Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když jsem pohrozila tomu podivnému tvorovi, že mu vyprášíme kožich, jen se zasmál a prohlédl si sám sebe. Pravdaže nevypadal, že by si od nás nechal nahnat strach, nicméně to jsme si nenechaly nahnat ani my. Můj původní plán, vypořádat se s ním po dobrém, však přišel vniveč, sotva zareagoval na Taillina slova tím, že udeřil do země a zakřičel, že nás zbavuje magií. Mírně jsem se ušklíbla. To přeci nejde jen tak, nebo… Ano? Zkusila jsem se plně soustředit, abych přivolala vodu a toho odporného tvora někam spláchla, ale ať jsem se snažila sebevíc, nedělo se nic. Než jsem se nadála, ozval se další úder do země a vedle mě, kde stála Tailla, vyrostl strom. Polekaně jsem pohlédla po své společnici, kterak se z jejího těla stalo tělo stromu, a z tlapek měla větve. Jen hlava jí zůstala. “Taillo!“ Zvolala jsem překvapeně. Přestávala jsem tomu rozumět. O co tomu tvorovi sakra jde? Ach, no jasně, sám to přece říkal, že je tohle jeho les a že ho srovná se zemí, ty hloupá, okřikla jsem se v duchu. Naježila jsem se ještě víc, přitiskla uši k hlavě a temně zavrčela. Evidentně si z mého projevu nelibosti však dělal šoufky. Křičel cosi o tom, že jen on je tu králem.
Na chvilku se přestal smát a znovu se zadíval na Taillu. Co zase mektá o tom, že by se jí její nové tělo mělo líbit, protože tak už zůstane? Překvapeně jsem zamrkala. A odkud zná naše jména? Pak dodal, leda že bych uhádla jeho jméno a přidal k tomu nějakou hádanku.
Zamračila jsem se. “Není moc slušné se bavit s dámami, když se nám nepředstavíš,“ zkusila jsem ho jen lehce nachytat, zda by náhodou nepřistoupil na toto. Asi jsem byla naivní, když mi chtěl dávat hádanky, abych jeho jméno uhodla, ale zkusit jsem to mohla…
Hlavně jsem se nezapomínala po očku dívat na vlčata, která vypadala poněkud vyděšeně, co se stalo s jejich matkou. Každopádně jsem musela dbát na to, aby se jim nic nestalo a abychom nad tím tvorem zvítězili - aby odešel a hlavně aby vrátil Taille její vlčí tělo.

// Viděla bych to tak, že aktivní ve hře budeme jen my s Taillou -_- Chápu, že ne každý má čas psát denně, ale čekat týden, to budeme hrát do Vánoc...

//Whiskey je tedy s námi? Nevíte?

