Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Já mám co říkat, ale nebudeme lovit ještě celý březen, že ne :D

//Vážení, já se převelice omluvuju, jak debil čekám na Vločku, až postne a vůbec mě netrkne, že jsem na řadě já :D Tak tentokrát taky jen krátce, ať to neprotahujeme

Blížili jsme se k místu, kde v záloze čekal Storm, Berry a Coedy, takže jsem byla ráda, že se své úlohy ujmou oni a budeme mít lov úspěšně za sebou. Jakmile jsem zahlédla Storma, jak vyrazil, mírně jsem zpomalila, abych se nikomu z nich nepřipletla pod nohy, to by mi asi nepoděkovali. Přesto jsem ale byla stále dost blízko a v pozoru na to, abych případně pomohla zvíře srazit k zemi. Doufala jsem, však že to nebude potřeba, ti tři jsou statní vlci… I když to zraněné zvíře se bilo o svůj holý život s nečekanou vervou.
I tak mu to ale nebylo nic moc platné, protože druhá skupinka se vrhla ke své akci s nemenší vervou. Sledovala jsem hlavně Coedyho, který obratně vyskočil zvířeti na hřbet, až mě to samotnou překvapilo. Předními tlapami se držel kolem krku a snažil se rychle najít místo vhodné k zanoření svých ostrých tesáků. Storm mezitím kousal zvíře do slabin. Přiběhla jsem blíž a snažila jsem se zvíře pokousat z opačné strany, než byl právě Alfa. Ještě jsem rychle pohledem zkontrolovala Vločku, co dělá ona a kde je Suzume. Ten se na okamžik zarazil, když Berry spadl, ale oba už nás dobíhali. Jelenovi už docházely síly a hlavně Coedyho pevný stisk zubů konečně začínal vykonávat své. Ale čas na oddychnutí si bude až ve chvíli, kdy konečně bude to zatracené zvíře ležet na zemi mrtvé…

//Tím jsem chtěla říct, že jste na řadě vy dva, ne v tomto pořadí :D

//Takže teď už je čas Vločky a Suzumeho? :D

Vločka ještě rozdělila úlohy a mohli jsme vyrazit. Přikývla jsem a dala tím najevo, že rozumím. Běžela jsem hned za Vločkou. Suzume samozřejmě neztrácel čas a běžel také. Na okamžik jsem se zdržela. Stádu netrvalo dlouho zpozorovat tři vlky, kteří narušují jejich zdánlivě poklidné bytí. Soustředila jsem pohled na námi, respektive Vločkou vybranou a mnou a Suzumem schválenou kořist. Vypadala překvapeně, když jsem se vynořila po jedné její straně, nejspíš mě neviděla, když má srst měla stejnou barvu jako sníh a oči jsem měla v tu chvíli přivřené, takže jejich modř nijak nenarušovala bílé ladění. Spokojeně jsem se usmála, byla to dobrá kamufláž. Pak jsem ale napjala svaly a zrychlila, protože ačkoliv bylo zvíře zraněné, rozhodně se nehodlalo vzdát jen tak snadno. Cvakla jsem zuby a zavrčela, když se pokusilo o úhybný manévr a vybočit tak ze směru, který jsme mu určovali a přidat se ke svým druhům, kteří byli mnohem rychlejší a tudíž už skoro dávno pryč.
Sledovala jsem místo před námi, kde se schovával zbytek naší skupinky. Bylo načase, aby se začali pomalu chystat, protože se blížila část jejich úkolu. V tom spěchu jsem přehlédla větev a zakopla, ale naštěstí jsem to vybrala. Tiše jsem zavrčela a v duchu si úlevně vydechla. Byl by to fakt trapas, kdybych se rozplácla. Mohla bych tím pokazit lov, kdyby si zvíře všimlo, že ho už neblokuji a má tedy cestu na opačnou stranu, než je Storm a ostatní, volnou.
Rozhodně jsem ale nevycházela z údivu, jakou výdrž to zvíře má. Když už jsem si myslela, že snad poběží i po třech nohách, ukázalo se, že přeci jen začíná pociťovat únavu a zpomaluje. Výborně, pochvalovala jsem si v duchu. Rychlým pohledem jsem zkontrolovala Vločku i Suzumeho. Vedli si dobře a já snad taky. Tak, kluci, je to na vás, pomyslela jsem si, když byl jelen jen několik skoků od Storma, Berryho a Coedyho.

