Příspěvky uživatele

< návrat zpět

juj, omlouvám se, že jsem nekoukala na nástěnku O:-) Inaya také zatím ve smečce zůstává

Jaro už se pomalu, ale jistě blížilo. Řekla jsem Taře, že ještě nevím, jaké to je v jehličnatém lese, když se probouzí ze zimního spánku, protože doposud jsem poznala příchod svého oblíbeného ročního období jen v listnatém lese, navíc ovocném. Tara mi vysvětlila, že v jehličnatém lese to není opravdu na první pohled moc znát, ale dokáže to vycítit. Tedy to, jak se les jakoby nadechne. Sice jsem tomu moc dobře nerozuměla, nicméně mi bylo jasné, že tomu asi nejvíc rozumí právě vlci s magií země. Tak to si s Coedym padnete do noty, až se díky tomu poznáte blíž, pomyslela jsem si s úsměvem. Už jsem si ani nepamatovala, jak je to dlouho, co jsem je seznámila, ale vlkužel neměli příležitost se nějak lépe poznat. Takže jsem doufala, že jakmile se Coedy vrátí, tak se to zlepší. Rozhodně jsem si nepřála nic menšího, abych měla své milované vlky blízko sebe a aby si rozuměli. Když už to nevyšlo s rodiči… Matka měla svůj život a otec byl neznámo kde. Škoda, že neměl možnost se s Coedym poznat lépe, aby pochopil, jaký je to výjimečný vlk a že je mě opravdu hoden. Asi si představoval pro mě kdo ví jakého výjimečného vlka. Každopádně tím Coeden byl. Nu, ale co se dá dělat. Třeba se tu táta také jednoho dne objeví a vysvětlí, kam a proč zmizel. Nebo by tedy nemusel nic vysvětlovat, ale hlavně bych si přála, aby s Coedym aspoň dobře vycházeli. Hmm, jenže to by tu také musel zůstat déle a trošku ho poznat, ponořila jsem se do myšlenek.
Brzy jsem se však zase vzpamatovala a zeptala se Tary, jak je na tom s ovládáním své magie. Řekla mi, že je to dost chatrné, nezvládne skoro nic, ale když bude poctivě trénovat, určitě se to zlepší. Přikývla jsem. “Coedy by ti možná mohl poradit, jak na to. Na co se soustředit a tak. Až tady bude. Jestli tedy i jeho magie se trošku zlepšila. Vlkužel momentálně nevím, jak na tom je, protože jsme se dlouho na toto téma nebavili,“ řekla jsem sestře. Dál mě zajímalo, jak je na tom s ostatními magiemi, zdali nějaké ovládá. To vykulila oči a nevěděla, o čem mluvím. To jsem zase já vykulila oči a bradu jsem div nelovila na zemi. To jsem nevěděla, že neví o Smrti a dalších magiích! Pomyslela jsem si. Oklepala jsem se, abych se trošku probrala. Využila jsem toho, že teď zrovna nikde necouráme a pohodlně si lehla poblíž vzrostlého smrku a usmála se při vzpomínce na své dětství, kdy jsem milovala debaty na téma magie a zjišťovala všechno, co se dá. Rozhodně by mě ale nenapadlo, že moje sestra o tom nic neví. I když pravda… Jakmile jsem se nad tím zamyslela, tak zřejmě odešla tak brzy, a proto neslyšela o Smrti ani možnosti získání dalších magií. Ale to jí o tom neřekl žádný jiný vlk, se kterým trávila čas? Hmm… Třeba to v jiných zemích není možné, jak tady na Gallieri? Zamyslela jsem se na okamžik, ale vzápětí jsem se znovu na sestru usmála a pohodila ocasem. “Tak se pohodlně usaď či ulehni, sestřičko, doplníme ti chybějící vzdělání,“ usmála jsem se na ni. Sice jsem nečekala, že by ta novinka s ní praštila nebo co ale v sedu se nám určitě bude debatovat lépe, než kdybychom jen tak stály. Navíc jsme na dobrém místě. Viděla jsem jak ke Skále, tak hranicím lesa s Galvatarem, takže mi v žádném případě nemůže ujít, jestli se vrací Coedy domů.
Odkašlala jsem si a nahodila rádoby moudrý a vážný tón. “Nuže… Tvá vrozená magie je samozřejmost. Tu dostane do vínku každý vlk a projeví se mu dříve či později. To víš. Kromě ní však můžeš získat další magie u vlčice jménem Smrt. Je to prazvláštní bytost. Velká, černá vlčice se zelenýma očima, ocasem a drápy. Ale na tak krásně smaragdovýma jako máš ty. Ty její jsou úplně tak zářívé a jiskřivé, že při pohledu na ně je vlk fascinovaný i vyděšený zároveň. Nebo aspoň na mě tak působila při své první návštěvě. Je strašně mocná a hodně nepříjemná, namyšlená…“ Zarazila jsem se a mrkla na Taru. Nechtěla jsem ji nijak děsit, ale holt jsem jí musela vyklopit všechno. Ale i kdybych jí vylíčila do sebemenších detailů, jak Smrt vypadá a jaká je náladová, vlastní zkušenost je vlastní zkušenost. Pokračovala jsem tedy dál. “Mocnějšího vlka, než Ona, snad není. Kromě toho, že tě dokáže nejen přiučit dalším zkušenostem s tvou vrozenou magií, ale dokáže jednak ti dát jakoukoliv další, kterou si vybereš… nevím, jaké všechny znáš… Ale také umí zařídit, abys ovládala magii svou vlastní, jedinečnou, kterou žádný jiný vlk neumí. A umět ani nebude. Jen ty. S tím ale zkušenosti ještě nemám, nicméně pár vlků jsem potkala. Třeba náš táta se uměl přenést přes několik území. Kdysi jsem to absolvovala s ním. Byla jsem ještě poměrně mladá a byl to opravdu nevšední zážitek. Naše matka také nějaké ovládá, ale nevím, které. No, ale rozhodně to není všechno. Ještě umí vylepšit tvé vlastnosti, jako je rychlost, vytrvalost nebo tvé zkušenosti v lovu. Toho jsem také u ní několikrát využila, i když to zatím není úplně ono,“ dokončila jsem své vyprávění. Respektive jeho část o tom, co Smrt umí. Na chvíli jsem se odmlčela a nechala Taru, aby mé informace zpracovala a případně vznesla nějaké dotazy.
“Samozřejmě to ale není zadarmo,“ pokračovala jsem dál. Následovala samozřejmě neméně důležitá pasáž o tom, že to, co po Smrti bude chtít, jí také musí zaplatit. “Je hrozně marnivá a ulítlá na drahokamy. Vlastně ty, které najdeš a střádáš, pak dáš jí, aby tě výměnou za to něčemu přiučila. Cenu si asi tak nějak určuje sama. Rozhodně ale chce tak nějak vědět, jak na ni. Nicméně dopředu se nikdy nepřichystáš. Nejlepší je improvizace, protože nikdy nevíš, jakou bude mít náladu. Většinou je ale protivná a nemá moc radost, že ji někdo otravuje. Ovšem, jakmile začneš povídat o křišťálech či safírech, které jí za to dáš, většinou změkne. Nebo ji aspoň trošku naladíš na přívětivější strunu,“ dokončila jsem své povídání. Tedy, skoro. “Co by mě ale zajímalo, je fakt, jestli někdy třeba vykopla nějakého vlka, aniž by mu jeho přání splnila. No, možná je férová a za kameny ti dá magii či vylepší tvé schopnosti, třeba ale někdy vážně neměla náladu, nevzala si ani drahokamy, ani nesplnila někomu přání,“ pronesla jsem ještě zamyšleně. Pousmála jsem se a mrkla na sestru. Snad jsem jí tím povídáním nevyděsila. Na okamžik jsem se zachmuřila. Vzpomněla jsem si totiž, jak byla Tara celá nesvá ze setkání s Castorem. A vlastně i s Atrayem, i když s ním se zatím dosud nesetkala. No, u Atraye bych to chápala, přeci jen je to Alfa a má nějakou autoritu. Tedy, ne nějakou, velkou. Navíc jednání s cizími Alfami bylo úplně něco jiného než s Angelusem a Hotaru, kteří sice také bývali Alfami, ale především také našimi rodiči. Takže by byla na místě otázka, jestli by to chudák u Smrti zvládla a nesložila se. Rozhodně jsem nemínila svou sestru podceňovat, to určitě ne. Tak jako tak byla dcerou hrdého Alfa páru Borůvkové smečky a jako taková dostala do vínku nějaké ty vlastnosti, jako je určitá hrdost či odvaha. I když jsem nemohla vědět, do jaké míry tyto a další vlastnosti se v nás skrývaly, dokud bychom je nemusely využít v praxi…
Protočila jsem nad sebou oči a zazubila se na sestru, abych se omluvila za to, že jsem se zase zabrala do svých myšlenek. Nu, rozhodně jí nezbývalo nic jiného, než si na to zvyknout, pokud chce se mnou trávit nějaký čas. Coedy si na to zvykl také, takže ona to také jistě zvládne.

