Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kamennné pole (přes Stepní pláň)

Ponořená do vlastních myšlenek jsem kráčela sněhem. Poté, co jsem vzpomínala na šikovnou magii svého otce, jsem zase začala myslet na své děti, jak se asi mají, jak se jim daří. Doufala jsem, že našli své místo ve světě, třeba dokonce se usadili v nějaké smečce, třeba mají už i partnery… Tiše jsem povzdechla. Další myšlenky patřily pro změnu mým sourozencům. O nich jsem také neměla žádné zprávy a ani jsem nečekala, že bych snad někdy nějaké ještě měla. Byla to už věčnost, co se alespoň mihli na území Galli a já věděla, že jsou naživu.
Ani jsem neměla sílu a čas vnímat krajinu, kterou se ubíráme, stejně jako jsem neměla náladu si povídat. Snad poprvé jsem také pocítila, že už také nejsem nejmladší, takže tohle dobrodrůžo bylo poněkud vyčerpávající. A i když se zdálo, že nepotrvá dlouho a jaro nám zaklepe na dveře, čehož jsem se nemohla dočkat, protože nic krásnějšího, než Borůvkový les v plném květu prostě na celém světě není, nejradši bych se hned uložila ke spánku a chrápala aspoň do toho začátku jara. Nebo klidně i do léta...

//Řeka Mahtaë

Byla jsem ráda, že je to všechno konečně za námi. Pohlédla jsem nedočkavě na Naomi, které se oči rozzářily stříbrnou barvou. Byla jsem překvapená, možná to bylo tím, že zase používala nějakou magii, kterou by nám mohla pomoci dopravit se ve zdraví domů. Vlastně se toho úkolu sama hned zhostila, takže určitě to muselo být tak, jak jsem se domnívala. Což byla ohromná výhoda, při představě, že bychom nevěděli, kam vlastně jít… Tuláci měli určitou výhodu v tom, že jim bylo vlastně jedno, kam jejich kroky zamíří…
Jelikož se Naomi vydala určitým směrem, následovala jsem ji. Až když jsem se rozešla, tak jsem si uvědomila, jak moc jsem unavená. Předtím mi v žilách proudil adrenalin, takže jsem si ani žádnou únavu nepřipouštěla. Ale ani Storm na tom nebyl o nic lépe. Takže i když jsme všichni toužili být co nejdříve doma, rozhodně jsme to nehodlali hrotit, prostě jsme šli tak, jak bylo v našich silách. V tu chvíli jsem si vzpomněla na otcovu magii, kterou jsme se tenkrát přemístili přes několik území a byli jsme tam, kde jsme chtěli být v podstatě okamžitě. Zalitovala jsem, že nemám nějakou podobnou, ta by nám moc hodila, ale měli jsme smůlu, museli jsme spoléhat na naše vlastní nohy. Alespoň už pomalu začínal roztávat sníh, takže jsme se netáhli v závějích, což by nám ubíralo síly…

// Úzká rokle (přes Stepní pláň)