//ano

//Nějak se nám to seklo...

Kdypak bude vyhlášení?

Vločka se zmínila, že ovládá magii myšlenek, takže kdyby se něco dělo a ona by byla daleko na to, aby nás slyšela, stačí na to silně myslet a ono se to k ní dostane. Usmála jsem se a chápavě přikývla. To bylo dobré vědět. A možná by se toho dalo využít i jindy, než během lovu.
Soustředili jsme se na stádo, které vypadalo relativně zdravě. Respektive, jeho členové. Za chvíli jsem ale zaslechla Vloččin hlas, který upozorňoval na oslabeného jedince. Stočila jsem pohled směrem, který nám určila. Spokojeně jsem se usmála a pomalu se mi sbíhaly sliny. Kromě toho ve mně začínalo vzrůstat napětí a nedočkavost. Mísily se ve mně pocity. Byla jsem už celá nedočkavá vyrazit, ale zároveň jsem se pořád bála, abych si neuřízla ostudu. “Samozřejmě, že si troufáme,“ řekla jsem odhodlaně. Krátce jsem pohlédla na Suzumeho, jestli také souhlasí. Ještě jsem se ohlédla směrem ke Stormovi, Coedymu a Berrymu, kteří trpělivě čekali, až vybereme nějaký kus, který naženeme směrem k nim. Jistě už si také všimli toho zraněného zvířete.
Svou pozornost jsem upřela znovu ke stádu. Do mého kožichu se opřel studený vítr, ale já ho vůbec nevnímala. Bylo mi teplo z toho, jak jsem byla vzrušená a nedočkavá, připravená vyrazit. Jen jsem musela počkat na Vloččin povel. A také její rozdělení, z které strany kdo půjde, abychom se jeden druhému nepletli pod nohy. Žaludek se mi opět zkroutil hlady. Snažila jsem se to ignorovat a soustředit se jen na to zvíře, které se, pokud se nám zadaří, brzy stane hlavním chodem na smečkovém menu.

//Odepíšu zítra večer, dneska toho mám už plný brejle :)

//Takže čekáme na Suzumeho :)

//Já taky jen krátce O:-)

Vločka se tedy rozhodla, že bude v naší skupince naháněčů. Usmála jsem se a lehce švihla ocasem. Storm, Coedy a Blueberry se pomalu vzdálili. Coedy nám ještě popřál hodně štěstí. “Snad ho budeme mít a pak ho předáme vám,“ usmála jsem se a dívala se chvíli za nimi. Pak už jsem ale věnovala pozornost stádu. Všichni vypadali naprosto zdravě.Ale no tak, copak se tu nenajde aspoň jeden z vás, který by zasytil bandu hladových vlků? pomyslela jsem si. Stočila jsem jedno ucho směrem k Suzumovi, který se zeptal, kterou z nás má vyzvat k vzdušnému tanci jako první. Že poletíme jako ptáci. Naklonila jsem hlavu na stranu a krátce na něj pohlédla, nějak jsem nevěděla, co tím myslí. Raději jsem se tedy i zdržela komentáře a nechala Vločku, aby mu na to něco řekla.
Začínala jsem být pomalu netrpělivá, protože se mi lehce začal kroutit žaludek hlady. Otráveně jsem protočila panenky. No, tys tu tak chyběl, abys hlasitě protestoval a vyplašil naši kořist, odfrkla jsem si tiše.

