla, kde ta vyhlídka je. Prý byla tak laskavá a pomohla mu ji najít. Následně se rozklusal vpřed. Ochotně jsem ho následovala. Nezvolil nikterak přehnané tempo. Bylo akorát k tomu, abychom se začali pořádně hýbat, protože už začínalo vážně být chladno. Naštěstí můj kožich byl stavěný tak akorát, že mi v zimě nebyla velká zima, pokud neklesaly teploty hodně dolů, nicméně polštářky na tlapkách ten chlad sněhu moc dobře pociťovaly. Nedávala jsem však nic najevo, byla jsem přesvědčená, že brzy přestanou zábst, jen stačí počkat, až si zvyknou na to, že se zase po roce pohybují po sněhu. Terén postupně stoupal. Dávala jsem pozor, abych nikde neuklouzla. Asi by nebylo dobré spadnout z velké výšky, v lepším případě bych měla polámané všechny kosti v těle. Pohlédla jsem na Castora, jak na mě galantně čeká a starostlivě mě pozoruje. Úsměvem jsem mu naznačila, že zatím je všechno v nejlepším pořádku. “Jsem zvědavá, co všechno bude z vrcholku vidět,“ řekla jsem a ohlédla se. Ještě jsme měli kousek cesty před sebou.

Jak se mi ta Castorova nabídka rozložila v hlavě, došla jsem k závěru, že to prostě nebude špatný nápad. Jevil se jako milý společník a třeba bychom si mohli rozumět. To ale jsem ještě musela počkat, až se trošku lépe poznáme. Z přemýšlení mě vyrušil jeho hlas, když se zmínil, že zdvořilost je drahocenná samozřejmost. "No, tím bych si nebyla tak jistá, převelice zdvořilého vlka, jako vy, jsem ještě snad nepotkala," usmála jsem se na něj. Pak řekl, že stačí jedno slovo, pokud chci být sama. Zavrtěla jsem hlavou. Byla jsem rozhodnutá, že chci, aby mi dělal společnost.
Znovu jsem vzhlédla k nebi. Zdálo se, že teď v noci bude sněžit mnohem více, nicméně mezi stromy to nebylo tak hrozné jako kdybychom byli na otevřené louce nebo pláni. Castor se oklepal, na jeho kožichu se udělala za krátkou chvíli sněhová pokrývka. Na mém kožichu to vlastně ani nebylo pořádně vidět a ačkoliv jsem necítila, že bych tam měla nějaký nános sněhu nebo mě to nepříjemně studilo, nechala jsem to být.
Následně mi Castor vysvětlil, že chtěl zjistit, kam se odtud vydat a že někde nahoře je pěkný výhled na krajinu. "Nu, já jsem v téhle oblasti snad ještě nebyla. Nebo tedy neznám zdejší les a jeho okolí, takže ani sama nevím, kam bychom se mohli vydat. Jestli tedy vám Scarita řekla, kde se ta vyhlídka nachází, můžeme se tam vydat. Ale pomalu, pokud je tedy blízko, nahoru by asi bylo nebezpečné se škrábat po tmě, když nevíme, jaký bude terén," řekla jsem. Castor ještě dodal, že mu bude ctí mě doprovázet a mírně couvl. Po chvilce mi došlo, že asi chce, abych šla první, nicméně já jsem neměla tušení, kam by se měly naše další kroky ubírat, protože když jsem sem mířila, žádné vyhlídky jsem si nevšimla. Stoupla jsem si vedle něj, abychom šli pěkně vedle sebe. "Víte tedy, kam máme jít, nebo prostě vyjdeme z lesa a podíváme se, kde je vyhlídka?" Zeptala jsem se a usmála se.

