Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Storm nám zamrznul? :D

Ačkoliv Blueberry prohlásil, že mi bude věřit a že si nemyslí, že jsem lhářka, moc přesvědčivě to neznělo. Lehce jsem se ušklíbla, ale už jsem na to nic neříkala. Pokud si myslel, že mám halucinace, nemělo smysl ho přesvědčovat o opaku. Ačkoliv jsem měla svědka, ani ten mu asi nepřipadal důvěryhodný. Nebo leda by si myslel, že jsme měly obě stejnou halucinaci. To by snad už bylo trochu přehnané. Tailla však na podporu toho, co se tu dělo, nestačila nic moc říci, protože měla už jiné starosti. Ale což, nechala jsem to už být. Byla to zkrátka Berryho věc, jestli mi bude věřit, nebo ne.
Přemýšleli jsme tedy nad tím, co bychom s těmi stromy udělali a ačkoliv jeho nápady nezněly špatně, chtěla jsem se ještě o tom poradit se Stormem. Na to se Berry zatvářil dotčeně o tom, že mu snad nevěřím. Spolkla jsem poznámku o tom, že asi jako věří on mě ohledně Očičmunda. “Samozřejmě, že ti věřím. Ale nezapomínej, že Storm je Alfa a jako takový by měl přeci vědět o tom, co se tu stalo. Tvůj nápad se mi líbí, nicméně přeci není nic špatného na tom, co by navrhoval Storm, ne?“ Řekla jsem a krátce švihla ocasem.
“No, to máš pravdu. Je pěkné, že nevíme, jak se bude náš život vyvíjet. Jen je to se mnou holt tak, že jsem věřila, že aspoň toho partnera budu mít nastálo. S tím, že naše děti odejdou do světa jsem samozřejmě počítala. Vím, jak jsme na tom byli my, co jsme se tu narodili. Postupně se rozutekli a z vlků, kteří se tu narodili, tu jsem jen já. No a Whiskey s Naomi, i když ti dva se tu moc často nezdržují,“ řekla jsem a rozhlédla se. Berry předtím tvrdil, že se Naomi někde za ním zdržela, ale nevypadalo to, že by se chystala hned domů. Což byla škoda, také ji jsem dlouho neviděla a měly jsme si také co povídat. A když už jsme byli u toho, že nevíme, co nám život přinese… Viděla jsem, když se rozpadl vztah mých rodičů. Viděla jsem, když se rozpadl vztah Stelly a Storma. Nebo spíš jsem o tom měla nějaké mínění, tehdy jsem tomu ještě příliš nerozuměla. Ale těch vztahů, co nevyšly, aspoň ne z prvního partnerství… Malko, nebo jak se jmenoval, odešel od Tailly. Ta má teď Storma a spolu mají vlčata. V koutku paměti se mi vybavila ještě Alicien. Členka původní Borůvkové smečky, která mě nikdy neměla ráda. S jejími vlčaty jsem si kdysi občas hrála, ale na jejího partnera jsem si nedokázala vůbec vzpomenout. Přišlo mi to, jako by to snad byl úděl členů Borůvkové smečky, že jejich vztahy, aspoň ty první, nejsou celoživotní. Doufala jsem, že se mnou to bude jiné, ale spletla jsem se. Takže jsem se s tím musela smířit a doufat, že třeba můj druhý partner bude ten, se kterým strávím zbytek života. Pokud tedy vůbec se ještě někdy do někoho zamiluji. Teď jsem se na to rozhodně necítila, ale zase jsem to na druhou stranu nezavrhovala. Jak řekl Blueberry, nevěděla jsem, co mě ještě v mém životě čeká. Rozhodně jsem si ale mohla být jistá, že mám svou rodinu, partu vlků, která mě podrží a na kterou se budu moci spolehnout. I když mě mrzelo, že je nás tu málo.
