Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poznamenala jsem, že jsme jako malí. Coedy na to reagoval tak, že to stejně nikomu nevadí, někdy je to holt potřeba. Souhlasně jsem přikývla. Čas od času by si měl určitě najít nějakou chvilku na podobné dovádění každý, to je prostě nejlepší lék na chmury i proti stresu. A tak jsme zadýchaně vylezli na břeh, ale byli jsme spokojení. Oklepala jsem se a sklonila hlavu, abych se ujistila, že jsem neztratila svůj přívěšek. Ten však lebedil bezpečně na svém místě, jako by byl mou součástí, jako by mi patřil odjakživa. Spokojeně jsem se usmála a jazykem si lehce uhladila srst na hrudi, za kterou mě Coedy před chvílí škádlivě zatahal, následovaly tlapy a část břicha.
Pak jsem zahlédla, že nedaleko nás kvetou modré chrpy. S nadšeným křikem jsem se k nim rozběhla. Coedy nezůstával pozadu, ačkoliv jsem zrovna zase byla v zajetí svých myšlenek a vzpomínek, které končily, skoro jako pokaždé, u mého rodného domova. Srdce se ozvalo, chtělo, abych tam zase zamířila. Tušila jsem, že můj milý nebude proti, nicméně jsem se rozhodla, že ho ještě jako bonus nalákám na voňavé a rozkvetlé květiny a stromy. Souhlasil s tím, že pokud si to přeji, můžeme se do mého rodného lesa vydat. K mému lákání dodal, že prostě vím, za které nitky tahat. Zazubila jsem se a krátce pohodila ocasem. Znovu zopakoval svůj souhlas, že se tedy půjdeme do Borůvkového lesa podívat, ale když uvidí, že jsem smutná kvůli vzpomínkám, tak hned odejdeme, protože mě tak vidí nerad a drásá mu to srdce. Něžně jsem mu olízla čenich. “Dobře,“ řekla jsem zastřeným hlasem. V tuto chvíli bych mu slíbila i modré z nebe, nicméně nemohla jsem dopředu odhadnout, co to se mnou udělá. Každopádně v Borůvkovém lese jsme už nějakou dobu nebyli a už jsem na něj ani tak moc často nemyslela, takže bych to už mohla brát s klidem, ale… Kdo ví.
“Tak pojďme,“ vybídla jsem svého partnera s úsměvem a volným klusem se vydala směrem, který jsem znala nazpaměť a trefila bych i poslepu.

//Východní Galvatar

Zase jednou jsem se ocitla u vody a samozřejmě jsem si to naprosto užívala. To bych nebyla já, abych si to náramně neužívala; řádila jsem, co to dá. Ovšem nemohla jsem opomenout svého milovaného partnera, abych ho neškádlila a nevyzývala ke hře. On se také nenechal zahanbit a hodlal mi oplatit, jak jsem ho postříkala, když jsem jako zběsilá cákala vodu kolem sebe. Začal mě napodobovat. No a tak jsme tam bouchali tlapami o vodní hladinu, která stříkala všude kolem nás a smáli se jako dva blázni. Někdo nás vidět, tak asi těžce nechápe, pomyslela jsem si vesele. Coedy se v jednu chvíli dostal za mě, opřel se mi o záda, zatahal mě za ucho a zase rychle uskočil. Rozhodně jsem si to nemohla nechat líbit. Jenže se mi nechtělo běhat po vodě a honit ho, takže jsem to pojala jinak – na chvilku jsem se zastavila, soustředila se a vytvořila pořádnou vlnu, abych Coedyho spláchla, ale ne zase tak moc, abych ho neutopila.
Nevěděla jsem, jak dlouho jsme takhle blbli, ale začala jsem se cítit trošku unavená. Zadýchaně a stále vysmátě jsem pomalu vystoupila na břeh. “Uuuuf, jak malí caparti,“ řekla jsem a zazubila se na Coedyho. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všimla jsem si modrých květin, které kvetly několik metrů od nás. “Podívej, Coedy, chrpy!“ Rozběhla jsem se tím směrem a zastavila se až u modravých hlaviček, které se na mě vyloženě smály v té jinak nudné zeleni. Vzpomněla jsem si, když mi Coedy párkrát dal právě chrpu za ucho. A tu první jsem si tenkrát schovala do rodné nory, kde jsem měla své speciální místečko pro své poklady. Na okamžik jsem posmutněla. Naše nora už je asi nenávratně zahrabaná nebo zbořená a po mých pokladech už není ani památky. Ale v srdci je mám pořád,“ pomyslela jsem si a zase hodila veselejší výraz. Teď se nehodilo, abych projevovala smutek. Ohlédla jsem se směrem k Borůvkovému lesu. Zhluboka jsem se nadechla. “Zajdeme se tam podívat?“ Zeptala jsem se, ale brala jsem to spíš jako otázku bez otázky. Zkrátka jsem se zeptala, nicméně jsem byla rozhodnutá tam jít, i kdybych se Coedymu nechtělo. I když… Bez něj by to asi bylo těžší, takhle jsem si byla jistá, že když mi bude po boku, nemusím se… snad… bát emocí. Znovu jsem se krátce podívala na Coedyho. “Teď tam bude krásně, rozkvetlé a voňavé stromy, keře a květiny,“ zahrála jsem ještě pro jistotu lehce na jeho citlivou strunu. Ostatně, jakožto vlka s vrozenou magií země by ho to mohlo zajímat.

