Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Západní louky

Z vesela jsem utíkala dál, ale samozřejmě ne moc rychle, nýbrž tak, aby mi můj partner stačil. Věděla jsem přece, že není tak rychlý, jako já. Ale možná by mohl svoji rychlost trošku potrénovat, určitě by se mu do budoucna hodila... Napadlo mě. Ale dospěla jsem hned k názoru, že mu do toho nebudu povídat. Až sám usoudí, že si potřebuje některé své dovednosti vylepšit, určitě na tom zapracuje.
Zvolna jsem zpomalovala do volného klusu. Coedy se ptal na můj názor, co asi bude dál. "To uvidíme," řekla jsem s úsměvem. Nikdy jsem v těchto končinách nebyla a Coedy tu taky určitě nikdy nebyl, takže jsme nevěděli, co nás tu čeká. Bylo to zajímavé. Napínavé. Byla tu stále louka. Zastavila jsem se, abych se rozhlédla kolem. Bylo zřejmé, že jsme na trošku jiném typu louky, než jsme před chvílí opustili, ale ani tato nebyla o nic ošklivější. Byl tu velký prostor. I zde se však příroda pomalu chystala k zimnímu spánku. "Podívej, malinové a ostružinové keře!" zvolala jsem překvapeně a rozběhla se k lesům, na jejichž hranicích byly mnou zmíněné keře. V tuto roční dobu samozřejmě bez ovoce. Sklonila jsem hlavu a něžně se čenichem jednoho keříku dotkla. Na okamžik jsem zavřela oči a vzpomněla si na Borůvkový les. Opět. Má vůbec nějaká jiná smečka na svém území ovocné stromy? Napadlo mě. "Docela by mě zajímalo, jestli jsou vůbec tady někde jinde borůvky než v mém rodném lese. Nebo také jiné ovoce, jestli je třeba jiná smečka, kde jsou ovocné stromy. Ani mě tak nenapadá, že bych se o tom s někým bavila," řekla jsem nahlas svou myšlenku. Zamračila jsem se. Až teď jsem si poslední dobou uvědomovala, že jsem o svém rodném lese toho věděla spoustu a přitom tak málo. Neměla jsem s kým probírat jeho minulost. Chtěla jsem sice jednou vyprávět od matky, jak se seznámila s otcem a jak se dostali k tomu, že založili smečku, ale tenkrát to odložila na jindy. Jenže to jindy se evidentně už nikdy neuskuteční. Přitom jsem to vážně chtěla vědět a zajímalo mě to. Co předcházelo našemu narození, co moji rodiče spolu prožili. Až bych jednou měla vlčata, pokud vůbec, také bych jim mohla vyprávět o lese, kde jsem se narodila. Moc toho ale takhle nepovím. No, ale kdo ví, jestli vůbec někdy budeme mít s Coedym potomky, přemýšlela jsem a tázavě se podívala na svého partnera. Napadlo mě, že role otce by mu docela slušela, při představě, jak si hraje s malými chlupatými kuličkami, jsem se musela usmát. Nu, to je hudba daleké budoucnosti...
Uvědomila jsem si, že jsem neodpověděla Coedymu na otázku, jestli si myslím, zda tu budou zajíci, že by si docela dal něco k snědku. "No, něco hodit do žaludku by docela bodlo, ale radši bych teda vysokou. A vlastnopackově ulovenou," usoudila jsem. Jelikož jsem ale měla smůlu, tady bych asi sama s Coedym nic velkého neulovila, musela jsem se spokojit se zajícem. Třeba až se vrátíme... domů... tak se uskuteční smečkový lov. Také by měl Atray s Freyou a Radnym ověřit, co kdo umíme a jestli se jim vůbec ve smečce osvědčíme, napadlo mě.

Zjišťovala jsem, že se asi nikdy nezbavím té posmutnělé a melancholické nálady, kdykoliv přijde řeč na můj rodný les. Ale asi se nebylo čemu divit. Zkrátka to bylo místo, kde jsem se narodila a já ho milovala a zbožňovala. A kdyby se moji rodiče nerozešli... Nebo se našel někdo jiný, kdo by převzal její vedení... Jenže nebylo koho zvolit. Možná Stella se Stormem, kteří byli Betami, by mohli fungovat i jako Alfy, i když dávno ne jako pár. Možná by matka zvolila jako Alfu svou sestru, ale co jsem věděla, tak ani Stella tehdy neměla partnera, takže asi by to také nezvládla sama... Takže možná Alfou mohl být Storm s Taillou? Ideální by byl možná můj bratr Arnarmo, kdyby měl třeba partnerku. Jenže ten byl neznámo kde. Jenže jsem nemohla pořád přemýšlet nad tím, co by bylo, kdyby... Musela jsem konečně přijmout fakt, že Borůvková smečka není.
Pokračovali jsme v cestě. Moc se nám tu líbilo. Napadlo nás, že tu na jaře, kdy jsou všechny květy a stromy v plném květu, musí být nádherně. Ale ani teď, na samém počátku podzima, tu nebylo zle. Poté jsme zaslechli křik. Oba jsme se zvědavě ohlédli. Divila jsem se, jak dva vlci poněkud bez rozmyslu uhání směrem do Erinyjského lesa. Coedy řekl, že bychom možná mohli chvíli počkat, kam ti dva vlastně jdou. Otočila jsem se tedy pořádně a bedlivě ty dva sledovala. "Nu, možná se to dozvíme," reagovala jsem na Coedyho poznámku, kam tak spěchali. Dále se Coedy zajímal, kam bych se chtěla jít podívat dál. Otočila jsem se zase směrem, kterým jsme mířili. "Asi pořád za nosem. Určitě to tady stojí za omrknutí celé. Nebo aspoň většina," řekla jsem a s úsměvem jsem se rozběhla. Byl by hřích se trošku neproběhnout, když jsme měli před sebou otevřený prostor, který našemu běhu nebránil.

