Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Dobrá, počkáme :)

Když jsme polemizovali nad tím, jaké vlastnosti nám matka příroda nadělila a nenadělila, zmínila jsem se, že nejsem kdo ví jaká medvědice. Tím jsem měla na mysli, že jsem nebyla tak velká a mohutná vlčice jako můj otec, ale Coedy si asi zřejmě v první chvíli zkusil představit, jaké by to bylo, kdybych opravdu byla medvěd. Není si prý jistý, jestli by se mu zamlouvalo mít za partnerku medvědici. Zakřenila jsem se na něj. Raději jsme pak nechali debaty na téma, které pro nás dva bylo spíš utopií.
Nakonec jsme se tedy dohodli na tom, že přesídlíme sem, ačkoliv Coedy dvakrát nejuchal. Ale byl ochotný to pro mě udělat. Nemohla jsem dostatečně vyjádřit, jak moc si toho cením, protože to prostě nešlo říct slovy. Položila jsem si hlavu na jeho hřbet a vyslovila svůj… no, ani ne slib, ale… prostě jsem byla přesvědčená, že udělám vše pro to, aby si to tu Coedy brzy oblíbil, nicméně pořád tu byla možnost, že by se mu tady nemuselo navzdory všemu líbit. Tiše jsem mu sdělila své obavy. Na to mi odpověděl, že neví, ale dokud se to nestane, tak nemá smysl to řešit. Souhlasně jsem přikývla a dál měla v klidu hlavu položenou na jeho hřbetě, zatímco Coedy si schoval čenich do mé srsti a občas hlasitě vdechoval mou vůni.
Nevím, jak dlouho jsme takhle leželi, ale rozhodla jsem se, že musíme promluvit se Stormem a Atrayem co nejdříve. Vlastně bych se také pak mohla zeptat Atraye, jestli náhodou mě nesháněl Daichi. Nebo při troše štěstí bychom ho potkali někde cestou, ale… Kdo ví. Pomalu jsem se zvedla a protáhla se. “Promluvíme tedy se Stormem,“ řekla jsem pevným hlasem odhodlaně. Snažila jsem se nedat najevo nervozitu, která se mě pomalu ujímala. Mohlo se přeci jen stát, že by se tu pro nás dva nenašlo místo. Ačkoliv jsem se těmto myšlenkám snažila zabránit, přeci jen se tak úplně nechtěly vzdát a na mysl mi občas vytanuly. Krátce jsem povzdychla a zakroutila očima. Hlavně neházet flintu do žita!“ Pomyslela jsem si a poodešla k tůni, abych se napila. Nějak mi vyschlo v krku. Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla směrem ke středu lesa. “Snad nikam neodešel,“ zadoufala jsem a pomalu se vydala tam, odkud jsme přišli. Samozřejmě jsem předtím počkala na svého milého, až se ke mně připojí.

//Borůvkový les

Když jsme si s Coedym vyjádřili, že by se každý z nás obětoval pro toho druhého, co se týkalo pobytu v lese, ve kterém jsme chtěli být, musela jsem se smíchem nadhodit, že by nám bylo nejlépe ve vlastní smečce, kterou bychom ale jen tak nezvládli. Tedy, Coedy mudroval, že co do výšky mu toho matka příroda moc nenadělila, stejně tak co se týkalo síly. Nespokojeně jsem mlaskla. “Taky nejsem kdo ví jaká mohutná a velká medvědice. To sice se asi nezmění, ale sílu by se dalo získat pomocí tréninku…“ Na okamžik jsem se odmlčela. “A nejspíš i za pomoci Smrti, která by nám pomohla naše dovednosti vylepšit. Snad… Nicméně to jsou jen úvahy, já ani smečku vést nechci. Na to mám hlavně i málo zkušeností a kdo ví, jestli by nějaký osmiletý veterán a vážený vlk ctil takovou mladou žábu,“ řekla jsem a musela se zasmát, nějak jsem se do těch úvah o alfování vlastní smečky zabrala. I když bylo možné, že oba jako potomci alfa párů našich rodných smeček jsme měli nějaké vlohy a také jsme od rodičů leccos odkoukali, ať už toho dobrého nebo špatného chování a zkušeností. Zavrtěla jsem hlavou. Alfou nechci být a nebudu, tečka.
Chvíli jsme byli oba tiše. Pak Coedy vyslovil mé jméno. Respektive jeho zkrácenou verzi. Ne, že by mi to vadilo, měla jsem ráda, když mě oslovuje, a bylo mi jedno, jak. Ale už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem z jeho úst naposledy slyšela své celé jméno. Možná to bylo tenkrát, když jsme se dlouhou dobu neviděli a on měl o mě strach. No, nebyla jsem si tím jistá. Každopádně jsem upřela modrý pohled na svého partnera, který se ujal slova a zopakoval to, co mi řekl už předtím, a sice že Smrkový les má rád a nechce se mu odejít, ale mě má raději a nesnesl by, kdybych byla nešťastná. Zadíval se na své tlapy a dodal, že pokud jsem si svým rozhodnutím jistá, budiž. Znovu se na mě podíval s obavami v očích, které si možná ani neuvědomoval. Ještě k tomu dodal, že mu asi potrvá, než si na všechno tady zvykne a rozhlédl se kolem sebe. Mírně jsem přikývla. To jsem samozřejmě chápala. Přeci jen, v ovocném lese je všechno jinak, než v jehličnatém. Už jen vůně jsou tu jiné. Pachy vlků jsou jiné. Les a jeho okolí, stejně jako jeho obyvatelé. “Udělám vše pro to, aby sis tu brzy zvykl,“ řekla jsem tiše a položila mu hlavu na hřbet. Na pár chvil jsem se zase odmlčela. “Ale co když to nebude stačit a budeš nešťastný ty?“ Dodala jsem skoro šeptem. Ach jo, to je ale prekérka. Že mě vůbec napadlo jít se sem podívat. Kdybych nevěděla, že se sem vrátila smečka, tak bych nepřevracela náš život svým způsobem naruby. Dokonce si ani nejsem jistá, jestli bych se sem chtěla vrátit, kdyby tu byli úplně cizí vlci, přemýšlela jsem v tichosti.

