Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//A co je se Sayapem, že se zase nehlásí?

//ah, pardon no, odepíšu dneska večer. Doufala jsem, že si aspoň společně zalovíme nebo tak něco

Samozřejmě jsem musela svého milého ujistit, že jediný výjimečný vlk pro mě je jen a pouze on. To bylo nad Slunce jasné, ale určitě to i rád slyšel nahlas. Nevyměnila bych ho za nic na světě a nedokázala jsem si představit, co by se muselo stát, abychom se my dva rozdělili. Cítila jsem prostě, že je to životní partner. No, matka si to určitě myslela také, že s mým otcem je to napořád, a jak to dopadlo. Nebo Scarita. Jí také Yong zmizel, vzpomněla jsem si na neslavné příběhy partnerství ve svém okolí, ale rychle jsem takové černé myšlenky zahnala. Byla jsem si jistá, že nám se nic podobného nestane.
Coedy se zajímal, jak je to s Tarou, takže jsem mu vysvětlila, že jsem ji sem původně vzala na návštěvu a ona naznačila, že by se tu ráda usadila. Souhlasně jsem přikývla jeho poznámce, že bych byla ráda, kdybych ji měla u sebe. O tom nemohlo být sebemenších pochyb. Možná by mi to trochu pomohlo cítit se tu jako doma, napadlo mě, ale nahlas jsem neřekla nic.
Rozhodli jsme se, že se půjdeme oba trošku prospat. Coedy se zajímal, kam se vydáme, ale mně to bylo celkem jedno, hlavně, aby tam byl klídek. “Trochu se prospíme, pak bychom si mohli ulovit něco k snědku a vydat se někam na toulky,“ podala jsem návrh na následující chvíle. Coedy mě pak jemně zatahal za ucho a vydal se směrem k vodopádům. Zazubila jsem se a následovala ho. Ideální místo na občerstvení se a odpočinek. Pro mě určitě, u řevu vody se mi bude skvěle spát, uchichtla jsem se v duchu a klusala vedle Coedyho. Krátce jsem se pak otočila směrem k Taře, která dále spala jako zabitá. Ani polohu nezměnila, stále ležela stočená do klubíčka. Naštěstí vodopády nejsou daleko, takže kdyby se probudila a chtěla mě hledat, jistě ji napadne zapojit do akce svůj čenich a podle našich pachů nás najde raz dva.

//Vodopády

Coedy mi potvrdil, že ta akce byla nebezpečná i dobrodružná, každopádně jemu ani ostatním se nic nestalo, takže za t jsem byla ráda. Nedovedla jsem si představit, co bych dělala, kdyby se vrátil zraněný, nebo kdy se nevrátil vůbec… To bych snad nepřežila. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se vytlačit ošklivou myšlenku. Byl tu se mnou, živý a zdravý, takže jsem mohla být v klidu.
Raději jsem se tedy pustila do vyprávění, kde jsem byla já a co jsem viděla a s kým jsem se setkala. Coedy se rozzlobil, že hned začnu povídat o nějakém Castorovi a že si myslel, že výjimečný a zajímavý vlk je tu on. Sice se snažil tvářit vážně, ale na to jsem ho znala až moc dobře, neuměl to moc dobře skrývat. Olízla jsem mu čenich. “To samozřejmě jsi.“ Přitakala jsem a zazubila se na něj.
Coedy se pak zajímal, jak to vypadá s mou sestrou, jestli je to opravdu jen krátká návštěva nebo to vypadá na delší pobyt. Pohlédla jsem na spící Taru. “No, původně jsem ji sem vzala na návštěvu, abychom se nemusely brzy rozloučit,“ začala jsem zamyšleně. “Ale naznačila mi, že by se tu ráda usadila. Na rovinu jsem jí ale řekla, že nevím, jestli by to prošlo, protože Atray odmítl už několik zájemců o místo ve smečce. Těžko říct, zda by udělal výjimku jen proto, že se jedná o moji sestru,“ dokončila jsem.
Na chvíli jsem se odmlčela a přemítala o tom, že by to bylo fajn, mít zase sestru jako členku smečky po boku. Každopádně jsem si ale nedělala žádné naděje, abych pak nebyla zklamaná, kdyby to nevyšlo. Coedy se zeptal, jestli by mi vadilo, kdybychom se přesunuli do úkrytu nebo někam do ústraní, protože by se rád prospal a pak bychom mohli něco podniknout. Přikývla jsem. “Samozřejmě, také bych si mohla trošku zdřímnout. Když vidím Taru, jak zařezává…“ Zasmála jsem se a nechala na svém milém, ať se rozhodne, kde bude pro něj lepší složit kosti a prospat se.