Do naší debaty vstoupil Storm a bylo na něm vidět, že nás rád vidí. Nebyla to jen obyčejná fráze. My jsme na tom s Berrym byli stejně. Vysvětlila jsem mu, co se stalo. On mezitím zamyšleně přikyvoval, zřejmě si nemyslel, že bych si vymýšlela nebo měla nějakou halucinaci. Nejspíš měl větší představivost anebo zkušenosti s tím, že stát se může cokoliv. “Berryho napadlo, že by se pokusil pomocí magie, aby se země rozestoupila a ty stromy pohltila.“ Odpověděla jsem na Stormovu otázku, jestli jsme vymysleli, co by se s těmi stromy mělo udělat. Myslím, že by neměl důvod nesouhlasit, takže by Blueberry měl určitě radost, že jeho nápad Storm schválí.
A až bychom ty stromy dostali zpátky do země, mohli bychom se vypravit na lov. Už zase se mi sbíhaly sliny. Přednesla jsem tedy svůj návrh, že bychom se mohli vydat na lov a k mé radosti Storm souhlasil. Spokojeně jsem se usmála a v očích mi zajiskřilo. “Zdá se, že asi budeme jen tři. Tai má asi jiné starosti a Naomi se někde ještě zdržela. Byl tu chvíli i Whiskey, ale co jsme šly s Taillou vyřídit Očičmunda, asi někam odešel. Nebo někde spí. No a ostatní…“ Významně jsem se odmlčela. Měla jsem však za to, že víc vlků tu není. Samozřejmě kromě dvojčat Storma a Tailly. Coeden a moje děti už dávno odešli, takže dozajista nebyli členy smečky. A nebyla jsem si vědoma toho, že bychom přijali někoho nového. Lehce jsem si odfrkla. Doufala jsem, že to bude stejné, jako za dob Angeluse a Hotaru, ale to asi bylo jen mé naivní přání. Nedalo se samozřejmě počítat s tím, že by tu bylo úplně stejné složení vlků, jako předtím, to bylo nemožné. Ale určitě by nebylo špatné, kdyby nás tu bylo aspoň pět, šest aktivních vlků, Alfy nepočítaje. Dokonce jsme ani neměli nikoho na pozici Beta páru. No, páru… Jak jsem před časem zjistila ve Smrkovém lese, na této pozici nemuseli být vyloženě partneři, tam to byli potomci Alf. Otázkou bylo, jestli vůbec bylo potřeba zástupců Alf, když nás bylo ve smečce málo… Pak jsem si vzpomněla na vlčici, která se onehdy, ještě než na les zaútočil Očičmund, chtěla přidat ke smečce. Sice jsem tehdy došla za Stormem a vzkaz mu vyřídila, ale vlčici jsem tu od té doby neviděla. Takže bylo možné, že si to nakonec rozmyslela a na Storma nečekala, protože on by určitě novou tvář ve smečce uvítal.
Vynořila jsem se znovu ze svých myšlenek a střelila pohledem o mých dvou společnících, jestli se mě náhodou některý z nich na něco neptal a já pak nevypadala jako trotl. Vypadalo to, že ne, takže jsem napjatě čekala, jestli Storm bude souhlasit ohledně Berryho nápadu, co bychom mohli udělat se stromy. Možná by ještě pak přeci jen dorazila domů ta Naomi nebo se objevil Whiskey. Čím více tlapek při lovu, tím větší úspěch, i když jsem věděla, že my tři si s nějakým daňkem nebo jelenem hravě poradíme.

//Ok :)

//může někdo šťouchnout do Tai, jestli se přidá?

Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a přeměřila jsem si Blueberryho nedůvěřivým pohledem když se mě zeptal, jestli se nechci napít a zda se cítím dobře. Myslí si snad, že si z něj dělám blázny? “Ty mi snad nevěříš?“Odfrkla jsem si a nespokojeně zamlaskala. Nemyslela jsem to nějak útočně nebo dotčeně, ale… Když jsem se nad tím sama zamyslela, asi jen tak nikdo neviděl obřího bobra s korunkou, který se prohlašoval za krále a ještě ke všemu měl v ruce žezlo, co spíš vypadalo jako lízátko, a jeho mávnutím uměl kouzlit. Nicméně i když to znělo neuvěřitelně, nebyla jsem přeci žádná lhářka. “Bylo to přesně tak, jak povídám,“ vrátila jsem se zpátky ke slovu. “Vím, že to zní nereálně, ale… Kolikrát jsme už zažili něco, co absolutně vybočovalo z normálu a bylo nad naše chápání.“ No, já sama toho zase až tolik neprožila, jako asi jiní vlci v mém věku, ale matně jsem si vzpomněla na událost z hmyzáky, která se udála už před několika léty. “Zeptej se Tailly, ona má slova potvrdí. I když teď má spíš plnou hlavu toho, aby zkontrolovala své potomky.“ Dodala jsem ještě a pokračovala v cestě k jeskyni, kde, jak jsem doufala, bych mohla najít Storma.
Mezitím jsme uvažovali nad tím, co bychom mohli udělat s těmi spadlými stromy. Já se svou magií vody asi nic moc. A magie vzduchu asi taky nebyla zrovna co k čemu. Neuměla jsem ovládat silný vichr, který by byl schopný odnést stromy na nějaké bezpečné místo, kde by se nikdo nezranil. Prvním návrhem bylo, že by je mohl nechat shořet, ale to shledával nebezpečným a nepěkným. Souhlasně jsem přitakala. To by asi nebylo to pravé, co bychom pro ně mohli udělat. Druhý návrh zněl už o něco lépe. Představila jsem si, jak by se země rozestoupila a stromy pohltila, aby se znovu staly přirozenou součástí přírody, až by se samozřejmě rozložily. Usmála jsem se a přikývla. “Ano, to zní dobře. Dobrý nápad, příteli,“ mrkla jsem na vlka vedle sebe. “Ale přeci jen se ještě poradíme se Stormem, jestli to schválí, nebo ho třeba napadne ještě jiné řešení,“ dodala jsem.
Když přišla řeč na to, že jsme nevěděli o mnohých členech smečky a já hlavně nevěděla o svých nejbližších, měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Překvapeně jsem pak zůstala stát, když Berry zastavil také a tím mi vlastně lehce zatarasil cestu a položil hlavu na můj hřbet. Stočila jsem k němu uši, abych dobře slyšela, co mi říká. Zavřela jsem oči a zhluboka vydechla. Jeho hlas zněl klidně a konejšivě a musela jsem uznat, že to, co říká, dává smysl. Vlastně jsem se dozvěděla, že zažil úplně to samé, když jeho Suzume odešel a nic neřekl. “Máš pravdu,“ řekla jsem po chvíli tiše. “Proto jsme se sem vrátili. Jsme jako rodina. Jen… Byla jsem s Coedenem tak dlouho. Už jsem ani nevěděla, jaké to je být sama. A když jsme se vrátili sem, respektive já se vrátila a on byl přijat poté, co jsme nějakou dobu byli ve Smrkové smečce a předtím se toulali… A když jsme založili rodinu… Doufala jsem, že když vlčata dospějí a budou žít vlastní životy, budeme mít čas prozkoumávat Gallireu a zapojovat se do dění ve smečce. Chtěla jsem především také pracovat na svém vyšším postavení. Každopádně vlk míní, život mění.“ Rozpovídala jsem se o tom, co jsem měla na srdci, ale pak jsem se zarazila, nechtěla jsem úplně Berryho svými starostmi zatěžovat, ačkoliv zněl, že odchod Suzumeho už nějakým způsobem zpracoval, určitě měl i tak svých starostí dost. “Historie se holt opakuje,“ řekla jsem s úšklebkem. “Angelus opustil Hotaru, když jsme já a moji sourozenci dospěli. Teď dospěly mé děti a Coeden mě opustil,“ odfrkla jsem si a znovu několikrát zamrkala, abych potlačila slzy, i když tentokrát to bylo složitější.