//Západní Galvatar

Už celá natěšená jsem div nepádila zběsile k Jezeru. Zkrátka a dobře už jsem se prostě viděla, jak dovádím ve vodě, trénuji magii… Coedy souhlasil s mou poznámkou, že je tu až podezřele pusto a prázdno. Přikývla jsem jeho slovům, ale už jsem nic neříkala. Ostatně, už bych mohla být zvyklá, že když já někam putuji, tak na mých cílových štacích skoro nikdo není. Po chvíli ticha se Coedy zeptal, kolik si myslím, že bude u jezera vlků. “To netuším, ale je docela pěkně a teplo, takže pár vlků by se mohlo najít. Bylo by fajn potkat někoho, ať už staré známé nebo se s někým seznámit,“ podotkla jsem. Vlastně už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy navázala nějakou známost nebo přátelství. No, nemohla jsem samozřejmě počítat nové členy smečky, to bylo trošku jiné, i když… No, naposledy to asi byl můj zvláštní společník na toulkách, kdy jsem potkala svou matku a sestru, a naše cesty se pak nenadále rozdělily… Kdepak je ti asi konec, milý Castore, pomyslela jsem si.
Pak jsem ale hodila myšlenky ohledně seznamování se za hlavu, protože jsme konečně dorazili k jezeru. Vesele jsem vyštěkla a rozběhla se kosmickou rychlostí směrem k němu. V tu chvíli mi dokonce bylo jedno, jestli mi Coedy stačí, nebo ne. Však on je zvyklý na to moje plašení se, určitě sem dorazí v klidu, proběhlo mi myslí. Zastavila jsem se až ve chvíli, kdy jsem stála nohama v průzračné jezerní vodě. Vrtěla jsem ocasem jako zběsilé a ohlédla se po Coedym, jestli už jde. Následně jsem pokračovala víc do hloubky, a když už jsem nestačila, začala jsem plavat. Spokojeně jsem si vrčela a kroužila kolem Coedyho, jako mlsná ryba. Škoda, že neumím splynout s vodou, abych se schovala a pak nečekaně se vynořila a překvapila ho… Nebo nemám magii neviditelnosti, napadlo mě. Připlavala jsem až ke svému partnerovi a šťouchla do něj, aby se nenechal pobízet a pěkně se přidal ke hře. Jelikož jsem byla zase v místech, kde stačím, začala jsem tlapami plácat do hladiny vody, která se divoce rozstřikovala všude kolem. Měla jsem z toho děsnou bžundu a smála se jako praštěná. Přitom jsem ale dávala pozor, abych nešplíchla vodu svému milému do očí, za to by mi asi nepoděkoval. Ovšem co mě vůbec nezajímalo, bylo to, jestli tu jsou v okolí nějací vlci a vidí, co tady provádím a chovám se jako malá. Byla to přeci moje věc, co dělám. No co, zkrátka se dobře bavím a všechny netečné suchary bych postříkala, pomyslela jsem si vesele a na chvíli se zastavila. Trošku zadýchaně jsem znovu věnovala pohled Coedymu a čekala, až opětuje moji hru.

