Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pomocí své magie jsem pomohla své dceři, aby se podívala na svá smaragdová očka. Vypadala nejdříve poněkud vyplašeně, ale nebylo se čemu divit. Nikdy jsem neměla možnost jim všem třem pořádně ukázat, co se svou vrozenou magií umím a vlastně jsem netrénovala. Ani svou vrozenou, ani ty získané díky Smrti, za což bych se asi měla stydět. Chtěla jsem umět co nejvíc magií a především co nejlépe, abych byla smečce platná při obraně. Navíc to bylo už tolik let, co jsem chtěla získat magii vzduchu, jako měl můj otec, ale dosud jsem se ji nenaučila ovládat natolik, abych zvládla vytvořit třeba pořádný vichr nebo nechala někoho pomocí větru levitovat. To bylo o důvod víc, abych tu potvoru mocnou zase jednou navštívila a domluvila s ní obchod - já jí dám nějaké cenné kamínky, které ona má tak ráda, a ona mě za to přiučí další levely mých magií.
Usmála jsem se na Auroru, která mi poděkovala a následně mi povídala o tom, jak potkala Hotaru a že se o nás sice dozvěděla spoustu věcí, ale vesměs to nebylo nic špatného. V duchu jsem matce v první chvíli sice poděkovala, že mě před dcerou nepomluvila. Na druhou stranu, v tomhle by mě určitě nepodrazila. Sama byla matkou a věděla, že mladí chtějí své rodiče vidět jen v tom nejlepším světle a nevědět nic špatného, ačkoliv by to mohla být i pravda. I když… Já přeci nebyla žádná zlá a zákeřná potvora, která by škodila všemu živému. Jen jsem zkrátka byla v mládí vrchol pýchy a drzosti se sebevědomým až nad špičkami uší, ale to se postupem času, kdy jsem dospěla, přeci jen změnilo.
Dál jsem své malé milované vyprávěla o změnách v Borůvkovém lese, ačkoliv zdejší vlky nestihla moc poznat. Také projevila lítost nad tím, že její otec beze slova odešel. Na to jsem nic neřekla a jen se ušklíbla. Zkrátka se opakovala historie - zažila jsem přesně to samé, co moje matka. Nevěděla jsem, jestli jí Hotaru něco řekla, ale asi nebylo zbytí, když jí o Angelusovi vyprávěla. A když jsem se nad tím tak zamyslela, žádná z dvojic, které jsem zažila jako společné, když jsem byla malá nebo mladší, už spolu nebyla. Moji rodiče, matčina sestra Stella se Stormem, Tailla s… jak se vlastně jmenoval? Maloboro? Nebo tak…? Asi jsem si myslela, že partnerství vlků je záležitost na celý život, ale nejspíš tomu bylo jinak.
Pak jsem se pro změnu zajímala, jestli Aurora nepotkala Niké nebo Aithéra, když už potkala Hotaru a to se dalo považovat za zázrak. Byla jsem vlastně ráda, že spolu ty dvě strávily nějaký čas, když už Hoty neměla čas se za námi zastavit v Borůvkovém lese. A navíc jsem měla aspoň pár týdnů starou informaci o tom, že je matka naživu a snad se i těší dobrému zdraví, a zdržuje se na území Gallirei. Byla bych vlastně nesmírně šťastná, kdybych ji po skoro třech letech znovu viděla. Bylo však jasné, že nemělo cenu vydat se ji hledat, protože účelově by se to nepodařilo snad nikdy, i kdybych šla do míst, kde se s Aurorou předtím zdržovaly. Potkat Hotaru bylo zkrátka o náhodě a buď se zadařilo, nebo ne.
Své sourozence však Aurora na své cestě nepotkala. To mě zamrzelo, ale dalo se to čekat. Také bylo těžko říct, jestli vůbec jsou ještě na Galliree nebo odešli jinam.
Podívala jsem se znovu na svou krásnou dceru a dmula jsem se pýchou, jaká je z ní krásná slečna. “Máš nyní namířeno na nějaké konkrétní místo, má milá? Co kdyby ses podívala po zdejším kraji a tvoje mamča by ti dělala společnost?“ Zeptala jsem se jí s širokým úsměvem.

Pořád jsem nějak nemohla uvěřit tomu, že vážně mám před sebou svou malou Auroru. No, malou… Byla to sice už věkem i vzezřením slečna, ale pro mě bude prostě moje malá. Stejně jako Niké a Aithér. A zelené oči k jejímu kožíšku vypadaly opravdu báječně - jako dva smaragdy. Koukala na mě překvapeně, když jsem jí gratulovala k magii, kterou zdědila po otci. Nejspíš o tom vůbec nevěděla! Takže to asi nebylo dlouho, co se jí oči zbarvily, nebo prostě nebyla poblíž vodního toku nebo hladiny, aby viděla svůj odraz. “Ano, je to tak,“ řekla jsem s úsměvem. A abych jí dala o tom důkaz, vytvořila jsem vedle nás malou kaluž vody, která byla dostatečně velká na to, aby v ní viděla svůj odraz, a kývnutím hlavy jsem Auroře naznačila, aby se na sebe podívala a přesvědčila se sama.
Pak mi povídala o tom, jak se toulala. No, čekala jsem, že to bude trošku delší vyprávění, ale mohla jsem se na určité věci pak doptat. Docela se zdržovala, tak těch míst neviděla tolik, nicméně zdržovala se na severovýchodu. Oči se mi rozšířily údivem, když Aurora řekla, že potkala moji matku. Vůbec jsem nevěděla, že se stále zdržuje na Galliree! Myslela jsem, že už dávno někam odešla, když se za ty dva roky, co byly moje děti na světě, ani jednou nestavila v Borůvkovém lese. Znovu jsem se zaposlouchala do Aurořina povídání o tom, jak jí má matka vyprávěla o Angelusovi. A o mně a mých sourozencích, když jsme byli malí. “No jéje, tak to ses musela dozvědět pořádné věci,“ řekla jsem s úsměvem. Ostatně, já jsem ani neměla příležitost vyprávět svým dětem o tom, jaká jsem byla v jejich věku. Rozhodně se moje uličnictví, drzost a prostořekost neobjevilo ve velké míře u žádného z nich. Nebo jsem o tom aspoň nevěděla.
Aurora se dál zajímala o tom, jak se mám já a ptala se na svého otce. Svěsila jsem uši. “Nu… Od té doby, co jste odešli, jsem vlastně byla stále v Borůvkovém lese. Až teď jsem se rozhodla, že se na nějakou dobu zase projdu po Galliree, abych si připomněla stará místa a případně objevila nějaká nová. Víš… Já nevím, co je s tvým otcem. Beze slova zmizel. Vlastně vzápětí poté, co jste vy tři odešli z rodné smečky a já vás poslala za ním domů, abyste se rozloučili. Když jsem se vrátila, Coedy už tam nebyl a nenechal mi žádný vzkaz. Takže se můžu jen dohadovat, kde je a jak se má.“ Pustila jsem se do povídání zase já. Nevěděla jsem, jestli mám zmínit i Taillinu smrt. Ale asi by měla právo o tom vědět, i když neměla možnost ji poznat osobně, byla to partnerka bývalé Alfy, a i když už není členkou smečky, kdyby náhodou se rozhodla někdy vrátit nebo se přijít aspoň podívat, měla by to vědět… “V Borůvkovém lese se před pár týdny stala smutná událost, víš…“ Pustila jsem se váhavě do neveselé záležitosti. “Určitě si pamatuješ, když jsem vás učila o hierarchii a mluvila jsem o tom, že Alfami jsou můj strýc Storm a jeho partnerka Tailla. Tu jste neměli možnost poznat, protože nějakou dobu v lese nebyla, ale… Víš… Tai zemřela. V lese jsme byli jen já, Storm a Blueberry, možná si ho pamatuješ. Hnědý vlk s červenýma očima a stejně zbarvenými tlapkami. A dvěma šátky na nich. Byli jsme Stormovi oporou a pomohli mu jeho milovanou partnerku pohřbít. Storm se pak rozhodl, že opustí svou pozici Alfy a přenechá ji právě Blueberrymu.“ Dovyprávěla jsem a se zavřenýma očima se na okamžik odmlčela. Mrzelo mě, že nemám pro dceru pozitivnější zprávy, co se mé osoby týkalo, ale zkrátka to patřilo k životu. “No… A Niké nebo Aithéra jsi nepotkala, když už se ti povedl takový, řekněme rovnou zázrak, protože potkat Hotaru mi tak přijde…?“ Zeptala jsem se a máchla ocasem, abychom se bavily o něčem jiném.

