Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//tady se nedodržuje žádné pořadí, nebo co? Ještě jsem se ani nestačila vymáčknout a Morfeus s Vločkou mají další příspěvky, ani jsem jim nestačila zareagovat... A samozřejmě hned jsou všichni pryč.

Tara nás, respektive především matku, uklidnila, že je v pořádku, jen je trošku unavená. Pak se přiznala, že má docela hlad. Uvědomila jsem si, že by mi také bodlo hodit něco do žaludku. Už jsem si ani nedokázala vzpomenout, kdy vlastně jsem naposledy jedla. Jestli jsem hodně pohubla, chudák Coedy se asi zhrozí, až mě uvidí a bude si myslet, že jsem někde byla uvíznutá bez možnosti stravy,pomyslela jsem si. Nicméně události v uplynulých dnech mi nějak braly myšlenky na něco k jídlu. Zvedla jsem hlavu k obloze. O své slovo se hlásil nový den. Jenže ani tak počasí nepřipomínalo zhruba prostředek zimy, nýbrž již hlásící se jaro. Jak jinak bych si měla vysvětlit, že momentálně poprchává a vlastně ani není pořádně zima?
Napadlo mě, že bych mohla matce navrhnout, že bychom spolu s Castorem ve třech zkusili ulovit něco většího, zatímco Tara by na nás počkala a zbytečně se nevyčerpávala, aby nám zase nezkolabovala, ale matka mě předběhla. Bez dalšího meškání se rozběhla a zmizela mezi stromy. Zakrátko se vrátila s uloveným zajícem, kterého donesla Taře. Usmála jsem si a vzpomněla si na dobu, kdy jsme byli ještě malí a rodiče nám takhle nosili potravu často. Sice teď bylo lepší spoléhat jen sám na sebe, případně na smečkové lovy, ale určitě Taru matka neurazila tím, že jí ulovila něco k snědku.
Představila jsem matce Castora ve snaze ho zapojit trošku do diskuze, aby se necítil odstrčený. Samozřejmě nezklamal a vyseknul matce poklonu, že jsme zdědily půvab a um po ní. Zazubila jsem se na něj. I Tara už vypadala uvolněněji, takže asi konečně uznala, že Castor není nebezpečný. Matka se zajímala, co nás sem přivedlo a kam máme namířeno. “Já jsem se vydala na menší toulky po kraji, potřebovala jsem si pročistit hlavu a cestou jsem potkala jednu svou dávnou přítelkyni a Castora, který se stal mým společníkem na cestě. Zamířili jsme sem a tady narazili na Taru a tebe. No a zbytek znáš,“vysvětlila jsem jí, jak jsme se tu ocitli. Matka pak dodala, že se bohužel nemůže s námi zdržet, jen si za námi odskočila, aby se s námi mohla vidět. Ještě se se mnou a Tarou rozloučila a také se nezapomněla mateřským gestem o nás otřít. Popřála nám šťastné packy na cestu a snad brzy na viděnou. “Měj se mami, ráda jsem tě viděla,“broukla jsem za ní a tiše ji sledovala, dokud nezmizela mezi stromy. Povzdychla jsem si. Docela mě mrzelo, že se s námi nezdržela déle, ale nedalo se nic dělat. Zřejmě měla něco důležitého. Podívala jsem se znovu na Castora. “No já bych se měla pomalu vydat domů, aby věděli, že jsem živá a zdravá. Ale cestou se ještě podíváme po nějakých místech. A mohli bychom si ulovit něco k snědku, nevím, jak vy, ale já mám docela hlad.“Navrhla jsem. “Jako vlk,“dodala jsem k tomu a zazubila se. Pak jsem věnovala pohled své sestře. “Chceš jít s námi, nebo se trhneš a půjdeš zase svou cestou?“Zeptala jsem se. Vlastně jsem si hrozně moc přála, aby řekla, že půjde s námi, abych se mohla ještě nabažit její společnosti, než mi zase zmizí neznámo kam, nicméně musela bych pochopit, kdyby se rozhodla jít zase svou vlastní cestou. Vlastně by to bylo dobré, aspoň bych ji mohla vyzpovídat ještě ohledně jejích plánů do budoucnosti a ona by se možná trošku sblížila s Castorem a mohla cestovat pak s ním, kdyby náhodou si byli sympatičtí a byli z nich přátelé,napadlo mě. Nedočkavě jsem těkala pohledem ze sestry na Castora a přátelsky zavrtěla ocasem. Krátce mi zakručelo v břiše. Zkroutila jsem tlamu do něčeho, co připomínalo kyselý úsměv a doufala, že to nebylo moc hlasité, aby to slyšeli ti dva.

