Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Užívala jsem si Coedyho něžnosti. Chvílemi jsem si připadala jako v jiné dimenzi. V rámci možností jsem mu je samozřejmě oplácela. Kromě olizování tváří a rejdění čenichem v jeho srsti jsem také přidala občasné zatahání za ucho. Líbil se mi jeho nápad opatřit vchod do našeho útočiště zeleným závojem, takže nás nemohl nikdo rušit. Fakt, že ovládá svou vrozenou magii už naprosto bez problémů na nejvyšší úrovni, bylo fajn. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme se znali krátce a on uměl zatím jen přimět jeden či dva malé kvítky k tomu, aby rozkvetly. Tenkrát mi dal za ucho modrou chrpu a ta, když už uvadla, zase mohla díky jeho magii ožít a zdobit mé ucho několik dní.
Trochu mi vrtalo hlavou, že má vůně je údajně jiná. Prý to ani není tím, že je to ovocná vůně našeho lesa, ale pak jsem to nechala být, protože evidentně Coedy sám nevěděl, jak to pojmenovat, nebo co to způsobuje, takže bych se stejně kloudné odpovědi nedočkala. Takže tohle šlo teď stranou.
Přitiskla jsem se k němu blíž, položila svou bílou tlapu na jeho hnědou a zrovna mu přejížděla čenichem v srsti na krku, odtud nahoru k uchu, které bylo stočené ke mně. “Miluji tě, Coedy,“ zašeptala jsem pak a lehce se zachvěla nervozitou.

//Nějak nám to tu pohaslo, ne? :( :-/

Vyjádřila jsem se nahlas o své představě, kolik vlčat bych chtěla. A dodala jsem, že jestli budeme mít nějaké janky splašené, tak budeme mít co dělat, abychom to my i ostatní členové smečky přežili ve zdraví. Coedy na to zareagoval poznámkou, že tomu se asi nevyhneme, víme, jaká vlčata dokážou být. Souhlasně jsem přikývla. Každopádně už teď jsem byla zvědavá nejen na to, kolik potomků se nám narodí, ale také na to, jací budou povahově a vzhledově. Jestli zdědí barvy po nás dvou, případně našich rodičích, nebo jestli se vyskytne nějaké výjimečně zbarvené vlče podle nějakého dávného předka, kterého jsme nikdy osobně nepotkali. Na odpověď si však musíme pár měsíců počkat.
Můj drahý partner mi pak začal rejdit čenichem v srsti. Lehce mě zamrazilo, i když jsem na tento druh něžností byla dávno zvyklá. Ale dnes to bylo přeci jenom trochu jiné. No, trochu. Úplně jiné. Ale zavřela jsem oči, zhluboka vydechla a užívala si jeho blízkost. Po chvíli však Coedy přestal, podívala jsem se po něm a on se omluvil s tím, že nádherně voním. Zazubila jsem se na něj. “Že by ovocná vůně Borůvkového lesa?“ Navrhla jsem možnost vůní, kterou jsem cítit. Nic jiného mě nenapadalo. Ostatně, členy zdejšího lesa už jsme byli nějaký ten pátek, takže naše kožíšky už krásně byly cítit širokou škálou ovocných vůní, kterou jsem už od malička zbožňovala a doufala, že se bude líbit nejen mému milovanému, ale také našim dětem.
Vystopovala jsem Coedyho pohled, to když se zaměřil směrem k východu. V tu samou chvilku jsem si všimla, že ho nechal zarůst zeleným pláštěm, který byl i poměrně dost hustý, takže nám to skýtalo opravdu pořádné soukromí. “Moc dobrý nápad,“ poznamenala jsem s úsměvem a pro změnu si položila hlavu na Coedyho hřbet, přivřela oči a vdechovala jeho vlčí pach smíšený s vůní ovoce.

Odvyprávěla jsem Coedymu své dětství. Nebo to, co jsem si z něj pamatovala. Poté poznamenal, že jsem musela být pěkné kvítko. Souhlasně jsem přikývla. A dovedla jsem si představit, že minimálně jeden můj potomek něco takového zdědí. Tedy, pokud se samozřejmě narodí vlčat víc. Kdyby náhodou bylo jedno a bylo takové, jako kdysi já, možná by to šlo, ale kdyby byli třeba tři nebo dokonce čtyři jako já a moji sourozenci, to by byl docela záhul… A chudáka Storma by čekalo deja vu. Co se týkalo mých vzpomínek na první lov, tam toho také nebylo mnoho. Přeci jen jsme byli o něco starší, některé vzpomínky se vytratily, jiné jen zapadly a další byly tak živé, jako by se udály teprve nedávno.
Coedy se poté zeptal, co se bude dít dál a položil si hlavu na můj hřbet. Zdálo se mi, že poněkud znervózněl. I já jsem se necítila tak úplně ve své kůži. Nedokázala jsem však určit, čím to je. Možná to bylo tím, že jsme probírali naši minulost a vlastně i budoucnost. Po chvíli ticha jsem dostala otázku, kolik vlastně chci vlčat. Na okamžik jsem se zamyslela. „No, těžko říct,“ začala jsem. „Podle toho, co jsem viděla u našich, tak čtyři vlčata musejí být fakt záhul. Vlastně co jsem zažila vlčata v tomhle lese, tak my byli nejpočetnější, protože Stella a Alicien měly dvě vlčata, a Tailla vlastně tři. Asi se nedá úplně dobře odhadnout, kolik je ideální počet, který bychom zvládli. No, možná dva. Ať jsme každý na jedno,“ zazubila jsem se. „Každopádně tohle už záleží na matce přírodě. Ale lepší by byl asi sudý počet,“ vyslovila jsem své domněnky. Otočila jsem se tak, abych na Coedyho viděla, i když to moc dobře nešlo, když měl hlavu položenou na mém hřbetu. Pak se mi to ale nějak povedlo a usmála jsem se na něj. „Hlavní pro mě bude, když budou zdraví a snad ne takoví janci, jako jsem byla já,“ dodala jsem se smíchem a ulehčeně vydechla. “A pokud janek nebo janci budou, tak nám a ostatním členům ve smečce budu přát, abychom to ve zdraví přežili,“ zasmála jsem se znovu.