Tara zřejmě nesdílela můj názor, že změna je život, když jsem prohlásila, jaký je to pro mě nezvyk pohybovat se v jehličnatém lese. No, abych byla upřímná, já sama jsem si na tu změnu ještě nezvykla. Dokonce ani jsem si nezvykla, že už není Borůvková smečka. Časem si zvyknu. Budu muset. Ale za jaký čas? Už je to přeci dlouho, co jsme s Coedym tady. Zadumala jsem se, ale hned jsem toho zase nechala, protože to bych musela přemýšlet do aleluja a teď jsem se musela věnovat sestře. Musela jsem souhlasně přikývnout její poznámce, že my dvě jsme nebyly zrozeny s toulavými tlapkami. “Jen omezeně toulavými. Jen na tu dobu, než zatouží zase pobíhat po svém zázemí,“ doplním ji s úsměvem. Přeci jen jsem měla ráda toulky po okolí. Sama jsem teď byla dlouho pryč a docela jsem si to užívala. Ale asi jen proto, že jsem se prostě měla kam vrátit. Kdybych byla stále tulák, asi by mě to tak nebavilo.
Sestra poznamenala, že by se jí tu mohlo líbit, ale musela jsem ji zklamat. Nebo ne zklamat, možná měla naději v tom, že jsem sama nevěděla, jak na tom jsme. Třeba si jen teď Atray bude vybírat jen ty opravdu věrné a především ty, na které bude spolehnutí a budou pro smečku přínosem. Nu, nevím, jestli zrovna Tara může říci, že je loajální ke smečce, když se od útlého mládí toulala. Ale zase možná by dovedl pochopit, že se natoulala až dost a chce mít někde zázemí, zamyslela jsem se znovu, nicméně jen na okamžik. “Zkusíme později promluvit s Atrayem a uvidíme, co vymyslíme. Nebo nevymyslíme,“ pronesu nakonec a povzbudivě se na Taru usměji. Ani jsem si neuvědomila, že padla noc. Ale je pořád teplo, což je docela příjemné. Sestřička prohlásí, že tu musí být na jaře krásně. “Možná máš pravdu, ale abych řekla, nikdy jsem neviděla jehličnatý les probouzet se ze zimního spánku, to by ti s jistotou řekli Atray s potomky, kteří tu žijí už několik let. Rozhodně to ale bude zajímavé,“ řekla jsem s úsměvem a pozorovala Taru. V její tváře bylo znatelně poznat, jak se těší, až jaro vypukne v plné síle. Nezapomněla jsem přitakat, že to bude jistě brzo. Jelikož už pár dní bylo znatelně tepleji a sněhu bylo poskromnu, dalo se předpokládat, že opravdu jaro už klepe na dveře. Nicméně ještě jsem nechtěla moc jásat, protože jsem věděla, že i když je takovéto počasí, dokáže se zima ještě prát o svou moc. Rozhodně jsem se ale také těšila. A ten sestřin výraz jsem znala už od Coedyho. Já sice mám také ráda jaro, nicméně podle mého to vlci s magií země vnímají úplně jinak. Pak mě něco napadlo. “Sestřičko, jak dobře ty vlastně ovládáš svou vrozenou magii? A máš nějaké další?“ Zeptala jsem se. Vzpomněla jsem si totiž na dobu, kdy Coedy nechával rozkvést kvítek nějaké rostliny a dal mi ji za ucho. To mi připomíná, že bych od něj měla zjistit, jak na tom vůbec se svou magií je on, přece byl u Smrti a možná ne jednou a vůbec jsme se na toto téma nebavili, uvědomila jsem si.
Pohodila jsem ocasem a zvedla hlavu, abych mohla zavětřit a zjistit, jestli se náhodou v lese neobjeví pach mého partnera. Zatím ale stále nic. Každopádně jsem nehodlala měnit nic na tom, že zůstaneme tady, dokud prostě nepřijde, abychom se neminuli. Už se těším na Borůvkový les a jeho ovocnou vůni, pomyslela jsem si. Byla jsem zkrátka rozhodnutá tam zajít, i kdyby se Taře nechtělo kvůli vzpomínkám. Nebo Coedymu. Holt by na mě počkali u hranic. Nebyla jsem si sice jistá, jak na mě bude opuštěný les působit, jaké emoce to ve mně vyvolá a jak se s nimi vyrovnám. Ale tenhle pocit nejistoty mě nemohl odradit od návštěvy mého, respektive našeho, rodného lesa. Jen doufám, že to tam ještě poznám. Snad se les moc nezměnil. A jestli se pár dní zdržím a načichnu ovocnou vůní, snad mě tady pak nebudou považovat podle pachu za vetřelce. No, rozhodně bude zajímavé smíchat vůni jehličí s ovocem, zasním se, zkrátka tomu nedokážu odolat.