//Ostružinová louka

Kráčeli jsme pomalu po louce a Coedyho zajímal můj názor na to, jak bych se tvářila, kdybych zjistila, že se někdo jiný usadil v Borůvkovém lese. Byla to opravdu otázka k zamyšlení. Vlastně mě to předtím nikdy nenapadlo, takže jsem si to musela dobře promyslet. Jenže pak jsem byla ještě více zmatená. Sama jsem nevěděla, co přesně bych udělala, ale nakonec jsem došla k tomu závěru, že bych prostě se tam musela jít podívat, jak to tam vypadá a kdo tam vlastně vůbec je. Kdyby možná tam byla většina známých vlků, tak by to bylo báječné a já bych asi neváhala nad tím, zda se tam vrátit. Na druhou stranu, asi bych to neměla jednoduché s opouštěním Erinyjské smečky. Ale nad tím jsem teď neuvažovala, protože jsme tuhle kapitolu s Coedym uzavřeli tak, že nebudeme dumat nad tím, co by kdyby. Sice jsem se ho zeptala, jestli o něčem ví a na okamžik se zakoktal, takže i kdyby něco zaslechl, tak možná by neměl informaci ověřenou, jinak by mi to určitě byl řekl. Nu, možná se tam potom přeci jen podíváme. I když teď nám začal podzim a bude to tam trošku smutné. Nejkrásnější je to tam na jaře. Tam by se Coedymu taky líbilo, jak jsou všechny ovocné stromy v plném květu a směsice vůní je chvílemi tak omamná, že by se vlkům, kteří na to nejsou zvyklí, mohla mírně zamotat hlava...
Rozhlédla jsem se kolem sebe a zamrkala. Zase jsem se nechala unést myšlenkami, ale Coedy byl naštěstí zvyklý, takže trpělivě čekal, až se vymaním ze zajetí svých myšlenek a úvah a zase mu budu věnovat plnou pozornost. Nicméně jsem zůstala v přesvědčení, že by bylo dobré se do Borůvkového lesa jít podívat. Dřívě či později... No, raději dříve než později, jen si to přiznej, ušklíbla jsem se v duchu.
Coedy poznamenal, že je tu nádherně a v létě tu musí být jako v pohádce. Souhlasně jsem přikývla. Docela jsem si to dovedla živě představit, zelený koberec čerstvé a šťavnaté trávy posetý nekonečnou záplavou různě barevných květin. "To ano. Taková louka by docela slušela Borůvkovému lesu. Ovocný les, květinová louka za hranicí..." zasnila jsem se, ale jen na okamžik, protože mě vytrhl nějaký křik. Zahlédla jsem od nás dva vlky, kteří byli ale poměrně daleko a navíc zaujatí spíš sami sebou a tím, jak spěchali, nás si ani nemohli všimnout. Zarazilo mě však, že bezhlavě utíkali směrem do Erinyjského lesa. Naklonila jsem hlavu na stranu a zamračila se. Kdyby šli žádat o členství ve smečce, asi by takhle nespěchali, jako když jim za patami hoří, pomyslela jsem si. A jestli chtějí jen proběhnout... Nebo nevědí, že se blíží k území smečky... Podívala jsem se na Coedyho. "Zdá se, že tady někdo neuvažuje, že se blíží na území smečky." Řekla jsem a kývla hlavou směrem k těm dvěma, kteří už pomalu mizeli z dohledu. "Půjdeme dál?" Zeptala jsem se a volným krokem pokračovala v cestě.

