Gallirea - Příspěvky uživatele

Coedy vyjádřil své obavy, aby neselhal. Nezklamal mě a vlčata. Není to o tom, že by se na to necítil. Povzbudivě jsem se na něj usmála. Musela jsem teď ukázat, že jsem nad tím přemýšlela, i když… Samozřejmě já sama měla určité pochybnosti. Tohle byl docela odvážný krok. Bylo mi nad slunce jasné, že když si pořídíme potomky, je to veliká odpovědnost. A určitě také zkouška nejen pro nás jako individuality, ale především zkouška pevnosti našeho svazku. Na druhou stranu… Já byla toho názoru, že potomci naši lásku upevní. Ani v krajíčku mysli jsem si nechtěla připustit, že by to třeba Coedy nezvládal a odešel. Věděla jsem, že je to rváč a nevzdá se předem. Stejně tak jsem věděla, že má ryzí charakter. Nikdy by mě nenechal na holičkách. “Nezklameš, Coedy. Bude to náročné, ale především to zvládneme, když na to budeme dva.“ Lehce jsem se o něj opřela.
Zkoušela jsem ještě argumentovat tím, že by nám mohli pomoct nebo poradit Storm s Taillou, kteří už rodiči byli. Své rodiče, respektive minimálně matky, jsme dohledat nemohli, abychom se je zeptali na radu nebo tak. Coedy prohlásil, že nad touhle otázkou se ještě moc nepozastavil, protože mu nepřišlo vhodné tohle téma nakousnout. Kromě toho mu v tom bránil ten strach, abych neselhal. Chápala jsem ho. Já jsem také měla prostě strach, ale… Byla jsem si přeci jen čím dál jistější, že to zvládneme. Ještě k tomu dodal, že když to nezkusíme, také to nezjistíme. Usmála jsem se. To už byl také lepší přístup. Rozhodně jsem už dávno nabyla dojmu, že jsme určitě schopní vychovat slušně pár vlčat a nebudeme se pak muset stydět vypustit je do světa. Na okamžik jsem stáhla uši při představě, že se pak rozutečou a my o nich nebudeme mít žádné zprávy, tak jako my o svých rodičích a sourozencích. Nicméně když jsem to brala z té druhé strany… Holt vlčata dospějí a nechtějí být za ocasy svých rodičů až do stáří, chtějí poznat svět a v tom bychom jim nemohli zabránit, i kdybychom nakrásně chtěli. Ty jsi dobrá, Aranel. Ještě ani nejsi březí a už myslíš na to, až se tvoje ratolesti rozběhnou do světa, ušklíbla jsem se v duchu. Nicméně musela jsem přeci uvažovat i nad dalekou budoucností.
Znovu jsem se raději zaposlouchala do Coedyho slov, jestli s tím nebude problém. Nejsme ve smečce dlouho a navíc jsme jen řádoví členi, nemáme žádné vyšší postavení na to, abychom mohli mít nějaké privilegium. Musela jsem uznat, že nad touto otázkou jsem se zastavila jen krátce. “Ano, je sice pravda, že nemáme vyšší postavení, ale… Nebudeme určitě první a poslední kappy, které by měly potomky. No a co se týče délky členství ve smečce… Je pravda, že jsme tu krátce, takže bude především záležet na Stomovi, co na to poví on. Proti jeho vůli samozřejmě nepůjdeme. Ale to bych řešila až potom,“ vyjádřila jsem se k této otázce. V prvé řadě bylo důležité ujasnit si to spolu. Musíme s tím souhlasit oba, nemůžu přeci jít i proti vůli svého partnera. I kdybych nakrásně chtěla, sama bych si vlčata pořídit nemohla, že bych je měla natruc a pak je vyvzdorovala.

Konečně jsem se tedy vyslovila. Navrhla jsem Coedymu, že bychom mohli spolu založit rodinu. Nejprve nic neříkal. Až jsem se lekla, jestli náhodou nedostal šok. Ale zakrátko koktavě vyslovil to slovo. Nevypadal však, že by chtěl okamžitě vzít do zaječích nebo zkolabovat. Vypadal spíš zamyšleně a zároveň se usmíval. To mě uklidnilo. Odpověď však ještě nepřišla. Netrpělivě jsem švihala ocasem a tiše čekala. Nechala jsem Coedyho, aby si urovnal myšlenky. Konečně jsem zaslechla hlas, celá napjatá jsem se tedy na svého partnera podívala. Řekl, že není proti, ale jestli jsem si jistá, jestli jsme připraveni. Zmínila jsem, že máme smečku a tím pádem i zázemí, nicméně Coedyho zajímalo, jestli je vhodná doba. A byla tu ještě jedna otázka – zda budeme dobří rodiče. Tedy, o mě nepochybuje, že budu skvělá máma, pochyboval o sobě. Teď jsem se zase pro změnu odmlčela já. Také jsem nějakou dobu přemýšlela nad tím, zda jsme na to připraveni. Staří jsme byli dost. S tím by problém nebyl. Každopádně já se domnívala, že i z hlediska psychiky a kondice a já nevím čeho ještě, připraveni jsme. I když jsem se mohla mýlit. Zda budeme dobří rodiče? To asi neposoudí objektivně ani jeden z nás. Nemohla jsem soudit sebe jako mámu podle toho, že jsem občas hlídala nějaké to vlče. Ale… Uvědomila jsem si, že bych měla promluvit nahlas. “No, připravení. Jak se to vezme,“ zazubila jsem se. “Podle určitých věcí určitě ano. Pokud myslíš spíš psychiku… No, vážně, jestli se necítíš na to být otcem, tak… To můžeme odložit,“ řekla jsem a hned doufala, že to tak nebude. Ne, že bych musela mít vlčata ihned, včera bylo pozdě, ale pokud by se to odložilo, mrzelo by mě, že by to třeba bylo na neurčito. Nebo taky nikdy… Všimla jsem si, že stáhnul uši dozadu. “Pochybnosti mám i já o sobě,“ povzbudivě jsem do něj drcla. “Můžu se tisíckrát zaříct, že budu ta nejlepší máma na Gallirei a pak to dopadne úplně jinak. Myslím, že především nám pomůžou naše instinkty. A kromě toho, jsou tu Storm s Taillou, ti nám určitě poradí, kdybychom si nevěděli rady,“ řekla jsem povzbudivě. Ostatně fakt, že jsou tu aspoň dva vlci, kteří vlčata vychovávali, mě docela uklidňoval. Když už jsem tu neměla svou matku, věřila jsem, že se budu moci poradit právě s Tai. A se Stormem také. Teď jsem na okamžik stáhla uši já. Mrzelo mě, že ani moji ani Coedyho rodiče nebudou vědět, že jsou prarodiči. Ale s tím se už nedalo nic dělat.