Pořád mi zněla v uších Coedyho slova, že nejsme kappy, ale delty. Prý se to dozvěděl od Atraye před asi dvěma nebo třemi měsíci, ještě předtím, než se mě vydal hledat, jak jsem se tenkrát vydala na malou potulku a potkala tehdy Castora. Hm… Docela smutné, že jeden byl povýšen a ani o tom neví… Každopádně ani fakt, že bych tady v Borůvkovém lese měla začít od pozice kappy, mi nevadil. I kdybych měla být omega…
Co mě trápilo, byl fakt, když Coedy přiznal, že se mu ze Smrkového lesa moc nechce, protože se mu tam líbí. Ta vůně jehličí a smůly… Pravda, nemohla jsem argumentovat, že tady by si té vůně užil, protože Borůvkový les je ovocný, ne jehličnatý nebo v lepším případě smíšený. Leda by se musel vypravit do nějakého okolního lesa, pokud by mu šlo vyloženě o to užít si danou vůni. Vážně jsem nevěděla, co dělat, ale… Přeci svého partnera miluji, no ne? Měla bych s ním být šťastná, ať jsme kdekoliv, pomyslela jsem si a zase párkrát švihla ocasem. Po chvíli se Coedy znovu ujal slova. Podívala jsem se na něj a dychtivě očekávala, co mi řekne dál. Byla jsem přesvědčená, že najdeme společné řešení. Byla bych opravdu ochotná vzdát se svého milovaného lesa kvůli Coedymu, který si Smrkový les oblíbil? Asi ano, vždyť doteď jsem to také zvládla. Jen jsem nevěděla, že se Borůvkový smečka obnovila. Pohodila jsem hlavou. Coedy mi řekl, že se mu ze Smrkového lesa odejít nechce, protože se mu tam líbí a má to tam rád. Následně dodal, že mě má raději a rvalo by mu srdce, kdyby mě viděl, jak se trápím a bloumám po lese jako tělo bez duše. Vděčně jsem se usmála a zavrtěla ocasem. Byla jsem dojatá. “Tedy… Abych pravdu řekla, kvůli tobě bych to ve Smrkovém lese vydržela i nadále,“ ujala jsem se zase slova, můj hlas byl zastřený dojetím. “My jsme ale truhlíci,“ uchichtla jsem se po chvíli. “I když… Tak by to asi mělo být, že když jeden druhého milujeme, dokážeme se něčeho vzdát. Já… Kdybys opravdu ze Smrkového lesa nechtěl, zůstala bych tam s tebou.“ Na chvíli jsem se odmlčela. “Vůbec nejlépe by nám asi bylo v nějaké vlastní smečce na území, ke kterému nemáme ani jeden žádné citové vazby,“ řekla jsem a nenuceně se zasmála. “Ale jelikož na založení vlastní smečky asi nemáme… Usadíme se zde.“ Dokončila jsem sice oznamovací větou, ale přeci jen jsem na konci vytvořila i něco jako otázku.
Musela jsem uznat, že Coedy asi kvůli mně dělá opravdu něco důležitého. A nedokázala jsem si představit, jaké by to bylo, kdybychom někdy na našich toulkách našli jeho domov a on by se tam chtěl vrátit. On by chtěl být ve svém rodném domově, já ve svém… Pohodila jsem hlavou. Na tohle jsem teď nesměla myslet. Sice nebylo vyloučené, že bychom Coedyho rodiště našli, ačkoliv jsme nevěděli, kde se nachází, každopádně to by mohla být hudba hodně daleké budoucnosti, pokud vůbec. A pokud by se také chtěl vrátit. V tuto chvíli jsem se ale rozhodla, že udělám vše pro to, aby si Borůvkový les Coedyho získal. I jeho obyvatelé. Ovšem s těmi obyvateli, to bude úkol i pro mne. Storma jsem znala dobře, Vločku jsem musela asi znovu poznat, přeci jen jsem ji naposledy viděla jako malá a tehdy jsem neměla rozum. No a Coffina znám od malinka, i když jako dospělého jsem si ho taky ještě moc neužila. “Navíc… Borůvkový les má něco, co Smrkový ne. Tedy… aspoň ne v takové míře,“ usmála jsem se tajemně. Znovu jsem chtěla zahrát na Coedyho strunu. I když pokud byl už pevně rozhodnut, nemuselo to mít žádný vliv. To by nemuselo mít ani vliv, kdyby tu zůstat nechtěl. “Přemíru kvetoucích květin a stromů,“ dodala jsem po chvíli ticha, kterou jsem se snažila navodit rádoby důležitou atmosféru. Nebo spíš náladu. Je sice pravda, že nikdy jsem nebyla na tak důkladném průzkumu Smrkového lesa, abych zjistila, jak to vypadá s květinami na loukách, nicméně se mi zdálo, že tam je více bylin. I když jsem musela uznat, že i byliny krásně voní. Aspoň některé. A kdyby měl Coedy touhu fetnout si květinové vůně, mohl vyběhnout na Západní louky. Ovšem tady bude mít všechno, co kvete, přímo u tlapky…
Přestala jsem fantazírovat a raději se zase plně věnovala svému partnerovi. Chtěla jsem tedy definitivní rozhodnutí, že souhlasí s tím, abychom se usadili tady. V tom případě bych se znovu sešla se Stormem a zeptala se ho, jestli by tu pro nás dva bylo místo. A pak bychom museli zajít za Atrayem a rozloučit se. Na okamžik jsem se zachmuřila. To asi nebude moc příznivá zpráva, že ho opouštějí vlci, navíc s přeci jen vyšším postavením, nicméně ani jako delta jsem si nepřipadala pro Smrkovou smečku nějakým způsobem důležitá… Každopádně jsem byla přesvědčená, že Atray to pochopí.

