Gallirea - Příspěvky uživatele

Celá napjatá jsem pozorovala Niké, jak si povede v druhém pokusu. Postoj zaujala opět správně a bylo na ní vidět, že se hodně soustředí. Během několika minut se jí podařilo mít mezi zuby šupinaté rybí tělo, takže se s pyšně zvednutým ocasem přiblížila k nám. Pak svůj úlovek vyplivla, přidržela ho tlapkou a tázavě se na mě podívala. Usmála jsem se. “Dobrá práce, zlatíčko,“ kývla jsem na ni s pochvalou. Aithér svůj úlovek už dožvýkal a Aurora se pořád tvářila jako tisíc čertů. Vzala jsem rybu, kterou jsem ulovila a přinesla ji k ní. “No tak, nečerti se. Není každý den posvícení a nemusíš všechno zvládnout napoprvé. Lov ryb je náročný v tom, že máš čumák pod vodou, takže musíš jednat rychle, aby ses neutopila, navíc její tělo je kluzké a mrštné. Uvidíš, že v lovu zajíců si povedeš lépe,“ snažila jsem se ji povzbudit. Dcera jen pohodila hlavou, pípla neurčitá slova díků a nejistě se pustila do ryby. Po prvním soustu se zašklebila. “Nic moc,“ oklepala se, ale jedla dál. Zřejmě hlad byl větší, než aby nejedla vůbec. “Mami, a co s kostmi?“ Zajímal se Aithér. “Zahrabej je do země,“řekla jsem. Aurora naklonila hlavu na stranu. “Děláme to tak i s kostmi vysoké či zajíců.“dodala jsem.
Bylo mi jasné, že lov zajíců také nebude jednoduchý, protože ti kromě toho, že běhají, také poměrně dost kličkují, takže to je také náročné na pozornost. Ale aspoň nehrozilo, že by se u toho nalokali vody. Když jsem se tak dívala na Auroru, nabyla jsem dojmu, že jí to půjde lépe než lov ryb. Každopádně měla delší pevné nohy a ze všech sourozenců běhala nejraději, takže ji to mohlo bavit. Hlavní bylo, aby je nezdar neodradil. Na druhé straně hlad by je v pozdějších dobách přinutil a naučil obstarat si potravu. Ovoce v jiném lese než Borůvkovém nebylo, a i kdyby, ovoce není jednak k dispozici přes zimu a jednak vlk přeci není vegetarián…
Z přemýšlení mě vytrhla Aurora, která právě začala vyhrabávat menší díru, do které schovala kosti od právě snědené ryby a zase ji způsobně zahrabala. Usmála jsem se na ni a přikývla. Nyní zbývalo počkat, než se nasytí také Niké. Aithér mezitím bedlivě sledoval okolí s ušima nastraženýma dopředu. Pak je stáčel všemi směry, aby zachytil každý nový zvuk. Zdálo se však, že stále nikdo jiný kromě nás tady není. “Ryby můžete lovit skoro celý rok, kromě zimy. Na ty se přes led nedostanete. Jedině byste zkusili lovit v řece, nicméně to je o dost náročnější, kde je silný proud vody. U břehu tam asi moc ryb nebude. Ale nechci si vymýšlet. Já sama jsem ryby nikdy v řece nelovila.“Dodala jsem ještě nějakou poznámku a také se rozhlédla. Zamračila jsem se. Byla to celkem škoda, že tu nikdo nebyl, aspoň se mohla vlčata socializovat. Jak se chovat ve smečce už věděla, ale s cizími vlky do styku ještě nepřišla. Kdyby se zadařilo, třeba by mohli mít nové přátele…
“Já ryby asi také moc jíst nebudu,“ řekla Aurora, položila se na záda a pozorovala oblohu. Pak natáhla své dlouhé bílé nohy a chvilku je pozorovala. “No, mně to nevadilo, ale myslím, že zaječí maso bude ještě lepší,“ dodal k tomu Aithér.
Ohlédla jsem se po Niké, jestli už i ona dojedla svůj úlovek, aby si také na chvilku odpočinula, než půjdeme lovit zajíce.

Názorně jsem vlčatům předvedla a vysvětlila, jak si mají počínat při lovu ryb. Dále se nenechala vybízet a aktivně se všichni tři vypravili do vody. Nejdřív jsem musela napomenout Aithéra s Aurorou, aby nestáli tak blízko sebe. Aurora našpulila tlamičku s tím, že ona vlezla na své místo jako první, takže se musel vzdálit Aithér. Ten vyplázl na svou sestru jazyk a popoběhl několik metrů dál.
V tu chvíli mě napadlo, že jsem je měla spíš nechat, aby šli po jednom, abych se mohla věnovat každému individuálně. Nakonec jsem to tak nechala s tím, že počkám, jak se jim povede první pokus. Jako první se do díla pustila Niké, takže jsem bedlivě sledovala její počínání. Vypadalo to, že si moc dobře pamatuje, co jsem dělala já, takže jako by mě kopírovala, což bylo správně, aspoň pro začátek. Netrvalo dlouho a její hlava zmizela pod hladinou. Následně ale nadskočila a jak ztratila rovnováhu, zahučela do vody celá. Starostlivě jsem se zvedla, ale naštěstí byla v pořádku, prvotní překvapení z toho, co se jí stalo, se rozhlédla po sourozencích, jestli si toho nevšimli. Aurora, která k ní stála blíže, samozřejmě velké šplouchnutí zaznamenala, přestala pozorovat hladinu a svůj jantarový pohled věnovala své sestře. “Neruš, ségra! Jestli se chceš cachtat, běž si dál, já si chci ulovit jídlo!“Zavrčela na ni bojovně. Zamračila jsem se na ni. “Niké to určitě neudělala schválně,“řekla jsem rychle a vrhla na varovný pohled na Niké, aby se nepouštěla do hádek, protože na to teď nebyl čas. “Nevadí, zkus to znovu. Možná se trošku víc rozkroč, abys udržela stabilitu,“ poradila jsem pak své tmavě hnědé dceři.
Lehce jsem přenesla váhu na jednu z předních tlapek a zahleděla se na Aithéra, který byl maximálně soustředěný. Hlavu měl těsně u hladiny a děsně se u toho mračil. Musela jsem v duchu potlačit smích, protože to působilo dojmem, že chce zlým pohledem ryby odradit. Pak už jsem mohla jen překvapeně zamrkat, protože synek se rozhodl, že si nebude máchat hlavu celou, ale zkusí svou kořist podebrat tlapou. A to se mu povedlo na první pokus. Ačkoliv celou akci doprovodilo cáknutí skoro tak velké, jako když sebou Niké plácla do vody, až jsem se divila, že rybu tím nevyplašil, následoval velký oblouk, při kterém se ryba ocitla na souši kousek ode mne. Rychle jsem se vzpamatovala a přiskočila k ní, abych ji přidržela, než Aithér s hrdě vypnutou hrdí, samolibým úsměvem a zvednutým ocasem nepřiklusal a nepřidržel si ji sám. “Učte se od mistra, sestřičky,“ pronesl samolibě, lehl si a pustil se do jídla. “Dobrá práce, synku,“ řekla jsem uznale. Neuvažovala jsem nad tím, zda to byla jen náhoda nebo byl tak šikovný, i když jako hrdá matka jsem samozřejmě chtěla věřit té druhé možnosti, ale byla jsem každopádně ráda, že se mu zadařilo.
Teď se můj pohled opět vrátil k Auroře, která tiše číhala. Zatím si počínala dobře. Byla celá našponovaná a bylo vidět, že jí dlouhé čekání moc nebaví. Najednou schovala hlavu pod hladinu, ale rychle ji zase vynořila. Bohužel v tlamě jí neuvízlo nic. Celá zamračená začala chňapat do vody, ačkoliv tam nemohlo být nic, než rozvířený písek. “Nerozčiluj se zlatíčko. Tělo ryby je kluzké a je těžké ji chytit hned napoprvé,“snažila jsem se ji uklidnit. Nahněvaně se podívala na mě a na Aithéra, který spokojeně debužíroval. “Vám se to ale povedlo!“Zavrčela. S povzdechem se jala svůj pokus zopakovat, i když chvíli trvalo, než se uklidnila. Chvíli vztekle mrskala ocasem, ale tentokrát jsem jí zkusila hned, jestli na to přijde sama, že vlastně hýbe nejen ocasem a tím si čeří hladinu. Naštěstí jí to přeci jen došlo a nyní stála klidně. Rychlým pohledem jsem zkontrolovala Niké, jak si počíná.
Aurořina hlava se znovu ocitla pod hladinou. A když se znovu vynořila, vztekle prskala vodu, pohazovala hlavou, kýchala a frkala. Vyskákala za mnou na břeh. “Dostala se mi voda do nosu!“Křikla vztekle a dál pohazovala hlavou. Naklonila jsem hlavu na stranu. To bylo určitě nepříjemné, ale pomoci jsem jí nemohla, musela se té vody v dutinách zbavit sama. Po několika dalších kýchancích a frkancích se jí to nakonec konečně podařilo. Celá uražená se posadila opodál a začala si jazykem urovnávat srst na hrudi. “Blbý ryby,“brumlala si přitom. “Nic si z toho nedělej, zkusíš to později,“snažila jsem se dceru povzbudit. Ona nijak nereagovala, jen tiše urovnávala svou srst. Pohlédla jsem rychle na Aithéra a zavrtěla hlavou, abych ho ani nenapadlo si sestru dobírat, protože to by jí moc nepomohlo a spíš by ji to odradilo. Pak jsem zase věnovala svou pozornost nejstarší dceři.