//zdržuje Haruhi nebo já? :D

Coedy se zajímal, co se dělo v lese zatím, co byl pryč, ale jelikož jsem nevěděla o ničem jiném, než že tu byli zájemci o členství ve smečce, pověděla jsem mu o tom. Souhlasně jsem přikývla jeho poznámce, že je nás tu už víc než dost. I když… členů smečka měla hodně, ale nepamatovala jsem si, kdy jsme se sešli všichni na nějakém lovu nebo „poradě“ či něčem podobném. Sklopila jsem uši. Ach jo, lov. Už si vůbec nepamatuji, kdy jsem naposledy lovila! Hmmm… Nebylo to snad ještě tehdy, kdy jsem byla Deltou Borůvkové smečky a byla jsem vedoucí lovu? Určitě! Od té doby jsem vysokou neměla v tlamě ani nelovila, odfrkla jsem si. To mi připomnělo, že jsem ani nelovila jako členka Erinyjské smečky… Vzpomněla jsem si, že jsme se s Coedym chtěli zeptat Atraye, jestli neplánuje smečkový lov, ale pak se nás tu sešla velká banda, takže jsme neměli příležitost se Alfy zeptat, protože mi hráblo z toho množství vlků a z chování některých z nich a já pak musela odejít. Odfrkla jsem si podruhé. Když může Skylieth lovit sama, tak bychom mohli vyrazit na lov i jen ve dvou s Coedym, ne? To by byla stejně paráda! A zajímavá zkušenost. Spolu jsme vysokou snad také ještě nelovili, přemýšlela jsem.
Protože nebylo žádné zajímavé téma o novinkách v lese, které bychom mohli probrat, zeptala jsem se svého milovaného partnera na tu záležitost, o které se zmínila Skylieth, a sice že se snažili zastavit lavinu někde v horách. Se zaujetím jsem ho tedy poslouchala, i když to vzal docela stručně. Zmínil také, že tam byl Daikon. Chvíli jsem tápala, to jméno mi bylo povědomé. Ale konec jsem nedokázala si vybavit žádného konkrétního vlka. “To zní docela nebezpečně a dobrodružně. Tak hlavně, že se ti nic nestalo,“ hlesla jsem a olízla mu čenich. V jednu chvíli se mi zdálo, že vidím záblesk v něčeho v Coedyho srsti, ale jelikož to byl zlomek vteřiny, nebyla jsem si jistá, jestli jsem vůbec něco viděla nebo to byl jen optický klam. Třeba záblesk slunečního světla mezi stromy, který se odrazil Coedymu v srsti nebo tak něco.
Seděla jsem vedle něj a bylo mi fajn. Jeho blízkost jsem už potřebovala cítit. Ke štěstí mi mnoho nechybělo. Coedy po chvilce promluvil, že jsem mu chyběla. Vzápětí mě napomenul, abych už nechodila na tak dlouho pryč, aniž bych mu dala vědět, bál se o mě. No, je fakt, že jsem mu oznámila, že si musím pročistit hlavu a neoznámila své bližší úmysly, třeba kam se chci vydat. Rozhodně jsem ale také nepočítala s tím, že se má cesta tak protáhne. “Taky jsi mi chyběl,“ broukla jsem. Coedy mi olízl tvář a zajímal se, jak jsem se na toulkách měla já. Usmála jsem se při vzpomínce na Castora. V první chvíli mě napadlo, že by mohl Coedy žárlit na to, až se zmíním o tom, jaký byl kavalír a lichotník, nicméně nehodlala jsem mu setkání s tímto vlkem zamlčet. Navíc, neměl důvod žárlit, protože pro mě prostě žádný jiný vlk neexistoval. Tedy, takový, který by mě zaujal nějak jinak, než jako přítel. “Nejdřív jsem se jen tak toulala, ani jsem nevěděla, kam se podít. Pak jsem ale se seznámila s jedním velice zajímavým vlkem. Nevím, jestli ho znáš, jmenuje se Castor. Je to výjimečný vlk, pořád měl v zásobě spoustu lichotek a pěkných přirovnání… Také je velmi galantní. Pár dní jsme tedy cestovali spolu, než jsme došli do nějakého hvozdu, kde jsme se setkali s mou matkou a byla tam i Tara. Škoda jen, že matka neměla moc času, takže s námi prohodila jen pár slov a šla si zase po svých. Castor se od nás pak trhnul. Tara se mnou naštěstí zůstala. Chtěla jsem se už vrátit domů, takže jsme se vydaly zpátky. Nejdřív jsem se samozřejmě dovolila Atraye, zda sestra může na návštěvu k nám. No a od Skylieth jsem se dozvěděla, že byla v horách a ty jsi tam byl také. Nejdřív jsem se bála, že jsme se minuli, což se tedy stalo, ale v žádném případě jsem nechtěla zase někam jít, abychom se zase neminuli,“ dokončila jsem své povídání s úsměvem. Pohlédla jsem krátce na sestru, jak v klidu odpočívá kousek od nás, spokojeně pohodila ocasem a zase věnovala pozornost svému partnerovi.

