Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vysvětlila jsem Coedymu, kdo mě naučil znát ovoce. On pak ještě podotkl, že u nich v lese byli také všelijaké plody, ale nikdy je nejedli. Nějaké červené kuličky a možná i nějaké ty borůvky. “To mohly být brusinky. Sice je znám, ale nikdy jsem je nejedla. A viděla jsem je snad jen jednou nebo dvakrát. Ono je lepší, když to, co neznáš, raději nejíš. Ale nemusíš se bát, já bych tě upozornila, kdyby tu bylo něco jedovatého,“ řekla jsem a usmála se.
Poté jsem si lehla na záda, pozorovala hvězdy a mlčky myslela na své sourozence a své rodiče. Ostatně, skoro jako pokaždé v nějaké podobné sentimentální situaci. Coedy mě nechal rozjímat, ale po chvíli se přeci jen zeptal, nad čím přemýšlím poté, co přišel ke mně a olízl mi čenich. Vymanila jsem se z myšlenek a zase věnovala svou pozornost hnědému vlkovi, který pro mě znamenal celý svět. “Myslela jsem na rodiče a sourozence,“ řekla jsem tiše. “Coedy, já…“ Oslovila jsem ho, ale zase jsem se odmlčela. Nějak jsem nevěděla, jak mám formulovat své další myšlenky. Ale přeci na tom nebylo nic těžkého, prostě stačilo říct, co cítím. Věděla jsem, že on to pochopí. “Chtěla bych se sem vrátit. Sice… Není to tak dlouho, co jsme členy Smrkové smečky a jsem vážně vděčná, že nám Atray poskytl útočiště a my měli domov, ale… Skutečné štěstí cítím jen tady. Prostě… Jsem tady s tím místem spojená. Je to silnější, než já.“ Pustila jsem se opatrně do povídání. Coedy mě naštěstí nepřerušoval a trpělivě čekal, až se vymáčknu.
Ano, cítila jsem se rozpolcená. Nechtěla jsem, aby působilo nějak hloupě, že jsme se stali členy Smrkové smečky, sotva ji Atray s Freyou obnovili, nebo že jsme to snad brali jen jako přechodnou štaci, než se obnoví Borůvková smečka. Jenže tak to přeci nebylo, vážně se mi tam líbilo a myslela jsem, že tam bude pro nás dobrý domov a možná bychom mohli i jednou založit rodinu… Nemohla jsem tušit, že by přišel někdo jiný, nebo případně někdo z bývalé Borůvkové smečky a znovu ji založil. Ostatně matka se tenkrát vyjádřila jasně, nechtěla, aby to vedl někdo jiný. Jenže teď už s tím asi stejně nemohla nic dělat… Každopádně jsem byla rozhodnutá se sem vrátit. Doufala jsem, že Coedy bude při mně a půjde se mnou. A doufala jsem, že Storm nebude mít nic proti tomu, abych se sem vrátila i se svým partnerem. Tázavě jsem se podívala na svého partnera. Sice jsem nevyslovila svou otázku nahlas, jestli půjde se mnou a bude chtít přejít ze Smrkové smečky sem, nicméně nebyl hloupý a věděl, na co čekám.

Ocitli jsme se u Ovocné tůně a já měla radost, že je to tu pořád stejné. Ačkoliv… Proč by se to tu měnilo, že. Vešla jsem do vody a přitom vdechovala tu omamnou ovocnou vůni, kterou jsem vždycky zbožňovala. K mému velkému štěstí po hladině dokonce plula hruška, takže jsem neváhala a vesele ji „ulovila“ a spořádala. Tak dávno jsem neměla ovoce, uvědomila jsem si a užívala si ten pocit sladké chuti, který se mi usadil v tlamě. Pak jsem si všimla, že opodál pluje další kousek hrušky. Otočila jsem se na svého partnera a zeptala se ho, jestli si ten kousek nedá. Zeptal se mě, co je to hruška a nedůvěřivě couvl o pár kroků zpět. Zachichotala jsem se. Úplně jsem zapomněla, že ovoce zřejmě nezná. Ostatně, nevěděla jsem, jestli ve světě mimo Gallieru nějaké ovocné stromy jsou a jestli je vůbec vlci jedí. Pokud vědí, že to lze. Samozřejmě se to nevyrovná chuti vysoké, nicméně ovoce na chuť i na zahnání toho nejhoršího hladu je ideální. “Hruška je ovoce. Není sice moc esteticky oku lahodící a tváří se všelijak, ale je moc dobrá. Slupka bývá někdy trošku tvrdší, ale vnitřek je měkký a moc sladký,“ vysvětlila jsem trpělivě a přitom pozorovala, že se rozhodl ochutnat. Moc se mu nedařilo ten kousek vylovit, až jsem se musela smát. Nicméně můj milovaný se jen tak nevzdával a na třetí pokus konečně hrušku vylovil. Zřejmě nechtěl riskovat, že mu zase upadne a odpluje, takže se Coedy vydal na břeh, položil hrušku na zem a tvářil se pořád víceméně nedůvěřivě. Zazubila jsem se, ale nešla jsem blíž, zůstávala jsem ve vodě. Už se úplně setmělo. Potichu jsem kráčela a voda jemně šplouchala.
Menším okruhem jsem se pak přeci jen ocitla na břehu, kde Coedy už spořádával poslední kousek hrušky. Podle jeho výrazu bylo jasné, že mu chutná. Hned na to mi to také potvrdil slovy. “Říkala jsem to,“ lehce jsem mávla špičkou ocasu. Mohl se tedy v klidu ujistit, že nelžu. Coedy se zajímal o to, kdo mi ukázal, že se tyhle plody dají jíst. Neodpověděla jsem hned, jen jsem poodešla pár kroků od něj, lehla si do trávy, přetočila se na záda a pozorovala hvězdy. “Naučila jsem se to díky svým rodičům. A také vlastní zvědavosti. Všechno, co v Borůvkovém lese roste, tedy myslím ovoce, je jedné a většinou dobré. Jablka, borůvky, jahody. Sice se to nevyrovná chuti masa, ale na chuť i zažehnání toho největšího hladu, je to ideální. Vysvětlila jsem svému partnerovi trpělivě. Opět jsem zmlkla a zadívala se na hvězdy. Tiše jsem povzdychla. Jak se asi teď rodiče mají? Hlavně tedy táta… Myslí na nás někdy? Stýská se mu? A co Arnarmo… Jistě, má také svůj život, ale… Kéž bych tak o něm měla zprávy. Stejně jako o Taře, nějak se odmlčela od doby, co jsem byla na toulkách s Castorem a během nich jsme se potkaly. A poté i s naší matkou,