Naštěstí netrvalo dlouho a disk byl konečně kompletní. Začal zářit tak intenzivně, že jsem sklonila hlavu a zavřela oči, abych neoslepla, to by nebylo nic příjemného. Pak se země zachvěla, já zavrávorala a skončila na zemi. Když jsem se vzpamatovala z překvapení, proč najednou se země pohnula a zafungovala její gravitace a přitáhla mě k sobě, znovu jsem otevřela oči a několikrát zamrkala. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nebyla jsem jediná, kdo se svalil na zem jako shnilá hruška, ale to nebylo při tom otřesu přeci nic překvapivého. Co však bylo překvapivé, že jsme tu náhle byli sami. Žádný z těch přízraků, dokonce i disk byl pryč. Stejně jako klony Naomi. Úlevně jsem si vydechla a vydrápala se na nohy. Přidala jsem se k jásotu ostatních, že jsme to zvládli a přežili jsme v relativním zdraví. Když jsem však svou pozornost zaměřila na Naomi a hlavně Storma, docela jsem se zdědila. Oba byli dost hubení, Storm dokonce vypadal o něco hůř. Byla jsem si však jistá, že já nevypadám o nic lépe. “Doufám, že tohle konec je, protože další kolo nějakého boje už bychom asi jen těžko zvládli,“ vydechla jsem. Náhle jsem prudce zatoužila stočit se do klubíčka ve smečkovém úkrytu a spát minimálně až do jara. Lepší by bylo se předtím najíst, ale na lov neměl sílu nikdo z nás. Leda by přišel nějaký zajíc, kterého nebaví život, a sám nám skočil do tlamy. Při té představě jsem se usmála. Jenže jsem absolutně netušila, kde se nacházíme, takže… kterým směrem bychom se měli vypravit… Než jsem stačila začít uvažovat nahlas, ozvala se Naomi, že nás povede. K ostatním pronesla, že vlastně ani neví, odkud jsou. Kaya prohlásila, že jsou tak nějak odevšad, což potvrdilo mou předchozí domněnku, když jsme se setkaly, že budou tuláky. Ovšem ona ani Kaleo se nehodlaly s námi déle zdržovat, ani s námi sdílet aspoň část cesty. Kaya se pomalu vydala určitým směrem a pobídla Kaleo, která nám popřála šťastnou cestu, abychom na sebe dávali pozor a že nás určitě přijde navštívit. “Borůvková, naše smečka je Borůvková!“ Zavolala jsem za ní ještě, když hádala název naší smečky. Bylo roztomilé, že věděla aspoň, že se jmenuje podle ovoce.
“Škoda, že se odpojily tak rychle, chtěla jsem jim navrhnout, zda by se nechtěly k nám přidat. Myslím, že obě by se do naší smečky hodily,“ řekla jsem zamyšleně a sledovala vlčice, jak mizí v dálce. Tak třeba se někdy potkáme a já vám to navrhnu jindy, pokud budete hledat domov, pomyslela jsem si ještě.
Pohlédla jsem pak na Wizku, která prohlásila, že chce být chvíli sama a že se sejdeme doma. Zamračila jsem se, ale na vyptávání se nebyl čas, protože naše nejnovější členka se sebrala, kývla nám na pozdrav a pomalu se vydala jiným směrem, než kterým odešly Kaleo s Kayou. “Buď opatrná!“ Zavolala jsem za ní ještě.
“Nu, tak my se asi vydáme na cestu domů, že?“ Pohlédla jsem na Naomi se Stormem a hlasitě mi zakručelo v břiše. “Uf, já mám takový hlad, že bych snad sama snědla celého muflona. Ale nemám sílu ulovit ani malou myšku,“ postěžovala jsem si. Napadlo mne, že by bylo fajn, kdyby naše smečka měla víc členů a že bychom je mohli informovat, že jsme na cestě domů, aspoň by nám mohli ulovit nějakého daňka, toho muflona nebo aspoň pár zajíců, abychom doplnili energii. Jenže doma teď byl jen Blueberry s tím malým vlčkem, kterého jsem zatím neměla možnost poznat. Byla jsem však rozhodnutá, že to napravím, jakmile se budu cítit lépe. Přeci jen jsem stále zastávala ve smečce funkci pečovatele. "Jen doufám, že to není domů příliš daleko," zadoufala jsem a zachvěla se zimou, která dávala najevo, že se zatím nehodlá vzdávat.

//Já čekám na Kayu a Wizku, nějak nečekám, že Tollpihe se ozve v nejbližší době

//Já bych prosila hvězdičku do vzduchu a děkuji za akci :)