Usalašili jsme se na našem místečku a já navrhla téma, které bych ráda probrala, a sice výchovu vlčat. Nechala jsem však Coedyho, aby na tohle téma začal jako první. Sice bylo ještě dost času, ještě jsem ani nebyla březí, nicméně asi by bylo dobré mít určitou představu. A tak jsem pozorně poslouchala, co mi můj partner vypráví. Na závěr se zajímal, jaké bylo moje dětství. “Inu, zdá se, že jsme si byli v mládí dost podobní,“ řekla jsem na úvod, usmála se a s pohledem na své přední tlapy jsem pokračovala. “Nejvíc se nám v začátcích věnovali samozřejmě rodiče, i když jako Alfy toho měli na práci hodně. Neměla jsem však pocit, že by nás zanedbávali, to ne. Stejně jako u vás i u nás se nám hodně věnovali i ostatní členové smečky, když jsme potřebovali dozor a rodiče byli pryč nebo tak… Bývala jsem docela kvítko, ráda jsem se prala se svými bratry, hlavně s Arnarmem, který byl starší. Tara se do našich bitek moc nezapojovala. Pamatuji si, že jsem měla vždycky pocit, že jsem spolkla všechnu moudrost světa. Matčina sestra Stella a Storm, tehdy jako její partner byli Betami, nás také občas měli na krku. Díky svému všeználkovství jsem asi pár vlkům lezla na nervy… Byla jsem asi také neskutečně drzá. Měli jsme ale také určitou volnost. Nehledě na to, že moji sourozenci se rozutekli do světa velice brzo, sotva jsme odložili dětské kožíšky,“ řekla jsem a při té vzpomínce mírně stáhla uši a odmlčela se, protože se mi stáhlo hrdlo. Ačkoliv jsem už byla tak nějak vnitřně smířená s tím, že své sourozence nejspíš už nikdy neuvidím, navzdory tomu, že jsem je v uplynulých létech na Gallieri potkala, pořád to přeci jen bylo bolestivé. Přitom jsem si také uvědomila, že ani moji rodiče se nejspíš nikdy nedozví, že mám svoji vlastní rodinu. Smutně jsem se ušklíbla. Otce jsem nadobro vyloučila, protože to byl on, kdo od nás odešel, tudíž šance, že se toulá někde na území Gallirei je rovná nule. Tipovala bych, že se vrátil do krajiny, ze které pocházel. No a matka… Mohla jsem se pokusit ji najít, případně se poptat Storma a jiných vlků, jestli ji náhodou nepotkali.
Přestala jsem se zaobírat myšlenkami na sourozence a rodiče a znovu se vrátila k tématu, které jsme probírali s Coedym. “Můj první lov si už moc nepamatuji, ale mám pocit, že tenkrát to nebylo s naší matkou, ale s Taillou. Kupodivu to ani nedopadlo nikterak katastroficky, přežila jsem to a úspěchem jsme kořist nakonec ulovili,“ zazubila jsem se při vzpomínce na první lov. Bylo to tak dávno, že už to snad ani nemohla být pravda. Znovu jsem se na okamžik odmlčela. To jsem se zamyslela nad tím, když se Coedy zmínil o tom, že když se dostali do nějaké kaše, museli se z ní dostat sami, což byla dobrá škola. U nás to bylo vesměs také tak. Nebo aspoň co jsem si tak nějak matně vzpomínala. Škoda, že tu nebyli naši rodiče, nebo aspoň jeden z nich, ti by nám určitě osvěžili paměť, jací jsme jako malí byli. Nicméně Coedymu nebylo nic platné, že se musel dostat z problémů sám ten den, kdy spadl do rozvodněné řeky, která ho odnesla daleko od rodiny. Při té představě jsem se otřásla. Nedovedla jsem si představit, že by se něco podobného stalo některému z našich budoucích potomků. Doufala jsem, že pokud se rozejdou do světa, tak v klidu, dobrovolně a především po svých…

