Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//řeka Mahtaë

Do Smrkového lesa vtrhla černočerná tma, když jsme dorazili na jeho území. Byli jsme oba s Coedym ticho, oba spíš pohroužení do svých myšlenek. Já se snažila dát si dohromady, co Atrayovi povím, aby to mělo hlavu a patu, ale bylo mi jasné, že i když si to stokrát přehraju, jak otevřu tlamu, tak moje nervozita zapracuje a já budu koktat a mlet páté přes deváté. Nicméně mé odhodlání odejít bylo stále stejné jako před několika dny. Nemohla jsem a ani nechtěla jsem couvnout. Cítila jsem dotyk Coedyho čenichu v srsti. Kdykoliv jindy mi tohle gesto pomáhalo se trošku uklidnit, ale dneska tomu bylo jinak. Dneska mě uklidní až to, až to budeme mít vyřešeno. A snad kladně. Já se rozhodně nechtěla rozcházet ve zlém, Atraye jsem si nesmírně vážila a doufala jsem, že bude mít pro mě pochopení, ale… No, prostě jsem se rozhodla nedumat nad tím, jak to vezme a raději se o tom přesvědčit co nejdříve.
Stále jsem mlčela a soustředila se na cestu, abych se nepřerazila o nějaký strom, kromě tmy byla pořádná mlha. Automaticky mě mé kroky dovedly ke smečkovému úkrytu, kde jsem se zastavila a pohlédla na Coedyho. Pak jsem zvedla čenich do výšky a několikrát se zhluboka nadechla. Atrayův pach jsem ale necítila. Respektive, byl cítit velmi slabě, takže v blízkém okolí úkrytu se nenacházel. Slabě jsem zaklela, ale ještě jednou jsem se soustředila na tu slabou pachovou stopu. Zdálo se, že zamířil k vodopádům. Pohlédla jsem znovu na Coedyho. “Nejspíš šel k vodopádům, snad tam ještě bude, nerada bych ho hledala po celé Gallirei,“ řekla jsem spíše pro sebe, kývla hlavou a aniž bych se dál rozhlížela, vydala jsem se směrem ke svému oblíbenému místu.
Pomalu začínalo svítat, ovšem mlha se stále držela při zemi. Také bylo poměrně chladno. Vlastně jsem si ani v tom sledu posledních událostí snad ani pořádně nestihla uvědomit, že se blíží zima. Coedy zatím nedal nic najevo, ale určitě mu teď přes podzim a zimu budou chybět rozkvetlé a voňavé louky a stromy, ostatně jako asi většině, nebo všem vlkům, jejichž vrozenou magií byla země.

//Vodopády

//Už nebudu na Daichiho čekat...

Měla jsem ohromnou radost z toho, že jsem se setkala se svým bratrem. Ani jsem nečekala, že bychom se potkali tak brzy poté, co jsem se dozvěděla, že je zpátky na Gallirei. Možná zapracoval Osud, možná jen náhoda nebo štěstěna. Tak jako tak jsem ho teď vítala jako smyslů zbavená. Povalila jsem ho na zem a řádně ho seznámila se svým jazykem. Když jsem usoudila, že by to mohlo stačit, postavila jsem se stranou, aby se také mohl zvednout a my se mohli dál chovat jako dospělí vlci. Mezitím jsem se podívala na svého partnera, který sice přišel blíž, ale držel se stranou, abychom měli s Daichim dost soukromí. Kývla jsem na něj, aby šel k nám a představila jsem je. Coedyho úsměv vypadal trošku nepřirozeně, ale hodila jsem to za hlavu a dál zasypávala svého bratra otázkami.
Po chvilce se Coedy ozval, jestli by neměl jít za Atrayem vyřešit naši situaci, zatímco já bych si užívala ještě tohle setkání s bratrem. Podívala jsem se Coedymu do očí a vážně zavrtěla hlavou. “Ne, drahý. Odejít jsem chtěla já a tak já bych to měla především řešit. Nebo tedy se ujmout slova jako první. Jsem dospělá a tak je třeba se stavit situacím čelem,“ řekla jsem s mírným úsměvem a tvářila se, kdovíjak nejsem moudrá. “Poslyš, bratříčku,“ otočila jsem se zase na Daichiho, který stál přede mnou. “Musím teď vyřešit jednu důležitou a neodkladnou záležitost. Teď ale vím, že jsi zase tady, takže se určitě budeme moci opět shledat. Já se vracím do Borůvkové smečky, takže kdybys chtěl najít první ty mě, víš kde.“ Řekla jsem, zvedla se a znovu svého bratra olízla, nyní už ale v klidu, na rozloučenou. Dočasnou. “Brzy na viděnou,“ řekla jsem tiše a otočila se k němu zády a raději se dala do klusu, abych si to snad nerozmyslela a nezůstala raději ve společnosti svého sourozence, které jsem tak dlouho neviděla. Ne, Aranel, právě ses označila za moudrou a odpovědnou, takže žádné vykrucování! Okřikla jsem se v duchu, máchla ocasem a s poněkud kyselejším úsměvem jsem se podívala na svého partnera, který mě následoval. Začínal se mi samou nervozitou žaludek. I když jsem se ujišťovala, že Atray mě určitě pochopí, nemohla jsem se ubránit dojmu, že jsem svým způsobem… Zrádce? No, to snad ne… Až tak… “Snad je přítomen,“ hlesla jsem spíše pro sebe. To už se před námi objevily první stromy Smrkového lesa. Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala v cestě.

