Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zřejmě jsem musela znovu usnout, když jsem Stormovi předala zprávu o tom, že na hranicích lesa je vlčice, která by se ráda přidala do smečky. Když jsem se znovu rozhlédla kolem sebe, byla jsem poněkud dezorientovaná, takže mi chvilku trvalo, než jsem si zase poskládala myšlenky a uplynulé události. Moc dlouho jsem však v klidu nebyla, protože mé uši zachytily prapodivné zvuky. Znepokojeně jsem se zvedla na všechny čtyři, pozorně našpicovala slechy a bedlivě pozorovala okolí. V životě jsem nic podobného neslyšela. Pohlédla jsem na oblohu, jestli náhodou se něco neděje tam, ale byla jako vymetená, takže nepřicházelo v úvahu, že to má na svědomí bouřka nebo jiný jev počasí. Stejně tak jsem se rozhlédla, jestli náhodou není poblíž nějaký vlk, který by to mohl mít na svědomí.
Najednou se však země lehce zachvěla. Až jsem se lekla. Ale zemětřesení to nebylo. Nejspíš. Těsně předtím se ozvalo nešťastné kvílení a praskání. Že by to snad byl strom? Napadlo mne po chvíli. Naježila jsem se a tiše zavrčela. To nebylo samo sebou.
Zavětřila jsem čenichem, jestli ucítím poblíž někoho ze smečky. Bylo by dobré, abychom situaci obhlédli, a asi by bylo také ideální, kdybychom byli aspoň ve dvou. Naštěstí byla nedaleko mě Tailla, takže jsem se vydala jejím směrem. Zakrátko jsem spatřila vlčici, kterak odpočívala, zatímco vedle ní leželo jedno vlče a před ní sedělo druhé. Překvapeně jsem se na okamžik zastavila. Tailla má znovu vlčata? No… To je tedy překvapení, a já nic nevím. Zamračila jsem se. Taková důležitá věc mi unikla. Pokračovala jsem však v chůzi a další kvílení mě přinutilo trochu zrychlit. Sice jsem se tam chtěla jít podívat ve dvou, ale když jsem viděla, že má Tai u sebe vlčata… I když už byla trošku větší, podle mého odhadu se narodila zřejmě na jaře. Nu, dospěla jsem k názoru, že se s ní aspoň poradím, když už nic jiného. Zastavila jsem se několik metrů od rodinky a usmála se. “Ahoj, Tai. Dlouho jsme se neviděly. Koukám, že jsme se rozrostli o další bandu nezbedných kuliček, gratuluji,“ řekla jsem na úvod a prohlédla si mladé. Na okamžik mě zamrzelo, že moje vlčata jsou už dospělá a mají své vlastní životy, takže si nemohla hrát spolu s Taillinými potomky. Ale co se dalo dělat…
“Slyšíš to prapodivné chroustání, křoupání a kvílení? Nikdy jsem nic podobného neslyšela. Asi bych se měla podívat, co se děje. Jen asi není zrovna k dispozici nikdo, kdo by mohl jít se mnou,“ řekla jsem a znovu se rozhlédla, jestli se náhodou neobjeví aspoň třeba Blueberry. Nebo že by se objevil Storm. Netrpělivě jsem přešlápla na místě. Ty zvuky se mi přestávaly líbit.

//Já se zúčastním, napíšu večer :) Zítra jsem celý den v Praze, tak post taky očekávejte večer, ju

//Tai, budeš aktivní aspoň chvíli? :D Já že bych zase nerada zkysla na jednom místě :-/

Bedlivě jsem pozorovala vlčici před sebou. Na její odpověď jsem naštěstí nemusela čekat dlouho. Představila se jako Asta a sdělila mi, že by se chtěla stát členkou smečky. Přeměřila jsem si ji znovu od tlapek přes špičku uší až po ocas. Rozhodně byla mladší než já, ale to se přeci dalo čekat, já už jsem se začínala řadit k té starší generaci vlků. Naklonila jsem hlavu na stranu. “Já jsem Kappa, takže nemohu rozhodovat o přijetí nových členů. Každopádně budeš muset čekat, až najdu Alfu, aby sem přišel on a vyřídil to s tebou, řekla jsem pak přátelským tónem. A jelikož jsem nevěděla, jestli Storm je v lese, mohlo to znamenat, že si pár dní počká. “Takže se tady posaď a počkej, až přijde. Dál nechoď, sice jsme přátelská smečka, ale kdyby náhodou,“ řekla jsem pak nahlas. Slabě jsem se usmála a rozběhla se směrem k jeskyni. Doufala jsem, že tam najdu aspoň někoho, kdo mi poví, jestli Storm je v lese, nebo ho přímo potkám. Na chvíli jsem se zachmuřila. Škoda, že nemáme Beta pár, který by aspoň zastupoval Alfu a mohl by rozhodnout o jejím přijetí, pomyslela jsem si. No, pokud teda náhodou není někdo Betou za tu dobu, co jsem byla pryč a pak spala…
Konečně jsem měla na dohled Burūberī. (Pardon, ale nějak není poznat, kde přesně se nacházíte, tak to beru tak, že jste blízko jeskyně). Storm tu odpočíval a opodál stáli dva vlci. Zamračila jsem se. Sice mi jejich pach prozradil, že jsou členy smečky, ale moje hlava dubová nebyla schopna si vybavit, zda ty dva znám nebo ne. Proto jsem aspoň ze slušnosti kývla hlavou na pozdrav. Nenápadně jsem si je ještě lépe prohlédla. Tmavě hnědá vlčice se světle modrýma očima podle magie vzduchu a o něco světlejší vlk se znaky a dvěma jizvami na pravém oku… Povědomý mi vážně nebyl ani jeden z nich. Nicméně co jsem se v poslední době starala o své potomky, moc nových vlků jsem nepoznala a vůbec jsem neměla čas sledovat, kdo do naší smečky přišel a kdo odešel. Proto se mi hodilo, že jsem konečně našla Storma a můžu si s ním o tom později promluvit. Teď však měla přednost Asta, která čekala, až za ní přijde Alfa a vyslechne si její žádost o členství ve smečce.
Zastavila jsem se pár metrů od Storma a polohlasně jsem si odkašlala. “Ehm, Storme? Ahoj… Nerada tě ruším, ale na hranci lesa, směrem od vodopádů je jedna vlčice, která by se chtěla přidat do naší smečky. Jelikož já o tom rozhodnout nemůžu a nechtěla jsem ji tahat s sebou přes území k tobě, řekla jsem jí, aby tam počkala, až za ní přijdeš,“ řekla jsem a lehce zavrtěla ocasem.

