Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Quercus se nejdříve spíš zajímal, kde to vlastně jsme. No, asi se přeslechl, když jsem to říkala prve, ale to nevadilo – mohla bych to zopakovat každému tolikrát, kolikrát bude potřeba, aby si to dobře zapamatovali. “To je les, ve kterém žijeme. Jmenuje se Borůvkový,“ usmála jsem se na něj. Bylo teď úplně ideální počasí na to, abychom mohli případně prozkoumat různá místa v lese nebo se šli podívat k tůni. Akorát teplo, žádné velké nepříjemné horko, podle oblohy ani nic nenaznačovalo, že by v nejbližší době mělo zase začít pršet. Takže prostě značka ideál. Jen byla docela škoda, že široko daleko nikdo není v lese, aby se děti mohly s někým seznámit – když pominu Arsena, který stihl poznat svého bratra, o kterém to nevěděl, a Varjargara. Doufala jsem, že se brzy vrátí aspoň Awarak z obchůzky po lese, aby si také užil nějaký čas s dětmi venku během léta. Stejně jako jsem mohla doufat, že se také konečně ukáže jednak Arminius, aby povyprávěl, jaký byl lov, stejně jako Siberia s Aithérem. Přeci jen už jejich malincí sourozenci o něco povyrostli, než když je viděli naposled.
Z přemýšlení mě znovu vytrhnul jeho hlas. Pozoroval se zakloněnou hlavičkou stromy. “To jsou stromy. Listnaté. Tomu, co mají na větvích, se říká listy. Jsou různé druhy. Duby a buky, a tamhlety bílé, to jsou břízy,“ vysvětlovala jsem Quercusovi trpělivě.
Ujistila jsem Arsena, že jako bratra se Arminia bát nemusí, nicméně byl poněkud nabroušený ze situace, která nastala. Tedy, spíš se zlobil na to, že se vyptával na podivné otázky, a tak on nemohl tušit, že patří do rodiny. “No, patrně nedorozumění,“ řekla jsem shovívavě. “Nevím, co přesně říkal, ale tipuji, že se snažil zjistit, kdo jsi, ke komu patříš?“ Nadhodila jsem jediné logické otázky, které mohl Arminius malému vlčeti bez dozoru pokládat. Samozřejmě nevěděl, že já jsem byla březí ani že se mu sourozenci už narodili. Ani nevěděl o nikom jiném, že by v nedávné rodině měl vlčata, takže bylo možné, že si zkrátka myslel, že se jedné o nějaké zatoulané vlče bez rodičů.
Další otázky na sourozence byly už poněkud jiného rázu. Arsen se zajímal, jaké mají sourozenci magie. Naklonila jsem hlavu na stranu a posadila se pohodlně naproti nim, abychom na sebe všichni čtyři dobře viděli. “A odkud víš o magiích? Také od Arminia?“ Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou, co ten malý filuta už nestačil vykoumat a vyzvědět. “Každopádně pokud vím, ještě svou vrozenou magii neobjevili. Takže zatím je to tajemství i pro ně,“ musela jsem ho zklamat. Tedy zklamání na jednu stranu – na tu druhou jsem čekala, že přijdou otázky na magie, které máme my s Awarakem. “Tedy co se týče těch prostředních tří,“ dodala jsem ještě. Přeci jen tu jeden byl, který magii už znal. “Nejstarší bratr má stejnou magii jako já – tedy vodu. A vlastně si ho nemůžete splést – je bílý jako já, má modré oči jako já. Ale na rozdíl ode mě má hnědou jednu tlapku a špičku ocásku – to zdědil po svém otci.“ Popsala jsem jim nejstaršího bratra, aby věděli, o koho se jedná, až ho potkají. “Vlastně ještě jednu zvláštnost ještě má – na svém kožíšku má modré znaky, které nedávno získal,“ dodala jsem ještě a bylo mi jasné, že tohle bude ještě velké téma. A nejspíš bude mít přednost před vysvětlováním hierarchie nebo jak to je s mými sourozenci.

