Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přivítání s Coedym bylo vskutku bouřlivé. Aspoň co se týče stylu, který předvedla vlčata. Když jsem se tak dívala, jak dovádějí a nadšeně otce vítají, vzpomněla jsem si na Coedyho obavu, jestli bude dobrý otec. Tenkrát to byl jeden velký otazník pro nás oba, jestli budeme dobří rodiče. Zatím jsme si snad vedli dobře.
Když se ta malá mela trošku uklidnila, přivítala jsem se se svým milovaným i já. Přitakal mi, že je konečně doma a omluvil se, že se mu to trochu protáhlo. Prý poznal nějaké nové vlky. To mi připomnělo, že já jsem nikoho nového nepotkala už dávno. Když jsem se byla projít já, nepotkala jsem nikoho, i když je fakt, že já jsem nebyla pryč tak dlouho. No, možná až vlčata budou umět sama lovit, takže budou moci zkoumat okolí Gallirei, vydáme se na malé toulky zase spolu. Bylo by fajn poznat nová místa a nové vlky. A především ale bylo hlavní mít se potom kam vrátit.
Vlčata chrlila jednu otázku za druhou a Coedy jim trpělivě odpovídal. Hlavně je samozřejmě zajímalo, jak přišel na to, jakou magii má on, když jeho oči jsou jantarové, stejně jako jejich. Jeho ukázka se samozřejmě setkala s úspěchem, stejně jako ta moje. Když se zmínil o návštěvě vlka jménem Život, Aurora nadšeně zavýskla. Naklonila jsem hlavu na stranu. Nikdy jsem o takovém vlkovi neslyšela, znala jsem jen Smrt. Při vzpomínce na tu pošetilou, ale mocnou černou vlčici se zelenýma očima, drápy jsem se mimoděk oklepala. “O Životu jsem nikdy neslyšela. Kdo je to?“ Zajímala jsem se také. Koukla jsem na vlčata, která teď byla kupodivu tiše. Niké s Aithérem seděli, zatímco Aurora si vedle nich lehla a hltali každé otcovo slovo. V hlavě už si však určitě také sumírovali další kanonádu otázek. Bylo mi jasné, že je bude zajímat, jestli jejich otec také ovládá i nějaké další magie, stejně jak já.
Z povídání nás vytrhlo zavytí. Zastříhala jsem ušima a ohlédla jsem se tím směrem. Už jsem si ani nepamatovala, kdy se kdo naposledy takhle ohlašoval. Krátce nato jsem však zaslechla své jméno. Naklonila jsem hlavu na stranu a podívala se na svého partnera, který poznamenal, že si mě evidentně někdo žádá a zajímal se, jestli tam půjdu. Zamračila jsem se. Bylo zvláštní, aby do smečky přišel cizinec a žádal si mě… Že by snad přišel někdo, kdo mě zná? Napadlo mě, že by to mohl být někdo třeba z doby, kdy Borůvkovou smečku vedli ještě moji rodiče. Nebo možná někdo ze Smrkové smečky, i když tam jsme nebyli s nikým takoví přátelé, aby mě někdo přišel navštívit. Nicméně zvědavost zvítězila. Přikývla jsem na původní Coedyho otázku, jestli tam půjdu. Podívala jsem se na vlčata. “Děti, buďte tu zatím s tatínkem, já se hned vrátím,“ řekla jsem jim. Aurora sice naznačila pohyb, že by chtěla jít se mnou, ale krátkým zavrtěním hlavy jsem jí to zakázala a pohledem ji upozornila, aby zůstala tady, jak jsem jim řekla.
Rozvážným krokem jsem se blížila k místu, odkud jsem slyšela vytí a volání svého jména. Pach cizince sílil, byla jsem tedy blízko. Byl mi cizí, směsice různých pachů a dálek, přesto ale začínal být povědomý. Když jsem vyšla mezi stromy, zůstala jsem stát v němém úžasu. Pár metrů přede mnou seděl… Opravdu je to on? Co když je to jen iluze? Nějaký nejapný vtípek nějakého člena smečky? Zamyslela jsem se na okamžik. Několikrát jsem zamrkala, ale on tam stále seděl a pozoroval mě svýma modrýma očima. Vyschlo mi v krku a nohy jsem měla najednou jako z rosolu. “Arnarmo,“ zašeptala jsem ochraptěle jeho jméno. Pomalu, jako bych se bála, že se rozplyne jako krásný sen, jsem se k němu blížila, i když mě nohy sotva poslouchaly. “Jsi to opravdu ty? Můj velký bratříček?“ To už jsem stála u něj a lehce se ho dotkla čenichem. Ani poté nezmizel. Odvážila jsem se tedy ho předníma tlapama obejmout kolem krku a zatahala jsem ho za ucho. Ani jsem si neuvědomila, že jsem se dojetím a radostí z toho setkání rozbrečela. Můj bráška je zpátky!

