Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zatímco jsem netrpělivě vyčkávala na odpověď Skylieth, sledovala jsem Weriosasu, jak vznešeně kráčí do úkrytu. Pak jsem pro změnu zaměřila zrak na jejího partnera, který vypadal netrpělivě a potřeboval si s Atrayem promluvit o něčem evidentně hodně důležitém. Svou pozornost jsem opět obrátila na Skyl, která nevypadala moc nadšeně z toho, že se jí na tu akci ptám. A také na svého partnera. V první chvíli jsem se vylekala, když zmínila, že všichni jsou v pořádku, až na jednu vlčici, která to nestihla a udusila se pod lavinou. Chvíli jsem se nezmohla na slovo, protože jsem si nedokázala představit, jaké to asi bylo, být přítomná smrti jiného vlka. Chtěla jsem se jí zeptat na jméno té vlčice, abych zjistila, jestli to nebyla některá moje známá, ale Skylieth se znovu ujala slova a prohlásila, že se nic nestalo. Opravdu všichni jsou v pořádku a Coedy se nejspíš vrací domů někudy jinudy. Poznala jsem nepřátelský tón v jejím hlase a všimla si i pohybu očí, i když se ho snažila skrývat. Zamračila jsem se na ni a potlačila zavrčení. Fakt jsem ji nechápala. Ale ona zřejmě nerozumí strachu o někoho blízkého, protože žádného partnera nemá. Možná ani žádného blízkého přítele nebo přítelkyni. Nehodlala jsem se ale v tom déle rýpat. “Dík za info,“ odfrkla jsem. Ovšem, pokud mě slyšela, promlouvala jsem totiž už k jejím vzdalujícím se zádům.
Rozhodla jsem se, že rozhodně zůstanu v lese, abychom se s Coedym zase neminuli. Ale teď jsem se přeci jen rozběhla k hranicím lesa, abych konečně vyzvedla Taru. Jen doufám, že tam pořád čeká a nikam neodešla, pomyslela jsem si a proklouzla mezi stromy. Už se pomalu začalo znovu stmívat, takže určitě sestra uvítá, když bude moci složit hlavu v nějakém útulnějším místě než na otevřeném prostranství, kde to místy dosti foukalo.

//Západní Galvatar

//ale oba se nám nějak sekli

Edit: No nevím, týden čekat nebudu

Roztáhla jsem tlamu do širokého úsměvu, když Atray oznámil, že moje sestra si může zdejší území projít, pokud ji budu mít pod dohledem. Nepředpokládá sice, že by něco provedla, ale jistota je jistota. Horlivě jsem přikývla. “Tisíceré díky, milý Atrayi,“ zavrtěla jsem ocasem. Vzápětí se mi ale tvář zachmuřila, poněvadž na mou otázku, jestli neviděl Coedyho, zmínil, že se po mě šel podívat, protože jsem se dlouho nevracela, takže jsme se museli minout. Protočila jsem oči a lehce zamrmlala. Jestli jsem si to nemyslela!
Ještě než jsem se ale zvedla, abych doběhla pro Taru, poslechla jsem si Alfovo vyjádření ohledně přijetí těch dvou vlčic do smečky. Bylo by hloupé, kdybych odběhla a já nevěděla, jestli se tedy staly členkami. No, ale jak se dalo čekat, Atray je musel odmítnout, protože už je nás tu opravdu hodně, takže momentálně nemá v úmyslu nové členy přijímat. Přitom mě do čenichu uhodil známý pach, který jsem ale dlouho necítila. Ohlédla jsem se směrem, kterým k nám přicházela Skylieth. Kývla jsem jí na pozdrav, nechtěla jsem halekat, když Atray byl uprostřed řeči. Chvíli nemohla popadnout dech, zřejmě pospíchala domů, ale pro jistotu jsem ji pozorně pozorovala, kdyby náhodou se jí udělalo zle nebo tak něco. Zeptala se, o co přišla. Já jsem jen pokrčila rameny. “Já zrovna teď přišla, tak ti nepovím,“ řekla jsem polohlasně.
Už už jsem se chystala odběhnout, když Skylieth znovu promluvila. Oznamovala Atrayovi zajímavou událost, že byla v horách a byla tam jeskyně, ze které stále proudily laviny sněhu, ale zastavili to. Byl tam i Coedy a nějaký Písek. “V horách? V jakých horách? A jste všichni v pořádku? Coedy se s tebou nevrací?“ Vychrlila jsem na ni spoustu otázek, a žaludek se mi nepříjemně stáhnul v obavě, proč se Coedy nevrátil s ní. Snažila jsem se sice uklidnit, že Atray přece zmínil, že mě šel hledat, takže možná se zdržet a pomáhal se zastavováním laviny a pak zase pokračoval v hledání mě. A určitě by ho tam Skylieth nenechala, kdyby byl zraněný a potřeboval pomoc. A kdyby ano, tak by sem doběhla a nezdržovala se ptaním, o co přišla, ale hned by nás vybídla, že musíme jít za ním. Vyskočila jsem na nohy a netrpělivě sledovala Skylieth a doufala, že mě uklidní tím, že všichni, tedy i Coedy, jsou v pořádku. Sice jsem lavinu nikdy osobně neviděla, ale párkrát jsem o tom slyšela a bylo mi jasné, že kdyby někdo z nich uvízl pod ohromným nánosem sněhu, tak pokud by se mu hned nepomohlo, určitě by s ním byl amen… Zavrtěla jsem hlavou, takové myšlenky jsem z ní musela vypudit.