//Smrkový les

Stála jsem jako přikovaná a sledovala tmavě hnědého vlka s jantarovýma očima, který byl ve skupině jiných vlků. Zašeptala jsem jeho jméno. Slyšet mě nemohl, ale nejspíš zachytil můj pach, nebo můj upřený pohled. Zkrátka něco, co mu řeklo, aby se podíval mým směrem. Najednou jsem viděla, jak se dal do pohybu a během několika okamžiků byl u mě, otíral se svou tváří o moji a vydechl mé jméno. V tu chvíli jsem se už nemohla udržet a slzy už mi tekly proudem. Byla jsem naštvaná, že vidím bratra rozmazaného, takže jsem několikrát zamrkala, abych vytlačila slzy a mohla si ho pořádně prohlédnout, pacholka jednoho. Radoval se, že jsem ho našla. “Daichi, ty… jsi zpátky! Nemůžu tomu uvěřit!“ zavýskla jsem a vesele do Daichiho strčila, až se ocitl na zemi. Pak jsem si stoupla nad něj a začala mu olizovat obličej tak zuřivě, jako bych mu chtěla slízat veškerou srst. Přitom jsem se nepřestávala smát a vrtět ocasem, div mi neupadl. Také jsem cítila, že se stejně nemůžu ubránit tomu, aby mi nestékaly slzy radosti po bílé tváři.
Když jsem usoudila, že jsem bratříčka sedřela jazykem dostatečně, zvedla jsem hlavu a pozorovala ho. Byl o dost mohutnější a větší, než jsem si ho pamatovala. Ale když jsme se viděli naposledy, přeci jen jsme stále byli odrostlá vlčata, nyní jsme již byli dospělými vlky. Zabořila jsem čenich do jeho hrudi a nasávala pach, který voněl všemožnými dálkami. Zdálo se mi ale, že také cítím pach, jako by patřil do nějaké smečky. Nedokázala jsem však určit, do které, protože mi ta vůně nebyla vůbec povědomá. Opět po nějaké chvíli jsem se zvedla, aby se Daichi mohl zvednout a mezitím jsem kývla na Coedyho, aby přišel k nám. “Daichi, tohle je Coeden, můj partner,“ řekla jsem a láskyplně jsem se na svého milého podívala. “Coedy, tohle je můj nejmladší ztracený bráška Daichi,“ představila jsem je a na bratra vrhla něžný pohled. Posadila jsem se vedle Coedyho. Měla jsem pocit, že se mi brzy podlomí nohy. Pořád jsem tomu štěstí nemohla uvěřit. Byl tady. Seděl tady přede mnou, živý a zdravý statný vlk. Na okamžik jsem zalitovala, že nevím, kde hledat matku, abychom se mohli sejít i s ní. Nebo abych věděla, kam vůbec Osud zavál Taru. Ale na tyhle myšlenky jsem teď neměla čas. Musela jsem vyzpovídat svého bratříčka. Sice jsem chtěla jít co nejdříve za Atrayem, ale setkání po letech s Daichim pro mě bylo přednější, než řešení přestupu z jedné smečky do druhé. “Tak povídej, jak ses pořád měl? Jak dlouho už jsi zpátky na Galliree? Nepotkal jsi matku? Nebo Taru?“ Naklonila jsem hlavu na stranu a nakrčila čenich. “Zdá se mi, že jsi členem nějaké smečky, je to tak?“ vyslovila jsem ještě jednu otázku a lehce se opřela o Coedyho. Lehce jsem pohazovala ocasem a culila se od ucha k uchu.

Zdálo se, že nejen já přemýšlím nad tím, jak Atray vezme fakt, že jsme se rozhodli opustit jeho smečku, abychom se přidali do jiné. Tedy, nejprve Coedy přitakal, když jsem poznamenala, že je tu pěkně. Po chvíli se mě zeptal, jak si myslím, že tu zprávu Atray přijme. Podívala jsem se svému partnerovi do očí. “Abych pravdu řekla, tak nevím. Ale… za tu dobu, co ho známe, se mi zdá jako moudrý a chápavý vlk, takže doufám, že mě pochopí, když mu vysvětlím, že mě to prostě táhne zpátky do Borůvkového lesa. Chtěla bych, abychom se rozešli v dobrém, abychom se třeba někdy v budoucnu potkali a mohli si v klidu popovídat nebo tak,“ řekla jsem. A také bych nechtěla mít ještě větší výčitky, dodala jsem v duchu.
Pokračovali jsme v cestě. Před tím, než jsme mohli vstoupit na území Smrkového lesa, čekalo nás přebrodit se přes řeku. To nám naštěstí nečinilo problém, protože jsme taky nějak našli mělké místo a mohli v klidu přejít. Náhle jsem se zarazila. Zachytila jsem poměrně čerstvé pachy vlků. Zřejmě se objevili někde blíž nám, nebo my se přiblížili jim, protože předtím jsem vážně nikoho necítila. Nezdály se mi ty pachy nijak povědomé, avšak přeci jen jeden z nich mě zaujal. Jako omámená jsem šla směrem, kterým jsem ho cítila. Po několika krocích jsem se zarazila. Hleděla jsem na hnědého vlka, mnohem tmavšího, než byl Coedy, který byl ve společnosti vlků. Oči měl jantarové. Vypadal jinak a stejně pořád stejně. Ten výraz jsem znala. Vypadalo to, že je zabraný do pojídání ryby, takže mě a Coedyho zřejmě nezaznamenal. Málem se mi podlomily nohy, srdce mi začalo prudce bít. “Daichi,“ zašeptala jsem a oči se mi zaplnily slzami. Byla jsem tak překvapená, že ho vidím, pořád jsem se nezmohla na nějaký pohyb, jako bych měla místo nohou menhiry, které jsem nebyla sto unést. Byla to poměrně čerstvá zpráva od Storma, že se můj bratr vrátil a shání se po mě, a byli jsme s Coedym domluvení, že se ho pokusíme najít, rozhodně jsem ale nečekala, že se nám to poštěstí tak brzy…