Spokojeně jsem seděla na břehu tůňky a pozorovala bedlivě své potomky. Niké se od nás kousek oddělila a zvědavě nasávala pachy. Usmála jsem se. Bylo zřejmé, že začíná správně používat svůj čenich a tak bylo načase, aby se to naučili dělat nejen její sourozenci, ale také by se měli naučit vyhledávat díky čenichu třeba nějakého toho zajíce k snědku. Nyní jsem však pozorovala dcerku jejíž kožíšek nesl barvu spojení barvy mé i Coedyho, i když mé tam bylo méně jen díky tomu, že se jednalo o znaky a hnědá byla o něco tmavší než jejího otce. Musela jsem uznat, že z ní rostla moc pěkná slečna, i když zatím byla mírně nesouměrná, ale to se za pár měsíců pěkně srovná.
Obtočila jsem ocas kolem předních tlapek a svůj bedlivý pohled věnovala pro změnu druhé dceři, která pobíhala ve vodě ale jen tak, že měla smočené sotva packy. Zřejmě měla z vody respekt, což jsem chápala. Nebo bylo také možné, že si nechtěla namočit kožíšek. I na Auroře se spojovaly barvy mé a Coedyho, nicméně odstínem byla otci blíž, než její sestra a i té bílé měla na sobě víc. Zdálo se, že zůstane drobnější a jemná jako já, zatímco Niké by mohla být trošku statnější, což by vůbec nebylo na škodu. Na závěr jsem se podívala na našeho jediného syna. Pobíhal spolu s Aurorou a zkoušel ji chňapnout za ocas, ale jeho sestřička se nedala a hbitě uhýbala. Zazubila jsem se, zvedla se a protáhla se. Zhluboka jsem pak nasála omamnou ovocnou vůni, které byl nyní Borůvkový les plný. Měla jsem dojem, že mě nikdy neomrzí tu vůni vdechovat a nafetovat se dostatečně do zásoby, kdybych náhodou šla na toulky po okolí, a chtěla tak mít les pořád u sebe. Nejen tím, že stejně jako les mi voní i kožich. Bylo to mnohem lepší, než vůně jehličí, kterou jsme s Coedym získali při našem pobytu ve Smrkovém lese. Na okamžik jsem se zamyslela, jak se tam asi mají.
Dlouho jsem ale přemýšlet nemohla, protože mě přerušil výkřik, který ze sebe vyrazila Niké. V mžiku jsem byla naježená a připravená skočit na každého, kdo moji dceru poděsil, ale neviděla jsem nic. Až při druhém pohledu jsem si všimla, že nám pod nohama vyrostly stonky, na kterých modře vykvetly chrpy. Otočila jsem se směrem ke stromům, ovšem Nikéina reakce byla rychlejší, když spatřila svého otce a s radostným výkřikem za ním běžela. Upoutala tak pozornost svých sourozenců, kteří stejně jako ona vesele pokřikovali a běželi za Coedym. Srdce mi poskočilo radostí. Jednak z toho, že byl Coedy konečně zpátky, živý a zdravý, a jednak z toho, jak radostně ho naše ratolesti vítají. Zatímco Niké to ubrzdila včas a tátu objala kolem krku a chrlila na něj otázky, Aurora s Aithérem, jak byli rozdovádění, neodhadli vzdálenost potřebnou pro brzdění a zatímco Aurora do otce lehce vrazila, Aithér se dovalil jako tank a srazil Coedyho na zem a smetl přitom i Niké. Pomalým krokem jsem se k nim blížila a musela se smát. Aithér se pomalu zvedl a Coedymu a sestře se omlouval. “Ty jsi ale pako!“ Zavrčela na něj Aurora. Až jsem na ni zamlaskala, nemusela být na bratra tak příkrá. Aithér si z toho však nic nedělal, znovu zamumlal omluvu a vesele hopsal kolem Coedyho stejně jako jeho sestry. Niké samozřejmě musela vědět, kde byl a co dělal, a povídala o tom, co jsem jim vyprávěla já. Také ji zajímalo, jak se magie projevila jemu, když měl oči zlatavé, stejně jako oni. “Jo tati, jak jsi na to přišel ty?“ Zajímala se Aurora, když se trošku uklidnila a posadila se kousek od otce. Ohlédla se směrem, kterým jsem přicházela a všimla si, že je v tom místě modrý koberec, který tam předtím nebyl. Vykulila oči a zvedla se na nohy. “Juuu, to jsi udělal ty? Hustý!“ Zavýskla a běžela se podívat k chrpám blíž. Sklonila k nim hlavu a začenichala. Vůně ji evidentně pošimrala v nose, protože kýchla. “Ty jsou krásné! Jako maminčiny oči!“ Rozplývala se. Pak vesele pohodila zadkem a zase přihopsala k nám. To už jsem konečně také došla ke svému milovanému. Dávala jsem si načas. Ne snad pro dramatičnost nebo napětí, ale abych dala potomkům dost času Coedyho přivítat a zahltit otázkami. Aithéra květiny moc nezajímaly, a tak jen radši škádlivě zatahal otce za ocas, až mu z tlamy zůstalo čouhat pár hnědých chlupů, tvářil se nesmírně důležitě a vítězoslavně, spokojeně pak sedl na zadek a vrtěl ocáskem. Otřela jsem se o Coedyho bokem, olízla mu tvář a vrazila mu čenich do srsti pod krkem. Zhluboka jsem nasála jeho vůni, která se kromě té ovocné mísila s různými prostředími, kde se můj drahý pohyboval. “Konečně jsi doma,“ špitla jsem do jeho kožichu. “Chyběl jsi mi,“ dodala jsem a spolkla výčitku, že jsem si o něj začínala dělat starosti. Teď bylo důležité, že byl zpátky.

Pustila jsem se do rozsáhlého vyprávění nejen o své rodině, ale také jsem vlčata poučila o různých postaveních ve smečce, a jak jsme na tom my, a samozřejmě jsem nemohla zapomenout odpovědět na otázky ohledně magií. Kupodivu mi všichni tři věnovali pozornost, i když téma magií bylo pochopitelně to nejpopulárnější. To už se Aithérovi spát nechtělo a i Aurora už byla řádně vzhůru. Musela jsem se smát, protože v tom byli úplně stejní jako já. Jelikož byla také žádána názorná ukázka, nemohla jsem je zklamat a tak jsem pro ně něco vytvořila. Niké sice překvapením trochu couvla před vodní koulí, papulku měla skoro až na zemi, ale zvědavost jí přeci jen nedala. To Aithér neodolal a rozhodl se, že si s koulí trochu pohraje. Nechala jsem ho přitom, koule byla nerozbitné, a i když bylo už poměrně teplo, asi by se mu nelíbilo mít v tuto chvíli zmáčený kožíšek. Aurora se mezitím posadila a urovnala si srst na náprsence. Olízla si čenich a protáhla se.
Jelikož bylo úplně bezvětří, já jsem přivolala teplý vánek, který nám srst mírně pocuchal. Vedle nás rostl mladý stromek, takže bylo zapotřebí trošku většího soustředění, abych ho pomocí větru přiměla se mírně ohnout. “Až přijde tatínek, můžete ho také požádat, aby vám něco ukázal se svými magiemi,“ řekla jsem s úsměvem. Pak jsem se ale zase mírně zachmuřila a zahleděla se směrem ke Galvataru. Už to bylo docela dlouho, co byl Coedy pryč. Začínala jsem si dělat starosti, tohle se mu vážně nepodobalo. Ale jít hledat jsem ho nemohla. Jednak s vlčaty by to bylo náročné, navíc, když jsem absolutně nevěděla, kde by se mohl zdržovat. A nechat tyhle malé raubíře někomu na hlídání, to se mi také úplně nechtělo, i když samozřejmě by si aspoň začali zvykat na další členy smečky. Nezbývalo tedy, než trpělivě čekat, až se vrátí sám. Jenže já jsem moc trpělivostí neoplývala. Nicméně teď jsem neměla jinou možnost.
Z přemýšlení mě vytrhnul hlas Niké, když se mě ptala, kdy budou vědět, jakou mají magii. “To je správná otázka!“ Zavýskla Aurora a zavrtěla ocáskem na znamení, že ji také zajímá odpověď. Obě dcery se na mě dívaly svýma zlatavýma očkama. “Ano, je možné, že to bude ze dne na den,“ potvrdila jsem Nikinu poznámku o tom, zda se jednoho dne probudí a bude to. “U mě se to stalo tak, a byla jsem jen o něco starší než vy teď, že jsem se dívala na svůj odraz na vodní hladině, když jsem si všimla, že se mé oči zabarvily domodra. Bylo sice možné, že se mi zabavily už pár dní před tím, ale to by mi ostatní členové smečky řekli. Jak na to přišel tatínek, když má stejnou barvu očí jako vlčata, to se zeptáte pak jeho,“ řekla jsem s úsměvem. Aithér přestal nahánět vodní kouli a přišel zpátky k nám. Byl trochu zadýchaný, ale spokojený. Evidentně potřeboval vybít energii, když teď nějakou chvíli odpočíval.
I já jsem se konečně zvedla a pořádně protáhla své ztuhlé tělo. Oklepala jsem se a olízla si čenich. “Možná bychom se mohli vypravit na krátkou prohlídku lesa a pozdravit ostatní členy lesa, co vy na to? Nebudeme chodit nikam daleko, abys nás tatínek našel, až se vrátí,“ navrhla jsem a všechny tři děti radostně souhlasily. Volným krokem jsem se tedy vypravila směrem k Ovocné tůni, své nejmilejší, zatímco Aurora s Niké vesele hopsaly a skotačily přede mnou. Aithér se nenechával zahanbit a se sestrami se předháněl. S širokým úsměvem jsem je pozorovala. Nikdy by mě nenapadlo, jak rychle vyrostou. Jako by to bylo včera, když to byli malí bezbranní uzlíčci, které jsem zahřívala vlastním tělem. Teď jsou z nich pomalu puberťáci s vlastní hlavou. Pomalu byl také nejvyšší čas, abychom je naučili lovit. Jenže k tomu jsem potřebovala i Coedyho, nemohla jsem vzít na lov zajíců všechny tři, to by bylo jednak náročné a jednak bychom nemuseli být úspěšní. Vzápětí mě napadlo, že když už půjdeme pozdravit další členy smečky, měla bych se domluvit se Stormem, jestli bychom s vlčaty neuspořádali lov nějaké malé srnky, aby se mládež pořádně zaučila.