//Smrkový les

Zmínila jsem se, že bych si raději dala losa, než zajíce, ale jelikož Atray nás na lov ještě neposlal, ani nesvolal, tak jsme měli smůlu, jak konstatoval Coedy. Ještě ho napadlo, že by se dalo lovit se Skylieth, ale té se stejně nejspíše dobře loví samotné. Ušklíbla jsem se. Nedovedla jsem si představit, že bychom se spolu měli účastnit lovu. Dosud jsme vlastně také neměli moc příležitostí se poznat lépe, nicméně pořád jsem měla ten dojem, že jí nejdeme pod nos už jen tím, že si s Coedym dokážeme nejen projevit lásku, ale především se za to nestydíme. Nechtěla jsem sice tak úplně dávat na první dojem, jenže zkrátka nebyla ještě příležitost poznat se lépe no… Uvědomila jsem si také, že nejspíše přibyla spousta nových vlků od doby, co jsem byla pryč a pak se moc nevěnovala smečce, takže jsem byla velká ostuda, že jsem ani nevěděla, kdo v naší smečce je, nebo není. Mohlo by se také klidně stát, že bych chtěla někoho vyhnat, a on by byl členem smečky. Tedy samozřejmě v případě, že by byl ve smečce krátce a neměl ještě její pach.
Pak jsme se s Coedym shodli, že bychom se mohli vydat na nějaké toulky. Navrhla jsem, že bychom se mohli vydat k Jezeru a vykoupat se a pak se podívat do Borůvkového lesa. K mé radosti Coedy souhlasil. K tomu dodal, že byl u jezera naposledy, když mě byl hledat a já tou dobou už byla v lese. To měl lepší než já, já jsem už vůbec nepamatovala, kdy jsem tam byla naposledy. Na nic jsem nečekala a vypravila se na cestu. Proběhla jsem mezi stromy, Coedy mě následoval. Už jsem se nemohla dočkat, až se pořádně vyrácháme a já bych při té příležitosti mohla trochu potrénovat magii, abych nevyšla ze cviku.
Hleděla jsem sice před sebe, ale v duchu už jsem se viděla, jak se nořím do průzračné jezerní vody a ta se pomalu prokousává mým bílým kožichem až ke kůži a příjemně chladí. Na chvilku jsem se zarazila a rozhlédla se, jestli náhodou neuvidím nebo neucítím někoho známého, ale nebylo tu po žádných vlcích vidu ani slechu. Nebo spíš čichu. Dokonce ani losy nebylo vidět, že by se tu ve večerních hodinách popásali. “Je tu docela pusto a prázdno, což?“Konstatovala jsem polohlasně. Každopádně to mě nemohlo rozházet a směle jsem pokračovala v cestě dál.

//VVJ

Vracela jsem se ke svému milovanému a už jsem se nemohla dočkat, až se konečně pustím do své kořisti, kterou jsem si celkem pracně musela obstarat. Jakmile jsem dorazila, s potěšením jsem zjistila, že i on byl v lovu úspěšný a tak nemohlo už nic bránit tomu, abychom se dosyta najedli. Coedy ještě poznamenal, že je rád, že jsem byla úspěšná, protože se bál, že mi bude muset dát svou kořist. Vyplázla jsem na něj jazyk. “Klidně bych to taky mohla být já, kdo by se vzdal jídla ve tvůj prospěch,“ odfrkla jsem si v podobném škádlivém tónu. Pak už jsem se musela pustit do hodování, protože žaludek opět zaúpěl. Jako by věděl, že už mám konečně co do něj dodat.
Zajíce jsem spořádala celkem rychle, až se Coedy divil, jestli on jí pomalu nebo já rychle. “Normálně tolik nehltám, ale byla jsem už fakt hladová,“ přiznala jsem se a zatímco on ještě dojídal a já ho ujistila, že nemusí nikam spěchat, pustila jsem se do očisty svého kožichu a následného drbání se a válení se na zádech. Jakmile jsem se na závěr oklepala, na Coedym přistálo pár kousků jehličí. Hlasitě se ohradil, že si sprchu neobjednal a uskočil stranou. Zakřenila jsem se na něj. “To víš, já předvídám. Ani o tom nevíš, že bys ji chtěl,“ pronesla jsem a zasmála se.
Oba jsme tedy byli relativně sytí a celkem spokojení. Ačkoliv jsem si neodpustila poznámku, že losa bych si dala raději. Coedy konstatoval, že bychom na něj sami dva nestačili. Souhlasně jsem přikývla. “Ale na to, že jsme ve smečce už poměrně dlouho, je docela bída, že jsme nebyli ještě ani na jednom společném lovu. Nebo aspoň já,“ pronesla jsem zamyšleně. Vlastně tehdy, když jsme se přidali do smečky, tak jedna část vlků, spolu s Coedym a Atrayem, se vydali na lov, zatímco druhá část, čítající mne a Freyu, jsme šli obnovit značení území smečky. Krátce jsem si povzdychla. Strašně mi chybělo společné lovení. Aspoň občas. Vlastně bylo i překvapující, že Atray doposud nechtěl vidět naše schopnosti coby lovců, jestli se mu vůbec ve smečce vyplatíme…. Ale co, to už je Atrayova věc, on je Alfa, tak snad ví, co dělá a koho má ve smečce.
Z myšlenek mě vytrhl Coedyho hlas, který navrhoval, že bychom mohli něco podniknout. Souhlasně jsem přikývla. “Ano, vlastně jsem na to taky myslela. Je docela dusno, tak bychom se mohli zastavit u Vlčího jezera, tam jsem nebyla, ani nepamatuju, a vykoupat se. Pak bychom mohli udělat krátkou zastávku v Borůvkovém lese, tam teď bude nádherně voňavo. No a pak se uvidí,“ navrhla jsem, ale už jsem nemínila ztrácet čas. Vlastně ta osvěžující návštěva Vlčího jezera mě napadla ve chvíli, když jsem začala nahlas přemítat, co bychom mohli podniknout. Švihla jsem ocasem a volným klusem jsem se vydala směrem k hranicím lesa. S úsměvem jsem se ještě podívala po Coedym, aby nezahálel a následoval mě.