Jak jsem se tak válela v trávě a přemýšlela, co bych měla podniknout dál, ani jsem nepostřehla, že se ke mně někdo blíží. Že zde nejsem sama, mi tedy došlo až ve chvíli, kdy jsem uslyšela známý hlas, doprovázený pachem, který byl cítit dálkami a všemi možnými místy. Otočila jsem se a spatřila ji. Elegantní mladá vlčice, světle hnědavé barvy smíšené s bílou. Překvapením se mi rozšířily oči. To už ona slečna stála nade mnou, načež mne tlapkou objala a přitulila se ke mně. “Auroro, holčičko moje,“ vydechla jsem. Je to vážně vůbec možné? Opravdu se teď dívám na svou dceru? Není to jen halucinace? Zaváhala jsem, ale i když jsem několikrát zamrkala, ona byla pořád tady. Teď seděla vedle mne, tlamku od ucha k uchu a švitořila o tom, že jsme se dlouho neviděly a má mi co vyprávět. Opatrně jsem se zvedla, a její tlapku, která byla dosud hozena přese mne, jsem nechala lehce sklouznout. Ale ne proto, že by mi byla její blízkost a její důvěrnost nepříjemná, nýbrž proto, abych mohla obejmout kolem krku pro změnu já ji. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem do ní zavěšená a se zavřenýma očima jsem nasávala její pach.
Po nějaké době jsem konečně poodstoupila a znovu si ji prohlédla. “Máš pravdu, neviděly jsme se tak dlouho! Z tebe už je hotová slečna,“ řekla jsem uznale. Ačkoliv zbarvení měla od nás obou, spíše svým výrazem momentálně připomínala Coedena. Navíc… Zahleděla jsem se jí do očí. Už nebyly jantarové, jako v době, kdy odcházela do světa, nýbrž krásně zelené. Usmála jsem se. Zdědila tedy vrozenou magii po svém otci. Coedy by měl určitě radost… Povzdychla jsem si, ale tak, aby to Aurora neslyšela. Pak mě napadlo, jestlipak se také zbarvily oči jejím sourozencům, nebo jestli jim zůstaly jantarové, stejně jako jejich otci. A jestlipak Niké nebo Aithér zdědili magii po mně nebo některém ze svých předků… No, na tuhle otázku bych odpověď dostala jedině v případě, že bych se s nimi potkala. Ovšem nebylo to vyloučené, byla jsem takřka smířená s tím, že své děti možná už nikdy neuvidím a teď tu přede mnou stála má princezna Aurora.
“Vidím, že jsi zdědila magii po svém otci, gratuluji,“ usmála jsem se a zavrtěla ocasem. “Tedy, máme si opravdu co povídat. Hlavně ty mně, protože já jsem vesměs byla stále doma. Takže mě zajímá úplně všechno, co jsi prožila, koho jsi potkala, jaká místa jsi navštívila,“ pokračovala jsem. Bylo jisté, že asi nějakou dobu potrvá, než mi to všechno poví, protože to byly skoro dva roky, co se naše trojčata rozhodla odejít do světa.
Pohodlně jsem se usadila, naproti své dceři, abych na ni dobře viděla, obtočila si ocas kolem předních tlapek a našpicovala uši, aby mi neuniklo ani jediné její slovíčko.

//Zelené nory (přes Midiam)