//Borůvkový les

Když jsme se rozloučili, aspoň pro tentokrát, se Stormem, pomalu jsem se vydala směrem, který jsem, spíš tušila, nebo lépe řečeno pamatovala, svou oblíbenou Ovocnou tůň. Sice jsem se Storma zapomněla zeptat, jestli stále patří k území smečky, ale jednak tím směrem bylo stále poznat značení, a jednak bych neviděla důvod, proč by toto krásné místo Storm nechtěl zahrnout do území smečky.
Chvíli jsem šla mlčky a přemítala o tom, co mi Storm řekl. Daichi byl zpátky na Galliree a hledal mě. Vlastně mě překvapilo, že vůbec Storma poznal, nebo on jeho. Dlouhá léta tu nebyl a jistě se hodně změnil. Taře se také její hnědavorezavé znaky zmenšily na mnohem menší fleky, než jaké jsem si pamatovala. Nebo se možná vlastně Daichi zase moc nezměnil, vzpomněla jsem si, že jsem ho tu kdysi dávno viděla, to ještě když členkou Borůvkové smečky byla i Zoe a oni se tehdy dali dohromady. Jooo, Zoe, kdepak tobě je asi konec, pomyslela jsem si. Stočila jsem ucho do strany, to když jsem zaslechla Coedyho otázku, kdo je Daichi. Bylo na něm vidět, že je z toho celý nesvůj, takže jsem mu olíznutím čenichu dala najevo, že se nemusí ničeho bát. Zřejmě si myslel, že to byl můj první partner či láska z dětství. Jelikož ale nikoho jiného, než Coedyho jsem nikdy dříve nemilovala, mohl být klidný. Tak jsem mu vysvětlila, že je to můj nejmladší bratr a do očí se mi vehnaly slzy. Na Coedym bylo vidět, že mu spadl kámen ze srdce. Přišel ke mně blíž, olízl mi tvář a ujistil mě, že ho najdeme. Slabě jsem se usmála a přikývla. “Ano, snad ho někde najdeme,“ přitakala jsem nahlas.
Pak už jsem se zase věnovala tomu, proč jsme sem přišli. Kromě tedy vzpomínání na staré dobře časy. Tedy, co jsem zažila já. Před námi se mezi skalami objevila malá tůňka. Vesele jsem se usmála a vykročila blíž. Přitom jsem hlasitě vdechovala omamnou ovocnou vůni. Zastavila jsem se, až když jsem stála tlapkami ve vodě. Rozhlédla jsem se po bíle a hnědě křižovaných menhirech, které se také vůbec nezměnily. Zůstaly přesně takové, jaké jsem si je pamatovala. Sklonila jsem hlavu a podívala se na vodní hladinu, která odrážela oblohu, která se už pomalu halila do tmy. Z hvězd zatím byla vidět jen ta jedna – ta nejjasnější. Zatím ale pořád bylo dobře vidět kolem nás. Kousek ode mě se zčistajasna objevil kousek hrušky. Vesele jsem zavýskla a hned ten kousek sobecky zblajzla, ani jsem Coedymu nenabídla, jestli nechce ochutnat. Měli jsme ale relativně štěstí, protože o několik dalších metrů plaval další kousek. Otočila jsem se na svého partnera a zavrtěla ocasem. “Nechceš ochutnat hrušku? Támhle jeden kousek plave,“ řekla jsem a čenichem ukázala do míst, kde na vodní hladině rádoby nenápadně plaval kousek mého oblíbeného ovoce. Tvářil se sice, že tam vlastně ani není, ale na mě to stejně působilo dojmem, že by chtěl skončit v žaludku některého vlka. Zakřenila jsem se při té představě, že by ovoce mohlo mít vůli či přemýšlet o tom, v čím žaludku skončí.

Byla jsem neskutečně vděčná Stormovi, že nám dovolil volný pohyb po lese, nicméně stejně jsem se cítila trošku nejistě, takže jsem neměla v plánu zdržet se nějak dlouho. Jen se podívat na stará známá místa a ujistit se, že zůstala taková, jaká jsem si je pamatovala ze své poslední návštěvy. Možná bych ani neměla moc vzpomínat na dobu, kdy jsme tu byli jako kompletní rodina, kdo ví, co by to se mnou udělalo… I když… Už jsem se rozhodla, že sem zajdu, tak bych už mohla být trochu smířená s tím, že holt k tomuto lesu mě pořád něco poutá a vždycky poutat bude, už jsem prostě byla taková… Divila jsem se, že se mi nezmínil Coffin o tom, že jeho otec s Tai smečku znovu založili. Storm se domníval, že nás nechtěl rozházet, když zjistil, že jsme členy nové smečky. Coedy navrhnul, abych se ho zeptala, až ho zase uvidíme. Mírně jsem zavrtěla hlavou a pokrčila rameny. Už to bylo jedno, tak jako tak jsem se to dozvěděla.
Ptala jsem se Storma, zda smečku znovu založil s Taillou, což mi odsouhlasil s tím, že první půl rok ji vedli spolu, sám by si na to ani netroufl, ale od zimy svou partnerku už neviděl. Svěsila jsem uši a posmutně. To mě vážně mrzelo. Už druhé partnerství mu nevyšlo. Nejdřív matčina sestra, se kterou měl dva potomky, a teď Tailla, se kterou také vychoval potomky, ačkoliv nebyli jeho… Původně jsem chtěla Stormovi vyjádřit účast, ale nakonec jsem se rozhodla, že budu mlčet. Můj názor na to určitě pochopil z mého výrazu a navíc určitě nestál o lítost.
Další peckou, kterou jsem se dozvěděla, že se vrátil Daichi a sháněl se po mně. Storm mi dále prozradil, že ho potkal na východní straně Galvataru a dal mu povolení, aby se zde také vyskytl, takže teoreticky bychom se mohli potkat i tady. Lehce jsem kývla, ale věděla jsem, že tady na něj čekat raději nebudu, sice jsme dostali povolení, abychom se tu prošli, ale nechtěla jsem toho moc zneužívat a zdržovat se tu dlouho. “Děkuji za informaci, snad se někde potkáme,“ řekla jsem Stormovi.
Pak už se zdejší nový Alfa chystal k odchodu. Ještě jednou jsem mu poděkovala za jeho milou nabídku, abychom se to mohli zdržet. Dodala jsem, že bych s ním pak ještě chtěla mluvit. Na to mi řekl, že si ho pak najdu, nikam se nechystá. Ale nevěděla jsem, jestli s ním budu chtít mluvit hned, i když jsem měla tolik otázek! Jenže… Nebylo by přednější zkusit najít Daichiho? Rozloučila jsem se tedy se Stormem a zamířila chvíli mlčky směrem, kde byla naše rodinná nora. Coedy mě následoval a po chvíli ticha se s úzkostí v hlase zeptal, kdo je Daichi. Krátce jsem na něj pohlédla a olízla mu čenich, aby se uklidnil. Zřejmě už zapomněl jména mých sourozenců, ostatně, už jsme se o nich dlouho nebavili a on znal osobně jen Taru. “Daichi je můj nejmladší bratr, miláčku,“ vysvětlila jsem mu tichým hlasem a oči se mi zalily slzami. Nebyly to slzy smutku, ale dojetí, že se opět některý z mých sourozenců ocitl na Galliree.
Zastavila jsem se v místě, kde jsem tušila náš dávný úkryt. Nebylo po něm ani památky, matka ho dobře zahrabala. Proto jsem vykročila směrem, který jsem také znala, a sice k místu, které jsem měla vždy ráda – Ovocné tůni.

