Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Východní Galvatar

Kráčely jsme dál a já měla konečně v bříšku jako v pokojíčku. Byla jsem ráda, že jsem měla při lovu takové štěstí a nemusela jsem nikterak dlouho hledat nejbližší zaječí noru a mohla tak konečně zasytit žaludek, který stále hlasitěji protestoval. Tara se zajímala, kde je Castor. Ohlédla jsem se a pokrčila rameny. Trochu mě mrzelo, že s námi nepokračoval, jenže jsem neměla čas čekat, až se tu objeví nebo až se probere, či vlastně bylo důvodem, že se najednou odloučil. Možná jindy ano, nicméně teď jsem se už musela hlásit v lese. “Nevím. Docela mě mrzí, že s námi nepokračuje, abyste se seznámili lépe a poznala bys, že je to opravdu výjimečný vlk, nicméně vážně nemám čas se tím teď zaobírat,“ řekla jsem po krátké úvaze.
Užívala jsem si nejen sestřinu společnost, ale také fakt, že jak postupoval den, slunko se stále častěji hlásilo o svou moc a snažilo se nám zpříjemnit den tím, že nás jednak snažně hřálo a jednak šimralo v nosech. Nebo aspoň mě. Musela jsem párkrát kýchnout. Pak jsem Taru uklidňovala, že určitě nikdo z nadřazených vlků nebude mít nic proti, aby se mnou pobyla aspoň nějaký čas v lese. No, a kdyby se jim to přece jen nelíbilo, holt bychom se usalašily někde blízko hranic, abych byla nablízku a zároveň mohla trávit čas se svou sestřičkou.
Po chvíli mlčení mě napadlo se zeptat, jestli Tara zažila také to podivné teplé počasí. Na to mi souhlasně přitakala s tím, že absolutně nerozumí tomu, co se dělo. “Já také ne. Ještě jsem nezažila, aby uprostřed zimy z ničeho nic bylo horko jako uprostřed léta. Ještě štěstí, že to netrvalo nikterak dlouho,“ pronesla jsem zamyšleně. Měla jsem ráda teplo, ale jednak v době, kdy mělo být a jednak ne takové, abych si div netoužila sundat kožich nebo se na celý den ponořit do vody, abych se ochladila. “Ale už se těším na jaro. Mohly bychom se, pokud o sobě budeme vědět, vydat do Borůvkového lesa, podívat se a připomenout si tu kvetoucí nádheru, tu úžasnou eufonii ptačího zpěvu a báječnou a nezaměnitelnou vůni ovoce. Myslím, že i jako vlk s magií země to extra oceníš. Stejně jako Coedy,“ řekla jsem s úsměvem.
Než jsem se nadála, už jsme byly na hranicích Erinyjského lesa. Srdce se mi zatetelilo blahem. Ale ne nad tím, že jsem doma, ale že se zase po dlouhé době shledám s Coedym. Jen doufám, že je doma a nešel mě hledat, zadoufám. Zastavím se a podívám se na Taru. “Chvilku tady na mě počkej. Jdu se ohlásit, ukázat se Coedymu a najít Alfu nebo některou z Bet, abych se dovolila, jestli sem můžeš, ano? Ani se nehni!“ Přikázala jsem sestře, olízla jí tvář a na nic nečekala, ladným skokem zmizela mezi stromy, abych se ohlásila.

