Příspěvky uživatele

< návrat zpět

no, obojí je pěkné, ale jelikož Aranel = voda, tak jednoznačně vodopády :)

Těšilo mě, že se Coedy a Skylieth usmířili. A také jsem doufala, že to tak zůstane. A když ne na pořád, tak snad na hodně dlouhou dobu. Nestála jsem o rozpory se členy v našem novém... domově... Na okamžik jsem se zamyslela. Ano, Atray a jeho dcera nás přijali mezi sebe, poskytli nám možnost se stát členy jejich smečky a najít si zde úkryt, respektive, vybrat si jednu z místností ve Skále, ale... Pořád jsem si ještě tak nějak nemohla zvyknout, že tohle je teď můj nový domov. Věděla jsem, že pro mě navždy zůstane domovem Borůvkový les. Ačkoliv se mi tu líbilo, Atray i jeho potomci na pozicích bet a ostatní členové smečky byli fajn, Borůvkáči se prostě nic nevyrovná... To mi bylo jasné, nicméně jsem doufala, že i Smrkový les mi za čas, snad dříve než později, přiroste k srdci tak, jak by domov měl.
Své myšlenky jsem ale opět přerušila poté, co jsem si vychutnala kamzíka. Také Coedy už snědl zajíce od Skylieth a Indil byla též sytá. Zeptali jsme se, jestli se k nám ještě někdo nepřidá. Skyl ale odmítla s tím, že jde ještě k vodopádům, popadla kus kamzíka a odklusala směrem, kterým jsme před chvílí přišli. Nestihla jsem za ní nic zavolat, ale tak dalo se čekat, že se zase uvidíme. Coedy se tedy ujal slovo a my s Indil jsme se za ním rozběhly, aby nám nezmizel z dohledu. Sledovala jsem očima tok řeky, kolem kterého jsme šli. Ucho, které bylo blíž ke Coedymu, jsem stočila za jeho hlasem a poslouchala, co říká. Zmínil se o tom, že řeka vymezuje naše území ze dvou stran, což je podle něj perfektní pro orientaci. Souhlasně jsem přikývla. "A jestlipak víš, jak se řeka jmenuje?" Zeptala jsem se s úsměvem. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem už to jméno neuvedla já před časem... Ale aspoň bych si ověřila, že mě Coedy poslouchá. Nicméně, určitě jim ho řekl i Atray.
Coedy se zajímal, jaký byl kamzík. "Vynikající. Ještě nikdy jsme ho nejedly. Ty ano? Mohl jsi ochutnat," řekla jsem a pohodila ocasem. "Tedy samozřejmě poté, až by jsi dojedl zajíce. Asi by se Skyl urazila, kdyby ti donesla zajíce a ty jsi ho nechal... I když... I ten kamzík byl její dílo, tak třeba by to nevadilo." dodala jsem zamyšleně spíš pro sebe. Náhle mě něco napadlo. "Ty, Coedy... Možná už jsem se tě ptala, ale nepamatuji si to. Umíš stahovat zvířeta z kůže? Já... pár kožešin by se nám hodilo na zimu do úkrytu, ale otec mě to nestačil naučit." Zeptala jsem se svého partnera.

Vysvětlovala jsem Indil, že ten teplý vánek mám na svědomí já. Překvapeně se na mě podívala a zeptala se, jestli to také jednou bude umět. Až teď jsem si tak nějak uvědomila, že její oči jsou také modré, nicméně světlejší, takže její vrozenou magií byl vzduch. Usmála jsem se a přikývla. "To a mnohem víc," dodala jsem k tomu. Jen jsem nevěděla, co všechno bude umět, až se naučí svou magii plně ovládat. Já sama jsem hodně dlouho nebyla u Smrti, aby mě přiučila další věci, a nejen se vzduchem, ale také s ostatními magiemi, kterými jsem byla díky ní obdarovaná. K čemu by mi pak byly, když je netrénuji a neumím ovládat, pomyslela jsem si a ušklíbla se. Logicky se ale nabízela možnost, že až bychom já, a koneckonců i Indil a kdokoliv jiný uměli ovládat plně magii vzduchu, nejspíš bychom uměli přivolat vichřice nebo tornáda. Víc jsme se ale k tématu magií nedostali, protože jsme byli vyrušeni vytím, které patřilo Skylieth, jak jsme později zjistili.
Jaké bylo naše překvapení, když vlčice přinesla uloveného kamzíka a k tomu i zajíce. Napadlo mě, že ani vlastně nevím, jak daleko jsou odtud nějaké hory, ale usoudila jsem, že rozhodně nebyly za humny. Skylieth sklidila náš obdiv a zřejmě byla velice potěšená a také překvapená. Když jsme se s Indil ozvaly, že jsme ještě nikdy kamzíka nejedly, řekla, že nevíme, o co přicházíme. Poté nám pověděla, jaké je jeho maso. To jsme samy mohly zjistit, že její slova jsou pravdivá, když dojedl Atray a my mohly to zvíře ochutnat. "Máš pravdu," potvrdila jsem Skyliethina slova a dopřádala si dalšího sousta.
Překvapeně jsem sledovala, když Skylieth vzala zajíce a donesla ho Coedymu. S tím se také omluvila za své chování u vody. Pohlédla jsem na svéh partnera. Zpočátku vypadal překvapeně, nicméně i on se omluvil. Usmála jsem se a zavrtěla ocasem. Tak se zdá, že válečná sekera byla zakopána, pomyslela jsem si radostně a pokračovala v jídle. Jelikož jsem ale neměla velký hlad, po několika soustech jsem byla sytá. Navrhla jsem, že by bylo fajn, kdybychom se účastnili smečkového lovu. Coedy sdílel moje nadšení a souhlasil. Skylieth sice souhlasila, že bychom mohli nějaký smečkový lov udělat, ale až tak nadšená nebyla. Ale také Indil souhlasila s tím, že by to bylo fajn. Tak ještě by stačilo, aby to navrhla Freya nebo Atray... Pomyslela jsem si.
Jelikož jsme už byli najedení, navrhla jsem, že můžeme vyrazit. Coedy se zeptal, jestli se chce někdo přidat. No, nikdo další už tu nebyl, jen Skylieth, nicméně ta se s námi nechtěla vydat na cestu po lese, ale to jsme jí nemohli mít za zlé. Vzala si kousek kamzíka a odběhla k vodopádům. "Tak vyrážíme," s úsměvem jsem mrkla na Indil a mířila za Coedym, který se pomalu vydal napřed. Přeci jen nás měl vést on, jelikož už věděl, kde hranice Erinyjského lesa jsou.

