Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Omlouvali jsme se jeden druhému, až by to snad mohlo někomu připadat absurdní. Nebo vtipné. Ale zkrátka jsme oba chybovali a uměli jsme to připustit. Horlivě jsem přikývla, když Coedy řekl, že mi to promine, ale už to nebudu dělat. Vlastně… Ani mě v tuhle chvíli nenapadalo, proč bych ho zase někdy měla chtít od sebe někdy odhánět. Každopádně, kdyby ta situace snad někdy nastala, byla jsem rozhodnutá, že ho budu mít po svém boku pořád. A kdybychom se snad někdy pohádali, tak ho také od sebe odhánět nebudu. To by bylo možná lepší, kdybych pak odešla a uklidnila se nebo tak… Zavrtěla jsem hlavou, jak jsem v tuhle chvíli mohla přemýšlet nad tím, jestli nastane někdy situace, že od sebe budu chtít svého partnera zase odehnat, nebo že se dokonce pohádáme. Blbost.
Coedy pak prohlásil, že je na mě hrdý. Usmála jsem se na něj. Pak podotkl, že jestli dobře vidí, máme dvě dcery a syna. Souhlasně jsem přikývla. Vzápětí jsem se zasmála jeho poznámce, že bráška bude mít co dělat, aby sestřičky trošku uhlídal. “To ano. My tenkrát byli v sudém počtu, a bylo to dobře rozdělené, ale… Někdy si říkám, že jsem spíš také měla být kluk, když jsem se svými bratry řádila. Chudák Tara by z toho asi pak měla psotník,“ dodala jsem se smíchem. Nahlas jsem už ale neřekla, že jsem ráda, že jsem se narodila jako vlčice, protože pak bych nikdy nemohla mít takové krásné andílky. Nu, vlastně mohla, ale jako otec. A to bych vnímala asi trošku jinak, než když jsem je v sobě nosila a sama je přivedla na svět.
“Narodili se tak, jak jsou tu položení. Tmavá slečna, světlá slečna a bílý pán,“ odpověděla jsem Coedymu na otázku, v jakém pořadí se narodili. Vlastně to takhle působilo, jako by někdo rozlil hnědou barvu, která byla nejtmavší na prvorozené dceři a na synka zbyla jen taková pobledlá, která jen lehce ušpinila ocásek a tlapičku.
Když jsme se pustili do vymýšlení jmen, navrhla jsem, aby naše prvorozená dcera nesla jméno Niké. Se zaujetím jsem pozorovala Coedyho, co na to řekne. Párkrát nejistě to jméno vyslovil, až jsem si myslela, že se mu nebude líbit. Pravda, možná bylo trochu nevšední, nicméně za okamžik se mu rozjasnila tvář a prohlásil, že jméno zní krásně a dcera se tak bude jmenovat. Pak se k ní sklonil a přivítal ji na světě. Dojatě jsem se na něj podívala. Jméno druhé dcery jsem chtěla nechat na něm, takže jsem dál jen tiše sledovala, jak pozoruje druhou dcerku a čekala, jestli padne nějaký návrh. Vypadal trochu mimo, když z něj vypadlo. Aurora… Pak se podíval na mě, asi byl hodně zamyšlený. Sklouzla jsem pohledem na světle hnědé vlče, které se nespokojeně zavrtělo a zakníkalo, nicméně spadlo tvrdě dál. Naklonila jsem hlavu na stranu a usmála se. “Ano, to je také moc pěkné. Bude se jmenovat Aurora,“ zavrtěla jsem ocasem. Poslední, kdo čekal na své jméno, byl benjamínek a jediný syn. Coedy vyčkával, nejspíš chtěl, abych syna pojmenovala já. “Chtěla bych, aby jeho jméno bylo na stejné písmenko, jako mám já a jaké měl můj otec, jestli nemáš nic proti,“ řekla jsem na úvod svého uvažování o jeho jménu. Jména našich dcer zněla dobře a moc se mi líbila, takže i jeho jméno muselo být perfektní. Zamyšleně jsem pohlédla na své přední tlapy, které jsem měla natažené před sebou. “Aithér,“ vypadlo ze mě pochvíli. Pohlédla jsem na svého syna. To jméno znělo elegantně a mělo zvuk, stejně jako Angelus. Mohl své jméno nosit hrdě. Pak jsem modrým pohledem vyhledala svého partnera, co on na to.

Vyzvala jsem Coedyho, aby přišel blíž a podíval se na své potomky, a přitom jsem se mu omluvila za to, že jsem ho vyhodila. Nechápal, proč jsem nechtěla, aby mě tak viděl. Nazval mě statečnou vlčicí, která v tu chvíli přiváděla na svět nový život. Dál pokračoval s tím, že ví, že by jako opora stál za prd, protože totálně zpanikařil, ale zkrátka ho mrzelo, že jsem ho odehnala a na svou bolest byla sama. Stáhla jsem uši. Takhle jsem nad tím nepřemýšlela. Zkrátka a dobře jsem to viděla svým pohledem. Asi jsem byla sobec, ale už jsem to nemohla vrátit zpátky. Porod už byl za mnou. A zase tak sama jsem nebyla, měla jsem vedle svou matku, která mě podporovala, a stejně tak, i když jsem to možná v tu chvíli nevnímala, určitě jsem svým způsobem byla podporovaná i Coedym aspoň tím, že na ně myslí. “Tak mi to promiň,“ hlesla jsem tiše. Zavřela jsem oči, když přišel blíž a přejel mi čenichem po skráních. Zajímal se, jak mi je, ale vzápětí se omluvil za hloupou otázku. “No, jsem dost unavená, bolí mě celé tělo, ale… Cítím taky úlevu, že to mám zdárně za sebou. Jsem šťastná. A hrdá, na ty naše krásné dětičky,“ řekla jsem s úsměvem a znovu se zadívala na tři chlupaté kuličky. Také syna už pomalu zmáhala únava z toho náročného zážitku a pomalu klouzal od mého břicha. Zatímco jsem ho k sobě znovu přitáhla a položila jeho vedle sestřiček, abych je zahřívala všechny tři, Coedy poznamenal, že jsme se ještě nebavili o jménech a měli bychom to napravit. Souhlasně jsem přikývla a zadívala se na malé.
Prvorozená tmavě hnědá dcerka už dávno tvrdě spala. Pozorovala jsem její bílé bříško a světlé tlapičky. “Co kdyby se jmenovala Niké?“ Napadlo mě v tu chvíli, a hned jsem ten návrh Coedymu podala nahlas. Pohledem jsem sklouzla k druhé dceři. Pro změnu mě nic nenapadlo, ale věřila jsem, že Coedy určitě bude mít nějaký návrh. A jako poslední spočinul můj zrak na malé bílé kuličce. Rozhodně jsem chtěla trvat na tom, aby jeho jméno začínalo na stejné písmenko jako mé a mého otce. Ačkoliv se liší barvou tlapky a ocásku, které má zabarvené podle srsti svého otce, chtěla, vnímala jsem to jako určité dědictví. Bílá barva kožichu a jméno na A. Podívala jsem se znovu na svého milovaného, co řekne na můj návrh jména pro jednu z dcer a jestli on podá návrh na jméno pro dceru druhou, případně jak se domluvíme na jménu pro syna.