//Západní Galvatar

Sice jsem si na svou snídani musela ještě nějakou dobu počkat, ale naštěstí se to dalo vydržet. A měla jsem samozřejmě radost, když Coedyho čenich jako první zaznamenal zaječí pach. Došli jsme k místu, kde jsme byli dostatečně daleko a chvíli čekali. Ptala jsem se Coedyho, jak zaútočíme. Jeho návrh jsem pak odsouhlasila kývnutím. Ostatně, co jiného bychom vymýšleli. Jenže pak se štěstí od nás poněkud odvrátilo – vítr, který doposud vál naším směrem a tudíž o nás budoucí snídaně neměla ponětí, se otočil a odvál náš pach směrem k zajícům. Sledovala jsem jednoho z nich, poměrně vypaseného, jak se postavil na zadních a rozhlížel se. Následně zajíci zadupali a rozutekli se.
Ani jsem nemusela čekat na Coedyho pobídku a hned jsem vyrazila také. Pořád jsem sledovala toho vypasence, který by byl naprosto ideální pro to, aby uspokojil můj obrovský hlad. Nevnímala jsem okolí, jen před sebou viděla ten kličkující králičí zadek. Doufala jsem, že nemá nikde opodál další noru, kam by se mi mohl schovat. Snažila jsem se běžet dost rychle, ale cítila jsem, že mi rychle ubývají síly – hlady už jsem byla poněkud zesláblá. Makej, Aranel, makej, jinak zůstaneš o hladu! Povzbuzovala jsem se v duchu a jen tak tak se vyhnula stromu, kterého jsem si ani nevšimla, že by se přede mnou objevoval postupně. Sakra, zaklela jsem, krátce zabrzdila a rozhlédla se, kam zmizela moje kořist. Spatřila jsem na poslední chvíli zaječí ocásek mizející v křoví. Ihned jsem se rozběhla za ním rychlostí, kterou jsem byla schopná vyvinout. Přeskočila jsem několik spadlých stromů, které i s kořeny vyvrátil nedávný silný vítr. Pak jsem se ale musela zastavit, protože po zajíci nebylo ani stopy. To ne! Kde jsi, ty ušáku jeden zatracený? Zavrčela jsem tiše a rozhlížela se kolem sebe. Snažila jsem se být co nejtišeji a stříhala ušima ve snaze zachytit sebemenší zvuk, který by připomínal dupot běžícího zajíce. Vůbec jsem nechápala, kde se v takovém tlouštíčkovi vzalo tolik energie na útěk. Konečně jsem se mohla trošku zaradovat – spatřila jsem zaječí noru. Vůbec jsem teda nerozuměla tomu, že by se zajíc pásl tak daleko od ní, nebo snad měl nějakou náhradní pro případ nouze. Došla jsem tiše až k ní a lehla si kousek stranou. Podle silného pachu se dalo určit, že tam zajíc je. No, možná zrovna ten můj tlouštík utekl a tady bydlí jiný, ale to je jedno, hlavně, že bude jídlo, pomyslela jsem si. Snažila jsem se rychle vydýchat a nabrat ještě poslední zbytky energie. Pak jsem došla k vchodu do zaječího úkrytu a tlapou do ní několikrát zahrabala. Přitom jsem ještě několikrát štěkla a zavrčela. Zajíc jako neřízená střela vylítnul ven. Povedlo se mu sice prokličkovat mi mezi nohama, takže honička