//Borůvkový les

Cestou do úkrytu jsem Coedyho ujišťovala, že nejen on se bojí toho, že zklame. Pověděla jsem mu, že i já mám starosti. Sice jsme se na tohle téma už jednou bavili, ale chtěla jsem, aby věděl, že na mém postoji se nic nezměnilo. Navíc, když budeme na to dva, tak to určitě spolu zvládneme. Zdálo se, že se po chvíli přeci jen trošku uvolnil. Po dlouhé době jsem pak slyšela, jak vyslovil celé mé jméno. Až mě to v první chvíli překvapilo, protože už jsem si ani nepamatovala, kdy mi tak řekl. Vzápětí jsem se však uklidnila, když pokračoval o tom, jak netouží po ničem jiném, než mít vlastní rodinu. Možná to vyznělo tak, že nechce, ale to nebyla pravda. Jen má prostě strach. Chápavě jsem přikývla. Byla jsem na tom stejně, ale možná jsem si ty obavy jen nepřipouštěla a snažila se vypadat jako ta, která má jasno a ničeho se nebojí. Opak byl ale pravdou. Věděla jsem však, že Coedy udělá všechno proto, aby se o nás dobře postaral, a já udělám to samé. Zvládli to jiní a tak jsem byla přesvědčená, že i my dva to zvládneme. Když Coedy řekl nahlas, že jsme na to dva a společně zvládneme všechno, zaplavila mě tak silná vlna lásky a něhy, až mě to překvapilo. Otřela jsem se o jeho bok a olízla mu čenich.
Vysledovala jsem pak jeho pohled, když koukal za nás. Souhlasila jsem s tím, že není asi vhodné tohle řešit hned u vchodu do úkrytu. Rozhodně by bylo lepší jít dozadu. Souhlasně jsem přikývla a následovala svého partnera k výklenku, který jsme si před časem vybrali jako své soukromé doupě.
Nakoukla jsem dovnitř a pak vstoupila. Rozhlédla jsem se kolem. Bylo to útulné místečko. A já byla přesvědčená, že nám tu bude dobře. Došla jsem na opačný konec, než byl vchod, párkrát se otočila kolem vlastní osy, lehla si a pohlédla na Coedyho čekajíc, až si lehne vedle mne. “Nu, asi bychom si měli ujasnit, jak si oba představujeme výchovu, to se musíme shodnout.“ Ujala jsem se po chvíli slova. Vlastně to byla první věc, která mě teď hned napadla. Potřebovala jsem zjistit, jak to měl jako malý Coedy ve své smečce, pokud si to ještě pamatoval. Přeci jen to byla dlouhá doba jak pro něj, tak i pro mě, když jsme byli malí. Rozhodně jsem ale nechtěla kopírovat výchovu svých nebo jeho rodičů, nicméně bylo možná něco jako tradice nebo tak něco, na co byla Coedyho smečka zvyklá a on by to chtěl mít u svých potomků nebo tak něco…

Navrhla jsem Coedymu, že bychom mohli připravit útočiště pro naši budoucí rodinu. Rozhodně by bylo dobré mít vše připravené. Jen jsem si uvědomila, že stále ještě neumím stahovat zvířata z kůže, abych ji využila na vystlání ložnice. Možná zajíce bych nějakým způsobem zvládla, ale vysokou určitě ne. Navíc, kdyby se vlčata narodila do zimy nebo v zimě už byla na světě, museli bychom zajistit, aby měla dostatek tepla, kromě toho, že budou mít tělesné teplo od nás, sourozenců, pokud se jich tedy narodí víc než jedno a také ze zateplení jeskyně… Usmyslela jsem si, že co nejdřív poprosím Storma, jestli by mě to naučil. Nikdo jiný mě v tuto chvíli nenapadl. Možná to byla spíš záležitost pro vlčice, ale Tailla teď byla pryč a Vločka se také dlouho nevracela. Nebyla jsem si jistá, jestli Vločka něco takového umí, spoléhala bych spíš na Tai, protože ta už přeci jen vlčata odchovala. Navíc by mi mohla poradit, co a jak… No, zatím jsem ale rodinu ještě nečekala, takže možná do té doby bych se s ní ještě sešla a poradila se s ní. Když už moje vlastní matka byla nezvěstná, napadala mě prostě jen ona…
Dalším návrhem, co bychom mohli dělat, bylo, že je potřeba obnovit značení území smečky, protože to evidentně od té doby, co jsme to dělali s Coedym naposledy my dva, nikdo jiný nedělal. Můj milovaný partner usoudil, že to zní jako dobrý plán. Spokojeně jsem se usmála. Samozřejmě kdyby přišel s jiným návrhem, mohla bych se přizpůsobit nebo bychom se domluvili na kompromisu, ale jelikož k mému nápadu Coedy výhrady neměl, byla jsem ráda.
Zvedla jsem se ze země, oklepala se a pomalu kráčela po boku hnědého vlka se zlatavýma očima směrem k úkrytu. Zhluboka jsem se nadechla a pouštěla do plic omamnou ovocnou vůni, kterou jsem tak zbožňovala. Už i naše kožíšky byly pěkně prosycené vůněmi, které byly pro obyvatele zdejší smečky typické, a já mohla být zase spokojená. U úkrytu mě Coedy oslovil a zastavil se. Tázavě jsem se na něj podívala. Vypadal nervózní. To se mi nelíbilo a drobet jsem znejistěla. Nejistě mi řekl, že se mi musí s něčím svěřit. Přikývla jsem na znamení, že poslouchám, ale slov se mu zřejmě hned nedostávalo. Chytla mě panika, že si to rozmyslel a žádnou rodinu vlastně ani nechce. A že by se raději vrátil k životu tuláka. Uklidni se, ty plašando, okřikla jsem se v duchu a trpělivě čekala, až můj milý znovu promluví. Když se zase jeho zlatavý pohled střetl s mým, vybídla jsem ho, aby pokračoval v tom, co chtěl říct, že ho poslouchám. Nakonec se horko těžko vymáčknul, že má strach, abych nezklamal. A nejen slova toho byla důkazem, i v očích měl obavy. Zdálo se, že z rodičovství má ještě větší strach než já. Pak sebou cuknul a omluvil se, že mi má být oporou a místo toho vyšiluje jak šílená veverka. Uchichtla jsem se tomu přirovnání. Odpovědět jsem však hned nestačila, protože Coedy sklopil zrak a vplul do úkrytu. Rychlými kroky jsem ho dohnala, a jakmile jsem byla plecemi před ním, zastavila jsem se a přinutila zastavit i jeho. “Ty můj hlupáčku, nemusíš se přeci omlouvat za to, že máš strach,“ řekla jsem mu a přejela mu čenichem v srsti na krku. “Já se také obávám toho, co nás čeká, abych nezklamala jako matka a jako partnerka. Máme před sebou důležitou úlohu, je to veliký krok, ale… Jsme na to dva. Spolu zvládneme všechno. I vychovat bandu nezbedných chlupatých kuliček,“ dodala jsem na odlehčenou. “A jsem si víc než jistá, že ostatní členové smečky nám s potomky pomůžou. Minimálně Storm a případně Tailla. Rozhodně s nimi počítám jako s rádci, protože oni jediní tu odchovali potomky. Storm vlastně dvakrát, protože vychoval své dva syny a vychoval tři potomky Tailly jako své vlastní.“ Pokračovala jsem v monologu a přitom stále vdechovala Coedyho vlčí pach smíšený s vůní ovocného lesa, až se mi skoro točila hlava. “Ale jestli se ještě necítíš, tak… Počkáme,“ dodala jsem tiše.