//Ovocná tůň

Vysvětlila jsem Vločce, proč jsme se sem vydali. Postupně jsem se začínala uklidňovat z prvotního šoku. Určitě mi v tom dost pomohla Coedyho přítomnost a to, že mi čenichem projel srst. To mě uklidňovalo snad od té doby, co jsme se znali. Vločka reagovala na má slova, že asi máme smůlu v tom, abychom se zde mohli porozhlédnout. Že prý Storm by mi navštěvování dovolil. Naklonila jsem hlavu na stranu. Takže Alfou je tady teď Storm? Podivila jsem se. Na jednu stranu, bylo to pochopitelné, býval přeci Betou. Ale nešlo mi do hlavy, proč smečku matka nepředala Stormovi rovnou. Ušetřilo by mě to trápení nad ztrátou domova. Pak jsem si vzpomněla, že matka snad ani nechtěla, aby smečku vedl někdo jiný, proto se rozhodla, že ji raději rozpustí. Jestlipak o tom ví?
Představila jsem Vločce Coedyho. Jak se ukázalo, odněkud se znali, ale zřejmě jen zběžně. Lehce jsem pohodila ocasem a podívala se směrem, který k nám přicházel sám Storm. Byla jsem ráda, že ho vidím. Také jemu jsem vysvětlila, proč jsme se sem vypravili. Zajímala jsem se, proč se mi Coffin nezmínil o to, že je tu znovu smečka. Storm se domníval, že nás asi nechtěl rozhodit, když jsme se usadili v protějším lese. Zamyšleně jsem na okamžik sklopila zrak. No, možné to je, ale přeci jen by pro mě asi bylo lepší, kdybych o tom věděla. Možná bych nebyla tolik v šoku, nebo… No to je fuk, už jsem se to dozvěděla, Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla Coedyho, jak ještě potvrzuje, že jsme hledali místo, kterému bychom mohli říkat domov. Následně Storm potvrdil, že tu má nejvyšší slovo a povoluje mi, abych sem chodila a mohla se tu projít i teď. “Děkuji, cením si toho. Takže… Ty jsi teď Alfa. A Tailla je tu s tebou?“ Zeptala jsem se a ohlédla se. Doufala jsem, že se tu Tai objeví, také bych ji ráda pozdravila a prohodila pár slov. Vlastně jsem měla nejvíce otázek na Storma, ale zdálo se, že je zaneprázdněný. Vločka se po chvíli rozhodla, že se vzdálí. Poznamenala, že by si ráda popovídala, ale tohle není zrovna vhodná chvíle. Souhlasně jsem přikývla. Měly bychom si určitě co říct, nicméně jsem teď chtěla vědět co nejvíce o nové Borůvkové smečce. Vloč mě ujistila, že se to tu stále tak jmenuje a Storm ji doplnil, že lepší jméno pro toto místo není. Usmála jsem se. “Ano, to je pravda,“ pohodila jsem špičkou ocasu a znovu se dívala za Vločkou, která se od nás vzdalovala se slovy, že snad se ještě setkáme. “Snad to bude brzy, prozatím se měj,“ řekla jsem jí.
Chtěla jsem se Storma na něco zeptat, ale předběhl mě, když se znovu ujal slova. Zmínil se, že tu potkal Daichiho, který mě hledal a on mu poradil, kde by mě mohl najít. Vykulila jsem oči, tlama mi spadla div ne na zem, srdce mi vynechalo jeden tep a pak se prudce rozbušilo. Hlava se mi zamotala, v tlamě mi vyschlo. “Dai…. Daichi se… vrátil?“ Pronesla jsem tichým hlasem. Můj malý bratříček… Zpátky na Galliree? Pomalu jsem se vzpamatovávala, Storm zase pokračoval v tom, že jestli ho už nepotřebujeme, tak nás nechá, abychom si to tu v klidu prošli, má ještě jednu starost, kterou musí vyřešit. My se můžeme zdržet, jak dlouho chceme. Trochu jsem posmutněla, měla jsem na něj spoustu otázek, ale musela jsem chápat, že jeho povinnosti Alfy jsou přednější. “Děkuji, já… Asi se nezdržíme dlouho. Když říkáš, že mě Daichi hledá a mohl by se objevit ve Smrkovém lese, tak abychom se neminuli, snad budeme mít štěstí, ale… Ráda bych s tebou pak ještě mluvila, zase přijdeme. Tak běž, povinnosti volají,“ řekla jsem, přišla ke Stormovi blíž a lehce se o něj otřela na znamení díků. Pak jsem pohledem vybídla Coedyho, aby mně následoval. Zamířila jsem do míst, kde býval úkryt mé rodiny. “Daichi se vrátil,“ přemítala jsem polohlasně s pohledem zapíchnutým do země.

