Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VVJ

Konečně jsem zdolala jezero a zamířila opět mezi stromy. Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Jelikož mě doposud studily tlapky od sněhu, měla jsem teď pořádnou změnu - země byla pokryta jehličím a po sněhu zde nebylo ani památky. To bylo také velice zajímavé a vlčata by z toho určitě byla nadšená. Nebo možná spíš vedle. To by bylo otázek!
Pokračovala jsem v cestě mezi stromy s červenou kůrou. Vzduchem poletovaly různé pachy vlků, ale ani zde se nenacházel nikdo, s kým bych se mohla seznámit nebo s kým bych se znala. Zřejmě budu muset příště vyrazit na jih, pomyslela jsem si otráveně. Přitiskla jsem uši k hlavě, vztekle mrskla ocasem a přišla blíž k jednomu stromu. Natočila jsem se k němu bokem a začala se o něj třít. Byl to dokonalý způsob, jak se parádně podrbat. Když jsem dokončila činnost, pohlédla jsem nad sebe. Slyšela jsem ve stromech nějaký pohyb, ale určitě to byly jen veverky, které si hrály na honěnou. Vzpomněla jsem si, že jsem přeci chtěla svým dětem ulovit něco k snědku. Nevěděla jsem ale, zda se ve zdejším háji mezi cedry také prohání nějaká jiná stvoření než veverky. Nebo tu poletují straky, které zajímají rubíny, které se povalují po zemi a nádherně se lesknou.
Pokračovala jsem tedy směrem, kterým jsem tušila kraj lesa. Doufala jsem, že se mi podaří narazit na něco, co bych mohla ulovit. “No, matko, starej se. Asi jsi měla jít také někam na pořádnější místo, kde víš, že se nacházejí určití živočichové, které bys mohla dát svým dětem k snědku, promluvila jsem na sebe skrz zaťaté zuby.
Zastavila jsem se u potůčku, abych se napila. Voda byla šíleně ledová, ale potřebovala jsem svlažit hrdlo. No, možná by bylo lepší, kdybych slízla trochu sněhu… Když jsem znovu zvedla hlavu, zahlédla jsem mezi stromy pohyb. Nebyl to ale vlk, bylo to něco mnohem menšího… Zaostřila jsem pohled a zavětřila pach. Byl to šakal! Vůbec jsem neřešila, kde se tady vzal nebo co chce a podobně, prostě jsem se rozběhla za ním rozhodnutá, že ho ulovím. Po několika metrech jsem ho znovu zahlédla. Snažil se sice běžet, ale bylo moc dobře vidět, že kulhá. V duchu jsem se zaradovala, byla to snadná kořist. Nebo aspoň se to na první pohled zdálo. Evidentně vůbec nezpozoroval, že jsem za ním. Běžela jsem sice tiše, jehličí tlumilo zvuk mých tlapek. Kdybych běžela po sněhu, nejspíš by pod nimi lehce křupal a upozornil tak na mě. Jenže to zvíře přeci mělo možnost mně ucítit, no ne? No, nejspíš ne. Každým cvalovým skokem jsem mu byla blíž. Když jsem byla blízko jeho ocasu, rychle jsem se odrazila a skočila. Srazila jsem ho k zemi a než stačil jakkoliv zareagovat, přišpendlila jsem ho k zemi oběma předníma. Sice se po prvotním šoku vzpamatoval, začal sebou házet ve snaze vyprostit se a utéct, jenže měl smůlu. Nedala jsem mu žádnou další příležitost a prokousla mu hrdlo, aby to měl rychle za sebou. Několik vteřin jsem držela šakalův krk mezi svými tesáky, zatímco se mi tlama zaplňovala nasládlou krví a jeho tělo přestalo klást odpor. Jakmile jsem si byla jistá, že je mrtvý, povolila jsem stisk. Má oběť se svezla bezvládně k zemi. Mohla jsem být spokojená. Bylo to až moc snadné. Tím lépe ale pro mě. Teď jsem však neřešila, že mám bělostný kožich potřísněný krví a jak moc byl můj lov snadný, ale vzala jsem znovu šakala za krk a táhla ho směrem k domovu.