Tai mi oplatila pozdrav a poděkovala za gratulace. Zajímala se o mé mladé, že je dlouho neviděla a zda je všechno v pořádku. Pohodila jsem hlavou. “Inu, to víš, toulavé tlapky mládí se ozvaly,“ začala jsem rádoby bezstarostným hlasem, ale ta přetvářka mi moc dobře nešla. “Brzy jim budou dva roky, a sotva jsem je naučila aspoň lovit ryby a zajíce, už se vypravili do světa,“ dodala jsem a švihla ocasem. Přitom jsem po očku pozorovala dva nejmladší členy naší smečky.
Pak jsem otočila hlavu směrem, kterým jsem pro změnu uslyšela hlas. Byl mi trošku povědomý, ale nedokázala jsem ho hned správně určit. Pohlédla jsem na vlka, který byl tak v mém věku, kterak nás pozdravil a dál mluvil na Taillu, že ji dlouho neviděl a zajímal se, kde je jeho otec. Vzápětí se jeho zrak otočil na mě, řekl své jméno a hned dodal, jestli mé jméno, Aranel, říká správně. Doširoka jsem se usmála a zavrtěla ocasem. “No ne, bratránku, ty sis taky vzpomněl, kde je tvůj domov?“ Šťouchla jsem do něj a zakřenila se. Bylo to docela dávno, co jsem ho naposledy viděla. Whiskey však zase svou pozornost věnoval na Taillyny děti a odhadoval, že jsou její a Storma, načež, stejně jako já, přidal gratulace. Uvědomila jsem si, že ti dva vlastně mají dohromady velkou rodinu, protože každý z nich má potomky z předchozích vztahů a teď ještě mají dvojčata spolu.
Radost z opětovného shledání s Whisem jsem však nemohla mít dlouho, protože se znovu ozvalo podivné kvílení a praskání stromů. Tailla však na nic nečekala, přísně instruovala své potomky, aby se drželi blízko ní a vyrazila směrem na sever. Samozřejmě jsem ji okamžitě následovala, jen jsem tázavě pohlédla na bratrance, jestli jde s námi - na přátelské povídání bude čas jindy, teď se tu dělo něco podezřelého a my tomu museli přijít na kloub.
Běžela jsem po Taillině boku a souhlasně přikývla, když natěšeně vyhrkla, že už dlouho nezažila nic dobrodružného. “To máš pravdu, moje poslední dobrodrůžo byl lov zajíců a ryb s vlčaty,“ řekla jsem. Netrvalo dlouho a doběhly jsme ke zdroji toho hluku. Než jsme však stačily spatřit jeho původce pořádně, těsně od nás spadl na zem strom, jen to zadunělo. Celá jsem se zachvěla a všimla si, že takhle jsou pokácené už tři. Jakmile usedl prach, který rozvířil padající strom, objevilo se před námi prapodivné stvoření, které nadšeně jásalo nad svým dílem. Pak i ono spatřilo nás a varovalo nás to, ať vypadneme z jeho lesa a abychom to udělali dřív, než to tu srovná se zemí. Celá jsem se naježila a zavrčela. Sice bych měla nechat mluvit jako první Taillu, ale neušlo mi krátké varování. “To není tvůj les, ale náš. Takže bys ty měl vypadnout dřív, než my ti vyprášíme kožich,“

//Ten je krutopřísnej :D :D :D

//Čekáme na Nefret nebo Osuda? :-/

Zřejmě jsem musela znovu usnout, když jsem Stormovi předala zprávu o tom, že na hranicích lesa je vlčice, která by se ráda přidala do smečky. Když jsem se znovu rozhlédla kolem sebe, byla jsem poněkud dezorientovaná, takže mi chvilku trvalo, než jsem si zase poskládala myšlenky a uplynulé události. Moc dlouho jsem však v klidu nebyla, protože mé uši zachytily prapodivné zvuky. Znepokojeně jsem se zvedla na všechny čtyři, pozorně našpicovala slechy a bedlivě pozorovala okolí. V životě jsem nic podobného neslyšela. Pohlédla jsem na oblohu, jestli náhodou se něco neděje tam, ale byla jako vymetená, takže nepřicházelo v úvahu, že to má na svědomí bouřka nebo jiný jev počasí. Stejně tak jsem se rozhlédla, jestli náhodou není poblíž nějaký vlk, který by to mohl mít na svědomí.
Najednou se však země lehce zachvěla. Až jsem se lekla. Ale zemětřesení to nebylo. Nejspíš. Těsně předtím se ozvalo nešťastné kvílení a praskání. Že by to snad byl strom? Napadlo mne po chvíli. Naježila jsem se a tiše zavrčela. To nebylo samo sebou.
Zavětřila jsem čenichem, jestli ucítím poblíž někoho ze smečky. Bylo by dobré, abychom situaci obhlédli, a asi by bylo také ideální, kdybychom byli aspoň ve dvou. Naštěstí byla nedaleko mě Tailla, takže jsem se vydala jejím směrem. Zakrátko jsem spatřila vlčici, kterak odpočívala, zatímco vedle ní leželo jedno vlče a před ní sedělo druhé. Překvapeně jsem se na okamžik zastavila. Tailla má znovu vlčata? No… To je tedy překvapení, a já nic nevím. Zamračila jsem se. Taková důležitá věc mi unikla. Pokračovala jsem však v chůzi a další kvílení mě přinutilo trochu zrychlit. Sice jsem se tam chtěla jít podívat ve dvou, ale když jsem viděla, že má Tai u sebe vlčata… I když už byla trošku větší, podle mého odhadu se narodila zřejmě na jaře. Nu, dospěla jsem k názoru, že se s ní aspoň poradím, když už nic jiného. Zastavila jsem se několik metrů od rodinky a usmála se. “Ahoj, Tai. Dlouho jsme se neviděly. Koukám, že jsme se rozrostli o další bandu nezbedných kuliček, gratuluji,“ řekla jsem na úvod a prohlédla si mladé. Na okamžik mě zamrzelo, že moje vlčata jsou už dospělá a mají své vlastní životy, takže si nemohla hrát spolu s Taillinými potomky. Ale co se dalo dělat…
“Slyšíš to prapodivné chroustání, křoupání a kvílení? Nikdy jsem nic podobného neslyšela. Asi bych se měla podívat, co se děje. Jen asi není zrovna k dispozici nikdo, kdo by mohl jít se mnou,“ řekla jsem a znovu se rozhlédla, jestli se náhodou neobjeví aspoň třeba Blueberry. Nebo že by se objevil Storm. Netrpělivě jsem přešlápla na místě. Ty zvuky se mi přestávaly líbit.

