Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zatímco jsme čekali na Storma, až vyřídí své povinnosti, pomalu ve mně stoupala nervozita. Když jsem švihla ocasem, Coedy si toho všiml a zeptal se mě, jestli jsem nervózní. Přiznal se, že on je a hodně. Souhlasně jsem přikývla. Na okamžik se mi dost nepříjemně stáhlo hrdlo. Jen jsem doufala, že se nezakoktám před Stormem. Asi jako jsem koktala před Coedym, to bylo taky poměrně vtipné. Souhlas alfy se založením rodiny nebyl o nic méně důležitý než souhlas partnera.
Snažila jsem se uklidnit tím, že jsem se rozhlížela kolem sebe, ale moc mi to nešlo. Tak jsem tedy sledovala konverzaci Storma s cizincem. Storm vypadal uvolněně, takže rozhodně jednal v dobrém a neměl náladu vetřelci vyprášit kožich. Aspoň zatím. No, třeba ho pak vypráší mně, ušklíbla jsem se. Viděla jsem, že Storm se doširoka usmívá. V tu chvíli mě ale zaujal nový pach, který se k nám pomalu blížil. A nebyl to pach jiného vlka. Otočila jsem se tím směrem. Málem mi spadla čelist až na zem. Blízko nás se objevil obrovský jelen s takovým parožím, které jsem ještě neviděla. Takové hodně rozvětvené a navíc celé černé. Kromě parohů měl černé i uši a nohy. Jakoby z dálky jsem slyšela Coedyho otázku, jestli ho také vidím. Po nějaké chvíli jsem němě přikývla, očima stále připoutaná k tomu stvoření. Neměla jsem vůbec žádnou chuť po něm skočit, možná to bylo tím, že jsem byla sytá, ale… Obdivovat tohle zvíře, to jsem tedy mohla. Navíc vypadalo, že si z nás vůbec nic nedělá. Lehlo si kousek o nás a pozorovalo nás. Provokace? Znovu jsem zaslechla Coedyho hlas, jestli se ten jelen zbláznil. “Co má asi v úmyslu? Dělat si z nás šprťouchlata?“ Hlesla jsem tiše. Ani jsem si nevšimla, že cizí vlk odešel a Storm se tak může věnovat nám.

Oba jsme tedy měli jasno. Byli jsme odhodláni stát se rodiči. Teď ještě zbývalo získat svolení od Alfy. Rozhodla jsem se, že nemá cenu to odkládat. Aspoň budeme mít jasno hned. Zapojila jsem do akce svůj čenich, který mi posléze zjistil, že se nachází ve společnosti několika vlků nedaleko místa, kde jsme ho zanechali. Vypravila jsem se tedy tím směrem, Coedy šel po mém boku. Celou dobu jsme mlčeli, každý pohroužený do svých myšlenek.
Zakrátko jsem spatřila Storma. Posadila jsem se opodál, abychom ho nerušili. Nejdřív jsem si všimla cizího vlka, který před Stormem vypadal velice nervózně. Poté jsem zahlédla Taillu ve společnosti cizí bílé vlčice, která měla ozdobu na levé noze a jinou barvu očí, než já. Usmála jsem se. Dřív jsem potkávala vlky se stejnou barvou srsti poměrně často, ale poslední dobou se tahle barva nějak v mém okolí nevyskytovala. Možná to byla jen náhoda. Samozřejmě jsem nepočítala Vločku. I když ta se přeci jen lišila tím, že měla černou špičku ocasu. Vypadalo to, že se s Taillou zná. Na tu dálku jsem neslyšela, co Stormovi říkají.
Stočila jsem ucho ke Coedymu, když jsem zaslechla jeho hlas. Chtěl vědět, jestli si myslím, že to jsou noví zájemci o členství ve smečce. “To nevím, je to možné. Ale ta bílá vlčice vypadá, že se s Tai mají na odchodu,“ poznamenala jsem a zase na okamžik sledovala ty dvě vlčice. Pak jsem zachytila krátký Stormův pohled naším směrem, vzal nás na vědomí a nejspíš se nám bude věnovat hned, jak vyřídí záležitost s neznámým vlkem, kterému se momentálně věnoval. Nervózně jsem švihala ocasem ze strany na stranu a snažila se uklidnit.

//přesně to jsem si chtěla vyjasnit :))

//Tak co je? :(

Bylo těžké odhadovat, co nám na naše rozhodnutí řekne Storm. No, ještě štěstí, že odpovědi jsou jen dvě. Ano nebo ne. Každopádně spíš než sami takhle tipovat bude rozhodně lepší, když se ho na to zeptáme osobně. Coedy se mě ještě zeptal, jestli jsem pevně rozhodnutá, že do toho chci jít. Odpověď byla samozřejmě kladná, přeci jen s tím návrhem jsem přišla já a tak by bylo hloupé najednou couvnout. I od něj bych ale radši slyšela jasné ano. “Předpokládám tedy, že také souhlasíš a dobrovolně,“ podotkla jsem a poťouchle se na Coedyho podívala. Čekala jsem, jestli náhodou nezačne vtipkovat o tom, že to rozhodně není dobrovolné rozhodnutí.
