Gallirea - Příspěvky uživatele

Omlouvám se za neaktivitu, čekala jsem, až se Coeden probere

Trhla jsem sebou a ztěžka otevřela oči. Pár okamžiků trvalo, než se mi podařilo zaostřit. Otočila jsem své tělo z polohy na boku na břicho a rozhlédla jsem se kolem sebe. Kolem mě byl klid a hlavně bylo slyšet šumění vody, které měly na svědomí kaskády. Zatřepala jsem hlavou a snažila se zaktivovat opět svůj mozek. Následně jsem přitiskla uši k hlavě, když se mi vybavily poslední vzpomínky. Moje tři malé chlupaté kuličky dospěly a vydaly se do světa. Nebo aspoň syn, který to oznámil rovnou. Jak jsou na tom dcery, jsem nevěděla. Napadlo mě, že bych se mohla zastavit doma a zjistit, jak to je, ale… Musela jsem prostě přijmout fakt, že mě nyní nepotřebují. Jsou samostatní a chtějí poznávat svět Gallirei na vlastní pěst. Nebo možná i svět, kde Gallirea už není. Lovit jsem je naučila, takže jsem měla jistotu, že hlady nezemřou. Nezbývalo mi než doufat, že jsme je také s Coedym vychovali správně a budou z nich zdravě sebevědomí vlci se znalostmi hierarchie ve smečce, to kdyby se někam chtěli přidat. Měla jsem dojem, že jsme jim mohli předat znalostí víc, ale… Na něco také museli přijít sami.
Zazívala jsem a pomalu se zvedla. Následně jsem se pořádně protáhla. Byla jsem po tom nekonečně dlouhém spánku pořádně ztuhlá. Líně jsem došla k vodě, která byla tak křišťálově čistá. Sklonila jsem hlavu a chvíli pozorovala svůj odraz na hladině. Měla jsem poněkud zaprášený kožich, takže jsem byla spíš šedá než bílá. Oči smutné a bez jiskry. Tělo jsem měla poněkud hubené, protože jsem dlouho nejedla. Ale v tuhle chvíli mi to bylo celkem jedno. Vyplázla jsem jazyk a jeho pomocí poslala do svého žaludku několik chladných doušků. Teprve pak jsem si uvědomila, že prší. Otráveně jsem pohlédla na oblohu, která byla temná. Počasí jako by vyjadřovalo moji momentální náladu. Několikrát také zafoukal vítr. Sníh sice žádný kolem nebyl, ale ještě ani nezačalo jaro. Nejspíš bylo ještě brzy. Po chvíli jsem se sebrala a šla se schovat pod vysoký strom. Sedla jsem si pod jeho široké větve, které mě chránily před deštěm i větrem. Následně jsem si pomocí své magie přivolala teplý větřík, který mi jednak vysušil můj kožich a jednak mě zahřál. Pohlédla jsem směrem, kterým jsem předtím přišla. Doufala jsem, že až se Aithér rozloučí s Coedym, řekne mu, kde jsem a ten se za mnou vydá, ale očividně jsem byla sama. Cítila jsem sicela slabší pach nějaké cizí vlčice, která tu zřejmě před pár dny jen prošla, avšak široko daleko nikoho nebylo. Povzdychla jsem, lehla si a položila hlavu na přední tlapy. “Kde jsi, Coedy,“ zašeptala jsem a znovu povzdychla. Sledovala jsem kapky deště, které dopadaly na zem. Nakonec jsem se rozhodla, že zkusím počkat přes noc, jestli se tu můj milovaný partner objeví. Jestli ne, zkusím se zastavit v Borůvkovém lese, abych zjistila, zda tam je a je v pořádku. Možná taky chtěl být chvíli sám, aby se nějak vyrovnal s faktem, že naše děti se osamostatněly…