//Já se zúčastním, napíšu večer :) Zítra jsem celý den v Praze, tak post taky očekávejte večer, ju

//Tai, budeš aktivní aspoň chvíli? :D Já že bych zase nerada zkysla na jednom místě :-/

Bedlivě jsem pozorovala vlčici před sebou. Na její odpověď jsem naštěstí nemusela čekat dlouho. Představila se jako Asta a sdělila mi, že by se chtěla stát členkou smečky. Přeměřila jsem si ji znovu od tlapek přes špičku uší až po ocas. Rozhodně byla mladší než já, ale to se přeci dalo čekat, já už jsem se začínala řadit k té starší generaci vlků. Naklonila jsem hlavu na stranu. “Já jsem Kappa, takže nemohu rozhodovat o přijetí nových členů. Každopádně budeš muset čekat, až najdu Alfu, aby sem přišel on a vyřídil to s tebou, řekla jsem pak přátelským tónem. A jelikož jsem nevěděla, jestli Storm je v lese, mohlo to znamenat, že si pár dní počká. “Takže se tady posaď a počkej, až přijde. Dál nechoď, sice jsme přátelská smečka, ale kdyby náhodou,“ řekla jsem pak nahlas. Slabě jsem se usmála a rozběhla se směrem k jeskyni. Doufala jsem, že tam najdu aspoň někoho, kdo mi poví, jestli Storm je v lese, nebo ho přímo potkám. Na chvíli jsem se zachmuřila. Škoda, že nemáme Beta pár, který by aspoň zastupoval Alfu a mohl by rozhodnout o jejím přijetí, pomyslela jsem si. No, pokud teda náhodou není někdo Betou za tu dobu, co jsem byla pryč a pak spala…
Konečně jsem měla na dohled Burūberī. (Pardon, ale nějak není poznat, kde přesně se nacházíte, tak to beru tak, že jste blízko jeskyně). Storm tu odpočíval a opodál stáli dva vlci. Zamračila jsem se. Sice mi jejich pach prozradil, že jsou členy smečky, ale moje hlava dubová nebyla schopna si vybavit, zda ty dva znám nebo ne. Proto jsem aspoň ze slušnosti kývla hlavou na pozdrav. Nenápadně jsem si je ještě lépe prohlédla. Tmavě hnědá vlčice se světle modrýma očima podle magie vzduchu a o něco světlejší vlk se znaky a dvěma jizvami na pravém oku… Povědomý mi vážně nebyl ani jeden z nich. Nicméně co jsem se v poslední době starala o své potomky, moc nových vlků jsem nepoznala a vůbec jsem neměla čas sledovat, kdo do naší smečky přišel a kdo odešel. Proto se mi hodilo, že jsem konečně našla Storma a můžu si s ním o tom později promluvit. Teď však měla přednost Asta, která čekala, až za ní přijde Alfa a vyslechne si její žádost o členství ve smečce.
Zastavila jsem se pár metrů od Storma a polohlasně jsem si odkašlala. “Ehm, Storme? Ahoj… Nerada tě ruším, ale na hranci lesa, směrem od vodopádů je jedna vlčice, která by se chtěla přidat do naší smečky. Jelikož já o tom rozhodnout nemůžu a nechtěla jsem ji tahat s sebou přes území k tobě, řekla jsem jí, aby tam počkala, až za ní přijdeš,“ řekla jsem a lehce zavrtěla ocasem.