Odsouhlasila jsem Coedymu domněnku, že jsem měla špatný sen. Polohlasně mě pak uklidnil, že už je to dobré, byl to jen sen. Mírně jsem přikývla. Abych vysušila svůj kožíšek, přivolala jsem teplý vítr. Coedy poznamenal, že je to skvělý nápad. Indil vypadala poněkud zmateně. No jo, jak by mohla vědět, že jsem za tím já, když nevím, jaké ovládám magie, uvědomila jsem si. "Ten teplý vítr mám na svědomí já," vysvětlila jsem jí a pohodila ocasem.
Poté jsem navrhla, že bychom se mohli projít po lese, abych věděla, kde až jsou jeho hranice. Možná bychom také měli obnovit značky, napadlo mě. I když na to by bylo možná lepší, až nebude pršet. Vlastně jsem nevěděla jistě, jestli déšť zničí značkování lesa úplně, ale nejspíše ano. Coedy souhlasil a řekl, že jsme vydrželi i horší nečas. Přikývla jsem a zeptala se Indil, jestli půjde s námi. Nevypadala moc nadšeně z toho, že je špatné počasí, nicméně Coedy jí řekl, aby se vykašlala na počasí. Indil nakonec souhlasila, že nebude sedět v úkrytu, když ostatní jsou venku. Zazubila jsem se na ni. "Je to jen voda, nerozpustíme se. A trocha bláta nám neuškodí," dodala jsem a mrkla na ni. "Ale chápala bych, kdyby se ti v tomhle počasí nechtělo, pokud ho nemáš ráda, nemůžeme tě nutit," řekla jsem ještě.
Než jsme však stačili vyrazit, zaznamenali jsme vytí a příchod Skylieth, která s sebou táhla uloveného kamzíka a zajíce. Běželi jsme tedy za ní. Souhlasně přitakala, když jsem se jí s vykulenýma očima zeptala, zda ho sama lovila. Pak mi vysvětlila, že sice není velký, ale v horách se loví špatně. Měla prý štěstí, že ho napoprvé jen zranila a na druhý pokus ho ulovila. "Tak to máš můj obdiv," řekla jsem, usmála se na ni a přátelsky zavrtěla ocasem. Coedy byl poněkud odtažitý, nicméně i Indil s Atrayem Skyl pochválili. Určitě to naši spolučlenku potěšilo a nejspíše i překvapilo. Skyl nás vybídla k jídlu a Indil poznamenala, že nikdy kamzíka neměla. Než se však stačila pustit do kořisti, přišel Atray blíže a zatnul své tesáky do kamzíka. Bylo přece pochopitelné, že alfa se má nasytit jako první, tudíž jsme čekali, až tak učiní. "Já jsem taky kamzíka ještě nikdy nejedla. A ani je moc neznám, jen jsem je párkrát viděla jako malá a také v době, kdy tu byla velká povodeň a my se schovávali v horách," řekla jsem směrem k Indil. Skylieth pak popadla zajíce, došla ke Coedymu a omluvila se mu za tu situaci u vody. Překvapeně jsem na ni pohlédla a pak se usmála. Zvědavě jsem pak sledovala svého partnera, byla jsem velmi zvědavá na jeho reakci. Tohle totiž určitě nečekal.
Pak jsem se znovu zahleděla na kamzíka. Atray už dojedl a tak jsme se do něj mohli pustit my ostatní. Všimla jsem si, že vlastně ujedl kus ze zadní nohy, odkud jsem také vždycky ráda jedla já. Krátce jsem pohlédla na zvířecí hrdlo. Vzpomněla jsem si na Taillu, která vždycky měla ráda právě tohle místo. "Bylo by dobré, kdybychom se někdy účastnili lovu jako smečka. Třeba nějakého losa nebo daňka. Kdyby nás bylo dost, možná bychom ulovili i dva. Ale to je na Atrayovi nebo Freye s Radonem, aby naplánovali lov vysoké," řekla jsem. Po chvilkovém váhání jsem se pustila do masa nad přední nohou. Přidržela jsem tlapami tělo kamzíka u země a odtrhla svými zuby kus masa. Zvolna jsem ho přežvykovala a zjišťovala jeho chutě. Vážně to nebylo špatné. Chutnal úplně jinak než třeba los. "Dobrota," zahuhlala jsem s plnou tlamou, načež jsem dožvýkala, polkla a utrhla další kus. Vlastně jsem neměla žádný velký hlad, takže jsem toho moc nesnědla. Po několika soustech jsem se posadila opodál a olízala si tlapky a další místa potřísněná krví. Když jsme se tak dobře nadlábli, můžeme se pustit do toho prozkoumávání lesa, pomyslela jsem si. Vyčkávavě jsem se zahleděla na Coedyho s Indil.

