Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srpen (2/10) l Blueberry

Zřejmě bylo moje vysvětlení dostačující. Nebo aspoň si nedělal Berry starosti o to, že by vedl smečku někdo, kdo na to nemá. No, jen tak mezi námi, rozhodně byl lepší než Jinks. Aspoň se do dění ve smečce zapojoval a věděla jsem, že je spolehlivý a dobrý lovec. Zase tak velkou interakci jsme spolu zatím neměli, to je sice pravda, ale… Věděla jsem o něm něco víc než o Jinksovi. Baghý nám ho jen představila a tím to haslo. Možná to nebyla funkce pro něj. Nicméně ani tak jsem nevěděla, co si myslet o partnerovi naší Alfy. Do smečkového dění se nijak nezapojoval ani jako kappa ani jako Alfa. Nebyl s námi nikdy na lovu a nikdy jsem si nevšimla, že by jím byly značeny hranice.
Nad dalším uvažováním jsem ale musela přestat, protože se Blueberry zajímal, jak nás zvládá sekýrovat. “Až to bude potřeba, tak si jistě najde způsob,“ usmála jsem se zamyšleně. Vlastně jsem si nepamatovala, že by nás kdo kdy huboval, naháněl, nebo jak on říkal – sekýroval, ale možná to někdy někdo potřebuje. “Ale řekla bych, že fungujeme docela dobře. Chodíme pravidelně na lov, značíme hranice… No a aktivita členů… Znáš to. Houpačka to byla vždycky a vždycky bude,“ pokračovala jsem zamyšleně. Vlastně kromě Kayi tam teď nebyl nikdo z těch dlouhodobých členů, kdo by se dál aktivně zapojoval do dění. Jen jsem doufala, že s Varjou a mými staršími dětmi, nebo aspoň jedním či dvěma to bude malinko lepší.
Popravdě jsem odpověděla na otázku – byla jsem vážně spokojená a rodinný život byl pro mě. Usmála jsem se a souhlasně přikývla. “Snad jsi taky, v rámci možností. Nebo spíš budeš,“ dodala jsem, když se mi mohlo ulevit, že jsem ho nijak nedotkla svou předchozí poznámkou o tom, že možná má potomky a ani neví. Pak jsem tiše povzdychla. “No, původní zakladatelé naší smečky mají sice kvalitní zastoupení…. Ale samozřejmě nesmírně vděčím Taille a Stormovi, že smečku obnovili. Nevím, co by se mnou bylo, kdyby se to nestalo. Možná bych zůstala ve Smrku, ale i když na nás byli Atray s Freyou hodní, tak to prostě nějak nebylo ono. Škoda, že žádné z jejich dětí tu nezůstalo…“ Pokračovala jsem zamyšleně. Vlastně jsem ani nechtěla nahlas zmiňovat Naomin osud. Ale její bratři a ani Stormovi synové nezůstali s námi. Z těch, co se narodili v Borůvce za starých dobrých časů jsem byla já jediná. Nu, s tím se holt nedalo nic dělat. Ostatní asi neměli tak pevnou vazbu na tenhle les jako já. Já se už mohla počítat za inventář jako stromy a keře.

Srpen (1/10) | Blueberry

Nějak jsem zapomněla, že Blueberry Erlenda nejspíš nezná. Takže i ta jeho otázka na handicap byla na místě. Nicméně stejně by to dřív nebo později zjistil, aspoň tedy nebude překvapený. "Noo, on totiž nemluví. Nevím, jestli neumí nebo kvůli něčemu nemůže... To asi spíš, ale je to spolehlivý člen smečky, dobrý lovec. On je to synovec Baghý, takže ona ho zná dlouho. Ale umí komunikovat pomocí myšlenek. Takže určitě to není nějaký nespolehlivý Lojza, co by byl člen chvíli a byl spíš mimo smečku než v ní. Za mě tedy adekvátní parťák po bok Baghý." Vysvětlila jsem. A zadoufala, že nemá žádné pochybnosti. Ovšem pokud věří Baghý, tak jistě věří i tomu, že si vybrala vedle sebe někoho spolehlivého.
Asi jsem možná byla trochu indiskrétní, možná jsem píchla do vosího hnízda. Rozhodně jsem se Berryho nechtěla nějak dotknout. Ale asi by bylo škoda, kdyby měl potomky a nevěděl o tom... Na druhou stranu běhat a shánět bývalé známosti, aby něco zjišťoval, to by byla hloupost. "Promiň, nechtěla jsem se tě nějak dotknout," usmála jsem se na něj omluvně. Každopádně bych mu určitě přála, aby byl spokojený s tím správným vlkem po svém boku.
Chvilku jsme mlčeli. Pak se mě Berry zeptal, jestli jsem šťastná, zda mě rodinný život naplňuje. "Ano, je tomu tak. Nikdy dřív by mě to asi nenapadlo, ale... Asi je to věkem. Že bych někdy měla ještě tak velkou rodinu, i když bohužel se nikdy nesejdeme komplet... Rozhodně ale má rod zakladatelů Borůvkové smečky dost následníků," zazubila jsem se.

