Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Nějak se nám to seklo...

Kdypak bude vyhlášení?

Vločka se zmínila, že ovládá magii myšlenek, takže kdyby se něco dělo a ona by byla daleko na to, aby nás slyšela, stačí na to silně myslet a ono se to k ní dostane. Usmála jsem se a chápavě přikývla. To bylo dobré vědět. A možná by se toho dalo využít i jindy, než během lovu.
Soustředili jsme se na stádo, které vypadalo relativně zdravě. Respektive, jeho členové. Za chvíli jsem ale zaslechla Vloččin hlas, který upozorňoval na oslabeného jedince. Stočila jsem pohled směrem, který nám určila. Spokojeně jsem se usmála a pomalu se mi sbíhaly sliny. Kromě toho ve mně začínalo vzrůstat napětí a nedočkavost. Mísily se ve mně pocity. Byla jsem už celá nedočkavá vyrazit, ale zároveň jsem se pořád bála, abych si neuřízla ostudu. “Samozřejmě, že si troufáme,“ řekla jsem odhodlaně. Krátce jsem pohlédla na Suzumeho, jestli také souhlasí. Ještě jsem se ohlédla směrem ke Stormovi, Coedymu a Berrymu, kteří trpělivě čekali, až vybereme nějaký kus, který naženeme směrem k nim. Jistě už si také všimli toho zraněného zvířete.
Svou pozornost jsem upřela znovu ke stádu. Do mého kožichu se opřel studený vítr, ale já ho vůbec nevnímala. Bylo mi teplo z toho, jak jsem byla vzrušená a nedočkavá, připravená vyrazit. Jen jsem musela počkat na Vloččin povel. A také její rozdělení, z které strany kdo půjde, abychom se jeden druhému nepletli pod nohy. Žaludek se mi opět zkroutil hlady. Snažila jsem se to ignorovat a soustředit se jen na to zvíře, které se, pokud se nám zadaří, brzy stane hlavním chodem na smečkovém menu.

//Odepíšu zítra večer, dneska toho mám už plný brejle :)

//Takže čekáme na Suzumeho :)

//Já taky jen krátce O:-)

Vločka se tedy rozhodla, že bude v naší skupince naháněčů. Usmála jsem se a lehce švihla ocasem. Storm, Coedy a Blueberry se pomalu vzdálili. Coedy nám ještě popřál hodně štěstí. “Snad ho budeme mít a pak ho předáme vám,“ usmála jsem se a dívala se chvíli za nimi. Pak už jsem ale věnovala pozornost stádu. Všichni vypadali naprosto zdravě.Ale no tak, copak se tu nenajde aspoň jeden z vás, který by zasytil bandu hladových vlků? pomyslela jsem si. Stočila jsem jedno ucho směrem k Suzumovi, který se zeptal, kterou z nás má vyzvat k vzdušnému tanci jako první. Že poletíme jako ptáci. Naklonila jsem hlavu na stranu a krátce na něj pohlédla, nějak jsem nevěděla, co tím myslí. Raději jsem se tedy i zdržela komentáře a nechala Vločku, aby mu na to něco řekla.
Začínala jsem být pomalu netrpělivá, protože se mi lehce začal kroutit žaludek hlady. Otráveně jsem protočila panenky. No, tys tu tak chyběl, abys hlasitě protestoval a vyplašil naši kořist, odfrkla jsem si tiše.