//Jelikož už nehodlám věčnost čekat na Coedenův příspěvek, omluvte prosím můj "transfer". Berme to tak, že po rozloučení se s vlčaty jsem se vrátila domů a někde v lese tvrdě spala. Děkuji.
//Lomítka, prosím. ~Fal

Šimrání v čenichu mě přinutilo kýchnout, až jsem se celá zachvěla. To mě zároveň přinutilo líně otevřít oči. Jelikož jsem v první chvíli viděla všechno rozmazaně, na chvilku jsem oči znovu zavřela a po chvíli je otevřela. Bylo to už lepší, ale ještě to nebylo dokonalé. Pro změnu jsem tedy párkrát zamrkala. Konečně můj zrak byl zase ostrý. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se, abych zjistila, kde vlastně jsem. Kolem mě se linula půvabná a důvěrně známá ovocná vůně, která mě vždycky uklidňovala. Byla jsem doma. Bodlo mě však u srdce. Doma jsem byla, ale sama. Nebyl tu ani můj partner ani moje děti. Coedy se toulá kdo ví kde, stejně jako tři malé kuličky, kterým jsem jednoho podzimního dne dala život. No… Musela jsem se opravit. Dnes už to nebyly žádné bezmocné uzlíčky, které potřebovaly mou péči a můj dohled. Dnes to již byli dospělí vlci, kterým táhlo na druhý rok a toužili poznávat okolní svět na vlastní pěst. Nezbylo mi doufat, že všichni čtyři jsou teď v pořádku. Kéž bych tak měla nějakou speciální magii, která by mě dokázala při pomyšlení na určitého vlka k němu přenést, abych se jen mohla podívat, jak se mu vede a jestli nepotřebuje mou pomoc, pomyslela jsem si. Vzápětí mě také napadlo, jestli se stejně cítila Hotaru, když já a moji sourozenci jsme odešli z domova, stejně jako náš otec. Ironicky jsem se ušklíbla. Vlastně se historie vesměs opakovala. Akorát s tím rozdílem, že já jsem se víceméně zdržovala poblíž svého rodného lesa, než se matka rozhodla smečku zrušit. Moje děti odešly všechny…
Chtěla jsem si olíznout čenich. Jazyk mi však drhnul po vyprahlém patře. Stejně tak i mé hrdlo bylo vyschlé. Pocit v žaludku i v srdci byl stejný - prázdnota. Pomalu jsem se zvedla a oklepala se. Při tom pohybu se mi zamotala hlava, takže jsem musela roztáhnout nohy, abych sebou nepráskla zpátky na zem. Přivřela jsem oči a počkala, až to přejde. Pak jsem se rozhlédla kolem sebe. Široko daleko nikdo nebyl. Což bylo zvláštní, byla jsem nedaleko tůně, a ačkoliv se slunce sklánělo za obzor, bylo horko. Žádný však z mých smečkových druhů nejspíš nevyhledával vodní radovánky, aby se zchladil. Protože se zdálo, že se můžu hýbat, líným krokem jsem se táhla k vodě. Měla jsem úplně ztuhlé svaly, ale bylo mi to jedno. Zastavila jsem se na břehu tůně a pohlédla na svůj odraz. Zašklebila jsem se na něj. Na mě se dívala jiná vlčice, než jakou jsem vídávala před několika měsíci. Stála tu podivná pohublá kappa, se srstí víc šedivou, jak bílou, s očima sice modrýma, ale bez jiskry. Přívěšek na mém krku se sice lehce třpytil, ale také byl poněkud zašlý. Kdyby mě tak viděl Coedy, asi bych se mu už nelíbila, odfrkla jsem si, ale bylo mi to celkem jedno. Pomalu jsem vstoupila do vody. Hladina se pohybem zčeřila a deformovala můj odraz, takže jsem vypadala nesmírně komicky. Vyplázla jsem jazyk a hltavě posílala co největší doušky vody suchým hrdlem do žaludku. Když jsem měla dost, popošla jsem do větší hloubky. Dokud jsem stačila, mohla jsem jít, ale jelikož tůňka byla poměrně hluboká, brzy jsem musela plavat. Voda kolem mě se zabarvila do šeda, to jak jsem ze svého kožichu dostávala prach. Zahlédla jsem velký balvan nedaleko břehu, takže jsem změnila kurz a plavala směrem k němu. Chvíli jsem se obávala, že se na něj nevyškrábu, ale naštěstí se zadařilo na první pokus. Klidně jsem se posadila na vyhřátý balvan a rozhlížela se kolem sebe. Byl tu báječný klid. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych si vychutnala tu ovocnou vůni a horký letní vzduch. Znovu jsem se podívala na svůj odraz. Kožich jsem měla víceméně čistý, takže už by se dalo říct, že jsem zase bílá. Natáhla jsem přední nohy před sebe a několika tahy jazykem je lehce vysušila.
Pak jsem se zachmuřila. Blížil se střed léta a to znamenalo, že tomu bylo bezmála sedm let, co chodím po tomto světě. Já a moji tři sourozenci. Dva bratříčci a malá sestřička. Povzdychla jsem si. Jak se asi všichni mají? A vzpomenu se někdy na svou rodinu? Má někdo z nich také potomky? Na chvíli jsem se zasnila, jaké by to asi bylo, kdybychom se zase aspoň jednou v tomto životě setkali. Všichni čtyři i s našimi rodiči. Vzpomněla jsem si, že jsem už dlouhá léta ani nezahlédla matčinu sestru Stellu, ani žádného z bratránků, které měla se Stormem. Od Coffina jsem se sice tenkrát dozvěděla, že jeho otec s Taillou obnovili Borůvkovou smečku, ale od té doby jsem ho neviděla. A Whiskey… Toho bych možná už ani dneska nepoznala…
Po své obvyklé přemýšlecí a vzpomínkové chvilce jsem se vrátila do reality. Měla bych začít pracovat na tom, abych se zase stala Deltou… Nebo možná i Gammou. Abych byla v naší smečce také pořádně užitečná, za tu dobu, co jsem zpátky, jsem se akorát stala mámou. Rozhodla jsem se. A kromě toho by také bylo dobré sejít se se Stormem a probrat s ním novinky. Bylo by dobré vědět, kdo do smečky přišel, kdo odešel… Zvedla jsem tedy své tělo z balvanu. Díky slunečním paprskům, které byly ještě stále dost silné, jsem už byla úplně suchá. Ještě jsem letmo pohlédla na svůj přívěšek - už zase se krásně třpytil, jako když jsem ho tenkrát vylovila z řeky. Došla jsem ke stromům, které ohraničovaly náš le,s a pustila se do obnovení značení našeho území. Podle pachových stop to zřejmě nikdo nedělal. Hodlala jsem touto cestou dojít až ke smečkovému úkrytu, kde by se snad mohl vyskytovat Storm. Nebo aspoň Tailla či někdo jiný ze smečky, s kým bych mohla dát řeč.
Po několika stech metrech mé uši zachytily táhlé zavytí. Mohlo se sice jednat o některého z členů, kteří dávali vědět, že se vrátili domů, jenže pach vlka mi prozradil, že se jedná o cizince. Byla jsem poměrně nedaleko, takže jsem se rozhodla jít tím směrem a zjistit, kdo je a co chce.
Brzy můj modrý zrak padl na vlčici, která stála na kraji lesa se staženým ocasem. Zřejmě přišla od vodopádů. Mírně jsem se naježila, ale nehodlala jsem pouštět hrůzu. Jen aby věděla, že jsem v pozoru. Ocas jsem nesla v úrovni hřbetu, uši jsem měla nastražené. Zastavila jsem několik metrů od cizinky. Všimla jsem si, že má stejně modré oči jako já. “Vstoupila jsi na území smečky,“ řekla jsem jí místo pozdravu a lehce vycenila zuby, ale hned jsem je zase schovala. “Kdo jsi a co tu pohledáváš?“ Zeptala jsem se pevným hlasem. Zůstala jsem klidně stát, pořád v bezpečné vzdálenosti od cizinky. Nevypadala sice, že bude dělat problémy, ale jeden nikdy neví a tak bylo dobré být ve střehu.

