Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zatímco jsem se ládovala svým kusem kořisti, Storm se jal odpovídat na mé dotazy. Doufala jsem, že jeho odpověď na mou otázku ohledně území bude taková, že obnovil to, které měla Borůvkový smečka předtím. A také že ano. Spokojeně jsem se usmála. Takže to prostě bylo stejné, jako jsem byla zvyklá. Od břehu řeky Mahtaë po Středozemní propadlinu. A v severní části lesa se mezi skalami nachází velká tůň. Ihned jsem si ji vybavila. To místo jsem měla ráda. Dokonalé místo pro relax a také příjemné osvěžení se v létě. “Myslíš Ovocnou?“ Ujišťovala jsem se s úsměvem a olízla si čenich. Tam jsem to vždycky měla ráda. To byla taková moje oáza klidu,“ zavrtěla jsem ocasem a pohlédla na Coedyho, který se sice věnoval svému kusu masa, ale dobře nás poslouchal. Ostatně, tohle také bylo pro něj důležité. Nicméně stejně si to tady budeme muset projít znovu spolu, já abych si oživila paměť a on aby se tady dobře rozhlédl. Bylo to už dávno, co jsme tu byli společně a já už si moc nepamatovala, co všechno jsem mu tady ukázala.
Další má otázka se týkala členů smečky. Tak Coffin a Vločka zaujímají pozice Gamm. Usmála jsem se. Stormův syn to dotáhl na ochránce lesa. Že je Vločka lovec, to už jsem právě zjistila. Co se týká Delt, jednou z nich je Naomi. Zapátrala jsem v paměti. Stěží jsem si vybavila Taillinu dceru. Bylo to tak dávno, co jsem ji viděla! Dneska už to musela být velká slečna. No, asi ano, jinak by přeci nebyla na tak vysoké pozici. Další vlk, kterého jmenoval, Tavarillë a který byl Deltou, byl pro mě neznámou. Nebylo mi jeho jméno vůbec povědomé, nicméně jsem doufala, že ho brzy poznám. Vlci, kteří jsou na stejné pozici jako já s Coedym, ti mi také nebyli podle jmen povědomí. Přikývla jsem a pohlédla krátce směrem, kterým jsem cítila Taillu. Jedno ucho jsem stočila zpátky ke Stormovi, který mi svěřil, že momentálně žádné Bety nemáme, protože nenašel nikoho schopného, kdo by dohlížel na chod lesa v jeho nepřítomnosti. Otočila jsem se zpátky k němu. “Třeba se na tu pozici jednou dostane tvůj syn,“ řekla jsem nahlas svou domněnku. “Už takhle ti musí dělat radost,“ dodala jsem vyzubený úsměv. “Vždycky jsem si myslela, že Bety musí být partneři, jako jsi byl ty se Stellou, ale… Jak jsem zjistila ve Smrkovém lese, tak asi ne. Tam byli Betami Atrayovi potomci, Freya s Radnayem,“ řekla jsem. “Coffina už jsem také dlouho neviděla, vlastně naposledy, když se zničeho nic ukázal ve Smrkovém lese, ale moc dlouho se nezdržel. Dokonce mi ani neřekl, že jsi obnovil Borůvkovou smečku, jinak bych se bývala ukázala dřív, ale to nevadí,“pokračovala jsem v monologu.
Prozatím poslední otázkou bylo, jak jeto s úkrytem. Storm se zmínil, že máme jeden společný u tůňky, ale každý si tam najde soukromí. Pohlédla jsem směrem, kterým Storm ukazoval a s úsměvem přikývla. “Půjdeme se tam s Coedym podívat a vybereme si nějaké místečko, kde se usalašíme,“ řekla jsem a pohlédla na svého partnera. “A cestou po lese, kdy si připomenu, kde co je a ukážu to Coedymu, bychom rovnou mohli značkovat,“ dodala jsem zamyšleně polohlasně. Můj pohled spočinul na Vločce, která trpělivě čekala opodál, nechtěla nás vyrušovat z rozhovoru. Zmínila se, že půjde na chvíli mimo území, ale bude se snažit vrátit co nejdříve. “To bys měla, máme si co povídat!“Houkla jsem za ní, protože se rychle zdekovala a Storm ještě dodal, aby na sebe dávala pozor. Zvedla jsem se ze země a protáhla se. Podívala jsem se na Coedyho, jestli už dojedl a můžeme se tedy vypravit na cestu. Ještě jsem se ale na okamžik zase obrátila ke Stormovi. “A… co Tai? Je tu jen na návštěvě?“Zeptala jsem se a odkašlala si.