Tara mě ujistila, že je v pořádku, jen je nervózní. Povzbudivě jsem se na ni usmála. Neměla proč být nervózní, nic nepříjemného ji tu nečeká. No, leda bychom snad narazily na protivnou Skylieth nebo Weriosasu a ony chtěly rýpat, napadlo mě pak, ale raději jsem to zase vypustila z hlavy. Nehodlala jsem si nechat zkazit příjemné chvilky se sestrou.
Jakmile jsme se octly v lese, sestřička vypadala překvapeně. Bylo na ní poznat, že se jí tu líbí. Což mi za chvilku potvrdila svým obdivným výdechem. Přikývla jsem. “Jen je to pro mě velký nezvyk pohybovat se mezi jehličnany. Byla jsem přeci jen zvyklá na ovocné stromy. A jejich vůni. Teď holt budu vonět jehličím. Možná i smůlou, která se na některých stromech objevuje. Ale změna je život,“ dodám, ačkoliv úplně přesvědčená o tom nejsem. Pokračujeme v naší cestě, až dojdeme ke smečkovému úkrytu a vysvětlím Taře, jak to uvnitř vypadá a jak je to s hierarchií. “Ano, je opravdu velký,“ přitakala jsem její domněnce. Také jsem jí rovnou řekla o těch nejvýše postavených vlcích, ale jak jsem předpokládala, nezná je, aspoň ne podle jména. Kdyby někoho z nich viděla jako malá, jistě by to zase zapomněla, jistě za své toulky potkala spousty vlků, stejně jako já. Také jsem si už nepamatovala všechny vlky, co jsem potkala jako malá. A možná už bych asi ani neznala jména vlků, kteří byli v Borůvkové smečce, ale nepobývali tam často nebo odešli… Tara ještě dodala, že si jejich jména zapamatuje pro případ, že bychom je potkaly. Přikývla jsem. Dál jsme pokračovaly mlčky, než jsem se sestry zeptala, co má v plánu. Zda se chce toulat nebo se usadit v nějaké smečce. Mírně se mi stáhnul žaludek v očekávání, že řekne, že se tu zdrží jen nějakou dobu a pak zase půjde po svých. Vzápětí se mi ulevilo, když Tara pronesla, že toulání už má plné zuby, měla by si najít smečku a usadit se tam. “Také jsem se toulala, ale ne tak dlouho, jako ty. Jen od té doby, co se rozpadla Borůvková smečka a než jsem na podzim pocítila silnou touhu se přidat do smečky,“ hlesla jsem, když Tara prohlásila, že neví, co ji to s tím touláním popadlo. Mírně jsem zavrtěla špičkou ocasu. Následně se mě zeptala, jestli máme ve smečce, moc se jí tu líbí. Podívala jsem se do jejích zelených očí plných naděje. No, tak teď nevím, jestli mám být upřímná a zklamat ji, nebo jí udělat falešnou naději a zklamat ji. Tak jako tak to asi nedopadne dobře, zamyslela jsem se. Zhluboka jsem se nadechla. Nakonec jsem se rozhodla být k ní upřímná, přeci jen jsem to měla v povaze, a jednak ona si to zaslouží. “No, abych řekla pravdu, tak nevím. Před pár dny tu byly dvě nebo tři vlčice, které žádaly o členství ve smečce a Atray je odmítl. Je nás tu už celkem dost.“ Začala jsem opatrně. “Třeba by ale Atray udělal výjimku,“ dodala jsem sestře naději. I když jsem mohla jen těžko soudit, jestli Atray udělá výjimku jen proto, že se jedná o mou sestru, na druhou stranu… Proč ne? “Můžeme se zkusit potom zeptat,“ dodám ještě a pohlédnu na oblohu. Je příjemné teplo a na nebi není ani mráček. Zhluboka se nadechnu. Užívám si ten pocit blížícího se jara. Coedy s Tarou také určitě budou mít radost, až se všechno zase zazelená a začnou kvést květiny, pomyslím si a znovu otevřu oči, které jsem zavřela při nádechu a ani si to neuvědomila. Bylo by fajn být zase spolu v jedné smečce, pomyslela jsem si při pohledu na Taru. Mít po boku partnera a aspoň jednoho sourozence…