Docela mě překvapilo, že jako první se k lovu zajíce ozvala Niké. Čekala jsem spíš, že Aithér, jakožto jediný samec v naší skupince bude chtít být důležitý, stejně jako při lovu ryb. Možná by i chtěl, ale jeho sestra mu nedala šanci. Sotva jsem vyslovila otázku, ona hned vyskočila jako na pérkách a tak jsem jen stačila kývnout na souhlas. Aithér s Aurorou tedy zůstali na místech, zatímco jejich sestra se pomalu vydala za svou kořistí. Pár metrů jsem šla za ní, abych viděla, jak si vede, i když bylo jasné, že asi na ni celou dobu neuvidím. Nicméně po krátké chvíli se zazdálo, že chytila stopu, takže já jsem se tiše usadila u velkého buku a sledovala dceru, jak si počíná. Krátce jsem ještě pohlédla směrem, kde zůstali sedět ti dva. Také sledovali dění, ale z větší vzdálenosti. Vypadalo to, že Aithér nespokojeně brblá, ale zavrtěla jsem hlavou, usmála se a dál věnovala pozornost své nejstarší dceři. Nevedla si vůbec špatně. Zaječí noru našla brzy, stejně tak jako rychle zajíce vyplašila a ujala se role jeho pronásledovatele. Celkem zdatně kličkovala za ním a nenechala se ničím rozhodit. Spokojeně jsem pokývala hlavou. Na chvíli mi zmizela z dozoru. Přinutila jsem se zůstat v klidu a čekala, jak to dopadne. Jen jsem slyšela praskání větviček pod dceřinými tlapami a vzápětí se ozvali pištění zajíce, které však trvalo jen několik vteřin. S úlevou jsem vydechla a s hlavou nakloněnou na stranu jsem čekala, až se mezi stromy objeví silueta dcery. Přicházela se sebevědomým držením těla, i když nebylo až tak dokonalé. V tlamě nesla svou kořist. Jenže já jsem si hned vzápětí všimla jejího zranění na nose. To už byla Niké u mě a pustila na zem zajíce. Mé modré oči byly přikované k jejímu čenichu, ze kterého koukal kousek větve. Ona se však tvářila, že ji to nebolí, nebo že si toho ani nevšimla. Řeč těla ji však lehce prozradila, že to asi přeci jen trochu zabolelo. “Niké, co jsi dělala?“ Zeptala jsem se a opatrně se dotkla čenichem jejího. Vzala jsem větvičku do zubů, rychle ji vyndala a začala jí ranku něžně olizovat.
Přiběhli k nám i Aurora s Aithérem. “Ty jo, ty jsi zkoušela porazit strom?“ Zajímal se Aithér, když si všiml, jak se jeho sestra zranila. “Jéj, nebolí to moc?“Vypískla pro změnu starostlivě Aurora. Niké se však tvářila jako hrdinka. “Ale jinak jsi dobrá, že se ti to teda povedlo napoprvé. Myslím s tím zajícem, samozřejmě,“ dodal Aithér a jeho sestra jen přikyvovala. Nejspíš byla nervózní a měla obavu, aby nezklamala, jako když se jí nepodařilo ulovit rybu.
“Možná tam zůstane jizva,“ řekla jsem, když jsem dceřinu bolístku dostatečně „ošetřila“ svým jazykem a vzápětí jsem jí urovnala srst na hlavě na krku, byla celá rozčepýřená jako naštvaný vrabec. “Ale samozřejmě tě chválím, nemám ti co vytknout. Zajíce jsi vystopovala snadno, vyplašit ho nebyl problém, a i když chycení asi nebylo nejsnazší, zvládla jsi to dobře.“ Řekla jsem a usmála se na ni. Vlastně mě i překvapilo, že je na svůj věk poměrně rychlá. Musela jsem uznat, že rychlost by se jí mohla později hodit i při lovu vysoké. “Můžeš se tedy zatím nabaštit, než doloví i Aurora s Aithérem,“ řekla jsem a pohledem spočinula na synovi. Bylo mi jasné, že bude chtít jít on jako druhý. Aurora seděla tiše opodál své starší sestry, která se s chutí pustila do své kořisti.
Stejně jako předtím s Niké, i s Aithérem jsem popošla dál, abych na něj viděla, a to samé se opakovalo i s Aurorou, ze které nervozita spadla v tu samou chvíli, co po chvilce váhání úspěšně vystopovala zaječí noru. Pak už jako sebevědomá a ostřílená lovkyně snadno chytila svou kořist. Měla jsem radost, že všichni tři si vedli dobře. Vlastně mnohem lépe, než při lovu ryb, což bylo pochopitelné. Ačkoliv museli dávat pozor, aby nenarazili do stromu nebo nezakopli o kořen, nemuseli pro změnu ponořovat hlavy do vody.
Jakmile tedy svou kořist měla i Aurora, pustila jsem se i já do svého zajíce. Všichni čtyři jsme seděli u svých zajíců mlčky. Zatímco však mé ratolesti byly pyšné na to, že úspěšně zvládly svůj první lov zajíce, já je sledovala jinýma očima. Byli tu přede mnou téměř dospělí vlci, kteří projeví tendence se osamostatnit. Ostatně, tohle téma mou mysl zaneprazdňovalo v poslední době dost často. Tiše jsem si povzdychla, aby mě neslyšeli.
Když jsem dojedla a zamyšleně zahrabala kosti zajíce, uvědomila jsem si, že na mě mluví Aithér. “Mami, já… ehm…“ Podívala jsem se na svého benjamínka. Evidentně měl něco na srdci, a ačkoliv to byl sebevědomý mluvka, zřejmě si teď nebyl jist, jak začít. “Ano, synu?“ Zeptala jsem se a povzbudivě se na něj usmála. “Chtěl bych se vydat do okolního světa. Tedy, jako poznávat okolí Gallirei.“ Ačkoliv jsem se na tohle snažila připravit a očekávala, že to dříve nebo později přijde, přeci jen jsem doufala, že to nebude dříve, než na jaře. Aithér však byl pevně odhodlán vzít svůj život do vlastních tlapek. Jeho hlas byl před chvilkou nejistý, ale jakmile svou žádost vyslovil celou, byla vidět změna, že si jistý je. Ztěžka jsem polkla a svěsila uši. “Chápu tě, Aithére. Chceš poznat svět,“ šeptla jsem tiše. Syn jen přikývl. “Já… Chtěl bych se nějakou dobu toulat.“ Dodal. Přistoupila jsem k němu a snažila se nedat najevo, jak je mi slabo. Snažila jsem se přinutit své nohy, aby se nechvěly, stejně jako můj hlas. “V tom ti nemůžu bránit. Ale nezapomeň, kde ses narodil a kde budeš mít vždycky své místo.“ Špitla jsem mu do srsti na krku, kam jsem položila svou hlavu. Zhluboka jsem vdechovala vůni svého jediného syna, který byl zároveň nejmladším ze všech tří vlčat. Který zdědil barvu po mě a svém velkém dědečkovi Angelusovi. Jen jeho levá tlapka a špička ocásku měly barvu po otci.
Po nekonečně dlouhé době jsem se od něj oddálila. Ani jsem si nevšimla, že Aurora s Niké se ke svému bratrovi přitiskly také. Tiše jsem se na ně dívala. Ony pak pohlédly na mne a bylo mi jasné, že zatím opustit svou rodnou smečku nechtějí. “Než odejdeš, rozluč se s otcem,“ řekla jsem synovi zastřeným hlasem. “A odveď své sestry domů,“ dodala jsem a olízla synovu tvář. Ten tiše přikývl. “Sbohem, maminko.“ Řekl a raději se rozeběhl směrem ke Galvataru. Jeho sestry šly s ním. Chtěla jsem teď být sama a doufala, že až se Aithér rozloučí s Coedym, můj milovaný za mnou přijde a společně se nějak vyrovnáme s tím, že nám děti… nebo aspoň syn… vyletěl z rodného hnízda. Zavřela jsem oči a viděla před sebou právě narozené chlupaté kuličky. Jestlipak se takhle cítila i Hotaru, když se Daichi, Tara i Arnarmo vydali do světa? Pomyslela jsem si a otevřela oči. Tři mladí vlci už tu dávno nebyli. Nepochybovala jsem o tom, že dojdou bezpečně do Borůvkového lesa. Dvě vlčice pak tam dále budou mít domov. Snad aspoň prozatím. Snad i ony se rozloučí, pokud se rozhodnou odejít do světa, pomyslela jsem si a s těžkýma nohama jsem se vydala ke Kaskádám. Věděla jsem, že voda mi v téhle těžké chvíli přinese útěchu.

//Kaskády

Konečně se dokopat na návštěvu Smrti a Života, abych si vylepšila magie :D

Nevím, zda to mám jen já podělané, nebo je to tak schválně, že koule je zpomalená a letí až skoro ve chvíli, kdy Storm zmizí?

Zatímco vlčata dojídala ryby, vysvětlovala jsem jim, jak je to s jejich lovem. Mohou je jíst skoro celoročně. Nicméně se zdálo, že oblíbený doplněk stravy to až tak nebude. Aspoň ne u děvčat. Zazubila jsem se. Byly na tom stejně jako já. Niké k tomu dodala, že nejlepší na tom stejně je, že může být ve vodě. Zadumaně jsem se na ni zadívala. Jako bych v ní viděla sebe v jejím věku. Také se ráda ráchala v tůňce, a kdyby teď nebylo už poměrně chladno, a neblížila se znova zima, určitě by si zkusila, jak daleko doplave, zda se zvládne potopit nebo se pokusí zjistit, jestli už se jí náhodou neprojevila magie a jestli to není zrovna voda, jen se jí nezabarvily oči. Stejně jsem se zadívala i na Auroru a Aithéra. Ani oni neměli oči jiné, než když se narodili.
Vzpomínka na dobu, kdy se narodili, mi vnuklo myšlenku, že už je tomu rok, co jsem je přivedla na svět. Zatřásla jsem hlavou. To není možné. Vždyť jako by to bylo včera, kdy jsem je poprvé spatřila, malé, bezbranné uzlíčky tří barev. Pomyslela jsem si. Nicméně bylo tomu skutečně tak. Tehdy bylo krátce před zimou a teď se blížila další. Věděla jsem, že vlčata rostou poměrně rychle, ostatně, jako jsem to viděla u vlčat Storma, i když mí bratránci nebyli o moc mladší, než já. Lepším příkladem byla vlčata Tailly. Jednu dobu jsem některé z nich občas hlídala a najednou to byli dospělí vlci, kteří si šli svou vlastní cestou. Znovu jsem s povzdechem pohlédla na své vlastní potomky. Teď jsem se musela na ně dívat jako na dospělé vlky. Nebo možná puberťáky. Nicméně už to nebyla malá rozverná vlčata, která potřebují můj nebo Coedyho dozor. Bylo jen otázkou času, kdy se rozhodnou jít vlastní cestou a opustit svůj domov, aby poznali svět.
Bylo mi jasné, že Aihér se určitě bude chtít osamostatnit. Ačkoliv byl ze tří vlčat nejmladší, byl poslední dobou víc volnomyšlenkářský, samostatnější a stále chtěl vědět a umět víc. Když jsem se dívala na dcery, zadoufala jsem, že by se obě mohly snad ještě nějakou dobu zdržet doma. I když zatím mi připadalo, že větší citové vazby na domov bude mít Niké. Ze všech mi momentálně nejvíc připomínala mně. Jenže to se všechno mohlo ještě měnit, protože ačkoliv byli vzezřením téměř dospělí, jejich vnímání světa a domova se přece jen může ještě změnit.
Z úvah mě vytrhl hlas Niké, která se zajímala, jestli půjdeme lovit zajíce. Zvedla jsem se a protáhla se. “Ano, půjdeme. Chtěla jsem počkat, až dojíte a trochu vám slehne, není dobré lovit se zrovna naplněným žaludkem, i když to byly jen ryby,“ řekla jsem a pohledem potomky vybídla, aby se začali zvedat. Ohlédla jsem se směrem k Borůvkovému lesu. Trochu jsem doufala, že se za námi vydá Coedy, až si dostatečně odpočine. Ale zatím se k tomu neměl, tak možná ještě odpočíval nebo se s někým zapovídal.
Napadlo mě, že bude lepší se jít podívat ke kraji lesa, tam by snad mohly být nějaké zaječí nory spíš, než tady na břehu jezera. Rozešla jsem se tedy určitým směrem, kterým byl les. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem ho někdy v minulosti navštívila, nicméně pokud ano, rozhodně bych to tam už asi nepoznala. Vlčata šla těsně vedle mě a všichni tři byli celí nedočkaví, co nového se naučí.