Srpen (4/10) | Blueberry

Doufala jsem, že moje slova zněla tak upřímně, jak jsem je myslela. Na druhou stranu Berry přeci neměl důvod mi nevěřit. I když je fakt, že takhle otevřeně jsme si zatím nikdy nepovídali. Ale kdo ví, třeba se to změní. Na mou nabídku mi poděkoval, takže jsem jen kývla a mávla tlapkou. Chvíli jsme jen tak koukali před sebe a mlčeli. Počkala jsem, jestli bude ještě mít na srdci. Dočkala jsem se poměrně záhy. Souhlasně jsem přikývla, vnímala jsem to stejně – znali jsme se léta letoucí, ale nikdy jsme k sobě nehledali cestičku. Žádný velký věkový rozdíl mezi námi nebyl, aby vytvořil nějakou propast, nicméně mě nikdy nedělalo problém si dobře rozumět a být si bližší s různými věkovými kategoriemi. Zkrátka to tak nějak bylo. Nebyl přeci jen jediný, takových vlků, se kterými jsem neměla bližší vztah, bylo více. A vlastně od dob nové Borůvky to bylo vesměs všechno jen povrchní. Kdo mi za ty roky nejvíc přirostl k srdci, byla Maeve. Měla jsem si skoro za vlastní dceru. Jenže ta se už pár let toulala kdo ví kde. Druhým vlkem, ke kterému jsem měla blíž, byla Kaya. Ale přeci jen ta si na nějaký sentiment nebo vyjadřování citů nepotrpěla. Ovšem momentálně byla kromě mého partnera asi jediná, s kým jsem se poznala trochu blíž. Samozřejmě moje děti se počítat nedaly, to byla trochu jiná kategorie. “Zkrátka to asi tak nějak vyšlo,“ uzavřela jsem nahlas své myšlenky a zároveň reagovala na jeho poznámku. “Jak já říkám, už jsem takový inventář Borůvkového lesa jako stromy, keře nebo tůň,“ usmála jsem se trochu nesměle. “Tak snad ještě jako tvůj stálý pilíř ještě vydržím,“ dodala jsem.
Ale už jsme byli v takové lehce melancholické náladě přeci jen dlouho. Chtěla jsem ale s rozptýlením počkat raději na Blueberryho, pokud by chtěl ještě něco dodat. Zřejmě už sám usoudil, že to chce změnu, takže se zvedl. Zvědavě jsem na něj koukla, co navrhne. Mírně jsem se ušklíbla, když navrhoval svačinu. “To jako ryby? Noooo… Klidně ti pomůžu je lovit, ale já je nemám moc ráda,“ řekla jsem kysele. “To už radši zajíce,“ olízla jsem se mlsně a už si vlastně nepamatovala, kdy naposledy jsem lovila zajíce. Pak mi na mysli vytanulo, jestli jsem to vůbec učila prostřední trojčata. Vypadalo to, že jsem nesmírně hlava děravá na nějaké věci, i když tohle bylo poněkud důležité.

Očekávala jsem asi více otázek, ale zatím toho na ně bylo asi dost. Takže jsem počítala s tím, že přijdou třeba později. Ovšem brzy se také budou muset naučit hierarchii, aby věděli, jak to ve smečce chodí. Samozřejmě asi nehrozilo, že by se ve svém věku dopustili nějakého vážného faux pas, vždyť jsme na tom přeci jen nijak extra nelpěli ani si na nic nehrálo či nedělali ze sebe víc, než jsme. Každopádně pro začátek bude stačit, když budou vědět, jak je to s postavením, kdo má co na starosti.
Ale zpět k sourozencům. Einor se zajímala, kolik jim je vlastně roků. “První tři jmenovaní nejsou o tolik starší než vy. Na podzim jim budou dva roky,“ vysvětlila jsem s úsměvem trpělivě. “A druzí tři jsou mnohem starší, těm bude na podzim roků devět,“ dodala jsem. Když jsem to zmínila takhle nahlas, uvědomila jsem si, kolik je vlastně skutečně mně. Ale díky Životovu kouzlu jsem mladší. A díky tomu jsme si mohli s Awarakem založit rodinu – a rovnou dvakrát. Kdo ví, jak by to s námi jinak vypadalo – pokud bychom byli naživu, nejspíš bychom stejně většinu dne prospali a o dění ve smečce se moc nezajímalo. A s vypadanými zuby bychom s bídou zvládli pořádně žvýkat losí maso.
Rychle jsem ale tyhle myšlenky zaplašila. Bylo to zkrátka jinak a nebylo dobré přemýšlet nad tím, co by kdyby. Raději jsem si vyslechla Arsenovo sdělení, kterak se domníval, že Arminius krade vlčata. To Einor poněkud vyděsilo. Zavrtěla jsem hlavou. “Tak teď už víš, že Arminius je tvůj bratr a bát se ho nemusíš,“ mrkla jsem na něj s úsměvem a přitiskla k sobě Quercuse, který se ke mně na chvilku přitulil. “Potkal staršího bratra, ale nevěděl, že je to bratr a nic se mu nemůže v jeho přítomnosti stát,“ uklidnila jsem ještě Einor.