//nejdřív tady chcípne pes, kdy nikdo neodepisuje a najednou je tu až moc živo

//a proč se jako nečeká na mě?

Navrhla jsem Taře, že by jí můj partner mohl pomoci a poradit, jak by mohla pracovat na zlepšení své magie, což ji evidentně potěšilo. Usmála jsem se na ni. “Můžete se do toho pustit hned, jakmile se vrátí domů. Na začátek tě třeba naučí, jak nechávat rozkvést květiny. Často, když jsme spolu byli na toulkách, mi dal za ucho květinu, a když ta za pár dní zvadla, zase ji dokázal oživit,“ řekla jsem s úsměvem a lehce švihla ocasem. Docela se mi líbila představa, že bych mohla vracet květinám život vesměs do aleluja. Jen byla škoda, že v zimě to nebylo možné kvůli sněhu. Inu, i příroda si potřebuje přes zimu odpočinout.
Jaké bylo mé překvapení, že Tara nikdy neslyšela o Smrti. Udělaly jsme si tedy pohodlí a já se pustila do přednášky. Popsala jsem jí, jak vypadá a jaká je, co všechno dokáže a samozřejmě jsem nezapomněla zmínit, že to není zadarmo. Sestřička bedlivě poslouchala. Když jsem své povídání dokončila, netvářila se moc nadšeně, ale to jsem se jí nedivila. Prohlásila, že to zní strašidelně i lákavě zároveň. “Ano, to určitě je. Hlavně i ta návštěva u Ní stojí za to. Jen nesmíš dát najevo strach, to by si tě asi vychutnala,“ dodala jsem zamyšleně. Na chvíli jsem se zase ponořila do svých myšlenek. Jakmile jsem se zase vrátila zpátky do přítomnosti, zvedla jsem hlavu k obloze. Coedy, už pojď domů! přála jsem si v duchu. Napadlo mě, že je docela škoda, že momentálně neovládám magii myšlenek, aspoň bych mu mohla vstoupit do hlavy a poprosit ho, jestli by se už nechtěl vrátit domů. Zase jsem hlavu sklonila a chvíli jen tak nečinně pohazovala ocasem. Zdálo se mi, že oproti těm minulým dnům, kdy bylo v lese vyloženě narváno, teď je tu pro změnu ticho po pěšině. Ne, že mi to nevadilo, aspoň jsem nemusela vysvětlovat každému na potkání, kdo je Tara a co tu chce. Navíc… Neměla jsem ráda, když bylo kolem mě příliš vlků, je to pak zmatek nad zmatky a jeden neví, koho má dřív poslouchat.
Zrovna jsem se chystala Taře něco povědět, když tu náhle mé uši zachytily zavytí. Okamžitě se mi nadšením rozbušilo srdce a ocas začal kmitat takovou rychlostí, div se z něj nestala vrtule a já neodletěla. “No konečně!“ vykřikla jsem a vyskočila na všechny čtyři. “Poběž!“ Vybídla jsem Taru přes rameno a pádila směrem, odkud jsem slyšela vytí, ale také jsem už cítila jeho pach. Nekoukala jsem napravo ani nalevo, jen jsem sledovala toho hnědého vlka na kraji lesa a v duchu ho zaříkávala, aby se ani nehnul. Koutkem oka jsem pak zahlédla Skylieth, jak se od něj vzdaluje. Jakmile jsem byla dost blízko, odrazila jsem se a skočila. Srazila jsem Coedyho na zem poněkud drsně, div jsem mu nevyrazila dech, ale nemohla jsem si pomoct. Nedala jsem mu šanci se vzpamatovat, přišpendlila jsem ho k zemi a důkladně mu olizovala čenich a tváře. “Konečně jsi doma. Chyběl jsi mi,“ zašeptala jsem mu do ucha a konečně z něj slezla, abych se mohl vzpamatovat. Ohlédla jsem se na sestru a zazubila se na ni. “Koukej, kdo je tu se mnou! Pamatuješ si mou sestru Taru?“ Usmála jsem se na Coedyho a nepřestávala se usmívat.

juj, omlouvám se, že jsem nekoukala na nástěnku O:-) Inaya také zatím ve smečce zůstává