//Východní hvozd

//VVJ

Sotva jsme se ocitli na hranici lesa, zastavila jsem se a vlčata se mnou. Bedlivě jsem nastražila uši a naslouchala. Natáčela jsem je všemi směry, ale nic zvláštního jsem nezachytila. Následně jsem použila čich, abych zjistila, jestli náhodou tento les neobývá nějaká smečka. Pokud jsem tu kdysi byla a žádná tu nebyla, nebo mi o tom nikdo neřekl, nemohla jsem to samozřejmě vědět. Avšak ani pachově se nezdálo, že by to bylo značené území nějaké smečky. Znamenalo to tedy, že zde můžeme zůstat a ulovit nějaké zajíce. Nechtěla jsem chodit zbytečně moc hluboko do lesa. Sice jsem neměla nic proti prozkoumávání, nicméně teď jsme tu byli pro to, abych naučila své potomky lovit zajíce. Zamyslela jsem se nad tím, jak to uděláme. Protože ve čtyřech běžet na jednoho zajíce mi přišlo hloupé, akorát bychom se o sebe přerazili. Nakonec jsem se rozhodla, že to udělám formou názorné ukázky - od vyčenichání zaječí nory přes vyplašení zajíce až po - zadaří-li se - jeho ulovení.
”Nejsnažší asi bude, když vám ukážu, jak na to. Abychom se všichni valili na jednoho zajíce, to by bylo o úraz. V prvé řadě je nejlepší zachytit zaječí pach,” začala jsem s výkladem. Následně jsem zvedla hlavu a zavětřila, zda ucítím ten známý zaječí pach. Následně jsem se zarazila, protože jsem si nebyla jistá, jestli si vlčata ten pach pamatují. Nicméně jsem se zase uklidnila s tím, že pokud se mi zajíce podaří ulovit, budou si ho moci očichat a to jim pomůže při lovu.
Posaďte se kousek stranou, abychom si nepřekáželi, ale abyste na mě dobře viděli,” řekla jsem poté, co jsem zachytila pach zajíce nedaleko nás. Všichni tři bez hlesu poodešli o kus dál ke vzrostlému dubu, kde se tiše usadili a bez reptání čekali, co se bude dít. Samozřejmě ale nezapomněli bedlivě pozorovat mou činnost.
Sklonila jsem hlavu níž a vydala se směrem, kterým jsem cítila pach své budoucí kořisti. Objevila jsem malou noru skrytou mezi dvěma keři. Spokojeně jsem se usmála a zaradovala se, že to šlo tak dobře. Lehla jsem si opodál a chvíli čekala, jestli se náhodou zajíc nebo zajíci sami nevypraví na pastvu. Nic se ale nedělo a neměla jsem čas čekat až do večera, takže jsem se rozhodla, že je vyplaším sama a začala jsem dupat, hrabat tlapkou do nory a párkrát jsem vyštěkla. Bylo už jen otázkou času, než z nory vyběhl hnědý zajíc, který na nic nečekal a utíkal, co mu jeho běhy stačily. Já jsem take na nic nečekala a rozběhla se za ním. Nedalo mi to žádnou práci, ale překvapilo mě, že ten zajíc vůbec nekličkuje. Ani jednou nezměnil směr, dokonce se ani nevychýlil. To jsem ale brzy vypustila z hlavy a soustředila se na to, abych ještě víc zrychlila a dostala se k němu tak blízko, abych měla na dosah jeho zadní nohy. Hbitě jsem chňapla a za jednu nohu ho pevně chytila. Zajíc se samozřejmě nechtěl dát snadno, začal sebou mrskat a hlasitě pištět, nicméně já ho držela v zubech pevně, takže to měl marné. Vyčkala jsem okamžiku, kdy se trošku zklidní, ale jemu se do toho moc nechtělo. Jenže jsem ho musela zakousnout a ukončit jeho trápení. Zdálo se, že je zajíc rozhodnutý mi svou nohu klidně nechat, ale zbytek těla si chtěl zachránit. Protočila jsem očima, ale musela jsem uznat, že je to bojovník. Navíc to začalo být dost nepohodlné, takže bylo vážně načase s tím skoncovat. Připravila jsem si tlapky a sotva jsem přiblížila zajíce k zemi, začal hrabat předníma a škubat zadníma nohama, aby se z mého sevření vyprostil. Já ho však přišpendlila k zemi a rychlým kousnutím mu prokousla tepnu, takže v okamžiku byl mrtvý a já měla tlamu plnou teplé zaječí krve. Konečně jsem ho mohla pustit a několika pohyby svou čelist uvolnit. Pak jsem vzala do tlamy mrtvé tělo a vracela ze zpátky k vlčatům. ”No, sami jste viděli, že lov zajíce není o nic jednodušší, než lov ryb. Tady je to hlavně o rychlosti a šikovnosti. Obecně zajíci kličkují, když utíkají, snaží se zmást a setřást svého pronásledovatele, ale tenhle byl výjimka. Nicméně je důležité, když už svou kořist chytíte, třeba za tu zadní nohu, jako teď já, musíte se snažit ho držet co nejpevněji. Samozřejmě se může stat, že se vám vyškubne a bude utíkat dál, to už se mi take několikrát stalo. Ale to pak už bude třeba i jen maličko zraněný a už se mu poběží hůř. Takže to jsou zase body k dobru pro vás, abyste měli lov úspěšný. A když už ho budete držet pevně, je důležité ho co nejdřív zakousnout, aby se netrápil. Samozřejmě nejideálnější je mu prokousnout tepnu na krku. No a pak můžete hodovat,”doplnila jsem svou názornou ukázku malým výkladem. Chvíli jsem počkala, jestli se náhodou nebudou chtít na něci zeptat, ale zdálo se, že jim to stačilo. ”Asi bude lepší, když půjdete lovit po jednom, abych na vás tak nějak viděla, i když vám nebudu moci napovídat, jako v případě rybolovu, protože tohle bude dost rychlé.” Dodala jsem a tázavě se podívala na vlčata, kdo z nich bude chtít jít lovit jako první. Rozhodla jsem se to udělat tak, že nechám na nich, aby zaječí noru sami vyčenichali a já si pak sednu nebo lehnu opodál a budu vše pozorovat, abych pak mohla poznamenat, co bylo špatně a chtělo by to příště udělat jinak a co bylo správně.

