Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Po probuzení a rozkoukání se jsem Coedymu popřála dobré ráno a zajímala se, jak se vyspal. Řekl mi, že zřejmě dobře, protože se cítí odpočatý, i když užít si delšího lenošení by také nemuselo být špatné. Zakřenila jsem se na něj a důkladně se protahovala. Samozřejmě svá slova podpořil tím, že si lehl na bok. “Já jsem spala také docela dobře, jsem odpočatá, ale šíleně hladová. Takže žádné válení se! Na to bude čas potom!“ Se smíchem jsem Coedyho začala šťouchat, aby se konečně zvedl, což naštěstí udělal, ale neodpustil si mrmlání a výrazy, že by se raději dál válel. Vyplázla jsem na něj jazyk. Určitě nemohl přeslechnout můj skučící žaludek, takže i kdybych nakrásně chtěla, nemohla jsem ho ignorovat, protože to jeho protestování mně vážně začínalo bolet.
Rozhlížela jsem se a přemýšlela o Coedyho slovech, kam bychom se za zajíci měli podívat, zda na kraj lesa k pláním nebo to zkusíme jinde. Ještě dodal, že budou mít oproti nám výhodu, protože jsme ztuhlí. “I kdybych měla hopsat po třech, tak si snídani ulovím,“ ujistila jsem svého partnera sebevědomě. A jelikož mi znovu zakručelo v břiše, protočila jsem oči a raději se už konečně rozhodovala, kam se vydáme. “Pro začátek by mohlo stačit se podívat tady na kraji lesa. Kdybychom nic nevystopovali nebo nechytli, můžeme pokračovat třeba na Galvatar,“ navrhla jsem a vydala se rovnou směrem k hranici lesa.
Začínala jsem být už poněkud netrpělivá, protože skrz stromy už bylo vidět mimo les, ale můj čenich stále nezaznamenal zaječí pach. Otráveně jsem hodila očkem po Coedym. “Můj čenich stávkuje, nebo také nic necítíš?“ Zeptala jsem se ho a nesnažila se skrývat rozčarování v hlase.

//Vyspinkaná :D

V polospánku jsem zastříhala ušima. Žádný znepokojivý zvuk jsem neslyšela, takže jsem zůstala v klidu a pomalu procitala. Mírně jsem se naklonila na jednu stranu, ale nic jsem necítila. Naklonila jsem se teda na stranu druhou, až jsem se lehce opřela o Coedyho tělo. Spokojeně jsem zamručela a konečně rozlepila oči. Musela jsem několikrát zamrkat, viděla jsem mírně rozmazaně. Konečně pak dostávaly předměty kolem mě ostrý tvar. O slovo se hlásil nový den, takže jsme museli spát docela dlouho. A vypadalo to, že bude i docela pěkný den, aspoň co se počasí týkalo – slunko stoupalo na obzor a nezapomínalo hřát. Tráva kolem nás ale byla mírně zarosená.
Přestala jsem zkoumat krajinu kolem sebe a raději se podívala na svého partnera. Ležel stále vedle mě, ale nespal. Usmála jsem se na něj, zavrtěla ocasem a olízla mu tvář. “Dobré ráno,“ popřála jsem mu vesele. Pomalu jsem se zvedla a začala se důkladně protahovat. Nejprve zadní nohy, pak dala přední o něco víc dopředu a prohnula se v zádech, načež jsem pro změnu udělala kočičí hřbet. Líně jsem zívla a oklepala se. “Jak ses vyspal?“ Zeptala jsem se Coedyho s úsměvem. Doufala jsem, že minimálně stejně dobře, jako já. Ačkoliv se mi asi nic nezdálo, nebo jsem si to nepamatovala, cítila jsem se odpočatá. V břiše mi zakručelo. Nejvyšší čas sehnat něco k snědku, usoudila jsem a rozhlédla se kolem sebe. Doufala jsem, že tady narazíme na nějaké zaječí nory nebo zkusíme ulovit něco většího. Rozhodně jsem neměla chuť snídat ryby.
Zhluboka jsem se nadechla a pustila do plic čerstvý a jehličím voňavý vzduch. Tedy, nebylo cítit jen jehličí, ale samozřejmě i vůně vody, mokré půdy a lesních obyvatel. Kromě toho jsem se zaměřila na pachy vlků. Nezdálo se, že by to byl někdo jiný, kromě nás, takže to mi maximálně vyhovovalo, měli jsme příjemné soukromí a nikdo nás ze spánku nerušil. Nicméně přehnanou pozornost jsem tomu nevěnovala. Pokud se tu vyskytovali noví vlci, určitě byli v hlavní části lesa, kde natrefí na ostatní členy smečky, kteří se jim budou věnovat. Přešla jsem zase blíž ke Coedymu a šťouchla do něj, aby už také vstal. Vlastně jsem byla ráda, že jsme spali přes noc a ne nikterak dlouho, abychom se vzbudili někdy v průběhu dne. Tohle byl ideální čas vydat se na lov a do večera třeba někam dojít. Každopádně to, kam půjdeme, jsem musela odložit na druhou kolej. Přednější bylo zajištění snídaně, jelikož žaludek se mi opět bolestně zkroutil a vydal otravný a srandovní zvuk. Zamračila jsem se a přitiskla na okamžik uši k hlavě. “Copak si dáme k snídani?“ Zeptala jsem se Coedyho na jeho názor.