Byla jsem ráda, že mám všechno úspěšně za sebou. Vše proběhlo víceméně hladce. V uších mi zněla matčina slova, že je na mě pyšná. Když jsem pak byla schopná zase mluvit a bylo o mé potomky postaráno, požádala jsem ji, zda by zavolala Coedyho. Samozřejmě nebyla proti. Ke gratulaci podotkla, že si určitě máme co říct. Minimálně mu dlužím omluvu, pomyslela jsem si. Chudák byl asi nešťastný z toho, že ho v téhle důležité chvíli od sebe odháním, takže nemohl vidět narození svých potomků na vlastní oči. Nicméně jsem byla přesvědčená, že můj milovaný je natolik chápavý, že určitě porozumí důvodu, proč jsem prostě nechtěla, aby mě viděl v takovém stavu. Ukňouranou, špinavou, vyděšenou…
Matka mě ještě ujistila, že venku zatím počká na Storma. Já jsem tiše přikývla, položila si hlavu na přední tlapky a za poslechu mlaskotu vlčat jsem odpočívala. Brzy jsem však uslyšela kroky. Byly tak tiché a váhavé, ale nemohla jsem je nezaznamenat. Navíc když je doprovázel tak důvěrně známý a milovaný pach. Otevřela jsem oči a zvedla hlavu. Coedy stál několik metrů ode mě, zřejmě nevěděl, co ode mě čekat, když jsem ho před nějakou dobou vyhodila a teď najednou se dožaduji jeho přítomnosti. Zároveň zvědavě pokukoval směrem k mému břichu, kde spočívaly plody naší lásky. “Pojď přeci blíž,“ vyzvala jsem ho unaveným, leč přátelským hlasem. “Ať si můžeš dobře prohlédnout své potomky,“ dodala jsem a usmála se. Přitom jsem ho sledovala láskyplným modrým pohledem. Ještě jsem se otočila směrem k břichu. Zdálo se, že vlčata začínala mít plná bříška a pomalu bylo načase, aby se uložila ke spánku. Prvorozená dcera toho byla důkazem, když pustila struk, otevřela bezzubou tlamičku a se zakvíknutím zívla. Usmála jsem se a lehce se jí dotkla čenichem. Byla tak drobná a maličká… Stejně jako její dva sourozenci. Skoro abych se bála, že se mohou ztratit v té kožešině a mechu, který nás obklopoval. Rozhodně jsem ale věděla, že vlčata porostou jako z vody a než se nadějeme, budou lítat a dovádět po lese a já z toho budu plešatá, jak poznamenala matka, když jsem se jí svěřila, že mám strach a ona se snažila tu situaci odlehčit tímhle vtipem.
Svůj pohled jsem znovu věnovala Coedymu. “Dlužím ti velkou omluvu, Coedy. Mrzí mě, že jsem na tebe byla zlá a vyhodila tě, ale… Zkrátka jsem nechtěla, abys mě takhle viděl.“ Řekla jsem a doufala, že to pochopí. Nebyla jsem si jistá, jestli bych zvládla podat rozumné vysvětlení, pokud by ho vyžadoval. A tak jsem čekala na jeho odpověď a jedno ucho jsem měla stočené k druhorozené dceři, která pomalu usínala se strukem v tlamičce, zatímco syn se dál zasycoval mlékem.