Když jsem se s trhnutím a křikem probudila, byla jsem celá zmatená a vyplašená. Krátký pohled na Coedyho a Indil mě trošku uklidnil, ale opravdu jen trošku. Vlastně jen do té míry, že tu nejsem v širokém okolí sama. Šla jsem si svlažit hrdlo do řeky a všimla si, že jsem uslzená, proto jsem strčila pod vodu celou hlavu. Pak jsem se obrátila a šla ke Coedymu a Indil. Indil mi odpověděla na pozdrav. K tomu dodala, že si zrovna s Coedym povídali, ale někdo je vyrušil. Pochybovačně jsem se na ni podívala. Nejspíš to myslela jen jako vtip, že si v klidu povídali a já jsem je přerušila svým křikem. Nicméně vyznělo to trošku jinak. Tedy, snad jsem to pochopila správně. Také Coedy mě pozdravil a přejel mi čenichem v srsti. Až když to udělal, uvědomila jsem si, že jsem mokrá celá, nejen hlava. Sakra, že ono pršelo, když jsem spala? Uvědomila jsem si kysele. Můj milý se zajímal, jestli jsem měla špatný sen. Přikývla jsem. "Hodně špatný," dodala jsem polohlasně, ale dál jsem se o tom teď nechtěla bavit. Místo toho jsem mlčky přivolala znovu teplý vánek, aby mi vysušil mokrou srst. Zvolila jsem silnější variantu větru, ne žádný vichr, ale takový, aby ho cítili i Coedy s Indil. Třeba ocení trochu teplejší vítr, když je poměrně chladno, napadlo mě. Dál jsem mlčky seděla, Coedy se posadil vedle mě. Řekl Indil, že něco nemá dělat. Zřejmě reakce na něco, o čem se bavili před tím, než jsem se probudila.
"Hmm... Myslela jsem, že bychom se mohli podívat po lese, kde všude jsou hranice, ale když je takhle... I když.. zatím moc neprší. Tak by to nemuselo být hrozné, co myslíš?" Zeptala jsem se Coedyho. Původně jsme přece měli v plánu uskutečnit "poznávací tour" po našem novém domově, respektive, aby mi Coedy ukázal hranice, ale nějak jsme to dosud nestihli, když bylo teplo a hráli jsme si ve vodě. No jo, podzim se nezadržitelně blíží, uvědomila jsem si rozmrzele a odvolala teplý vítr, jelikož jsem už byla dostatečně suchá. "Půjdeš s námi?" zeptala jsem se Indil a zadívala se na ni už o něco přátelštějším pohledem a úsměvem, než jaký jsem jim věnovala před chvílí.
Pak jsem zaslechla zavytí, které jsem zatím ještě nedokázala identifikovat, nicméně pach vlka, který se k nám blížil, jsem už docela znala. Krátce na to jsem spatřila i vlčici, která včera tak prudce a bez vysvětlení zdrhla uprostřed hry někam pryč, aniž by řekla jediné slovo. Když se o něco přiblížila, všimla jsem si, že táhne kamzíka se zajícem. Vykulila jsem oči. Už nám byla na doslech, když zahalekala na smečku, že pokud máme hlad, nese dlabanec. Pak na okamžik odběhla, neviděla jsem ji, nejspíš se ohlásit Freye nebo Atrayovi, než jsem ji zase zahlédla, jak leží jak blízko nás, tak blízko kořisti. Zvědavě jsem se zvedla a přišla k ní blíž. Pohlédla jsem na kamzíka, kterého donesla. Na něm byl položený zajíc, který se ještě chvílemi cukal. Vykulila jsem oči znovu a podívala na se Skyl. "Páni, to jsi ulovila sama kamzíka?" zeptala jsem se s lehkou nedůvěrou, ale i obdivem v hlase.