//Borůvkový les

Pomalu jsme s Coedym opustili území Borůvkového lesa. Musela jsem se ale pořád tak trochu ujišťovat, že je to znovu můj domov a můžeme se sem zase v klidu vrátit. A jistě nebudeme pryč dlouho. Měla jsem na srdci ještě několik otázek, ale chtěla jsem si je nechat, až budeme se Stormem mít oba víc času. On by možná v tuhle chvíli měl nějaký ten čas, ale já jsem chtěla v prvé řadě projednat, respektive oznámit, odchod ze Smrkové smečky. Doufala jsem, že všechna místa, která jsem měla ráda jako malá, stále patřila k lesu. Nebo tedy spíš jestli i tam Storm obnovil značení. Také mě určitě zajímalo, co ho s Taillou vedlo k tomu, aby Borůvkovou smečku znovu založili a jestli o tom vědí někteří bývalí členové a moje matka. Když jsme se viděly naposledy, o ničem se nezmínila, takže těžko hádat, zda už v té době smečka existovala, ale matka o tom nevěděla, nebo neexistovala, nebo existovala, věděla o tom, ale nechtěla, nebo zapomněla, mi to říct.
Ocitli jsme se na místě, kde jsem už také nějakou dobu nebyla. Aspoň ne na téhle straně. Na břehu řeky Mahtaë. Nemohla jsem odolat, abych nezastavila a nerozhlédla se tu. Coedy šel věrně po mém boku a tiše rozjímal, takže jsem ho nerušila, jak jako on nechával prostor mě, když jsem potřebovala přemýšlet. Jen jsem doufala, že nezačíná litovat, že jsme se unáhlili. Přesněji řečeno, já jsem se unáhlila. Zahnala jsem ale hned tu myšlenku. Promluvili jsme si o tom a Coedy určitě počká s nějakými závěry až podle toho, jak se mu bude v lese líbit, nebo tak.
Zavětřila jsem a protřídila pachy vlků, které jsem zachytila, ale žádný povědomý v mém čenichu neutkvěl. Ach jo, to je škoda. Jak to možné, že ať jdu, kam chci, skoro nikdy nepotkám žádné vlky, a když už, tak žádné staré známé? Výjimkou byla Tara a o pár chvil později matka, která se také zakrátko zase vzdálila, protočila jsem oči a pohlédla na Coedyho, který se také zvědavě kolem sebe rozhlížel a větřil pachy. “Je tu pěkně, což?“ Šťouchla jsem do něj vesele. Coedy přitakal a následoval mě blíž k řece. Koukali jsme na naše odrazy na vodní hladině a mlčeli, oba ponoření do vlastních myšlenek.

Oba jsme Stormovi poděkovali za přijetí do smečky. Krátce jsem pohlédla na Coedyho. I na něm bylo vidět, že je rád, že to pro nás dopadlo dobře. Storm se zmínil o tom, že doufá, že svého rozhodnutí nebudeme litovat a udělá pro to vše. Usmála jsem se a zavrtěla ocasem. Mohl si být jistý že já svého rozhodnutí litovat nebudu. Sice jsou tu i jiní členové, než na jaké jsem byla zvyklá, ale byla jsem ráda, že aspoň Alfou je někdo, koho (snad) dobře znám a vím, že se o nás bude starat dobře. Jak o členy smečky, tak o jeho území. To bylo snad to jediné, na co jsem si musela zvyknout – poměrně jiní vlci, i když přeci vím, že vlci přicházejí a odcházejí. Jen by mě docela zajímalo, co se stalo s těmi, co odešli dobrovolně ještě před tím, než se smečka rozpadla. Rozhodla jsem se, že o tom pak dám někdy se Stormem řeč, jestli ví o osudech našich bývalých… kolegů ze smečky.
Dále jsme řekli Stormovi, že půjdeme do Smrkového lesa hned a promluvíme si s Atrayem nebo Freyou. Čím dřív, tím líp. Nechtěla jsem nic odkládat. Navíc by to určitě nebylo fér, kdybychom nějakou dobu žili v Borůvkovém lese a nedali o sobě vědět a on nevěděl, jestli jsme se rozhodli odejít nebo se nám něco stalo. Storm řekl, že se tam můžeme zdržet, jak dlouho potřebujeme, sem už máme bránu otevřenou. Přikývla jsem, ale věděla jsem, že se nebudu zdržovat, pokud možno.
Nabídla jsem se, že bych Stormovi ráda pomáhala, jak jen bude třeba. Namítl, že nechce, aby toho na nás bylo na začátku hned, ale já jsem byla ochotná skočit do víru života v Borůvkovém lese naplno. A bylo by mi jedno, jestli je třeba obnovovat značení území a hlídat cizince, účastnit se smečkového lovu nebo podobně. Také Coedy Storma ujistil, že mu budeme k dispozici.
Ještě než jsme se vydali na cestu do Smrkového lesa, zajímala jsem se, jak to vypadá se Stormovými syny, respektive Whiskeyem. O Coffinovi jsem věděla, že tu stále, respektive opět, je. O Whisovi bohužel neměl Storm žádné zprávy, neobjevil se tu už dvě léta. Lehce jsem svěsila uši a ocas. Byla to škoda, nicméně mohl mít víru, že se usadil jinde a je šťastný. Jako rodič to asi vnímal jinak, než jsem já vnímala, že mí sourozenci jsou také rozuteklí vlk ví kde, nicméně nebylo to snadné ani pro jednoho z nás. Co se týkalo potomků Tailly, je tu Naomi. Musela jsem zapátrat v paměti, abych si vybavila, jak Taillina dcera vypadala. Dlouho jsem je neviděla. Vlastně jsem s nimi také neměla nijak blízký vztah, jen jsem je, když byli malí, chvíli hlídala. Se Santiagem prý Storm neměl nikdy dobrý vtah a Andanteho také dlouho neviděl. Chápavě jsem přikývla. Překvapila mě ale zpráva, že tu žije Lexiett, dcera Alicien a Elheeho. Několikrát jsem zamrkala. “No, už si ji skoro neopatuji, naposledy jsme se viděly ještě jako hodně mladé, tenkrát odešla Alicien a snad i oba její potomci odešli s ní. Nebo kráce po ní,“ poznamenala jsem. Alicien jsem si pamatovala poměrně dobře, i když to bylo dávno, co ze smečky tenkrát odešla. Když jsem byla malé vlče, tak mě neměla moc ráda, protože jsem byla drzá a neposlušná a rádoby rozumbrada. Elheeho jsem si nevybavovala vůbec. Nejspíš jsem se s ním setkala jen krátce anebo jako hodně malá. Rozhodně mě ale potěšilo, že se Lexi vrátila. Hned jsem si umínila, že jak to půjde, tak si s ní popovídám. Zvedla jsem se a odkašlala si. Přišla jsem ke Stormovi blíž a lehce se o něj otřela. “Já jsem také tvoje rodina, nezapomínej, strýčku,“ řekla jsem a zazubila se. Nesměl přeci zapomínat na to, že tenkrát byl partner sestry mojí matky.
“Tak jdeme, ať to máme vyřešeno,“ vybídla jsem Coedyho. “Budeme brzy zpátky,“ otočila jsem se ještě na Storma a vydali jsme se na cestu.