//Borůvkový les

Vyčerpaně jsem vstoupila do úkrytu. Ohlédla jsem se na matku, jestli jde se mnou. Pociťovala jsem konečně pocit bezpečí, ovšem k „dokonalosti“ chybělo už jen to, abych se dostala do místnosti, kterou jsme si s Coedym vybrali jako své útočiště. Když pominul další stah a já se zase mohla hýbat, skoro jako ve snách jsem se dobabrala na místo. Konečně, vydechla jsem. Rozmrzele jsem se rozhlédla kolem sebe. Neměli jsme tu žádné kožešiny nebo něco podobného, co by sloužilo jako zdroj tepla a pohodlí. To jsme teda odpovědní rodiče… Ani nepřipravíme úkryt, zavrčela jsem na sebe v duchu. Vtom jsem si všimla v rohu místnosti, že se tam něco povaluje. Došla jsem blíž a zjistila, že je zapomenutá kůže z losa. Zajásala jsem, přeci jen nebudu ležet na studené zemi. Než jsem se nadála, matka mi pomohla kůži natáhnout a vyčistit. Coedy, který přiběhl za námi, byl panika sama. Nevěděl, jestli uklidňovat a podporovat mě, nebo se držet kousek stranou nebo co vlastně. V dalším záchvatu bolesti, až jsem zavyla, jsem si lehla na kožešinu. Snažila jsem se pořádně dýchat, křečovitě jsem svírala oční víčka, až se mi dělaly mžitky, zatínala zuby a modlila se, aby to konečně bylo za mnou. Po chvíli bolest ustala a já se rozhlédla kolem sebe. Coedy se zrovna blížil ke mně a něco mumlal, asi slova na utěšení. Ostře jsem na něj zavrčela. Zmateně se zarazil na místě. “Běž pryč!“ Zakřičela jsem na něj. Něco začal koktat. “Říkám ti znovu, běž pryč!“ Zakřičela jsem znovu a hlasitěji, až mě museli slyšet v lese. Jenže to jsem se snažila překřičet svou bolest. Až mi vhrkly slzy do očí. Odvrátila jsem hlavu. Nechci, abys mě takhle viděl, dodala jsem v duchu, ale mluvit nahlas už jsem neměla sílu. Neměl magii myšlenek, aby to zachytil. Ještě než se staženým ocasem odešel, všimla jsem si, že kolem mě vytvořil kobereček z mechu, abych měla větší pohodlí. Kožešina, ačkoliv natažená a snažila jsem se ležet tak, abych se vešla dobře já i potomci, nebyla dost veliká. Vděčně jsem se pousmála, ale to už nemohl vidět.
Podívala jsem se na proto na svou matku, která stála u mé hlavy. “Mám strach,“ zašeptala jsem. Zvedla jsem ocas, abych ho nějakým způsobem udržela čistý, ale když jsem se ohlédla, všimla jsem si, že už je stejně od krve a nějaké tekutiny. Ani jsem nepostřehla, kdy ze mě něco podobného vyšlo. Znovu se ozvala ostrá bolest, až jsem znovu zavyla. Zavřela jsem oči, zatnula drápky do kožešiny a ze všech sil se snažila tlačit. Nevím, kolikrát se tak stalo, ale pocítila jsem, že ze mě něco drobného vyšlo. Bolest odezněla a já se mohla v klidu vydýchat. Pohlédla jsem dozadu. Leželo tam! Malé vlčátko! Něžně jsem ho přemístila ke svým předním tlapám a poctivě ho čistila. S dojetím jsem si pak to malé stvoření prohlížela. Byla to tmavě hnědá holčička s bílou náprsenkou, bříškem, spodní částí ocásku a tlapičkami. Tím odstínem hnědé mi připomínala Daichiho. Pohlédla jsem na Hotaru a usmála se. Než jsem však mohla dál rozplývat nad dokonalostí své dcerušky, bolest se ozvala znovu. Tentokrát jsem ale věděla, co se bude dít a co dělat, a bylo to rychlejší. Druhé vlče se ocitlo na světě. Stejně jako první dceru, která se za dobu, co jsem se musela věnovat porodu té druhé, snaživým rádoby plazením snažila najít struk, aby se mohla napít mléka, jsem i ji přesunula dopředu, abych ji poctivě očistila. Pak jsem se odtáhla a prohlížela si ji. Byla mnohem světlejší, než její sestřička. Bílé znaky měla také, ale kromě bříška měla bílé tvářičky a všechny čtyři tlapky výš. Ocásek byl bílý na konci. Celá vedle jsem pozorovala své dvě dcery. Chvíli se nic nedělo, takže jsem pomalu nabírala síly a přesunula ty dva andílky ke svému břichu, aby se mohli napít mateřského mléka. Byl to zvláštní pocit, když se obě přisály a mlaskavě začaly nasávat pro ně v tuhle chvíli jediný zdroj potravy.
Chtěla jsem už odlehčeně promluvit a vyzvat matku, aby došla pro Coedyho, aby se podíval na své dcery, když tu se bolest ozvala znovu. Ještě další? Podivila jsem se. Snažila jsem se tedy moc sebou necukat, abych od sebe neodstrčila dcery, které plnily svá bříška, nicméně se mi to nezadařilo, a jakmile se maličké ocitly mimo teplo mého těla a měly tlamičky prázdné, začaly nespokojeně kníkat. Nedalo se nic dělat, musely vydržet, než přivedu na svět jejich dalšího sourozence. Že by byli čtyři, jako jsme byli my? Byla má poslední myšlenka, než jsem s tichým kňučením ze svého těla vypudila další malou kuličku. I tentokrát to bylo poměrně rychlé. Pár okamžiků jsem prudce oddechovala, načež jsem nejprve postrčila své dcery zpátky ke strukům, a vzápětí už jsem čistila třetího potomka. Tentokrát to byl syn. Při pohledu na něj mi vrhly slzy do očí. Byl bílý, jako já. Jako Angelus… Jako smyslů zbavená jsem mu drhla špičku ocásku a levou tlapičku než mi došlo, že to není krev, ale světle hnědá barva, která ho trošku odlišovala od mého a dědečkova kožichu. Znovu jsem pohlédla na svou matku. Jestlipak ji to taky napadlo? Vyčerpaně jsem se na ni usmála. Syn začal nespokojeně kníkat, takže jsem ho přemístila k jeho sestřičkám, aby i on naplnil své bříško. V tichosti jsem pak sledovala své tři potomky. Zvládla jsem to. Jsem máma, oddechla jsem si. Byla jsem unavená, rozlámaná a špinavá, ale šťastná.
Bolestivé stahy už se neopakovaly, vypadalo to tedy, že vlčata budou tři. Na jejich jména mezi mnou a Coedym ani nedošla debata, nicméně tehdy mi to přišlo zbytečné, protože jsme nevěděli, kolik se jich narodí a jakého budou pohlaví. Teď, když jsme to věděli, mohli jsme přejít k té důležité části. “Dojdeš prosím pro Coedyho? Může se přijít na svoje děti podívat. Navíc mu dlužím omluvu za to, jak jsem ho vykázala. A musíme je pojmenovat,“ požádala jsem matku unaveným hlasem. Položila jsem hlavu na své přední tlapy, přivřela oči a poslouchala, jak moji maličcí spokojeně mlaskají.