//odepíšu dneska během dopoledne

//Erynijský les

Vydali jsme se s Coedym směrem k vodopádům, abychom si tedy oba odpočinuli. Domluvili jsme se na tom, že bychom pak mohli něco společně ulovit. Už jsem se začínala těšit na čas strávený zase spolu. Dál jsem kráčela mlčky a přemýšlela nad tím, kam bychom se pak mohli spolu vydat, až budeme po lovu pěkně sytí. Snad bychom se mohli podívat do Borůvkového lesa, teď bude v plném květu, takže bude nejen pěkná podívaná, ale také to tam bude nádherně vonět. Coedymu se tam určitě bude líbit. No a já přece nemusím vůbec pochybovat, zazubila jsem se sama pro sebe. No a kam se vydáme potom, to se uvidí. Možná bychom mohli na jih, prozkoumat to tam, když mi to nevyšlo s Castorem, uvažovala jsem ještě chviličku.
Brzy jsme však byli na místě. Stejně jako můj partner, tak i já jsem se vydala ke břehu jezírka, abych uhasila žízeň, kterou jsem si dosud ani moc neuvědomovala. Samozřejmě jsem nemohla odolat a trošku se ve vodě poráchala. No, jen jsem párkrát tlapkou bouchla do hladiny vody, až se rozstříkla všude kolem, i na mě, a já z toho měla bžundu jako malé vlče. Pak jsem si uvědomila, že Coedy vedle mě není, takže jsem přestala blbnout a ohlédla se, co dělá. Vyhledával nějaké vhodné místo, kde bychom mohli složit kosti. Trpělivě jsem čekala, až rozhodne, které bude to pravé. Netrvalo to naštěstí dlouho. Odstrčil pak několik kamínků a lehnul si. Následně se zajímal, jestli se přidám. “Že váháš,“ ujistila jsem ho stejně laškovným tónem a několika rychlými skoky se ocitla vedle něj. Následně jsem sebou praštila na zem. “Příjemné místečko jsi vybral,“ usmála jsem se na něj, když jsem ještě rychlým pohledem ohodnotila prostor kolem nás. Krátce jsem zívla. “Tak, teď se pořádně prospíme, abychom měli sílu na lov a byli odpočatí na nějakou tu procházku,“ usmála jsem se na Coedyho a olízla mu tvář. “Dobrou noc a krásné sny,“ potlačila jsem zívnutí. “Miluji tě,“ zašeptala jsem mu do ucha a položila si hlavu na jeho hřbet. Několikrát jsem zhluboka vydechla, než se mi oči zavřely a já usnula, jako když mě do vody hodí.

//já počkám na odpověď Sayapa max do čtvrtečního večera, jinak jsem ještě nepsala, takže Arte, ty napíšeš po Scaritě, asi

//Litai a Haruhi šly pryč, Inaya neví, jestli má odejít nebo zůstat a co se vlastně bude dít, tak trošku chtěla popostrčit od Scarity a hlavně Sayapa. Tak nevím, zda mám na tebe ještě čekat?

//A co je se Sayapem, že se zase nehlásí?

