Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Já skype nepoužívám. Ale tak jako slušně čekám až napíšou ti, kteří psali už přede mnou, než jsme vylezli z úkrytu...

//Já s odpovědí počkám na Auroru

Snad jsem se nějak neztratila v tom, kdo kde je :D

//úkryt

Pomalu jsem vyšla z jeskyně ven, následována svou nejstarší dcerou. Na rozdíl od svých sourozenců nebyla tak hrr do poznávání světa kolem sebe, nebo aspoň do toho, aby za nimi vyběhla. Naopak se držela blízko mých zadních nohou. Cítila jsem, jak je celá napjatá a tak jsem se na ni povzbudivě usmála, abych ji ujistila, že je vše v pořádku a mimo úkryt jí nic nehrozí. Na chvíli jsem se zastavila, abych se podívala, kdo všechno tu je. Kromě toho, že tu byl Coedy s oběma potomky, kteří byli v pořádku a zatímco Aurora stála mezi otcovýma předníma nohama, Aithér si očišťoval čenich od sněhu a kýchal. Musela jsem se té scénce zasmát. Pak jsem mrkla na Niké a vykráčela rádoby důstojně před úkryt. “Nazdárek vespolek,“ pozdravila jsem nahlas všechny kolem sebe. Samozřejmě by bylo moc namáhavé každého zdravit zvlášť, že. Niké se konečně trošku osmělila a šla za hudrování, jak ta bílá věc studí, že blížila ke svým sourozencům. Koukla jsem na Coedyho. Teď je měl na starosti on a tak bylo na něm, aby jim vysvětlil, že tu máme sníh a k čemu je dobrý.
Pak jsem svou pozornost věnovala ostatním vlkům. Blueberryho jsem už zase nějakou dobu neviděla, takže jsem byla ráda, že teď byl tady. Zadoufala jsem, že bychom si pak mohli trošku popovídat a já bych zjistila, co je u něj nového. On však mezitím věnoval pozornost našemu malému princátku. Ostražitě však sledoval Coedyho, jestli na něj nevyjede, aby se k Aithérovi nepřibližoval. Jelikož ale bylo načase naši drobotinu socializovat a navíc se jednalo o člena smečky, kterého známe, věděla jsem, že takto Coedy reagovat nebude. Pohledem jsem pak sklouzla z Blueberryho na Storma, u kterého se nacházely Tailla a Naomi, která zrovna odpočívala. No ano, také Alfa musí poznat nové tři členy smečky a také vlastně své neteře a synovce. Za námi v úkrytu se podívat nebyl, uvažovala jsem. Byla jsem si jistá, že také on přítomností malých vlčat trošku pookřeje a zavzpomíná si na dobu, kdy dováděl nejen se svými syny a potomky Tailly, ale také se mnou a mými sourozenci. Na okamžik jsem se vrátila do minulosti. Přišlo mi to tak dávno! Vlastně už jsem si skoro pořádně nepamatovala dobu, kdy nás matka poprvé vyvedla ven z úkrytu, abychom poznali svůj rodný les. Les, ve kterém jsem se narodila já a teď i moje děti…
Další dva vlci, kteří tu byli s námi, byli Suzume a Faelnir. Ty dva jsem zatím moc neznala, ale jelikož se nejspíš jednalo také o členy smečky, musela jsem to napravit. Kromě toho určitě se budou setkávat s mými potomky, takže bych měla vědět, co jsou zač a jací vlastně jsou.
Jako poslední jsem svou pozornost upřela na svou matku, která ležela ve sněhu opodál. Zazubila jsem se a přihopkala k ní. “Tak, tady jsou ti malí nezbedové,“řekla jsem s úsměvem a otřela se o ni, načež jsem packou hrábla do sněhu a nakupila hromádku studené bílé hmoty na jejím černobílém kožichu. Dávala jsem samozřejmě pozor, aby se jí sníh nedostal do očí, za to by mi určitě nepoděkovala. Měla jsem nějakou hravou náladu a podívala jsem se na vlčata, jestli se přidají ke mně v mordování babičky, nebo se raději budou věnovat vlastním hrám mezi sebou, případně s otcem nebo ostatními členy smečky. Každopádně asi by to nebylo fér, čtyři vlci na jednoho… I když ti malí by dali spíš tak za třetinu velkého vlka… Rozhodně ale moje matka nebyla z těch, kteří by se nechali zahanbit, nebo si snad něco takového nechala líbit.