//Borůvkový les

Stále zamyšleně a tak nějak automaticky jsem šla s ostatními směrem na Galvatar. Když jsme ale opustili les, probrala jsem se ze svých úvah. Zhluboka jsem vpustila do plic ledový zimní vzduch, který mě zaštípal v plicích, až jsem se lehce rozkašlala. Při té příležitosti jsem však zavětřila pach blízkého stáda vysoké a podle reakce Storma jsem usoudila, že on je cítí také. Po jeho vzoru jsem se přikrčila. Všimla jsem si, že je tu poměrně dost sněhu. Takže kdybych si lehla na bok a zavřela oči, skoro bych se sněhem splynula. I můj přívěšek byl bílý, také by nebyl vidět.
Storm rozhodl, že se rozdělíme do dvou skupin – jedna bude pracovat na oddělení a nahnání oslabeného jedince k druhé skupince, která jej skolí k zemi a usmrtí. Blueberry a Coedy si vybrali, že budou ve skupince, která oběť právě skolí. Na okamžik jsem se zamyslela. Docela jsem pochybovala o tom, v jaké jsem kondici, nerada bych, abych se nějak před ostatními ztrapnila, kdybych neměla energii běžet dost rychle a dost dlouho. Nakonec jsem se ale rozhodla, že to přeci jen zkusím. I kdybych měla padnout, tak prostě udělám cokoliv, abych se nezahanbila a odvedla svou práci na sto dvacet procent. “Já se tedy přidám ke skupině, která bude nahánět,“ řekla jsem, podívala se po Stormovi a lehce jsem mávla ocasem, čímž jsem rozvířila sníh kolem sebe. Mrkla jsem na Coedyho. Byla jsem také zvědavá, jak si povede. Vlastně jsem ho dosud snad nikdy neviděla lovit něco jiného, než zajíce… Rozhodně to byl pro nás oba důležitý úkol a věděla jsem, že i on je určitě lehce nervózní, aby se mu nestala nějaké nepříjemnost. Mlčky jsem nyní pohlédla na Vločku, která si měla, dle slov Storma vybrat, jestli povede skupinku moji nebo Coedyho. Na to jsem byla také zvědavá. Mně osobně bylo celkem jedno, kdo mě povede. I když přeci jen Storm už měl příležitost vidět mě lovit a mohl odhadnout nějaké mé schopnosti navzdory tomu, že od odchodu z Borůvkové smečky jsem vysokou nelovila, netrénovala své dovednosti a ani jsem nebyla u Smrti, aby mi s tím pomohla. Pěkně jsi to flákala, mladá dámo, odfrkla jsem nad sebou. Samozřejmě tak, aby si toho nikdo jiný nevšiml. Hned jsem si předsevzala, že jakmile se naskytne příležitost, budu na tom pracovat. Jednak kvůli sobě, ale především kvůli smečce, abych jim byla k něčemu dobrá. A třeba se jednou, díky svým dovednostem a znalostem dostala zase na post Delty, který jsem zastávala tak krátce a vlastně si to vůbec neužila… Ne, že by to pro mě bylo extra životně důležité, ale… Přeci jen bych se na vyšší pozici ve smečce cítila užitečnější, než „jen“ Kappa. Ovšem to byla ještě hodně dlouhá cesta, povýšení nepřijde ze dne na den, musím si ho vysloužit. A já byla rozhodnutá, že jednou se mi to zase povede.
Zatřásla jsem hlavou. Zase jsem se ponořila do svých myšlenek. Střelila jsem pohledem po ostatních. Bylo by docela blbé, kdybych přeslechla, kdo mou skupinku povede, i když bych se prostě sebrala a šla za tím, kdo by zavelel odchod směrem ke stádu…

