Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Svou úlohu v tomto lovu jsem zvládla. A kupodivu dobře. Nahnala jsem bez úhony srnu ke svému partnerovi, který čekal ukrytý v křoví. Sice jsem zůstávala ve střehu, kdyby mě potřeboval, ale evidentně si vedl moc dobře. Jedním velkým skokem se ocitl na levé pleci srny, objímajíc ji kolem krku. Srna se ale navzdory staršímu zranění nehodlala jen tak vzdát, takže já se rychle vydýchala a běžela kus s nimi. Zkoušela jsem občas chňapnout po jejích dlouhých nohách, ale ve strachu, aby nevykopla a neublížila mi, jsem toho raději zavčasu nechala. Nešlo ani tak o to, že bych měla obavu z toho, že by se něco stalo mně. Spíš jsem nemohla riskovat, že by mě trefila do břicha. Všimla jsem si, že Coedy chytře využil své magie. Zbytek už byl jen otázkou času. Doklusala jsem tedy k místu, kde pod Coedyho tesáky vyhasínal srnčin život. Coedy ji pak pustil a celý udýchaný se na mě starostlivě podíval a zajímal se, jestli jsem v pořádku, všiml si, že jsem zpomalila. Usmála jsem se na něj. “Nic mi není. Jen jsem potřebovala chytit druhý dech. S tím balvanem není snadné rychle běhat, jak jsem právě zjistila,“ vysvětila jsem a zazubila se. “Ale co ty? Zdálo se mi, že tě nakopla, když jsi na ní visel,“ ptala jsem se pro změnu já, přišla jsem ke svému partnerovi blíž a starostlivě si ho prohlížela, nicméně na první pohled se zdálo, že mu nic není. Můj milovaný mě vzápětí vybídl, abych se najedla, že hostina je připravena. S úsměvem jsem mu olízla čenich, přešla k srně a chvilku přemýšlela, jaký kus masa bych si mohla dát. Nakonec jsem zabořila své tesáky do její už tak rozdrásané plece od Coedyho drápů, silně škubla a s velkým kusem masa jsem si sedla opodál. Modrým pohledem jsem pak vybídla svého partnera, aby se ke mně přidal.
Chvíli jsem byla zaujata jídlem, než mé slechy zachytily výkřik nedaleko nás. Spolu s ním mi vítr přinesl k čenichu pach, tak důvěrně známý. Dávno jsem ho necítila, ale nikdy bych na něj nezapomněla. Dožvýkala jsem sousto a překvapeně jsem se ohlédla tím směrem. Stála tam. Vůbec se nezměnila. Stále krásná, elegantní a noblesní vlčice. Stále měla všechny doplňky, které jsem si pamatovala. Ozdoby na tlapkách, uchu i krku. Nebyla cítit žádným určitým pachem nějaké smečky, zdálo se tedy, že byla stále tulákem. Možná jí to tak vyhovovalo. Možná jen nedokázala najít to správné místo, které by nazývala domovem. Pomalu jsem se zvedla a šla k ní. V krku se mi usazoval velký knedlík dojetí z toho, že ji zase vidím. Svou milovanou matku. Krátce jsem se ohlédla po Coedym. Chápavě zůstal na svém místě. Lehce jsem kývla na znamení, že to zvládnu. Pokračovala jsem v cestě. Stačilo však jen pár kroků a zase jsem se zastavila. Nechtěla jsem na ni jen tak ztřeštěně na ni skočit, i když takové vřelé přivítání by mi bylo milejší. Ale možná by o něj nestála. Lehce jsem sklonila hlavu a pocítila ve svém břiše pohyb. Lehce jsem zkřivila tvář, nebyla jsem na to zvyklá. Nicméně hned jsem zase nasadila rádoby bezstarostný úsměv. “Ahoj mami,“ špitla jsem tiše. Bála jsem se, že se mi zlomí hlas. Ale cítila jsem, že se mi do očí derou slzy. Hlavně nebul jak malá holka, napomenula jsem se v duchu. Pro jistotu jsem několikrát zamrkala, ale nezdálo se, že by mi to mělo nějak pomoct. Lehce jsem zavrtěla ocasem na znamení, že ji ráda vidím.