Červenec (5/10) | Blueberry

Souhlasně jsem přikývla. Také jsem věřila tomu, že smečka je v tlapkách nás čtyř v dobré péči. Co – dobré. Ba přímo skvělé! “Jen škoda, že Baghý nevyšlo Alfování spolu s Jinksem, ale co se dá dělat. Erlend si určitě povede dobře i se svým handicapem. Ostatně komunikovat umí i trošku jinak,“ řekla jsem ještě zamyšleně. Blueberry se sice zmínil o tom, že možná není všem dnům konec, ale já jsem nad tím nepřemýšlela – co by kdyby. Z toho bych se taky mohla zbláznit. Jen spíš jsem doufala, že třeba se Baghý rozhodne ještě jednou si pořídit vlčata, a třeba bude aspoň jedno, které zůstane doma a které třeba jednou převezme smečku. Ale kdo ví… Na takové úvahy byl samozřejmě čas. A v tuhle chvíli jen spekulovat nemělo cenu.
Nějak jsem se chytila Berryho myšlenky, že by si jednou mohl pořídit potomky a už jsem se snažila vymyslet, s kým by se mohl dát dohromady. Omluvně jsem se usmála, když se zmínil o Makadi. “Ano, matně si vzpomínám, ale neměli jsme myslím moc možnost se poznat blíže,“ zmínila jsem se, zatímco se rozpovídal o tom, že nebyl nikdy moc stabilní partner, i když si život užil. “No, na jednu stranu by tě ten druhý měl brát takového, jaký jsi. Ale záletnost není moc dobrá věc pro stabilní rodinný život,“ přemýšlela jsem nahlas. Leda by jeho drahá polovička byla extra tolerantní. “No a v tom případě je třeba možné, že ti po světě běhá potomek nebo potomci a ty o tom nevíš?“ Zajímala jsem se, ale samozřejmě jsem nechtěla být nějak indiskrétní a vyzvídat, pokud by mu to bylo nepříjemné. Navíc docela překvapil, tohle jsem nečekala. Aspoň tedy v Borůvkovém lese nepůsobil, že by se otáčel za každou vlčicí. Nebo jsem si toho jen nevšímala. A já nebyla jeho typ, když se mnou neflirtoval. No ale nad tímhle jsem taky rozhodně nechtěla uvažovat.
“Každopádně bych ti přála, aby ti to vyšlo, ať už s Makadi nebo někým jiným,“ usmála jsem se a myslela to upřímně. “Vlastně tak trochu teď sama čekám, jestli náhodou nepřijde můj nejstarší syn s tím, že je zamilovaný a někoho si našel. Sama už bych mohla být babička,“ zazubila jsem se při té představě.

Netrvalo dlouho a probudila se Einor. Chvilku se rozkoukávala, než pak pohledem vyhledala ten můj. "Dobré ráno, princezno," pozdravila jsem i ji a olízla jí čumáček. Zakrátko však její pozornost upoutal bratrův ocásek, který lákavě omotal ze strany na stranu, takže se překulila o něco blíž a s chutí se do něj zakousla, až se Quercus lekl. Ovšem nenechal se zahanbit a pro změnu začal žužlat sestřino ucho.
Chvíli jsem pozorovala jejich vzájemné škádlení. Zaslechla jsem ale temné zadunění, takže jsem nejdřív otočila uši dozadu. Pak jsem se zvedla a šla nakouknout, co se děje venku. No... Pěkné nadělení! Slejvák jak blázen, blesky divoce křižovaly oblohu. Vrátila jsem se zpátky k dětem. Tak vycházku ven jsme museli prozatím odložit. Ale po těch horkých dnech to bylo už potřeba. "Snad je tatínek v pořádku někde schovaný," řekla jsem tiše spíš pro sebe.