Docela jsem koukala, jak se rozjela menší debata na téma věk. Rozhodně jsem tedy nechtěla někoho urazit, naštěstí to Storm i Blueberry nebrali vážně. Ačkoliv, klidně by si mohli utahovat i oni ze mě, protože jsem tu byla zřejmě ze všech nejmladší. Takže bych pro ně mohla být jen takové nevinné, naivní a nezkušené pískle, že. Nicméně i tohle pomohlo tomu, abychom překlenuli nějaké menší či větší rozpaky. A fakt, že půjdeme hned společně lovit, se mi líbil také proto, že Coedy přijde na jiné myšlenky a nebude se zaobírat tím, jestli jsme udělali správnou věc, když jsme se rozhodli odejít ze Smrkového lesa.
Už jsme se pomalu chystali odejít, když se k nám přiřítilo bílé tornádo. Zazubila jsem se. Hned začala chrlit otázky na Storma. Když se konečně dostal ke slovu, řekl jí, že novinky jistě jsou a přijde na ně brzy sama, ale teď má sebrat svých pět švestek a zapojit se s námi do společné akce a nazval ji lovcem. Tak Vločka je lovec… To je pěkné. Určitě je i vyššího postavení. Hned musím zjistit, jakého, pomyslela jsem si. “Ahoj, Vločko,“ zazubila jsem se na ni znovu a přátelsky do ní dcrla, zatímco jsem se zvedla ze země a následovala ostatní. Byla jsem už celá nedočkavá. Vážně jsem se téměř modlila, abych si hned vzpomněla, jaké to je a abych si neuřízla před ostatními ostudu. To bych se snad pak zahrabala dva metry pod sníh…
No jo, sníh… uvědomila jsem si krátce na to. Pohlédla jsem na oblohu, ze které se stále snášely větší či menší sněhové vločky. Storm měl pravdu, ve sněhu to bude náročnější, ale já si byla jistá, že jsme silná sestava, zejména s Alfou a lovcem v čele, kteří se určitě ujmou hlavních rolí, budeme úspěšní. Šla jsem mírně se zpožděním za ostatními a zamyšleně poslouchala Blueberryho a Suzuma, ale obsah jejich slov jsem moc nevnímala.

//Východní Galvatar

Trochu zklamaně jsem se dívala za Taillou, která prohlásila, že je nás tu dost a byla by navíc, popřála nám dobrý lov a pomalu se od naší skupinky vzdalovala. Tiše jsem si povzdychla. Chtěla jsem si s ní také popovídat, i když během lovu bychom na to neměly čas, ale určitě hned poté, co bychom se najedli… Už jsem ani nestačila dodat pozdrav, protože byla rychle pryč. Pohlédla jsem krátce po Stormovi. Rozhodla jsem se, že se ho budu muset zeptat, jak to s ní je, jestli se vrátila k němu, nebo je tu jen na návštěvě, či jak.
Blueberry vypadal lehce překvapeně, že si ho pamatuji. Já jsem ale nemohla zapomenout jeho jméno, které se tak krásně hodilo k Borůvkovému lesu. Když jsem ho pozdravila a nazvala ho starým brachem, ošil se a nervózně poznamenal, že přeci není ještě tak starý. Suzume vehementně prohlásil, že je tak starý, jak se cítí. Zasmála jsem se. “Ano, to máš pravdu, Suzume. Ale já jsem to tentokrát myslela tak, že se známe už dlouho,“ vysvětlila jsem a mrkla na Berryho. “Samozřejmě že jsi ještě jura, ostatně jako i náš ctěný pan Alfa,“ zazubila jsem se pro změnu na Storma. Ten se tedy k věku nijak nevyjádřil, ale rozhodně jsem nechtěla, aby si tu všichni mysleli, že je považuji za staré vlkouše, kterým už brzy začnou vypadávat zuby a paměť.
Nadšeně jsem poslouchala návrh Storma, zda budeme lovit zde nebo na otevřeném prostranství. Také jsme měli na výběr, co ulovit – kance nebo vysokou. Měla jsem radost z toho, že jsem se s Coedym mohli hned takhle zapojit do společné akce. A ukázat, co v nás je. I když… Storm mě lovit viděl, to ano, ale už to bylo dávno a já si nebyla jistá, jestli jsem to nezapomněla. “Určitě bychom měli lovit na otevřeném prostranství, tam budeme mít lepší přehled a nenabouráme do stromu,“ souhlasila jsem. A jelikož se nikdo nevyjádřil k tomu, co by chtěl lovit, toho jsem se ujala pro změnu já. “No, nevím, jak vy, pánové, ale dáma by nepohrdla něčím elegantním, co se pohybuje na dlouhých nohách s rádoby rychlými kopyty,“ řekla jsem vesele a zamrkala na ně. A až budeme hodovat, musíme si se Stormem ujasnit, kdo je ve smečce, kdo má jakou pozici, jaké území má Borůvková smečka a jak je to se smečkovým úkrytem, přemýšlela jsem. Kdopak je asi Beta pár, pokud tu nějaký takový je?