Rozhlížela jsem se kolem sebe. Všude, kam mé modré oči dohlédly, byla louka se štavnatou trávou, posetá rozkvetlými květinami. Byl z nich doslova koberec, jedna květina, vedle druhé. Ale když jsem na ně šlápla, zůstávaly nepoškozené. Jako by měly nějakou zvláštní schopnost okamžité regenerace. Nebe bylo modré a bez jediného obláčku, slunce příjemně hřálo. Zhluboka jsem nasála tu omamnou květinovou vůni. Pak jsem se rozběhla. Běžela jsem dlouho a louka nebrala konce. Najednou jsem zahlédla, že se proti mě blíží tři vlci. Ale nezpomalila jsem. Naopak jsem ještě zrychlila. Když už byli ke mně blíž, zjistila jsem, že jsou to moji sourozenci. Srdce se mi prudce rozbušilo nadšením. Jsou tady! Vrátili se! Byli sice dospělí, ale poznala jsem je. Arnarmo, Daichi i Tara. Volala jsem jejich jména a oni na mě volali zpátky. Konečně jsme byli u sebe. Všichni čtyři jsme se vesele smáli, skotačili a křičeli. Objímali jsme se a nemohli uvěřit tomu, že jsme zase spolu. Najednou se obloha zatáhla. Těžká bouřková mračna zahalila slunce. Vál chladný a docela silný vítr. S obavami jsem pohlédla vzhůru. Chtěla jsem něco říct, ale nevydala jsem ani hlásku. Sklopila jsem hlavu a chtěla vybídnout sourozence, abychom se schovali před deštěm, ale najednou byli pryč. Chtěla jsem volat jejich jména, ale stále jsem nevydala ani hlásku! Co se to děje? Přede mnou se objevil mohutný bílý vlk. Hned jsem ho poznala. Díval se na mě chladnýma modrýma očima, v barvě magie vzduchu. Pak se otočil a běžel směrem pryč. Neváhala jsem a rozběhla se za ním. Nemohla jsem na něj volat, aby počkal, nemohla jsem ho oslovit. Přesto jsem křičela aspoň v duchu. Ale neslyšel mě, i když uměl číst myšlenky. Před námi se otevřela roklina. Otec běžel dál. Neuhnul ani o kousek. Když už byl na okraji louky, skočil dolů. Nevydal ani hlásku. Zděšeně jsem doběhla na ono místo a dívala se tím směrem. Jenže jeho tělo nebylo vidět. Přece nemohl dopadnout dolů! Ale ani žádným zázrakem nevyskočil ani nevyletěl vzhůru.

"Tati!" Zakřičela jsem. Zvuk mého hlasu mě probudil. Divoce jsem sebou trhla a otevřela oči. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem v Erinyjském lese, schoulená do klubíčka u vodopádu, kde jsme ještě před několika chvílemi dováděli s Coedym a Skylieth. Poplašeně jsem pohlédla na svého partnera a pro změnu na Indil, která nejspíš přišla s ním, když jsem spala. To se mi jen zdálo, pomyslela jsem si. Srdce mi ale pořád prudce bušilo a v krku jsem měla nepříjemně sucho. Pomalu jsem se zvedla, došla k řece a pomalu se napila. V odrazu na hladině jsem si všimla, že mám uslzené oči. Pláč ze spaní? No nazdar... Pomyslela jsem si mrzutě a zašvihala ocasem. Ponořila jsem do vody celý obličej do vody, abych slzy smyla. Doufala jsem, že si toho Coedy ani Indil nevšimli, nechtěla jsem je znepokojovat. Pak jsem se oklepala a olízla si čenich. Pohlédla jsem na oblohu. Bylo ráno a i když už nepršelo, bylo stále zataženo a poměrně chladno. Otočila jsem se a došla ke Coedymu s Indil. "Ahoj," řekla jsem polohlasně a mírně se usmála, nicméně moc se mi to nepovedlo a spíš to vypadalo jako bolestný škleb. Posadila jsem se proti nim a obtočila si ocas kolem předních tlapek.