mohla znovu pokračovat, ale já se soustředila, zmobilizovala veškerou sílu a energii a dohnala ho. Konečně jsem mu byla tak blízko, že jsem mohla chňapnout po jeho noze. Moje kořist se však snadno nedala, jelikož jsem jen lehce stiskla, snadno se mu vyškubla. Vůbec tomu zajíci nezáleželo na tom, že se zranil o moje zuby a krvácí, prostě dál bojoval o svůj život. Musela jsem uznat, že pro to dělá maximum, jenže měl smůlu, já jsem si ho vybrala jako oběť a byla jsem odhodlaná ho ulovit za každou cenu. Už jsem si myslela, že snad budu muset použít malé lsti v podobě magie, ale ani k tomu nedošlo – naskytla jsem mi parádní možnost ho chytit. Před námi se objevil další spadlý strom. Zajíc se ho ale nesnažil přeskočit, nýbrž podlézt. A jelikož otvor byl malý a on tlustý, uvízl tam. Spokojeně jsem se ušklíbla. On sebou sice divoce zmítal, pištěl a snažil se vyprostit, ale nebylo mu to nic platné. Ladně jsem přeskočila strom a podívala se na zajíce z druhé strany. Počkej, pomůžu ti, pronesla jsem v duchu lstivě. Vzala jsem ho zuby za krk a na nic nečekala, stiskla jsem dost pevně, takže jsem ho okamžitě usmrtila. Tlama se mi zaplnila teplou nasládlou zaječí krví. A také slinami. Pak jsem se ale zarazila. “No jo, ale jak tě teď vydoluju?“ Uvědomila jsem si. Následně mě napadlo, že bych mohla hrabat. Popošla jsem tedy blíž k otvoru, ve kterém bylo uvězněno zaječí tělo a chvíli hrabala, abych ho zvětšila a zajíce tak pohodlně dostala ven. Konečně jsem měla svou oběť v tlamě a spokojeně se vracela zpátky.
Docela mě překvapilo, jak daleko jsme se dostali. Coedy tu však čekal i se svou kořistí. Zavrtěla jsem ocasem a nahodila vítězoslavný výraz. Došla jsem až k němu a pustila svou oběť na zem. “Tak jsme byli oba úspěšní, paráda,“ zaradovala jsem se. “Nu, tak dobrou chuť,“ popřála jsem nám, lehla si vedle svého milého a pustila se do jídla. Jelikož jsem byla hladová, ani jsem se nesnažila si svou kořist vychutnat – hlavní bylo, že jsem konečně utišila ten otravný prázdný žaludek, který se už jakou dobu bolestivě kroutil.
Měla jsem snědeno dřív, než Coedy a tak zatímco on se ještě ládoval, já se pustila do očisty své srsti od zaječí krve. Pak jsem si spokojeně olízla čenich, práskla sebou na záda a krátce se vyválela, abych se podrbala na zádech. Následně jsem se zvedla a oklepala se. Pohlédla jsem na Coedyho, jestli už je také najedený. “Sice bych teda uvítala losa, ale zajíc je také dobrý na utišení akutního hladu,“ konstatovala jsem a zazubila se. Pak jsem se protáhla. No a teď se konečně zase můžeme vydat na cestu, pomyslela jsem si a natěšeně vrtěla ocasem. Ještě jsem ale vyčkávala na svého milého, až dokončí vše, co potřebuje a odsouhlasí, že můžeme vyrazit.