//jeskyně Burūberī

Když jsem se pomalu probrala a rozhlédla se, Coedy mi popřál dobré ráno a nazval mě Šípkovou Růženkou. Rozverně jsem na něj vyplázla jazyk. Na mou zmínku o tom, že jsme se prospali oba, odpověděl, že se vyspal dobře. A ohledně toho, že snad jsem se moc neroztahovala, jsem se dověděla, že nějaký necita využil jeho nepřítomnosti a uvelebil se na jeho vyhřátém místě. Což samozřejmě nebylo od něj vůbec pěkné. Zajímalo ho, zda o tom něco nevím, respektive to byl. Coedyho škádlivý tón jsem už znala, ačkoliv se snažil o to, aby to znělo vážně. Poťouchle jsem se na něj podívala. “Tak to opravdu netuším, kdo mohl být tak necitelný a obsadit vaše vyhřáté místo, pane vlku,“řekla jsem veledůležitě a nahodila napůl zachmuřený a napůl zamyšlený výraz. Brzy jsem ale vyprskla smíchy, takže bylo jasné, že tohle hraní si moc dlouho nevydrželo.
Kolem nás byl klid. Pachy ostatních členů smečky tu sice visely, nicméně nikoho nebylo vidět ani slyšet. Zřejmě se tedy někteří drželi dál od místa, než jsme byli my dva, nebo se postupně vydali na nějaké menší toulky. Z úvahy mě vyrušil Coedyho hlas, když nahlas konstatoval to, nad čím jsem přemýšlela, čili že se zdá, že je tu klid. Souhlasně jsem přikývla. Dokonce ani nebylo cítit žádného cizince. To byl určitě Storm rád, aspoň chvíli si mohl odpočinout od alfáckých povinností. Beztak měl určitě nad čím přemýšlet. Pokud tedy byl ten typ, co dumá nad tím, že jeho syn se rozhodl odejít ze smečky. I když… Vlastně stejně asi nemělo cenu nad tím přemýšlet. Své důvody zmínil a prostě to tak bývá, že vlčata odcházejí od své rodné smečky. Ať už dobrovolně jako Coffin nebo nedobrovolně jako tenkrát já. Na okamžik mě napadlo, jestli by se mi tehdy podařilo dosáhnout pozice Gammy, kdyby se matka nerozhodla smečku rozpustit. Nebo kdyby se domluvila se Stormem na jejím převzetí. Mohl přece vést smečku s Taillou. Nu což, teď rozhodně nebyla dobrá doba na to, abych přemýšlela nad tím, co by kdyby. Musela jsem žít přítomností. Určitě jsem byla rozhodnutá znovu si zasloužit pozici Delty. Nicméně to muselo počkat, protože mě čekala důležitější úloha.
Coedy se zajímal, co podnikneme teď, když jsme si pořádně odpočinuli. Stočila jsem svůj modrý zrak a k němu. “Nu… Asi bychom mohli připravit útočiště pro naši budoucí rodinku… A… Ehm… No, pak by bylo dobré obnovit značení území smečky. Zdá se, že od té doby, co jsme to dělali my, se toho nikdo neujal. A pak se uvidí,“podala jsem návrh a ohlédla se, zda někdo nepřichází k nám. Zdálo se však, že na soukromí se nic nemění. Pak bychom si mohli ulovit něco malého k snědku a trochu se provětrat mimo Borůvkový les. Co jsme se sem vrátili, nikde jsme nebyli. Kromě lovu. Minimálně se musím podívat k Jezeru. Tak dlouho jsem tam nebyla! Zamyslela jsem se na okamžik, ale hned jsem zase věnovala pozornost Coedymu, jestli bude s mým návrhem souhlasit nebo má lepší nápad.

