Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tak jsme byli zpátky. Našli jsme Storma, ale jelikož byl ve společnosti vlků, které jsem tedy všechny, až na jednoho znala, museli jsme chvíli počkat, až vyřídí, co potřebuje, aby se pak mohl věnovat i nám. Mezitím se Coedy opět ozval s tím, že je nervózní. Pořád neví, jestli jsme udělali dobře s tím, že jsme opustili Smrkovou smečku a ví, že mi slíbil, že to zkusíme, ale bude mu chvíli trvat, než si zvykne. Přejela jsem mu čenichem v srsti a olízla mu tvář. “Já tvé obavy chápu, Coedy. Také jsem trošku nervózní, ale šlo to dobře. I já se tady budu chvíli zabydlovat. No, možná lépe, než ty, protože zdejší místa a zákoutí znám, ale… Bude to přesto jiné. Neboj se, uvidíš, že Borůvkový les i jeho obyvatelé si tě brzy získají. Určitě nebudeš litovat,“ uklidňovala jsem ho.
Zakrátko nás oslovit Storm a vyzval nás, abychom šli blíže, takže jsme zvedli zadky a přesunuli se ke skupince. Věnovala jsem všem široký úsměv. Pak jsem se zahleděla na Blueberryho, který mě oslovil jménem. Na okamžik jsem se zamyslela, jestli si mé jméno pamatuje, nebo mu ho připomněl Storm tím, že vyslovil naše jména nahlas. Tak jako tak, byla jsem ráda, že ho vidím. “Zdravím tě, starý brachu,“ zazubila jsem se na něj a přeci jen jsem neodolala, přišla k němu blíž a lehce se o něj otřela na znamení toho, že si ho pamatuji a beru za svého přítele. Pak jsem si prohlédla lépe dosud neznámého vlka, který tu byl s námi, a který se představil jako Suzume. Než jsem stihla něco říct, Coedy představil sebe i mě. “Těší mě,“ mrkla jsem na něj a usmála se. Mně klidně můžeš říkat Nel, jsem zvyklá, že si přátelé mé jméno zkracují,“ řekla jsem a zavrtěla ocasem.
Storm se zajímal, zda šlo všechno v pořádku. Byla jsem chvíli tiše, jestli se slova ujme Coedy. Nechtěla jsem být věčným mluvčím naší dvojice. Jen jsem souhlasně přikývla. “Atray měl pochopení a já jsem mu za to vděčná,“ dodala jsem.
Mimoděk jsem se zachvěla. Ani jsem si nestačila uvědomit, jak se za tu krátkou dobu ochladilo. Zvedla jsem hlavu a zamračila se na tmavé těžké mraky, které nad námi visely a které nevěštily nic dobrého. Jakmile jsem ale zaslechla Stormův návrh, abychom něco podnikli společně, když je nás tu tolik, zase jsem svou pozornost plně věnovala vlkům kolem sebe. Potěšeně jsem se zazubila. Jako by mi snad četl myšlenky, když jsem před chvílí uvažovala o tom, že jsem dlouho nelovila a neměla pořádný kus masa v žaludku. Jen zajíce… Všichni nadšeně souhlasili. Já jsem samozřejmě také nemohla a ani nechtěla být proti. “Myslím, že nám to jen prospěje,“ řekla jsem vesele. Pak jsem si uvědomila, že jsem snad naposledy lovila tady, v Borůvkém lese, když jsem jako čerstvá Delta vedla lov. Poprvé a naposledy….
Zavrtěla jsem hlavou, teď nebyl čas na vzpomínky. Vyčkávavě jsem pozorovala Storma, jak tedy rozhodne. Krátce jsem pak pohlédla na Taillu, jestli půjde s námi. Vlastně jsem ještě pořád nevěděla, jestli přišla zpátky do smečky, zda se zase dali se Stormem dohromady či je tu jen jako host…

Je nějaké pořadí? :D

//Jak už jsem psala u Vodopádů, nehodlám čekat věčnost, takže píšu rovnou sem bez nějakého přesunu a záležitost s odchodem ze Smrkové smečky beru jako uzavřenou.

