Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Berry mi očividně moc nevěřil, že tuhle zkázu udělal bobr. No, nevěděla jsem, jestli ví, co ta stvoření dokážou, ostatně já jsem donedávna o nich jen slyšela, ale první, vlkužel, měl čest Očičmund. A ještě ke všemu to nebyl jen tak ledajaký bobr. To bychom asi chtěli moc, aby se u nás doma dělo něco normálního. “Ano, a nebyl ledajaký. Obrovský, tlustý, pidlooký, drzý. Dokonce snad i jejich král, nebo co. Měl na hlavě korunu. Ale to je fuk, hlavní je, že jsme se ho zbavily.“ Řekla jsem a švihla ocasem. Pohlédla jsem na Taillu, která se sice k tématu moc nevyjadřovala, spíš vypadala zamyšleně a něco si brumlala.
Zastříhala jsem ušima a věnovala zase plnou pozornost Blueberrymu. Měl pravdu, že ty spadlé stromy tu budou zavázet a že by to chtělo uklidit. Souhlasně jsem přikývla. “Máš pravdu. Myslela jsem na to také, ale nevím, jak to uklidit. Nebo kam. Nikdy jsem popadané stromy neodklízela. Snad možná ani neviděla. Neznám žádného vlka, který by měl tak ohromnou sílu a dokázal ty stromy někam odtáhnout. Leda by se v něco proměnil… Nebo jestli by k tomu pomohla nějaká magie? Moje voda asi ne,“ začala jsem přemýšlet nahlas o tom, co bychom měli nebo spíš mohli s těmi stromy udělat. Bylo mi jich líto, byly to krásné, několik desítek let staré ovocné stromy. Znovu jsem si vzpomněla na Coedyho. Jakožto vlk s vrozenou magií země by asi pociťoval mnohem větší smutek. A možná by věděl, co s tím. Vlastně jsem si nebyla jistá, co všechno dokážou vlci s touto magií. I když znovu ty stromy postavit zpátky na místo by asi nešlo.
Ale ani Blueberry nevěděl, kde Storm je, vlastně ho také hledat. Zmínil se, že byl s Naomi někde poblíž lesa, ale ona se zřejmě zdržela cestou. Pohodila jsem hlavou. “Možná je zašitý v jeskyni a lenoší. Nebo vlastně by měl mít na starost svá vlčata. Ostatně, původně se vydala s námi, ale Tailla je pak pro jistotu poslala zpátky za otcem, což bylo to nejlepší. Kdo ví, jakou srandu by si udělal Očičmund z nich, když jsou ještě mladí,“ pokračovala jsem zamyšleně. Tailla při mých slovech přidala do kroku a za chvíli zmizela mezi stromy. Zřejmě se po nich šla podívat, ale mohla také něco říct. Tiše jsem pohlédla na Berryho. Zmínil se o tom, že neví, kde Suzume lítá a jestli se vrátí. A že by vlastně ani nemusel. Ani on nevěděl o tom, kde se nacházejí další členové smečky, pokud jimi ještě vůbec jsou. Tedy kromě Naomi. Coeden…. Ten byl kdo ví kde, takže už jsem ani nepočítala s tím, že by se snad někdy vrátil a ani jsem neměla potřebu ho jít hledat. Cítila jsem se dotčená, že odešel a nebyl schopný mi něco vysvětlit. Nebo se aspoň se mnou rozloučit. Otráveně jsem si odfrkla. “Od té doby, co jsem se od Coffina doslechla, že Storm s Taillou obnovili Borůvkovou smečku, jsem ho neviděla. Ani jeho bratra. Kdo ví, kde jim je konec. Nebo Tailliným prvorozeným synům. Mým dětem. Mým sourozencům…“ Musela jsem zmlknout, protože se mi rozechvěl hlas. Za krátkou chvíli už podruhé mi bylo do pláče. Chtěla jsem se však udržet. Aspoň před ostatními členy smečky. Na smutky a pláč bude čas jindy.
“Snad Tai přivede Storma. A pokud by Naomi brzy přišla, možná by se k nám přidala s tím lovem, pokud Alfy nebudou proti. A možná by Tailla už chtěla své děti učit lovit vysokou. Nemám ponětí, jak jsou staré, upřímně řečeno poslední dobou jsem měla hlavu plnou sebe a své rodiny, ale… Tipla bych, že jim šest měsíců již bylo. Co ty, přidal by ses také?“ Posadila jsem se a obtočila svůj bílý ocas kolem předních nohou. Vlastně už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem si naposledy pořádně popovídala s některým z členů smečky. Jiným, než byl můj partner. Měla jsem určitě co napravovat, vždyť jsem kvůli tomu i prošvihla fakt, že Storm s Taillou si pořídili společné potomky. Pohlédla jsem na oblohu a ačkoliv jsem byla částečně ponořená do vlastních myšlenek, měla jsem jedno ucho stočené k Blueberrymu, abych ho mohla poslouchat, až se vyjádří k mé otázce ohledně své účasti na lovu, pokud by nějaký byl.