Musela jsem se usmát. Awarakovo zděšení, že už naše blešky povstaly, bylo samozřejmě hrané. I když na druhou stranu... Holt čas nezastavíme, takže vlastně už byla ta správná doba.
Souhlasně jsem pak přikývla, asi měl můj milý pravdu, že se vrátila lovecká skupina s Varjou. Měli jsme tu sice dost soukromí, ale okolní nové pachy byly cítit i zde. Takže se mi na jednu stranu ulevilo, že jsou konečně v pořádku zpátky, ale zase jsem se nespokojeně zavrtěla, že se tady Kezi s Arminiem nestavili. Nejspíš ale jen nevěděli, že jsem tady v úkrytu s jejich novými sourozenci.
"To je dobrý nápad," souhlasila jsem, aby se Awarak šel podívat, jestli byl cizinec vypakován a hlavně asi bude potřeba označit hranice.
Pak jsem zaslechla kníknutí. Quercus se zvědavě rozhlížel kolem sebe. "Dobré ráno, maličký," usmála jsem se na syna a olízla mu čumáček. Einor se jen mírně zavrtěla, ale zatím spala dál.

Červenec (4/10) | Blueberry

Lehce jsem pokývla hlavou. Ano, les žil naprosto nezaujatě svým vlastním životem. A jeho obyvatelé se snažili... O co vlastně? Asi mít především zázemí. Oporu. Stálý přísun jídla. Mít kde složit hlavu. Žít v klidu a harmonii. Pokud možno. Mít tu oporu. Mít se kam vrátit z toulek.
Přestala jsem filozofovat a raději dál Blueberryho poslouchala. Nakousl celkem citlivé téma ohledně toho, že vybral jako Alfu místo sebe Baghý a ne mě. Trošku jsem se ošila. Nečekala jsem, že by se o tomhle chtěl bavit. A já se vlastně v tom nechtěla šťourat. Brala jsem věci tak jak jsou. On se tak tenkrát rozhodl a já na tom nemohla nic změnit. "Abych pravdu řekla, spíš mě to překvapilo, přeci jen Baghs nebyla ve smečce tak dlouho a my se známe spoustu let. Ale rozhodl ses tak. Nicméně jsem ráda, že mě Baghý požádala, abych jí pomáhala jakožto Beta. Takže i to je fajn. Kdo ví, třeba bych nebyla dobrá Alfa," řekla jsem zamyšleně a pozorovala přitom vážku poletující nad hladinou vody.
Když jsem se zmínila o vlčatech, naznačil překvapení. Vlastně jsem ani nevěděla, jaký k nim má postoj, ale spíš bych ho tipla na někoho, kdo je akceptuje, nicméně jejich společnost nevyhledává. Asi jako Kaya. Na nic víc se nevyptával, jen poznamenal, jak musí být v lese veselo. Souhlasně jsem přikývla. "Jen kromě mě a Baghý zatím nikdo jiný vlčata neměl, i když... Pokud vím, žádné páry tu nejsou. Snad jen Badri a Varja." Řekla jsem zamyšleně.
Docela ale překvapil zmínkou, že vlastně také přemýšlel o rozšíření svého rodu. Tak možná vlastní vlčata by vnímal jinak než cizí. Chápavě jsem přikývla, že zatím ale nebyla příležitost. "Taky vlastně mám tolik vlčat díky kouzlu od Života, tak toho určitě využij. Otázka je, kde najít vhodnou partnerku..." Přemítala jsem v hlavě, kdo u nás by přicházel v úvahu. Kaya spíš ne. Leda Cynthia nebo Ivy, pokud by si s ním rozuměly. "Možná by sis mohl padnout do noty s jednou z novějších členek, jmenuje se Cynthia. Každopádně se taková věc nesmí uspěchat," dodala jsem s úsměvem.