Představa zamrzlého jezera evidentně mládež pobavila. A také si to jistě všichni hned představili, protože Niké vyjekla, že to bude bájo. “Tak to už se nemůžu dočkat, až to vyzkouším,“ dodal nadšeně Aithér. “Nu, nebude to dlouho trvat. Právě nám začal podzim. Teď se bude ochlazovat. A brzy bude zpátky sníh, který jste naposledy viděli, když jste byli ještě hodně malí,“řekla jsem a zarazila se. No jo, podzim… Za pár týdnů už tomu bude jeden rok, co jsem tyhle tři uzlíčky přivedla na svět. Odfrkla jsem si. Bylo neuvěřitelné, jak rychle to utíkalo. Zahleděla jsem se směrem zpátky, kudy jsme přišli. V tom místě jsem potkala matku a krátce na to se začala vlčata hlásit na svět. A dnes už jsem je chystala na samostatný život.
Když jsem se zmínila o vysoké, Niké se aktivně rozhlížela, ale když zjistila, že tu nikdo jiný kromě nás není, zase se posadila. “Nu, momentálně tu žádné stádo není. Nicméně i kdyby tu byli, tak bych vám je mohla jen ukázat a vysvětlit teoreticky, co a jak. Takové velké zvíře se loví nejlépe ve více vlcích. Nás víc sice je, a bohatě bychom na to stačili, ale pro vás by bylo lepší, abychom měli u sebe ještě aspoň dva tři zkušené lovce, abyste mohli také odkoukávat. Až se Storm vrátí z toulek, určitě něco podnikneme,“slíbila jsem.
“Mám docela hlad,“ ozvala se Aurora. Hned jak to dořekla, Niké se zajímala, jestli je naučím lovit. Přikývla jsem. “Proto jsme tady. Vlastně jsou dva důvody, proč jsme tu. Abyste poznali okolní místa a naučili se lovit stravu sami pro sebe. Ryby, zajíci, případně kachny stačí pro nasycení jednotlivce. Jeleni a daňci jsou spíš záležitostí nakrmit celou smečku, protože jsou velcí a mají hodně masa.“Vysvětlila jsem a zvedla se. Pohlédla jsem na Arnarma, který v podzimním sluníčku dřímal. Zazubila jsem se a nechala ho odpočívat. Mezitím jsem vstoupila do vody, která mi sahala těsně pod břicho, otočila se k vlčatům a zůstala klidně stát. “Nevím, jestli se ryby loví i jinak, ale já mám na to svůj způsob. I když já ryby moc ráda nemám,“Začala jsem mluvit ztišeným hlasem. “Vlastně já tu čekám, až se ryby ke mně přiblíží samy. Když teď voda není zčeřená tím, jak jsem šla, písek na dně se usadil a já jsem nehybná, působí to tak, že nikde nikdo není. Naštěstí je tu bezvadná viditelnost, takže teď vidím, jak okolo mě pluje jedna docela velká ryba,“pokračovala jsem s pohledem upřeným na vodní hladinu. Ryba ještě nebyla dost blízko mě, abych se ji pokusila chytit. Zřejmě zachytila hluk, který působil můj hlas. Zůstala jsem tedy chvíli tiše. Vlčata naštěstí chápavě a tiše čekala na břehu. Správně se dovtípila, že nesmí rušit, jinak lov nebude úspěšný.
Chvíli jsem uvažovala, zda pro tu rybu hrábnu tlapou nebo ji radši zkusím chytit do zubů. Rozhodla jsem se pro druhou možnost a doufala, že se mi podaří její kluzké tělo zachytit hned. Konečně ten vodní tvor usoudil, že je „vzduch“ čistý a plula blíž ke mně. Sklonila jsem čenich těsně nad hladinu a čekala, až bude přímo přede mnou. Pak jsem se zhluboka nadechla, nechala tlamu otevřenou, a schovala celou hlavu pod hladinu. Jakmile se mé zuby dotkly rybího těla, rychle jsem cvakla. Ryba sebou ale mrskla, takže mi vyklouzla. Ještě jsem však stačila zareagovat a znovu po ní cvakla, načež jsem chytila ocas. Zvedla jsem hlavu nad hladinu a velkým máchnutím odhodila rybu na souš, abych mohla zalapat po dechu. Kořist dopadla vedle vlčat a zběsile sebou mrskala. Aithér měl oči pobavené tím, jak se ryba plácala. “Honem ji přidrž, aby se nedostala zpátky do vody,“ zavolala jsem na něj, ale Aurora byla rychlejší. Jednou tlapkou přidržela rybu u země. Došla jsem k nim. “Můžete si to teď zkusit. Vlastně kromě toho, že byste zkoušeli rybu chytit do zubů, ještě můžete ji podebrat tlapou a odhodit na souš, ale abych pravdu řekla, já jsem to nikdy nezkoušela. I když pár vlků jsem takhle viděla lovit.“ Poslala jsem vlčata, aby si zkusila ulovit nějakou tu rybu.
Sama jsem pak otráveně pohlédla na svůj úlovek, který přestal lapat po dechu a plácat sebou. “No, že jsem tě ulovila, nemění nic na tom, že vás moc ráda nemám,“ řekla jsem. “To si radši počkám na nějakého dobrého tučného zajíce,“ dodala jsem a zatímco jsem ještě pro jistotu rybu přidržovala tlapou, aby se o ni pak mohla podělit vlčata, pozorovala jsem mládež, jak se jim vede a byla připravena jim udělovat rady.