Moje radost z opětovného shledání s ostatními neměla dlouhého trvání. Sotva jsem se ujistila, že jsou všichni živí a zdraví, ucítila jsem podivný odér. Takový, jaký jsme měly možnost ucítit poměrně nedávno spolu s Kayou a Wizku. Znechuceně jsem nakrčila noc a odfrkla si. Co to sakra zase je? Rozhlédla jsem se kolem sebe a ztuhla. K nám se blížila armáda něčeho, o čem jsem ani nevěděla, co to je. Nikdy jsem sice nepřemýšlela, jak vypadají vlci a jiní tvorové po smrti, ale… Tohle asi mohlo být ono. Nicméně ani sama vlčice jménem Smrt takto nevypadala ani nebyla tak cítit. Možná to byla mistryně klamu, když za ní chodili vlci, kteří po ní něco chtěli, tak vypadala tak. Sice neobyčejně, ale přeci jen tak nějak „normálně“, a když byla sama… Při té představě jsem se oklepala.
Všimla jsem si, že jedna z těch kreatur něco nese v zubech. Disk to být nemohl, jednak jsme měli všechny kusy my a jednak tohle bylo poněkud veliké. Když byli blíž a já si to mohla lépe prohlédnout, vykulila jsem oči v naprostém šoku. Naomi uniklo z tlamy zaklení. To, co nesl v zubech, byla hlava našeho průvodce Gruma! Lehce se mi zatočila hlava a zvedl žaludek. Ošklivý pohled. Nasucho jsem několikrát polkla, asi by nebylo vhodné, abych se tady pozvracela, i když po dlouhodobém nedobrovolném hladovění bych ze svého žaludku stejně nedostala víc, než jen nějakou průhlednou šťávu, případně nějaký hlen.
Střelila jsem pohledem po ostatních. Bylo jasné, že Grum nám nepomůže, takže jedinou možností bylo konečně zkompletovat celý disk. Měla jsem sice strach z toho, co to udělá, ale museli jsme to udělat a doufat, že se nestane nic horšího. Náhle se vedle mne objevila Naomi. A vedle ní další. A další. A další… Nebyl čas je počítat, ale bylo mi jasné, že Naom použila magii iluze. Usmála jsem se na ni, byl to dobrý nápad! Sice jsem zalitovala, že nemám stejnou magii, abych počet vlků znásobila, případně že bych s magií halucinace na vyšší úrovni všem nepřátelům přivodila nevolnost... Ale byla jsem připravená pomocí vody znovu vytvořit cokoliv, co by bylo potřeba, aby nám to pomohlo - ať už nějakou kouli či krychli, abych je spláchla, nebo po nich házela šipky a zranila je.
Také jsem si vzpomněla na Stormovu tajnou a velice mocnou zbraň. Možná, že kdyby bylo nejhůře, dokázal by ji přivolat, ale… Na druhou stranu… Rozhodně by to pro něj bylo nesmírně vyčerpávající. Kromě toho, že už nebyl nejmladší, také stejně jako my už několik týdnů pořádně nejedl. Pohodila jsem hlavou. Musel nám v tom pomoci disk. Proto jsme ho přece hledali, abychom ho spojili a on nám určitě pomůže v boji proti těmhle… kreaturám. “Kaleo, pospěš si!“ Zavolala jsem. Vážně už jsme nemohli ztrácet čas, šlo do tuhého. Pomalu jsem se také začínala soustředit pro případ, že by bylo potřeba zbraní z vody.

//Písnu zítra

//Ostrůvky

Ta záře disku byla vážně nepříjemná. Nespokojeně jsem zavrčela. Je tohle vážně nutné? Klidně bychom se obešly i bez speciálních efektů. Hlavně, abychom se přece dostaly tam, kam potřebujeme, odfrkla jsem si. Kdo ví, po kolikáté už.
Naštěstí však ten pro oči nepříjemný svit netrval dlouho, aspoň jak se zdálo za zavřenými víčky - že záře polevuje a tak se snad budu moci podívat, kde jsme se to ocitly tentokrát. Nejdřív jsem sklonila hlavu k zemi, abych měla před očima nějaký pevnější bod, neboť se mi trochu začínala motat hlava. Pomalu jsem otevřela oči a chvíli jsem bezděčně mrkala. Snažila jsem se zbavit fleků, které jsem viděla. Zatřepala jsem hlavou. Mezitím jsem slyšela, jak Kaya jásá, že to zabralo. Rozhlédla jsem se a roztáhla tlamu do širokého úsměvu. Měla pravdu! “Storme! Naomi!“ Zbrkle jsem se rozběhla ke členům své smečky a s úlevou se oběma lehce otřela o bok. K Tollpihemu a Kaleo jsem si takovou důvěrnost zatím nedovolila, takže jsem se na ně shovívavě usmála. “Tak jsme se zase všichni sešli. To je báječné! A… Všichni jste v pořádku? Máte čtvrtou část disku?“ Poslední otázka byla spíše řečnická. Jinak by se sem určitě nedostali, kdyby ji neměli. To by nás možná spíš disk přenesl tam, kde byli, abychom jim pomohli ho získat. Nebo ne disk, ale zjevil by se Grum.
Kaya nedočkavě prohlásila, že bychom měli disk dokončit. Souhlasně jsem přikývla a podívala se po ostatních vlcích. “Ano, musíme zjistit, co se bude dít dál. Třeba nás Grum konečně pošle domů a poděkuje nám za splněnou misi,“ řekla jsem a zadoufala, že nás místo cesty domů, kde si konečně pořádně odpočineme, nečeká banda vlků, kteří ten disk budou chtít znovu sebrat.

