Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem ráda, že se Aithér rozhodl jít se mnou jako podpora a opora. I když zpočátku působil dost nesměle a byl dost neklidný. Za chvilku se však vrátilo jeho zdravé sebevědomí. Aspoň jsem tu nebyla sama.
S úsměvem jsem přikývla jeho poznámce, že Awarak stihl připravit kožešiny. Myslel na všechno. Já bych v tuhle chvíli asi ani tolik nic neřešila. Hlavně, že jsem měla něco teplého a měkkého pod sebou, takže pohodlí pro mě i novorozeňata bylo zaručeno. Také jsem věřila, že je určitě někde poblíž, jen... Neví, že už je potřeba tady. Ale nedalo se to odložit. Bolesti začínaly být čím dál úmornější. Aithér se posadil blízko východu - poskytl mi tak dostatečné soukromí, ale měl dobrý přehled o potřebném dění. "Děkuji ti, jsi hodný, Aithére," špitla jsem na syna zadýchaně. Víc jsem nestihla, protože první mládě se už dralo na svět

*POROD*

Dojatě jsem pozorovala dvě malé kuličky, které se tiskly k mému břichu a lačně, za vydatného mlaskání a kníkání do svých bříšek posílali pořádnou dávku teplého a výživného mléka.
Blíž k předním tlapkám se krmil syn. Celý tmavý s bílými tvářičkami až k tlamičce. Levá tlapička až lehce nad kotník i špička ocásku byly bílé. A když jsem se dobře zaměřila na jeho srst, bylo vidět, že je místy protkaná stříbřitě bílými chloupky. Arminius bude mít radost, že má dalšího bratra, napadlo mě.
Svou pozornost jsem pak přesunula k dceři, která ležela těsně vedle svého bratříčka. Ta byla pro změnu o něco víc světlá. Respektive bílá jako já, ale s tmavými znaky, díky kterým se trochu podobala babičce Hotaru. No jo... Hotaru. Byla by hrdá, že má tolik vnoučat. Oddychla jsem si spokojeně, i když vyčerpaně.
Zrak jsem pak stočila na svého nejstaršího syna. "Můžeš přijít blíž, jestli chceš," vybídla jsem ho s úsměvem.

//les

Cestou jsem cítila Awarakův pach. Mířil kdo ví proč směrem k propadlině. Ale pak jsem si říkala, že nejspíš se šel ještě trošku protáhnout a neuvědomil si, že by už mohl být čas narození našich dalších potomků. Porozhlédla jsem se po naší jeskyni. Vypadalo to tu trošku jinak, ale momentální bolest mi znemožnila určit, co to bylo. Naštěstí rychle zase odezněla. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se intervaly mezi jednotlivými stahy zkracují. Už nemám skoro žádný čas, došlo mi. Ale přeci jen jsem měla chvilku, abych se podívala, co je tu jinak. No jistě - kožešiny. Některé byly pryč, některé byly naskládané na sobě. Awarak tedy nejspíš chystal nahradit zničené nějakými novějšími, abychom měli s dětmi pohodlí. Jak milé a ohleduplné, od vašeho tatínka, usmála jsem se, naskládané kožešiny rozprostřela a položila se ně s pohledem upřeným ke vchodu, jestli přijde Awarak. Že to stihne. Nebo aspoň jedno z dětí. Ideálně obě.

V tichosti jsem poslouchala Aithérovy úvahy ohledně toho, jak přišel ke svým odznakům, které jsem nabídka. Nic jiného mě osobně nenapadlo. Vzpomněla jsem si při té příležitosti na dávnou známou Scaritu, která měla znaky podobně. "Nu, možné je všechno," usmála jsem se na domněnku, že by se měl magii víc věnovat. Ale byl to poněkud křivý úsměv, který byl důsledkem nepříjemného tlaku v břiše. Zřejmě se tam chystala válka. Nebo spíš... Ale ne, ještě snad ne? Nebo jo? Uvažovala jsem. Přeci jsem to zažila už dvakrát, takže v tomhle bych se mýlit neměla. Raději jsem ale na chvíli zavřela oči a zhluboka několikrát vydechla.
Snad jsem tedy nejstaršího syna uklidnila, že bude díky tomu výjimečný a může se případně zkusit zeptat Erlenda, jak ke svým odznakům přišel. Jestli to byla také náhoda.
Další úsměv na tváři mi vykouzlilo Aithérovo ujištění, že vždycky bude Siberiin bratr. Napadlo mě, že je škoda, že tu nejsou pohromadě všichni. Bylo by to dokonalé - oba starší vrhy pospolu a zakrátko k nim přibude další.
Snažila jsem se také syna ujistit, že nejsem nemocná. Rozhodně jsem chtěla dostát slovu a vyrazit si sama se Sib, ale... Už ani procházka po lese, kterou mi Aithér navrhoval, se zdála v tuto chvíli být nemožná. Cítila jsem, jak se všechno uvnitř stahuje. A pak zase povoluje. "No já... Asi se vzdálím... Zdá se, že už je čas," Ohlédla jsem se, jeskyně naštěstí nebyla daleko. "No já... Nechám na vás, jestli počkáte tady nebo mě doprovodíte," sykla jsem ještě směrem k dětem. A když tlak zase povolil, pokud možno rychlým krokem jsem se vypravila směrem k Burūberī.