Uf, konečně to bylo za námi a měli jsme pokoj. Vydaly jsme se na zpáteční cestu, ale nedošly jsme daleko. Zakrátko jsem se zastavila, protože jsem zahlédla Blueberryho, jak přiběhl naším směrem a zhrozeně se díval na popadané stromy. Něco zamumlal, ale nebylo ho dobře slyšet, avšak když už byl blíže nám, zajímal se, co se stalo. Přitom se tvářil, jako bychom za to snad mohly my s Taillou! Zamračila jsem se. “Náš les napadl bobr,“ řekla jsem. “Odporný, přerostlý bobr. A široko daleko tu nebyl jediný člen smečky, který by nám s ním pomohl, takže to bylo jen na nás dvou.“ Snažila jsem se mluvit klidně, ale začínala jsem být nahněvaná. Ne jen proto, že si snad Blueberry myslel, že jsme tu spoušť udělaly my dvě, ale také proto, že jsem si vlastně uvědomila, že dlouho jsem neviděla žádného člena smečky. To všichni z Borůvkového lesa utekli, nebo co? Při té myšlence mě bodlo u srdce. Nevěděla jsem, kde je Coedy. Od té doby, co naše vlčata dospěla a odešla do světa, se tu neukázal. Opustil mě snad? Několikrát jsem rychle zamrkala. Nechtěla jsem se rozplakat před Taillou a Berrym. Pak jsem se mírně ušklíbla. Historie se opakuje… Úplně stejně opustil Angelus Hotaru, když já, Tara, Daichi a Arnarmo jsme dospěli a mí sourozenci se rozhodli hledat své štěstí jinde.
Tailla byla celou dobu tiše, nechala mě, abych to Blueberrymu vysvětlila. Tvářila se přitom jako tisíc čertů. Dozajista byla i svým způsobem zklamaná, že Očičmund utekl a ona mu nestihla vyprášit kožich. Nebo ještě lépe - naservírovat si ho k obědu. I když… Takový ošklivý tučný bobr by asi moc dobrý nebyl. Neměla jsem moc náladu vysvětlovat do detailů, co jsme s tou potvorou zažily, ale pokud by chtěl Berry znát podrobnosti, nejspíš bych mu je i řekla.
“Neviděl jsi někde Storma? Chtěla bych mu navrhnout, jestli bychom neuspořádali smečkový lov. No, smečkový…“ Ušklíbla jsem se svým slovům. “Pokud by ses k nám přidal, možná bychom mohli ve čtyřech složit nějakého daňka. Sice by bylo lepší, kdyby se přidal ještě někdo, ale nevím, kde se courají ostatní.“ Změnila jsem téma. Pomalu jsme se rozešly zpátky, odkud jsme vyrazily vstříc boji proti Očičmundovi.