Sotva jsem stačila spořádat svého zajíce a očistit se od krve, musela jsem se zase zapojit do pozornosti vůči svému okolí, protože začínalo být vskutku živo. Aithér se hned rozběhl za Coedym, dorážel na něj a hrál si. Zejména otcův otec se mu líbil a uznal za vhodné, že mu ho trošku oholí. Ušklíbla jsem se a vzpomněla si na sebe. Byl v tu chvíli úplně přesně jako já v jeho věku, přesně tak jsem škubala ocas nejen svého otce, ale i matky, její sestry a i dalších členů rodiny. Vzápětí jsem se uchichtla. Ostatní členové smečky se mají na co těšit.
Aurora, která na mém hřbetě usnula, však brzy procitla, sklouzla dolů a jala se také útočit na svého otce. Niké, která se jako jediná doposud krmila, se nenechala zahanbit. Vesele jsem pozorovala naše ratolesti, jak spolu pěkně dovádějí. Spokojeně jsem si odfrkla. Coedy navrhnul, že bychom mohli vzít děti ven. Nebyla jsem proti, každopádně bylo načase, aby začali poznávat svět kolem sebe. Nebo aspoň prozatím svůj rodný les a seznamovat se s dalšími členy smečky. Jen jsem doufala, že moje matka po tom lovu nikam neodešla a se svými vnoučaty se také trochu potěší. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli už se s Taillou vrátily i když… Zdálo se mi, že jsem zaslechla zvenku zavytí, nicméně já musela svou pozornost věnovat dětem.
Niké celá natěšená vyzvídala, jestli půjdeme ven. Aithér na nic nečekal a rozběhl se směrem z jeskyně. Na okamžik mě zachvátila panika, že pro něj budu muset doběhnout, ale Coedy byl naštěstí dost rychlý a syna dohnal. Dodal, že se můžeme k nim přidat a následoval pak to malé čertisko ven. Aurora na nic nečekala a utíkala za nimi. Zavrtěla jsem hlavou. Pak jsem pohlédla na Niké, která jako jediná zůstala na místě. Ležela chvíli uraženě na břiše, když se jí nepovedlo zavytí a otec ji ujistil, že jednou jí to určitě půjde. “Stačí jen víc trénovat,“ dodala jsem povzbudivě, usmála se na ni a zavrtěla ocasem. Niké se pak přetočila na záda. Něžně jsem jí olízla bříško. “Tak pojď, maličká, půjdeme za nimi, ať nám neutečou daleko,“ vybídla jsem dcerku, lehce do ní strčila a pomohla jí na nohy, načež jsem se pomalým krokem, aby mi stačila, vydala směrem ven.

//Borůvkový les

Představila jsem Taille své tři ratolesti a ujistila ji, že vlastně nic nepotřebuji. Zmínila jsem sice, že se Coedy vydal pro zbytek srny, kterou jsme spolu ulovili těsně předtím, než přišly porodní bolesti, nicméně Tai tvrdila, že potřebuji přeci něco čerstvého. Než jsem stačila něco říct, domluvily se s matkou, že spolu uloví nějakého losa a vypomůžou si magií. Ještě jsem za nimi stačila zavolat poděkování, protože obě se poměrně rychle zdekovaly. Zřejmě byly natěšené na lov, nebo jsem si nedovedla představit, proč tak rychle obě vyběhly.
Brzy však za námi přišel Coedy. Zavrtěla jsem ocasem a usmála jsem se na něj. Položil přede mne dva zajíce a omluvil se, že jde tak pozdě, ale že byli ušáci v přesile. “Ale ty jsi je přeci jen zvládl levou zadní,“zazubila jsem se. “Děkuji,“poděkovala jsem ještě, než jsem se do jednoho z nich pustila. Opravdu mi to přišlo vhod, už jsem byla dostatečně odpočatá a teď jsem se i nasytila. Nevěděla jsem, za jak dlouho se matka s Tai vrátí, nicméně i o jejich kořist bych se samozřejmě podělila. Ostatně, sama bych celého losa nespořádala. “Toho druhého si dej ty, jeden mi stačil,“řekla jsem, zatímco jsem se pustila do očisty svých tlapek od krve. Pak jsem ucítila dotyk na svém boku. Ohlédla jsem se tím směrem, abych zjistila, co se děje. Aurora byla vzhůru a snažila se mi vyskočit na hřbet. Ušklíbla jsem se a nechala ji, aby si poradila sama. Dcerka se durdila, každý marný pokus ji rozčiloval čím dál víc a měla jsem co dělat, abych se nahlas nerozesmála, když sklouzla zpátky na zadeček a začala vrčet. Nakonec se mi jí přeci jen zželelo, takže když se po chvíli zase opírala předními tlapkami o můj bok, čenichem jsem jí nadzvedla zadeček a než se malá nadála, byla nahoře. Vesele pak začala jásat a hopsala mi po zádech. S úsměvem jsem si vzpomněla na sebe. Také jsem měla ráda tuhle činnost v jejím věku. A také nás čekalo tahání za ocas a uši, vyškubávání kožichu… Aithér se mezitím postavil na nožky a pomalu se sunul ke Coedymu. Ani Niké se nenechávala zahanbit. Využila toho, že je u mého břicha volno a okamžitě se přisála ke struku a hltavě si začala plnit bříško. Něžně jsem jí olízla hřbet a nechala ji, aby se krmila a přitom dávala pozor, aby mi Aurora nespadla ze zad.
Coedy mi nabídl, jestli se jít na chvilku protáhnout, že musím být celá rozlámaná. Souhlasně jsem přikývla. “Ano, vlastně bych toho ráda využila. Jen počkám, až se Niké nasytí,“odpověděla jsem a pozorovala Coedyho, jak si hraje s Aithérem.