//ah, pardon no, odepíšu dneska večer. Doufala jsem, že si aspoň společně zalovíme nebo tak něco

Samozřejmě jsem musela svého milého ujistit, že jediný výjimečný vlk pro mě je jen a pouze on. To bylo nad Slunce jasné, ale určitě to i rád slyšel nahlas. Nevyměnila bych ho za nic na světě a nedokázala jsem si představit, co by se muselo stát, abychom se my dva rozdělili. Cítila jsem prostě, že je to životní partner. No, matka si to určitě myslela také, že s mým otcem je to napořád, a jak to dopadlo. Nebo Scarita. Jí také Yong zmizel, vzpomněla jsem si na neslavné příběhy partnerství ve svém okolí, ale rychle jsem takové černé myšlenky zahnala. Byla jsem si jistá, že nám se nic podobného nestane.
Coedy se zajímal, jak je to s Tarou, takže jsem mu vysvětlila, že jsem ji sem původně vzala na návštěvu a ona naznačila, že by se tu ráda usadila. Souhlasně jsem přikývla jeho poznámce, že bych byla ráda, kdybych ji měla u sebe. O tom nemohlo být sebemenších pochyb. Možná by mi to trochu pomohlo cítit se tu jako doma, napadlo mě, ale nahlas jsem neřekla nic.
Rozhodli jsme se, že se půjdeme oba trošku prospat. Coedy se zajímal, kam se vydáme, ale mně to bylo celkem jedno, hlavně, aby tam byl klídek. “Trochu se prospíme, pak bychom si mohli ulovit něco k snědku a vydat se někam na toulky,“ podala jsem návrh na následující chvíle. Coedy mě pak jemně zatahal za ucho a vydal se směrem k vodopádům. Zazubila jsem se a následovala ho. Ideální místo na občerstvení se a odpočinek. Pro mě určitě, u řevu vody se mi bude skvěle spát, uchichtla jsem se v duchu a klusala vedle Coedyho. Krátce jsem se pak otočila směrem k Taře, která dále spala jako zabitá. Ani polohu nezměnila, stále ležela stočená do klubíčka. Naštěstí vodopády nejsou daleko, takže kdyby se probudila a chtěla mě hledat, jistě ji napadne zapojit do akce svůj čenich a podle našich pachů nás najde raz dva.

//Vodopády

Coedy mi potvrdil, že ta akce byla nebezpečná i dobrodružná, každopádně jemu ani ostatním se nic nestalo, takže za t jsem byla ráda. Nedovedla jsem si představit, co bych dělala, kdyby se vrátil zraněný, nebo kdy se nevrátil vůbec… To bych snad nepřežila. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se vytlačit ošklivou myšlenku. Byl tu se mnou, živý a zdravý, takže jsem mohla být v klidu.
Raději jsem se tedy pustila do vyprávění, kde jsem byla já a co jsem viděla a s kým jsem se setkala. Coedy se rozzlobil, že hned začnu povídat o nějakém Castorovi a že si myslel, že výjimečný a zajímavý vlk je tu on. Sice se snažil tvářit vážně, ale na to jsem ho znala až moc dobře, neuměl to moc dobře skrývat. Olízla jsem mu čenich. “To samozřejmě jsi.“ Přitakala jsem a zazubila se na něj.
Coedy se pak zajímal, jak to vypadá s mou sestrou, jestli je to opravdu jen krátká návštěva nebo to vypadá na delší pobyt. Pohlédla jsem na spící Taru. “No, původně jsem ji sem vzala na návštěvu, abychom se nemusely brzy rozloučit,“ začala jsem zamyšleně. “Ale naznačila mi, že by se tu ráda usadila. Na rovinu jsem jí ale řekla, že nevím, jestli by to prošlo, protože Atray odmítl už několik zájemců o místo ve smečce. Těžko říct, zda by udělal výjimku jen proto, že se jedná o moji sestru,“ dokončila jsem.
Na chvíli jsem se odmlčela a přemítala o tom, že by to bylo fajn, mít zase sestru jako členku smečky po boku. Každopádně jsem si ale nedělala žádné naděje, abych pak nebyla zklamaná, kdyby to nevyšlo. Coedy se zeptal, jestli by mi vadilo, kdybychom se přesunuli do úkrytu nebo někam do ústraní, protože by se rád prospal a pak bychom mohli něco podniknout. Přikývla jsem. “Samozřejmě, také bych si mohla trošku zdřímnout. Když vidím Taru, jak zařezává…“ Zasmála jsem se a nechala na svém milém, ať se rozhodne, kde bude pro něj lepší složit kosti a prospat se.