Já se dneska plně vracím do hry. Pořád jsem marně čekala na Coedena, kolikrát jsem už byla ujištěna od Scarity, že za něj napíše, ale nic... Takže nehodlám už čekat. A jelikož chci dosáhnout vyššího postavení, budu poctivě makat :) Moje aktivita stále stejně dle mých směn v práci, ale samozřejmě jak budu čekat na další hráče, tak budu asi občas zdržená, no.
Jinak smečkový lov bych ráda, protože už jsme sto let nikde nebyli, ale vypadá to bledě... Nicméně kdyby se našli ještě další zájemci, tak se mnou počítejte :)

No ten náš synek je těžký frajer :D :D :D :D :D

Jakmile jsem svého drahého partnera řádně přivítala, nechala jsem ho pár okamžiků se vzpamatovat ze záplavy nadšení. Omluvil se mi, že mu to tak dlouho trvalo, ale jen jsem pohodila hlavou. Hlavní bylo, že jsme byli zase spolu. Také mi potvrdil, že se s ním náš syn slušně přišel rozloučit, než se vydal do světa. Spojeně jsem se usmála. Přiznal se však, že ho jen nerad pouštěl, ovšem je mu jasné, že ho nemůže mít po svém boku věčně. Nemám se o něj bát a o naše dcery také ne. Lehce jsem kývla hlavou. Moji sourozenci odešli z rodné smečky ještě mnohem dřív, než mé děti. Takže jsem vlastně mohla být ráda, že jsem si ještě jakžtakž užila.
Samozřejmě bych to nebyla já, abych také nezabloudila do svých myšlenek. Ne však na dlouho, protože jsem musela brát v potaz, že už nejsem sama, takže na přemýšlení jen tak sama pro sebe už není čas. Respektive, že lepší je přemýšlet nahlas a nechat Coedyho, aby se k tomu také mohl vyjádřit. Teď jsem však navrhla, že bychom se mohli jít někam projít, protože jsme spolu od doby, co se nám narodili děti, nikde nebyli. Rozhodně by nám to prospělo. A tak jsem měla radost, když Coedy souhlasil. Jakmile se zvedl, ještě nadhodil, že by bylo fajn něco malého zakousnout. Také jsem se zvedla na nohy a oklepala se. Zřejmě si všiml, že jsem za poslední týdny dost zhubla a také jsem dost zaprášená, takže můj kožich je spíš šedivý. Kromě toho se mi bolestivě zkroutil žaludek a vydal takové nešťastné zakvílení, že ho museli slyšet až v Borůvkovém lese. Přitiskla jsem uši k hlavě. “Nu, hlad mám jako vlk, že bych snědla dvanácteráka,“připustila jsem. Naposledy jsem jedla malého zajíce, když jsem učila děti lovit. Nemohla jsem však nahlas přiznat, že kromě hladu jsem také cítila, že nejsem úplně ve formě, takže bych nebyla schopná ulovit nějakého daňka nebo aspoň větší lišku. Zamračila jsem se. Coedy se mě zeptal, co bych si dala. No, to byla i vlastně moje předchozí poznámka, že bych klidně snědla i nějakého statného jelena a sama, ale… Musela jsem myslet na to, že budu mít co dělat, abych ulovila aspoň toho zajíce. Zašklebila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. “Nu, zajíc by snad mohl stačit,“poznamenala jsem a olízla si čenich. “Asi budeme muset víc do lesa, tady kolem vody jich asi moc nebude,“řekla jsem zamyšleně a vydala se tam, kde se rozdělily cesty mé a našich potomků.