Když jsem navrhla účast na lovu, Blueberry bez váhání souhlasil. Potěšeně jsem se usmála, nečekala jsem takovou odhodlanost. Ještě jsem dodala, že by bylo dobré, kdyby se k nám ještě někdo přidal, nicméně Berryho nápad, že bychom to klidně zvládli sami a nechápe, proč neužíváme magie k lovu. No, nad tou otázkou jsem taky kdysi dávno uvažovala. “Možná proto, abychom to neměli až tak jednoduché. Také bych klidně mohla přivolat vodu a nějakého jelena utopit. No… Máš mu prokousnout hrdlo nebo tak… Spíš bych se bála, aby toho někdo nezneužíval a nechtěl předtím svou oběť dlouhodobě týrat, než jí dopřeje smrt z milosti. Asi by se takoví vlci našli.“ Napadlo mě.
Otočila jsem hlavu směrem, odkud jsem slyšela naše jména. Vycenila jsem zuby v širokém úsměvu a zavrtěla jsem ocasem. Ani jsem ho neslyšela přijít! Nebo dokonce ani necítila jeho blížící se pach. “Ahoj, Storme. Také tě rádi vidíme,“ odpověděla jsem za nás oba. Pohlédla jsem na Berryho. Určitě jsem v tomhle mohla promluvit i za něj. Dobře jsem si našeho Alfu prohlížela. Od té doby, co jsem ho jako malá poznala, se skoro vůbec nezměnil. Jen byl možná o nějaké to léto starší, ale to jsme byli všichni. Každopádně pořád vypadal dobře. Všiml si spadlých stromů. Daleko jsme od nich nedošli, to byla pravda. Takže se samozřejmě zajímal o to, co se tady stalo. Škoda, že nepřišel o pár chvil dřív, mohla jsem mu to povědět stejně jako Blueberrymu, ale co už. Aspoň jsem teď mohla zjistit, jak se bude na to tvářit on. “Les napadl bobr. Než jsme k němu stihly s Taillou doběhnout, stihnul zničit několik stromů. Byl to obrovský, tlustý a pidlooký bobr s korunkou. Nakonec jsme ho zahnaly, ale dalo to práci. Zrovna jsme s Blueberrym řešili, co bychom mohli s těmi stromy udělat,“vysvětlila jsem v krátkosti, co se událo. Fakt, že Očičmund proměnil Tai ve strom s vlčí hlavou a mě v želvu jsem vynechala. Nebyla jsem si jistá, jestli by to nebylo už moc k uvěření. Navíc by se ti dva mohli smát.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a švihla ocasem. “Vidím, že tu s tebou není, tak jste se asi minuli. Nejspíš šla zkontrolovat mladé,“ řekla jsem, když mé modré oči nezaznamenaly přítomnost Stormovy partnerky. “Každopádně, až vyřešíme nebohé stromy, mohli bychom vyrazit na lov, co ty na to?“ Navrhla jsem a při pohledu do Stormových očí jsem se lehce usmála a zavrtěla ocasem. Doufala jsem, že bude souhlasit, protože jsem už vážně začínala mít velký hlad, že bych celého daňka snědla snad sama. Nehledě na to, že jsem vážně dlouho pořádně nejedla.

//moc se mi nechtělo zasahovat manipualcí do tvých plánů, Tai, tak jsem to udělala takhle :)

Berry mi očividně moc nevěřil, že tuhle zkázu udělal bobr. No, nevěděla jsem, jestli ví, co ta stvoření dokážou, ostatně já jsem donedávna o nich jen slyšela, ale první, vlkužel, měl čest Očičmund. A ještě ke všemu to nebyl jen tak ledajaký bobr. To bychom asi chtěli moc, aby se u nás doma dělo něco normálního. “Ano, a nebyl ledajaký. Obrovský, tlustý, pidlooký, drzý. Dokonce snad i jejich král, nebo co. Měl na hlavě korunu. Ale to je fuk, hlavní je, že jsme se ho zbavily.“ Řekla jsem a švihla ocasem. Pohlédla jsem na Taillu, která se sice k tématu moc nevyjadřovala, spíš vypadala zamyšleně a něco si brumlala.