Když vlčata doobdivovala pohled a jezero, pustila se do her. Respektive prozatím jen Aithér s Aurorou. Niké se tentokrát rozhodla neúčastnit a zeptala se mě, jak se toto místo jmenuje a jestli chápe správně, že nepatří žádné smečce, protože vypozorovala, že když někdo přišel do Borůvkového lesa, oznámil to zavytím, zatímco my jsme se neohlásili. Usmála jsem se na ni a zavrtěla ocasem. Musela jsem uznat, že je bystrá. “Tohle je Velké vlčí jezero,“ začala jsem povídat, zatímco si dcera uhlazovala mokrou srst. “A ano, chápeš správně, žádné smečce nepatří. Obecně místy, která patří nějaké smečce, jsou většinou lesy a jejich přilehlé potůčky, jezírka nebo tůňky. Jako třeba Borůvkovému lesu patří Ovocná tůň. Louky, pláně, jezera, celé řeky, patří všem. Ta pláň, po které jsme se přišli, se nazývá Galvatar,“ na okamžik jsem se odmlčela, protože k nám přišli i Aithér s Aurorou, oba zmáchaní od hlavy až k patě a udýchaní. Vlastně jsem se je už sama chystala zavolat, aby poslouchali, o čem mluvím, protože to bylo důležité. Aurora se ztěžka svalila přede mne a s vyplazeným jazykem prudce oddechovala. Aithér vypadal spokojeně, posadil se vedle sestry a našpicoval uši směrem ke mně. Na okamžik jsem se soustředila na něco jiného a přivolala pomocí magie teplý vzduch, aby vlčatům vysušil kožíšky. Sice bylo poměrně teplo, ale už bylo znát, že je tu podzim a nechtěla jsem, aby nastydli.
Pak jsem pokračovala v povídání. “Sem většinou vyrážíme lovit vysokou. Což jsou třeba jeleni nebo daňci. A jak jste před chvilkou sami zjistili, moc dobře se tu běhá.“ Usmála jsem se a ukázala čenichem na druhou stranu jezera. “Galvatar zasahuje až tam. A rozděluje se na východní a západní část. Od našeho domova je to východní část. A až v zimě jezero zamrzne, z hladiny se stane ledová plocha, na které se dá dobře chodit. V prvé řadě je třeba se to ale naučit, protože led klouže,“ Do řeči mi skočil Aithér. “Takže to je jako chození po vodě?“ Vykulil oči. “No, skoro ano. Ale abych byla přesná, chodíš po vrstvě ledu, což je zamrzlá voda. Nicméně pod tou vrstvou ledu se normálně voda nachází, není to tak, že by zamrzla voda až ke dnu. Led je vlastně několikacentimetrová krusta. Čím chladněji je, tím je pevnější a unese toho hodně. Často tu vlci blbnou tak, že se kloužou, ať už po nohách nebo po zadku. Nebo si zkracují cestu na západ právě přes jezero,“ pokračovala jsem ve vysvětlování. Doufala jsem, že jsem se do toho nijak nezamotala a vlčata vše pochopila. Chvilku jsem se odmlčela, jestli nebudou mít nějaké dotazy, ale prozatím se tvářila poměrně chápavě.

//západní Galvatar

Ačkoliv bylo vidět už poměrně z dálky, ve své celé kráse se začalo vylupovat až teď, když jsme byli o něco blíž. Mé oblíbené jezero. Také vlčata zpomalila a počkala, až je s Arnarmem doběhneme. Měla jsem z toho radost, i když Aithér byl nedočkavý a vesele povykoval. Jakmile naše skupinka byla pohromadě, zpomalili jsme do klusu a ke břehu jsme už došli krokem. “Juu, to je ale vody!“ Vypískla Aurora a rozběhla se až těsně k vodě. Těsně před ní se zastavila a s veselým vrtěním ocasu se na nás otočila. V očích jí vesele jiskřilo. “Ty jo, kam se hrabe tůňka doma!“ Přidal se k obdivnému úžasu Aithér. Usmála jsem se. Nepřekvapilo mě, že byli okouzleni. Kromě toho, že tak velkou vodní plochu ještě neviděli, já sama jsem vždycky byla z toho pohledu okouzlená, i když jsem ho viděla už několikrát. Jelikož zrovna vysvitlo slunce mezi mraky, odráželo se na vodní hladině. Jemný větřík ji jemně čeřil a vytvářel tak pěkné malé vlnky, které příjemně šuměly. Arnarmo se posadil vedle mě a mlčky pozoroval jezero. Nechala jsem ho v klidu rozjímat.
Zatím jsem se rozhlédla a nasála pachy. Cizí vlci tu byli cítit, ale pach poměrně slábl, takže tomu bylo zřejmě několik dní, co tu někdo byl. Zašklebila jsem se. To bylo poměrně typické. Když jsem byla malá, snad nikdy se nestalo, aby u jezera nikdo nebyl. Pořád se tu něco dělo, ale za poslední léta, když jsem tudy procházela, byli tu cítit vlci, ale nikoho jsem tu nepotkala. Napadlo mě, jestli to bylo tím, že jsem měla prostě smůlu a vybrala si pokaždé takový okamžik, když tu bylo pusto a prázdno, nebo se tu vážně vyskytovaly skupinky vlků jen výjimečně.
Z myšlenek mě vytrhl synův hlas. “Líbí se mi tu,“ hodnotil zdejší okolí pozitivně. Stál teď předními tlapkami ve vodě a pozoroval svůj odraz. Pak bouchnul jednou tlapkou do vodní hladiny tak silně, až ošplouchl své sestry, které byly nedaleko. Aurora se na něj zamračila, mírně odhalila své tesáky a zavrčela na něj. Její bratr z toho ale měl jen legraci a dál rozverně cákal vodu kolem sebe. Aurora si to však nechtěla nechat líbit, naježila se a pohledem vybídla sestru k akci. Na nic však nečekala a rozeběhla se proti svému bratrovi. Aithér, ačkoliv se tvářil, že ho nic než voda nezajímá, hbitě uskočil a ocitl se na břehu. Což Aurora nečekala a běžela pár metrů ještě dál. Pak prudce zabrzdila, otočila se a běžela zpátky. Snažila se na Aithéra zaútočit, ale ten se jen smál a hbitě uhýbal. Zvědavě jsem se ohlédla, co udělá Niké, jestli své sestře půjde pomoci ztrestat bratra za to, že je zmáchal od hlavy k patě.
“Necháme je trochu se vydovádět a pak se pustíme do lovu ryb, co ty na to?“ Navrhla jsem svému bratrovi a v klidu se lehla do trávy opodál. Měla jsem dobrý přehled nejen o tom, co dělají moji potomci, ale viděla bych i nově příchozí vlky. Arnarmo jen tiše přikývl.