U vás teď asi kdokoliv :D

Aithér se ze mě stále snažil vymámit, kam půjdeme. Ale já jsem zůstávala neoblomná. Překvapení prostě mělo zůstat překvapením, i když mi bylo jasné, že tím jeho zvědavost neukojím. Stejně ani tvrzením, že se mu to bude určitě líbit. Mimoděk jsem se ohlédla k hranicím lesa. Coedy byl už docela dlouho pryč, lehce jsem znejistěla nad tím, kde se může tak dlouho zdržovat. Pak jsem se zase otočila k synovi, protože chtěl vědět, kdy budou velcí. Usmála jsem se na něj. “Velcí už jste docela dost,“ řekla jsem a mrkla na něj. “Ale ještě malilinkato musíte povyrůst. Ale brzy se dočkáte a také kromě toho, že budete sami zkoumat okolí lesa, vás s tatínkem také naučíme lovit, aspoň zajíce nebo něco jiného malého. Abyste neumřeli hlady a uměli se nakrmit, až budete mít prázdná bříška. Také se musíte naučit používat své čumáčky, protože ty jsou pro vás nesmírně důležité,“ dodala jsem s úsměvem. Niké se protáhla a z jejího hrdla vyšel srandovní zvuk. Nejistě se omluvila, usmála se a nevinně zavrtěla ocáskem. Zavrtěním hlavy jsem ji ujistila, že se nic neděje.
Oba sourozenci se pak přišli usalašit ke mně. Aurora už dávno spala a nevěděla o světě, zřejmě byla zmožená víc, než jsem tušila. A tak jsem se jala povídat o tom, že už tu máme jaro a co nás čeká. Zatímco Aithér pomalu usínal, Niké byla ve svém živlu a začala na mě chrlit otázky. Musela jsem se zasmát. Byla celá já v jejím věku. Takže jsem na chvíli přestala mluvit a vyslechla si dotazy, na které jsem postupně začala odpovídat. V prvé řadě bylo asi načase vysvětlit, jak to je s naším postavením ve smečce. “Víš, můj tatínek se jednoho dne rozhodl, že se bude zase toulat. Ještě dřív než potkal moji maminku, tak to byl tulák, co poznával svět. A asi se mu po tomto životě zastesklo, nevím. My, jeho děti, jsme už byly dospělé a šly si po svých. Moje maminka byla nějakou dobu Alfa sama, ale bylo to náročné. Je to nejvyšší postavení ve smečce a většinou to bývají partneři. Je to veliká odpovědnost a i když jsme se snažili mamince pomáhat, jednoho dne se rozhodla, že smečku rozpustí. Nechápala jsem, proč nepředá své povinnosti Betám, což byli tehdy její sestra Stella a její bývalý partner Storm, ale nemohla jsem s jejím rozhodnutím nic udělat. A tak jsem se i já na nějakou dobu stala nedobrovolně tulákem. Tehdy už jsem znala vašeho tatínka. Nějakou dobu jsme se toulali spolu, než jsme se přidali do Smrkové smečky. Tam jsme několik měsíců žili, než jsem pak náhodou při toulkách zjistila, že Storm, který dřív býval v Borůvkovém lese Betou, se svou partnerkou Taillou smečku obnovil. A jelikož jsem tenhle les prostě milovala, a i když na nás ve Smrkovém lese byli hodní, necítila jsem se tam jako doma. Tatínek měl sice z opuštění Smrkové smečky strach, navíc šel do neznámého, protože na rozdíl ode mě se tu nenarodil, ale šel do toho se mnou.“ Pustila jsem se do vyprávění a pak jsem se zarazila, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem toho na jejich malé hlavinky nevypustila moc, navíc to začínalo být trošku komplikované s těmi postaveními ve smečce. “Co se týče postavení vlků ve smečce,“ začala jsem vysvětlovat hierarchii a zkontrolovala, zda mě Aithér i Niké dobře poslouchají. Auroru jsem kvůli tomu budit nechtěla, určitě jí to vysvětlím později, nebo jí to povědí sourozenci. “Nejvýše postaveným vlkům se říká Alfa. Jak už jsem zmínila, bývá to většinou pár. Jsou to velcí, moudří a silní vlci, kteří smečku vedou. Musíte je poslouchat. Ostatně, stejně jako mě a tatínka, musíte poslechnout výše postavené vlky. V Borůvkovém lese je Alfou Storm. Možná jste ho s tatínkem poznali lépe, když jsem byla pryč. Ale nemusíte se ho bát, je to hodný vlk, který pamatuje i mě, když jsem byla malé vlče. Je to vlastně můj strýček, protože když dříve byli Alfami moji rodiče, on měl za partnerku Stellu, což byla sestra mojí maminky a měli spolu dva syny. Jednoho z nich občas potkávám, takže třeba mého bratránka také někdy v budoucnu potkáte, ale s tím vám teď nebudu motat hlavinky. Níže postavenými vlky, než Alfy, jsou Bety. A to také bývají vlci v páru. Jsou to zástupci Alf, a pokud ty tu nejsou, Bety přebírají jejich pravomoci.“ Na okamžik jsem se odmlčela a zamyslela se. Nebyla jsem si jistá, jestli tu vůbec někoho na této pozici máme, ale nejspíš ne. “Pod Betami jsou Gammy a pod nimi Delty. Ještě v době, kdy ještě fungoval Borůvkový les, jsem i já dosáhla povýšení právě na Deltu. To jsem pak ztratila, když se smečka rozpustila a já se stala tulákem. Nyní jsme my všichni, tedy já, váš tatínek, vy a většina ostatních vlků, Kappy. Samozřejmě, až budete větší a silnější, pokud si to zasloužíte, můžete dosáhnout vyššího postavení právě tím, jakým budete přínosem pro smečku, ať už jako hlídači, obranáři, lovci a podobně. Není to otázka jednoho nebo dvou dnů, strýček Storm sleduje počínání všech vlků a podle toho je pak odmění vyšším postavením. No a nejníže postaveným vlkem je ten, který je na pozici Omegy. To je tvor, který nemá žádné povinnosti. Na jednu stranu to možná zní dobře, ale skoro nikdy se nedostane na smečkový lov, pokud tedy neusiluje o vyšší postavení, a pokud někdo donese kořist, tak se na něj také nemusí dostat, protože přednost mají výše postavení vlci. Ale jak to je s lovem, vám vysvětlíme, až na to přijde řada. Teď už máte v hlavě přemíru informací,“ řekla jsem a na chvíli se odmlčela. Niké stále bedlivě poslouchala, Aithér vypadal, že brzy usne, takže jsem doufala, že ještě informace, které jsem jim právě sdělila, ještě nějakým způsobem vstřebal a dostal do hlavinky.
Ovšem zmínka o magiích i Aihéra okamžitě probrala. Zasmála jsem se a trošku se protáhla, abych si změnila polohu, přitom jsem ale dávala pozor, abych nešťouchla do Aurory, která tvrdě spala a tak přicházela o první lekce o magiích. Neměla jsem jí to však za zlé. Spánek byl pro mladé vlčky velice důležitý.
“Magií je několik. Mezi základní a ty, které můžete mít jako vrozené, jsou podle živlů oheň, země, vzduch a voda. Pak ještě Iluze, myšlenky a předměty. Každý z vlků s touto magií umí něco jiného. Těžko říct, jakou magii dostanete do vínku vy, to ovlivní vícero věcí. Můžete mít vodu, kterou jsem třeba já zdědila po své mamince. Můžete mít zemi, kterou zdědíte po svém tatínkovi. Můj tatínek měl vzduch, takže klidně můžete mít i vrozenou magii po něm. To bude překvapení. Nicméně můžete později ovládat i všechny ostatní živly, a když budete pilní, tak i ty další. Kromě těchto, které můžete mít jako vrozené, jsou ještě další - Halucinace, emoce, počasí, elektřina, příkaz a neviditelnost. Já svou vrozenou magii ovládám velice dobře, protože jsem byla pilná, cvičila a zlepšovala se. Kromě toho jsem také získala magii vzduchu od jedné velmi mocné vlčice, o které vám povím později. Chtěla jsem totiž ovládat i vrozenou magii svého tatínka. A kdybych dostala jako vrozený vzduch po něm, chtěla bych ovládat i vzduch jako moje maminka. Vzduch ještě neovládám na takové úrovni jako vzduch, ale brzy začnu zase trénovat a zlepšovat se. Kromě těchto dvou mám sice ještě magii iluze, halucinace a příkazu, ale ty neovládám skoro vůbec, neměla jsem totiž čas trénovat. Ostatní vlci ve smečce mají všechny možné kombinace těchto magií. A ještě můžete mít takovou jednu speciální, kterou umíte jen vy a nikdo jiný. Tu měli i moji rodiče,“ dovyprávěla jsem a zavzpomínala na dobu, kdy jsem ještě věděla o svém otci. A jelikož Aithér i Niké chtěli vědět, co dovedu, rozhodla jsem se, že jim něco ukážu. Sice jsem už dlouho netrénovala, přesto mi to nedalo práci. Všimla jsem si, že kus od nás byla velká kaluž a tak jsem ji nechala zmizet a za pár okamžiků se objevila přímo vedle nás. Pak jsem z vody vytvořila dvě menší koule. Za pomocí magie vzduchu jsem je pak uvedla do pohybu, takže se koulely kolem nás, aniž by se jich někdo dotýkal. Jinou ze svých magií jsem neuměla ovládat natolik dobře, aby to stálo za ukázku, nicméně jsem si byla jistá, že i z takovéhle budou vlčata nadšená.