//Zkusím počkat na Hotaru do čtvrtka

Byla jsem nesmírně zvědavá, tak snad se Castor na mě nezlobil za to, že jsem se zajímala o původ jména jeho a členů smečky, ze které pochází. Kdyby mi dal najevo, že se o tom nechce bavit, tak bych to samozřejmě pochopila, nicméně ochotně mi odpovídal a já byla moc ráda. Vysvětlil mi tedy, že jeho jméno je stejné jako druhá nejjasnější hvězda souhvězdí Blíženců. Pak se na okamžik odmlčel a dodal, snad se neplete a tak se to souhvězdí tak jmenuje. Vykulila jsem na něj oči. “Tedy, to je vážně zajímavé! Vaše smečka měla znalosti o hvězdách? Já vůbec ne! Jsem ráda, že poznám Polárku,“ zazubila jsem se. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem byla menší a ráda jsem polehávala na zádech a pozorovala hvězdy a majestátní měsíc. Dlouho jsem tu činnost neopakovala. “A dokážete ta souhvězdí, potažmo některé jednotlivé hvězdy na obloze najít? Můžu vědět i jména dalších členů smečky nebo aspoň rodiny?“Začala jsem chrlit otázky. Omluvně jsem se pak usmála a zavrtěla ocasem. Tohle mě vážně zaujalo. Nikdy předtím jsem se nesetkala s vlky, kteří by snad znali některé hvězdy a dokonce se po nich jmenovali. “Pokud vám to tedy nevadí,“dodala jsem ještě, aby si nemyslel, že mi musí nutně odpovídat. Sice by mě to mrzelo, ale dovedla bych to pochopit.
Naše povídání pak přerušil příchod jiné vlčice – a sice mé sestry. Musely jsme se bouřlivě přivítat, jak se sluší a patří. Tedy, nejprve mě pořádně zmordovala ona a pak já ji. Když jsme se konečně přestaly překřikovat, představila jsem Taře svého společníka. Trochu plaše mu odpověděla na pozdrav a sklopila zrak, jako by se ho bála. Castor samozřejmě nezklamal a vysekl poklonu i mé sestře. Následně jí čumákem pozvedl hlavu a poznamenal, že se ho nemusí bát. On není tyranem, což můžu potvrdit i já. Důležitě jsem přikývla hlavou. “Castor je ten poslední, kdo by někomu ublížil. Je to elegán, slušný vlk a především velký lichotník,“řekla jsem a vesele zamrkala.
A aby toho nebylo málo, přiblížila se k naší skupince další postava. Moje matka. Rozběhla jsem se za ní. Nejdřív jsem se zarazila, jak jsem nevěděla, kterak se s ní přivítat, ale nakonec jsem se rozhodla, že ti pojmu pořádně bouřlivě. Evidentně jí to ani nevadilo. A jestli ano, měla stejně smůlu. Smála se a prohlásila, že mě také ráda vidí. Pak si mě důkladně prohlédla. Vypadalo to, že je s mým vzhledem spokojená, ačkoliv jsem byla trošku špinavá. Měla jsem na ni spoustu otázek, ale chtěla jsem s tím počkat, až se přivítá také s Tarou. Hlavou se o mě otřela a pohlédla na sestru. Podívala jsem se také tím směrem, zdálo se mi divné, že také neběží pozdravit matku. Jaký byl můj šok, když se Tara z ničeho nic skácela k zemi. Hrklo ve mně. Opětovala jsem matčin pohled. “Taro!“Vyhrkla jsem a rozběhla se k ní. Podívala jsem se na Castora, který seděl opodál. Zřejmě také nevěděl, co se jí stalo. Když jsem byla blíž, nevypadalo to, že má nějaké zranění. Matka stále vedle mě a párkrát do sestry dloubla čenichem. Přivolala jsem vodu z nedaleké řeky Midiam a pokropila sestřin čumák a tlamu. To by ji snad mohlo probrat. Pohlédla jsem starostlivě na její hrudník, který se klidně zvedal a klesal, jak sestra dýchala. Nebylo to trhavé nebo zběsilé. Dech tedy měla klidný. Šťouchla jsem do ní také. “Taruško,“šeptla jsem jí do ucha.