//Borůvkový les

Sotva jsme prošli hranicí lesa a Galvataru, stromy se rozestoupily a před námi se objevila široká pláň, do vlčat jako když střelí. I když zatímco se Aithér a Niké rozeběhli, Aurora zpočátku s vykulenýma očima sledovala volný prostor. Pak se ale nechala zlákat a dohnala své sourozence. Měla jsem tendence je okřiknout, aby neběhali moc daleko, ale naštěstí sami měli dost rozumu na to, aby se nenechali unést a nezmizeli během chvilky na druhé straně, takže se mi ulevilo.
S bratrem jsme běželi také, ale pomaleji, takže jsem měla přehled o tom, co se na pláni děje. Bedlivě jsem se rozhlížela a nasávala pachy. Nic ale nenasvědčovalo tomu, že by tu byli nějací vlci, takže žádné nebezpečí nehrozilo. Tedy, pokud by nějací neznámí vlci byli takoví, že by místo seznámení se nebo ignorace naší skupinky chtěli zaútočit. Už jsem ani nepamatovala, kdy naposledy jsem tu byla. Možná jen krátce, když jsem se byla po porodu provětrat a vlčata tehdy hlídal Coedy. Uvědomila jsem si, že vlastně co jsme se s Coedym vrátili, respektive já se vrátila a on přišel nově do smečky, tak jsme nikde pořádně nebyli, protože poměrně záhy jsme založili rodinu. Následně jsem si usmyslela, že pak budeme muset zase jednou vyrazit na menší toulky, jen my dva. Vlčata už jsou dost velká na to, aby to pár dní zvládla sama, navíc v bezpečí Borůvkové smečky by se jim nemohlo nic stát. Ta myšlenka se mi zalíbila, takže jsem si slíbila, že to Coedymu navrhnu, až se vrátíme domů.

/VVJ

//Nuže, sice je na řadě Niké, ale jelikož se k odepisování nemá a já ji nehodlám uhánět další měsíc, má smůlu a píšu já.

Jakmile jsem bratrovi připomněla, kde se nachází řeka, na jejímž druhém břehu jsem určitou dobu žila, Arnarmo se pak dotázal, jestli mi to místo někdy chybí. Zavrtěla jsem hlavou. “Nebylo tam sice špatně, a zdejší vlci byli v pohodě a Atray s rodinou nás dobře přijali, nicméně nikdy jsem se tam necítila tak dobře, jako tady. Asi jsem švihlá, ale asi holt jsem nějakým způsobem připoutaná k Borůvkovému lesu. Nebo já nevím, jak to popsat,“ řekla jsem a uchechtla se. Svěřila jsem se mu, že tento les nehodlám už nikdy opustit, takže pokud on se zase vydá na toulky a bude se chtít zase za mnou někdy zastavit, zase mě tu najde. Arnarmo však vyjádřil obavy, že se nikam nepodívám, nebudu přijímat nové informace ani poznávat nové tváře, zda se z toho nezblázním. Švihla jsem ocasem a zavrtěla hlavou. “Ale né, samozřejmě, že odtud někdy půjdu na toulky, ať už sama nebo s Coedym, abych se podívala po okolí a objevovala nová místa, ale myslím to tak, že Borůvkový les chci mít stále za svůj domov,“ uvedla jsem svá slova na pravou míru. Upřímně řečeno, už jsem začínala pociťovat potřebu jít se pořádně někam provětrat, protože od té doby, co jsem se stala matkou, jsem vlastně pořádně nikde nebyla. Navíc bylo načase, aby se vlčata začala stavět na vlastní nohy, už se pomalu blížila doba, kdy jim bude jeden rok. Zamračila jsem se. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak rychle ten čas letí. Vždyť jako by to bylo včera, co jsem potkala svou matku na Galvataru a vzápětí mě popadly porodní bolesti, takže jsem spěchala do úkrytu, abych přivedla na svět tři malé nezbedné kuličky.
Z úvah mě znovu vytrhnul bratrův hlas, kdy mě ujišťoval, že se tu jistě čas od času objeví a budeme nějakým způsobem fungovat jako rodina. Usmála jsem se a přikývla. Věřila jsem mu. Doufala jsem, že aspoň on mi z celé rodiny zůstane poblíž a budeme se stýkat, když už mladší bratříček a sestřička zmizeli neznámo kde, stejně jako naši rodiče. To mě zase přivedlo na myšlenku, že ani nevím, kde se zdržuje má matka, zda se opět někde toulá nebo našla domov v nějaké smečce. Bylo by pěkné, kdyby zase viděla svá vnoučata, vždyť naposledy je viděla, když byli ještě malí. Zatvářila jsem se kysele. Otec pro změnu nevěděl vůbec, že je dědečkem. Kdo ví, kde je mu dnes konec.
Jelikož mi začalo kručet v břiše, navrhla jsem, abychom našli Storma a vydali se na lov. Než však někdo stačil odpovědět, ozvalo se zavytí. Stočila jsem tím směrem uši a následně se ohlédla. Arnarmo mi odpověděl, že to není špatný nápad, ale Storm právě odešel. Tím pádem jsme měli smůlu a smečkový lov se musel odložit. “Nu, co se dá dělat. Tak jindy. Nicméně mohli bychom se vydat k Velkému vlčímu jezeru, naučíme děti lovit ryby. Sice přes zimu asi moc ryb nenaloví, ale aspoň budou vědět, co a jak, pro příště. I když já osobně moc ryby nemusím. No a třeba se nám poštěstí potkat nějakého zajíce nebo lišku. Či něco většího, abychom se dosyta nadlábli všichni,“ navrhla jsem.
Doposud nás vlčata moc neposlouchala, protože měla moc práce s tím, jak se mezi sebou škádlila, nicméně Aithér jako první zaznamenal, že by se mělo někam jít, nechal sestry sestrami a běžel za námi s očima doširoka otevřenýma. “Mami, mami, my někam půjdeme?“ Hopsal kolem mě natěšeně a vrtěl přitom ocasem jako zběsilý. Bratrův útěk si samozřejmě holky nemohly nechat ujít a stejně tak nepřeslechly jeho výskání, takže přiběhly také a zvědavě očekávaly moji odpověď. Musela jsem se zasmát. “Ano, musíte se konečně naučit něco lovit. Abyste neumřeli hlady, až se vydáte na toulky,“ vysvětlila jsem jim a pohlédla na Coedyho, který vypadal poněkud duchem nepřítomný. “Půjdeš s námi, drahý?“ Zeptala jsem se a něžně do něj drcla, abych ho upozornila na to, že s ním mluvím. Chvíli na mě zmateně koukal. “Rád bych, ale určitě si máte s bratrem co povídat. Možná později se připojím, teď bych si ale raději odpočinul,“ odpověděl a olízl mi čenich. Souhlasně jsem přikývla. “Taaatiii, pojď s námi!“ Vykřikla Aurora a začala do otce šťouchat, aby ho donutila vstát. “Bude legrace!“ Přizvukovala Niké. Aithér se chtěl k sestrám přidat, nicméně jsem zasáhla já. “Jen nechte tatínka odpočívat. Vezme si vás na povel později,“ řekla jsem přísně. Děti sice vypadaly zklamaně, ale musely to chápat. Nebo se o to aspoň snažit. “Maminka má pravdu. Jen pěkně běžte s ní a strýčkem. Buďte hodní a uvidíme se později,“ podpořil mě Coedy. Pohledem do očí jsem mu poděkovala. Olízla jsem mu čenich. “Nebudeme pryč dlouho,“ špitla jsem. Pak jsem se ohlédla dcerách které nadšeně hopsaly kolem mě a čekaly, jakým směrem se vydáme. Aihér se zatím choval zdrženlivě, ale bylo mi jasné, že jakmile se ocitneme na otevřeném prostoru Galvataru, budou mít plné packy práce, aby zjistili, kdo z nich je nejrychlejší a kdo z nich je nejsilnější. “Tak tedy vyrážíme!“ Zavolala jsem, zvesela zavrtěla ocasem a volným krokem jsem se vydala směrem k hranicím lesa. Ještě než jsme zmizeli mezi stromy, ohlédla jsem se za Coedym, který nás vyprovázel pohledem.