Tak jsme byli zpátky. Našli jsme Storma, ale jelikož byl ve společnosti vlků, které jsem tedy všechny, až na jednoho znala, museli jsme chvíli počkat, až vyřídí, co potřebuje, aby se pak mohl věnovat i nám. Mezitím se Coedy opět ozval s tím, že je nervózní. Pořád neví, jestli jsme udělali dobře s tím, že jsme opustili Smrkovou smečku a ví, že mi slíbil, že to zkusíme, ale bude mu chvíli trvat, než si zvykne. Přejela jsem mu čenichem v srsti a olízla mu tvář. “Já tvé obavy chápu, Coedy. Také jsem trošku nervózní, ale šlo to dobře. I já se tady budu chvíli zabydlovat. No, možná lépe, než ty, protože zdejší místa a zákoutí znám, ale… Bude to přesto jiné. Neboj se, uvidíš, že Borůvkový les i jeho obyvatelé si tě brzy získají. Určitě nebudeš litovat,“ uklidňovala jsem ho.
Zakrátko nás oslovit Storm a vyzval nás, abychom šli blíže, takže jsme zvedli zadky a přesunuli se ke skupince. Věnovala jsem všem široký úsměv. Pak jsem se zahleděla na Blueberryho, který mě oslovil jménem. Na okamžik jsem se zamyslela, jestli si mé jméno pamatuje, nebo mu ho připomněl Storm tím, že vyslovil naše jména nahlas. Tak jako tak, byla jsem ráda, že ho vidím. “Zdravím tě, starý brachu,“ zazubila jsem se na něj a přeci jen jsem neodolala, přišla k němu blíž a lehce se o něj otřela na znamení toho, že si ho pamatuji a beru za svého přítele. Pak jsem si prohlédla lépe dosud neznámého vlka, který tu byl s námi, a který se představil jako Suzume. Než jsem stihla něco říct, Coedy představil sebe i mě. “Těší mě,“ mrkla jsem na něj a usmála se. Mně klidně můžeš říkat Nel, jsem zvyklá, že si přátelé mé jméno zkracují,“ řekla jsem a zavrtěla ocasem.
Storm se zajímal, zda šlo všechno v pořádku. Byla jsem chvíli tiše, jestli se slova ujme Coedy. Nechtěla jsem být věčným mluvčím naší dvojice. Jen jsem souhlasně přikývla. “Atray měl pochopení a já jsem mu za to vděčná,“ dodala jsem.
Mimoděk jsem se zachvěla. Ani jsem si nestačila uvědomit, jak se za tu krátkou dobu ochladilo. Zvedla jsem hlavu a zamračila se na tmavé těžké mraky, které nad námi visely a které nevěštily nic dobrého. Jakmile jsem ale zaslechla Stormův návrh, abychom něco podnikli společně, když je nás tu tolik, zase jsem svou pozornost plně věnovala vlkům kolem sebe. Potěšeně jsem se zazubila. Jako by mi snad četl myšlenky, když jsem před chvílí uvažovala o tom, že jsem dlouho nelovila a neměla pořádný kus masa v žaludku. Jen zajíce… Všichni nadšeně souhlasili. Já jsem samozřejmě také nemohla a ani nechtěla být proti. “Myslím, že nám to jen prospěje,“ řekla jsem vesele. Pak jsem si uvědomila, že jsem snad naposledy lovila tady, v Borůvkém lese, když jsem jako čerstvá Delta vedla lov. Poprvé a naposledy….
Zavrtěla jsem hlavou, teď nebyl čas na vzpomínky. Vyčkávavě jsem pozorovala Storma, jak tedy rozhodne. Krátce jsem pak pohlédla na Taillu, jestli půjde s námi. Vlastně jsem ještě pořád nevěděla, jestli přišla zpátky do smečky, zda se zase dali se Stormem dohromady či je tu jen jako host…

Je nějaké pořadí? :D

//Jak už jsem psala u Vodopádů, nehodlám čekat věčnost, takže píšu rovnou sem bez nějakého přesunu a záležitost s odchodem ze Smrkové smečky beru jako uzavřenou.