Srpen 3/10 | Blueberry

"Tou aktivitou právě myslím, jak se kdo zapojuje třeba do lovu, někdo nechodí vůbec, někdo pokaždé... Ale je fakt, že asi to není pro každého. A vesměs ani žádné funkce momentálně nejsou, když se nad tím zamýšlím. Že by byla ještě jedna pečovatelka nebo aspoň učitel... I když učit něco vlčata může víceméně každý. No... Nějak jsem se do toho teď zamotala," zazubila jsem se. "O některých bohužel ani nevíš, jestli vůbec ještě ve smečce jsou, když se nějakou dobu neukázali a nedali o sobě vědět. I když to beru ve většině případů jako ne," dodala jsem.
Zmínky o dávných našich přátelích... Byli poněkud rozpačité. Tedy... Já zvládla vyslovit jména celkem v pohodě, ale cítila jsem z Blueberryho, že je z toho poněkud nesvůj. I tón jeho hlasu se změnil. Ale než jsem stačila něco říct, stočit třeba řeč jinam, osmělil se a rozmluvil se. Pozorně jsem tedy poslouchala. Bylo to vlastně zvláštní, nepamatovala jsem si, že by se mi kdy svěřoval nebo snad kdy vedl tak dlouhý monolog... Ale asi se potřeboval vypovídat. A i když jsme se znali dlouho, nejspíš se chtěl ujistit, že mi může věřit. Vlastně jeho pohled na, zda se má vrátit... Takhle mě nikdy nenapadlo nad tím uvažovat. To bych se musela zbláznit. I když je fakt, že rodina mě také vede tak, abych hleděla do budoucna. Mírně jsem poposedla k němu blíž a lehce se ho dotkla na znamení, že kdyby chtěl, poskytnu mu objetí, ale sama jsem to dělat radši nechtěla, aby to nebylo příliš. "Je asi jediný způsob, jak to zjistit - zkusit to." Řekla jsem zamyšleně. "Máš pravdu, je to jiný les, než jaký jsme ho znali. Tedy samozřejmě fyzicky je všechno stejné - stromy, keře, tůň... Ale rozumíme si. Já... Někdy na ně vzpomínám, ne, že ne. A někdy je mi dost smutno. Nicméně právě kvůli dětem se snažím hlavně hledět vpřed. S pokrevní rodinou je to možná trochu jinak než se smečkovou ohledně těch pocitů... Tedy, teď se asi vyjadřuju jako veverka nafetovaná mákem..." odfrkla jsem si. "Každopádně co se snažím říct je to, že když mě budeš potřebovat, jsem ti k dispozici jako opora a ráda se ti pokusím pomoct, jak jen to půjde a jak jen budu moct," usmála jsem se na něj povzbudivě. A taky s úlevou, že jsem zase dala dohromady kloudnou větu.