1 ks červená růže: Coeden
1 ks bílá růže: Hotaru
3 ks balení pralinek z bílé čokolády: Storm, Tailla, Coffin
3 ks balení pralinek z hořké čokolády: Tara, Castor, Scarita
2 ks plyšový vlk: Freya, Atray

Atray vysvětloval nově příchozí, že naše smečka má už poměrně hodně členů a neměl v úmyslu někoho dalšího přibírat, nicméně se přesto zeptal, čím by mohla být vlčice pro naši smečku přínosnou a užitečnou. Krátce jsem na ni pohlédla. A vlastně i na ostatní cizí vlky, které jsem tu zahlédla. No, určitě byli přijati noví členové do smečky, zatímco jsem byla pryč. Budu pak muset někoho poprosit, aby mi nastínil situaci, abych nebyla úplně mimo mísu a nesnažila se atakovat nového člena, kterého bych ale považovala za cizince, protože bych ho jednak neznala a jednak by ještě nebyl cítit pachem typickým pro naši smečku, Pomyslela jsem si.
Opožděně jsem si všimla Indil a jejího úsměvu. Rychle jsem jí ho oplatila a měla chuť si nafackovat, že jsem ji v první chvíli přehlédla, ale už jsem to nemohla vzít zpátky. Vlčice se po chvíli zvedla a vzdálila se. Já jsem také chtěla odejít a nechat Atraye „pracovat“, ale potřebovala jsem naléhavě povolení, aby tu mohla být Tara se mnou. Konečně se na mě obrátil, odpověděl mi na pozdrav a zajímal se, na co se chci zeptat. “Chci se tě zeptat, jestli sem mohu pozvat svou sestru. Dlouho jsem se s ní neviděla a před nějakou dobou jsme se náhodně setkaly. Zdržela by se jen pár dní a dávala bych pozor, aby nebyla bez dozoru, kdyby ji náhodou chtěl někdo považovat za vetřelce,“ Vychrlím ze sebe téměř jedním dechem. Už jsem začínala být vážně netrpělivá, abych mohla Taru vyzvednout, abych měla jistotu, že je vedle mě a nikam neodejde. Skoro se mi až stahoval žaludek netrpělivostí a nervozitou nad vyřčením Atrayova ortelu. Odkašlala jsem si a omotala si ocas kolem předních nohou. “No a ještě bych se zeptala, jestli jsi neviděl Coedyho? Od doby, co jsem odešla, jsem s ním nemluvila, ale zdá se, že tu teď není. Nebo jestli jste ho nezahlédli vy?“ Vyslovila jsem další otázku a pohlédla krátce na Weriosasu s Takkim na znamení, že otázka patřila i jim. Sice jsem se nechystala ho jít hledat, protože jednak jsem chtěla být nějakou dobu tady, jednak jsem chtěla mít s Tarou klid a jednak by se klidně mohlo stát, že bychom se minuli a hledali se po celé Galliree. To by také určitě nebylo dobré. Poposedla jsem si a zachvěla se, když zavál silnější vítr a opřel se mi do kožichu. Snad budeme moci spolu s Tarou do našeho úkrytu ve skále, kde nám bude teplo a kde budeme mít soukromí, pomyslela jsem si přitom a upřela své modré oči znovu na Alfu a mírně se usmívala.