Spokojeně jsem se rozhlédla a olízla si čenich. Zhluboka jsem se nadechla a na okamžik zavřela oči. Vůbec mi nevadilo, že mě v plicích mírně zaštípal poměrně chladný zimní vzduch, ani mi nevadilo, že příroda Borůvkového lesa už se plně uložila k zimnímu spánku – stromy byly holé a vypadaly smutně. Trávy moc nebylo, místy bylo spíš bláto nebo sotva znatelný poprašek sněhu. Jelikož ale ještě nebylo dostatečně chladno, dalo se čekat, že sníh nevydrží. Což mě trochu zamrzelo, protože to jediné, co mě na zimě bavilo, a měla jsem ráda, bylo to, že jsme mohli dovádět ve sněhu, skákat v něm dle libosti či hrabat hromádky nebo zaházet některého z členů smečky. Samozřejmě takového, který byl přítelem a bral to jako dobrý rozmar a hru. Třeba taková Skylieth by mě asi sežrala i s přívěskem, kdybych její kožíšek ohodila sněhem. Vzápětí se mi vybavily hrátky na sněhu s mými sourozenci. Vlastně, naše první zima a první sníh toho roku, co jsme se narodili, byla vlastně zároveň naší poslední společnou zimou. Tiše jsem povzdychla.
Znovu jsem otevřela oči a upřela své modré oči na Coedyho. Vypadal pořád poněkud nerozhodně. Byla jsem si ale jistá, že zdejší les a jeho okolí si ho brzy získají. Zejména pak na jaře, až vše bude v plném květu a celý les bude omamně vonět. Lehce jsem do něj strčila čenichem. “Už se těším, až napadne sníh, co ty?“ zeptala jsem se s úsměvem a vykročila vpřed. Ještě než jsem se rozklusala, zavyla jsem, abych dala vědět ostatním, tedy hlavně Stormovi, že jsme zpátky. Snad nás ostatní nebudou považovat za cizince, když jsme byli přijati a pak jsme byli dlouho pryč a tak jsme ani ještě nepochytili pach smečky, pomyslela jsem si. “Měli bychom najít Storma, aby věděl, že jsme zpátky a připraveni začít fungovat jako právoplatní členové Borůvkové smečky,“ řekla jsem a zavětřila. Naštěstí jsem Stormův pach zachytila brzy a tak jsem s lehkým zavrtěním špičkou ocasu vyrazila směrem, kterým jsem ho cítila. A samozřejmě jsem věděla, že není sám. “Rozhodně si budeme muset ujasnit, jaké území patří Borůvkové smečce a které už ne. Nevím, jestli Storm obnovil původní, nebo ho nějak změnil… A také nám musí ukázat smečkový úkryt, abychom se mohli usalašit,“ přemítala jsem polohlasně. A vůůůbec by nebylo špatné, kdybychom vyrazili na smečkový lov. Už si ani nedokážu vzpomenout, když jsem naposledy lovila a jedla vysokou, pomyslela jsem si a jakmile mi na mysli vytanulo mladé losí stvoření, div jsem si neposlintala kožich.
Zakrátko jsem již spatřila hnědého vlka, který byl nyní naším Alfou. Opodál jsem spatřila nějakého cizího hnědého vlka. Těžko říct, zda byl členem, o členství se teprve ucházel či tu byl jen na návštěvě… Bedlivě jsem si ho prohlížela, zatímco jsme se blížili. Nebyl mi povědomý, takže jsem ho nejspíš nikdy nespatřila. Kromě něj tu byl ještě jeden vlk, kterého jsem však dobře znala. Jen jsem musela tápat v paměti, jestli, když jsme se viděli naposledy, měl červené tlapky tak, jako byly jeho oči, a na dvou z nich měl šátky. Nejspíš ale ne. Rozhodně jsem si ale pamatovala, že se jmenuje Blueberry a byl členem Borůvkové smečky. Zavrtěla jsem vesele ocasem a usmála se. Určitě si mě nepamatuje, byla jsem ještě poměrně mladá, když jsme se viděli naposled! Pomyslela jsem si. Můj pohled však nyní upoutal čtvrtý vlk, respektive vlčice, která stála mírně stranou pánské skupinky. Nemohla jsem se ubránit tomu, aby mi tlama nespadla úžasem. To je přece… Tailla! Ale… Kde se tu vzala? Neříkal přeci Storm, že odešla neznámo kam? Rozhodla se snad vrátit? Nebo… Hlavou se mi honilo tisíc otázek, ale nahlas jsem raději neřekla nic. Nechtěla jsem vypadat jako neslušné pako, takže jsem si odkašlala, přestala vejrat na Tai, abych ji neuvedla do rozpaků a posadila se několik metrů od Storma, Blueberryho a toho neznámého, aby mohli v klidu dořešit, co potřebovali. Pohlédla jsem na Coedyho a povzbudivě se usmála. “Ten vlk s červenými tlapkami je Blueberry. Býval členem Borůvkové smečky ještě v době, kdy ji vedli moji rodiče. Neviděla jsem ho roky!“ Řekla jsem mu polohlasně. Obtočila jsem ocas kolem předních tlapek a přivřela oči. Zase jsem mimoděk pohlédla směrem k Tai. Byla jsem ráda, že ji vidím. Staré známé jsem vždycky viděla ráda. A obzvlášť ty, kteří byli z Borůvkové smečky z doby, kdy ji vedli Angelus a Hotaru. Musela jsem od Storma zjistit, co se tu změnilo za dobu, co jsme byli pryč. Kteří vlci z bývalé smečky jsou tady zpátky. Věděla jsem, že i to mi pomůže k pocitu, že jsem tady doma. Kromě toho to byli vlci, které jsem znala a bylo na ně spolehnutí. Pro Coedyho byli všechno nové, nicméně jsem si byla jistá, že si zvykne brzy.