Kupodivu jsme měli štěstí, že kromě toho, že na Galvataru nikdo jiný kromě nás dvou nebyl, takže nám nezkomplikuje lov, také jsme narazili na vhodnou oběť pro naše prázdné žaludky okamžitě. Jelikož Coedy odpověděl na mou otázku, zda ji také cítí, kladně, tichým plížením jsme vyrazili vpřed. Všechno vypadalo, že okolnosti hrají v náš prospěch. Vítr vál naším směrem, takže srna nás nemohla ucítit. Byla zraněná, sama a v tuto chvíli byla maximálně zaujatá pastvou.
Když jsme se doplazili dost blízko, uvažovala jsem, jak bychom na ni zaútočili. Pak jsem se podívala na svého partnera, jestli navrhne nějakou taktiku. Navrhl, že bych ji mohla nahnat ke křoví a on by na ni skočil. Koukla jsem se tím směrem. Souhlasně jsem přikývla. Nebylo to daleko, takže bych to mohla zvládnout. Nedokázala jsem dost dobře odhadnout, v jaké jsem teď kondici. Nicméně jsem byla rozhodnutá, že náš lov musí být úspěšný za každou cenu. Než Coedy vyrazil směrem ke křoví, nabádal mě, abych byla opatrná. K tomu dodal, že jakmile bude na svém místě, tak štěkne. To bude především signál pro mě, abych vyrazila a srnu rychle hnala tam, kam potřebujeme my. Čenichem mi přejel po tváři a pomalu se vypravil na své místo. Chvíli jsem ho sledovala, než mi za pomoci magie zmizel z dohledu. Na chvilku mě to překvapilo. Skoro jsem zase zapomněla, že můj drahý má víc magií, které umí ovládat. Ale ani jeden z nás už je dlouho netrénoval.
Rychlým pohledem jsem zkontrolovala srnu. Pohnula se jen o dva krůčky blíž k lesu, zřejmě tam našla šťavnatější kousky trávy. Další rychlý pohled jsem věnovala křoví. Coedy se tam objevil, to znamenalo, že byl na svém místě. Připravila jsem se k akci. V žilách se mi rozproudila krev, která byla obohacena o adrenalin. Srdce mi prudce tlouklo. Na kratičký okamžik mě zachvátila obava, že to nezvládnu, ale ihned jsem si zakázala takhle myslet. Musela jsem to dokázat, i kdybych měla padnout. Kromě toho, že jsem musela zasytit sama sebe, musela jsem také poskytnout živiny svému potomkovi nebo potomkům, kteří se co nevidět narodí. Navíc nebyl čas zaobírat se myšlenkami o tom, zda to zvládnu nebo ne, protože k uším se mi doneslo Coedyho štěknutí. Srna ten zvuk zaregistrovala také, protože stočila uši tím směrem, nicméně zřejmě nevěděla nebo nepochopila, co se děje, protože aniž by se ohlédla, jen sebou lehce cukla, pásla se dál. Mohutným skokem jsem se odrazila od země, a co nejrychleji vyrazila směrem ke zvířeti. Přestože jsem nemusela být už potichu, srna si mě dlouho nevšimla. To zvíře je slepé a hluché, či co? Podivila jsem se v duchu. Byla jsem už téměř u jejích zadních nohou, když mě srna zaregistrovala a dala se na útěk. Zakroutila jsem očima, protože samozřejmě uskočila směrem, který jsem nepotřebovala. Zrychlila jsem a běžela jí po boku. Párkrát jsem po ní chňapla a zavrčela, abych ji dostala směrem ke křoví, kde číhal Coedy. Naštěstí se mi to podařilo hned, protože jsem cítila, že sotva lov začal, já už pomalu začínám lapat po dechu. To mě na krátkou chvíli vykolejilo, nečekala jsem, že bych pocítila únavu tak brzy, vždyť jsem ještě ani pořádně neběžela! Naštěstí však srna byla každým skokem blíž ke Coedymu, takže jsem na chvilku zpomalila, abych se mohla vydýchat, ale pořád jsem zůstávala ve střehu, kdyby Coedy potřeboval pomoc.