Když jsem Castorovi řekla, že tedy umí dámě polichotit, Scarita s úsměvem přitakala. Měla dojem, že takoví vlci už snad vyhynuli. Přikývla jsem. Pak jsem mlčela, abych ty dva nechala pokračovat v debatě, kterou přerušil můj příchod. Vlastně jsem si až teď všimla, že před Castorem levitují kuličky vody. Zazubila jsem se. Zřejmě mu Scarit ukazovala, co umí se svou magií. No, taky bych měla zase trénovat, dlouho jsem to zanedbávala, napadlo mě.
Zmínila jsem se, že chci zkusit najít moji matku. Scarita mě musela zklamat, že mi nemůže pomoct, není si ani jistá, jestli ji vůbec zná. "Jmenuje se Hotaru. Bývalá alfa Borůvkové smečky," hlesla jsem automaticky a přitom koukala do blba směrem k listí. Pak jsem zatřásla hlavou a vzhlédla k nebi. Zase se pomalu začínalo stmívat. Kromě toho se poměrně dost ochladilo, ale to jsem díky konverzaci ani nevnímala. K zemi se snášely drobné sněhové vločky. Dostala jsem chuť si pohrát, a tak jsem přivolala slabší větřík, který rozfoukl listí kolem mě a také vločky, které se chtěly snést na moji hlavu. Zazubila jsem se. Jsi jako malá, napomenula jsem se v duchu, ale stejně jsem si z toho nic nedělala. Vlastně jsem snad ani nezkoušela s magií vzduchu si pohrávat s listím nebo sněhovými vločkami. Víc jsem toho dosud nesvedla, ale zatím to na menší trénink stačilo. Ani jsem nesledovala, jestli můj rozpustilý kousek zahlédli i Scarita s Castorem.
Vytrhl mě Scaritin hlas, kdy se začala rychle omlouvat, že si musí něco důležitého neodkladně zařídit. Popřála mi, abych našla svou matku a abych pozdravovala Coedyho. Potěšilo mě, že si pamatuje jeho jméno. Přikývla jsem a nenápadně nasála vzduch. Ucítila jsem poměrně nový pach, nedaleko nás, ale jeho majitele nebylo vidět. A pach mi navíc nebyl povědomý, takže jsem to nechala plavat. Zřejmě to byl někdo, koho Scarita zná a chce s ním být o samotě. "Měj se, Scarit, ráda jsem tě viděla," broukla jsem. Ještě než nám úplně zmizela z dohledu, pověděla Castorovi o nějaké vyhlídce. Pak jsem jen sledovala kamarádku, jak chvatným krokem mizí z našeho zorného pole. No... stejně už jsem chtěla jít. Podívala jsem se na Castora. Chvilku jsem na něj překvapeně koukala, než jsem si v hlavě srovnala, že mi nabízí doprovod při toulkách. Usmála jsem se a zavrtěla ocasem. "Bude mi ctí mít po boku takového ušlechtilého a vznešeného společníka," mrkla jsem na něj. Sice jsem se chtěla courat sama, ale... proč ne. S Castorem mi jistě bude veseleji a aspoň se poznáme lépe. Třeba z něj bude dobrý přítel, přemítala jsem v duchu. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Vlastně jsem v téhle oblasti snad nikdy nebyla, takže jsem si nebyla jistá, kam bych se měla vydat. "O jaké vyhlídce to Scarita mluvila? Mohli bychom se tam podívat spolu?" Zeptala jsem se Castora.

1. Skylieth
2. Weriosasa
3. Freya
4. Radnayden
5. Coeden
6. Hotaru
7. Storm
8. Tailla
9. Atray
10. Vločka

//pár dní nebudu přítomna, tak kdyžtak poprosím o trpělivost s mojí nedůležitou odpovědí, děkuji :)