//úkryt

Proxima mi pověděla, za kým přišla. "Háti jsem neviděla celou věčnost. Ale Cynthia je v úkrytu, můžu ji za tebou pak poslat," broukla jsem jejím směrem, zatímco ona se rozhodla nám dopřát trošku soukromí a poodešla stranou do míst, kde bylo husté borůvčí.
Pak jsem svou pozornost upřela na Aithéra, který se pustil do vysvětlování, jak to bylo s jeho získáním těch modrých chlupů. To muselo být tedy nepříjemné a určitě ho to i dost vyděsilo, když ho gejzír smetl do vody. Trochu jsem se ošila a sevřelo se mi břicho, hned jsem také bedlivým pohledem pátrala, zda nenajdu nějaké zranění. Ale naštěstí byl kromě té barvy jinak v pořádku. Aspoň tedy na první pohled žádné škrábance nebo tak, ale neviděla jsem ho jít, takže jsem nemohla vědět, jestli třeba nekulhá. Uklidni se, určitě je v pořádku kompletně. Napomenula jsem se a snažila se uklidnit. "Hmm, abych pravdu řekla, nevím, jak jiní vlci přišli ke svým zvláštním znakům, vlastně jsem se na to ani neptala," přemítala jsem zamyšleně nahlas, zatímco jsme se přiblížila a pozorovala jeho kožich zblízka. "Asi měla voda nějaký důvod, že si tě takhle označila, nicméně se obávám, že ani vytrhání by nepomohlo, že i tak by ti další chlupy v těch místech rostly modré." Uzavřela jsem myšlenky. Marně jsem si přemítala současné členy smečky... Ale no jasně! Erlend přeci Málem jsem si ťukla do čela. "Možná by ti prozradil Erlend... Nebo spíš vnukl své myšlenky, jak se stalo jemu, že má najednou barevný kožich. Nicméně jsi díky tomu výjimečný," usmála jsem se na něj s tím, že si na to holt bude muset zvyknout.
Vzápětí se do hovoru přidala i Siberia. Kupodivu bratrovu barvu nijak nekomentovala. Zatím. Místo toho povídala o tom, že jednak se chce stát léčitelkou a jednak se chce Života zeptat, jestli náhodou nemá magii země. Něco mi ale říkalo, že přímou odpověď nedostane, stejně jako její otec.
Aithér se pak pro změnu otočil na mě. "No, daleko... Ani moc ne, mohla by to být příjemná procházka. Jsem březí, ne nemocná," usmála jsem se na něj. Navíc by mi to bylo hloupé, když už jsme se s dcerou domluvily. I když na druhou stranu by bylo fajn, kdyby se ti dva trochu lépe poznali. "Navíc tu máš Proximu," připomněla jsem jeho kamarádku, i když ta se předtím zmínila o své návštěvě zde kvůli svým kamarádkám.