//Erinyjský les

//Východní hvozd

Vysvětlila jsem Taře, jak to je s tím, že jsem si našla nový domov. Usmála se na mě a prohlásila, že je to skvělé. Přikývla jsem, ale myšlenkami jsem stále byla v Borůvkovém lese. Stočila jsem k ní ucho, když znovu pronesla, zamyšleným tónem, že čas je lék na všechny rány. Domnívá se, že stesk časem povolí. Ona to cítí podobně, teď je to pro ni lepší než třeba před rokem nebo ještě před měsícem. Souhlasně přikývnu, ale mlčím. Přijde mi, že je to už docela dost dlouhá doba, co se smečka rozpadla a já se stala ze dne na den tulákem. Jak dlouho jsme se vlastně s Coedym toulali? Rok? Možná méně… A jak dlouho jsme členy smečky? Od začátku podzimu, možná… No… Holt asi jsem beznadějný případ,ušklíbnu se pro sebe. Znovu se zaposlouchám do Tařiných slov o tom, že jedno dne budeme moci zapomenout na to, co bylo, a začít znovu nezatíženi naší minulostí. Přikývla jsem. “Snad máš pravdu,“olízla jsem jí rozpustile tvář na znamení, že jsem ráda, že mě vyslechla a jsem ráda, že jsem se mohla svěřit. Ne, že bych se snad nemohla svěřit svému partnerovi, ale… Radši jsem ho tím nechtěla znepokojovat. Sestřička samozřejmě prohlásila, že to nikomu neřekne.
Pokračovaly jsme tedy v cestě. Rychle se začalo rozednívat, když jsme opustily místní les. To mě docela potěšilo, aspoň byla šance, že si na Galvataru nebo doma můžu ulovit něco k snědku. Napadlo mě, že bych se mohla dovolit Alfy nebo některého z Bet, jestli by se Tara mohla na pár dní zdržet. Já si byla víc než jistá, že s tím nebude problém. Měli by mít pochopení zvlášť když se jedná o mou sestru, kterou jsem tak dlouho neviděla,pomyslela jsem si a podívala se na sestru. Už se nemohla dočkat, až pozná mou smečku a také souhlasila s tím, že se mohu zeptat někoho z nadřazených vlků, jestli se mnou může strávit pár dní v lese. “Já si myslím, že nebudou proti,“dodala jsem optimisticky a zavrtěla ocasem.
Zastavila jsem se a rozhlédla se. Na Galvataru jsem také už dlouho nebyla. Vlastně od té doby, co jsem opustila Erinyjský les, abych si pročistila hlavu. Sakra, to jsem tedy byla dlouho pryč. Snad se na mě Coedy nebude zlobit. Určitě si už dělá starosti. Jen doufám, že nikam neodešel, aby se po mě pošel podívat nebo aby si sám protáhl nohy!Přemýšlela jsem. Pak jsem zvedla hlavu a snažila se zachytit pach nějakého zajíce, který by se nedobrovolně obětoval jako moje snídaně. Bylo tu cítit hodně vlků a i nějaká ta vysoká. Možná bychom si mohly troufnout na mladou losici dvě, ale stejně by bylo lepší, abychom byli aspoň tři. Pak jsem si všimla, že z nory nedaleko nás vyčumuje lumík. Ušklíbla jsem se. Možná bys nebyl špatný, ale na můj hlad jsi příliš malý,promluvila jsem na něj v duchu a radši šla o kus dál, abych vzápětí, blízko lesa, objevila zaječí noru. Zaradovala jsem se a zamířila přímo k ní. A nemohla jsem uvěřit svému štěstí, že sotva jsem byla jeden skok od úkrytu, vykoukl ven zajíc. Na nic jsem nečekala, prudce se odrazila a čapla zajíce za hlavu. Pravda, možná to nebylo možná zrovna to nejlepší, ale za co jiného jsem ho měla chytit. Za nohu to nešlo, za uši by se mi vyškubnul… Už takhle sebou dost divoce mlel. Rychle jsem sklonila hlavu, přidržela ho a zakousla. Jakmile se ozvalo rupnutí a tlama se mi zaplnila nasládlou zaječí krví, žaludek se mi bolestivě zkroutil. Samozřejmě jsem se do zajíce hned pustila. Nebyl sice kdovíjak tučný, ale rozhodně to bylo lepší, než ten předchozí malý lumík, který by posloužil jedině jako jednohubka. Zajíc mě aspoň zasytil. Měla jsem velký hlad, takže jsem se nežinýrovala a zajíce do sebe pěkně natlačila. Spokojeně jsem pak docapkala zpátky k sestře. “Pardon, už jsem měla fakt velký hlad,“uculila jsem se na ni, na chvíli se posadila a olízala si tlapky potřísněné krví. “Můžeme jít dál,“kývla jsem na Taru, zvedla se a zamířila směrem k západní části Galvataru. Když jsme došly k potůčku, zastavila jsem se u něj, abych mohla zajíce zapít. A také si trošku umýt čenich a krk, které také byly potřísněné krví. Jakžtakž čistá jsem zase mohla pokračovat v cestě. Pohlédla jsem na oblohu, která sice byla tmavá, ale zkoušelo se skrz ni dostat několik slunečních paprsků. Spokojeně jsem se usmála. Do jara sice bylo ještě daleko, ale byla jsem ráda, když v zimě svítilo slunko a aspoň trošku zahřálo kožich. Podívala jsem se zase na Taru. Měla jsem na jazyku spoustu otázek, ale raději jsem si je nechala, až budeme v klidu v Erinyjském lese. “Byla jsi tady na Galliree, před pár týdny, vlastně než jsme se potkaly, kdy tu bylo nezvyklé horko a po sněhu ani památky? Bylo to opravdu zvláštní,“vzpomněla jsem si na jednu zajímavou nedávnou událost, aby řeč zase tak úplně nestála.