//No, nevím, proč holky rovnou nenapsaly i sem přesun, když tak moc pospíchaly, takže odepíšu po Kaye a Wizku...

Zdálo se mi to jako nekonečné, to čekání, co se bude dít dál. Jak zjistíme, jak se dostat k ostatním členům výpravy. Ta nejistota byla příšerně frustrující. Našli ten poslední kousek disku? Museli o něj také bojovat tvrdě, jako my, nebo měli štěstí a získali ho snadno? A kde vlastně jsou? Jak se k nim dostaneme? Hlavou mi vířilo tolik otázek a na žádnou z nich jsem neměla odpověď. Až mě z toho všeho začínala bolet hlava. Tiše jsem zavrčela. Grume, sakra, nemohl by ses tady zjevit a poradit nám, co máme dělat dál? Kam jít? Co je s ostatními? Znepokojeně jsem švihla ocasem. Samozřejmě tohle vnitřní zaklínání k ničemu nebylo, protože ten, který nás od začátku poslal na tuhle důležitou výpravu, momentálně nebyl k nalezení. Nebo možná spíš neuznal za vhodné, že by nám přišel dát další instrukce.
Odfrkla jsem si a pozorovala disk. Zatím se nedělo nic. Začínala jsem z toho být dost nervózní. Doposud nám ukázal aspoň směr cesty a teď… Než jsem však stačila klesnout na mysli, disk se rozzářil. Div jsme z toho neosleply. Tlapkou jsem si přejela přes oči, oklepala se a znovu si odfrkla. Pohlédla jsem na Kayu s Wizku a náhle z nás byly jen siluety mízící v záři disku. Zdálo se mi, že Kaya chtěla něco říct, ale nic jsem neslyšela, jako bych měla zalehlé uši.