Moc dobře jsem znala tu netrpělivost při čekání, jaká magie se u mě asi projeví. A kdy to bude. Takže jsem chápala Siberii. "Oči máš zatím stále zlaté. Ale netřeba klesat na mysli, to se jistě může brzy změnit," mrkla jsem na ni povzbudivě. Mezitím stihlo začít pršet. Ale byly jsme docela dobře schované pod stromy, takže to pro naše kožichy nebyla žádná katastrofa. Navrhla jsem tedy, abychom si samy dvě udělaly výlet za Životem. Siberia nadšeně souhlasila a já byla ráda. Dávno jsme spolu netrávily nějaký ten čas, takže jsme to mohly napravit. "Myslím, že nic není třeba. Jen cestou můžeš pro něj nasbírat pár květin," usmála jsem se. Vzápětí jsem zachytila synův pach, takže v prvé řadě jsme ho šly pozdravit. A hlavně také zjistit, kdo přišel s ním. Když jsme se pozdravili, vlčice se omlouvala. Udělalo se jí špatně z toho předchozího dusna. Aithér dodal vysvětlení, že se potkali na cestách a ona tu má někoho známého. Chápavě jsem přikývla. "Kdyby bylo potřeba, vezmi ji k Ovocné tůni, kde se může pořádně napít a klidně sebou i do vody plácnout," řekla jsem synovi, načež mi došlo, že koupání asi nebude potřeba, protože právě přestávalo pršet. To ti březost ubírá mozkové buňky? Zlobila jsem se na sebe v duchu. Pak jsem v břiše ucítila mírný tlak a pohyb, jako to snad mělo být ujištění.
Všimla jsem si letmého pohledu návštěvnice, který vrhla na mé břicho a pak na Aithéra. A i on si vzápětí všiml, ale nestačil vyslovit celou otázku. Zářivě jsem se na něj usmála a přikývla.
Pak jsem se ale zaměřila na jeho kožich, který měl místy zbarvený. "No tedy... Koukám, že ti naše bílá nebyla dost dobrá a vecpala se ti tam trochu modré podle magie," vesele jsem do syna šťouchla. Ten mi ještě stihl svou kamarádku představit. "Těší mě, Proximo. Tady kousek za mnou se ještě schovává Aithérova mladší sestra Siberia," představila jsem černobílou vlčici, možná o něco mladší než je ona, která stála poněkud stranou.
"Chystáme se se Sib za Životem. Kdyby něco, Awarak je v jeskyni. Pokud byste potřebovali Alfu, Elrend by tu měl být taky." Řekla jsem synovi. Pak jsem se otočila na Proximu. "Můžu se zeptat, za kým jsi přišla? Třeba tě nasměruju, pokud budu vědět, kde je," usmála jsem se na ni.

Všechno jsem ohledně svých magií dceři pověděla, zatímco pozorně poslouchala. Samozřejmě ji pak zajímalo, jakou magii má její otec. Usmála jsem se. "No, taťka je docela záhada." Pustila jsem se do povídání. "Oči se mu nezabarvily, takže nápověda není. Nicméně nejspíš jednou z magií, které ovládá, bude země, protože když jsme před nedávnem bojovali proti ledové příšeře, tak ji docela obratně používal." Odmlčela jsem se na chvíli. "A možná i počasí, párkrát z něj spontánně vypadla předpověď. Ale už se to dlouho neprojevilo, tak nevím." Marně jsem přemýšlela, jestli jsem Awaraka viděla používat ještě nějakou magii. No, kromě sovy, která se čas od času u něj objevila a pomohla mu s některými vzpomínkami. Ale to byla jeho vlastní. "Asi se raději zeptej jeho, možná objevil nějakou další. Pokud vím, byl se ptát u Života, ale rozumnou odpověď nedostal," zakroutila jsem očima.
Na okamžik jsem pohlédla na oblohu. Pomalu se začínala stahovat mračna. Ani jsem nevnímala, jaké bylo přes den teplo, když jsme byly schované ve stínu stromů.
Siberia se znovu ujala slova, když přemítala, že by se mohla zajít k Životu podívat. Souhlasně jsem přikývla. "Ano, on je určitě lepší volba. A cesta bude příjemná, když je hezké počasí. Možná bychom mohly vyrazit spolu," usmála jsem se.
Zavětřila jsem a ucítila povědomý pach. Ocas se mi rozkmital ze strany na stranu. "Vypadá to, že se vrátil Aithér. Co kdybychom ho šly nejdřív pozdravit. A navíc není sám," navrhla jsem dceři s úsměvem a vzápětí vyrazila směrem, odkud jsem cítila synův pach.
Ukázalo se, že jsem se nemýlila. Byl ve společnosti nějaké mladé slečny, která však nevypadala zrovna nejlépe. "Aithére," zavolala jsem synovo jméno a znovu starostlivě pohlédla na jeho kamarádku. "Všechno v pořádku?" Zeptala jsem se poněkud hloupě. Jasně, že není všechno v pořádku, to by ta slečna nevypadala jako po kolapsu, vynadala jsem si v duchu.