Další dotaz zněl, kdy se chci Storma zeptat. “Nemá cenu to odkládat, aspoň budeme mít hned jasno a nebudeme se v tom plácat a tipovat, jestli nám dovolí mít rodinu,“ řekla jsem. Co jsme si tak povídali, sotva jsem postřehla, že se poněkud ochladilo. Teď nad ránem dokonce začalo mrholit. Nespokojeně jsem zamručela a zvedla se ze země. Navíc jsme byli pořád u tůně, takže tady bylo jistě mnohem chladněji než uprostřed lesa. Protáhla jsem se a oklepala se. Zhluboka jsem se nadechla a vytřídila pachy, abych zjistila, kde Storm je. Vypadalo to, že stále řeší svou alfáckou povinnost. Takže stále je na území smečky. Bod pro nás. Pohlédla jsem na Coedyho a počkala, až se zvedne a přidá se ke mně. Poté jsem se pomalým krokem a mlčky vydala směrem, kterým jsem cítila Stormův pach. Můj čich se nemýlil. Jelikož tu stál ve společnosti cizího vlka, zastavila jsem se v dostatečné vzdálenosti, abych je nevyrušovala. Mezitím jsem si nově příchozího prohlížela. Na první pohled mě zaujaly jeho zelené oči. V duchu jsem se musela usmát. Pokud by to byl nový člen smečky, hned by měli s Coedym společnou řeč. Všimla jsem si také jeho prokousnutého ucha. To muselo být nepříjemné. Také měl na čenich jizvu. Když jsem pak sledovala dál jeho šedohnědý kožich, všimla jsem si další jizvy na noze. Na okamžik jsem se zamračila a zadoufala, že to není žádný rváč. Tu myšlenku jsem však hned zase zaplašila. Samozřejmě jsem ho nemohla odsoudit hned. Navíc vypadal docela sympaticky. Rozhodně neměl takové držení těla, které by naznačovalo nějakou agresi nebo něco podobného. Po chvíli jsem se posadila, ocas obtočila kolem předních nohou a sledovala obláčky páry, které vycházely z mých nozder. Začínala jsem být dosti nervózní…

Ujišťovala jsem Coedyho, že jako otec určitě nezklame. Musela jsem jeho obavy rozehnat, protože určitě nebyly oprávněné. Navíc… Asi bylo normální, že o sobě pochybuje. Přeci bych mohla zklamat i já. Nicméně se zdálo, že se mi daří ho pro tento důležitý životní krok přesvědčit. Nebo naladit? Nalákat? No, nebylo důležité, jak bych tomu měla říkat.
Chvíli jsme se ještě mlčky věnovali každý svým myšlenkám, když jsem pak odpověděla na Coedyho otázku, že určitě nebudeme první ani poslední kappy, které se dočkaly potomků. Když jsem se ale nad tím tak zamyslela, nebyla jsem si jistá, jestli se to už tak stalo v Borůvkové smečce. Co jsem si pamatovala, jako první měla vlčata moje matka, což byla samozřejmost, protože moji rodiče byli Alfa pár. Pak měla potomky Alicien, ale u ní jsem si už nepamatovala postavení ve smečce, ale něco mi říkalo, že určitě byla minimálně delta. Následoval Beta pár, tehdy Storm se Stellou a krátce na to Tailla. I ona měla vyšší postavení. Jestli měl potomky někdo další od doby, co Storm obnovil Borůvkovou smečku a než jsme sem přišli, tak odešli, to jsem nevěděla, ale mohla jsem to od Alfy zjistit. To by určitě naši šanci zvyšovalo, že když to dovolil jiným, dovolí to určitě i nám. Pokud ta vlčice nepřišla už březí a nesháněla jen krátkodobé útočiště pro porod a následnou výchovu mláďat, než se rozeběhnou do světa. To také bylo dost dobře možné.
Coedy poznamenal, že já znám Storma líp a co si myslím, že odpoví. Je na něm vidět, že je moudrý, ovšem otázkou je, jak rozhodne toto. Krátce jsem pohlédla na vodní hladinu, už jsem přestala počítat, pokolikáté už a přemýšlela. Byly samozřejmě jen dvě možnosti, buď ano, nebo ne. Samozřejmě jsem doufala, že bude souhlasit. “To máš pravdu, znám sice Storma od malička a je velice moudrý, ale… Netroufnu si odhadovat. Každopádně doufám, že bude souhlasit. Ostatně… Kromě toho, že jsme Kappy a krátce ve smečce, by mohly hrát ostatní okolnosti v náš prospěch. Minimálně to, že si nás prověřil v lovu a on mne zná už téměř pět lét.“ Přemýšlela jsem nahlas. “A možná by se mu líbilo být zase jednou strýček Storm,“ dodala jsem a zazubila se. Zamžourala jsem do sluníčka a vystavila jeho paprskům svou tvář, ale ty zatím moc nehřály.
Musela jsem odpovědět ještě na jednu otázku. Otočila jsem zrak na svého partnera, který se mě ptal, jestli jsem pevně rozhodnutá. Z toho slunka jsem měla před očima mžitky, takže jsem několikrát zamrkala a podívala se Coedymu do očí. “Ano, jsem rozhodnutá. Pokud samozřejmě souhlasíš,“ řekla jsem s úsměvem a lehce pohodila ocasem.

Coedy vyjádřil své obavy, aby neselhal. Nezklamal mě a vlčata. Není to o tom, že by se na to necítil. Povzbudivě jsem se na něj usmála. Musela jsem teď ukázat, že jsem nad tím přemýšlela, i když… Samozřejmě já sama měla určité pochybnosti. Tohle byl docela odvážný krok. Bylo mi nad slunce jasné, že když si pořídíme potomky, je to veliká odpovědnost. A určitě také zkouška nejen pro nás jako individuality, ale především zkouška pevnosti našeho svazku. Na druhou stranu… Já byla toho názoru, že potomci naši lásku upevní. Ani v krajíčku mysli jsem si nechtěla připustit, že by to třeba Coedy nezvládal a odešel. Věděla jsem, že je to rváč a nevzdá se předem. Stejně tak jsem věděla, že má ryzí charakter. Nikdy by mě nenechal na holičkách. “Nezklameš, Coedy. Bude to náročné, ale především to zvládneme, když na to budeme dva.“ Lehce jsem se o něj opřela.