Červenec (3/10) | Blueberry

Byla jsem ráda, když Blueberry opětoval mé objetí, byla to známka toho, že vážně máme oba radost z toho, že se vidíme a i když jsme nebyli nejlepší kamarádi, tak nás spojovala dlouhá společná historie v našem lese. Samozřejmě jsem ho musela pochválit, ovšem byla jsem upozorněna, že kdybych ho viděla před dvěma týdny, tak bych ho asi nepoznala. A taky se přiznal, čím to je, že vypadá tak skvěle. Musela jsem se uchichtnout, protože jsem moc dobře věděla, o co jde. Lichotku mi oplatil a samozřejmě také vyzvídal, čím to je. Nechtěla jsem mu lhát, ostatně by mu jistě přišlo zvláštní už to, že bych ve svém skutečném věku měla zase mláďata. “Tak samozřejmě – hlavní přísadou je kouzlo osobnosti.“ zazubila jsem se a zatvářila se jako šlechtična. “Ale i já jsem využila možnosti toho Životova speciálního kouzla. Musím říct, že by mě nikdy nenapadlo, že něco takového bude možné,“ řekla jsem s úsměvem. Škoda, že jsme to nevěděli dřív, aby to mohli využít i moji rodiče. Nebo minimálně matka, aby se mnou mohla zůstat déle, i když… Asi by stejně nezůstala.
Sotva jsem zastavila palbu svých otázek, zase jsem v poklidu poslouchala odpovědi. Jen jsem asi nebyla moc moudrá z toho, že vlastně neodešel, ale jelikož to asi nebylo úplně jednoduché, tak jsem to nechala být. Hlavní bylo, že byl zase zpátky. A dokonce už od jara. Dokonce se za tu dobu zvládl vidět s Baghý. Tak to jistě měl přehled o tom, jak si vede jako Alfa poté, co jí tu pozici předal. “To jsem ráda, že je ti líp. A Borůvkový les ti jistě pomůže v tom, aby ses cítil úplně dokonale. Baghý si vede dobře a je nás momentálně ve smečce docela dost, ale staří známí… Bohužel…“ Usmála jsem se a přemýšlela, jestli vlastně zná Awaraka. Dokonce jsem byla taková ostuda, že jsem si ani nepamatovala, jestli ví o našich starších dětech, ale něco mi říkalo, že nejspíš ne. Když jsme si je pořídili, Alfou byla už dávno Baghý.
“No, copak já… Postarala jsem se o slušnou zásobu členů smečky,“ zazubila jsem se tajuplně. “Nejsem si jistá, jestli znáš mého partnera Awaraka, ale je členem smečky už taky docela dlouho. Byl kamarád s mým synem Aithérem. Nooo a máme spolu šest dětí,“ Odmlčela jsem se a po očku mrkla, co na to bude říkat. Ale než by stačil být v ještě větším šoku, uvedla jsem to na pravou míru. “Ale ne najednou. Před nedávnem se nám narodili tři, a těm starším budou na podzim dva roky.“ Odmlčela jsem se a nechala chvíli prostor Berrymu, jestli se na ně bude chtít ještě vyptávat.

Červenec (2/10) | Blueberry

Zpočátku jsem blížící se postavě nevěnovala moc pozornosti. Ale když jsem si všimla, že se blíží poměrně rychleji, protože běžela - musela jsem se zaměřit o něco lépe. V první chvíli jsem si myslela, že mě šálí zrak. Musela jsem několikrát zamrkat, ale odolala jsem ještě nutkání oči si protřít. Kožich by se možná dal splést a někým jiným, ale ty červené oči, uši a tlapky vážně nikdo jiný neměl.
"Můj ty smutku, Berry!" Vyskočila jsem na nohy. "Vážně jsi to ty!" Zubatě jsem se na něj usmála a oháňka se mi rozkmitala ze strany na stranu. Chvilku jsem váhala, on si asi taky nebyl jist, nebo možná to bylo schválně, že se držel opodál, ale já jsem přeci jen přišla k němu blíž, lehce do něj drcla a objala ho. "Taky tě ráda vidím," usmála jsem se jeho poznámce a poodstoupila, abych si ho dobře prohlédla. Snad vůbec se nezměnil! "Nevěděla jsem, že si zpátky! Jsi tu dlouho? A co Borůvka? Přijdeš se podívat? Nebo dokonce se mezi nás vrátíš? A jak se pořád máš?" Začala jsem házet jednu otázku za druhou jedním dechem.