Ačkoliv jsem si to zakázala, mé myšlenky se přesto neubránily tomu, aby nezaběhly do dávné minulosti. Asi se tomu nedalo zabránit, protože jsem na spoustě míst tohoto světa něco zažila nebo někoho potkala, a teď se všechno, nebo aspoň většina, snažila připomenout se.
Teď jsem se však zastavila a rozhlédla se kolem sebe. Všude byly třešně! Oči se mi rozšířily překvapením. V žádném jiném lese, než v tom našem, jsem neviděla růst ovocné stromy. A tady jsem se najednou ocitla snad vyloženě v háji plném třešní. Usmála jsem se a zavrtěla ocasem. Ještě bylo brzy na to, aby tu byly nějaké plody, nicméně jelikož už bylo příjemné teplo, stromy se začaly obalovat bílými květy. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se vstřebat tu vůni snad každým pórem svého starého bílého těla. Ovocnou vůni jsem zkrátka milovala, asi jako každý člen Borůvkové smečky, který byl na ni zvyklý. Ovšem cizincům moc vonět nemusela. Nebo pro ně mohla být příliš sladká. Pod nohama jsem měla měkký zelený koberec, který přímo sváděl, abych se v něm vyválela nebo se rozeběhla napříč hájem. Musela bych však být obezřetná, protože stromky evidentně rostly hodně blízko u sebe. A v hlavě mi zablikala další vzpomínka, jak jinak. Tentokrát se týkala mého bývalého partnera. Jak by se tady Coedymu líbilo! Asi jako každému vlkovi, který měl magii země a který měl rád jaro, jako já. Ovšem, měl smůlu. Ten byl teď kdo ví, kde. Možná si užíval jarního počasí někde jinde, možná i mimo území Gallirei, a možná i s někým jiným. Při té myšlence mě bodlo u srdce. Nedovolila jsem si však začít tesknit. Ano, bolelo mě, že mě ze dne na den opustil bez jediného vysvětlení, ale musela jsem se s tím zkrátka smířit. Do mého života už nepatřil a já mohla jedině děkovat Osudu, že jsem toho výjimečného vlka potkala, byla několik let jeho věrnou partnerkou a dala mu tři krásné potomky. Nyní však jsem musela hledět vpřed a vzpomínat na Coedyho jedině v dobrém a nezazlívat mu, že se rozhodl z mého života odejít. Přesně tak, jak mi řekl tehdy Blueberry.
Bylo zvláštní, že ani na tomto krásném místě nikdo nebyl. Podle toho, jak jsem divoce nasávala okolní pachy, asi hodně dlouho, protože jsem nezachytila ani nejslabší pach nějakého vlka. Tiše jsem si odfrkla. Co se dalo dělat, holt jsem musela být trpělivá a třeba bych potkala starého známého či někoho nového někde jinde.
Práskla jsem sebou do toho měkoučkého voňavého zeleného koberce a s požitkem jsem se válela na bocích a na zádech. Pak jsem se přetočila na břicho, oklepala hlavu, olízla si čenich a rozhlédla se znovu kolem sebe. Následně jsem zvedla hlavu k obloze a všimla si, že se pomalu blíží soumrak. Asi bych se měla u nějakého stromu usalašit a uložit se k menšímu spánku. A ráno bych si mohla ulovit nějakého zajíce, už ani nevím, kdy jsem naposledy jedla! Když nám nevyšel ten smečkový lov… No a pak bych si mohla promyslet, kam bych se vydala dál, začala jsem v mysli spřádat plány na své další cestování a činnosti.

//Borůvkový les

Prošla jsem mezi stromy, které ohraničovaly Borůvkový les. Jakmile se mé tlapky dotkly půdy, která již nepatřila Borůvkové smečce, zastavila jsem se a tiše si povzdychla. Cítila jsem se poněkud zvláštně. Nejistě. Ostražitě. Jako bych snad v rodném lese zakrněla, za tu dobu, co jsem tam byla, jako bych snad zapomněla, jaké to je, být někde jinde. Vzápětí jsem nad svými úvahami zavrtěla hlavou. Nebuď jak malá, Aranel, napomenula jsem se v duchu. Místo toho jsem se raději rozhlédla kolem sebe. Nějak jsem si nemohla rozpomenout, že bych tu někdy byla. Jen možná se mi však toto místo nijak nevrylo do paměti, ačkoliv jakožto dlouholetá členka Borůvkové smečky bych přeci měla znát místa, se kterými náš les sousedí. Přesto jsem však toto místo nepoznávala. Pohodila jsem hlavou a pokračovala v cestě. V dáli jsem slyšela šumění řeky. Mé srdce se zatetelilo blahem. Dlouho jsem nebyla u žádného vodního toku či plochy. Musela jsem to napravit. Aspoň se k řece podívat. Rozpomněla jsem si, že blízko bude řeka jménem… hmm… Midiam? Ano, Midiam…
Bedlivě jsem sledovala své okolí a měla našpicované uši, kdybych náhodou něco zaslechla. Všude kolem mě však vládlo ticho a mír. Nejspíš se tu moc často jiní vlci nevyskytovali. I když bych měla být zvyklá, kolikrát se mi už v minulosti stalo, že jsem se byla podívat po okolní krajině a nepotkala jsem skoro živou duši, pokud jsem nepočítala nějaké ptáky zpívající v korunách stromů nebo zajíce, které jsem se snažila ulovit jako svou potravu.
Pohlédla jsem dál před sebe, kde jsem spatřila Vyhlídku. Usmála jsem se a oči se mi zastřely vzpomínkami. Na dobu, kdy jsem ještě coby malé vlče poznala svou nejlepší kamarádku Zoe. Jednoho dne jsme se vydaly na Vyhlídku na průzkum. Šly jsme v noci, takže to byla docela dobrodružná a náročná cesta, ale stálo to za to. Tehdy jsme si slíbily, že to bude naše tajné místo. Posmutněla jsem a sklopila uši. Ach, moje drahá Zoe! Kde je ti dnes konec? A jsi vůbec ještě partnerkou mého drahého mladšího bratříčka Daichiho? Znovu jsem pohodila hlavou a pokračovala v cestě. Nebylo zrovna dobré smutně vzpomínat, když jsem právě odešla z Borůvkového lesa, abych přišla na jiné myšlenky po smrti Tailly.

//Třešňový háj (přes Midiam)

Cítila jsem, že potřebuji odejít. Takže jsem oslovila Storma a Blueberryho, jestli by jim nevadilo, kdybych na pár dní odešla. Navíc mi hrálo do karet to, že se domů vrátili Whiskey a Naomi, takže jsem nemusela mít výčitky, že je tu nechávám samotné. Ani mi v první chvíli nedošlo, že bych první měla oslovit Berryho, jakožto Alfu. Naštěstí však nebyly výhrady ani v oslovení, ani v tom, že by mi tu cestu Berry zatrhnul. Storm mi řekl, abych se opatrovala a Blueberry mě požádal, abych se vrátila brzy. “Neboj, Berry, vrátím se. Za pár dní a v pořádku,“ ujistila jsem ho s úsměvem.
Pohlédla jsem ještě směrem, kterým odešla Whisova kamarádka, evidentně se tu cítila nesvá a vlastně jsem se jí nedivila. Zrovna se přimotala do doby, kdy jsme řešili smutek spojený s odchodem milované členky smečky. Podobně jako ta vlčice, která před několika týdny se chtěla připojit k naší smečce. Jaká škoda, že nepřišla až teď, ale doufala jsem, že by se třeba mohla vrátit, nebo by snad mohl přijít někdo jiný. Moc jsme to potřebovali, novou krev, aby se život v naší smečce zase rozproudil. Samozřejmě, nikdy to nebude jako v době, kdy smečku vedli moji rodiče, nicméně v poslední době nám to tu uvadlo a já si byla jistá, že Blueberry, pochopitelně i s pomocí nás ostatních, nenechá smečku padnout. Nebo zaniknout… To bych asi podruhé už nezvládla.
Překvapeně jsem si všimla, že se k nám blížila tryskem mladá splašená koule. Vypadala úplně jako Tailla, až jsem se v první chvíli lekla. Pak jsem si uvědomila, že to musí být její dcerka. Viděla jsem ji před mnoha týdny, když jsme se s Tai snažily vyhnat z našeho území bobra, který ničil naše stromy. Tiše jsem si povzdychla. Nevěděla jsem sice, jak se mladá vlčice jmenuje, a byla jsem ostuda, ale neměla jsem dosud možnost se s ní seznámit. Škoda, že se vrátila domů zrovna teď, když jsem se chtěla na několik dní vzdálit od domova. Každopádně jsem ale neklesala na mysli a doufala, že jakmile se vrátím, ještě tu bude a seznámíme se. Vlastně byla mou neteří, když jsem se nad tím tak zamyslela. Napadlo mě, jestli to není pro Storma těžké, dívat se na svou dceru, která se tak podobá své matce. Ale vlastně skrze ni žila dál. A samozřejmě skrze své prvorozené potomky. Vzpomněla jsem si, že Andante byl Taille také podobný, jenže ten se doma neukázal už několik let.
Zavrtěla jsem hlavou, abych se vymanila ze svých úvah. Jelikož ostatní byli zaměstnáni už něčím jiným, nechtěla jsem je otravovat, takže jsem jen mávla ocasem a pomalu se vydala směrem, kterým mě nohy nesly.