//Západní Galvatar

Vkročila jsem na území lesa a na chvíli se zastavila. Musela jsem se rozhlédnout. Opravdu se tu nic nezměnilo za tu dobu, co jsem tu nebyla. Aspoň na první pohled. “Auuuuu!“ Ohlásila jsem se hlasitým zavytím, aby o mně všichni věděli. Vlastně to bylo poprvé, co jsem byla tak dlouho mimo svůj nový domov. Pak jsem zhluboka nasála pachy. Jako prvního jsem se samozřejmě pokusila identifikovat Coedyho. Jaké bylo mé zklamání, když jsem jeho pach ucítila jen slabý. “Ale ne, my se vážně minuli!“ Zabrumlala jsem si pro sebe zachmuřeně a sklopila uši. No, co se dalo dělat. Ale aspoň jsem věděla, že budu tady, až se vrátí. A když ne přímo tady, tak aspoň u hranic. Znovu jsem zapojila čenich do práce a tentokrát se soustředila na Atrayův pach. Čenich mě zakrátko neomylně dovedl na místo. Jaké bylo mé překvapení, kolik tu bylo cizích vlků. Sice jsem je cítila, už když jsem se snažila najít svého partnera, ale… Zachmuřila jsem se, ale hned jsem zase hodila rádoby bezstarostný výraz. Nechtěla jsem dávat najevo, že nemám z toho převlkování lesa moc radost. Měla bys být ráda, že je zájem o členství ve smečce, napomenula jsem se. Vlastně jsem musela uznat, že od doby, co Atray s Freyou obnovili zdejší smečku a my s Coedym se stali prvními členy, se smečka opravdu raketovou rychlostí rozrůstala. Krátce jsem pohlédla na Weri, Takkiho a cizí vlčice, které tu byli s nimi. “Zdravím,“ kývla jsem ještě pro jistotu na pozdrav a lehce máchla ocasem. No, vypadalo to, že Atray má plné tlapky práce, nicméně já chtěla jen jednu otázečku, abych zase mohla běžet k Taře. Sice jsem jí věřila, že zůstane čekat na hranicích, ale i tak ve mně hlodal červík pochybnosti. “Nerada ruším, ale Atrayi, můžu se tě na něco zeptat? Víc už nebudu otravovat,“ Zeptala jsem se a posadila se, ačkoliv jsem už byla celá netrpělivá, abych mohla jít pro sestru. No, druhá otázka bude spíš na jednoho z těch dvou, Weriosasu nebo Takkiho, jestli neviděli Coedyho. Pokud tedy nebyli pryč zrovna ve chvíli, kdy odcházel, to by také bylo pěkně na pendrek… Zamyslela jsem se, ale hned jsem zatřásla hlavou a sledovala ostatní vlky.

//Východní Galvatar

Kráčely jsme dál a já měla konečně v bříšku jako v pokojíčku. Byla jsem ráda, že jsem měla při lovu takové štěstí a nemusela jsem nikterak dlouho hledat nejbližší zaječí noru a mohla tak konečně zasytit žaludek, který stále hlasitěji protestoval. Tara se zajímala, kde je Castor. Ohlédla jsem se a pokrčila rameny. Trochu mě mrzelo, že s námi nepokračoval, jenže jsem neměla čas čekat, až se tu objeví nebo až se probere, či vlastně bylo důvodem, že se najednou odloučil. Možná jindy ano, nicméně teď jsem se už musela hlásit v lese. “Nevím. Docela mě mrzí, že s námi nepokračuje, abyste se seznámili lépe a poznala bys, že je to opravdu výjimečný vlk, nicméně vážně nemám čas se tím teď zaobírat,“ řekla jsem po krátké úvaze.
Užívala jsem si nejen sestřinu společnost, ale také fakt, že jak postupoval den, slunko se stále častěji hlásilo o svou moc a snažilo se nám zpříjemnit den tím, že nás jednak snažně hřálo a jednak šimralo v nosech. Nebo aspoň mě. Musela jsem párkrát kýchnout. Pak jsem Taru uklidňovala, že určitě nikdo z nadřazených vlků nebude mít nic proti, aby se mnou pobyla aspoň nějaký čas v lese. No, a kdyby se jim to přece jen nelíbilo, holt bychom se usalašily někde blízko hranic, abych byla nablízku a zároveň mohla trávit čas se svou sestřičkou.
Po chvíli mlčení mě napadlo se zeptat, jestli Tara zažila také to podivné teplé počasí. Na to mi souhlasně přitakala s tím, že absolutně nerozumí tomu, co se dělo. “Já také ne. Ještě jsem nezažila, aby uprostřed zimy z ničeho nic bylo horko jako uprostřed léta. Ještě štěstí, že to netrvalo nikterak dlouho,“ pronesla jsem zamyšleně. Měla jsem ráda teplo, ale jednak v době, kdy mělo být a jednak ne takové, abych si div netoužila sundat kožich nebo se na celý den ponořit do vody, abych se ochladila. “Ale už se těším na jaro. Mohly bychom se, pokud o sobě budeme vědět, vydat do Borůvkového lesa, podívat se a připomenout si tu kvetoucí nádheru, tu úžasnou eufonii ptačího zpěvu a báječnou a nezaměnitelnou vůni ovoce. Myslím, že i jako vlk s magií země to extra oceníš. Stejně jako Coedy,“ řekla jsem s úsměvem.
Než jsem se nadála, už jsme byly na hranicích Erinyjského lesa. Srdce se mi zatetelilo blahem. Ale ne nad tím, že jsem doma, ale že se zase po dlouhé době shledám s Coedym. Jen doufám, že je doma a nešel mě hledat, zadoufám. Zastavím se a podívám se na Taru. “Chvilku tady na mě počkej. Jdu se ohlásit, ukázat se Coedymu a najít Alfu nebo některou z Bet, abych se dovolila, jestli sem můžeš, ano? Ani se nehni!“ Přikázala jsem sestře, olízla jí tvář a na nic nečekala, ladným skokem zmizela mezi stromy, abych se ohlásila.