//Jelikož už nehodlám věčnost čekat na Coedenův příspěvek, omluvte prosím můj "transfer". Berme to tak, že po rozloučení se s vlčaty jsem se vrátila domů a někde v lese tvrdě spala. Děkuji.
//Lomítka, prosím. ~Fal

Šimrání v čenichu mě přinutilo kýchnout, až jsem se celá zachvěla. To mě zároveň přinutilo líně otevřít oči. Jelikož jsem v první chvíli viděla všechno rozmazaně, na chvilku jsem oči znovu zavřela a po chvíli je otevřela. Bylo to už lepší, ale ještě to nebylo dokonalé. Pro změnu jsem tedy párkrát zamrkala. Konečně můj zrak byl zase ostrý. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se, abych zjistila, kde vlastně jsem. Kolem mě se linula půvabná a důvěrně známá ovocná vůně, která mě vždycky uklidňovala. Byla jsem doma. Bodlo mě však u srdce. Doma jsem byla, ale sama. Nebyl tu ani můj partner ani moje děti. Coedy se toulá kdo ví kde, stejně jako tři malé kuličky, kterým jsem jednoho podzimního dne dala život. No… Musela jsem se opravit. Dnes už to nebyly žádné bezmocné uzlíčky, které potřebovaly mou péči a můj dohled. Dnes to již byli dospělí vlci, kterým táhlo na druhý rok a toužili poznávat okolní svět na vlastní pěst. Nezbylo mi doufat, že všichni čtyři jsou teď v pořádku. Kéž bych tak měla nějakou speciální magii, která by mě dokázala při pomyšlení na určitého vlka k němu přenést, abych se jen mohla podívat, jak se mu vede a jestli nepotřebuje mou pomoc, pomyslela jsem si. Vzápětí mě také napadlo, jestli se stejně cítila Hotaru, když já a moji sourozenci jsme odešli z domova, stejně jako náš otec. Ironicky jsem se ušklíbla. Vlastně se historie vesměs opakovala. Akorát s tím rozdílem, že já jsem se víceméně zdržovala poblíž svého rodného lesa, než se matka rozhodla smečku zrušit. Moje děti odešly všechny…
Chtěla jsem si olíznout čenich. Jazyk mi však drhnul po vyprahlém patře. Stejně tak i mé hrdlo bylo vyschlé. Pocit v žaludku i v srdci byl stejný - prázdnota. Pomalu jsem se zvedla a oklepala se. Při tom pohybu se mi zamotala hlava, takže jsem musela roztáhnout nohy, abych sebou nepráskla zpátky na zem. Přivřela jsem oči a počkala, až to přejde. Pak jsem se rozhlédla kolem sebe. Široko daleko nikdo nebyl. Což bylo zvláštní, byla jsem nedaleko tůně, a ačkoliv se slunce sklánělo za obzor, bylo horko. Žádný však z mých smečkových druhů nejspíš nevyhledával vodní radovánky, aby se zchladil. Protože se zdálo, že se můžu hýbat, líným krokem jsem se táhla k vodě. Měla jsem úplně ztuhlé svaly, ale bylo mi to jedno. Zastavila jsem se na břehu tůně a pohlédla na svůj odraz. Zašklebila jsem se na něj. Na mě se dívala jiná vlčice, než jakou jsem vídávala před několika měsíci. Stála tu podivná pohublá kappa, se srstí víc šedivou, jak bílou, s očima sice modrýma, ale bez jiskry. Přívěšek na mém krku se sice lehce třpytil, ale také byl poněkud zašlý. Kdyby mě tak viděl Coedy, asi bych se mu už nelíbila, odfrkla jsem si, ale bylo mi to celkem jedno. Pomalu jsem vstoupila do vody. Hladina se pohybem zčeřila a deformovala můj odraz, takže jsem vypadala nesmírně komicky. Vyplázla jsem jazyk a hltavě posílala co největší doušky vody suchým hrdlem do žaludku. Když jsem měla dost, popošla jsem do větší hloubky. Dokud jsem stačila, mohla jsem jít, ale jelikož tůňka byla poměrně hluboká, brzy jsem musela plavat. Voda kolem mě se zabarvila do šeda, to jak jsem ze svého kožichu dostávala prach. Zahlédla jsem velký balvan nedaleko břehu, takže jsem změnila kurz a plavala směrem k němu. Chvíli jsem se obávala, že se na něj nevyškrábu, ale naštěstí se zadařilo na první pokus. Klidně jsem se posadila na vyhřátý balvan a rozhlížela se kolem sebe. Byl tu báječný klid. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych si vychutnala tu ovocnou vůni a horký letní vzduch. Znovu jsem se podívala na svůj odraz. Kožich jsem měla víceméně čistý, takže už by se dalo říct, že jsem zase bílá. Natáhla jsem přední nohy před sebe a několika tahy jazykem je lehce vysušila.
Pak jsem se zachmuřila. Blížil se střed léta a to znamenalo, že tomu bylo bezmála sedm let, co chodím po tomto světě. Já a moji tři sourozenci. Dva bratříčci a malá sestřička. Povzdychla jsem si. Jak se asi všichni mají? A vzpomenu se někdy na svou rodinu? Má někdo z nich také potomky? Na chvíli jsem se zasnila, jaké by to asi bylo, kdybychom se zase aspoň jednou v tomto životě setkali. Všichni čtyři i s našimi rodiči. Vzpomněla jsem si, že jsem už dlouhá léta ani nezahlédla matčinu sestru Stellu, ani žádného z bratránků, které měla se Stormem. Od Coffina jsem se sice tenkrát dozvěděla, že jeho otec s Taillou obnovili Borůvkovou smečku, ale od té doby jsem ho neviděla. A Whiskey… Toho bych možná už ani dneska nepoznala…
Po své obvyklé přemýšlecí a vzpomínkové chvilce jsem se vrátila do reality. Měla bych začít pracovat na tom, abych se zase stala Deltou… Nebo možná i Gammou. Abych byla v naší smečce také pořádně užitečná, za tu dobu, co jsem zpátky, jsem se akorát stala mámou. Rozhodla jsem se. A kromě toho by také bylo dobré sejít se se Stormem a probrat s ním novinky. Bylo by dobré vědět, kdo do smečky přišel, kdo odešel… Zvedla jsem tedy své tělo z balvanu. Díky slunečním paprskům, které byly ještě stále dost silné, jsem už byla úplně suchá. Ještě jsem letmo pohlédla na svůj přívěšek - už zase se krásně třpytil, jako když jsem ho tenkrát vylovila z řeky. Došla jsem ke stromům, které ohraničovaly náš le,s a pustila se do obnovení značení našeho území. Podle pachových stop to zřejmě nikdo nedělal. Hodlala jsem touto cestou dojít až ke smečkovému úkrytu, kde by se snad mohl vyskytovat Storm. Nebo aspoň Tailla či někdo jiný ze smečky, s kým bych mohla dát řeč.
Po několika stech metrech mé uši zachytily táhlé zavytí. Mohlo se sice jednat o některého z členů, kteří dávali vědět, že se vrátili domů, jenže pach vlka mi prozradil, že se jedná o cizince. Byla jsem poměrně nedaleko, takže jsem se rozhodla jít tím směrem a zjistit, kdo je a co chce.
Brzy můj modrý zrak padl na vlčici, která stála na kraji lesa se staženým ocasem. Zřejmě přišla od vodopádů. Mírně jsem se naježila, ale nehodlala jsem pouštět hrůzu. Jen aby věděla, že jsem v pozoru. Ocas jsem nesla v úrovni hřbetu, uši jsem měla nastražené. Zastavila jsem několik metrů od cizinky. Všimla jsem si, že má stejně modré oči jako já. “Vstoupila jsi na území smečky,“ řekla jsem jí místo pozdravu a lehce vycenila zuby, ale hned jsem je zase schovala. “Kdo jsi a co tu pohledáváš?“ Zeptala jsem se pevným hlasem. Zůstala jsem klidně stát, pořád v bezpečné vzdálenosti od cizinky. Nevypadala sice, že bude dělat problémy, ale jeden nikdy neví a tak bylo dobré být ve střehu.