Zkoušela jsem ještě argumentovat tím, že by nám mohli pomoct nebo poradit Storm s Taillou, kteří už rodiči byli. Své rodiče, respektive minimálně matky, jsme dohledat nemohli, abychom se je zeptali na radu nebo tak. Coedy prohlásil, že nad touhle otázkou se ještě moc nepozastavil, protože mu nepřišlo vhodné tohle téma nakousnout. Kromě toho mu v tom bránil ten strach, abych neselhal. Chápala jsem ho. Já jsem také měla prostě strach, ale… Byla jsem si přeci jen čím dál jistější, že to zvládneme. Ještě k tomu dodal, že když to nezkusíme, také to nezjistíme. Usmála jsem se. To už byl také lepší přístup. Rozhodně jsem už dávno nabyla dojmu, že jsme určitě schopní vychovat slušně pár vlčat a nebudeme se pak muset stydět vypustit je do světa. Na okamžik jsem stáhla uši při představě, že se pak rozutečou a my o nich nebudeme mít žádné zprávy, tak jako my o svých rodičích a sourozencích. Nicméně když jsem to brala z té druhé strany… Holt vlčata dospějí a nechtějí být za ocasy svých rodičů až do stáří, chtějí poznat svět a v tom bychom jim nemohli zabránit, i kdybychom nakrásně chtěli. Ty jsi dobrá, Aranel. Ještě ani nejsi březí a už myslíš na to, až se tvoje ratolesti rozběhnou do světa, ušklíbla jsem se v duchu. Nicméně musela jsem přeci uvažovat i nad dalekou budoucností.
Znovu jsem se raději zaposlouchala do Coedyho slov, jestli s tím nebude problém. Nejsme ve smečce dlouho a navíc jsme jen řádoví členi, nemáme žádné vyšší postavení na to, abychom mohli mít nějaké privilegium. Musela jsem uznat, že nad touto otázkou jsem se zastavila jen krátce. “Ano, je sice pravda, že nemáme vyšší postavení, ale… Nebudeme určitě první a poslední kappy, které by měly potomky. No a co se týče délky členství ve smečce… Je pravda, že jsme tu krátce, takže bude především záležet na Stomovi, co na to poví on. Proti jeho vůli samozřejmě nepůjdeme. Ale to bych řešila až potom,“ vyjádřila jsem se k této otázce. V prvé řadě bylo důležité ujasnit si to spolu. Musíme s tím souhlasit oba, nemůžu přeci jít i proti vůli svého partnera. I kdybych nakrásně chtěla, sama bych si vlčata pořídit nemohla, že bych je měla natruc a pak je vyvzdorovala.

Konečně jsem se tedy vyslovila. Navrhla jsem Coedymu, že bychom mohli spolu založit rodinu. Nejprve nic neříkal. Až jsem se lekla, jestli náhodou nedostal šok. Ale zakrátko koktavě vyslovil to slovo. Nevypadal však, že by chtěl okamžitě vzít do zaječích nebo zkolabovat. Vypadal spíš zamyšleně a zároveň se usmíval. To mě uklidnilo. Odpověď však ještě nepřišla. Netrpělivě jsem švihala ocasem a tiše čekala. Nechala jsem Coedyho, aby si urovnal myšlenky. Konečně jsem zaslechla hlas, celá napjatá jsem se tedy na svého partnera podívala. Řekl, že není proti, ale jestli jsem si jistá, jestli jsme připraveni. Zmínila jsem, že máme smečku a tím pádem i zázemí, nicméně Coedyho zajímalo, jestli je vhodná doba. A byla tu ještě jedna otázka – zda budeme dobří rodiče. Tedy, o mě nepochybuje, že budu skvělá máma, pochyboval o sobě. Teď jsem se zase pro změnu odmlčela já. Také jsem nějakou dobu přemýšlela nad tím, zda jsme na to připraveni. Staří jsme byli dost. S tím by problém nebyl. Každopádně já se domnívala, že i z hlediska psychiky a kondice a já nevím čeho ještě, připraveni jsme. I když jsem se mohla mýlit. Zda budeme dobří rodiče? To asi neposoudí objektivně ani jeden z nás. Nemohla jsem soudit sebe jako mámu podle toho, že jsem občas hlídala nějaké to vlče. Ale… Uvědomila jsem si, že bych měla promluvit nahlas. “No, připravení. Jak se to vezme,“ zazubila jsem se. “Podle určitých věcí určitě ano. Pokud myslíš spíš psychiku… No, vážně, jestli se necítíš na to být otcem, tak… To můžeme odložit,“ řekla jsem a hned doufala, že to tak nebude. Ne, že bych musela mít vlčata ihned, včera bylo pozdě, ale pokud by se to odložilo, mrzelo by mě, že by to třeba bylo na neurčito. Nebo taky nikdy… Všimla jsem si, že stáhnul uši dozadu. “Pochybnosti mám i já o sobě,“ povzbudivě jsem do něj drcla. “Můžu se tisíckrát zaříct, že budu ta nejlepší máma na Gallirei a pak to dopadne úplně jinak. Myslím, že především nám pomůžou naše instinkty. A kromě toho, jsou tu Storm s Taillou, ti nám určitě poradí, kdybychom si nevěděli rady,“ řekla jsem povzbudivě. Ostatně fakt, že jsou tu aspoň dva vlci, kteří vlčata vychovávali, mě docela uklidňoval. Když už jsem tu neměla svou matku, věřila jsem, že se budu moci poradit právě s Tai. A se Stormem také. Teď jsem na okamžik stáhla uši já. Mrzelo mě, že ani moji ani Coedyho rodiče nebudou vědět, že jsou prarodiči. Ale s tím se už nedalo nic dělat.

