Gallirea - Příspěvky uživatele

Na svou otázku, zda Storm ví, kde jsou jeho mladší potomci, jsem nedostala jasnou odpověď. Ale při jeho slovech, že má pocit, že něco není v pořádku, jsem se znepokojeně zavrtěla. To mu určitě také na klidu nepřidalo. Když teď pohřbil svou milovanou partnerku a nevěděl, kde jsou jeho děti a co s nimi je… Asi skoro jako já. Jenže já jsem aspoň měla to vědomí, že jsem své děti stačila něco naučit a ony se vydaly mimo území Borůvkové smečky na vlastní tlapku. A ačkoliv můj partner neuhynul… Nejspíš… Byla jsem teď taky sama. No, sama. Měla jsem tu svou rodinu. Jen jsem si zkrátka ještě pořád nemohla zvyknout na to, že po těch letech, které jsme s Coedenem strávili bok po boku téměř denně, jsem prostě zase zkrátka sama. Jeho hnědý kožich už jako by byl mou součástí. Tiše jsem si povzdychla.
Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla krátké zavytí. Krátce na to se před námi objevil Whiskey s nějakou cizí slečnou. Měla opravdu zajímavě zbarvený kožich a vypadala dost nesměle, což jsem se jí nedivila, když byla na území cizí smečky, i když v doprovodu jejího právoplatného člena. Při pohledu na bratránka jsem se však neubránila úsměvu a zavrtěla jsem ocasem. “Ahojte vespolek,“ pozdravila jsem je. Ucítila jsem letmý dotyk jiného těla na svém a ohlédla se. Byl to Storm, který se o mě lehce opřel a pomalu se zvedl do sedu. Trpělivě jsem mu dělala oporu, určitě by nebylo dobré, kdyby se zvedl prudce a pak se mu zamotala hlava a on by upadl nebo tak něco. Pak jsem se posadila také, ale byla jsem myšlenkami zase trošku jinde.
Nezáviděla jsem Blueberrymu, že se stal novou Alfou Borůkové smečky. Vlastně jsem byla ráda, protože byl starší a určitě měl k tomu větší vlohy než já, ačkoliv jsem sama byla dcerou Alf. Navíc jsem si vůbec nebyla jistá, jestli bych to zvládla sama bez podpory partnera. I když samozřejmě by mi byli oporou aspoň ostatní členové smečky. Tiše jsem vzpomínala na své rodiče. Jak se asi dnes mají. A jestli jsou vůbec ještě naživu. Přeci jen byli oba ve stejném věku, jako Tailla. Nebo možná i starší, tím jsem si nebyla jistá. Matku jsem sice občas na svých toulkách Gallireou potkala, ale od té doby, co se mi narodila vlčata a ona mi pomáhala při porodu, se tu už neukázala. Mohla jsem tedy jen tušit, kam se poděla. Možná by to mohla vědět Smrt, jestli jsou moji rodiče na živu. Moji sourozenci… Můj partner… Moje děti… Při představě ze setkání s tou praštěnou vlčicí mě zamrazilo až ve špičce ocasu, ale vnuklo mi to také myšlenku, že bych ji měla zase jednou navštívit a zkusit se s ní domluvit na tom, že by mi pomohla rozvinout mé schopnosti ovládání magií. Už pěkně dlouhou dobu jsem je netrénovala, a pokud jsem chtěla Blueberrymu být nápomocná a také snad už pracovat na svém vyšším postavení ve smečce… Přeci jen jsem odtud odcházela kdysi jako Delta a bylo by dobré, abych po těch létech jako Kappa měla opět vyšší postavení, pokud si ho ovšem zasloužím.
Z myšlenek jsem se vrátila zase zpátky do přítomnosti. Zaujatě jsem totiž pozorovala, co se děje u Taillina hrobu. Začal se tam objevovat oblý kámen, který vyrostl do pozoruhodné velikosti. Na její přední straně se pak vykreslila podoba Tailly. Jako by to byla ona a živá. Pohlédla jsem na Naomi, která tiše zašeptala cosi o tom, že její matka tu teď bude napořád s námi. Uznale jsem přikývla. Ani jsem nevěděla, co všechno dovede, ale tohle bylo opravdu povedené. Teď už jen zbývalo několik týdnů počkat, než na hrobě začnou kvést květiny. Nebo jestli je mezi námi někdo s magií země, aby to mohl zařídit už dneska. Vzdychla jsem. K tomu by se teď hodil Coeden. Navíc by byl ve svém živlu, když by mohl použít svou magii na něco tak pěkného. Jenže kdo ví, kde je mu dneska konec…
Storm vysvětloval Whisovi, že Tai zemřela a on předal post Alfy Blueberrymu. Pohlédla jsem znovu na jeho kamarádku. Mezitím Blueberry přešel k Naomi, aby jí vyjádřil svou podporu. Já znovu pocítila nutkavou potřebu jít někam pryč, pročistit si hlavu a utřídit myšlenky. Možná… by to tu beze mě pár dní zvládli. Přeci jen bych měla lepší pocit, že tu Storma a Berryho nenechávám samotné, nýbrž ve společnosti Whise a Naomi. “Storme, Berry, nevadilo by vám, kdybych teď na pár dní odešla? Já… Potřebovala bych si trochu pročistit hlavu. Navíc, co jsem se stala mámou, jsem ani neměla čas se někde pořádně porozhlédnout, co je vůbec v našem kraji nového. Nebudu pryč dlouho, určitě.“Oslovila jsem tiše své přátele a přitom koukala kamsi do dálky.