Já se dneska plně vracím do hry. Pořád jsem marně čekala na Coedena, kolikrát jsem už byla ujištěna od Scarity, že za něj napíše, ale nic... Takže nehodlám už čekat. A jelikož chci dosáhnout vyššího postavení, budu poctivě makat :) Moje aktivita stále stejně dle mých směn v práci, ale samozřejmě jak budu čekat na další hráče, tak budu asi občas zdržená, no.
Jinak smečkový lov bych ráda, protože už jsme sto let nikde nebyli, ale vypadá to bledě... Nicméně kdyby se našli ještě další zájemci, tak se mnou počítejte :)

No ten náš synek je těžký frajer :D :D :D :D :D

Jakmile jsem svého drahého partnera řádně přivítala, nechala jsem ho pár okamžiků se vzpamatovat ze záplavy nadšení. Omluvil se mi, že mu to tak dlouho trvalo, ale jen jsem pohodila hlavou. Hlavní bylo, že jsme byli zase spolu. Také mi potvrdil, že se s ním náš syn slušně přišel rozloučit, než se vydal do světa. Spojeně jsem se usmála. Přiznal se však, že ho jen nerad pouštěl, ovšem je mu jasné, že ho nemůže mít po svém boku věčně. Nemám se o něj bát a o naše dcery také ne. Lehce jsem kývla hlavou. Moji sourozenci odešli z rodné smečky ještě mnohem dřív, než mé děti. Takže jsem vlastně mohla být ráda, že jsem si ještě jakžtakž užila.
Samozřejmě bych to nebyla já, abych také nezabloudila do svých myšlenek. Ne však na dlouho, protože jsem musela brát v potaz, že už nejsem sama, takže na přemýšlení jen tak sama pro sebe už není čas. Respektive, že lepší je přemýšlet nahlas a nechat Coedyho, aby se k tomu také mohl vyjádřit. Teď jsem však navrhla, že bychom se mohli jít někam projít, protože jsme spolu od doby, co se nám narodili děti, nikde nebyli. Rozhodně by nám to prospělo. A tak jsem měla radost, když Coedy souhlasil. Jakmile se zvedl, ještě nadhodil, že by bylo fajn něco malého zakousnout. Také jsem se zvedla na nohy a oklepala se. Zřejmě si všiml, že jsem za poslední týdny dost zhubla a také jsem dost zaprášená, takže můj kožich je spíš šedivý. Kromě toho se mi bolestivě zkroutil žaludek a vydal takové nešťastné zakvílení, že ho museli slyšet až v Borůvkovém lese. Přitiskla jsem uši k hlavě. “Nu, hlad mám jako vlk, že bych snědla dvanácteráka,“připustila jsem. Naposledy jsem jedla malého zajíce, když jsem učila děti lovit. Nemohla jsem však nahlas přiznat, že kromě hladu jsem také cítila, že nejsem úplně ve formě, takže bych nebyla schopná ulovit nějakého daňka nebo aspoň větší lišku. Zamračila jsem se. Coedy se mě zeptal, co bych si dala. No, to byla i vlastně moje předchozí poznámka, že bych klidně snědla i nějakého statného jelena a sama, ale… Musela jsem myslet na to, že budu mít co dělat, abych ulovila aspoň toho zajíce. Zašklebila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. “Nu, zajíc by snad mohl stačit,“poznamenala jsem a olízla si čenich. “Asi budeme muset víc do lesa, tady kolem vody jich asi moc nebude,“řekla jsem zamyšleně a vydala se tam, kde se rozdělily cesty mé a našich potomků.