//Erinyjský les

Rozpovídala jsem se o tom, jak klamu tělem, když si můj nepřítel bude myslet, že jsem nevinná a čistá jako lilie, pokud mě bude soudit jen podle mého vzhledu. Coedy vypadal hodně překvapeně. Pak jen dodal, že kdo mě podcení, ten bude opravdu hodně překvapen. Šibalsky jsem na něj mrkla. "To si teda piš," zazubila jsem se.
Pokračovali jsme v cestě. Uvědomila jsem si, že možná míříme směrem do míst, kde jsem ještě nikdy nebyla. Tedy, určitě se nedalo říct, že bych měla Gallieru prošlou, to jistě ne, ale hodně míst jsem znala. Zejména těch, která se vyskytovala v blízkosti Borůvkového lesa. Na druhou stranu, nemohla jsem přeci vědět, co přesně v těchto končinách je, protože se sem dalo nejspíš jít jen z Erinyjského lesa, a pokud to šlo i jinudy, nikdy jsem to nezkoumala... A možná ani přes Galvatar to nešlo.
Přebrodili jsme řeku a pomalu se blížili k hranicím, kde končil Erinyjský les. Stromy se postupně rozestupovaly a před námi se pomalu otevíral výhled na louky. Coedy se mě zeptal, jak se mi v našem novém domově líbí. Nějakou dobu jsem přemýšlela, než jsem mu odpověděla. Každopádně jsem promluvila tak, že to mělo hlavu a patu a snad i vyjádřilo to, co jsem si myslela a cítila. Určitě Coedyho nepřekvapilo, když jsem Erinyjský les srovnávala s Borůvkovým. Ačkoliv to byla hloupost, to se prostě nedalo dost dobře srovnávat, ale nemohla jsem si pomoct. Zajímalo mě, jestli se snad Coedymu tady nelíbí. Na to mi řekl, že naopak. Stejně jako já má pocit, že Atray je jako Alfa skvělý a ostatní členové smečky jsou v pohodě. Pak se krátce zarazil. Ví, jak mám Borůvkový les ráda. A já si byla jistá, že i on ve svém srdci má rád svůj rodný les a určitě by se tam někdy rád vrátil, aspoň na kukandu. Kdyby věděl, kudy se tam dostane. Každý vlk musí mít rád svůj rodný les. Pokud se v lese narodil. A hlavně, pokud tam byl šťastný. Možná že ti, co opustili svůj domov dobrovolně, se pak tolik netrápí, zase jsem se ponořila do myšlenek. Brzy mě ale z nich vytrhl Coedyho hlas, když se mě ptal, co bych dělala, kdyby se tam usadila jiná smečka. Jestli mě to vůbec někdy napadlo. Na okamžik jsem se zastavila a překvapeně se na něj podívala. "To mě tedy nenapadlo," hlesla jsem a zase pokračovala volným krokem v cestě. Tedy... To mě vážně nenapadlo, že by se tam usadila jiná smečka. A jaká? Jak by si říkali? Zase Borůvková? A vědí vůbec, pokud to jsou nováčci, že je to Borůvkový les? Nechtěli by mu říkat jinak? Třeba Ovocný nebo tak něco? Šrotovalo mi v hlavě. "No... Asi bych se o tom nedozvěděla, kdybych se tam nešla podívat a nebo mi to neřekl někdo známý, případně někdo z bývalých členů smečky. Třeba slepičí prdelka Coffin," řekla jsem zamyšleně nahlas a zazubila se při vzpomínce na bratránka. Byla jsem si jistá, že kdyby věděl něco o tom, že se tam někdo usadil, určitě by mi to běžel říct. Ale co bych dělala já? Chtěla bych vědět, že tam někdo je a hraje si na Borůvkovou smečku? No, hraje, ty jsi ale hlupačka. Přece by to byla Borůvková smečka... Jen prostě s jinými členy. Vrátil by se tam vůbec někdo z původních členů? A co já? Chtěla bych tam být jen proto, že je to můj rodný les a třeba bych si nesedla se členy? Co by na to vůbec řekla matka, kdyby o tom věděla? Nemusela by to přeci nikomu schválit, ten les byl od našeho odchodu prázdný a kdokoliv si v něm mohl zařídit svůj nový domov, dokonce i smečka. Nebo se tam mohl vrátit někdo z bývalých členů, založit smečku a třeba by tam byli nějací nováčci a nějací původní členové? V hlavě mi šrotovalo. Spousta otázek, myšlenek, teorií, nápadů, úvah... Zmateně jsem se podívala na Coedyho. Neřekl přece nic o tom, že tam někdo je. Jen, co bych dělala, kdyby se to stalo, tak se uklidni, Aranel. Zhluboka jsem se nadechla a napočítala do dvaceti. "Asi bych se dlouho rozmýšlela, jestli se tam vrátím. Záleželo by, kdo by tam byl. Asi... Ale... Nebudeme řešit, co by kdyby. Nebo snad o něčem víš?" zeptala jsem se a pro změnu se na svého partnera podívala tázavě a na sucho polkla.

//Skála

Poněkud jsem se rozohnila nad tím, kdyby se Coedymu někdo chtěl posmívat kvůli jeho strachu. Prohlásila jsem, že bych danému jedinci dala přes tlamu. Coedyho to evidentně překvapilo, koukal na mě hodně vyjukaně. Pak dodal, že by nechtěl být můj nepřítel a je rád, že je na druhé straně. Také jsem se na něj zazubila. "To víš, já klamu tělem," pronesla jsem tajemně. "Možná vypadám jako svatoušek na druhou s tím bílým kožichem a modrýma očima. Jsem sice nekonfliktní, ale kdyby mě někdo opravdu naštval nebo někoho z mé rodiny, případně mého partnera, tak to bych mu pěkně vyprášila kožich," dodala jsem. Vlastně jsem ani doposud sama nevěděla, co všechno ve mě vězí, protože jsem se ještě do žádného velkého konfliktu nedostala. Nebo jsem neměla velké nepřátele. Samozřejmě jsem za to byla ráda, komu by se také chtělo žít ve stresu z toho, kdy potkám své nepřátele a kdy s nimi budu válčit, ať už slovně nebo nějakou potyčkou... Pochopitelně jsem nepočítala Alicien a Stellu, které jsem si znepřátelila jako malá svou drzostí, chytrákovstvím a já nevím čím ještě. Stella měla možná pro mě větší pochopení, ostatně, byla stále členem smečky a já měla možnost ukázat, že jsem z toho frackování vyrostla, ale Alicien odešla brzy ze smečky... Na druhou stranu, obě měly také potomky, takže mohly vědět, jaké to je mít na krku dospívající vlče, které si myslí, že spolklo všechnu moudrost světa.
Zavrtěla jsem hlavou. Nějak jsem se nechala unést myšlenkama. To jsem celá já, protočila jsem oči. Vyšli jsme ven před Skálu. Všimla jsem si, že je tu i Skylieth. Jak jsem byla ponořená v myšlenkách, ani jsem si nevšimla, kdy kolem nás prošla ven. Stočila jsem jedno ucho ke Coedymu, který se zeptal, kam se vydáme. Nečekal ale dlouho na mou odpověď a pomalu vykročil. Já jsem ještě neodolala a protáhla se. Nejprve jsem natáhla zadní nohy za sebe, prohla hřbet a postupně jsem pak nohy zase dala zpátky do normální polohy. Ještě jsem udělala kočičí hřbet a krátce zívla. Na závěr jsem se oklepala a olízla si čenich. Několika klusovými kroky jsem Coedyho došla. "Půjdeme zatím tam, kam nás nohy donesou a pak uvidíme," řekla jsem s úsměvem. Chvíli jsme šly mlčky, než se mě Coedy váhavě zeptal, jestli jsem tu spokojená. Nebo tedy, jestli se mi tu líbí a nic mi nechybí. Po očku jsem se na něj podívala. Nějakou dobu jsem váhala s odpovědí. "Nu... Jak se to vezme. Já... Asi si budu dlouho zvykat na to, že už nežiju v ovocném lese ale v jehličnatém, všechno tu vypadá jinak. Holt jsem byla zvyklá na něco jiného. Doufala jsem, že si tu zvyknu rychle, ale zatím mi to moc nejde. Na druhou stranu vlci jsou tu vesměs fajn, i tu válečnou sekeru se Skylieth jsme zakopali. Ale..." na okamžik jsem se odmlčela. Přebrodili jsme řeku, abychom se dostali na další část území. Pak jsem se otočila směrem, kterým jsem spíš tušila než viděla hranice Borůvkového lesa. "Borůvkový les asi nic nenahradí," hlesla jsem nakonec. Ach jo, asi bych měla přestat být tak sentimentální. Život jde dál. Je přece jasné, že rodný les žádný jiný plně nenahradí, ale Erinyjský les se docela snaží. Ale je vůbec možné najít nový domov na takové úrovni, aby se mi tu líbilo tak, jako tomu bylo v Borůvkáči? Tam, kde byl pro mě ráj na zemi... "Proč se ptáš? Tobě se tu nelíbí?" zeptala jsem se a dívala se na otevřený prostor před námi, který sváděl k rychlému běhu.