//Západní Galvatar

Dívala jsem se za odcházející matkou a bylo mi docela líto, že se s námi nezdržela déle. Tolik jsem chtěla slyšet vyprávění, co dělala od té doby, co jsme se rozloučily! Ale zřejmě měla nějaké neodkladné záležitosti, které jí nedovolily být s námi o něco déle. Já osobně bych tedy upřednostnila potomky, které jsem dlouho neviděla, před čímkoliv, nicméně musela jsem chápat, že ona má svůj život a my ostatně také.
Poznamenala jsem, že bych se měla vydat domů, abych se ohlásila, že taky ještě žiju. Tara se zvědavě otázala, zda jsem si našla smečku. Přikývla jsem. “Ano, s Coedym jsme se přidali ke smečce Erinyjského lesa. Zrovna jsme tam byli a vrátili se tamní Alfa s dcerou, nevím, jestli znáš Atraye a Freyu, a obnovili smečku. Tehdy jsem si říkala, že bych chtěla někam patřit a tak jsme se s Coedym rozhodli, že to zkusíme tam,“vysvětlila jsem jí. Krátce jsem se zachmuřila a popošla k ní blíž. “Ale... Abych pravdu řekla… Ještě jsem si tam tak úplně nezvykla. Je tam sice poměrně pěkně, Atray a jeho dcera a syn, kteří jsou Betami, jsou všichni fajn a milí, nicméně pořád mám problém s tím, že vše porovnávám s Borůvkovým lesem. Přeci jen jsem se tam narodila a skoro tři léta žila. Mám na svůj domov mnohem pevnější citovou vazbu, než jsem si myslela. Ale nikomu to, prosím, neříkej. “]Svěřila jsem se Taře s něčím, o čem nevěděl pořádně ani Coedy. Nechtěla jsem ho znepokojovat. Ne, že bych se v Erinyjském lese necítila dobře, to určitě ne. A s ostatními členy jsem také vycházela poměrně dobře, ačkoliv na mě ještě čekal úkol se nějak blíže seznámit s Takkim a jeho partnerkou, kterou jsem už léta neviděla a tak jsem byla vlastně překvapená, jak moc se změnila. Nicméně, jak jsem přiznala už nahlas, měla jsem strašně silné citové vazby na les, odkud jsem pocházela. Až mě to samotnou překvapuje. Rozhodně jsem nečekala, že mi to bude tak dlouho trvat, než si zvyknu na novou smečku…
Sestřička mi udělala ohromnou radost, když mi řekla, že se ode mě nechce odtrhávat a bude dávat tentokrát dobrý pozor, abych se jí neztratila. Zasmála jsem se a šťouchla do ní. “Ani nevíš, jak ráda tohle slyším!“zvolala jsem nadšeně. Vybídla jsem ji, že tedy půjdeme. Začínalo se stmívat, takže jsem se zachmuřila. To znamenalo, že v noci bude lov zajíce takřka nemožný, budu si tedy muset počkat do rána. Žaludek se sice bolestivě kroutil, jenže neměl na výběr, musel si holt počkat, až bude světlo a zajíci nebudou chrápat. Sice bych ho mohla vyplašit, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych ho dobře viděla. Ne, že bych měla potíže s nočním viděním, ale… Prostě je lepší lovit ve dne.
Tara už vypadala dobře, snědla zajíce, kterého jí přinesla matka, takže určitě nabrala potřebné síly. Volným krokem jsem se tedy vydala směrem z lesa. “Třeba by Atray neměl nic proti tomu, kdyby ses pár dní zdržela u nás v lese, samozřejmě se ho zeptám a pokud budeš chtít.“Řekla jsem a vesele máchla ocasem.

//Východní Galvatar

//tady se nedodržuje žádné pořadí, nebo co? Ještě jsem se ani nestačila vymáčknout a Morfeus s Vločkou mají další příspěvky, ani jsem jim nestačila zareagovat... A samozřejmě hned jsou všichni pryč.

Tara nás, respektive především matku, uklidnila, že je v pořádku, jen je trošku unavená. Pak se přiznala, že má docela hlad. Uvědomila jsem si, že by mi také bodlo hodit něco do žaludku. Už jsem si ani nedokázala vzpomenout, kdy vlastně jsem naposledy jedla. Jestli jsem hodně pohubla, chudák Coedy se asi zhrozí, až mě uvidí a bude si myslet, že jsem někde byla uvíznutá bez možnosti stravy,pomyslela jsem si. Nicméně události v uplynulých dnech mi nějak braly myšlenky na něco k jídlu. Zvedla jsem hlavu k obloze. O své slovo se hlásil nový den. Jenže ani tak počasí nepřipomínalo zhruba prostředek zimy, nýbrž již hlásící se jaro. Jak jinak bych si měla vysvětlit, že momentálně poprchává a vlastně ani není pořádně zima?
Napadlo mě, že bych mohla matce navrhnout, že bychom spolu s Castorem ve třech zkusili ulovit něco většího, zatímco Tara by na nás počkala a zbytečně se nevyčerpávala, aby nám zase nezkolabovala, ale matka mě předběhla. Bez dalšího meškání se rozběhla a zmizela mezi stromy. Zakrátko se vrátila s uloveným zajícem, kterého donesla Taře. Usmála jsem si a vzpomněla si na dobu, kdy jsme byli ještě malí a rodiče nám takhle nosili potravu často. Sice teď bylo lepší spoléhat jen sám na sebe, případně na smečkové lovy, ale určitě Taru matka neurazila tím, že jí ulovila něco k snědku.
Představila jsem matce Castora ve snaze ho zapojit trošku do diskuze, aby se necítil odstrčený. Samozřejmě nezklamal a vyseknul matce poklonu, že jsme zdědily půvab a um po ní. Zazubila jsem se na něj. I Tara už vypadala uvolněněji, takže asi konečně uznala, že Castor není nebezpečný. Matka se zajímala, co nás sem přivedlo a kam máme namířeno. “Já jsem se vydala na menší toulky po kraji, potřebovala jsem si pročistit hlavu a cestou jsem potkala jednu svou dávnou přítelkyni a Castora, který se stal mým společníkem na cestě. Zamířili jsme sem a tady narazili na Taru a tebe. No a zbytek znáš,“vysvětlila jsem jí, jak jsme se tu ocitli. Matka pak dodala, že se bohužel nemůže s námi zdržet, jen si za námi odskočila, aby se s námi mohla vidět. Ještě se se mnou a Tarou rozloučila a také se nezapomněla mateřským gestem o nás otřít. Popřála nám šťastné packy na cestu a snad brzy na viděnou. “Měj se mami, ráda jsem tě viděla,“broukla jsem za ní a tiše ji sledovala, dokud nezmizela mezi stromy. Povzdychla jsem si. Docela mě mrzelo, že se s námi nezdržela déle, ale nedalo se nic dělat. Zřejmě měla něco důležitého. Podívala jsem se znovu na Castora. “No já bych se měla pomalu vydat domů, aby věděli, že jsem živá a zdravá. Ale cestou se ještě podíváme po nějakých místech. A mohli bychom si ulovit něco k snědku, nevím, jak vy, ale já mám docela hlad.“Navrhla jsem. “Jako vlk,“dodala jsem k tomu a zazubila se. Pak jsem věnovala pohled své sestře. “Chceš jít s námi, nebo se trhneš a půjdeš zase svou cestou?“Zeptala jsem se. Vlastně jsem si hrozně moc přála, aby řekla, že půjde s námi, abych se mohla ještě nabažit její společnosti, než mi zase zmizí neznámo kam, nicméně musela bych pochopit, kdyby se rozhodla jít zase svou vlastní cestou. Vlastně by to bylo dobré, aspoň bych ji mohla vyzpovídat ještě ohledně jejích plánů do budoucnosti a ona by se možná trošku sblížila s Castorem a mohla cestovat pak s ním, kdyby náhodou si byli sympatičtí a byli z nich přátelé,napadlo mě. Nedočkavě jsem těkala pohledem ze sestry na Castora a přátelsky zavrtěla ocasem. Krátce mi zakručelo v břiše. Zkroutila jsem tlamu do něčeho, co připomínalo kyselý úsměv a doufala, že to nebylo moc hlasité, aby to slyšeli ti dva.