Vyprávěla jsem Castorovi o dvou jezerech, která byla na jihu a která jsem navštívila. Jen mě trošku mrzelo, že jsem tam už dlouho nebylo, ale nějak jsem neměla poslední dobou čas nebo náladu se toulat... Pokud tedy nepočítám současnou chvíli, ačkoliv to byla zase výjimka. Původně jsem odešla z lesa kvůli tomu, abych si pročistila hlavu od toho humbuku. Každopádně jsem nepočítala s tím, že bych se zdržela mimo les dlouho. Rozhodně jsem toho ale nelitovala. Potkala jsem Scaritu a především se seznámila s Castorem. Byl mi velice sympatický. Ten jeho způsob vyjadřování a lichotky ho činily zvláštním a odlišným od jiných vlků, které jsem doposud poznala.
Když jsme s vyplazenými jazyky dorazili mezi stromy zdejšího hvozdu, vůbec jsem nechápala, jak je možné, že je v tuto dobu takové teplo. Castor mi pak opožděně odpověděl na otázku, odkud pochází. Údajně pochází z hor, které jsou blízko hvězd. Jména jeho smečky a rodiny byly hvězdy. Překvapeně jsem se na něj podívala. “Opravdu? To zní zajímavě. A Vaše jméno má také něco společného s hvězdami?“ Zeptala jsem se zvědavě. Abych pravdu řekla, doposud jsem sice občas hvězdy pozorovala a také obdivovala, nicméně jsem dosud nepoznala nikoho, kdo by znal jejich jména, nebo tedy aspoň některých z nich, protože určitě nebylo možné znát jména úplně všech hvězd. Dle mého mínění jich totiž bylo nekonečno…
Ačkoliv jsem plánovala menší lov, abychom zasytili žaludky, Castor ukázal čenichem na nějakého vlka, jestli ho znám a třeba by prý věděl, kde je tady voda. Sice jsem ten pach cítila, ale zatím jsem mu nevěnovala moc pozornosti. Otočila jsem se tedy směrem, kterým se Castor díval a… Málem se o mě pokusily mrákoty. Před námi stála bílá vlčice s hnědými znaky. Několikrát jsem zamrkala, jestli se mi to náhodou jen nezdá. Ale i když jsem hlavu oklepala, stála tam. “Taro,“ zašeptala jsem, když se k nám vlčice pomalu, jako by se něčeho bála, blížila. Ona vykřikla mé jméno a srazila mě na zem a následně mi olízla čumák. Takže se mi to asi opravdu nezdálo, když tu stála nade mnou. Pak mi tiše oznámila, že ani nevím, jak ráda mě vidí. Hlava se mi zatočila a v břiše jsem cítila příjemné chvění. Kromě toho mě lehce zamrazilo v zádech. Zvedla jsem se na nohy, předníma pak objala Taru kolem krku a svalila na zem pro změnu ji. “Taro, kde se tu bereš?“ Ptám se mladší sestřičky s úsměvem tak širokým, div nechytnu křeč a ocas mi lítá ze strany na stranu, až by se někdo mohl začít obávat, aby mi neupadl. Důkladně sestře olížu tvář, a když mám pocit, že by to mohlo stačit, jinak bych jí slízala i obličej, poodstoupím stranou a pomůžu jí vstát. S rozzářenýma očima se obrátím na Castora. “Castore, to je moje sestra. Mladší a tak trošku ztracená sestra Tara,“ představím mu svou sestru, která je takřka mou kopií, vyjma hnědých uší a fleku na zádech, které jí zůstaly z doby, kdy měla té hnědé na sobě mnohem víc. A výjimkou byly samozřejmě také její zelené oči. “Taruško, tohle je Castor, můj společník na cestách. Seznámili jsme se nedávno,“otočím se zase ke své sestře.
Pak kolem mě prosvištěl vánek a donesl ke mně povědomý pach. Dlouho jsem ho necítila a dávno není cítit ovocnou vůní Borůvkového lesa, ale nikdy bych si ho nemohla splést. Nasucho jsem polkla a otočila se směrem, odkud vítr ten pach přinesl. Opravdu tam stála. Elegantní a vznešená jako vždy. Málem se o mě pokusily mrákoty podruhé. “Mami,“ hlesla jsem tiše. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by mě potkalo takové štěstí, abych se na jednom místě setkala se svou sestrou a matkou. Nicméně evidentně tomu opravdu bylo tak. Ještě jsem se ohlédla a začenichala, jestli náhodou neucítím i otcův pach nebo některého z bratrů, ačkoliv bych jejich pachy už asi nepoznala. Projela mnou malá vlna zklamání. Ale radost z toho, že vidím matku, ihned zase převládla. Roztáhla jsem tlamu do ještě širšího úsměvu a rozběhla se jí v ústrety. Ona stála opodál, zřejmě si nebyla jistá, jak bychom ji se sestrou přivítala. Já bych se však na svou matku nemohla snad nikdy zlobit, vždycky jsem ji milovala. I když mi chyběla, když se naše cesty rozešly a já se musela konečně vyrovnat s tím, že jsem zkrátka dospělá a nemůžu být rodičům na očích věčně. Když jsem se konečně octila v její blízkosti, mírně jsem zabrzdila a chvilku váhala, jestli mám zvolit divoké přivítání ála malé rozpustilé vlče nebo sofistikované jako dospělá a slušná dcera. Nakonec jsem se ale rozhodla, že ji přivítám tak, jak to cítím a jak si to zaslouží, tudíž jsem do matky prudce vrazila, až zavrávorala a svalila se na zem. Stoupla jsem si nad ni a stejně jako předtím Taru, tak i ji jsem s divokým jiskřením v očích důkladně olizovala. Srdce mi nadšeně bušilo nad tím shledáním a ocas se mi opět divoce komíhal ze strany na stranu. “Tak ráda tě vidím,“ zašeptám jí do ucha a jemně ji za něj zatahám. Ohlédnu se na Castora, asi si myslí, že jsem se zcvokla, ale já si vážně nemohla pomoci, abych svou matku a sestru řádně nepřivítala.