Nevím, jak dlouho jsme leželi vedle sebe, ale ačkoliv jsme za sebou měli těžkou událost, cítila jsem, že teď už by mohlo být dobře. Storm konečně zase promluvil, když nám poděkoval za všechno. Než jsem stačila něco říct, Blueberry odpověděl, že také neví, co by si bez nás Storm počal, protože jsme nenahraditelní. Usmála jsem se. “Jsme přeci rodina,“ doplnila jsem Blueberryho slova. Cítila jsem to tak. Storm byl sice mým strýcem, co se krevní přízně týkalo, ale já jsem ho brala spíše jako druhého otce. Ačkoliv Angeluse samozřejmě nemohl nikdo nahradit. A Blueberry byl jako můj starší bratr a dobrý přítel, i když možností, jak se víc sblížit, jsme moc neměli. Paradoxně to všechno začalo postupně až v posledních týdnech.
Uvědomila jsem si, že je už také mnohem tepleji, než v uplynulých dnech. Úlevně jsem vydechla. Konečně zase po té odporné zimě se dočkáme toho, že nám Borůvkový les vykvete a bude tu mnohem veseleji. Nebo minimálně to tu nebude vypadat tak pošmourně.
Stočila jsem ucho ke Stormovi, který znovu promluvil. Pak jsem zvedla hlavu a podívala se na něj, protože se zdálo, že chce říct něco moc důležitého, když oslovil Berryho. Trpělivě jsem vyčkávala, čím ho pověří. Avšak to, co vyslovil, mě velice překvapilo. Rozhodl se, že mu předá post Alfy. Po jeho slovech se kolem nás rozlinula vůně borůvek a Storm pokračoval ve svém povídání, že smečka i on potřebují, aby to tu znovu ožilo, že to tu potřebuje změnu. A věří, že to zvládne. Vykulila jsem oči a pohlédla na Blueberryho se zatajeným dechem. Kdyby teď odmítl, nejspíš by to znamenalo druhý konec Borůvkové smečky a tentokrát nejspíš i definitivní. To by mé srdce asi už neuneslo. Naštěstí jsem nemusela čekat dlouho, protože Berry odpověděl skoro hned. Úlevně jsem vydechla, když přijal. Pak jsem roztáhla tlamu do širokého úsměvu. “Gratuluji ti, Blueberry,“ řekla jsem a zavrtěla ocasem. “Jistě o tom víš, ale přeci jen ti to ještě řeknu - můžeš se na mne v čemkoliv spolehnou a s čímkoliv se na mne obrátit,“ řekla jsem a dál se široce usmívala.
K mému čenichu se donesl známý pach. Známý, ačkoliv jsem ho už dlouho necítila. Borůvková vůně z něj už pomalu vyprchala, teď byl cítit spíše dálkami. Brzy se před námi vynořila postava Taillyny prvorozené dcery Naomi. Blížila se k nám s hlavou u země. Bodlo mě u srdce. O smrti své matky v téhle chvíli neměla ani ponětí. Pohledem jsem střelila po Stormovi. Nejspíš jí to bude muset povědět on, jakožto její nevlastní otec. Já rozhodně bych na to neměla sílu. “Ahoj, Naomi. Vítej doma,“ řekla jsem mile, usmála se na ni a zavrtěla ocasem. Prohlížela jsem si tu vlčici, která měla rudé oči jako Blueberry. Byla sice jen o rok mladší než já, ale když ještě byla malá, měla jsem příležitost ji chvíli hlídat.
Té nepříjemné záležitosti se ujal Blueberry - tedy že informoval Naomi o tom, že její matka již není mezi živými. Sice jsem se domnívala, že by jí to měl říct Storm, ale asi to bylo jedno, když byl u toho. K tomu ještě Berry dodal, že mu Storm předal pozici Alfy naší smečky. Upřela jsem modrý pohled na Naomi v očekávání, jaká bude její reakce. Samozřejmě jsem byla připravena ji podpořit, stejně jako před chvílí Storma, i když teď byl u ní Berry, a na okamžik opřel svou hlavu o její hřbet. Pak jsem si znovu vzpomněla na vlčata, která měl Storm s Taillou. “Storme, máš vůbec ponětí, kde jsou teď tví mladší potomci?“ Zeptala jsem se tiše svého dobrého přítele. Vlastně jsem nevěděla, jak staří teď jsou, dokonce jsem se ani nestačila dozvědět jejich jména. Rozhodně jsem ale věděla, že od té doby, co jsme s Tai vyhnaly Očičmunda, tak jsem je neviděla, protože ona je poslala za Stormem, a pak se tu objevil Storm bez nich. A u mrtvého těla své matky také nebyla. Zadoufala jsem, že se jim nic vážného nestalo a rozhodla se bez rozloučení odejít ze své rodné smečky a žít svým vlastním životem, jako tomu bylo u mých vlastních potomků.

