Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1. Skylieth
2. Weriosasa
3. Freya
4. Radnayden
5. Coeden
6. Hotaru
7. Storm
8. Tailla
9. Atray
10. Vločka

//pár dní nebudu přítomna, tak kdyžtak poprosím o trpělivost s mojí nedůležitou odpovědí, děkuji :)

Ačkoliv jsem se v první chvíli zamračila na Castora, protože jsem nevěděla, jak tu svou poznámku o tom, že jsem princezna, myslí, musela jsem se hned zase usmát. Udělala jsem dobře, že jsem nedala na tu první domněnku, totiž že si myslí, že jsem díky svému bílému kožichu namyšlená fiflena. Asi chudák neví, co si myslet, když se na něj jako na cizince mračím, pak se tvářím negativně a následně se usměji, pomyslím si. Nicméně nemohla jsem odolat úsměvu po jeho následující lichotce. Následně jsem zavrtěla ocasem. Nestávalo se mi často, že mi někdo lichotil, vlastně už jsem si ani nepamatovala, kdy naposledy to bylo. "Lichotit dámě umíte, jen co je pravda," zazubila jsem se na něj znovu. Pohlédla jsem na Scaritu a pověděla jí, co je u nás nového a proč jsem se vlastně vydala na cesty. Z nových vlků si nemám nic dělat, sama později uvidím, jak se osvědčili. Musela jsem jí dát za pravdu, všechno ukáže až čas. Samozřejmě jsem se také zajímala, jak se má ona. Přikývla jsem na její poznámku, že se blíží zima, takže bude muset sehnat nějaký úkryt. Vzpomněla jsem si, že měla také partnera. Ten ale zmizel beze stopy. Nejspíš nikoho jiného teď neměla. "To máš pravdu. Snad zima nebude tuhá a dlouhá. Já už se moc toulat nechtěla, protože jsem přeci jen spíše ten smečkový typ," dodala jsem a usmála se.
Pak znovu promluvil Castor, takže jsem mlčela. Zřejmě se bavili o magiích. Vzpomněla jsem si na sebe, když jsem byla malá. To bylo pro mě téma číslo jedna. Teď jsem sama pár magií ovládala, ale měla jsem ještě toho hodně před sebou. Dlouho jsem se nestavila u Smrti, aby mi pomohla zlepšit dovednosti. Nejdůležitější bylo, abych se zdokonalila na maximální úroveň ve své druhé magii, tedy vzduchu, kterou jsem si přála jako první z těch, co se dají u Smrti pořídit. Chtěla jsem tenkrát ovládat obě magie svých rodičů. Budu se u ní muset stavit. Ale ještě předtím bude třeba hledat kameny a... no... jak chceš hledat kytky, když se blíží zima, ty chytrá? Uvědomila jsem si. Jelikož jsem se ale nechystala za Madam mocnou hned, tak se hledání odložit na neurčito.
Probrala jsem se z přemýšlení, když se Scarita zeptala, kam mám teď namířeno. "Vlastně ani nevím. Jdu tam, kam mě nohy nesou. Teď jsem byla u Vlčího jezera a trochu si tam schrupla. Chtěla bych zkusit najít matku, dlouho jsem ji neviděla. Jenže nemám tušení, kde ji hledat, takže... Spíš to bude náhoda, když ji někde potkám," vysvětlila jsem Scaritě, jak je to s tím mým potulováním se. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli Scarita Hotaru zná, nebo jestli ji zná Castor. Kdyby ano, možná ji někdy potkali a věděli by, kde se momentálně zdržuje...