//Západní louky

Měla jsem sice nápad, kterak mému partnerovi pomoct od strachu z bouřky, který jsem mu také přednesla, ale mělo to dva háčky. Jednak jsem nevěděla o nikom, kdo by magii počasí ovládal na nejvyšším levelu a navíc by to musel být někdo, komu Coedy věří. Zapochyboval, že by se někdo takový našel, kdyby se s tím svěřil, tak by se mu hned vysmál. Zavrtěla jsem hlavou. "Tak bych mu dala na tlamu, kdyby někdo takový byl, protože ty za svůj strach nemůžeš," řekla jsem v bojovné náladě. Mému partnerovi se nikdo smát nebude! A už vůbec ne pro jeho strach. Sice jsem přemýšlela i nad tím, že možná by se dalo tomu pomoci i jinak, ale momentálně mě nic jiného nenapadlo. "Třeba časem na něco přijdeme," dodala jsem pak.
Uvítala jsem Coedyho nápad, abychom se šli projít. Zeptala jsem se ho, jestli mám jít napřed a zjistit, jestli je vzduch čistý. Na chvíli zaváhal, ale nakonec prohlásil, že je to dobrý. Šli jsme tedy společně. Cítila jsem z něj nervozitu, povzbudivě jsem do něj šťouchla čumákem. Prošli jsme kolem Atraye a Skylieth a přikývli jim na pozdrav, abychom je nerušili v rozhovoru. Zastavili jsme před východem z úkrytu. Z Coedyho viditelně nervozita opadla, protože po bouřce nebylo ani památky, ačkoliv bylo zataženo. "Naštěstí je podzim, tak bouřky už tak časté nebudou," pronesla jsem a následovala ho z úkrytu. Doufám, dodala jsem si jen v duchu pro sebe.

//Erinyjský les

Ujistila jsem Coedyho, že fakt, že má nějakou slabinu, na mé lásce k němu nemění. Pak mi i odvyprávěl, co se stalo a co vlastně jeho strach spustilo. Na závěr přiznal, že se bál toho, aby mě neztratil. Když jsem mu olízla čenich a řekla mu, že je hlupáček, vyslovil mé jméno. Napjatě jsem čekala, co mi na to řekne nebo jen k tomu dodá, ale nakonec si to nejspíš rozmyslel, nebo nevěděl, co by měl vlastně říct.
Navrhla jsem mu, že bychom mohli pracovat na jeho strachu. Tvářil se poněkud překvapeně a nevěděl, jak to chci udělat. Navíc, nemohl zaručit, že se toho zbaví nebo svou reakci. "Samozřejmě bychom na tom začli pracovat až bys byl připravený. Ne hned teď, když jsi ještě trošku rozrušený. Chtělo by to vlka, který ovládá magii počasí na nejvyšším levelu a umí přivolat bouřku. Nicméně jednak to ale chce někoho, komu bys věřil aspoň natolik, aby ses mu svěřil se svým strachem, který by neřekl ostatními ani slovo. Ale nejsem si jistá, jestli jde třeba přivolat bouřku tak, aby ji třeba bylo slyšet z dálky. Asi by to byl běh na dlouhou trať. Třeba aby jsi slýchával zvuk hromů často z dálky a někdy i třeba celý den, až by ti to nepřišlo a pak by se postupně vzdálenost zkracovala.. Nicméně byl to jen takový prozatimní nápad, třeba by to šlo udělat ještě jinak, i když teď nevím jak. No, uvidíme," zasvětila jsem ho do svého nápadu.
Zastříhala jsem ušima. Zaregistrovala jsem totiž několik hlasů. Nejspíše přišla skupinka vlků z venku. Coedy navrhl procházku. Souhlasně jsem přikývla. "Ano, jsme už na území smečky dlouho, nejvyšší čas se trošku poohlédnout po okolí. Bouřka už je nejspíš pryč," napadlo mě. "Mám jít napřed a dát ti vědět, jak to venku vypadá?" Zeptala jsem se.

// omlouvám se za zpoždění, úplně jsem na to zapomněla O:-)

Možná skoro dokonalá :D - klidná, přátelská, nekonfliktní, s optimistickým pohledem na svět. K cizím sice má zpočátku nedůvěru, ale jak se lépe s novými známými seznámí a pozná se s nimi, je to dobrá kamarádka, která nevyzradí žádné tajemství. Rodina a členové smečky jsou pro ni velice důležití, proto je připravena je bránit, pokud to bude potřeba. Kromě toho je také empatická - snadno se dokáže vcítit do pocitů ostatních. Ovšem i ona se umí naštvat. Ačkoliv se řídí heslem, že moudřejší ustoupí a do konflitů se pokud možno nepouští, když je potřeba, umí dát překvapivě najevo svůj hněv. Kromě toho nesnáší lži, přetvářku a když si někdo dělá naschvály. Je raději, když s ní někdo jedná přímo.