1

//Borůvkový les

Jakmile jsme se propletli mezi posledními stromy, které tvořily hranici mezi Galvatarem a Borůvkovým lesem, ocitli jsme se na otevřeném prostranství. Louka tu byla sice ještě zelená, ale ta barva byla spíše taková bledá a smutná. Nedalo se také přehlédnout, kolik je tu krtinců. Zastavila jsem se a zavrtěla hlavou. Nepamatovala jsem si, že bych tu někdy viděla tolik hromádek, které udělali krtci. Podívala jsem se na Coedyho a čenichem ukázala směrem k místu, kde se nacházely. Snad je vytvořila krtčí armáda, protože jich bylo vážně hodně, ani jsem si netroufla je počítat nebo snad jen tipovat.
Raději jsem svou pozornost zaměřila na okolní pachy. Cizí vlky tu vidět nebylo. Ani skoro cítit ne. Poslední vlčí kolegové tudy procházeli zřejmě už před několika dny. Tím líp pro nás, aspoň se nám tu nebudou plést při lovu. Dál jsem se zaměřila na to, zda neucítím pach nějakého zvířete, které bychom byli schopni ulovit ve dvou a naplnit své prázdnotou plačící žaludky. Za okamžik se mi zazdálo, že můj čenich zachytil pach srnky. Zvedla jsem hlavu o něco výš a zhluboka se nadechla. “Cítíš ji taky?“ Zeptala jsem se Coedyho, i když to byla poměrně zbytečná otázka. To nemohl nezaznamenat. Když jsem se pak podívala dolů, v měkčí půdě byly vidět stopy srnky. Spokojeně jsem se pro sebe usmála a lehkým klusem se vydala směrem, kterým jsem zvíře ucítila. Rychlým pohledem jsem zkontrolovala, zda mě můj partner následuje.
Konečně jsem ji po několika desítkách metrů zahlédla. Stála u Východního hvozdu a pásla se. Evidentně si nás nevšimla, ačkoliv kdyby jen na okamžik zvedla hlavu, zahlédla by můj bělostný kožich, který svítil na dálku. Občas byly chvíle, kdy jsem z jeho barvy neměla velkou radost. Jako byla třeba tahle. Byla jsem jako pěst na oko, zatímco hnědý Coedy by s podzimní ponurou barvou lesů a luk pomalu splynul. Nicméně mladá srnečka si hleděla jen své stravy. “No, jen si dopřej posledních pár soust podzimní travičky. Pak už posloužíš jako obživa ty nám,“ řekla jsem tiše s lehkou hořkostí v lese. Přikrčila jsem se k zemi a přemýšlela, jakou taktiku zvolíme. Rozhodně jí budeme muset odříznout cestu, aby nám neprchal do lesa. Sice asi nebyl územím žádné smečky, nebo aspoň jsem si nebyla vědoma toho, že by tam nějaká byla, ale motat mezi stromy se mi vážně nechtělo. Poté jsem si všimla, že je zraněná. Měla tržnou ránu na levé pleci, která už ale nekrvácela. Zřejmě to bylo už pár dní staré zranění, které jí možná způsobil jiný vlk, který se ji pokusil ulovit… To hrálo pro nás. Rozhodně nebude schopná utíkat rychle. Nebo jsem aspoň v to doufala. Vrhla jsem krátký pohled na Coedyho, co na to řekne on.

U tůňky nám bylo příjemně. Nebo aspoň mně. A až tady jsem měla čas si uvědomit, že se nám podzim rozjel v plném proudu. Když jsme svlažili vyprahlá hrdla, přemýšleli jsme, kam vyrazit na lov. Napadlo mě, že nejideálnější místo bude Galvatar. Přesněji řečeno jeho východní část, která sousedila s Borůvkovým lesem, a tudíž bychom nemuseli courat nikam daleko. Podala jsem tedy návrh svému partnerovi. Coedy nebyl proti. K tomu přidal návrh, že bychom se pak mohli zastavit u jezera, že jsme tam dlouho nebyli. Usmála jsem se na něj a divoce přikývla. Vlastně mi četl myšlenky, beztak jsem měla v plánu se porozhlédnout po okolí, protože od té doby, co jsme se přidali do Borůvkové smečky, jsme snad nikde jindy nebyli, takže bylo načase se zase trochu provětrat a prozkoumat stará a důvěrně známá místa. Navíc jsem toho musela využít ještě před narozením vlčat, protože pak už se jen tak z lesa nedostanu. Rozhodně ne dokud nebudou samostatnější a schopna se sama pohybovat a tudíž se o ně bude moci chvíli postarat Coedy nebo někdo z ostatních členů smečky. A než je pak budeme brát do okolních míst na procházky, aby poznala další místa.
Na okamžik jsem se zamyslela, jestli je tu vlastně někdo z vlků na pozici učitele nebo pečovatele. Vlastně jsem si ani nedokázala vybavit, zda byl někdo takový, když jsem byla malá já, zda někdo vyloženě měl tuhle pozici a dával na nás pozor nebo nás něčemu učil, zatímco naši rodiče, jakožto Alfy, byli zaneprázdněni. Dospěla jsem však k tomu, že bych se asi měla zeptat Storma, jestli se na to pamatuje. A jestli je někdo takový v naší smečce v téhle době.
Díky zamyšlení jsem trošku zaspala Coedyho vybídku, zda vyrazíme, takže jsem zůstala pár kroků za ním, ale lehce jsem ho klusem dohnala. “Snad budeme úspěšní,“ odtušila jsem polohlasně.