Jaro už se pomalu, ale jistě blížilo. Řekla jsem Taře, že ještě nevím, jaké to je v jehličnatém lese, když se probouzí ze zimního spánku, protože doposud jsem poznala příchod svého oblíbeného ročního období jen v listnatém lese, navíc ovocném. Tara mi vysvětlila, že v jehličnatém lese to není opravdu na první pohled moc znát, ale dokáže to vycítit. Tedy to, jak se les jakoby nadechne. Sice jsem tomu moc dobře nerozuměla, nicméně mi bylo jasné, že tomu asi nejvíc rozumí právě vlci s magií země. Tak to si s Coedym padnete do noty, až se díky tomu poznáte blíž, pomyslela jsem si s úsměvem. Už jsem si ani nepamatovala, jak je to dlouho, co jsem je seznámila, ale vlkužel neměli příležitost se nějak lépe poznat. Takže jsem doufala, že jakmile se Coedy vrátí, tak se to zlepší. Rozhodně jsem si nepřála nic menšího, abych měla své milované vlky blízko sebe a aby si rozuměli. Když už to nevyšlo s rodiči… Matka měla svůj život a otec byl neznámo kde. Škoda, že neměl možnost se s Coedym poznat lépe, aby pochopil, jaký je to výjimečný vlk a že je mě opravdu hoden. Asi si představoval pro mě kdo ví jakého výjimečného vlka. Každopádně tím Coeden byl. Nu, ale co se dá dělat. Třeba se tu táta také jednoho dne objeví a vysvětlí, kam a proč zmizel. Nebo by tedy nemusel nic vysvětlovat, ale hlavně bych si přála, aby s Coedym aspoň dobře vycházeli. Hmm, jenže to by tu také musel zůstat déle a trošku ho poznat, ponořila jsem se do myšlenek.
Brzy jsem se však zase vzpamatovala a zeptala se Tary, jak je na tom s ovládáním své magie. Řekla mi, že je to dost chatrné, nezvládne skoro nic, ale když bude poctivě trénovat, určitě se to zlepší. Přikývla jsem. “Coedy by ti možná mohl poradit, jak na to. Na co se soustředit a tak. Až tady bude. Jestli tedy i jeho magie se trošku zlepšila. Vlkužel momentálně nevím, jak na tom je, protože jsme se dlouho na toto téma nebavili,“ řekla jsem sestře. Dál mě zajímalo, jak je na tom s ostatními magiemi, zdali nějaké ovládá. To vykulila oči a nevěděla, o čem mluvím. To jsem zase já vykulila oči a bradu jsem div nelovila na zemi. To jsem nevěděla, že neví o Smrti a dalších magiích! Pomyslela jsem si. Oklepala jsem se, abych se trošku probrala. Využila jsem toho, že teď zrovna nikde necouráme a pohodlně si lehla poblíž vzrostlého smrku a usmála se při vzpomínce na své dětství, kdy jsem milovala debaty na téma magie a zjišťovala všechno, co se dá. Rozhodně by mě ale nenapadlo, že moje sestra o tom nic neví. I když pravda… Jakmile jsem se nad tím zamyslela, tak zřejmě odešla tak brzy, a proto neslyšela o Smrti ani možnosti získání dalších magií. Ale to jí o tom neřekl žádný jiný vlk, se kterým trávila čas? Hmm… Třeba to v jiných zemích není možné, jak tady na Gallieri? Zamyslela jsem se na okamžik, ale vzápětí jsem se znovu na sestru usmála a pohodila ocasem. “Tak se pohodlně usaď či ulehni, sestřičko, doplníme ti chybějící vzdělání,“ usmála jsem se na ni. Sice jsem nečekala, že by ta novinka s ní praštila nebo co ale v sedu se nám určitě bude debatovat lépe, než kdybychom jen tak stály. Navíc jsme na dobrém místě. Viděla jsem jak ke Skále, tak hranicím lesa s Galvatarem, takže mi v žádném případě nemůže ujít, jestli se vrací Coedy domů.