//Borůvkový les

//Východní Galvatar

Snad už tradičně, jakmile jsem se ocitla na dohled mému milovanému jezeru, nahodila jsem ve tváři svůj blažený výraz. Sice by bylo asi lepší, kdyby bylo rozmrzlé, abych se mohla vycachtat a případně si zablbnout při lovu ryb, jenže teď jsem měla zkrátka smůlu. Byla zima a byla tuhá, takže holt jsem se musela smířit s tím, že voda v jezeře je zamrzlá. A vypadalo to, že vrstva ledu bude pěkně silná. Došla jsem blíž, abych se o tom přesvědčila. Na břehu jezera jsem ucítila pach vlčice, kterou jsem už dávno neviděla. Zamyšleně jsem se rozhlédla. Scarita?Naklonila jsem hlavu na stranu a olízla si čenich. Pach byl poměrně silný, takže tu musela být zřejmě krátce přede mnou. Spolu s ní jsem cítila i jiného vlka, kterého jsem ale neznala. Jenže ani jednoho z nich jsem nezahlédla. Zdálo se, že oba zamířili směrem na Galvatar, tedy odkud jsem nyní přišla. Zřejmě jsme se museli minout anebo to vzali nějakou oklikou, jinak bychom se určitě potkali. Škoda, pomyslela jsem si otráveně a rozhlédla jsem se znovu kolem sebe. Jako vždy tu skoro nebyla ani noha. Ušklíbla jsem se a odfrkla si. Tolik k mému setkání s nějakými starými známými. Či novými… Zatřepala jsem hlavou.
Raději jsem svou pozornost znovu věnovala zamrzlému jezeru. Vstoupila jsem na led a ušla několik metrů. Pak jsem se zastavila a odhrabala pořádnou vrstvu sněhu, abych se dostala až k ledu. Měla jsem pravdu, led byl opravdu dost silný na to, aby mě usnesl. Zřejmě bych také mohla přejít celé jezero… Otočila jsem se za sebe. Napadlo mě, že by se to mohlo líbit vlčatům, bruslit na zamrzlém jezeře a ve sněhu… Já sama jsem to měla jako malá ráda a s Coedym bychom se k jejich řádění samozřejmě přidali. Ta myšlenka se mi líbila, takže jsem se rozhodla, že zase pomalu půjdu domů a navrhnu rodince, co bychom mohli podniknout. Nicméně nechtěla jsem se vracet přes Galvatar, rozhodla jsem se, že se porozhlédnu ještě po krajině u jezera. Možná by nebylo špatné dětem ulovit něco k snědku. Jistě jim Coedy ulovil nějaké další zajíce, ale taková liška nebo šakal by mohli být výživnější… Napadlo mne a pokračovala jsem v cestě přes zamrzlé jezero.

//Cedrový háj

// Borůvkový les

Proběhla jsem mezi stromy a ocitla se na otevřeném prostranství. Na okamžik jsem se zastavila a rozhlédla se kolem sebe. Naposledy jsem tu byla, když jsem urychleně pospíchala domů, protože se má vlčata hlásila na svět. A já jsem přeci nechtěla rodit někde jinde. Tady bych se ani necítila v bezpečí.
Olízla jsem si čenich a volným krokem jsem pokračovala dál v cestě. Vlastně jsem ani neměla nějaký plán, kam bych se měla vydat, nicméně jediné, co jsem věděla, bylo, že se zase brzy vrátím ke své rodině. Napadlo mě, že bych se mohla podívat k jezeru, jestli tam nepotkám někoho známého. Navíc jsem ještě během letošní zimy neměla možnost vidět, jak je zamrzlé. Ta myšlenka se mi zalíbila a tak jsem trošku přidala do kroku, abych už byla na místě. Zdálo se, že kormě mě tu nikdo není. Cítila jsem zde sice nějaké pachy, ale zřejmě už byly několik dní staré a tak už nebyly tak výrazné.