//Východní Galvatar

//No, to se nedá nic dělat, naučím vlčata lovic zajíce no :D

Připomněla jsem bratrovi, kde se nachází Smrkový les, ve kterém jsme s Coedym na určitou dobu našli domov. Sice se tvářil, že si vzpomněl, ale nebyla jsem si jistá, jestli si pamatuje, co je vůbec Mahtaë. “Zkrátka na druhé straně řeky, která protéká Borůvkovým lesem,“ dodala jsem s úsměvem a zavrtěla ocasem. Mimoděk jsem se tím směrem ohlédla, ale necítila jsem žádný smutek nebo jinou emoci.
Pak jsem se pustila do podívání o tom, jak jsem naše sourozence potkala, párkrát s nimi i mluvila, ale pak se zase z mého života vytratili. Arnarmo pak dodal, že se mám ke komu přimknout. Souhlasně jsem přikývla a láskyplně se podívala na svého partnera a vlčata, která se po chvíli konečně přestala rvát a zatímco Aithér s Aurorou polehávali stranou a odpočívali, Niké si veledůležitě urovnávala kožíšek. Musela jsem se zazubit, načež jsem svůj modrý zrak stočila zpátky k Arnarmovi. “Já tento les už nikdy nehodlám opustit, takže až se rozhodneš se zase toulat, pak věz, že mě vždycky najdeš tady a vždycky tu pro tebe budu,“ řekla jsem a lehce se dotkla čenichem bratrova ramene. Udělalo mi radost, že se rozhodl, že se po téhle zemi bude toulat, i když zatím neví, jak dlouho se zdrží v Borůvkovém lese. Nicméně já jsem si byla jistá, že i kdyby se zdržel déle, Storm nebude mít nic proti.
Zhluboka jsem se nadechla a nasála pachy. Zdálo se, že v lese to konečně trošku ožilo, protože kromě toho, že jsem zaznamenala pach Naomi, jsem cítila i nějakého cizince. Jelikož jsem ale věděla, že jsou tu Storm i Tailla, nikterak mě to nerozrušovalo. Znovu jsem pohlédla na Niké, která si odběhla k tůňce a dováděla ve vodě jak neřízená střela. S úsměvem jsem si vzpomněla na sebe v jejím věku, kdy mě voda fascinovala a hrozně ráda jsem byla v její přítomnosti. Hmm, že by se nám tu začínaly projevovat kořeny vrozené magie? Zamyslela jsem se a s hlavou nakloněnou na stranu jsem dceru ještě chvíli zadumaně pozorovala. Lehce mi pak zakručelo v břiše. No jo, už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy jedla. Pohlédla jsem pak na Aithéra, který si olizoval tlapku a vypadal, že se snaží být nenápadný, ale v jeho jantarových očích tančili rarášci, takže bylo jasné, že vymýšlí lumpačinu na svou sestru, která ležela klidně vedle něj a netrpělivě těkala očima. Byl nejvyšší čas, abychom naučili své ratolesti lovit, a to nejen vysokou, ale i zajíce a ryby. Něco mi říkalo, že brzy vylétnou z rodného hnízda a vydají se na své vlastní toulky. A jelikož ovoce neroste v žádném jiném lese, neměli by se pak čím živit. Navíc, co bych to byla za matku, kdybych nenaučila svoje potomky jedné z nejdůležitějších věcí, které vlk musí umět.
“Nevím, jak vy, ale já mám docela hlad,“ řekla jsem, když se mi žaludek znovu nespokojeně zakroutil. “Co kdybychom našli Storma a zkusili uspořádat smečkový lov? Mládež má načase, aby se to naučila. Sice jsem chtěla začít zajíci, ale… Proč by nemohli začít vysokou, je to aspoň výzva,“ navrhla jsem a podívala se na Coedyho s Arnarmem, co na to budou říkat. Vtom jsem viděla, že Arnarmo lehce couvl. Stočila jsem jedno ucho směrem, kterým jsem slyšela dusot. Tušila jsem nějakou neplechu, protože jakmile jsem otočila celou hlavu, spatřila jsem Niké, jak se k nám řítí s papulkou nepřirozeně našpulenou a tvářičky měla nateklé. Než jsem se však stačila zděsit, že ji bodla vosa nebo sršeň, dcera vyprskla smíchy a obsah tlamičky skončil na mě. Byla jsem tak překvapená, že jsem se v prvních vteřinách nezmohla na slovo. Dokonce jsem měla trochu vody v tlamě já, protože jsem ji zrovna otevřela a chtěla zjišťovat, co mé dítě trápí. Vodu jsem vzápětí vyprskla a nespokojeně se oklepala. Pohlédla jsem na dceru, kterou přešel humor, a okamžitě se stáhla, protože získala dojem, že to přepískla. No, věděla jsem, že to nemyslela zle, jednak si chtěla hrát a jednak jsem si musela uvědomit, že se vlčata začínají nudit, protože přeci jen se my tři vybavujeme dlouho a oni ještě nemají tolik trpělivosti, aby jen tak seděli a poslouchali vyprávění jejich strýce, ačkoliv to mohlo být pro ně zajímavé a poučné. Zkusila jsem svou mokrou srst naježit, ale moc to nešlo. Pohledem jsem zkontrolovala Auroru s Aithérem, kteří se smáli kulišárně, kterou jejich sestra na mě vymyslela. Přísně jsem došla ke krčící se dceři. Musela ale v mém pohledu vidět, že i já mám něco za lubem, i když bylo možné, že si toho hned nevšimla, protože přeci jen čekala na trest. Počkala jsem, až si Niké lehne na záda, odhalí své bílé bříško na znamení pokory. Ocásek měla mezi nohama. Naklonila jsem se nad ni a lehce ji zatahala za ucho. “To se dělá, máčet maminku?“ Zeptala jsem se a poťouchle na dceru mrkla. Rozhodla jsem se, že toho využiju a tak jsem přivolala z blízké studánky vodu v podobě malé koule, kterou jsem vzápětí rozbila tlapou a zmáchala Niké. Což nebylo tak těžké, protože už byla částečně mokrá z dovádění ve vodě.
“Vy se moc nesmějte, rošťáci,“ napomenula jsem syna s druhou dcerou, kteří se smáli pro změnu Niké, která byla mokrá, stejně jako já. Přivolala jsem o něco větší kouli vody a zmáchala i zbylé dva potomky, aby jim to snad nebylo ještě líto. Samozřejmě jsem vodu rozbila tak, abych jim nezmáchala hlavu a nehrozilo by, že by se zalkli. Oba hned vyskočili na nohy, a zatímco Aurora vyjukaně koukala, co se děje, Aithér rozdováděně šťouchal do své sestry a vyzýval ji k další bitce. Zazubila jsem se a využila své další magie, a sice vzduchu. Přivolala jsem teplý vánek, který nám všem čtyřem během několika chvilek kožíšky zase pěkně vysušil. Olízla jsem si čenich a pohlédla na Coedyho s Arnarmem, kterým také cukaly koutky. Poťouchle jsem na ně vyplázla jazyk, aby se snad nesnažili se také smát, abych nezmáchala kožichy i jim. “Tak co říkáte na ten lov?“ Zeptala jsem se raději a posadila se s ocasem omotaným kolem předních tlapek, zatímco Aithér s Aurorou už byli zase v sobě a šťouchali se jako o život.