Střídavě jsem sledovala klidnou vodní hladinu Ovocné tůně s Coedyho očima. To abych mu dala najevo, že ho dobře poslouchám, i když zrovna těkám pohledem jinde. Opět se ujal slova, když jsem domluvila já. Když řekl, že nejsme kappy, ale byli jsme povýšeni na delty, překvapilo mě to. Zamračila jsem se. “Ne, to mi tedy neřekl. Jak je to dlouho? Já s ním taky poměrně dlouho nemluvila. Naposledy snad tehdy, když jsem tě hledala,“ řekla jsem a odfrkla si. Tak já jsem delta a ani o tom nevím, ušklíbla jsem se. Švihla jsem nespokojeně ocasem. Vzpomněla jsem si, když mi tenkrát oznámila matka, že jsem byla povýšena na deltu. Měla jsem tehdy obrovskou radost a zároveň strach, zda si to zasloužím a matku nezklamu…
Vrátila jsem se zpátky do přítomnosti. Coedy se mě ptal, jestli jsem si jistá, že to bude v tomhle lese lepší, že na tom nebudeme stejně jako ve Smrkovém lese. Tedy aspoň co se přátelství týče, já na to možná budu o něco lépe, protože budu znát více vlků. “No… Já nevím, kdo všechno je nyní členem smečky, ale oba známe Storma, Coffina a teď ty znáš i Vločku. Je pravda, že ty první dva jmenované znám od svého dětství, respektive Coffina od jeho narození a Vločku jsem léta neviděla a ani tehdy jsme nebyly velké kamarádky, takže i k ní asi budu hledat znova cestu. Ale… ano, je to asi neuvážené a poněkud nečekané, každopádně já jsem přesvědčena o tom, že tady budu šťastnější. Je to můj domov, nikdy jsem Borůvkový les tak nepřestala nazývat,“ přiznala jsem se a znovu se krátce zahleděla na menhiry, které lemovaly břeh tůně.
Chvíli bylo ticho, než se Coedy váhavě zeptal, jestli mě napadlo, že by ze Smrkového lesa odejít nechtěl. Stáhl se mi žaludek a nasucho jsem polkla. Nejdřív jsem nebyla schopná slova, proto jsem jen přikývla. Mlaskla jsem a položila si hlavu na tlapky. “Ano, nejsem přeci sobec, napadlo mě, že tobě se tam líbí a nechtělo by se ti odejít,“ hlesla jsem nakonec a krátce zavřela oči. Přeci bych nemohla Coedyho nutit opustit místo, kde se mu líbí. A stejně bych ho nemohla opustit já. Nemohla bych žít v jiné smečce než on, to bych nebyla šťastná už vůbec, ať už bych byla v Borůvkovém lese nebo ne. Uvažovala jsem tiše. Následně jsem otevřela oči a ulevilo se mi, že jsem se nerozbrečela. Přesto jsem se neubránila jistému napětí. Ani jsem se nesnažila přetvařovat se, stejně by to na mě Coedy poznal, má mě přečtenou jako otevřenou knihu. Napjatá jako struna jsem tedy čekala, až vysloví svůj verdikt, že to není jen možné, že se mu ze Smrkového lesa nechce, ale že je to fakt.

Trošku v obavách, ale přeci jen jsem sdělila Coedymu své pocity. Tedy, spíš jsem se vymáčkla ohledně toho, že bych se sem chtěla vrátit. Neskutečně se mi ulevilo, když jsem to řekla nahlas. Sice jsem nemusela mít starosti, s Coedym jsem mohla mluvit naprosto otevřeně, ale… I tak jsem měla trošku strach. Doteky jeho čenichu v mé srsti mi dodávaly odvahy. Domluvila jsem a tázavě se na svého partnera podívala. Dlouho nic neříkal. Chápala jsem, že si to musí promyslet. Z jeho pohledu je jasné, že je překvapený, ale ne zase tak moc.
Tiše jsem čekala, až promluví. Snažila jsem se nedat najevo svou nervozitu. Když se pak po nekonečně dlouhé době ozval jeho hlas, znovu jsem stočila svůj zrak k němu a pozorně poslouchala každé jeho slovo. Nejdřív se zmínil o tom, že neví, co na to říct. Pak pokračoval o tom, že ví, co pro mě tenhle les znamená, ovšem nezapomněl se zmínit, že za ten rok ve Smrkovém lese jsme získali nějakou pozici a zázemí. Vše ukončil dotazem, jestli jsem ochotná to všechno nechat za sebou a začít tady v podstatě od nuly. Na okamžik jsem zase mlčela já. “No… Mám být Kappa ve Smrkovém nebo Borůvkovém lese, to je mi celkem jedno. Je pravda, že ten rok se nedá jen tak zapomenou, ale… Pro mě asi nebude tak těžké odejít, sice se mi to tam líbilo, zázemí bylo fajn, stejně jako Alfa a jeho potomci na pozici Bet… A věřím, že i tentokrát by pro nás měli pochopení… Zase jsem se odmlčela a sledovala mé tlapky, které se lehce dotýkaly těch Coedyho. “Ale vlastně nic extra mě k tomu lesu nepoutá. Ani žádné bližší přátele jsem si tam nenašla, i když to je asi spíš můj problém, že jsem nějak neměla potřebu se seznamovat blíže nebo tak,“ pokračovala jsem ve své řeči, i když ke konci jsem pak už spíš mluvila sama k sobě. Určitě, Smrkový les mám svým způsobem ráda. Byl to můj momentální domov, ale… Pořád jsem k němu neměla ten správný vztah, který bych potřebovala mít. Takže vlastně jedinou brzdou, kterou bych při odchodu měla, by bylo, pokud by Coedy ze Smrkového lesa nechtěl odejít. To bych asi nevěděla, co mám dělat. Pohodila jsem hlavou a snažila se na to nemyslet. Doposud jsme se s Coedym na všem shodli a nikdy jsme se nehádali, což asi bylo pro někoho zvláštní nebo výjimečné, ale… Tohle klidně mohl být kámen úrazu, i když jsem z celého srdce doufala, že tomu tak nebude a i tentokrát najdeme společné řešení.