//Západní Galvatar

Jak jsem doufala, Tara byla také ráda, že mi Atray dovolil, aby směla jít na území naší smečky, ale neuniklo mi, že je trošku nervózní a nejistá. Kromě toho nevyrazila za mnou hned, zaváhala. Už jsem si chtěla dělat starosti, že si to nakonec rozmyslela, takže jakmile mě doběhla, ulevilo se mi. Proběhly jsme mezi stromy a mohly zpomalit. “Neboj se, všechno bude v pohodě, jsem tu přece s tebou,“ mrkla jsem na sestru povzbudivě a zastavila se. Rozhlédla jsem se kolem sebe. “Nuže, sestřičko, vítej v mém novém… domově… Erinyjském lese,“ řeknu rádoby vesele a zhluboka se nadechnu, abych pustila do plic čerstvý ranní vzduch provoněný jehličím. Zastříhám ušima, když zaslechnu zavytí. Hlas zřejmě patří Skylieth, už jsem ji párkrát slyšela, ale pořád si ho ještě dost dobře nepamatuji. “Atrayovi tě představím o něco později, teď má nějaký rozhovor s Takkim, tak ho nechci rušit,“ dodám ještě, usměji se na Taru, vesele máchnu ocasem a pomalu se vydám směrem k úkrytu, abych jí ukázala, kde spíme. Mlčky se proplétám mezi stromy. Nějak v tuhle chvíli nevím, co bych měla zjišťovat, takže nechám chvilku Taře, jestli se na něco zeptá, případně jestli se rozpovídá sama.
Za několik chvil zastavíme před Skálou. “To je smečkový úkryt, v něm spí všichni členové. Nebo tedy ti, kteří si nevytvořili svůj vlastní. Úplně nahoře je jeskyně Alf. Pod ní je jeskyně bet a níže pak pokračují jeskyně pro nás ostatní. Je to docela chytře vymyšlené, zkrátka jako v hierarchii. Atray je momentálně Alfou sám, neptala jsem se, co je s jeho partnerkou. A Betami jsou jeho potomci, Freya a Radnayden. Nevím, jestli některého z nich znáš?“ Vyprávěla jsem sestře při pohledu na smečkový úkryt. Na konci jsem se na ni podívala. Asi je zbytečné se ptát, jestli ty dva zná, protože dlouho byla pryč a jako malá se s nimi asi nesetkala, jako já, nicméně bylo možné, že se s nimi setkala mimo území zdejšího lesa, když byla na toulkách. Pak zase pomalu zamířím vpřed. “A co máš teď vůbec v plánu? Budeš se ještě toulat, nebo se chceš někde usadit?“ Zeptám se po chvíli váhavě. Sice v případě, že by se chtěla toulat, by snad neodešla hned, ale stejně jsem to potřebovala vědět. Tedy, věděla jsem, že nechce opustit území Gallirei, ale bylo možné, že by se chtěla právě po ní toulat a poznávat ji. Přeci jen byla dlouho pryč. Na chvíli zaměřím svůj pohled směrem k hranicím lesa a hlasitě začenichám, jestli nezachytím pach Coedyho. Nejspíš se dalo čekat, že se vypraví mě hledat, protože jsem byla pryč vážně dlouho, takže právě proto jsem se rozhodla, že zůstanu doma, ať se děje co se děje, abychom se zase neminuli. Začínal mi už docela chybět. Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsme byli od sebe tak dlouho. Vlastně snad nikdy, od té doby, co jsme se stali partnery… Přišlo mi to, jako by to už bylo dávno. Na chvíli jsem se vrátila v čase zpátky, kdy ještě jsem byla právoplatnou členkou Borůvkového lesa a byla tehdy na toulkách a právě na nich poznala Coedyho. Kdy jsme pak putovali spolu a já si pak po návratu domů nevěděla rady s tím, co k němu cítím. A jak jsem zpočátku žárlila na každou vlčici, kterou jsem viděla v jeho blízkosti. Teď už jsem ale byla v klidu, protože jsem věděla, že je to zbytečné.
Zavrtěla jsem hlavou, abych se zase vrátila do přítomnosti. Omluvně jsem se na sestru usmála a zase jí věnovala plnou pozornost.

//Erinyjský les

Vyběhla jsem z lesa a rozhlédla se. V první chvíli ve mně hrklo, protože jsem pochopitelně v první chvíli sestru neviděla. Než jsem ale propadla panice, zavětřila jsem a rozeznávala místní pachy. Zdálo se, že tu je, nebo bylo, rušno. Ulevilo se mi, když jsem ucítila ten sestřin a vydala se za ním. Po několika metrech jsem ji zahlédla. Roztáhla jsem tlamu do širokého úsměvu a rozkmitala ocas. “Taro!“ Zavolala jsem na ni, aby mě snad nepřehlédla a nechtěla odejít. Pro jistotu jsem se rozběhla ještě rychleji. “Omlouvám se, že jsem se tak zdržela, měli jsme v lese trošku rušno. Byly tam totiž nové žadatelky o členství ve smečce,“ začala jsem udýchaně sestře vysvětlovat důvod, proč jsem tak dlouho nešla. “Ještě mi Atray stačil schválit, že můžeš na území smečky pod mým dohledem. Už jsem chtěla jít za tebou, ale vrátila se jedna vlčice, která byla předtím na nějaké akci s Coedym. Ptala jsem se na něj předtím Atraye protože v lese nebyl, a on mi vysvětlil, že se po mě šel podívat, protože jsem se dlouho nevracela, takže jsme se museli minout. No a nejspíš se při té příležitosti vyskytl na nějaké akci. Prý byli v horách a narazili na jeskyni, která ze sebe chrlila laviny sněhu, nebo co to mlela. No, ale určitě nám o tom Coedy povypráví, až se vrátí,“ začala jsem mlet páté přes deváté. Sice jsem se už omluvila a vysvětlila důvod zpoždění, nicméně jsem cítila potřebu zmínit se i o tomto. “Tak pojď, půjdeme do lesa, než se setmí!“ šťouchla jsem do sestry vesele a natočila se směrem zpátky. Zapomněla jsem se ale Atraye zeptat, jestli by Tara mohla přespávat v našem úkrytu, respektive ve smečkové jeskyni v našem kutlochu, ale došla jsem k závěru, že se mohu zeptat dodatečně. Až si promluví s Takkim. Znovu jsem pobídla Taru, aby se nezdržovala a následovala mne.