//Nezlobte se, ale nebudu čekat věčnost... Píšu rovnou do Borůvkáče bez přesunu, jako by se tohle nestalo a záležitost s odchodem ze smečky berte jako vyřízenou (beztak již mezi členy nejsme)

//Malá manipulace s Coedym domluvena, ostatně, teď nemá moc co psát, takže odepíše potom :)

Zamyšleně jsem kreslila tlapkou obrazce do půdy, když jsem si uvědomila, že na mě Coedy mluví. Zaslechla jsem jen konec sdělení, zda budu mluvit já nebo on. “Já,“ řekla jsem mírně ochraptěle, proto jsem si odkašlala. Ostatně, byla jsem tak rozhodnutá už od začátku, že iniciativa je na mojí straně. “Já jsem s tím přišla, tak to vyřeším, respektive, oznámím,“ dodala jsem a usmála se na svého partnera. Cítila jsem v něm sice oporu, ale zřejmě nemohlo nic dostatečně zmírnit mou nervozitu. Jen jsem doufala, že se nezakoktám…
To už jsem si všimla, že se k nám blíží Atray, který zdárně vyřešil situaci ohledně cizinců na našem, tedy… mém a Coedym bývalém domovském území. Oslovil nás jmény a kývl na pozdrav. Zamával ocasem a podotkl, že bychom s ním asi rádi mluvili. V první chvíli mě napadlo, že možná umí číst myšlenky, ale… Proč jinak bychom ho vyhledávali, že. Souhlasně jsem přikývla a několik chvil jsem mlčela. Pak jsem hodila krátký pohled na svého partnera a zhluboka se nadechla. “Atrayi, já… Asi víš o tom, že Borůvková smečka se před nějakou dobou obnovila. A já se tam chci vrátit. Nechci, aby sis myslel, že se tu máme špatně, to vůbec ne. Já jsem ti moc vděčná za to, že jsi nás se svou dcerou vzal do Smrkové smečky, kterou jste v té době obnovili, a připadali jsme si nejen důležitě a byli jsme rádi, že máme domov, ale… Od té doby, co vím, že je Borůvková smečka zpátky… Tedy, více méně, cítím, že chci jít tam, kde jsem se narodila.“ Odmlčela jsem a zadoufala, že to, co jsem řekla, dává smysl. Coedy jen mlčky přikývl, aby dal najevo souhlas. Celé to nechal na mě, takže jsem byla ráda. No, a hlavně mi už spadl částečně kámen ze srdce, protože jsem to konečně řekla nahlas. No a druhý kámen ze srdce mi spadne, pokud to sympatický Alfa s modrým šátečkem pochopí, nebude mi to vymlouvat a nerozejdeme se ve zlém, to by mě vážně mrzelo. A byla jsem si jistá, že Coedy by to cítil stejně.
Netrpělivě jsem švihla ocasem a sledovala Atrayovu reakci. Mimoděk jsem si uvědomila, že jsme vlastně v poslední době ani moc nebyli ve zdejším lese a navíc jsme nemohli Atrayovi ukázat, zda jsme vůbec hodni být členy jeho smečky, když jsme nedostali ani jednu příležitost ke smečkovému lovu. A ani jsme nepoznali pořádně ostatní členy smečky. Což byla možná naše chyba. Nebo přesněji řečeno moje. Nějak jsem ani nesledovala nově příchozí od té doby, co se do smečky přidala Weri se svým partnerem. Také jsem je dlouho neviděla, ale vůbec mi nechyběli. Nebo třeba ta namyšlená madam Skylieth, kterou jsem možná odsoudila dřív, než jsem ji stačila pořádně poznat, ale špatný dojem udělala na začátku a tak by asi nějakou dobu trvalo, jestli bychom našly společnou řeč, nicméně to se asi nedozvíme.
Lehce jsem sebou cukla, když jsem ucítila letmý dotyk Coedyho čenichu ve své srsti. Došlo mi, že tohle nebylo jen vyjádření podpory, ale především upozornění na to, abych se zase vrátila z myšlenek do reality, jelikož se Atray chystal promluvit.

//Smrkový les

Dorazili jsme do Smrkového lesa a já byla stále nervóznější. Chtěla jsem to však mít rychle vyřízeno, abychom se mohli vrátit zpátky do Borůvkového lesa a začít novou etapu života. Takže jsem byla poněkud rozhozená, když jsem zjistila, že Atrayův pach sice na území smečky cítit byl, nikoliv však v naší blízkosti. Původně jsem automaticky zamířila ke Smečkovému úkrytu, kde Atray také nebyl. A zdálo se, že tu není ani nikdo jiný, koho bych se mohla zeptat, jestli o Alfovi něco ví. Zavětřila jsem a podotkla, že Atray nejspíš bude u vodopádů. Coedy mi odpověděl, že to uvidíme, až tam dojdeme a dodal, že bychom měli pokračovat v cestě, abychom tam byli co nejdříve. Souhlasně jsem přikývla a vydala se volným klusem daným směrem.
No, snažila jsem se na sobě nedat najevo nervozitu, ale pořád se mi to nedařilo. Zastavila jsem se u vodopádů a rozhlédla se. Pak jsem spatřila hnědého vlka s modrým šátkem ve společnosti nějakých cizích vlků. Vydala jsem se tedy směrem k nim. Nejspíš se jednalo o vlky, kteří se buď zajímají o členství ve zdejší smečce, nebo se ocitli na jejím území omylem. Každopádně to už nebyla moje starost, kdo jsou a proč tu jsou. Došla jsem k nim na doslech. Nejistě jsem se ohlédla po Coeym. Nechtěla jsem Atraye vyrušovat z jeho jednání, takže jsem se posadila tak, aby na mě Alfa viděl a kývla hlavou na pozdrav. Naznačila jsem gestem, že bych s ním chtěla mluvit, ale samozřejmě až vyřeší ty cizince. Mezitím jsem přitiskla ocas k tělu a přední tlapou kreslila do půdy neurčité obrazce. Ti cizinci mi udělali trochu čáru přes rozpočet, ale co jsem čekala, Alfové jsou zkrátka čas od času také zaneprázdnění. Hlavní bylo, že jsem ho našla.