//Východní Galvatar

Ujistila jsem matku, že opravdu čekáme s Coedym potomky. Usmála jsem se její poznámce, že se vnoučat dočká dřív, než by mohla plánovat. Lehce jsem přikývla. Bolesti břicha a kolem slabin na okamžik ustaly, proto se mi do Borůvkového lesa šlo lépe. Původně jsem chtěla nejdřív najít Storma a požádat ho o povolení, aby mohla moje matka být u porodu a pomoct mi. Jenže sotva jsme se ocitli v lese, ta nepříjemná bolest se ozvala znovu. Lehce vystrašeně jsem se ohlédla po matce. Coedy se nervózně vyptával, co se stalo, ale odpověď mu dala až matka. Zdálo se, že vlčata se chtějí narodit ještě dnes a už mi nedají šanci, abych našla Alfu.
Matka mě ujistila, že je pro ni Stormův souhlas důležitý, ale pro ni je důležitější, abych byla v bezpečí jeskyně a že oni si to vysvětlí později. K tomu přidala slib, že se bude chovat rozumně. Chtěla jsem se usmát, ale jelikož se ohlásil další stah, zmohla jsem se na škleb. Raději jsem tedy přikývla. Věděla jsem, že i Storm to pochopí. Nevěděla jsem, jestli se s Hotaru nerozhádali nebo tak něco, ostatně, ani jsem nevěděla, jestli se viděli od té doby, co se rozhodla Borůvkovou smečku rozpustit, místo aby ji předala jemu a Taille jako Betám, nicméně instinkt mi napovídal, že jsou to dospělí a rozumní vlci, a že kvůli mně a mým dětem nebudou dělat tyjátr… Snad…
Na okamžik jsem se zastavila a zhluboka dýchala. Úkryt byl už na dohled, ale mně se zdálo, že je nekonečně daleko. Ani jsem nevnímala zdejší pachy, abych zjistila, kdo z členů tu je nebo není, a zda je tu Storm. Vzpomněla jsem si na otcovu zvláštní magii, kdy jsme spolu překonali několik území v cuku letu. Teď by se mi báječně hodila podobná schopnost. Jen pomyslet na úkryt a být hned tam. Při vzpomínce na otce mě bodlo u srdce. Mrzelo mě, že ani neví o tom, že jeho dcera se chystá přivést na svět své vlastní potomky. Nicméně aspoň jsem tu měla svou matku a byla jsem Osudu neskonale vděčná za to, že jsme se potkaly. Lehce jsem se opřela o strom. Zamotala se mi hlava a potřebovala jsem nabrat síly. Ale bolest zase na okamžik ustala. Pohlédla jsem na svého partnera, který měl v očích snad ještě větší paniku, než já. Musím využít toho, dokud bolesti ustaly a musím dojít do úkrytu, usmyslela jsem si. “Půjdeme tedy do úkrytu… Se Stormem si… promluvíme… později… pochopí to…“ Vyfuněla jsem souvětí a pomalu se vydala směrem do úkrytu. Chtěla jsem jít rychleji, ale nedařilo se mi to. Nicméně konečně jsem se dočkala a ocitli jsme se u vchodu.

//Jeskyně Burūberī

Když jsem přišla k matce blíž a pozdravila ji, na okamžik mi přišlo, že se zarazila, nicméně během několika málo vteřin byla u mě a otírala se svým tělem o mé. Zavřela jsem oči a zhluboka vdechovala její vůni. Moje milovaná maminka. Zase jsem si připadala jako malé vlče, které má všechno před sebou. Tak strašně mi chyběla, že jsem to snad ani nemohla říct nahlas. Překvapeně jsem se pak na ni podívala, když mě štípla do přední tlapky. Ale nemyslela to zle, v očích měla veselé jiskřičky, usmívala se a podala vysvětlení, že se musela ujistit, že jsem to já a ne duch. Zazubila jsem se na ni. “Opravdu jsem to já,“ujistila jsem ji. Štípanec do nohy jsem jí sice nestihla oplatit, ale lehce ji zatahat za chlupy na krku jsem ještě stihla, než se mi pověsila na krk. Pak máma zahalekala pozdrav na Coedyho. Musela jsem se tiše zasmát, zřejmě zapomněla jeho jméno. Ale neměla jsem jí to za zlé, už to bylo vážně dávno, co jsme se potkali a co jsem je představila. “Coedy,“řekla jsem tiše v blízkosti jejího ucha, aby příště věděla, jak mu říkat.
Když pak uvolnila sevření, podívala se mi do očí a prohlásila, že mi dá hádanku. Zvědavě jsem vyčkávala, co z ní vypadne. Chtěla vědět, jestli objímala jednoho vlka nebo více. Potutelně jsem se uculila. No, musela jsem uznat, že ze mě teď byla pořádná koule, ostatně, porod se blížil. Ani jsem nevěděla, jak rychle ten čas letí. “To by měla být hádanka spíš pro tebe,“ mrkla jsem na ni. “Ale ano. Čekáme s Coedym rodinu. Ostatně… Vlčata by se měla narodit co nevidět.“ Sotva jsem to dořekla, pocítila jsem ostrou bolest v břiše a vzápětí kolem slabin. Až se mi udělaly mžitky před očima. Několikrát jsem zamrkala, bolest se však znovu ozvala. Tiše jsem zakňučela a přitiskla uši k hlavě. “Asi bychom se měli vrátit domů. Mami, co kdybys šla s námi a zůstala se mnou při porodu a pár dní poté? Tak dlouho jsme se neviděly. A… určitě bys mi dala pár cenných rad ohledně výchovy. Zeptám se Storma, jestli by ti dovolil vstup na území Borůvkové smečky, ale… Určitě nebude proti,“ navrhla jsem a obličej se mi znovu zkřivil bolestivou grimasou. Doufala jsem, že si toho ani jeden z nich nevšiml. Pomalým krokem jsem se vydala směrem ke Coedymu. Jen doufám, že se už nehlásíte na svět, drobotino, pomyslela jsem si. Nechtěla jsem těm dvěma přidělávat starosti, snažila jsem se tvářit, že o nic nejde a nic mě nebolí. Rozhodně jsem ale už chtěla ležet v klidu a bezpečí našeho úkrytu. Ačkoliv jsem doufala, že se ještě porod neblíží, instinkt mi napovídal, že se nemýlím. Každopádně jsem ale musela doufat, že Storm neodešel z lesa a najdeme ho brzy.
Jak jsme se blížili k Borůvkovému lesu, bolesti břicha na okamžik ustávaly a mně se zase na chvíli ulevilo. Tiše jsem zhluboka vydechla a nenápadně hodila očkem po matce. Jelikož to samé už kdysi zažila, bylo mi jasné, že ji neoklamu. No, tak snad budou oba mí drazí vlci v klidu a já taky, zadoufala jsem, když se mé tlapky dotkly půdy, která již patřila území naší smečky. Podívala jsem se tázavě na matku. “Najdu Storma a zeptám se, zda ti povolí přijít do lesa, dobře?“ Řekla jsem a vrhla jsem krátký pohled na Coedyho, jestli mě následuje. Viděla jsem na něm, že začíná být značně nervózní.