Odkašlala jsem si a nahodila rádoby moudrý a vážný tón. “Nuže… Tvá vrozená magie je samozřejmost. Tu dostane do vínku každý vlk a projeví se mu dříve či později. To víš. Kromě ní však můžeš získat další magie u vlčice jménem Smrt. Je to prazvláštní bytost. Velká, černá vlčice se zelenýma očima, ocasem a drápy. Ale na tak krásně smaragdovýma jako máš ty. Ty její jsou úplně tak zářívé a jiskřivé, že při pohledu na ně je vlk fascinovaný i vyděšený zároveň. Nebo aspoň na mě tak působila při své první návštěvě. Je strašně mocná a hodně nepříjemná, namyšlená…“ Zarazila jsem se a mrkla na Taru. Nechtěla jsem ji nijak děsit, ale holt jsem jí musela vyklopit všechno. Ale i kdybych jí vylíčila do sebemenších detailů, jak Smrt vypadá a jaká je náladová, vlastní zkušenost je vlastní zkušenost. Pokračovala jsem tedy dál. “Mocnějšího vlka, než Ona, snad není. Kromě toho, že tě dokáže nejen přiučit dalším zkušenostem s tvou vrozenou magií, ale dokáže jednak ti dát jakoukoliv další, kterou si vybereš… nevím, jaké všechny znáš… Ale také umí zařídit, abys ovládala magii svou vlastní, jedinečnou, kterou žádný jiný vlk neumí. A umět ani nebude. Jen ty. S tím ale zkušenosti ještě nemám, nicméně pár vlků jsem potkala. Třeba náš táta se uměl přenést přes několik území. Kdysi jsem to absolvovala s ním. Byla jsem ještě poměrně mladá a byl to opravdu nevšední zážitek. Naše matka také nějaké ovládá, ale nevím, které. No, ale rozhodně to není všechno. Ještě umí vylepšit tvé vlastnosti, jako je rychlost, vytrvalost nebo tvé zkušenosti v lovu. Toho jsem také u ní několikrát využila, i když to zatím není úplně ono,“ dokončila jsem své vyprávění. Respektive jeho část o tom, co Smrt umí. Na chvíli jsem se odmlčela a nechala Taru, aby mé informace zpracovala a případně vznesla nějaké dotazy.
“Samozřejmě to ale není zadarmo,“ pokračovala jsem dál. Následovala samozřejmě neméně důležitá pasáž o tom, že to, co po Smrti bude chtít, jí také musí zaplatit. “Je hrozně marnivá a ulítlá na drahokamy. Vlastně ty, které najdeš a střádáš, pak dáš jí, aby tě výměnou za to něčemu přiučila. Cenu si asi tak nějak určuje sama. Rozhodně ale chce tak nějak vědět, jak na ni. Nicméně dopředu se nikdy nepřichystáš. Nejlepší je improvizace, protože nikdy nevíš, jakou bude mít náladu. Většinou je ale protivná a nemá moc radost, že ji někdo otravuje. Ovšem, jakmile začneš povídat o křišťálech či safírech, které jí za to dáš, většinou změkne. Nebo ji aspoň trošku naladíš na přívětivější strunu,“ dokončila jsem své povídání. Tedy, skoro. “Co by mě ale zajímalo, je fakt, jestli někdy třeba vykopla nějakého vlka, aniž by mu jeho přání splnila. No, možná je férová a za kameny ti dá magii či vylepší tvé schopnosti, třeba ale někdy vážně neměla náladu, nevzala si ani drahokamy, ani nesplnila někomu přání,“ pronesla jsem ještě zamyšleně. Pousmála jsem se a mrkla na sestru. Snad jsem jí tím povídáním nevyděsila. Na okamžik jsem se zachmuřila. Vzpomněla jsem si totiž, jak byla Tara celá nesvá ze setkání s Castorem. A vlastně i s Atrayem, i když s ním se zatím dosud nesetkala. No, u Atraye bych to chápala, přeci jen je to Alfa a má nějakou autoritu. Tedy, ne nějakou, velkou. Navíc jednání s cizími Alfami bylo úplně něco jiného než s Angelusem a Hotaru, kteří sice také bývali Alfami, ale především také našimi rodiči. Takže by byla na místě otázka, jestli by to chudák u Smrti zvládla a nesložila se. Rozhodně jsem nemínila svou sestru podceňovat, to určitě ne. Tak jako tak byla dcerou hrdého Alfa páru Borůvkové smečky a jako taková dostala do vínku nějaké ty vlastnosti, jako je určitá hrdost či odvaha. I když jsem nemohla vědět, do jaké míry tyto a další vlastnosti se v nás skrývaly, dokud bychom je nemusely využít v praxi…
Protočila jsem nad sebou oči a zazubila se na sestru, abych se omluvila za to, že jsem se zase zabrala do svých myšlenek. Nu, rozhodně jí nezbývalo nic jiného, než si na to zvyknout, pokud chce se mnou trávit nějaký čas. Coedy si na to zvykl také, takže ona to také jistě zvládne.