Nevím, jak dlouho jsem spala, nicméně jsem spala asi hodně tvrdě. Potřebovala jsem si pořádně odpočinout a to se mi docela i podařilo. Než jsem otevřela své modré oči, nejdříve jsem zastříhala ušima směrem ke zvuku, který mě vyrušil ze spaní. V první chvíli jsem nevěděla, co je to za zvuk a co se vlastně děje. Vteřinu poté mi došlo, že to jsou moje děti. Láskyplně jsem pohlédla na tři malé kuličky, které se sice ke mně tiskly, ale nespaly. Niké pozorovala vážným pohledem své dva sourozence, kteří leželi vedle ní. Zatímco Aurora se zkoušela opřít předními tlapkami o mé břicho a najít si zdroj mléka, Aithér zkoušel přední tlapkou zachytit Aurořin ocásek.
Krátce na to jsem ucítila dva blížící se pachy. Otočila jsem se směrem k vchodu do naší ložnice a spatřila dvě vlčice, které mě přišly navštívit. Byla to moje matka s Taillou. Usmála jsem se na ně a kývla Tai na pozdrav. “Máme se dobře,“ odpověděla jsem na její otázku a lehce pohodila ocasem. Dále Taillu zajímalo, zda mají vlčata jména. Souhlasně jsem přikývla. “Ano, právě jsme je s Coedym pojmenovali. Představuji ti Niké, Auroru a Aithéra,“ řekla jsem jí jména našich potomků a přitom čenichem ukázala na každé z nich, aby bylo jasné, které je které. Pořád zatím leželi srovnaní tak, v jakém pořadí přišli na svět, ale ani na okamžik jsem nepochybovala o tom, že brzy začnou prozkoumávat jeskyni a její okolí a nám s Coedym začnou galeje. Ale i tak jsem se na to těšila, až je budeme sledovat, jak poznávají svět a jak je učíme… To mi vnuklo otázku, zda máme vůbec ve smečce někoho, kdo má pozici pečovatele nebo učitele. No, na to bych se asi musela zeptat Storma. Věděla jsem jen o Vločce, že je lovec.
Matka se zajímala, jestli něco nepotřebuji. S povděkem jsem se na ni usmála. “Upřímně řečeno, mám hlad jako vlk,“ řekla jsem a vycenila své tesáky. Vzpomněla jsem si, že se Coedy chtěl vrátit na Galvatar pro zbytek srny, kterou jsme krátce před porodem ulovili, ale zatím se ještě evidentně nevrátil. Nebyl tu ani on, ani úlovek. “Coedy šel na Galvatar pro zbytek srny, kterou jsme spolu ulovili, nevíš, jestli se už vrátil?“ Zeptala jsem se tedy nahlas. Mohla by vědět, jak na tom je, jestli se tedy potkali předtím, než za mnou s Tai přišly, jestli se jim o tom nezmínil. “A se Stormem jsi už mluvila?“ Následovala další otázka provázená mírnou obavou v hlase, i když jsem věřila, že náš Alfa je rozumný a mou matku by nevyhnal, když jsem teď stála o její přítomnost a vlastně jsem ji i potřebovala. Doufala jsem také, že se přijde podívat na nové členy smečky i on, ale zřejmě byl zaneprázdněný, nebo jen nechtěl přijít tak brzy a dopřát nám nějaký čas na odpočinek.

//Mám napsat do úkrytu reakci na váš příchod nebo tam napíšete první vy? :)

Tak, to bychom měli. Naši potomci byli pojmenováni. Coedy neměl nic proti jménu ani pro našeho syna. Láskyplně jsem se tedy na tři malé kuličky podívala a pak je něžně olízla. Dávala jsem přitom pozor, abych je neprobudila. Coedy je už nahlas uvítal na světě, takže teď byla řada na mě. “Vítejte na světě, a především v Borůvkovém lese. Jste právoplatnými členy Borůvkové smečky, která je celá vaší rodinou,“ řekla jsem zastřeným hlasem. Pořád jsem se nějak nemohla zbavit dojetí. Bylo mi však pořád líto, že můj otec se asi nikdy nedozví, že jeho milovaná dcera se sama stala matkou. Podívala jsem se směrem k východu z úkrytu. Ani nikdo nevěděl, jestli je naživu a někde se toulá sám, nebo má novou smečku, novou rodinu. Doufala jsem však, že je tomu tak. Že je v plné síle a vzpomíná na nás, i když nás nejspíš už nikdy neuvidí. Stejně tak mě mrzelo, že ani Coedyho rodiče se o svých vnoučatech nedozví. Ale nedalo se s tím nic dělat. Ale kdo ví, co na nás Osud chystá. Třeba jednou se někdo z nich objeví stejně náhle, jako zmizel…
Coedy prohlásil, že se vsadí, že musím být unavená a vybídl mě, abych si odpočinula. On se mezitím podívá ven, sešlo se tam zřejmě dost vlků a především Storm, takže za ním hned zajde. Mírně se mi stáhl žaludek. I já jsem nyní cítila, že náš Alfa je blízko. Doufala jsem, že není žádný problém s tím, že sem přišla moje matka, aby mi pomáhala. Ze zamyšlení mě ještě vytrhnul Coedyho hlas, že dojde pro ten zbytek srny, protože by byla škoda, aby přišel nazmar, určitě se nám bude hodit. Souhlasně jsem přikývla. “Jen aby tam ještě byl,“ pronesla jsem s obavami. Vůbec bych se nedivila, kdyby šel kolem nějaký jiný vlk či jiný masožravec a spořádal zbytek srny sám. Ostatně, měl by to bez práce. “Co se týče Storma, vyřiď mu, že jestli chce, může mě přijít navštívit. A Tailla také,“ dodala jsem, protože se mi zdálo, že cítím i její pach. Nejspíš tam byli s matkou všichni.
Než můj drahý odešel z úkrytu, obnovil nám mechový polštářek. Usmála jsem se, i když to nemohl vidět. Ještě jednou jsem se podívala na své potomky, kteří tvrdě spali, a tentokrát ani nedutali. Snad jen syn, tedy Aithér, párkrát zabrumlal. Přitiskla jsem se k nim ještě blíž a přikryla je svým bílým ocasem, i když nebyl tak huňatý, jako míval můj otec, abych je zahřála. Položila jsem si hlavu na přední tlapy a svůj modrý pohled nasměrovala směrem ke vchodu do úkrytu, kdyby Storm s Taillou přišli přivítat nové tři členy ve smečce. Únava po porodu mě však zmohla a než jsem se nadála, tvrdě jsem spala.