//Východní hvozd

Nejspíš jsem musela zase usnout, protože jsem znovu musela svá těžká víčka otevřít a zaostřovat na okolí kolem sebe. Ty bys taky pořád jen chrápala, napomenula jsem se v duchu a zatřásla hlavou. V současné chvíli, kdy jsem si olizovala čenich, všimla jsem si, že kolem mne rostou modré chrpy, které tam jistojistě ještě předtím, než jsem usnula, nebyly. Navíc bylo na kvetení květin moc brzy. A jelikož vzápětí ke mně vánek donesl tak důvěrně známý pach, na který jsem netrpělivě čekala, bylo mi to hned jasné. Zaostřila jsem zrak a opodál stál můj milovaný. Vypadal poněkud schlíple. Vyskočila jsem na nohy a rozběhla se k němu. “Konečně jsi tady,“zašeptala jsem, jakmile jsem se ocitla po jeho boku, o který jsem se mohla otřít. Následně jsem ho předními tlapami objala kolem krku, vlastně jsem na něm spíš visela a několik okamžiků jen tiše vdechovala vůni jeho kožichu.
“Tak nám děti dospěli,“ Hlesla jsem zastřeným hlasem, načež jsem z Coedyho konečně slezla. Asi mu nebylo příjemné, jak na něm tak visím, i když jsem byla poměrně pohublá. “Doufám, že se s tou přišel Aithér rozloučit.“ Na okamžik jsem se odmlčela. “Ani nevím, co holky. Sice tvrdily, že zatím chtějí zůstat doma, ale myslím, že i ony se vydaly na průzkum okolního světa,“ dodala jsem po chvíli.
Posadila jsem se a tiše sledovala proud vody, který tiše šuměl. Můj smutek sice neodplavil úplně, ale už jsem se přeci jen cítila lépe, když byl po mém boku Coedy. Byla jsem ráda, že ho mám a děkovala za něj Osudu. V tuhle chvíli bychom si přeci jen měli být oporou. Také jsem byla rozhodnutá, že v žádném případě se nechci dožít toho, že by odešel neznámo kam, stejně jako to zažila má matka, když Angelus zmizel a nebylo po něm už ani vidu, ani slechu.
Zamyslela jsem se nad tím, čím to asi je, že jsem tolik fixovaná na svou rodinu. Možná jsem to zdědila po někom z předků. Možná matka bývala stejná, když byla mladší, a nedávala to tak najevo. Ostatně, žila se svou sestrou a svým partnerem ve stejné smečce docela dlouho. Obě přivedly na svět potomky, kteří se postupně také rozprchli do světa. Kdyby otcem Stelliných synů nebyl Storm a občas bych o nich neslyšela, asi bych si na jejich jména asi nevzpomněla… Jako třeba na jména vlčat jiné členky smečky, která porodila krátce po mé matce a já se s jejími potomky vídala jen tenkrát coby malé vlče. A vzhledem ke své fixaci na rodinu, jsem si nedovedla představit, že by se mi někdy stalo něco podobného jako Coedymu. To bych asi nepřežila…
Pohodila jsem hlavou a vymanila se ze svých myšlenek. Coedy už mě tak dokonale znal, že jen tiše seděl vedle mne a nerušil. Možná také vzpomínal na dobu, kdy on byl mladší a měl svou rodinu.
Olízla jsem mu čenich a lehce zamávala ocasem. “Co kdybychom se vydali na malou potulku po Gallirei? Určitě nám to oběma prospěje. Co jsme se přidali do Borůvkové smečky, tak jsme spolu nikde jinde nebyli.“Navrhla jsem s úsměvem a pohlédla do partnerových zlatavých očí. Tiše jsem si povzdychla. Když jsme se rozloučili s dětmi, oni také ještě měli očka zlatavá. Jestlipak se některému z nich už projevila magie? A jaká asi? Zdědili magie po nás, nebo mají úplně jiné? A co oči, jestlipak se zbarvily podle ní, stejně jako mně, nebo zůstaly zlatavé, jako otcovy? Nad tím jsem v tuto chvíli mohla jen dumat. A doufat, že až se se svými potomky setkám někdy příště, třeba to zjistím. Teď jsem však čekala, co mi odpoví Coedy na můj nápad.