//Východní Galvatar

Já doufám, že naše trojčata to tady zase pořádně oživí :)))

//úkryt

Za veselého škádlení jsme vyšli z úkrytu. Hned poté jsem se rozeběhla směrem k Ovocné tůni. Coedy mě hned bez dalších otázek následoval. Zase jednou mě škádlivě zatahal za ocas. Nechala jsem to však bez komentáře, jen jsem se na něj otočila a lehce zavrčela. Pak jsem vyplázla jazyk a zase se radši věnovala cestě před sebou, abych to nenarvala do nějakého stromu. Nepotřebovala bych být nějak polámaná. A hlavně ne teď…
Za okamžik jsme dorazili na místo. Oba jsme hned přišli k vodě a jazyky posílaly doušky studené vody do našich hrdel. Když jsem cítila, že žízeň byla uhašena, zvedla jsem hlavu a z chlupů na bradě mi spadlo pár kapek vody. Oklepala jsem se, abych se jich zbavila. Olízla jsem si čenich a rozhlédla jsem se kolem sebe. Podzim už se naplno přihlásil o své slovo. Kromě toho, že bylo chladno, tak spousta stromů začínala své listy pomalu pouštět k zemi. Všechna roční období měla něco do sebe, a třeba v tom spadaném listí se dobře dalo řádit, vždycky mě bavilo, jak to pod nohama šustí, ale přeci jen se nic nevyrovná jaru, kdy je vše v plném květu a vůni. Les s holými stromy působil poněkud smutně. Ale stromy si potřebovaly odpočinout, aby měly sílu zase na jaře plodit ovoce. Podívala jsem se na Coedyho, co tomu říká. V poslední době jsme ani neměli čas zaznamenat, že nám dávno skončilo léto. Asi mu z toho bude smutno, on jako vlk s magií země měl také raději, když všechno bylo v plném květu. I když… Kdyby chtěl, mohl by si určitě nechat rozkvést malou louku s květinami u nás v úkrytu. No, nebyla jsem si jistá, co všechno umí vlk, který ovládá plně magii země, ale… Možné bylo všechno. Na okamžik jsem se zamračila. Blížící se zima asi nebyla úplně ideální doba na porod. Možná jsem si to měla nechat na jaro, ale to už jsem teď nemohla vrátit.
Uvědomila jsem si, že na mě můj partner mluví, takže jsem se na něj znovu zadívala. Zajímal se, kam by bylo nejlepší skočit na něco do žaludku. “Hm, co třeba zkusit východní Galvatar? Kromě toho, že jsem tam už dlouho nebyla, tak si myslím, že tam bychom mohli být úspěšní.“ Podala jsem mu návrh a podívala se tím směrem.