Přemýšleli jsme, jak to udělat, abychom mohli snadno a rychle připravit Taille místo posledního odpočinku. Což by vzhledem ke zmrzlé půdě pro naše tlapky bylo nemožné. Ale Berryho nápad, že by se mohla pohřbít stejně, jako se odklidily zničené stromy od bobra, se nezdál být špatný. Jenže nakonec bylo všechno úplně jinak. Storm odstoupil stranou a ještě nás varoval, abychom se nelekli. Překvapeně jsem pohlédla na Blueberryho, protože jsem nevěděla, co tím myslí. Pak už jsem jen s tlamou dokořán pozorovala, jak se vlčí tělo našeho Alfy mění v něco, co jsem vůbec neměla tušení, že je. A ani jsem nevěděla, že on něco takového svede. Netrvalo dlouho a stála tu před námi podivná dvouhlavá stvůra s obřími křídly. Ačkoliv jsem věděla, že za tím je Storm, nemohla jsem se ubránit tomu, že jsem stáhla ocas a zachvěla se.
Tiše jsem se posadila a pozorovala, jak ono stvoření naprosto lehce vyhrabává díru, bere Taillu s citem do zubů, uloží ji a zase zahrabe. Nemohla jsem se ubránit tomu, aby mi znovu nestouply slzy do očí. Tak to byl opravdu konec mé dobré přítelkyně, kterou jsem měla ráda jako starší sestru. “Odpočívej v pokoji, má drahá přítelkyně,“ zašeptala jsem a sklonila hlavu k zemi.
Když jsem znovu vzhlédla, byl před námi zase Storm. Nevěděla jsem, jestli to způsobila přeměna, která jistě byla náročná, nebo tak vypadal už předtím, jen jsem to neviděla, ale byl nesmírně pohublý a strhaný. Chvíli to vypadalo, že se nehýbe, až jsem se vyděsila. Dokonce ani nebylo vidět, že by se mu v pravidelných nádeších zvedal hrudník. Než jsem však stačila spustit paniku, jeho vyčerpané tělo se lehce pohnulo. Nesmírně se mi ulevilo. Nedovedla jsem si představit, co by se stalo, kdyby zemřel i on a my ho museli s Blueberrym pohřbít. To bych už asi nedala.
Blueberry si lehnul vedle něj a nabádal ho, že musí být v klidu a šetřit se. Nesmí si přidělávat další starosti. K tomu jsem neměla co dodat, naprosto jsem souhlasila. Lehla jsem si vedle Storma z opačné strany, než byl Blueberry, a lehce položila hlavu na jeho hřbet. Tak nějak to na mě začalo padat. To, jak to teď všechno dopadlo… Cítila jsem, že bych si potřebovala pročistit hlavu a přijít na jiné myšlenky, navštívit skoro zapomenutá místa a potkat nějaké nové vlky, nebo případně staré známé, ale nemohla jsem tu nechat Storma samotného. I když jsem si mohla být jistá, že Berry by se o něj postaral. Možná bylo dobře, že už tu žádní další členové smečky nebyli, protože by pro Storma určitě nebylo jednoduché plnit povinnosti Alfy. Navíc, když jsme tu neměli nikoho jako Bety, kdo by mohl jeho funkci převzít na dobu, kterou byl potřeboval na zotavení, vzpamatování se a vyrovnání se se smrtí milované partnerky. Pokud to ovšem bylo možné. Nemluvě o tom, že nedávno se stala podruhé matkou. Jejich potomci se už nejspíš osamostatnili, protože jsem je tu už nějakou dobu neviděla, ale asi nebylo dobré, že byli už tak mladí pryč. Ovšem s tím se asi nedalo nic teď dělat. A o prvním vrhu, který Tai měla, a ze kterého byla tři vlčata… Také se neměli jak dozvědět o tom, že jejich matka nežije. Tiše jsem si povzdychla a zavřela své modré oči. Ale nechtěla jsem spát. Pozorně jsem vnímala, co se kolem mne děje.

Nevěděla jsem, co bych měla ještě povědět. Navíc jsem spíš měla dojem, že nějaké další fráze o lítosti a podobně by byly spíše prázdné. Sice upřímně myšlené, ale zbytečné. A tak jsem jen mlčky přitiskla své tělo ke Stormovi, abych mu dala najevo svou podporu. Mohl se mnou ve všem počítat. Sice v dobách, kdy tvořil pár se sestrou mé matky, byl mi strýcem, ale já jsem ho už později spíš začala považovat za druhého otce. Nemluvě o tom, že jsem mu byla neskonale vděčná, že se tehdy před lety rozhodl s Tai obnovit Borůvkovou smečku. Že jsem se sem mohla vrátit a přivést tu na svět svá vlčata. Na okamžik ve mně hrklo. Zadoufala jsem, že to nebude znamenat opětovný konec smečky. Přeci jen, ztráta partnera byla těžká, ať už odešel sám z neznámých důvodů a neznámo kam, nebo zemřel, jako právě teď Tailla. Tehdy moje matka se rozhodla. Vedení smečky na ni samotnou bylo moc a smečku rozpustila. Kdybych měla znovu přijít o domov, tentokrát bych byla bez Coedena… To by mi asi zlomilo srdce.
Pohodila jsem hlavou a přestala se tím zaobírat. Každopádně jsem byla rozhodnutá, kdyby na něco takového Storm pomýšlel, mu to vymluvit. Ačkoliv jako smečka jsme už moc nefungovali… Aspoň co se týkalo ostatních vlků. Za celou dobu, co jsem byla zpátky a co jsem se starala o svá vlčata, jsem tu kromě Storma, Tailly a Blueberryho nikoho pořádně neviděla. Vločka a Naomi byly dávno pryč. Nebo dávno se tu neukázaly, to je jedno. Stormův syn Coffin, se tu tenkrát zdržel v době, kdy jsme se potkali a on mi pověděl o znovu založení naší smečky. Od té doby jsem o něm nevěděla a vlastně jsem ani nevěděla, jestli je ještě členem, pokud vůbec předtím byl. Nebo jeho bratr Whiskey… Tailly synové z prvního vrhu také dávno neměli tento úžasně sladce vonící les jako svůj domov. O nové členy byla také nouze. Vzpomínala jsem si na dobu, kdy jsme byly smečka poměrně početná. I co do vlčat nás tenkrát bylo dost - po mně a mých sourozencích přivedla na svět dva potomky Stella a dva… Ali.. Alice… Alicien… Matně jsem vzpomínala na jméno vlčice, která mě stejně nikdy neměla ráda. Na jména jejích dvou dětí jsem si však nevzpomněla už vůbec, jen jsem věděla, že to byli bratr a sestra.
Z přemýšlení jsem se vrátila zpět do současnosti a píchlo mě u srdce. Storm souhlasil s tím, že květiny na Taillině hrobu můžeme nechat vyrůst, jakmile se oteplí a sleze sníh. Když byl Berry zpátky, vypravili jsme se poohlédnout po místě posledního odpočinku drahé Tai. Vlastně jsem pomýšlela na nějaké pěkné místečko blízko tůně, protože jsem věděla, že stejně jako já milovala vodu. Vzpomněla jsem si na její ozdoby na hlavě a přívěšek na krku, které měly stejně krásný odstín, jako její oči, zbarvené podle vrození magie, kterou jsme měly stejnou. A Storm svou partnerku samozřejmě také moc dobře znal, protože vybral pěkné, klidné místo. Souhlasně jsem přikývla, když Storm nahlas vyslovil domněnku, že by to tady šlo. Po jeho vzoru jsem párkrát hrábla do sněhu. Jenže tady by byly naše síly coby hrabačů zbytečné, protože za poslední týdny natolik mrzlo, že půda byla zmrzlá jako skála. Zrovna ve chvíli, kdy mě napadlo Berryho poprosit, aby se pokusil znovu půdu rozdvojit, jako to udělal předtím, když jsme odklízeli stromy, on zrovna v tu chvíli pronesl, že jsou tu i jiné způsoby, jak na to, i když chápe, že by to chtěl raději udělat manuálně. “Půda je příliš zamrzlá, na to naše tlapky nestačí,“ řekla jsem a upřela svůj modrý zrak na Storma.