Omlouvám se za neaktivitu, čekala jsem, až se Coeden probere

Trhla jsem sebou a ztěžka otevřela oči. Pár okamžiků trvalo, než se mi podařilo zaostřit. Otočila jsem své tělo z polohy na boku na břicho a rozhlédla jsem se kolem sebe. Kolem mě byl klid a hlavně bylo slyšet šumění vody, které měly na svědomí kaskády. Zatřepala jsem hlavou a snažila se zaktivovat opět svůj mozek. Následně jsem přitiskla uši k hlavě, když se mi vybavily poslední vzpomínky. Moje tři malé chlupaté kuličky dospěly a vydaly se do světa. Nebo aspoň syn, který to oznámil rovnou. Jak jsou na tom dcery, jsem nevěděla. Napadlo mě, že bych se mohla zastavit doma a zjistit, jak to je, ale… Musela jsem prostě přijmout fakt, že mě nyní nepotřebují. Jsou samostatní a chtějí poznávat svět Gallirei na vlastní pěst. Nebo možná i svět, kde Gallirea už není. Lovit jsem je naučila, takže jsem měla jistotu, že hlady nezemřou. Nezbývalo mi než doufat, že jsme je také s Coedym vychovali správně a budou z nich zdravě sebevědomí vlci se znalostmi hierarchie ve smečce, to kdyby se někam chtěli přidat. Měla jsem dojem, že jsme jim mohli předat znalostí víc, ale… Na něco také museli přijít sami.
Zazívala jsem a pomalu se zvedla. Následně jsem se pořádně protáhla. Byla jsem po tom nekonečně dlouhém spánku pořádně ztuhlá. Líně jsem došla k vodě, která byla tak křišťálově čistá. Sklonila jsem hlavu a chvíli pozorovala svůj odraz na hladině. Měla jsem poněkud zaprášený kožich, takže jsem byla spíš šedá než bílá. Oči smutné a bez jiskry. Tělo jsem měla poněkud hubené, protože jsem dlouho nejedla. Ale v tuhle chvíli mi to bylo celkem jedno. Vyplázla jsem jazyk a jeho pomocí poslala do svého žaludku několik chladných doušků. Teprve pak jsem si uvědomila, že prší. Otráveně jsem pohlédla na oblohu, která byla temná. Počasí jako by vyjadřovalo moji momentální náladu. Několikrát také zafoukal vítr. Sníh sice žádný kolem nebyl, ale ještě ani nezačalo jaro. Nejspíš bylo ještě brzy. Po chvíli jsem se sebrala a šla se schovat pod vysoký strom. Sedla jsem si pod jeho široké větve, které mě chránily před deštěm i větrem. Následně jsem si pomocí své magie přivolala teplý větřík, který mi jednak vysušil můj kožich a jednak mě zahřál. Pohlédla jsem směrem, kterým jsem předtím přišla. Doufala jsem, že až se Aithér rozloučí s Coedym, řekne mu, kde jsem a ten se za mnou vydá, ale očividně jsem byla sama. Cítila jsem sicela slabší pach nějaké cizí vlčice, která tu zřejmě před pár dny jen prošla, avšak široko daleko nikoho nebylo. Povzdychla jsem, lehla si a položila hlavu na přední tlapy. “Kde jsi, Coedy,“ zašeptala jsem a znovu povzdychla. Sledovala jsem kapky deště, které dopadaly na zem. Nakonec jsem se rozhodla, že zkusím počkat přes noc, jestli se tu můj milovaný partner objeví. Jestli ne, zkusím se zastavit v Borůvkovém lese, abych zjistila, zda tam je a je v pořádku. Možná taky chtěl být chvíli sám, aby se nějak vyrovnal s faktem, že naše děti se osamostatněly…