Následující chvíle se seběhly poměrně rychle. Zatím co Tai odpoutávala Očičmundovu pozornost, já jsem se, ani nevím jak, ocitla za jeho zády. Během chvilky jsme ho obě přišpendlily k zemi a on upustil své žezlo. Když už to vypadalo, že jeho dny Tailla sečte tím, že ho zakousne, nějakým záhadným způsobem se mu podařilo vysmeknout. Ale místo toho, aby se znovu pokusil nám něco udělat a zmocnit se svého žezla, rozeběhl se směrem pryč z lesa. No, rozeběhl… Vzhledem k tomu, že byl tlustý, to byla spíš rychlá chůze, takže kdybychom chtěly, mohly bychom ho ještě dohonit a něco zlého provést, ale za tu námahu ani nestál. I když kousnout ho do zadnice by mohlo být ještě přeci jen zábavné. “Koukej odtud mazat a běda ti, jak se vrátíš do tohoto nebo jiného lesa!“ Zakřičela jsem za ním hlasitě, abych měla jistotu, že mě nepřeslechne. Když jsem se ohlédla po Očičmundově žezle a chtěla jsem se své společnice zeptat, co s ním uděláme, jak ho schováme nebo zničíme, situace se vyřešila sama. Dopadly na něj podivně zbarvené kapky, které měly fialovou barvu, a ono během několika vteřin zmizelo.
Úlevně jsem vydechla. “Co to sakra bylo?“ Odfrkla jsem si znechuceně. Vzápětí jsem se ale vylekala. Co když spolu se žezlem zmizely naše schopnosti magie, když nám ji ten bobrhnus sebral a nevrátil? Když se však po krátké myšlence na vodu vedle mne zjevila malá kaluž, dost se mi ulevilo. Nedovedla jsem si představit, co bychom bez magie dělali. Při představě, že bychom musely znovu ke Smrti a vyžadovat, aby nám je vrátila, jsem se ušklíbla, protože ta by se nám určitě jen vysmála a vynadala nám do hlupáků, že jsme si je nechali sebrat. Naštěstí jsme tohle řešit nemusely.
“Nevím, co tobě, ale mně z toho docela vyhládlo. Chtělo by to nějakého pěkného daňka na oslavu, myslím, že si to zasloužíme,“řekla jsem po krátké odmlce a při té představě se mi začaly sbíhat sliny. Snad by se nám podařilo dát dohromady ještě aspoň dva členy smečky, kteří by nám s lovem pomohli. I když… Nevím, kolik přesně Tailliným potomkům je, ale možná už by je také chtěla začít učit lovit vysokou… “A co vlastně můžeme udělat s těmi stromy, co popadaly? Můžeme je tak nechat?“ Zajímala jsem se a ohlédla se po stromech, které v letním období dávaly ovoce a které ten zlořád takhle sprostě zničil. Oživit je, nebo je zpátky zasadit, by se asi nedalo, ale nechat je tady ležet jen tak ladem… Pohlédla jsem tedy na Taillu, co na to řekne.

Když jsem řekla odpověď na hádanku a Tail toho smrdutého tvora upozornila, že jsem mu odpověděla, na okamžik nám zase věnoval pozornost. Oznámil nám, že se jmenuje Očičmund. Kousla jsem se do jazyka, abych nezařvala smíchy nahlas, to by ho asi rozlítilo a kdo ví, v co by mě proměnil. To bychom teď potřebovali ze všeho nejméně. Místo toho jsem si jen krátce odfrkla a ušklíbla se. Tailla toho začínala mít plné zuby a všelijak bobrovi vyhrožovala. A jemu asi taky došla trpělivost. Nebo spíš chtěl zjistit, čeho jsme obě schopné a jestli bychom ho přemohly. Naklonila jsem hlavu na stranu a zastříhala ušima, když jsem poslouchala, jak drze o Taille mluví, o tom, že je ztracená alfa a nárokuje si zpátky les? “Tailla je na rozdíl od tebe právoplatnou Alfou, která obnovila smečku žijící v tomto lese. Ty jsi jen obyčejný vetřelec, který si myslí, že si může nárokovat něco, co mu nepatří,“ řekla jsem nahlas, ale nevypadalo to, že by to Očičmunda nějak zajímalo.
Mávnutím lízátka se z nás zase staly vlčice a bobr vyzval Taillu, aby ho přelstila. Bylo mi jasné, že Tailla je horká hlava, navíc vytočena na nejvyšší míru, takže by během zlomku vteřiny vyrazila vpřed a pokusila se ho zakousnout, v čemž bych jí samozřejmě pomohla. Jenže mi něco říkalo, že bychom to nestihly. Sotva bychom se odrazily ke skoku, mávnutím by nás zase mohl proměnit třeba v kameny a bylo by po legraci. Krátce jsem se na Tai podívala a sotva znatelně zavrtěla hlavou. Musíme na něj chytře. Musíme ho zbavit té placaté věci, co má v té pracce, zamyslela jsem se a zadoufala, že mou myšlenku uslyší i Tailla. Věděla jsem, že tuto magii ovládá, ale nevěděla jsem, do jaké míry vnímá cizí myšlenky. Pokud tedy bylo možné moje myšlenky slyšet, když nám Očičmund magie sebral. Byl to celkem nerovný boj, když on mohl pomocí svého rádoby žezla kouzlit, nebo co vlastně všechno s tím uměl, kromě toho, že nás dokázal proměnit zřejmě v cokoliv, co ho napadlo….
Když už nám však vrátil naše těla a nebyla jsem si jistá, jestli nám náhodou tím pádem nebyly vráceny i magie, zkusila jsem přivolat silnější vítr a vyrazit mu lízátko z ruky, ale jelikož se nic nedělo, ačkoliv jsem se snažila soustředit se tak, div se mi nekouřilo z hlavy, musela jsem zlostně uznat, že sice máme zase těla vlků, naše magie nám stále vráceny nebyly.
Koukla jsem tedy na svou společnici, pokud by ho dostatečně zaujala nějakým hovorem, možná by se mi podařilo se nenápadně k němu připlížit a lízátko mu sebrat…