Zatímco se Coedy vypravil na své vlastní provětrání se, Aithér se zajímal, proč nemůžou jít s ním. Usmála jsem se. “Tatínek jde daleko. A i když už jste větší a o něco silnější, tak by to pro vás byla moc namáhavá cesta. Ale neboj se. Brzy bude zpátky,“ ujistila jsem syna s úsměvem a pozorovala, jak se pouští do šakala. I Aurora s Niké si plnily bříška. Spokojeně jsem pohazovala ocasem a dávala přitom bedlivý pozor, kdyby se k nám někdo chtěl přiblížit. Zejména co se těch cizinců týkalo. Sice by bylo načase, aby vlčata už také poznala ostatní členy smečky a řádně se socializovala, nicméně ti cizinci mě znervózňovali a tak jsem, ačkoliv ve snaze působit v klidu a uvolněně, byla napjatá jako struna a měla jedno ucho stočené směrem dozadu. Brzy mě však uklidnil fakt, že se domů vrátil Storm s Taillou, jak mi napověděl můj čenich. Jestlipak se už vůbec vrátila Vločka? Ještě jsme si ani nestihly pořádně popovídat, napadlo mě.
Z přemýšlení mě vytrhnul synův hlas, který se nedočkavě vyptával, kam se půjdeme podívat, až se táta vrátí. Usmála jsem se na něj. “Nech se překvapit,“ mrkla jsem na něj. “Ale jsem si jistá, že se vám tam bude líbit,“ dodala jsem tajuplně. Zhluboka jsem se nadechla a vpustila do plic příjemný jarní vzduch. Ještě sice byly znatelné památky na zimu, nicméně byla jsem si jistá, že jaro konečně brzy zavítá do našeho lesa.
Aurora dojedla jako první. Dožvýkala poslední kousek masa, přišla ke mně a se zívnutím se lehla vedle mě. Něžně jsem se pustila do čištění jejího kožíšku, který byl lehce zašpiněný od krve. Dcerka se vůbec nebránila, a i když bylo vidět, že ji zmáhá únava, přesto se ještě zvedla a přesunula se k mým slabinám, aby porci masa spláchla pořádným douškem mléka. Ohlédla jsem se po zbylých dvou potomcích, jestli náhodou se nerozběhnou za sestrou a nezačne bitka o nejlepší místo u mléčného baru.
Slíbila jsem dětem, že jim povím o Borůvkovém lese a tak jsem se pustila do povídání, zatímco Aithér i Niké už pomalu dojedli a přesunuli se blíže ke mně. “Brzy bude jaro. To je velmi krásné roční období, kdy v tomto lese všechno kvete. Květiny a stromy krásně omamně voní. Naše kožíšky pak načichnou směsicí různých vůní, které jsou právě pro členy tohoto lesa typické. Ostatně, můžete se sami přesvědčit. I když teď byla zima, můj kožíšek je stále lehce cítit ovocem,“ pustila jsem se do obecného povídání a počkala, jestli některý z potomků bude natolik akční, že se bude zajímat o to, že je z mého kožichu opravdu cítit ovocná vůně. Ostatně, i to je procvičí v tom, aby používali své čenichy. “A na zemi pak už není bílý studený sníh, nýbrž měkká zelená a voňavá tráva.“ Prozradila jsem jim další věc, na kterou se můžou těšit. Rozhlédla jsem se, jak vypadá země v našem okolí. No, sníh skoro žádný už nebyl, takže trávu bylo možné vidět, ale rozhodně ještě zdaleka neměla tu krásnou zelenou barvu, kterou bude mít za pár týdnů.
“Stejně jako vy, moje milé děti, i já jsem se tu narodila. Skoro před šesti léty. To je roční období, které přichází po jaru. Moje maminka je Hotaru, jistě si na ni pamatujete, když se tu byla na vás podívat. Byla tu se mnou, když jste se narodili. Jen škoda, že se nezdržela déle. A můj tatínek se jmenoval Angelus. Byl to velký a moudrý vlk. Jeho kožíšek byl stejně bílý, jako můj, nebo Aitherův. Jen neměl žádné znaky hnědé či jiné barvy. Oba moji rodiče byli Alfami. To je nejvyšší postavení, jaké může vlk ve smečce mít. Také jsem měla sourozence. Dokonce tři. Měla jsem staršího bratra Arnarma, mladší sestřičku Taru a mladšího bratříčka Daichiho. Často jsme si hráli, zlobili a objevovali svět kolem sebe stejně jako teď vy. A kromě toho, nejsme obyčejní vlci. Nevím, jestli vám to už tatínek neříkal, ale jsme vlci, kteří ovládají různé magie. Já třeba mám modré oči, stejně jako moje maminka, protože se mi, stejně jako jí, zabarvily podle mé vrozené magie a tou je voda. Můj tatínek měl také modré oči, ale světlejší, protože jeho vrozenou magií byl vzduch. Vrozenou magií vašeho tatínka je země, ale jemu se oči nezabarvily. Jinak vlci, kteří se s touto magií narodili, mohou mít oči zelené. I vy jednou objevíte svou vrozenou magii a možná už to nebude dlouho trvat,“ řekla jsem s úsměvem a zasněně se zahleděla do dálky a vzpomínala na dobu, kdy jsem v jejich věku chtěla vědět o magiích všechno a nemohla se dočkat, až se projeví ta moje. A jakou jsem měla radost, když jsem zjistila, že je jí voda. “Všechna vlčata se rodí se zlatavýma očkama, jako máte vy. Některým se pak oči podle magie zbarví, a jiným zase ne. Jako je to u mě a vašeho otce. Pokud vám oči zůstanou jantarové, podle mě to není na škodu.“ Povídala jsem dál, ale pak jsem se zase na okamžik odmlčela a mrkla na své potomky, jestli mě vůbec ještě vnímají nebo se už po vydatném jídle propadli do říše snů. A pokud mě ještě vnímají, jestli mají nějaké otázky.