//Zkusím počkat na Hotaru do čtvrtka

Byla jsem nesmírně zvědavá, tak snad se Castor na mě nezlobil za to, že jsem se zajímala o původ jména jeho a členů smečky, ze které pochází. Kdyby mi dal najevo, že se o tom nechce bavit, tak bych to samozřejmě pochopila, nicméně ochotně mi odpovídal a já byla moc ráda. Vysvětlil mi tedy, že jeho jméno je stejné jako druhá nejjasnější hvězda souhvězdí Blíženců. Pak se na okamžik odmlčel a dodal, snad se neplete a tak se to souhvězdí tak jmenuje. Vykulila jsem na něj oči. “Tedy, to je vážně zajímavé! Vaše smečka měla znalosti o hvězdách? Já vůbec ne! Jsem ráda, že poznám Polárku,“ zazubila jsem se. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem byla menší a ráda jsem polehávala na zádech a pozorovala hvězdy a majestátní měsíc. Dlouho jsem tu činnost neopakovala. “A dokážete ta souhvězdí, potažmo některé jednotlivé hvězdy na obloze najít? Můžu vědět i jména dalších členů smečky nebo aspoň rodiny?“Začala jsem chrlit otázky. Omluvně jsem se pak usmála a zavrtěla ocasem. Tohle mě vážně zaujalo. Nikdy předtím jsem se nesetkala s vlky, kteří by snad znali některé hvězdy a dokonce se po nich jmenovali. “Pokud vám to tedy nevadí,“dodala jsem ještě, aby si nemyslel, že mi musí nutně odpovídat. Sice by mě to mrzelo, ale dovedla bych to pochopit.
Naše povídání pak přerušil příchod jiné vlčice – a sice mé sestry. Musely jsme se bouřlivě přivítat, jak se sluší a patří. Tedy, nejprve mě pořádně zmordovala ona a pak já ji. Když jsme se konečně přestaly překřikovat, představila jsem Taře svého společníka. Trochu plaše mu odpověděla na pozdrav a sklopila zrak, jako by se ho bála. Castor samozřejmě nezklamal a vysekl poklonu i mé sestře. Následně jí čumákem pozvedl hlavu a poznamenal, že se ho nemusí bát. On není tyranem, což můžu potvrdit i já. Důležitě jsem přikývla hlavou. “Castor je ten poslední, kdo by někomu ublížil. Je to elegán, slušný vlk a především velký lichotník,“řekla jsem a vesele zamrkala.
A aby toho nebylo málo, přiblížila se k naší skupince další postava. Moje matka. Rozběhla jsem se za ní. Nejdřív jsem se zarazila, jak jsem nevěděla, kterak se s ní přivítat, ale nakonec jsem se rozhodla, že ti pojmu pořádně bouřlivě. Evidentně jí to ani nevadilo. A jestli ano, měla stejně smůlu. Smála se a prohlásila, že mě také ráda vidí. Pak si mě důkladně prohlédla. Vypadalo to, že je s mým vzhledem spokojená, ačkoliv jsem byla trošku špinavá. Měla jsem na ni spoustu otázek, ale chtěla jsem s tím počkat, až se přivítá také s Tarou. Hlavou se o mě otřela a pohlédla na sestru. Podívala jsem se také tím směrem, zdálo se mi divné, že také neběží pozdravit matku. Jaký byl můj šok, když se Tara z ničeho nic skácela k zemi. Hrklo ve mně. Opětovala jsem matčin pohled. “Taro!“Vyhrkla jsem a rozběhla se k ní. Podívala jsem se na Castora, který seděl opodál. Zřejmě také nevěděl, co se jí stalo. Když jsem byla blíž, nevypadalo to, že má nějaké zranění. Matka stále vedle mě a párkrát do sestry dloubla čenichem. Přivolala jsem vodu z nedaleké řeky Midiam a pokropila sestřin čumák a tlamu. To by ji snad mohlo probrat. Pohlédla jsem starostlivě na její hrudník, který se klidně zvedal a klesal, jak sestra dýchala. Nebylo to trhavé nebo zběsilé. Dech tedy měla klidný. Šťouchla jsem do ní také. “Taruško,“šeptla jsem jí do ucha.