Tara zřejmě nesdílela můj názor, že změna je život, když jsem prohlásila, jaký je to pro mě nezvyk pohybovat se v jehličnatém lese. No, abych byla upřímná, já sama jsem si na tu změnu ještě nezvykla. Dokonce ani jsem si nezvykla, že už není Borůvková smečka. Časem si zvyknu. Budu muset. Ale za jaký čas? Už je to přeci dlouho, co jsme s Coedym tady. Zadumala jsem se, ale hned jsem toho zase nechala, protože to bych musela přemýšlet do aleluja a teď jsem se musela věnovat sestře. Musela jsem souhlasně přikývnout její poznámce, že my dvě jsme nebyly zrozeny s toulavými tlapkami. “Jen omezeně toulavými. Jen na tu dobu, než zatouží zase pobíhat po svém zázemí,“ doplním ji s úsměvem. Přeci jen jsem měla ráda toulky po okolí. Sama jsem teď byla dlouho pryč a docela jsem si to užívala. Ale asi jen proto, že jsem se prostě měla kam vrátit. Kdybych byla stále tulák, asi by mě to tak nebavilo.
Sestra poznamenala, že by se jí tu mohlo líbit, ale musela jsem ji zklamat. Nebo ne zklamat, možná měla naději v tom, že jsem sama nevěděla, jak na tom jsme. Třeba si jen teď Atray bude vybírat jen ty opravdu věrné a především ty, na které bude spolehnutí a budou pro smečku přínosem. Nu, nevím, jestli zrovna Tara může říci, že je loajální ke smečce, když se od útlého mládí toulala. Ale zase možná by dovedl pochopit, že se natoulala až dost a chce mít někde zázemí, zamyslela jsem se znovu, nicméně jen na okamžik. “Zkusíme později promluvit s Atrayem a uvidíme, co vymyslíme. Nebo nevymyslíme,“ pronesu nakonec a povzbudivě se na Taru usměji. Ani jsem si neuvědomila, že padla noc. Ale je pořád teplo, což je docela příjemné. Sestřička prohlásí, že tu musí být na jaře krásně. “Možná máš pravdu, ale abych řekla, nikdy jsem neviděla jehličnatý les probouzet se ze zimního spánku, to by ti s jistotou řekli Atray s potomky, kteří tu žijí už několik let. Rozhodně to ale bude zajímavé,“ řekla jsem s úsměvem a pozorovala Taru. V její tváře bylo znatelně poznat, jak se těší, až jaro vypukne v plné síle. Nezapomněla jsem přitakat, že to bude jistě brzo. Jelikož už pár dní bylo znatelně tepleji a sněhu bylo poskromnu, dalo se předpokládat, že opravdu jaro už klepe na dveře. Nicméně ještě jsem nechtěla moc jásat, protože jsem věděla, že i když je takovéto počasí, dokáže se zima ještě prát o svou moc. Rozhodně jsem se ale také těšila. A ten sestřin výraz jsem znala už od Coedyho. Já sice mám také ráda jaro, nicméně podle mého to vlci s magií země vnímají úplně jinak. Pak mě něco napadlo. “Sestřičko, jak dobře ty vlastně ovládáš svou vrozenou magii? A máš nějaké další?“ Zeptala jsem se. Vzpomněla jsem si totiž na dobu, kdy Coedy nechával rozkvést kvítek nějaké rostliny a dal mi ji za ucho. To mi připomíná, že bych od něj měla zjistit, jak na tom vůbec se svou magií je on, přece byl u Smrti a možná ne jednou a vůbec jsme se na toto téma nebavili, uvědomila jsem si.
Pohodila jsem ocasem a zvedla hlavu, abych mohla zavětřit a zjistit, jestli se náhodou v lese neobjeví pach mého partnera. Zatím ale stále nic. Každopádně jsem nehodlala měnit nic na tom, že zůstaneme tady, dokud prostě nepřijde, abychom se neminuli. Už se těším na Borůvkový les a jeho ovocnou vůni, pomyslela jsem si. Byla jsem zkrátka rozhodnutá tam zajít, i kdyby se Taře nechtělo kvůli vzpomínkám. Nebo Coedymu. Holt by na mě počkali u hranic. Nebyla jsem si sice jistá, jak na mě bude opuštěný les působit, jaké emoce to ve mně vyvolá a jak se s nimi vyrovnám. Ale tenhle pocit nejistoty mě nemohl odradit od návštěvy mého, respektive našeho, rodného lesa. Jen doufám, že to tam ještě poznám. Snad se les moc nezměnil. A jestli se pár dní zdržím a načichnu ovocnou vůní, snad mě tady pak nebudou považovat podle pachu za vetřelce. No, rozhodně bude zajímavé smíchat vůni jehličí s ovocem, zasním se, zkrátka tomu nedokážu odolat.