Celá napjatá jsem pozorovala Niké, jak si povede v druhém pokusu. Postoj zaujala opět správně a bylo na ní vidět, že se hodně soustředí. Během několika minut se jí podařilo mít mezi zuby šupinaté rybí tělo, takže se s pyšně zvednutým ocasem přiblížila k nám. Pak svůj úlovek vyplivla, přidržela ho tlapkou a tázavě se na mě podívala. Usmála jsem se. “Dobrá práce, zlatíčko,“ kývla jsem na ni s pochvalou. Aithér svůj úlovek už dožvýkal a Aurora se pořád tvářila jako tisíc čertů. Vzala jsem rybu, kterou jsem ulovila a přinesla ji k ní. “No tak, nečerti se. Není každý den posvícení a nemusíš všechno zvládnout napoprvé. Lov ryb je náročný v tom, že máš čumák pod vodou, takže musíš jednat rychle, aby ses neutopila, navíc její tělo je kluzké a mrštné. Uvidíš, že v lovu zajíců si povedeš lépe,“ snažila jsem se ji povzbudit. Dcera jen pohodila hlavou, pípla neurčitá slova díků a nejistě se pustila do ryby. Po prvním soustu se zašklebila. “Nic moc,“ oklepala se, ale jedla dál. Zřejmě hlad byl větší, než aby nejedla vůbec. “Mami, a co s kostmi?“ Zajímal se Aithér. “Zahrabej je do země,“řekla jsem. Aurora naklonila hlavu na stranu. “Děláme to tak i s kostmi vysoké či zajíců.“dodala jsem.
Bylo mi jasné, že lov zajíců také nebude jednoduchý, protože ti kromě toho, že běhají, také poměrně dost kličkují, takže to je také náročné na pozornost. Ale aspoň nehrozilo, že by se u toho nalokali vody. Když jsem se tak dívala na Auroru, nabyla jsem dojmu, že jí to půjde lépe než lov ryb. Každopádně měla delší pevné nohy a ze všech sourozenců běhala nejraději, takže ji to mohlo bavit. Hlavní bylo, aby je nezdar neodradil. Na druhé straně hlad by je v pozdějších dobách přinutil a naučil obstarat si potravu. Ovoce v jiném lese než Borůvkovém nebylo, a i kdyby, ovoce není jednak k dispozici přes zimu a jednak vlk přeci není vegetarián…
Z přemýšlení mě vytrhla Aurora, která právě začala vyhrabávat menší díru, do které schovala kosti od právě snědené ryby a zase ji způsobně zahrabala. Usmála jsem se na ni a přikývla. Nyní zbývalo počkat, než se nasytí také Niké. Aithér mezitím bedlivě sledoval okolí s ušima nastraženýma dopředu. Pak je stáčel všemi směry, aby zachytil každý nový zvuk. Zdálo se však, že stále nikdo jiný kromě nás tady není. “Ryby můžete lovit skoro celý rok, kromě zimy. Na ty se přes led nedostanete. Jedině byste zkusili lovit v řece, nicméně to je o dost náročnější, kde je silný proud vody. U břehu tam asi moc ryb nebude. Ale nechci si vymýšlet. Já sama jsem ryby nikdy v řece nelovila.“Dodala jsem ještě nějakou poznámku a také se rozhlédla. Zamračila jsem se. Byla to celkem škoda, že tu nikdo nebyl, aspoň se mohla vlčata socializovat. Jak se chovat ve smečce už věděla, ale s cizími vlky do styku ještě nepřišla. Kdyby se zadařilo, třeba by mohli mít nové přátele…
“Já ryby asi také moc jíst nebudu,“ řekla Aurora, položila se na záda a pozorovala oblohu. Pak natáhla své dlouhé bílé nohy a chvilku je pozorovala. “No, mně to nevadilo, ale myslím, že zaječí maso bude ještě lepší,“ dodal k tomu Aithér.
Ohlédla jsem se po Niké, jestli už i ona dojedla svůj úlovek, aby si také na chvilku odpočinula, než půjdeme lovit zajíce.

Názorně jsem vlčatům předvedla a vysvětlila, jak si mají počínat při lovu ryb. Dále se nenechala vybízet a aktivně se všichni tři vypravili do vody. Nejdřív jsem musela napomenout Aithéra s Aurorou, aby nestáli tak blízko sebe. Aurora našpulila tlamičku s tím, že ona vlezla na své místo jako první, takže se musel vzdálit Aithér. Ten vyplázl na svou sestru jazyk a popoběhl několik metrů dál.
V tu chvíli mě napadlo, že jsem je měla spíš nechat, aby šli po jednom, abych se mohla věnovat každému individuálně. Nakonec jsem to tak nechala s tím, že počkám, jak se jim povede první pokus. Jako první se do díla pustila Niké, takže jsem bedlivě sledovala její počínání. Vypadalo to, že si moc dobře pamatuje, co jsem dělala já, takže jako by mě kopírovala, což bylo správně, aspoň pro začátek. Netrvalo dlouho a její hlava zmizela pod hladinou. Následně ale nadskočila a jak ztratila rovnováhu, zahučela do vody celá. Starostlivě jsem se zvedla, ale naštěstí byla v pořádku, prvotní překvapení z toho, co se jí stalo, se rozhlédla po sourozencích, jestli si toho nevšimli. Aurora, která k ní stála blíže, samozřejmě velké šplouchnutí zaznamenala, přestala pozorovat hladinu a svůj jantarový pohled věnovala své sestře. “Neruš, ségra! Jestli se chceš cachtat, běž si dál, já si chci ulovit jídlo!“Zavrčela na ni bojovně. Zamračila jsem se na ni. “Niké to určitě neudělala schválně,“řekla jsem rychle a vrhla na varovný pohled na Niké, aby se nepouštěla do hádek, protože na to teď nebyl čas. “Nevadí, zkus to znovu. Možná se trošku víc rozkroč, abys udržela stabilitu,“ poradila jsem pak své tmavě hnědé dceři.
Lehce jsem přenesla váhu na jednu z předních tlapek a zahleděla se na Aithéra, který byl maximálně soustředěný. Hlavu měl těsně u hladiny a děsně se u toho mračil. Musela jsem v duchu potlačit smích, protože to působilo dojmem, že chce zlým pohledem ryby odradit. Pak už jsem mohla jen překvapeně zamrkat, protože synek se rozhodl, že si nebude máchat hlavu celou, ale zkusí svou kořist podebrat tlapou. A to se mu povedlo na první pokus. Ačkoliv celou akci doprovodilo cáknutí skoro tak velké, jako když sebou Niké plácla do vody, až jsem se divila, že rybu tím nevyplašil, následoval velký oblouk, při kterém se ryba ocitla na souši kousek ode mne. Rychle jsem se vzpamatovala a přiskočila k ní, abych ji přidržela, než Aithér s hrdě vypnutou hrdí, samolibým úsměvem a zvednutým ocasem nepřiklusal a nepřidržel si ji sám. “Učte se od mistra, sestřičky,“ pronesl samolibě, lehl si a pustil se do jídla. “Dobrá práce, synku,“ řekla jsem uznale. Neuvažovala jsem nad tím, zda to byla jen náhoda nebo byl tak šikovný, i když jako hrdá matka jsem samozřejmě chtěla věřit té druhé možnosti, ale byla jsem každopádně ráda, že se mu zadařilo.
Teď se můj pohled opět vrátil k Auroře, která tiše číhala. Zatím si počínala dobře. Byla celá našponovaná a bylo vidět, že jí dlouhé čekání moc nebaví. Najednou schovala hlavu pod hladinu, ale rychle ji zase vynořila. Bohužel v tlamě jí neuvízlo nic. Celá zamračená začala chňapat do vody, ačkoliv tam nemohlo být nic, než rozvířený písek. “Nerozčiluj se zlatíčko. Tělo ryby je kluzké a je těžké ji chytit hned napoprvé,“snažila jsem se ji uklidnit. Nahněvaně se podívala na mě a na Aithéra, který spokojeně debužíroval. “Vám se to ale povedlo!“Zavrčela. S povzdechem se jala svůj pokus zopakovat, i když chvíli trvalo, než se uklidnila. Chvíli vztekle mrskala ocasem, ale tentokrát jsem jí zkusila hned, jestli na to přijde sama, že vlastně hýbe nejen ocasem a tím si čeří hladinu. Naštěstí jí to přeci jen došlo a nyní stála klidně. Rychlým pohledem jsem zkontrolovala Niké, jak si počíná.
Aurořina hlava se znovu ocitla pod hladinou. A když se znovu vynořila, vztekle prskala vodu, pohazovala hlavou, kýchala a frkala. Vyskákala za mnou na břeh. “Dostala se mi voda do nosu!“Křikla vztekle a dál pohazovala hlavou. Naklonila jsem hlavu na stranu. To bylo určitě nepříjemné, ale pomoci jsem jí nemohla, musela se té vody v dutinách zbavit sama. Po několika dalších kýchancích a frkancích se jí to nakonec konečně podařilo. Celá uražená se posadila opodál a začala si jazykem urovnávat srst na hrudi. “Blbý ryby,“brumlala si přitom. “Nic si z toho nedělej, zkusíš to později,“snažila jsem se dceru povzbudit. Ona nijak nereagovala, jen tiše urovnávala svou srst. Pohlédla jsem rychle na Aithéra a zavrtěla hlavou, abych ho ani nenapadlo si sestru dobírat, protože to by jí moc nepomohlo a spíš by ji to odradilo. Pak jsem zase věnovala svou pozornost nejstarší dceři.