//řeka Mahtaë

Byla jsem celá nesvá, když jsem měla Stormovi přednést svou žádost, že zda by se pro nás dva našlo v Borůvkové smečce místo pro nás dva, ale nakonec jsem to zvládla a ohromně se mi ulevilo. Tedy, aspoň na chvíli, musela jsem ještě vyčkat na jeho odpověď. Zatímco jsem se snažila zase uklidnit, ujal se slova Coedy. Vlastně mě ani nenapadlo se zmínit o tom, že budeme kvalitními a užitečnými členy smečky, kteří se nebojí udělat to, co je potřeba. Ostatně, Storm mě znal a věděl, že jsem… snad… schopná lovkyně, stejně jak jako dokážu hlídat území a podobně. Rozhodně jsem ale přikývla, abych jeho slova podpořila. I když možná budu muset znovu prokázat, že jsem schopná, aspoň co se toho lovu týkalo, protože už to bylo vážně dávno, co jsem se zúčastnila smečkového lovu vysoké.
Storm přemýšlel, a pak konečně promluvil. Když se zhluboka nadechl, už jsem se chystala svěsit ocas, sbalit si saky paky a jít si zase po svých, ale k mé (a snad i Coedyho), radosti, byla Stormova odpověď kladná. Řekl, že se dvě místa určitě najdou a nemá s tím problém, naopak bude moc rád. Roztáhla jsem tlamu do širokého úsměvu a zavrtěla jsem ocasem. Radostně jsem se podívala ze Storma na Coedyho. “To je skvělé,“ vydechla jsem potěšeně. Storm ještě dodal, že budeme muset informovat Atraye, ale to je nám určitě jasné. Souhlasně jsem přikývla. “Neboj se, půjdeme to vyřešit hned teď. Abych pravdu řekla, jsem z toho nesvá, chvílemi si připadám jako zrádce, protože Atray se o smečku stará dobře a relativně nic nám nechybělo, ale… Znáš mě. Jsem absolutně připoutaná k Borůvkovému lesu. Jen tady se budu cítit opravdu doma,“ řekla jsem a rozhlédla se kolem sebe. No, Borůvkový lese, máš mě zpátky, pomyslela jsem si a nepřestávala vrtět ocasem. “Snad budeme mít štěstí a Atray se bude na území smečky vyskytovat, abychom to vyřešili co nejdříve. Já… pokud by to bylo možné, chci ti také maximálně pomáhat, s čím budu moci, samozřejmě tak, jak mi pozice kappy dovolí,“ rozpovídala jsem se, ale pak jsem se zarazila, zase moc mi to mluvilo. Navíc bude lepší, když spíš promluví mé činy. Nicméně jsem si byla jistá, že to Storm určitě ví, že se na mne bude moci ve všem spolehnout a kdykoliv a s čímkoliv se na mě obrátit. Každopádně jsem to přeci jen ještě zmínila nahlas, abych ho ujistila. “Ještě tedy než půjdeme, zeptala bych se, jestli je tu někdo další z bývalého složení smečky? Kromě tvého Coffina. Co Whiskey? A Taillina drobotina? No, i když, dneska už jsou také dospělí, co,“ zasmála jsem se lehce nervózně a pohlédla na Coedyho, jak se na to tváří.