//Zelené nory

Na svou otázku, zda Storm ví, kde jsou jeho mladší potomci, jsem nedostala jasnou odpověď. Ale při jeho slovech, že má pocit, že něco není v pořádku, jsem se znepokojeně zavrtěla. To mu určitě také na klidu nepřidalo. Když teď pohřbil svou milovanou partnerku a nevěděl, kde jsou jeho děti a co s nimi je… Asi skoro jako já. Jenže já jsem aspoň měla to vědomí, že jsem své děti stačila něco naučit a ony se vydaly mimo území Borůvkové smečky na vlastní tlapku. A ačkoliv můj partner neuhynul… Nejspíš… Byla jsem teď taky sama. No, sama. Měla jsem tu svou rodinu. Jen jsem si zkrátka ještě pořád nemohla zvyknout na to, že po těch letech, které jsme s Coedenem strávili bok po boku téměř denně, jsem prostě zase zkrátka sama. Jeho hnědý kožich už jako by byl mou součástí. Tiše jsem si povzdychla.
Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla krátké zavytí. Krátce na to se před námi objevil Whiskey s nějakou cizí slečnou. Měla opravdu zajímavě zbarvený kožich a vypadala dost nesměle, což jsem se jí nedivila, když byla na území cizí smečky, i když v doprovodu jejího právoplatného člena. Při pohledu na bratránka jsem se však neubránila úsměvu a zavrtěla jsem ocasem. “Ahojte vespolek,“ pozdravila jsem je. Ucítila jsem letmý dotyk jiného těla na svém a ohlédla se. Byl to Storm, který se o mě lehce opřel a pomalu se zvedl do sedu. Trpělivě jsem mu dělala oporu, určitě by nebylo dobré, kdyby se zvedl prudce a pak se mu zamotala hlava a on by upadl nebo tak něco. Pak jsem se posadila také, ale byla jsem myšlenkami zase trošku jinde.
Nezáviděla jsem Blueberrymu, že se stal novou Alfou Borůkové smečky. Vlastně jsem byla ráda, protože byl starší a určitě měl k tomu větší vlohy než já, ačkoliv jsem sama byla dcerou Alf. Navíc jsem si vůbec nebyla jistá, jestli bych to zvládla sama bez podpory partnera. I když samozřejmě by mi byli oporou aspoň ostatní členové smečky. Tiše jsem vzpomínala na své rodiče. Jak se asi dnes mají. A jestli jsou vůbec ještě naživu. Přeci jen byli oba ve stejném věku, jako Tailla. Nebo možná i starší, tím jsem si nebyla jistá. Matku jsem sice občas na svých toulkách Gallireou potkala, ale od té doby, co se mi narodila vlčata a ona mi pomáhala při porodu, se tu už neukázala. Mohla jsem tedy jen tušit, kam se poděla. Možná by to mohla vědět Smrt, jestli jsou moji rodiče na živu. Moji sourozenci… Můj partner… Moje děti… Při představě ze setkání s tou praštěnou vlčicí mě zamrazilo až ve špičce ocasu, ale vnuklo mi to také myšlenku, že bych ji měla zase jednou navštívit a zkusit se s ní domluvit na tom, že by mi pomohla rozvinout mé schopnosti ovládání magií. Už pěkně dlouhou dobu jsem je netrénovala, a pokud jsem chtěla Blueberrymu být nápomocná a také snad už pracovat na svém vyšším postavení ve smečce… Přeci jen jsem odtud odcházela kdysi jako Delta a bylo by dobré, abych po těch létech jako Kappa měla opět vyšší postavení, pokud si ho ovšem zasloužím.
Z myšlenek jsem se vrátila zase zpátky do přítomnosti. Zaujatě jsem totiž pozorovala, co se děje u Taillina hrobu. Začal se tam objevovat oblý kámen, který vyrostl do pozoruhodné velikosti. Na její přední straně se pak vykreslila podoba Tailly. Jako by to byla ona a živá. Pohlédla jsem na Naomi, která tiše zašeptala cosi o tom, že její matka tu teď bude napořád s námi. Uznale jsem přikývla. Ani jsem nevěděla, co všechno dovede, ale tohle bylo opravdu povedené. Teď už jen zbývalo několik týdnů počkat, než na hrobě začnou kvést květiny. Nebo jestli je mezi námi někdo s magií země, aby to mohl zařídit už dneska. Vzdychla jsem. K tomu by se teď hodil Coeden. Navíc by byl ve svém živlu, když by mohl použít svou magii na něco tak pěkného. Jenže kdo ví, kde je mu dneska konec…
Storm vysvětloval Whisovi, že Tai zemřela a on předal post Alfy Blueberrymu. Pohlédla jsem znovu na jeho kamarádku. Mezitím Blueberry přešel k Naomi, aby jí vyjádřil svou podporu. Já znovu pocítila nutkavou potřebu jít někam pryč, pročistit si hlavu a utřídit myšlenky. Možná… by to tu beze mě pár dní zvládli. Přeci jen bych měla lepší pocit, že tu Storma a Berryho nenechávám samotné, nýbrž ve společnosti Whise a Naomi. “Storme, Berry, nevadilo by vám, kdybych teď na pár dní odešla? Já… Potřebovala bych si trochu pročistit hlavu. Navíc, co jsem se stala mámou, jsem ani neměla čas se někde pořádně porozhlédnout, co je vůbec v našem kraji nového. Nebudu pryč dlouho, určitě.“Oslovila jsem tiše své přátele a přitom koukala kamsi do dálky.