Jakmile jsem Coedyho pořádně štípla, překvapeně vyjeknul a konstatoval, že ho to bolelo. Ušklíbla jsem se. Chtěla jsem, aby se trošku probral a to se mi povedlo. Pak jsem mu vysvětlila, že ho miluji takového, jaký je. A i kdyby byl největší posera na světě, co se bojí vlastního stínu, nikdy bych ho neopustila ani nepřestala mít ráda.
Přesto jsem ale byla pořád nahněvaná, i když jsem se snažila uklidnit. Naštěstí se mi to postupně povedlo. O něco smířlivěji jsem se ho pak zeptala, jestli má ten strach z bouřky spojený s ošklivým zážitkem. Přitakal a začal mi vyprávět, co předcházelo jeho strachu. Pozorně jsem ho poslouchala. Pak jsem musela usoudit, že není divu, že má z bouřky takový strach, asi bych také měla. Nejen to, že zažil něco, co neznal, ale určitě tomu pomohla i úzkost z toho, že se ztratil. I když ho matka naštěstí našla...
Pak Coedy dodal, že měl ztrach, aby mě neztratil. Otřela jsem se o něj a olízla mu čenich. "Hlupáčku," řekla jsem tiše. K tomu pak ještě dodal, že se omlouvá, ale jeho vlčí ješitnost zkrátka dostávala zabrat. Zazubila jsem se. "No, náhodou je dobře, že máš nějakou slabinu. Nikdo přece není dokonalý. I když tedy, v mých očích jsi. Ale každý máme něco," řekla jsem povzbudivě. "Nicméně bychom na tom mohli zapracovat, abychom tě toho strachu zbavili. Nebo ho aspoň eliminovali, aby to nehraničilo s panikou. Abych pravdu řekla, docela se divím, že ses nesnažil prohrabat hluboko pod zem," dodala jsem s úsměvem. Nemyslela jsem to zle, ale když jsem viděla tu jeho panickou hrůzu... Nedivila bych se, kdyby se to snažil udělat. "Samozřejmě až na to budeš připravený. A spolu bychom to zvládli," šťouchla jsem do něj povzbudivě.
Krátce na to jsem zaslechla nějaké hlasy, zřejmě sem přišli vlci z venku. Jen doufám, že za účelem odpočinku a ne schování se před bouřkou, pomyslela jsem si. Už jsem chtěla jít ven zjistit, jestli bouřka přestala a jestli ano, mohli bychom se projít po území, které sousedí s Erinyjským lesem.

Coedy byl naprosto zničený tím, že jsem ho při jeho strachu z bouřky přistihla. Na okamžik mě napadlo, že jsem ho asi měla nechat být a nikdy to nezjistit, nicméně hned jak mě tahle myšlenka napadla, tak jsem ji také stejnou rychlostí zamítla. Blbost! Potřebovala jsem se přece ujistit, že je v pořádku. Co bych to byla za partnerku, kdybych ho nechala jen tak, a nezajímala se o něj? A kdybych to nezjistila dnes, tak při příští bouřce. Nebo jindy, kdy bychom třeba byli někde venku na otevřené pláni a neměli se kde schovat. Vynadala jsem si.
Přesunuli jsme se k jiné části výklenku. Řekla jsem mu, že neměl přece šanci to přede mnou tajit věčně. Na to namítl, že jistá šance tu byla. Na to jsem se jen ušklíbla, ale nic jsem neřekla. Bouřky sice nebyly v posledních dobách tak časté, ale co kdyby přišlo období silných dešťů a bouřek? To by přece přede mnou neutajil, ani kdyby nakrásně chtěl. Pak řekl něco, co mě zarazilo... A hlavně namíchlo. Znovu prohlásil, že mě zklamal a místo statečného partnera mám prachobyčejného zbabělce. A co s takovým, který... Nedořekl to. Ostře jsem na něj zavrčela a štípla ho tak silně, až musel kníknout a podívat se na mě. "Za tohle by sis měl dát pořádný pohlavek, Coedene," řekla jsem hlubkým a přísným hlasem. Mé modré oči potemněly tím, jak mě nahněval. "Já tě přece miluji takého, jaký jsi, i kdyby jsi byl takový posera, že by ses bál i vlastního stínu," dodala jsem o něco klidněji, ale pořád jsem byla naštvaná. Jak ho taková blbost mohla napadnout? Nespokojeně jsem se zvedla a začla přecházet sem a tam. Nemohla jsem mu dávat nějakou přednášku. Musela jsem chápat, že tím nejspíš utrpěla jeho ješitnost, že se objevila nějaká slabina, kterou se snažil přede mnou skrývat. Snažil se přede mnou vypadat jako nebojácný vlk a který mě před vším ochrání. Ano, chápala jsem to. Je to přeci jen samec a chtěl být nejodvážnější. Nebojácný. Ale i tak mě s tou hloupou poznámkou opravu naštval.
Po chvíli jsem si zase sedla, ale úplně v klidu jsem nebyla, švihala jsem ocasem ze strany na stranu. Nebylo slyšet žádné vzdálené dunění, bylo tedy možné, že bouřka už byla pryč, ale nemohli jsme to zatím ještě riskovat. "Ten strach máš spojený s nepříjemným zážitkem, viď?" Zeptala jsem se ho smířlivějším tónem. Napadala mě určitá možnost, jak s jeho strachem pracovat, respektive, jak bychom mohli pracovat na jeho odstranění, kdyby on sám chtěl, až bude připravený, samozřejmě. Jen jsem musela zjistit, který vlk by nám s tím mohl pomoci.