//Vodopády

Trochu rozmrzele jsem následovala Coedyho směrem od vodopádů. Doufala jsem, že na zajíce budeme mít štěstí a ukojím svůj hlad tak brzy, ale nebylo mi přáno. Ale nedala jsem na sobě dát rozladění, aby si Coedy nemyslel, že se naštvu jen kvůli odložené snídani a hlavně tomu, že se budu muset nějakým způsobem namáhat, abych si ji obstarala. Ve svém věku už bys měla vědět a hlavně být zvyklá, že zajíci neskáčou do tlamy vlkům dobrovolně, nýbrž naopak bojují o holý život, ušklíbla jsem se na sebe v duchu.
Na chvilku jsme se zastavili, abychom zavětřili, jestli jsou nějací zajíci zde. No, kromě samých známých a neznámých vlků jsem necítila nic, co by aspoň vzdáleně napovědělo, že tu někde nějací zajíci jsou. Moc jsem nevěnovala pozornost tomu, abych přesně určila pachy k jednotlivým vlkům, nicméně identifikovat Coffina mi nedělalo problém. Usmála jsem se a mimoděk zavrtěla ocasem. Jen mě překvapilo, že jeho pach se mísil s ovocnou vůní Borůvkového lesa, až mě mírně píchlo u srdce. Možná se tam nějakou dobu zdržel. A že načichl, to má zřejmě na svědomí to, že tam je teď určitě také vše v plném květu, uklidňovala jsem se. Také Coedy poznal jeho pach, protože se mě zeptal, jestli se za ním pak budu chtít stavit na kus řeči. “Možná později, pokud bude pořád tady nebo někde poblíž,“ odtušila jsem a raději se rozklusala směrem na kraj lesa, kde bychom snad mohli mít víc štěstí na přítomnost zajíců. Coedy ostatně poznamenal, že se mu zdá, že tam budeme muset jít. Mlčky jsem přikývla. Zdálo se, že je tu dost vlků na to, aby se tu zajíci dobrovolně zdržovali a byli tak snadno v našem hledáčku. Žaludek se opět nezapomněl bolestivě připomenout. Zakroutila jsem očima. Coedy se náhle zarazil. Zastavila jsem se o několik klusových kroků dál a ohlédla se po něm. Zběsile větřil, zřejmě tedy zachytil to, co jsme hledali. V duchu jsem se zaradovala a začala také větřit. Spokojeně jsem se usmála, když jsem opravdu ucítila zaječí pach. No a samozřejmě na to ihned reagoval můj žaludek. Jasná výzva, abych mu konečně dodala nějaký ten kus masa, který by mohl zpracovávat. “To teda cítím!“ Ujistila jsem Coedyho, přikrčila se k zemi a šla směrem, kterým jsem pach zajíců cítila. Po několika metrech jsem spatřila zaječí noru. Spokojeně jsem si lehla do křoví a ohlédla se po Coedym, jestli si lehne vedle mě a vystartujeme společně nebo vymyslíme nějakou taktiku, že třeba jeden je vyplaší a druhý začne chytat a druhý mu pak pomůže. Pomalu se mi tlama začínala plnit slinami a to jsem se ještě ani do zajíce nezakousla. “Tak jak to spácháme?“ Zeptala jsem se svého milého a netrpělivě čekala, jak se domluvíme, abychom pak konečně mohli vyrazit.

//no, já chtěla počkat, jestli se ozve Sayap...

Ujistila jsem Coedyho, že snídani si obstarám, i kdybych měla běhat po třech. Na to mi odpověděl, že až tak budu činit, mám mu dát vědět, rád se na to podívá. Vyplázla jsem na něj jazyk. To by koukal, jak jsem šikovný lovec! Sice jsem si nedokázala představit, jak bych vypadala a jestli by to vůbec bylo proveditelné, nicméně já bych si určitě poradila.
Počkala jsem tedy, až se Coedy zvedne, občerství a mohli jsme pomalu vyrazit. Ovšem čekalo mě zklamání, protože jsem čekala, že v téhle krajině by se mohli vyskytovat zajíci, které bychom si mohli ulovit k snědku, jenže kde nic, tu nic. Nejenže nebyly vidět zaječí nory, oni nebyli ani cítit. Vyjádřila jsem obavy, že můj čenich stávkuje. Můj milovaný mi navrhl dvě varianty – buď mám rýmu, což není pravděpodobné, jelikož jiné pachy dokážu rozlišit, nebo tu zkrátka zajíci nejsou. Jak logické, že. Zklamaně jsem protáhla obličej. Tedy, vážně jsem doufala, že jen popoběhnu několik metrů, chytím stopu a můžu se pustit do lovu, ale mám smolíka. Vlastně my oba. Museli jsme volky nevolky zamířit zpátky do středu Erinyjského lesa, nebo spíše k jeho hranicím, abychom mohli naplnit své žaludky. “Uvítala bych nějakého velkého masitého zajíce,“ řekla jsem své přání nahlas a sotva jsem svou myšlenku vyslovila, před očima mi vytanula představa a tlama se mi okamžitě zaplnila slinami. Potlačila jsem hlasité polknutí, aby si Coedy nemyslel, že jsem nenažranec a slinta. “A nebo nějakého tlusťoučkého, co běhá pomalu a já bych se tak nemusela namáhat,“ dodala jsem a zazubila se.