Když jsme tak leželi vedle sebe na břehu Ovocné tůně a nakousli téma osudu a rodiny… Zmínila jsem se, že cesty osudu jsou nevyzpytatelné a já jsem toho názoru, že to co se má stát, stane se. I když na druhou stranu… Možná je občas potřeba jít tomu osudu nějak… naproti? Nebo napomoci? Nicméně i kdybychom se snažili sebevíc, třeba by nám nebylo dopřáno. Tak jako Coedymu. Snažil se najít svou rodinu, ale místo toho našel mě. Možná nebylo v jeho osudu psáno, aby se ještě někdy se svou rodnou smečkou shledal. Nebo možná ano, ale až po letech. Dalo se nad tím tak uvažovat i u mě. Třeba jsem už své šance na shledání se svými sourozenci měla předepsané a žádné další nebudou. Třeba se zase s některým z nich setkám, až to nebudu čekat. Nebo se svými rodiči… Třeba se potkáme, až budeme všichni staří a sešlí vlci, a sotva se poznáme. Křečovitě jsem se nad tou myšlenkou usmála. To bylo samé třeba, možná a snad. A to se mi moc nelíbilo. Rozhodla jsem se raději nad tím nepřemýšlet. Prostě se nechám překvapit. Pokud máme v osudu napsáno, že se ještě někdy shledáme, tak se shledáme.
Další téma, že teď jsem Coedyho rodina především já a také Borůvková smečka mě lehce přinutilo konečně se vyjádřit nahlas k tomu, o čem jsem už několikrát přemýšlela. Jenže když jsem to chtěla vyslovit nahlas, tak mi selhal hlas a já se zakoktala jak zamilované vlče. Coedy byl zmatený, nevěděl, co mám na srdci. Chvíli jsem čučela na vodní hladinu a srovnávala si myšlenky, abych to nevyhrkla nesrozumitelně nebo aby to špatně pochopil. I když… Jak to by tohle mohl špatně pochopit… Odkašlala jsem si. Doufala jsem, že mě hlas tentokrát nezradí. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se Coedymu do očí. “No já… Miluji tě a… Párkrát jsem už přemýšlela nad tím, že… že… ééé… noo…“ Odvrátila jsem od něj zrak a začala se proklínat. Znovu jsem oči zavřela, tiše napočítala do pěti. “Inu…“ Znovu jsem nabyla jistotu a svým modrým pohledem vyhledala ten jeho jantarový. “Co kdybychom spolu založili rodinu?“ Tak, a je to venku, odfrkla jsem si. Tázavě jsem sledovala svého partnera a snažila se včas zachytit nějakou jeho reakci. Odmítavá by snad v tuhle chvíli nevadila, spíš jsem se bála, aby neměl z mého dotazu šok. Nikdy jsme se na tohle téma spolu nebavili. Nicméně byla jsem toho názoru, že vesměs by nemusel být proti. Byli jsme spolu dlouho a milovali se. Byli jsme členy smečky a měli bychom pro své ratolesti dobré zázemí…

Sotva jsem dovyprávěla jakous takous stručnou historii o Stormových synech, vypravila jsem se vesele směrem k tůni. Nemohla jsem se dočkat, až tam po dlouhé době zase spočinu. Ve své oáze klidu… Na chvilku jsem si vzpomněla, že jsem také už dlouho neviděla Velké vlčí jezero a rozhodla se, že to při nejbližší příležitosti musím napravit. Teď jsem se však chtěla co nejdéle zdržovat na území Borůvkového lesa.
Když jsme dorazili na místo, vypravila jsem se blíž k vodě. Krátce poté, co mi Coedy z ocasu vytrhal pár chlupů a díval se na mě jako neviňátko. “I ty jeden darebáku,“pokárala jsem ho. No, pokárala. Sice jsem ho nazvala darebákem, ale široký úsměv prozrazoval, že se na něj za to nezlobím. Pak už jsem zase věnovala svou pozornost sobě. Respektive svému odrazu na vodní hladině. Dlouho jsem se neviděla, nicméně nedalo se říct, že bych vypadala nějak hůř. Nebyla jsem zvyklá sama sebe chválit. Navíc to, jak vypadám, nemůžu až tak úplně ovlivnit. Jistě, stravou se dá ovlivnit třeba kvalita srsti, nějakou tou možnou péčí a okusováním klacíků chrup a podobně, ale něco už mi předali svou genetickou informací rodiče. Chvíli se mi zdálo, že hledím na Angeluse. Jen trochu menšího, hubenějšího a s tmavě modrýma očima. Tiše jsem povzdychla, napila se a vrátila se na břeh ke Coedymu. Na chvíli jsem se k němu přitiskla a následně složila své kosti vedle něj. Coedy mě napodobil a položil si hlavu na můj hřbet. Spokojeně jsem zavřela oči. Stočila jsem k němu vnitřní ucho, když jsem zaslechla jeho hlas. Zmínil se, že Stormovi syna nic nenahradí, ale co mi víme. Třeba je teď šťastný. Otevřela jsem oči. Naznačila jsem, že je to možné, že je Storm tak nějak šťastný. Určitě mohl být v rámci možností. Měl u sebe aspoň jednoho syna, který byl zdravý a dostal se na pěknou pozici v hierarchii. Tailla sice nebyla jeho partnerkou, ale zdržovala se zde. Možná to mohl být náznak toho, že aspoň zůstanou dobrými přáteli, jinak by přeci v Borůvkovém lese nezůstávala. Smečka, ačkoliv neměla hodně členů, měla určitě pevné jádro. A kdo ví, třeba se mu časem poštěstí a do života vstoupí nová vlčice, která mu změní život. Pokud o nějakou bude stát. Ale to jsem se samozřejmě mohla jen domýšlet. To už bylo jen na něm. Do toho jsem mu nemohla a ani nechtěla mluvit.