Byla to príma akce, ale mohlo by být zveřejněno správné řešení? Nebo řešení nás všech :) Třeba slova - co bylo zadáno tebou a co jsme tam ještě našli a jak se nám dařilo ve zvířatech :)

//odepíšu po Hotaru

//Narvinijský les

Mé kroky opět míří do míst, která jsem doposud nikdy nenavštívila. Samozřejmě jsem však nic proti tomu neměla. Naopak. Byla jsem ráda, že zase poznám něco nového. Co mě ale zaráželo, byl fakt, že se dělalo čím dál větší teplo. Po sněhu nebylo ani památky a pomalu nebylo už ani to bláto. Bylo také dost dusno, nedýchalo se zrovna dvakrát příjemně, takže jsem musela vypláznout jazyk, abych se nějakým způsobem aspoň trošku ochladila.
Castor poznamenal, jak krásně zní název toho jezera, zejména když jsem ho vyslovila já. Zazubím se. “To jezero se tak jmenuje díky své křišťálově čisté vodě. Je tak průzračná, že je vidět na dno, jako by tam snad ani žádná voda nebyla,“ vysvětlím mu. “Vzpomínám si, že i nedaleko bylo Ohnivé jezero, které mělo podivně červenou barvu. Nevím, čím to bylo způsobeno. Kdysi jsem jen špičku jazyka smočila, a něco tak ošklivého jsem snad nikdy v tlamě neměla. Nechutná hořká pachuť, ble,“ oklepu se při vzpomínce na svoji dávnou ochutnávku vody z Ohnivého jezera. Ačkoliv to bylo již opravdu dávno, ihned se mi ta ošklivá chuť vybavila.
Na mou otázku, odkud Castor je a jestli mi poví něco o sobě, mi neodpověděl. Nebyla jsem si jistá, jestli tu otázku jen přeslechl nebo na ni nechtěl odpovídat. I když to by mi bylo divné, že by jeho galantnost zakazovala, nebo spíš navzdory ní by nemluvil o sobě a své minulosti, nicméně podruhé jsem se ho na to nechtěla ptát. Možná bychom se k tomu dostali později.
Dívám se kolem sebe. Teplo je jako v létě, nicméně stromy, které jsou tu zatím převážně jehličnaté, jsou nadále holé. To tedy mě ujišťuje v tom, že stále je zima. “Jak je možné, že je v zimě takové horko?“ Pronesu mírně udýchaně. Snad by se i v tomhle horku ohřála voda v jezeře… Nespokojeně se zastavím a pohlédnu na Castora, jestli na mou otázku dokáže odpovědět. “Dala bych si něco k snědku, ale tedy nevím, jestli se mi v tomhle horku bude dobře lovit a jestli vůbec se mi bude chtít,“ řeknu po chvíli. “Sice se pomalu začíná stmívat, ale vůbec to nevypadá, že by měly teploty aspoň o malounko klesnout!“ Zavrčím nespokojeně.

Poznamenala jsem něco o počasí. Bylo takové praštěné a vůbec se nechovalo tak, jak by v tuto roční dobu mělo. Castor dodal, že sníh mu nechybí, ale byla to klasika, kterou mnozí z mladých nezažijí. “Jen nesýčkujte, můj milý společníku!“ Okřikla jsem Castora naoko přísně. Nicméně pravdou bylo, že to bylo zvláštní. Postupně se oteplovalo. Sněhový poprašek kolem nás se pomalu postupně měnil v bláto. Měli bychom pomalu zamířit dolů, jinak to bude prakticky nemožné, pokud bude cesta hodně zablácená, napadlo mě, nicméně ještě jsem si chtěla vychutnat možnost rozhlédnout se po okolí. Ukázala jsem Castorovi Velké vlčí jezero. Bylo docela smutné, že další místa jsem neznala, nicméně nedalo se nic dělat. Takhle z ptačí perspektivy jsem Gallireu dlouho neviděla. Navíc teď jsem byla v místech, které jsem prostě neznala.
Navrhla jsem, že bychom se mohli vydat na jih. Jak se dalo předpokládat, Castor souhlasil a galantně prohlásil, že rád půjde kamkoliv, kam ho zavedu. Usmála jsem se na něj. Ještě se zajímal, jestli mám nějaký konkrétní cíl. Zavrtěla jsem hlavou. “Vlastně ani ne. Sice mě napadlo, že bych se ráda po dlouhé době podívala ke Křišťálovému jezeru, ale abych pravdu řekla, nevím jistě, kterým směrem se vydat. Tak prostě půjdeme nějakým směrem, v našem případě na jih, a uvidíme, kam dojdeme,“ vysvětlila jsem svému společníkovi, jak je to s určení směru naší následující cesty.
Ještě jednou jsem se rozhlédla po krajině Gallirei a pak jsem se pomalu vydala zase směrem dolů. Dávala jsem pozor, abych neuklouzla, protože místy opravdu nebyl žádný sníh, ale blátivá břečka. V jednu chvíli se mi smekla tlapka a měla jsem co dělat, abych nepřistála na nose, ale naštěstí jsem to vybrala. Otočila jsem se na Castora a povzbudivě a bezstarostně se usmála, jakože mám situaci pod kontrolou a nic mi není. Konečně jsme se zase ocitli v lese. Jak jsem předpokládala, za dobu naší nepřítomnosti se tu neobjevil žádný další vlk. Ani jsem nikde neviděla Scaritu, takže asi ještě vyřizovala nějakou svoji záležitost. Škoda, nebylo by špatné putovat ve třech. Ale třeba někoho potkáme cestou, kdo by se chtěl přidat. A když ne, nevadí. Počkala jsem na Castora, až mě dojde. “Tak vyrážíme,“ usmála jsem se a opatrně se rozklusala vstříc novému cíli cesty. Cíli? Asi hloupost, když nevím, kam nás cesta zavede, ušklíbla jsem se v duchu nad svou úvahou. No, prostě někam jdeme. Vůbec jsem v tuto chvíli necítila potřebu vrátit se do Erinyjského lesa. Na jednu stranu, byla jsem tam docela dlouho, takže jsem si chtěla užít trošku volna, než se tam zase ukážu. A snad si Coedy nedělá starosti… Ostatně, jsem dospělá a umím se o sebe postarat. “Tak, Castore, povězte mi něco o sobě. Nejste z kraje zdejšího, pravda?“ Vybídnu po chvilce ticha svého společníka.