Nevím, jak dlouho jsme leželi vedle sebe, ale ačkoliv jsme za sebou měli těžkou událost, cítila jsem, že teď už by mohlo být dobře. Storm konečně zase promluvil, když nám poděkoval za všechno. Než jsem stačila něco říct, Blueberry odpověděl, že také neví, co by si bez nás Storm počal, protože jsme nenahraditelní. Usmála jsem se. “Jsme přeci rodina,“ doplnila jsem Blueberryho slova. Cítila jsem to tak. Storm byl sice mým strýcem, co se krevní přízně týkalo, ale já jsem ho brala spíše jako druhého otce. Ačkoliv Angeluse samozřejmě nemohl nikdo nahradit. A Blueberry byl jako můj starší bratr a dobrý přítel, i když možností, jak se víc sblížit, jsme moc neměli. Paradoxně to všechno začalo postupně až v posledních týdnech.
Uvědomila jsem si, že je už také mnohem tepleji, než v uplynulých dnech. Úlevně jsem vydechla. Konečně zase po té odporné zimě se dočkáme toho, že nám Borůvkový les vykvete a bude tu mnohem veseleji. Nebo minimálně to tu nebude vypadat tak pošmourně.
Stočila jsem ucho ke Stormovi, který znovu promluvil. Pak jsem zvedla hlavu a podívala se na něj, protože se zdálo, že chce říct něco moc důležitého, když oslovil Berryho. Trpělivě jsem vyčkávala, čím ho pověří. Avšak to, co vyslovil, mě velice překvapilo. Rozhodl se, že mu předá post Alfy. Po jeho slovech se kolem nás rozlinula vůně borůvek a Storm pokračoval ve svém povídání, že smečka i on potřebují, aby to tu znovu ožilo, že to tu potřebuje změnu. A věří, že to zvládne. Vykulila jsem oči a pohlédla na Blueberryho se zatajeným dechem. Kdyby teď odmítl, nejspíš by to znamenalo druhý konec Borůvkové smečky a tentokrát nejspíš i definitivní. To by mé srdce asi už neuneslo. Naštěstí jsem nemusela čekat dlouho, protože Berry odpověděl skoro hned. Úlevně jsem vydechla, když přijal. Pak jsem roztáhla tlamu do širokého úsměvu. “Gratuluji ti, Blueberry,“ řekla jsem a zavrtěla ocasem. “Jistě o tom víš, ale přeci jen ti to ještě řeknu - můžeš se na mne v čemkoliv spolehnou a s čímkoliv se na mne obrátit,“ řekla jsem a dál se široce usmívala.
K mému čenichu se donesl známý pach. Známý, ačkoliv jsem ho už dlouho necítila. Borůvková vůně z něj už pomalu vyprchala, teď byl cítit spíše dálkami. Brzy se před námi vynořila postava Taillyny prvorozené dcery Naomi. Blížila se k nám s hlavou u země. Bodlo mě u srdce. O smrti své matky v téhle chvíli neměla ani ponětí. Pohledem jsem střelila po Stormovi. Nejspíš jí to bude muset povědět on, jakožto její nevlastní otec. Já rozhodně bych na to neměla sílu. “Ahoj, Naomi. Vítej doma,“ řekla jsem mile, usmála se na ni a zavrtěla ocasem. Prohlížela jsem si tu vlčici, která měla rudé oči jako Blueberry. Byla sice jen o rok mladší než já, ale když ještě byla malá, měla jsem příležitost ji chvíli hlídat.
Té nepříjemné záležitosti se ujal Blueberry - tedy že informoval Naomi o tom, že její matka již není mezi živými. Sice jsem se domnívala, že by jí to měl říct Storm, ale asi to bylo jedno, když byl u toho. K tomu ještě Berry dodal, že mu Storm předal pozici Alfy naší smečky. Upřela jsem modrý pohled na Naomi v očekávání, jaká bude její reakce. Samozřejmě jsem byla připravena ji podpořit, stejně jako před chvílí Storma, i když teď byl u ní Berry, a na okamžik opřel svou hlavu o její hřbet. Pak jsem si znovu vzpomněla na vlčata, která měl Storm s Taillou. “Storme, máš vůbec ponětí, kde jsou teď tví mladší potomci?“ Zeptala jsem se tiše svého dobrého přítele. Vlastně jsem nevěděla, jak staří teď jsou, dokonce jsem se ani nestačila dozvědět jejich jména. Rozhodně jsem ale věděla, že od té doby, co jsme s Tai vyhnaly Očičmunda, tak jsem je neviděla, protože ona je poslala za Stormem, a pak se tu objevil Storm bez nich. A u mrtvého těla své matky také nebyla. Zadoufala jsem, že se jim nic vážného nestalo a rozhodla se bez rozloučení odejít ze své rodné smečky a žít svým vlastním životem, jako tomu bylo u mých vlastních potomků.