Vyprávěla jsem Castorovi o dvou jezerech, která byla na jihu a která jsem navštívila. Jen mě trošku mrzelo, že jsem tam už dlouho nebylo, ale nějak jsem neměla poslední dobou čas nebo náladu se toulat... Pokud tedy nepočítám současnou chvíli, ačkoliv to byla zase výjimka. Původně jsem odešla z lesa kvůli tomu, abych si pročistila hlavu od toho humbuku. Každopádně jsem nepočítala s tím, že bych se zdržela mimo les dlouho. Rozhodně jsem toho ale nelitovala. Potkala jsem Scaritu a především se seznámila s Castorem. Byl mi velice sympatický. Ten jeho způsob vyjadřování a lichotky ho činily zvláštním a odlišným od jiných vlků, které jsem doposud poznala.
Když jsme s vyplazenými jazyky dorazili mezi stromy zdejšího hvozdu, vůbec jsem nechápala, jak je možné, že je v tuto dobu takové teplo. Castor mi pak opožděně odpověděl na otázku, odkud pochází. Údajně pochází z hor, které jsou blízko hvězd. Jména jeho smečky a rodiny byly hvězdy. Překvapeně jsem se na něj podívala. “Opravdu? To zní zajímavě. A Vaše jméno má také něco společného s hvězdami?“ Zeptala jsem se zvědavě. Abych pravdu řekla, doposud jsem sice občas hvězdy pozorovala a také obdivovala, nicméně jsem dosud nepoznala nikoho, kdo by znal jejich jména, nebo tedy aspoň některých z nich, protože určitě nebylo možné znát jména úplně všech hvězd. Dle mého mínění jich totiž bylo nekonečno…
Ačkoliv jsem plánovala menší lov, abychom zasytili žaludky, Castor ukázal čenichem na nějakého vlka, jestli ho znám a třeba by prý věděl, kde je tady voda. Sice jsem ten pach cítila, ale zatím jsem mu nevěnovala moc pozornosti. Otočila jsem se tedy směrem, kterým se Castor díval a… Málem se o mě pokusily mrákoty. Před námi stála bílá vlčice s hnědými znaky. Několikrát jsem zamrkala, jestli se mi to náhodou jen nezdá. Ale i když jsem hlavu oklepala, stála tam. “Taro,“ zašeptala jsem, když se k nám vlčice pomalu, jako by se něčeho bála, blížila. Ona vykřikla mé jméno a srazila mě na zem a následně mi olízla čumák. Takže se mi to asi opravdu nezdálo, když tu stála nade mnou. Pak mi tiše oznámila, že ani nevím, jak ráda mě vidí. Hlava se mi zatočila a v břiše jsem cítila příjemné chvění. Kromě toho mě lehce zamrazilo v zádech. Zvedla jsem se na nohy, předníma pak objala Taru kolem krku a svalila na zem pro změnu ji. “Taro, kde se tu bereš?“ Ptám se mladší sestřičky s úsměvem tak širokým, div nechytnu křeč a ocas mi lítá ze strany na stranu, až by se někdo mohl začít obávat, aby mi neupadl. Důkladně sestře olížu tvář, a když mám pocit, že by to mohlo stačit, jinak bych jí slízala i obličej, poodstoupím stranou a pomůžu jí vstát. S rozzářenýma očima se obrátím na Castora. “Castore, to je moje sestra. Mladší a tak trošku ztracená sestra Tara,“ představím mu svou sestru, která je takřka mou kopií, vyjma hnědých uší a fleku na zádech, které jí zůstaly z doby, kdy měla té hnědé na sobě mnohem víc. A výjimkou byly samozřejmě také její zelené oči. “Taruško, tohle je Castor, můj společník na cestách. Seznámili jsme se nedávno,“otočím se zase ke své sestře.
Pak kolem mě prosvištěl vánek a donesl ke mně povědomý pach. Dlouho jsem ho necítila a dávno není cítit ovocnou vůní Borůvkového lesa, ale nikdy bych si ho nemohla splést. Nasucho jsem polkla a otočila se směrem, odkud vítr ten pach přinesl. Opravdu tam stála. Elegantní a vznešená jako vždy. Málem se o mě pokusily mrákoty podruhé. “Mami,“ hlesla jsem tiše. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by mě potkalo takové štěstí, abych se na jednom místě setkala se svou sestrou a matkou. Nicméně evidentně tomu opravdu bylo tak. Ještě jsem se ohlédla a začenichala, jestli náhodou neucítím i otcův pach nebo některého z bratrů, ačkoliv bych jejich pachy už asi nepoznala. Projela mnou malá vlna zklamání. Ale radost z toho, že vidím matku, ihned zase převládla. Roztáhla jsem tlamu do ještě širšího úsměvu a rozběhla se jí v ústrety. Ona stála opodál, zřejmě si nebyla jistá, jak bychom ji se sestrou přivítala. Já bych se však na svou matku nemohla snad nikdy zlobit, vždycky jsem ji milovala. I když mi chyběla, když se naše cesty rozešly a já se musela konečně vyrovnat s tím, že jsem zkrátka dospělá a nemůžu být rodičům na očích věčně. Když jsem se konečně octila v její blízkosti, mírně jsem zabrzdila a chvilku váhala, jestli mám zvolit divoké přivítání ála malé rozpustilé vlče nebo sofistikované jako dospělá a slušná dcera. Nakonec jsem se ale rozhodla, že ji přivítám tak, jak to cítím a jak si to zaslouží, tudíž jsem do matky prudce vrazila, až zavrávorala a svalila se na zem. Stoupla jsem si nad ni a stejně jako předtím Taru, tak i ji jsem s divokým jiskřením v očích důkladně olizovala. Srdce mi nadšeně bušilo nad tím shledáním a ocas se mi opět divoce komíhal ze strany na stranu. “Tak ráda tě vidím,“ zašeptám jí do ucha a jemně ji za něj zatahám. Ohlédnu se na Castora, asi si myslí, že jsem se zcvokla, ale já si vážně nemohla pomoci, abych svou matku a sestru řádně nepřivítala.