//Východní hvozd

To jsou nádnerné obrázky, jeden hezčí, než druhý :) ale ten pro mě je fakt úža :3 moooc za něj děkuji :)

Byla jsem ráda, že jsme konečně došli do cíle naší cesty. Nebyla sice nikterak dlouhá, ale navzdory vší opatrnosti jsem se necítila zrovna moc dobře, když skoro nebylo vidět na krok. Nahoře to navíc ještě dost foukalo, ale déšť naštěstí už trošku zmírnil. Já jsem si zpočátku netroufala jít někam dál, protože bych snadno mohla přehlédnout okraj vyhlídky a spadnout. Castor se však s čenichem u země vydal prozkoumat terén. Čekala jsem tedy, jak to dopadne. No vidíš to, ty hloupá, taky máš tu černou věc mezi očima! Vynadala jsem si. Brzy však Castor našel vhodné místo, kde se usadil a tvářil se nesmírně šťastně, když se na mě otočil a vyzval mě, abych se posadila k němu. Oplatila jsem mu úsměv, došla k němu a posadila se. Ocas jsem obtočila kolem předních tlapek. Pomalu začínalo svítat. Sluneční paprsky se sice snažily prokousat temnými mraky a vykouknout na nás, ale moc se jim to zatím nedařilo. Rozhlížela jsem se do dáli. Vlastně tímto lesem protékala řeka, avšak neznala jsem její jméno. Znala jsem jen Midiam a Mahtaë. Znovu zafoukal nepříjemný studený vítr, který se mi opřel do kožíšku. “Počasí nám nějak blázní, touhle dobou přeci nemá vůbec pršet, ale má být spousta sněhu! Tedy aspoň tomu tak doposud bylo,“ pronesla jsem, natáhla přední tlapy před sebe a prohnula se v zádech. Oklepala jsem se. Zdálo se, že teploty přeci jen o něco zase klesly, takže možná by se ty dešťové přeháňky mohly změnit ve sněhové. Sice mi nevadilo blbnout v blátě a být špinavá, ve sněhu se toho přece jen dalo vyvádět mnohem víc.
Zvedla jsem se a otočila se na okamžik ke svému společníkovi zády. Nebylo to však známkou neslušnosti nebo náznak nějakého gesta. Tím směrem jsem tušila Borůvkový les. Nevěděla jsem přesně, kde se nachází. Nikdy jsem ho z výšky neviděla a navíc všechny listnaté stromy byly opadané, takže všechny vypadaly naprosto stejně a nedaly se identifikovat. I když na takovou dálku bych asi stejně nepoznala, jestli na stromech v dálce rostou žaludy, bukvice nebo jablka a třešně. Proto jsem přešla zpátky ke Castorovi. Prohlásil, že nám počasí sice nepřeje, ale je odtud vidět všechno. Přikývla jsem. „Tamta velká vodní plocha, to je Velké vlčí jezero,“ řekla jsem a čenichem naznačila směr. Jak bylo ještě šero, tak odtud to spíš vypadalo, že je černé. Náhle jsem si vzpomněla na Křišťálové jezero. Tam jsem také dlouho nebyla. Ale jak ho odtud najít? Tenkrát jsme ho našli jen náhodou. „Navrhuji vydat se na jih. Co ty na to?“ Navrhla jsem Castorovi, kam bychom se mohli vydat. Možná při té příležitosti bychom našli to jezero… Anebo bychom možná objevili nová místa, která jsem dosud neviděla. Jen jsem doufala, že odtud Castor právě nepřišel. Asi by se mu nechtělo jít zpátky. Rozhodla jsem se, že u té příležitosti ho trošku vyzpovídám. Nebo ještě lépe – nechám ho, aby mi něco o sobě vyprávěl.