Když jsme tak leželi vedle sebe na břehu Ovocné tůně a nakousli téma osudu a rodiny… Zmínila jsem se, že cesty osudu jsou nevyzpytatelné a já jsem toho názoru, že to co se má stát, stane se. I když na druhou stranu… Možná je občas potřeba jít tomu osudu nějak… naproti? Nebo napomoci? Nicméně i kdybychom se snažili sebevíc, třeba by nám nebylo dopřáno. Tak jako Coedymu. Snažil se najít svou rodinu, ale místo toho našel mě. Možná nebylo v jeho osudu psáno, aby se ještě někdy se svou rodnou smečkou shledal. Nebo možná ano, ale až po letech. Dalo se nad tím tak uvažovat i u mě. Třeba jsem už své šance na shledání se svými sourozenci měla předepsané a žádné další nebudou. Třeba se zase s některým z nich setkám, až to nebudu čekat. Nebo se svými rodiči… Třeba se potkáme, až budeme všichni staří a sešlí vlci, a sotva se poznáme. Křečovitě jsem se nad tou myšlenkou usmála. To bylo samé třeba, možná a snad. A to se mi moc nelíbilo. Rozhodla jsem se raději nad tím nepřemýšlet. Prostě se nechám překvapit. Pokud máme v osudu napsáno, že se ještě někdy shledáme, tak se shledáme.
Další téma, že teď jsem Coedyho rodina především já a také Borůvková smečka mě lehce přinutilo konečně se vyjádřit nahlas k tomu, o čem jsem už několikrát přemýšlela. Jenže když jsem to chtěla vyslovit nahlas, tak mi selhal hlas a já se zakoktala jak zamilované vlče. Coedy byl zmatený, nevěděl, co mám na srdci. Chvíli jsem čučela na vodní hladinu a srovnávala si myšlenky, abych to nevyhrkla nesrozumitelně nebo aby to špatně pochopil. I když… Jak to by tohle mohl špatně pochopit… Odkašlala jsem si. Doufala jsem, že mě hlas tentokrát nezradí. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se Coedymu do očí. “No já… Miluji tě a… Párkrát jsem už přemýšlela nad tím, že… že… ééé… noo…“ Odvrátila jsem od něj zrak a začala se proklínat. Znovu jsem oči zavřela, tiše napočítala do pěti. “Inu…“ Znovu jsem nabyla jistotu a svým modrým pohledem vyhledala ten jeho jantarový. “Co kdybychom spolu založili rodinu?“ Tak, a je to venku, odfrkla jsem si. Tázavě jsem sledovala svého partnera a snažila se včas zachytit nějakou jeho reakci. Odmítavá by snad v tuhle chvíli nevadila, spíš jsem se bála, aby neměl z mého dotazu šok. Nikdy jsme se na tohle téma spolu nebavili. Nicméně byla jsem toho názoru, že vesměs by nemusel být proti. Byli jsme spolu dlouho a milovali se. Byli jsme členy smečky a měli bychom pro své ratolesti dobré zázemí…

Sotva jsem dovyprávěla jakous takous stručnou historii o Stormových synech, vypravila jsem se vesele směrem k tůni. Nemohla jsem se dočkat, až tam po dlouhé době zase spočinu. Ve své oáze klidu… Na chvilku jsem si vzpomněla, že jsem také už dlouho neviděla Velké vlčí jezero a rozhodla se, že to při nejbližší příležitosti musím napravit. Teď jsem se však chtěla co nejdéle zdržovat na území Borůvkového lesa.
Když jsme dorazili na místo, vypravila jsem se blíž k vodě. Krátce poté, co mi Coedy z ocasu vytrhal pár chlupů a díval se na mě jako neviňátko. “I ty jeden darebáku,“pokárala jsem ho. No, pokárala. Sice jsem ho nazvala darebákem, ale široký úsměv prozrazoval, že se na něj za to nezlobím. Pak už jsem zase věnovala svou pozornost sobě. Respektive svému odrazu na vodní hladině. Dlouho jsem se neviděla, nicméně nedalo se říct, že bych vypadala nějak hůř. Nebyla jsem zvyklá sama sebe chválit. Navíc to, jak vypadám, nemůžu až tak úplně ovlivnit. Jistě, stravou se dá ovlivnit třeba kvalita srsti, nějakou tou možnou péčí a okusováním klacíků chrup a podobně, ale něco už mi předali svou genetickou informací rodiče. Chvíli se mi zdálo, že hledím na Angeluse. Jen trochu menšího, hubenějšího a s tmavě modrýma očima. Tiše jsem povzdychla, napila se a vrátila se na břeh ke Coedymu. Na chvíli jsem se k němu přitiskla a následně složila své kosti vedle něj. Coedy mě napodobil a položil si hlavu na můj hřbet. Spokojeně jsem zavřela oči. Stočila jsem k němu vnitřní ucho, když jsem zaslechla jeho hlas. Zmínil se, že Stormovi syna nic nenahradí, ale co mi víme. Třeba je teď šťastný. Otevřela jsem oči. Naznačila jsem, že je to možné, že je Storm tak nějak šťastný. Určitě mohl být v rámci možností. Měl u sebe aspoň jednoho syna, který byl zdravý a dostal se na pěknou pozici v hierarchii. Tailla sice nebyla jeho partnerkou, ale zdržovala se zde. Možná to mohl být náznak toho, že aspoň zůstanou dobrými přáteli, jinak by přeci v Borůvkovém lese nezůstávala. Smečka, ačkoliv neměla hodně členů, měla určitě pevné jádro. A kdo ví, třeba se mu časem poštěstí a do života vstoupí nová vlčice, která mu změní život. Pokud o nějakou bude stát. Ale to jsem se samozřejmě mohla jen domýšlet. To už bylo jen na něm. Do toho jsem mu nemohla a ani nechtěla mluvit.
Přestala jsem přemýšlet nad tím, zda by mohl být Storm nyní šťastný a pozorně jsem vnímala Coedyho slova. Zmínil se, že vždycky vyčítal osudu, že ho odtrhnul od rodiny, ale nyní je za to rád, protože kdyby toho nebylo, tak by mě nikdy nepotkal. Musela jsem uznat, že má pravdu. Oplatila jsem mu úsměv. “Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Jak já říkám, že co se má stát, stane se. Teď jsem tvoje rodiná já… a Borůvková smečka, a…“ Na okamžik jsem se odmlčela a podívala se na hladinu tůně. “A možná bychom mohli… hmm…“Zakoktávala jsem se čím dál víc. Nějak jsem nevěděla, jak říct to, nad čím jsem už nějakou dobu uvažovala. Tak to prostě řekni, ne? Okřikla jsem se v duchu, ale nahlas jsem zase nevydala žádnou kloudnou myšlenku a tak jsem si radši odkašlala.