//Východní Galvatar

Docela mě překvapilo, že byla naše kořist tak těžká. Vzápětí jsem si vynadala, že je to celkem logické. Vybraný jelen, ačkoliv zraněný, byl přeci jen pořádný kus. Naštěstí nás bylo dost a tak jsme společnými silami odtáhli jeho zdechlé tělo do Borůvkového lesa. Neubránila jsem se však tomu, abych ho bedlivě nesledovala a snažila se zaznamenat sebemenší pohyb nebo náznak toho, že by se to tělo zase chtělo probudit k životu… No, životu… Spíš k něčemu podivnému…
Když jsme dotáhli kořist na příslušné místo, odstoupila jsem kousek stranou a počkala, až si poslouží Storm a ostatní členové smečky. Mezitím jsem zaregistrovala spoustu pachů, které se linuly Borůvkovým lesem. Většina z nich byla pro mě neznámá. Trochu mě uklidnilo, že jsem cítila pach Tailly. Byla jsem ráda, že tady pořád je a zadoufala, že se nám snad poštěstí prohodit pár slov. Ještě jeden pach mi byl víceméně povědomý, ale nedokázala jsem ho hned zařadit. Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla na oblohu, která byla jako vymetená. Slunko sice snaživě svítilo, ale ještě moc nehřálo. I tak jsem se ale zaradovala. Jaro už bylo téměř tady. Nejkrásnější období pro tento les. Už jsem se nemohla dočkat, až se tu rozvoní ovocné stromy, pokvetou všechny možné květiny a naše kožíšky budou cítit tou typickou sladkou vůní pro obyvatele tohoto lesa. Srdce se mi zatetelilo štěstím. Krátce jsem pohlédla na Coedyho. Jistě už také cítil blížící se jaro a jako vlk s vrozenou magií země jistě byl ještě nedočkavější než já, až se tráva zazelená a všechny rostliny a stromy, které doposud odpočívaly pod sněhem, se zase probudí k životu.
Storm nás vybídl, abychom se do něj pustili, než si svou smrt jelen rozmyslí. Přeběhl mi mráz po zádech a oklepala jsem se. Ještě aby nám tak jeho maso dělalo nějakou neplechu v žaludku, pomyslela jsem si a zatvářila se kysele. Myšlenku jsem však zase rychle zaplašila. Žaludek mi zase začínal hlásit, že je už nějakou dobu prázdný a je nejvyšší čas ho naplnit. Storm si urval zadní nohu zvířete a usalašil se opodál. Mezitím si i Berry se Suzumem urvali kus masa a odešli dál od nás. Trochu mě to zarazilo, ale asi chtěli mít soukromí na nějaký důvěrnější rozhovor. Také Coedy si odtáhl kus masa a kývl hlavou směrem, kde bude. Souhlasně jsem broukla, aby věděl, že to beru na vědomí. Já byla rozhodnutá využít toho, že teď je chvíli klid, abych si promluvila s Alfou. Pohlédla jsem na jelena. Přemýšlela jsem, odkud bych si tak odtrhla kus masa já. Někdo míval rád krk. Ale kdo? Tailla? Nebo můj táta? Či snad matka? Už je to tak dávno, zavzpomínala jsem. Můj pohled padl na jednu zadní nohu. Byla dost velká, tu bych nesnědla celou. Nakonec jsem se rozhodla, že si utrhnu kus masa z břicha. Když se mi podařilo jakžtakž něco oddělit, posadila jsem se kousek od Storma. Nechtěla jsem být zase moc blízko, abych nenarušila osobní prostor. První sousto jsem sežvýkala mlčky. Alfa mezitím hlasitě zavyl a dal ostatním vlkům najevo, že je zpátky. “Storme,“ oslovila jsem vlka po své pravé straně. “Předtím jsme se k tomu nedostali, tak bych toho ráda využila teď, dokud máš trošku času. Jen bych potřebovala ujasnit, jaké území patří Borůvkové smečce. Obnovoval jsi to staré území za dob mých rodičů, nebo jsi ho nějak změnil?“ Zeptala jsem se a sežvýkala další kus masa. “A aby v tom byl pořádek, jaká je hierarchie smečky a kdo jsou členové smečky? Sice asi všechny znát nebudu, ale abych byla v obraze. Co Beta pár? Je tu nějaký?“ Nechtěla jsem se otevřeně ptát, jak je to s Taillou, jestli jsou partneři nebo zůstali přáteli a Tai je tu jen krátkodobě, nebo zůstala a pomáhá mu jako Alfa… Doufala jsem, že se zmíní sám. Nerada bych pak vypadala jako tydýt. “No a poslední věc, kterou potřebuji vědět a která není o nic méně důležitá. Co smečkový úkryt? Je nějaký pro všechny, nebo si musí každý najít nebo vytvořit svůj?“ Položila jsem poslední otázku. To bylo asi prozatím všechno, co jsem potřebovala vědět. Doplňující otázky bych mohla položit později, až Storm vyřeší, co bylo potřeba. Přeci jen jsme tu nebyli poměrně dlouho a určitě tu byl minimálně jeden vlk, který byl mě zájem stát se členem naší smečky…