//VVJ

Ještě chvíli jsem seděla stranou a pozorovala Coedyho s naší drobotinou. Nějak se mi od nich na jednu stranu nechtělo, ale na tu druhou jsem potřebovala se provětrat a načerpat energii. Přeci jen už naše tři štěstíčka byla o dost větší, měla vlastní nožky a především rozum… nebo možná nerozum… takže teď nás bude čekat jako rodiče náročnější úloha. A to vůbec nemluvím o tom, že brzy také přijde puberta… No, jestli to budou takoví poděsové, jako jsem byla já, tak se máme na co těšit nejen my, ale také ostatní členové smečky. Každopádně jsem si ale byla jistá, že k nim budou ostatní shovívaví. Snad…
Když jsem se probrala z rozjímání o tom, co nás čeká jako rodiče, rozhlédla jsem se kolem sebe. Tailla se Stormem už byli pryč, takže to vypadalo, že vážně se půjdu provětrat sama. Došla jsem k závěru, že to nevadí. Aspoň si pročistím hlavu. Případně se mi možná poštěstí potkat nějaké staré známé. Anebo potkám někoho nového. Rozhodně jsem si ale byla jistá, že stejně nevydržím být dlouho pryč od svých maličkých. Pomalu jsem se zvedla a oklepala se. Ještě jsem pohledem zavadila o svou rodinku. Coedy zrovna naše ratolesti usměrňoval. Zazubila jsem se. “Však ty to zvládneš, drahý,“ zamumlala jsem pro sebe polohlasně a volným klusem se vydala mimo území lesa.

//Východní Galvatar

//Hej có?? Člověk je dva dny v práci, tak se tady neukáže a najednou neví, co se kde děje? To už jako žádný pořadí??