Červenec (1/10) | Blueberry

Spokojeně jsem se rozvalila na břehu jezera a sledovala vodní hladinu. Klidná, bez jediné vlnky. Bodejť by ne, vítr všehovšudy žádný. Horko bylo celkem nepříjemné, ale tady u vody a ve stínu celkem snesitelné. Samozřejmě bylo jasné, že si trošku zaplavu, ale až za chvilku.
Teď mě nějak přepadla nostalgická nálada.  Vzpomínala jsem na dávné časy, které jako by snad ani nebyly pravda. Když rodiče ještě byli spolu jako Alfy, ti zakladatelé Borůvkové smečky. Storm a Stella jako Bety, jejich zástupci. Z dalších členů jsem si z té doby vybavovala snad už jen Alicien a Taillu, která ještě nebyla Stomovou partnerkou. Ale vlčata všech těchto jsem si pamatovala; kromě nás čtyř také Coffee a Whiskey, Lexiett a Hexëd, Naomi... Ovšem její bratři mi však z paměti zmizeli. A z těch dalších, co se mihli smečkou... No, asi u většiny škoda vzpomínat.
Na chvilku jsem se vrátila zpátky. Alicien by jistě koukala, že jsem dneska úplně jiná. Tenkrát mě omlouvala telecí léta. Dneska už ale zasloužilá máma devíti vlčat. Uf... Zařídila jsem dost pokračovatelů vzácného a slavného rodu, i když spíš jen pro nás. Pro okolní svět nejspíš nic neznamenali. Pro ten můj však všechno.
Pochopitelně mě mrzelo, že Niké a Aurora jsou kdo ví kde. Jen jsem mohla doufat, že jsou šťastné. A třeba už také mají své rodiny. Aspoň že můj prvorozený syn se vyskytoval na blízku. Děti z dalšího vrhu už také byly vesměs dospělé, i když možná ještě spíš puberťáci. Keziah spíš samorost. Ovšem brzy samostatná a rozhodně svá, o ni jsem strach neměla. Vlastně o žádného ze svých potomků. Věděla jsem, že první tři jsem vychovala správně, s částečnou pomocí jejich otce, stejně jako další tři, s plnou podporou jiného otce. A stejně tak současné tři vychováme stejně. Samostatné, sebevědomé a čestné bytosti, na které budeme moci být oba hrdí. Mohla jsem si užívat ty chvilky, kdy jsou malými caparty a teprve se učí poznávat svět kolem sebe. Věděla jsem však, že tohle období uteče mnohem rychleji než je mi milé.
Tiše jsem si povzdychla a rozhlédla se kolem sebe. Bylo tu ticho a klid, ale zdálo se mi, že v dálce vidím postavu, která se blíží směrem ke mně.

Byl tu klid. A soukromí. Jeskyně jako taková byla fajn celkově, narodil se tu už bezpočet vlčat. Ovšem mít pro sebe jednu část, to bylo naprosto ideální. Jen jsem zavětřila, jestli náhodou nepřichází na návštěvu některý z potomků. Místo toho jsem cítila někoho povědomého, ale nevěděla jsem, kam ho zařadit. Také ho Awarak nejspíš zachytil, protože se na mě podíval s otázkou v očích. Navíc ten pach mířil směrem do jeskyně Alf. "Hm, jediný, kdo přichází v úvahu, je Jinks." Vyslovila jsem domněnku nahlas. Ostatně - kdo jiný. Žádný cizinec to nebyl, byť vůně ovoce nebyla nikterak silná. Přitom jsem měla za to, že ze smečky odešel. Nikterak se do jejího chodu nezapojoval a ani jsem ho nepotkávala. To sice platilo i o více členech, ale tohle byl přece jen partner Baghý.
Arsena nikterak neodradilo, že ho otec krotil a lehce navracel zpátky ke mně - jen se zamračil, něco zažvatlal na protest a zase se pomalými kolíbavými krůčky vydal na průzkum. Teď už i Einor byla na nožkách a rozhlížela se, na jakou stranu by se mohla vydat - zda stejně jako její bratr, nebo raději někam jinam. Quercus byl už také vzhůru, ale zatím jen bedlivě sledoval své sourozence, co dělají. Pak se přisunul blíže k mým předním nohám, kde se pohodlně uložil, aby měl dobrý výhled. "Lepší už to nebude," zazubila jsem se na Awaraka. "Pytlíčky blech právě povstaly," zasmála jsem se.