//omlouvám se, že píšu až teď, měla jsem tenhle týden v práci noční, tak nebyla moc nálada

Přemýšlela jsem nahlas nad tím, jak s Tailliným tělem naložit. Pak jsem ztichla a čekala, až znovu promluví Storm. Vypadalo to, že je myšlenkami někde hodně daleko, což nebylo tak nepochopitelné. Radši jsem se dívala do jednoho místa ve sněhu, protože pohled na mou dávnou přítelkyni a zároveň Alfu naší znovu obnovené smečky, mi lámal srdce.
Konečně jsem zaslechla jeho hlas. Pohlédla jsem tedy jeho směrem. Najednou vypadal tak unaveně a mnohem starší a především nesmírně zranitelný. Beze slova jsem přikývla, když řekl, že Berryho trošku popohnal, takže snad brzy přijde. Dovtípila jsem se, že na něj promluvil pomocí magie myšlenek, což byla v tuhle chvíli určitě užitečná věc. Zvedla jsem se, popošla ke Stormovi blíž, posadila se blízko něj a lehce se o něj opřela a naznačila mu, že se o mne také může opřít. Rozhodně jsme mu teď museli být oporou, a to nejen fyzickou. Já, Blueberry, a… byli tu vůbec nějací další aktivní členové smečky? Odfrkla jsem si. Kromě nás tří se tu dlouho nikdo neukázal. Ostatně, nad tím jsem přemýšlela už dřív. Neviděla jsem ani prvorozené děti Tailly, ani potomky Storma, které měl se Stellou. A ten neznámý cizinec… podle pachu spíš vlčice… si zrovna nevybrala zrovna nejvhodnější den, aby se tu ucházela o členství ve smečce.
Storm znovu promluvil. Tentokrát o tom, že jámu budeme muset vyhrabat svépomocí. A raději tam nedáme květiny, protože by stejně dlouho nevydržely. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Rozhodně to nebude jednoduché, vyhrabat jámu, abychom Taillu pochovali. Půda byla zmrzlá a navíc bylo hodně sněhu. Bude nás to stát hodně sil, ale to bylo to nejmenší. “Však my to zvládneme. A květinám pomůžeme vyrůst, jakmile sleze sníh a oteplí se. Možná by nebyly špatné nějaké trvalky,“ řekla jsem krátce.
To už se k nám přiblížil Blueberry. Byl sám. Cizinka se nejspíš rozhodla, že s ním nepřijde. Trochu se mi ulevilo, nebylo by dobré, aby někdo cizí takhle viděl naše Alfy. Byla jsem nadále zticha. Mezitím Berry zastavil u Storma, položil mu hlavu na hřbet a se zavřenýma očima vyjádřil svou lítost. Poté se odtáhnul a díval se mu do očí. Také já jsem se dívala na Storma, až zavelí, abychom začali hrabat jámu.

Blueberry souhlasil s tím, že ji tu nemůžeme jen tak nechat. Dodal, že bychom měli počkat na Storma, aby se s ní mohl rozloučit. S tím jsem souhlasila, takže dlouhým bolestným zavytím jsem zkusila Alfu zavolat. Doufala jsem, že mne uslyší a hlavně, že to nebude trvat. Bolelo mne, vidět ji takhle. Nepřirozeně. A přesto tak klidně. Zavřela jsem uslzené oči a ve vzpomínkách se vracela do doby, kdy jsem byla hodně mladá, možná ještě vlče. Kdy jsem poznávala ostatní členky smečky, mezi nimi i Tai. O něco později, když jsem já byla starší, ona měla také vlčata, ale jejich otec je brzy opustil. Napadlo mne, že už nejspíš ani nebudou na území Gallirei. Minimálně její synové, jejichž jména už jsem vlastně zapomněla, protože tomu bylo dávno, co jsem je tu viděla. Možná ještě Naomi byla členkou smečky, i když bylo faktem, že tu taky nějakou dobu nebyla. Vzápětí jsem si ale vzpomněla na ta mladší vlčata. Ještě jim určitě ani nebyl jeden rok. Kde vlastně byla? Když jsme bojovaly s Očičmundem, Tai je poslala za Stormem. Teď tu zase chvíli byl Storm, takže jsem myslela, že si mládež předali. Jenže jejich matka tu nyní ležela bez známek života. Snad se neztratili…
Po nějaké době se mi zdálo, že něco slyším. Pohlédla jsem znovu na Berryho, oči ještě zastřené vzpomínkami a obavami o potomky Storma a Tailly. Vzápětí jsem také ucítila cizí pach. Že jsem se nemýlila, potvrdil i Blueberry, který prohlásil, že to zkontroluje. Tiše jsem přikývla. Já bych v tuto chvíli asi nebyla schopná jednat s někým cizím. Zdálo se však, že se Taillino tělo lehce pohnulo… Zavrtěla jsem hlavou. Byla to hloupost.
Ucítila jsem znovu pach vlka, tentokrát známý. Ohlédla jsem se. Kolem mě procházel Storm. S hlavou skloněnou jsem ho pak sledovala, jak se blíží ke své partnerce. Bodlo mě to u srdce. Asi jsem mohla být ráda, že mne Coeden opustil. Mohla jsem tak doufat, že někde žije sám nebo s někým jiným a je šťastný. Pocit, že bych se měla loučit, jako Storm, by mi zlomilo srdce. I kdybychom se měli jen tak rozejít, i když k tomu důvod prostě nebyl. Domnívala jsem se, že je mezi námi všechno v pořádku a jakmile naše děti odrostou, budeme zase mít čas sami pro sebe a třeba se znovu vydáme na menší průzkumy po Galliree. No… Tak ne, no. Osud to chtěl prostě jinak.
Z přemýšlení mne vytrhl Stormův hlas, který se zmínil, že ji nemůžeme takhle tady nechat. Že ji zakopeme a necháme nad ní vyrůst květiny nebo tak něco. No… Vlastně by dopadla jako ty stromy, které nám zničil ten proklatý bobr. Stala by se součástí půdy. Jenže já jsem neovládala magii země, abych dokázala zemi pootevřít, jako to dokázal Blueberry, a jiny způsob jsem neznala. “Ale jak to uděláme,“ promluvila jsem nahlas a musela jsem si odkašlat. “Leda bychom počkali na Berryho, až vyřídí tu záležitost s cizincem,“ dodala jsem a ohlédla se směrem, kterým před chvílí náš přítel zmizel. Doufala jsem, že to nebude trvat dlouho a společně nejen, že vymyslíme, jak Taillu pohřbít, ale také kam. No, možná někde u tůně, tam také ráda odpočívala. Nebo blízko jeskyně?