Pokračovali jsme v cestě na vyhlídku. Byla jsem vážně celá napjatá, jak to tam asi bude vypadat a kam až bude vidět. Naposledy jsem v nějakých vyšších polohách, když nepočítám návštěvu Smrti, byla ve Sněžných horách jako malé vlče při povodni. A tehdy jsem si vyhlídku rozhodně neužívala, protože jsme se starostmi sledovali, jak se voda valí přes celou naši domovinu, a nevěděli, co s tím dělat.
Dávala jsem pozor, kam šlapu, v tuto chvíli byla poměrně neproniknutelná tma, navíc ani Měsíc nám na cestu nesvítil. V této vyšší poloze sice byl ještě nějaký ten sníh, ale začínalo pršet a sníh se snadno měnil v bláto. Ztěžka jsem oddechovala. Udivovalo mě, že ačkoliv je taková zima, tak místo sněžení prší. Nicméně za těch pár lét, co jsem na tomhle světě, bych mohla být na rozmary počasí zvyklá.
Zaslechla jsem v zamyšlení ještě Castorovu poznámku, že štěstí nebo neštěstí je naše volba. Vždy máme na výběr. Přikývla jsem, ačkoliv to gesto nemohl vidět, protože kráčel přede mnou. “Každý svého štěstí strůjcem,“ řekla jsem tedy, aby to nevypadalo, že jsem pro dnešní den mlčoch. Na to jsem se zamyslela, co přesně štěstí je a jestli šťastná jsem. Ano, v určitých chvílích ano. Když mám po boku Coedyho, který je snad tím nejlepším partnerem, kterého jsem si mohla přát. Ale jsem šťastná v novém domově? Asi budu muset udělat kompromis, nemůžu mít všechno. Tedy ani Borůvkový les, jeho původní obyvatele, otce a své sourozence po svém boku. Docela by mě zajímalo, jestli existuje někdo tak sentimentální, jako já,“ ušklíbla jsem se nakonec a zachvěla se zimou při silnějším poryvu větru. Doufám, že k ránu ten nečas ustane, abychom dobře viděli do okolí. Snad také nebude moc silný vítr. Cesta dolů také asi bude poměrně nebezpečná, uvažuji opět v duchu. Vzápětí si vynadám, že bych také měla něco říkat, nebo si Castor vážně bude připadat, že jsem nemluvka a jeho společnost jsem přijala jen proto, že neumím říct ne. Tak to vůbec nebylo. Ostatně, on nebyl zvyklý jako můj partner, že jsem čas od času zamyšlená, takže je třeba chvilku počkat, než si zase uvědomím, že nejsem sama a měla bych také občas mluvit nahlas.
Castor na mě chvíli počkal se starostí, jestli je všechno v pořádku, takže jsem ho ujistila, že ano. Strčil do mě čenichem a pobídl mne, abych si pospíšila. Možná se vyhlídka se bude moci svou úchvatností rovnat i mně. Zazubila jsem se a mrkla na něj. “Tak o tom pochybuji,“ pronesla jsem vesele, mávla ocasem a trošku zrychlila tempo, ale nepolevovala jsem v opatrnosti kam šlapu. Pořád mi nešlo na mysl, že si Castor myslí, že jsem hezká. Jsem přece naprosto obyčejná bílá vlčice, kterých je na Galliree spousta. Každopádně jsem nemohla popřít, že by mi jeho lichotky nedělaly dobře.
Tentokrát mě pustil před sebe, takže i proto jsem zrychlila, abych ho zbytečně nezdržovala. “Škoda, že je tak ošklivo a zataženo. Myslím, že by odtud byl nádherný výhled na východ slunce,“ prohodila jsem přes rameno ke Castorovi. Musela jsem zvýšit hlas, protože zrovna zavál silný vítr, tak aby mě slyšel. Nepříjemně mi zasvištěl kolem uší. Naštěstí už ale stačilo udělat jen několik kroků a byli jsme na místě. Nebylo ale v té tmě vůbec vidět, kde je okraj vyhlídky, takže jsem raději prozatím nikam nešla, abych se nezřítila dolů. Až se rozední, tak to bude něco jiného. S širokým úsměvem jsem se podívala na svého společníka. “Tak jsme tady,“ zavrtěla jsem radostně ocasem.