Nuže, tak tedy nastal čas, abych vysvětlila, jak je to s dalšími sourozenci. Tedy s těmi staršími. A protože jsem to nechtěla vysvětlovat víckrát, zavolala jsem Einor s Quercusem k nám. Moc nadšeně se netvářili, protože zrovna pilně chytali motýla, ale nakonec si dali říct.
"Takže tedy pro všechny - máte ještě šest starších sourozenců," prozradila jsem jim a odmlčela se. I když tohle číslo jim nemohlo nic říkat, počítat ještě neuměli. "Já a tatínek jsme spolu už jednou tři vlčata měli. Jmenují se Arminius - se kterým se Arsen už setkal. A dvě sestry - Siberia a Keziah. Siberia už vás viděla, krátce poté, co jste se narodili. Jistě se s oběma brzy potkáte," doplnila jsem. Doufala jsem jen, že si jména zapamatují, nebo aspoň některá. Ale i kdyby ne - znají jméno mé i Awarakovo, takže pokud se s nimi setkají a prozradí, ke komu patří, vše se vysvětlí. "No a já... Ještě mnohem dříve, než jsem poznala vašeho tatínka, jsem žila s jiným vlkem. A s ním mám také tři děti. Ale s Niké ani Aurorou se tady nepotkáte - žijí neznámo kde. Ale s Aithérem se tady určitě potkáte. Není sice členem smečky, ale bývá tu čas od času na návštěvě a stejně jako Siberia, vás už také viděl. A snad i s ním se brzy setkáte. Vše jasné?" Zeptala jsem se. Momentálně to ale vypadalo, že se vše snaží tak nějak zpracovat.
Arsen se ještě zajímal, jestli se na něj bratr nebude zlobit. "Pokud jsi mu neprovedl nějakou ošklivou lumpárnu, tak jistě ne." Mrkla jsem na něj, i když jsem si byla jistá, že by se Arminius neuměl zlobit vůbec - spíš by byl rád, že má bratra na lotroviny.

Jemně jsem kývla hlavou, jakože se omluva přijímá. To byla jedna věc - a druhá samozřejmě pro mě zajímavost, jak se mu líbilo u tůně a jestli někoho potkal. Teď už v klidu jsem se mohla posadit a zatímco jsem poslouchala Arsenovo povídání, po očku jsem sledovala Einor s Quercusem. Zatím nevypadali, že by je starší bratr zajímal.
Trochu se mi naježily chlupy v týle, když se Arsen zmínil o tom, jak chtěl peříčko, které ztratila kachna. To by se snadno mohl utopit. Hned jsem tu myšlenku znovu zaplašila. Také jsem se dozvěděla, že se tam potkal s Arminiem. Usmála jsem se, o když asi bratři neměli možnost se poznat. Možná nedorozumění. "To měl Varja pravdu, když to říkal, opravdu máš staršího bratra. Dokonce dva." Řekla jsem mu s úsměvem. Zatím to nějak extra mezi ním a Quercusem nevypadalo na velké spiklenecké přátelství, ale možná to bylo tím, že byli zkrátka ještě málo. Třeba to přijde časem... A třeba také ne. Kdo ví. Bylo stejně skvělé sledovat, jak je každé z mých dětí úplně jiné a originální. Samozřejmě že to bylo normální, žádní dva vlci nejsou stejní, ale jako sourozenci nebyla podoba ani vzhledově ani povahově. Snad jen že někteří podědili barvu po mně i Awarakovi, a někteří byli úplně jinak barevní.
Raději jsem přestala dumat nad podobností nebo nepodobností a raději si počkala, zda se bude Arsen zajímat o starší sourozence.

Úleva přišla okamžitě, jakmile jsem spatřila Arsena ve společnosti Varjargara. Takže jsem se nemýlila, netoulal se po lese sám, i když bylo možné, že chvilka bez dozoru se mu povedla. Byl sice poněkud zmoklý, ale evidentně spokojený. Bodejť by ne. Jeskyně v tomhle věku byla zkrátka nezajímavá. Ovšem já jsem si neodpustila přísný výraz. "Děkuji, Varjo, že jsi na něj dohlédl," usmála jsem se. Vypadalo teď poněkud jinak než když odcházeli na lov, ale nestačila jsem se zeptat na další věci, protože jsem se dozvěděla, že čekají také vlčata. Vesele jsem se usmála a přikývla, když pospíchal do jeskyně za svou partnerkou. To mě potěšilo, jednak se smečka rozroste a jednak si naše trojčata budou mít s kým hrát.
Ucítila jsem lehký náraz do nohy, to když se Arsen rozběhl směrem ke mně. Jen to nějak nevychytal a zamotaly se mu nohy. Nechtěla jsem se hned vyptávat, zda je v pořádku, protože evidentně byl. Místo toho jsem se znovu zamračila. "Nepamatuju se, že bych ti dovolila opustit jeskyni bez dozoru," řekla jsem věcně, nikterak zvýšeným hlasem. "Takže příště se, laskavě zeptej, ano? Jako každý slušný vlček." Řekla jsem, i když mi bylo jasné, že má svou hlavu.
"Povídal Varja, že jsi byl u Ovocné tůně. Jak se ti líbila? Potkal jsi někoho?" Usmála jsem se konečně. Bylo jasné, že se nedokážu dlouho zlobit - ostatně zase tak velký průšvih to nebyl. I když mohlo hrozit, že spadne do vody. Nad tím jsem ale nechtěla uvažovat - nestalo se to, takže žádné co by kdyby.