Červen (2/10) | Eladan

Tak to bychom měli. Když už nic, tak rozhodně učitele pro začátky. A i když jsem ho znala jen chvíli, zdál se Eladan jako milý a přátelský společník, který má i dost trpělivosti. A pokud by se třeba během doby sešla s více učiteli... Tím líp. Zamýšlela jsem se. "Třeba se k vám přidám a také se něco naučím," poznamenala jsem. Jak jsem správně tipovala, v prvé řadě se bude chtít na Galliree rozkoukat.
"Kdepak, Borůvkový les je nedaleko - stačí přeběhnout tuhle pláň, zvanou Galvatar." Ukázala jsem čenichem směr. "Naproti nám je Smrkový les. Takže rozdíl je jasný - omamná ovocná vůně patří k nám. Je možné, že se objevím já sama nebo můj partner, jsme zdejšími Betami. Každopádně dcera se určitě bude moc těšit, jak ji znám," usmála jsem se a zvedla se na nohy, abych se mohla pořádně protáhnout.

Červen (1/10) | Eladan

To byla otázka vážně k zamyšlení. Vliv bohů všude kolem nás. No... Dovedla jsem si představit, že třeba tohle krásné jaro by mohlo být dílem Života. Také zrození má bez pochyb na svědomí on. Ale pokud byli i další Bohové, o kterých nemáme ani ponětí... Možná se střídali i v rámci ročních období. Možná každé počasí má na starosti někdo jiný. Stejně jako vodní plochy a toky. Trávu, louky, lesy. Pouště. Ale to bych mohla tady sedět a nechat se poučovat do aleluja. Zřejmě věděl Eladanův národ něco jiného než my. Hm!
Údajně už malá vlčata vědí, který Bůh si je vybral. Sázela jsem tedy na to, že nejspíš se o nich učí ještě dřív než o hierarchii ve smečce. Nebo se to učí souběžně, kdo ví. Jak už jsem se zmínila jednou, mohli bychom tu být hodně dlouho. Ale jsem si jistá, že by to bylo pro mě zajímavé. A poučné. Vlastně ano, potkala jsem už vlky z různých území, ale nikdy se nikdo nezmínil o tomto.
Jeho dvě přítelkyně jsem moc pomoct najít nemohla, ovšem aspoň mě to přivedlo na myšlenku, že by aspoň jedna z nich mohla být léčitelkou. Doširoka jsem se usmála, když odpověď byla kladná - jedna z nich, Hyetta, je dokonce skvělou léčitelkou. Zapsala jsem si tedy její jméno důkladně do paměti, kdybych ji potkala, třeba bych se jí na to mohla zeptat. I když to bylo ve hvězdách, kdy to asi bude, když momentálně nevíme, kde je, jak správně podotkl Eladan.
Ovšem potěšil mě ještě jednou; sice není tak dobrý jako Hyetta, ale údajně má dobrý základ. Znovu jsem se široce usmála a zavrtěla ocasem. "To by bylo skvělé," krotila jsem své nadšení trošku. "Základ je potřeba vždy. Bez něj se nemůže zlepšovat. Ostatně, vlk se učí celý život." Pronesla jsem filozoficky. "Kdybyste tedy někdy měl cestu kolem Borůvkového lesa, ptejte se po mě, případně Siberii. Já jí o vás povím. Předpokládám, že teď asi budete přednostně chtít hledat své přítelkyně," nešetřila jsem úsměvy.