Skoro mě až zarazilo, kolik tu najednou bylo vlků, Jako by se tu sešla snad celá smečka! Samozřejmě, že to nebylo nepříjemné překvapení, ba naopak. Potěšilo mě, že jsme zase jednou pohromadě, navíc to bylo více než dobré pro vlčata, aby se seznámila se členy smečky a oni s nimi, takže budou pak umět poznat cizince. Teď sice není naše typická ovocná vůně v naších kožíšcích tolik cítit jako v jarním a letním období, nicméně úplně bez pachu lesa jsme samozřejmě nebyli. Vlastně mi to připomnělo, že časem budeme muset naše potomky naučit, jak se spoléhat především na pachy. Jak poznat členy smečky a cizince, ať už tuláky nebo případné členy jiných smeček, pachy zvířat, vůně lesů a květin… No, bylo toho před námi ještě hodně. Nejen práce s čenichem, že…
Momentálně jsem ale pobaveně sledovala, jak se trojčata seznamují s první neznámou věcí, a sice sněhem. Coedy jim vše trpělivě vysvětloval. Byla jsem si jistá, že také jim brzy ukáže, jaká zábava se sněhem může být. A vlastně by k tomu mohl použít i nějakou svoji magii. Při myšlence na magii mi opět vyvstanula na mysli vzpomínka na dětství, kdy jsem byla úplně celá vedle z toho, že my vlci máme nějaké magie a hltala jsem o nich veškeré informace a nemohla se dočkat, až se nějaká projeví mně a jaká bude, zda po jednom z rodičů nebo úplně jiná. Napadlo mě, jestlipak bude i některé z našich dětí tak zvědavé, jako tenkrát já…
Pomalu jsem se vydala směrem k matce. Cestou jsem se ale zastavila, když Blueberry pogratuloval k potomkům a prohlásil, že budu skvělá matka. Usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. “Děkuji. Udělám pro to maximum,“ řekla jsem a pokračovala k matce, blízko níž byl o Coedy. Svěřil mi, že Aurora měla skvělý úvod mezi ostatní a zalitoval, že jsem to neviděla. Pohlédla jsem na jmenovanou dceru, která se momentálně nesmírně zajímala o ozdobu na noze strýčka Storma. Usmála jsem se a pohodila hlavou. Nejspíš se jí stalo něco pro nás vtipného, pro ni spíš něco trapného, ale rozhodně to nebylo něco, co by ji dlouhodobě trápilo.
Sotva jsem se ocitla blízko matky a zadoufala, že se s námi ještě zdrží a pohraje si se svými vnoučaty, ihned mě vyvedla z omylu, kdy se mi otřela o kožich a oznámila mi, že už nás opustí. Přála si vidět vlčata pobíhat, což se jí splnilo. K tomu dodala, že se rozhodla usadit v Narvinijské smečce, která je kousek na severovýchod. Sklopila jsem uši a tiše povzdechla. Teplý vzduch, který mi vyšel z plic, se v kontaktu s tím studeným, který panoval venku, okamžitě měnil v páru. Než jsem stačila ještě něco říct, matka pokračovala. Vehnalo mi to slzy do očí, když tak upřímně byla ráda, že mě po dlouhé době viděla a mohla být u tak důležité části mého života. Dodala, že jsem úžasná matka, dcera i partnerka. No, na to, aby mě hodnotila jako matku, bylo příliš brzy, ale neskákala jsem jí do řeči. Než se s námi rozloučila, dodala, že kdybych ji kdykoliv potřebovala, bude tu vždycky pro mě. Pak už jen pozdravila ostatní členy smečky a vlčata, a pomalým krokem, kdy ještě chvíli svým modrým pohledem, který jsem zdědila po ní, připoutávala ten můj, odešla z Borůvkového lesa. Bodlo mě u srdce. Rychle jsem několikrát zamrkala a zakázala si brečet. Nebuď jak malá. Můžeš být vděčná za to, že jsi měla takové štěstí se s ní setkat a ona tu s tebou mohla chvíli být. Má svůj vlastní život a ty taky. Napomenula jsem se. Sklonila jsem hlavu k Niké, která si chtěla jít hrát s Hotaru, ale ta odešla rychleji, než k ní malá doběhla, takže akorát stačila jen nespokojeně vyštěknout. “Snad se zase brzy shledáme,“ řekla jsem polohlasně a spíše pro sebe. Niké se už zase věnovala něčemu jinému. Zdálo se, že i ona se půjde seznamovat s dalšími členy smečky. Neměla zatím takovou kuráž jako Aurora a přišla sama k někomu blíž, nicméně jsem si byla jistá, že dlouho jí to nevydrží. A pokud ano, tak žádný z těchto přítomných nevydrží dlouho odolávat jí. Vypadalo to, že všichni mají radost z našich potomků a to mě zahřálo u srdce. Cítila jsem se šťastná a opravdu doma. Konečně rodina a domov, pomyslela jsem si při tom pohledu. Rodina nejen ta, co tvoříme my, Coedy a naše ratolesti, ale především rodina v tomto lese, která tvoří naše zázemí a naši oporu.
Přemýšlela jsem nad tím, kam bych se vydala projít. Určitě jsem chtěla využít Coedyho nabídku, že na chvíli převezme dozor nad třemi nezbedy a já se porozhlédnu po okolí a pročistím si hlavu. Také jsem přemýšlela nad tím, zda půjdu sama nebo by se ke mně někdo přidal. Krátce jsem pohlédla na Taillu. Měly bychom si určitě co povídat, ale byla předtím s mou matkou na lovu a jistě byla unavená, takže jsem ji nechtěla otravovat. Stejně jako Berry. Ten zase vypadal, že ho momentálně nejvíc zajímají právě vlčata. Usmála jsem se. Matně jsem si vybavila, že i se mnou rád trávil čas, když jsem byla malá, takže evidentně mu radost ze společnosti malých vlčat zůstala. Tu mě napadlo, že by klidně mohl být vychovatel, když měl mrňatům tak vřelý vztah…

//Já skype nepoužívám. Ale tak jako slušně čekám až napíšou ti, kteří psali už přede mnou, než jsme vylezli z úkrytu...