Docela mě překvapilo, že jako první se k lovu zajíce ozvala Niké. Čekala jsem spíš, že Aithér, jakožto jediný samec v naší skupince bude chtít být důležitý, stejně jako při lovu ryb. Možná by i chtěl, ale jeho sestra mu nedala šanci. Sotva jsem vyslovila otázku, ona hned vyskočila jako na pérkách a tak jsem jen stačila kývnout na souhlas. Aithér s Aurorou tedy zůstali na místech, zatímco jejich sestra se pomalu vydala za svou kořistí. Pár metrů jsem šla za ní, abych viděla, jak si vede, i když bylo jasné, že asi na ni celou dobu neuvidím. Nicméně po krátké chvíli se zazdálo, že chytila stopu, takže já jsem se tiše usadila u velkého buku a sledovala dceru, jak si počíná. Krátce jsem ještě pohlédla směrem, kde zůstali sedět ti dva. Také sledovali dění, ale z větší vzdálenosti. Vypadalo to, že Aithér nespokojeně brblá, ale zavrtěla jsem hlavou, usmála se a dál věnovala pozornost své nejstarší dceři. Nevedla si vůbec špatně. Zaječí noru našla brzy, stejně tak jako rychle zajíce vyplašila a ujala se role jeho pronásledovatele. Celkem zdatně kličkovala za ním a nenechala se ničím rozhodit. Spokojeně jsem pokývala hlavou. Na chvíli mi zmizela z dozoru. Přinutila jsem se zůstat v klidu a čekala, jak to dopadne. Jen jsem slyšela praskání větviček pod dceřinými tlapami a vzápětí se ozvali pištění zajíce, které však trvalo jen několik vteřin. S úlevou jsem vydechla a s hlavou nakloněnou na stranu jsem čekala, až se mezi stromy objeví silueta dcery. Přicházela se sebevědomým držením těla, i když nebylo až tak dokonalé. V tlamě nesla svou kořist. Jenže já jsem si hned vzápětí všimla jejího zranění na nose. To už byla Niké u mě a pustila na zem zajíce. Mé modré oči byly přikované k jejímu čenichu, ze kterého koukal kousek větve. Ona se však tvářila, že ji to nebolí, nebo že si toho ani nevšimla. Řeč těla ji však lehce prozradila, že to asi přeci jen trochu zabolelo. “Niké, co jsi dělala?“ Zeptala jsem se a opatrně se dotkla čenichem jejího. Vzala jsem větvičku do zubů, rychle ji vyndala a začala jí ranku něžně olizovat.
Přiběhli k nám i Aurora s Aithérem. “Ty jo, ty jsi zkoušela porazit strom?“ Zajímal se Aithér, když si všiml, jak se jeho sestra zranila. “Jéj, nebolí to moc?“Vypískla pro změnu starostlivě Aurora. Niké se však tvářila jako hrdinka. “Ale jinak jsi dobrá, že se ti to teda povedlo napoprvé. Myslím s tím zajícem, samozřejmě,“ dodal Aithér a jeho sestra jen přikyvovala. Nejspíš byla nervózní a měla obavu, aby nezklamala, jako když se jí nepodařilo ulovit rybu.
“Možná tam zůstane jizva,“ řekla jsem, když jsem dceřinu bolístku dostatečně „ošetřila“ svým jazykem a vzápětí jsem jí urovnala srst na hlavě na krku, byla celá rozčepýřená jako naštvaný vrabec. “Ale samozřejmě tě chválím, nemám ti co vytknout. Zajíce jsi vystopovala snadno, vyplašit ho nebyl problém, a i když chycení asi nebylo nejsnazší, zvládla jsi to dobře.“ Řekla jsem a usmála se na ni. Vlastně mě i překvapilo, že je na svůj věk poměrně rychlá. Musela jsem uznat, že rychlost by se jí mohla později hodit i při lovu vysoké. “Můžeš se tedy zatím nabaštit, než doloví i Aurora s Aithérem,“ řekla jsem a pohledem spočinula na synovi. Bylo mi jasné, že bude chtít jít on jako druhý. Aurora seděla tiše opodál své starší sestry, která se s chutí pustila do své kořisti.
Stejně jako předtím s Niké, i s Aithérem jsem popošla dál, abych na něj viděla, a to samé se opakovalo i s Aurorou, ze které nervozita spadla v tu samou chvíli, co po chvilce váhání úspěšně vystopovala zaječí noru. Pak už jako sebevědomá a ostřílená lovkyně snadno chytila svou kořist. Měla jsem radost, že všichni tři si vedli dobře. Vlastně mnohem lépe, než při lovu ryb, což bylo pochopitelné. Ačkoliv museli dávat pozor, aby nenarazili do stromu nebo nezakopli o kořen, nemuseli pro změnu ponořovat hlavy do vody.
Jakmile tedy svou kořist měla i Aurora, pustila jsem se i já do svého zajíce. Všichni čtyři jsme seděli u svých zajíců mlčky. Zatímco však mé ratolesti byly pyšné na to, že úspěšně zvládly svůj první lov zajíce, já je sledovala jinýma očima. Byli tu přede mnou téměř dospělí vlci, kteří projeví tendence se osamostatnit. Ostatně, tohle téma mou mysl zaneprazdňovalo v poslední době dost často. Tiše jsem si povzdychla, aby mě neslyšeli.
Když jsem dojedla a zamyšleně zahrabala kosti zajíce, uvědomila jsem si, že na mě mluví Aithér. “Mami, já… ehm…“ Podívala jsem se na svého benjamínka. Evidentně měl něco na srdci, a ačkoliv to byl sebevědomý mluvka, zřejmě si teď nebyl jist, jak začít. “Ano, synu?“ Zeptala jsem se a povzbudivě se na něj usmála. “Chtěl bych se vydat do okolního světa. Tedy, jako poznávat okolí Gallirei.“ Ačkoliv jsem se na tohle snažila připravit a očekávala, že to dříve nebo později přijde, přeci jen jsem doufala, že to nebude dříve, než na jaře. Aithér však byl pevně odhodlán vzít svůj život do vlastních tlapek. Jeho hlas byl před chvilkou nejistý, ale jakmile svou žádost vyslovil celou, byla vidět změna, že si jistý je. Ztěžka jsem polkla a svěsila uši. “Chápu tě, Aithére. Chceš poznat svět,“ šeptla jsem tiše. Syn jen přikývl. “Já… Chtěl bych se nějakou dobu toulat.“ Dodal. Přistoupila jsem k němu a snažila se nedat najevo, jak je mi slabo. Snažila jsem se přinutit své nohy, aby se nechvěly, stejně jako můj hlas. “V tom ti nemůžu bránit. Ale nezapomeň, kde ses narodil a kde budeš mít vždycky své místo.“ Špitla jsem mu do srsti na krku, kam jsem položila svou hlavu. Zhluboka jsem vdechovala vůni svého jediného syna, který byl zároveň nejmladším ze všech tří vlčat. Který zdědil barvu po mě a svém velkém dědečkovi Angelusovi. Jen jeho levá tlapka a špička ocásku měly barvu po otci.
Po nekonečně dlouhé době jsem se od něj oddálila. Ani jsem si nevšimla, že Aurora s Niké se ke svému bratrovi přitiskly také. Tiše jsem se na ně dívala. Ony pak pohlédly na mne a bylo mi jasné, že zatím opustit svou rodnou smečku nechtějí. “Než odejdeš, rozluč se s otcem,“ řekla jsem synovi zastřeným hlasem. “A odveď své sestry domů,“ dodala jsem a olízla synovu tvář. Ten tiše přikývl. “Sbohem, maminko.“ Řekl a raději se rozeběhl směrem ke Galvataru. Jeho sestry šly s ním. Chtěla jsem teď být sama a doufala, že až se Aithér rozloučí s Coedym, můj milovaný za mnou přijde a společně se nějak vyrovnáme s tím, že nám děti… nebo aspoň syn… vyletěl z rodného hnízda. Zavřela jsem oči a viděla před sebou právě narozené chlupaté kuličky. Jestlipak se takhle cítila i Hotaru, když se Daichi, Tara i Arnarmo vydali do světa? Pomyslela jsem si a otevřela oči. Tři mladí vlci už tu dávno nebyli. Nepochybovala jsem o tom, že dojdou bezpečně do Borůvkového lesa. Dvě vlčice pak tam dále budou mít domov. Snad aspoň prozatím. Snad i ony se rozloučí, pokud se rozhodnou odejít do světa, pomyslela jsem si a s těžkýma nohama jsem se vydala ke Kaskádám. Věděla jsem, že voda mi v téhle těžké chvíli přinese útěchu.