//Ovocná tůň

Snažila jsem se tvářit, že vlastně o nic nejde, ale ve skutečnosti jsem byla strašně nervózní. Ačkoliv jsem věděla, že nic horšího, než že místo ve zdejší smečce pro další dva členy není, se nedoslechnu, jenže… To by právě bylo asi to nejhorší. Doufala jsem, že Storm se nikam nevydal, chtěla jsem to mít co nejdřív vyřešené. Stejně tak jsem musela doufat, že se Atray bude nacházet na území Smrkového lesa a budu si s ním moci promluvit. Nebo aspoň některý z jeho potomků, kteří zastávají pozici bet, i když bych, popravdě řečeno, raději mluvila přímo s jejich otcem, bylo by to rozhodně lepší.
Coedy šel vedle mě a jeho přítomnost mi dodávala pocit odvahy a byla jsem o trošku klidnější, ale pořád to nebyla žádná hitparáda. Během cesty jsem zpomalila a nasála pachy, abych zjistila, že Storm tady pořád je. Částečně se mi ulevilo, mohli jsme tedy jednat. Ucítila jsem v jeho blízkosti nějaký neznámý pach, takže evidentně nebyl sám. Vlka, kterému patřil ten pach, jsem neznala, nicméně ovocná vůně prozradila, že je členem smečky. Brzy jsme je oba uviděli. O něco jsem zpomalila, nechtěla jsem je vyrušovat, protože vypadali zabraní do rozhovoru. Nakonec jsem zastavila úplně a pohlédla na Coedyho. “Nechci je rušit,“ řekla jsem a kývla hlavou směrem k těm dvěma. Sotva jsem to ale dořekla, ten neznámý vlk se sebral a vydal se pryč. Zhluboka jsem se nadechla. Připadala jsem si, že mě nohy přestávají poslouchat a žaludek se mi stáhnul do malé kuličky. Na klidu mi nepřidával ani fakt, že bylo nesnesitelné horko. Vlastně jsem ani neměla v posledních dnech čas sledovat, jaké je počasí, ale teď jsem to vnímala naprosto zjevně.
Došla jsem ke Stormovi a lehkým kývnutím ho pozdravila. “Můžu s tebou mluvit?“ Zeptala jsem se a posadila se naproti němu. Ačkoliv jsme byli staří známí, on měl přeci jen vyšší postavení a já si ho nesmírně vážila, takže jsem seděla dost daleko na to, abych mu dopřála osobní prostor a úctu k jeho postavení, ale dost blízko na to, abych měla možnost zaznamenat každý jeho výraz v očích, ve tváři a především postoj těla. Chvíli jsem se rozmýšlela, jak začít. Krátce jsem pohlédla na svého partnera a usoudila, že nemá cenu chodit kolem horké kaše, prostě to na něj vybalím a bude. Možná bude překvapený, ale… Hop nebo trop, pomyslela jsem si a znovu se zhluboka nadechla. Musel na mě poznat nervozitu, ačkoliv jsem se ji snažila skrývat. Zřejmě jsem byla dost špatná herečka, i když… před cizími vlky bych to možná zvládla sehrát, nebo by si toho nevšimli, ale Coedy měl znal a Storm také, ten mě znal dokonce od narození, ačkoliv jsme se kvůli rozpadu smečky tak často nevídali… Aranel, ty huso jedna, přestaň přemítat a radši k věci! Storm na to čeká, nemůžeš plýtvat jeho drahocenným časem! Okřikla jsem se v duchu a zakřenila se. “Já… Chci se zeptat, jestli by se ve smečce nenašla dvě volná místa… Hmm.. Pro mě a Coedyho… Chtěla… Chtěla bych se sem vrátit,“ řekla jsem pevným hlasem, až mě to překvapilo. Přitom jsem se dívala do Stormových očí. Tak, a je to venku, částečně jsem si oddychla, protože jsem vyslovila svou žádost. Lehce jsem se opřela o Coedyho, ale jen tak, abych cítila jeho přítomnost především fyzicky, nechtěla jsem vypadat jako slaboch, který by se mohl každou chvíli sesypat. To rozhodně ne. Netrpělivě jsem čekala na jeho reakci.

//Takže už se můžem zapojit? :D

//Dobrá, počkáme :)

Když jsme polemizovali nad tím, jaké vlastnosti nám matka příroda nadělila a nenadělila, zmínila jsem se, že nejsem kdo ví jaká medvědice. Tím jsem měla na mysli, že jsem nebyla tak velká a mohutná vlčice jako můj otec, ale Coedy si asi zřejmě v první chvíli zkusil představit, jaké by to bylo, kdybych opravdu byla medvěd. Není si prý jistý, jestli by se mu zamlouvalo mít za partnerku medvědici. Zakřenila jsem se na něj. Raději jsme pak nechali debaty na téma, které pro nás dva bylo spíš utopií.
Nakonec jsme se tedy dohodli na tom, že přesídlíme sem, ačkoliv Coedy dvakrát nejuchal. Ale byl ochotný to pro mě udělat. Nemohla jsem dostatečně vyjádřit, jak moc si toho cením, protože to prostě nešlo říct slovy. Položila jsem si hlavu na jeho hřbet a vyslovila svůj… no, ani ne slib, ale… prostě jsem byla přesvědčená, že udělám vše pro to, aby si to tu Coedy brzy oblíbil, nicméně pořád tu byla možnost, že by se mu tady nemuselo navzdory všemu líbit. Tiše jsem mu sdělila své obavy. Na to mi odpověděl, že neví, ale dokud se to nestane, tak nemá smysl to řešit. Souhlasně jsem přikývla a dál měla v klidu hlavu položenou na jeho hřbetě, zatímco Coedy si schoval čenich do mé srsti a občas hlasitě vdechoval mou vůni.
Nevím, jak dlouho jsme takhle leželi, ale rozhodla jsem se, že musíme promluvit se Stormem a Atrayem co nejdříve. Vlastně bych se také pak mohla zeptat Atraye, jestli náhodou mě nesháněl Daichi. Nebo při troše štěstí bychom ho potkali někde cestou, ale… Kdo ví. Pomalu jsem se zvedla a protáhla se. “Promluvíme tedy se Stormem,“ řekla jsem pevným hlasem odhodlaně. Snažila jsem se nedat najevo nervozitu, která se mě pomalu ujímala. Mohlo se přeci jen stát, že by se tu pro nás dva nenašlo místo. Ačkoliv jsem se těmto myšlenkám snažila zabránit, přeci jen se tak úplně nechtěly vzdát a na mysl mi občas vytanuly. Krátce jsem povzdychla a zakroutila očima. Hlavně neházet flintu do žita!“ Pomyslela jsem si a poodešla k tůni, abych se napila. Nějak mi vyschlo v krku. Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla směrem ke středu lesa. “Snad nikam neodešel,“ zadoufala jsem a pomalu se vydala tam, odkud jsme přišli. Samozřejmě jsem předtím počkala na svého milého, až se ke mně připojí.