Ani jsem nečekala, že bych mohla usnout tak rychle. Zřejmě se našlo něco, co mě unavilo. Možná ještě nějaký ten zbytek z nedávného lovu… Neměla jsem tolik času odpočívat, ačkoliv jsem se předtím unavená necítila. Nicméně spánek jsem měla klidný a vesměs bezesný. Vnímala jsem Coedyho blízkost a ta mě uklidňovala a poskytovala mi pocit bezpečí. Stejně tak vědomí, že jsem na území Borůvkového lesa a kromě mého partnera střeží můj spánek také členové mé smečky.
Nevěděla jsem, jak dlouho jsem spala. Když jsem však zachytila na půl slechu pohyb, lehce jsem se zavrtěla. Také jsem cítila, že Coedyho tělo vedle mě není. Na okamžik jsem zpanikařila, ale cítila jsem jeho pach nedaleko. Uklidnila jsem se tím, že se nejspíše šel jen občerstvit. Tím lépe pro mě. Rozvalila jsem se na druhý bok a pořádně se protáhla. Tlapky jsem pak nechala oddálené od těla a znovu tvrdě usnula. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že bych tím mohla Coedymu ubrat místo po mém boku.
Zakrátko jsem však procitla znovu. Nejdříve jsem zastříhala ušima. Žádný netypický zvuk jsem jimi nezaznamenala. Bylo slyšet jen typické zvuky nočního lesa. Zřejmě jsem tedy prospala půlku dne. No nazdar… Líně jsem otevřela jedno oko. Vskutku, kolem mě byla tma. Pomalu jsme otevřela i druhé oko, a zatímco jsem čekala, až si můj zrak přivykne tmě, lehce jsem znovu protáhla své končetiny. Následně jsem zvedla hlavu a rozhlédla se. Coedy ležel na opačné straně, než jak jsem si pamatovala, když jsem si lehla já k němu. Chvilku jsem byla zmatená, než jsem si uvědomila, že se šel opravdu nejspíše občerstvit a já se roztáhla tak, že jsem mu znemožnila vrátit se na stejné místo. Líně jsem zazívala, div jsem si nevyvrátila tlamu z pantů. Olízla jsem si čenich, spokojeně mlaskla a oklepala hlavu. Můj zrak znovu spočinul na hnědém vlkovi, který ležel vedle mne. “Tak jsme se zřejmě řádně prospali oba,“pronesla jsem s úsměvem. “Doufám, že jsi spal dobře a moc jsem se neroztahovala,“strachovala jsem se. Bylo mi ale jasné, že Coedy to obrátí ve škádlivý žert. Mezitím jsem se pomalu zvedla a dokonale se protáhla - nejprve zadní nohy co nejdále od těla, pak přední a nakonec jsem udělala kočičí hřbet. Na závěr jsem se oklepala a olízla si čenich. Cítila jsem se odpočatá. Pohlédla jsem směrem ke smečkovému úkrytu. Asi bychom měli připravit naše společné bydlení pro budoucí rodinu…

Pověděla jsem Naomi, co je u nás nového. Potěšilo mě, když na to řekla, že se na ty naše chlupaté kuličky těší. Přátelsky jsem se na ni zazubila. Doufala jsem, že do péče o ně, respektive spolupráce péče o naše vlčata, se zapojí co nejvíce členů smečky. Ne proto, že bych se bála, že to sama nezvládnu, ale proto, aby byla jejich socializace dostatečná a navíc aby byli zvyklí od malička na společnost dalších členů smečky a především je respektovali a poslouchali. Nicméně bych se nedivila, kdyby se mezi nimi objevilo nějaké divoké kvítko, jako jsem byla jednu dobu já. To se mi zase vybavily momenty, které jsem skoro už zapomněla, kdy jsem musela snad každého člena smečky, kterého jsem otravovala, děsně štvát. Zejména matčinu sestru Stellu a Alicien. Nebo kdy jsem byla jako malá na výpravě a dělala hrozně chytrou. Při té vzpomínce jsem se musela usmát. Vlastně jsme se s Coedym nikdy nebavili o tom, jaký byl, když byl malý, takže mi bylo jasné, že na tohle téma musíme zabrousit, abychom věděli, co nás asi tak může čekat.
Naomi byla překvapená, když jsem si tipla, že jdou s Faelnirem požádat Storma o požehnání jejich svazku. Usmála jsem se na ni. “Jen jsem si tipla,“uklidnila jsem ji. Možná mě podezřívala z toho, že mám magii myšlenek, které čtu. To jsem ale neměla. Navíc bych si ani nedovolila něčí myšlenky číst. Podívala jsem se po Coedym, když se od naší skupinky oddělil s tím, že si určitě máme co povídat a sejdeme se později. Přikývla jsem a oplatila mu přejetí čenichem v srsti a s láskou v očích sledovala, kam míří, abych ho později našla, i když mi bylo jasné, že bych ho klidně našla podle čichu.
Mezitím se Storm bavil s Coffinem. Nechtěla jsem poslouchat cizí hovor, ale jeho útržky se k nám přeci jen donesli. Takže bratránek se opravdu rozhodl opustit smečku. Stáhla jsem ocas a uši smutně přitiskla k hlavě. Jak to bylo dlouho, co jsem Stormovi říkala, že musí být na svého syna hrdý, že to dotáhl v hierarchii smečky tak daleko? A doufala jsem, že si třeba najde partnerku a dotáhne to až na Betu a bude moct svého otce zastupovat, když bude mimo území smečky. Jak se ale zdálo, Coffinovy úmysly byly jiné. Nicméně museli jsme jeho rozhodnutí respektovat. Hlavně tedy jeho otec. Vypadal dost sklesle a vlastně jsem se mu ani nemohla divit. V tuto chvíli, ačkoliv jsem ještě sama nebyla matkou, jsem si uvědomila, že i mě a Coedyho to v budoucnu čeká. Odchod mládeže od smečky a žití vlastních životů. Každopádně tohle bylo ještě hodně daleko před námi.
S překvapením jsem zaznamenala pohyb směrem ke mně. Vykuleně jsem pozorovala žluté stvoření s oranžovými pruhy a tyrkysovými růžky, které proběhlo pod Stormem, prosmýklo se kolem mě, vydalo jakýsi syčivý zvuk směrem k Faelnirovi a zmizlo to mezi stromy. Překvapeně jsem se za tím stvořením ohlédla a zatřepala hlavou. Muselo jít o halucinaci, protože to jinak nebylo možné. Jako by předtím nestačilo, že se kolem nás vyskytoval ten jelen a tvářil se, že je součástí smečky.
Než Coffin odešel, stvoření, na které jsem právě pomyslela, se zase objevilo mezi námi. Tentokrát si nás moc nevšímalo. Jen se přiblížilo, uklonilo se Stormovi a Coffinovi po boku se znovu vzdalovalo. “Hodně štěstí, Coffine!“Zakřičela jsem za ním, ale už mě asi neslyšel.
Storm přišel blíž k nám a pustil se do řešení toho, co od něj Naomi s Faelnirem chtěli. Chvíli jsem stála opodál. Pak jsem se omluvila a rozešla se směrem, kterým před chvílí odešel Coedy. Ještě jsem zaslechla Storma, že Faelnira do smečky přijme, ale uděluje mu post omegy a o vyšší postavení se bude muset zasloužit, to už bude na něm. Otočila jsem se na okamžik k nim a pak se zase věnovala svému cíli. Nemusela jsem hledat. Brzy jsem spatřila svého milované, jak hnípe ve stínu stromu. Usmála jsem se a došla až k němu. Lehla jsem si vedle něj a položila si hlavu na jeho hřbet. Nu, asi si musíme užít ještě chvilky, kdy jsme jednak sami dva a jednak si můžeme ještě dost odpočinout. Péče o vlčata bude docela dřina, pomyslela jsem si, než mi klesla víčka a já za okamžik spala jako dudek.