//Erinyjský les

Po probuzení a rozkoukání se jsem Coedymu popřála dobré ráno a zajímala se, jak se vyspal. Řekl mi, že zřejmě dobře, protože se cítí odpočatý, i když užít si delšího lenošení by také nemuselo být špatné. Zakřenila jsem se na něj a důkladně se protahovala. Samozřejmě svá slova podpořil tím, že si lehl na bok. “Já jsem spala také docela dobře, jsem odpočatá, ale šíleně hladová. Takže žádné válení se! Na to bude čas potom!“ Se smíchem jsem Coedyho začala šťouchat, aby se konečně zvedl, což naštěstí udělal, ale neodpustil si mrmlání a výrazy, že by se raději dál válel. Vyplázla jsem na něj jazyk. Určitě nemohl přeslechnout můj skučící žaludek, takže i kdybych nakrásně chtěla, nemohla jsem ho ignorovat, protože to jeho protestování mně vážně začínalo bolet.
Rozhlížela jsem se a přemýšlela o Coedyho slovech, kam bychom se za zajíci měli podívat, zda na kraj lesa k pláním nebo to zkusíme jinde. Ještě dodal, že budou mít oproti nám výhodu, protože jsme ztuhlí. “I kdybych měla hopsat po třech, tak si snídani ulovím,“ ujistila jsem svého partnera sebevědomě. A jelikož mi znovu zakručelo v břiše, protočila jsem oči a raději se už konečně rozhodovala, kam se vydáme. “Pro začátek by mohlo stačit se podívat tady na kraji lesa. Kdybychom nic nevystopovali nebo nechytli, můžeme pokračovat třeba na Galvatar,“ navrhla jsem a vydala se rovnou směrem k hranici lesa.
Začínala jsem být už poněkud netrpělivá, protože skrz stromy už bylo vidět mimo les, ale můj čenich stále nezaznamenal zaječí pach. Otráveně jsem hodila očkem po Coedym. “Můj čenich stávkuje, nebo také nic necítíš?“ Zeptala jsem se ho a nesnažila se skrývat rozčarování v hlase.

//Vyspinkaná :D

V polospánku jsem zastříhala ušima. Žádný znepokojivý zvuk jsem neslyšela, takže jsem zůstala v klidu a pomalu procitala. Mírně jsem se naklonila na jednu stranu, ale nic jsem necítila. Naklonila jsem se teda na stranu druhou, až jsem se lehce opřela o Coedyho tělo. Spokojeně jsem zamručela a konečně rozlepila oči. Musela jsem několikrát zamrkat, viděla jsem mírně rozmazaně. Konečně pak dostávaly předměty kolem mě ostrý tvar. O slovo se hlásil nový den, takže jsme museli spát docela dlouho. A vypadalo to, že bude i docela pěkný den, aspoň co se počasí týkalo – slunko stoupalo na obzor a nezapomínalo hřát. Tráva kolem nás ale byla mírně zarosená.
Přestala jsem zkoumat krajinu kolem sebe a raději se podívala na svého partnera. Ležel stále vedle mě, ale nespal. Usmála jsem se na něj, zavrtěla ocasem a olízla mu tvář. “Dobré ráno,“ popřála jsem mu vesele. Pomalu jsem se zvedla a začala se důkladně protahovat. Nejprve zadní nohy, pak dala přední o něco víc dopředu a prohnula se v zádech, načež jsem pro změnu udělala kočičí hřbet. Líně jsem zívla a oklepala se. “Jak ses vyspal?“ Zeptala jsem se Coedyho s úsměvem. Doufala jsem, že minimálně stejně dobře, jako já. Ačkoliv se mi asi nic nezdálo, nebo jsem si to nepamatovala, cítila jsem se odpočatá. V břiše mi zakručelo. Nejvyšší čas sehnat něco k snědku, usoudila jsem a rozhlédla se kolem sebe. Doufala jsem, že tady narazíme na nějaké zaječí nory nebo zkusíme ulovit něco většího. Rozhodně jsem neměla chuť snídat ryby.
Zhluboka jsem se nadechla a pustila do plic čerstvý a jehličím voňavý vzduch. Tedy, nebylo cítit jen jehličí, ale samozřejmě i vůně vody, mokré půdy a lesních obyvatel. Kromě toho jsem se zaměřila na pachy vlků. Nezdálo se, že by to byl někdo jiný, kromě nás, takže to mi maximálně vyhovovalo, měli jsme příjemné soukromí a nikdo nás ze spánku nerušil. Nicméně přehnanou pozornost jsem tomu nevěnovala. Pokud se tu vyskytovali noví vlci, určitě byli v hlavní části lesa, kde natrefí na ostatní členy smečky, kteří se jim budou věnovat. Přešla jsem zase blíž ke Coedymu a šťouchla do něj, aby už také vstal. Vlastně jsem byla ráda, že jsme spali přes noc a ne nikterak dlouho, abychom se vzbudili někdy v průběhu dne. Tohle byl ideální čas vydat se na lov a do večera třeba někam dojít. Každopádně to, kam půjdeme, jsem musela odložit na druhou kolej. Přednější bylo zajištění snídaně, jelikož žaludek se mi opět bolestně zkroutil a vydal otravný a srandovní zvuk. Zamračila jsem se a přitiskla na okamžik uši k hlavě. “Copak si dáme k snídani?“ Zeptala jsem se Coedyho na jeho názor.