Představa zamrzlého jezera evidentně mládež pobavila. A také si to jistě všichni hned představili, protože Niké vyjekla, že to bude bájo. “Tak to už se nemůžu dočkat, až to vyzkouším,“ dodal nadšeně Aithér. “Nu, nebude to dlouho trvat. Právě nám začal podzim. Teď se bude ochlazovat. A brzy bude zpátky sníh, který jste naposledy viděli, když jste byli ještě hodně malí,“řekla jsem a zarazila se. No jo, podzim… Za pár týdnů už tomu bude jeden rok, co jsem tyhle tři uzlíčky přivedla na svět. Odfrkla jsem si. Bylo neuvěřitelné, jak rychle to utíkalo. Zahleděla jsem se směrem zpátky, kudy jsme přišli. V tom místě jsem potkala matku a krátce na to se začala vlčata hlásit na svět. A dnes už jsem je chystala na samostatný život.
Když jsem se zmínila o vysoké, Niké se aktivně rozhlížela, ale když zjistila, že tu nikdo jiný kromě nás není, zase se posadila. “Nu, momentálně tu žádné stádo není. Nicméně i kdyby tu byli, tak bych vám je mohla jen ukázat a vysvětlit teoreticky, co a jak. Takové velké zvíře se loví nejlépe ve více vlcích. Nás víc sice je, a bohatě bychom na to stačili, ale pro vás by bylo lepší, abychom měli u sebe ještě aspoň dva tři zkušené lovce, abyste mohli také odkoukávat. Až se Storm vrátí z toulek, určitě něco podnikneme,“slíbila jsem.
“Mám docela hlad,“ ozvala se Aurora. Hned jak to dořekla, Niké se zajímala, jestli je naučím lovit. Přikývla jsem. “Proto jsme tady. Vlastně jsou dva důvody, proč jsme tu. Abyste poznali okolní místa a naučili se lovit stravu sami pro sebe. Ryby, zajíci, případně kachny stačí pro nasycení jednotlivce. Jeleni a daňci jsou spíš záležitostí nakrmit celou smečku, protože jsou velcí a mají hodně masa.“Vysvětlila jsem a zvedla se. Pohlédla jsem na Arnarma, který v podzimním sluníčku dřímal. Zazubila jsem se a nechala ho odpočívat. Mezitím jsem vstoupila do vody, která mi sahala těsně pod břicho, otočila se k vlčatům a zůstala klidně stát. “Nevím, jestli se ryby loví i jinak, ale já mám na to svůj způsob. I když já ryby moc ráda nemám,“Začala jsem mluvit ztišeným hlasem. “Vlastně já tu čekám, až se ryby ke mně přiblíží samy. Když teď voda není zčeřená tím, jak jsem šla, písek na dně se usadil a já jsem nehybná, působí to tak, že nikde nikdo není. Naštěstí je tu bezvadná viditelnost, takže teď vidím, jak okolo mě pluje jedna docela velká ryba,“pokračovala jsem s pohledem upřeným na vodní hladinu. Ryba ještě nebyla dost blízko mě, abych se ji pokusila chytit. Zřejmě zachytila hluk, který působil můj hlas. Zůstala jsem tedy chvíli tiše. Vlčata naštěstí chápavě a tiše čekala na břehu. Správně se dovtípila, že nesmí rušit, jinak lov nebude úspěšný.
Chvíli jsem uvažovala, zda pro tu rybu hrábnu tlapou nebo ji radši zkusím chytit do zubů. Rozhodla jsem se pro druhou možnost a doufala, že se mi podaří její kluzké tělo zachytit hned. Konečně ten vodní tvor usoudil, že je „vzduch“ čistý a plula blíž ke mně. Sklonila jsem čenich těsně nad hladinu a čekala, až bude přímo přede mnou. Pak jsem se zhluboka nadechla, nechala tlamu otevřenou, a schovala celou hlavu pod hladinu. Jakmile se mé zuby dotkly rybího těla, rychle jsem cvakla. Ryba sebou ale mrskla, takže mi vyklouzla. Ještě jsem však stačila zareagovat a znovu po ní cvakla, načež jsem chytila ocas. Zvedla jsem hlavu nad hladinu a velkým máchnutím odhodila rybu na souš, abych mohla zalapat po dechu. Kořist dopadla vedle vlčat a zběsile sebou mrskala. Aithér měl oči pobavené tím, jak se ryba plácala. “Honem ji přidrž, aby se nedostala zpátky do vody,“ zavolala jsem na něj, ale Aurora byla rychlejší. Jednou tlapkou přidržela rybu u země. Došla jsem k nim. “Můžete si to teď zkusit. Vlastně kromě toho, že byste zkoušeli rybu chytit do zubů, ještě můžete ji podebrat tlapou a odhodit na souš, ale abych pravdu řekla, já jsem to nikdy nezkoušela. I když pár vlků jsem takhle viděla lovit.“ Poslala jsem vlčata, aby si zkusila ulovit nějakou tu rybu.
Sama jsem pak otráveně pohlédla na svůj úlovek, který přestal lapat po dechu a plácat sebou. “No, že jsem tě ulovila, nemění nic na tom, že vás moc ráda nemám,“ řekla jsem. “To si radši počkám na nějakého dobrého tučného zajíce,“ dodala jsem a zatímco jsem ještě pro jistotu rybu přidržovala tlapou, aby se o ni pak mohla podělit vlčata, pozorovala jsem mládež, jak se jim vede a byla připravena jim udělovat rady.