Řádili jsme ve vodě jako malí. Já jsem se dost dobře bavila a líbilo se mi, že je tu Skyl s námi. Jenže problém nastal, když ji napadlo, že bychom si dali závody v tom, kdo vydrží nejdéle pod vodou a její los vyšel na Coedyho. Starostlivě jsem se na něj podívala. Mé obavy se potvrdily, i když mě i tak svou reakcí překvapil, kdy se naježil a temně zavrčel. Něco pronesl, moc dobře jsem ho neslyšela, protože kolem mě šplouchla vlna, nicméně to vypadalo na nějakou výhrůžku. Skylieth se nenechala zahanbit a také vycenila zuby. Nejspíš čekala, že na ni Coedy zaútočí nebo tak. Načež Coedy vyskočil z vody, oklepal se a rozběhl se směrem zpátky ke Skále. Také Skylieth vylezla z vody, oklepala se a protočila oči. Aniž by řekla nějaké další slovo, rozběhla se směrem ke Galvataru. "Héééj!" Křikla jsem namíchnutě. Coedy neřekl, kam jde a proč, to samé Skylieth. A já jsem tu stála ve vodě najednou jako solný sloup. Po chvíli jsem za nespokojeného mrmlání také opustila tok řeky a oklepala se. Pak jsem se posadila a jazykem si uhladila kožich v místech, kam jsem jím dosáhla. Přitom jsem zkontrolovala, že mi při tom juchání nespadl přívěšek. Spokojeně jsem se usmála. Začínalo se smrákat a také nebylo žádné teplo, takže jsem přivolala pomocí magie teplý vánek, aby mi kožich co nejdříve vysušil. Tak... Skylieth se naštvala a odešla bez dalších slov. Dá se chápat, že se naštvala, ale na druhou stranu přece nemohla vědět, co se Coedymu stalo, když byl malý, přemýšlela jsem a dívala se chvíli směrem, kterým vlčice před pár okamžiky odběhla. Takže se přátelství nekoná a zase budeme na kordy? Dodala jsem ještě závěrečnou myšlenku na adresu ke Skylieth. Pak jsem otočila hlavu směrem, kterým utekl Coedy. Asi ses trošku unáhlil svou reakcí, můj milý. Ale já vím, co tě potkalo a tak je to pro mě pochopitelné. Nejsi povinen Skylieth vysvětlovat co a jak se dělo nebo děje.. Nicméně je to škoda, vypadalo to, že bychom se mohli sblížit, uvažovala jsem dál.
Kožich už jsem měla suchý, nicméně nechala jsem stále vánek u sebe, protože to bylo příjemné, jak mi teď cuchal srst, příjemně hřál, navzdory chladnému ovzduší. Lehla jsem si a přimhouřila oči. Sledovala jsem tok řeky a dál přemýšlela. Asi bych měla jít za Coedym... Abych se ujistila, jestli není rozhozený... A řekla mu, aby se na ni nezlobil... Myšlenky mi ještě chvíli procházely myslí, nicméně pozvolna byly odsunuty do pozadí a mě pomalu přemohl spánek.

//zítra ráno odjíždím na festival, takže odepíšu v neděli večer, zatím to berte tak, že si Nel dala u vody šlofíčka ;)

Skylieth vypadala potěšeně, že jsme její přítomnost schválili. Zdálo se mi, že přeci jen jsme na dobré cestě ji poznat trochu jinak a hlavně lépe. Pověděla jsem jí, jak to bylo s námi a přijetím do smečky. Coedy dodal, že to byla neuvěřitelná náhoda, jako by to bylo připravené. Skylieth řekla, že to je osud, a to si nevybereme. Přikývla jsem. Dál jsem ale chvíli nevnímala, jestli se ti dva ještě o něčem baví, protože mou pozornost si pro sebe upoutal vodopád. Coedy prostě věděl, jak mi udělat radost. Ještě štěstí, že tak miluji vodu a mám její magii, asi by bylo zajímavé, kdybych se narodila s jinou magií. No, kdyby to byla magie země, tak by to také asi šlo, protože by mě o to víc těšilo jaro a léto, kdy jsou stromy a květiny v rozpuku, ale co taková magie ohně? Že by mě dráždily ohníčky? Přemýšlela jsem a zakřenila se.
Jak jsem se přiblížila k vodě, Coedy už tam byl. Pozoroval fascinovaně vodopád a prohlásil něco o tom, že je to síla. Jestlipak bych zvládla ovládnout jeho vodu? Napadlo, nicméně jsem se rozhodla, že teď to nebudu zkoušet. Padla na mě hravá nálada, takže jakmile jsem vlezla do vody ke Coedymu a napila se, rošťácky jsem začla plácat packou o hladinu a pěkně ohodila své dva společníky. Coedy se samozřejmě nechtěl nechat zahanbit a přiblížil se ke mně. Dívala jsem se na něj, plna očekávání, co udělá. Chtěl po mě skočit, ale to se mu nepovedlo, protože mu nejspíš ujely nohy a hodil placáka. Sice jsem se začala smát, ale hned jsem toho nechala, protože byl opět na nohou. Celý rozdováděný volal na Skylieth, ať se k nám přidá. Díky tomu jsem si uvědomila, že bych také měla očekávat její reakci. Zaslechla jsem ji, jak mi říká, že jsem to přehnala, to jak jsem ji ohodila vodou. Na okamžik jsem se zarazila, že snad bude zase nafučená, ale překvapila mě. Přiběhla ke mně a pěkně mě ohazovala na oplátku vodou, nicméně jako svou "pomůcku" si zvolila ocas. Brzy se ale zakymácela a skončila pod hladinou. Smetla s sebou i Coedyho. Jak se ale vynořila, hlasitě se smála a zeptala se Coedyho, jak dlouho vydrží pod vodou. Pak ji napadlo, že bychom si mohli dát soutěž v tom, kdo vydrží déle pod vodou a pustila se do rozpočítávání, kdo začne. Los vyšel na Coedyho. Teď jsem ale zvážněla a podívala se na svého partnera. Skylieth nevěděla, co se Coedymu stalo, když byl malý. A já jsem vlastně nevěděla, jaký má vztah k vodě, respektive k potápení. Voda jako taková mu evidentně nevadila, ačkoliv se snažil držet blíž ke břehu. Otázkou bylo, co řekne na potápění se. Nikdy jsme to spolu nezkoušeli a ani jsem ho neviděla, že by to dělal. Jen jsem doufala, že pokud se na to Coedy nebude cítit a zkusí Skyl vysvětlit, proč to neudělá, že to ona nebude brát jako hloupou výmluvu.