Ačkoliv jsem se v první chvíli zamračila na Castora, protože jsem nevěděla, jak tu svou poznámku o tom, že jsem princezna, myslí, musela jsem se hned zase usmát. Udělala jsem dobře, že jsem nedala na tu první domněnku, totiž že si myslí, že jsem díky svému bílému kožichu namyšlená fiflena. Asi chudák neví, co si myslet, když se na něj jako na cizince mračím, pak se tvářím negativně a následně se usměji, pomyslím si. Nicméně nemohla jsem odolat úsměvu po jeho následující lichotce. Následně jsem zavrtěla ocasem. Nestávalo se mi často, že mi někdo lichotil, vlastně už jsem si ani nepamatovala, kdy naposledy to bylo. "Lichotit dámě umíte, jen co je pravda," zazubila jsem se na něj znovu. Pohlédla jsem na Scaritu a pověděla jí, co je u nás nového a proč jsem se vlastně vydala na cesty. Z nových vlků si nemám nic dělat, sama později uvidím, jak se osvědčili. Musela jsem jí dát za pravdu, všechno ukáže až čas. Samozřejmě jsem se také zajímala, jak se má ona. Přikývla jsem na její poznámku, že se blíží zima, takže bude muset sehnat nějaký úkryt. Vzpomněla jsem si, že měla také partnera. Ten ale zmizel beze stopy. Nejspíš nikoho jiného teď neměla. "To máš pravdu. Snad zima nebude tuhá a dlouhá. Já už se moc toulat nechtěla, protože jsem přeci jen spíše ten smečkový typ," dodala jsem a usmála se.
Pak znovu promluvil Castor, takže jsem mlčela. Zřejmě se bavili o magiích. Vzpomněla jsem si na sebe, když jsem byla malá. To bylo pro mě téma číslo jedna. Teď jsem sama pár magií ovládala, ale měla jsem ještě toho hodně před sebou. Dlouho jsem se nestavila u Smrti, aby mi pomohla zlepšit dovednosti. Nejdůležitější bylo, abych se zdokonalila na maximální úroveň ve své druhé magii, tedy vzduchu, kterou jsem si přála jako první z těch, co se dají u Smrti pořídit. Chtěla jsem tenkrát ovládat obě magie svých rodičů. Budu se u ní muset stavit. Ale ještě předtím bude třeba hledat kameny a... no... jak chceš hledat kytky, když se blíží zima, ty chytrá? Uvědomila jsem si. Jelikož jsem se ale nechystala za Madam mocnou hned, tak se hledání odložit na neurčito.
Probrala jsem se z přemýšlení, když se Scarita zeptala, kam mám teď namířeno. "Vlastně ani nevím. Jdu tam, kam mě nohy nesou. Teď jsem byla u Vlčího jezera a trochu si tam schrupla. Chtěla bych zkusit najít matku, dlouho jsem ji neviděla. Jenže nemám tušení, kde ji hledat, takže... Spíš to bude náhoda, když ji někde potkám," vysvětlila jsem Scaritě, jak je to s tím mým potulováním se. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli Scarita Hotaru zná, nebo jestli ji zná Castor. Kdyby ano, možná ji někdy potkali a věděli by, kde se momentálně zdržuje...

Byla jsem ráda, že jsem přeci jen potkala někoho známého, už jsem se začínala bát, že nepotkám nikoho, i když jsem na cestě byla teprve krátce. No a že to byla přítelkyně, kterou jsem dlouho neviděla, to mě potěšilo ještě víc. Také to, že i ona mě evidentně ráda viděla, když mě uvítala s rozhoupaným ocasem a úsměvem. Ulevilo se mi, když potvrdila mou domněnku, že tu žádná smečka není. Představila mi svého společníka jako Castora. Pozdravil mě a nazval "princeznou". Krátce jsem se zamračila, protože jsem nevěděla, jak to myslí. Jen doufám, že to není jako v případě Jenny, že si myslí, že díky bílému kožichu jsem namyšlená fiflena, pomyslím si, ale pak přeci jen potlačím mrzutost. Nesmím mu křivdit, třeba to myslel jako kompliment, napomenula jsem se a raději se usmála a znovu na něj kývla. "Ráda tě poznávám, Castore."
Scaritu zajímalo, jak se mám a co je u mě nového. "Nu... Mám se tak nějak všelijak. S Coedym jsme stále partnery, před pár měsíci jsme se přidali do Erinyjské smečky. Teď jsem ale odtud musela vypadnout, bylo tam v jednu chvíli příšerně převlkováno, navíc mi nebere hlava, proč Atray přijal ty dva vlky, které přijal, ale... To je jeho rozhodnutí a já ho respektuji. Tak jsem raději vyklidila pole a trošku si pročisťuji hlavu," vysvětlím jedním dechem, co je asi tak to nejdůležitější, co by měla vědět. Podívám se znovu na Castora. Snad mi to nebude mít za zlé, že jsem jim takhle vpadla do debaty, povzdychu si. "A co ty?" Věnuji svou pozornost Scaritě.