Zastříhala jsem ušima a věnovala zase plnou pozornost Blueberrymu. Měl pravdu, že ty spadlé stromy tu budou zavázet a že by to chtělo uklidit. Souhlasně jsem přikývla. “Máš pravdu. Myslela jsem na to také, ale nevím, jak to uklidit. Nebo kam. Nikdy jsem popadané stromy neodklízela. Snad možná ani neviděla. Neznám žádného vlka, který by měl tak ohromnou sílu a dokázal ty stromy někam odtáhnout. Leda by se v něco proměnil… Nebo jestli by k tomu pomohla nějaká magie? Moje voda asi ne,“ začala jsem přemýšlet nahlas o tom, co bychom měli nebo spíš mohli s těmi stromy udělat. Bylo mi jich líto, byly to krásné, několik desítek let staré ovocné stromy. Znovu jsem si vzpomněla na Coedyho. Jakožto vlk s vrozenou magií země by asi pociťoval mnohem větší smutek. A možná by věděl, co s tím. Vlastně jsem si nebyla jistá, co všechno dokážou vlci s touto magií. I když znovu ty stromy postavit zpátky na místo by asi nešlo.
Ale ani Blueberry nevěděl, kde Storm je, vlastně ho také hledat. Zmínil se, že byl s Naomi někde poblíž lesa, ale ona se zřejmě zdržela cestou. Pohodila jsem hlavou. “Možná je zašitý v jeskyni a lenoší. Nebo vlastně by měl mít na starost svá vlčata. Ostatně, původně se vydala s námi, ale Tailla je pak pro jistotu poslala zpátky za otcem, což bylo to nejlepší. Kdo ví, jakou srandu by si udělal Očičmund z nich, když jsou ještě mladí,“ pokračovala jsem zamyšleně. Tailla při mých slovech přidala do kroku a za chvíli zmizela mezi stromy. Zřejmě se po nich šla podívat, ale mohla také něco říct. Tiše jsem pohlédla na Berryho. Zmínil se o tom, že neví, kde Suzume lítá a jestli se vrátí. A že by vlastně ani nemusel. Ani on nevěděl o tom, kde se nacházejí další členové smečky, pokud jimi ještě vůbec jsou. Tedy kromě Naomi. Coeden…. Ten byl kdo ví kde, takže už jsem ani nepočítala s tím, že by se snad někdy vrátil a ani jsem neměla potřebu ho jít hledat. Cítila jsem se dotčená, že odešel a nebyl schopný mi něco vysvětlit. Nebo se aspoň se mnou rozloučit. Otráveně jsem si odfrkla. “Od té doby, co jsem se od Coffina doslechla, že Storm s Taillou obnovili Borůvkovou smečku, jsem ho neviděla. Ani jeho bratra. Kdo ví, kde jim je konec. Nebo Tailliným prvorozeným synům. Mým dětem. Mým sourozencům…“ Musela jsem zmlknout, protože se mi rozechvěl hlas. Za krátkou chvíli už podruhé mi bylo do pláče. Chtěla jsem se však udržet. Aspoň před ostatními členy smečky. Na smutky a pláč bude čas jindy.