//odepíšu dneska během dopoledne

//Erynijský les

Vydali jsme se s Coedym směrem k vodopádům, abychom si tedy oba odpočinuli. Domluvili jsme se na tom, že bychom pak mohli něco společně ulovit. Už jsem se začínala těšit na čas strávený zase spolu. Dál jsem kráčela mlčky a přemýšlela nad tím, kam bychom se pak mohli spolu vydat, až budeme po lovu pěkně sytí. Snad bychom se mohli podívat do Borůvkového lesa, teď bude v plném květu, takže bude nejen pěkná podívaná, ale také to tam bude nádherně vonět. Coedymu se tam určitě bude líbit. No a já přece nemusím vůbec pochybovat, zazubila jsem se sama pro sebe. No a kam se vydáme potom, to se uvidí. Možná bychom mohli na jih, prozkoumat to tam, když mi to nevyšlo s Castorem, uvažovala jsem ještě chviličku.
Brzy jsme však byli na místě. Stejně jako můj partner, tak i já jsem se vydala ke břehu jezírka, abych uhasila žízeň, kterou jsem si dosud ani moc neuvědomovala. Samozřejmě jsem nemohla odolat a trošku se ve vodě poráchala. No, jen jsem párkrát tlapkou bouchla do hladiny vody, až se rozstříkla všude kolem, i na mě, a já z toho měla bžundu jako malé vlče. Pak jsem si uvědomila, že Coedy vedle mě není, takže jsem přestala blbnout a ohlédla se, co dělá. Vyhledával nějaké vhodné místo, kde bychom mohli složit kosti. Trpělivě jsem čekala, až rozhodne, které bude to pravé. Netrvalo to naštěstí dlouho. Odstrčil pak několik kamínků a lehnul si. Následně se zajímal, jestli se přidám. “Že váháš,“ ujistila jsem ho stejně laškovným tónem a několika rychlými skoky se ocitla vedle něj. Následně jsem sebou praštila na zem. “Příjemné místečko jsi vybral,“ usmála jsem se na něj, když jsem ještě rychlým pohledem ohodnotila prostor kolem nás. Krátce jsem zívla. “Tak, teď se pořádně prospíme, abychom měli sílu na lov a byli odpočatí na nějakou tu procházku,“ usmála jsem se na Coedyho a olízla mu tvář. “Dobrou noc a krásné sny,“ potlačila jsem zívnutí. “Miluji tě,“ zašeptala jsem mu do ucha a položila si hlavu na jeho hřbet. Několikrát jsem zhluboka vydechla, než se mi oči zavřely a já usnula, jako když mě do vody hodí.

//já počkám na odpověď Sayapa max do čtvrtečního večera, jinak jsem ještě nepsala, takže Arte, ty napíšeš po Scaritě, asi

//Litai a Haruhi šly pryč, Inaya neví, jestli má odejít nebo zůstat a co se vlastně bude dít, tak trošku chtěla popostrčit od Scarity a hlavně Sayapa. Tak nevím, zda mám na tebe ještě čekat?