V hlavě mi ještě zněla Scaritina slova, že mou matku bohužel nezná, ale kdyby ji potkala, tak jí řekne, že ji hledám. To by sice bylo dobré, nicméně pokud by ji poslala za mnou třeba sem, tak už bych tu dávno nemusela být. Stejně jsem nabyla dojmu, že by mě asi nevyhledávala jen tak, aby mě viděla a usnadnila mi hledání. Jestlipak si na nás ještě někdy vzpomene, pomyslela jsem si zákeřně. Nemohla jsem přeci vědět, na co matka myslí. Jestli vůbec má čas vzpomínat na dobu, kdy byla Alfou, partnerkou a matkou. Třeba prostě její život jde dál. Ostatně, na co by na nás pořád myslela, její potomci jsou dospělí a žijí si své vlastní životy. Asi je běžné, že se potomci s rodiči už často nevídají, pokud se jejich cesty rozešly. Ať už z důvodu rozpadu smečky nebo dobrovolného odchodu mladých.
Zavrtěla jsem hlavou. Měla jsem se věnovat Castorovi, ne dumat nad tím, co by kdyby a jestli má vůbec matka čas vzpomínat na svoji minulost. Znovu jsem se tedy zadívala do očí svému společníkovi. Nemohla jsem než souhlasit s jeho připomínkou, že v dnešním světě je zdvořilost poměrně vzácná, ale pokud nechci, aby mi někdo přál něco zlé, nemám to dělat ani já. Pozitivní přístup občas zmůže hodně. Přikývla jsem. “Já se k ostatním vlkům také chovám slušně. Je pár vlastností, které na vlcích nesnáším a nemám ráda, když to někdo dělá, jako jsou pomluvy, podrazy a podobné ohavnosti. Naštěstí jsem doposud narazila na vesměs samé slušné vlky… Možná mám jen štěstí na společnost.“ Řekla jsem a zachmuřila se, protože jsem si vzpomněla na tu novou dvojici vlků, kteří se stali členy Erinyjské smečky. Docela dost mě překvapilo, jak se Weriosasa změnila. Když jsem byla malá, pamatovala jsem si ji úplně jinak. Nebyla vyloženě extra přátelská nebo tak, ale určitě nebyla takhle hubatá a falešná. Toho druhého vlka, Takkiho, jsem neznala už vůbec. Sice jsem se řídila zásadou, že nemám dát na první dojem, ale někdy to nebylo tak jednoduché. A on zrovna moc dobrý dojem neudělal. Ani Weri…
Castor byl asi také rád, že stojím o jeho přítomnost, když přátelsky zavrtěl ocasem a dodal, že společnost zpříjemní chmurné zimní dny. “Ano, s tím rozhodně souhlasím,“ přitakala jsem s úsměvem. “A ve dvou se nám bude cestovat lépe,“ dodala jsem k tomu. Jelikož jsem neznala zdejší okolí a nevěděla, kterým směrem se vydat, zařadila jsem se vedle Castorova boku a zeptala se ho, jestli mu Scarita řekla, kde ta vyhlídka je. Prý byla tak laskavá a pomohla mu ji najít. Následně se rozklusal vpřed. Ochotně jsem ho následovala. Nezvolil nikterak přehnané tempo. Bylo akorát k tomu, abychom se začali pořádně hýbat, protože už začínalo vážně být chladno. Naštěstí můj kožich byl stavěný tak akorát, že mi v zimě nebyla velká zima, pokud neklesaly teploty hodně dolů, nicméně polštářky na tlapkách ten chlad sněhu moc dobře pociťovaly. Nedávala jsem však nic najevo, byla jsem přesvědčená, že brzy přestanou zábst, jen stačí počkat, až si zvyknou na to, že se zase po roce pohybují po sněhu. Terén postupně stoupal. Dávala jsem pozor, abych nikde neuklouzla. Asi by nebylo dobré spadnout z velké výšky, v lepším případě bych měla polámané všechny kosti v těle. Pohlédla jsem na Castora, jak na mě galantně čeká a starostlivě mě pozoruje. Úsměvem jsem mu naznačila, že zatím je všechno v nejlepším pořádku. “Jsem zvědavá, co všechno bude z vrcholku vidět,“ řekla jsem a ohlédla se. Ještě jsme měli kousek cesty před sebou.