No, upřímně řečeno, já měla teď za poslední víc jak rok tak na prd hraní, že jsem ani moc nesledovala denní dobu, jen jak bylo potřeba, ale také jsem pro, aby byl den klidně delší, hodlám být aktivnější, takže by to bylo fajn :)

//Ale stále bez magie, ju?

//Chápu správně, že mají obě zpátky své tělo, nebo jen Tai?

No, moje rádoby snaha, aby se nám ten tvor sám představil, byla očividně velká chyba, respektive jsem asi musela být naivní, když jsem si myslela, že by snad mohl něco takového udělat. To by samozřejmě nepoložil tu otázku, že.
Tai poslala své děti pryč, což bylo pro ně lepší, protože rozhodně nemohla riskovat, že by se jim něco stalo. Následně začala na toho skřeta zubatého křičet a nadávala mu, že mu vyškrábe oči. Bobr se tomu smál a smál se i tomu, že jsem nevěděla odpověď na jeho hádanku. Následně uhodil do země a ze mě se stala želva. „Co to má znamenat, ty parchante?“ Zakřičela jsem, až mi přeskočil hlas. Co jiného jsem měla ale čekat, místo toho, abych se soustředila na odpověď na jeho otázku, vymýšlela jsem kraviny. Jen klid, jen klid, Aranel… Jakže to bylo? Dvě sovy, co vedle sebe sedí a jedna o druhé neví? To by mohly být oči, ne? Pak jsem si uvědomila, že i Tailla před chvilkou to slovo zdůraznila, když tvorovi slibovala, co mu s nimi udělá. Takže to nejspíš byla její nápověda, jaká je správná odpověď.
„Jsou to oči,“ řekla jsem klidným hlasem, i když ve mně všechno vřelo a chtěla jsem se přidat k Taillině pomstě a toho zakrslého smrdutého bobra servírovat k večeři. Což však v tuto chvíli nebylo možné ani pro jednu z nás, takže jsme musely být trpělivé, dokud se zase z nás nestanou vlci. Jen jsem doufala, že jeho jméno uhodneme a nezůstaneme takto napořád. „Slyšíš, ty skřete? Oči!“ Zakřičela jsem na něj, protože to vypadalo, že mě v té euforii z chroupání dřeva přeslechl.

Hoď sem ty výtvory, ať se podíváme :)

Když jsem pohrozila tomu podivnému tvorovi, že mu vyprášíme kožich, jen se zasmál a prohlédl si sám sebe. Pravdaže nevypadal, že by si od nás nechal nahnat strach, nicméně to jsme si nenechaly nahnat ani my. Můj původní plán, vypořádat se s ním po dobrém, však přišel vniveč, sotva zareagoval na Taillina slova tím, že udeřil do země a zakřičel, že nás zbavuje magií. Mírně jsem se ušklíbla. To přeci nejde jen tak, nebo… Ano? Zkusila jsem se plně soustředit, abych přivolala vodu a toho odporného tvora někam spláchla, ale ať jsem se snažila sebevíc, nedělo se nic. Než jsem se nadála, ozval se další úder do země a vedle mě, kde stála Tailla, vyrostl strom. Polekaně jsem pohlédla po své společnici, kterak se z jejího těla stalo tělo stromu, a z tlapek měla větve. Jen hlava jí zůstala. “Taillo!“ Zvolala jsem překvapeně. Přestávala jsem tomu rozumět. O co tomu tvorovi sakra jde? Ach, no jasně, sám to přece říkal, že je tohle jeho les a že ho srovná se zemí, ty hloupá, okřikla jsem se v duchu. Naježila jsem se ještě víc, přitiskla uši k hlavě a temně zavrčela. Evidentně si z mého projevu nelibosti však dělal šoufky. Křičel cosi o tom, že jen on je tu králem.
Na chvilku se přestal smát a znovu se zadíval na Taillu. Co zase mektá o tom, že by se jí její nové tělo mělo líbit, protože tak už zůstane? Překvapeně jsem zamrkala. A odkud zná naše jména? Pak dodal, leda že bych uhádla jeho jméno a přidal k tomu nějakou hádanku.
Zamračila jsem se. “Není moc slušné se bavit s dámami, když se nám nepředstavíš,“ zkusila jsem ho jen lehce nachytat, zda by náhodou nepřistoupil na toto. Asi jsem byla naivní, když mi chtěl dávat hádanky, abych jeho jméno uhodla, ale zkusit jsem to mohla…
Hlavně jsem se nezapomínala po očku dívat na vlčata, která vypadala poněkud vyděšeně, co se stalo s jejich matkou. Každopádně jsem musela dbát na to, aby se jim nic nestalo a abychom nad tím tvorem zvítězili - aby odešel a hlavně aby vrátil Taille její vlčí tělo.