Když vlčata doobdivovala pohled a jezero, pustila se do her. Respektive prozatím jen Aithér s Aurorou. Niké se tentokrát rozhodla neúčastnit a zeptala se mě, jak se toto místo jmenuje a jestli chápe správně, že nepatří žádné smečce, protože vypozorovala, že když někdo přišel do Borůvkového lesa, oznámil to zavytím, zatímco my jsme se neohlásili. Usmála jsem se na ni a zavrtěla ocasem. Musela jsem uznat, že je bystrá. “Tohle je Velké vlčí jezero,“ začala jsem povídat, zatímco si dcera uhlazovala mokrou srst. “A ano, chápeš správně, žádné smečce nepatří. Obecně místy, která patří nějaké smečce, jsou většinou lesy a jejich přilehlé potůčky, jezírka nebo tůňky. Jako třeba Borůvkovému lesu patří Ovocná tůň. Louky, pláně, jezera, celé řeky, patří všem. Ta pláň, po které jsme se přišli, se nazývá Galvatar,“ na okamžik jsem se odmlčela, protože k nám přišli i Aithér s Aurorou, oba zmáchaní od hlavy až k patě a udýchaní. Vlastně jsem se je už sama chystala zavolat, aby poslouchali, o čem mluvím, protože to bylo důležité. Aurora se ztěžka svalila přede mne a s vyplazeným jazykem prudce oddechovala. Aithér vypadal spokojeně, posadil se vedle sestry a našpicoval uši směrem ke mně. Na okamžik jsem se soustředila na něco jiného a přivolala pomocí magie teplý vzduch, aby vlčatům vysušil kožíšky. Sice bylo poměrně teplo, ale už bylo znát, že je tu podzim a nechtěla jsem, aby nastydli.
Pak jsem pokračovala v povídání. “Sem většinou vyrážíme lovit vysokou. Což jsou třeba jeleni nebo daňci. A jak jste před chvilkou sami zjistili, moc dobře se tu běhá.“ Usmála jsem se a ukázala čenichem na druhou stranu jezera. “Galvatar zasahuje až tam. A rozděluje se na východní a západní část. Od našeho domova je to východní část. A až v zimě jezero zamrzne, z hladiny se stane ledová plocha, na které se dá dobře chodit. V prvé řadě je třeba se to ale naučit, protože led klouže,“ Do řeči mi skočil Aithér. “Takže to je jako chození po vodě?“ Vykulil oči. “No, skoro ano. Ale abych byla přesná, chodíš po vrstvě ledu, což je zamrzlá voda. Nicméně pod tou vrstvou ledu se normálně voda nachází, není to tak, že by zamrzla voda až ke dnu. Led je vlastně několikacentimetrová krusta. Čím chladněji je, tím je pevnější a unese toho hodně. Často tu vlci blbnou tak, že se kloužou, ať už po nohách nebo po zadku. Nebo si zkracují cestu na západ právě přes jezero,“ pokračovala jsem ve vysvětlování. Doufala jsem, že jsem se do toho nijak nezamotala a vlčata vše pochopila. Chvilku jsem se odmlčela, jestli nebudou mít nějaké dotazy, ale prozatím se tvářila poměrně chápavě.

//západní Galvatar

Ačkoliv bylo vidět už poměrně z dálky, ve své celé kráse se začalo vylupovat až teď, když jsme byli o něco blíž. Mé oblíbené jezero. Také vlčata zpomalila a počkala, až je s Arnarmem doběhneme. Měla jsem z toho radost, i když Aithér byl nedočkavý a vesele povykoval. Jakmile naše skupinka byla pohromadě, zpomalili jsme do klusu a ke břehu jsme už došli krokem. “Juu, to je ale vody!“ Vypískla Aurora a rozběhla se až těsně k vodě. Těsně před ní se zastavila a s veselým vrtěním ocasu se na nás otočila. V očích jí vesele jiskřilo. “Ty jo, kam se hrabe tůňka doma!“ Přidal se k obdivnému úžasu Aithér. Usmála jsem se. Nepřekvapilo mě, že byli okouzleni. Kromě toho, že tak velkou vodní plochu ještě neviděli, já sama jsem vždycky byla z toho pohledu okouzlená, i když jsem ho viděla už několikrát. Jelikož zrovna vysvitlo slunce mezi mraky, odráželo se na vodní hladině. Jemný větřík ji jemně čeřil a vytvářel tak pěkné malé vlnky, které příjemně šuměly. Arnarmo se posadil vedle mě a mlčky pozoroval jezero. Nechala jsem ho v klidu rozjímat.
Zatím jsem se rozhlédla a nasála pachy. Cizí vlci tu byli cítit, ale pach poměrně slábl, takže tomu bylo zřejmě několik dní, co tu někdo byl. Zašklebila jsem se. To bylo poměrně typické. Když jsem byla malá, snad nikdy se nestalo, aby u jezera nikdo nebyl. Pořád se tu něco dělo, ale za poslední léta, když jsem tudy procházela, byli tu cítit vlci, ale nikoho jsem tu nepotkala. Napadlo mě, jestli to bylo tím, že jsem měla prostě smůlu a vybrala si pokaždé takový okamžik, když tu bylo pusto a prázdno, nebo se tu vážně vyskytovaly skupinky vlků jen výjimečně.
Z myšlenek mě vytrhl synův hlas. “Líbí se mi tu,“ hodnotil zdejší okolí pozitivně. Stál teď předními tlapkami ve vodě a pozoroval svůj odraz. Pak bouchnul jednou tlapkou do vodní hladiny tak silně, až ošplouchl své sestry, které byly nedaleko. Aurora se na něj zamračila, mírně odhalila své tesáky a zavrčela na něj. Její bratr z toho ale měl jen legraci a dál rozverně cákal vodu kolem sebe. Aurora si to však nechtěla nechat líbit, naježila se a pohledem vybídla sestru k akci. Na nic však nečekala a rozeběhla se proti svému bratrovi. Aithér, ačkoliv se tvářil, že ho nic než voda nezajímá, hbitě uskočil a ocitl se na břehu. Což Aurora nečekala a běžela pár metrů ještě dál. Pak prudce zabrzdila, otočila se a běžela zpátky. Snažila se na Aithéra zaútočit, ale ten se jen smál a hbitě uhýbal. Zvědavě jsem se ohlédla, co udělá Niké, jestli své sestře půjde pomoci ztrestat bratra za to, že je zmáchal od hlavy k patě.
“Necháme je trochu se vydovádět a pak se pustíme do lovu ryb, co ty na to?“ Navrhla jsem svému bratrovi a v klidu se lehla do trávy opodál. Měla jsem dobrý přehled nejen o tom, co dělají moji potomci, ale viděla bych i nově příchozí vlky. Arnarmo jen tiše přikývl.