Vysvětlila jsem Coedymu, kdo mě naučil znát ovoce. On pak ještě podotkl, že u nich v lese byli také všelijaké plody, ale nikdy je nejedli. Nějaké červené kuličky a možná i nějaké ty borůvky. “To mohly být brusinky. Sice je znám, ale nikdy jsem je nejedla. A viděla jsem je snad jen jednou nebo dvakrát. Ono je lepší, když to, co neznáš, raději nejíš. Ale nemusíš se bát, já bych tě upozornila, kdyby tu bylo něco jedovatého,“ řekla jsem a usmála se.
Poté jsem si lehla na záda, pozorovala hvězdy a mlčky myslela na své sourozence a své rodiče. Ostatně, skoro jako pokaždé v nějaké podobné sentimentální situaci. Coedy mě nechal rozjímat, ale po chvíli se přeci jen zeptal, nad čím přemýšlím poté, co přišel ke mně a olízl mi čenich. Vymanila jsem se z myšlenek a zase věnovala svou pozornost hnědému vlkovi, který pro mě znamenal celý svět. “Myslela jsem na rodiče a sourozence,“ řekla jsem tiše. “Coedy, já…“ Oslovila jsem ho, ale zase jsem se odmlčela. Nějak jsem nevěděla, jak mám formulovat své další myšlenky. Ale přeci na tom nebylo nic těžkého, prostě stačilo říct, co cítím. Věděla jsem, že on to pochopí. “Chtěla bych se sem vrátit. Sice… Není to tak dlouho, co jsme členy Smrkové smečky a jsem vážně vděčná, že nám Atray poskytl útočiště a my měli domov, ale… Skutečné štěstí cítím jen tady. Prostě… Jsem tady s tím místem spojená. Je to silnější, než já.“ Pustila jsem se opatrně do povídání. Coedy mě naštěstí nepřerušoval a trpělivě čekal, až se vymáčknu.
Ano, cítila jsem se rozpolcená. Nechtěla jsem, aby působilo nějak hloupě, že jsme se stali členy Smrkové smečky, sotva ji Atray s Freyou obnovili, nebo že jsme to snad brali jen jako přechodnou štaci, než se obnoví Borůvková smečka. Jenže tak to přeci nebylo, vážně se mi tam líbilo a myslela jsem, že tam bude pro nás dobrý domov a možná bychom mohli i jednou založit rodinu… Nemohla jsem tušit, že by přišel někdo jiný, nebo případně někdo z bývalé Borůvkové smečky a znovu ji založil. Ostatně matka se tenkrát vyjádřila jasně, nechtěla, aby to vedl někdo jiný. Jenže teď už s tím asi stejně nemohla nic dělat… Každopádně jsem byla rozhodnutá se sem vrátit. Doufala jsem, že Coedy bude při mně a půjde se mnou. A doufala jsem, že Storm nebude mít nic proti tomu, abych se sem vrátila i se svým partnerem. Tázavě jsem se podívala na svého partnera. Sice jsem nevyslovila svou otázku nahlas, jestli půjde se mnou a bude chtít přejít ze Smrkové smečky sem, nicméně nebyl hloupý a věděl, na co čekám.

Ocitli jsme se u Ovocné tůně a já měla radost, že je to tu pořád stejné. Ačkoliv… Proč by se to tu měnilo, že. Vešla jsem do vody a přitom vdechovala tu omamnou ovocnou vůni, kterou jsem vždycky zbožňovala. K mému velkému štěstí po hladině dokonce plula hruška, takže jsem neváhala a vesele ji „ulovila“ a spořádala. Tak dávno jsem neměla ovoce, uvědomila jsem si a užívala si ten pocit sladké chuti, který se mi usadil v tlamě. Pak jsem si všimla, že opodál pluje další kousek hrušky. Otočila jsem se na svého partnera a zeptala se ho, jestli si ten kousek nedá. Zeptal se mě, co je to hruška a nedůvěřivě couvl o pár kroků zpět. Zachichotala jsem se. Úplně jsem zapomněla, že ovoce zřejmě nezná. Ostatně, nevěděla jsem, jestli ve světě mimo Gallieru nějaké ovocné stromy jsou a jestli je vůbec vlci jedí. Pokud vědí, že to lze. Samozřejmě se to nevyrovná chuti vysoké, nicméně ovoce na chuť i na zahnání toho nejhoršího hladu je ideální. “Hruška je ovoce. Není sice moc esteticky oku lahodící a tváří se všelijak, ale je moc dobrá. Slupka bývá někdy trošku tvrdší, ale vnitřek je měkký a moc sladký,“ vysvětlila jsem trpělivě a přitom pozorovala, že se rozhodl ochutnat. Moc se mu nedařilo ten kousek vylovit, až jsem se musela smát. Nicméně můj milovaný se jen tak nevzdával a na třetí pokus konečně hrušku vylovil. Zřejmě nechtěl riskovat, že mu zase upadne a odpluje, takže se Coedy vydal na břeh, položil hrušku na zem a tvářil se pořád víceméně nedůvěřivě. Zazubila jsem se, ale nešla jsem blíž, zůstávala jsem ve vodě. Už se úplně setmělo. Potichu jsem kráčela a voda jemně šplouchala.
Menším okruhem jsem se pak přeci jen ocitla na břehu, kde Coedy už spořádával poslední kousek hrušky. Podle jeho výrazu bylo jasné, že mu chutná. Hned na to mi to také potvrdil slovy. “Říkala jsem to,“ lehce jsem mávla špičkou ocasu. Mohl se tedy v klidu ujistit, že nelžu. Coedy se zajímal o to, kdo mi ukázal, že se tyhle plody dají jíst. Neodpověděla jsem hned, jen jsem poodešla pár kroků od něj, lehla si do trávy, přetočila se na záda a pozorovala hvězdy. “Naučila jsem se to díky svým rodičům. A také vlastní zvědavosti. Všechno, co v Borůvkovém lese roste, tedy myslím ovoce, je jedné a většinou dobré. Jablka, borůvky, jahody. Sice se to nevyrovná chuti masa, ale na chuť i zažehnání toho největšího hladu, je to ideální. Vysvětlila jsem svému partnerovi trpělivě. Opět jsem zmlkla a zadívala se na hvězdy. Tiše jsem povzdychla. Jak se asi teď rodiče mají? Hlavně tedy táta… Myslí na nás někdy? Stýská se mu? A co Arnarmo… Jistě, má také svůj život, ale… Kéž bych tak o něm měla zprávy. Stejně jako o Taře, nějak se odmlčela od doby, co jsem byla na toulkách s Castorem a během nich jsme se potkaly. A poté i s naší matkou,