Omlouvali jsme se jeden druhému, až by to snad mohlo někomu připadat absurdní. Nebo vtipné. Ale zkrátka jsme oba chybovali a uměli jsme to připustit. Horlivě jsem přikývla, když Coedy řekl, že mi to promine, ale už to nebudu dělat. Vlastně… Ani mě v tuhle chvíli nenapadalo, proč bych ho zase někdy měla chtít od sebe někdy odhánět. Každopádně, kdyby ta situace snad někdy nastala, byla jsem rozhodnutá, že ho budu mít po svém boku pořád. A kdybychom se snad někdy pohádali, tak ho také od sebe odhánět nebudu. To by bylo možná lepší, kdybych pak odešla a uklidnila se nebo tak… Zavrtěla jsem hlavou, jak jsem v tuhle chvíli mohla přemýšlet nad tím, jestli nastane někdy situace, že od sebe budu chtít svého partnera zase odehnat, nebo že se dokonce pohádáme. Blbost.
Coedy pak prohlásil, že je na mě hrdý. Usmála jsem se na něj. Pak podotkl, že jestli dobře vidí, máme dvě dcery a syna. Souhlasně jsem přikývla. Vzápětí jsem se zasmála jeho poznámce, že bráška bude mít co dělat, aby sestřičky trošku uhlídal. “To ano. My tenkrát byli v sudém počtu, a bylo to dobře rozdělené, ale… Někdy si říkám, že jsem spíš také měla být kluk, když jsem se svými bratry řádila. Chudák Tara by z toho asi pak měla psotník,“ dodala jsem se smíchem. Nahlas jsem už ale neřekla, že jsem ráda, že jsem se narodila jako vlčice, protože pak bych nikdy nemohla mít takové krásné andílky. Nu, vlastně mohla, ale jako otec. A to bych vnímala asi trošku jinak, než když jsem je v sobě nosila a sama je přivedla na svět.
“Narodili se tak, jak jsou tu položení. Tmavá slečna, světlá slečna a bílý pán,“ odpověděla jsem Coedymu na otázku, v jakém pořadí se narodili. Vlastně to takhle působilo, jako by někdo rozlil hnědou barvu, která byla nejtmavší na prvorozené dceři a na synka zbyla jen taková pobledlá, která jen lehce ušpinila ocásek a tlapičku.
Když jsme se pustili do vymýšlení jmen, navrhla jsem, aby naše prvorozená dcera nesla jméno Niké. Se zaujetím jsem pozorovala Coedyho, co na to řekne. Párkrát nejistě to jméno vyslovil, až jsem si myslela, že se mu nebude líbit. Pravda, možná bylo trochu nevšední, nicméně za okamžik se mu rozjasnila tvář a prohlásil, že jméno zní krásně a dcera se tak bude jmenovat. Pak se k ní sklonil a přivítal ji na světě. Dojatě jsem se na něj podívala. Jméno druhé dcery jsem chtěla nechat na něm, takže jsem dál jen tiše sledovala, jak pozoruje druhou dcerku a čekala, jestli padne nějaký návrh. Vypadal trochu mimo, když z něj vypadlo. Aurora… Pak se podíval na mě, asi byl hodně zamyšlený. Sklouzla jsem pohledem na světle hnědé vlče, které se nespokojeně zavrtělo a zakníkalo, nicméně spadlo tvrdě dál. Naklonila jsem hlavu na stranu a usmála se. “Ano, to je také moc pěkné. Bude se jmenovat Aurora,“ zavrtěla jsem ocasem. Poslední, kdo čekal na své jméno, byl benjamínek a jediný syn. Coedy vyčkával, nejspíš chtěl, abych syna pojmenovala já. “Chtěla bych, aby jeho jméno bylo na stejné písmenko, jako mám já a jaké měl můj otec, jestli nemáš nic proti,“ řekla jsem na úvod svého uvažování o jeho jménu. Jména našich dcer zněla dobře a moc se mi líbila, takže i jeho jméno muselo být perfektní. Zamyšleně jsem pohlédla na své přední tlapy, které jsem měla natažené před sebou. “Aithér,“ vypadlo ze mě pochvíli. Pohlédla jsem na svého syna. To jméno znělo elegantně a mělo zvuk, stejně jako Angelus. Mohl své jméno nosit hrdě. Pak jsem modrým pohledem vyhledala svého partnera, co on na to.