Přemýšleli jsme, jak to udělat, abychom mohli snadno a rychle připravit Taille místo posledního odpočinku. Což by vzhledem ke zmrzlé půdě pro naše tlapky bylo nemožné. Ale Berryho nápad, že by se mohla pohřbít stejně, jako se odklidily zničené stromy od bobra, se nezdál být špatný. Jenže nakonec bylo všechno úplně jinak. Storm odstoupil stranou a ještě nás varoval, abychom se nelekli. Překvapeně jsem pohlédla na Blueberryho, protože jsem nevěděla, co tím myslí. Pak už jsem jen s tlamou dokořán pozorovala, jak se vlčí tělo našeho Alfy mění v něco, co jsem vůbec neměla tušení, že je. A ani jsem nevěděla, že on něco takového svede. Netrvalo dlouho a stála tu před námi podivná dvouhlavá stvůra s obřími křídly. Ačkoliv jsem věděla, že za tím je Storm, nemohla jsem se ubránit tomu, že jsem stáhla ocas a zachvěla se.
Tiše jsem se posadila a pozorovala, jak ono stvoření naprosto lehce vyhrabává díru, bere Taillu s citem do zubů, uloží ji a zase zahrabe. Nemohla jsem se ubránit tomu, aby mi znovu nestouply slzy do očí. Tak to byl opravdu konec mé dobré přítelkyně, kterou jsem měla ráda jako starší sestru. “Odpočívej v pokoji, má drahá přítelkyně,“ zašeptala jsem a sklonila hlavu k zemi.
Když jsem znovu vzhlédla, byl před námi zase Storm. Nevěděla jsem, jestli to způsobila přeměna, která jistě byla náročná, nebo tak vypadal už předtím, jen jsem to neviděla, ale byl nesmírně pohublý a strhaný. Chvíli to vypadalo, že se nehýbe, až jsem se vyděsila. Dokonce ani nebylo vidět, že by se mu v pravidelných nádeších zvedal hrudník. Než jsem však stačila spustit paniku, jeho vyčerpané tělo se lehce pohnulo. Nesmírně se mi ulevilo. Nedovedla jsem si představit, co by se stalo, kdyby zemřel i on a my ho museli s Blueberrym pohřbít. To bych už asi nedala.
Blueberry si lehnul vedle něj a nabádal ho, že musí být v klidu a šetřit se. Nesmí si přidělávat další starosti. K tomu jsem neměla co dodat, naprosto jsem souhlasila. Lehla jsem si vedle Storma z opačné strany, než byl Blueberry, a lehce položila hlavu na jeho hřbet. Tak nějak to na mě začalo padat. To, jak to teď všechno dopadlo… Cítila jsem, že bych si potřebovala pročistit hlavu a přijít na jiné myšlenky, navštívit skoro zapomenutá místa a potkat nějaké nové vlky, nebo případně staré známé, ale nemohla jsem tu nechat Storma samotného. I když jsem si mohla být jistá, že Berry by se o něj postaral. Možná bylo dobře, že už tu žádní další členové smečky nebyli, protože by pro Storma určitě nebylo jednoduché plnit povinnosti Alfy. Navíc, když jsme tu neměli nikoho jako Bety, kdo by mohl jeho funkci převzít na dobu, kterou byl potřeboval na zotavení, vzpamatování se a vyrovnání se se smrtí milované partnerky. Pokud to ovšem bylo možné. Nemluvě o tom, že nedávno se stala podruhé matkou. Jejich potomci se už nejspíš osamostatnili, protože jsem je tu už nějakou dobu neviděla, ale asi nebylo dobré, že byli už tak mladí pryč. Ovšem s tím se asi nedalo nic teď dělat. A o prvním vrhu, který Tai měla, a ze kterého byla tři vlčata… Také se neměli jak dozvědět o tom, že jejich matka nežije. Tiše jsem si povzdychla a zavřela své modré oči. Ale nechtěla jsem spát. Pozorně jsem vnímala, co se kolem mne děje.

Nevěděla jsem, co bych měla ještě povědět. Navíc jsem spíš měla dojem, že nějaké další fráze o lítosti a podobně by byly spíše prázdné. Sice upřímně myšlené, ale zbytečné. A tak jsem jen mlčky přitiskla své tělo ke Stormovi, abych mu dala najevo svou podporu. Mohl se mnou ve všem počítat. Sice v dobách, kdy tvořil pár se sestrou mé matky, byl mi strýcem, ale já jsem ho už později spíš začala považovat za druhého otce. Nemluvě o tom, že jsem mu byla neskonale vděčná, že se tehdy před lety rozhodl s Tai obnovit Borůvkovou smečku. Že jsem se sem mohla vrátit a přivést tu na svět svá vlčata. Na okamžik ve mně hrklo. Zadoufala jsem, že to nebude znamenat opětovný konec smečky. Přeci jen, ztráta partnera byla těžká, ať už odešel sám z neznámých důvodů a neznámo kam, nebo zemřel, jako právě teď Tailla. Tehdy moje matka se rozhodla. Vedení smečky na ni samotnou bylo moc a smečku rozpustila. Kdybych měla znovu přijít o domov, tentokrát bych byla bez Coedena… To by mi asi zlomilo srdce.
Pohodila jsem hlavou a přestala se tím zaobírat. Každopádně jsem byla rozhodnutá, kdyby na něco takového Storm pomýšlel, mu to vymluvit. Ačkoliv jako smečka jsme už moc nefungovali… Aspoň co se týkalo ostatních vlků. Za celou dobu, co jsem byla zpátky a co jsem se starala o svá vlčata, jsem tu kromě Storma, Tailly a Blueberryho nikoho pořádně neviděla. Vločka a Naomi byly dávno pryč. Nebo dávno se tu neukázaly, to je jedno. Stormův syn Coffin, se tu tenkrát zdržel v době, kdy jsme se potkali a on mi pověděl o znovu založení naší smečky. Od té doby jsem o něm nevěděla a vlastně jsem ani nevěděla, jestli je ještě členem, pokud vůbec předtím byl. Nebo jeho bratr Whiskey… Tailly synové z prvního vrhu také dávno neměli tento úžasně sladce vonící les jako svůj domov. O nové členy byla také nouze. Vzpomínala jsem si na dobu, kdy jsme byly smečka poměrně početná. I co do vlčat nás tenkrát bylo dost - po mně a mých sourozencích přivedla na svět dva potomky Stella a dva… Ali.. Alice… Alicien… Matně jsem vzpomínala na jméno vlčice, která mě stejně nikdy neměla ráda. Na jména jejích dvou dětí jsem si však nevzpomněla už vůbec, jen jsem věděla, že to byli bratr a sestra.
Z přemýšlení jsem se vrátila zpět do současnosti a píchlo mě u srdce. Storm souhlasil s tím, že květiny na Taillině hrobu můžeme nechat vyrůst, jakmile se oteplí a sleze sníh. Když byl Berry zpátky, vypravili jsme se poohlédnout po místě posledního odpočinku drahé Tai. Vlastně jsem pomýšlela na nějaké pěkné místečko blízko tůně, protože jsem věděla, že stejně jako já milovala vodu. Vzpomněla jsem si na její ozdoby na hlavě a přívěšek na krku, které měly stejně krásný odstín, jako její oči, zbarvené podle vrození magie, kterou jsme měly stejnou. A Storm svou partnerku samozřejmě také moc dobře znal, protože vybral pěkné, klidné místo. Souhlasně jsem přikývla, když Storm nahlas vyslovil domněnku, že by to tady šlo. Po jeho vzoru jsem párkrát hrábla do sněhu. Jenže tady by byly naše síly coby hrabačů zbytečné, protože za poslední týdny natolik mrzlo, že půda byla zmrzlá jako skála. Zrovna ve chvíli, kdy mě napadlo Berryho poprosit, aby se pokusil znovu půdu rozdvojit, jako to udělal předtím, když jsme odklízeli stromy, on zrovna v tu chvíli pronesl, že jsou tu i jiné způsoby, jak na to, i když chápe, že by to chtěl raději udělat manuálně. “Půda je příliš zamrzlá, na to naše tlapky nestačí,“ řekla jsem a upřela svůj modrý zrak na Storma.