//úkryt

Postavila jsem Quercuse s Einor na zem a počkala, až se trochu rozkoukají. “Tak tohle, děti, je Borůvkový les. Místo, kde jste se narodili. Dobře si to zapamatujte, kdybyste se někdy ztratili, abyste věděli, jaké místo hledat,“ pověděla jsem jim na úvod a zhluboka se nadechla. Les tak krásně voněl po dešti! Ovoce na stromech se chystalo pomalu dozrávat, jen by to asi chtělo ještě trochu slunka. Popošla jsem ke keříkům, na kterých rostly malé modré bobulky. “Tohle jsou borůvky. Podle nich se tento les jmenuje, protože jich je tu vážně hodně. Jsou sladké, můžete je ochutnat,“ vybídla jsem je s úsměvem a čekala, jestli to zkusí. Zoubky už sice měli, ale vlastně je ani nepotřebovali, daly se dobře slupnout pomoci jazyku.
Rozhlédla jsem se a zavětřila. Awarak tudy nejspíš procházel v rámci značkování, ale momentálně se zdálo, že jeho pach zamířil směrem k Ovocné tůni. To bylo dobré, až najdeme Arsena, tak bychom se mohli za ním vypravit, aby se děti podívaly na další místo, které v lese máme. Trochu jsem se ošila, neměla jsem syna nechávat venku bez dozoru tak dlouho, i když jsem věděla, že tu pořád víceméně někdo je, takže by na něj mohli dohlédnout. Ale stejně. Ačkoliv je to pro něj určitý krok k jeho nezávislosti, bylo to přeci jen nějak hrr. Tiše jsem povzdychla a pohlédla na mladší děti, které zvědavě prohlížely borůvky.

Popřáli jsme si s dětmi dobré ráno, ovšem na další věci nebyl čas – respektive já se k nim nedostala. Quercus s Einor si vyhlásili soukromou válku. Tak jsem je zatím nechala, aby spolu dováděli, zatímco jsem se byla podívat ven. Bouřka pomalu ustala, takže bylo na místě uvažovat o tom, že bychom vyrazili ven. Ostatně bylo důležité najít Arsena, abych se ujistila, že je v pořádku a vynadala mu, že odešel bez dovolení. Vrátila jsem se ke kožešině s dětmi, Einor už toho měla evidentně dost a vzdávala se.
“To byl hrom, který provází bouřku,“ vysvětlila jsem dcerce, která se zajímala, co to slyšela za zvuk. “Nemusíš mít strach, tady jsme jednak v bezpečí a jednak venku už je klid. Tak co kdybychom vyrazili ven, podívat se po lese a najdeme Arsena?“ Usmála jsem se na děti. Bylo teď snad jednodušší, abychom trávili společně čas, dokud jsou malí a všechno se budou teprve učit. Když oba souhlasili, pomalu jsem došla k východu z úkrytu a oběma postupně pomohla dolů. To bylo ještě na ně docela vysoko, aby se dostali dolů sami. Ale do jeskyně pro všechny ostatní se příště dostanou lépe.