“Snad Tai přivede Storma. A pokud by Naomi brzy přišla, možná by se k nám přidala s tím lovem, pokud Alfy nebudou proti. A možná by Tailla už chtěla své děti učit lovit vysokou. Nemám ponětí, jak jsou staré, upřímně řečeno poslední dobou jsem měla hlavu plnou sebe a své rodiny, ale… Tipla bych, že jim šest měsíců již bylo. Co ty, přidal by ses také?“ Posadila jsem se a obtočila svůj bílý ocas kolem předních nohou. Vlastně už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem si naposledy pořádně popovídala s některým z členů smečky. Jiným, než byl můj partner. Měla jsem určitě co napravovat, vždyť jsem kvůli tomu i prošvihla fakt, že Storm s Taillou si pořídili společné potomky. Pohlédla jsem na oblohu a ačkoliv jsem byla částečně ponořená do vlastních myšlenek, měla jsem jedno ucho stočené k Blueberrymu, abych ho mohla poslouchat, až se vyjádří k mé otázce ohledně své účasti na lovu, pokud by nějaký byl.

Uf, konečně to bylo za námi a měli jsme pokoj. Vydaly jsme se na zpáteční cestu, ale nedošly jsme daleko. Zakrátko jsem se zastavila, protože jsem zahlédla Blueberryho, jak přiběhl naším směrem a zhrozeně se díval na popadané stromy. Něco zamumlal, ale nebylo ho dobře slyšet, avšak když už byl blíže nám, zajímal se, co se stalo. Přitom se tvářil, jako bychom za to snad mohly my s Taillou! Zamračila jsem se. “Náš les napadl bobr,“ řekla jsem. “Odporný, přerostlý bobr. A široko daleko tu nebyl jediný člen smečky, který by nám s ním pomohl, takže to bylo jen na nás dvou.“ Snažila jsem se mluvit klidně, ale začínala jsem být nahněvaná. Ne jen proto, že si snad Blueberry myslel, že jsme tu spoušť udělaly my dvě, ale také proto, že jsem si vlastně uvědomila, že dlouho jsem neviděla žádného člena smečky. To všichni z Borůvkového lesa utekli, nebo co? Při té myšlence mě bodlo u srdce. Nevěděla jsem, kde je Coedy. Od té doby, co naše vlčata dospěla a odešla do světa, se tu neukázal. Opustil mě snad? Několikrát jsem rychle zamrkala. Nechtěla jsem se rozplakat před Taillou a Berrym. Pak jsem se mírně ušklíbla. Historie se opakuje… Úplně stejně opustil Angelus Hotaru, když já, Tara, Daichi a Arnarmo jsme dospěli a mí sourozenci se rozhodli hledat své štěstí jinde.
Tailla byla celou dobu tiše, nechala mě, abych to Blueberrymu vysvětlila. Tvářila se přitom jako tisíc čertů. Dozajista byla i svým způsobem zklamaná, že Očičmund utekl a ona mu nestihla vyprášit kožich. Nebo ještě lépe - naservírovat si ho k obědu. I když… Takový ošklivý tučný bobr by asi moc dobrý nebyl. Neměla jsem moc náladu vysvětlovat do detailů, co jsme s tou potvorou zažily, ale pokud by chtěl Berry znát podrobnosti, nejspíš bych mu je i řekla.
“Neviděl jsi někde Storma? Chtěla bych mu navrhnout, jestli bychom neuspořádali smečkový lov. No, smečkový…“ Ušklíbla jsem se svým slovům. “Pokud by ses k nám přidal, možná bychom mohli ve čtyřech složit nějakého daňka. Sice by bylo lepší, kdyby se přidal ještě někdo, ale nevím, kde se courají ostatní.“ Změnila jsem téma. Pomalu jsme se rozešly zpátky, odkud jsme vyrazily vstříc boji proti Očičmundovi.