Byla jsem ráda, že jsem přeci jen potkala někoho známého, už jsem se začínala bát, že nepotkám nikoho, i když jsem na cestě byla teprve krátce. No a že to byla přítelkyně, kterou jsem dlouho neviděla, to mě potěšilo ještě víc. Také to, že i ona mě evidentně ráda viděla, když mě uvítala s rozhoupaným ocasem a úsměvem. Ulevilo se mi, když potvrdila mou domněnku, že tu žádná smečka není. Představila mi svého společníka jako Castora. Pozdravil mě a nazval "princeznou". Krátce jsem se zamračila, protože jsem nevěděla, jak to myslí. Jen doufám, že to není jako v případě Jenny, že si myslí, že díky bílému kožichu jsem namyšlená fiflena, pomyslím si, ale pak přeci jen potlačím mrzutost. Nesmím mu křivdit, třeba to myslel jako kompliment, napomenula jsem se a raději se usmála a znovu na něj kývla. "Ráda tě poznávám, Castore."
Scaritu zajímalo, jak se mám a co je u mě nového. "Nu... Mám se tak nějak všelijak. S Coedym jsme stále partnery, před pár měsíci jsme se přidali do Erinyjské smečky. Teď jsem ale odtud musela vypadnout, bylo tam v jednu chvíli příšerně převlkováno, navíc mi nebere hlava, proč Atray přijal ty dva vlky, které přijal, ale... To je jeho rozhodnutí a já ho respektuji. Tak jsem raději vyklidila pole a trošku si pročisťuji hlavu," vysvětlím jedním dechem, co je asi tak to nejdůležitější, co by měla vědět. Podívám se znovu na Castora. Snad mi to nebude mít za zlé, že jsem jim takhle vpadla do debaty, povzdychu si. "A co ty?" Věnuji svou pozornost Scaritě.

//Neprobádaný les

Byla jsem tak ponořená do svých myšlenek, že jsem ani nevnímala, kam jsem vstoupila teď. V první chvíli to byl prostě jen les. Ucítila jsem ale čerstvé pachy a proto jsem se na okamžik zarazila. Sakra, doufám, že jsem nevstoupila na území smečky, zanadávám si v duchu. Když jsem ale začenichala, nezdálo se mi, že je tu něčí domov. Vlastně, pachy jsem tu cítila dva. Jeden byl úplně cizí, ten druhý povědomější. Ale dlouho jsem ho necítila. Není to... Scarita? Přiřadím s úsměvem pach své dávné přítelkyni. Sice se mi zdálo, že ti dva jsou tu asi spolu, nicméně jsem se rozhodla, že je na okamžik vyruším. Slušelo by se, abych svou přítelkyni pozdravila a trošku si s ní popodívala, tak dlouho jsme se neviděly. A navíc by mi mohla poradit, kam bych se mohla tady v okolí jít podívat. No a jestli jsem přeci jen na území smečky, ale nějaké nové, tak mě holt vyženou no, dodala jsem v duchu a vydala se směrem, kterým jsem Scaritu cítila.
Nebyli daleko, takže brzy jsem spatřila bíločernou vlčici s modrými znaky a přívěškem, jak si povídá s hnědým vlkem. Nasadím bezstarostný, ale i omluvný úsměv, snažím se být uvolněná, aby věděli, že přicházím v míru. Každopádně jsem ale také ve střehu, kdyby na mě vyběhl někdo z vedení smečky a chtěl mi vyprášit kožich. "Ahoj, Scarito," pozdravím vlčici s úsměvem. Kývnutím pozdravím i toho cizince. "Já... omlouvám se, že ruším, ale náhodou tudyma procházím a ucítila jsem tvůj pach, tak jsem si řekla, že bych tě měla pozdravit, dlouho jsme se neviděly," spustila jsem přátelským tónem. Pak se znovu obezřetně rozhlédnu a ztiším hlas. "Doufám, že jsem nevnikla na území nějaké smečky?" Zeptám se.

//VVJ

Ocitla jsem se v lese a na chvíli se zastavila. Přemýšlela jsem, jestli jsem už vůbec někdy na tomto místě byla. Možná ano, ale už to bylo dlouho, takže jsem si to nedokázala dost dobře vybavit, nicméně vůbec mi to tu nepřišlo povědomé. A tak jsem pokračovala v cestě dál. Vlastně jsem opět ani nevěděla, kam mířím. Prostě kam to šlo. Tady nedaleko je vlastně úkryt, kde jsem naposledy viděla Taru... Ach sestřičko, kde je ti asi konec? Odešla jsi jinam, protože jsem tě tam nechala, nebo jsi se vydala mě hledat, protože jsi se probudila a něvěděla, kde jsem? Najednou na mě padl ohromný smutek. Musela jsem zastavit a několikrát zavýt, ale stejně to nepomohlo ulevit mému smutku. Pokračovala jsem tedy v cestě. Měla bych se s tím už smířit. Coedy také neví, kde jsou jeho rodiče a sourozenci, jestli jsou vůbec živí a zdraví a taky kvůli tomu každou chvíli nefňuká. Určitě se mu také stýská, ale... Co s tím zmůže, okřikla jsem se, že bych s tím sentimentem mohla přestat, nicméně mnohem snáz se to řekne, než udělá, že...