//Neprobádaný les

Byla jsem tak ponořená do svých myšlenek, že jsem ani nevnímala, kam jsem vstoupila teď. V první chvíli to byl prostě jen les. Ucítila jsem ale čerstvé pachy a proto jsem se na okamžik zarazila. Sakra, doufám, že jsem nevstoupila na území smečky, zanadávám si v duchu. Když jsem ale začenichala, nezdálo se mi, že je tu něčí domov. Vlastně, pachy jsem tu cítila dva. Jeden byl úplně cizí, ten druhý povědomější. Ale dlouho jsem ho necítila. Není to... Scarita? Přiřadím s úsměvem pach své dávné přítelkyni. Sice se mi zdálo, že ti dva jsou tu asi spolu, nicméně jsem se rozhodla, že je na okamžik vyruším. Slušelo by se, abych svou přítelkyni pozdravila a trošku si s ní popodívala, tak dlouho jsme se neviděly. A navíc by mi mohla poradit, kam bych se mohla tady v okolí jít podívat. No a jestli jsem přeci jen na území smečky, ale nějaké nové, tak mě holt vyženou no, dodala jsem v duchu a vydala se směrem, kterým jsem Scaritu cítila.
Nebyli daleko, takže brzy jsem spatřila bíločernou vlčici s modrými znaky a přívěškem, jak si povídá s hnědým vlkem. Nasadím bezstarostný, ale i omluvný úsměv, snažím se být uvolněná, aby věděli, že přicházím v míru. Každopádně jsem ale také ve střehu, kdyby na mě vyběhl někdo z vedení smečky a chtěl mi vyprášit kožich. "Ahoj, Scarito," pozdravím vlčici s úsměvem. Kývnutím pozdravím i toho cizince. "Já... omlouvám se, že ruším, ale náhodou tudyma procházím a ucítila jsem tvůj pach, tak jsem si řekla, že bych tě měla pozdravit, dlouho jsme se neviděly," spustila jsem přátelským tónem. Pak se znovu obezřetně rozhlédnu a ztiším hlas. "Doufám, že jsem nevnikla na území nějaké smečky?" Zeptám se.

//VVJ

Ocitla jsem se v lese a na chvíli se zastavila. Přemýšlela jsem, jestli jsem už vůbec někdy na tomto místě byla. Možná ano, ale už to bylo dlouho, takže jsem si to nedokázala dost dobře vybavit, nicméně vůbec mi to tu nepřišlo povědomé. A tak jsem pokračovala v cestě dál. Vlastně jsem opět ani nevěděla, kam mířím. Prostě kam to šlo. Tady nedaleko je vlastně úkryt, kde jsem naposledy viděla Taru... Ach sestřičko, kde je ti asi konec? Odešla jsi jinam, protože jsem tě tam nechala, nebo jsi se vydala mě hledat, protože jsi se probudila a něvěděla, kde jsem? Najednou na mě padl ohromný smutek. Musela jsem zastavit a několikrát zavýt, ale stejně to nepomohlo ulevit mému smutku. Pokračovala jsem tedy v cestě. Měla bych se s tím už smířit. Coedy také neví, kde jsou jeho rodiče a sourozenci, jestli jsou vůbec živí a zdraví a taky kvůli tomu každou chvíli nefňuká. Určitě se mu také stýská, ale... Co s tím zmůže, okřikla jsem se, že bych s tím sentimentem mohla přestat, nicméně mnohem snáz se to řekne, než udělá, že...

//Narvinijský les