Byla to príma akce, ale mohlo by být zveřejněno správné řešení? Nebo řešení nás všech :) Třeba slova - co bylo zadáno tebou a co jsme tam ještě našli a jak se nám dařilo ve zvířatech :)

//odepíšu po Hotaru

//Narvinijský les

Mé kroky opět míří do míst, která jsem doposud nikdy nenavštívila. Samozřejmě jsem však nic proti tomu neměla. Naopak. Byla jsem ráda, že zase poznám něco nového. Co mě ale zaráželo, byl fakt, že se dělalo čím dál větší teplo. Po sněhu nebylo ani památky a pomalu nebylo už ani to bláto. Bylo také dost dusno, nedýchalo se zrovna dvakrát příjemně, takže jsem musela vypláznout jazyk, abych se nějakým způsobem aspoň trošku ochladila.
Castor poznamenal, jak krásně zní název toho jezera, zejména když jsem ho vyslovila já. Zazubím se. “To jezero se tak jmenuje díky své křišťálově čisté vodě. Je tak průzračná, že je vidět na dno, jako by tam snad ani žádná voda nebyla,“ vysvětlím mu. “Vzpomínám si, že i nedaleko bylo Ohnivé jezero, které mělo podivně červenou barvu. Nevím, čím to bylo způsobeno. Kdysi jsem jen špičku jazyka smočila, a něco tak ošklivého jsem snad nikdy v tlamě neměla. Nechutná hořká pachuť, ble,“ oklepu se při vzpomínce na svoji dávnou ochutnávku vody z Ohnivého jezera. Ačkoliv to bylo již opravdu dávno, ihned se mi ta ošklivá chuť vybavila.
Na mou otázku, odkud Castor je a jestli mi poví něco o sobě, mi neodpověděl. Nebyla jsem si jistá, jestli tu otázku jen přeslechl nebo na ni nechtěl odpovídat. I když to by mi bylo divné, že by jeho galantnost zakazovala, nebo spíš navzdory ní by nemluvil o sobě a své minulosti, nicméně podruhé jsem se ho na to nechtěla ptát. Možná bychom se k tomu dostali později.
Dívám se kolem sebe. Teplo je jako v létě, nicméně stromy, které jsou tu zatím převážně jehličnaté, jsou nadále holé. To tedy mě ujišťuje v tom, že stále je zima. “Jak je možné, že je v zimě takové horko?“ Pronesu mírně udýchaně. Snad by se i v tomhle horku ohřála voda v jezeře… Nespokojeně se zastavím a pohlédnu na Castora, jestli na mou otázku dokáže odpovědět. “Dala bych si něco k snědku, ale tedy nevím, jestli se mi v tomhle horku bude dobře lovit a jestli vůbec se mi bude chtít,“ řeknu po chvíli. “Sice se pomalu začíná stmívat, ale vůbec to nevypadá, že by měly teploty aspoň o malounko klesnout!“ Zavrčím nespokojeně.