Místo toho, abych se radovala, že jsem zpátky v rodném lese a můžu si užívat jeho ovocnou vůni, kterou jsem znala a ačkoliv jsem dávno byla cítit Smrkovým lesem, bylo by jistě zajímavé se vyválet v borůvčí, až bych byla celá modrá, ale hlavně voňavá i po tomto ovoci, na mě čekalo velké překvapení. A těžko říct, zda milé, nebo nemilé. V první chvíli ovšem bylo nemilé. Až mě to skoro porazilo. Musela jsem se opřít o svého partnera, který neprotestoval a ochotně mi poskytl své tělo jako oporu. Nezmohla jsem se ani na slovo, ale nakonec jsem ze sebe vysoukala, co bylo zjevné, totiž, že je tu smečka. Coedy podotkl, že už to tak vypadá. Nevěděla jsem, co dělat, původně jsem asi jen se chtěla vzpamatovávat, než se někdo objeví a vypakuje nás, nicméně můj milý to vyřešil jinak – rozhodl, že zkusí zavýt a určitě se nějak tato situace vysvětlí.
Netrvalo dlouho a k nám se brzy začala blížit bílá vlčice s modrýma očima, černou špičkou ocásku a jizvou přes levé oko. Na okamžik jsem se zachmuřila. Věděla jsem, že je mi… No jasně, to je přece Vločka. Už roky jsme se neviděly! Vzpomněla jsem si skoro hned. Zdálo se, že i vlčice si mě pamatuje, protože mě oslovila jménem, Coedyho pak nazvala cizinčem. No jasně, Coedyho přeci ještě nezná, došlo mi. Následně pak Vločka pokračovala, že by si ráda popovídala, ale protože jsme vstoupili na území smečky, musí se nejdřív zeptat, co nás sem přivádí. Pak se ještě Coedymu představila. Chvíli jsem mlčela, musela jsem se posadit. Takže je to tak. Je tu nějaká smečka. No, aspoň je tu Vločka, čili známá a milá vlčice, snažila jsem se nějak uklidnit. Odkašlala jsem si, snad už se mi vrátil hlas. “Ahoj, Vločko, ráda tě… ehm… vidím, dlouho jsme se neviděly, že?“ zazubila jsem se, a ztěžkla polkla. “No, já… nevěděla, že je tu smečka. Když se moji rodiče rozešli a smečka se rozpadla, nikdo tu nebyl, a tak jsem se sem čas od času vydala podívat se, jak to tu vypadá a zavzpomínat, což… byl můj záměr i nyní, ale… Asi mám smůlu, neměla bych narušovat území smečky,“ dodala jsem. “A tohle je Coeden, můj partner,“ představila jsem ještě Vločce Coedyho.
Zakrátko jsem ucítila další povědomý pach, a jelikož se k nám blížil, přesunula jsem svůj zrak z Vločky směrem k němu. Storm vypadal stále stejně. A proč by se taky měnil? Ušklíbla jsem se na sebe v duchu. Možná se mu trochu ulevilo, že viděl známé vlky, ale… No, rozhodně se jistě nepřetvařoval, když nám oznámil, že nás rád vidí. Pak dodal, že Coffin se zmínil, že jsme členy Smrkové smečky a zajímal se, jak se nám daří. No, v tuhle chvíli teda absolutně nepopsatelně, pomyslela jsem si. Vážně jsem nedokázala říct, jaké jsou mé pocity. Asi to bylo překvapení z toho, že se tady usadila nějaké smečka, i když nebylo divu, tady bylo prostě nádherné a neodolatelné prostředí, které jsem i nyní považovala za bezkonkurenční. Bylo to i zmatení, že jsem o tom nic nevěděla. Proč mi nic neřekl Coffin, když za námi byl? Další z pocitů, které bych možná dokázala pojmenovat, bylo rozčarování. Ale bylo načase se přestat zaobírat tím, jaké pocity mnou cloumají, a raději Stormovi odpovědět. “Ahoj Storme, já… Nevěděla že je tu území smečky. Když jsem tu byla naposledy, tak byl les prázdný, ale je pravda, že jsem tu dlouho nebyla, ale… Proč se tedy Coffin nezmínil, že tu smečka je, když u nás byl?“ Podivovala jsem se. Byl u nás několik dní a takové důležité věci by určitě nezapomněl zmínit. Tím spíš, když zřejmě i on byl členem. Na chvilku jsem se odpoutala od Stormova vlídného pohledu a krátce jsem pohlédla na prostor za ním. “Chtěla… Chtěli jsme se tu jen porozhlédnout, ale… Nyní to již není možné, nesmím přeci narušovat území smečky jen proto, že jsem se chtěla porozhlédnout po svém rodném lese,“ Začala jsem blekotat, až jsem si na konci řeči uvědomila, že to, co říkám, je asi trošku nesmyslné, ale… Moje hlava nějak stávkovala a měla občasné výpadky, co se racionálního uvažování týkalo. “Hmm, takže… Zpátky v Borůvkovém lese? Nebo se teď jmenuje jinak?“ Zatvářila jsem se rádoby veseleji, ale úsměv, o který jsem se pokusila, byl spíš kyselý, jako bych kousla do citronu. Asi nám nezbude nic než prohodit pár slov s Vločkou a Stormem a jít si zase po svém, pomyslela jsem si a svěsila uši.