//Ne, že bych teď ostatní potřebovala, ale nějak nám usnuli, ne? :))

Trochu jsem se rozpovídala o Stormovi a jeho smůle s vlčicemi a o jeho potomcích. Coedyho zarazilo, že má Coffin bratra. Na okamžik jsem se zamyslela. Že bych mu o něm neřekla? I když… Asi vlastně ani není divu, protože po Whisovi se slehla zem a byla jsem toho názoru, že o něm nikdo nic neví. Na něj jsem se Storma nechtěla ptát už vůbec, protože takové zmizení syna musí být ještě bolestnější, než odchod milované partnerky. Nevěděla jsem, jak strašné to musí být, ale určitou představu jsem měla. Sama jsem přišla o své sourozence a bolelo to pořád. Takže on jako rodič tím musel strádat nehorázně. Přestala jsem tedy dumat a raději jsem odpověděla nahlas. “Ano, Storm má dva syny. Nebo měl. Ten druhý se jmenuje Whiskey. Matně si vybavuji, že byl vzhledově podobný Stormovi, podobný odstín hnědé, jen snad měl bílé nohy a břicho. Je to už dávno, co jsem ho viděla, to byli s Coffinem sotva odrostlá vlčata. Nevím, co se s ním stalo a myslím, že to neví ani Storm. Na něj se nechci ptát už vůbec. Určitě ztráta syna bolí nepředstavitelně.“ Na okamžik jsem se ještě zamyslela nad tím, jak bych to zvládala já, kdyby se to stalo i mně jako matce. Znala jsem až moc vlků, kteří měli potomky, a ti, sotva odrostli, vydali se do světa neznámo kam a nikdo o nich už nikdy neslyšel. Dalo se sice pochopit, že nebudou běhat za ocasem svých rodičů věčně. Drtilo mě už to, že nevím nic o svých sourozencích. A vlastně ani o rodičích. Kdybych aspoň věděla, zda jsou živí, zdraví a šťastní. Podívala jsem se na Coedyho. O jeho rodině jsme nemluvili od té doby, co jsme se poznali a on mi o nich vyprávěl. Byla jsem si však jistá, že jejich ztrátu též nesl těžce.
Rozverně jsem pak svého milého zatahala za ucho a vydala se úprkem pryč. Brzy jsem však zpomalila, aby mě doběhl a nehnal se za mnou jak splašená laň. Přitom by nemohl vnímat místa, která se tu nacházejí. Párkrát jsem se během cesty otřela o pár stromů, které začínaly krásně kvést. Když mě Coedy doběhl, nazval mě provokatérkou a drcnul do mě. Vyplázla jsem na něj jazyk a zakřenila se. Už přeci měl být zvyklý, že jsem občas rozverná jako malé vlče. Když jsem se však nad tím zamyslela, nedokázala jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsme my dva blbli jako malí a bezstarostní. Nicméně teď jsme si to snad mohli dovolit. Našli jsme dobrý domov, Storm nás přijal bez výhrad a dobře jsme se projevili u lovu. Doufala jsem, že nebude trvat dlouho a i Coedy se tu bude cítit jako doma. Zatím se sice na tohle téma nevyjádřil a já se ještě nechtěla ptát, ale… Začínalo jaro a na to jsem také spoléhala, že tím si les získá Coedyho na svou stranu – svou širokou škálou barev a vůní.
Mé kroky automaticky zamířily směrem k tůni. Srdce se mi zatetelilo blahem, když jsem spatřila průzračnou vodní hladinu, od které se odrážely paprsky zapadajícího slunce. Vítr žádný nefoukal, takže byla hladká jako zrcadlo. Coedy se mě zeptal, jestli se tu chci zdržet. Souhlasně jsem přikývla a přišla k vodě blíž. Má krásná tůňko, vůbec ses nezměnila, promluvila jsem k ní ve své mysli. Sledovala jsem svůj odraz. Dlouho jsem se na sebe nedívala. Přišlo mi, že jsem se změnila. Možná to bylo tím, že jsem byla o něco starší. Kožich jsem měla naštěstí čistý, lesklý a zdravý, žádná holá místečka, která by mě mohla znepokojovat. Modré oči měly stále stejný odstín, jen se nyní zdály být trochu smutné kvůli té dávce nostalgie. Přívěšek, který se mi houpal na krku a který se stal mou součástí, se blyštěl stejně jako ten den, kdy jsem ho našla. Respektive vylovila z řeky.
Vyplázla jsem jazyk a vycenila zuby. Chrup jsem měla úplný a bílý. Pak jsem se na sebe zakřenila. Jo, Aranel, vypadáš celkem zdravě, pomyslela jsem si a trochu se napila. Pohlédla jsem na oblohu, která byla bez mraků. Slunce mířilo na západ, zpěv ptáků pomalu utichal. Láskyplně jsem se podívala na Coedyho, přišla k němu blíž a přitiskla se k němu. Následně jsem si lehla na břeh a spokojeně si odfrkla. Ke štěstí mi nechybělo už skoro nic. Byla jsem v milovaném lese s milovaným vlkem. Neměla jsem tu sice celou svou rodinu, ale věřila jsem, že i oni jsou v tuto chvíli šťastní a také na mě myslí v dobrém. Také mě zamrzelo, že nejspíš nepoznám Coedyho příbuzné. Ale nedalo se nic dělat, takový už je život. Volky nevolky jsme se s tím museli oba smířit.