//Borůvkový les

Když jsme se rozloučili, aspoň pro tentokrát, se Stormem, pomalu jsem se vydala směrem, který jsem, spíš tušila, nebo lépe řečeno pamatovala, svou oblíbenou Ovocnou tůň. Sice jsem se Storma zapomněla zeptat, jestli stále patří k území smečky, ale jednak tím směrem bylo stále poznat značení, a jednak bych neviděla důvod, proč by toto krásné místo Storm nechtěl zahrnout do území smečky.
Chvíli jsem šla mlčky a přemítala o tom, co mi Storm řekl. Daichi byl zpátky na Galliree a hledal mě. Vlastně mě překvapilo, že vůbec Storma poznal, nebo on jeho. Dlouhá léta tu nebyl a jistě se hodně změnil. Taře se také její hnědavorezavé znaky zmenšily na mnohem menší fleky, než jaké jsem si pamatovala. Nebo se možná vlastně Daichi zase moc nezměnil, vzpomněla jsem si, že jsem ho tu kdysi dávno viděla, to ještě když členkou Borůvkové smečky byla i Zoe a oni se tehdy dali dohromady. Jooo, Zoe, kdepak tobě je asi konec, pomyslela jsem si. Stočila jsem ucho do strany, to když jsem zaslechla Coedyho otázku, kdo je Daichi. Bylo na něm vidět, že je z toho celý nesvůj, takže jsem mu olíznutím čenichu dala najevo, že se nemusí ničeho bát. Zřejmě si myslel, že to byl můj první partner či láska z dětství. Jelikož ale nikoho jiného, než Coedyho jsem nikdy dříve nemilovala, mohl být klidný. Tak jsem mu vysvětlila, že je to můj nejmladší bratr a do očí se mi vehnaly slzy. Na Coedym bylo vidět, že mu spadl kámen ze srdce. Přišel ke mně blíž, olízl mi tvář a ujistil mě, že ho najdeme. Slabě jsem se usmála a přikývla. “Ano, snad ho někde najdeme,“ přitakala jsem nahlas.
Pak už jsem se zase věnovala tomu, proč jsme sem přišli. Kromě tedy vzpomínání na staré dobře časy. Tedy, co jsem zažila já. Před námi se mezi skalami objevila malá tůňka. Vesele jsem se usmála a vykročila blíž. Přitom jsem hlasitě vdechovala omamnou ovocnou vůni. Zastavila jsem se, až když jsem stála tlapkami ve vodě. Rozhlédla jsem se po bíle a hnědě křižovaných menhirech, které se také vůbec nezměnily. Zůstaly přesně takové, jaké jsem si je pamatovala. Sklonila jsem hlavu a podívala se na vodní hladinu, která odrážela oblohu, která se už pomalu halila do tmy. Z hvězd zatím byla vidět jen ta jedna – ta nejjasnější. Zatím ale pořád bylo dobře vidět kolem nás. Kousek ode mě se zčistajasna objevil kousek hrušky. Vesele jsem zavýskla a hned ten kousek sobecky zblajzla, ani jsem Coedymu nenabídla, jestli nechce ochutnat. Měli jsme ale relativně štěstí, protože o několik dalších metrů plaval další kousek. Otočila jsem se na svého partnera a zavrtěla ocasem. “Nechceš ochutnat hrušku? Támhle jeden kousek plave,“ řekla jsem a čenichem ukázala do míst, kde na vodní hladině rádoby nenápadně plaval kousek mého oblíbeného ovoce. Tvářil se sice, že tam vlastně ani není, ale na mě to stejně působilo dojmem, že by chtěl skončit v žaludku některého vlka. Zakřenila jsem se při té představě, že by ovoce mohlo mít vůli či přemýšlet o tom, v čím žaludku skončí.