//omlouvám se, že píšu až teď, měla jsem tenhle týden v práci noční, tak nebyla moc nálada

Přemýšlela jsem nahlas nad tím, jak s Tailliným tělem naložit. Pak jsem ztichla a čekala, až znovu promluví Storm. Vypadalo to, že je myšlenkami někde hodně daleko, což nebylo tak nepochopitelné. Radši jsem se dívala do jednoho místa ve sněhu, protože pohled na mou dávnou přítelkyni a zároveň Alfu naší znovu obnovené smečky, mi lámal srdce.
Konečně jsem zaslechla jeho hlas. Pohlédla jsem tedy jeho směrem. Najednou vypadal tak unaveně a mnohem starší a především nesmírně zranitelný. Beze slova jsem přikývla, když řekl, že Berryho trošku popohnal, takže snad brzy přijde. Dovtípila jsem se, že na něj promluvil pomocí magie myšlenek, což byla v tuhle chvíli určitě užitečná věc. Zvedla jsem se, popošla ke Stormovi blíž, posadila se blízko něj a lehce se o něj opřela a naznačila mu, že se o mne také může opřít. Rozhodně jsme mu teď museli být oporou, a to nejen fyzickou. Já, Blueberry, a… byli tu vůbec nějací další aktivní členové smečky? Odfrkla jsem si. Kromě nás tří se tu dlouho nikdo neukázal. Ostatně, nad tím jsem přemýšlela už dřív. Neviděla jsem ani prvorozené děti Tailly, ani potomky Storma, které měl se Stellou. A ten neznámý cizinec… podle pachu spíš vlčice… si zrovna nevybrala zrovna nejvhodnější den, aby se tu ucházela o členství ve smečce.
Storm znovu promluvil. Tentokrát o tom, že jámu budeme muset vyhrabat svépomocí. A raději tam nedáme květiny, protože by stejně dlouho nevydržely. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Rozhodně to nebude jednoduché, vyhrabat jámu, abychom Taillu pochovali. Půda byla zmrzlá a navíc bylo hodně sněhu. Bude nás to stát hodně sil, ale to bylo to nejmenší. “Však my to zvládneme. A květinám pomůžeme vyrůst, jakmile sleze sníh a oteplí se. Možná by nebyly špatné nějaké trvalky,“ řekla jsem krátce.
To už se k nám přiblížil Blueberry. Byl sám. Cizinka se nejspíš rozhodla, že s ním nepřijde. Trochu se mi ulevilo, nebylo by dobré, aby někdo cizí takhle viděl naše Alfy. Byla jsem nadále zticha. Mezitím Berry zastavil u Storma, položil mu hlavu na hřbet a se zavřenýma očima vyjádřil svou lítost. Poté se odtáhnul a díval se mu do očí. Také já jsem se dívala na Storma, až zavelí, abychom začali hrabat jámu.

Blueberry souhlasil s tím, že ji tu nemůžeme jen tak nechat. Dodal, že bychom měli počkat na Storma, aby se s ní mohl rozloučit. S tím jsem souhlasila, takže dlouhým bolestným zavytím jsem zkusila Alfu zavolat. Doufala jsem, že mne uslyší a hlavně, že to nebude trvat. Bolelo mne, vidět ji takhle. Nepřirozeně. A přesto tak klidně. Zavřela jsem uslzené oči a ve vzpomínkách se vracela do doby, kdy jsem byla hodně mladá, možná ještě vlče. Kdy jsem poznávala ostatní členky smečky, mezi nimi i Tai. O něco později, když jsem já byla starší, ona měla také vlčata, ale jejich otec je brzy opustil. Napadlo mne, že už nejspíš ani nebudou na území Gallirei. Minimálně její synové, jejichž jména už jsem vlastně zapomněla, protože tomu bylo dávno, co jsem je tu viděla. Možná ještě Naomi byla členkou smečky, i když bylo faktem, že tu taky nějakou dobu nebyla. Vzápětí jsem si ale vzpomněla na ta mladší vlčata. Ještě jim určitě ani nebyl jeden rok. Kde vlastně byla? Když jsme bojovaly s Očičmundem, Tai je poslala za Stormem. Teď tu zase chvíli byl Storm, takže jsem myslela, že si mládež předali. Jenže jejich matka tu nyní ležela bez známek života. Snad se neztratili…
Po nějaké době se mi zdálo, že něco slyším. Pohlédla jsem znovu na Berryho, oči ještě zastřené vzpomínkami a obavami o potomky Storma a Tailly. Vzápětí jsem také ucítila cizí pach. Že jsem se nemýlila, potvrdil i Blueberry, který prohlásil, že to zkontroluje. Tiše jsem přikývla. Já bych v tuto chvíli asi nebyla schopná jednat s někým cizím. Zdálo se však, že se Taillino tělo lehce pohnulo… Zavrtěla jsem hlavou. Byla to hloupost.
Ucítila jsem znovu pach vlka, tentokrát známý. Ohlédla jsem se. Kolem mě procházel Storm. S hlavou skloněnou jsem ho pak sledovala, jak se blíží ke své partnerce. Bodlo mě to u srdce. Asi jsem mohla být ráda, že mne Coeden opustil. Mohla jsem tak doufat, že někde žije sám nebo s někým jiným a je šťastný. Pocit, že bych se měla loučit, jako Storm, by mi zlomilo srdce. I kdybychom se měli jen tak rozejít, i když k tomu důvod prostě nebyl. Domnívala jsem se, že je mezi námi všechno v pořádku a jakmile naše děti odrostou, budeme zase mít čas sami pro sebe a třeba se znovu vydáme na menší průzkumy po Galliree. No… Tak ne, no. Osud to chtěl prostě jinak.
Z přemýšlení mne vytrhl Stormův hlas, který se zmínil, že ji nemůžeme takhle tady nechat. Že ji zakopeme a necháme nad ní vyrůst květiny nebo tak něco. No… Vlastně by dopadla jako ty stromy, které nám zničil ten proklatý bobr. Stala by se součástí půdy. Jenže já jsem neovládala magii země, abych dokázala zemi pootevřít, jako to dokázal Blueberry, a jiny způsob jsem neznala. “Ale jak to uděláme,“ promluvila jsem nahlas a musela jsem si odkašlat. “Leda bychom počkali na Berryho, až vyřídí tu záležitost s cizincem,“ dodala jsem a ohlédla se směrem, kterým před chvílí náš přítel zmizel. Doufala jsem, že to nebude trvat dlouho a společně nejen, že vymyslíme, jak Taillu pohřbít, ale také kam. No, možná někde u tůně, tam také ráda odpočívala. Nebo blízko jeskyně?