Docela mě překvapilo, že vlčata stále váhala, ačkoliv jsem je vybídla, aby se do šakala pustila. Koukala po sobě, jako by se ostýchalo aspoň jedno z nich začít jako první. Musela jsem se tomu zasmát. Zavrtěla jsem hlavou. Možná jen nevěděla, kam dřív kousnout, takže jsem se rozhodla, že jim trochu pomůžu a tělo šakala začala trhat na kusy. Napadlo mě, že to jim aspoň pomůže se osmělit a navíc vůně masa by prostě pro ně měla být neodolatelná. Jako první se nakonec osmělil Aithér, který se vzpamatoval z rány sněhovou koulí, kterou mu uštědřila jeho sestřička Aurora. Přišel blíž k zadní noze a nesměle ji očichal. Pak vyplázl jazýček a kus masa olízl. Evidentně mu zachutnalo, protože vzápětí už statečně rval větší kus a usilovně žvýkal. Také Aurora s Niké se konečně osmělily a každá si našla nějakou část těla, která je zaujala, a postupně se do ní pustily. Spokojeně jsem se usmála a pozorovala je, jak pěkně baští.
Coedy mi mezitím řekl, že s vlčaty chtěl něco podniknout, ale mezitím jsem došla já. Pak ještě dodal, že jestli mi to nebude vadit, půjde se pro změnu protáhnout on. Proti tomu jsem nic samozřejmě nenamítala. Když jsem byla pryč já, teď byla řada na něm. “Dávej na sebe pozor a brzy se vrať,“ řekla jsem jen a láskyplně sledovala, jak pomalu odchází. Vlčata chtěla běžet za ním, ale hned jsem je zarazila. “Děti, tatínek půjde teď sám. Vy se pěkně najíte a odpočinete si, a až se tatínek vrátí, půjdeme společně na procházku, ano?“ Řekla jsem. Děti naštěstí nic nenamítaly, ostatně, i tak to vypadalo, že se s dobrou baštou nechtějí hned tak rozloučit. “V klidu si naplňte bříška a já vám budu vyprávět o Borůvkovém lese,“ dodala jsem a rozhlédla se kolem sebe. Byl tu vesměs klid. Storm s Taillou byli evidentně na nějaké dlouhodobější procházce. Ani jsem se nedivila, že i náš Alfa potřeboval trošku provětrat kožich, mimo území nebyl… Vlastně jsem si ani nevzpomínala, kdy naposledy jsem slyšela o tom, že by někam šel. Minimálně od doby, co jsem čekala své maličké. Coedy mě také uklidnil, že s těmi cizinci jsou Blueberry a Suzume. Přesto jsem byla ve střehu.
Lehla jsem si blízko svých ratolestí a zhluboka se nadechla. Vzduch byl poměrně chladný a zdálo se, že bude zase sněžit. Už jsem se nemohla dočkat, až zase přijde jaro, mé a Coedyho nejoblíbenější roční období. Byla jsem si jistá, že i vlčatům se bude líbit. Až bude teplo, sluníčko se jim bude opírat o kožíšky, budou moci skotačit ve voňavém zeleném koberci plném roztodivných květů a ovocné stromy začnou kvést.