//Kamenné pole

Měla jsem ohromnou radost. Vyhrály jsme! My tři vlčice přemohly mohutné namachrované vlky. Pravda, povolala jsem i na pomoc magii, nicméně jsem na tom neviděla nic špatného. Ohromně nám to pomohlo a já si ji zase jednou vyzkoušela. Vlastně jsem snad doposud tak často magii nepoužívala, jako právě v téhle „kauze disk“.
Ještě než ale naši protivníci zmizeli, jeden z nich utrousil nějakou poznámku o tom, k čemu nám bylo, že jsme vyhrály, když oni jsou tak blízko. Naklonila jsem hlavu na stranu. O čem to ten idiot zase mluví? Odfrkla jsem si a dál to radši neřešila. Teď jsme tu měly mnohem závažnější otázku, a sice, jak se spojíme se Stormem, Kaleo, Naomi a Tollpihem. Napadlo mě, že když máme disk skoro kompletní, mohl by nás k nim dovést… Jako třeba nám aspoň naznačit směr, kterým se máme vydat. Nebo kdybychom aspoň věděly, jak přivolat Gruma, ten by určitě minimálně věděl, kde jsou, kam je poslal. A vůbec by bylo nejlepší, kdyby vytvořil portál a poslal nás za nimi rovnou.
Pozorovala jsem ten skoro kompletní disk před námi. Vyzařovala z něj neskutečná moc a energie. Začínal se mě zmocňovat pocit, že s tím diskem bych mohla být velice silná vlčice. Nechtěla jsem se s jeho pomocí schválně rvát s jinými vlky, to rozhodně ne, ale… Určitě bych byla dost silná na to, abych se osvědčila jako ochránce smečky. A každého narušitele pořádně ztrestat. Najednou se nad ním zjevilo něco, co připomínalo přízrak. Nebo snad halucinaci. Bylo to jen jako mlha. Podivný tvor, který se na nás upřeně podíval. Tedy, pokud se dalo říct, že se podíval, protože bylo vidět jen bělmo - žádná duhovka ani nic podobného. Jak náhle se to zjevilo, tak to zase zmizelo. Jen pach zatuchliny tu zůstal. Co to sakra bylo? Takhle šeredná není ani Smrt…
Z úvah mě ale vyrušil hlas Wizku, která se zeptala, co teď budeme dělat. Než jsem stačila odpovědět, slova se ujala Kaya, takže jsem na ni upřela svůj modrý zrak a pozorně ji poslouchala. Samozřejmě, dávalo smysl, že poslední část má jistě Storm a jeho skupina, a ten disk by nám určitě mohl pomoci najít cestu k nim. Souhlasně jsem přikývla. “Také si myslím, že nám tahleta věcička pomůže najít ten správný směr. Ale kdo ho ponese?“ Zeptala jsem se a pohlédla na své společnice. To už Kaya vykročila směrem k disku. Čekala jsem, co se bude dít, až se ho dotkne. Ukáže nám směr, kterým se máme dát? Nebo se tu zjeví ten podivný přízrak a poví nám, co je zač a co chce? A kdo vlastně jsou ti „oni“, o kterých mluvil jeden z těch tří vlků, než odešli? Otázek začínalo být víc než dost, ale odpovědi jsme na ně zatím nedostaly.

//Napíšu zítra, zkoušela jsem čekat, jestli přeci jen nepísne první Wizku

Zaradovala jsem se, když jsem viděla, že moje magie začala působit. Černý vlk přede mnou najednou neměl slov a začal se chvět. Všimla jsem si, jak se mu podlamují nohy a bylo mu zle. S uspokojením jsem pokračovala v soustředění se na to, abych mu přivodila tu největší nevolnost a slabost, které jsem byla schopna a kterou on někdy zažil či ještě zažije. Vy náš kus disku nedostanete, jakože se Aranel jmenuji, pomyslela jsem si ještě, než můj protivník začal kolísat. I kdybys měl vyzvracet svoje vnitřnosti, odfrkla jsem si. Najednou jsem nechápala, kde se ve mně bere taková nenávist. Ale zřejmě se začalo projevovat, že když mám něco bránit, tak neznám bratra. Ani sestru. A i když se nejednalo o obranu území smečky či mé rodiny, evidentně jsem i tak šla do toho naplno.
Hodila jsem očkem po Kaye s Wizku. Wizku se marně snažila získat od svého protivníka jeho kus disku. Drž se, Wizku, to zvládneš, pomyslela jsem si. Došlo mi, že magii myšlenek neovládám, takže to vlčice nemohla slyšet. Každopádně ale bylo načase, abych šla pomoci Kaye. Ačkoliv ona svého protivníka kousla ošklivě do nohy, jeho to rozlítilo, ohnal se svými ostrými zuby a jen těsně minul její hrdlo. Mrkla jsem na černého, který se kroutil jako žížala a bolestně kňučel, vůbec nevnímal nás ani nikoho jiného. Nechala jsem ho tedy být, věděla jsem, že ještě chvíli mu bude zle, i když zrovna nebudu používat magii. Rozběhla jsem se ke Kaye, ale nakonec jsem změnila směr a místo toho, abych stála vedle vlčice, rázem jsem se ocitla naproti ní. Mezi námi stál bílý vlk, který zřejmě přemýšlel, jak by mohl znovu zaútočit. Využila jsem momentu překvapení a rafla ho do zadní nohy. Když bolestně a překvapeně zavyl a zkusil se po mně ohnat, hbitě jsem uskočila a ocitla se tentokrát po boku Kayi. Věděla jsem, že sama bych ho k zemi nesrazila, protože byl mohutnější a silnější, ale my dvě bychom ho skolily snadno. Jako vysokou. Kývnutím jsem Kayu vybídla, aby se ke mně přidala, takže jsme se obě rozeběhly a vší silou do bílého vlka vrazily. Zřejmě tomu pomohlo zranění na dvou nohách a také naše překvapení. Najednou se náš protivník ocitl na zemi. “Ani se nehni, nebo na tom budeš jako tvůj přítelíček,“ doporučila jsem mu s temným zavrčením a kývla hlavou k černému vlkovi, který se motal. Sice to vypadalo, že se mu trošku ulevilo, protože jsem na něj magii nepoužívala, ale její účinky ještě úplně neopadly. Pak jsem se usmála na Kayu, odvedly jsme dobrou práci. Podívala jsem se pak znovu na Wizku, jak si vede ona.