Spokojeně jsem se rozhlédla a olízla si čenich. Zhluboka jsem se nadechla a na okamžik zavřela oči. Vůbec mi nevadilo, že mě v plicích mírně zaštípal poměrně chladný zimní vzduch, ani mi nevadilo, že příroda Borůvkového lesa už se plně uložila k zimnímu spánku – stromy byly holé a vypadaly smutně. Trávy moc nebylo, místy bylo spíš bláto nebo sotva znatelný poprašek sněhu. Jelikož ale ještě nebylo dostatečně chladno, dalo se čekat, že sníh nevydrží. Což mě trochu zamrzelo, protože to jediné, co mě na zimě bavilo, a měla jsem ráda, bylo to, že jsme mohli dovádět ve sněhu, skákat v něm dle libosti či hrabat hromádky nebo zaházet některého z členů smečky. Samozřejmě takového, který byl přítelem a bral to jako dobrý rozmar a hru. Třeba taková Skylieth by mě asi sežrala i s přívěskem, kdybych její kožíšek ohodila sněhem. Vzápětí se mi vybavily hrátky na sněhu s mými sourozenci. Vlastně, naše první zima a první sníh toho roku, co jsme se narodili, byla vlastně zároveň naší poslední společnou zimou. Tiše jsem povzdychla.
Znovu jsem otevřela oči a upřela své modré oči na Coedyho. Vypadal pořád poněkud nerozhodně. Byla jsem si ale jistá, že zdejší les a jeho okolí si ho brzy získají. Zejména pak na jaře, až vše bude v plném květu a celý les bude omamně vonět. Lehce jsem do něj strčila čenichem. “Už se těším, až napadne sníh, co ty?“ zeptala jsem se s úsměvem a vykročila vpřed. Ještě než jsem se rozklusala, zavyla jsem, abych dala vědět ostatním, tedy hlavně Stormovi, že jsme zpátky. Snad nás ostatní nebudou považovat za cizince, když jsme byli přijati a pak jsme byli dlouho pryč a tak jsme ani ještě nepochytili pach smečky, pomyslela jsem si. “Měli bychom najít Storma, aby věděl, že jsme zpátky a připraveni začít fungovat jako právoplatní členové Borůvkové smečky,“ řekla jsem a zavětřila. Naštěstí jsem Stormův pach zachytila brzy a tak jsem s lehkým zavrtěním špičkou ocasu vyrazila směrem, kterým jsem ho cítila. A samozřejmě jsem věděla, že není sám. “Rozhodně si budeme muset ujasnit, jaké území patří Borůvkové smečce a které už ne. Nevím, jestli Storm obnovil původní, nebo ho nějak změnil… A také nám musí ukázat smečkový úkryt, abychom se mohli usalašit,“ přemítala jsem polohlasně. A vůůůbec by nebylo špatné, kdybychom vyrazili na smečkový lov. Už si ani nedokážu vzpomenout, když jsem naposledy lovila a jedla vysokou, pomyslela jsem si a jakmile mi na mysli vytanulo mladé losí stvoření, div jsem si neposlintala kožich.
Zakrátko jsem již spatřila hnědého vlka, který byl nyní naším Alfou. Opodál jsem spatřila nějakého cizího hnědého vlka. Těžko říct, zda byl členem, o členství se teprve ucházel či tu byl jen na návštěvě… Bedlivě jsem si ho prohlížela, zatímco jsme se blížili. Nebyl mi povědomý, takže jsem ho nejspíš nikdy nespatřila. Kromě něj tu byl ještě jeden vlk, kterého jsem však dobře znala. Jen jsem musela tápat v paměti, jestli, když jsme se viděli naposledy, měl červené tlapky tak, jako byly jeho oči, a na dvou z nich měl šátky. Nejspíš ale ne. Rozhodně jsem si ale pamatovala, že se jmenuje Blueberry a byl členem Borůvkové smečky. Zavrtěla jsem vesele ocasem a usmála se. Určitě si mě nepamatuje, byla jsem ještě poměrně mladá, když jsme se viděli naposled! Pomyslela jsem si. Můj pohled však nyní upoutal čtvrtý vlk, respektive vlčice, která stála mírně stranou pánské skupinky. Nemohla jsem se ubránit tomu, aby mi tlama nespadla úžasem. To je přece… Tailla! Ale… Kde se tu vzala? Neříkal přeci Storm, že odešla neznámo kam? Rozhodla se snad vrátit? Nebo… Hlavou se mi honilo tisíc otázek, ale nahlas jsem raději neřekla nic. Nechtěla jsem vypadat jako neslušné pako, takže jsem si odkašlala, přestala vejrat na Tai, abych ji neuvedla do rozpaků a posadila se několik metrů od Storma, Blueberryho a toho neznámého, aby mohli v klidu dořešit, co potřebovali. Pohlédla jsem na Coedyho a povzbudivě se usmála. “Ten vlk s červenými tlapkami je Blueberry. Býval členem Borůvkové smečky ještě v době, kdy ji vedli moji rodiče. Neviděla jsem ho roky!“ Řekla jsem mu polohlasně. Obtočila jsem ocas kolem předních tlapek a přivřela oči. Zase jsem mimoděk pohlédla směrem k Tai. Byla jsem ráda, že ji vidím. Staré známé jsem vždycky viděla ráda. A obzvlášť ty, kteří byli z Borůvkové smečky z doby, kdy ji vedli Angelus a Hotaru. Musela jsem od Storma zjistit, co se tu změnilo za dobu, co jsme byli pryč. Kteří vlci z bývalé smečky jsou tady zpátky. Věděla jsem, že i to mi pomůže k pocitu, že jsem tady doma. Kromě toho to byli vlci, které jsem znala a bylo na ně spolehnutí. Pro Coedyho byli všechno nové, nicméně jsem si byla jistá, že si zvykne brzy.