Jak se mi ta Castorova nabídka rozložila v hlavě, došla jsem k závěru, že to prostě nebude špatný nápad. Jevil se jako milý společník a třeba bychom si mohli rozumět. To ale jsem ještě musela počkat, až se trošku lépe poznáme. Z přemýšlení mě vyrušil jeho hlas, když se zmínil, že zdvořilost je drahocenná samozřejmost. "No, tím bych si nebyla tak jistá, převelice zdvořilého vlka, jako vy, jsem ještě snad nepotkala," usmála jsem se na něj. Pak řekl, že stačí jedno slovo, pokud chci být sama. Zavrtěla jsem hlavou. Byla jsem rozhodnutá, že chci, aby mi dělal společnost.
Znovu jsem vzhlédla k nebi. Zdálo se, že teď v noci bude sněžit mnohem více, nicméně mezi stromy to nebylo tak hrozné jako kdybychom byli na otevřené louce nebo pláni. Castor se oklepal, na jeho kožichu se udělala za krátkou chvíli sněhová pokrývka. Na mém kožichu to vlastně ani nebylo pořádně vidět a ačkoliv jsem necítila, že bych tam měla nějaký nános sněhu nebo mě to nepříjemně studilo, nechala jsem to být.
Následně mi Castor vysvětlil, že chtěl zjistit, kam se odtud vydat a že někde nahoře je pěkný výhled na krajinu. "Nu, já jsem v téhle oblasti snad ještě nebyla. Nebo tedy neznám zdejší les a jeho okolí, takže ani sama nevím, kam bychom se mohli vydat. Jestli tedy vám Scarita řekla, kde se ta vyhlídka nachází, můžeme se tam vydat. Ale pomalu, pokud je tedy blízko, nahoru by asi bylo nebezpečné se škrábat po tmě, když nevíme, jaký bude terén," řekla jsem. Castor ještě dodal, že mu bude ctí mě doprovázet a mírně couvl. Po chvilce mi došlo, že asi chce, abych šla první, nicméně já jsem neměla tušení, kam by se měly naše další kroky ubírat, protože když jsem sem mířila, žádné vyhlídky jsem si nevšimla. Stoupla jsem si vedle něj, abychom šli pěkně vedle sebe. "Víte tedy, kam máme jít, nebo prostě vyjdeme z lesa a podíváme se, kde je vyhlídka?" Zeptala jsem se a usmála se.

Když jsem Castorovi řekla, že tedy umí dámě polichotit, Scarita s úsměvem přitakala. Měla dojem, že takoví vlci už snad vyhynuli. Přikývla jsem. Pak jsem mlčela, abych ty dva nechala pokračovat v debatě, kterou přerušil můj příchod. Vlastně jsem si až teď všimla, že před Castorem levitují kuličky vody. Zazubila jsem se. Zřejmě mu Scarit ukazovala, co umí se svou magií. No, taky bych měla zase trénovat, dlouho jsem to zanedbávala, napadlo mě.
Zmínila jsem se, že chci zkusit najít moji matku. Scarita mě musela zklamat, že mi nemůže pomoct, není si ani jistá, jestli ji vůbec zná. "Jmenuje se Hotaru. Bývalá alfa Borůvkové smečky," hlesla jsem automaticky a přitom koukala do blba směrem k listí. Pak jsem zatřásla hlavou a vzhlédla k nebi. Zase se pomalu začínalo stmívat. Kromě toho se poměrně dost ochladilo, ale to jsem díky konverzaci ani nevnímala. K zemi se snášely drobné sněhové vločky. Dostala jsem chuť si pohrát, a tak jsem přivolala slabší větřík, který rozfoukl listí kolem mě a také vločky, které se chtěly snést na moji hlavu. Zazubila jsem se. Jsi jako malá, napomenula jsem se v duchu, ale stejně jsem si z toho nic nedělala. Vlastně jsem snad ani nezkoušela s magií vzduchu si pohrávat s listím nebo sněhovými vločkami. Víc jsem toho dosud nesvedla, ale zatím to na menší trénink stačilo. Ani jsem nesledovala, jestli můj rozpustilý kousek zahlédli i Scarita s Castorem.
Vytrhl mě Scaritin hlas, kdy se začala rychle omlouvat, že si musí něco důležitého neodkladně zařídit. Popřála mi, abych našla svou matku a abych pozdravovala Coedyho. Potěšilo mě, že si pamatuje jeho jméno. Přikývla jsem a nenápadně nasála vzduch. Ucítila jsem poměrně nový pach, nedaleko nás, ale jeho majitele nebylo vidět. A pach mi navíc nebyl povědomý, takže jsem to nechala plavat. Zřejmě to byl někdo, koho Scarita zná a chce s ním být o samotě. "Měj se, Scarit, ráda jsem tě viděla," broukla jsem. Ještě než nám úplně zmizela z dohledu, pověděla Castorovi o nějaké vyhlídce. Pak jsem jen sledovala kamarádku, jak chvatným krokem mizí z našeho zorného pole. No... stejně už jsem chtěla jít. Podívala jsem se na Castora. Chvilku jsem na něj překvapeně koukala, než jsem si v hlavě srovnala, že mi nabízí doprovod při toulkách. Usmála jsem se a zavrtěla ocasem. "Bude mi ctí mít po boku takového ušlechtilého a vznešeného společníka," mrkla jsem na něj. Sice jsem se chtěla courat sama, ale... proč ne. S Castorem mi jistě bude veseleji a aspoň se poznáme lépe. Třeba z něj bude dobrý přítel, přemítala jsem v duchu. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Vlastně jsem v téhle oblasti snad nikdy nebyla, takže jsem si nebyla jistá, kam bych se měla vydat. "O jaké vyhlídce to Scarita mluvila? Mohli bychom se tam podívat spolu?" Zeptala jsem se Castora.