//Borůvkový les

Stále zamyšleně a tak nějak automaticky jsem šla s ostatními směrem na Galvatar. Když jsme ale opustili les, probrala jsem se ze svých úvah. Zhluboka jsem vpustila do plic ledový zimní vzduch, který mě zaštípal v plicích, až jsem se lehce rozkašlala. Při té příležitosti jsem však zavětřila pach blízkého stáda vysoké a podle reakce Storma jsem usoudila, že on je cítí také. Po jeho vzoru jsem se přikrčila. Všimla jsem si, že je tu poměrně dost sněhu. Takže kdybych si lehla na bok a zavřela oči, skoro bych se sněhem splynula. I můj přívěšek byl bílý, také by nebyl vidět.
Storm rozhodl, že se rozdělíme do dvou skupin – jedna bude pracovat na oddělení a nahnání oslabeného jedince k druhé skupince, která jej skolí k zemi a usmrtí. Blueberry a Coedy si vybrali, že budou ve skupince, která oběť právě skolí. Na okamžik jsem se zamyslela. Docela jsem pochybovala o tom, v jaké jsem kondici, nerada bych, abych se nějak před ostatními ztrapnila, kdybych neměla energii běžet dost rychle a dost dlouho. Nakonec jsem se ale rozhodla, že to přeci jen zkusím. I kdybych měla padnout, tak prostě udělám cokoliv, abych se nezahanbila a odvedla svou práci na sto dvacet procent. “Já se tedy přidám ke skupině, která bude nahánět,“ řekla jsem, podívala se po Stormovi a lehce jsem mávla ocasem, čímž jsem rozvířila sníh kolem sebe. Mrkla jsem na Coedyho. Byla jsem také zvědavá, jak si povede. Vlastně jsem ho dosud snad nikdy neviděla lovit něco jiného, než zajíce… Rozhodně to byl pro nás oba důležitý úkol a věděla jsem, že i on je určitě lehce nervózní, aby se mu nestala nějaké nepříjemnost. Mlčky jsem nyní pohlédla na Vločku, která si měla, dle slov Storma vybrat, jestli povede skupinku moji nebo Coedyho. Na to jsem byla také zvědavá. Mně osobně bylo celkem jedno, kdo mě povede. I když přeci jen Storm už měl příležitost vidět mě lovit a mohl odhadnout nějaké mé schopnosti navzdory tomu, že od odchodu z Borůvkové smečky jsem vysokou nelovila, netrénovala své dovednosti a ani jsem nebyla u Smrti, aby mi s tím pomohla. Pěkně jsi to flákala, mladá dámo, odfrkla jsem nad sebou. Samozřejmě tak, aby si toho nikdo jiný nevšiml. Hned jsem si předsevzala, že jakmile se naskytne příležitost, budu na tom pracovat. Jednak kvůli sobě, ale především kvůli smečce, abych jim byla k něčemu dobrá. A třeba se jednou, díky svým dovednostem a znalostem dostala zase na post Delty, který jsem zastávala tak krátce a vlastně si to vůbec neužila… Ne, že by to pro mě bylo extra životně důležité, ale… Přeci jen bych se na vyšší pozici ve smečce cítila užitečnější, než „jen“ Kappa. Ovšem to byla ještě hodně dlouhá cesta, povýšení nepřijde ze dne na den, musím si ho vysloužit. A já byla rozhodnutá, že jednou se mi to zase povede.
Zatřásla jsem hlavou. Zase jsem se ponořila do svých myšlenek. Střelila jsem pohledem po ostatních. Bylo by docela blbé, kdybych přeslechla, kdo mou skupinku povede, i když bych se prostě sebrala a šla za tím, kdo by zavelel odchod směrem ke stádu…