Vyzvala jsem Coedyho, aby přišel blíž a podíval se na své potomky, a přitom jsem se mu omluvila za to, že jsem ho vyhodila. Nechápal, proč jsem nechtěla, aby mě tak viděl. Nazval mě statečnou vlčicí, která v tu chvíli přiváděla na svět nový život. Dál pokračoval s tím, že ví, že by jako opora stál za prd, protože totálně zpanikařil, ale zkrátka ho mrzelo, že jsem ho odehnala a na svou bolest byla sama. Stáhla jsem uši. Takhle jsem nad tím nepřemýšlela. Zkrátka a dobře jsem to viděla svým pohledem. Asi jsem byla sobec, ale už jsem to nemohla vrátit zpátky. Porod už byl za mnou. A zase tak sama jsem nebyla, měla jsem vedle svou matku, která mě podporovala, a stejně tak, i když jsem to možná v tu chvíli nevnímala, určitě jsem svým způsobem byla podporovaná i Coedym aspoň tím, že na ně myslí. “Tak mi to promiň,“ hlesla jsem tiše. Zavřela jsem oči, když přišel blíž a přejel mi čenichem po skráních. Zajímal se, jak mi je, ale vzápětí se omluvil za hloupou otázku. “No, jsem dost unavená, bolí mě celé tělo, ale… Cítím taky úlevu, že to mám zdárně za sebou. Jsem šťastná. A hrdá, na ty naše krásné dětičky,“ řekla jsem s úsměvem a znovu se zadívala na tři chlupaté kuličky. Také syna už pomalu zmáhala únava z toho náročného zážitku a pomalu klouzal od mého břicha. Zatímco jsem ho k sobě znovu přitáhla a položila jeho vedle sestřiček, abych je zahřívala všechny tři, Coedy poznamenal, že jsme se ještě nebavili o jménech a měli bychom to napravit. Souhlasně jsem přikývla a zadívala se na malé.
Prvorozená tmavě hnědá dcerka už dávno tvrdě spala. Pozorovala jsem její bílé bříško a světlé tlapičky. “Co kdyby se jmenovala Niké?“ Napadlo mě v tu chvíli, a hned jsem ten návrh Coedymu podala nahlas. Pohledem jsem sklouzla k druhé dceři. Pro změnu mě nic nenapadlo, ale věřila jsem, že Coedy určitě bude mít nějaký návrh. A jako poslední spočinul můj zrak na malé bílé kuličce. Rozhodně jsem chtěla trvat na tom, aby jeho jméno začínalo na stejné písmenko jako mé a mého otce. Ačkoliv se liší barvou tlapky a ocásku, které má zabarvené podle srsti svého otce, chtěla, vnímala jsem to jako určité dědictví. Bílá barva kožichu a jméno na A. Podívala jsem se znovu na svého milovaného, co řekne na můj návrh jména pro jednu z dcer a jestli on podá návrh na jméno pro dceru druhou, případně jak se domluvíme na jménu pro syna.

Byla jsem ráda, že mám všechno úspěšně za sebou. Vše proběhlo víceméně hladce. V uších mi zněla matčina slova, že je na mě pyšná. Když jsem pak byla schopná zase mluvit a bylo o mé potomky postaráno, požádala jsem ji, zda by zavolala Coedyho. Samozřejmě nebyla proti. Ke gratulaci podotkla, že si určitě máme co říct. Minimálně mu dlužím omluvu, pomyslela jsem si. Chudák byl asi nešťastný z toho, že ho v téhle důležité chvíli od sebe odháním, takže nemohl vidět narození svých potomků na vlastní oči. Nicméně jsem byla přesvědčená, že můj milovaný je natolik chápavý, že určitě porozumí důvodu, proč jsem prostě nechtěla, aby mě viděl v takovém stavu. Ukňouranou, špinavou, vyděšenou…
Matka mě ještě ujistila, že venku zatím počká na Storma. Já jsem tiše přikývla, položila si hlavu na přední tlapky a za poslechu mlaskotu vlčat jsem odpočívala. Brzy jsem však uslyšela kroky. Byly tak tiché a váhavé, ale nemohla jsem je nezaznamenat. Navíc když je doprovázel tak důvěrně známý a milovaný pach. Otevřela jsem oči a zvedla hlavu. Coedy stál několik metrů ode mě, zřejmě nevěděl, co ode mě čekat, když jsem ho před nějakou dobou vyhodila a teď najednou se dožaduji jeho přítomnosti. Zároveň zvědavě pokukoval směrem k mému břichu, kde spočívaly plody naší lásky. “Pojď přeci blíž,“ vyzvala jsem ho unaveným, leč přátelským hlasem. “Ať si můžeš dobře prohlédnout své potomky,“ dodala jsem a usmála se. Přitom jsem ho sledovala láskyplným modrým pohledem. Ještě jsem se otočila směrem k břichu. Zdálo se, že vlčata začínala mít plná bříška a pomalu bylo načase, aby se uložila ke spánku. Prvorozená dcera toho byla důkazem, když pustila struk, otevřela bezzubou tlamičku a se zakvíknutím zívla. Usmála jsem se a lehce se jí dotkla čenichem. Byla tak drobná a maličká… Stejně jako její dva sourozenci. Skoro abych se bála, že se mohou ztratit v té kožešině a mechu, který nás obklopoval. Rozhodně jsem ale věděla, že vlčata porostou jako z vody a než se nadějeme, budou lítat a dovádět po lese a já z toho budu plešatá, jak poznamenala matka, když jsem se jí svěřila, že mám strach a ona se snažila tu situaci odlehčit tímhle vtipem.
Svůj pohled jsem znovu věnovala Coedymu. “Dlužím ti velkou omluvu, Coedy. Mrzí mě, že jsem na tebe byla zlá a vyhodila tě, ale… Zkrátka jsem nechtěla, abys mě takhle viděl.“ Řekla jsem a doufala, že to pochopí. Nebyla jsem si jistá, jestli bych zvládla podat rozumné vysvětlení, pokud by ho vyžadoval. A tak jsem čekala na jeho odpověď a jedno ucho jsem měla stočené k druhorozené dceři, která pomalu usínala se strukem v tlamičce, zatímco syn se dál zasycoval mlékem.