Poznamenala jsem něco o počasí. Bylo takové praštěné a vůbec se nechovalo tak, jak by v tuto roční dobu mělo. Castor dodal, že sníh mu nechybí, ale byla to klasika, kterou mnozí z mladých nezažijí. “Jen nesýčkujte, můj milý společníku!“ Okřikla jsem Castora naoko přísně. Nicméně pravdou bylo, že to bylo zvláštní. Postupně se oteplovalo. Sněhový poprašek kolem nás se pomalu postupně měnil v bláto. Měli bychom pomalu zamířit dolů, jinak to bude prakticky nemožné, pokud bude cesta hodně zablácená, napadlo mě, nicméně ještě jsem si chtěla vychutnat možnost rozhlédnout se po okolí. Ukázala jsem Castorovi Velké vlčí jezero. Bylo docela smutné, že další místa jsem neznala, nicméně nedalo se nic dělat. Takhle z ptačí perspektivy jsem Gallireu dlouho neviděla. Navíc teď jsem byla v místech, které jsem prostě neznala.
Navrhla jsem, že bychom se mohli vydat na jih. Jak se dalo předpokládat, Castor souhlasil a galantně prohlásil, že rád půjde kamkoliv, kam ho zavedu. Usmála jsem se na něj. Ještě se zajímal, jestli mám nějaký konkrétní cíl. Zavrtěla jsem hlavou. “Vlastně ani ne. Sice mě napadlo, že bych se ráda po dlouhé době podívala ke Křišťálovému jezeru, ale abych pravdu řekla, nevím jistě, kterým směrem se vydat. Tak prostě půjdeme nějakým směrem, v našem případě na jih, a uvidíme, kam dojdeme,“ vysvětlila jsem svému společníkovi, jak je to s určení směru naší následující cesty.
Ještě jednou jsem se rozhlédla po krajině Gallirei a pak jsem se pomalu vydala zase směrem dolů. Dávala jsem pozor, abych neuklouzla, protože místy opravdu nebyl žádný sníh, ale blátivá břečka. V jednu chvíli se mi smekla tlapka a měla jsem co dělat, abych nepřistála na nose, ale naštěstí jsem to vybrala. Otočila jsem se na Castora a povzbudivě a bezstarostně se usmála, jakože mám situaci pod kontrolou a nic mi není. Konečně jsme se zase ocitli v lese. Jak jsem předpokládala, za dobu naší nepřítomnosti se tu neobjevil žádný další vlk. Ani jsem nikde neviděla Scaritu, takže asi ještě vyřizovala nějakou svoji záležitost. Škoda, nebylo by špatné putovat ve třech. Ale třeba někoho potkáme cestou, kdo by se chtěl přidat. A když ne, nevadí. Počkala jsem na Castora, až mě dojde. “Tak vyrážíme,“ usmála jsem se a opatrně se rozklusala vstříc novému cíli cesty. Cíli? Asi hloupost, když nevím, kam nás cesta zavede, ušklíbla jsem se v duchu nad svou úvahou. No, prostě někam jdeme. Vůbec jsem v tuto chvíli necítila potřebu vrátit se do Erinyjského lesa. Na jednu stranu, byla jsem tam docela dlouho, takže jsem si chtěla užít trošku volna, než se tam zase ukážu. A snad si Coedy nedělá starosti… Ostatně, jsem dospělá a umím se o sebe postarat. “Tak, Castore, povězte mi něco o sobě. Nejste z kraje zdejšího, pravda?“ Vybídnu po chvilce ticha svého společníka.

//Východní hvozd

To jsou nádnerné obrázky, jeden hezčí, než druhý :) ale ten pro mě je fakt úža :3 moooc za něj děkuji :)

Byla jsem ráda, že jsme konečně došli do cíle naší cesty. Nebyla sice nikterak dlouhá, ale navzdory vší opatrnosti jsem se necítila zrovna moc dobře, když skoro nebylo vidět na krok. Nahoře to navíc ještě dost foukalo, ale déšť naštěstí už trošku zmírnil. Já jsem si zpočátku netroufala jít někam dál, protože bych snadno mohla přehlédnout okraj vyhlídky a spadnout. Castor se však s čenichem u země vydal prozkoumat terén. Čekala jsem tedy, jak to dopadne. No vidíš to, ty hloupá, taky máš tu černou věc mezi očima! Vynadala jsem si. Brzy však Castor našel vhodné místo, kde se usadil a tvářil se nesmírně šťastně, když se na mě otočil a vyzval mě, abych se posadila k němu. Oplatila jsem mu úsměv, došla k němu a posadila se. Ocas jsem obtočila kolem předních tlapek. Pomalu začínalo svítat. Sluneční paprsky se sice snažily prokousat temnými mraky a vykouknout na nás, ale moc se jim to zatím nedařilo. Rozhlížela jsem se do dáli. Vlastně tímto lesem protékala řeka, avšak neznala jsem její jméno. Znala jsem jen Midiam a Mahtaë. Znovu zafoukal nepříjemný studený vítr, který se mi opřel do kožíšku. “Počasí nám nějak blázní, touhle dobou přeci nemá vůbec pršet, ale má být spousta sněhu! Tedy aspoň tomu tak doposud bylo,“ pronesla jsem, natáhla přední tlapy před sebe a prohnula se v zádech. Oklepala jsem se. Zdálo se, že teploty přeci jen o něco zase klesly, takže možná by se ty dešťové přeháňky mohly změnit ve sněhové. Sice mi nevadilo blbnout v blátě a být špinavá, ve sněhu se toho přece jen dalo vyvádět mnohem víc.
Zvedla jsem se a otočila se na okamžik ke svému společníkovi zády. Nebylo to však známkou neslušnosti nebo náznak nějakého gesta. Tím směrem jsem tušila Borůvkový les. Nevěděla jsem přesně, kde se nachází. Nikdy jsem ho z výšky neviděla a navíc všechny listnaté stromy byly opadané, takže všechny vypadaly naprosto stejně a nedaly se identifikovat. I když na takovou dálku bych asi stejně nepoznala, jestli na stromech v dálce rostou žaludy, bukvice nebo jablka a třešně. Proto jsem přešla zpátky ke Castorovi. Prohlásil, že nám počasí sice nepřeje, ale je odtud vidět všechno. Přikývla jsem. „Tamta velká vodní plocha, to je Velké vlčí jezero,“ řekla jsem a čenichem naznačila směr. Jak bylo ještě šero, tak odtud to spíš vypadalo, že je černé. Náhle jsem si vzpomněla na Křišťálové jezero. Tam jsem také dlouho nebyla. Ale jak ho odtud najít? Tenkrát jsme ho našli jen náhodou. „Navrhuji vydat se na jih. Co ty na to?“ Navrhla jsem Castorovi, kam bychom se mohli vydat. Možná při té příležitosti bychom našli to jezero… Anebo bychom možná objevili nová místa, která jsem dosud neviděla. Jen jsem doufala, že odtud Castor právě nepřišel. Asi by se mu nechtělo jít zpátky. Rozhodla jsem se, že u té příležitosti ho trošku vyzpovídám. Nebo ještě lépe – nechám ho, aby mi něco o sobě vyprávěl.