Berry mě ujistil, že jeho práce bude Rychlíka a pak si budeme moci dál povídat. Fakt, že Storm náhle odběhl něco řešit, okomentoval slovy, že je to lenoch. Zazubila jsem se na něj. Nevěděla jsem však, jestli v té spoustě magií, které Storm ovládá, je i ta zemská, aby mohl Berrymu pomoci. Jelikož se ale zdekoval, nejspíš věřil, že to zvládne sám. Trochu mě to zarazilo, ale pokud potřeboval něco vyřešit, tak holt se nedalo svítit.
Tiše jsem tedy seděla opodál a čekala, co se bude dít. Chvíli nic, ale protože jsem viděla, že se Blueberry pekelně soustředí, bylo mi jasné, že to není snadná věc, chtít po zemi, navíc dozajista velice zmrzlé, aby se rozestoupila. Po několika chvílích se však zadařilo a já tak mohla se zatajeným dechem pozorovat, jak se země, kousek od místa, kde jsme stáli, postupně otevírá. Postupně do ní začaly padat stromy. Vzpomněla jsem si, že kdysi to dokázal i Coeden, když jsme se bavili o tom, co vlastně všechno se svou magií dokáže, když už ji ovládá na nejvyšším stupněm.
Stromy zmizely uvnitř země a ta se zase postupně spojovala dohromady. Když se obě poloviny znovu pevně spojily, jako by se nic nestalo. Nebylo nic poznat. Aspoň ne pro mne pouhým letmým pohledem. Možná, že kdybych se zadívala lépe, tak bych něco odhalila. Usmála jsem se Berryho poznámce, že tu od teď žádné bobry nechce vidět. “V tom s tebou naprosto souhlasím.“ Švihla jsem ocasem a zadoufala, že Očičmund nemá žádné potomky nebo snad jiné příbuzné, kteří by se chtěli s námi zase jednou utkat. To už by nemuseli dopadnout tak dobře, bylo jasné, že by nestačilo, abychom je zase zahnali.
Chvíli jsem čekala, až se můj společník vzpamatuje z té námahy, kterou musel vynaložit při používání tak mocného kouzla. Když se pak zvedl a šel se trochu projít, vydala jsem se s ním. Sice mě nahlas nevybídl, ale také mi to nezakázal. Aspoň bychom se podívali, jestli tu náhodou nejsou nějaké škody, které pro změnu napáchal silný vítr a těžký nános sněhu. Šli jsme však mlčky.

Zase jsem se chystala ponořit do vlastních myšlenek, když jsem si všimla, že se Blueberry zastavil v polovině kroku. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale než jsem se stačila na něco zeptat, pohlédla jsem směrem, kterým se díval. Nejdřív jsem si ničeho nevšimla. Prostě zmrzlá tůňka a kolem hroudy sněhu, ale… Když jsem se podívala lépe, vypadalo to, že jedna hrouda má tvar nějakého tvora… Lépe řečeno… vlka… Ztěžka jsem polkla a pokračovala rychlou chůzí v cestě. Berry ostatně nemeškal a také pospíchal. Oba jsme se pak vyděšeně zastavili. Byla to… Berry tiše vyslovil její jméno. Nic se však nestalo, nereagovala. Vypadala, jako když spí. Tak klidná a vyrovnaná. Podlomily se mi nohy.“Vlčí bože, Tai,“vydechla jsem. Na víc jsem se nezmohla. Zlomil se mi hlas a do očí se mi vyhnaly slzy. Ne, to není možné. Vždyť před pár dny jsme se viděly! V hlavě mi začalo vířit tisíce myšlenek. Hlavní ale byla taková, že jsem tomu nemohla uvěřit. Nechtěla jsem. Nikdy jsem se se smrtí nesetkala takto blízko a už vůbec ne u milého člena smečky, kterého jsem znala, měla ráda a uznávala už od dětství. Otočila jsem se na Berryho, který couvl a řekl, že by tu neměl být. Trošku mě překvapilo, jak rychle ustupoval a koktal, že bychom měli najít Storma. Další možnosti nabízel, abychom ji pohřbili nebo prostě odešli. Nemohla jsem ji tu však nechat! Nebyla jsem schopná nic říct. Z očí se mi vedraly slzy, které ale díky krutému mrazu hned ztěžkly a přimrzly k mé srsti na tvářích. To mi ale bylo jedno. Po krátké chvili jsem zvedla hlavu k nebi. “Auuuuuu,“ vyrazila jsem ze sebe táhlé zavytí plné bolesti. To jsem pak zopakovala a zadoufala, že ho Storm uslyší a vydá se za námi. “Nemůžeme ji tu jen tak nechat,“ řekla jsem tiše a ohlédla se, jestli Taillin partner slyšel mé volání.