Byla jsem neskutečně vděčná Stormovi, že nám dovolil volný pohyb po lese, nicméně stejně jsem se cítila trošku nejistě, takže jsem neměla v plánu zdržet se nějak dlouho. Jen se podívat na stará známá místa a ujistit se, že zůstala taková, jaká jsem si je pamatovala ze své poslední návštěvy. Možná bych ani neměla moc vzpomínat na dobu, kdy jsme tu byli jako kompletní rodina, kdo ví, co by to se mnou udělalo… I když… Už jsem se rozhodla, že sem zajdu, tak bych už mohla být trochu smířená s tím, že holt k tomuto lesu mě pořád něco poutá a vždycky poutat bude, už jsem prostě byla taková… Divila jsem se, že se mi nezmínil Coffin o tom, že jeho otec s Tai smečku znovu založili. Storm se domníval, že nás nechtěl rozházet, když zjistil, že jsme členy nové smečky. Coedy navrhnul, abych se ho zeptala, až ho zase uvidíme. Mírně jsem zavrtěla hlavou a pokrčila rameny. Už to bylo jedno, tak jako tak jsem se to dozvěděla.
Ptala jsem se Storma, zda smečku znovu založil s Taillou, což mi odsouhlasil s tím, že první půl rok ji vedli spolu, sám by si na to ani netroufl, ale od zimy svou partnerku už neviděl. Svěsila jsem uši a posmutně. To mě vážně mrzelo. Už druhé partnerství mu nevyšlo. Nejdřív matčina sestra, se kterou měl dva potomky, a teď Tailla, se kterou také vychoval potomky, ačkoliv nebyli jeho… Původně jsem chtěla Stormovi vyjádřit účast, ale nakonec jsem se rozhodla, že budu mlčet. Můj názor na to určitě pochopil z mého výrazu a navíc určitě nestál o lítost.
Další peckou, kterou jsem se dozvěděla, že se vrátil Daichi a sháněl se po mně. Storm mi dále prozradil, že ho potkal na východní straně Galvataru a dal mu povolení, aby se zde také vyskytl, takže teoreticky bychom se mohli potkat i tady. Lehce jsem kývla, ale věděla jsem, že tady na něj čekat raději nebudu, sice jsme dostali povolení, abychom se tu prošli, ale nechtěla jsem toho moc zneužívat a zdržovat se tu dlouho. “Děkuji za informaci, snad se někde potkáme,“ řekla jsem Stormovi.
Pak už se zdejší nový Alfa chystal k odchodu. Ještě jednou jsem mu poděkovala za jeho milou nabídku, abychom se to mohli zdržet. Dodala jsem, že bych s ním pak ještě chtěla mluvit. Na to mi řekl, že si ho pak najdu, nikam se nechystá. Ale nevěděla jsem, jestli s ním budu chtít mluvit hned, i když jsem měla tolik otázek! Jenže… Nebylo by přednější zkusit najít Daichiho? Rozloučila jsem se tedy se Stormem a zamířila chvíli mlčky směrem, kde byla naše rodinná nora. Coedy mě následoval a po chvíli ticha se s úzkostí v hlase zeptal, kdo je Daichi. Krátce jsem na něj pohlédla a olízla mu čenich, aby se uklidnil. Zřejmě už zapomněl jména mých sourozenců, ostatně, už jsme se o nich dlouho nebavili a on znal osobně jen Taru. “Daichi je můj nejmladší bratr, miláčku,“ vysvětlila jsem mu tichým hlasem a oči se mi zalily slzami. Nebyly to slzy smutku, ale dojetí, že se opět některý z mých sourozenců ocitl na Galliree.
Zastavila jsem se v místě, kde jsem tušila náš dávný úkryt. Nebylo po něm ani památky, matka ho dobře zahrabala. Proto jsem vykročila směrem, který jsem také znala, a sice k místu, které jsem měla vždy ráda – Ovocné tůni.

//Ovocná tůň

Vysvětlila jsem Vločce, proč jsme se sem vydali. Postupně jsem se začínala uklidňovat z prvotního šoku. Určitě mi v tom dost pomohla Coedyho přítomnost a to, že mi čenichem projel srst. To mě uklidňovalo snad od té doby, co jsme se znali. Vločka reagovala na má slova, že asi máme smůlu v tom, abychom se zde mohli porozhlédnout. Že prý Storm by mi navštěvování dovolil. Naklonila jsem hlavu na stranu. Takže Alfou je tady teď Storm? Podivila jsem se. Na jednu stranu, bylo to pochopitelné, býval přeci Betou. Ale nešlo mi do hlavy, proč smečku matka nepředala Stormovi rovnou. Ušetřilo by mě to trápení nad ztrátou domova. Pak jsem si vzpomněla, že matka snad ani nechtěla, aby smečku vedl někdo jiný, proto se rozhodla, že ji raději rozpustí. Jestlipak o tom ví?
Představila jsem Vločce Coedyho. Jak se ukázalo, odněkud se znali, ale zřejmě jen zběžně. Lehce jsem pohodila ocasem a podívala se směrem, který k nám přicházel sám Storm. Byla jsem ráda, že ho vidím. Také jemu jsem vysvětlila, proč jsme se sem vypravili. Zajímala jsem se, proč se mi Coffin nezmínil o to, že je tu znovu smečka. Storm se domníval, že nás asi nechtěl rozhodit, když jsme se usadili v protějším lese. Zamyšleně jsem na okamžik sklopila zrak. No, možné to je, ale přeci jen by pro mě asi bylo lepší, kdybych o tom věděla. Možná bych nebyla tolik v šoku, nebo… No to je fuk, už jsem se to dozvěděla, Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla Coedyho, jak ještě potvrzuje, že jsme hledali místo, kterému bychom mohli říkat domov. Následně Storm potvrdil, že tu má nejvyšší slovo a povoluje mi, abych sem chodila a mohla se tu projít i teď. “Děkuji, cením si toho. Takže… Ty jsi teď Alfa. A Tailla je tu s tebou?“ Zeptala jsem se a ohlédla se. Doufala jsem, že se tu Tai objeví, také bych ji ráda pozdravila a prohodila pár slov. Vlastně jsem měla nejvíce otázek na Storma, ale zdálo se, že je zaneprázdněný. Vločka se po chvíli rozhodla, že se vzdálí. Poznamenala, že by si ráda popovídala, ale tohle není zrovna vhodná chvíle. Souhlasně jsem přikývla. Měly bychom si určitě co říct, nicméně jsem teď chtěla vědět co nejvíce o nové Borůvkové smečce. Vloč mě ujistila, že se to tu stále tak jmenuje a Storm ji doplnil, že lepší jméno pro toto místo není. Usmála jsem se. “Ano, to je pravda,“ pohodila jsem špičkou ocasu a znovu se dívala za Vločkou, která se od nás vzdalovala se slovy, že snad se ještě setkáme. “Snad to bude brzy, prozatím se měj,“ řekla jsem jí.
Chtěla jsem se Storma na něco zeptat, ale předběhl mě, když se znovu ujal slova. Zmínil se, že tu potkal Daichiho, který mě hledal a on mu poradil, kde by mě mohl najít. Vykulila jsem oči, tlama mi spadla div ne na zem, srdce mi vynechalo jeden tep a pak se prudce rozbušilo. Hlava se mi zamotala, v tlamě mi vyschlo. “Dai…. Daichi se… vrátil?“ Pronesla jsem tichým hlasem. Můj malý bratříček… Zpátky na Galliree? Pomalu jsem se vzpamatovávala, Storm zase pokračoval v tom, že jestli ho už nepotřebujeme, tak nás nechá, abychom si to tu v klidu prošli, má ještě jednu starost, kterou musí vyřešit. My se můžeme zdržet, jak dlouho chceme. Trochu jsem posmutněla, měla jsem na něj spoustu otázek, ale musela jsem chápat, že jeho povinnosti Alfy jsou přednější. “Děkuji, já… Asi se nezdržíme dlouho. Když říkáš, že mě Daichi hledá a mohl by se objevit ve Smrkovém lese, tak abychom se neminuli, snad budeme mít štěstí, ale… Ráda bych s tebou pak ještě mluvila, zase přijdeme. Tak běž, povinnosti volají,“ řekla jsem, přišla ke Stormovi blíž a lehce se o něj otřela na znamení díků. Pak jsem pohledem vybídla Coedyho, aby mně následoval. Zamířila jsem do míst, kde býval úkryt mé rodiny. “Daichi se vrátil,“ přemítala jsem polohlasně s pohledem zapíchnutým do země.