//Borůvkový les

Svou úlohu v tomto lovu jsem zvládla. A kupodivu dobře. Nahnala jsem bez úhony srnu ke svému partnerovi, který čekal ukrytý v křoví. Sice jsem zůstávala ve střehu, kdyby mě potřeboval, ale evidentně si vedl moc dobře. Jedním velkým skokem se ocitl na levé pleci srny, objímajíc ji kolem krku. Srna se ale navzdory staršímu zranění nehodlala jen tak vzdát, takže já se rychle vydýchala a běžela kus s nimi. Zkoušela jsem občas chňapnout po jejích dlouhých nohách, ale ve strachu, aby nevykopla a neublížila mi, jsem toho raději zavčasu nechala. Nešlo ani tak o to, že bych měla obavu z toho, že by se něco stalo mně. Spíš jsem nemohla riskovat, že by mě trefila do břicha. Všimla jsem si, že Coedy chytře využil své magie. Zbytek už byl jen otázkou času. Doklusala jsem tedy k místu, kde pod Coedyho tesáky vyhasínal srnčin život. Coedy ji pak pustil a celý udýchaný se na mě starostlivě podíval a zajímal se, jestli jsem v pořádku, všiml si, že jsem zpomalila. Usmála jsem se na něj. “Nic mi není. Jen jsem potřebovala chytit druhý dech. S tím balvanem není snadné rychle běhat, jak jsem právě zjistila,“ vysvětila jsem a zazubila se. “Ale co ty? Zdálo se mi, že tě nakopla, když jsi na ní visel,“ ptala jsem se pro změnu já, přišla jsem ke svému partnerovi blíž a starostlivě si ho prohlížela, nicméně na první pohled se zdálo, že mu nic není. Můj milovaný mě vzápětí vybídl, abych se najedla, že hostina je připravena. S úsměvem jsem mu olízla čenich, přešla k srně a chvilku přemýšlela, jaký kus masa bych si mohla dát. Nakonec jsem zabořila své tesáky do její už tak rozdrásané plece od Coedyho drápů, silně škubla a s velkým kusem masa jsem si sedla opodál. Modrým pohledem jsem pak vybídla svého partnera, aby se ke mně přidal.
Chvíli jsem byla zaujata jídlem, než mé slechy zachytily výkřik nedaleko nás. Spolu s ním mi vítr přinesl k čenichu pach, tak důvěrně známý. Dávno jsem ho necítila, ale nikdy bych na něj nezapomněla. Dožvýkala jsem sousto a překvapeně jsem se ohlédla tím směrem. Stála tam. Vůbec se nezměnila. Stále krásná, elegantní a noblesní vlčice. Stále měla všechny doplňky, které jsem si pamatovala. Ozdoby na tlapkách, uchu i krku. Nebyla cítit žádným určitým pachem nějaké smečky, zdálo se tedy, že byla stále tulákem. Možná jí to tak vyhovovalo. Možná jen nedokázala najít to správné místo, které by nazývala domovem. Pomalu jsem se zvedla a šla k ní. V krku se mi usazoval velký knedlík dojetí z toho, že ji zase vidím. Svou milovanou matku. Krátce jsem se ohlédla po Coedym. Chápavě zůstal na svém místě. Lehce jsem kývla na znamení, že to zvládnu. Pokračovala jsem v cestě. Stačilo však jen pár kroků a zase jsem se zastavila. Nechtěla jsem na ni jen tak ztřeštěně na ni skočit, i když takové vřelé přivítání by mi bylo milejší. Ale možná by o něj nestála. Lehce jsem sklonila hlavu a pocítila ve svém břiše pohyb. Lehce jsem zkřivila tvář, nebyla jsem na to zvyklá. Nicméně hned jsem zase nasadila rádoby bezstarostný úsměv. “Ahoj mami,“ špitla jsem tiše. Bála jsem se, že se mi zlomí hlas. Ale cítila jsem, že se mi do očí derou slzy. Hlavně nebul jak malá holka, napomenula jsem se v duchu. Pro jistotu jsem několikrát zamrkala, ale nezdálo se, že by mi to mělo nějak pomoct. Lehce jsem zavrtěla ocasem na znamení, že ji ráda vidím.