Pokračovali jsme v cestě na vyhlídku. Byla jsem vážně celá napjatá, jak to tam asi bude vypadat a kam až bude vidět. Naposledy jsem v nějakých vyšších polohách, když nepočítám návštěvu Smrti, byla ve Sněžných horách jako malé vlče při povodni. A tehdy jsem si vyhlídku rozhodně neužívala, protože jsme se starostmi sledovali, jak se voda valí přes celou naši domovinu, a nevěděli, co s tím dělat.
Dávala jsem pozor, kam šlapu, v tuto chvíli byla poměrně neproniknutelná tma, navíc ani Měsíc nám na cestu nesvítil. V této vyšší poloze sice byl ještě nějaký ten sníh, ale začínalo pršet a sníh se snadno měnil v bláto. Ztěžka jsem oddechovala. Udivovalo mě, že ačkoliv je taková zima, tak místo sněžení prší. Nicméně za těch pár lét, co jsem na tomhle světě, bych mohla být na rozmary počasí zvyklá.
Zaslechla jsem v zamyšlení ještě Castorovu poznámku, že štěstí nebo neštěstí je naše volba. Vždy máme na výběr. Přikývla jsem, ačkoliv to gesto nemohl vidět, protože kráčel přede mnou. “Každý svého štěstí strůjcem,“ řekla jsem tedy, aby to nevypadalo, že jsem pro dnešní den mlčoch. Na to jsem se zamyslela, co přesně štěstí je a jestli šťastná jsem. Ano, v určitých chvílích ano. Když mám po boku Coedyho, který je snad tím nejlepším partnerem, kterého jsem si mohla přát. Ale jsem šťastná v novém domově? Asi budu muset udělat kompromis, nemůžu mít všechno. Tedy ani Borůvkový les, jeho původní obyvatele, otce a své sourozence po svém boku. Docela by mě zajímalo, jestli existuje někdo tak sentimentální, jako já,“ ušklíbla jsem se nakonec a zachvěla se zimou při silnějším poryvu větru. Doufám, že k ránu ten nečas ustane, abychom dobře viděli do okolí. Snad také nebude moc silný vítr. Cesta dolů také asi bude poměrně nebezpečná, uvažuji opět v duchu. Vzápětí si vynadám, že bych také měla něco říkat, nebo si Castor vážně bude připadat, že jsem nemluvka a jeho společnost jsem přijala jen proto, že neumím říct ne. Tak to vůbec nebylo. Ostatně, on nebyl zvyklý jako můj partner, že jsem čas od času zamyšlená, takže je třeba chvilku počkat, než si zase uvědomím, že nejsem sama a měla bych také občas mluvit nahlas.
Castor na mě chvíli počkal se starostí, jestli je všechno v pořádku, takže jsem ho ujistila, že ano. Strčil do mě čenichem a pobídl mne, abych si pospíšila. Možná se vyhlídka se bude moci svou úchvatností rovnat i mně. Zazubila jsem se a mrkla na něj. “Tak o tom pochybuji,“ pronesla jsem vesele, mávla ocasem a trošku zrychlila tempo, ale nepolevovala jsem v opatrnosti kam šlapu. Pořád mi nešlo na mysl, že si Castor myslí, že jsem hezká. Jsem přece naprosto obyčejná bílá vlčice, kterých je na Galliree spousta. Každopádně jsem nemohla popřít, že by mi jeho lichotky nedělaly dobře.
Tentokrát mě pustil před sebe, takže i proto jsem zrychlila, abych ho zbytečně nezdržovala. “Škoda, že je tak ošklivo a zataženo. Myslím, že by odtud byl nádherný výhled na východ slunce,“ prohodila jsem přes rameno ke Castorovi. Musela jsem zvýšit hlas, protože zrovna zavál silný vítr, tak aby mě slyšel. Nepříjemně mi zasvištěl kolem uší. Naštěstí už ale stačilo udělat jen několik kroků a byli jsme na místě. Nebylo ale v té tmě vůbec vidět, kde je okraj vyhlídky, takže jsem raději prozatím nikam nešla, abych se nezřítila dolů. Až se rozední, tak to bude něco jiného. S širokým úsměvem jsem se podívala na svého společníka. “Tak jsme tady,“ zavrtěla jsem radostně ocasem.