//Já s odpovědí počkám na Auroru

Snad jsem se nějak neztratila v tom, kdo kde je :D

//úkryt

Pomalu jsem vyšla z jeskyně ven, následována svou nejstarší dcerou. Na rozdíl od svých sourozenců nebyla tak hrr do poznávání světa kolem sebe, nebo aspoň do toho, aby za nimi vyběhla. Naopak se držela blízko mých zadních nohou. Cítila jsem, jak je celá napjatá a tak jsem se na ni povzbudivě usmála, abych ji ujistila, že je vše v pořádku a mimo úkryt jí nic nehrozí. Na chvíli jsem se zastavila, abych se podívala, kdo všechno tu je. Kromě toho, že tu byl Coedy s oběma potomky, kteří byli v pořádku a zatímco Aurora stála mezi otcovýma předníma nohama, Aithér si očišťoval čenich od sněhu a kýchal. Musela jsem se té scénce zasmát. Pak jsem mrkla na Niké a vykráčela rádoby důstojně před úkryt. “Nazdárek vespolek,“ pozdravila jsem nahlas všechny kolem sebe. Samozřejmě by bylo moc namáhavé každého zdravit zvlášť, že. Niké se konečně trošku osmělila a šla za hudrování, jak ta bílá věc studí, že blížila ke svým sourozencům. Koukla jsem na Coedyho. Teď je měl na starosti on a tak bylo na něm, aby jim vysvětlil, že tu máme sníh a k čemu je dobrý.
Pak jsem svou pozornost věnovala ostatním vlkům. Blueberryho jsem už zase nějakou dobu neviděla, takže jsem byla ráda, že teď byl tady. Zadoufala jsem, že bychom si pak mohli trošku popovídat a já bych zjistila, co je u něj nového. On však mezitím věnoval pozornost našemu malému princátku. Ostražitě však sledoval Coedyho, jestli na něj nevyjede, aby se k Aithérovi nepřibližoval. Jelikož ale bylo načase naši drobotinu socializovat a navíc se jednalo o člena smečky, kterého známe, věděla jsem, že takto Coedy reagovat nebude. Pohledem jsem pak sklouzla z Blueberryho na Storma, u kterého se nacházely Tailla a Naomi, která zrovna odpočívala. No ano, také Alfa musí poznat nové tři členy smečky a také vlastně své neteře a synovce. Za námi v úkrytu se podívat nebyl, uvažovala jsem. Byla jsem si jistá, že také on přítomností malých vlčat trošku pookřeje a zavzpomíná si na dobu, kdy dováděl nejen se svými syny a potomky Tailly, ale také se mnou a mými sourozenci. Na okamžik jsem se vrátila do minulosti. Přišlo mi to tak dávno! Vlastně už jsem si skoro pořádně nepamatovala dobu, kdy nás matka poprvé vyvedla ven z úkrytu, abychom poznali svůj rodný les. Les, ve kterém jsem se narodila já a teď i moje děti…
Další dva vlci, kteří tu byli s námi, byli Suzume a Faelnir. Ty dva jsem zatím moc neznala, ale jelikož se nejspíš jednalo také o členy smečky, musela jsem to napravit. Kromě toho určitě se budou setkávat s mými potomky, takže bych měla vědět, co jsou zač a jací vlastně jsou.
Jako poslední jsem svou pozornost upřela na svou matku, která ležela ve sněhu opodál. Zazubila jsem se a přihopkala k ní. “Tak, tady jsou ti malí nezbedové,“řekla jsem s úsměvem a otřela se o ni, načež jsem packou hrábla do sněhu a nakupila hromádku studené bílé hmoty na jejím černobílém kožichu. Dávala jsem samozřejmě pozor, aby se jí sníh nedostal do očí, za to by mi určitě nepoděkovala. Měla jsem nějakou hravou náladu a podívala jsem se na vlčata, jestli se přidají ke mně v mordování babičky, nebo se raději budou věnovat vlastním hrám mezi sebou, případně s otcem nebo ostatními členy smečky. Každopádně asi by to nebylo fér, čtyři vlci na jednoho… I když ti malí by dali spíš tak za třetinu velkého vlka… Rozhodně ale moje matka nebyla z těch, kteří by se nechali zahanbit, nebo si snad něco takového nechala líbit.