Kupodivu jsme měli štěstí, že kromě toho, že na Galvataru nikdo jiný kromě nás dvou nebyl, takže nám nezkomplikuje lov, také jsme narazili na vhodnou oběť pro naše prázdné žaludky okamžitě. Jelikož Coedy odpověděl na mou otázku, zda ji také cítí, kladně, tichým plížením jsme vyrazili vpřed. Všechno vypadalo, že okolnosti hrají v náš prospěch. Vítr vál naším směrem, takže srna nás nemohla ucítit. Byla zraněná, sama a v tuto chvíli byla maximálně zaujatá pastvou.
Když jsme se doplazili dost blízko, uvažovala jsem, jak bychom na ni zaútočili. Pak jsem se podívala na svého partnera, jestli navrhne nějakou taktiku. Navrhl, že bych ji mohla nahnat ke křoví a on by na ni skočil. Koukla jsem se tím směrem. Souhlasně jsem přikývla. Nebylo to daleko, takže bych to mohla zvládnout. Nedokázala jsem dost dobře odhadnout, v jaké jsem teď kondici. Nicméně jsem byla rozhodnutá, že náš lov musí být úspěšný za každou cenu. Než Coedy vyrazil směrem ke křoví, nabádal mě, abych byla opatrná. K tomu dodal, že jakmile bude na svém místě, tak štěkne. To bude především signál pro mě, abych vyrazila a srnu rychle hnala tam, kam potřebujeme my. Čenichem mi přejel po tváři a pomalu se vypravil na své místo. Chvíli jsem ho sledovala, než mi za pomoci magie zmizel z dohledu. Na chvilku mě to překvapilo. Skoro jsem zase zapomněla, že můj drahý má víc magií, které umí ovládat. Ale ani jeden z nás už je dlouho netrénoval.
Rychlým pohledem jsem zkontrolovala srnu. Pohnula se jen o dva krůčky blíž k lesu, zřejmě tam našla šťavnatější kousky trávy. Další rychlý pohled jsem věnovala křoví. Coedy se tam objevil, to znamenalo, že byl na svém místě. Připravila jsem se k akci. V žilách se mi rozproudila krev, která byla obohacena o adrenalin. Srdce mi prudce tlouklo. Na kratičký okamžik mě zachvátila obava, že to nezvládnu, ale ihned jsem si zakázala takhle myslet. Musela jsem to dokázat, i kdybych měla padnout. Kromě toho, že jsem musela zasytit sama sebe, musela jsem také poskytnout živiny svému potomkovi nebo potomkům, kteří se co nevidět narodí. Navíc nebyl čas zaobírat se myšlenkami o tom, zda to zvládnu nebo ne, protože k uším se mi doneslo Coedyho štěknutí. Srna ten zvuk zaregistrovala také, protože stočila uši tím směrem, nicméně zřejmě nevěděla nebo nepochopila, co se děje, protože aniž by se ohlédla, jen sebou lehce cukla, pásla se dál. Mohutným skokem jsem se odrazila od země, a co nejrychleji vyrazila směrem ke zvířeti. Přestože jsem nemusela být už potichu, srna si mě dlouho nevšimla. To zvíře je slepé a hluché, či co? Podivila jsem se v duchu. Byla jsem už téměř u jejích zadních nohou, když mě srna zaregistrovala a dala se na útěk. Zakroutila jsem očima, protože samozřejmě uskočila směrem, který jsem nepotřebovala. Zrychlila jsem a běžela jí po boku. Párkrát jsem po ní chňapla a zavrčela, abych ji dostala směrem ke křoví, kde číhal Coedy. Naštěstí se mi to podařilo hned, protože jsem cítila, že sotva lov začal, já už pomalu začínám lapat po dechu. To mě na krátkou chvíli vykolejilo, nečekala jsem, že bych pocítila únavu tak brzy, vždyť jsem ještě ani pořádně neběžela! Naštěstí však srna byla každým skokem blíž ke Coedymu, takže jsem na chvilku zpomalila, abych se mohla vydýchat, ale pořád jsem zůstávala ve střehu, kdyby Coedy potřeboval pomoc.

1

//Borůvkový les

Jakmile jsme se propletli mezi posledními stromy, které tvořily hranici mezi Galvatarem a Borůvkovým lesem, ocitli jsme se na otevřeném prostranství. Louka tu byla sice ještě zelená, ale ta barva byla spíše taková bledá a smutná. Nedalo se také přehlédnout, kolik je tu krtinců. Zastavila jsem se a zavrtěla hlavou. Nepamatovala jsem si, že bych tu někdy viděla tolik hromádek, které udělali krtci. Podívala jsem se na Coedyho a čenichem ukázala směrem k místu, kde se nacházely. Snad je vytvořila krtčí armáda, protože jich bylo vážně hodně, ani jsem si netroufla je počítat nebo snad jen tipovat.
Raději jsem svou pozornost zaměřila na okolní pachy. Cizí vlky tu vidět nebylo. Ani skoro cítit ne. Poslední vlčí kolegové tudy procházeli zřejmě už před několika dny. Tím líp pro nás, aspoň se nám tu nebudou plést při lovu. Dál jsem se zaměřila na to, zda neucítím pach nějakého zvířete, které bychom byli schopni ulovit ve dvou a naplnit své prázdnotou plačící žaludky. Za okamžik se mi zazdálo, že můj čenich zachytil pach srnky. Zvedla jsem hlavu o něco výš a zhluboka se nadechla. “Cítíš ji taky?“ Zeptala jsem se Coedyho, i když to byla poměrně zbytečná otázka. To nemohl nezaznamenat. Když jsem se pak podívala dolů, v měkčí půdě byly vidět stopy srnky. Spokojeně jsem se pro sebe usmála a lehkým klusem se vydala směrem, kterým jsem zvíře ucítila. Rychlým pohledem jsem zkontrolovala, zda mě můj partner následuje.
Konečně jsem ji po několika desítkách metrů zahlédla. Stála u Východního hvozdu a pásla se. Evidentně si nás nevšimla, ačkoliv kdyby jen na okamžik zvedla hlavu, zahlédla by můj bělostný kožich, který svítil na dálku. Občas byly chvíle, kdy jsem z jeho barvy neměla velkou radost. Jako byla třeba tahle. Byla jsem jako pěst na oko, zatímco hnědý Coedy by s podzimní ponurou barvou lesů a luk pomalu splynul. Nicméně mladá srnečka si hleděla jen své stravy. “No, jen si dopřej posledních pár soust podzimní travičky. Pak už posloužíš jako obživa ty nám,“ řekla jsem tiše s lehkou hořkostí v lese. Přikrčila jsem se k zemi a přemýšlela, jakou taktiku zvolíme. Rozhodně jí budeme muset odříznout cestu, aby nám neprchal do lesa. Sice asi nebyl územím žádné smečky, nebo aspoň jsem si nebyla vědoma toho, že by tam nějaká byla, ale motat mezi stromy se mi vážně nechtělo. Poté jsem si všimla, že je zraněná. Měla tržnou ránu na levé pleci, která už ale nekrvácela. Zřejmě to bylo už pár dní staré zranění, které jí možná způsobil jiný vlk, který se ji pokusil ulovit… To hrálo pro nás. Rozhodně nebude schopná utíkat rychle. Nebo jsem aspoň v to doufala. Vrhla jsem krátký pohled na Coedyho, co na to řekne on.