//Erinyjský les

//Východní hvozd

Vysvětlila jsem Taře, jak to je s tím, že jsem si našla nový domov. Usmála se na mě a prohlásila, že je to skvělé. Přikývla jsem, ale myšlenkami jsem stále byla v Borůvkovém lese. Stočila jsem k ní ucho, když znovu pronesla, zamyšleným tónem, že čas je lék na všechny rány. Domnívá se, že stesk časem povolí. Ona to cítí podobně, teď je to pro ni lepší než třeba před rokem nebo ještě před měsícem. Souhlasně přikývnu, ale mlčím. Přijde mi, že je to už docela dost dlouhá doba, co se smečka rozpadla a já se stala ze dne na den tulákem. Jak dlouho jsme se vlastně s Coedym toulali? Rok? Možná méně… A jak dlouho jsme členy smečky? Od začátku podzimu, možná… No… Holt asi jsem beznadějný případ,ušklíbnu se pro sebe. Znovu se zaposlouchám do Tařiných slov o tom, že jedno dne budeme moci zapomenout na to, co bylo, a začít znovu nezatíženi naší minulostí. Přikývla jsem. “Snad máš pravdu,“olízla jsem jí rozpustile tvář na znamení, že jsem ráda, že mě vyslechla a jsem ráda, že jsem se mohla svěřit. Ne, že bych se snad nemohla svěřit svému partnerovi, ale… Radši jsem ho tím nechtěla znepokojovat. Sestřička samozřejmě prohlásila, že to nikomu neřekne.
Pokračovaly jsme tedy v cestě. Rychle se začalo rozednívat, když jsme opustily místní les. To mě docela potěšilo, aspoň byla šance, že si na Galvataru nebo doma můžu ulovit něco k snědku. Napadlo mě, že bych se mohla dovolit Alfy nebo některého z Bet, jestli by se Tara mohla na pár dní zdržet. Já si byla víc než jistá, že s tím nebude problém. Měli by mít pochopení zvlášť když se jedná o mou sestru, kterou jsem tak dlouho neviděla,pomyslela jsem si a podívala se na sestru. Už se nemohla dočkat, až pozná mou smečku a také souhlasila s tím, že se mohu zeptat někoho z nadřazených vlků, jestli se mnou může strávit pár dní v lese. “Já si myslím, že nebudou proti,“dodala jsem optimisticky a zavrtěla ocasem.
Zastavila jsem se a rozhlédla se. Na Galvataru jsem také už dlouho nebyla. Vlastně od té doby, co jsem opustila Erinyjský les, abych si pročistila hlavu. Sakra, to jsem tedy byla dlouho pryč. Snad se na mě Coedy nebude zlobit. Určitě si už dělá starosti. Jen doufám, že nikam neodešel, aby se po mě pošel podívat nebo aby si sám protáhl nohy!Přemýšlela jsem. Pak jsem zvedla hlavu a snažila se zachytit pach nějakého zajíce, který by se nedobrovolně obětoval jako moje snídaně. Bylo tu cítit hodně vlků a i nějaká ta vysoká. Možná bychom si mohly troufnout na mladou losici dvě, ale stejně by bylo lepší, abychom byli aspoň tři. Pak jsem si všimla, že z nory nedaleko nás vyčumuje lumík. Ušklíbla jsem se. Možná bys nebyl špatný, ale na můj hlad jsi příliš malý,promluvila jsem na něj v duchu a radši šla o kus dál, abych vzápětí, blízko lesa, objevila zaječí noru. Zaradovala jsem se a zamířila přímo k ní. A nemohla jsem uvěřit svému štěstí, že sotva jsem byla jeden skok od úkrytu, vykoukl ven zajíc. Na nic jsem nečekala, prudce se odrazila a čapla zajíce za hlavu. Pravda, možná to nebylo možná zrovna to nejlepší, ale za co jiného jsem ho měla chytit. Za nohu to nešlo, za uši by se mi vyškubnul… Už takhle sebou dost divoce mlel. Rychle jsem sklonila hlavu, přidržela ho a zakousla. Jakmile se ozvalo rupnutí a tlama se mi zaplnila nasládlou zaječí krví, žaludek se mi bolestivě zkroutil. Samozřejmě jsem se do zajíce hned pustila. Nebyl sice kdovíjak tučný, ale rozhodně to bylo lepší, než ten předchozí malý lumík, který by posloužil jedině jako jednohubka. Zajíc mě aspoň zasytil. Měla jsem velký hlad, takže jsem se nežinýrovala a zajíce do sebe pěkně natlačila. Spokojeně jsem pak docapkala zpátky k sestře. “Pardon, už jsem měla fakt velký hlad,“uculila jsem se na ni, na chvíli se posadila a olízala si tlapky potřísněné krví. “Můžeme jít dál,“kývla jsem na Taru, zvedla se a zamířila směrem k západní části Galvataru. Když jsme došly k potůčku, zastavila jsem se u něj, abych mohla zajíce zapít. A také si trošku umýt čenich a krk, které také byly potřísněné krví. Jakžtakž čistá jsem zase mohla pokračovat v cestě. Pohlédla jsem na oblohu, která sice byla tmavá, ale zkoušelo se skrz ni dostat několik slunečních paprsků. Spokojeně jsem se usmála. Do jara sice bylo ještě daleko, ale byla jsem ráda, když v zimě svítilo slunko a aspoň trošku zahřálo kožich. Podívala jsem se zase na Taru. Měla jsem na jazyku spoustu otázek, ale raději jsem si je nechala, až budeme v klidu v Erinyjském lese. “Byla jsi tady na Galliree, před pár týdny, vlastně než jsme se potkaly, kdy tu bylo nezvyklé horko a po sněhu ani památky? Bylo to opravdu zvláštní,“vzpomněla jsem si na jednu zajímavou nedávnou událost, aby řeč zase tak úplně nestála.