//Nezlobte se, ale nebudu čekat věčnost... Píšu rovnou do Borůvkáče bez přesunu, jako by se tohle nestalo a záležitost s odchodem ze smečky berte jako vyřízenou (beztak již mezi členy nejsme)

//Malá manipulace s Coedym domluvena, ostatně, teď nemá moc co psát, takže odepíše potom :)

Zamyšleně jsem kreslila tlapkou obrazce do půdy, když jsem si uvědomila, že na mě Coedy mluví. Zaslechla jsem jen konec sdělení, zda budu mluvit já nebo on. “Já,“ řekla jsem mírně ochraptěle, proto jsem si odkašlala. Ostatně, byla jsem tak rozhodnutá už od začátku, že iniciativa je na mojí straně. “Já jsem s tím přišla, tak to vyřeším, respektive, oznámím,“ dodala jsem a usmála se na svého partnera. Cítila jsem v něm sice oporu, ale zřejmě nemohlo nic dostatečně zmírnit mou nervozitu. Jen jsem doufala, že se nezakoktám…
To už jsem si všimla, že se k nám blíží Atray, který zdárně vyřešil situaci ohledně cizinců na našem, tedy… mém a Coedym bývalém domovském území. Oslovil nás jmény a kývl na pozdrav. Zamával ocasem a podotkl, že bychom s ním asi rádi mluvili. V první chvíli mě napadlo, že možná umí číst myšlenky, ale… Proč jinak bychom ho vyhledávali, že. Souhlasně jsem přikývla a několik chvil jsem mlčela. Pak jsem hodila krátký pohled na svého partnera a zhluboka se nadechla. “Atrayi, já… Asi víš o tom, že Borůvková smečka se před nějakou dobou obnovila. A já se tam chci vrátit. Nechci, aby sis myslel, že se tu máme špatně, to vůbec ne. Já jsem ti moc vděčná za to, že jsi nás se svou dcerou vzal do Smrkové smečky, kterou jste v té době obnovili, a připadali jsme si nejen důležitě a byli jsme rádi, že máme domov, ale… Od té doby, co vím, že je Borůvková smečka zpátky… Tedy, více méně, cítím, že chci jít tam, kde jsem se narodila.“ Odmlčela jsem a zadoufala, že to, co jsem řekla, dává smysl. Coedy jen mlčky přikývl, aby dal najevo souhlas. Celé to nechal na mě, takže jsem byla ráda. No, a hlavně mi už spadl částečně kámen ze srdce, protože jsem to konečně řekla nahlas. No a druhý kámen ze srdce mi spadne, pokud to sympatický Alfa s modrým šátečkem pochopí, nebude mi to vymlouvat a nerozejdeme se ve zlém, to by mě vážně mrzelo. A byla jsem si jistá, že Coedy by to cítil stejně.