Vyběhla jsem z úkrytu, všimla si Freyi a pozdravila ji. Už jsem se bála, že mě neslyšela, nicméně asi nebyla tak zamyšlená, jak jsem se domnívala, protože jsem zaslechla, jak mi přeje dobré ráno. Ještě jsem k ní vyslala letmý úsměv a krátce zamávala ocasem. Taky jsem jí mohli navrhnout, aby šla s námi. Aspoň bychom se všichni lépe poznali, napadlo mě, ale to už jsem přibíhala ke Coedymu, k němuž se přidávala Skylieth. Na můj pozdrav odpověděla kývnutím. Zeptala jsem se jí, jestli jde s námi. Na to poznamenala poněkud tiše, pokud to nebude vadit. "Samozřejmě, že nebude," ujistila jsem ji a zpomalila do kroku. Skyl poznamenala, že si na něco vzpomíná, že pochrupovala v úkrytu. Nevěděla jsem přesně, o čem mluví. Nejspíš reagovala na nějakou Coedyho poznámku, kterou jsem neslyšela.
Když jsme se přiblížili k vodopádu, mé srdce zaplesalo. Ostatně, tahle reakce mě nemohla překvapit. Zažívala jsem ji pokaždé, když jsem byla blízko vodnímu toku nebo ploše, zvláště těm oblíbeným. Také zurčení vody, jak v obrovských kaskádách padala z výšky, bylo docela příjemné, i když poměrně hlučné. Skylieth se zeptala, jak dlouho jsme ve smečce. "Teprve krátce. Vlastně jsme tu byli na procházce a uvažovali o tom, že bychom se chtěli přidat do smečky. A zrovna v tu chvíli jsme narazili na Atraye a Freyu, kteří sem přišli, aby obnovili místní smečku," řekla jsem jí. Zarazila jsem se, kde zůstala. Zřejmě jí něco šimralo za uchem, nebo svědilo, protože se podrbala a jedno ucho jí zůstalo ohnuté. Zazubila jsem se na ni. Tohle mě vždycky rozesmívalo, i když jsem nevěděla, co je na tom vlastně tak moc směšného. Ale nechtěla jsem, aby to vypadalo, že se jí směji nebo tak něco. Raději jsem se podívala po Coedym, který se napil vody a následně vstoupil do řeky. Všimla jsem si, že se drží raději v místech, kde dosáhne na dno. Taky bych asi neměla chodit do hloubky, aby mi neuplaval přívěšek, napadlo mě. Vlezla jsem pomalu do vody. Užívala jsem si ten pocit, jak si voda razí cestu skrz můj bílý kožíšek přímo ke kůži a příjemně chladí. Vyplázla jsem jazyk a svlažila hrdlo několika doušky. Koukla jsem po Skylieth, která ještě stála na břehu. Zvedla jsem packu nad vodu a pak s ní prudce plácla na hladinu, až voda vyšplíchla na všechny strany. Pokropila nejen Coedyho, ale také Skylieth, což byl můj záměr. S veselým zajiškřením v očích jsem ji pozorovala. Nevěděla jsem, nakolik si můžu dovolit provokovat, protože přeci jen jsem ji neznala a něco jí mohlo být nepříjemné, třeba kdybych ji spláchla nějakou větší vlnou. Rozhodla jsem se tedy pro méně "drastickou" pozvánku ke hře a doufala, že ji přijme.

//Skála
Pomalým krokem jsem se šourala ven z úkrytu. Čekala jsem, že Coedy na mě bude čekat hned venku. Cestou kolem mě proběhl šedivý vlk, ani jsem si ho nestačila pořádně prohlédnout. Slyšela jsem ale zvenku jeho hlas, takže jsem si dosadila, že to byl nejspíše ten Atimu, který se před chvilkou představoval v úkrytu. Zastavila jsem se, otočila se za ním a hlavu naklonila na stranu. To je mi ale třeštiprdlo, ani na chvíli se nezastaví, abychom se konečně pořádně seznámili, pomyslela jsem si. Zavrtěla jsem hlavu a vyšla ven před úkryt. Do očí mi vnikly sluneční paprsky, které mě zcela oslepily, takže jsem sklonila zrak. Popošla jsem raději pár metrů vpřed, abych se dostala z té nepříjemné situace. Všimla jsem si, že opodál stojí Freya. Usmála jsem se na ni a zavrtěla ocasem. "Ahoj, Freyo!" Houkla jsem směrem k ní. Vypadala zamyšleně, tak jsem si nebyla jistá, jestli mě slyšela.
Rozhlédla jsem se po Coedym. Mířil pomalu směrem k vodopádům. Usmála jsem se. Nejspíše usoudil, že by bylo dobré se osvěžit. Než jsem se ale k němu rozeběhla, přifařila se k němu Skylieth. Na okamžik jsem se zarazila a pochybovačně se na ni zadívala. Asi neví, že jsme se chtěli jen tak projít po lese, usoudila jsem a doběhla je. "Ahoj, Skylieth. Ty jdeš s námi?" Zeptala jsem se vesele a usmála se na ni. Rozhodla jsem se, že je třeba řádně poznat, jaká je, abychom si pak mohli dovolit ji soudit. Nicméně, na to, abychom se poznali dobře, bude zapotřebí více času, ale tohle bude určitě dobrý začátek.