//Západní Galvatar

Dívala jsem se za odcházející matkou a bylo mi docela líto, že se s námi nezdržela déle. Tolik jsem chtěla slyšet vyprávění, co dělala od té doby, co jsme se rozloučily! Ale zřejmě měla nějaké neodkladné záležitosti, které jí nedovolily být s námi o něco déle. Já osobně bych tedy upřednostnila potomky, které jsem dlouho neviděla, před čímkoliv, nicméně musela jsem chápat, že ona má svůj život a my ostatně také.
Poznamenala jsem, že bych se měla vydat domů, abych se ohlásila, že taky ještě žiju. Tara se zvědavě otázala, zda jsem si našla smečku. Přikývla jsem. “Ano, s Coedym jsme se přidali ke smečce Erinyjského lesa. Zrovna jsme tam byli a vrátili se tamní Alfa s dcerou, nevím, jestli znáš Atraye a Freyu, a obnovili smečku. Tehdy jsem si říkala, že bych chtěla někam patřit a tak jsme se s Coedym rozhodli, že to zkusíme tam,“vysvětlila jsem jí. Krátce jsem se zachmuřila a popošla k ní blíž. “Ale... Abych pravdu řekla… Ještě jsem si tam tak úplně nezvykla. Je tam sice poměrně pěkně, Atray a jeho dcera a syn, kteří jsou Betami, jsou všichni fajn a milí, nicméně pořád mám problém s tím, že vše porovnávám s Borůvkovým lesem. Přeci jen jsem se tam narodila a skoro tři léta žila. Mám na svůj domov mnohem pevnější citovou vazbu, než jsem si myslela. Ale nikomu to, prosím, neříkej. “]Svěřila jsem se Taře s něčím, o čem nevěděl pořádně ani Coedy. Nechtěla jsem ho znepokojovat. Ne, že bych se v Erinyjském lese necítila dobře, to určitě ne. A s ostatními členy jsem také vycházela poměrně dobře, ačkoliv na mě ještě čekal úkol se nějak blíže seznámit s Takkim a jeho partnerkou, kterou jsem už léta neviděla a tak jsem byla vlastně překvapená, jak moc se změnila. Nicméně, jak jsem přiznala už nahlas, měla jsem strašně silné citové vazby na les, odkud jsem pocházela. Až mě to samotnou překvapuje. Rozhodně jsem nečekala, že mi to bude tak dlouho trvat, než si zvyknu na novou smečku…
Sestřička mi udělala ohromnou radost, když mi řekla, že se ode mě nechce odtrhávat a bude dávat tentokrát dobrý pozor, abych se jí neztratila. Zasmála jsem se a šťouchla do ní. “Ani nevíš, jak ráda tohle slyším!“zvolala jsem nadšeně. Vybídla jsem ji, že tedy půjdeme. Začínalo se stmívat, takže jsem se zachmuřila. To znamenalo, že v noci bude lov zajíce takřka nemožný, budu si tedy muset počkat do rána. Žaludek se sice bolestivě kroutil, jenže neměl na výběr, musel si holt počkat, až bude světlo a zajíci nebudou chrápat. Sice bych ho mohla vyplašit, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych ho dobře viděla. Ne, že bych měla potíže s nočním viděním, ale… Prostě je lepší lovit ve dne.
Tara už vypadala dobře, snědla zajíce, kterého jí přinesla matka, takže určitě nabrala potřebné síly. Volným krokem jsem se tedy vydala směrem z lesa. “Třeba by Atray neměl nic proti tomu, kdyby ses pár dní zdržela u nás v lese, samozřejmě se ho zeptám a pokud budeš chtít.“Řekla jsem a vesele máchla ocasem.

//Východní Galvatar

//tady se nedodržuje žádné pořadí, nebo co? Ještě jsem se ani nestačila vymáčknout a Morfeus s Vločkou mají další příspěvky, ani jsem jim nestačila zareagovat... A samozřejmě hned jsou všichni pryč.