Přestala jsem přemýšlet nad tím, zda by mohl být Storm nyní šťastný a pozorně jsem vnímala Coedyho slova. Zmínil se, že vždycky vyčítal osudu, že ho odtrhnul od rodiny, ale nyní je za to rád, protože kdyby toho nebylo, tak by mě nikdy nepotkal. Musela jsem uznat, že má pravdu. Oplatila jsem mu úsměv. “Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Jak já říkám, že co se má stát, stane se. Teď jsem tvoje rodiná já… a Borůvková smečka, a…“ Na okamžik jsem se odmlčela a podívala se na hladinu tůně. “A možná bychom mohli… hmm…“Zakoktávala jsem se čím dál víc. Nějak jsem nevěděla, jak říct to, nad čím jsem už nějakou dobu uvažovala. Tak to prostě řekni, ne? Okřikla jsem se v duchu, ale nahlas jsem zase nevydala žádnou kloudnou myšlenku a tak jsem si radši odkašlala.

//Ne, že bych teď ostatní potřebovala, ale nějak nám usnuli, ne? :))

Trochu jsem se rozpovídala o Stormovi a jeho smůle s vlčicemi a o jeho potomcích. Coedyho zarazilo, že má Coffin bratra. Na okamžik jsem se zamyslela. Že bych mu o něm neřekla? I když… Asi vlastně ani není divu, protože po Whisovi se slehla zem a byla jsem toho názoru, že o něm nikdo nic neví. Na něj jsem se Storma nechtěla ptát už vůbec, protože takové zmizení syna musí být ještě bolestnější, než odchod milované partnerky. Nevěděla jsem, jak strašné to musí být, ale určitou představu jsem měla. Sama jsem přišla o své sourozence a bolelo to pořád. Takže on jako rodič tím musel strádat nehorázně. Přestala jsem tedy dumat a raději jsem odpověděla nahlas. “Ano, Storm má dva syny. Nebo měl. Ten druhý se jmenuje Whiskey. Matně si vybavuji, že byl vzhledově podobný Stormovi, podobný odstín hnědé, jen snad měl bílé nohy a břicho. Je to už dávno, co jsem ho viděla, to byli s Coffinem sotva odrostlá vlčata. Nevím, co se s ním stalo a myslím, že to neví ani Storm. Na něj se nechci ptát už vůbec. Určitě ztráta syna bolí nepředstavitelně.“ Na okamžik jsem se ještě zamyslela nad tím, jak bych to zvládala já, kdyby se to stalo i mně jako matce. Znala jsem až moc vlků, kteří měli potomky, a ti, sotva odrostli, vydali se do světa neznámo kam a nikdo o nich už nikdy neslyšel. Dalo se sice pochopit, že nebudou běhat za ocasem svých rodičů věčně. Drtilo mě už to, že nevím nic o svých sourozencích. A vlastně ani o rodičích. Kdybych aspoň věděla, zda jsou živí, zdraví a šťastní. Podívala jsem se na Coedyho. O jeho rodině jsme nemluvili od té doby, co jsme se poznali a on mi o nich vyprávěl. Byla jsem si však jistá, že jejich ztrátu též nesl těžce.
Rozverně jsem pak svého milého zatahala za ucho a vydala se úprkem pryč. Brzy jsem však zpomalila, aby mě doběhl a nehnal se za mnou jak splašená laň. Přitom by nemohl vnímat místa, která se tu nacházejí. Párkrát jsem se během cesty otřela o pár stromů, které začínaly krásně kvést. Když mě Coedy doběhl, nazval mě provokatérkou a drcnul do mě. Vyplázla jsem na něj jazyk a zakřenila se. Už přeci měl být zvyklý, že jsem občas rozverná jako malé vlče. Když jsem se však nad tím zamyslela, nedokázala jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsme my dva blbli jako malí a bezstarostní. Nicméně teď jsme si to snad mohli dovolit. Našli jsme dobrý domov, Storm nás přijal bez výhrad a dobře jsme se projevili u lovu. Doufala jsem, že nebude trvat dlouho a i Coedy se tu bude cítit jako doma. Zatím se sice na tohle téma nevyjádřil a já se ještě nechtěla ptát, ale… Začínalo jaro a na to jsem také spoléhala, že tím si les získá Coedyho na svou stranu – svou širokou škálou barev a vůní.
Mé kroky automaticky zamířily směrem k tůni. Srdce se mi zatetelilo blahem, když jsem spatřila průzračnou vodní hladinu, od které se odrážely paprsky zapadajícího slunce. Vítr žádný nefoukal, takže byla hladká jako zrcadlo. Coedy se mě zeptal, jestli se tu chci zdržet. Souhlasně jsem přikývla a přišla k vodě blíž. Má krásná tůňko, vůbec ses nezměnila, promluvila jsem k ní ve své mysli. Sledovala jsem svůj odraz. Dlouho jsem se na sebe nedívala. Přišlo mi, že jsem se změnila. Možná to bylo tím, že jsem byla o něco starší. Kožich jsem měla naštěstí čistý, lesklý a zdravý, žádná holá místečka, která by mě mohla znepokojovat. Modré oči měly stále stejný odstín, jen se nyní zdály být trochu smutné kvůli té dávce nostalgie. Přívěšek, který se mi houpal na krku a který se stal mou součástí, se blyštěl stejně jako ten den, kdy jsem ho našla. Respektive vylovila z řeky.