Místo toho, abych se radovala, že jsem zpátky v rodném lese a můžu si užívat jeho ovocnou vůni, kterou jsem znala a ačkoliv jsem dávno byla cítit Smrkovým lesem, bylo by jistě zajímavé se vyválet v borůvčí, až bych byla celá modrá, ale hlavně voňavá i po tomto ovoci, na mě čekalo velké překvapení. A těžko říct, zda milé, nebo nemilé. V první chvíli ovšem bylo nemilé. Až mě to skoro porazilo. Musela jsem se opřít o svého partnera, který neprotestoval a ochotně mi poskytl své tělo jako oporu. Nezmohla jsem se ani na slovo, ale nakonec jsem ze sebe vysoukala, co bylo zjevné, totiž, že je tu smečka. Coedy podotkl, že už to tak vypadá. Nevěděla jsem, co dělat, původně jsem asi jen se chtěla vzpamatovávat, než se někdo objeví a vypakuje nás, nicméně můj milý to vyřešil jinak – rozhodl, že zkusí zavýt a určitě se nějak tato situace vysvětlí.
Netrvalo dlouho a k nám se brzy začala blížit bílá vlčice s modrýma očima, černou špičkou ocásku a jizvou přes levé oko. Na okamžik jsem se zachmuřila. Věděla jsem, že je mi… No jasně, to je přece Vločka. Už roky jsme se neviděly! Vzpomněla jsem si skoro hned. Zdálo se, že i vlčice si mě pamatuje, protože mě oslovila jménem, Coedyho pak nazvala cizinčem. No jasně, Coedyho přeci ještě nezná, došlo mi. Následně pak Vločka pokračovala, že by si ráda popovídala, ale protože jsme vstoupili na území smečky, musí se nejdřív zeptat, co nás sem přivádí. Pak se ještě Coedymu představila. Chvíli jsem mlčela, musela jsem se posadit. Takže je to tak. Je tu nějaká smečka. No, aspoň je tu Vločka, čili známá a milá vlčice, snažila jsem se nějak uklidnit. Odkašlala jsem si, snad už se mi vrátil hlas. “Ahoj, Vločko, ráda tě… ehm… vidím, dlouho jsme se neviděly, že?“ zazubila jsem se, a ztěžkla polkla. “No, já… nevěděla, že je tu smečka. Když se moji rodiče rozešli a smečka se rozpadla, nikdo tu nebyl, a tak jsem se sem čas od času vydala podívat se, jak to tu vypadá a zavzpomínat, což… byl můj záměr i nyní, ale… Asi mám smůlu, neměla bych narušovat území smečky,“ dodala jsem. “A tohle je Coeden, můj partner,“ představila jsem ještě Vločce Coedyho.
Zakrátko jsem ucítila další povědomý pach, a jelikož se k nám blížil, přesunula jsem svůj zrak z Vločky směrem k němu. Storm vypadal stále stejně. A proč by se taky měnil? Ušklíbla jsem se na sebe v duchu. Možná se mu trochu ulevilo, že viděl známé vlky, ale… No, rozhodně se jistě nepřetvařoval, když nám oznámil, že nás rád vidí. Pak dodal, že Coffin se zmínil, že jsme členy Smrkové smečky a zajímal se, jak se nám daří. No, v tuhle chvíli teda absolutně nepopsatelně, pomyslela jsem si. Vážně jsem nedokázala říct, jaké jsou mé pocity. Asi to bylo překvapení z toho, že se tady usadila nějaké smečka, i když nebylo divu, tady bylo prostě nádherné a neodolatelné prostředí, které jsem i nyní považovala za bezkonkurenční. Bylo to i zmatení, že jsem o tom nic nevěděla. Proč mi nic neřekl Coffin, když za námi byl? Další z pocitů, které bych možná dokázala pojmenovat, bylo rozčarování. Ale bylo načase se přestat zaobírat tím, jaké pocity mnou cloumají, a raději Stormovi odpovědět. “Ahoj Storme, já… Nevěděla že je tu území smečky. Když jsem tu byla naposledy, tak byl les prázdný, ale je pravda, že jsem tu dlouho nebyla, ale… Proč se tedy Coffin nezmínil, že tu smečka je, když u nás byl?“ Podivovala jsem se. Byl u nás několik dní a takové důležité věci by určitě nezapomněl zmínit. Tím spíš, když zřejmě i on byl členem. Na chvilku jsem se odpoutala od Stormova vlídného pohledu a krátce jsem pohlédla na prostor za ním. “Chtěla… Chtěli jsme se tu jen porozhlédnout, ale… Nyní to již není možné, nesmím přeci narušovat území smečky jen proto, že jsem se chtěla porozhlédnout po svém rodném lese,“ Začala jsem blekotat, až jsem si na konci řeči uvědomila, že to, co říkám, je asi trošku nesmyslné, ale… Moje hlava nějak stávkovala a měla občasné výpadky, co se racionálního uvažování týkalo. “Hmm, takže… Zpátky v Borůvkovém lese? Nebo se teď jmenuje jinak?“ Zatvářila jsem se rádoby veseleji, ale úsměv, o který jsem se pokusila, byl spíš kyselý, jako bych kousla do citronu. Asi nám nezbude nic než prohodit pár slov s Vločkou a Stormem a jít si zase po svém, pomyslela jsem si a svěsila uši.