//Borůvkový les

Vyčerpaně jsem vstoupila do úkrytu. Ohlédla jsem se na matku, jestli jde se mnou. Pociťovala jsem konečně pocit bezpečí, ovšem k „dokonalosti“ chybělo už jen to, abych se dostala do místnosti, kterou jsme si s Coedym vybrali jako své útočiště. Když pominul další stah a já se zase mohla hýbat, skoro jako ve snách jsem se dobabrala na místo. Konečně, vydechla jsem. Rozmrzele jsem se rozhlédla kolem sebe. Neměli jsme tu žádné kožešiny nebo něco podobného, co by sloužilo jako zdroj tepla a pohodlí. To jsme teda odpovědní rodiče… Ani nepřipravíme úkryt, zavrčela jsem na sebe v duchu. Vtom jsem si všimla v rohu místnosti, že se tam něco povaluje. Došla jsem blíž a zjistila, že je zapomenutá kůže z losa. Zajásala jsem, přeci jen nebudu ležet na studené zemi. Než jsem se nadála, matka mi pomohla kůži natáhnout a vyčistit. Coedy, který přiběhl za námi, byl panika sama. Nevěděl, jestli uklidňovat a podporovat mě, nebo se držet kousek stranou nebo co vlastně. V dalším záchvatu bolesti, až jsem zavyla, jsem si lehla na kožešinu. Snažila jsem se pořádně dýchat, křečovitě jsem svírala oční víčka, až se mi dělaly mžitky, zatínala zuby a modlila se, aby to konečně bylo za mnou. Po chvíli bolest ustala a já se rozhlédla kolem sebe. Coedy se zrovna blížil ke mně a něco mumlal, asi slova na utěšení. Ostře jsem na něj zavrčela. Zmateně se zarazil na místě. “Běž pryč!“ Zakřičela jsem na něj. Něco začal koktat. “Říkám ti znovu, běž pryč!“ Zakřičela jsem znovu a hlasitěji, až mě museli slyšet v lese. Jenže to jsem se snažila překřičet svou bolest. Až mi vhrkly slzy do očí. Odvrátila jsem hlavu. Nechci, abys mě takhle viděl, dodala jsem v duchu, ale mluvit nahlas už jsem neměla sílu. Neměl magii myšlenek, aby to zachytil. Ještě než se staženým ocasem odešel, všimla jsem si, že kolem mě vytvořil kobereček z mechu, abych měla větší pohodlí. Kožešina, ačkoliv natažená a snažila jsem se ležet tak, abych se vešla dobře já i potomci, nebyla dost veliká. Vděčně jsem se pousmála, ale to už nemohl vidět.
Podívala jsem se na proto na svou matku, která stála u mé hlavy. “Mám strach,“ zašeptala jsem. Zvedla jsem ocas, abych ho nějakým způsobem udržela čistý, ale když jsem se ohlédla, všimla jsem si, že už je stejně od krve a nějaké tekutiny. Ani jsem nepostřehla, kdy ze mě něco podobného vyšlo. Znovu se ozvala ostrá bolest, až jsem znovu zavyla. Zavřela jsem oči, zatnula drápky do kožešiny a ze všech sil se snažila tlačit. Nevím, kolikrát se tak stalo, ale pocítila jsem, že ze mě něco drobného vyšlo. Bolest odezněla a já se mohla v klidu vydýchat. Pohlédla jsem dozadu. Leželo tam! Malé vlčátko! Něžně jsem ho přemístila ke svým předním tlapám a poctivě ho čistila. S dojetím jsem si pak to malé stvoření prohlížela. Byla to tmavě hnědá holčička s bílou náprsenkou, bříškem, spodní částí ocásku a tlapičkami. Tím odstínem hnědé mi připomínala Daichiho. Pohlédla jsem na Hotaru a usmála se. Než jsem však mohla dál rozplývat nad dokonalostí své dcerušky, bolest se ozvala znovu. Tentokrát jsem ale věděla, co se bude dít a co dělat, a bylo to rychlejší. Druhé vlče se ocitlo na světě. Stejně jako první dceru, která se za dobu, co jsem se musela věnovat porodu té druhé, snaživým rádoby plazením snažila najít struk, aby se mohla napít mléka, jsem i ji přesunula dopředu, abych ji poctivě očistila. Pak jsem se odtáhla a prohlížela si ji. Byla mnohem světlejší, než její sestřička. Bílé znaky měla také, ale kromě bříška měla bílé tvářičky a všechny čtyři tlapky výš. Ocásek byl bílý na konci. Celá vedle jsem pozorovala své dvě dcery. Chvíli se nic nedělo, takže jsem pomalu nabírala síly a přesunula ty dva andílky ke svému břichu, aby se mohli napít mateřského mléka. Byl to zvláštní pocit, když se obě přisály a mlaskavě začaly nasávat pro ně v tuhle chvíli jediný zdroj potravy.
Chtěla jsem už odlehčeně promluvit a vyzvat matku, aby došla pro Coedyho, aby se podíval na své dcery, když tu se bolest ozvala znovu. Ještě další? Podivila jsem se. Snažila jsem se tedy moc sebou necukat, abych od sebe neodstrčila dcery, které plnily svá bříška, nicméně se mi to nezadařilo, a jakmile se maličké ocitly mimo teplo mého těla a měly tlamičky prázdné, začaly nespokojeně kníkat. Nedalo se nic dělat, musely vydržet, než přivedu na svět jejich dalšího sourozence. Že by byli čtyři, jako jsme byli my? Byla má poslední myšlenka, než jsem s tichým kňučením ze svého těla vypudila další malou kuličku. I tentokrát to bylo poměrně rychlé. Pár okamžiků jsem prudce oddechovala, načež jsem nejprve postrčila své dcery zpátky ke strukům, a vzápětí už jsem čistila třetího potomka. Tentokrát to byl syn. Při pohledu na něj mi vrhly slzy do očí. Byl bílý, jako já. Jako Angelus… Jako smyslů zbavená jsem mu drhla špičku ocásku a levou tlapičku než mi došlo, že to není krev, ale světle hnědá barva, která ho trošku odlišovala od mého a dědečkova kožichu. Znovu jsem pohlédla na svou matku. Jestlipak ji to taky napadlo? Vyčerpaně jsem se na ni usmála. Syn začal nespokojeně kníkat, takže jsem ho přemístila k jeho sestřičkám, aby i on naplnil své bříško. V tichosti jsem pak sledovala své tři potomky. Zvládla jsem to. Jsem máma, oddechla jsem si. Byla jsem unavená, rozlámaná a špinavá, ale šťastná.
Bolestivé stahy už se neopakovaly, vypadalo to tedy, že vlčata budou tři. Na jejich jména mezi mnou a Coedym ani nedošla debata, nicméně tehdy mi to přišlo zbytečné, protože jsme nevěděli, kolik se jich narodí a jakého budou pohlaví. Teď, když jsme to věděli, mohli jsme přejít k té důležité části. “Dojdeš prosím pro Coedyho? Může se přijít na svoje děti podívat. Navíc mu dlužím omluvu za to, jak jsem ho vykázala. A musíme je pojmenovat,“ požádala jsem matku unaveným hlasem. Položila jsem hlavu na své přední tlapy, přivřela oči a poslouchala, jak moji maličcí spokojeně mlaskají.