Vyplázla jsem jazyk a vycenila zuby. Chrup jsem měla úplný a bílý. Pak jsem se na sebe zakřenila. Jo, Aranel, vypadáš celkem zdravě, pomyslela jsem si a trochu se napila. Pohlédla jsem na oblohu, která byla bez mraků. Slunce mířilo na západ, zpěv ptáků pomalu utichal. Láskyplně jsem se podívala na Coedyho, přišla k němu blíž a přitiskla se k němu. Následně jsem si lehla na břeh a spokojeně si odfrkla. Ke štěstí mi nechybělo už skoro nic. Byla jsem v milovaném lese s milovaným vlkem. Neměla jsem tu sice celou svou rodinu, ale věřila jsem, že i oni jsou v tuto chvíli šťastní a také na mě myslí v dobrém. Také mě zamrzelo, že nejspíš nepoznám Coedyho příbuzné. Ale nedalo se nic dělat, takový už je život. Volky nevolky jsme se s tím museli oba smířit.

Postupně jsem Coedymu předala veškeré informace, které jsem se od Storma dověděla, protože i pro něj to bylo důležité. Zmínila jsem se o Ovocné tůni, Coedy se na ni pamatoval. Poznamenal k tomu, že se tam setkal s mým otcem a že to zrovna nebylo nejšťastnější shledání. Nasucho jsem polkla a přikývla. Ten den jsem si hned vybavila. Byl pro mě důležitý a byla jsem nešťastná z toho, že to nedopadlo tak, jak jsem si představovala. I když teď, s odstupem času, jsem chápala, že pro Angeluse asi bylo těžké, že do života jeho malé holčičky vstoupil jiný vlk, který pro ni bude znamenat hodně. Nicméně ještě teď mě mrzelo, že nedostali příležitost se lépe poznat. I když… Možná to přeci jen bylo dobře, protože co kdyby si opravdu nerozuměli. Bylo mi jasné, že Coedy by udělal všechno proto, aby s ním byl zadobře, ale u otce bych si nebyla jistá, zda by byl ochoten se aspoň přetvařovat tak dobře natolik, abych nabyla dojmu, že mého partnera akceptuje a bude s ním dobře vycházet. Jenže tohle byla otázka, na kterou už se asi odpověď nikdy nedozvím, neboť otec zmizel neznámo kam a už se tu od té doby neukázal. Kdo ví, jak se teď asi má… A vlastně… Jak se má i matka a sourozenci…
Pohodila jsem hlavou, teď nebyl čas dumat nad tím, kde jsou členové mojí rodiny a jak se asi mají. Teď jsem se zase hezky věnovala svému partnerovi a povídala mu o tom, jak se jmenují další členové smečky. Jejich jména povětšinou neznal, stejně jako já. Doufala jsem však, že všechny brzy poznáme. Už jsem si ani nevzpomínala, kdy jsem naposledy poznala nějaké nové vlky. Možná tak nové uchazeče o místo ve Smrkové smečce a to už také bylo nějakou dobu zpátky.
Když jsem zmínila, že jeden z nich by měl být příbuzný Weriosasy, Coedy se moc nadšeně netvářil a zadoufal, že snad není tak panovačný a protivný jako ona. “Nu, to se dozvíme, až ho poznáme,“ poznamenala jsem. Poté jsem si vybavila dobu, kdy mi byl asi jeden rok a poznala jsem Weri a Vločku. Tehdy mi přišla fajn, i když trošku jiná, než ostatní. Rozhodně nebyla ale taková, jako jsem ji poznala ve Smrkovém lese. Ale vlci se asi mění… Nebo se v té době přetvařovala, či jsem nebyla ještě s to vnímat určité povahové rysy. Nebo jsem to poznat nechtěla? Kdo ví.
Radši jsem se vrátila k tématu členů smečky, respektive k drobnému vysvětlení, jak je to s Taillou. Coedy pak poznamenal, že to Storm zřejmě nemá v životě jednoduché. Souhlasně jsem přikývla. “No, jsou dny, kdy to asi opravdu jednoduché nemá. A něco mi říká, že o svém druhém synovi také nemá žádné zmínky. Ale aspoň má po boku jednoho syna a ten mu ve smečce pomáhá. Mám Storma ráda, vždycky na mě byl hodný. A vlastně jsem mu i vděčná za to, že obnovil Borůvkovou smečku,“ hlesla jsem. To už jsme stáli u smečkového úkrytu. Omrkli jsme ho jen zběžně, nicméně na první pohled se zdálo, že je to tu dobře uspořádané a útulné, jak jsem nahlas poznamenala. Coedy se mnou souhlasil a dodal, že Kdyby se nám tu nelíbilo, vylepšíme si ten náš kousek. “Máš pravdu,“ zavrtěla jsem ocasem a oplatila mu drcnutí. Otočila jsem se směrem k lesu a zhluboka jsem se nadechla. “Teď půjdeme obnovit značení našeho území,“ řekla jsem, lehce Coedyho zatahala za ucho a rozběhla se směrem mezi stromy. Po několika cvalových skocích jsem však zpomalila, aby mě můj partner neztratil z dohledu. Navíc, ve zběsilém cvalu by asi nebylo praktické se zdržovat nějakým značkováním, že. Coedy možná nevěděl, kam mé kroky míří, ale já to věděla naprosto přesně. Trefila bych tam i poslepu. Brzy se před námi rozestoupily stromy a začala se objevovat má milovaná Ovocná tůň.

Konečně jsem věděla všechno, co jsem vědět potřebovala a všechno si pečlivě ukládala do své mozkovny. Ostatně, informace o tom, jak je to s územím naší smečky, budu jistě brzy tlumočit Coedymu aby věděl, na jakých místech se nachází. Nicméně stejně bychom si to hned ověřili v praxi, když jsem Stormovi nabídla, že bychom obnovili značení území.