Awarak mě sice uklidnil, že bude druhá skupina lovců v pořádku, ale stejně se mi nelíbilo, že byli pryč tak dlouho. Sice mě napadla myšlenka, že by z lovu rovnou šli někam na toulky, ale aspoň by se vrátil jeden z nich spolu s ulovenou kořistí.
Konečně jsme finišovali ve výběru jmen. Siberia se naštěstí nezlobila, když jsem její návrh trochu upravila. "Tak snad budou také se svými jmény spokojeni," zadoufala jsem a všimla si, že Arsen už pokukuje na svět kolem. Jen tak nenápadně - leží stále na svém místě vedle mě a sourozenců, takže v bezpečí, ovšem zvídavá zlatavá očka si zvědavě prohlížela nás. I Einor se párkrát zavrtěla a zívla, načež rozlepila jedno oko. Asi si momentálně nebyla jistá, jestli se jí chce ještě pospávat nebo už se také rozkoukávat po světě. Za to Quercus měl jedno - ten ještě si dopřával klidný spánek. Siberia se nabídla, že se půjde po sourozencích podívat a než jsem stačila něco říct, byla ta tam. "Bylo by fajn, kdyby se vrátili všichni tři, aby mohli přivítat mladší sourozence i Kezi s Arminiem. Asi to pro ně bude velké překvápko, stejně jako pro všechny," zazubila jsem se při představě Kayina kyselého výrazu. Neměla vlčata v lásce, i když ta moje víceméně trpěla. Na druhou stranu aspoň je naše smečka pořádně velká. Aspoň zatím, pokud se někdo nerozhodne odejít jinam. Mezitím se Arsen zkoušel přibatolit ke svému otci.

Bohužel Awarak potvrdil mou otázku - skupina lovců pod vedením nového člena smečky se ještě nevrátila. To se mi moc nelíbilo. Na druhou stranu jsem věděla, že je s nimi Kaya, takže ta by nedopustila, aby se mým dětem něco stalo. Snad se jen zdrželi při nahánění nebo museli jít dál než čekali, uklidňovala jsem se. Místo toho se měl objevit na hranicích nějaký cizinec, který však nezněl podle hlasu oznamující jeho příchod přátelsky. Trochu jsem se zamračila, to by nám ještě tak scházelo, nějaký potížista. "Aithér šel za ním, jistě to spolu zvládnou." Usmála jsem se na Awaraka, aby si zatím nedělal starosti. Každopádně mohl jít zkontrolovat situaci o něco později. Jen jsem doufala, že Erlendovi nevadí, pokud mu pomáhá s návštěvou cizince můj syn, byť také nemá trvalý pobyt zde. Nicméně své speciální místo zde má, jelikož se tu narodil, žije tu jeho matka a jeho sourozenci. Jen jsem si nebyla jistá, jestli náš nový Alfa ví, že se jedná o mého syna... I když... Určitě mu to v rychlosti mohl říct.
Teď však bylo na programu pojmenování juniorů. Můj návrh pro nejmenšího a nejmladšího, avšak jednou jistě siláka se Awarakovi líbilo. Spokojeně jsem se usmála a na syna - Quercuse - se podívala, jak klidně oddechuje.
Celá zvědavá jsem tedy čekala, komu vybere jméno tatínek. Původně bych se bývala byla vsadila, že pojmenuje druhého syna, ale převezl mě - zadumal jsem se nad jménem pro dcerku. A pak z něj vypadlo; Einor. Ani jsem se nad ním nemusela dlouho zamýšlet - líbilo se mi. I Siberia z něj byla nadšená. "Krátké, pěkné, elegantní," usmála jsem se na svého milovaného a zavrtěla ocasem. Vzápětí jsem se rozesmála, to když se Siberia zeptala sestřičky, co na své jméno říká - ta tiše chrochtla, mohutně zívla a svět kolem ji nezajímal. "Asi podvědomě souhlasí,", zazubila jsem se. Kromě toho... Vlastně jsem si teď tak uvědomila, že nejen Arminius potřeboval bratra, protože dosud byl sám, tak i Siberia potřebovala sestru - Kezi nebyla zlá nebo tak, ale její projevy citů se rovnaly nule. Vyčítat jí to samozřejmě nikdo nemohl a jinak se sestry měly jistě svým způsobem rády... Ale doufala jsem, že Einor bude aspoň trošku otevřenější a vřelejší. Ovšem to vše se ukáže až za pár týdnů.
Prvorozený synek z této nadílky však stále neměl své jméno. Tohoto důležitého úkolu se zhostila jeho starší sestra. Aspoň, že to takhle vyšlo, kdyby nás bylo víc, asi bych si dovedla představit, že by každý chtěl pojmenovávat - minimálně Arminius by byl jistě celý hrr. A tak padl návrh jména Anser. Na chvilku jsem se nad tím zamyslela. "Zní dobře, doufala jsem, že i u tohoto vrhu se najde někdo s tradičním A. Ale možná bych trošku přehodila písmenka a drnčivé R dala dopředu - Arsen. Co myslíte?" Navrhla jsem malou úpravu Siberiina nápadu a doufala, že se na mě nebude zlobit.