//Kdy konečně vyhlásíš tu smečkovou akci? :D Ty jsi s tou prokrastinací horší, jak já :D

Jakmile jsem se ujistila, že se Coedymu nic nestalo, omrkla jsem i ostatní. Všichni vypadali v pořádku, takže to byla dobrá zpráva. Nikdo nebyl zraněn, snad jen… Naše kořist, a to smrtelně. Jaké bylo ale naše překvapení, když to zvíře, které tu leželo bez známky života, najednou vstalo a blížilo se k Blueberrymu. Všechny to pochopitelně vyděsilo, ale jak náhle zvíře vstalo, tak náhled opět padlo. Naše otázky, co se stalo… Co to bylo… Zůstaly nezodpovězené. Storm pronesl, že pro naše dobro raději nebudeme pátrat po odpovědi. Odfrkla jsem si. Tohle jsem tedy ještě nikdy nezažila. A doufám, že už nikdy nezažiju. Při představě, že by se dělo něco dalšího, jakože by třeba ten jelen zaútočil na nás, mi přeběhl mráz po zádech. Leda by sis snad paní Smrt z nás chtěla udělat dobrý den…
Společnými silami jsme se tedy pustili do přemisťování kořisti do Borůvkového lesa. Uchopila jsem kus zvířecího nehybného těla. Pořád jsem však dávala dobrý pozor, aby se to ani nehnulo. Nebyla jsem sice žádný strašpytel, ale… Asi bych ve chvíli, kdyby se zvíře znovu „probralo“ k životu, vzala nohy na ramena a s ocasem přitisknutým k břichu a ušima ke krku bych mílovými kroky zmizela v Borůvkovém lese, i kdyby se mi měli ostatní smát… Ještě aby tak mělo jeho maso nějaké zvláštní účinky, pomyslela jsem si a radši jsem tu myšlenku zase rychle zahnala. Raději jsem se snažila myslet na to, že si musím promluvit se Stormem o tom našem území, úkrytu a hierarchii ve smečce. Ještě jsme k tomu neměli příležitost. Snad se naskytne chvilka během jídla. Nebo po něm, zadoufala jsem. Bylo by poněkud ostudné, kdybychom nevěděli, kde všude je území současné Borůvkové smečky. Teoreticky bychom jeho hranice poznali podle značení, ale lepší by bylo to přeci jen slyšet. Také se zařízením nějakého úkrytu bychom měli s Coedym pohnout, abychom měli nějaké to své útočiště. Bylo mi jasné, že místo, kde jsem se narodila, už dávno nebude dohádatelné. Pachové stopy budou pryč. Možná podle paměti bych matně odhadla, kde to bylo…