//Narvinijský les

Když jsem znova otevřela oči, chvíli jsem nevěděla, kde jsem. Vzápětí jsem si uvědomila, že jsem vypadla z Erinyjského lesa, bych si pročistila hlavu. Zvedla jsem se a oklepala se. Teplý vánek tu byl pořád se mnou, což bylo mé jediné štěstí, jinak bych jistě prochladla a onemocněla. Jelikož mě ale doposud zahříval, cítila jsem se docela dobře a hlavně mi zima nebyla. Tak jsem ho zase odvolala. Rozhlédla jsem se kolem sebe. To je tma zase nebo ještě pořád? Ale asi spíš jsem prospala den, pomyslela jsem si. Podívala jsem se na oblohu. Pomalu se ni šplhal Měsíc, který byl v úplňku. Usmála jsem se na něj. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy vyla na Měsíc, uvědomila jsem si. Ovšem neměla jsem teď chuť se tu dál zdržovat, ačkoliv by to byla moc pěkná podívaná. Měsíční světlo odrážející se na hladině jezera... Dostala jsem docela hlad, ale pochybovala jsem, že bych teď sehnala nějakého zajíce, když se teď všechno ukládalo ke spánku. Tak asi budu muset počkat do rána, protáhnu se a vydám se směrem, který mé nohy uznají za vhodné.

//Neprobádaný les

VYHLÁŠENÍ

Zajíce ulovila Freya!!!
http://zavodiste-dunhill.wbs.cz/mapka.jpg

1. místo - Freya (uhodla souřadnici, kde se zajíc schovával)
odměna: 10 oblázků + 5 safírů
2. místo - Weriosasa, Atimu, Bellatrix, Coedy (byli jednu souřadnici od zajíce)
odměna: 10 oblázků + 4 safíry
3. místo - Atray
odměna: 10 oblázků + 3 safíry

Děkuji za účast a snad se vám akce líbila :)

//Východní Galvatar

Konečně jsem byla tu. Velké vlčí jezero. Zastavila jsem se až na jeho břehu. Zavřela jsem oči a nějakou dobu jen tak stála, zhluboka vdechovala vůni jezera a jeho okolí. Přitom jsem i lustrovala zdejší pachy, ale bylo tu ticho a pachy velice slabé. A cizí. Sice jsem odešla z lesa s tím, že si potřebuji vyčistit hlavu, ale na druhou stranu jsem doufala, že tu potkám někoho známého. Ale jako tradičně jsem měla štěstí, nebo snad smůlu, nikdo tady prostě nebyl. Na druhou stranu, asi by mě to mělo těšit, kdyby tu bylo pět vlků, tak bych asi se staženým ocasem a ušima připláclýma k hlavě zase vyklidila pole.
Sklonila jsem hlavu a sledovala odraz na vodní hladině. Na okamžik jsem tam spatřila velkého bílého vlka - svého otce. Bouchla jsem tlapkou do hladiny a odraz se okamžitě rozplynul. Vyplázla jsem jazyk. Voda byla sice hodně studená, ale pomalými doušky jsem jí posílala svým hrdlem do žaludku. Pak jsem si olízla čenich a rozhlédla se. Nemělo cenu, abych okamžitě utíkala dál, mohla jsem si dovolit luxus také odpočívat, lelkovat a přemýšlet. Odešla jsem tedy o kus dál a lehla si do trávy. Sice byla mokrá, ale to mi nikterak nevadilo. Přivolala jsem si teplý vánek, aby mě zahříval. Položila jsem hlavu na přední hlapy a zavřela oči. Vůbec mi nejde na mysl, proč Atray ty dva přijal. Ale existuje pro to určitě dobrý důvod. Atray není hloupý. Jenže proč? Určitě z reakcí nás všech poznal, že nám Weriosasa a Takki nejsou moc sympatičtí. Sám ostatně poznamenal, že Radnymu bude ctí jejich kožichy odtamtud vyhnat. Pokud ovšem by nějakým způsobem narušovali chod smečky, vyvolávali konflitky nebo byli neužiteční... Mohl by to snad být způsob jejich chování se před cizími vlky? Jako jsou někteří vlci odtažitější a raději cizince zpočátku sledují, jako já, oni mohou být drzí, neomalení a falešní. Ale řekla bych, že ne. Rozhodně by se tak neměli chovat před Alfou, kterého žádají o členství ve smečce... Hlavou mi vířilo tisíce otázek, na které jsem neznala odpověď. Těsně před tím, než jsem definitivně usnula, promítl se mi v mysl obraz mé matky. Mé moudré milované matky. "Mami," zašeptala jsem.