//řeka Mahtaë

Do Smrkového lesa vtrhla černočerná tma, když jsme dorazili na jeho území. Byli jsme oba s Coedym ticho, oba spíš pohroužení do svých myšlenek. Já se snažila dát si dohromady, co Atrayovi povím, aby to mělo hlavu a patu, ale bylo mi jasné, že i když si to stokrát přehraju, jak otevřu tlamu, tak moje nervozita zapracuje a já budu koktat a mlet páté přes deváté. Nicméně mé odhodlání odejít bylo stále stejné jako před několika dny. Nemohla jsem a ani nechtěla jsem couvnout. Cítila jsem dotyk Coedyho čenichu v srsti. Kdykoliv jindy mi tohle gesto pomáhalo se trošku uklidnit, ale dneska tomu bylo jinak. Dneska mě uklidní až to, až to budeme mít vyřešeno. A snad kladně. Já se rozhodně nechtěla rozcházet ve zlém, Atraye jsem si nesmírně vážila a doufala jsem, že bude mít pro mě pochopení, ale… No, prostě jsem se rozhodla nedumat nad tím, jak to vezme a raději se o tom přesvědčit co nejdříve.
Stále jsem mlčela a soustředila se na cestu, abych se nepřerazila o nějaký strom, kromě tmy byla pořádná mlha. Automaticky mě mé kroky dovedly ke smečkovému úkrytu, kde jsem se zastavila a pohlédla na Coedyho. Pak jsem zvedla čenich do výšky a několikrát se zhluboka nadechla. Atrayův pach jsem ale necítila. Respektive, byl cítit velmi slabě, takže v blízkém okolí úkrytu se nenacházel. Slabě jsem zaklela, ale ještě jednou jsem se soustředila na tu slabou pachovou stopu. Zdálo se, že zamířil k vodopádům. Pohlédla jsem znovu na Coedyho. “Nejspíš šel k vodopádům, snad tam ještě bude, nerada bych ho hledala po celé Gallirei,“ řekla jsem spíše pro sebe, kývla hlavou a aniž bych se dál rozhlížela, vydala jsem se směrem ke svému oblíbenému místu.
Pomalu začínalo svítat, ovšem mlha se stále držela při zemi. Také bylo poměrně chladno. Vlastně jsem si ani v tom sledu posledních událostí snad ani pořádně nestihla uvědomit, že se blíží zima. Coedy zatím nedal nic najevo, ale určitě mu teď přes podzim a zimu budou chybět rozkvetlé a voňavé louky a stromy, ostatně jako asi většině, nebo všem vlkům, jejichž vrozenou magií byla země.

//Vodopády

//Už nebudu na Daichiho čekat...

Měla jsem ohromnou radost z toho, že jsem se setkala se svým bratrem. Ani jsem nečekala, že bychom se potkali tak brzy poté, co jsem se dozvěděla, že je zpátky na Gallirei. Možná zapracoval Osud, možná jen náhoda nebo štěstěna. Tak jako tak jsem ho teď vítala jako smyslů zbavená. Povalila jsem ho na zem a řádně ho seznámila se svým jazykem. Když jsem usoudila, že by to mohlo stačit, postavila jsem se stranou, aby se také mohl zvednout a my se mohli dál chovat jako dospělí vlci. Mezitím jsem se podívala na svého partnera, který sice přišel blíž, ale držel se stranou, abychom měli s Daichim dost soukromí. Kývla jsem na něj, aby šel k nám a představila jsem je. Coedyho úsměv vypadal trošku nepřirozeně, ale hodila jsem to za hlavu a dál zasypávala svého bratra otázkami.
Po chvilce se Coedy ozval, jestli by neměl jít za Atrayem vyřešit naši situaci, zatímco já bych si užívala ještě tohle setkání s bratrem. Podívala jsem se Coedymu do očí a vážně zavrtěla hlavou. “Ne, drahý. Odejít jsem chtěla já a tak já bych to měla především řešit. Nebo tedy se ujmout slova jako první. Jsem dospělá a tak je třeba se stavit situacím čelem,“ řekla jsem s mírným úsměvem a tvářila se, kdovíjak nejsem moudrá. “Poslyš, bratříčku,“ otočila jsem se zase na Daichiho, který stál přede mnou. “Musím teď vyřešit jednu důležitou a neodkladnou záležitost. Teď ale vím, že jsi zase tady, takže se určitě budeme moci opět shledat. Já se vracím do Borůvkové smečky, takže kdybys chtěl najít první ty mě, víš kde.“ Řekla jsem, zvedla se a znovu svého bratra olízla, nyní už ale v klidu, na rozloučenou. Dočasnou. “Brzy na viděnou,“ řekla jsem tiše a otočila se k němu zády a raději se dala do klusu, abych si to snad nerozmyslela a nezůstala raději ve společnosti svého sourozence, které jsem tak dlouho neviděla. Ne, Aranel, právě ses označila za moudrou a odpovědnou, takže žádné vykrucování! Okřikla jsem se v duchu, máchla ocasem a s poněkud kyselejším úsměvem jsem se podívala na svého partnera, který mě následoval. Začínal se mi samou nervozitou žaludek. I když jsem se ujišťovala, že Atray mě určitě pochopí, nemohla jsem se ubránit dojmu, že jsem svým způsobem… Zrádce? No, to snad ne… Až tak… “Snad je přítomen,“ hlesla jsem spíše pro sebe. To už se před námi objevily první stromy Smrkového lesa. Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala v cestě.