Tara nás, respektive především matku, uklidnila, že je v pořádku, jen je trošku unavená. Pak se přiznala, že má docela hlad. Uvědomila jsem si, že by mi také bodlo hodit něco do žaludku. Už jsem si ani nedokázala vzpomenout, kdy vlastně jsem naposledy jedla. Jestli jsem hodně pohubla, chudák Coedy se asi zhrozí, až mě uvidí a bude si myslet, že jsem někde byla uvíznutá bez možnosti stravy,pomyslela jsem si. Nicméně události v uplynulých dnech mi nějak braly myšlenky na něco k jídlu. Zvedla jsem hlavu k obloze. O své slovo se hlásil nový den. Jenže ani tak počasí nepřipomínalo zhruba prostředek zimy, nýbrž již hlásící se jaro. Jak jinak bych si měla vysvětlit, že momentálně poprchává a vlastně ani není pořádně zima?
Napadlo mě, že bych mohla matce navrhnout, že bychom spolu s Castorem ve třech zkusili ulovit něco většího, zatímco Tara by na nás počkala a zbytečně se nevyčerpávala, aby nám zase nezkolabovala, ale matka mě předběhla. Bez dalšího meškání se rozběhla a zmizela mezi stromy. Zakrátko se vrátila s uloveným zajícem, kterého donesla Taře. Usmála jsem si a vzpomněla si na dobu, kdy jsme byli ještě malí a rodiče nám takhle nosili potravu často. Sice teď bylo lepší spoléhat jen sám na sebe, případně na smečkové lovy, ale určitě Taru matka neurazila tím, že jí ulovila něco k snědku.
Představila jsem matce Castora ve snaze ho zapojit trošku do diskuze, aby se necítil odstrčený. Samozřejmě nezklamal a vyseknul matce poklonu, že jsme zdědily půvab a um po ní. Zazubila jsem se na něj. I Tara už vypadala uvolněněji, takže asi konečně uznala, že Castor není nebezpečný. Matka se zajímala, co nás sem přivedlo a kam máme namířeno. “Já jsem se vydala na menší toulky po kraji, potřebovala jsem si pročistit hlavu a cestou jsem potkala jednu svou dávnou přítelkyni a Castora, který se stal mým společníkem na cestě. Zamířili jsme sem a tady narazili na Taru a tebe. No a zbytek znáš,“vysvětlila jsem jí, jak jsme se tu ocitli. Matka pak dodala, že se bohužel nemůže s námi zdržet, jen si za námi odskočila, aby se s námi mohla vidět. Ještě se se mnou a Tarou rozloučila a také se nezapomněla mateřským gestem o nás otřít. Popřála nám šťastné packy na cestu a snad brzy na viděnou. “Měj se mami, ráda jsem tě viděla,“broukla jsem za ní a tiše ji sledovala, dokud nezmizela mezi stromy. Povzdychla jsem si. Docela mě mrzelo, že se s námi nezdržela déle, ale nedalo se nic dělat. Zřejmě měla něco důležitého. Podívala jsem se znovu na Castora. “No já bych se měla pomalu vydat domů, aby věděli, že jsem živá a zdravá. Ale cestou se ještě podíváme po nějakých místech. A mohli bychom si ulovit něco k snědku, nevím, jak vy, ale já mám docela hlad.“Navrhla jsem. “Jako vlk,“dodala jsem k tomu a zazubila se. Pak jsem věnovala pohled své sestře. “Chceš jít s námi, nebo se trhneš a půjdeš zase svou cestou?“Zeptala jsem se. Vlastně jsem si hrozně moc přála, aby řekla, že půjde s námi, abych se mohla ještě nabažit její společnosti, než mi zase zmizí neznámo kam, nicméně musela bych pochopit, kdyby se rozhodla jít zase svou vlastní cestou. Vlastně by to bylo dobré, aspoň bych ji mohla vyzpovídat ještě ohledně jejích plánů do budoucnosti a ona by se možná trošku sblížila s Castorem a mohla cestovat pak s ním, kdyby náhodou si byli sympatičtí a byli z nich přátelé,napadlo mě. Nedočkavě jsem těkala pohledem ze sestry na Castora a přátelsky zavrtěla ocasem. Krátce mi zakručelo v břiše. Zkroutila jsem tlamu do něčeho, co připomínalo kyselý úsměv a doufala, že to nebylo moc hlasité, aby to slyšeli ti dva.