O slovo se hlásil nový den. Obloha byla jasně modrá, absolutně bez mráčků. Slunko už se šplhalo výš a výš na oblohu, odkud na nás bude příjemně svítit a hřát. No... Příjemně... I takhle brzy to vypadalo, že dneska bude přitápět trošku víc. Nu, tímhle tempem budeme brzy moci plavat v tůni. A pokud se nám zadařilo a přivedu na svět další vlcata, bude to úžasná změna - oproti dvěma předchozím vrhům s nimi budeme běhat za dlouhých a teplých dnů. Ne v zimě na studeném sněhu.
Radši jsem přestala rozjímat. Siberia si vlastně ani chudák v první chvíli neuvědomila, že ještě vlastně ani neví, jakou bude mít vrozenou magii. Když jsem se na ni tak dívala, v její světlejší hlavě by se vyjímaly modré nebo zelené oči. Ale na to byl asi ještě čas, i když... Nu, uvidíme, kdy to přijde. A zda se jí oči zabarví nebo zůstanou zlaté jako má její otec.
Abych dceru utěšila, že mě vlastně možnosti mít magií víc, zmínila jsem se o Životu a Smrti. Ta druhá jmenovaná ji trochu zarazila, což vlastně ani nebylo divu. "Ano, je to takové poťouchlé stvoření žijící ve Staré zřícenině na severu. Pokud se nezměnila, je celá černá a má jedovatě zelené oči, drápy a ocas," začala jsem popisovat ono mocnou bytost, kterou dříve nebo později Siberia jistě navštíví. A ne jednou. "Dá se s ní vyjít, ale umí být protivná a zákeřná. Tak se měj radši na pozoru. Ale má ráda blýskavé drahokamy a křišťály. Za ty by ti mohla pomoci naučit se nové magie a získat zkušenosti s jejich ovládáním." Odmlčela jsem se na okamžik a ohlédla se, jestli neuvidím Awaraka, že by vycházel z jeskyně, aby si mohl popovídat s námi. Zdálo se však, že zatím tvrdě spí, pokračovala jsem tedy v povídání. "Život, její bratr, je samozřejmě pravý opak. Je milý, veselý, vstřícný. Ovšem také u něj pozor - cítíš se tam dobře, že se ti ani nechce odejít. Z Borůvkového lesa je to k němu asi trošku dál, než ke Zřícenině, ale ne zase tak moc. Je to příjemná procházka. I on by ti uměl pomoci vylepšit schopnost ovládání magií, ale asi jiných, než Smrt. A co za to chce? Spíš květiny, mušličky." Dokončila jsem povídání. Fakt, že mi pomohl být i mladší, jsem si zatím nechala pro sebe. Ostatně to má dcerka ještě dlouho potřebovat nebude.
Také se znovu zajímala, jaké magie vlastně mám. "Po matce jsem zdědila vodu, díky které mám i modré oči. A jelikož jsem chtěla umět i magii po otci, získala jsem tedy i vzduch. Možná si pamatuješ, že když jste byli malí, čas od času jsem přivolala teplý vánek, aby vám bylo tepleji. Nebo vám vysušila kožíšky, když jste zmokli. Tyhle dvě ovládám snad nejlépe. Pak mám ještě iluze, předměty a příkaz. Ale musím se přiznat, že ty jsem moc netrénovala, takže žádná sláva jejich používání není." Tolik k tématu moje magie a byla jsem připravena na další otázky.

Květen (9/10) | Eladan

Pozorně jsem poslouchala Eladanovo vyprávění, jak je to s těmi jejich Bohy, chrámy, Bratrstvy a Sesterstvy. Rozhodně to bylo zajímavé povídání. Evidentně žili v jiném světě než my. Alespoň někteří. "To zní vážně zajímavě... Možná jsou u nás také nějací další Bohové, ale nikdo o nich neví." Řekla jsem zamyšleně. A nejspíš fungovali úplně jinak než Smrt se Životem. "A jak se vlastně pozná, který Bůh si ho vybral?" Zajímala jsem se dál. Škoda, že tu není Awarak, toho by to určitě také zajímalo.
Potvrdil mi, že je cestovatelem tělem i duší. Nu, rozhodně měl za sebou jistě dost zajímavý život a ještě toho má jistě hodně před sebou. Zkrátka pro někoho, kdo na to měl vlohy a bavil ho tento způsob života, absolutně ideální. Já žádný dobrodruh už dávno nebyla. Zázemí smečky pro mě bylo zkrátka odjakživa top.
Co se týkalo vlčic, které hledal, musela jsem ho zklamat. Ani jedno jméno mi nebylo povědomé. Ale pak mě něco napadlo. "Když jste mluvil o tom léčitelství, není náhodou jedna z vašich přítelkyň léčitelkou? Nebo vy sám se v tom nějak vyznáte? Moje dcera by totiž chtěla být léčitelkou, ale bohužel neznáme zatím nikoho, kdo by ji to mohl naučit." Za zkoušku, respektive za dotaz nic nedám, že jo.