Arnarmo se zmínil, že sem s ním přišel Whiskey. Vykulila jsem oči a čelist mi spadla na zem. Whiskey? Druhý Stormův syn? No páni! Návrat ztracených členů rodiny. Můj několik let pohřešovaný bratr se vrátil do Borůvkového lesa a s ním i náš bratránek. Hm, ale že by ho Arny znal? Vždyť odešel ze smečky ještě dřív, než se narodili… No, možná se potkali na cestě sem a seznámili se, přemýšlela jsem. Byla to rozhodně překvapivá zpráva a já byla rozhodnutá, že až si s Arnym povíme všechno, co jsme chtěli, musím se jít za Whisem podívat a popovídat si s ním také. Vzápětí bratr moji domněnku potvrdil, byla to náhoda, že se se Stormovým synem potkal. Usmála jsem se a přikývla. Škoda, že tu nebyl Coffin, určitě by také svého bratra rád viděl. I když bylo možné, že se bratři setkali mimo území Borůvkového lesa. Ostatně na to jsem se bratránka mohla zeptat později.
Jelikož Arnarma zajímalo, jak jsme se s Coedym seznámili, pustila jsem se do vyprávění a vzala to i se vším, co nás potkalo. Po očku jsem sledovala vlčata. Část povídání se tvářila, že je to zajímá, ale víceméně asi na dlouhé vyprávění či pohádku už asi nebyli. Nebo neměli náladu. Když jsem dokončila povídání, podívala jsem se na Coedyho, jestli nebude chtít něco doplnit, ale vypadalo to, že jsem na nic nezapomněla a naše story tak byla zřejmě zmíněna kompletní. Jako zajímavost jsem přidala i to, jak jsem přišla ke svému přívěšku. Všimla jsem si, že Niké začala provokovat Aithéra a ten si to samozřejmě nenechal líbit, takže její výzvu ke hře přijal bez sebemenšího zaváhání. Ovšem nezůstali na to sami, Aurora zřejmě také měla náladu se rvát, takže ti tři byli za chvíli jedno velké klubko chlupů, ze kterého čouhaly nohy, ocásky, ouška a ze kterého se ozývalo občasné vrčení a cvakání zuby. Ušklíbla jsem se a zavrtěla hlavou. Vzpomněla jsem si na sebe, když jsem se rvala v jejich věku spolu se svými bratry, zatímco Tara se povětšinou držela bokem.
Znovu jsem svůj modrý pohled věnovala Arnarmovi, který poznamenal, že jsme toho prožili hodně. Ale nevěděl, kde přesně Smrkový les je. “Přeci přímo naproti Borůvkovému lesu, na druhém břehu Mahtaë,“ připomněla jsem bratrovi s úsměvem. Vlastně nemohl si po takových letech pamatovat, jaká území jsou kolem Borůvkového lesa. Nicméně teď věděl, že jsme vlastně nežili tak daleko od původního lesa. Když se pak Arnarmo zajímal, jestli vím, kde Tara a Daichi jsou, stáhla jsem uši k hlavě a zavrtěla hlavou. “Nevím o nic už nic. Oba se tu zjevili tak náhle a překvapivě, a stejně tak zmizeli. Je fakt, že Daichi jednu dobu byl zpátky doma a dokonce se dal dohromady s mou nejlepší kamarádkou Zoe, ale to už je dávno. To ještě byl les pod vedením naší matky. A zmizel on i ona. Pak jsem Daichiho ještě potkala, ale už jsem neměla možnost s ním pořádně mluvit,“ řekla jsem a tiše si povzdechla. Pohlédla jsem na vlčata, která stále byla v zápalu hry. Pomalu se také začal blížit čas, kdy se ona vypraví na své vlastní toulky. Za poznáním. A kdo ví, jestli nedopadnou, jako já a moji sourozenci. Že o nich nebudu mít žádné zprávy. Ta představa mě děsila. Ale doufala jsem, že to tak brzy nebude, přeci jen jsou ještě tak mladí… I když moji sourozenci odešli z domova zhruba v jejich věku. Nicméně jsem v koutku duše doufala, že pokud ne všichni tři, že aspoň jedno z nich se rozhodne zůstat doma…
Jelikož už jsem toho namluvila dosti já, musela jsem samozřejmě vědět, jak se měl můj bratr. Nerozpovídal se sice tolik, ale to podstatné řekl. Když se zmínil, že na severu málem zemřel, úplně mě zamrazilo v zádech, načež jsem vydechla úlevou, jakmile dodal, že se ho ujala smečka a pomohla mu vzchopit se a ve které pak našel svůj domov. Než se pak zase vydal na toulky a poznal jednu vlčici. Usmála jsem se, ale vzápětí můj úsměv vystřídal bolestný výraz, to když se zmínil o tom, že jeho milovanou stihla tragická smrt. Se suchem v tlamě jsem střelila pohledem po Coedym, který mi věnoval stejný pohled. Nedovedli jsme si představit, jak by nám bylo, kdyby se něco podobného stalo někomu z nás. Ale Arnarmo to evidentně nesl statečně. Poté se prý Arnarmo rozhodl, že najde někoho jiného, s kým by mohl trávit čas. Nebo svoji rodinu, která ho musí mít ráda. Zřejmě se snažil, aby to vyznělo jako vtip, nicméně jeho hlas byl vážný. Trpce jsem si pomyslela, že nemusí, nahlas jsem však nic takového neřekla, protože co se mě týkalo, já jsem jeho rodina a já ho miluji. I když mě štve, že se vidíme jen sporadicky. Každopádně jsem teď byla vděčná, že je dnes tady a já vím, že žije a je v pořádku.
Jako by četl mé myšlenky, Coedy se zajímal, jestli se Arnarmo hodlá zdržet. Netrpělivě jsem čekala na bratrovu odpověď a doufala, že bude kladná.