Coffinova poznámka o tom, že chceme mít ty malý chlupatý koule, co všude lezou a pořád se ztrácí a jestli vím, že ten moment, je nechutný, mě v jednu chvíli překvapila, ale pak jsem si uvědomila, že to nemyslí vážně. A i kdyby, je to mladé tele, které tomu nerozumí. Vyplázla jsem na něj jazyk. “Ty jsi nějaký chytrý, bratránku. Byl jsi snad někdy u porodu?“ Zakřenila jsem se na něj, ale svou pozornost jsem zakrátko věnovala mladé vlčí dvojici, která k nám přišla a nechala Storma, aby si promluvil se svým synem.
Byla jsem tak ráda, že po dlouhé době vidím Naomi. Podle všeho se jí daří dobře. Aspoň to tak vypadalo. A spokojeně. Pozdravila jsem ji a představila jí Coedyho. Ona na oplátku představila svého partnera. Usmála jsem se. Faelnir, to je ono! Rozstvítilo se mi v hlavě. Fal mi připomněl, že jsme se setkali jako vlčata; tedy já už byla o něco starší, on se k nám zatoulal a já jsem mu pomohla najít cestu domů. Souhlasně jsem přikývla. “Ano, vzpomínám si. Rozhodně si vybavuji, že jsme se viděli jako hodně malí a od té doby jsme neměli možnost se potkat a tak jsem pozapomněla tvé jméno, ale rozhodně jsi mi byl povědomý,“ řekla jsem a uculila se.
Naomi se zajímala o to, jak se mi daří. Posadila jsem se na zadek, podívala se na Coedyho a usmála se. “Momentálně se mi daří moc dobře. Jsem zpátky v lese, kde jsem se narodila a kde jsem vyrostla a konečně cítím, že jsem tam, kam patřím. Předtím jsme byli ve Smrkovém lese. Nebylo to tam špatné, ale nebylo to ono. Tak jsem ráda, že jsme se vlastně přišli podívat sem a zjistili, že Storm smečku obnovil a přijal nás. No, a abych ti řekla velkou novinu, právě nám dovolil, abychom měli rodinu,“ řekla jsem ve zkratce, co jsme měli za sebou a co máme před sebou. Usmála jsem se a zavrtěla ocasem. “A co vy? Vypadá to, že nejste spolu dlouho. Přišli jste požádat Storma o požehnání vašemu partnerství, a aby přijal Faelnira do smečky?“Zeptala jsem se.
Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla Coffinův hlas. Sice jsem neměla ve zvyku poslouchat cizí rozhovory, ale tohle se nedalo přeslechnout. Navíc i Coedy reagoval překvapeně. Otočila jsem se s vykulenýma očima směrem k bratránkovi a jeho otci. Coffin žádal svého otce, aby mohl odejít ze smečky, nebo aby ho degradoval na omegu, aby neměl žádné povinnosti. To byl šok asi nejen pro nás, ale určitě také pro Storma, vkládal do svého syna velké naděje. Ale pokud je to tak, jak Coff říká a je ve smečce velmi málo, asi je lepší, když vážně bude mít tu nejnižší pozici, aby se mohl toulat dle libosti. No, tak možná by stačila kappa, ne? Proč rovnou omega?Podivila jsem se v duchu a sledovala modrým pohledem Storma, co na to řekne on.