Postupně jsem Coedymu předala veškeré informace, které jsem se od Storma dověděla, protože i pro něj to bylo důležité. Zmínila jsem se o Ovocné tůni, Coedy se na ni pamatoval. Poznamenal k tomu, že se tam setkal s mým otcem a že to zrovna nebylo nejšťastnější shledání. Nasucho jsem polkla a přikývla. Ten den jsem si hned vybavila. Byl pro mě důležitý a byla jsem nešťastná z toho, že to nedopadlo tak, jak jsem si představovala. I když teď, s odstupem času, jsem chápala, že pro Angeluse asi bylo těžké, že do života jeho malé holčičky vstoupil jiný vlk, který pro ni bude znamenat hodně. Nicméně ještě teď mě mrzelo, že nedostali příležitost se lépe poznat. I když… Možná to přeci jen bylo dobře, protože co kdyby si opravdu nerozuměli. Bylo mi jasné, že Coedy by udělal všechno proto, aby s ním byl zadobře, ale u otce bych si nebyla jistá, zda by byl ochoten se aspoň přetvařovat tak dobře natolik, abych nabyla dojmu, že mého partnera akceptuje a bude s ním dobře vycházet. Jenže tohle byla otázka, na kterou už se asi odpověď nikdy nedozvím, neboť otec zmizel neznámo kam a už se tu od té doby neukázal. Kdo ví, jak se teď asi má… A vlastně… Jak se má i matka a sourozenci…
Pohodila jsem hlavou, teď nebyl čas dumat nad tím, kde jsou členové mojí rodiny a jak se asi mají. Teď jsem se zase hezky věnovala svému partnerovi a povídala mu o tom, jak se jmenují další členové smečky. Jejich jména povětšinou neznal, stejně jako já. Doufala jsem však, že všechny brzy poznáme. Už jsem si ani nevzpomínala, kdy jsem naposledy poznala nějaké nové vlky. Možná tak nové uchazeče o místo ve Smrkové smečce a to už také bylo nějakou dobu zpátky.
Když jsem zmínila, že jeden z nich by měl být příbuzný Weriosasy, Coedy se moc nadšeně netvářil a zadoufal, že snad není tak panovačný a protivný jako ona. “Nu, to se dozvíme, až ho poznáme,“ poznamenala jsem. Poté jsem si vybavila dobu, kdy mi byl asi jeden rok a poznala jsem Weri a Vločku. Tehdy mi přišla fajn, i když trošku jiná, než ostatní. Rozhodně nebyla ale taková, jako jsem ji poznala ve Smrkovém lese. Ale vlci se asi mění… Nebo se v té době přetvařovala, či jsem nebyla ještě s to vnímat určité povahové rysy. Nebo jsem to poznat nechtěla? Kdo ví.
Radši jsem se vrátila k tématu členů smečky, respektive k drobnému vysvětlení, jak je to s Taillou. Coedy pak poznamenal, že to Storm zřejmě nemá v životě jednoduché. Souhlasně jsem přikývla. “No, jsou dny, kdy to asi opravdu jednoduché nemá. A něco mi říká, že o svém druhém synovi také nemá žádné zmínky. Ale aspoň má po boku jednoho syna a ten mu ve smečce pomáhá. Mám Storma ráda, vždycky na mě byl hodný. A vlastně jsem mu i vděčná za to, že obnovil Borůvkovou smečku,“ hlesla jsem. To už jsme stáli u smečkového úkrytu. Omrkli jsme ho jen zběžně, nicméně na první pohled se zdálo, že je to tu dobře uspořádané a útulné, jak jsem nahlas poznamenala. Coedy se mnou souhlasil a dodal, že Kdyby se nám tu nelíbilo, vylepšíme si ten náš kousek. “Máš pravdu,“ zavrtěla jsem ocasem a oplatila mu drcnutí. Otočila jsem se směrem k lesu a zhluboka jsem se nadechla. “Teď půjdeme obnovit značení našeho území,“ řekla jsem, lehce Coedyho zatahala za ucho a rozběhla se směrem mezi stromy. Po několika cvalových skocích jsem však zpomalila, aby mě můj partner neztratil z dohledu. Navíc, ve zběsilém cvalu by asi nebylo praktické se zdržovat nějakým značkováním, že. Coedy možná nevěděl, kam mé kroky míří, ale já to věděla naprosto přesně. Trefila bych tam i poslepu. Brzy se před námi rozestoupily stromy a začala se objevovat má milovaná Ovocná tůň.