//Borůvkový les

//Napíšu Coedymu na FB

Sledovala jsem dění před sebou. Vypadalo to, že náš lov je konečně u zdárného konce. I když jsem pořád nechápala, kde to zvíře bere takovou sílu a vůli. Vypadalo, že je zraněné a bude naší snadnou kořistí, ale opak byl pravdou. Konečně mu ale síly došly. Polekaně jsem vyjekla, když zvíře padlo na zem a částečně zalehlo Coedyho. Rozběhla jsem se za ním, ale než jsem stihla mít infarktový stav z toho, zda je v pořádku, vyškrábal se z pod polomrtvého těla, jehož trápení Storm právě ukončil prokousnutím krční tepny, oklepal se a zdál se být v pořádku. Přibrzdila jsem těsně před Coedym. “Nestalo se ti nic?“ Zeptala jsem se a starostlivě si ho prohlížela, ačkoliv to vypadalo, že mu vážně nic není, jen byl špinavý a potřísněný krví. Olízla jsem mu čenich a podívala se na ostatní. Storm byl s námi spokojený. Vesele jsem se usmála a lehce zavrtěla ocasem. Zrak jsem stočila zpátky ke kořisti. Teď už jen zbývalo odtáhnout ji zpátky do Borůvkového lesa a pomalu začít hodovat. Náhle mi ztuhla krev v žilách a srst se mi zježila tak, že by mi mohl i dikobraz závidět. To zvíře, které jsme právě zabili, abychom nasytili prázdné žaludky své i našich kolegů ve smečce, se právě zvedlo ze země a mířilo směrem k Blueberrymu. Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla výkřik, ale nebyla jsem schopná se za tím hlasem otočit. Fascinovaně jsem hleděla na to, co se dělo. Jelen šel dost vrávoravou a nepřirozenou chůzí, hlava mu nepřirozeně visela vedle těla, protože měl zlomený vaz. Krev odkapávala ze všech ran, které díky nám utržil.
Znovu jsem zaslechla hlas, patřil Blueberrymu, který křičel na jelena, aby umřel. A po chvilce, jako by ho zvíře opravdu poslechlo, složilo se zpátky na zem. Ani jsem si neuvědomila, že mám čelist skoro na zemi a oči vytřeštěné. “Co… to… bylo???“ Vykoktala jsem ze sebe a pohlédla na svého partnera, který se zajímal o to samé, stejně jako Suzume. Naše zraky se tedy znovu upřely na Blueberryho. Něco mi říkalo, že to něco podivného se stalo kvůli němu. Nebo díky němu? Ostatně Berry hlesl směrem ke Stormovi, že si musí promluvit. Vypadal vyděšeně, ale mnohem víc, než my ostatní. Byla jsem tedy zvědavá, jaké bude vysvětlení, pokud nějaké existuje.

//Já mám co říkat, ale nebudeme lovit ještě celý březen, že ne :D

//Vážení, já se převelice omluvuju, jak debil čekám na Vločku, až postne a vůbec mě netrkne, že jsem na řadě já :D Tak tentokrát taky jen krátce, ať to neprotahujeme

Blížili jsme se k místu, kde v záloze čekal Storm, Berry a Coedy, takže jsem byla ráda, že se své úlohy ujmou oni a budeme mít lov úspěšně za sebou. Jakmile jsem zahlédla Storma, jak vyrazil, mírně jsem zpomalila, abych se nikomu z nich nepřipletla pod nohy, to by mi asi nepoděkovali. Přesto jsem ale byla stále dost blízko a v pozoru na to, abych případně pomohla zvíře srazit k zemi. Doufala jsem, však že to nebude potřeba, ti tři jsou statní vlci… I když to zraněné zvíře se bilo o svůj holý život s nečekanou vervou.
I tak mu to ale nebylo nic moc platné, protože druhá skupinka se vrhla ke své akci s nemenší vervou. Sledovala jsem hlavně Coedyho, který obratně vyskočil zvířeti na hřbet, až mě to samotnou překvapilo. Předními tlapami se držel kolem krku a snažil se rychle najít místo vhodné k zanoření svých ostrých tesáků. Storm mezitím kousal zvíře do slabin. Přiběhla jsem blíž a snažila jsem se zvíře pokousat z opačné strany, než byl právě Alfa. Ještě jsem rychle pohledem zkontrolovala Vločku, co dělá ona a kde je Suzume. Ten se na okamžik zarazil, když Berry spadl, ale oba už nás dobíhali. Jelenovi už docházely síly a hlavně Coedyho pevný stisk zubů konečně začínal vykonávat své. Ale čas na oddychnutí si bude až ve chvíli, kdy konečně bude to zatracené zvíře ležet na zemi mrtvé…