Suzume, však nemáš zákaz chodit na toulky :) já teď měla Aranel připoutanou k lesu kvůli vlčatům, tak samozřejmě pak taky bude cestovat :)

Přesně tak, asi jsem se špatně vyjádřila. Jde mi jen o to, aby Storm věděl, že někam odejdete, a abyste mimo les nebyli třeba půl roku :) ~Storm

Mno, jakožto autorka nápadu na lov se vyjadřovat nebudu, má účast je samozřejmostí...

Ale co se opětovného úpadku Borůvkové smečky týče... Je mi z toho do pláče. Doufala jsem, že se jí v renesanci bude dařit, ale evidentně je to zase takové... Upřímně řečeno ani nevím, jak to zachránit, protože i kdybychom se na hlavu stavěli a nové členy lákali na bůhví co (i když to samozřejmě nejde... nebo? :D ), jejich aktivitu tím neudržíme, to už je na každém.

Udělalo mi radost, když se Arnarmo zmínil o tom, že pokud by nic nenamítal, chtěl by se tu zdržet delší radost. Usmála jsem se a zavrtěla ocasem. “Myslím, že Storm mít nic proti nebude. Jednak tě přeci jen také zná od malička, i když jsi tu léta letoucí nebyl, a také znal naše rodiče a za vetřelce tě rozhodně nepovažuje,“ odpověděla jsem. “Ostatně ty ses s ním někde potkal?“zajímala jsem se. Došlo mi, že nejspíš šel rovnou za mnou a kdyby o něm Storm nevěděl, jistě by tu s ním byl, protože přeci jen do naší smečky Arnarmo nepatřil a byl návštěvník.
Mezitím jsme došli ke Coedymu a vlčatům. Vypadalo to, že než jsme sem přišli, tak si hráli nebo něco podnikali, nicméně jakmile jsme byli blíž, všechna jejich pozornost se upřela na nás. Pustila jsem se tedy do představování. Zatímco vlčata se osmělila a přišla se podívat a seznámit, Coedy se chvilku držel opodál a přeci jen bedlivě sledoval dění, i když mohl nabýt jistoty, že můj bratr sem přichází v míru a rozhodně nám nic z jeho strany nehrozí. Aurora se zmínila, že je Arnarmo podobný babičce Hotaru. S úsměvem jsem si ji prohlédla. Potěšilo mě, že si Hotaru ještě pamatuje, ačkoliv už to bylo poměrně dlouho, co ji viděli. Arnarmo ostatně souhlasil. A dodal, že kdyby znali svého dědečka, věděli by, že já jsem celá po něm. “Maminka nám vyprávěla, že dědeček Angelus byl velký bílý vlk. Jako já,“ vypnul hrdě svoji hruď Aithér. Pak se zarazil a podíval se na svou hnědou tlapku a špičku ocásku. “No, akorát já jsem si ještě ke svému bílému kožíšku přibral i trošku tátovy barvy,“ dodal a zazubil se.
Podívala jsem se na Niké, která se strýci představila. Byla jsem ráda, že ho všichni tři, nebo respektive čtyři, pěkně přivítali a přijali. Coedy Arnarma pozdravil a dodal, že jsem mu o něm často vyprávěla. No, měl pravdu. Z vyprávění znal všechny mé sourozence. A co jsem si tak matně vybavila, možná je i na krátkou dobu poznal. Všichni se tu zjevili tak náhodně a překvapivě, a stejně tak zase zmizeli. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem věděla, že jsou živí a zdraví, ale také mě mrzelo, že jsme spolu nemohli strávit víc času. Holt jsme měli všichni své vlastní životy.
Arnarmo se zajímal, jak jsme se my dva s Coedym poznali. Pohlédla jsem na svého partnera, který mi pohled opětoval. Evidentně chtěl nechat vyprávění na mně. No, vlastně… Co bych extra vyprávěla. “Už je to docela dávno,“ řekla jsem a posadila se. Aurora nastražila uši a posadila se naproti mně. Teď jsem si uvědomila, že vlastně ani naše děti nevěděli, jak jsme se s jejich otcem seznámili, jak dlouho jsme spolu byli a podobně… Aithér se sice tvářil nezaujatě, ale všimla jsem si, že i on k nám stočil pravé ucho, zatímco se stále prohlížel svého strýce. “Připadá mi dnes, že jsme spolu odjakživa. To tehdy ještě vedli Borůvkový les naši rodiče a my se potkali na toulkách. Trávili jsme spolu nějaký čas, než jsem se vrátila domů. Coedy byl tehdy tulák. A když jsme se zase po dlouhé době potkali a procházeli další území Gallieri, bylo nám spolu fajn a rozuměli jsme si, až jsme si uvědomili, že k sobě cítíme něco víc, než jen přátelství. Jednou jsem ho představila i rodičům. To tu byl ještě i táta, ale bylo to krátce předtím, než zmizel. Moc si do oka nepadli. Hlavně táta se moc nadšeně netvářil. Naštěstí mi ho nevymlouval, nebo tak něco. To by si stejně nepomohl, protože já bych se Coedyho nikdy nevzdala. Když pak otec odešel a matka se rozhodla Borůvkovou smečku rozpustit, byli jsme s Coedym dlouho tuláci. Jenže jsem se na to necítila. Potřebovala jsem mít nějakou jistotu, nějaké zázemí a mít kam se vrátit. Tak jsme se o něco později ocitli na území Smrkové smečky, kde nás přijal Atray pod svá křídla. Nebylo to tam špatné, s ostatními jsme vycházeli celkem dobře. Ale pořád to pro mě nebylo ono. Stýskalo se mi po Borůvkovém lese a jeho ovocné vůni, na kterou jsem byla zvyklá. Na tu vůni jehličí jsem si nezvykla. A když jsme se jednoho dne šli projít a já se šla podívat sem, zjistila jsem, že Storm s Taillou smečku obnovili. Byla jsem rozhodnutá se sem vrátit. Coedy z toho měl sice obavu, ale přeci jen souhlasil, že opustíme Smrkovou smečku a půjdeme žít sem. Atray to naštěstí chápal a tak náš odchod nebyl nijak drastický. No a krátce poté, co jsme se stali členy Borůvkové smečky, jsem Coedymu navrhla, že bychom mohli založit rodinu. Sice jsme z toho měli vítr, ale šli jsme do toho. Povolení od Storma jsme také dostali a tak se na podzim narodili tihle tři uzlíčci,“ dovyprávěla jsem. Vlastně jsem to naše seznámení s Coedym vzala v kostce i s hlavními událostmi, protože Arnarmo samozřejmě nemohl vědět, že jistou dobu jsem byla tulák a pak člen jiné smečky. “V mezičase jsem občas potkala matku, potkala jsem i Taru s Daichim, ale nikdy ne otce. Takže si myslím, že nejspíš nadobro opustil území Gallieri,“ dodala jsem a zahleděla se smutně do dálky.
Vlčata seděla už všechna přede mnou a pozorně a tiše poslouchala. Jako první se pak ozvala Aurora. “A mami, kde jsi vlastně přišla k té ozdobě na krku?“ Zeptala se a ukázala čenichem na přívěšek, který jsem měla na krku už také poměrně dlouho a který se stal mou součástí.
“To bylo krátce předtím, než jsme se stali členy Smrkové smečky. Byli jsme s tatínkem u řeky a já si všimla, že na dně něco září. Myslela jsem si, že je to nějaká víla nebo nějaké stvoření, které potřebuje pomoc a tak jsem se potopila, abych ho našla a pomohla mu a málem se sama utopila. Na břeh mi musel pomoct tatínek, zatímco já držela přívěšek v tlamě. A tak ho od té doby nosím,“ odpověděla jsem dceři a švihla přitom ocasem. Pak jsem pohlédla na oblohu. Pomalu se začínalo stmívat, ale bylo poměrně teplo a dusno. Začínalo to být nesnesitelné, takže jsem za pomocí své magie povolala chladnější vánek, aby jednak počechral naše kožichy, a jednak aby nás trošku osvěžil. “A jak ses měl na svých cestách ty, bratříčku?“ Zeptala jsem se nakonec Arnarma a vybídla ho tak, aby teď vyprávěl on nám. Aithér se zvedl a posadil se vedle mě a lehce se ke mně přitiskl. Překvapilo mě, že má mazlící náladu, ale nedala jsem na sobě nic znát a lehce jsem do něj šťouchla čenichem a olízla mu tvář.