Tara mě ujistila, že je v pořádku, jen je nervózní. Povzbudivě jsem se na ni usmála. Neměla proč být nervózní, nic nepříjemného ji tu nečeká. No, leda bychom snad narazily na protivnou Skylieth nebo Weriosasu a ony chtěly rýpat, napadlo mě pak, ale raději jsem to zase vypustila z hlavy. Nehodlala jsem si nechat zkazit příjemné chvilky se sestrou.
Jakmile jsme se octly v lese, sestřička vypadala překvapeně. Bylo na ní poznat, že se jí tu líbí. Což mi za chvilku potvrdila svým obdivným výdechem. Přikývla jsem. “Jen je to pro mě velký nezvyk pohybovat se mezi jehličnany. Byla jsem přeci jen zvyklá na ovocné stromy. A jejich vůni. Teď holt budu vonět jehličím. Možná i smůlou, která se na některých stromech objevuje. Ale změna je život,“ dodám, ačkoliv úplně přesvědčená o tom nejsem. Pokračujeme v naší cestě, až dojdeme ke smečkovému úkrytu a vysvětlím Taře, jak to uvnitř vypadá a jak je to s hierarchií. “Ano, je opravdu velký,“ přitakala jsem její domněnce. Také jsem jí rovnou řekla o těch nejvýše postavených vlcích, ale jak jsem předpokládala, nezná je, aspoň ne podle jména. Kdyby někoho z nich viděla jako malá, jistě by to zase zapomněla, jistě za své toulky potkala spousty vlků, stejně jako já. Také jsem si už nepamatovala všechny vlky, co jsem potkala jako malá. A možná už bych asi ani neznala jména vlků, kteří byli v Borůvkové smečce, ale nepobývali tam často nebo odešli… Tara ještě dodala, že si jejich jména zapamatuje pro případ, že bychom je potkaly. Přikývla jsem. Dál jsme pokračovaly mlčky, než jsem se sestry zeptala, co má v plánu. Zda se chce toulat nebo se usadit v nějaké smečce. Mírně se mi stáhnul žaludek v očekávání, že řekne, že se tu zdrží jen nějakou dobu a pak zase půjde po svých. Vzápětí se mi ulevilo, když Tara pronesla, že toulání už má plné zuby, měla by si najít smečku a usadit se tam. “Také jsem se toulala, ale ne tak dlouho, jako ty. Jen od té doby, co se rozpadla Borůvková smečka a než jsem na podzim pocítila silnou touhu se přidat do smečky,“ hlesla jsem, když Tara prohlásila, že neví, co ji to s tím touláním popadlo. Mírně jsem zavrtěla špičkou ocasu. Následně se mě zeptala, jestli máme ve smečce, moc se jí tu líbí. Podívala jsem se do jejích zelených očí plných naděje. No, tak teď nevím, jestli mám být upřímná a zklamat ji, nebo jí udělat falešnou naději a zklamat ji. Tak jako tak to asi nedopadne dobře, zamyslela jsem se. Zhluboka jsem se nadechla. Nakonec jsem se rozhodla být k ní upřímná, přeci jen jsem to měla v povaze, a jednak ona si to zaslouží. “No, abych řekla pravdu, tak nevím. Před pár dny tu byly dvě nebo tři vlčice, které žádaly o členství ve smečce a Atray je odmítl. Je nás tu už celkem dost.“ Začala jsem opatrně. “Třeba by ale Atray udělal výjimku,“ dodala jsem sestře naději. I když jsem mohla jen těžko soudit, jestli Atray udělá výjimku jen proto, že se jedná o mou sestru, na druhou stranu… Proč ne? “Můžeme se zkusit potom zeptat,“ dodám ještě a pohlédnu na oblohu. Je příjemné teplo a na nebi není ani mráček. Zhluboka se nadechnu. Užívám si ten pocit blížícího se jara. Coedy s Tarou také určitě budou mít radost, až se všechno zase zazelená a začnou kvést květiny, pomyslím si a znovu otevřu oči, které jsem zavřela při nádechu a ani si to neuvědomila. Bylo by fajn být zase spolu v jedné smečce, pomyslela jsem si při pohledu na Taru. Mít po boku partnera a aspoň jednoho sourozence…