//Erinyjský les

Zatímco jsem netrpělivě vyčkávala na odpověď Skylieth, sledovala jsem Weriosasu, jak vznešeně kráčí do úkrytu. Pak jsem pro změnu zaměřila zrak na jejího partnera, který vypadal netrpělivě a potřeboval si s Atrayem promluvit o něčem evidentně hodně důležitém. Svou pozornost jsem opět obrátila na Skyl, která nevypadala moc nadšeně z toho, že se jí na tu akci ptám. A také na svého partnera. V první chvíli jsem se vylekala, když zmínila, že všichni jsou v pořádku, až na jednu vlčici, která to nestihla a udusila se pod lavinou. Chvíli jsem se nezmohla na slovo, protože jsem si nedokázala představit, jaké to asi bylo, být přítomná smrti jiného vlka. Chtěla jsem se jí zeptat na jméno té vlčice, abych zjistila, jestli to nebyla některá moje známá, ale Skylieth se znovu ujala slova a prohlásila, že se nic nestalo. Opravdu všichni jsou v pořádku a Coedy se nejspíš vrací domů někudy jinudy. Poznala jsem nepřátelský tón v jejím hlase a všimla si i pohybu očí, i když se ho snažila skrývat. Zamračila jsem se na ni a potlačila zavrčení. Fakt jsem ji nechápala. Ale ona zřejmě nerozumí strachu o někoho blízkého, protože žádného partnera nemá. Možná ani žádného blízkého přítele nebo přítelkyni. Nehodlala jsem se ale v tom déle rýpat. “Dík za info,“ odfrkla jsem. Ovšem, pokud mě slyšela, promlouvala jsem totiž už k jejím vzdalujícím se zádům.
Rozhodla jsem se, že rozhodně zůstanu v lese, abychom se s Coedym zase neminuli. Ale teď jsem se přeci jen rozběhla k hranicím lesa, abych konečně vyzvedla Taru. Jen doufám, že tam pořád čeká a nikam neodešla, pomyslela jsem si a proklouzla mezi stromy. Už se pomalu začalo znovu stmívat, takže určitě sestra uvítá, když bude moci složit hlavu v nějakém útulnějším místě než na otevřeném prostranství, kde to místy dosti foukalo.

//Západní Galvatar

//ale oba se nám nějak sekli

Edit: No nevím, týden čekat nebudu

Roztáhla jsem tlamu do širokého úsměvu, když Atray oznámil, že moje sestra si může zdejší území projít, pokud ji budu mít pod dohledem. Nepředpokládá sice, že by něco provedla, ale jistota je jistota. Horlivě jsem přikývla. “Tisíceré díky, milý Atrayi,“ zavrtěla jsem ocasem. Vzápětí se mi ale tvář zachmuřila, poněvadž na mou otázku, jestli neviděl Coedyho, zmínil, že se po mě šel podívat, protože jsem se dlouho nevracela, takže jsme se museli minout. Protočila jsem oči a lehce zamrmlala. Jestli jsem si to nemyslela!
Ještě než jsem se ale zvedla, abych doběhla pro Taru, poslechla jsem si Alfovo vyjádření ohledně přijetí těch dvou vlčic do smečky. Bylo by hloupé, kdybych odběhla a já nevěděla, jestli se tedy staly členkami. No, ale jak se dalo čekat, Atray je musel odmítnout, protože už je nás tu opravdu hodně, takže momentálně nemá v úmyslu nové členy přijímat. Přitom mě do čenichu uhodil známý pach, který jsem ale dlouho necítila. Ohlédla jsem se směrem, kterým k nám přicházela Skylieth. Kývla jsem jí na pozdrav, nechtěla jsem halekat, když Atray byl uprostřed řeči. Chvíli nemohla popadnout dech, zřejmě pospíchala domů, ale pro jistotu jsem ji pozorně pozorovala, kdyby náhodou se jí udělalo zle nebo tak něco. Zeptala se, o co přišla. Já jsem jen pokrčila rameny. “Já zrovna teď přišla, tak ti nepovím,“ řekla jsem polohlasně.
Už už jsem se chystala odběhnout, když Skylieth znovu promluvila. Oznamovala Atrayovi zajímavou událost, že byla v horách a byla tam jeskyně, ze které stále proudily laviny sněhu, ale zastavili to. Byl tam i Coedy a nějaký Písek. “V horách? V jakých horách? A jste všichni v pořádku? Coedy se s tebou nevrací?“ Vychrlila jsem na ni spoustu otázek, a žaludek se mi nepříjemně stáhnul v obavě, proč se Coedy nevrátil s ní. Snažila jsem se sice uklidnit, že Atray přece zmínil, že mě šel hledat, takže možná se zdržet a pomáhal se zastavováním laviny a pak zase pokračoval v hledání mě. A určitě by ho tam Skylieth nenechala, kdyby byl zraněný a potřeboval pomoc. A kdyby ano, tak by sem doběhla a nezdržovala se ptaním, o co přišla, ale hned by nás vybídla, že musíme jít za ním. Vyskočila jsem na nohy a netrpělivě sledovala Skylieth a doufala, že mě uklidní tím, že všichni, tedy i Coedy, jsou v pořádku. Sice jsem lavinu nikdy osobně neviděla, ale párkrát jsem o tom slyšela a bylo mi jasné, že kdyby někdo z nich uvízl pod ohromným nánosem sněhu, tak pokud by se mu hned nepomohlo, určitě by s ním byl amen… Zavrtěla jsem hlavou, takové myšlenky jsem z ní musela vypudit.