Zmínka o tom, že jeden z našich tří maličkých trochu otálel s příchodem na svět, Awaraka trochu znepokojila. "Myslím, že bude v pořádku," ujistila jsem ho. A vlastně zjišťovala i sebe. Kromě toho se zatím nedělo nic, co by nám mělo dělat starosti - rozhodně nejdůležitější bylo, že se zvládl napít. Dýchal také bez potíží. "Asi jen budu hlídat, aby dostatečně pil a brzy dohnal sourozence," dodala jsem s povzbudivým úsměvem.
Siberia byla ze svých maličkých sourozenců také celá unešená. "No jasně, byli jste taky takhle malincí," ujistila jsem ji, zatímco se dcerka lehla blízko nás. A přitom to není tak dávno, napadlo mě. Znovu jsem na chvilku sklonila zrak ke třem kuličkám, které si zatím spokojeně hověly po vydatném jídle. Holčička se zatím přetočila na záda a opírala se o bratry. Uf, tak jsem zasloužilá matka devíti dětí, uvědomila jsem si. Snad by moji rodiče měli radost, že jsem zajistila řádné pokračování rodu zakladatelů Borůvkové smečky.
Se zavrtěním hlavy jsem Awarakovi naznačila, že s jídlem si nemá dělat starosti. "Varjargarova skupina se ještě z lovu nevrátila?" Zeptala jsem se starostlivě. Nechtělo se mi vůbec líbit, že jsou tak dlouho pryč.
Ale teď bylo důležité zamyslet se nad tím, jak naše děti pojmenovat. Můj drahý partner ani dcerka neměli zatím žádné nápady. I když Siberka měla připomínku, že jim jsme vybrali super jména, takže musíme něco vymyslet znovu. Tak aspoň, že ona byla se svým jménem spokojená. Vlastně jsme nikdy neměli žádné reklamace. Pohlédla jsem na nejmladšího syna. "Bude potřebovat nějaké silné jméno. Co třeba... Quercus?" Plácla jsem první, které mě po zamyšlení se napadlo.

Pořád mi nešlo do hlavy, že se jedno z vlčátek takhle zdrželo. Marně jsem vzpomínala na všechna ta vlčata, která se narodila po mě. Ale nevybavila jsem si žádnou vzpomínku na povídání o tom, že by se někdo narodil o několik hodin později. Stella... Alicien... Tailla... Ach, jak dávná minulost!
Tenhle maličký mi však ukázal, že to zkrátka možné je. A naštěstí, i když byl o něco menší, evidentně chuť do života měl. Teď už se, stejně nacpaný jako jeho sourozenci, oddával posilujícímu spánku přikrytý chlupy z mého ocasu.
Vzápětí jsem ho ucítila ještě dříve, než byl spatřen. Chtěla jsem zamávat ocasem, ale mohla bych samozřejmě probudit děti, takže jsem na to hned zase hezky zapomněla a aspoň se tedy široce usmála. Awarak přišel blíž a položil ke mně vlčí mák. "Snažila jsem se na tebe počkat, ale... Oni mi vůbec nedali na výběr, jak byli nedočkaví," Omlouvala jsem se mu. Hlavně, že s námi byl teď. "A děkuji, je krásný." Kývla jsem hlavou směrem ke kvítku. Nad chválou jsem se jen zatetelila. Aithér nám teď chtěl dopřát soukromí. Chtěla jsem ho zadržet, ale už byl evidentně rozhodnutý a vlastně i na cestě ven.
Místo něj se objevila Siberia. I ji jsem přivítala s úsměvem. Když tu teď to dva byli, lehce jsem nadzvedla ocas, aby si mohli dobře tu nadílku prohlédnout. "Tak tady jsou. A tentokrát je to naopak - dva kluci a jedna slečna." Usmála jsem se na partnera a starší dcerku. "A tenhle maličký," ukázala jsem na hnědočerné klubíčko schované nejvíc vzadu. "Byl tedy pořádné překvapení. Jeho dva sourozenci už byli na světě nějakou dobu, až jsem si myslela, že tedy je po všem a máme dvojčátka. Jenže mě převezl." Prozradila jsem jim, jak to bylo s jejich příchodem na svět.