//Borůvkový les

Když jsme si s Coedym vyjádřili, že by se každý z nás obětoval pro toho druhého, co se týkalo pobytu v lese, ve kterém jsme chtěli být, musela jsem se smíchem nadhodit, že by nám bylo nejlépe ve vlastní smečce, kterou bychom ale jen tak nezvládli. Tedy, Coedy mudroval, že co do výšky mu toho matka příroda moc nenadělila, stejně tak co se týkalo síly. Nespokojeně jsem mlaskla. “Taky nejsem kdo ví jaká mohutná a velká medvědice. To sice se asi nezmění, ale sílu by se dalo získat pomocí tréninku…“ Na okamžik jsem se odmlčela. “A nejspíš i za pomoci Smrti, která by nám pomohla naše dovednosti vylepšit. Snad… Nicméně to jsou jen úvahy, já ani smečku vést nechci. Na to mám hlavně i málo zkušeností a kdo ví, jestli by nějaký osmiletý veterán a vážený vlk ctil takovou mladou žábu,“ řekla jsem a musela se zasmát, nějak jsem se do těch úvah o alfování vlastní smečky zabrala. I když bylo možné, že oba jako potomci alfa párů našich rodných smeček jsme měli nějaké vlohy a také jsme od rodičů leccos odkoukali, ať už toho dobrého nebo špatného chování a zkušeností. Zavrtěla jsem hlavou. Alfou nechci být a nebudu, tečka.
Chvíli jsme byli oba tiše. Pak Coedy vyslovil mé jméno. Respektive jeho zkrácenou verzi. Ne, že by mi to vadilo, měla jsem ráda, když mě oslovuje, a bylo mi jedno, jak. Ale už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem z jeho úst naposledy slyšela své celé jméno. Možná to bylo tenkrát, když jsme se dlouhou dobu neviděli a on měl o mě strach. No, nebyla jsem si tím jistá. Každopádně jsem upřela modrý pohled na svého partnera, který se ujal slova a zopakoval to, co mi řekl už předtím, a sice že Smrkový les má rád a nechce se mu odejít, ale mě má raději a nesnesl by, kdybych byla nešťastná. Zadíval se na své tlapy a dodal, že pokud jsem si svým rozhodnutím jistá, budiž. Znovu se na mě podíval s obavami v očích, které si možná ani neuvědomoval. Ještě k tomu dodal, že mu asi potrvá, než si na všechno tady zvykne a rozhlédl se kolem sebe. Mírně jsem přikývla. To jsem samozřejmě chápala. Přeci jen, v ovocném lese je všechno jinak, než v jehličnatém. Už jen vůně jsou tu jiné. Pachy vlků jsou jiné. Les a jeho okolí, stejně jako jeho obyvatelé. “Udělám vše pro to, aby sis tu brzy zvykl,“ řekla jsem tiše a položila mu hlavu na hřbet. Na pár chvil jsem se zase odmlčela. “Ale co když to nebude stačit a budeš nešťastný ty?“ Dodala jsem skoro šeptem. Ach jo, to je ale prekérka. Že mě vůbec napadlo jít se sem podívat. Kdybych nevěděla, že se sem vrátila smečka, tak bych nepřevracela náš život svým způsobem naruby. Dokonce si ani nejsem jistá, jestli bych se sem chtěla vrátit, kdyby tu byli úplně cizí vlci, přemýšlela jsem v tichosti.