Citlivé téma ohledně Tailly jsem nechtěla extra rozpitvávat, takže jsem se spokojila s odpovědí, že s Taillou sice o tom Storm mluvil, ale nedospěli k žádnému pevnému rozhodnutí. Chápavě jsem přikývla. Kdyby chtěl, mohl by se na tohle téma rozpovídat sám víc. Co se mě týkalo, já bych byla jedině ráda, kdyby tu Tai zůstala, i kdyby třeba nebyla na pozici Alfy. Každý známý vlk v téhle smečce mi navozoval pocit, že tu jsem doma. Že jsem jen byla dlouho pryč a všechno to, co se stalo mezitím, byl jen sen. I když… Považovat rozchod rodičů za sen a racionálně vysvětlit jejich momentální nepřítomnost, to by asi nešlo, že.
Vyjádřila jsem ještě Stormovi svou účast ohledně toho, že se na mne může s čímkoliv obrátit a kdykoliv mu ráda pomůžu. Šeptem mi poděkoval a lehce mi urovnal rozcuchanou srst na rameni. Usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. Dál už jsem ho nechtěla zdržovat od jeho povinností Alfy, takže jsem se rozešla ke svému partnerovi, který už měl jednak svůj kus masa snědený a jednak už se dostatečně očistil od krve. Souhlasil s tím, že se půjdeme podívat na místo, kde budeme skládat své kosti k odpočinku a pak obnovíme značení území. Škádlivě se zeptal, jestli se ho ptám nebo mu to oznamuji. “To ti oznamuji, drahý,“ vyplázla jsem na něj jazyk a poklusem jsem se vydala k smečkovému úkrytu. Coedy na nic nečekal a dohnal mě. Následně mě zasypal otázkami. Zazubila jsem se. Chtěl se také Storma na něco vyptávat, ale na rozdíl ode mě měl tu slušnost čekat, až se Alfa nají, jenže já jsem ho nechtěla prošvihnout, kdyby náhodou zhltnul svůj kus kořisti a hned se vydal za cizinci, aniž bych měla šanci se ho zeptat na to, co bylo pro mě důležité.
“Také bych počkala, ale nechtěla jsem riskovat, že by se rychle najedl a zase běžel pryč,“ vysvětlila jsem Coedymu nahlas, proč jsem nečekala. “Slyšel jsi správně, že naše území je od řeky Mahtaë, která vlastně odděluje náš les od Smrkového, po Středozemní propadlinu. Obojí uvidíš, až budeme značit území. A jestli si pamatuješ Ovocnou tůň, kterou jsem ti kdysi ukazovala, tak k nám patří také. Už se nemůžu dočkat, až se tam zase půjdeme podívat,“ rozpovídala jsem se a přitom jsem zpomalila do kroku.
Zhluboka jsem se nadechla a vpustila do plic studený vzduch. Už se pomalu stmívalo a foukal klidný vítr. Znepokojeně jsem se podívala na oblohu. Už jsem se nemohla dočkat jara a i když bylo přes den poměrně teplo, dnešní noc bude zřejmě patřit k těm chladnějším. Otráveně jsem protočila oči. Nicméně nezbývalo, než ještě několik dní počkat, než tu bude to pravé jaro. Sice už se příroda pomalu probouzela ze zimního spánku a stromy se převlékaly do slušivé zelené, ještě není úplně vyhráno. Doufala jsem, že nepřijde nějaký pozdní sníh…
Coedy se dál zajímal o to, kdo je kromě nás, co jsme byli na lovu, ve smečce. “No, asi ty vlky vesměs nebudeš znát, mně také nejsou povědomí. Kromě Coffina je tu ještě Naomi, dcera Tailly. Tu jsi asi ještě nepotkal. Já jsem ji neviděla od té doby, co jsem odtud odešla. Už to také musí být velká slečna, je o několik měsíců mladší, než Coff. Mimochodem, ten je momentálně na pozici Gammy jako ochránce. Gammou je i Vločka jako lovec. Naomi je Delta. To druhé jméno, které je také Deltou… Tavarillë, to mi vůbec není povědomé, takže pro mě to bude také seznamování. A mezi námi Kappami je ještě nějaký Aston a Lorios. Také jsou pro mě neznámí, ale Storm zmínil, že Lorios je nejspíš nějaký příbuzný Weriosasy,“ řekla jsem jedním dechem a zašklebila se. Pokud někoho Storm zapomněl jmenovat, nejspíš to byl někdo z těch, co nebyli dlouho doma a tak nevěděl, jestli je ještě má považovat za členy smečky. “Co se týče Bet, tak na této pozici nikdo není. Ale třeba si Coffin najde partnerku a jednou to na tuhle pozici dotáhne on,“ dodala jsem s úsměvem. Zatímco jsem Coedymu tlumočila své poznatky ohledně ostatních členů smečky a jejich postavení, došli jsme k jeskyni. Před vchodem dovnitř jsem se zastavila a pohlédla svému partnerovi do očí. Pak jsem se otočila. Nikdo za námi nebyl. “No a Tailla… S tou je to prý složitější. Zřejmě není vyloženě členkou smečky, ani Stormovou partnerkou, nicméně by prý byl rád, kdyby tu zůstala. Jako někdo, koho by mohl ochraňovat. Mrzí mě, že má smůlu na vlčice. Nevyšlo mu to se Stellou, sestrou mojí matky, se kterou má dva syny, a zřejmě ani s Taillou, se kterou jako Alfa pár obnovili Borůvkovou smečku a ještě než se ta původní rozpadla, pomáhal jí vychovávat její tři vlčata.“ řekla jsem polohlasně. Byla jsem ráda, že nám to s Coedym pěkně klape a doufala jsem, že se to nezmění ani v době, až založíme rodinu, ani nikdy poté.