//Kaskády

Konečně se dokopat na návštěvu Smrti a Života, abych si vylepšila magie :D

Nevím, zda to mám jen já podělané, nebo je to tak schválně, že koule je zpomalená a letí až skoro ve chvíli, kdy Storm zmizí?

Zatímco vlčata dojídala ryby, vysvětlovala jsem jim, jak je to s jejich lovem. Mohou je jíst skoro celoročně. Nicméně se zdálo, že oblíbený doplněk stravy to až tak nebude. Aspoň ne u děvčat. Zazubila jsem se. Byly na tom stejně jako já. Niké k tomu dodala, že nejlepší na tom stejně je, že může být ve vodě. Zadumaně jsem se na ni zadívala. Jako bych v ní viděla sebe v jejím věku. Také se ráda ráchala v tůňce, a kdyby teď nebylo už poměrně chladno, a neblížila se znova zima, určitě by si zkusila, jak daleko doplave, zda se zvládne potopit nebo se pokusí zjistit, jestli už se jí náhodou neprojevila magie a jestli to není zrovna voda, jen se jí nezabarvily oči. Stejně jsem se zadívala i na Auroru a Aithéra. Ani oni neměli oči jiné, než když se narodili.
Vzpomínka na dobu, kdy se narodili, mi vnuklo myšlenku, že už je tomu rok, co jsem je přivedla na svět. Zatřásla jsem hlavou. To není možné. Vždyť jako by to bylo včera, kdy jsem je poprvé spatřila, malé, bezbranné uzlíčky tří barev. Pomyslela jsem si. Nicméně bylo tomu skutečně tak. Tehdy bylo krátce před zimou a teď se blížila další. Věděla jsem, že vlčata rostou poměrně rychle, ostatně, jako jsem to viděla u vlčat Storma, i když mí bratránci nebyli o moc mladší, než já. Lepším příkladem byla vlčata Tailly. Jednu dobu jsem některé z nich občas hlídala a najednou to byli dospělí vlci, kteří si šli svou vlastní cestou. Znovu jsem s povzdechem pohlédla na své vlastní potomky. Teď jsem se musela na ně dívat jako na dospělé vlky. Nebo možná puberťáky. Nicméně už to nebyla malá rozverná vlčata, která potřebují můj nebo Coedyho dozor. Bylo jen otázkou času, kdy se rozhodnou jít vlastní cestou a opustit svůj domov, aby poznali svět.
Bylo mi jasné, že Aihér se určitě bude chtít osamostatnit. Ačkoliv byl ze tří vlčat nejmladší, byl poslední dobou víc volnomyšlenkářský, samostatnější a stále chtěl vědět a umět víc. Když jsem se dívala na dcery, zadoufala jsem, že by se obě mohly snad ještě nějakou dobu zdržet doma. I když zatím mi připadalo, že větší citové vazby na domov bude mít Niké. Ze všech mi momentálně nejvíc připomínala mně. Jenže to se všechno mohlo ještě měnit, protože ačkoliv byli vzezřením téměř dospělí, jejich vnímání světa a domova se přece jen může ještě změnit.
Z úvah mě vytrhl hlas Niké, která se zajímala, jestli půjdeme lovit zajíce. Zvedla jsem se a protáhla se. “Ano, půjdeme. Chtěla jsem počkat, až dojíte a trochu vám slehne, není dobré lovit se zrovna naplněným žaludkem, i když to byly jen ryby,“ řekla jsem a pohledem potomky vybídla, aby se začali zvedat. Ohlédla jsem se směrem k Borůvkovému lesu. Trochu jsem doufala, že se za námi vydá Coedy, až si dostatečně odpočine. Ale zatím se k tomu neměl, tak možná ještě odpočíval nebo se s někým zapovídal.
Napadlo mě, že bude lepší se jít podívat ke kraji lesa, tam by snad mohly být nějaké zaječí nory spíš, než tady na břehu jezera. Rozešla jsem se tedy určitým směrem, kterým byl les. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem ho někdy v minulosti navštívila, nicméně pokud ano, rozhodně bych to tam už asi nepoznala. Vlčata šla těsně vedle mě a všichni tři byli celí nedočkaví, co nového se naučí.