Když jsem přišla do výklenku, kde byl schoulený Coedy, hned jsem věděla, co musím udělat a která bije. Takže jsem hned ulehla vedle něj, konejšila ho a otírala se o něj hlavou. Nějakou dobu se nic nedělo, zdálo se, že usnul v neklidném spánku. Nebo jen mikrospánku. Tiše jsem mu broukala, měla našpicované uši a celá napjatá čekala, co se bude dít.
O něco později jsem zaslechla nesmělé zašeptání, které vyšlo z Coedyho úst. Zabolelo mě u srdce, když řekl "mami". Na druhou stranu jsem byla také překvapená. Nejspíš se mu o ní zdálo. A nebo jsem se mu promítla do snu tím, že jsem na něj mluvila a on si myslel, že jsem jeho matka. Zase nějaká ošklivá vzpomínka, od které ti nemůžu pomoct, pomyslela jsem si smutně v duchu. Coedy se však po chvíli vzpamatoval a uvědomil si, že ho nekonejší jeho matka, ale já. S očima plnýma strachu se na mě díval a pak hlesl, že tohle jsem neměla vidět. Odvrátil se. Pak se zvedl a řekl, že se tohle nemělo stát. Tvářil se jako hromádka neštěstí. Znovu se mi sevřelo srdce smutkem. Nejspíš se hodně styděl za to, se tolik bojí bouřky. Já jsem sice doposud nepotkala vlka, který by se tolik bál, dokonce u něj se zdálo, že to hraničí s panikou, pokud to už sama panika není, ale... Přece jsem ho za jeho strach nemohla odsuzovat nebo ho snad milovat méně. Zvedla jsem se a přešla k němu. Posadila jsem se vedle něj a chvíli koukala do stěny, načež jsem mu přejela čenichem v srsti, tak jako to dělává on mně, když se mě snaží ukonejšit. Opřela jsem se o něj a zavřela oči. "Nesmíš si svůj strach vyčítat, ty za něj přece nemůžeš," řekla jsem tiše. "Navíc, stejně bys to přede mnou nemohl tajit věčně," dodala jsem. Pak jsem si uvědomila, že to vlastně doposud bylo jeho tajemství. Trochu jsem se zachmuřila. Nechtěl, aby to věděla, protože mi v něčem nevěří nebo protože se za to tolik stydí? Napadlo mě. Doufala jsem však, že to byla ta druhá možnost. Byli jsme přece už nějakou dobu partneři a tím pádem byla naše důvěra oboustranná. Na jednu stranu jsem to chápala, chtěl přede mnou vypadat jako nebojácný a silný vlk, který se ničeho nezalekne. Na druhou stranu přeci nešlo o něco, kvůli čemu bych ho měla milovat o něco méně...

//Erinyjský les

Celá zmatená jsem pospíchala za Coedym. Sice zběsile neprchal, ale byl rychlejší, než já. Když jsem vstoupila do Skály, rozhlédla jsem se. Už ho nebylo vidět. Místo něj jsem ale zahlédla Atraye a Skylieth. "Ahoj," pozdravila jsem je s úsměvem, mírným kývnutím hlavy a zavrtěním ocasu. Krátce jsem se na ně zadívala, ale v kroku jsem nezpomalila. Z venku bylo slyšet silné zahřmění. Automaticky jsem zamířila do našeho výklenku, ale Coedy tam nebyl. Kam mohl jít? Nasála jsem tedy jeho pach a nadávala si, že jsem se jím neřídila hned. Asi jsem prostě počítala s tím, že půjde do našeho výklenku. Jeho pach mě ale vedl jinam. Úplně do zadní části Skály. Tam jsem ho našla. Srdce se mi sevřelo, když jsem ho uviděla, schouleného, s hlavou schovanou a tlapkami přes uši. Znovu zahřmělo a z chlupaté kuličky se ozvalo tiché kníknutí. Bylo mi to už nad slunce jasné. Přišla jsem k němu a tiše ho oslovila, aby se nelekl, že jsem přišla. Pak jsem si k němu bez dalších slov lehla a položila mu hlavu na hřbet. "Jsem u tebe... Neboj se, jsi v bezpečí. V úkrytu a se mnou se ti nic nestane," promluvila jsem k němu konejšivě, zavřela oči a hlavou se mu otírala o hřbet, v náznaku uklidňujícího pohlazení. Pak jsem začala tiše pobrukovat nějakou melodii. Nevěděla jsem, jestli jsem ji někdy slyšela nebo jsem si ji právě vymyslela, nicméně jsem doufala, že ho to uklidní a nebude vnímat burácení hromů, které tu sice bylo slyšet jen jako vzdálené dunění, ale které evidentně i tak mého partnera děsilo.