Tak máš prý napsat ty :)

Měla jsem pocit, že jsem v krásném snu, když jsem spatřila po dlouhých letech svého bratra. Navíc jsme se nesetkali někde náhodou, ale přišel sem, do svého rodného lesa. Že by se vrátil na území Gallirei a našel i cestu do Borůvkového lesa a rozhodl se zkusit štěstí, jestli tu stále jsem? Nebo možná potkal někoho, kdo mu o tom řekl? Zamyslela jsem se na okamžik, když Arnarmo kladně odpověděl na mou řečnickou otázku a zatímco já ho objímala kolem krku, měl zabořený čenich v mé srsti. Pak nás ale svalil na zem a hlavu si položil na můj bok. Šťastně jsem se na něj usmívala. ”Ani nevíš, jak ty jsi chyběl mně,” reagovala jsem na jeho zmínku o tom, že jsem mu chyběla a rád mě vidí. Už jsem si ani nepamatovala, kdy naposledy jsem potkala některého ze svých sourozenců. Možná na pár okamžiků Daichiho, který ale zase hodně rychle zmizel. O tom, že jsem Taru neviděla take už roky, se nedalo ani mluvit. Sice mi všichni chyběli, ale musela jsem prostě chápat, že všichni máme své životy a žijeme je jinak. Stejně jako naši rodiče a stejně tak jsem se musela pomalu začít připravovat na to, že naše vlčata, která už pomalu šla do puberty, také jednou půjdou svou vlastní cestou.
Lehce jsem zatřásla hlavou a stočila uši ke svému bratrovi, který se zajímal, jak se mám a jak mi je. Dodal, že potkal matku. Zdálo se mi, že jeho hlas byl chladný a zachmuřený, když se o tom zmínil. Matka mu prý řekla, že mám vlčata. Tím jsem dostala odpověď na otázku, zda někoho potkal, kdo mu řekl o tom, že tu stále, nebo spíše znovu, žiju. Přikývla jsem. ”Mám se dobře, Arny. Jsem ve svém milovaném rodném lese se svou rodinou. A teď tu mám zase tebe. Doufám, že se pár dní zdržíš,” vyslovila jsem své přání. Doufala jsem, že nezmizí tak rychle a nečekaně, jako před časem Daichi. Také jsem doufala, že Storm nebude mít nic proti tomu, když tady můj velký bráška chvíli pobude. Ostatně, kdyby měl něco proti, určitě by se tu už dávno objevil…
Ohlédla jsem se směrem, kterým jsem přišla. ”Matku jsem naposledy viděla při porodu. Byla tady a pomohla mi. Ale rychle zase odešla. Doufala jsem, že se zdrží pár dní. A teď nevím, kde se toulá. Škoda, že se tu zase nezastavila, aby viděla, jak její vnoučata vyrostla, ale co nadělám… Je to už asi pravá tulačka,” řekla jsem a pomalu se zvedla. Oklepala jsem se a olízla si čenich. ”Pojď, představím tě,” vybídla jsem Arnarma s úsměvem, počkala, až take vstane a vydala se směrem zpátky. Vlčata poslušně seděla před svým otcem a dychtivě hltala každého jeho slovo. Zřejmě stále vyprávěl o tom, jak byl právě na cestách. Povzbudivě jsem do bratra šťouchla čenichem, aby nebyl nervózní. Jako první si nás všimla Niké. S širokým úsměvem vyskočila na nohy a přišla blíž. Také Aurora s Aithérem nezůstávali pozadu. V první chvíli jsem se podivila, že neběží zběsile za námi, ale poslušně čekají, až dojdeme. Od Arnarma jim jistě žádné nebezpečí nehrozilo, ale zřejmě se stávali mírně obezřetnějšími, I když jejich vlčí spontánnost a rozpustilost jistě zase brzy převládne.
”Tak tohle je má rodina,” zastavila jsem se a pohlédla na bratra. ”Partner Coeden,” kývla jsem hlavou směrem k mému milovanému hnědému vlkovi. ”A naši potomci. Syn Aithér a dcery Niké a Aurora,” představila jsem mládež a nemohla se ubránit pocitu hrdosti. ”Miláčku, děti, tohle je můj starší bratr Arnarmo,” dokončila jsem představování a lehce se o Arna opřela. První k nám přišel Aithér. Hlavu naklonil na stranu a zamyšleně si Arnarma prohlížel. Nakrčil přitom čenich. ”Má barvu kožíšku skoro jako babička Hotaru,”vyhrkla Aurora, která se přišla podívat blíž. Na znamení podřazenosti se mírně přikrčila, přitáhla uši ke krku a stáhla ocas. Když se nechala očichat, zase se narovnala a vesele se usmívala. Zato Niké si s ničím nedělala hlavu a vesele se smála. ”Ahoj strýčku, ráda tě poznávám, já jsem Niké,”pozdravila slušně. Zdálo se, že se jim strýček líbí a tak jsem pohlédla na Armarma, co poví na to, jak pěkně přátelsky a bezprostředně ho má vlčata vítají. Také Aithér konečně přestal koukat jako tydýt a přišel ke strýci blíž. Ohlédla jsem se na Coedyho, co na to řekne on. Trošku mě mrzelo, že jsem nikdy neměla možnost poznávat členy jeho rodiny, a asi ani mít nebudu. Ale co není, mohlo být. Třeba bychom se take jednou dočkali takového malého zázraku, kdyby se některý z nich objevil tady na území Gallirei.