//les

Srpen (2/10) l Blueberry

Zřejmě bylo moje vysvětlení dostačující. Nebo aspoň si nedělal Berry starosti o to, že by vedl smečku někdo, kdo na to nemá. No, jen tak mezi námi, rozhodně byl lepší než Jinks. Aspoň se do dění ve smečce zapojoval a věděla jsem, že je spolehlivý a dobrý lovec. Zase tak velkou interakci jsme spolu zatím neměli, to je sice pravda, ale… Věděla jsem o něm něco víc než o Jinksovi. Baghý nám ho jen představila a tím to haslo. Možná to nebyla funkce pro něj. Nicméně ani tak jsem nevěděla, co si myslet o partnerovi naší Alfy. Do smečkového dění se nijak nezapojoval ani jako kappa ani jako Alfa. Nebyl s námi nikdy na lovu a nikdy jsem si nevšimla, že by jím byly značeny hranice.
Nad dalším uvažováním jsem ale musela přestat, protože se Blueberry zajímal, jak nás zvládá sekýrovat. “Až to bude potřeba, tak si jistě najde způsob,“ usmála jsem se zamyšleně. Vlastně jsem si nepamatovala, že by nás kdo kdy huboval, naháněl, nebo jak on říkal – sekýroval, ale možná to někdy někdo potřebuje. “Ale řekla bych, že fungujeme docela dobře. Chodíme pravidelně na lov, značíme hranice… No a aktivita členů… Znáš to. Houpačka to byla vždycky a vždycky bude,“ pokračovala jsem zamyšleně. Vlastně kromě Kayi tam teď nebyl nikdo z těch dlouhodobých členů, kdo by se dál aktivně zapojoval do dění. Jen jsem doufala, že s Varjou a mými staršími dětmi, nebo aspoň jedním či dvěma to bude malinko lepší.
Popravdě jsem odpověděla na otázku – byla jsem vážně spokojená a rodinný život byl pro mě. Usmála jsem se a souhlasně přikývla. “Snad jsi taky, v rámci možností. Nebo spíš budeš,“ dodala jsem, když se mi mohlo ulevit, že jsem ho nijak nedotkla svou předchozí poznámkou o tom, že možná má potomky a ani neví. Pak jsem tiše povzdychla. “No, původní zakladatelé naší smečky mají sice kvalitní zastoupení…. Ale samozřejmě nesmírně vděčím Taille a Stormovi, že smečku obnovili. Nevím, co by se mnou bylo, kdyby se to nestalo. Možná bych zůstala ve Smrku, ale i když na nás byli Atray s Freyou hodní, tak to prostě nějak nebylo ono. Škoda, že žádné z jejich dětí tu nezůstalo…“ Pokračovala jsem zamyšleně. Vlastně jsem ani nechtěla nahlas zmiňovat Naomin osud. Ale její bratři a ani Stormovi synové nezůstali s námi. Z těch, co se narodili v Borůvce za starých dobrých časů jsem byla já jediná. Nu, s tím se holt nedalo nic dělat. Ostatní asi neměli tak pevnou vazbu na tenhle les jako já. Já se už mohla počítat za inventář jako stromy a keře.

Srpen (1/10) | Blueberry

Nějak jsem zapomněla, že Blueberry Erlenda nejspíš nezná. Takže i ta jeho otázka na handicap byla na místě. Nicméně stejně by to dřív nebo později zjistil, aspoň tedy nebude překvapený. "Noo, on totiž nemluví. Nevím, jestli neumí nebo kvůli něčemu nemůže... To asi spíš, ale je to spolehlivý člen smečky, dobrý lovec. On je to synovec Baghý, takže ona ho zná dlouho. Ale umí komunikovat pomocí myšlenek. Takže určitě to není nějaký nespolehlivý Lojza, co by byl člen chvíli a byl spíš mimo smečku než v ní. Za mě tedy adekvátní parťák po bok Baghý." Vysvětlila jsem. A zadoufala, že nemá žádné pochybnosti. Ovšem pokud věří Baghý, tak jistě věří i tomu, že si vybrala vedle sebe někoho spolehlivého.
Asi jsem možná byla trochu indiskrétní, možná jsem píchla do vosího hnízda. Rozhodně jsem se Berryho nechtěla nějak dotknout. Ale asi by bylo škoda, kdyby měl potomky a nevěděl o tom... Na druhou stranu běhat a shánět bývalé známosti, aby něco zjišťoval, to by byla hloupost. "Promiň, nechtěla jsem se tě nějak dotknout," usmála jsem se na něj omluvně. Každopádně bych mu určitě přála, aby byl spokojený s tím správným vlkem po svém boku.
Chvilku jsme mlčeli. Pak se mě Berry zeptal, jestli jsem šťastná, zda mě rodinný život naplňuje. "Ano, je tomu tak. Nikdy dřív by mě to asi nenapadlo, ale... Asi je to věkem. Že bych někdy měla ještě tak velkou rodinu, i když bohužel se nikdy nesejdeme komplet... Rozhodně ale má rod zakladatelů Borůvkové smečky dost následníků," zazubila jsem se.