//Západní Galvatar

Jak jsem doufala, Tara byla také ráda, že mi Atray dovolil, aby směla jít na území naší smečky, ale neuniklo mi, že je trošku nervózní a nejistá. Kromě toho nevyrazila za mnou hned, zaváhala. Už jsem si chtěla dělat starosti, že si to nakonec rozmyslela, takže jakmile mě doběhla, ulevilo se mi. Proběhly jsme mezi stromy a mohly zpomalit. “Neboj se, všechno bude v pohodě, jsem tu přece s tebou,“ mrkla jsem na sestru povzbudivě a zastavila se. Rozhlédla jsem se kolem sebe. “Nuže, sestřičko, vítej v mém novém… domově… Erinyjském lese,“ řeknu rádoby vesele a zhluboka se nadechnu, abych pustila do plic čerstvý ranní vzduch provoněný jehličím. Zastříhám ušima, když zaslechnu zavytí. Hlas zřejmě patří Skylieth, už jsem ji párkrát slyšela, ale pořád si ho ještě dost dobře nepamatuji. “Atrayovi tě představím o něco později, teď má nějaký rozhovor s Takkim, tak ho nechci rušit,“ dodám ještě, usměji se na Taru, vesele máchnu ocasem a pomalu se vydám směrem k úkrytu, abych jí ukázala, kde spíme. Mlčky se proplétám mezi stromy. Nějak v tuhle chvíli nevím, co bych měla zjišťovat, takže nechám chvilku Taře, jestli se na něco zeptá, případně jestli se rozpovídá sama.
Za několik chvil zastavíme před Skálou. “To je smečkový úkryt, v něm spí všichni členové. Nebo tedy ti, kteří si nevytvořili svůj vlastní. Úplně nahoře je jeskyně Alf. Pod ní je jeskyně bet a níže pak pokračují jeskyně pro nás ostatní. Je to docela chytře vymyšlené, zkrátka jako v hierarchii. Atray je momentálně Alfou sám, neptala jsem se, co je s jeho partnerkou. A Betami jsou jeho potomci, Freya a Radnayden. Nevím, jestli některého z nich znáš?“ Vyprávěla jsem sestře při pohledu na smečkový úkryt. Na konci jsem se na ni podívala. Asi je zbytečné se ptát, jestli ty dva zná, protože dlouho byla pryč a jako malá se s nimi asi nesetkala, jako já, nicméně bylo možné, že se s nimi setkala mimo území zdejšího lesa, když byla na toulkách. Pak zase pomalu zamířím vpřed. “A co máš teď vůbec v plánu? Budeš se ještě toulat, nebo se chceš někde usadit?“ Zeptám se po chvíli váhavě. Sice v případě, že by se chtěla toulat, by snad neodešla hned, ale stejně jsem to potřebovala vědět. Tedy, věděla jsem, že nechce opustit území Gallirei, ale bylo možné, že by se chtěla právě po ní toulat a poznávat ji. Přeci jen byla dlouho pryč. Na chvíli zaměřím svůj pohled směrem k hranicím lesa a hlasitě začenichám, jestli nezachytím pach Coedyho. Nejspíš se dalo čekat, že se vypraví mě hledat, protože jsem byla pryč vážně dlouho, takže právě proto jsem se rozhodla, že zůstanu doma, ať se děje co se děje, abychom se zase neminuli. Začínal mi už docela chybět. Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsme byli od sebe tak dlouho. Vlastně snad nikdy, od té doby, co jsme se stali partnery… Přišlo mi to, jako by to už bylo dávno. Na chvíli jsem se vrátila v čase zpátky, kdy ještě jsem byla právoplatnou členkou Borůvkového lesa a byla tehdy na toulkách a právě na nich poznala Coedyho. Kdy jsme pak putovali spolu a já si pak po návratu domů nevěděla rady s tím, co k němu cítím. A jak jsem zpočátku žárlila na každou vlčici, kterou jsem viděla v jeho blízkosti. Teď už jsem ale byla v klidu, protože jsem věděla, že je to zbytečné.
Zavrtěla jsem hlavou, abych se zase vrátila do přítomnosti. Omluvně jsem se na sestru usmála a zase jí věnovala plnou pozornost.

//Erinyjský les

Vyběhla jsem z lesa a rozhlédla se. V první chvíli ve mně hrklo, protože jsem pochopitelně v první chvíli sestru neviděla. Než jsem ale propadla panice, zavětřila jsem a rozeznávala místní pachy. Zdálo se, že tu je, nebo bylo, rušno. Ulevilo se mi, když jsem ucítila ten sestřin a vydala se za ním. Po několika metrech jsem ji zahlédla. Roztáhla jsem tlamu do širokého úsměvu a rozkmitala ocas. “Taro!“ Zavolala jsem na ni, aby mě snad nepřehlédla a nechtěla odejít. Pro jistotu jsem se rozběhla ještě rychleji. “Omlouvám se, že jsem se tak zdržela, měli jsme v lese trošku rušno. Byly tam totiž nové žadatelky o členství ve smečce,“ začala jsem udýchaně sestře vysvětlovat důvod, proč jsem tak dlouho nešla. “Ještě mi Atray stačil schválit, že můžeš na území smečky pod mým dohledem. Už jsem chtěla jít za tebou, ale vrátila se jedna vlčice, která byla předtím na nějaké akci s Coedym. Ptala jsem se na něj předtím Atraye protože v lese nebyl, a on mi vysvětlil, že se po mě šel podívat, protože jsem se dlouho nevracela, takže jsme se museli minout. No a nejspíš se při té příležitosti vyskytl na nějaké akci. Prý byli v horách a narazili na jeskyni, která ze sebe chrlila laviny sněhu, nebo co to mlela. No, ale určitě nám o tom Coedy povypráví, až se vrátí,“ začala jsem mlet páté přes deváté. Sice jsem se už omluvila a vysvětlila důvod zpoždění, nicméně jsem cítila potřebu zmínit se i o tomto. “Tak pojď, půjdeme do lesa, než se setmí!“ šťouchla jsem do sestry vesele a natočila se směrem zpátky. Zapomněla jsem se ale Atraye zeptat, jestli by Tara mohla přespávat v našem úkrytu, respektive ve smečkové jeskyni v našem kutlochu, ale došla jsem k závěru, že se mohu zeptat dodatečně. Až si promluví s Takkim. Znovu jsem pobídla Taru, aby se nezdržovala a následovala mne.

//Erinyjský les