Pověděli jsme s Coedym Indil o Smrti, kdo je to a co všechno umí. Indil se zajímala, jestli by dokázala ovládat i oheň. Coedy jí na to řekl, že pokud o to Smrt požádá, tak ji to naučí. Přikývla jsem. "Vlastně je hodně magií, které tě dokáže naučit. Ty základní určitě znáš, voda, vzduch, země a oheň. Pak jsou i takové jako počasí, iluze, neviditelnost, předměty, myšlenky, halucinace..." Začala jsem vypočítávat, co všechno za magie nás Smrt může naučit. Pokud samozřejmě dostatečně zaplatím a pokud ona sama uzná za vhodné, že bychom se to měli a mohli naučit. "A otec mi kdysi vyprávěl, že tě dokonce naučí i takovou magii, kterou ovládáš jen ty a nikdo jiný na Galliree. Ale asi to není o nic moc levnější, než když chceš naučit další dovednosti se svou magií. Nicméně nejen magie, ale pomůže ti zlepšit i té schopnosti jako jsou rychlost, vytrvalost nebo třeba pokud jsi slabší v lovu, tak vylepšit to. Jen musíš dobře zaplatit. Nicméně docela by mě zajímalo, jestli je někdo, komu Smrt přání nevyplnila, i když nabízel své drahé kameny a Meandry. Nebo jestli se dokáže na některého vlka natolik rozhněvat, aby mu nějakou magii nebo dovednost dokonce sebrala," uvažovala jsem nahlas. Ptát jsem se jí na to samozřejmě nemohla, ostatně, Ona nikdy nebyla na žádné přátelské rozhovory... A nevěděla jsem o nikom, kdo by ji znal natolik dobře, aby mi na tyto otázky dokázal odpovědět.
Došlo na menší svěřování si svých životních příběhů. Já jsem vysvětlila Indil, proč už nejsem v Borůvkovém lese, ona nám také svěřila svou minulost. Vlastně jsme na tom byli svým způsobem stejně. Já jsem teď také byla bez rodiny. Otec a moji sourozenci byli nezvěstní už dávno. Jen jsem doufala, že matka je stále na území na Gallirei. Nějak zapomínáš na to, že se před časem vrátila Tara... Napomenula jsem se v duchu. Ale kdo ví, kde jí je teď konec, pomyslela jsem si smutně.
Ptala jsem se Indil, kdo jsou ti dvounožci. Také Coedy ji zaujatě poslouchal. To, co nám říkala, se mi ale vůbec nelíbilo. I na Indil bylo znát, že není nadšená z toho, že takoví tvorové existují a co dělají. Ani jsem se jí nedivila, jakmile v jejím hlase zaznělo zavrčení. Zavrtěla jsem hlavou. Pak se Indil zeptala, jestli jsme tedy v bezpečí. "No, nikdy jsem neslyšela o tom, že by se takové stvoření zde vyskytovalo. A kdyby ano, rodiče nebo jiní členové smečky by nás určitě varovali," dodala jsem.
Pokračovali jsme v cestě. Coedy se zastavil a vzpomněl si, že tím směrem je ten zvláštní les, kde byly ty prapodivné stromy, které jsme neznali a tak obdivovali. Málem jsem na to zapomněla, ale jak o tom teď promluvil, hned jsem si to vybavovala. "Ano, pamatuji si to," přikývla jsem. Navrhla jsem poté, že bychom se mohli podívat i na místa, se kterými náš les sousedí. Coedy souhlasil, ale pak si všiml, že se stahují mračna a vypadá to, že bude průtrž mračen. Naklonila jsem hlavu na stranu. Déšť sice nebyl nic moc příjemného, ale přeci jsme ho už několikrát na svých toulkách zažili. Coedy se pak skoro úprkem vypravil směrem ke Skále. Zamračeně jsem ho pozorovala a klusala za ním. Sotva jsme se ocitli u Skály, oznámil, že doufá, že se nám prohlídka lesa líbila a pokud ho omluvíme, zaběhne si do úkrytu. Mluvil zbrkle a byla z něj cítit nervozita. Nespokojeně jsem nakrčila nos. Podívala jsem se na Indil. "Omluv mě, prosím. Musím zjistit, co se děje. Vůbec se mi nelíbí, jak najednou znervózněl," řekla jsem jí s úsměvem a běžela za Coedym. Cestou jsem se ani nerozhlížela, kdo tu je a kdo ne. V hlavě jsem měla jen jednu otázku a chtěla jsem znát odpověď.

//Skála

Kráčeli jsme lesem a probírali různá témata. Momentálně poměrně důležité bylo, že jsme se domlouvali, jak se naučíme stahovat zvířata z kůže, abychom si svůj pelíšek vystlali, aby nám tam v zimě bylo teplo, i když jsem počítala s tím, že zima tam určitě nebude tak jako tak. Nicméně na kožešinách se i příjemně spalo. Vzpomněla jsem si na noru, ve které jsem se narodila. Bylo tam spousta kožešin ze spousty zvířat. Ani jsem se nikdy rodičů neptala, jestli noru budovali spolu nebo jen jeden z nich. Ale něco mi říkalo, že se na tom určitě podíleli oba dva. Nakonec jsme se s Coedym domluvili, že požádáme o pomoc Atraye, až budeme mít ulovené větší zvíře. Indil se zeptala, jestli by se k nám mohla přidat, protože to také neumí. Coedy s ní souhlasil. Ani já jsem v tom neviděla problém, takže jsem jen přikývla. "Ani nevím, jestli bude lepší se učit na zajícovi nebo rovnou na nějakém pořádném losovi," poznamenala jsem ještě.
Pokračovali jsme v cestě, když tu jsme se ocitli blízko hranic Borůvkového lesa. Dívala jsem se tím směrem a vzpomínala na rodinu a své přátele. Coedy se starostlivě zeptal, jestli jsem v pořádku a přejel mi čenichem v srsti. Přikývla jsem. "Ano, jistě," usmála jsem a odtrhla oči od stromů. "Jen si říkám, že bych se tam taky měla brzy stavit. Až bude spousta barevného listí na zemi, ve kterém si můžeme hrát," dodala jsem. Indil se zajímala, co víme o Galliree. Nějaké legendy nebo pověsti... Coedy jí rovnou řekl, že odtud není a o žádné legendě nebo povídačce neví. Může dodat jen tolik, že Gallirea je rozlehlá. Mezitím jsem zašmátrala v paměti. "Já se tu sice narodila... Konkrétně v sousedním Borůvkovém lese, ale... nepamatuji si, že bych někdy slyšela nějaké vyprávění o legendách nebo tak. Možná když jsem byla hodně malá? Jediná, o které jsem slyšela vyprávět a pak ji sama navštívila, byla Smrt. A pak leda zážitky typu velká potopa nebo přetváření krajiny Gallirei, které jsem sama zažila," řekla jsem nakonec po dlouhém uvažování, co jsem vlastně kdy slyšela.
Indil se pak rozpovídala na téma magie. Usmála jsem se a vzpomněla si na dobu, kdy jsem byla ještě menší a ještě se moje vrozená magie neprojevila. Byla jsem tehdy tím tématem nadšená a chtěla jsem se o magiích často bavit. Ptala se, jaké magie ovládáme. Ona, že má vzduch, a pohlédla na mé oči. Tipla si, že bych mohla mít vzduch, ale vzápětí jí bylo divné, že mé oči jsou tmavší než její. Coedy měl docela dobré krytí, díky svým jantarovým očím to mohla být tak trošku záhada. Ale já jsem byla ráda, že oči se mi zabarvily. Coedy také odpověděl jako první, že dostal do vínku magii země, ale ještě ji neovládá na takové úrovni, která je v tomto ohledu maximální. Pak nechal prostor mně. "Mou vrozenou magií je voda," uvedla jsem Indilinu domněnku na pravou míru. "Už jako malá jsem měla hrozně ráda vodu a obdivovala všechny vodní plochy a toky. Ostatně, to si někdy můžeš všimnou ještě dneska, že se dívám třeba na vodopády div ne nábožně," řekla jsem a zazubila se. "Moje matka má stejnou vrozenou magii jako já. Můj otec vládl vzduchem a protože jsem zdědila matčinu magii, vyjednala jsem si u Smrti, aby mě naučila i právě magii vzduchu, protože jsem chtěla umět ovládat obě vrozené magie svých rodičů. U matky se mi to povedlo, u otce zatím ne. Mám i pár dalších, ale dlouho jsem právě nebyla u Smrti, aby mě něco nového přiučila. Budu to muset někdy napravit..." zarazila jsem se a hodila očkem po Indil a Coedym, jestli jsem se nerozpovídala moc a nenudím je.