//Smrkový les

Stála jsem jako přikovaná a sledovala tmavě hnědého vlka s jantarovýma očima, který byl ve skupině jiných vlků. Zašeptala jsem jeho jméno. Slyšet mě nemohl, ale nejspíš zachytil můj pach, nebo můj upřený pohled. Zkrátka něco, co mu řeklo, aby se podíval mým směrem. Najednou jsem viděla, jak se dal do pohybu a během několika okamžiků byl u mě, otíral se svou tváří o moji a vydechl mé jméno. V tu chvíli jsem se už nemohla udržet a slzy už mi tekly proudem. Byla jsem naštvaná, že vidím bratra rozmazaného, takže jsem několikrát zamrkala, abych vytlačila slzy a mohla si ho pořádně prohlédnout, pacholka jednoho. Radoval se, že jsem ho našla. “Daichi, ty… jsi zpátky! Nemůžu tomu uvěřit!“ zavýskla jsem a vesele do Daichiho strčila, až se ocitl na zemi. Pak jsem si stoupla nad něj a začala mu olizovat obličej tak zuřivě, jako bych mu chtěla slízat veškerou srst. Přitom jsem se nepřestávala smát a vrtět ocasem, div mi neupadl. Také jsem cítila, že se stejně nemůžu ubránit tomu, aby mi nestékaly slzy radosti po bílé tváři.
Když jsem usoudila, že jsem bratříčka sedřela jazykem dostatečně, zvedla jsem hlavu a pozorovala ho. Byl o dost mohutnější a větší, než jsem si ho pamatovala. Ale když jsme se viděli naposledy, přeci jen jsme stále byli odrostlá vlčata, nyní jsme již byli dospělými vlky. Zabořila jsem čenich do jeho hrudi a nasávala pach, který voněl všemožnými dálkami. Zdálo se mi ale, že také cítím pach, jako by patřil do nějaké smečky. Nedokázala jsem však určit, do které, protože mi ta vůně nebyla vůbec povědomá. Opět po nějaké chvíli jsem se zvedla, aby se Daichi mohl zvednout a mezitím jsem kývla na Coedyho, aby přišel k nám. “Daichi, tohle je Coeden, můj partner,“ řekla jsem a láskyplně jsem se na svého milého podívala. “Coedy, tohle je můj nejmladší ztracený bráška Daichi,“ představila jsem je a na bratra vrhla něžný pohled. Posadila jsem se vedle Coedyho. Měla jsem pocit, že se mi brzy podlomí nohy. Pořád jsem tomu štěstí nemohla uvěřit. Byl tady. Seděl tady přede mnou, živý a zdravý statný vlk. Na okamžik jsem zalitovala, že nevím, kde hledat matku, abychom se mohli sejít i s ní. Nebo abych věděla, kam vůbec Osud zavál Taru. Ale na tyhle myšlenky jsem teď neměla čas. Musela jsem vyzpovídat svého bratříčka. Sice jsem chtěla jít co nejdříve za Atrayem, ale setkání po letech s Daichim pro mě bylo přednější, než řešení přestupu z jedné smečky do druhé. “Tak povídej, jak ses pořád měl? Jak dlouho už jsi zpátky na Galliree? Nepotkal jsi matku? Nebo Taru?“ Naklonila jsem hlavu na stranu a nakrčila čenich. “Zdá se mi, že jsi členem nějaké smečky, je to tak?“ vyslovila jsem ještě jednu otázku a lehce se opřela o Coedyho. Lehce jsem pohazovala ocasem a culila se od ucha k uchu.

Zdálo se, že nejen já přemýšlím nad tím, jak Atray vezme fakt, že jsme se rozhodli opustit jeho smečku, abychom se přidali do jiné. Tedy, nejprve Coedy přitakal, když jsem poznamenala, že je tu pěkně. Po chvíli se mě zeptal, jak si myslím, že tu zprávu Atray přijme. Podívala jsem se svému partnerovi do očí. “Abych pravdu řekla, tak nevím. Ale… za tu dobu, co ho známe, se mi zdá jako moudrý a chápavý vlk, takže doufám, že mě pochopí, když mu vysvětlím, že mě to prostě táhne zpátky do Borůvkového lesa. Chtěla bych, abychom se rozešli v dobrém, abychom se třeba někdy v budoucnu potkali a mohli si v klidu popovídat nebo tak,“ řekla jsem. A také bych nechtěla mít ještě větší výčitky, dodala jsem v duchu.
Pokračovali jsme v cestě. Před tím, než jsme mohli vstoupit na území Smrkového lesa, čekalo nás přebrodit se přes řeku. To nám naštěstí nečinilo problém, protože jsme taky nějak našli mělké místo a mohli v klidu přejít. Náhle jsem se zarazila. Zachytila jsem poměrně čerstvé pachy vlků. Zřejmě se objevili někde blíž nám, nebo my se přiblížili jim, protože předtím jsem vážně nikoho necítila. Nezdály se mi ty pachy nijak povědomé, avšak přeci jen jeden z nich mě zaujal. Jako omámená jsem šla směrem, kterým jsem ho cítila. Po několika krocích jsem se zarazila. Hleděla jsem na hnědého vlka, mnohem tmavšího, než byl Coedy, který byl ve společnosti vlků. Oči měl jantarové. Vypadal jinak a stejně pořád stejně. Ten výraz jsem znala. Vypadalo to, že je zabraný do pojídání ryby, takže mě a Coedyho zřejmě nezaznamenal. Málem se mi podlomily nohy, srdce mi začalo prudce bít. “Daichi,“ zašeptala jsem a oči se mi zaplnily slzami. Byla jsem tak překvapená, že ho vidím, pořád jsem se nezmohla na nějaký pohyb, jako bych měla místo nohou menhiry, které jsem nebyla sto unést. Byla to poměrně čerstvá zpráva od Storma, že se můj bratr vrátil a shání se po mě, a byli jsme s Coedym domluvení, že se ho pokusíme najít, rozhodně jsem ale nečekala, že se nám to poštěstí tak brzy…