//Borůvkový les

Sotva jsme prošli hranicí lesa a Galvataru, stromy se rozestoupily a před námi se objevila široká pláň, do vlčat jako když střelí. I když zatímco se Aithér a Niké rozeběhli, Aurora zpočátku s vykulenýma očima sledovala volný prostor. Pak se ale nechala zlákat a dohnala své sourozence. Měla jsem tendence je okřiknout, aby neběhali moc daleko, ale naštěstí sami měli dost rozumu na to, aby se nenechali unést a nezmizeli během chvilky na druhé straně, takže se mi ulevilo.
S bratrem jsme běželi také, ale pomaleji, takže jsem měla přehled o tom, co se na pláni děje. Bedlivě jsem se rozhlížela a nasávala pachy. Nic ale nenasvědčovalo tomu, že by tu byli nějací vlci, takže žádné nebezpečí nehrozilo. Tedy, pokud by nějací neznámí vlci byli takoví, že by místo seznámení se nebo ignorace naší skupinky chtěli zaútočit. Už jsem ani nepamatovala, kdy naposledy jsem tu byla. Možná jen krátce, když jsem se byla po porodu provětrat a vlčata tehdy hlídal Coedy. Uvědomila jsem si, že vlastně co jsme se s Coedym vrátili, respektive já se vrátila a on přišel nově do smečky, tak jsme nikde pořádně nebyli, protože poměrně záhy jsme založili rodinu. Následně jsem si usmyslela, že pak budeme muset zase jednou vyrazit na menší toulky, jen my dva. Vlčata už jsou dost velká na to, aby to pár dní zvládla sama, navíc v bezpečí Borůvkové smečky by se jim nemohlo nic stát. Ta myšlenka se mi zalíbila, takže jsem si slíbila, že to Coedymu navrhnu, až se vrátíme domů.

/VVJ

//Nuže, sice je na řadě Niké, ale jelikož se k odepisování nemá a já ji nehodlám uhánět další měsíc, má smůlu a píšu já.

Jakmile jsem bratrovi připomněla, kde se nachází řeka, na jejímž druhém břehu jsem určitou dobu žila, Arnarmo se pak dotázal, jestli mi to místo někdy chybí. Zavrtěla jsem hlavou. “Nebylo tam sice špatně, a zdejší vlci byli v pohodě a Atray s rodinou nás dobře přijali, nicméně nikdy jsem se tam necítila tak dobře, jako tady. Asi jsem švihlá, ale asi holt jsem nějakým způsobem připoutaná k Borůvkovému lesu. Nebo já nevím, jak to popsat,“ řekla jsem a uchechtla se. Svěřila jsem se mu, že tento les nehodlám už nikdy opustit, takže pokud on se zase vydá na toulky a bude se chtít zase za mnou někdy zastavit, zase mě tu najde. Arnarmo však vyjádřil obavy, že se nikam nepodívám, nebudu přijímat nové informace ani poznávat nové tváře, zda se z toho nezblázním. Švihla jsem ocasem a zavrtěla hlavou. “Ale né, samozřejmě, že odtud někdy půjdu na toulky, ať už sama nebo s Coedym, abych se podívala po okolí a objevovala nová místa, ale myslím to tak, že Borůvkový les chci mít stále za svůj domov,“ uvedla jsem svá slova na pravou míru. Upřímně řečeno, už jsem začínala pociťovat potřebu jít se pořádně někam provětrat, protože od té doby, co jsem se stala matkou, jsem vlastně pořádně nikde nebyla. Navíc bylo načase, aby se vlčata začala stavět na vlastní nohy, už se pomalu blížila doba, kdy jim bude jeden rok. Zamračila jsem se. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak rychle ten čas letí. Vždyť jako by to bylo včera, co jsem potkala svou matku na Galvataru a vzápětí mě popadly porodní bolesti, takže jsem spěchala do úkrytu, abych přivedla na svět tři malé nezbedné kuličky.
Z úvah mě znovu vytrhnul bratrův hlas, kdy mě ujišťoval, že se tu jistě čas od času objeví a budeme nějakým způsobem fungovat jako rodina. Usmála jsem se a přikývla. Věřila jsem mu. Doufala jsem, že aspoň on mi z celé rodiny zůstane poblíž a budeme se stýkat, když už mladší bratříček a sestřička zmizeli neznámo kde, stejně jako naši rodiče. To mě zase přivedlo na myšlenku, že ani nevím, kde se zdržuje má matka, zda se opět někde toulá nebo našla domov v nějaké smečce. Bylo by pěkné, kdyby zase viděla svá vnoučata, vždyť naposledy je viděla, když byli ještě malí. Zatvářila jsem se kysele. Otec pro změnu nevěděl vůbec, že je dědečkem. Kdo ví, kde je mu dnes konec.
Jelikož mi začalo kručet v břiše, navrhla jsem, abychom našli Storma a vydali se na lov. Než však někdo stačil odpovědět, ozvalo se zavytí. Stočila jsem tím směrem uši a následně se ohlédla. Arnarmo mi odpověděl, že to není špatný nápad, ale Storm právě odešel. Tím pádem jsme měli smůlu a smečkový lov se musel odložit. “Nu, co se dá dělat. Tak jindy. Nicméně mohli bychom se vydat k Velkému vlčímu jezeru, naučíme děti lovit ryby. Sice přes zimu asi moc ryb nenaloví, ale aspoň budou vědět, co a jak, pro příště. I když já osobně moc ryby nemusím. No a třeba se nám poštěstí potkat nějakého zajíce nebo lišku. Či něco většího, abychom se dosyta nadlábli všichni,“ navrhla jsem.
Doposud nás vlčata moc neposlouchala, protože měla moc práce s tím, jak se mezi sebou škádlila, nicméně Aithér jako první zaznamenal, že by se mělo někam jít, nechal sestry sestrami a běžel za námi s očima doširoka otevřenýma. “Mami, mami, my někam půjdeme?“ Hopsal kolem mě natěšeně a vrtěl přitom ocasem jako zběsilý. Bratrův útěk si samozřejmě holky nemohly nechat ujít a stejně tak nepřeslechly jeho výskání, takže přiběhly také a zvědavě očekávaly moji odpověď. Musela jsem se zasmát. “Ano, musíte se konečně naučit něco lovit. Abyste neumřeli hlady, až se vydáte na toulky,“ vysvětlila jsem jim a pohlédla na Coedyho, který vypadal poněkud duchem nepřítomný. “Půjdeš s námi, drahý?“ Zeptala jsem se a něžně do něj drcla, abych ho upozornila na to, že s ním mluvím. Chvíli na mě zmateně koukal. “Rád bych, ale určitě si máte s bratrem co povídat. Možná později se připojím, teď bych si ale raději odpočinul,“ odpověděl a olízl mi čenich. Souhlasně jsem přikývla. “Taaatiii, pojď s námi!“ Vykřikla Aurora a začala do otce šťouchat, aby ho donutila vstát. “Bude legrace!“ Přizvukovala Niké. Aithér se chtěl k sestrám přidat, nicméně jsem zasáhla já. “Jen nechte tatínka odpočívat. Vezme si vás na povel později,“ řekla jsem přísně. Děti sice vypadaly zklamaně, ale musely to chápat. Nebo se o to aspoň snažit. “Maminka má pravdu. Jen pěkně běžte s ní a strýčkem. Buďte hodní a uvidíme se později,“ podpořil mě Coedy. Pohledem do očí jsem mu poděkovala. Olízla jsem mu čenich. “Nebudeme pryč dlouho,“ špitla jsem. Pak jsem se ohlédla dcerách které nadšeně hopsaly kolem mě a čekaly, jakým směrem se vydáme. Aihér se zatím choval zdrženlivě, ale bylo mi jasné, že jakmile se ocitneme na otevřeném prostoru Galvataru, budou mít plné packy práce, aby zjistili, kdo z nich je nejrychlejší a kdo z nich je nejsilnější. “Tak tedy vyrážíme!“ Zavolala jsem, zvesela zavrtěla ocasem a volným krokem jsem se vydala směrem k hranicím lesa. Ještě než jsme zmizeli mezi stromy, ohlédla jsem se za Coedym, který nás vyprovázel pohledem.