//Východní hvozd

Nejspíš jsem musela zase usnout, protože jsem znovu musela svá těžká víčka otevřít a zaostřovat na okolí kolem sebe. Ty bys taky pořád jen chrápala, napomenula jsem se v duchu a zatřásla hlavou. V současné chvíli, kdy jsem si olizovala čenich, všimla jsem si, že kolem mne rostou modré chrpy, které tam jistojistě ještě předtím, než jsem usnula, nebyly. Navíc bylo na kvetení květin moc brzy. A jelikož vzápětí ke mně vánek donesl tak důvěrně známý pach, na který jsem netrpělivě čekala, bylo mi to hned jasné. Zaostřila jsem zrak a opodál stál můj milovaný. Vypadal poněkud schlíple. Vyskočila jsem na nohy a rozběhla se k němu. “Konečně jsi tady,“zašeptala jsem, jakmile jsem se ocitla po jeho boku, o který jsem se mohla otřít. Následně jsem ho předními tlapami objala kolem krku, vlastně jsem na něm spíš visela a několik okamžiků jen tiše vdechovala vůni jeho kožichu.
“Tak nám děti dospěli,“ Hlesla jsem zastřeným hlasem, načež jsem z Coedyho konečně slezla. Asi mu nebylo příjemné, jak na něm tak visím, i když jsem byla poměrně pohublá. “Doufám, že se s tou přišel Aithér rozloučit.“ Na okamžik jsem se odmlčela. “Ani nevím, co holky. Sice tvrdily, že zatím chtějí zůstat doma, ale myslím, že i ony se vydaly na průzkum okolního světa,“ dodala jsem po chvíli.
Posadila jsem se a tiše sledovala proud vody, který tiše šuměl. Můj smutek sice neodplavil úplně, ale už jsem se přeci jen cítila lépe, když byl po mém boku Coedy. Byla jsem ráda, že ho mám a děkovala za něj Osudu. V tuhle chvíli bychom si přeci jen měli být oporou. Také jsem byla rozhodnutá, že v žádném případě se nechci dožít toho, že by odešel neznámo kam, stejně jako to zažila má matka, když Angelus zmizel a nebylo po něm už ani vidu, ani slechu.
Zamyslela jsem se nad tím, čím to asi je, že jsem tolik fixovaná na svou rodinu. Možná jsem to zdědila po někom z předků. Možná matka bývala stejná, když byla mladší, a nedávala to tak najevo. Ostatně, žila se svou sestrou a svým partnerem ve stejné smečce docela dlouho. Obě přivedly na svět potomky, kteří se postupně také rozprchli do světa. Kdyby otcem Stelliných synů nebyl Storm a občas bych o nich neslyšela, asi bych si na jejich jména asi nevzpomněla… Jako třeba na jména vlčat jiné členky smečky, která porodila krátce po mé matce a já se s jejími potomky vídala jen tenkrát coby malé vlče. A vzhledem ke své fixaci na rodinu, jsem si nedovedla představit, že by se mi někdy stalo něco podobného jako Coedymu. To bych asi nepřežila…
Pohodila jsem hlavou a vymanila se ze svých myšlenek. Coedy už mě tak dokonale znal, že jen tiše seděl vedle mne a nerušil. Možná také vzpomínal na dobu, kdy on byl mladší a měl svou rodinu.
Olízla jsem mu čenich a lehce zamávala ocasem. “Co kdybychom se vydali na malou potulku po Gallirei? Určitě nám to oběma prospěje. Co jsme se přidali do Borůvkové smečky, tak jsme spolu nikde jinde nebyli.“Navrhla jsem s úsměvem a pohlédla do partnerových zlatavých očí. Tiše jsem si povzdychla. Když jsme se rozloučili s dětmi, oni také ještě měli očka zlatavá. Jestlipak se některému z nich už projevila magie? A jaká asi? Zdědili magie po nás, nebo mají úplně jiné? A co oči, jestlipak se zbarvily podle ní, stejně jako mně, nebo zůstaly zlatavé, jako otcovy? Nad tím jsem v tuto chvíli mohla jen dumat. A doufat, že až se se svými potomky setkám někdy příště, třeba to zjistím. Teď jsem však čekala, co mi odpoví Coedy na můj nápad.