//Borůvkový les

Pomalu jsme s Coedym opustili území Borůvkového lesa. Musela jsem se ale pořád tak trochu ujišťovat, že je to znovu můj domov a můžeme se sem zase v klidu vrátit. A jistě nebudeme pryč dlouho. Měla jsem na srdci ještě několik otázek, ale chtěla jsem si je nechat, až budeme se Stormem mít oba víc času. On by možná v tuhle chvíli měl nějaký ten čas, ale já jsem chtěla v prvé řadě projednat, respektive oznámit, odchod ze Smrkové smečky. Doufala jsem, že všechna místa, která jsem měla ráda jako malá, stále patřila k lesu. Nebo tedy spíš jestli i tam Storm obnovil značení. Také mě určitě zajímalo, co ho s Taillou vedlo k tomu, aby Borůvkovou smečku znovu založili a jestli o tom vědí někteří bývalí členové a moje matka. Když jsme se viděly naposledy, o ničem se nezmínila, takže těžko hádat, zda už v té době smečka existovala, ale matka o tom nevěděla, nebo neexistovala, nebo existovala, věděla o tom, ale nechtěla, nebo zapomněla, mi to říct.
Ocitli jsme se na místě, kde jsem už také nějakou dobu nebyla. Aspoň ne na téhle straně. Na břehu řeky Mahtaë. Nemohla jsem odolat, abych nezastavila a nerozhlédla se tu. Coedy šel věrně po mém boku a tiše rozjímal, takže jsem ho nerušila, jak jako on nechával prostor mě, když jsem potřebovala přemýšlet. Jen jsem doufala, že nezačíná litovat, že jsme se unáhlili. Přesněji řečeno, já jsem se unáhlila. Zahnala jsem ale hned tu myšlenku. Promluvili jsme si o tom a Coedy určitě počká s nějakými závěry až podle toho, jak se mu bude v lese líbit, nebo tak.
Zavětřila jsem a protřídila pachy vlků, které jsem zachytila, ale žádný povědomý v mém čenichu neutkvěl. Ach jo, to je škoda. Jak to možné, že ať jdu, kam chci, skoro nikdy nepotkám žádné vlky, a když už, tak žádné staré známé? Výjimkou byla Tara a o pár chvil později matka, která se také zakrátko zase vzdálila, protočila jsem oči a pohlédla na Coedyho, který se také zvědavě kolem sebe rozhlížel a větřil pachy. “Je tu pěkně, což?“ Šťouchla jsem do něj vesele. Coedy přitakal a následoval mě blíž k řece. Koukali jsme na naše odrazy na vodní hladině a mlčeli, oba ponoření do vlastních myšlenek.