Červenec (5/10) | Blueberry

Souhlasně jsem přikývla. Také jsem věřila tomu, že smečka je v tlapkách nás čtyř v dobré péči. Co – dobré. Ba přímo skvělé! “Jen škoda, že Baghý nevyšlo Alfování spolu s Jinksem, ale co se dá dělat. Erlend si určitě povede dobře i se svým handicapem. Ostatně komunikovat umí i trošku jinak,“ řekla jsem ještě zamyšleně. Blueberry se sice zmínil o tom, že možná není všem dnům konec, ale já jsem nad tím nepřemýšlela – co by kdyby. Z toho bych se taky mohla zbláznit. Jen spíš jsem doufala, že třeba se Baghý rozhodne ještě jednou si pořídit vlčata, a třeba bude aspoň jedno, které zůstane doma a které třeba jednou převezme smečku. Ale kdo ví… Na takové úvahy byl samozřejmě čas. A v tuhle chvíli jen spekulovat nemělo cenu.
Nějak jsem se chytila Berryho myšlenky, že by si jednou mohl pořídit potomky a už jsem se snažila vymyslet, s kým by se mohl dát dohromady. Omluvně jsem se usmála, když se zmínil o Makadi. “Ano, matně si vzpomínám, ale neměli jsme myslím moc možnost se poznat blíže,“ zmínila jsem se, zatímco se rozpovídal o tom, že nebyl nikdy moc stabilní partner, i když si život užil. “No, na jednu stranu by tě ten druhý měl brát takového, jaký jsi. Ale záletnost není moc dobrá věc pro stabilní rodinný život,“ přemýšlela jsem nahlas. Leda by jeho drahá polovička byla extra tolerantní. “No a v tom případě je třeba možné, že ti po světě běhá potomek nebo potomci a ty o tom nevíš?“ Zajímala jsem se, ale samozřejmě jsem nechtěla být nějak indiskrétní a vyzvídat, pokud by mu to bylo nepříjemné. Navíc docela překvapil, tohle jsem nečekala. Aspoň tedy v Borůvkovém lese nepůsobil, že by se otáčel za každou vlčicí. Nebo jsem si toho jen nevšímala. A já nebyla jeho typ, když se mnou neflirtoval. No ale nad tímhle jsem taky rozhodně nechtěla uvažovat.
“Každopádně bych ti přála, aby ti to vyšlo, ať už s Makadi nebo někým jiným,“ usmála jsem se a myslela to upřímně. “Vlastně tak trochu teď sama čekám, jestli náhodou nepřijde můj nejstarší syn s tím, že je zamilovaný a někoho si našel. Sama už bych mohla být babička,“ zazubila jsem se při té představě.

Netrvalo dlouho a probudila se Einor. Chvilku se rozkoukávala, než pak pohledem vyhledala ten můj. "Dobré ráno, princezno," pozdravila jsem i ji a olízla jí čumáček. Zakrátko však její pozornost upoutal bratrův ocásek, který lákavě omotal ze strany na stranu, takže se překulila o něco blíž a s chutí se do něj zakousla, až se Quercus lekl. Ovšem nenechal se zahanbit a pro změnu začal žužlat sestřino ucho.
Chvíli jsem pozorovala jejich vzájemné škádlení. Zaslechla jsem ale temné zadunění, takže jsem nejdřív otočila uši dozadu. Pak jsem se zvedla a šla nakouknout, co se děje venku. No... Pěkné nadělení! Slejvák jak blázen, blesky divoce křižovaly oblohu. Vrátila jsem se zpátky k dětem. Tak vycházku ven jsme museli prozatím odložit. Ale po těch horkých dnech to bylo už potřeba. "Snad je tatínek v pořádku někde schovaný," řekla jsem tiše spíš pro sebe.