Konečně jsem věděla všechno, co jsem vědět potřebovala a všechno si pečlivě ukládala do své mozkovny. Ostatně, informace o tom, jak je to s územím naší smečky, budu jistě brzy tlumočit Coedymu aby věděl, na jakých místech se nachází. Nicméně stejně bychom si to hned ověřili v praxi, když jsem Stormovi nabídla, že bychom obnovili značení území.
Citlivé téma ohledně Tailly jsem nechtěla extra rozpitvávat, takže jsem se spokojila s odpovědí, že s Taillou sice o tom Storm mluvil, ale nedospěli k žádnému pevnému rozhodnutí. Chápavě jsem přikývla. Kdyby chtěl, mohl by se na tohle téma rozpovídat sám víc. Co se mě týkalo, já bych byla jedině ráda, kdyby tu Tai zůstala, i kdyby třeba nebyla na pozici Alfy. Každý známý vlk v téhle smečce mi navozoval pocit, že tu jsem doma. Že jsem jen byla dlouho pryč a všechno to, co se stalo mezitím, byl jen sen. I když… Považovat rozchod rodičů za sen a racionálně vysvětlit jejich momentální nepřítomnost, to by asi nešlo, že.
Vyjádřila jsem ještě Stormovi svou účast ohledně toho, že se na mne může s čímkoliv obrátit a kdykoliv mu ráda pomůžu. Šeptem mi poděkoval a lehce mi urovnal rozcuchanou srst na rameni. Usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. Dál už jsem ho nechtěla zdržovat od jeho povinností Alfy, takže jsem se rozešla ke svému partnerovi, který už měl jednak svůj kus masa snědený a jednak už se dostatečně očistil od krve. Souhlasil s tím, že se půjdeme podívat na místo, kde budeme skládat své kosti k odpočinku a pak obnovíme značení území. Škádlivě se zeptal, jestli se ho ptám nebo mu to oznamuji. “To ti oznamuji, drahý,“ vyplázla jsem na něj jazyk a poklusem jsem se vydala k smečkovému úkrytu. Coedy na nic nečekal a dohnal mě. Následně mě zasypal otázkami. Zazubila jsem se. Chtěl se také Storma na něco vyptávat, ale na rozdíl ode mě měl tu slušnost čekat, až se Alfa nají, jenže já jsem ho nechtěla prošvihnout, kdyby náhodou zhltnul svůj kus kořisti a hned se vydal za cizinci, aniž bych měla šanci se ho zeptat na to, co bylo pro mě důležité.
“Také bych počkala, ale nechtěla jsem riskovat, že by se rychle najedl a zase běžel pryč,“ vysvětlila jsem Coedymu nahlas, proč jsem nečekala. “Slyšel jsi správně, že naše území je od řeky Mahtaë, která vlastně odděluje náš les od Smrkového, po Středozemní propadlinu. Obojí uvidíš, až budeme značit území. A jestli si pamatuješ Ovocnou tůň, kterou jsem ti kdysi ukazovala, tak k nám patří také. Už se nemůžu dočkat, až se tam zase půjdeme podívat,“ rozpovídala jsem se a přitom jsem zpomalila do kroku.
Zhluboka jsem se nadechla a vpustila do plic studený vzduch. Už se pomalu stmívalo a foukal klidný vítr. Znepokojeně jsem se podívala na oblohu. Už jsem se nemohla dočkat jara a i když bylo přes den poměrně teplo, dnešní noc bude zřejmě patřit k těm chladnějším. Otráveně jsem protočila oči. Nicméně nezbývalo, než ještě několik dní počkat, než tu bude to pravé jaro. Sice už se příroda pomalu probouzela ze zimního spánku a stromy se převlékaly do slušivé zelené, ještě není úplně vyhráno. Doufala jsem, že nepřijde nějaký pozdní sníh…
Coedy se dál zajímal o to, kdo je kromě nás, co jsme byli na lovu, ve smečce. “No, asi ty vlky vesměs nebudeš znát, mně také nejsou povědomí. Kromě Coffina je tu ještě Naomi, dcera Tailly. Tu jsi asi ještě nepotkal. Já jsem ji neviděla od té doby, co jsem odtud odešla. Už to také musí být velká slečna, je o několik měsíců mladší, než Coff. Mimochodem, ten je momentálně na pozici Gammy jako ochránce. Gammou je i Vločka jako lovec. Naomi je Delta. To druhé jméno, které je také Deltou… Tavarillë, to mi vůbec není povědomé, takže pro mě to bude také seznamování. A mezi námi Kappami je ještě nějaký Aston a Lorios. Také jsou pro mě neznámí, ale Storm zmínil, že Lorios je nejspíš nějaký příbuzný Weriosasy,“ řekla jsem jedním dechem a zašklebila se. Pokud někoho Storm zapomněl jmenovat, nejspíš to byl někdo z těch, co nebyli dlouho doma a tak nevěděl, jestli je ještě má považovat za členy smečky. “Co se týče Bet, tak na této pozici nikdo není. Ale třeba si Coffin najde partnerku a jednou to na tuhle pozici dotáhne on,“ dodala jsem s úsměvem. Zatímco jsem Coedymu tlumočila své poznatky ohledně ostatních členů smečky a jejich postavení, došli jsme k jeskyni. Před vchodem dovnitř jsem se zastavila a pohlédla svému partnerovi do očí. Pak jsem se otočila. Nikdo za námi nebyl. “No a Tailla… S tou je to prý složitější. Zřejmě není vyloženě členkou smečky, ani Stormovou partnerkou, nicméně by prý byl rád, kdyby tu zůstala. Jako někdo, koho by mohl ochraňovat. Mrzí mě, že má smůlu na vlčice. Nevyšlo mu to se Stellou, sestrou mojí matky, se kterou má dva syny, a zřejmě ani s Taillou, se kterou jako Alfa pár obnovili Borůvkovou smečku a ještě než se ta původní rozpadla, pomáhal jí vychovávat její tři vlčata.“ řekla jsem polohlasně. Byla jsem ráda, že nám to s Coedym pěkně klape a doufala jsem, že se to nezmění ani v době, až založíme rodinu, ani nikdy poté.
Tímto jsem nejspíše odpověděla na všechny Coedyho otázky, jak jsem se snažila v hlavě sesumírovat, jestli jsem na nic nezapomněla. Když tak by se mě zeptal znovu. Svou pozornost jsem věnovala opět jeskyni. “Vypadá veliká a útulná, že,“ pronesla jsem prvotní hodnocení.