1 ks červená růže: Coeden
1 ks bílá růže: Hotaru
3 ks balení pralinek z bílé čokolády: Storm, Tailla, Coffin
3 ks balení pralinek z hořké čokolády: Tara, Castor, Scarita
2 ks plyšový vlk: Freya, Atray

Atray vysvětloval nově příchozí, že naše smečka má už poměrně hodně členů a neměl v úmyslu někoho dalšího přibírat, nicméně se přesto zeptal, čím by mohla být vlčice pro naši smečku přínosnou a užitečnou. Krátce jsem na ni pohlédla. A vlastně i na ostatní cizí vlky, které jsem tu zahlédla. No, určitě byli přijati noví členové do smečky, zatímco jsem byla pryč. Budu pak muset někoho poprosit, aby mi nastínil situaci, abych nebyla úplně mimo mísu a nesnažila se atakovat nového člena, kterého bych ale považovala za cizince, protože bych ho jednak neznala a jednak by ještě nebyl cítit pachem typickým pro naši smečku, Pomyslela jsem si.
Opožděně jsem si všimla Indil a jejího úsměvu. Rychle jsem jí ho oplatila a měla chuť si nafackovat, že jsem ji v první chvíli přehlédla, ale už jsem to nemohla vzít zpátky. Vlčice se po chvíli zvedla a vzdálila se. Já jsem také chtěla odejít a nechat Atraye „pracovat“, ale potřebovala jsem naléhavě povolení, aby tu mohla být Tara se mnou. Konečně se na mě obrátil, odpověděl mi na pozdrav a zajímal se, na co se chci zeptat. “Chci se tě zeptat, jestli sem mohu pozvat svou sestru. Dlouho jsem se s ní neviděla a před nějakou dobou jsme se náhodně setkaly. Zdržela by se jen pár dní a dávala bych pozor, aby nebyla bez dozoru, kdyby ji náhodou chtěl někdo považovat za vetřelce,“ Vychrlím ze sebe téměř jedním dechem. Už jsem začínala být vážně netrpělivá, abych mohla Taru vyzvednout, abych měla jistotu, že je vedle mě a nikam neodejde. Skoro se mi až stahoval žaludek netrpělivostí a nervozitou nad vyřčením Atrayova ortelu. Odkašlala jsem si a omotala si ocas kolem předních nohou. “No a ještě bych se zeptala, jestli jsi neviděl Coedyho? Od doby, co jsem odešla, jsem s ním nemluvila, ale zdá se, že tu teď není. Nebo jestli jste ho nezahlédli vy?“ Vyslovila jsem další otázku a pohlédla krátce na Weriosasu s Takkim na znamení, že otázka patřila i jim. Sice jsem se nechystala ho jít hledat, protože jednak jsem chtěla být nějakou dobu tady, jednak jsem chtěla mít s Tarou klid a jednak by se klidně mohlo stát, že bychom se minuli a hledali se po celé Galliree. To by také určitě nebylo dobré. Poposedla jsem si a zachvěla se, když zavál silnější vítr a opřel se mi do kožichu. Snad budeme moci spolu s Tarou do našeho úkrytu ve skále, kde nám bude teplo a kde budeme mít soukromí, pomyslela jsem si přitom a upřela své modré oči znovu na Alfu a mírně se usmívala.

//Západní Galvatar

Vkročila jsem na území lesa a na chvíli se zastavila. Musela jsem se rozhlédnout. Opravdu se tu nic nezměnilo za tu dobu, co jsem tu nebyla. Aspoň na první pohled. “Auuuuu!“ Ohlásila jsem se hlasitým zavytím, aby o mně všichni věděli. Vlastně to bylo poprvé, co jsem byla tak dlouho mimo svůj nový domov. Pak jsem zhluboka nasála pachy. Jako prvního jsem se samozřejmě pokusila identifikovat Coedyho. Jaké bylo mé zklamání, když jsem jeho pach ucítila jen slabý. “Ale ne, my se vážně minuli!“ Zabrumlala jsem si pro sebe zachmuřeně a sklopila uši. No, co se dalo dělat. Ale aspoň jsem věděla, že budu tady, až se vrátí. A když ne přímo tady, tak aspoň u hranic. Znovu jsem zapojila čenich do práce a tentokrát se soustředila na Atrayův pach. Čenich mě zakrátko neomylně dovedl na místo. Jaké bylo mé překvapení, kolik tu bylo cizích vlků. Sice jsem je cítila, už když jsem se snažila najít svého partnera, ale… Zachmuřila jsem se, ale hned jsem zase hodila rádoby bezstarostný výraz. Nechtěla jsem dávat najevo, že nemám z toho převlkování lesa moc radost. Měla bys být ráda, že je zájem o členství ve smečce, napomenula jsem se. Vlastně jsem musela uznat, že od doby, co Atray s Freyou obnovili zdejší smečku a my s Coedym se stali prvními členy, se smečka opravdu raketovou rychlostí rozrůstala. Krátce jsem pohlédla na Weri, Takkiho a cizí vlčice, které tu byli s nimi. “Zdravím,“ kývla jsem ještě pro jistotu na pozdrav a lehce máchla ocasem. No, vypadalo to, že Atray má plné tlapky práce, nicméně já chtěla jen jednu otázečku, abych zase mohla běžet k Taře. Sice jsem jí věřila, že zůstane čekat na hranicích, ale i tak ve mně hlodal červík pochybnosti. “Nerada ruším, ale Atrayi, můžu se tě na něco zeptat? Víc už nebudu otravovat,“ Zeptala jsem se a posadila se, ačkoliv jsem už byla celá netrpělivá, abych mohla jít pro sestru. No, druhá otázka bude spíš na jednoho z těch dvou, Weriosasu nebo Takkiho, jestli neviděli Coedyho. Pokud tedy nebyli pryč zrovna ve chvíli, kdy odcházel, to by také bylo pěkně na pendrek… Zamyslela jsem se, ale hned jsem zatřásla hlavou a sledovala ostatní vlky.