Následující chvíle se seběhly poměrně rychle. Zatím co Tai odpoutávala Očičmundovu pozornost, já jsem se, ani nevím jak, ocitla za jeho zády. Během chvilky jsme ho obě přišpendlily k zemi a on upustil své žezlo. Když už to vypadalo, že jeho dny Tailla sečte tím, že ho zakousne, nějakým záhadným způsobem se mu podařilo vysmeknout. Ale místo toho, aby se znovu pokusil nám něco udělat a zmocnit se svého žezla, rozeběhl se směrem pryč z lesa. No, rozeběhl… Vzhledem k tomu, že byl tlustý, to byla spíš rychlá chůze, takže kdybychom chtěly, mohly bychom ho ještě dohonit a něco zlého provést, ale za tu námahu ani nestál. I když kousnout ho do zadnice by mohlo být ještě přeci jen zábavné. “Koukej odtud mazat a běda ti, jak se vrátíš do tohoto nebo jiného lesa!“ Zakřičela jsem za ním hlasitě, abych měla jistotu, že mě nepřeslechne. Když jsem se ohlédla po Očičmundově žezle a chtěla jsem se své společnice zeptat, co s ním uděláme, jak ho schováme nebo zničíme, situace se vyřešila sama. Dopadly na něj podivně zbarvené kapky, které měly fialovou barvu, a ono během několika vteřin zmizelo.
Úlevně jsem vydechla. “Co to sakra bylo?“ Odfrkla jsem si znechuceně. Vzápětí jsem se ale vylekala. Co když spolu se žezlem zmizely naše schopnosti magie, když nám ji ten bobrhnus sebral a nevrátil? Když se však po krátké myšlence na vodu vedle mne zjevila malá kaluž, dost se mi ulevilo. Nedovedla jsem si představit, co bychom bez magie dělali. Při představě, že bychom musely znovu ke Smrti a vyžadovat, aby nám je vrátila, jsem se ušklíbla, protože ta by se nám určitě jen vysmála a vynadala nám do hlupáků, že jsme si je nechali sebrat. Naštěstí jsme tohle řešit nemusely.
“Nevím, co tobě, ale mně z toho docela vyhládlo. Chtělo by to nějakého pěkného daňka na oslavu, myslím, že si to zasloužíme,“řekla jsem po krátké odmlce a při té představě se mi začaly sbíhat sliny. Snad by se nám podařilo dát dohromady ještě aspoň dva členy smečky, kteří by nám s lovem pomohli. I když… Nevím, kolik přesně Tailliným potomkům je, ale možná už by je také chtěla začít učit lovit vysokou… “A co vlastně můžeme udělat s těmi stromy, co popadaly? Můžeme je tak nechat?“ Zajímala jsem se a ohlédla se po stromech, které v letním období dávaly ovoce a které ten zlořád takhle sprostě zničil. Oživit je, nebo je zpátky zasadit, by se asi nedalo, ale nechat je tady ležet jen tak ladem… Pohlédla jsem tedy na Taillu, co na to řekne.

Když jsem řekla odpověď na hádanku a Tail toho smrdutého tvora upozornila, že jsem mu odpověděla, na okamžik nám zase věnoval pozornost. Oznámil nám, že se jmenuje Očičmund. Kousla jsem se do jazyka, abych nezařvala smíchy nahlas, to by ho asi rozlítilo a kdo ví, v co by mě proměnil. To bychom teď potřebovali ze všeho nejméně. Místo toho jsem si jen krátce odfrkla a ušklíbla se. Tailla toho začínala mít plné zuby a všelijak bobrovi vyhrožovala. A jemu asi taky došla trpělivost. Nebo spíš chtěl zjistit, čeho jsme obě schopné a jestli bychom ho přemohly. Naklonila jsem hlavu na stranu a zastříhala ušima, když jsem poslouchala, jak drze o Taille mluví, o tom, že je ztracená alfa a nárokuje si zpátky les? “Tailla je na rozdíl od tebe právoplatnou Alfou, která obnovila smečku žijící v tomto lese. Ty jsi jen obyčejný vetřelec, který si myslí, že si může nárokovat něco, co mu nepatří,“ řekla jsem nahlas, ale nevypadalo to, že by to Očičmunda nějak zajímalo.