Pomalu jsem zpracovávala informaci, že nám Storm dovolil, abychom s Coedym založili rodinu. Následně jsem mu po slovech díků vysvětlila, proč jsme se tolik báli. Na to řekl, že jsme sice kappy, ale ze všech nás zná nejdéle. Respektive to platí zejména o mě. To měl pravdu, přeci jen mě znal od narození, a i když jsme se pak nějakou dobu neviděli, vůbec jsem se nezměnila. A o mojí loajalitě ke smečce nemusel mít vůbec pochyb. Po chvilce ještě dodal, že pokud už nic víc nepotřebujeme, přeje nám hodně štěstí. Oplatila jsem mu úsměv a zamávání ocasem. “Ještě jednou děkujeme, Storme. Moc si toho vážíme. Oba,“ řekla jsem a mrkla na Coedyho, který stál po mém boku. Vypadal také překvapeně, že Storm nám nestál v cestě, abychom se stali rodiči.
Mou pozornost zakrátko upoutaly dva pachy. Jeden z nich mi přišel povědomý, ale dávno tomu, co jsem ho cítila. Zvědavě jsem stočila svůj modrý zrak směrem, kterým se nám oba vlci blížili. Spatřila jsem mladou vlčici. Nesla se elegantně, uvolněně. Málem jsem ji nepoznala. Byla to Naomi. Opravdu dávno tomu, co jsme se viděly naposledy. Tehdy ještě byla odrostlé vlče. Nyní z ní byla dospělá slečna. Abych pravdu řekla, krásu určitě zdědila po Taille, i když vypadala samozřejmě jinak. Také mě zaujalo, jak byla ozdobená. Na levém uchu se skvěly tři náušnice. To jsem znala, protože má matka nosívala podobné. Také něco podobného bylo nad jejím levým okem. Její rudé oči mě zaujaly. Ani jsem si nepamatovala, zda už se jí v době, když jsme se viděly naposledy, magie už projevila, ale asi ne. Dál mou pozornost upoutal větší červený šátek. Nebo to byla šála? Pěkně ladila k jejím očím a byla jiná, než co nosí kolem krku Atray. A poslední novota, kterou jsem na Naomi spatřila, byla ozdoba na její levé noze. Naklonila jsem hlavu na stranu. Vůbec jsem netušila, kde k takovým věcem přišla. Rozhodně ji ale činily výjimečnou. Jako by k tomu nestačila netradiční barva jejího kožichu.
Když jsem se vynadívala na Naomi, prohlédla jsem si mladého vlka, který přišel s ní. Jeto temně hnědý kožich mi byl povědomý, ale nedokázala jsem mu přiřadit jméno. Možná jsme se kdysi setkali jako hodně mladí, možná ještě jako vlčata. V tom tmavém kožichu vynikaly jeho světle modré oči zbarvené podle magie vzduchu.
V první chvíli Naomi nejdřív pozdravila Storma, pak nás všechny. Požádala Alfu, jestli by si s ním mohla promluvit. Trochu mě překvapila Stormova reakce, kdy vyskočil na všechny čtyři a zaujal poměrně bojovnou pozici. Také mladý vlk slušně pozdravil Storma a potvrdil Naomina slova, že si potřebují promluvit. Storm je však upozornil, že někdo tu byl před nimi, takže přednost měl pochopitelně jeho syn, za nímž se následně vydal s tím, že pokud na něj počkají, vrátí se k nim. Rozhodla jsem se využít toho, že tedy máme chvilku čas a s Naomi si popovídat. Přišla jsem k ní blíž. “Ahoj, Naomi. Málem bych tě nepoznala! Je z tebe už velká slečna,“ řekla jsem s úsměvem a pobídla pohledem Coedyho, aby přišel k nám. “Tohle je můj partner Coeden. Před nedávnem jsme se vrátili do zdejší smečky. Respektive já se vrátila, Coedy tu předtím nebyl,“ vysvětlila jsem. Znovu jsem pohlédla na Naomina společníka. Vrtalo mi hlavou, jestli znám jeho jméno. Rozhodně jsem se ale nesnažila na něj v každém případě přijít. Určitě nás Naomi představí a vysvětlí, o koho jde. V klidu jsem se posadila. Nervozita ze mě opadla. Krátce jsem se ohlédla, jestli se náhodou nevrací Vločka. S ní jsme si taky měly o čem povídat. Jelikož jsem ale její pach neucítila, ani jsem nezahlédla mezi stromy její bílý kožich, nejspíš se ještě zpátky nechystala a tak jsem zase svou pozornost plně věnovala vlkům, v jejichž společnosti jsem se nyní nacházela.