//Východní Galvatar

//No, to se nedá nic dělat, naučím vlčata lovic zajíce no :D

Připomněla jsem bratrovi, kde se nachází Smrkový les, ve kterém jsme s Coedym na určitou dobu našli domov. Sice se tvářil, že si vzpomněl, ale nebyla jsem si jistá, jestli si pamatuje, co je vůbec Mahtaë. “Zkrátka na druhé straně řeky, která protéká Borůvkovým lesem,“ dodala jsem s úsměvem a zavrtěla ocasem. Mimoděk jsem se tím směrem ohlédla, ale necítila jsem žádný smutek nebo jinou emoci.
Pak jsem se pustila do podívání o tom, jak jsem naše sourozence potkala, párkrát s nimi i mluvila, ale pak se zase z mého života vytratili. Arnarmo pak dodal, že se mám ke komu přimknout. Souhlasně jsem přikývla a láskyplně se podívala na svého partnera a vlčata, která se po chvíli konečně přestala rvát a zatímco Aithér s Aurorou polehávali stranou a odpočívali, Niké si veledůležitě urovnávala kožíšek. Musela jsem se zazubit, načež jsem svůj modrý zrak stočila zpátky k Arnarmovi. “Já tento les už nikdy nehodlám opustit, takže až se rozhodneš se zase toulat, pak věz, že mě vždycky najdeš tady a vždycky tu pro tebe budu,“ řekla jsem a lehce se dotkla čenichem bratrova ramene. Udělalo mi radost, že se rozhodl, že se po téhle zemi bude toulat, i když zatím neví, jak dlouho se zdrží v Borůvkovém lese. Nicméně já jsem si byla jistá, že i kdyby se zdržel déle, Storm nebude mít nic proti.
Zhluboka jsem se nadechla a nasála pachy. Zdálo se, že v lese to konečně trošku ožilo, protože kromě toho, že jsem zaznamenala pach Naomi, jsem cítila i nějakého cizince. Jelikož jsem ale věděla, že jsou tu Storm i Tailla, nikterak mě to nerozrušovalo. Znovu jsem pohlédla na Niké, která si odběhla k tůňce a dováděla ve vodě jak neřízená střela. S úsměvem jsem si vzpomněla na sebe v jejím věku, kdy mě voda fascinovala a hrozně ráda jsem byla v její přítomnosti. Hmm, že by se nám tu začínaly projevovat kořeny vrozené magie? Zamyslela jsem se a s hlavou nakloněnou na stranu jsem dceru ještě chvíli zadumaně pozorovala. Lehce mi pak zakručelo v břiše. No jo, už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy jedla. Pohlédla jsem pak na Aithéra, který si olizoval tlapku a vypadal, že se snaží být nenápadný, ale v jeho jantarových očích tančili rarášci, takže bylo jasné, že vymýšlí lumpačinu na svou sestru, která ležela klidně vedle něj a netrpělivě těkala očima. Byl nejvyšší čas, abychom naučili své ratolesti lovit, a to nejen vysokou, ale i zajíce a ryby. Něco mi říkalo, že brzy vylétnou z rodného hnízda a vydají se na své vlastní toulky. A jelikož ovoce neroste v žádném jiném lese, neměli by se pak čím živit. Navíc, co bych to byla za matku, kdybych nenaučila svoje potomky jedné z nejdůležitějších věcí, které vlk musí umět.
“Nevím, jak vy, ale já mám docela hlad,“ řekla jsem, když se mi žaludek znovu nespokojeně zakroutil. “Co kdybychom našli Storma a zkusili uspořádat smečkový lov? Mládež má načase, aby se to naučila. Sice jsem chtěla začít zajíci, ale… Proč by nemohli začít vysokou, je to aspoň výzva,“ navrhla jsem a podívala se na Coedyho s Arnarmem, co na to budou říkat. Vtom jsem viděla, že Arnarmo lehce couvl. Stočila jsem jedno ucho směrem, kterým jsem slyšela dusot. Tušila jsem nějakou neplechu, protože jakmile jsem otočila celou hlavu, spatřila jsem Niké, jak se k nám řítí s papulkou nepřirozeně našpulenou a tvářičky měla nateklé. Než jsem se však stačila zděsit, že ji bodla vosa nebo sršeň, dcera vyprskla smíchy a obsah tlamičky skončil na mě. Byla jsem tak překvapená, že jsem se v prvních vteřinách nezmohla na slovo. Dokonce jsem měla trochu vody v tlamě já, protože jsem ji zrovna otevřela a chtěla zjišťovat, co mé dítě trápí. Vodu jsem vzápětí vyprskla a nespokojeně se oklepala. Pohlédla jsem na dceru, kterou přešel humor, a okamžitě se stáhla, protože získala dojem, že to přepískla. No, věděla jsem, že to nemyslela zle, jednak si chtěla hrát a jednak jsem si musela uvědomit, že se vlčata začínají nudit, protože přeci jen se my tři vybavujeme dlouho a oni ještě nemají tolik trpělivosti, aby jen tak seděli a poslouchali vyprávění jejich strýce, ačkoliv to mohlo být pro ně zajímavé a poučné. Zkusila jsem svou mokrou srst naježit, ale moc to nešlo. Pohledem jsem zkontrolovala Auroru s Aithérem, kteří se smáli kulišárně, kterou jejich sestra na mě vymyslela. Přísně jsem došla ke krčící se dceři. Musela ale v mém pohledu vidět, že i já mám něco za lubem, i když bylo možné, že si toho hned nevšimla, protože přeci jen čekala na trest. Počkala jsem, až si Niké lehne na záda, odhalí své bílé bříško na znamení pokory. Ocásek měla mezi nohama. Naklonila jsem se nad ni a lehce ji zatahala za ucho. “To se dělá, máčet maminku?“ Zeptala jsem se a poťouchle na dceru mrkla. Rozhodla jsem se, že toho využiju a tak jsem přivolala z blízké studánky vodu v podobě malé koule, kterou jsem vzápětí rozbila tlapou a zmáchala Niké. Což nebylo tak těžké, protože už byla částečně mokrá z dovádění ve vodě.
“Vy se moc nesmějte, rošťáci,“ napomenula jsem syna s druhou dcerou, kteří se smáli pro změnu Niké, která byla mokrá, stejně jako já. Přivolala jsem o něco větší kouli vody a zmáchala i zbylé dva potomky, aby jim to snad nebylo ještě líto. Samozřejmě jsem vodu rozbila tak, abych jim nezmáchala hlavu a nehrozilo by, že by se zalkli. Oba hned vyskočili na nohy, a zatímco Aurora vyjukaně koukala, co se děje, Aithér rozdováděně šťouchal do své sestry a vyzýval ji k další bitce. Zazubila jsem se a využila své další magie, a sice vzduchu. Přivolala jsem teplý vánek, který nám všem čtyřem během několika chvilek kožíšky zase pěkně vysušil. Olízla jsem si čenich a pohlédla na Coedyho s Arnarmem, kterým také cukaly koutky. Poťouchle jsem na ně vyplázla jazyk, aby se snad nesnažili se také smát, abych nezmáchala kožichy i jim. “Tak co říkáte na ten lov?“ Zeptala jsem se raději a posadila se s ocasem omotaným kolem předních tlapek, zatímco Aithér s Aurorou už byli zase v sobě a šťouchali se jako o život.