Storm přesně potvrdil mou domněnku, že na našem území zůstává jediná tůň, a sice Ovocná. Souhlasil s mým přirovnáním, že je to oáza klidu. Vzpomněla jsem si, že tu kdysi byla i jedna docela malinká tůňka, ale její jméno jsem si nemohla vybavit, což mě jednak mrzelo a jednak jsem byla celkem ostuda, že si nepamatuju název tůně, která tu byla a kterou jsem také čas od času navštěvovala. Každopádně kdyby byla nějakým způsobem výjimečná nebo důležitá, Storm by ji určitě zmínil. Možná jen že je zkrátka tak malá, možná ani není jediná z těch malých zde, že není třeba se o ní nějak extra zmiňovat.
Přestala jsem raději přemýšlet o malé tůni a svou pozornost opět zaměřila na Alfu. Zmínil se, že Coffin je už poměrně dlouho mimo území, ale jistě k tomu má nějaký důvod. Přikývla jsem. Coffin patřil k těm odpovědným vlkům. Navíc je výše postavený a jistě by nezmizel jen tak, bez rozloučení nebo nějakého vysvětlení. Doufala jsem však, že se bratránek brzy objeví, dlouho jsem ho neviděla a určitě ještě ani nevěděl, že jsem zpátky ve svém rodném lese. Když jsem pak poznamenala, že Betami asi nemusí být nutně páry, protože ve Smrkovém lese jsme se setkali s tím, že jimi byli potomci Alfy, Storm řekl, že to asi závisí na Alfovi samotném, protože on sám se dosud setkal jen s páry. Souhlasně jsem přikývla. “Ano, asi je to opravdu na Alfovi. Tak třeba si tvůj syn jednou přivede partnerku a dotáhnou to oba vysoko,“ mrkla jsem na něj a zazubila se.
Co se týkalo smečkového úkrytu, Storm ještě dodal, že tam určitě své místečko najdeme, protože je prostorná. Po očku jsem zkontrolovala Coedyho, který svůj kus masa téměř dojedl. Ještě jsem se ale zeptala na Taillu. Kdyby nechtěl, nemusel by mi na to odpovídat, a tak jsem byla ráda, že mi k tomu něco řekl. Je to komplikovanější, ale přál by si, aby tu zůstala. Vlastně si nepřeje nic jiného. Když už ne jako jeho partnerka, tak aspoň někdo, na koho může dávat pozor. Slabě se pousmál. Nevěděla jsem sice jistě, jestli to dobře chápu, nicméně jsem se díky své empatii dokázala vcítit do jeho pocitů. Rozhodně to nebylo snadné. Poté, co mu nevyšel vztah se Stellou, se kterou měl dva syny a byl Betou, velkou oporou mých rodičů, a poté, co byl s Taillou a pomáhal vychovávat její vlčata jako by byla jeho vlastní a teď byl Alfou sám… Určitě to zvládal, ale dovedla jsem pochopit, že to musí být velice náročné. Atray to sice ve Smrkovém lese také zvládal, každopádně měl také Bety, které jsem podle mě ještě důležitější, pokud je Alfa na vedení smečky sám. “A… Už jste si na tohle téma nějak promluvili?“ Zeptala jsem se nesměle. Nechtěla jsem být vlezlá, ale nevěděla jsem, jak jinak ještě Stormovi sdělit, že se mnou může ve všem počítat, ať už se jedná o pomoc ve smečce, při lovu a také psychickou podporu. Asi by bylo dobré, abych mu to zopakovala. Aby věděl, že to myslím vážně. Nebo spíš že se na tom nic nezměnilo. Usmála jsem se a podívala na znovu na svého partnera, který očisťoval svůj kožich od zaschlé krve. “Víš, jak už jsem řekla, kdyby něco, můžeš se mnou vždycky počítat. Kromě Tailly, Coffina, Naomi a Blueberryho mě znáš asi ze všech členů smečky nejdéle, vlastně už od malička. Jsem pořád stejná – věrná smečce a rodině. A také určitě víš, že se mnou se dá mluvit o všem,“ řekla jsem a zavrtěla jsem ocasem. Ano, dlouho jsme se neviděli, ale já jsem pořád stejná, dodala jsem v duchu. Nevěděla jsem, jestli si mou myšlenku Storm „vyslechne“ v mé hlavě, ale to mi nevadilo. Nemyslela jsem si nic špatného.
Krátce jsem se protáhla a odkašlala si. “Tak, zdá se, že tu máme pár cizinců, tak by ses jim měl věnovat, už tě nebudu zdržovat. Alfácké povinnosti volají,“ zakřenila jsem se. Můj návrh, že obnovíme značení území smečky nebyl zamítnut, takže bychom se do toho pustili hned poté, co omrkneme úkryt. Přešla jsem ke Coedymu. “Nuže, můj drahý, tvůj žaludek je již zaplněn? Nyní bychom si mohli omrknout místo, kde budeme skládat své kosti k odpočinku a poté obnovíme značení území smečky,“ pronesla jsem. Lehce jsem se o něj otřela a lehkým klusem jsem se vydala směrem k úkrytu.

Zatímco jsem se ládovala svým kusem kořisti, Storm se jal odpovídat na mé dotazy. Doufala jsem, že jeho odpověď na mou otázku ohledně území bude taková, že obnovil to, které měla Borůvkový smečka předtím. A také že ano. Spokojeně jsem se usmála. Takže to prostě bylo stejné, jako jsem byla zvyklá. Od břehu řeky Mahtaë po Středozemní propadlinu. A v severní části lesa se mezi skalami nachází velká tůň. Ihned jsem si ji vybavila. To místo jsem měla ráda. Dokonalé místo pro relax a také příjemné osvěžení se v létě. “Myslíš Ovocnou?“ Ujišťovala jsem se s úsměvem a olízla si čenich. Tam jsem to vždycky měla ráda. To byla taková moje oáza klidu,“ zavrtěla jsem ocasem a pohlédla na Coedyho, který se sice věnoval svému kusu masa, ale dobře nás poslouchal. Ostatně, tohle také bylo pro něj důležité. Nicméně stejně si to tady budeme muset projít znovu spolu, já abych si oživila paměť a on aby se tady dobře rozhlédl. Bylo to už dávno, co jsme tu byli společně a já už si moc nepamatovala, co všechno jsem mu tady ukázala.
Další má otázka se týkala členů smečky. Tak Coffin a Vločka zaujímají pozice Gamm. Usmála jsem se. Stormův syn to dotáhl na ochránce lesa. Že je Vločka lovec, to už jsem právě zjistila. Co se týká Delt, jednou z nich je Naomi. Zapátrala jsem v paměti. Stěží jsem si vybavila Taillinu dceru. Bylo to tak dávno, co jsem ji viděla! Dneska už to musela být velká slečna. No, asi ano, jinak by přeci nebyla na tak vysoké pozici. Další vlk, kterého jmenoval, Tavarillë a který byl Deltou, byl pro mě neznámou. Nebylo mi jeho jméno vůbec povědomé, nicméně jsem doufala, že ho brzy poznám. Vlci, kteří jsou na stejné pozici jako já s Coedym, ti mi také nebyli podle jmen povědomí. Přikývla jsem a pohlédla krátce směrem, kterým jsem cítila Taillu. Jedno ucho jsem stočila zpátky ke Stormovi, který mi svěřil, že momentálně žádné Bety nemáme, protože nenašel nikoho schopného, kdo by dohlížel na chod lesa v jeho nepřítomnosti. Otočila jsem se zpátky k němu. “Třeba se na tu pozici jednou dostane tvůj syn,“ řekla jsem nahlas svou domněnku. “Už takhle ti musí dělat radost,“ dodala jsem vyzubený úsměv. “Vždycky jsem si myslela, že Bety musí být partneři, jako jsi byl ty se Stellou, ale… Jak jsem zjistila ve Smrkovém lese, tak asi ne. Tam byli Betami Atrayovi potomci, Freya s Radnayem,“ řekla jsem. “Coffina už jsem také dlouho neviděla, vlastně naposledy, když se zničeho nic ukázal ve Smrkovém lese, ale moc dlouho se nezdržel. Dokonce mi ani neřekl, že jsi obnovil Borůvkovou smečku, jinak bych se bývala ukázala dřív, ale to nevadí,“pokračovala jsem v monologu.
Prozatím poslední otázkou bylo, jak jeto s úkrytem. Storm se zmínil, že máme jeden společný u tůňky, ale každý si tam najde soukromí. Pohlédla jsem směrem, kterým Storm ukazoval a s úsměvem přikývla. “Půjdeme se tam s Coedym podívat a vybereme si nějaké místečko, kde se usalašíme,“ řekla jsem a pohlédla na svého partnera. “A cestou po lese, kdy si připomenu, kde co je a ukážu to Coedymu, bychom rovnou mohli značkovat,“ dodala jsem zamyšleně polohlasně. Můj pohled spočinul na Vločce, která trpělivě čekala opodál, nechtěla nás vyrušovat z rozhovoru. Zmínila se, že půjde na chvíli mimo území, ale bude se snažit vrátit co nejdříve. “To bys měla, máme si co povídat!“Houkla jsem za ní, protože se rychle zdekovala a Storm ještě dodal, aby na sebe dávala pozor. Zvedla jsem se ze země a protáhla se. Podívala jsem se na Coedyho, jestli už dojedl a můžeme se tedy vypravit na cestu. Ještě jsem se ale na okamžik zase obrátila ke Stormovi. “A… co Tai? Je tu jen na návštěvě?“Zeptala jsem se a odkašlala si.