Berry mě ujistil, že jeho práce bude Rychlíka a pak si budeme moci dál povídat. Fakt, že Storm náhle odběhl něco řešit, okomentoval slovy, že je to lenoch. Zazubila jsem se na něj. Nevěděla jsem však, jestli v té spoustě magií, které Storm ovládá, je i ta zemská, aby mohl Berrymu pomoci. Jelikož se ale zdekoval, nejspíš věřil, že to zvládne sám. Trochu mě to zarazilo, ale pokud potřeboval něco vyřešit, tak holt se nedalo svítit.
Tiše jsem tedy seděla opodál a čekala, co se bude dít. Chvíli nic, ale protože jsem viděla, že se Blueberry pekelně soustředí, bylo mi jasné, že to není snadná věc, chtít po zemi, navíc dozajista velice zmrzlé, aby se rozestoupila. Po několika chvílích se však zadařilo a já tak mohla se zatajeným dechem pozorovat, jak se země, kousek od místa, kde jsme stáli, postupně otevírá. Postupně do ní začaly padat stromy. Vzpomněla jsem si, že kdysi to dokázal i Coeden, když jsme se bavili o tom, co vlastně všechno se svou magií dokáže, když už ji ovládá na nejvyšším stupněm.
Stromy zmizely uvnitř země a ta se zase postupně spojovala dohromady. Když se obě poloviny znovu pevně spojily, jako by se nic nestalo. Nebylo nic poznat. Aspoň ne pro mne pouhým letmým pohledem. Možná, že kdybych se zadívala lépe, tak bych něco odhalila. Usmála jsem se Berryho poznámce, že tu od teď žádné bobry nechce vidět. “V tom s tebou naprosto souhlasím.“ Švihla jsem ocasem a zadoufala, že Očičmund nemá žádné potomky nebo snad jiné příbuzné, kteří by se chtěli s námi zase jednou utkat. To už by nemuseli dopadnout tak dobře, bylo jasné, že by nestačilo, abychom je zase zahnali.
Chvíli jsem čekala, až se můj společník vzpamatuje z té námahy, kterou musel vynaložit při používání tak mocného kouzla. Když se pak zvedl a šel se trochu projít, vydala jsem se s ním. Sice mě nahlas nevybídl, ale také mi to nezakázal. Aspoň bychom se podívali, jestli tu náhodou nejsou nějaké škody, které pro změnu napáchal silný vítr a těžký nános sněhu. Šli jsme však mlčky.

Zase jsem se chystala ponořit do vlastních myšlenek, když jsem si všimla, že se Blueberry zastavil v polovině kroku. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale než jsem se stačila na něco zeptat, pohlédla jsem směrem, kterým se díval. Nejdřív jsem si ničeho nevšimla. Prostě zmrzlá tůňka a kolem hroudy sněhu, ale… Když jsem se podívala lépe, vypadalo to, že jedna hrouda má tvar nějakého tvora… Lépe řečeno… vlka… Ztěžka jsem polkla a pokračovala rychlou chůzí v cestě. Berry ostatně nemeškal a také pospíchal. Oba jsme se pak vyděšeně zastavili. Byla to… Berry tiše vyslovil její jméno. Nic se však nestalo, nereagovala. Vypadala, jako když spí. Tak klidná a vyrovnaná. Podlomily se mi nohy.“Vlčí bože, Tai,“vydechla jsem. Na víc jsem se nezmohla. Zlomil se mi hlas a do očí se mi vyhnaly slzy. Ne, to není možné. Vždyť před pár dny jsme se viděly! V hlavě mi začalo vířit tisíce myšlenek. Hlavní ale byla taková, že jsem tomu nemohla uvěřit. Nechtěla jsem. Nikdy jsem se se smrtí nesetkala takto blízko a už vůbec ne u milého člena smečky, kterého jsem znala, měla ráda a uznávala už od dětství. Otočila jsem se na Berryho, který couvl a řekl, že by tu neměl být. Trošku mě překvapilo, jak rychle ustupoval a koktal, že bychom měli najít Storma. Další možnosti nabízel, abychom ji pohřbili nebo prostě odešli. Nemohla jsem ji tu však nechat! Nebyla jsem schopná nic říct. Z očí se mi vedraly slzy, které ale díky krutému mrazu hned ztěžkly a přimrzly k mé srsti na tvářích. To mi ale bylo jedno. Po krátké chvili jsem zvedla hlavu k nebi. “Auuuuuu,“ vyrazila jsem ze sebe táhlé zavytí plné bolesti. To jsem pak zopakovala a zadoufala, že ho Storm uslyší a vydá se za námi. “Nemůžeme ji tu jen tak nechat,“ řekla jsem tiše a ohlédla se, jestli Taillin partner slyšel mé volání.

//Ty jo, tak to mi vyrazilo dech

//Se Stormovým dovolením tedy trošku manipuluji

“Co se týče odklizení těch popadaných stromů, souhlasím s Bluovým návrhem. Teď mě ale omluvte, musím něco ještě vyřídit. Nebudu pryč dlouho, takže potom bychom mohli vyrazit na ten lov,“ řekl Storm a než jsem se nadála, byl pryč.
Pohlédla jsem na Berryho. “Nu, tak se pustíme do práce, ať tady s tím nešaškujeme až do léta,“ pobídla jsem ho s úsměvem. Jelikož jsem magii země neovládala, bylo na něm, aby se půda pod stromy rozestoupila. Rozhlédla jsem se kolem sebe a odfrkla si. Celkem by se hodila Coedenova výpomoc. Jenže už jsem si zkrátka musela zvyknout na to, že mě bez jediného slova opustil a já se teď musela naučit žít zase bez partnera. Bez partnera, bez dětí, ale snad za to s přáteli… Minimálně jsem tu měla Storma, Taillu a Blueberryho. Rozhodně by ale asi nebylo na škodu, kdybych se po lovu vydala na nějaké toulky, abych se zase jednou porozhlédla po zdejší krajině a třeba potkala i nové přátele. Nebo možná potkala i nějaké staré. O tom, že bych měla takové štěstí a potkala třeba některého ze svých sourozenců nebo potomků, jsem snad raději ani neuvažovala, i když bych samozřejmě za to byla ráda. To už bylo pravděpodobnější, že bych potkala někoho ze Smrkové smečky, ale nebylo jisté, jestli si mě tam ještě někdo kromě Atraye pamatoval…
Přestala jsem přemýšlet a znovu se rozhlédla kolem sebe. Ani jsem si nevšimla, kdy napadlo tolik sněhu. Do mého kožichu se opřel studený vítr, až jsem otráveně zavrčela. “Jen doufám, že půda nebude moc zmrzlá, aby ti nějak nekomplikovala práci,“ zmínila jsem se zamyšleně.