U tůňky nám bylo příjemně. Nebo aspoň mně. A až tady jsem měla čas si uvědomit, že se nám podzim rozjel v plném proudu. Když jsme svlažili vyprahlá hrdla, přemýšleli jsme, kam vyrazit na lov. Napadlo mě, že nejideálnější místo bude Galvatar. Přesněji řečeno jeho východní část, která sousedila s Borůvkovým lesem, a tudíž bychom nemuseli courat nikam daleko. Podala jsem tedy návrh svému partnerovi. Coedy nebyl proti. K tomu přidal návrh, že bychom se pak mohli zastavit u jezera, že jsme tam dlouho nebyli. Usmála jsem se na něj a divoce přikývla. Vlastně mi četl myšlenky, beztak jsem měla v plánu se porozhlédnout po okolí, protože od té doby, co jsme se přidali do Borůvkové smečky, jsme snad nikde jindy nebyli, takže bylo načase se zase trochu provětrat a prozkoumat stará a důvěrně známá místa. Navíc jsem toho musela využít ještě před narozením vlčat, protože pak už se jen tak z lesa nedostanu. Rozhodně ne dokud nebudou samostatnější a schopna se sama pohybovat a tudíž se o ně bude moci chvíli postarat Coedy nebo někdo z ostatních členů smečky. A než je pak budeme brát do okolních míst na procházky, aby poznala další místa.
Na okamžik jsem se zamyslela, jestli je tu vlastně někdo z vlků na pozici učitele nebo pečovatele. Vlastně jsem si ani nedokázala vybavit, zda byl někdo takový, když jsem byla malá já, zda někdo vyloženě měl tuhle pozici a dával na nás pozor nebo nás něčemu učil, zatímco naši rodiče, jakožto Alfy, byli zaneprázdněni. Dospěla jsem však k tomu, že bych se asi měla zeptat Storma, jestli se na to pamatuje. A jestli je někdo takový v naší smečce v téhle době.
Díky zamyšlení jsem trošku zaspala Coedyho vybídku, zda vyrazíme, takže jsem zůstala pár kroků za ním, ale lehce jsem ho klusem dohnala. “Snad budeme úspěšní,“ odtušila jsem polohlasně.

//Východní Galvatar

Já doufám, že naše trojčata to tady zase pořádně oživí :)))

//úkryt

Za veselého škádlení jsme vyšli z úkrytu. Hned poté jsem se rozeběhla směrem k Ovocné tůni. Coedy mě hned bez dalších otázek následoval. Zase jednou mě škádlivě zatahal za ocas. Nechala jsem to však bez komentáře, jen jsem se na něj otočila a lehce zavrčela. Pak jsem vyplázla jazyk a zase se radši věnovala cestě před sebou, abych to nenarvala do nějakého stromu. Nepotřebovala bych být nějak polámaná. A hlavně ne teď…
Za okamžik jsme dorazili na místo. Oba jsme hned přišli k vodě a jazyky posílaly doušky studené vody do našich hrdel. Když jsem cítila, že žízeň byla uhašena, zvedla jsem hlavu a z chlupů na bradě mi spadlo pár kapek vody. Oklepala jsem se, abych se jich zbavila. Olízla jsem si čenich a rozhlédla jsem se kolem sebe. Podzim už se naplno přihlásil o své slovo. Kromě toho, že bylo chladno, tak spousta stromů začínala své listy pomalu pouštět k zemi. Všechna roční období měla něco do sebe, a třeba v tom spadaném listí se dobře dalo řádit, vždycky mě bavilo, jak to pod nohama šustí, ale přeci jen se nic nevyrovná jaru, kdy je vše v plném květu a vůni. Les s holými stromy působil poněkud smutně. Ale stromy si potřebovaly odpočinout, aby měly sílu zase na jaře plodit ovoce. Podívala jsem se na Coedyho, co tomu říká. V poslední době jsme ani neměli čas zaznamenat, že nám dávno skončilo léto. Asi mu z toho bude smutno, on jako vlk s magií země měl také raději, když všechno bylo v plném květu. I když… Kdyby chtěl, mohl by si určitě nechat rozkvést malou louku s květinami u nás v úkrytu. No, nebyla jsem si jistá, co všechno umí vlk, který ovládá plně magii země, ale… Možné bylo všechno. Na okamžik jsem se zamračila. Blížící se zima asi nebyla úplně ideální doba na porod. Možná jsem si to měla nechat na jaro, ale to už jsem teď nemohla vrátit.
Uvědomila jsem si, že na mě můj partner mluví, takže jsem se na něj znovu zadívala. Zajímal se, kam by bylo nejlepší skočit na něco do žaludku. “Hm, co třeba zkusit východní Galvatar? Kromě toho, že jsem tam už dlouho nebyla, tak si myslím, že tam bychom mohli být úspěšní.“ Podala jsem mu návrh a podívala se tím směrem.