//zdržuje Haruhi nebo já? :D

Coedy se zajímal, co se dělo v lese zatím, co byl pryč, ale jelikož jsem nevěděla o ničem jiném, než že tu byli zájemci o členství ve smečce, pověděla jsem mu o tom. Souhlasně jsem přikývla jeho poznámce, že je nás tu už víc než dost. I když… členů smečka měla hodně, ale nepamatovala jsem si, kdy jsme se sešli všichni na nějakém lovu nebo „poradě“ či něčem podobném. Sklopila jsem uši. Ach jo, lov. Už si vůbec nepamatuji, kdy jsem naposledy lovila! Hmmm… Nebylo to snad ještě tehdy, kdy jsem byla Deltou Borůvkové smečky a byla jsem vedoucí lovu? Určitě! Od té doby jsem vysokou neměla v tlamě ani nelovila, odfrkla jsem si. To mi připomnělo, že jsem ani nelovila jako členka Erinyjské smečky… Vzpomněla jsem si, že jsme se s Coedym chtěli zeptat Atraye, jestli neplánuje smečkový lov, ale pak se nás tu sešla velká banda, takže jsme neměli příležitost se Alfy zeptat, protože mi hráblo z toho množství vlků a z chování některých z nich a já pak musela odejít. Odfrkla jsem si podruhé. Když může Skylieth lovit sama, tak bychom mohli vyrazit na lov i jen ve dvou s Coedym, ne? To by byla stejně paráda! A zajímavá zkušenost. Spolu jsme vysokou snad také ještě nelovili, přemýšlela jsem.
Protože nebylo žádné zajímavé téma o novinkách v lese, které bychom mohli probrat, zeptala jsem se svého milovaného partnera na tu záležitost, o které se zmínila Skylieth, a sice že se snažili zastavit lavinu někde v horách. Se zaujetím jsem ho tedy poslouchala, i když to vzal docela stručně. Zmínil také, že tam byl Daikon. Chvíli jsem tápala, to jméno mi bylo povědomé. Ale konec jsem nedokázala si vybavit žádného konkrétního vlka. “To zní docela nebezpečně a dobrodružně. Tak hlavně, že se ti nic nestalo,“ hlesla jsem a olízla mu čenich. V jednu chvíli se mi zdálo, že vidím záblesk v něčeho v Coedyho srsti, ale jelikož to byl zlomek vteřiny, nebyla jsem si jistá, jestli jsem vůbec něco viděla nebo to byl jen optický klam. Třeba záblesk slunečního světla mezi stromy, který se odrazil Coedymu v srsti nebo tak něco.
Seděla jsem vedle něj a bylo mi fajn. Jeho blízkost jsem už potřebovala cítit. Ke štěstí mi mnoho nechybělo. Coedy po chvilce promluvil, že jsem mu chyběla. Vzápětí mě napomenul, abych už nechodila na tak dlouho pryč, aniž bych mu dala vědět, bál se o mě. No, je fakt, že jsem mu oznámila, že si musím pročistit hlavu a neoznámila své bližší úmysly, třeba kam se chci vydat. Rozhodně jsem ale také nepočítala s tím, že se má cesta tak protáhne. “Taky jsi mi chyběl,“ broukla jsem. Coedy mi olízl tvář a zajímal se, jak jsem se na toulkách měla já. Usmála jsem se při vzpomínce na Castora. V první chvíli mě napadlo, že by mohl Coedy žárlit na to, až se zmíním o tom, jaký byl kavalír a lichotník, nicméně nehodlala jsem mu setkání s tímto vlkem zamlčet. Navíc, neměl důvod žárlit, protože pro mě prostě žádný jiný vlk neexistoval. Tedy, takový, který by mě zaujal nějak jinak, než jako přítel. “Nejdřív jsem se jen tak toulala, ani jsem nevěděla, kam se podít. Pak jsem ale se seznámila s jedním velice zajímavým vlkem. Nevím, jestli ho znáš, jmenuje se Castor. Je to výjimečný vlk, pořád měl v zásobě spoustu lichotek a pěkných přirovnání… Také je velmi galantní. Pár dní jsme tedy cestovali spolu, než jsme došli do nějakého hvozdu, kde jsme se setkali s mou matkou a byla tam i Tara. Škoda jen, že matka neměla moc času, takže s námi prohodila jen pár slov a šla si zase po svých. Castor se od nás pak trhnul. Tara se mnou naštěstí zůstala. Chtěla jsem se už vrátit domů, takže jsme se vydaly zpátky. Nejdřív jsem se samozřejmě dovolila Atraye, zda sestra může na návštěvu k nám. No a od Skylieth jsem se dozvěděla, že byla v horách a ty jsi tam byl také. Nejdřív jsem se bála, že jsme se minuli, což se tedy stalo, ale v žádném případě jsem nechtěla zase někam jít, abychom se zase neminuli,“ dokončila jsem své povídání s úsměvem. Pohlédla jsem krátce na sestru, jak v klidu odpočívá kousek od nás, spokojeně pohodila ocasem a zase věnovala pozornost svému partnerovi.