Ujistila jsem Coedyho, že jsem v pořádku. Cítila jsem se sice tak nějak zvláštně, ale to nemělo nic společného s fyzickým stavem. Také jsem mu řekla, že není tak těžký. Coedy však zapochyboval, a že bych mu to řekla, i kdyby byl sebetěžší. Škádlivě jsem se na něj zazubila a vyplázla jsem na něj jazyk. Měl samozřejmě pravdu. Za ty roky, co jsme byli spolu, mě znal jako své tlapky. Na okamžik jsem se zamyslela. Vlastně jsem ani nesledovala tok času, jak dlouho jsme spolu. Přišlo mi to už celkem jako věčnost a nedokázala jsem si představit, že by to mělo být jinak. Sice jsem byla přesvědčená, že láska je dostatečně silná a už snad nelze milovat víc, nicméně před pár okamžiky jsem se přesvědčila, že to lze. A stejně tak jsem byla přesvědčená, že naše vlčata naši lásku ještě víc posílí. Ale určitě to také bude pro náš vztah zkouška. Nejen pro nás dva individuálně.
Coedy se zeptal, jestli si nechci odpočinout. Já se však unavená necítila, spíš jsem byla hladová a tak jsem mu o tom pověděla. Přitakal mi s tím, že jsme vážně dlouho nejedli a zajímal se, na co mám chuť a nazval mě Její Výsostí. Povýšeně jsem se na něj podívala a posadila se. “Její Výsost Aranel První by si dala masitého dvanácteráka, a pokud možno ihned,“ řekla jsem veledůležitě, ale vzápětí jsem vybuchla smíchy. “Je mi jedno, co seženeme k snědku, hlavně, aby to aspoň trochu zaplnilo žaludek,“ dodala jsem a zase se zvedla, zatahala Coedyho za ucho a zamířila ven z úkrytu. Chvilku jsem počkala, než Coedy nechá zmizet zelený koberec, který nám poskytoval dostatečné soukromí. Pak prohlásil, že cesta je volná a vyšel ven. Nenápadně jsem vykoukla ven, jestli tam někdo není a nemůže třeba jen pohledem na nás zjistit, co jsme dělali. Asi bych se před jinými vlky styděla o tom mluvit. I když… Ti, co věděli, že se chystáme založit rodinu, by se mohli dovtípit a moudře mlčet, ale… Kdo ví. Vzduch však byl čistý. Zhluboka jsem se nadechla a nasála pachy. Zdálo se, že žádný vetřelec nepřišel. Ucítila jsem jen Vločku, zřejmě tedy byla zpátky. Usmála jsem se a rozběhla se směrem k Ovocné tůni. Můj drahý partner mi při zmínce o uhašení žízni připomněl, že i já mám poněkud suché hrdlo, které touží po lahodném doušku čisté vody z tůně.

//Borůvkový les

Naše něžnosti snad nebraly konce. Zašeptala jsem Coedymu do ucha, že ho miluji a on řekl, že on mě také. Cítila jsem se tak, že bych snad mohla létat. Cítila jsem, jak jsem lásky k němu tak plná, že bych snad mohla rozdat svou lásku celé Gallirei a ještě by mi jí dost zbylo. Nebo by možná nic neubylo. V jednu chvíli mě napadlo, jestli se takhle milovali i moji rodiče. Ale určitě ano. Minimálně v době, kdy bylo všechno v pořádku…
Pak se Coedy na mě podíval, olízl mne a vstal. Chvilku jsem na něj koukala, ale zvedla jsem se také. Až se mi skoro podlomily nohy, ale nedala jsem na sobě nic znát. Kromě toho, že jsem byla plná lásky, jsem začínala být nervózní a šíleně jsem se styděla. Byla jsem napjatá jako struna, ale neprotestovala jsem proti ničemu. Jen jsem tiše sledovala, jak se Coedy pomalu blíží k mým zadním nohám. Několikrát mě olízl na hřbetě a na slabinách. Zachvěla jsem se, ale dál držela jako beran. Když Coedy přestal s doteky, podívala jsem se, co se děje. Evidentně byl také nervózní, ale působil mnohem jistěji, než já. Vyčetla jsem v jeho očích otázku, zda má pokračovat. Nesměle jsem přikývla a zhluboka se nadechla. Pohled jsem stočila zase před sebe a za okamžik ucítila Coedyho váhu.
*
Jakmile naše spojení skončilo, Coedy se zajímal, zda mi neublížil, zda jsem v pořádku. Starostlivě mi přejížděl čenichem v srsti a popošel zase ke mně dopředu. Lehce jsem se na něj usmála a zavrtěla hlavou. “Jsem v pořádku,“ dodala jsem polohlasně. “Zase tak těžký nejsi,“ šťouchla jsem do něj škádlivě. Pak jen špitnul, že mě miluje. Dlouze jsem se mu podívala do jantarových očí. “Já tebe,“ řekla jsem a krátce se protáhla. Můj drahý partner se zajímal, jestli si nechci odpočinout. Necítila jsem se unaveně, spíš hladově, už jsem si ani nevzpomínala, kdy naposledy jsem jedla. A jestli se zadaří a já zabřeznu, asi bych se měla starat o sebe lépe, co se týče stravování… “Odpočinout si ani nepotřebuji, ale mám děsný hlad. Už nevím, kdy naposledy jsem jedla. Možná po smečkovém lovu?“ zamyslela jsem se nahlas. “Jestli si nechceš odpočinout ty, tak bych vyrazila omrknout, jestli se tu nepoflakuje něco dobrého k snědku,“ řekla jsem a mlsně se olízla.