Radili jsme Indil, jaké místo by si měla vybrat jako svou ložnici. Já jsem jí pak navrhla, aby se nastěhovala hned vedle nás. Coedy nic nenamítal. Sledovala jsem vlčici, jak se rozhlíží a nakonec zapadla do sousedního výklenku. Pak už jsem jen slyšela, jak nás, sousedy, zdraví. "Nazdárek, sousedko!" Zahalekala jsem na ni z vesela.
Moje rozvalování se se Coedymu moc nezamlouvalo, ale to mi bylo celkem jedno. Já byla tak spokojená. Když jsem se ho ptala, jak na to přišel, že se roztahuji, prozradil mi, že má něco, čemu se říká oči. "Tyyy jo... To musí být dobrý vynález," zazubila jsem se na něj. Slyšela jsem, jak někdo promluvil. Tedy, hlas zdravící všechny vespolek a řekl své jméno. Jenže nikde nikdo nebyl. Jelikož mu ale Coedy odpověděl a prozradil mu zase to svoje, nejspíš mě sluch opravdu nešálil. Vykoukla jsem, ale nikoho nebylo vidět ani před naší ložnicí. Nicméně pach cizího vlka mířící k východu mě ujistil v tom, že někdo tu byl a pozdravil nás. "Poněkud nevychované," odfrkla jsem si a protočila jsem panenky. To nemohl chvilku počkat, až se mu ukážeme a také se představíme? Vůbec nevím, jak ten dotyčný vypadá! No, snad ho pak poznám po hlase, durdila jsem se v duchu. Pak na mě promluvil Coedy, že bychom se mohli projít po lese, abych to tu trochu poznala. "Ano, půjdeme, vlastně jsem to chtěla udělat už před tím, než jsme se šli schovat před deštěm," přitakala jsem, ale než jsem se vyhrabala na nohy, Coedy pomalu zamířil ven. Jakmile jsem vstala, protáhla si zadní nohy, udělala kočičí hřbet a zívla. Udělala jsem několik kroků a nakoukla jsem k Indil, která se chystala spát. "Zatím se měj," usmála jsem se na ni a běžela za Coedym.

//Erinyjský les

Pověděla jsem Indil své pocity a dojmy z našeho nového domova a členů smečky. Souhlasila se mnou, řekla, že to cítí stejně. Usmála jsem se na ni. Tak to vypadá, že přeci jen sympatie budou oboutranné a budeme přáteli, ona a my s Coedym, pomyslela jsem si potěšeně. Za to jsem byla moc ráda. Ale už teď jsem byla zvědavá, jací asi budou další členové smečky, kteří se k nám dříve či později přidají. Také jsem byla zvědavá, jestlipak to nebude třeba i někdo, koho znám, nebo někdo, kdo se mnou byl v Borůvkové smečce. Trošku mě mrzelo, že jsem nemohla vidět do budoucnosti, abych se podívala, co nás čeká. Na druhou stranu... Přeci jen možná bylo lepší, když všechno bylo zahaleno rouškou tajemství.
Když za námi přišel Coedy a zlobil se, jaktože tu zábava proudí bez něj, řekla jsem mu, že jsem se bála, že se chce nechat rozpustit na dešti. Na to mi řekl, že na to mám zapomenout a navíc by mi děsně chyběl. K tomu ze sebevědomě usmál. Změřila jsem si ho ledovým pohledem. "Ty si teda věříš, Coedene," řekla jsem stejně ledovým tónem. Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem mu řekla celým jménem. Možná jen v době, kdy jsme se poznali a to už bylo nějakou dobu. Jak dlouho už se vlastně známe? Napadlo mě. Můj pohled ale vzápětí zněžněl, aby si Coedy nemyslel, že už mě to s ním nebaví nebo něco podobného, a když mu Indil opakovala, jak je z lesa a vlků nadšená, nadzvedla jsem se a olízla mu tvář.
Při zmínce o Skylieth Indil sklopila uši a zatvářila se zkroušeně. Coedy ji utěšoval, že si časem zvykne. Nasadila jsem pochybovačný výraz. "Je fakt, že nám nic neudělala, nicméně bych řekla, že se moc dobře nezapsala. Nebo jsme ji špatně pochopili, nevím. Třeba časem zjistíme, že není až tak špatná, ale má své mouchy," promluvila jsem rozumně. Jak kdybych byla dospělá nebo co, ušklíbla jsem se v duchu.
Indil se nás zeptala, jestli bychom jí poradili, jaké místo má zvolit za svůj úkryt, to když se jí Coedy ptal, jestli si už něco vybrala a její odpověď byla záporná. Coedyho napadlo, že by mohla vyzkoušet všechny, dokud jsou volné, a pak si vybrala ten, který jí nejvíce vyhovuje. Pak přišel za mnou a zlobil se, že se roztahuju a kam se má vejít on. Následně mě zatahal za ucho. Škádlivě jsem na něj zavrčela a vycenila tesáky. Vzápětí jsem ale zase zkrotla jako beránek, otočila se z břicha na záda a natáhla zadní nohy co nejdále od těla, abych zabrala co nejvíce místa. "Já že se roztahuju???" Zeptala jsem se a tvářila se jako neviňátko. "A na to jsi přišel jak? Já, takové skromné vlče," dodala jsem a vyprskla smíchy.
Coedy pak vyšel před naši ložnici a rozhlédl se, aby mohl Indil poradit, kde by se mohla usalašit. Pak jí poradil, že záleží na tom, jestli se ráda roztahuje nebo jí stačí něco menšího. Podíval se na mě. Stále na zádech jsem se podívala na Indil. "Klidně se můžeš usalašit hned vedle nás, nám to vadit nebude," řekla jsem a usmála se na ni. "Ale jak říká Coedy, vyber si takové místo, které ti bude vyhovovat. Takže klidně můžeš pár míst vyzkoušet, když se tu ostatní ještě nijak extra nezabydleli," dodala jsem a znovu se přetočila na břicho, olízla si čenich a sledovala novou kamarádku, jak se nakonec rozhodne ohledně své ložnice.