//Západní Galvatar

Aniž bych si plánovala cestu, nohy mě opravdu nesly, kam chtěla. Až když jsem zamířila do východní části Galvataru, uvědomila jsem si, že mířím ke svému milovanému jezeru. No, možná to nebyly mé nohy, ale mé podvědomí, ale ať to bylo tak či onak, nijak jsem se tomu nebránila. Už jsem si ani nepamatovala, kdy naposledy jsem tu byla. Vlastně dávno před tím, než jsme se s Coedym stali členy Erinyjské smečky. Zhluboka jsem se nadechla. I zde bylo cítit několik cizích pachů, ale ani ty mě nikterak nezajímaly. Mířila jsem pomalu dál. Vlastně to určitě není špatné projít si po dlouhé době místa, kterými jsem procházela takřka denně a která mi byla důvěrně známá. Ach jo... Kvůli mlze ani nevidím, že se blížím k Jezeru, ale už z dálky cítím jeho vůni. Tu jemnou vůni vody a ryb. Ty ryby mi sice až tak čenichu nelahoidly, ale nenechala jsem se tím rozházet. Důležité bylo jezero.

//VVJ

//Erinyjský les

Až když jsem opustila les, všimla jsem si, že padla pořádná mlha. Nicméně to mi vůbec nevadilo a nehrozilo, že by mě to snad mohlo od mého úmyslu odradit. Ostatně, nebylo se co divit, že je mlha, přeci jen je podzim a taková sychravá rána nebyla výjimkou. Neměla jsem toto počasí sice moc ráda, ale už jsem se docela začínala těšit na zimu, až napadne sníh a budeme moci dodávat. Nebo se klouzat na zamrzlém jezeře. Už ani nevím, jestli jsem to učila Coedyho, pomyslela jsem si a pokračovala dál už volnějším krokem. Jakmile jsem se totiž ocitla na otevřeném prostoru, mnohem lépe se mi dýchalo. Na chvíli jsem se ještě zastavila, zavřela oči, zvedla hlavu a vpouštěla do plic studený vzduch. Přitom jsem ucítila pachy dvou cizích vlků, ale nijak mě to nerozházelo. Nehodlala jsem se s nimi jít seznámit. Po chvilce jsem pokračovala v cestě. Vlastně se mi docela líbilo, že místy byla mlha tak hustá, že mi poskytovala anonymitu. Nebyla jsem díky své bílé srsti příliš vidět. To by se docela hodilo při lovu, jít pěkně proti větru, aby mě zvěř necítila, a neměla by ani šanci mě zahlédnout, uvažovala jsem. Nicméně smůla, lov se odkládá na dobu neurčitou. Na druhou stranu... Když byla Skylieth tak schopná ulovit sama srnu nebo kamzíka, proč bych já nebyla schopná také sama něco ulovit? Možná ale někdy jindy....

//Východní Galvatar

//Nezájem, že je na řadě Razzaki, nehodlám čekat měsíc, až budu moci odepsat...