//Zkusím počkat na Hotaru do čtvrtka

Byla jsem nesmírně zvědavá, tak snad se Castor na mě nezlobil za to, že jsem se zajímala o původ jména jeho a členů smečky, ze které pochází. Kdyby mi dal najevo, že se o tom nechce bavit, tak bych to samozřejmě pochopila, nicméně ochotně mi odpovídal a já byla moc ráda. Vysvětlil mi tedy, že jeho jméno je stejné jako druhá nejjasnější hvězda souhvězdí Blíženců. Pak se na okamžik odmlčel a dodal, snad se neplete a tak se to souhvězdí tak jmenuje. Vykulila jsem na něj oči. “Tedy, to je vážně zajímavé! Vaše smečka měla znalosti o hvězdách? Já vůbec ne! Jsem ráda, že poznám Polárku,“ zazubila jsem se. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem byla menší a ráda jsem polehávala na zádech a pozorovala hvězdy a majestátní měsíc. Dlouho jsem tu činnost neopakovala. “A dokážete ta souhvězdí, potažmo některé jednotlivé hvězdy na obloze najít? Můžu vědět i jména dalších členů smečky nebo aspoň rodiny?“Začala jsem chrlit otázky. Omluvně jsem se pak usmála a zavrtěla ocasem. Tohle mě vážně zaujalo. Nikdy předtím jsem se nesetkala s vlky, kteří by snad znali některé hvězdy a dokonce se po nich jmenovali. “Pokud vám to tedy nevadí,“dodala jsem ještě, aby si nemyslel, že mi musí nutně odpovídat. Sice by mě to mrzelo, ale dovedla bych to pochopit.
Naše povídání pak přerušil příchod jiné vlčice – a sice mé sestry. Musely jsme se bouřlivě přivítat, jak se sluší a patří. Tedy, nejprve mě pořádně zmordovala ona a pak já ji. Když jsme se konečně přestaly překřikovat, představila jsem Taře svého společníka. Trochu plaše mu odpověděla na pozdrav a sklopila zrak, jako by se ho bála. Castor samozřejmě nezklamal a vysekl poklonu i mé sestře. Následně jí čumákem pozvedl hlavu a poznamenal, že se ho nemusí bát. On není tyranem, což můžu potvrdit i já. Důležitě jsem přikývla hlavou. “Castor je ten poslední, kdo by někomu ublížil. Je to elegán, slušný vlk a především velký lichotník,“řekla jsem a vesele zamrkala.
A aby toho nebylo málo, přiblížila se k naší skupince další postava. Moje matka. Rozběhla jsem se za ní. Nejdřív jsem se zarazila, jak jsem nevěděla, kterak se s ní přivítat, ale nakonec jsem se rozhodla, že ti pojmu pořádně bouřlivě. Evidentně jí to ani nevadilo. A jestli ano, měla stejně smůlu. Smála se a prohlásila, že mě také ráda vidí. Pak si mě důkladně prohlédla. Vypadalo to, že je s mým vzhledem spokojená, ačkoliv jsem byla trošku špinavá. Měla jsem na ni spoustu otázek, ale chtěla jsem s tím počkat, až se přivítá také s Tarou. Hlavou se o mě otřela a pohlédla na sestru. Podívala jsem se také tím směrem, zdálo se mi divné, že také neběží pozdravit matku. Jaký byl můj šok, když se Tara z ničeho nic skácela k zemi. Hrklo ve mně. Opětovala jsem matčin pohled. “Taro!“Vyhrkla jsem a rozběhla se k ní. Podívala jsem se na Castora, který seděl opodál. Zřejmě také nevěděl, co se jí stalo. Když jsem byla blíž, nevypadalo to, že má nějaké zranění. Matka stále vedle mě a párkrát do sestry dloubla čenichem. Přivolala jsem vodu z nedaleké řeky Midiam a pokropila sestřin čumák a tlamu. To by ji snad mohlo probrat. Pohlédla jsem starostlivě na její hrudník, který se klidně zvedal a klesal, jak sestra dýchala. Nebylo to trhavé nebo zběsilé. Dech tedy měla klidný. Šťouchla jsem do ní také. “Taruško,“šeptla jsem jí do ucha.