Musela jsem se usmát. Awarakovo zděšení, že už naše blešky povstaly, bylo samozřejmě hrané. I když na druhou stranu... Holt čas nezastavíme, takže vlastně už byla ta správná doba.
Souhlasně jsem pak přikývla, asi měl můj milý pravdu, že se vrátila lovecká skupina s Varjou. Měli jsme tu sice dost soukromí, ale okolní nové pachy byly cítit i zde. Takže se mi na jednu stranu ulevilo, že jsou konečně v pořádku zpátky, ale zase jsem se nespokojeně zavrtěla, že se tady Kezi s Arminiem nestavili. Nejspíš ale jen nevěděli, že jsem tady v úkrytu s jejich novými sourozenci.
"To je dobrý nápad," souhlasila jsem, aby se Awarak šel podívat, jestli byl cizinec vypakován a hlavně asi bude potřeba označit hranice.
Pak jsem zaslechla kníknutí. Quercus se zvědavě rozhlížel kolem sebe. "Dobré ráno, maličký," usmála jsem se na syna a olízla mu čumáček. Einor se jen mírně zavrtěla, ale zatím spala dál.

Červenec (4/10) | Blueberry

Lehce jsem pokývla hlavou. Ano, les žil naprosto nezaujatě svým vlastním životem. A jeho obyvatelé se snažili... O co vlastně? Asi mít především zázemí. Oporu. Stálý přísun jídla. Mít kde složit hlavu. Žít v klidu a harmonii. Pokud možno. Mít tu oporu. Mít se kam vrátit z toulek.
Přestala jsem filozofovat a raději dál Blueberryho poslouchala. Nakousl celkem citlivé téma ohledně toho, že vybral jako Alfu místo sebe Baghý a ne mě. Trošku jsem se ošila. Nečekala jsem, že by se o tomhle chtěl bavit. A já se vlastně v tom nechtěla šťourat. Brala jsem věci tak jak jsou. On se tak tenkrát rozhodl a já na tom nemohla nic změnit. "Abych pravdu řekla, spíš mě to překvapilo, přeci jen Baghs nebyla ve smečce tak dlouho a my se známe spoustu let. Ale rozhodl ses tak. Nicméně jsem ráda, že mě Baghý požádala, abych jí pomáhala jakožto Beta. Takže i to je fajn. Kdo ví, třeba bych nebyla dobrá Alfa," řekla jsem zamyšleně a pozorovala přitom vážku poletující nad hladinou vody.
Když jsem se zmínila o vlčatech, naznačil překvapení. Vlastně jsem ani nevěděla, jaký k nim má postoj, ale spíš bych ho tipla na někoho, kdo je akceptuje, nicméně jejich společnost nevyhledává. Asi jako Kaya. Na nic víc se nevyptával, jen poznamenal, jak musí být v lese veselo. Souhlasně jsem přikývla. "Jen kromě mě a Baghý zatím nikdo jiný vlčata neměl, i když... Pokud vím, žádné páry tu nejsou. Snad jen Badri a Varja." Řekla jsem zamyšleně.
Docela ale překvapil zmínkou, že vlastně také přemýšlel o rozšíření svého rodu. Tak možná vlastní vlčata by vnímal jinak než cizí. Chápavě jsem přikývla, že zatím ale nebyla příležitost. "Taky vlastně mám tolik vlčat díky kouzlu od Života, tak toho určitě využij. Otázka je, kde najít vhodnou partnerku..." Přemítala jsem v hlavě, kdo u nás by přicházel v úvahu. Kaya spíš ne. Leda Cynthia nebo Ivy, pokud by si s ním rozuměly. "Možná by sis mohl padnout do noty s jednou z novějších členek, jmenuje se Cynthia. Každopádně se taková věc nesmí uspěchat," dodala jsem s úsměvem.