Netrpělivě jsem švihla ocasem a sledovala Atrayovu reakci. Mimoděk jsem si uvědomila, že jsme vlastně v poslední době ani moc nebyli ve zdejším lese a navíc jsme nemohli Atrayovi ukázat, zda jsme vůbec hodni být členy jeho smečky, když jsme nedostali ani jednu příležitost ke smečkovému lovu. A ani jsme nepoznali pořádně ostatní členy smečky. Což byla možná naše chyba. Nebo přesněji řečeno moje. Nějak jsem ani nesledovala nově příchozí od té doby, co se do smečky přidala Weri se svým partnerem. Také jsem je dlouho neviděla, ale vůbec mi nechyběli. Nebo třeba ta namyšlená madam Skylieth, kterou jsem možná odsoudila dřív, než jsem ji stačila pořádně poznat, ale špatný dojem udělala na začátku a tak by asi nějakou dobu trvalo, jestli bychom našly společnou řeč, nicméně to se asi nedozvíme.
Lehce jsem sebou cukla, když jsem ucítila letmý dotyk Coedyho čenichu ve své srsti. Došlo mi, že tohle nebylo jen vyjádření podpory, ale především upozornění na to, abych se zase vrátila z myšlenek do reality, jelikož se Atray chystal promluvit.

//Smrkový les

Dorazili jsme do Smrkového lesa a já byla stále nervóznější. Chtěla jsem to však mít rychle vyřízeno, abychom se mohli vrátit zpátky do Borůvkového lesa a začít novou etapu života. Takže jsem byla poněkud rozhozená, když jsem zjistila, že Atrayův pach sice na území smečky cítit byl, nikoliv však v naší blízkosti. Původně jsem automaticky zamířila ke Smečkovému úkrytu, kde Atray také nebyl. A zdálo se, že tu není ani nikdo jiný, koho bych se mohla zeptat, jestli o Alfovi něco ví. Zavětřila jsem a podotkla, že Atray nejspíš bude u vodopádů. Coedy mi odpověděl, že to uvidíme, až tam dojdeme a dodal, že bychom měli pokračovat v cestě, abychom tam byli co nejdříve. Souhlasně jsem přikývla a vydala se volným klusem daným směrem.
No, snažila jsem se na sobě nedat najevo nervozitu, ale pořád se mi to nedařilo. Zastavila jsem se u vodopádů a rozhlédla se. Pak jsem spatřila hnědého vlka s modrým šátkem ve společnosti nějakých cizích vlků. Vydala jsem se tedy směrem k nim. Nejspíš se jednalo o vlky, kteří se buď zajímají o členství ve zdejší smečce, nebo se ocitli na jejím území omylem. Každopádně to už nebyla moje starost, kdo jsou a proč tu jsou. Došla jsem k nim na doslech. Nejistě jsem se ohlédla po Coeym. Nechtěla jsem Atraye vyrušovat z jeho jednání, takže jsem se posadila tak, aby na mě Alfa viděl a kývla hlavou na pozdrav. Naznačila jsem gestem, že bych s ním chtěla mluvit, ale samozřejmě až vyřeší ty cizince. Mezitím jsem přitiskla ocas k tělu a přední tlapou kreslila do půdy neurčité obrazce. Ti cizinci mi udělali trochu čáru přes rozpočet, ale co jsem čekala, Alfové jsou zkrátka čas od času také zaneprázdnění. Hlavní bylo, že jsem ho našla.