//v pořádku, my počkáme :)

//Východní Galvatar

Tak, a jsme tu, pomyslela jsem si a vlastně opravila svou úplně původní myšlenku, a sice že jsem doma. Mé kroky naprosto automaticky mířily do míst, kde pamatovaly místa, kde jsem vyrůstala a tak dobře znala. Jenže po několika metrech jsem se zmateně zarazila. Ovocná vůně tu sice byla, ale… Zmateně jsem se podívala na Coedyho. Zvedla jsem čenich a zavětřila… Značení území smečky?? Cože?? Oči mi potemněly a nohy se mi podlomily. Takže se tu přeci jen usadila nějaká smečka? Kdo je to? A co jsou zač? Proč jsou tady? Tisíce myšlenek mi vířilo hlavou. Zkusila jsem se soustředit, jestli v té změti ovocné vůně, na kterou jsem si přeci jen mírně odvykla, neidentifikuji známý pach. Sice jsem vlky cítila, ale nedokázala jsem se soustředit. Musela jsem pořád myslet na to, že jsme v mém rodném lese, který jsem byla nucena nedobrovolně opustit a kde se teď usídlila nějaká smečka. Ani jsem o tom nevěděla. Matka se tehdy o ničem přece nezmínila. Že by o tom také nevěděla? Nebo je ta smečka tady teprve krátce? No… Tak doufám, že se sem nahrne Alfa a vykopne nás… Vnikli jsme přeci na území smečky! I když jsme to nevěděli. Znovu jsem pohlédla na Coedyho. Tentokrát se mi z toho pro změnu zamotala hlava a žaludek jsem měla tak stáhnutý, že byl určitě tak mrňavý jako scvrklá švestka. Ale třeba je tu někdo známý nebo aspoň rozumný, kdo by dovolil vetřelci se krátce rozhlédnout po rodném lese a zase si jít po svých. Nebo mi aspoň povědět něco o zdejší smečce. Uvažovala jsem horečnatě.
“Je… Ona… Tady… Smeč… Ka?“ Vyrážela jsem ze sebe složitě, jako bych byla vlčí mrně, které se učí mluvit. Ale měla jsem tak vyschlo v krku, že jsem ani nedokázala pořádně mluvit. No a už skoro vlastně ani myslet. Lehce jsem se opřela o Coedyho, protože ta slabost byla skoro nesnesitelná. To nemůže být pravda! Smečka… To už se sem… Nikdy nebudu moci vrátit… Na nezávaznou návštěvu, pomyslela jsem si a bylo mi skoro do pláče. Zhluboka jsem oddechovala, přitom mě v čenichu šimrala známá omamná vůně ovoce, kterou jsem vždycky tam zbožňovala. Tiše jsem čekala, co na to řekne Coedy. Čekala jsem, že okamžitě zavelí odchod, ale byla jsem rozhodnutá, že počkáme, až k nám přijde Alfa, Beta nebo někdo jiný ze smečky za účelem nás upozornit, že jsme vnikli na cizí území a buď se pakovali, nebo vysvětlili, co tu chceme…

//VVJ

Následující cesta ubíhala poměrně klidně a hlavně v tichosti. Snažila jsem se nedat na sobě znát nervozitu, nicméně mi bylo jasné, že Coedy zná na mě každý chlup, takže je mu nad Slunce jasné, jak na to jsem ve skutečnosti. Dívala jsem se upřeně před sebe, klusala strojeným tempem. Ocas jsem měla mírně natažený a nepřirozeně spíš trčel, než aby za mnou ladně vlál. V tlamě jsem měla sucho, žaludek stažený. Čím jsme byli Borůvkovému lesu blíž, tím víc mě nervozita zmáhala. Jak to tam bude vypadat? Sice jsem Coedymu slíbila, že tam je spousta rozkvetlých květin a stromů a bude tam omamný vůně ovoce, ale… Co když se třeba něco stalo a les už není takový, jako býval? Rychle jsem však nad touto myšlenkou zavrtěla hlavou. Třeba doufat, že zůstal takový, jaký jsem si ho pamatovala. V jednu chvíli, když jsem se vymanila z myšlenek a ocitla se v přítomnosti, zazdálo se mi, že cítím lehce ovocnou a skoro povědomou vůni nějakého vlka, ale rozhodla jsem se, že teď nebudu zkoumat, kdo kde je nebo tu byl.
Těsně před stromy, které ohraničovaly začátek lesa, jsem se zastavila. Krátce jsem pohlédla na Coedyho a zhluboka se nadechla. Nahodila jsem rádoby bezstarostný úsměv. Nebo tedy aspoň jsem si to myslela, že jsem se usmála, ale nejspíš z toho byl nějaký bolestný škleb. A pak jsem vykročila…

//Borůvkový les

Poznamenala jsem, že jsme jako malí. Coedy na to reagoval tak, že to stejně nikomu nevadí, někdy je to holt potřeba. Souhlasně jsem přikývla. Čas od času by si měl určitě najít nějakou chvilku na podobné dovádění každý, to je prostě nejlepší lék na chmury i proti stresu. A tak jsme zadýchaně vylezli na břeh, ale byli jsme spokojení. Oklepala jsem se a sklonila hlavu, abych se ujistila, že jsem neztratila svůj přívěšek. Ten však lebedil bezpečně na svém místě, jako by byl mou součástí, jako by mi patřil odjakživa. Spokojeně jsem se usmála a jazykem si lehce uhladila srst na hrudi, za kterou mě Coedy před chvílí škádlivě zatahal, následovaly tlapy a část břicha.
Pak jsem zahlédla, že nedaleko nás kvetou modré chrpy. S nadšeným křikem jsem se k nim rozběhla. Coedy nezůstával pozadu, ačkoliv jsem zrovna zase byla v zajetí svých myšlenek a vzpomínek, které končily, skoro jako pokaždé, u mého rodného domova. Srdce se ozvalo, chtělo, abych tam zase zamířila. Tušila jsem, že můj milý nebude proti, nicméně jsem se rozhodla, že ho ještě jako bonus nalákám na voňavé a rozkvetlé květiny a stromy. Souhlasil s tím, že pokud si to přeji, můžeme se do mého rodného lesa vydat. K mému lákání dodal, že prostě vím, za které nitky tahat. Zazubila jsem se a krátce pohodila ocasem. Znovu zopakoval svůj souhlas, že se tedy půjdeme do Borůvkového lesa podívat, ale když uvidí, že jsem smutná kvůli vzpomínkám, tak hned odejdeme, protože mě tak vidí nerad a drásá mu to srdce. Něžně jsem mu olízla čenich. “Dobře,“ řekla jsem zastřeným hlasem. V tuto chvíli bych mu slíbila i modré z nebe, nicméně nemohla jsem dopředu odhadnout, co to se mnou udělá. Každopádně v Borůvkovém lese jsme už nějakou dobu nebyli a už jsem na něj ani tak moc často nemyslela, takže bych to už mohla brát s klidem, ale… Kdo ví.
“Tak pojďme,“ vybídla jsem svého partnera s úsměvem a volným klusem se vydala směrem, který jsem znala nazpaměť a trefila bych i poslepu.