Ležela jsem ve výklenku a přemýšlela nad slovy Skylieth. A nad Coedyho poznámkou. Skyl měla pravdu, že jsme se neznaly a nic jsme si neudělaly. Prý si o mě nic nemyslí. Hm, tak to jsem jí teda nevěřila, nějaký dojem si o nás musela udělat. Šlo to poznat jak z jejích pohledů a řeči těla, tak z jejích poznámek, takže zase tak stranou se nedržela, jak tvrdila. Nebo ne stranou, ale prostě nějaké mínění o nás měla, stejně jako my o ní. Coedy měl pravdu, že by se měla zamyslet nad tím, jak se ona chová k nám. Nicméně jsem byla pro to, aby mezi námi bylo vše na únosné úrovni. Nechtělo by se mi opustit smečku jen kvůli tomu, že nemůžu vystát nějakého jiného člena. Mohla jsem ji v nejhorším případě ignorovat. No, nebudu to lámat přes koleno a prostě počkám, jak se situace vyvine a jak to bude vypadat dál, rozhodla jsem se nakonec.
Ani jsem nepostřehla, že ke mě přišla Indil. Uvědomila jsem si její společnost, až když mě oslovila. Pozdravila a zeptala se, jestli si může sednout. Samozřejmě jsem souhlasně přikývla. I kdybych nesouhlasila, tak by si jistě sedla. Nicméně neměla jsem důvod ji od sebe odehnat. Chtěla jsem ji trochu lépe poznat, když jsme teď byly členkami stejné smečky. Chtěla vědět, jak se mi tu zatím líbí a sama se rozplývala nad nádherou lesa a zajímavou stavbou skalního úkrytu, jak jsou ty přepážky zvláštní. Usmála jsem se na ni. "Ano, je to zajímavé místo. Já... Líbí se mi tu, nejen místo, ale i momentálně nám nadřazení vlci, Atray vypadá jako čestný a spravedlivý alfa, velice přátelský a chápavý. Škoda, že nemá partnerku. A jeho potomci, Freya s Radonem, jsou taky fajn. Znala jsem je jako malá, pak jsem je nějakou dobu neviděla. Freya je sice taková odtažitější, ale není se co divit, pořád jsme vesměs cizinci. Ale..." Zarazila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Pak jsem tiše vzdychla. "Chvíli si budu muset zvykat a asi budu hodně všechno porovnávat se svou předchozí, rodnou smečkou. Navíc jsem byla zvyklá na ovocný les a jeho vůně, takže tohle je další nová věc. Ale myslím, že tohle bude dobrý domov," dodala jsem a usmála se.
To už se k výklenku blížil Coedy. Už jsem se bála, že ještě pořád venku stojí na dešti a chce se rozpustit. Káravě, ale samozřejmě ne vážně, se dotazoval, jak si to představujeme, je zábava je tu v plném proudu a bez něj. Oplatila jsem mu něžný pohled a zazubila se. "Promiň, zlato, ale myslela jsem, že se chceš nechat rozpustit na dešti," pobaveně jsem mrskla ocasem ze strany na stranu a v očích mi zajiskřilo. Zvláštní, že na Indil nežárlím. Nebo tedy nemám potřebu dokazovat jí, že Coedy je můj, jako tomu bylo předtím u prvního setkání se Skylieth... No, to si asi taky musela myslet hezké věci, ušklíbla jsem se v duchu. Coedy se zajímal, jak se tu Indil líbí, asi neslyšel, jak se tu rozplývá. Pak poznamenal, že se tu Skylieth moc dlouho nezdržela. Na to jsem neodpověděla, bylo mi to jedno. Podívala jsem se na Indil. Vlastně mě také napadlo zeptat se, jaký výklenek si vybrala jako svoje útočiště, ale Coedy mě předběhl.

//Aranel je v úkrytu :D