//v pořádku, my počkáme :)

//Východní Galvatar

Tak, a jsme tu, pomyslela jsem si a vlastně opravila svou úplně původní myšlenku, a sice že jsem doma. Mé kroky naprosto automaticky mířily do míst, kde pamatovaly místa, kde jsem vyrůstala a tak dobře znala. Jenže po několika metrech jsem se zmateně zarazila. Ovocná vůně tu sice byla, ale… Zmateně jsem se podívala na Coedyho. Zvedla jsem čenich a zavětřila… Značení území smečky?? Cože?? Oči mi potemněly a nohy se mi podlomily. Takže se tu přeci jen usadila nějaká smečka? Kdo je to? A co jsou zač? Proč jsou tady? Tisíce myšlenek mi vířilo hlavou. Zkusila jsem se soustředit, jestli v té změti ovocné vůně, na kterou jsem si přeci jen mírně odvykla, neidentifikuji známý pach. Sice jsem vlky cítila, ale nedokázala jsem se soustředit. Musela jsem pořád myslet na to, že jsme v mém rodném lese, který jsem byla nucena nedobrovolně opustit a kde se teď usídlila nějaká smečka. Ani jsem o tom nevěděla. Matka se tehdy o ničem přece nezmínila. Že by o tom také nevěděla? Nebo je ta smečka tady teprve krátce? No… Tak doufám, že se sem nahrne Alfa a vykopne nás… Vnikli jsme přeci na území smečky! I když jsme to nevěděli. Znovu jsem pohlédla na Coedyho. Tentokrát se mi z toho pro změnu zamotala hlava a žaludek jsem měla tak stáhnutý, že byl určitě tak mrňavý jako scvrklá švestka. Ale třeba je tu někdo známý nebo aspoň rozumný, kdo by dovolil vetřelci se krátce rozhlédnout po rodném lese a zase si jít po svých. Nebo mi aspoň povědět něco o zdejší smečce. Uvažovala jsem horečnatě.
“Je… Ona… Tady… Smeč… Ka?“ Vyrážela jsem ze sebe složitě, jako bych byla vlčí mrně, které se učí mluvit. Ale měla jsem tak vyschlo v krku, že jsem ani nedokázala pořádně mluvit. No a už skoro vlastně ani myslet. Lehce jsem se opřela o Coedyho, protože ta slabost byla skoro nesnesitelná. To nemůže být pravda! Smečka… To už se sem… Nikdy nebudu moci vrátit… Na nezávaznou návštěvu, pomyslela jsem si a bylo mi skoro do pláče. Zhluboka jsem oddechovala, přitom mě v čenichu šimrala známá omamná vůně ovoce, kterou jsem vždycky tam zbožňovala. Tiše jsem čekala, co na to řekne Coedy. Čekala jsem, že okamžitě zavelí odchod, ale byla jsem rozhodnutá, že počkáme, až k nám přijde Alfa, Beta nebo někdo jiný ze smečky za účelem nás upozornit, že jsme vnikli na cizí území a buď se pakovali, nebo vysvětlili, co tu chceme…

//VVJ

Následující cesta ubíhala poměrně klidně a hlavně v tichosti. Snažila jsem se nedat na sobě znát nervozitu, nicméně mi bylo jasné, že Coedy zná na mě každý chlup, takže je mu nad Slunce jasné, jak na to jsem ve skutečnosti. Dívala jsem se upřeně před sebe, klusala strojeným tempem. Ocas jsem měla mírně natažený a nepřirozeně spíš trčel, než aby za mnou ladně vlál. V tlamě jsem měla sucho, žaludek stažený. Čím jsme byli Borůvkovému lesu blíž, tím víc mě nervozita zmáhala. Jak to tam bude vypadat? Sice jsem Coedymu slíbila, že tam je spousta rozkvetlých květin a stromů a bude tam omamný vůně ovoce, ale… Co když se třeba něco stalo a les už není takový, jako býval? Rychle jsem však nad touto myšlenkou zavrtěla hlavou. Třeba doufat, že zůstal takový, jaký jsem si ho pamatovala. V jednu chvíli, když jsem se vymanila z myšlenek a ocitla se v přítomnosti, zazdálo se mi, že cítím lehce ovocnou a skoro povědomou vůni nějakého vlka, ale rozhodla jsem se, že teď nebudu zkoumat, kdo kde je nebo tu byl.
Těsně před stromy, které ohraničovaly začátek lesa, jsem se zastavila. Krátce jsem pohlédla na Coedyho a zhluboka se nadechla. Nahodila jsem rádoby bezstarostný úsměv. Nebo tedy aspoň jsem si to myslela, že jsem se usmála, ale nejspíš z toho byl nějaký bolestný škleb. A pak jsem vykročila…

//Borůvkový les