//Východní Galvatar

Zase jednou jsem se ocitla u vody a samozřejmě jsem si to naprosto užívala. To bych nebyla já, abych si to náramně neužívala; řádila jsem, co to dá. Ovšem nemohla jsem opomenout svého milovaného partnera, abych ho neškádlila a nevyzývala ke hře. On se také nenechal zahanbit a hodlal mi oplatit, jak jsem ho postříkala, když jsem jako zběsilá cákala vodu kolem sebe. Začal mě napodobovat. No a tak jsme tam bouchali tlapami o vodní hladinu, která stříkala všude kolem nás a smáli se jako dva blázni. Někdo nás vidět, tak asi těžce nechápe, pomyslela jsem si vesele. Coedy se v jednu chvíli dostal za mě, opřel se mi o záda, zatahal mě za ucho a zase rychle uskočil. Rozhodně jsem si to nemohla nechat líbit. Jenže se mi nechtělo běhat po vodě a honit ho, takže jsem to pojala jinak – na chvilku jsem se zastavila, soustředila se a vytvořila pořádnou vlnu, abych Coedyho spláchla, ale ne zase tak moc, abych ho neutopila.
Nevěděla jsem, jak dlouho jsme takhle blbli, ale začala jsem se cítit trošku unavená. Zadýchaně a stále vysmátě jsem pomalu vystoupila na břeh. “Uuuuf, jak malí caparti,“ řekla jsem a zazubila se na Coedyho. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všimla jsem si modrých květin, které kvetly několik metrů od nás. “Podívej, Coedy, chrpy!“ Rozběhla jsem se tím směrem a zastavila se až u modravých hlaviček, které se na mě vyloženě smály v té jinak nudné zeleni. Vzpomněla jsem si, když mi Coedy párkrát dal právě chrpu za ucho. A tu první jsem si tenkrát schovala do rodné nory, kde jsem měla své speciální místečko pro své poklady. Na okamžik jsem posmutněla. Naše nora už je asi nenávratně zahrabaná nebo zbořená a po mých pokladech už není ani památky. Ale v srdci je mám pořád,“ pomyslela jsem si a zase hodila veselejší výraz. Teď se nehodilo, abych projevovala smutek. Ohlédla jsem se směrem k Borůvkovému lesu. Zhluboka jsem se nadechla. “Zajdeme se tam podívat?“ Zeptala jsem se, ale brala jsem to spíš jako otázku bez otázky. Zkrátka jsem se zeptala, nicméně jsem byla rozhodnutá tam jít, i kdybych se Coedymu nechtělo. I když… Bez něj by to asi bylo těžší, takhle jsem si byla jistá, že když mi bude po boku, nemusím se… snad… bát emocí. Znovu jsem se krátce podívala na Coedyho. “Teď tam bude krásně, rozkvetlé a voňavé stromy, keře a květiny,“ zahrála jsem ještě pro jistotu lehce na jeho citlivou strunu. Ostatně, jakožto vlka s vrozenou magií země by ho to mohlo zajímat.

//Západní Galvatar

Už celá natěšená jsem div nepádila zběsile k Jezeru. Zkrátka a dobře už jsem se prostě viděla, jak dovádím ve vodě, trénuji magii… Coedy souhlasil s mou poznámkou, že je tu až podezřele pusto a prázdno. Přikývla jsem jeho slovům, ale už jsem nic neříkala. Ostatně, už bych mohla být zvyklá, že když já někam putuji, tak na mých cílových štacích skoro nikdo není. Po chvíli ticha se Coedy zeptal, kolik si myslím, že bude u jezera vlků. “To netuším, ale je docela pěkně a teplo, takže pár vlků by se mohlo najít. Bylo by fajn potkat někoho, ať už staré známé nebo se s někým seznámit,“ podotkla jsem. Vlastně už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy navázala nějakou známost nebo přátelství. No, nemohla jsem samozřejmě počítat nové členy smečky, to bylo trošku jiné, i když… No, naposledy to asi byl můj zvláštní společník na toulkách, kdy jsem potkala svou matku a sestru, a naše cesty se pak nenadále rozdělily… Kdepak je ti asi konec, milý Castore, pomyslela jsem si.
Pak jsem ale hodila myšlenky ohledně seznamování se za hlavu, protože jsme konečně dorazili k jezeru. Vesele jsem vyštěkla a rozběhla se kosmickou rychlostí směrem k němu. V tu chvíli mi dokonce bylo jedno, jestli mi Coedy stačí, nebo ne. Však on je zvyklý na to moje plašení se, určitě sem dorazí v klidu, proběhlo mi myslí. Zastavila jsem se až ve chvíli, kdy jsem stála nohama v průzračné jezerní vodě. Vrtěla jsem ocasem jako zběsilé a ohlédla se po Coedym, jestli už jde. Následně jsem pokračovala víc do hloubky, a když už jsem nestačila, začala jsem plavat. Spokojeně jsem si vrčela a kroužila kolem Coedyho, jako mlsná ryba. Škoda, že neumím splynout s vodou, abych se schovala a pak nečekaně se vynořila a překvapila ho… Nebo nemám magii neviditelnosti, napadlo mě. Připlavala jsem až ke svému partnerovi a šťouchla do něj, aby se nenechal pobízet a pěkně se přidal ke hře. Jelikož jsem byla zase v místech, kde stačím, začala jsem tlapami plácat do hladiny vody, která se divoce rozstřikovala všude kolem. Měla jsem z toho děsnou bžundu a smála se jako praštěná. Přitom jsem ale dávala pozor, abych nešplíchla vodu svému milému do očí, za to by mi asi nepoděkoval. Ovšem co mě vůbec nezajímalo, bylo to, jestli tu jsou v okolí nějací vlci a vidí, co tady provádím a chovám se jako malá. Byla to přeci moje věc, co dělám. No co, zkrátka se dobře bavím a všechny netečné suchary bych postříkala, pomyslela jsem si vesele a na chvíli se zastavila. Trošku zadýchaně jsem znovu věnovala pohled Coedymu a čekala, až opětuje moji hru.