Mávnutím lízátka se z nás zase staly vlčice a bobr vyzval Taillu, aby ho přelstila. Bylo mi jasné, že Tailla je horká hlava, navíc vytočena na nejvyšší míru, takže by během zlomku vteřiny vyrazila vpřed a pokusila se ho zakousnout, v čemž bych jí samozřejmě pomohla. Jenže mi něco říkalo, že bychom to nestihly. Sotva bychom se odrazily ke skoku, mávnutím by nás zase mohl proměnit třeba v kameny a bylo by po legraci. Krátce jsem se na Tai podívala a sotva znatelně zavrtěla hlavou. Musíme na něj chytře. Musíme ho zbavit té placaté věci, co má v té pracce, zamyslela jsem se a zadoufala, že mou myšlenku uslyší i Tailla. Věděla jsem, že tuto magii ovládá, ale nevěděla jsem, do jaké míry vnímá cizí myšlenky. Pokud tedy bylo možné moje myšlenky slyšet, když nám Očičmund magie sebral. Byl to celkem nerovný boj, když on mohl pomocí svého rádoby žezla kouzlit, nebo co vlastně všechno s tím uměl, kromě toho, že nás dokázal proměnit zřejmě v cokoliv, co ho napadlo….
Když už nám však vrátil naše těla a nebyla jsem si jistá, jestli nám náhodou tím pádem nebyly vráceny i magie, zkusila jsem přivolat silnější vítr a vyrazit mu lízátko z ruky, ale jelikož se nic nedělo, ačkoliv jsem se snažila soustředit se tak, div se mi nekouřilo z hlavy, musela jsem zlostně uznat, že sice máme zase těla vlků, naše magie nám stále vráceny nebyly.
Koukla jsem tedy na svou společnici, pokud by ho dostatečně zaujala nějakým hovorem, možná by se mi podařilo se nenápadně k němu připlížit a lízátko mu sebrat…

No, upřímně řečeno, já měla teď za poslední víc jak rok tak na prd hraní, že jsem ani moc nesledovala denní dobu, jen jak bylo potřeba, ale také jsem pro, aby byl den klidně delší, hodlám být aktivnější, takže by to bylo fajn :)

//Ale stále bez magie, ju?

//Chápu správně, že mají obě zpátky své tělo, nebo jen Tai?

No, moje rádoby snaha, aby se nám ten tvor sám představil, byla očividně velká chyba, respektive jsem asi musela být naivní, když jsem si myslela, že by snad mohl něco takového udělat. To by samozřejmě nepoložil tu otázku, že.
Tai poslala své děti pryč, což bylo pro ně lepší, protože rozhodně nemohla riskovat, že by se jim něco stalo. Následně začala na toho skřeta zubatého křičet a nadávala mu, že mu vyškrábe oči. Bobr se tomu smál a smál se i tomu, že jsem nevěděla odpověď na jeho hádanku. Následně uhodil do země a ze mě se stala želva. „Co to má znamenat, ty parchante?“ Zakřičela jsem, až mi přeskočil hlas. Co jiného jsem měla ale čekat, místo toho, abych se soustředila na odpověď na jeho otázku, vymýšlela jsem kraviny. Jen klid, jen klid, Aranel… Jakže to bylo? Dvě sovy, co vedle sebe sedí a jedna o druhé neví? To by mohly být oči, ne? Pak jsem si uvědomila, že i Tailla před chvilkou to slovo zdůraznila, když tvorovi slibovala, co mu s nimi udělá. Takže to nejspíš byla její nápověda, jaká je správná odpověď.
„Jsou to oči,“ řekla jsem klidným hlasem, i když ve mně všechno vřelo a chtěla jsem se přidat k Taillině pomstě a toho zakrslého smrdutého bobra servírovat k večeři. Což však v tuto chvíli nebylo možné ani pro jednu z nás, takže jsme musely být trpělivé, dokud se zase z nás nestanou vlci. Jen jsem doufala, že jeho jméno uhodneme a nezůstaneme takto napořád. „Slyšíš, ty skřete? Oči!“ Zakřičela jsem na něj, protože to vypadalo, že mě v té euforii z chroupání dřeva přeslechl.

Hoď sem ty výtvory, ať se podíváme :)