Docela jsem koukala, jak se rozjela menší debata na téma věk. Rozhodně jsem tedy nechtěla někoho urazit, naštěstí to Storm i Blueberry nebrali vážně. Ačkoliv, klidně by si mohli utahovat i oni ze mě, protože jsem tu byla zřejmě ze všech nejmladší. Takže bych pro ně mohla být jen takové nevinné, naivní a nezkušené pískle, že. Nicméně i tohle pomohlo tomu, abychom překlenuli nějaké menší či větší rozpaky. A fakt, že půjdeme hned společně lovit, se mi líbil také proto, že Coedy přijde na jiné myšlenky a nebude se zaobírat tím, jestli jsme udělali správnou věc, když jsme se rozhodli odejít ze Smrkového lesa.
Už jsme se pomalu chystali odejít, když se k nám přiřítilo bílé tornádo. Zazubila jsem se. Hned začala chrlit otázky na Storma. Když se konečně dostal ke slovu, řekl jí, že novinky jistě jsou a přijde na ně brzy sama, ale teď má sebrat svých pět švestek a zapojit se s námi do společné akce a nazval ji lovcem. Tak Vločka je lovec… To je pěkné. Určitě je i vyššího postavení. Hned musím zjistit, jakého, pomyslela jsem si. “Ahoj, Vločko,“ zazubila jsem se na ni znovu a přátelsky do ní dcrla, zatímco jsem se zvedla ze země a následovala ostatní. Byla jsem už celá nedočkavá. Vážně jsem se téměř modlila, abych si hned vzpomněla, jaké to je a abych si neuřízla před ostatními ostudu. To bych se snad pak zahrabala dva metry pod sníh…
No jo, sníh… uvědomila jsem si krátce na to. Pohlédla jsem na oblohu, ze které se stále snášely větší či menší sněhové vločky. Storm měl pravdu, ve sněhu to bude náročnější, ale já si byla jistá, že jsme silná sestava, zejména s Alfou a lovcem v čele, kteří se určitě ujmou hlavních rolí, budeme úspěšní. Šla jsem mírně se zpožděním za ostatními a zamyšleně poslouchala Blueberryho a Suzuma, ale obsah jejich slov jsem moc nevnímala.

//Východní Galvatar

Trochu zklamaně jsem se dívala za Taillou, která prohlásila, že je nás tu dost a byla by navíc, popřála nám dobrý lov a pomalu se od naší skupinky vzdalovala. Tiše jsem si povzdychla. Chtěla jsem si s ní také popovídat, i když během lovu bychom na to neměly čas, ale určitě hned poté, co bychom se najedli… Už jsem ani nestačila dodat pozdrav, protože byla rychle pryč. Pohlédla jsem krátce po Stormovi. Rozhodla jsem se, že se ho budu muset zeptat, jak to s ní je, jestli se vrátila k němu, nebo je tu jen na návštěvě, či jak.
Blueberry vypadal lehce překvapeně, že si ho pamatuji. Já jsem ale nemohla zapomenout jeho jméno, které se tak krásně hodilo k Borůvkovému lesu. Když jsem ho pozdravila a nazvala ho starým brachem, ošil se a nervózně poznamenal, že přeci není ještě tak starý. Suzume vehementně prohlásil, že je tak starý, jak se cítí. Zasmála jsem se. “Ano, to máš pravdu, Suzume. Ale já jsem to tentokrát myslela tak, že se známe už dlouho,“ vysvětlila jsem a mrkla na Berryho. “Samozřejmě že jsi ještě jura, ostatně jako i náš ctěný pan Alfa,“ zazubila jsem se pro změnu na Storma. Ten se tedy k věku nijak nevyjádřil, ale rozhodně jsem nechtěla, aby si tu všichni mysleli, že je považuji za staré vlkouše, kterým už brzy začnou vypadávat zuby a paměť.
Nadšeně jsem poslouchala návrh Storma, zda budeme lovit zde nebo na otevřeném prostranství. Také jsme měli na výběr, co ulovit – kance nebo vysokou. Měla jsem radost z toho, že jsem se s Coedym mohli hned takhle zapojit do společné akce. A ukázat, co v nás je. I když… Storm mě lovit viděl, to ano, ale už to bylo dávno a já si nebyla jistá, jestli jsem to nezapomněla. “Určitě bychom měli lovit na otevřeném prostranství, tam budeme mít lepší přehled a nenabouráme do stromu,“ souhlasila jsem. A jelikož se nikdo nevyjádřil k tomu, co by chtěl lovit, toho jsem se ujala pro změnu já. “No, nevím, jak vy, pánové, ale dáma by nepohrdla něčím elegantním, co se pohybuje na dlouhých nohách s rádoby rychlými kopyty,“ řekla jsem vesele a zamrkala na ně. A až budeme hodovat, musíme si se Stormem ujasnit, kdo je ve smečce, kdo má jakou pozici, jaké území má Borůvková smečka a jak je to se smečkovým úkrytem, přemýšlela jsem. Kdopak je asi Beta pár, pokud tu nějaký takový je?