//Východní Galvatar

Kráčely jsme dál a já měla konečně v bříšku jako v pokojíčku. Byla jsem ráda, že jsem měla při lovu takové štěstí a nemusela jsem nikterak dlouho hledat nejbližší zaječí noru a mohla tak konečně zasytit žaludek, který stále hlasitěji protestoval. Tara se zajímala, kde je Castor. Ohlédla jsem se a pokrčila rameny. Trochu mě mrzelo, že s námi nepokračoval, jenže jsem neměla čas čekat, až se tu objeví nebo až se probere, či vlastně bylo důvodem, že se najednou odloučil. Možná jindy ano, nicméně teď jsem se už musela hlásit v lese. “Nevím. Docela mě mrzí, že s námi nepokračuje, abyste se seznámili lépe a poznala bys, že je to opravdu výjimečný vlk, nicméně vážně nemám čas se tím teď zaobírat,“ řekla jsem po krátké úvaze.
Užívala jsem si nejen sestřinu společnost, ale také fakt, že jak postupoval den, slunko se stále častěji hlásilo o svou moc a snažilo se nám zpříjemnit den tím, že nás jednak snažně hřálo a jednak šimralo v nosech. Nebo aspoň mě. Musela jsem párkrát kýchnout. Pak jsem Taru uklidňovala, že určitě nikdo z nadřazených vlků nebude mít nic proti, aby se mnou pobyla aspoň nějaký čas v lese. No, a kdyby se jim to přece jen nelíbilo, holt bychom se usalašily někde blízko hranic, abych byla nablízku a zároveň mohla trávit čas se svou sestřičkou.
Po chvíli mlčení mě napadlo se zeptat, jestli Tara zažila také to podivné teplé počasí. Na to mi souhlasně přitakala s tím, že absolutně nerozumí tomu, co se dělo. “Já také ne. Ještě jsem nezažila, aby uprostřed zimy z ničeho nic bylo horko jako uprostřed léta. Ještě štěstí, že to netrvalo nikterak dlouho,“ pronesla jsem zamyšleně. Měla jsem ráda teplo, ale jednak v době, kdy mělo být a jednak ne takové, abych si div netoužila sundat kožich nebo se na celý den ponořit do vody, abych se ochladila. “Ale už se těším na jaro. Mohly bychom se, pokud o sobě budeme vědět, vydat do Borůvkového lesa, podívat se a připomenout si tu kvetoucí nádheru, tu úžasnou eufonii ptačího zpěvu a báječnou a nezaměnitelnou vůni ovoce. Myslím, že i jako vlk s magií země to extra oceníš. Stejně jako Coedy,“ řekla jsem s úsměvem.
Než jsem se nadála, už jsme byly na hranicích Erinyjského lesa. Srdce se mi zatetelilo blahem. Ale ne nad tím, že jsem doma, ale že se zase po dlouhé době shledám s Coedym. Jen doufám, že je doma a nešel mě hledat, zadoufám. Zastavím se a podívám se na Taru. “Chvilku tady na mě počkej. Jdu se ohlásit, ukázat se Coedymu a najít Alfu nebo některou z Bet, abych se dovolila, jestli sem můžeš, ano? Ani se nehni!“ Přikázala jsem sestře, olízla jí tvář a na nic nečekala, ladným skokem zmizela mezi stromy, abych se ohlásila.

//Erinyjský les

//Východní hvozd

Vysvětlila jsem Taře, jak to je s tím, že jsem si našla nový domov. Usmála se na mě a prohlásila, že je to skvělé. Přikývla jsem, ale myšlenkami jsem stále byla v Borůvkovém lese. Stočila jsem k ní ucho, když znovu pronesla, zamyšleným tónem, že čas je lék na všechny rány. Domnívá se, že stesk časem povolí. Ona to cítí podobně, teď je to pro ni lepší než třeba před rokem nebo ještě před měsícem. Souhlasně přikývnu, ale mlčím. Přijde mi, že je to už docela dost dlouhá doba, co se smečka rozpadla a já se stala ze dne na den tulákem. Jak dlouho jsme se vlastně s Coedym toulali? Rok? Možná méně… A jak dlouho jsme členy smečky? Od začátku podzimu, možná… No… Holt asi jsem beznadějný případ,ušklíbnu se pro sebe. Znovu se zaposlouchám do Tařiných slov o tom, že jedno dne budeme moci zapomenout na to, co bylo, a začít znovu nezatíženi naší minulostí. Přikývla jsem. “Snad máš pravdu,“olízla jsem jí rozpustile tvář na znamení, že jsem ráda, že mě vyslechla a jsem ráda, že jsem se mohla svěřit. Ne, že bych se snad nemohla svěřit svému partnerovi, ale… Radši jsem ho tím nechtěla znepokojovat. Sestřička samozřejmě prohlásila, že to nikomu neřekne.
Pokračovaly jsme tedy v cestě. Rychle se začalo rozednívat, když jsme opustily místní les. To mě docela potěšilo, aspoň byla šance, že si na Galvataru nebo doma můžu ulovit něco k snědku. Napadlo mě, že bych se mohla dovolit Alfy nebo některého z Bet, jestli by se Tara mohla na pár dní zdržet. Já si byla víc než jistá, že s tím nebude problém. Měli by mít pochopení zvlášť když se jedná o mou sestru, kterou jsem tak dlouho neviděla,pomyslela jsem si a podívala se na sestru. Už se nemohla dočkat, až pozná mou smečku a také souhlasila s tím, že se mohu zeptat někoho z nadřazených vlků, jestli se mnou může strávit pár dní v lese. “Já si myslím, že nebudou proti,“dodala jsem optimisticky a zavrtěla ocasem.
Zastavila jsem se a rozhlédla se. Na Galvataru jsem také už dlouho nebyla. Vlastně od té doby, co jsem opustila Erinyjský les, abych si pročistila hlavu. Sakra, to jsem tedy byla dlouho pryč. Snad se na mě Coedy nebude zlobit. Určitě si už dělá starosti. Jen doufám, že nikam neodešel, aby se po mě pošel podívat nebo aby si sám protáhl nohy!Přemýšlela jsem. Pak jsem zvedla hlavu a snažila se zachytit pach nějakého zajíce, který by se nedobrovolně obětoval jako moje snídaně. Bylo tu cítit hodně vlků a i nějaká ta vysoká. Možná bychom si mohly troufnout na mladou losici dvě, ale stejně by bylo lepší, abychom byli aspoň tři. Pak jsem si všimla, že z nory nedaleko nás vyčumuje lumík. Ušklíbla jsem se. Možná bys nebyl špatný, ale na můj hlad jsi příliš malý,promluvila jsem na něj v duchu a radši šla o kus dál, abych vzápětí, blízko lesa, objevila zaječí noru. Zaradovala jsem se a zamířila přímo k ní. A nemohla jsem uvěřit svému štěstí, že sotva jsem byla jeden skok od úkrytu, vykoukl ven zajíc. Na nic jsem nečekala, prudce se odrazila a čapla zajíce za hlavu. Pravda, možná to nebylo možná zrovna to nejlepší, ale za co jiného jsem ho měla chytit. Za nohu to nešlo, za uši by se mi vyškubnul… Už takhle sebou dost divoce mlel. Rychle jsem sklonila hlavu, přidržela ho a zakousla. Jakmile se ozvalo rupnutí a tlama se mi zaplnila nasládlou zaječí krví, žaludek se mi bolestivě zkroutil. Samozřejmě jsem se do zajíce hned pustila. Nebyl sice kdovíjak tučný, ale rozhodně to bylo lepší, než ten předchozí malý lumík, který by posloužil jedině jako jednohubka. Zajíc mě aspoň zasytil. Měla jsem velký hlad, takže jsem se nežinýrovala a zajíce do sebe pěkně natlačila. Spokojeně jsem pak docapkala zpátky k sestře. “Pardon, už jsem měla fakt velký hlad,“uculila jsem se na ni, na chvíli se posadila a olízala si tlapky potřísněné krví. “Můžeme jít dál,“kývla jsem na Taru, zvedla se a zamířila směrem k západní části Galvataru. Když jsme došly k potůčku, zastavila jsem se u něj, abych mohla zajíce zapít. A také si trošku umýt čenich a krk, které také byly potřísněné krví. Jakžtakž čistá jsem zase mohla pokračovat v cestě. Pohlédla jsem na oblohu, která sice byla tmavá, ale zkoušelo se skrz ni dostat několik slunečních paprsků. Spokojeně jsem se usmála. Do jara sice bylo ještě daleko, ale byla jsem ráda, když v zimě svítilo slunko a aspoň trošku zahřálo kožich. Podívala jsem se zase na Taru. Měla jsem na jazyku spoustu otázek, ale raději jsem si je nechala, až budeme v klidu v Erinyjském lese. “Byla jsi tady na Galliree, před pár týdny, vlastně než jsme se potkaly, kdy tu bylo nezvyklé horko a po sněhu ani památky? Bylo to opravdu zvláštní,“vzpomněla jsem si na jednu zajímavou nedávnou událost, aby řeč zase tak úplně nestála.