Ujistila jsem Coedyho, že jsem v pořádku. Cítila jsem se sice tak nějak zvláštně, ale to nemělo nic společného s fyzickým stavem. Také jsem mu řekla, že není tak těžký. Coedy však zapochyboval, a že bych mu to řekla, i kdyby byl sebetěžší. Škádlivě jsem se na něj zazubila a vyplázla jsem na něj jazyk. Měl samozřejmě pravdu. Za ty roky, co jsme byli spolu, mě znal jako své tlapky. Na okamžik jsem se zamyslela. Vlastně jsem ani nesledovala tok času, jak dlouho jsme spolu. Přišlo mi to už celkem jako věčnost a nedokázala jsem si představit, že by to mělo být jinak. Sice jsem byla přesvědčená, že láska je dostatečně silná a už snad nelze milovat víc, nicméně před pár okamžiky jsem se přesvědčila, že to lze. A stejně tak jsem byla přesvědčená, že naše vlčata naši lásku ještě víc posílí. Ale určitě to také bude pro náš vztah zkouška. Nejen pro nás dva individuálně.
Coedy se zeptal, jestli si nechci odpočinout. Já se však unavená necítila, spíš jsem byla hladová a tak jsem mu o tom pověděla. Přitakal mi s tím, že jsme vážně dlouho nejedli a zajímal se, na co mám chuť a nazval mě Její Výsostí. Povýšeně jsem se na něj podívala a posadila se. “Její Výsost Aranel První by si dala masitého dvanácteráka, a pokud možno ihned,“ řekla jsem veledůležitě, ale vzápětí jsem vybuchla smíchy. “Je mi jedno, co seženeme k snědku, hlavně, aby to aspoň trochu zaplnilo žaludek,“ dodala jsem a zase se zvedla, zatahala Coedyho za ucho a zamířila ven z úkrytu. Chvilku jsem počkala, než Coedy nechá zmizet zelený koberec, který nám poskytoval dostatečné soukromí. Pak prohlásil, že cesta je volná a vyšel ven. Nenápadně jsem vykoukla ven, jestli tam někdo není a nemůže třeba jen pohledem na nás zjistit, co jsme dělali. Asi bych se před jinými vlky styděla o tom mluvit. I když… Ti, co věděli, že se chystáme založit rodinu, by se mohli dovtípit a moudře mlčet, ale… Kdo ví. Vzduch však byl čistý. Zhluboka jsem se nadechla a nasála pachy. Zdálo se, že žádný vetřelec nepřišel. Ucítila jsem jen Vločku, zřejmě tedy byla zpátky. Usmála jsem se a rozběhla se směrem k Ovocné tůni. Můj drahý partner mi při zmínce o uhašení žízni připomněl, že i já mám poněkud suché hrdlo, které touží po lahodném doušku čisté vody z tůně.

//Borůvkový les

Naše něžnosti snad nebraly konce. Zašeptala jsem Coedymu do ucha, že ho miluji a on řekl, že on mě také. Cítila jsem se tak, že bych snad mohla létat. Cítila jsem, jak jsem lásky k němu tak plná, že bych snad mohla rozdat svou lásku celé Gallirei a ještě by mi jí dost zbylo. Nebo by možná nic neubylo. V jednu chvíli mě napadlo, jestli se takhle milovali i moji rodiče. Ale určitě ano. Minimálně v době, kdy bylo všechno v pořádku…
Pak se Coedy na mě podíval, olízl mne a vstal. Chvilku jsem na něj koukala, ale zvedla jsem se také. Až se mi skoro podlomily nohy, ale nedala jsem na sobě nic znát. Kromě toho, že jsem byla plná lásky, jsem začínala být nervózní a šíleně jsem se styděla. Byla jsem napjatá jako struna, ale neprotestovala jsem proti ničemu. Jen jsem tiše sledovala, jak se Coedy pomalu blíží k mým zadním nohám. Několikrát mě olízl na hřbetě a na slabinách. Zachvěla jsem se, ale dál držela jako beran. Když Coedy přestal s doteky, podívala jsem se, co se děje. Evidentně byl také nervózní, ale působil mnohem jistěji, než já. Vyčetla jsem v jeho očích otázku, zda má pokračovat. Nesměle jsem přikývla a zhluboka se nadechla. Pohled jsem stočila zase před sebe a za okamžik ucítila Coedyho váhu.
*
Jakmile naše spojení skončilo, Coedy se zajímal, zda mi neublížil, zda jsem v pořádku. Starostlivě mi přejížděl čenichem v srsti a popošel zase ke mně dopředu. Lehce jsem se na něj usmála a zavrtěla hlavou. “Jsem v pořádku,“ dodala jsem polohlasně. “Zase tak těžký nejsi,“ šťouchla jsem do něj škádlivě. Pak jen špitnul, že mě miluje. Dlouze jsem se mu podívala do jantarových očí. “Já tebe,“ řekla jsem a krátce se protáhla. Můj drahý partner se zajímal, jestli si nechci odpočinout. Necítila jsem se unaveně, spíš hladově, už jsem si ani nevzpomínala, kdy naposledy jsem jedla. A jestli se zadaří a já zabřeznu, asi bych se měla starat o sebe lépe, co se týče stravování… “Odpočinout si ani nepotřebuji, ale mám děsný hlad. Už nevím, kdy naposledy jsem jedla. Možná po smečkovém lovu?“ zamyslela jsem se nahlas. “Jestli si nechceš odpočinout ty, tak bych vyrazila omrknout, jestli se tu nepoflakuje něco dobrého k snědku,“ řekla jsem a mlsně se olízla.