//Omlouvám se, že jste na mě museli čekat, ale nějak nebyla kvůli práci nálada :)

Konečně jsme se vydali na cestu po lese. Kráčeli jsme pomalu, nebylo kam spěchat, a tak jsem mohla vnímat zvláštnosti a charakteristiku tohoto lesa. Přeci jen to pro mě byl nezvyk. Narodila jsem se a několil lét žila v lese, kde byly ovocné stromy a tady byly převážně jehličnany. Vlastně jsem si musela přiznat, že o jehličnatých stromech toho moc nevím. Bývají také v zimě holé? Nějak jsem si toho nevšimla, když jsem se v zimě náhodou v nějakém jehličnatém lese ocitla, přemýšlela jsem.
Nastražila jsem uši a poslouchala Coedyho povídání. Pak jsem se ho zeptala, jestli zná název řeky. Řekl mi, že náhodou ano a správně ji pojmenoval. S úsměvem jsem přikývla a vesele zavrtěla ocasem. Indil zajímalo, jaktože se v lese tak dobře vyzná. Nebo tedy že působí tak jistě. Coedy jí vysvětlil, že jsme tu byli už nějaký čas před tím, než sem přišel Atray s Freyou, i když jsme se tedy zdržovali spíše u vodopádu, které já zbožňuji. S nevinným výrazem jsem se na něj zazubila. "A navíc, když já byla s Freyou a Coffinem lovit zajíce, Coedy byl na obchůzce po lese s Atrayem a Skylieth. Značkovali území, proto to už docela dobře zná," dodala jsem.
Coedy se zajímal, jaké bylo maso kamzíka. Na to jsem mu odpověděla, že bylo vynikající a měl ho také ochutnat. Řekl mi, že to vypadalo, že na něj nic nezbyde, když nás tam bylo tolik. A navíc, jak jsem si pak sama uvědomila, nechtěl urazit Skylieth, která mu na usmířenou donesla zajíce. Přikývla jsem. "Ale kdyby jsi chtěl, tak bych ti kus kamzíka nechala, neboj," řekla jsem a zazubila se.
Všimla jsem si, že se pomalu začínalo stmívat, ale i tak bylo poměrně teplo. Sice ještě stále bylo léto, nicméně pomalu, ale jistě se blížil podzim. No... tady asi nebudu moct běhat mezi barevnými listy, které budou popadané ze stromů, pomyslela jsem si a na okamžik se zachmuřila. Vlastně tohle bude můj první podzim a zima v jehličnatém lese. Byla jsem zvědavá, jak to to bude vypadat.
Pokračovali jsme v cestě. Ptala jsem se Coedyho, jestli umí stahovat zvířata z kůže. Můj otec mě to totiž nestačil naučit a já jsem se s matkou k tomu nějak nedostala. Ale to jsem mu neřekla. Odpověděl mi, že to párkrát zkoušel, sice mu to moc nešlo a kůže byla mírně potrhaná, ale žádný učený z nebe nespadl a spolu to jistě zvládneme. Přikývla jsem. "Budeme to zkoušet. A nebo se zeptáme Atray nebo Freyi. Stejně se pak s nimi budeme muset domluvit, až se půjde na lov vysoké, jestli bychom si kůži mohli nechat. Nebo jestli bychom mohli sami dva ulovit něco menšího a snadnějšího, o maso se podělit se smečkou a kůži si nechat. To ještě uvidíme," řekla jsem. Blížili jsme se do míst, kde Smrkový les sousedil s Borůvkovým. Dlouze jsem se tím směrem zahleděla a povzdychla si. Měla bych se tam jít zase jednou podívat. Možná na podzim, až bude barevné listí a nějaké už bude popadané, to bychom si v něm mohli s Coedym hrát," pomyslela jsem si. A také bych mohla zkusit najít matku, povědět jí, jak se mám a jak se mi daří a jak se daří jí," ponořila jsem se do vzpomínek na svou matku. Na otce jsem po tom ošklivém snu zatím nechtěla moc myslet. Ani jsem nezkoumala, jestli to byl jen sen nebo to mohlo být nějaké poselství.