//Východní Galvatar

Docela mě překvapilo, že byla naše kořist tak těžká. Vzápětí jsem si vynadala, že je to celkem logické. Vybraný jelen, ačkoliv zraněný, byl přeci jen pořádný kus. Naštěstí nás bylo dost a tak jsme společnými silami odtáhli jeho zdechlé tělo do Borůvkového lesa. Neubránila jsem se však tomu, abych ho bedlivě nesledovala a snažila se zaznamenat sebemenší pohyb nebo náznak toho, že by se to tělo zase chtělo probudit k životu… No, životu… Spíš k něčemu podivnému…
Když jsme dotáhli kořist na příslušné místo, odstoupila jsem kousek stranou a počkala, až si poslouží Storm a ostatní členové smečky. Mezitím jsem zaregistrovala spoustu pachů, které se linuly Borůvkovým lesem. Většina z nich byla pro mě neznámá. Trochu mě uklidnilo, že jsem cítila pach Tailly. Byla jsem ráda, že tady pořád je a zadoufala, že se nám snad poštěstí prohodit pár slov. Ještě jeden pach mi byl víceméně povědomý, ale nedokázala jsem ho hned zařadit. Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla na oblohu, která byla jako vymetená. Slunko sice snaživě svítilo, ale ještě moc nehřálo. I tak jsem se ale zaradovala. Jaro už bylo téměř tady. Nejkrásnější období pro tento les. Už jsem se nemohla dočkat, až se tu rozvoní ovocné stromy, pokvetou všechny možné květiny a naše kožíšky budou cítit tou typickou sladkou vůní pro obyvatele tohoto lesa. Srdce se mi zatetelilo štěstím. Krátce jsem pohlédla na Coedyho. Jistě už také cítil blížící se jaro a jako vlk s vrozenou magií země jistě byl ještě nedočkavější než já, až se tráva zazelená a všechny rostliny a stromy, které doposud odpočívaly pod sněhem, se zase probudí k životu.
Storm nás vybídl, abychom se do něj pustili, než si svou smrt jelen rozmyslí. Přeběhl mi mráz po zádech a oklepala jsem se. Ještě aby nám tak jeho maso dělalo nějakou neplechu v žaludku, pomyslela jsem si a zatvářila se kysele. Myšlenku jsem však zase rychle zaplašila. Žaludek mi zase začínal hlásit, že je už nějakou dobu prázdný a je nejvyšší čas ho naplnit. Storm si urval zadní nohu zvířete a usalašil se opodál. Mezitím si i Berry se Suzumem urvali kus masa a odešli dál od nás. Trochu mě to zarazilo, ale asi chtěli mít soukromí na nějaký důvěrnější rozhovor. Také Coedy si odtáhl kus masa a kývl hlavou směrem, kde bude. Souhlasně jsem broukla, aby věděl, že to beru na vědomí. Já byla rozhodnutá využít toho, že teď je chvíli klid, abych si promluvila s Alfou. Pohlédla jsem na jelena. Přemýšlela jsem, odkud bych si tak odtrhla kus masa já. Někdo míval rád krk. Ale kdo? Tailla? Nebo můj táta? Či snad matka? Už je to tak dávno, zavzpomínala jsem. Můj pohled padl na jednu zadní nohu. Byla dost velká, tu bych nesnědla celou. Nakonec jsem se rozhodla, že si utrhnu kus masa z břicha. Když se mi podařilo jakžtakž něco oddělit, posadila jsem se kousek od Storma. Nechtěla jsem být zase moc blízko, abych nenarušila osobní prostor. První sousto jsem sežvýkala mlčky. Alfa mezitím hlasitě zavyl a dal ostatním vlkům najevo, že je zpátky. “Storme,“ oslovila jsem vlka po své pravé straně. “Předtím jsme se k tomu nedostali, tak bych toho ráda využila teď, dokud máš trošku času. Jen bych potřebovala ujasnit, jaké území patří Borůvkové smečce. Obnovoval jsi to staré území za dob mých rodičů, nebo jsi ho nějak změnil?“ Zeptala jsem se a sežvýkala další kus masa. “A aby v tom byl pořádek, jaká je hierarchie smečky a kdo jsou členové smečky? Sice asi všechny znát nebudu, ale abych byla v obraze. Co Beta pár? Je tu nějaký?“ Nechtěla jsem se otevřeně ptát, jak je to s Taillou, jestli jsou partneři nebo zůstali přáteli a Tai je tu jen krátkodobě, nebo zůstala a pomáhá mu jako Alfa… Doufala jsem, že se zmíní sám. Nerada bych pak vypadala jako tydýt. “No a poslední věc, kterou potřebuji vědět a která není o nic méně důležitá. Co smečkový úkryt? Je nějaký pro všechny, nebo si musí každý najít nebo vytvořit svůj?“ Položila jsem poslední otázku. To bylo asi prozatím všechno, co jsem potřebovala vědět. Doplňující otázky bych mohla položit později, až Storm vyřeší, co bylo potřeba. Přeci jen jsme tu nebyli poměrně dlouho a určitě tu byl minimálně jeden vlk, který byl mě zájem stát se členem naší smečky…