//Ty jo, tak to mi vyrazilo dech

//Se Stormovým dovolením tedy trošku manipuluji

“Co se týče odklizení těch popadaných stromů, souhlasím s Bluovým návrhem. Teď mě ale omluvte, musím něco ještě vyřídit. Nebudu pryč dlouho, takže potom bychom mohli vyrazit na ten lov,“ řekl Storm a než jsem se nadála, byl pryč.
Pohlédla jsem na Berryho. “Nu, tak se pustíme do práce, ať tady s tím nešaškujeme až do léta,“ pobídla jsem ho s úsměvem. Jelikož jsem magii země neovládala, bylo na něm, aby se půda pod stromy rozestoupila. Rozhlédla jsem se kolem sebe a odfrkla si. Celkem by se hodila Coedenova výpomoc. Jenže už jsem si zkrátka musela zvyknout na to, že mě bez jediného slova opustil a já se teď musela naučit žít zase bez partnera. Bez partnera, bez dětí, ale snad za to s přáteli… Minimálně jsem tu měla Storma, Taillu a Blueberryho. Rozhodně by ale asi nebylo na škodu, kdybych se po lovu vydala na nějaké toulky, abych se zase jednou porozhlédla po zdejší krajině a třeba potkala i nové přátele. Nebo možná potkala i nějaké staré. O tom, že bych měla takové štěstí a potkala třeba některého ze svých sourozenců nebo potomků, jsem snad raději ani neuvažovala, i když bych samozřejmě za to byla ráda. To už bylo pravděpodobnější, že bych potkala někoho ze Smrkové smečky, ale nebylo jisté, jestli si mě tam ještě někdo kromě Atraye pamatoval…
Přestala jsem přemýšlet a znovu se rozhlédla kolem sebe. Ani jsem si nevšimla, kdy napadlo tolik sněhu. Do mého kožichu se opřel studený vítr, až jsem otráveně zavrčela. “Jen doufám, že půda nebude moc zmrzlá, aby ti nějak nekomplikovala práci,“ zmínila jsem se zamyšleně.