// Viděla bych to tak, že aktivní ve hře budeme jen my s Taillou -_- Chápu, že ne každý má čas psát denně, ale čekat týden, to budeme hrát do Vánoc...

//Whiskey je tedy s námi? Nevíte?

Tai mi oplatila pozdrav a poděkovala za gratulace. Zajímala se o mé mladé, že je dlouho neviděla a zda je všechno v pořádku. Pohodila jsem hlavou. “Inu, to víš, toulavé tlapky mládí se ozvaly,“ začala jsem rádoby bezstarostným hlasem, ale ta přetvářka mi moc dobře nešla. “Brzy jim budou dva roky, a sotva jsem je naučila aspoň lovit ryby a zajíce, už se vypravili do světa,“ dodala jsem a švihla ocasem. Přitom jsem po očku pozorovala dva nejmladší členy naší smečky.
Pak jsem otočila hlavu směrem, kterým jsem pro změnu uslyšela hlas. Byl mi trošku povědomý, ale nedokázala jsem ho hned správně určit. Pohlédla jsem na vlka, který byl tak v mém věku, kterak nás pozdravil a dál mluvil na Taillu, že ji dlouho neviděl a zajímal se, kde je jeho otec. Vzápětí se jeho zrak otočil na mě, řekl své jméno a hned dodal, jestli mé jméno, Aranel, říká správně. Doširoka jsem se usmála a zavrtěla ocasem. “No ne, bratránku, ty sis taky vzpomněl, kde je tvůj domov?“ Šťouchla jsem do něj a zakřenila se. Bylo to docela dávno, co jsem ho naposledy viděla. Whiskey však zase svou pozornost věnoval na Taillyny děti a odhadoval, že jsou její a Storma, načež, stejně jako já, přidal gratulace. Uvědomila jsem si, že ti dva vlastně mají dohromady velkou rodinu, protože každý z nich má potomky z předchozích vztahů a teď ještě mají dvojčata spolu.
Radost z opětovného shledání s Whisem jsem však nemohla mít dlouho, protože se znovu ozvalo podivné kvílení a praskání stromů. Tailla však na nic nečekala, přísně instruovala své potomky, aby se drželi blízko ní a vyrazila směrem na sever. Samozřejmě jsem ji okamžitě následovala, jen jsem tázavě pohlédla na bratrance, jestli jde s námi - na přátelské povídání bude čas jindy, teď se tu dělo něco podezřelého a my tomu museli přijít na kloub.
Běžela jsem po Taillině boku a souhlasně přikývla, když natěšeně vyhrkla, že už dlouho nezažila nic dobrodružného. “To máš pravdu, moje poslední dobrodrůžo byl lov zajíců a ryb s vlčaty,“ řekla jsem. Netrvalo dlouho a doběhly jsme ke zdroji toho hluku. Než jsme však stačily spatřit jeho původce pořádně, těsně od nás spadl na zem strom, jen to zadunělo. Celá jsem se zachvěla a všimla si, že takhle jsou pokácené už tři. Jakmile usedl prach, který rozvířil padající strom, objevilo se před námi prapodivné stvoření, které nadšeně jásalo nad svým dílem. Pak i ono spatřilo nás a varovalo nás to, ať vypadneme z jeho lesa a abychom to udělali dřív, než to tu srovná se zemí. Celá jsem se naježila a zavrčela. Sice bych měla nechat mluvit jako první Taillu, ale neušlo mi krátké varování. “To není tvůj les, ale náš. Takže bys ty měl vypadnout dřív, než my ti vyprášíme kožich,“

//Ten je krutopřísnej :D :D :D

//Čekáme na Nefret nebo Osuda? :-/