//Východní Galvatar

Ujistila jsem matku, že opravdu čekáme s Coedym potomky. Usmála jsem se její poznámce, že se vnoučat dočká dřív, než by mohla plánovat. Lehce jsem přikývla. Bolesti břicha a kolem slabin na okamžik ustaly, proto se mi do Borůvkového lesa šlo lépe. Původně jsem chtěla nejdřív najít Storma a požádat ho o povolení, aby mohla moje matka být u porodu a pomoct mi. Jenže sotva jsme se ocitli v lese, ta nepříjemná bolest se ozvala znovu. Lehce vystrašeně jsem se ohlédla po matce. Coedy se nervózně vyptával, co se stalo, ale odpověď mu dala až matka. Zdálo se, že vlčata se chtějí narodit ještě dnes a už mi nedají šanci, abych našla Alfu.
Matka mě ujistila, že je pro ni Stormův souhlas důležitý, ale pro ni je důležitější, abych byla v bezpečí jeskyně a že oni si to vysvětlí později. K tomu přidala slib, že se bude chovat rozumně. Chtěla jsem se usmát, ale jelikož se ohlásil další stah, zmohla jsem se na škleb. Raději jsem tedy přikývla. Věděla jsem, že i Storm to pochopí. Nevěděla jsem, jestli se s Hotaru nerozhádali nebo tak něco, ostatně, ani jsem nevěděla, jestli se viděli od té doby, co se rozhodla Borůvkovou smečku rozpustit, místo aby ji předala jemu a Taille jako Betám, nicméně instinkt mi napovídal, že jsou to dospělí a rozumní vlci, a že kvůli mně a mým dětem nebudou dělat tyjátr… Snad…
Na okamžik jsem se zastavila a zhluboka dýchala. Úkryt byl už na dohled, ale mně se zdálo, že je nekonečně daleko. Ani jsem nevnímala zdejší pachy, abych zjistila, kdo z členů tu je nebo není, a zda je tu Storm. Vzpomněla jsem si na otcovu zvláštní magii, kdy jsme spolu překonali několik území v cuku letu. Teď by se mi báječně hodila podobná schopnost. Jen pomyslet na úkryt a být hned tam. Při vzpomínce na otce mě bodlo u srdce. Mrzelo mě, že ani neví o tom, že jeho dcera se chystá přivést na svět své vlastní potomky. Nicméně aspoň jsem tu měla svou matku a byla jsem Osudu neskonale vděčná za to, že jsme se potkaly. Lehce jsem se opřela o strom. Zamotala se mi hlava a potřebovala jsem nabrat síly. Ale bolest zase na okamžik ustala. Pohlédla jsem na svého partnera, který měl v očích snad ještě větší paniku, než já. Musím využít toho, dokud bolesti ustaly a musím dojít do úkrytu, usmyslela jsem si. “Půjdeme tedy do úkrytu… Se Stormem si… promluvíme… později… pochopí to…“ Vyfuněla jsem souvětí a pomalu se vydala směrem do úkrytu. Chtěla jsem jít rychleji, ale nedařilo se mi to. Nicméně konečně jsem se dočkala a ocitli jsme se u vchodu.