//Východní hvozd

//VVJ

Sotva jsme se ocitli na hranici lesa, zastavila jsem se a vlčata se mnou. Bedlivě jsem nastražila uši a naslouchala. Natáčela jsem je všemi směry, ale nic zvláštního jsem nezachytila. Následně jsem použila čich, abych zjistila, jestli náhodou tento les neobývá nějaká smečka. Pokud jsem tu kdysi byla a žádná tu nebyla, nebo mi o tom nikdo neřekl, nemohla jsem to samozřejmě vědět. Avšak ani pachově se nezdálo, že by to bylo značené území nějaké smečky. Znamenalo to tedy, že zde můžeme zůstat a ulovit nějaké zajíce. Nechtěla jsem chodit zbytečně moc hluboko do lesa. Sice jsem neměla nic proti prozkoumávání, nicméně teď jsme tu byli pro to, abych naučila své potomky lovit zajíce. Zamyslela jsem se nad tím, jak to uděláme. Protože ve čtyřech běžet na jednoho zajíce mi přišlo hloupé, akorát bychom se o sebe přerazili. Nakonec jsem se rozhodla, že to udělám formou názorné ukázky - od vyčenichání zaječí nory přes vyplašení zajíce až po - zadaří-li se - jeho ulovení.
”Nejsnažší asi bude, když vám ukážu, jak na to. Abychom se všichni valili na jednoho zajíce, to by bylo o úraz. V prvé řadě je nejlepší zachytit zaječí pach,” začala jsem s výkladem. Následně jsem zvedla hlavu a zavětřila, zda ucítím ten známý zaječí pach. Následně jsem se zarazila, protože jsem si nebyla jistá, jestli si vlčata ten pach pamatují. Nicméně jsem se zase uklidnila s tím, že pokud se mi zajíce podaří ulovit, budou si ho moci očichat a to jim pomůže při lovu.
Posaďte se kousek stranou, abychom si nepřekáželi, ale abyste na mě dobře viděli,” řekla jsem poté, co jsem zachytila pach zajíce nedaleko nás. Všichni tři bez hlesu poodešli o kus dál ke vzrostlému dubu, kde se tiše usadili a bez reptání čekali, co se bude dít. Samozřejmě ale nezapomněli bedlivě pozorovat mou činnost.
Sklonila jsem hlavu níž a vydala se směrem, kterým jsem cítila pach své budoucí kořisti. Objevila jsem malou noru skrytou mezi dvěma keři. Spokojeně jsem se usmála a zaradovala se, že to šlo tak dobře. Lehla jsem si opodál a chvíli čekala, jestli se náhodou zajíc nebo zajíci sami nevypraví na pastvu. Nic se ale nedělo a neměla jsem čas čekat až do večera, takže jsem se rozhodla, že je vyplaším sama a začala jsem dupat, hrabat tlapkou do nory a párkrát jsem vyštěkla. Bylo už jen otázkou času, než z nory vyběhl hnědý zajíc, který na nic nečekal a utíkal, co mu jeho běhy stačily. Já jsem take na nic nečekala a rozběhla se za ním. Nedalo mi to žádnou práci, ale překvapilo mě, že ten zajíc vůbec nekličkuje. Ani jednou nezměnil směr, dokonce se ani nevychýlil. To jsem ale brzy vypustila z hlavy a soustředila se na to, abych ještě víc zrychlila a dostala se k němu tak blízko, abych měla na dosah jeho zadní nohy. Hbitě jsem chňapla a za jednu nohu ho pevně chytila. Zajíc se samozřejmě nechtěl dát snadno, začal sebou mrskat a hlasitě pištět, nicméně já ho držela v zubech pevně, takže to měl marné. Vyčkala jsem okamžiku, kdy se trošku zklidní, ale jemu se do toho moc nechtělo. Jenže jsem ho musela zakousnout a ukončit jeho trápení. Zdálo se, že je zajíc rozhodnutý mi svou nohu klidně nechat, ale zbytek těla si chtěl zachránit. Protočila jsem očima, ale musela jsem uznat, že je to bojovník. Navíc to začalo být dost nepohodlné, takže bylo vážně načase s tím skoncovat. Připravila jsem si tlapky a sotva jsem přiblížila zajíce k zemi, začal hrabat předníma a škubat zadníma nohama, aby se z mého sevření vyprostil. Já ho však přišpendlila k zemi a rychlým kousnutím mu prokousla tepnu, takže v okamžiku byl mrtvý a já měla tlamu plnou teplé zaječí krve. Konečně jsem ho mohla pustit a několika pohyby svou čelist uvolnit. Pak jsem vzala do tlamy mrtvé tělo a vracela ze zpátky k vlčatům. ”No, sami jste viděli, že lov zajíce není o nic jednodušší, než lov ryb. Tady je to hlavně o rychlosti a šikovnosti. Obecně zajíci kličkují, když utíkají, snaží se zmást a setřást svého pronásledovatele, ale tenhle byl výjimka. Nicméně je důležité, když už svou kořist chytíte, třeba za tu zadní nohu, jako teď já, musíte se snažit ho držet co nejpevněji. Samozřejmě se může stat, že se vám vyškubne a bude utíkat dál, to už se mi take několikrát stalo. Ale to pak už bude třeba i jen maličko zraněný a už se mu poběží hůř. Takže to jsou zase body k dobru pro vás, abyste měli lov úspěšný. A když už ho budete držet pevně, je důležité ho co nejdřív zakousnout, aby se netrápil. Samozřejmě nejideálnější je mu prokousnout tepnu na krku. No a pak můžete hodovat,”doplnila jsem svou názornou ukázku malým výkladem. Chvíli jsem počkala, jestli se náhodou nebudou chtít na něci zeptat, ale zdálo se, že jim to stačilo. ”Asi bude lepší, když půjdete lovit po jednom, abych na vás tak nějak viděla, i když vám nebudu moci napovídat, jako v případě rybolovu, protože tohle bude dost rychlé.” Dodala jsem a tázavě se podívala na vlčata, kdo z nich bude chtít jít lovit jako první. Rozhodla jsem se to udělat tak, že nechám na nich, aby zaječí noru sami vyčenichali a já si pak sednu nebo lehnu opodál a budu vše pozorovat, abych pak mohla poznamenat, co bylo špatně a chtělo by to příště udělat jinak a co bylo správně.