Vyprávěla jsem Castorovi o dvou jezerech, která byla na jihu a která jsem navštívila. Jen mě trošku mrzelo, že jsem tam už dlouho nebylo, ale nějak jsem neměla poslední dobou čas nebo náladu se toulat... Pokud tedy nepočítám současnou chvíli, ačkoliv to byla zase výjimka. Původně jsem odešla z lesa kvůli tomu, abych si pročistila hlavu od toho humbuku. Každopádně jsem nepočítala s tím, že bych se zdržela mimo les dlouho. Rozhodně jsem toho ale nelitovala. Potkala jsem Scaritu a především se seznámila s Castorem. Byl mi velice sympatický. Ten jeho způsob vyjadřování a lichotky ho činily zvláštním a odlišným od jiných vlků, které jsem doposud poznala.
Když jsme s vyplazenými jazyky dorazili mezi stromy zdejšího hvozdu, vůbec jsem nechápala, jak je možné, že je v tuto dobu takové teplo. Castor mi pak opožděně odpověděl na otázku, odkud pochází. Údajně pochází z hor, které jsou blízko hvězd. Jména jeho smečky a rodiny byly hvězdy. Překvapeně jsem se na něj podívala. “Opravdu? To zní zajímavě. A Vaše jméno má také něco společného s hvězdami?“ Zeptala jsem se zvědavě. Abych pravdu řekla, doposud jsem sice občas hvězdy pozorovala a také obdivovala, nicméně jsem dosud nepoznala nikoho, kdo by znal jejich jména, nebo tedy aspoň některých z nich, protože určitě nebylo možné znát jména úplně všech hvězd. Dle mého mínění jich totiž bylo nekonečno…
Ačkoliv jsem plánovala menší lov, abychom zasytili žaludky, Castor ukázal čenichem na nějakého vlka, jestli ho znám a třeba by prý věděl, kde je tady voda. Sice jsem ten pach cítila, ale zatím jsem mu nevěnovala moc pozornosti. Otočila jsem se tedy směrem, kterým se Castor díval a… Málem se o mě pokusily mrákoty. Před námi stála bílá vlčice s hnědými znaky. Několikrát jsem zamrkala, jestli se mi to náhodou jen nezdá. Ale i když jsem hlavu oklepala, stála tam. “Taro,“ zašeptala jsem, když se k nám vlčice pomalu, jako by se něčeho bála, blížila. Ona vykřikla mé jméno a srazila mě na zem a následně mi olízla čumák. Takže se mi to asi opravdu nezdálo, když tu stála nade mnou. Pak mi tiše oznámila, že ani nevím, jak ráda mě vidí. Hlava se mi zatočila a v břiše jsem cítila příjemné chvění. Kromě toho mě lehce zamrazilo v zádech. Zvedla jsem se na nohy, předníma pak objala Taru kolem krku a svalila na zem pro změnu ji. “Taro, kde se tu bereš?“ Ptám se mladší sestřičky s úsměvem tak širokým, div nechytnu křeč a ocas mi lítá ze strany na stranu, až by se někdo mohl začít obávat, aby mi neupadl. Důkladně sestře olížu tvář, a když mám pocit, že by to mohlo stačit, jinak bych jí slízala i obličej, poodstoupím stranou a pomůžu jí vstát. S rozzářenýma očima se obrátím na Castora. “Castore, to je moje sestra. Mladší a tak trošku ztracená sestra Tara,“ představím mu svou sestru, která je takřka mou kopií, vyjma hnědých uší a fleku na zádech, které jí zůstaly z doby, kdy měla té hnědé na sobě mnohem víc. A výjimkou byly samozřejmě také její zelené oči. “Taruško, tohle je Castor, můj společník na cestách. Seznámili jsme se nedávno,“otočím se zase ke své sestře.
Pak kolem mě prosvištěl vánek a donesl ke mně povědomý pach. Dlouho jsem ho necítila a dávno není cítit ovocnou vůní Borůvkového lesa, ale nikdy bych si ho nemohla splést. Nasucho jsem polkla a otočila se směrem, odkud vítr ten pach přinesl. Opravdu tam stála. Elegantní a vznešená jako vždy. Málem se o mě pokusily mrákoty podruhé. “Mami,“ hlesla jsem tiše. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by mě potkalo takové štěstí, abych se na jednom místě setkala se svou sestrou a matkou. Nicméně evidentně tomu opravdu bylo tak. Ještě jsem se ohlédla a začenichala, jestli náhodou neucítím i otcův pach nebo některého z bratrů, ačkoliv bych jejich pachy už asi nepoznala. Projela mnou malá vlna zklamání. Ale radost z toho, že vidím matku, ihned zase převládla. Roztáhla jsem tlamu do ještě širšího úsměvu a rozběhla se jí v ústrety. Ona stála opodál, zřejmě si nebyla jistá, jak bychom ji se sestrou přivítala. Já bych se však na svou matku nemohla snad nikdy zlobit, vždycky jsem ji milovala. I když mi chyběla, když se naše cesty rozešly a já se musela konečně vyrovnat s tím, že jsem zkrátka dospělá a nemůžu být rodičům na očích věčně. Když jsem se konečně octila v její blízkosti, mírně jsem zabrzdila a chvilku váhala, jestli mám zvolit divoké přivítání ála malé rozpustilé vlče nebo sofistikované jako dospělá a slušná dcera. Nakonec jsem se ale rozhodla, že ji přivítám tak, jak to cítím a jak si to zaslouží, tudíž jsem do matky prudce vrazila, až zavrávorala a svalila se na zem. Stoupla jsem si nad ni a stejně jako předtím Taru, tak i ji jsem s divokým jiskřením v očích důkladně olizovala. Srdce mi nadšeně bušilo nad tím shledáním a ocas se mi opět divoce komíhal ze strany na stranu. “Tak ráda tě vidím,“ zašeptám jí do ucha a jemně ji za něj zatahám. Ohlédnu se na Castora, asi si myslí, že jsem se zcvokla, ale já si vážně nemohla pomoci, abych svou matku a sestru řádně nepřivítala.

Byla to príma akce, ale mohlo by být zveřejněno správné řešení? Nebo řešení nás všech :) Třeba slova - co bylo zadáno tebou a co jsme tam ještě našli a jak se nám dařilo ve zvířatech :)