Oba jsme Stormovi poděkovali za přijetí do smečky. Krátce jsem pohlédla na Coedyho. I na něm bylo vidět, že je rád, že to pro nás dopadlo dobře. Storm se zmínil o tom, že doufá, že svého rozhodnutí nebudeme litovat a udělá pro to vše. Usmála jsem se a zavrtěla ocasem. Mohl si být jistý že já svého rozhodnutí litovat nebudu. Sice jsou tu i jiní členové, než na jaké jsem byla zvyklá, ale byla jsem ráda, že aspoň Alfou je někdo, koho (snad) dobře znám a vím, že se o nás bude starat dobře. Jak o členy smečky, tak o jeho území. To bylo snad to jediné, na co jsem si musela zvyknout – poměrně jiní vlci, i když přeci vím, že vlci přicházejí a odcházejí. Jen by mě docela zajímalo, co se stalo s těmi, co odešli dobrovolně ještě před tím, než se smečka rozpadla. Rozhodla jsem se, že o tom pak dám někdy se Stormem řeč, jestli ví o osudech našich bývalých… kolegů ze smečky.
Dále jsme řekli Stormovi, že půjdeme do Smrkového lesa hned a promluvíme si s Atrayem nebo Freyou. Čím dřív, tím líp. Nechtěla jsem nic odkládat. Navíc by to určitě nebylo fér, kdybychom nějakou dobu žili v Borůvkovém lese a nedali o sobě vědět a on nevěděl, jestli jsme se rozhodli odejít nebo se nám něco stalo. Storm řekl, že se tam můžeme zdržet, jak dlouho potřebujeme, sem už máme bránu otevřenou. Přikývla jsem, ale věděla jsem, že se nebudu zdržovat, pokud možno.
Nabídla jsem se, že bych Stormovi ráda pomáhala, jak jen bude třeba. Namítl, že nechce, aby toho na nás bylo na začátku hned, ale já jsem byla ochotná skočit do víru života v Borůvkovém lese naplno. A bylo by mi jedno, jestli je třeba obnovovat značení území a hlídat cizince, účastnit se smečkového lovu nebo podobně. Také Coedy Storma ujistil, že mu budeme k dispozici.
Ještě než jsme se vydali na cestu do Smrkového lesa, zajímala jsem se, jak to vypadá se Stormovými syny, respektive Whiskeyem. O Coffinovi jsem věděla, že tu stále, respektive opět, je. O Whisovi bohužel neměl Storm žádné zprávy, neobjevil se tu už dvě léta. Lehce jsem svěsila uši a ocas. Byla to škoda, nicméně mohl mít víru, že se usadil jinde a je šťastný. Jako rodič to asi vnímal jinak, než jsem já vnímala, že mí sourozenci jsou také rozuteklí vlk ví kde, nicméně nebylo to snadné ani pro jednoho z nás. Co se týkalo potomků Tailly, je tu Naomi. Musela jsem zapátrat v paměti, abych si vybavila, jak Taillina dcera vypadala. Dlouho jsem je neviděla. Vlastně jsem s nimi také neměla nijak blízký vztah, jen jsem je, když byli malí, chvíli hlídala. Se Santiagem prý Storm neměl nikdy dobrý vtah a Andanteho také dlouho neviděl. Chápavě jsem přikývla. Překvapila mě ale zpráva, že tu žije Lexiett, dcera Alicien a Elheeho. Několikrát jsem zamrkala. “No, už si ji skoro neopatuji, naposledy jsme se viděly ještě jako hodně mladé, tenkrát odešla Alicien a snad i oba její potomci odešli s ní. Nebo kráce po ní,“ poznamenala jsem. Alicien jsem si pamatovala poměrně dobře, i když to bylo dávno, co ze smečky tenkrát odešla. Když jsem byla malé vlče, tak mě neměla moc ráda, protože jsem byla drzá a neposlušná a rádoby rozumbrada. Elheeho jsem si nevybavovala vůbec. Nejspíš jsem se s ním setkala jen krátce anebo jako hodně malá. Rozhodně mě ale potěšilo, že se Lexi vrátila. Hned jsem si umínila, že jak to půjde, tak si s ní popovídám. Zvedla jsem se a odkašlala si. Přišla jsem ke Stormovi blíž a lehce se o něj otřela. “Já jsem také tvoje rodina, nezapomínej, strýčku,“ řekla jsem a zazubila se. Nesměl přeci zapomínat na to, že tenkrát byl partner sestry mojí matky.
“Tak jdeme, ať to máme vyřešeno,“ vybídla jsem Coedyho. “Budeme brzy zpátky,“ otočila jsem se ještě na Storma a vydali jsme se na cestu.

//řeka Mahtaë

Byla jsem celá nesvá, když jsem měla Stormovi přednést svou žádost, že zda by se pro nás dva našlo v Borůvkové smečce místo pro nás dva, ale nakonec jsem to zvládla a ohromně se mi ulevilo. Tedy, aspoň na chvíli, musela jsem ještě vyčkat na jeho odpověď. Zatímco jsem se snažila zase uklidnit, ujal se slova Coedy. Vlastně mě ani nenapadlo se zmínit o tom, že budeme kvalitními a užitečnými členy smečky, kteří se nebojí udělat to, co je potřeba. Ostatně, Storm mě znal a věděl, že jsem… snad… schopná lovkyně, stejně jak jako dokážu hlídat území a podobně. Rozhodně jsem ale přikývla, abych jeho slova podpořila. I když možná budu muset znovu prokázat, že jsem schopná, aspoň co se toho lovu týkalo, protože už to bylo vážně dávno, co jsem se zúčastnila smečkového lovu vysoké.
Storm přemýšlel, a pak konečně promluvil. Když se zhluboka nadechl, už jsem se chystala svěsit ocas, sbalit si saky paky a jít si zase po svých, ale k mé (a snad i Coedyho), radosti, byla Stormova odpověď kladná. Řekl, že se dvě místa určitě najdou a nemá s tím problém, naopak bude moc rád. Roztáhla jsem tlamu do širokého úsměvu a zavrtěla jsem ocasem. Radostně jsem se podívala ze Storma na Coedyho. “To je skvělé,“ vydechla jsem potěšeně. Storm ještě dodal, že budeme muset informovat Atraye, ale to je nám určitě jasné. Souhlasně jsem přikývla. “Neboj se, půjdeme to vyřešit hned teď. Abych pravdu řekla, jsem z toho nesvá, chvílemi si připadám jako zrádce, protože Atray se o smečku stará dobře a relativně nic nám nechybělo, ale… Znáš mě. Jsem absolutně připoutaná k Borůvkovému lesu. Jen tady se budu cítit opravdu doma,“ řekla jsem a rozhlédla se kolem sebe. No, Borůvkový lese, máš mě zpátky, pomyslela jsem si a nepřestávala vrtět ocasem. “Snad budeme mít štěstí a Atray se bude na území smečky vyskytovat, abychom to vyřešili co nejdříve. Já… pokud by to bylo možné, chci ti také maximálně pomáhat, s čím budu moci, samozřejmě tak, jak mi pozice kappy dovolí,“ rozpovídala jsem se, ale pak jsem se zarazila, zase moc mi to mluvilo. Navíc bude lepší, když spíš promluví mé činy. Nicméně jsem si byla jistá, že to Storm určitě ví, že se na mne bude moci ve všem spolehnout a kdykoliv a s čímkoliv se na mě obrátit. Každopádně jsem to přeci jen ještě zmínila nahlas, abych ho ujistila. “Ještě tedy než půjdeme, zeptala bych se, jestli je tu někdo další z bývalého složení smečky? Kromě tvého Coffina. Co Whiskey? A Taillina drobotina? No, i když, dneska už jsou také dospělí, co,“ zasmála jsem se lehce nervózně a pohlédla na Coedyho, jak se na to tváří.