//Západní Galvatar

Dívala jsem se za odcházející matkou a bylo mi docela líto, že se s námi nezdržela déle. Tolik jsem chtěla slyšet vyprávění, co dělala od té doby, co jsme se rozloučily! Ale zřejmě měla nějaké neodkladné záležitosti, které jí nedovolily být s námi o něco déle. Já osobně bych tedy upřednostnila potomky, které jsem dlouho neviděla, před čímkoliv, nicméně musela jsem chápat, že ona má svůj život a my ostatně také.
Poznamenala jsem, že bych se měla vydat domů, abych se ohlásila, že taky ještě žiju. Tara se zvědavě otázala, zda jsem si našla smečku. Přikývla jsem. “Ano, s Coedym jsme se přidali ke smečce Erinyjského lesa. Zrovna jsme tam byli a vrátili se tamní Alfa s dcerou, nevím, jestli znáš Atraye a Freyu, a obnovili smečku. Tehdy jsem si říkala, že bych chtěla někam patřit a tak jsme se s Coedym rozhodli, že to zkusíme tam,“vysvětlila jsem jí. Krátce jsem se zachmuřila a popošla k ní blíž. “Ale... Abych pravdu řekla… Ještě jsem si tam tak úplně nezvykla. Je tam sice poměrně pěkně, Atray a jeho dcera a syn, kteří jsou Betami, jsou všichni fajn a milí, nicméně pořád mám problém s tím, že vše porovnávám s Borůvkovým lesem. Přeci jen jsem se tam narodila a skoro tři léta žila. Mám na svůj domov mnohem pevnější citovou vazbu, než jsem si myslela. Ale nikomu to, prosím, neříkej. “]Svěřila jsem se Taře s něčím, o čem nevěděl pořádně ani Coedy. Nechtěla jsem ho znepokojovat. Ne, že bych se v Erinyjském lese necítila dobře, to určitě ne. A s ostatními členy jsem také vycházela poměrně dobře, ačkoliv na mě ještě čekal úkol se nějak blíže seznámit s Takkim a jeho partnerkou, kterou jsem už léta neviděla a tak jsem byla vlastně překvapená, jak moc se změnila. Nicméně, jak jsem přiznala už nahlas, měla jsem strašně silné citové vazby na les, odkud jsem pocházela. Až mě to samotnou překvapuje. Rozhodně jsem nečekala, že mi to bude tak dlouho trvat, než si zvyknu na novou smečku…
Sestřička mi udělala ohromnou radost, když mi řekla, že se ode mě nechce odtrhávat a bude dávat tentokrát dobrý pozor, abych se jí neztratila. Zasmála jsem se a šťouchla do ní. “Ani nevíš, jak ráda tohle slyším!“zvolala jsem nadšeně. Vybídla jsem ji, že tedy půjdeme. Začínalo se stmívat, takže jsem se zachmuřila. To znamenalo, že v noci bude lov zajíce takřka nemožný, budu si tedy muset počkat do rána. Žaludek se sice bolestivě kroutil, jenže neměl na výběr, musel si holt počkat, až bude světlo a zajíci nebudou chrápat. Sice bych ho mohla vyplašit, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych ho dobře viděla. Ne, že bych měla potíže s nočním viděním, ale… Prostě je lepší lovit ve dne.
Tara už vypadala dobře, snědla zajíce, kterého jí přinesla matka, takže určitě nabrala potřebné síly. Volným krokem jsem se tedy vydala směrem z lesa. “Třeba by Atray neměl nic proti tomu, kdyby ses pár dní zdržela u nás v lese, samozřejmě se ho zeptám a pokud budeš chtít.“Řekla jsem a vesele máchla ocasem.

//Východní Galvatar