//Smrkový les

Zmínila jsem se, že bych si raději dala losa, než zajíce, ale jelikož Atray nás na lov ještě neposlal, ani nesvolal, tak jsme měli smůlu, jak konstatoval Coedy. Ještě ho napadlo, že by se dalo lovit se Skylieth, ale té se stejně nejspíše dobře loví samotné. Ušklíbla jsem se. Nedovedla jsem si představit, že bychom se spolu měli účastnit lovu. Dosud jsme vlastně také neměli moc příležitostí se poznat lépe, nicméně pořád jsem měla ten dojem, že jí nejdeme pod nos už jen tím, že si s Coedym dokážeme nejen projevit lásku, ale především se za to nestydíme. Nechtěla jsem sice tak úplně dávat na první dojem, jenže zkrátka nebyla ještě příležitost poznat se lépe no… Uvědomila jsem si také, že nejspíše přibyla spousta nových vlků od doby, co jsem byla pryč a pak se moc nevěnovala smečce, takže jsem byla velká ostuda, že jsem ani nevěděla, kdo v naší smečce je, nebo není. Mohlo by se také klidně stát, že bych chtěla někoho vyhnat, a on by byl členem smečky. Tedy samozřejmě v případě, že by byl ve smečce krátce a neměl ještě její pach.
Pak jsme se s Coedym shodli, že bychom se mohli vydat na nějaké toulky. Navrhla jsem, že bychom se mohli vydat k Jezeru a vykoupat se a pak se podívat do Borůvkového lesa. K mé radosti Coedy souhlasil. K tomu dodal, že byl u jezera naposledy, když mě byl hledat a já tou dobou už byla v lese. To měl lepší než já, já jsem už vůbec nepamatovala, kdy jsem tam byla naposledy. Na nic jsem nečekala a vypravila se na cestu. Proběhla jsem mezi stromy, Coedy mě následoval. Už jsem se nemohla dočkat, až se pořádně vyrácháme a já bych při té příležitosti mohla trochu potrénovat magii, abych nevyšla ze cviku.
Hleděla jsem sice před sebe, ale v duchu už jsem se viděla, jak se nořím do průzračné jezerní vody a ta se pomalu prokousává mým bílým kožichem až ke kůži a příjemně chladí. Na chvilku jsem se zarazila a rozhlédla se, jestli náhodou neuvidím nebo neucítím někoho známého, ale nebylo tu po žádných vlcích vidu ani slechu. Nebo spíš čichu. Dokonce ani losy nebylo vidět, že by se tu ve večerních hodinách popásali. “Je tu docela pusto a prázdno, což?“Konstatovala jsem polohlasně. Každopádně to mě nemohlo rozházet a směle jsem pokračovala v cestě dál.

//VVJ

Vracela jsem se ke svému milovanému a už jsem se nemohla dočkat, až se konečně pustím do své kořisti, kterou jsem si celkem pracně musela obstarat. Jakmile jsem dorazila, s potěšením jsem zjistila, že i on byl v lovu úspěšný a tak nemohlo už nic bránit tomu, abychom se dosyta najedli. Coedy ještě poznamenal, že je rád, že jsem byla úspěšná, protože se bál, že mi bude muset dát svou kořist. Vyplázla jsem na něj jazyk. “Klidně bych to taky mohla být já, kdo by se vzdal jídla ve tvůj prospěch,“ odfrkla jsem si v podobném škádlivém tónu. Pak už jsem se musela pustit do hodování, protože žaludek opět zaúpěl. Jako by věděl, že už mám konečně co do něj dodat.
Zajíce jsem spořádala celkem rychle, až se Coedy divil, jestli on jí pomalu nebo já rychle. “Normálně tolik nehltám, ale byla jsem už fakt hladová,“ přiznala jsem se a zatímco on ještě dojídal a já ho ujistila, že nemusí nikam spěchat, pustila jsem se do očisty svého kožichu a následného drbání se a válení se na zádech. Jakmile jsem se na závěr oklepala, na Coedym přistálo pár kousků jehličí. Hlasitě se ohradil, že si sprchu neobjednal a uskočil stranou. Zakřenila jsem se na něj. “To víš, já předvídám. Ani o tom nevíš, že bys ji chtěl,“ pronesla jsem a zasmála se.
Oba jsme tedy byli relativně sytí a celkem spokojení. Ačkoliv jsem si neodpustila poznámku, že losa bych si dala raději. Coedy konstatoval, že bychom na něj sami dva nestačili. Souhlasně jsem přikývla. “Ale na to, že jsme ve smečce už poměrně dlouho, je docela bída, že jsme nebyli ještě ani na jednom společném lovu. Nebo aspoň já,“ pronesla jsem zamyšleně. Vlastně tehdy, když jsme se přidali do smečky, tak jedna část vlků, spolu s Coedym a Atrayem, se vydali na lov, zatímco druhá část, čítající mne a Freyu, jsme šli obnovit značení území smečky. Krátce jsem si povzdychla. Strašně mi chybělo společné lovení. Aspoň občas. Vlastně bylo i překvapující, že Atray doposud nechtěl vidět naše schopnosti coby lovců, jestli se mu vůbec ve smečce vyplatíme…. Ale co, to už je Atrayova věc, on je Alfa, tak snad ví, co dělá a koho má ve smečce.
Z myšlenek mě vytrhl Coedyho hlas, který navrhoval, že bychom mohli něco podniknout. Souhlasně jsem přikývla. “Ano, vlastně jsem na to taky myslela. Je docela dusno, tak bychom se mohli zastavit u Vlčího jezera, tam jsem nebyla, ani nepamatuju, a vykoupat se. Pak bychom mohli udělat krátkou zastávku v Borůvkovém lese, tam teď bude nádherně voňavo. No a pak se uvidí,“ navrhla jsem, ale už jsem nemínila ztrácet čas. Vlastně ta osvěžující návštěva Vlčího jezera mě napadla ve chvíli, když jsem začala nahlas přemítat, co bychom mohli podniknout. Švihla jsem ocasem a volným klusem jsem se vydala směrem k hranicím lesa. S úsměvem jsem se ještě podívala po Coedym, aby nezahálel a následoval mě.