Sotva jsem stačila spořádat svého zajíce a očistit se od krve, musela jsem se zase zapojit do pozornosti vůči svému okolí, protože začínalo být vskutku živo. Aithér se hned rozběhl za Coedym, dorážel na něj a hrál si. Zejména otcův otec se mu líbil a uznal za vhodné, že mu ho trošku oholí. Ušklíbla jsem se a vzpomněla si na sebe. Byl v tu chvíli úplně přesně jako já v jeho věku, přesně tak jsem škubala ocas nejen svého otce, ale i matky, její sestry a i dalších členů rodiny. Vzápětí jsem se uchichtla. Ostatní členové smečky se mají na co těšit.
Aurora, která na mém hřbetě usnula, však brzy procitla, sklouzla dolů a jala se také útočit na svého otce. Niké, která se jako jediná doposud krmila, se nenechala zahanbit. Vesele jsem pozorovala naše ratolesti, jak spolu pěkně dovádějí. Spokojeně jsem si odfrkla. Coedy navrhnul, že bychom mohli vzít děti ven. Nebyla jsem proti, každopádně bylo načase, aby začali poznávat svět kolem sebe. Nebo aspoň prozatím svůj rodný les a seznamovat se s dalšími členy smečky. Jen jsem doufala, že moje matka po tom lovu nikam neodešla a se svými vnoučaty se také trochu potěší. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli už se s Taillou vrátily i když… Zdálo se mi, že jsem zaslechla zvenku zavytí, nicméně já musela svou pozornost věnovat dětem.
Niké celá natěšená vyzvídala, jestli půjdeme ven. Aithér na nic nečekal a rozběhl se směrem z jeskyně. Na okamžik mě zachvátila panika, že pro něj budu muset doběhnout, ale Coedy byl naštěstí dost rychlý a syna dohnal. Dodal, že se můžeme k nim přidat a následoval pak to malé čertisko ven. Aurora na nic nečekala a utíkala za nimi. Zavrtěla jsem hlavou. Pak jsem pohlédla na Niké, která jako jediná zůstala na místě. Ležela chvíli uraženě na břiše, když se jí nepovedlo zavytí a otec ji ujistil, že jednou jí to určitě půjde. “Stačí jen víc trénovat,“ dodala jsem povzbudivě, usmála se na ni a zavrtěla ocasem. Niké se pak přetočila na záda. Něžně jsem jí olízla bříško. “Tak pojď, maličká, půjdeme za nimi, ať nám neutečou daleko,“ vybídla jsem dcerku, lehce do ní strčila a pomohla jí na nohy, načež jsem se pomalým krokem, aby mi stačila, vydala směrem ven.

//Borůvkový les

Představila jsem Taille své tři ratolesti a ujistila ji, že vlastně nic nepotřebuji. Zmínila jsem sice, že se Coedy vydal pro zbytek srny, kterou jsme spolu ulovili těsně předtím, než přišly porodní bolesti, nicméně Tai tvrdila, že potřebuji přeci něco čerstvého. Než jsem stačila něco říct, domluvily se s matkou, že spolu uloví nějakého losa a vypomůžou si magií. Ještě jsem za nimi stačila zavolat poděkování, protože obě se poměrně rychle zdekovaly. Zřejmě byly natěšené na lov, nebo jsem si nedovedla představit, proč tak rychle obě vyběhly.
Brzy však za námi přišel Coedy. Zavrtěla jsem ocasem a usmála jsem se na něj. Položil přede mne dva zajíce a omluvil se, že jde tak pozdě, ale že byli ušáci v přesile. “Ale ty jsi je přeci jen zvládl levou zadní,“zazubila jsem se. “Děkuji,“poděkovala jsem ještě, než jsem se do jednoho z nich pustila. Opravdu mi to přišlo vhod, už jsem byla dostatečně odpočatá a teď jsem se i nasytila. Nevěděla jsem, za jak dlouho se matka s Tai vrátí, nicméně i o jejich kořist bych se samozřejmě podělila. Ostatně, sama bych celého losa nespořádala. “Toho druhého si dej ty, jeden mi stačil,“řekla jsem, zatímco jsem se pustila do očisty svých tlapek od krve. Pak jsem ucítila dotyk na svém boku. Ohlédla jsem se tím směrem, abych zjistila, co se děje. Aurora byla vzhůru a snažila se mi vyskočit na hřbet. Ušklíbla jsem se a nechala ji, aby si poradila sama. Dcerka se durdila, každý marný pokus ji rozčiloval čím dál víc a měla jsem co dělat, abych se nahlas nerozesmála, když sklouzla zpátky na zadeček a začala vrčet. Nakonec se mi jí přeci jen zželelo, takže když se po chvíli zase opírala předními tlapkami o můj bok, čenichem jsem jí nadzvedla zadeček a než se malá nadála, byla nahoře. Vesele pak začala jásat a hopsala mi po zádech. S úsměvem jsem si vzpomněla na sebe. Také jsem měla ráda tuhle činnost v jejím věku. A také nás čekalo tahání za ocas a uši, vyškubávání kožichu… Aithér se mezitím postavil na nožky a pomalu se sunul ke Coedymu. Ani Niké se nenechávala zahanbit. Využila toho, že je u mého břicha volno a okamžitě se přisála ke struku a hltavě si začala plnit bříško. Něžně jsem jí olízla hřbet a nechala ji, aby se krmila a přitom dávala pozor, aby mi Aurora nespadla ze zad.
Coedy mi nabídl, jestli se jít na chvilku protáhnout, že musím být celá rozlámaná. Souhlasně jsem přikývla. “Ano, vlastně bych toho ráda využila. Jen počkám, až se Niké nasytí,“odpověděla jsem a pozorovala Coedyho, jak si hraje s Aithérem.