Květen (8/10) | Eladan

Pozorně jsem se zaposlouchala do Eladanova vyprávění o jeho rodném kraji. Zpočátku to vlastně neznělo o nic rozdílněji než u nás. Ovšem překvapilo mě, když se zmínil o jakýchsi Sesterstvech a Bratrstvech, kteří žijí v jakýchsi chrámech zasvěcených bohům. "No, abych pravdu řekla, tak u nás jsem se s ničím takovým nesetkala. To bude asi spíš něco výjimečného pro váš kraj. Ostatně i Bohy máme jen dva, jak jsem zmínila. Aspoň o žádných dalších nevím. Dlouho jsem znala jen Smrt, a až po několika letech jsem zjistila, že má bratra, který sídlí také zde. Nebo sem možná přesídlil o něco později." Řekla jsem prostě. Nějak jsem si nedovedla představit, čeho všeho ještě Bohové mohou být - pánové nad životem a smrtí mi přišlo dost. "U vás je tedy více bohů? A co jsou vlastně ty chrámy?" Zajímala jsem se zvědavě. Tohle bylo vážně něco nového, takže jsem byla ráda, že jsem Eladana potkala a mohla si tak zase rozšířit obzory. Aithér se nezmiňoval, že by při svých toulkách narazil na něco podobného. Ale třeba si na to jen nevzpomněl...
Pak jsem si vyslechla povídání o místě, kde se narodil a kde vyrostl - vlastně se jednalo o dvě různá místa. Nikdy jsem neslyšela o povinnostech hraničáře. Nebo vůbec o nějakém takovém postu. Znala jsem jen ochránce ve smečce. To bylo zajímavé! Podle všeho byl tedy Eladan vášnivým cestovatelem, což ho vlastně dovedlo až sem. Nejspíš dost daleko od jeho rodného kraje. "Tedy, to zní, že jste duší i tělem cestovatel a hlavně dobrodruh," usmála jsem se na něj, když se chvilku odmlčel. Rozhodně musel mít v tlapkách neskutečně mnoho nachozeno. Ovšem jistě ani Gallirea ho jistě nezklame svými rozmanitostmi.
Ještě se zmínil, že někdo hledá. Pozorně jsem narovnala uši. Bohužel, jména dvou vlčic, která zmínil, mi nebyla vůbec povědomá. Takže jsem uši zase mírně sklopila. "Bohužel, ani jedno jméno neznám," odpověděla jsem. Trochu mě to mrzelo, ale nejspíš s tím počítal. I když mohl mít štěstí, že by se obě, nebo jedna z nich usadily u nás ve smečce. Pokud ovšem nebyly toulavé hraničářky jako on.

I když jsem si nebyla jistá, jestli je potřeba k léčitelství umět ovládat magii země, zkusila jsem to zmínit. Cynthia mě však ujistila, že není potřeba - ona tuto magii má, ale pokud vykouzlí nějaké kvítko, tak neví, jestli je jedovatá nebo k něčemu dobrá. Chápavě jsem přikývla. "Myslela jsem si to. Ale tak mě napadlo, že to spolu může souviset. Nebo že vlci s magií země mají pro to nějaké dispozice," vysvětlila jsem a pohlédla na dceru. "Tak to slyšíš, magie země není potřeba," zavrtěla jsem s úsměvem špičkou ocasu. Jenže teď vyvstala otázka: kde najít někoho, kdo se v bylinkách vyzná. Asi bychom se musely zeptat každého člena smečky, jiná možnost nejspíš nebyla. A pak by se musela vyptávat každého, s kým by se tak nějak lépe skamarádila - od cizince určitě ne. Mohl by se mezi nimi najít nějaký škodolibec, který by ji to naučil špatně.
Ze zamyšlení mě vrátil do reality dceřin hlas. "Změnit magii?" Naklonila jsem hlavu na stranu. "Myslíš vrozenou? Nu... Zatím ani nevíme, jakou máš, nicméně měnit nelze a ani by nebylo třeba. Můžeš ovládat více magií najednou. S tím by ti mohli pomoct jen Smrt nebo její bratr Život." Doplnila jsem.