//Západní Galvatar

Sice jsem si na svou snídani musela ještě nějakou dobu počkat, ale naštěstí se to dalo vydržet. A měla jsem samozřejmě radost, když Coedyho čenich jako první zaznamenal zaječí pach. Došli jsme k místu, kde jsme byli dostatečně daleko a chvíli čekali. Ptala jsem se Coedyho, jak zaútočíme. Jeho návrh jsem pak odsouhlasila kývnutím. Ostatně, co jiného bychom vymýšleli. Jenže pak se štěstí od nás poněkud odvrátilo – vítr, který doposud vál naším směrem a tudíž o nás budoucí snídaně neměla ponětí, se otočil a odvál náš pach směrem k zajícům. Sledovala jsem jednoho z nich, poměrně vypaseného, jak se postavil na zadních a rozhlížel se. Následně zajíci zadupali a rozutekli se.
Ani jsem nemusela čekat na Coedyho pobídku a hned jsem vyrazila také. Pořád jsem sledovala toho vypasence, který by byl naprosto ideální pro to, aby uspokojil můj obrovský hlad. Nevnímala jsem okolí, jen před sebou viděla ten kličkující králičí zadek. Doufala jsem, že nemá nikde opodál další noru, kam by se mi mohl schovat. Snažila jsem se běžet dost rychle, ale cítila jsem, že mi rychle ubývají síly – hlady už jsem byla poněkud zesláblá. Makej, Aranel, makej, jinak zůstaneš o hladu! Povzbuzovala jsem se v duchu a jen tak tak se vyhnula stromu, kterého jsem si ani nevšimla, že by se přede mnou objevoval postupně. Sakra, zaklela jsem, krátce zabrzdila a rozhlédla se, kam zmizela moje kořist. Spatřila jsem na poslední chvíli zaječí ocásek mizející v křoví. Ihned jsem se rozběhla za ním rychlostí, kterou jsem byla schopná vyvinout. Přeskočila jsem několik spadlých stromů, které i s kořeny vyvrátil nedávný silný vítr. Pak jsem se ale musela zastavit, protože po zajíci nebylo ani stopy. To ne! Kde jsi, ty ušáku jeden zatracený? Zavrčela jsem tiše a rozhlížela se kolem sebe. Snažila jsem se být co nejtišeji a stříhala ušima ve snaze zachytit sebemenší zvuk, který by připomínal dupot běžícího zajíce. Vůbec jsem nechápala, kde se v takovém tlouštíčkovi vzalo tolik energie na útěk. Konečně jsem se mohla trošku zaradovat – spatřila jsem zaječí noru. Vůbec jsem teda nerozuměla tomu, že by se zajíc pásl tak daleko od ní, nebo snad měl nějakou náhradní pro případ nouze. Došla jsem tiše až k ní a lehla si kousek stranou. Podle silného pachu se dalo určit, že tam zajíc je. No, možná zrovna ten můj tlouštík utekl a tady bydlí jiný, ale to je jedno, hlavně, že bude jídlo, pomyslela jsem si. Snažila jsem se rychle vydýchat a nabrat ještě poslední zbytky energie. Pak jsem došla k vchodu do zaječího úkrytu a tlapou do ní několikrát zahrabala. Přitom jsem ještě několikrát štěkla a zavrčela. Zajíc jako neřízená střela vylítnul ven. Povedlo se mu sice prokličkovat mi mezi nohama, takže honička mohla znovu pokračovat, ale já se soustředila, zmobilizovala veškerou sílu a energii a dohnala ho. Konečně jsem mu byla tak blízko, že jsem mohla chňapnout po jeho noze. Moje kořist se však snadno nedala, jelikož jsem jen lehce stiskla, snadno se mu vyškubla. Vůbec tomu zajíci nezáleželo na tom, že se zranil o moje zuby a krvácí, prostě dál bojoval o svůj život. Musela jsem uznat, že pro to dělá maximum, jenže měl smůlu, já jsem si ho vybrala jako oběť a byla jsem odhodlaná ho ulovit za každou cenu. Už jsem si myslela, že snad budu muset použít malé lsti v podobě magie, ale ani k tomu nedošlo – naskytla jsem mi parádní možnost ho chytit. Před námi se objevil další spadlý strom. Zajíc se ho ale nesnažil přeskočit, nýbrž podlézt. A jelikož otvor byl malý a on tlustý, uvízl tam. Spokojeně jsem se ušklíbla. On sebou sice divoce zmítal, pištěl a snažil se vyprostit, ale nebylo mu to nic platné. Ladně jsem přeskočila strom a podívala se na zajíce z druhé strany. Počkej, pomůžu ti, pronesla jsem v duchu lstivě. Vzala jsem ho zuby za krk a na nic nečekala, stiskla jsem dost pevně, takže jsem ho okamžitě usmrtila. Tlama se mi zaplnila teplou nasládlou zaječí krví. A také slinami. Pak jsem se ale zarazila. “No jo, ale jak tě teď vydoluju?“ Uvědomila jsem si. Následně mě napadlo, že bych mohla hrabat. Popošla jsem tedy blíž k otvoru, ve kterém bylo uvězněno zaječí tělo a chvíli hrabala, abych ho zvětšila a zajíce tak pohodlně dostala ven. Konečně jsem měla svou oběť v tlamě a spokojeně se vracela zpátky.
Docela mě překvapilo, jak daleko jsme se dostali. Coedy tu však čekal i se svou kořistí. Zavrtěla jsem ocasem a nahodila vítězoslavný výraz. Došla jsem až k němu a pustila svou oběť na zem. “Tak jsme byli oba úspěšní, paráda,“ zaradovala jsem se. “Nu, tak dobrou chuť,“ popřála jsem nám, lehla si vedle svého milého a pustila se do jídla. Jelikož jsem byla hladová, ani jsem se nesnažila si svou kořist vychutnat – hlavní bylo, že jsem konečně utišila ten otravný prázdný žaludek, který se už jakou dobu bolestivě kroutil.
Měla jsem snědeno dřív, než Coedy a tak zatímco on se ještě ládoval, já se pustila do očisty své srsti od zaječí krve. Pak jsem si spokojeně olízla čenich, práskla sebou na záda a krátce se vyválela, abych se podrbala na zádech. Následně jsem se zvedla a oklepala se. Pohlédla jsem na Coedyho, jestli už je také najedený. “Sice bych teda uvítala losa, ale zajíc je také dobrý na utišení akutního hladu,“ konstatovala jsem a zazubila se. Pak jsem se protáhla. No a teď se konečně zase můžeme vydat na cestu, pomyslela jsem si a natěšeně vrtěla ocasem. Ještě jsem ale vyčkávala na svého milého, až dokončí vše, co potřebuje a odsouhlasí, že můžeme vyrazit.