//Tím jsem chtěla říct, že jste na řadě vy dva, ne v tomto pořadí :D

//Takže teď už je čas Vločky a Suzumeho? :D

Vločka ještě rozdělila úlohy a mohli jsme vyrazit. Přikývla jsem a dala tím najevo, že rozumím. Běžela jsem hned za Vločkou. Suzume samozřejmě neztrácel čas a běžel také. Na okamžik jsem se zdržela. Stádu netrvalo dlouho zpozorovat tři vlky, kteří narušují jejich zdánlivě poklidné bytí. Soustředila jsem pohled na námi, respektive Vločkou vybranou a mnou a Suzumem schválenou kořist. Vypadala překvapeně, když jsem se vynořila po jedné její straně, nejspíš mě neviděla, když má srst měla stejnou barvu jako sníh a oči jsem měla v tu chvíli přivřené, takže jejich modř nijak nenarušovala bílé ladění. Spokojeně jsem se usmála, byla to dobrá kamufláž. Pak jsem ale napjala svaly a zrychlila, protože ačkoliv bylo zvíře zraněné, rozhodně se nehodlalo vzdát jen tak snadno. Cvakla jsem zuby a zavrčela, když se pokusilo o úhybný manévr a vybočit tak ze směru, který jsme mu určovali a přidat se ke svým druhům, kteří byli mnohem rychlejší a tudíž už skoro dávno pryč.
Sledovala jsem místo před námi, kde se schovával zbytek naší skupinky. Bylo načase, aby se začali pomalu chystat, protože se blížila část jejich úkolu. V tom spěchu jsem přehlédla větev a zakopla, ale naštěstí jsem to vybrala. Tiše jsem zavrčela a v duchu si úlevně vydechla. Byl by to fakt trapas, kdybych se rozplácla. Mohla bych tím pokazit lov, kdyby si zvíře všimlo, že ho už neblokuji a má tedy cestu na opačnou stranu, než je Storm a ostatní, volnou.
Rozhodně jsem ale nevycházela z údivu, jakou výdrž to zvíře má. Když už jsem si myslela, že snad poběží i po třech nohách, ukázalo se, že přeci jen začíná pociťovat únavu a zpomaluje. Výborně, pochvalovala jsem si v duchu. Rychlým pohledem jsem zkontrolovala Vločku i Suzumeho. Vedli si dobře a já snad taky. Tak, kluci, je to na vás, pomyslela jsem si, když byl jelen jen několik skoků od Storma, Berryho a Coedyho.

//ano

//Nějak se nám to seklo...

Kdypak bude vyhlášení?

Vločka se zmínila, že ovládá magii myšlenek, takže kdyby se něco dělo a ona by byla daleko na to, aby nás slyšela, stačí na to silně myslet a ono se to k ní dostane. Usmála jsem se a chápavě přikývla. To bylo dobré vědět. A možná by se toho dalo využít i jindy, než během lovu.
Soustředili jsme se na stádo, které vypadalo relativně zdravě. Respektive, jeho členové. Za chvíli jsem ale zaslechla Vloččin hlas, který upozorňoval na oslabeného jedince. Stočila jsem pohled směrem, který nám určila. Spokojeně jsem se usmála a pomalu se mi sbíhaly sliny. Kromě toho ve mně začínalo vzrůstat napětí a nedočkavost. Mísily se ve mně pocity. Byla jsem už celá nedočkavá vyrazit, ale zároveň jsem se pořád bála, abych si neuřízla ostudu. “Samozřejmě, že si troufáme,“ řekla jsem odhodlaně. Krátce jsem pohlédla na Suzumeho, jestli také souhlasí. Ještě jsem se ohlédla směrem ke Stormovi, Coedymu a Berrymu, kteří trpělivě čekali, až vybereme nějaký kus, který naženeme směrem k nim. Jistě už si také všimli toho zraněného zvířete.
Svou pozornost jsem upřela znovu ke stádu. Do mého kožichu se opřel studený vítr, ale já ho vůbec nevnímala. Bylo mi teplo z toho, jak jsem byla vzrušená a nedočkavá, připravená vyrazit. Jen jsem musela počkat na Vloččin povel. A také její rozdělení, z které strany kdo půjde, abychom se jeden druhému nepletli pod nohy. Žaludek se mi opět zkroutil hlady. Snažila jsem se to ignorovat a soustředit se jen na to zvíře, které se, pokud se nám zadaří, brzy stane hlavním chodem na smečkovém menu.