Celá ta věc s jelenem mi prostě nešla pod nos. Výjimečně zbarvené zvíře… Nu dobrá. Když byli výjimečně zbarvení vlci, proč ne i vysoká. Ačkoliv jsem jaktěživ žádné takové neviděla. Nicméně všechno je jednou poprvé, že. Co ale bylo zarážející ještě víc, než jeho zbarvení, bylo jako jeho chování. Jako by nebyl mezi vlky, kteří by ho mohli během okamžiku napadnout a zahubit. Sice jsme měli zrovna plné žaludky, ale to to zvíře vědět nemohlo. Nebo ano?
Coedy se vyjádřil o tom, že snad máme nějakého mazlíka. Podle toho, co prováděl, by se to asi jinak chápat vážně nedalo. Klidně si nakráčí k nám, lehne si vedle Alfy, ten si zase pohrává s jeho parožím. Vážně jsem z toho byla tak zmatená a nevěděla, co se děje a co si myslet. Ostatně, Storm nám také nepodal nějaké přijatelné vysvětlení. Brzy se však mezi stromy objevil Coffin. Všichni jsme ho pozdravili, ale nereagoval, šel rovnou k jelenovi a svému otci. Jakmile však kousnul to zvíře do kožichu a pak spolu odběhli stranou od nás, jako by se nechumelilo, začala jsem mít pochyby o svém duševním zdraví. Chtěla jsem žádat o racionální vysvětlení, ale naskytla se příležitost si se Stormem promluvit o samotě.
Sice jsem mu řekla, že pokud se chce nejdřív přivítat se svým synem, ale ujistil mě, že na to ještě bude mít příležitost později. Přikývla jsem. Chtěla jsem se ujmout slova, ale Coedy mě předběhl. Nejdřív jsem ho tedy nechala mluvit. Chudák byl stejně nervózní a lezlo to z něj jako z chlupaté deky. Já jsem ho však ani nestihla podpořit. Sotva se vyslovil o tom, že bychom se chtěli posunout dál, jak se říká. Vehementně jsem přikyvovala. Storm chvíli čekal, co řekneme, ale zdálo se, že je chápavý. Než jsem stačila říct něco dalšího, okamžitě pochopil, že chceme založit rodinu. Jakmile to vyslovil nahlas jako první, škubla jsem sebou a napjatě sledovala sebemenší výrazy v jeho očích, obličeji, držení těla. Cokoliv, co by mi napovědělo, že to není vůbec dobrý nápad a že bychom na to měli okamžitě zapomenout. Nic se ale nezměnilo. Stále byl klidný, uvolněný a dobře naladěný. Tiše jsem tedy přikývla. Na to odpověděl, že je přesvědčený o tom, že jsem odpovědní. A tak nám jako Alfa nestojí v cestě. V první chvíli se mi zdálo, že jsem se přeslechla. Lehce jsem zatřásla hlavou a pozorovala Storma. Upřímně řečeno, ačkoliv jsem v jeho kladnou odpověď doufala, přeci jen mě to mírně zaskočilo. V následujících okamžicích jsem roztáhla tlamu do širokého úsměvu. “Mockrát ti děkujeme, Storme,“ řekla jsem a mírně sklonila hlavu. “My… Byli jsme dost nervózní z toho tě žádat o povolení založit rodinu. Přeci jen nejsme ve smečce dlouho a jsme jen kappy,“ vysvětlila jsem mu, proč to z nás div nepáčil heverem. Otočila jsem se na svého partnera a šťastně mávala ocasem, byla jsem zvědavá, co na to říká on. Určitě je stejně rád jako já. Pak jsem si všimla, že Coffin je zpátky. Tentokrát už bez jelena. Napadlo mě, že on by nám také mohl vysvětlit, co se tady právě před několika chvílemi událo. Něco mi totiž říkalo, že v tom má tlapky můj drahý bratránek…

//Pardon, nedošlo mi, že Sallaré je pryč, tak píšu já :D

Vůbec jsem nechápala, co se děje. Sledovala jsem toho majestátního jelena, který se tu usalašil a dělal, jako by se nechumelilo. Nicméně vedle jsem z toho nebyla jen já, ale Coedy také. Když jsem pohledem zkontrolovala Storma, nevypadal o nic moudřejší, než my. Nebo aspoň tak působil první dojem. Jelen se však za chvilku zvedl a zamířil si to právě směrem ke Stormovi. Mimoděk jsem se mírně naježila. Spodní čelist mi znovu klesla k zemi, zatímco jsem sledovala, jak zvíře došlo k Alfovi, otřelo se mu o bok a lehlo si vedle něj. Zastříhala jsem ušima a otočila se po Coedym, který prohlásil, že nevěděl, že máme ve smečce mazlíka. Zajímal se o to, co je to zač a kde se tu vzal. Já jsem stále nebyla schopná slova. Beztak bych jen nesmyslně blekotala. Storm prohlásil, že je to rarita. K tomu pak dodal, že je to stvoření boží… nebo pekelné. No, podle toho, co jsem viděla, tak boží s pekelnými úmysly.
Zrak Coedyho a Storma pak upoutal pozornost mladý vlk, který se vynořil mezi křovím. Otočila jsem se také tím směrem. Pohled na mého bratránka mi pomohl probrat se z toho šoku. Zavrtěla jsem ocasem a usmála se. “Zdravím tě, bratránku,“ promluvila jsem konečně, ale hlas se mi drobátko chvěl. Odkašlala jsem si a prohlížela si pro změnu Coffina. Hodně vyrostl a zmohutněl od doby, co jsme se viděli naposledy. Ale proč mě to překvapovalo, že. Jako výše postavený vlk ve smečce musel mít také velice dobrou kondici.
Zaslechla jsem Stormův hlas a tak jsem se k němu otočila. Vlastně ano, cizinec už byl pryč, zřejmě se jen ptal na cestu nebo tak nějak, takže jsme mohli přejít k řešení naší záležitosti. “Ano, chtěli jsme s tebou mluvit, ale… Jestli chceš předtím přivítat svého syna a pobavit se s ním, tak počkáme,“ řekla jsem. Hlas se mi sice už nechvěl, ale opět se přihlašovala o své slovo nervozita, kterou předtím na chvilku vystřídal šok z toho, že jsem viděla takového majestátního jelena a nevěděla, co si o jeho chování myslet.

//Zítra odjíždím do Prahy a nebudu mít počítač, takže ode mě očekávejte odpověď v pátek večer, děkuji za pochopení :)