//Kdy konečně vyhlásíš tu smečkovou akci? :D Ty jsi s tou prokrastinací horší, jak já :D

Jakmile jsem se ujistila, že se Coedymu nic nestalo, omrkla jsem i ostatní. Všichni vypadali v pořádku, takže to byla dobrá zpráva. Nikdo nebyl zraněn, snad jen… Naše kořist, a to smrtelně. Jaké bylo ale naše překvapení, když to zvíře, které tu leželo bez známky života, najednou vstalo a blížilo se k Blueberrymu. Všechny to pochopitelně vyděsilo, ale jak náhle zvíře vstalo, tak náhled opět padlo. Naše otázky, co se stalo… Co to bylo… Zůstaly nezodpovězené. Storm pronesl, že pro naše dobro raději nebudeme pátrat po odpovědi. Odfrkla jsem si. Tohle jsem tedy ještě nikdy nezažila. A doufám, že už nikdy nezažiju. Při představě, že by se dělo něco dalšího, jakože by třeba ten jelen zaútočil na nás, mi přeběhl mráz po zádech. Leda by sis snad paní Smrt z nás chtěla udělat dobrý den…
Společnými silami jsme se tedy pustili do přemisťování kořisti do Borůvkového lesa. Uchopila jsem kus zvířecího nehybného těla. Pořád jsem však dávala dobrý pozor, aby se to ani nehnulo. Nebyla jsem sice žádný strašpytel, ale… Asi bych ve chvíli, kdyby se zvíře znovu „probralo“ k životu, vzala nohy na ramena a s ocasem přitisknutým k břichu a ušima ke krku bych mílovými kroky zmizela v Borůvkovém lese, i kdyby se mi měli ostatní smát… Ještě aby tak mělo jeho maso nějaké zvláštní účinky, pomyslela jsem si a radši jsem tu myšlenku zase rychle zahnala. Raději jsem se snažila myslet na to, že si musím promluvit se Stormem o tom našem území, úkrytu a hierarchii ve smečce. Ještě jsme k tomu neměli příležitost. Snad se naskytne chvilka během jídla. Nebo po něm, zadoufala jsem. Bylo by poněkud ostudné, kdybychom nevěděli, kde všude je území současné Borůvkové smečky. Teoreticky bychom jeho hranice poznali podle značení, ale lepší by bylo to přeci jen slyšet. Také se zařízením nějakého úkrytu bychom měli s Coedym pohnout, abychom měli nějaké to své útočiště. Bylo mi jasné, že místo, kde jsem se narodila, už dávno nebude dohádatelné. Pachové stopy budou pryč. Možná podle paměti bych matně odhadla, kde to bylo…

//Borůvkový les

//Napíšu Coedymu na FB

Sledovala jsem dění před sebou. Vypadalo to, že náš lov je konečně u zdárného konce. I když jsem pořád nechápala, kde to zvíře bere takovou sílu a vůli. Vypadalo, že je zraněné a bude naší snadnou kořistí, ale opak byl pravdou. Konečně mu ale síly došly. Polekaně jsem vyjekla, když zvíře padlo na zem a částečně zalehlo Coedyho. Rozběhla jsem se za ním, ale než jsem stihla mít infarktový stav z toho, zda je v pořádku, vyškrábal se z pod polomrtvého těla, jehož trápení Storm právě ukončil prokousnutím krční tepny, oklepal se a zdál se být v pořádku. Přibrzdila jsem těsně před Coedym. “Nestalo se ti nic?“ Zeptala jsem se a starostlivě si ho prohlížela, ačkoliv to vypadalo, že mu vážně nic není, jen byl špinavý a potřísněný krví. Olízla jsem mu čenich a podívala se na ostatní. Storm byl s námi spokojený. Vesele jsem se usmála a lehce zavrtěla ocasem. Zrak jsem stočila zpátky ke kořisti. Teď už jen zbývalo odtáhnout ji zpátky do Borůvkového lesa a pomalu začít hodovat. Náhle mi ztuhla krev v žilách a srst se mi zježila tak, že by mi mohl i dikobraz závidět. To zvíře, které jsme právě zabili, abychom nasytili prázdné žaludky své i našich kolegů ve smečce, se právě zvedlo ze země a mířilo směrem k Blueberrymu. Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla výkřik, ale nebyla jsem schopná se za tím hlasem otočit. Fascinovaně jsem hleděla na to, co se dělo. Jelen šel dost vrávoravou a nepřirozenou chůzí, hlava mu nepřirozeně visela vedle těla, protože měl zlomený vaz. Krev odkapávala ze všech ran, které díky nám utržil.
Znovu jsem zaslechla hlas, patřil Blueberrymu, který křičel na jelena, aby umřel. A po chvilce, jako by ho zvíře opravdu poslechlo, složilo se zpátky na zem. Ani jsem si neuvědomila, že mám čelist skoro na zemi a oči vytřeštěné. “Co… to… bylo???“ Vykoktala jsem ze sebe a pohlédla na svého partnera, který se zajímal o to samé, stejně jako Suzume. Naše zraky se tedy znovu upřely na Blueberryho. Něco mi říkalo, že to něco podivného se stalo kvůli němu. Nebo díky němu? Ostatně Berry hlesl směrem ke Stormovi, že si musí promluvit. Vypadal vyděšeně, ale mnohem víc, než my ostatní. Byla jsem tedy zvědavá, jaké bude vysvětlení, pokud nějaké existuje.