Nevím, jak dlouho jsem spala, nicméně jsem spala asi hodně tvrdě. Potřebovala jsem si pořádně odpočinout a to se mi docela i podařilo. Než jsem otevřela své modré oči, nejdříve jsem zastříhala ušima směrem ke zvuku, který mě vyrušil ze spaní. V první chvíli jsem nevěděla, co je to za zvuk a co se vlastně děje. Vteřinu poté mi došlo, že to jsou moje děti. Láskyplně jsem pohlédla na tři malé kuličky, které se sice ke mně tiskly, ale nespaly. Niké pozorovala vážným pohledem své dva sourozence, kteří leželi vedle ní. Zatímco Aurora se zkoušela opřít předními tlapkami o mé břicho a najít si zdroj mléka, Aithér zkoušel přední tlapkou zachytit Aurořin ocásek.
Krátce na to jsem ucítila dva blížící se pachy. Otočila jsem se směrem k vchodu do naší ložnice a spatřila dvě vlčice, které mě přišly navštívit. Byla to moje matka s Taillou. Usmála jsem se na ně a kývla Tai na pozdrav. “Máme se dobře,“ odpověděla jsem na její otázku a lehce pohodila ocasem. Dále Taillu zajímalo, zda mají vlčata jména. Souhlasně jsem přikývla. “Ano, právě jsme je s Coedym pojmenovali. Představuji ti Niké, Auroru a Aithéra,“ řekla jsem jí jména našich potomků a přitom čenichem ukázala na každé z nich, aby bylo jasné, které je které. Pořád zatím leželi srovnaní tak, v jakém pořadí přišli na svět, ale ani na okamžik jsem nepochybovala o tom, že brzy začnou prozkoumávat jeskyni a její okolí a nám s Coedym začnou galeje. Ale i tak jsem se na to těšila, až je budeme sledovat, jak poznávají svět a jak je učíme… To mi vnuklo otázku, zda máme vůbec ve smečce někoho, kdo má pozici pečovatele nebo učitele. No, na to bych se asi musela zeptat Storma. Věděla jsem jen o Vločce, že je lovec.
Matka se zajímala, jestli něco nepotřebuji. S povděkem jsem se na ni usmála. “Upřímně řečeno, mám hlad jako vlk,“ řekla jsem a vycenila své tesáky. Vzpomněla jsem si, že se Coedy chtěl vrátit na Galvatar pro zbytek srny, kterou jsme krátce před porodem ulovili, ale zatím se ještě evidentně nevrátil. Nebyl tu ani on, ani úlovek. “Coedy šel na Galvatar pro zbytek srny, kterou jsme spolu ulovili, nevíš, jestli se už vrátil?“ Zeptala jsem se tedy nahlas. Mohla by vědět, jak na tom je, jestli se tedy potkali předtím, než za mnou s Tai přišly, jestli se jim o tom nezmínil. “A se Stormem jsi už mluvila?“ Následovala další otázka provázená mírnou obavou v hlase, i když jsem věřila, že náš Alfa je rozumný a mou matku by nevyhnal, když jsem teď stála o její přítomnost a vlastně jsem ji i potřebovala. Doufala jsem také, že se přijde podívat na nové členy smečky i on, ale zřejmě byl zaneprázdněný, nebo jen nechtěl přijít tak brzy a dopřát nám nějaký čas na odpočinek.