//nejdřív tady chcípne pes, kdy nikdo neodepisuje a najednou je tu až moc živo

//a proč se jako nečeká na mě?

Navrhla jsem Taře, že by jí můj partner mohl pomoci a poradit, jak by mohla pracovat na zlepšení své magie, což ji evidentně potěšilo. Usmála jsem se na ni. “Můžete se do toho pustit hned, jakmile se vrátí domů. Na začátek tě třeba naučí, jak nechávat rozkvést květiny. Často, když jsme spolu byli na toulkách, mi dal za ucho květinu, a když ta za pár dní zvadla, zase ji dokázal oživit,“ řekla jsem s úsměvem a lehce švihla ocasem. Docela se mi líbila představa, že bych mohla vracet květinám život vesměs do aleluja. Jen byla škoda, že v zimě to nebylo možné kvůli sněhu. Inu, i příroda si potřebuje přes zimu odpočinout.
Jaké bylo mé překvapení, že Tara nikdy neslyšela o Smrti. Udělaly jsme si tedy pohodlí a já se pustila do přednášky. Popsala jsem jí, jak vypadá a jaká je, co všechno dokáže a samozřejmě jsem nezapomněla zmínit, že to není zadarmo. Sestřička bedlivě poslouchala. Když jsem své povídání dokončila, netvářila se moc nadšeně, ale to jsem se jí nedivila. Prohlásila, že to zní strašidelně i lákavě zároveň. “Ano, to určitě je. Hlavně i ta návštěva u Ní stojí za to. Jen nesmíš dát najevo strach, to by si tě asi vychutnala,“ dodala jsem zamyšleně. Na chvíli jsem se zase ponořila do svých myšlenek. Jakmile jsem se zase vrátila zpátky do přítomnosti, zvedla jsem hlavu k obloze. Coedy, už pojď domů! přála jsem si v duchu. Napadlo mě, že je docela škoda, že momentálně neovládám magii myšlenek, aspoň bych mu mohla vstoupit do hlavy a poprosit ho, jestli by se už nechtěl vrátit domů. Zase jsem hlavu sklonila a chvíli jen tak nečinně pohazovala ocasem. Zdálo se mi, že oproti těm minulým dnům, kdy bylo v lese vyloženě narváno, teď je tu pro změnu ticho po pěšině. Ne, že mi to nevadilo, aspoň jsem nemusela vysvětlovat každému na potkání, kdo je Tara a co tu chce. Navíc… Neměla jsem ráda, když bylo kolem mě příliš vlků, je to pak zmatek nad zmatky a jeden neví, koho má dřív poslouchat.
Zrovna jsem se chystala Taře něco povědět, když tu náhle mé uši zachytily zavytí. Okamžitě se mi nadšením rozbušilo srdce a ocas začal kmitat takovou rychlostí, div se z něj nestala vrtule a já neodletěla. “No konečně!“ vykřikla jsem a vyskočila na všechny čtyři. “Poběž!“ Vybídla jsem Taru přes rameno a pádila směrem, odkud jsem slyšela vytí, ale také jsem už cítila jeho pach. Nekoukala jsem napravo ani nalevo, jen jsem sledovala toho hnědého vlka na kraji lesa a v duchu ho zaříkávala, aby se ani nehnul. Koutkem oka jsem pak zahlédla Skylieth, jak se od něj vzdaluje. Jakmile jsem byla dost blízko, odrazila jsem se a skočila. Srazila jsem Coedyho na zem poněkud drsně, div jsem mu nevyrazila dech, ale nemohla jsem si pomoct. Nedala jsem mu šanci se vzpamatovat, přišpendlila jsem ho k zemi a důkladně mu olizovala čenich a tváře. “Konečně jsi doma. Chyběl jsi mi,“ zašeptala jsem mu do ucha a konečně z něj slezla, abych se mohl vzpamatovat. Ohlédla jsem se na sestru a zazubila se na ni. “Koukej, kdo je tu se mnou! Pamatuješ si mou sestru Taru?“ Usmála jsem se na Coedyho a nepřestávala se usmívat.