Začínala mě už z toho povyku a zmatku bolet hlava. Evidentně jsme všichni měli na tu podivnou dvojici stejný názor; nebyli nám sympatičtí a nelíbili se nám. Neměla jsem ani sílu se na Radnyho povzbudivě usmát nebo na něj mrknout, měla jsem prostě co dělat sama se sebou, aby se mi hlava nerozlétla na milion kousíčků. Krátce jsem pohlédla na Freyu. Doposud se držela a do děje nijak významně nezasahovala, což mě překvapilo. Zřejmě to celé chtěla nechat na svém otci a bratrovi, ačkoliv ona jako Beta také přece měla nějaké slovo. Nebo si to možná chtěla nechat až na konec.
Jaké bylo mé překvapení, když pak Atray vyslovil verdikt, a sice, že ty dva přijímá do smečky. Co prosím? On se zblánil! Nebo mu snad ta faleš a pokrytectví a podlézavost a já nevím co ještě, nevadí?? Potlačila jsem podrážděné zavrčení. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Oslovil pak ty dva jménem. Weriosasa... No jasně! To je přece ta vlčice, se kterou jsem trávila čas jako malá před povodní a během ní, ještě s... Vločkou? Ano, myslím, že se jmenovala Vločka... Hmm, ale to se tedy milá Weriosasa změnila. Kdyby se takto chovala v době, kdy jsem byla malá, tak se s ní přeci vůbec nebavím, přemýšlím v duchu. Jen na půl ucha pak zaslechnu Atrayův dodatek, kterak doporučuje tomu podivnému vlkovi s bílou hlavou, je-li mu kožich milý, měl by se odtud vytratit. Částečně si oddychnu. Kdyby přijal i jeho, tak bych asi vážně pochybovala o Alfově duševním zdraví. Sice jsou to odvážné myšlenky, možná i hříšné, ale copak by se mohl někdo divit?
Brzy se k naší skupině přiblížila Skylieth. Táhla s sebou srnu. Sice mi to připomnělo, že jsme sem s Coedym vrátili z procházky, abychom se účastnili smečkového lovu, pokud je takový v plánu, případně ho navrhli, ale v tuhle chvíli jsem vážně neměla myšlenky ani na lov, ani na jídlo. A zajídala se mi myšlenka, že bych se měla účastnit lovu s tím drzounem... Takkim... a snad i tou falešnicí Weriosasou... To bych si radši nechala zajít chuť a ulovila si zajíce. Nebo rybu.
Začínala jsem toho mít tak akorát dost. Cítila jsem, že potřebuji vypadnout. A to co nejdříve. Nejen z toho místa, kde bylo až moc vlků, ale také z toho lesa. Pročistit si hlavu. Otočila jsem se na svého partnera. "Drahý, půjdu se trochu projít. Potřebuji si pročistit hlavu. Vrátím se brzy," olízla jsem mu čenich a varovně se zamračila na Skylieth a Weriosasu, kdyby náhodou chtěly mít nějaké poznámky k něžnosti, kterou jsem projevila svému partnerovi. Poté jsem se rychlým, téměř zbrklým, krokem vydala směrem z lesa. Bylo to po dlouhé době poprvé, co jsem vyrazila někam bez Coedyho, ale cítila jsem, že opravdu potřebuji být sama a srovnat si myšlenky v hlavě. Možná bych se mohla pokusit najít matku, tak dlouho jsem ji neviděla. Ale kde ji hledat? Kdo ví... Třeba když nechám nohy nést mě, kam si zamanou, donesou mě k ní. Nebo aspoň k někomu z dávných přátel, které jsem neviděla od rozpadu smečky. A možná bych se mohla krátce zastavit v Borůvkovém lese... Uvažovala jsem, zatímco jsem opouštěla území Erinyjského lesa.

//Západní Galvatar

//pfff, nějak jsi zapomněla odpovědět Inaye

//no, tak já dodržuju pořadí, ve kterém píšeme, i když možná nemám úplně na co reagovat...

//neměl psát Art? Čekám jen na něj...