//Mám napsat do úkrytu reakci na váš příchod nebo tam napíšete první vy? :)

Tak, to bychom měli. Naši potomci byli pojmenováni. Coedy neměl nic proti jménu ani pro našeho syna. Láskyplně jsem se tedy na tři malé kuličky podívala a pak je něžně olízla. Dávala jsem přitom pozor, abych je neprobudila. Coedy je už nahlas uvítal na světě, takže teď byla řada na mě. “Vítejte na světě, a především v Borůvkovém lese. Jste právoplatnými členy Borůvkové smečky, která je celá vaší rodinou,“ řekla jsem zastřeným hlasem. Pořád jsem se nějak nemohla zbavit dojetí. Bylo mi však pořád líto, že můj otec se asi nikdy nedozví, že jeho milovaná dcera se sama stala matkou. Podívala jsem se směrem k východu z úkrytu. Ani nikdo nevěděl, jestli je naživu a někde se toulá sám, nebo má novou smečku, novou rodinu. Doufala jsem však, že je tomu tak. Že je v plné síle a vzpomíná na nás, i když nás nejspíš už nikdy neuvidí. Stejně tak mě mrzelo, že ani Coedyho rodiče se o svých vnoučatech nedozví. Ale nedalo se s tím nic dělat. Ale kdo ví, co na nás Osud chystá. Třeba jednou se někdo z nich objeví stejně náhle, jako zmizel…
Coedy prohlásil, že se vsadí, že musím být unavená a vybídl mě, abych si odpočinula. On se mezitím podívá ven, sešlo se tam zřejmě dost vlků a především Storm, takže za ním hned zajde. Mírně se mi stáhl žaludek. I já jsem nyní cítila, že náš Alfa je blízko. Doufala jsem, že není žádný problém s tím, že sem přišla moje matka, aby mi pomáhala. Ze zamyšlení mě ještě vytrhnul Coedyho hlas, že dojde pro ten zbytek srny, protože by byla škoda, aby přišel nazmar, určitě se nám bude hodit. Souhlasně jsem přikývla. “Jen aby tam ještě byl,“ pronesla jsem s obavami. Vůbec bych se nedivila, kdyby šel kolem nějaký jiný vlk či jiný masožravec a spořádal zbytek srny sám. Ostatně, měl by to bez práce. “Co se týče Storma, vyřiď mu, že jestli chce, může mě přijít navštívit. A Tailla také,“ dodala jsem, protože se mi zdálo, že cítím i její pach. Nejspíš tam byli s matkou všichni.
Než můj drahý odešel z úkrytu, obnovil nám mechový polštářek. Usmála jsem se, i když to nemohl vidět. Ještě jednou jsem se podívala na své potomky, kteří tvrdě spali, a tentokrát ani nedutali. Snad jen syn, tedy Aithér, párkrát zabrumlal. Přitiskla jsem se k nim ještě blíž a přikryla je svým bílým ocasem, i když nebyl tak huňatý, jako míval můj otec, abych je zahřála. Položila jsem si hlavu na přední tlapy a svůj modrý pohled nasměrovala směrem ke vchodu do úkrytu, kdyby Storm s Taillou přišli přivítat nové tři členy ve smečce. Únava po porodu mě však zmohla a než jsem se nadála, tvrdě jsem spala.