Černý vlk se snažil oponovat a mektal něco o tom, že jsme ho nepochopily. Samolibě jsem se ušklíbla. Samozřejmě, že jsme to pochopily. A on zase nechápal, nebo možná jen nechtěl, že to oni vydají disk nám. Zaraženě jsem se však na něj podívala, když se zmínil o tom, že nám Grum bez hlavy jako pomocník k ničemu nebude. Nedala jsem najevo znepokojení. Co to zase říká? Že by ublížili Grumovi? Ne, to je nesmysl… Určitě by se jim to nepovedlo, i když jsou v přesile… Nebo snad…? Zavrtěla jsem hlavou. Ne, nevěřila jsem mu ani slovo. Nemohla jsem mu věřit.
Začínala jsem však mít strach, jak tuto situaci vyřešíme, protože oni se dobrovolně disku nevzdají a my také ne. Nechtěla jsem bojovat, ale nejspíš nám nic jiného nezbývalo. Naše síly byly sice co do počtu vyrovnané, ale přeci jen oni byli samci. Nestihla jsem však už reagovat nějakými rádoby moudrými řečmi, protože se Wizku dala do pohybu a mířila k těm třem. V očích měla výraz šílence a někoho, kdo rozhodně nehodlá jednat po dobrém. “Wiz,“oslovila jsem ji tiše, ale zabránit jsem jí nemohla. Vypadala jako předtím Storm, když ho popadl zuřivý amok. Naštěstí se však Wizku neobrátila pro mě a Kaye, nýbrž proti nim.
Náhle se mi v hlavě rozsvítilo. Dostala jsem nápad, jak bych jí mohla pomoci. Magie! Sice mě zamrzelo, že neumím halucinace ovládat tak dobře, jako vodu, nebo aspoň vzduch, rozhodně ale bych měla být schopná někomu z nich přivodit natolik silnou nevolnost, aby se nemohl zúčastnit boje. Každopádně jsem ale potřebovala se plně soustředit, protože jsem tuhle magii snad ještě nikdy nepoužila. Teď se nám to však hodilo. Nevěděla jsem, jakou by mohla mít Wizku pod vlivem disku sílu. Ona si to zamířila k vlkovi, který byl nositelem disku. Zřejmě mu ho hodlala násilím odtrhnout. Zaměřila jsem tedy svou pozornost na černého, který byl nejspíš jejich vůdcem. Přimhouřila jsem oči. Snažila jsem se maximálně soustředit na to, aby mu začalo být zle, tak strašně zle, že bude mít problém sám se sebou a na milou Wizku si ani netroufne. Vlčí Bože, dej, ať to funguje! Vyslovila jsem své přání. Rychlým pohledem jsem ještě vyzvala Kayu, aby se věnovala třetímu vlkovi a snažila se mu zabránit, aby se přidal ke svému příteli s diskem. Byla jsem si už skoro jistá, že ho Wizku zvládne sama získat, přesto však jsem byla připravena k ní přiskočit a pomoci jí třeba tím, že bych dotyčného přišpendlila k zemi. I když lepší by bylo, kdybych nemusela, protože pak bych se nezvládla soustředit na to, že černému musí být zle, aby neotravoval.