//Ovocná tůň

Snažila jsem se tvářit, že vlastně o nic nejde, ale ve skutečnosti jsem byla strašně nervózní. Ačkoliv jsem věděla, že nic horšího, než že místo ve zdejší smečce pro další dva členy není, se nedoslechnu, jenže… To by právě bylo asi to nejhorší. Doufala jsem, že Storm se nikam nevydal, chtěla jsem to mít co nejdřív vyřešené. Stejně tak jsem musela doufat, že se Atray bude nacházet na území Smrkového lesa a budu si s ním moci promluvit. Nebo aspoň některý z jeho potomků, kteří zastávají pozici bet, i když bych, popravdě řečeno, raději mluvila přímo s jejich otcem, bylo by to rozhodně lepší.
Coedy šel vedle mě a jeho přítomnost mi dodávala pocit odvahy a byla jsem o trošku klidnější, ale pořád to nebyla žádná hitparáda. Během cesty jsem zpomalila a nasála pachy, abych zjistila, že Storm tady pořád je. Částečně se mi ulevilo, mohli jsme tedy jednat. Ucítila jsem v jeho blízkosti nějaký neznámý pach, takže evidentně nebyl sám. Vlka, kterému patřil ten pach, jsem neznala, nicméně ovocná vůně prozradila, že je členem smečky. Brzy jsme je oba uviděli. O něco jsem zpomalila, nechtěla jsem je vyrušovat, protože vypadali zabraní do rozhovoru. Nakonec jsem zastavila úplně a pohlédla na Coedyho. “Nechci je rušit,“ řekla jsem a kývla hlavou směrem k těm dvěma. Sotva jsem to ale dořekla, ten neznámý vlk se sebral a vydal se pryč. Zhluboka jsem se nadechla. Připadala jsem si, že mě nohy přestávají poslouchat a žaludek se mi stáhnul do malé kuličky. Na klidu mi nepřidával ani fakt, že bylo nesnesitelné horko. Vlastně jsem ani neměla v posledních dnech čas sledovat, jaké je počasí, ale teď jsem to vnímala naprosto zjevně.
Došla jsem ke Stormovi a lehkým kývnutím ho pozdravila. “Můžu s tebou mluvit?“ Zeptala jsem se a posadila se naproti němu. Ačkoliv jsme byli staří známí, on měl přeci jen vyšší postavení a já si ho nesmírně vážila, takže jsem seděla dost daleko na to, abych mu dopřála osobní prostor a úctu k jeho postavení, ale dost blízko na to, abych měla možnost zaznamenat každý jeho výraz v očích, ve tváři a především postoj těla. Chvíli jsem se rozmýšlela, jak začít. Krátce jsem pohlédla na svého partnera a usoudila, že nemá cenu chodit kolem horké kaše, prostě to na něj vybalím a bude. Možná bude překvapený, ale… Hop nebo trop, pomyslela jsem si a znovu se zhluboka nadechla. Musel na mě poznat nervozitu, ačkoliv jsem se ji snažila skrývat. Zřejmě jsem byla dost špatná herečka, i když… před cizími vlky bych to možná zvládla sehrát, nebo by si toho nevšimli, ale Coedy měl znal a Storm také, ten mě znal dokonce od narození, ačkoliv jsme se kvůli rozpadu smečky tak často nevídali… Aranel, ty huso jedna, přestaň přemítat a radši k věci! Storm na to čeká, nemůžeš plýtvat jeho drahocenným časem! Okřikla jsem se v duchu a zakřenila se. “Já… Chci se zeptat, jestli by se ve smečce nenašla dvě volná místa… Hmm.. Pro mě a Coedyho… Chtěla… Chtěla bych se sem vrátit,“ řekla jsem pevným hlasem, až mě to překvapilo. Přitom jsem se dívala do Stormových očí. Tak, a je to venku, částečně jsem si oddychla, protože jsem vyslovila svou žádost. Lehce jsem se opřela o Coedyho, ale jen tak, abych cítila jeho přítomnost především fyzicky, nechtěla jsem vypadat jako slaboch, který by se mohl každou chvíli sesypat. To rozhodně ne. Netrpělivě jsem čekala na jeho reakci.

//Takže už se můžem zapojit? :D