//Jeskyně Burūberī

Když jsem přišla k matce blíž a pozdravila ji, na okamžik mi přišlo, že se zarazila, nicméně během několika málo vteřin byla u mě a otírala se svým tělem o mé. Zavřela jsem oči a zhluboka vdechovala její vůni. Moje milovaná maminka. Zase jsem si připadala jako malé vlče, které má všechno před sebou. Tak strašně mi chyběla, že jsem to snad ani nemohla říct nahlas. Překvapeně jsem se pak na ni podívala, když mě štípla do přední tlapky. Ale nemyslela to zle, v očích měla veselé jiskřičky, usmívala se a podala vysvětlení, že se musela ujistit, že jsem to já a ne duch. Zazubila jsem se na ni. “Opravdu jsem to já,“ujistila jsem ji. Štípanec do nohy jsem jí sice nestihla oplatit, ale lehce ji zatahat za chlupy na krku jsem ještě stihla, než se mi pověsila na krk. Pak máma zahalekala pozdrav na Coedyho. Musela jsem se tiše zasmát, zřejmě zapomněla jeho jméno. Ale neměla jsem jí to za zlé, už to bylo vážně dávno, co jsme se potkali a co jsem je představila. “Coedy,“řekla jsem tiše v blízkosti jejího ucha, aby příště věděla, jak mu říkat.
Když pak uvolnila sevření, podívala se mi do očí a prohlásila, že mi dá hádanku. Zvědavě jsem vyčkávala, co z ní vypadne. Chtěla vědět, jestli objímala jednoho vlka nebo více. Potutelně jsem se uculila. No, musela jsem uznat, že ze mě teď byla pořádná koule, ostatně, porod se blížil. Ani jsem nevěděla, jak rychle ten čas letí. “To by měla být hádanka spíš pro tebe,“ mrkla jsem na ni. “Ale ano. Čekáme s Coedym rodinu. Ostatně… Vlčata by se měla narodit co nevidět.“ Sotva jsem to dořekla, pocítila jsem ostrou bolest v břiše a vzápětí kolem slabin. Až se mi udělaly mžitky před očima. Několikrát jsem zamrkala, bolest se však znovu ozvala. Tiše jsem zakňučela a přitiskla uši k hlavě. “Asi bychom se měli vrátit domů. Mami, co kdybys šla s námi a zůstala se mnou při porodu a pár dní poté? Tak dlouho jsme se neviděly. A… určitě bys mi dala pár cenných rad ohledně výchovy. Zeptám se Storma, jestli by ti dovolil vstup na území Borůvkové smečky, ale… Určitě nebude proti,“ navrhla jsem a obličej se mi znovu zkřivil bolestivou grimasou. Doufala jsem, že si toho ani jeden z nich nevšiml. Pomalým krokem jsem se vydala směrem ke Coedymu. Jen doufám, že se už nehlásíte na svět, drobotino, pomyslela jsem si. Nechtěla jsem těm dvěma přidělávat starosti, snažila jsem se tvářit, že o nic nejde a nic mě nebolí. Rozhodně jsem ale už chtěla ležet v klidu a bezpečí našeho úkrytu. Ačkoliv jsem doufala, že se ještě porod neblíží, instinkt mi napovídal, že se nemýlím. Každopádně jsem ale musela doufat, že Storm neodešel z lesa a najdeme ho brzy.
Jak jsme se blížili k Borůvkovému lesu, bolesti břicha na okamžik ustávaly a mně se zase na chvíli ulevilo. Tiše jsem zhluboka vydechla a nenápadně hodila očkem po matce. Jelikož to samé už kdysi zažila, bylo mi jasné, že ji neoklamu. No, tak snad budou oba mí drazí vlci v klidu a já taky, zadoufala jsem, když se mé tlapky dotkly půdy, která již patřila území naší smečky. Podívala jsem se tázavě na matku. “Najdu Storma a zeptám se, zda ti povolí přijít do lesa, dobře?“ Řekla jsem a vrhla jsem krátký pohled na Coedyho, jestli mě následuje. Viděla jsem na něm, že začíná být značně nervózní.

//Borůvkový les