Pořád mi zněla v uších Coedyho slova, že nejsme kappy, ale delty. Prý se to dozvěděl od Atraye před asi dvěma nebo třemi měsíci, ještě předtím, než se mě vydal hledat, jak jsem se tenkrát vydala na malou potulku a potkala tehdy Castora. Hm… Docela smutné, že jeden byl povýšen a ani o tom neví… Každopádně ani fakt, že bych tady v Borůvkovém lese měla začít od pozice kappy, mi nevadil. I kdybych měla být omega…
Co mě trápilo, byl fakt, když Coedy přiznal, že se mu ze Smrkového lesa moc nechce, protože se mu tam líbí. Ta vůně jehličí a smůly… Pravda, nemohla jsem argumentovat, že tady by si té vůně užil, protože Borůvkový les je ovocný, ne jehličnatý nebo v lepším případě smíšený. Leda by se musel vypravit do nějakého okolního lesa, pokud by mu šlo vyloženě o to užít si danou vůni. Vážně jsem nevěděla, co dělat, ale… Přeci svého partnera miluji, no ne? Měla bych s ním být šťastná, ať jsme kdekoliv, pomyslela jsem si a zase párkrát švihla ocasem. Po chvíli se Coedy znovu ujal slova. Podívala jsem se na něj a dychtivě očekávala, co mi řekne dál. Byla jsem přesvědčená, že najdeme společné řešení. Byla bych opravdu ochotná vzdát se svého milovaného lesa kvůli Coedymu, který si Smrkový les oblíbil? Asi ano, vždyť doteď jsem to také zvládla. Jen jsem nevěděla, že se Borůvkový smečka obnovila. Pohodila jsem hlavou. Coedy mi řekl, že se mu ze Smrkového lesa odejít nechce, protože se mu tam líbí a má to tam rád. Následně dodal, že mě má raději a rvalo by mu srdce, kdyby mě viděl, jak se trápím a bloumám po lese jako tělo bez duše. Vděčně jsem se usmála a zavrtěla ocasem. Byla jsem dojatá. “Tedy… Abych pravdu řekla, kvůli tobě bych to ve Smrkovém lese vydržela i nadále,“ ujala jsem se zase slova, můj hlas byl zastřený dojetím. “My jsme ale truhlíci,“ uchichtla jsem se po chvíli. “I když… Tak by to asi mělo být, že když jeden druhého milujeme, dokážeme se něčeho vzdát. Já… Kdybys opravdu ze Smrkového lesa nechtěl, zůstala bych tam s tebou.“ Na chvíli jsem se odmlčela. “Vůbec nejlépe by nám asi bylo v nějaké vlastní smečce na území, ke kterému nemáme ani jeden žádné citové vazby,“ řekla jsem a nenuceně se zasmála. “Ale jelikož na založení vlastní smečky asi nemáme… Usadíme se zde.“ Dokončila jsem sice oznamovací větou, ale přeci jen jsem na konci vytvořila i něco jako otázku.
Musela jsem uznat, že Coedy asi kvůli mně dělá opravdu něco důležitého. A nedokázala jsem si představit, jaké by to bylo, kdybychom někdy na našich toulkách našli jeho domov a on by se tam chtěl vrátit. On by chtěl být ve svém rodném domově, já ve svém… Pohodila jsem hlavou. Na tohle jsem teď nesměla myslet. Sice nebylo vyloučené, že bychom Coedyho rodiště našli, ačkoliv jsme nevěděli, kde se nachází, každopádně to by mohla být hudba hodně daleké budoucnosti, pokud vůbec. A pokud by se také chtěl vrátit. V tuto chvíli jsem se ale rozhodla, že udělám vše pro to, aby si Borůvkový les Coedyho získal. I jeho obyvatelé. Ovšem s těmi obyvateli, to bude úkol i pro mne. Storma jsem znala dobře, Vločku jsem musela asi znovu poznat, přeci jen jsem ji naposledy viděla jako malá a tehdy jsem neměla rozum. No a Coffina znám od malinka, i když jako dospělého jsem si ho taky ještě moc neužila. “Navíc… Borůvkový les má něco, co Smrkový ne. Tedy… aspoň ne v takové míře,“ usmála jsem se tajemně. Znovu jsem chtěla zahrát na Coedyho strunu. I když pokud byl už pevně rozhodnut, nemuselo to mít žádný vliv. To by nemuselo mít ani vliv, kdyby tu zůstat nechtěl. “Přemíru kvetoucích květin a stromů,“ dodala jsem po chvíli ticha, kterou jsem se snažila navodit rádoby důležitou atmosféru. Nebo spíš náladu. Je sice pravda, že nikdy jsem nebyla na tak důkladném průzkumu Smrkového lesa, abych zjistila, jak to vypadá s květinami na loukách, nicméně se mi zdálo, že tam je více bylin. I když jsem musela uznat, že i byliny krásně voní. Aspoň některé. A kdyby měl Coedy touhu fetnout si květinové vůně, mohl vyběhnout na Západní louky. Ovšem tady bude mít všechno, co kvete, přímo u tlapky…
Přestala jsem fantazírovat a raději se zase plně věnovala svému partnerovi. Chtěla jsem tedy definitivní rozhodnutí, že souhlasí s tím, abychom se usadili tady. V tom případě bych se znovu sešla se Stormem a zeptala se ho, jestli by tu pro nás dva bylo místo. A pak bychom museli zajít za Atrayem a rozloučit se. Na okamžik jsem se zachmuřila. To asi nebude moc příznivá zpráva, že ho opouštějí vlci, navíc s přeci jen vyšším postavením, nicméně ani jako delta jsem si nepřipadala pro Smrkovou smečku nějakým způsobem důležitá… Každopádně jsem byla přesvědčená, že Atray to pochopí.