Také Kaya se ptala, kde to jsme, ale nemohla jsem jí dát odpověď, takže jsem jen zavrtěla hlavou na znamení, že nevím. Pohledem jsem se ujistila, že kožichy obou vlčic jsou suché, takže jsem mohla teplý vítr zase odvolat. Nahlas jsem pak uvažovala, jak ostatní najdou další část disku, když nikdo z nich nemá žádnou, která by jim ukázala směr. Vyslovila jsem domněnku, že jim snad pomůže Grum a Kaya má slova potvrdila tím, že by měl, protože to byl jeho geniální nápad, abychom se rozdělili. Měla na to evidentně stejný názor, jako já, ale s tím jsme teď nemohly nic dělat. Už se stalo a doufala jsem, že až přijde správný čas, objeví se náš průvodce, aby nás vedl dál, nebo raději svedl zase dohromady. Jenže jsme před tím měly ještě úkol.
Kaya se pak neomylně vydala směrem k vodě. Zvědavě jsem ji pozorovala a šla několik kroků za ní. Nejspíš jí disk ukazoval, kde máme hledat další jeho část. Znepokojeně jsem se otřásla, když vlčice oznámila, že asi ví, kde máme hledat dál. “To jako pod vodou? V temné hlubině?“ Zamračila jsem se. “Ten Grum asi upadl na hlavu, ne?“ Zabručela jsem nespokojeně a horečně začala uvažovat nad tím, jestli jsem schopná s nějakou magií si pomoci. Jenže ačkoliv jsem vodu plně ovládala, nebyla jsem si vědoma toho, že bych ji dokázala přimět, aby se rozestoupila a já pro ten disk došla. To možná mohl umět někdo, kdo měl speciální magii od Smrti. Stejně jako vítr by to asi nedokázal…
Z čista jasna se ale z vody vynořil černý vlk, který se mohutně oklepal a vyrazil směrem k nám. Jelikož jsme stály na samém břehu, neměl to k nám nikterak daleko. Instinktivně jsem se naježila, i když jsem hodlala vyjednávat v klidu a míru. Brzy ho následovali další dva. A jeden z nich měl na krku disk. Držel se o pár kroků víc vzadu, než jeho dva druhové. Krátce jsem pohlédla na černého, který nás sebevědomě oslovil. Přešla jsem jeho poznámku o tom, copak to tu mají. To snad vidí, že tři vlčice. Při zmínce o tom, že jim servírujeme disk jako na talíři, jsem se zamračila. Že by to byli ti, co se snaží získat disk také pro sebe, ale ne s dobrým úmyslem, jako my? Napadlo mne a modrým pohledem jsem si naše protějšky dobře přeměřila. “Samozřejmě, že po dobrém,“ odpověděla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl klidně, vyrovnaně a sebevědomě. Abych svému hlasu ještě dodala váhu, hrdě jsem držela hlavu vysoko, jak se patří na dceru někdejších Alf. A ačkoliv jsem se snažila působit uvolněně a nenuceně, byla jsem ve střehu. Vůbec jsem však neměla v úmyslu se rvát se samci. “O naše kožichy strach mít nemusíte, protože bychom dost dobře my mohly vyprášit ty vaše,“ řekla jsem a pro změnu zaměřila svou pozornost k tomu druhému bez disku.
Bylo sice jasné, že dobrovolně se ho nevzdáme my, ani oni. Pokud možno jsem se ale chtěla vyhnout boji a možnému zranění. To by nepomohlo mně ani Wizku s Kayou, kdyby byla některá z nás, nebo dokonce všechny, zraněné. Já sama žádnou léčitelskou moc neovládám. Znala jsem jen jediného vlka, který to dokázal, a tím byla moje matka. Jenže ta je kdo ví kde, ta by nám teď nepomohla. Ani jsem nevěděla, jestli by to dokázal třeba Grum. A už vůbec jsem nevěděla, zda bychom ho mohly v případě nouze zavolat, takže… Doufala jsem, že budeme boje ušetřeny a vše vyřešíme dohodou.