Užívala jsem si Coedyho něžnosti. Chvílemi jsem si připadala jako v jiné dimenzi. V rámci možností jsem mu je samozřejmě oplácela. Kromě olizování tváří a rejdění čenichem v jeho srsti jsem také přidala občasné zatahání za ucho. Líbil se mi jeho nápad opatřit vchod do našeho útočiště zeleným závojem, takže nás nemohl nikdo rušit. Fakt, že ovládá svou vrozenou magii už naprosto bez problémů na nejvyšší úrovni, bylo fajn. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme se znali krátce a on uměl zatím jen přimět jeden či dva malé kvítky k tomu, aby rozkvetly. Tenkrát mi dal za ucho modrou chrpu a ta, když už uvadla, zase mohla díky jeho magii ožít a zdobit mé ucho několik dní.
Trochu mi vrtalo hlavou, že má vůně je údajně jiná. Prý to ani není tím, že je to ovocná vůně našeho lesa, ale pak jsem to nechala být, protože evidentně Coedy sám nevěděl, jak to pojmenovat, nebo co to způsobuje, takže bych se stejně kloudné odpovědi nedočkala. Takže tohle šlo teď stranou.
Přitiskla jsem se k němu blíž, položila svou bílou tlapu na jeho hnědou a zrovna mu přejížděla čenichem v srsti na krku, odtud nahoru k uchu, které bylo stočené ke mně. “Miluji tě, Coedy,“ zašeptala jsem pak a lehce se zachvěla nervozitou.

//Nějak nám to tu pohaslo, ne? :( :-/

Vyjádřila jsem se nahlas o své představě, kolik vlčat bych chtěla. A dodala jsem, že jestli budeme mít nějaké janky splašené, tak budeme mít co dělat, abychom to my i ostatní členové smečky přežili ve zdraví. Coedy na to zareagoval poznámkou, že tomu se asi nevyhneme, víme, jaká vlčata dokážou být. Souhlasně jsem přikývla. Každopádně už teď jsem byla zvědavá nejen na to, kolik potomků se nám narodí, ale také na to, jací budou povahově a vzhledově. Jestli zdědí barvy po nás dvou, případně našich rodičích, nebo jestli se vyskytne nějaké výjimečně zbarvené vlče podle nějakého dávného předka, kterého jsme nikdy osobně nepotkali. Na odpověď si však musíme pár měsíců počkat.
Můj drahý partner mi pak začal rejdit čenichem v srsti. Lehce mě zamrazilo, i když jsem na tento druh něžností byla dávno zvyklá. Ale dnes to bylo přeci jenom trochu jiné. No, trochu. Úplně jiné. Ale zavřela jsem oči, zhluboka vydechla a užívala si jeho blízkost. Po chvíli však Coedy přestal, podívala jsem se po něm a on se omluvil s tím, že nádherně voním. Zazubila jsem se na něj. “Že by ovocná vůně Borůvkového lesa?“ Navrhla jsem možnost vůní, kterou jsem cítit. Nic jiného mě nenapadalo. Ostatně, členy zdejšího lesa už jsme byli nějaký ten pátek, takže naše kožíšky už krásně byly cítit širokou škálou ovocných vůní, kterou jsem už od malička zbožňovala a doufala, že se bude líbit nejen mému milovanému, ale také našim dětem.
Vystopovala jsem Coedyho pohled, to když se zaměřil směrem k východu. V tu samou chvilku jsem si všimla, že ho nechal zarůst zeleným pláštěm, který byl i poměrně dost hustý, takže nám to skýtalo opravdu pořádné soukromí. “Moc dobrý nápad,“ poznamenala jsem s úsměvem a pro změnu si položila hlavu na Coedyho hřbet, přivřela oči a vdechovala jeho vlčí pach smíšený s vůní ovoce.