S širokým úsměvem jsem sledovala své ratolesti, jak nadšeně běží za mnou. Jako první se rozeběhl Aithér. Jak se ale blížil, všiml si, že kousek ode mě leží šakal a trošku váhavě zpomalil. Pak se přeci jen ale dostal až ke mně a já ho mohla přivítat pořádným olíznutím čumáčku a lehce jsem do něj drcla hlavou. “Byla jsem se trošku projít, zlato,“ začala jsem odpovídat na jeho zvídavé dotazy, zatímco se ke mně tulil a jeho sestřičky se rychle blížily k nám. “Ulovila jsem vám šakala, abyste také ochutnali maso, i když mlíčko máte samozřejmě stále k dispozici,“ vysvětlila jsem s úsměvem. To už dorazila i Niké, která drze odstrčila bratra a lísala se ke mně. S úsměvem jsem jí olízla ucho a pozdravila ji. Ještě ale než k nám dorazila Aurora, sejmula svého brášku sněhovou koulí. Chudák z toho byl celý vyděšený. Zatímco zmatkoval a zajíkal se, že nic nevidí, jeho sestřičku rázem přešel smích a starostlivě se bratrovi omlouvala a zjišťovala, zda je v pořádku. Než jsem stačila něco udělat, tak tu byl Coedy, který syna očistil a vysvětlil mu, že se nic neděje a je to jen sníh. Podívala jsem se na Auroru. “Příště dávej trošku pozor, Auri. Raději se strefuj do jiného místa, než do hlavy, tam to nepříjemně bolí a mohla bys mu ublížit,“ napomenula jsem ji lehce, ale nemyslela jsem to nijak zle ani výhrůžně. Spíš aby si dávala pozor. “To platí pro vás všechny, samozřejmě, pokud se chcete koulovat. Hry jsou v pořádku, ale nesmí to bolet,“ řekla jsem a přitiskla k sobě i Auroru, abych ji také pozdravila. Pak mrňata nesměle okukovala šakala. Aithér konstatoval, že hezky voní. Zazubila jsem se na něj. “Jen si dejte do čumáčku, je celý váš. No a samozřejmě pokud něco zbyde, tak si může dát i váš tatínek,“ dodala jsem s úsměvem. To už byl můj drahý vedle mě a olízl mě na tváři. Usmála jsem se na něj a něžné gesto mu oplatila. “Také jsi mi chyběl, drahý. Vy všichni,“ řekla jsem tiše.
Vítr přines k mému čenichu pachy cizích vlků. Mírně jsem se naježila. Zdálo se však, že někdo s nimi jedná, přesto jsem byla ostražitá. Storm s Taillou byli nejspíš pryč a já nevěděla jistě, jestli někoho Alfa pověřil zastupováním, když jsme zatím neměli nikoho na pozici Bety. Lehla jsem si do sněhu a chvíli mlčky pozorovala vlčata. Zdálo se mi to jako včera, co se narodili a byly to malé bezmocné kuličky, které neviděly. Ale rostli jako z vody. Nemohla jsem tomu uvěřit. Sama na sobě jsem to tehdy nepozorovala, ale… Viděla jsem přeci vyrůstat syny Storma a i Tailly potomky. Nicméně u vlastních vlčat to přeci jen bylo jiné. Napadlo mě, že bychom je později, až si odpočinou po jídle, mohli vzít někam na procházku mimo les. Ostatně už bylo načase, aby začali poznávat také svět za hranicemi místa, kde se narodili. Vlastně jsem si ještě uvědomila, že Aithér se mě ptal, jestli také něco s nimi podniknu. “Měl jsi v plánu je někam vzít?“ Zeptala jsem se Coedyho, abych mu náhodou nepřekazila nějaké plány. Jen jsem doufala, že nechtěl jít s vlčaty prvně mimo území lesa beze mě, to by mě mrzelo. Možná by si chtěl na chvíli odpočinou i Coedy a pak bychom vyrazili na nějakou výpravu všichni společně, napadlo mě, ale zatím jsem čekala na odpověď svého partnera.

//Cedrový háj

Ani se to předtím nezdálo, ale ten šakal byl poměrně těžký. No, zřejmě jsem si nevšimla, že je poměrně stavěný. Ale nad tím jsem mávla ocasem s tím, že bude aspoň víc masa pro děti i Coedyho. Konečně jsem se ocitla mezi stromy, které ohraničovaly můj domov. Zastavila jsem se hned na kraji, svou kořist položila na zem a rozhlédla se kolem sebe. Samozřejmě nikoho nebylo vidět, protože kdo by se také zdržoval těsně u hranic, že. Pokud tedy zrovna neobnovuje značení území. Bylo tedy jasné, že ostatní členové smečky budou někde uprostřed lesa. Sice jsem zvedla hlavu a hlasitě zavyla, abych dala najevo svůj příchod, nicméně hned poté jsem zapojila do akce svůj čenich, abych zjistila, kde se nachází můj milovaný partner a naše drobotina. Nedalo mi to moc práce, zdržovali se poměrně nedaleko, a tak jsem znovu popadla šakala za krk a táhla ho sněhem směrem ke své rodině.
Brzy jsem je konečně spatřila. Coedy a u něj byla i trojčata. Všichni byli živí, zdraví a evidentně v dobré náladě. A co sis myslela, ty blbko, že to Coedy nezvládne a všichni budou nervově zhroucení čekat na tvůj návrat? Pomyslela jsem si a zašklebila se, jak jsem v rámci možností mohla, jak jsem držela v zubech šakala. Popošla jsem ještě několik metrů blíž a konečně jsem mohla svou kořist nadobro odložit a odpočinou si. Zamlela jsem hubou, abych si uvolnila svaly. Pak už jsem roztáhla tlamu do širokého úsměvu, ocas se mi rozkmital ze strany na stranu a srdíčko se mi zatetelilo radostí. “Lásky moje, maminka je doma!“ Zavolala jsem na své potomky něžně. Posadila jsem se do sněhu a čekala, zda mě přiběhnou sami přivítat. Mezitím jsem ještě věnovala pohled Coedymu. “Vidím, že tatínek vše zvládl velice dobře,“ řekla jsem s úsměvem a znovu upoutala svůj modrý pohled na naše uzlíčky štěstí.