Květen (7/10) | Eladan

Souhlasně jsem přikývla, když se mě Eladan zeptal, jestli těmi nadpřirozenými bytostmi myslím bohy. No, vlastně těmi asi byli, ale mně se víc líbilo tohle pojmenování. Vlastně těžko říct, jestli jich je třeba víc. Nebo někde v jiných zemích, než je Gallirea. I když jsem měla za to, že vládci Života a Smrti dost stačí. A možná Osud, ale to jsem si nebyla jistá, jestli existuje stejně jako ti dva výše zmínění, nebo ne. Ale nad tím jsem raději nepřemýšlela, to by mohlo být na dlouho.
Poté, co jsem zmiňovala možnost levitace díky magii vzduchu, zmínil se můj společník o své domovině, respektive o jejich obyvatelích, někteří ji ovládat dokázali. Ale jiné jsou pro něj novinkou. Pohlédla jsem do jeho šedých očí - podle všeho tuto magii jako vrozenou neměl, ale třeba tam u nich taky byl někdo, kdo jim dokázal pomoct ji změnit. Zadoufal, že snad se mu zde podaří své schopnosti, které podědil po matce, rozvinout. Povzbudivě jsem se usmála a přikývla. "Povězte mi o svém rodném kraji," vybídla jsem ho. "Co vás vlastně přimělo jej opustit?" Zajímala jsem se zvědavě.

Podle všeho to vypadalo, že si Thia se Sib docela rozumí. Za to jsem byla ráda. Sice jsem nevěděla, kolik vlků potkala na svých toulkách, ale známých není nikdy dost. A přímo ve smečce už vůbec ne. Nebo ještě lépe kamarádů či přátel.
Dcera se mě zeptala, jestli jsem v úkrytu neviděla Ivy. Zavrtěla jsem záporně hlavou. "Ne, nevšimla jsem si. S tátou jsme nešli laň do spižírny, tak jsem neměla moc čas se rozhlížet a nikde poblíž nebyla. Pak jsme šli do naší jeskyně," odpověděla jsem. Cynthia mě ujistila, že je neruším - právě řešily otázky budoucnosti. Do řeči jí pak skočila Siberia s tím, že by mohla být bylinkářkou, léčitelkou nebo tak na ten způsob. Vesele jsem se usmála a zavrtěla ocasem. "To je moc dobrý nápad! Někdo, kdo by se vyznal v bylinkách a uměl jejich léčebné účinky využít, by se nám určitě hodil!" Potvrdila jsem, že tyhle myšlenky jsou určitě správné. Pak jsem se musela zamyslet, jestli vím o někom, kdo by jí s tím mohl pomoci. Zelené oči neměl nikdo. Ale co jsem si vzpomněla, tak Kaya nám pomáhala odehnat tu ledovou příšeru právě pomocí některých kouzel magie země. "No, možná by mohla Kaya... Myslím, že magii země k tomu vyloženě mít nemusíš, ale možná je lepší ji mít, možná díky ní jsou pak lepší předpoklady se v bylinkách a rostlinách vyznat," přemítala jsem nahlas. Pak jsem mrkla na Thiu, jestli o tom něco neví.
"Rozhodně si nech pak chutnat," popřála jsem Cynthii a mrkla pro změnu na dceru, jestli se také půjde najíst.

//jeskyně

Venku jsem se zastavila a krátce pohlédla na oblohu. Pomalu se začínalo smrákat, ale nevypadalo to, že by mělo pršet, žádné extra tmavé mraky se na ní nevyskytovaly. Taky dobře, usmála jsem se spokojeně. Vzápětí jsem zvedla čenich ještě jednou k obloze, ale tentokrát proto, abych zjistila, kdo se v blízkosti jeskyně nachází, s kým bych si mohla popovídat. Nebo něco podniknout. A celkem nedaleko se nacházely Cynthia se Siberií, takže jsem se vypravila jejich směrem.
"Doufám, že neruším," usmála jsem se a mírně pohodila ocasem. No, to byla tedy otázka, jelikož si ty dvě evidentně o něčem povídaly. "Už jste ochutnaly úlovek? Má moc dobré maso," zeptala jsem se nenuceně.
Pak jsem se zamračila - druhá skupinka evidentně ještě stále nebyla zpátky z lovu. Snad jsou všichni v pořádku, napadlo mě. Hned jsem ale jakoukoliv možnost zádrhelu zamítla a raději myslela na to, že prostě jen déle trvalo, než našli vhodnou kořist.