Odvyprávěla jsem Coedymu své dětství. Nebo to, co jsem si z něj pamatovala. Poté poznamenal, že jsem musela být pěkné kvítko. Souhlasně jsem přikývla. A dovedla jsem si představit, že minimálně jeden můj potomek něco takového zdědí. Tedy, pokud se samozřejmě narodí vlčat víc. Kdyby náhodou bylo jedno a bylo takové, jako kdysi já, možná by to šlo, ale kdyby byli třeba tři nebo dokonce čtyři jako já a moji sourozenci, to by byl docela záhul… A chudáka Storma by čekalo deja vu. Co se týkalo mých vzpomínek na první lov, tam toho také nebylo mnoho. Přeci jen jsme byli o něco starší, některé vzpomínky se vytratily, jiné jen zapadly a další byly tak živé, jako by se udály teprve nedávno.
Coedy se poté zeptal, co se bude dít dál a položil si hlavu na můj hřbet. Zdálo se mi, že poněkud znervózněl. I já jsem se necítila tak úplně ve své kůži. Nedokázala jsem však určit, čím to je. Možná to bylo tím, že jsme probírali naši minulost a vlastně i budoucnost. Po chvíli ticha jsem dostala otázku, kolik vlastně chci vlčat. Na okamžik jsem se zamyslela. „No, těžko říct,“ začala jsem. „Podle toho, co jsem viděla u našich, tak čtyři vlčata musejí být fakt záhul. Vlastně co jsem zažila vlčata v tomhle lese, tak my byli nejpočetnější, protože Stella a Alicien měly dvě vlčata, a Tailla vlastně tři. Asi se nedá úplně dobře odhadnout, kolik je ideální počet, který bychom zvládli. No, možná dva. Ať jsme každý na jedno,“ zazubila jsem se. „Každopádně tohle už záleží na matce přírodě. Ale lepší by byl asi sudý počet,“ vyslovila jsem své domněnky. Otočila jsem se tak, abych na Coedyho viděla, i když to moc dobře nešlo, když měl hlavu položenou na mém hřbetu. Pak se mi to ale nějak povedlo a usmála jsem se na něj. „Hlavní pro mě bude, když budou zdraví a snad ne takoví janci, jako jsem byla já,“ dodala jsem se smíchem a ulehčeně vydechla. “A pokud janek nebo janci budou, tak nám a ostatním členům ve smečce budu přát, abychom to ve zdraví přežili,“ zasmála jsem se znovu.

Usalašili jsme se na našem místečku a já navrhla téma, které bych ráda probrala, a sice výchovu vlčat. Nechala jsem však Coedyho, aby na tohle téma začal jako první. Sice bylo ještě dost času, ještě jsem ani nebyla březí, nicméně asi by bylo dobré mít určitou představu. A tak jsem pozorně poslouchala, co mi můj partner vypráví. Na závěr se zajímal, jaké bylo moje dětství. “Inu, zdá se, že jsme si byli v mládí dost podobní,“ řekla jsem na úvod, usmála se a s pohledem na své přední tlapy jsem pokračovala. “Nejvíc se nám v začátcích věnovali samozřejmě rodiče, i když jako Alfy toho měli na práci hodně. Neměla jsem však pocit, že by nás zanedbávali, to ne. Stejně jako u vás i u nás se nám hodně věnovali i ostatní členové smečky, když jsme potřebovali dozor a rodiče byli pryč nebo tak… Bývala jsem docela kvítko, ráda jsem se prala se svými bratry, hlavně s Arnarmem, který byl starší. Tara se do našich bitek moc nezapojovala. Pamatuji si, že jsem měla vždycky pocit, že jsem spolkla všechnu moudrost světa. Matčina sestra Stella a Storm, tehdy jako její partner byli Betami, nás také občas měli na krku. Díky svému všeználkovství jsem asi pár vlkům lezla na nervy… Byla jsem asi také neskutečně drzá. Měli jsme ale také určitou volnost. Nehledě na to, že moji sourozenci se rozutekli do světa velice brzo, sotva jsme odložili dětské kožíšky,“ řekla jsem a při té vzpomínce mírně stáhla uši a odmlčela se, protože se mi stáhlo hrdlo. Ačkoliv jsem už byla tak nějak vnitřně smířená s tím, že své sourozence nejspíš už nikdy neuvidím, navzdory tomu, že jsem je v uplynulých létech na Gallieri potkala, pořád to přeci jen bylo bolestivé. Přitom jsem si také uvědomila, že ani moji rodiče se nejspíš nikdy nedozví, že mám svoji vlastní rodinu. Smutně jsem se ušklíbla. Otce jsem nadobro vyloučila, protože to byl on, kdo od nás odešel, tudíž šance, že se toulá někde na území Gallirei je rovná nule. Tipovala bych, že se vrátil do krajiny, ze které pocházel. No a matka… Mohla jsem se pokusit ji najít, případně se poptat Storma a jiných vlků, jestli ji náhodou nepotkali.
Přestala jsem se zaobírat myšlenkami na sourozence a rodiče a znovu se vrátila k tématu, které jsme probírali s Coedym. “Můj první lov si už moc nepamatuji, ale mám pocit, že tenkrát to nebylo s naší matkou, ale s Taillou. Kupodivu to ani nedopadlo nikterak katastroficky, přežila jsem to a úspěchem jsme kořist nakonec ulovili,“ zazubila jsem se při vzpomínce na první lov. Bylo to tak dávno, že už to snad ani nemohla být pravda. Znovu jsem se na okamžik odmlčela. To jsem se zamyslela nad tím, když se Coedy zmínil o tom, že když se dostali do nějaké kaše, museli se z ní dostat sami, což byla dobrá škola. U nás to bylo vesměs také tak. Nebo aspoň co jsem si tak nějak matně vzpomínala. Škoda, že tu nebyli naši rodiče, nebo aspoň jeden z nich, ti by nám určitě osvěžili paměť, jací jsme jako malí byli. Nicméně Coedymu nebylo nic platné, že se musel dostat z problémů sám ten den, kdy spadl do rozvodněné řeky, která ho odnesla daleko od rodiny. Při té představě jsem se otřásla. Nedovedla jsem si představit, že by se něco podobného stalo některému z našich budoucích potomků. Doufala jsem, že pokud se rozejdou do světa, tak v klidu, dobrovolně a především po svých…