//VVJ

Konečně jsem zdolala jezero a zamířila opět mezi stromy. Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Jelikož mě doposud studily tlapky od sněhu, měla jsem teď pořádnou změnu - země byla pokryta jehličím a po sněhu zde nebylo ani památky. To bylo také velice zajímavé a vlčata by z toho určitě byla nadšená. Nebo možná spíš vedle. To by bylo otázek!
Pokračovala jsem v cestě mezi stromy s červenou kůrou. Vzduchem poletovaly různé pachy vlků, ale ani zde se nenacházel nikdo, s kým bych se mohla seznámit nebo s kým bych se znala. Zřejmě budu muset příště vyrazit na jih, pomyslela jsem si otráveně. Přitiskla jsem uši k hlavě, vztekle mrskla ocasem a přišla blíž k jednomu stromu. Natočila jsem se k němu bokem a začala se o něj třít. Byl to dokonalý způsob, jak se parádně podrbat. Když jsem dokončila činnost, pohlédla jsem nad sebe. Slyšela jsem ve stromech nějaký pohyb, ale určitě to byly jen veverky, které si hrály na honěnou. Vzpomněla jsem si, že jsem přeci chtěla svým dětem ulovit něco k snědku. Nevěděla jsem ale, zda se ve zdejším háji mezi cedry také prohání nějaká jiná stvoření než veverky. Nebo tu poletují straky, které zajímají rubíny, které se povalují po zemi a nádherně se lesknou.
Pokračovala jsem tedy směrem, kterým jsem tušila kraj lesa. Doufala jsem, že se mi podaří narazit na něco, co bych mohla ulovit. “No, matko, starej se. Asi jsi měla jít také někam na pořádnější místo, kde víš, že se nacházejí určití živočichové, které bys mohla dát svým dětem k snědku, promluvila jsem na sebe skrz zaťaté zuby.
Zastavila jsem se u potůčku, abych se napila. Voda byla šíleně ledová, ale potřebovala jsem svlažit hrdlo. No, možná by bylo lepší, kdybych slízla trochu sněhu… Když jsem znovu zvedla hlavu, zahlédla jsem mezi stromy pohyb. Nebyl to ale vlk, bylo to něco mnohem menšího… Zaostřila jsem pohled a zavětřila pach. Byl to šakal! Vůbec jsem neřešila, kde se tady vzal nebo co chce a podobně, prostě jsem se rozběhla za ním rozhodnutá, že ho ulovím. Po několika metrech jsem ho znovu zahlédla. Snažil se sice běžet, ale bylo moc dobře vidět, že kulhá. V duchu jsem se zaradovala, byla to snadná kořist. Nebo aspoň se to na první pohled zdálo. Evidentně vůbec nezpozoroval, že jsem za ním. Běžela jsem sice tiše, jehličí tlumilo zvuk mých tlapek. Kdybych běžela po sněhu, nejspíš by pod nimi lehce křupal a upozornil tak na mě. Jenže to zvíře přeci mělo možnost mně ucítit, no ne? No, nejspíš ne. Každým cvalovým skokem jsem mu byla blíž. Když jsem byla blízko jeho ocasu, rychle jsem se odrazila a skočila. Srazila jsem ho k zemi a než stačil jakkoliv zareagovat, přišpendlila jsem ho k zemi oběma předníma. Sice se po prvotním šoku vzpamatoval, začal sebou házet ve snaze vyprostit se a utéct, jenže měl smůlu. Nedala jsem mu žádnou další příležitost a prokousla mu hrdlo, aby to měl rychle za sebou. Několik vteřin jsem držela šakalův krk mezi svými tesáky, zatímco se mi tlama zaplňovala nasládlou krví a jeho tělo přestalo klást odpor. Jakmile jsem si byla jistá, že je mrtvý, povolila jsem stisk. Má oběť se svezla bezvládně k zemi. Mohla jsem být spokojená. Bylo to až moc snadné. Tím lépe ale pro mě. Teď jsem však neřešila, že mám bělostný kožich potřísněný krví a jak moc byl můj lov snadný, ale vzala jsem znovu šakala za krk a táhla ho směrem k domovu.

//Borůvkový les

//Východní Galvatar

Snad už tradičně, jakmile jsem se ocitla na dohled mému milovanému jezeru, nahodila jsem ve tváři svůj blažený výraz. Sice by bylo asi lepší, kdyby bylo rozmrzlé, abych se mohla vycachtat a případně si zablbnout při lovu ryb, jenže teď jsem měla zkrátka smůlu. Byla zima a byla tuhá, takže holt jsem se musela smířit s tím, že voda v jezeře je zamrzlá. A vypadalo to, že vrstva ledu bude pěkně silná. Došla jsem blíž, abych se o tom přesvědčila. Na břehu jezera jsem ucítila pach vlčice, kterou jsem už dávno neviděla. Zamyšleně jsem se rozhlédla. Scarita?Naklonila jsem hlavu na stranu a olízla si čenich. Pach byl poměrně silný, takže tu musela být zřejmě krátce přede mnou. Spolu s ní jsem cítila i jiného vlka, kterého jsem ale neznala. Jenže ani jednoho z nich jsem nezahlédla. Zdálo se, že oba zamířili směrem na Galvatar, tedy odkud jsem nyní přišla. Zřejmě jsme se museli minout anebo to vzali nějakou oklikou, jinak bychom se určitě potkali. Škoda, pomyslela jsem si otráveně a rozhlédla jsem se znovu kolem sebe. Jako vždy tu skoro nebyla ani noha. Ušklíbla jsem se a odfrkla si. Tolik k mému setkání s nějakými starými známými. Či novými… Zatřepala jsem hlavou.
Raději jsem svou pozornost znovu věnovala zamrzlému jezeru. Vstoupila jsem na led a ušla několik metrů. Pak jsem se zastavila a odhrabala pořádnou vrstvu sněhu, abych se dostala až k ledu. Měla jsem pravdu, led byl opravdu dost silný na to, aby mě usnesl. Zřejmě bych také mohla přejít celé jezero… Otočila jsem se za sebe. Napadlo mě, že by se to mohlo líbit vlčatům, bruslit na zamrzlém jezeře a ve sněhu… Já sama jsem to měla jako malá ráda a s Coedym bychom se k jejich řádění samozřejmě přidali. Ta myšlenka se mi líbila, takže jsem se rozhodla, že zase pomalu půjdu domů a navrhnu rodince, co bychom mohli podniknout. Nicméně nechtěla jsem se vracet přes Galvatar, rozhodla jsem se, že se porozhlédnu ještě po krajině u jezera. Možná by nebylo špatné dětem ulovit něco k snědku. Jistě jim Coedy ulovil nějaké další zajíce, ale taková liška nebo šakal by mohli být výživnější… Napadlo mne a pokračovala jsem v cestě přes zamrzlé jezero.

//Cedrový háj

// Borůvkový les

Proběhla jsem mezi stromy a ocitla se na otevřeném prostranství. Na okamžik jsem se zastavila a rozhlédla se kolem sebe. Naposledy jsem tu byla, když jsem urychleně pospíchala domů, protože se má vlčata hlásila na svět. A já jsem přeci nechtěla rodit někde jinde. Tady bych se ani necítila v bezpečí.
Olízla jsem si čenich a volným krokem jsem pokračovala dál v cestě. Vlastně jsem ani neměla nějaký plán, kam bych se měla vydat, nicméně jediné, co jsem věděla, bylo, že se zase brzy vrátím ke své rodině. Napadlo mě, že bych se mohla podívat k jezeru, jestli tam nepotkám někoho známého. Navíc jsem ještě během letošní zimy neměla možnost vidět, jak je zamrzlé. Ta myšlenka se mi zalíbila a tak jsem trošku přidala do kroku, abych už byla na místě. Zdálo se, že kormě mě tu nikdo není. Cítila jsem zde sice nějaké pachy, ale zřejmě už byly několik dní staré a tak už nebyly tak výrazné.