//Storm nám zamrznul? :D

Ačkoliv Blueberry prohlásil, že mi bude věřit a že si nemyslí, že jsem lhářka, moc přesvědčivě to neznělo. Lehce jsem se ušklíbla, ale už jsem na to nic neříkala. Pokud si myslel, že mám halucinace, nemělo smysl ho přesvědčovat o opaku. Ačkoliv jsem měla svědka, ani ten mu asi nepřipadal důvěryhodný. Nebo leda by si myslel, že jsme měly obě stejnou halucinaci. To by snad už bylo trochu přehnané. Tailla však na podporu toho, co se tu dělo, nestačila nic moc říci, protože měla už jiné starosti. Ale což, nechala jsem to už být. Byla to zkrátka Berryho věc, jestli mi bude věřit, nebo ne.
Přemýšleli jsme tedy nad tím, co bychom s těmi stromy udělali a ačkoliv jeho nápady nezněly špatně, chtěla jsem se ještě o tom poradit se Stormem. Na to se Berry zatvářil dotčeně o tom, že mu snad nevěřím. Spolkla jsem poznámku o tom, že asi jako věří on mě ohledně Očičmunda. “Samozřejmě, že ti věřím. Ale nezapomínej, že Storm je Alfa a jako takový by měl přeci vědět o tom, co se tu stalo. Tvůj nápad se mi líbí, nicméně přeci není nic špatného na tom, co by navrhoval Storm, ne?“ Řekla jsem a krátce švihla ocasem.
“No, to máš pravdu. Je pěkné, že nevíme, jak se bude náš život vyvíjet. Jen je to se mnou holt tak, že jsem věřila, že aspoň toho partnera budu mít nastálo. S tím, že naše děti odejdou do světa jsem samozřejmě počítala. Vím, jak jsme na tom byli my, co jsme se tu narodili. Postupně se rozutekli a z vlků, kteří se tu narodili, tu jsem jen já. No a Whiskey s Naomi, i když ti dva se tu moc často nezdržují,“ řekla jsem a rozhlédla se. Berry předtím tvrdil, že se Naomi někde za ním zdržela, ale nevypadalo to, že by se chystala hned domů. Což byla škoda, také ji jsem dlouho neviděla a měly jsme si také co povídat. A když už jsme byli u toho, že nevíme, co nám život přinese… Viděla jsem, když se rozpadl vztah mých rodičů. Viděla jsem, když se rozpadl vztah Stelly a Storma. Nebo spíš jsem o tom měla nějaké mínění, tehdy jsem tomu ještě příliš nerozuměla. Ale těch vztahů, co nevyšly, aspoň ne z prvního partnerství… Malko, nebo jak se jmenoval, odešel od Tailly. Ta má teď Storma a spolu mají vlčata. V koutku paměti se mi vybavila ještě Alicien. Členka původní Borůvkové smečky, která mě nikdy neměla ráda. S jejími vlčaty jsem si kdysi občas hrála, ale na jejího partnera jsem si nedokázala vůbec vzpomenout. Přišlo mi to, jako by to snad byl úděl členů Borůvkové smečky, že jejich vztahy, aspoň ty první, nejsou celoživotní. Doufala jsem, že se mnou to bude jiné, ale spletla jsem se. Takže jsem se s tím musela smířit a doufat, že třeba můj druhý partner bude ten, se kterým strávím zbytek života. Pokud tedy vůbec se ještě někdy do někoho zamiluji. Teď jsem se na to rozhodně necítila, ale zase jsem to na druhou stranu nezavrhovala. Jak řekl Blueberry, nevěděla jsem, co mě ještě v mém životě čeká. Rozhodně jsem si ale mohla být jistá, že mám svou rodinu, partu vlků, která mě podrží a na kterou se budu moci spolehnout. I když mě mrzelo, že je nás tu málo.
Do naší debaty vstoupil Storm a bylo na něm vidět, že nás rád vidí. Nebyla to jen obyčejná fráze. My jsme na tom s Berrym byli stejně. Vysvětlila jsem mu, co se stalo. On mezitím zamyšleně přikyvoval, zřejmě si nemyslel, že bych si vymýšlela nebo měla nějakou halucinaci. Nejspíš měl větší představivost anebo zkušenosti s tím, že stát se může cokoliv. “Berryho napadlo, že by se pokusil pomocí magie, aby se země rozestoupila a ty stromy pohltila.“ Odpověděla jsem na Stormovu otázku, jestli jsme vymysleli, co by se s těmi stromy mělo udělat. Myslím, že by neměl důvod nesouhlasit, takže by Blueberry měl určitě radost, že jeho nápad Storm schválí.
A až bychom ty stromy dostali zpátky do země, mohli bychom se vypravit na lov. Už zase se mi sbíhaly sliny. Přednesla jsem tedy svůj návrh, že bychom se mohli vydat na lov a k mé radosti Storm souhlasil. Spokojeně jsem se usmála a v očích mi zajiskřilo. “Zdá se, že asi budeme jen tři. Tai má asi jiné starosti a Naomi se někde ještě zdržela. Byl tu chvíli i Whiskey, ale co jsme šly s Taillou vyřídit Očičmunda, asi někam odešel. Nebo někde spí. No a ostatní…“ Významně jsem se odmlčela. Měla jsem však za to, že víc vlků tu není. Samozřejmě kromě dvojčat Storma a Tailly. Coeden a moje děti už dávno odešli, takže dozajista nebyli členy smečky. A nebyla jsem si vědoma toho, že bychom přijali někoho nového. Lehce jsem si odfrkla. Doufala jsem, že to bude stejné, jako za dob Angeluse a Hotaru, ale to asi bylo jen mé naivní přání. Nedalo se samozřejmě počítat s tím, že by tu bylo úplně stejné složení vlků, jako předtím, to bylo nemožné. Ale určitě by nebylo špatné, kdyby nás tu bylo aspoň pět, šest aktivních vlků, Alfy nepočítaje. Dokonce jsme ani neměli nikoho na pozici Beta páru. No, páru… Jak jsem před časem zjistila ve Smrkovém lese, na této pozici nemuseli být vyloženě partneři, tam to byli potomci Alf. Otázkou bylo, jestli vůbec bylo potřeba zástupců Alf, když nás bylo ve smečce málo… Pak jsem si vzpomněla na vlčici, která se onehdy, ještě než na les zaútočil Očičmund, chtěla přidat ke smečce. Sice jsem tehdy došla za Stormem a vzkaz mu vyřídila, ale vlčici jsem tu od té doby neviděla. Takže bylo možné, že si to nakonec rozmyslela a na Storma nečekala, protože on by určitě novou tvář ve smečce uvítal.
Vynořila jsem se znovu ze svých myšlenek a střelila pohledem o mých dvou společnících, jestli se mě náhodou některý z nich na něco neptal a já pak nevypadala jako trotl. Vypadalo to, že ne, takže jsem napjatě čekala, jestli Storm bude souhlasit ohledně Berryho nápadu, co bychom mohli udělat se stromy. Možná by ještě pak přeci jen dorazila domů ta Naomi nebo se objevil Whiskey. Čím více tlapek při lovu, tím větší úspěch, i když jsem věděla, že my tři si s nějakým daňkem nebo jelenem hravě poradíme.

//Ok :)

//může někdo šťouchnout do Tai, jestli se přidá?

Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a přeměřila jsem si Blueberryho nedůvěřivým pohledem když se mě zeptal, jestli se nechci napít a zda se cítím dobře. Myslí si snad, že si z něj dělám blázny? “Ty mi snad nevěříš?“Odfrkla jsem si a nespokojeně zamlaskala. Nemyslela jsem to nějak útočně nebo dotčeně, ale… Když jsem se nad tím sama zamyslela, asi jen tak nikdo neviděl obřího bobra s korunkou, který se prohlašoval za krále a ještě ke všemu měl v ruce žezlo, co spíš vypadalo jako lízátko, a jeho mávnutím uměl kouzlit. Nicméně i když to znělo neuvěřitelně, nebyla jsem přeci žádná lhářka. “Bylo to přesně tak, jak povídám,“ vrátila jsem se zpátky ke slovu. “Vím, že to zní nereálně, ale… Kolikrát jsme už zažili něco, co absolutně vybočovalo z normálu a bylo nad naše chápání.“ No, já sama toho zase až tolik neprožila, jako asi jiní vlci v mém věku, ale matně jsem si vzpomněla na událost z hmyzáky, která se udála už před několika léty. “Zeptej se Tailly, ona má slova potvrdí. I když teď má spíš plnou hlavu toho, aby zkontrolovala své potomky.“ Dodala jsem ještě a pokračovala v cestě k jeskyni, kde, jak jsem doufala, bych mohla najít Storma.
Mezitím jsme uvažovali nad tím, co bychom mohli udělat s těmi spadlými stromy. Já se svou magií vody asi nic moc. A magie vzduchu asi taky nebyla zrovna co k čemu. Neuměla jsem ovládat silný vichr, který by byl schopný odnést stromy na nějaké bezpečné místo, kde by se nikdo nezranil. Prvním návrhem bylo, že by je mohl nechat shořet, ale to shledával nebezpečným a nepěkným. Souhlasně jsem přitakala. To by asi nebylo to pravé, co bychom pro ně mohli udělat. Druhý návrh zněl už o něco lépe. Představila jsem si, jak by se země rozestoupila a stromy pohltila, aby se znovu staly přirozenou součástí přírody, až by se samozřejmě rozložily. Usmála jsem se a přikývla. “Ano, to zní dobře. Dobrý nápad, příteli,“ mrkla jsem na vlka vedle sebe. “Ale přeci jen se ještě poradíme se Stormem, jestli to schválí, nebo ho třeba napadne ještě jiné řešení,“ dodala jsem.
Když přišla řeč na to, že jsme nevěděli o mnohých členech smečky a já hlavně nevěděla o svých nejbližších, měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Překvapeně jsem pak zůstala stát, když Berry zastavil také a tím mi vlastně lehce zatarasil cestu a položil hlavu na můj hřbet. Stočila jsem k němu uši, abych dobře slyšela, co mi říká. Zavřela jsem oči a zhluboka vydechla. Jeho hlas zněl klidně a konejšivě a musela jsem uznat, že to, co říká, dává smysl. Vlastně jsem se dozvěděla, že zažil úplně to samé, když jeho Suzume odešel a nic neřekl. “Máš pravdu,“ řekla jsem po chvíli tiše. “Proto jsme se sem vrátili. Jsme jako rodina. Jen… Byla jsem s Coedenem tak dlouho. Už jsem ani nevěděla, jaké to je být sama. A když jsme se vrátili sem, respektive já se vrátila a on byl přijat poté, co jsme nějakou dobu byli ve Smrkové smečce a předtím se toulali… A když jsme založili rodinu… Doufala jsem, že když vlčata dospějí a budou žít vlastní životy, budeme mít čas prozkoumávat Gallireu a zapojovat se do dění ve smečce. Chtěla jsem především také pracovat na svém vyšším postavení. Každopádně vlk míní, život mění.“ Rozpovídala jsem se o tom, co jsem měla na srdci, ale pak jsem se zarazila, nechtěla jsem úplně Berryho svými starostmi zatěžovat, ačkoliv zněl, že odchod Suzumeho už nějakým způsobem zpracoval, určitě měl i tak svých starostí dost. “Historie se holt opakuje,“ řekla jsem s úšklebkem. “Angelus opustil Hotaru, když jsme já a moji sourozenci dospěli. Teď dospěly mé děti a Coeden mě opustil,“ odfrkla jsem si a znovu několikrát zamrkala, abych potlačila slzy, i když tentokrát to bylo složitější.
Když jsem navrhla účast na lovu, Blueberry bez váhání souhlasil. Potěšeně jsem se usmála, nečekala jsem takovou odhodlanost. Ještě jsem dodala, že by bylo dobré, kdyby se k nám ještě někdo přidal, nicméně Berryho nápad, že bychom to klidně zvládli sami a nechápe, proč neužíváme magie k lovu. No, nad tou otázkou jsem taky kdysi dávno uvažovala. “Možná proto, abychom to neměli až tak jednoduché. Také bych klidně mohla přivolat vodu a nějakého jelena utopit. No… Máš mu prokousnout hrdlo nebo tak… Spíš bych se bála, aby toho někdo nezneužíval a nechtěl předtím svou oběť dlouhodobě týrat, než jí dopřeje smrt z milosti. Asi by se takoví vlci našli.“ Napadlo mě.
Otočila jsem hlavu směrem, odkud jsem slyšela naše jména. Vycenila jsem zuby v širokém úsměvu a zavrtěla jsem ocasem. Ani jsem ho neslyšela přijít! Nebo dokonce ani necítila jeho blížící se pach. “Ahoj, Storme. Také tě rádi vidíme,“ odpověděla jsem za nás oba. Pohlédla jsem na Berryho. Určitě jsem v tomhle mohla promluvit i za něj. Dobře jsem si našeho Alfu prohlížela. Od té doby, co jsem ho jako malá poznala, se skoro vůbec nezměnil. Jen byl možná o nějaké to léto starší, ale to jsme byli všichni. Každopádně pořád vypadal dobře. Všiml si spadlých stromů. Daleko jsme od nich nedošli, to byla pravda. Takže se samozřejmě zajímal o to, co se tady stalo. Škoda, že nepřišel o pár chvil dřív, mohla jsem mu to povědět stejně jako Blueberrymu, ale co už. Aspoň jsem teď mohla zjistit, jak se bude na to tvářit on. “Les napadl bobr. Než jsme k němu stihly s Taillou doběhnout, stihnul zničit několik stromů. Byl to obrovský, tlustý a pidlooký bobr s korunkou. Nakonec jsme ho zahnaly, ale dalo to práci. Zrovna jsme s Blueberrym řešili, co bychom mohli s těmi stromy udělat,“vysvětlila jsem v krátkosti, co se událo. Fakt, že Očičmund proměnil Tai ve strom s vlčí hlavou a mě v želvu jsem vynechala. Nebyla jsem si jistá, jestli by to nebylo už moc k uvěření. Navíc by se ti dva mohli smát.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a švihla ocasem. “Vidím, že tu s tebou není, tak jste se asi minuli. Nejspíš šla zkontrolovat mladé,“ řekla jsem, když mé modré oči nezaznamenaly přítomnost Stormovy partnerky. “Každopádně, až vyřešíme nebohé stromy, mohli bychom vyrazit na lov, co ty na to?“ Navrhla jsem a při pohledu do Stormových očí jsem se lehce usmála a zavrtěla ocasem. Doufala jsem, že bude souhlasit, protože jsem už vážně začínala mít velký hlad, že bych celého daňka snědla snad sama. Nehledě na to, že jsem vážně dlouho pořádně nejedla.

//moc se mi nechtělo zasahovat manipualcí do tvých plánů, Tai, tak jsem to udělala takhle :)