Střídavě jsem sledovala klidnou vodní hladinu Ovocné tůně s Coedyho očima. To abych mu dala najevo, že ho dobře poslouchám, i když zrovna těkám pohledem jinde. Opět se ujal slova, když jsem domluvila já. Když řekl, že nejsme kappy, ale byli jsme povýšeni na delty, překvapilo mě to. Zamračila jsem se. “Ne, to mi tedy neřekl. Jak je to dlouho? Já s ním taky poměrně dlouho nemluvila. Naposledy snad tehdy, když jsem tě hledala,“ řekla jsem a odfrkla si. Tak já jsem delta a ani o tom nevím, ušklíbla jsem se. Švihla jsem nespokojeně ocasem. Vzpomněla jsem si, když mi tenkrát oznámila matka, že jsem byla povýšena na deltu. Měla jsem tehdy obrovskou radost a zároveň strach, zda si to zasloužím a matku nezklamu…
Vrátila jsem se zpátky do přítomnosti. Coedy se mě ptal, jestli jsem si jistá, že to bude v tomhle lese lepší, že na tom nebudeme stejně jako ve Smrkovém lese. Tedy aspoň co se přátelství týče, já na to možná budu o něco lépe, protože budu znát více vlků. “No… Já nevím, kdo všechno je nyní členem smečky, ale oba známe Storma, Coffina a teď ty znáš i Vločku. Je pravda, že ty první dva jmenované znám od svého dětství, respektive Coffina od jeho narození a Vločku jsem léta neviděla a ani tehdy jsme nebyly velké kamarádky, takže i k ní asi budu hledat znova cestu. Ale… ano, je to asi neuvážené a poněkud nečekané, každopádně já jsem přesvědčena o tom, že tady budu šťastnější. Je to můj domov, nikdy jsem Borůvkový les tak nepřestala nazývat,“ přiznala jsem se a znovu se krátce zahleděla na menhiry, které lemovaly břeh tůně.
Chvíli bylo ticho, než se Coedy váhavě zeptal, jestli mě napadlo, že by ze Smrkového lesa odejít nechtěl. Stáhl se mi žaludek a nasucho jsem polkla. Nejdřív jsem nebyla schopná slova, proto jsem jen přikývla. Mlaskla jsem a položila si hlavu na tlapky. “Ano, nejsem přeci sobec, napadlo mě, že tobě se tam líbí a nechtělo by se ti odejít,“ hlesla jsem nakonec a krátce zavřela oči. Přeci bych nemohla Coedyho nutit opustit místo, kde se mu líbí. A stejně bych ho nemohla opustit já. Nemohla bych žít v jiné smečce než on, to bych nebyla šťastná už vůbec, ať už bych byla v Borůvkovém lese nebo ne. Uvažovala jsem tiše. Následně jsem otevřela oči a ulevilo se mi, že jsem se nerozbrečela. Přesto jsem se neubránila jistému napětí. Ani jsem se nesnažila přetvařovat se, stejně by to na mě Coedy poznal, má mě přečtenou jako otevřenou knihu. Napjatá jako struna jsem tedy čekala, až vysloví svůj verdikt, že to není jen možné, že se mu ze Smrkového lesa nechce, ale že je to fakt.

Trošku v obavách, ale přeci jen jsem sdělila Coedymu své pocity. Tedy, spíš jsem se vymáčkla ohledně toho, že bych se sem chtěla vrátit. Neskutečně se mi ulevilo, když jsem to řekla nahlas. Sice jsem nemusela mít starosti, s Coedym jsem mohla mluvit naprosto otevřeně, ale… I tak jsem měla trošku strach. Doteky jeho čenichu v mé srsti mi dodávaly odvahy. Domluvila jsem a tázavě se na svého partnera podívala. Dlouho nic neříkal. Chápala jsem, že si to musí promyslet. Z jeho pohledu je jasné, že je překvapený, ale ne zase tak moc.
Tiše jsem čekala, až promluví. Snažila jsem se nedat najevo svou nervozitu. Když se pak po nekonečně dlouhé době ozval jeho hlas, znovu jsem stočila svůj zrak k němu a pozorně poslouchala každé jeho slovo. Nejdřív se zmínil o tom, že neví, co na to říct. Pak pokračoval o tom, že ví, co pro mě tenhle les znamená, ovšem nezapomněl se zmínit, že za ten rok ve Smrkovém lese jsme získali nějakou pozici a zázemí. Vše ukončil dotazem, jestli jsem ochotná to všechno nechat za sebou a začít tady v podstatě od nuly. Na okamžik jsem zase mlčela já. “No… Mám být Kappa ve Smrkovém nebo Borůvkovém lese, to je mi celkem jedno. Je pravda, že ten rok se nedá jen tak zapomenou, ale… Pro mě asi nebude tak těžké odejít, sice se mi to tam líbilo, zázemí bylo fajn, stejně jako Alfa a jeho potomci na pozici Bet… A věřím, že i tentokrát by pro nás měli pochopení… Zase jsem se odmlčela a sledovala mé tlapky, které se lehce dotýkaly těch Coedyho. “Ale vlastně nic extra mě k tomu lesu nepoutá. Ani žádné bližší přátele jsem si tam nenašla, i když to je asi spíš můj problém, že jsem nějak neměla potřebu se seznamovat blíže nebo tak,“ pokračovala jsem ve své řeči, i když ke konci jsem pak už spíš mluvila sama k sobě. Určitě, Smrkový les mám svým způsobem ráda. Byl to můj momentální domov, ale… Pořád jsem k němu neměla ten správný vztah, který bych potřebovala mít. Takže vlastně jedinou brzdou, kterou bych při odchodu měla, by bylo, pokud by Coedy ze Smrkového lesa nechtěl odejít. To bych asi nevěděla, co mám dělat. Pohodila jsem hlavou a snažila se na to nemyslet. Doposud jsme se s Coedym na všem shodli a nikdy jsme se nehádali, což asi bylo pro někoho zvláštní nebo výjimečné, ale… Tohle klidně mohl být kámen úrazu, i když jsem z celého srdce doufala, že tomu tak nebude a i tentokrát najdeme společné řešení.