//Borůvkový les

Cestou do úkrytu jsem Coedyho ujišťovala, že nejen on se bojí toho, že zklame. Pověděla jsem mu, že i já mám starosti. Sice jsme se na tohle téma už jednou bavili, ale chtěla jsem, aby věděl, že na mém postoji se nic nezměnilo. Navíc, když budeme na to dva, tak to určitě spolu zvládneme. Zdálo se, že se po chvíli přeci jen trošku uvolnil. Po dlouhé době jsem pak slyšela, jak vyslovil celé mé jméno. Až mě to v první chvíli překvapilo, protože už jsem si ani nepamatovala, kdy mi tak řekl. Vzápětí jsem se však uklidnila, když pokračoval o tom, jak netouží po ničem jiném, než mít vlastní rodinu. Možná to vyznělo tak, že nechce, ale to nebyla pravda. Jen má prostě strach. Chápavě jsem přikývla. Byla jsem na tom stejně, ale možná jsem si ty obavy jen nepřipouštěla a snažila se vypadat jako ta, která má jasno a ničeho se nebojí. Opak byl ale pravdou. Věděla jsem však, že Coedy udělá všechno proto, aby se o nás dobře postaral, a já udělám to samé. Zvládli to jiní a tak jsem byla přesvědčená, že i my dva to zvládneme. Když Coedy řekl nahlas, že jsme na to dva a společně zvládneme všechno, zaplavila mě tak silná vlna lásky a něhy, až mě to překvapilo. Otřela jsem se o jeho bok a olízla mu čenich.
Vysledovala jsem pak jeho pohled, když koukal za nás. Souhlasila jsem s tím, že není asi vhodné tohle řešit hned u vchodu do úkrytu. Rozhodně by bylo lepší jít dozadu. Souhlasně jsem přikývla a následovala svého partnera k výklenku, který jsme si před časem vybrali jako své soukromé doupě.
Nakoukla jsem dovnitř a pak vstoupila. Rozhlédla jsem se kolem. Bylo to útulné místečko. A já byla přesvědčená, že nám tu bude dobře. Došla jsem na opačný konec, než byl vchod, párkrát se otočila kolem vlastní osy, lehla si a pohlédla na Coedyho čekajíc, až si lehne vedle mne. “Nu, asi bychom si měli ujasnit, jak si oba představujeme výchovu, to se musíme shodnout.“ Ujala jsem se po chvíli slova. Vlastně to byla první věc, která mě teď hned napadla. Potřebovala jsem zjistit, jak to měl jako malý Coedy ve své smečce, pokud si to ještě pamatoval. Přeci jen to byla dlouhá doba jak pro něj, tak i pro mě, když jsme byli malí. Rozhodně jsem ale nechtěla kopírovat výchovu svých nebo jeho rodičů, nicméně bylo možná něco jako tradice nebo tak něco, na co byla Coedyho smečka zvyklá a on by to chtěl mít u svých potomků nebo tak něco…