Tímto jsem nejspíše odpověděla na všechny Coedyho otázky, jak jsem se snažila v hlavě sesumírovat, jestli jsem na nic nezapomněla. Když tak by se mě zeptal znovu. Svou pozornost jsem věnovala opět jeskyni. “Vypadá veliká a útulná, že,“ pronesla jsem prvotní hodnocení.

Storm přesně potvrdil mou domněnku, že na našem území zůstává jediná tůň, a sice Ovocná. Souhlasil s mým přirovnáním, že je to oáza klidu. Vzpomněla jsem si, že tu kdysi byla i jedna docela malinká tůňka, ale její jméno jsem si nemohla vybavit, což mě jednak mrzelo a jednak jsem byla celkem ostuda, že si nepamatuju název tůně, která tu byla a kterou jsem také čas od času navštěvovala. Každopádně kdyby byla nějakým způsobem výjimečná nebo důležitá, Storm by ji určitě zmínil. Možná jen že je zkrátka tak malá, možná ani není jediná z těch malých zde, že není třeba se o ní nějak extra zmiňovat.
Přestala jsem raději přemýšlet o malé tůni a svou pozornost opět zaměřila na Alfu. Zmínil se, že Coffin je už poměrně dlouho mimo území, ale jistě k tomu má nějaký důvod. Přikývla jsem. Coffin patřil k těm odpovědným vlkům. Navíc je výše postavený a jistě by nezmizel jen tak, bez rozloučení nebo nějakého vysvětlení. Doufala jsem však, že se bratránek brzy objeví, dlouho jsem ho neviděla a určitě ještě ani nevěděl, že jsem zpátky ve svém rodném lese. Když jsem pak poznamenala, že Betami asi nemusí být nutně páry, protože ve Smrkovém lese jsme se setkali s tím, že jimi byli potomci Alfy, Storm řekl, že to asi závisí na Alfovi samotném, protože on sám se dosud setkal jen s páry. Souhlasně jsem přikývla. “Ano, asi je to opravdu na Alfovi. Tak třeba si tvůj syn jednou přivede partnerku a dotáhnou to oba vysoko,“ mrkla jsem na něj a zazubila se.
Co se týkalo smečkového úkrytu, Storm ještě dodal, že tam určitě své místečko najdeme, protože je prostorná. Po očku jsem zkontrolovala Coedyho, který svůj kus masa téměř dojedl. Ještě jsem se ale zeptala na Taillu. Kdyby nechtěl, nemusel by mi na to odpovídat, a tak jsem byla ráda, že mi k tomu něco řekl. Je to komplikovanější, ale přál by si, aby tu zůstala. Vlastně si nepřeje nic jiného. Když už ne jako jeho partnerka, tak aspoň někdo, na koho může dávat pozor. Slabě se pousmál. Nevěděla jsem sice jistě, jestli to dobře chápu, nicméně jsem se díky své empatii dokázala vcítit do jeho pocitů. Rozhodně to nebylo snadné. Poté, co mu nevyšel vztah se Stellou, se kterou měl dva syny a byl Betou, velkou oporou mých rodičů, a poté, co byl s Taillou a pomáhal vychovávat její vlčata jako by byla jeho vlastní a teď byl Alfou sám… Určitě to zvládal, ale dovedla jsem pochopit, že to musí být velice náročné. Atray to sice ve Smrkovém lese také zvládal, každopádně měl také Bety, které jsem podle mě ještě důležitější, pokud je Alfa na vedení smečky sám. “A… Už jste si na tohle téma nějak promluvili?“ Zeptala jsem se nesměle. Nechtěla jsem být vlezlá, ale nevěděla jsem, jak jinak ještě Stormovi sdělit, že se mnou může ve všem počítat, ať už se jedná o pomoc ve smečce, při lovu a také psychickou podporu. Asi by bylo dobré, abych mu to zopakovala. Aby věděl, že to myslím vážně. Nebo spíš že se na tom nic nezměnilo. Usmála jsem se a podívala na znovu na svého partnera, který očisťoval svůj kožich od zaschlé krve. “Víš, jak už jsem řekla, kdyby něco, můžeš se mnou vždycky počítat. Kromě Tailly, Coffina, Naomi a Blueberryho mě znáš asi ze všech členů smečky nejdéle, vlastně už od malička. Jsem pořád stejná – věrná smečce a rodině. A také určitě víš, že se mnou se dá mluvit o všem,“ řekla jsem a zavrtěla jsem ocasem. Ano, dlouho jsme se neviděli, ale já jsem pořád stejná, dodala jsem v duchu. Nevěděla jsem, jestli si mou myšlenku Storm „vyslechne“ v mé hlavě, ale to mi nevadilo. Nemyslela jsem si nic špatného.
Krátce jsem se protáhla a odkašlala si. “Tak, zdá se, že tu máme pár cizinců, tak by ses jim měl věnovat, už tě nebudu zdržovat. Alfácké povinnosti volají,“ zakřenila jsem se. Můj návrh, že obnovíme značení území smečky nebyl zamítnut, takže bychom se do toho pustili hned poté, co omrkneme úkryt. Přešla jsem ke Coedymu. “Nuže, můj drahý, tvůj žaludek je již zaplněn? Nyní bychom si mohli omrknout místo, kde budeme skládat své kosti k odpočinku a poté obnovíme značení území smečky,“ pronesla jsem. Lehce jsem se o něj otřela a lehkým klusem jsem se vydala směrem k úkrytu.