//VVJ

Ještě chvíli jsem seděla stranou a pozorovala Coedyho s naší drobotinou. Nějak se mi od nich na jednu stranu nechtělo, ale na tu druhou jsem potřebovala se provětrat a načerpat energii. Přeci jen už naše tři štěstíčka byla o dost větší, měla vlastní nožky a především rozum… nebo možná nerozum… takže teď nás bude čekat jako rodiče náročnější úloha. A to vůbec nemluvím o tom, že brzy také přijde puberta… No, jestli to budou takoví poděsové, jako jsem byla já, tak se máme na co těšit nejen my, ale také ostatní členové smečky. Každopádně jsem si ale byla jistá, že k nim budou ostatní shovívaví. Snad…
Když jsem se probrala z rozjímání o tom, co nás čeká jako rodiče, rozhlédla jsem se kolem sebe. Tailla se Stormem už byli pryč, takže to vypadalo, že vážně se půjdu provětrat sama. Došla jsem k závěru, že to nevadí. Aspoň si pročistím hlavu. Případně se mi možná poštěstí potkat nějaké staré známé. Anebo potkám někoho nového. Rozhodně jsem si ale byla jistá, že stejně nevydržím být dlouho pryč od svých maličkých. Pomalu jsem se zvedla a oklepala se. Ještě jsem pohledem zavadila o svou rodinku. Coedy zrovna naše ratolesti usměrňoval. Zazubila jsem se. “Však ty to zvládneš, drahý,“ zamumlala jsem pro sebe polohlasně a volným klusem se vydala mimo území lesa.

//Východní Galvatar

//Hej có?? Člověk je dva dny v práci, tak se tady neukáže a najednou neví, co se kde děje? To už jako žádný pořadí??

Skoro mě až zarazilo, kolik tu najednou bylo vlků, Jako by se tu sešla snad celá smečka! Samozřejmě, že to nebylo nepříjemné překvapení, ba naopak. Potěšilo mě, že jsme zase jednou pohromadě, navíc to bylo více než dobré pro vlčata, aby se seznámila se členy smečky a oni s nimi, takže budou pak umět poznat cizince. Teď sice není naše typická ovocná vůně v naších kožíšcích tolik cítit jako v jarním a letním období, nicméně úplně bez pachu lesa jsme samozřejmě nebyli. Vlastně mi to připomnělo, že časem budeme muset naše potomky naučit, jak se spoléhat především na pachy. Jak poznat členy smečky a cizince, ať už tuláky nebo případné členy jiných smeček, pachy zvířat, vůně lesů a květin… No, bylo toho před námi ještě hodně. Nejen práce s čenichem, že…
Momentálně jsem ale pobaveně sledovala, jak se trojčata seznamují s první neznámou věcí, a sice sněhem. Coedy jim vše trpělivě vysvětloval. Byla jsem si jistá, že také jim brzy ukáže, jaká zábava se sněhem může být. A vlastně by k tomu mohl použít i nějakou svoji magii. Při myšlence na magii mi opět vyvstanula na mysli vzpomínka na dětství, kdy jsem byla úplně celá vedle z toho, že my vlci máme nějaké magie a hltala jsem o nich veškeré informace a nemohla se dočkat, až se nějaká projeví mně a jaká bude, zda po jednom z rodičů nebo úplně jiná. Napadlo mě, jestlipak bude i některé z našich dětí tak zvědavé, jako tenkrát já…
Pomalu jsem se vydala směrem k matce. Cestou jsem se ale zastavila, když Blueberry pogratuloval k potomkům a prohlásil, že budu skvělá matka. Usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. “Děkuji. Udělám pro to maximum,“ řekla jsem a pokračovala k matce, blízko níž byl o Coedy. Svěřil mi, že Aurora měla skvělý úvod mezi ostatní a zalitoval, že jsem to neviděla. Pohlédla jsem na jmenovanou dceru, která se momentálně nesmírně zajímala o ozdobu na noze strýčka Storma. Usmála jsem se a pohodila hlavou. Nejspíš se jí stalo něco pro nás vtipného, pro ni spíš něco trapného, ale rozhodně to nebylo něco, co by ji dlouhodobě trápilo.
Sotva jsem se ocitla blízko matky a zadoufala, že se s námi ještě zdrží a pohraje si se svými vnoučaty, ihned mě vyvedla z omylu, kdy se mi otřela o kožich a oznámila mi, že už nás opustí. Přála si vidět vlčata pobíhat, což se jí splnilo. K tomu dodala, že se rozhodla usadit v Narvinijské smečce, která je kousek na severovýchod. Sklopila jsem uši a tiše povzdechla. Teplý vzduch, který mi vyšel z plic, se v kontaktu s tím studeným, který panoval venku, okamžitě měnil v páru. Než jsem stačila ještě něco říct, matka pokračovala. Vehnalo mi to slzy do očí, když tak upřímně byla ráda, že mě po dlouhé době viděla a mohla být u tak důležité části mého života. Dodala, že jsem úžasná matka, dcera i partnerka. No, na to, aby mě hodnotila jako matku, bylo příliš brzy, ale neskákala jsem jí do řeči. Než se s námi rozloučila, dodala, že kdybych ji kdykoliv potřebovala, bude tu vždycky pro mě. Pak už jen pozdravila ostatní členy smečky a vlčata, a pomalým krokem, kdy ještě chvíli svým modrým pohledem, který jsem zdědila po ní, připoutávala ten můj, odešla z Borůvkového lesa. Bodlo mě u srdce. Rychle jsem několikrát zamrkala a zakázala si brečet. Nebuď jak malá. Můžeš být vděčná za to, že jsi měla takové štěstí se s ní setkat a ona tu s tebou mohla chvíli být. Má svůj vlastní život a ty taky. Napomenula jsem se. Sklonila jsem hlavu k Niké, která si chtěla jít hrát s Hotaru, ale ta odešla rychleji, než k ní malá doběhla, takže akorát stačila jen nespokojeně vyštěknout. “Snad se zase brzy shledáme,“ řekla jsem polohlasně a spíše pro sebe. Niké se už zase věnovala něčemu jinému. Zdálo se, že i ona se půjde seznamovat s dalšími členy smečky. Neměla zatím takovou kuráž jako Aurora a přišla sama k někomu blíž, nicméně jsem si byla jistá, že dlouho jí to nevydrží. A pokud ano, tak žádný z těchto přítomných nevydrží dlouho odolávat jí. Vypadalo to, že všichni mají radost z našich potomků a to mě zahřálo u srdce. Cítila jsem se šťastná a opravdu doma. Konečně rodina a domov, pomyslela jsem si při tom pohledu. Rodina nejen ta, co tvoříme my, Coedy a naše ratolesti, ale především rodina v tomto lese, která tvoří naše zázemí a naši oporu.
Přemýšlela jsem nad tím, kam bych se vydala projít. Určitě jsem chtěla využít Coedyho nabídku, že na chvíli převezme dozor nad třemi nezbedy a já se porozhlédnu po okolí a pročistím si hlavu. Také jsem přemýšlela nad tím, zda půjdu sama nebo by se ke mně někdo přidal. Krátce jsem pohlédla na Taillu. Měly bychom si určitě co povídat, ale byla předtím s mou matkou na lovu a jistě byla unavená, takže jsem ji nechtěla otravovat. Stejně jako Berry. Ten zase vypadal, že ho momentálně nejvíc zajímají právě vlčata. Usmála jsem se. Matně jsem si vybavila, že i se mnou rád trávil čas, když jsem byla malá, takže evidentně mu radost ze společnosti malých vlčat zůstala. Tu mě napadlo, že by klidně mohl být vychovatel, když měl mrňatům tak vřelý vztah…