Měla jsem pocit, že tenhle pohled nikdy neomrzí. A hlavně jsem si ho musela vrýt do paměti. Měla jsem to za sebou sice už osmkrát... No nazdar... Ale stejně; ani se nenaděju a za chvíli tady budou běhat sami po svých a začnou objevovat svět kolem sebe. A pak sotva mrknu, budou z nich samostatní dospělí vlci.
Teď ale byla po mém boku malá bezbranná klubíčka. Když jsem se vynadívala do zásoby, vybídla jsem jejich nejstaršího bratra, aby se také přišel podívat. Přivítat je spolu se mnou na tomto světě, když tatínek zatím někde vězí. Dojalo mě, jak byl Aithér dojatý. "Však ty a holky jste taky byli takhle prťaví," zazubila jsem se na něj. Už to snad ani nebyla pravda. Mohla jsem už pomalu být babička, ale zatím jsem si ještě znovu dopřála roli matky. Došlo mi, že vlastně Aithér ani své mladší sourozence neviděl takhle maličké, takže u těchto nejmladších si to mohl užívat. A svým způsobem se i trochu připravit na to, co ho snad jednou čeká.
Dvojčata mezitím usnula. Úlevně jsem si oddychla. Únava jako by ze mě hned spadla. Ne, že bych mohla skály lámat nebo snad běžet maraton, ale cítila jsem se dobře. Aithér se aktivně zajímal, jestli něco nepotřebuju. "Vodu možná později, ale ty kožešiny jsou dobrý nápad," usmála jsem se na syna, počkala, až je přinese a opatrně tam mrňousky přesunula. Ani to s nimi nehnulo. Za to já pocítila ostré bodnutí v břiše. Až jsem sebou polekaně trhla, ale hned to přešlo, takže jsem byla v klidu. Ten ale netrval dlouho. Zase jsem ucítila podivný tlak. Co se to sakra...? Klid. Lehla jsem si vedle dětí s tím, že možná nějaká zvláštní únava. I když samozřejmě to byla blbost. Ani žádná námaha se nekonala, abych to měla u toho. Vzápětí jsem měla jasno. Další vlče! Je tam ještě jedno... Minimálně. Vyschlo mi v krku. Na přemýšlení ale nebyl čas. Mládě už bylo v porodních cestách, připravené během pár dalších stahů vyklouznout ven.
"Pohlídej je chviličku," vyhrkla jsem na Aithéra a jedním skokem se přesunula na jednu ze znečištěných kožešin. Asi chudák nechápal, ale za pár chvilek pochopí.
A já tedy.... S několika hodinovým zpožděním přinesla ještě jedno vlčátko. Dočista malinkaté, menší, než jeho sourozenci.
Položila jsem se zpátky na čistou kožešinu k novorozencům. Toho úplně nejčerstvějšího jsem důkladně olizovala, masírovala mu plíce a podporovala krevní oběh. Dýchal, to ano. I tiše kníkal. Ale ještě se mi nestalo, aby se někdo narodil s takovým zpožděním. To jsem vážně nečekala. "No... Tak to bylo tedy nečekané," vydechla jsem a přesunula maličkého k břichu a nosem ho postrčila k cecíku. Chvíli mu to trvalo, ale nakonec se přisál a i když zpočátku nejistě, za chvíli už pil skoro stejně hladově, jako jeho sourozenci. "Jen doufám, že žádné překvapení se už nechystá," odfrkla jsem si a podívala se na Aithéra. Evidentně z toho byl vyjukaný stejně jako já.