Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//les

Mlčky jsem kráčela k tůni. Vlastně ani tady jsem už dlouho nebyla, a to byla tůň jednak součástí lesa a jednak jedno z mých nejoblíbenějších míst. Zvedla jsem hlavu a sledovala bílé obrysy menhirů, které se tu tyčily jako obří strážci tůně. I když už byla dávno tma, byly vidět celkem zřetelně.
Brzy jsem si všimla, že tu je Blueberry, Naomi i malý Gavriil. Než jsem k nim došla, mohla jsem si mladého vlčka pořádně prohlédnout. Vlastně jsme ještě neměli příležitost se seznámit, takže jsem to také hodlala napravit, ale první jsem musela mluvit s Berrym.
Zamračeně jsem k němu došla. Docela mě mrzelo, že co jsme byli zpátky z výpravy, ani jednou se za námi nestavil, za mnou či za Stormem, aby se zeptal, jestli jsme v pořádku a něco nepotřebujeme. Co jsme prožili, to mu určitě už dovyprávěla Naomi. Lehce jsem mrkla na Gavriila a zavrtěla ocasem.
“Ahoj Blueberry,“ pozdravila jsem Alfu. Bylo zvláštní říct mu celým jménem. Tak jsem mu snad neřekla nahlas nikdy. Možná když se kdysi dávno přidal do naší smečky. “Naomi,“ kývla jsem hlavou ještě k vlčici.
Posadila jsem se na zadek blíž k Blueberrymu. “Jelikož jste asi zaneprázdnění, nebo co… Asi jste si nevšimli, že v poslední době tu bylo pár cizích vlků,“ začala jsem podávat informace neutrálním hlasem a přitom se klidně dívala do Blueberryho červených očí. “Prvním z nich byl Arcanus ze sousedního lesa, asi ho znáš. Zajímal se, jak jsme zvládli zimu a jestli nepotřebujeme s něčím pomoct. Ale asi měl celkem naspěch, protože přímo s tebou mluvit nepotřeboval, když jsem mu vysvětlila, že jsem celou zimu nebyla doma a tak vesměs nevím, jak to tu vypadá, i když se zdá, že je všechno relativně… v pořádku. No a o pár dní později tu byli dva tuláci. Jednoho, respektive jednu z nich, trošku znám, byla s námi na výpravě. A ještě nějaký vlk, jménem Zakar. Ale nešlo asi o nic extra důležitého, vlastně oba jen chtěli nějaké informace o naší smečce, sbírali informace o všech, aby si mohli rozmyslet, kam se v budoucnu přidají. Neboj, nevyslepičila jsem jim žádné kdovíjaké detaily ani celou historii. Jen jsem stručně poznamenala, jak tu vypadá terén a tak. A že je nás tu celkem málo, ale tím spíš držíme… Při sobě,“ dokončila jsem vyprávění, ale při posledních slovech jsem se zamračila znovu. To už mi nepřišlo tak úplně jako pravda.
“A ještě jedna věc… Blíží se jaro, brzy se začnou stahovat na Galvatar stáda vysoké, takže by asi nebylo úplně od věci naplánovat smečkový lov. My tři z té výpravy jsme celkem pohublí, potřebovali bychom nějakou pořádnou dávku masa. Nemluvě o tom, že když tu teď máme tři mláďata, ta také potřebují čas od času pořádnou flákotu,“ zarazila jsem se, abych se nerozpovídala o tom, v čem je takové maso pro vlčata dobré. Na nějaké přednášky jednak ti dva určitě nebyli zvědaví a jednak určitě si to mohl Blueberry domyslet sám.
Pak jsem se zvedla a popošla jsem blíž ke Gavriilovi. Vrtěla jsem ocasem a usmívala jsem se. “Ahoj, my jsme ještě neměli příležitost se pořádně seznámit, že? Já jsem Aranel, ale můžeš mi říkat Nel, jsem na to zvyklá a přátelé mi tak říkají,“ řekla jsem přátelským hlasem a tlamu roztáhla do širšího úsměvu. Jak jsem si Gavriila prohlížela, všimla jsem si, že má docela huňatou srst, takže bylo možné, že pochází ze severu. Navíc byl větší než Taenaran a Tati. Tipovala jsem, že se mohl narodit někdy na konci loňského léta, či během podzimu, zatímco ty dva jsem tipovala na letošní druhou polovinu zimy. “Přišla bych za tebou dřív, ale to víš, první se musí podat hlášení panu Alfovi, co se tu v posledních dnech dělo,“ řekla jsem ještě Gavriilovi a mrkla na něj.

//Snad jsem ti moc hru nezdržela, Tati, omluvuju se :)

Zřejmě jsem Wizku vyrušila z přemýšlení, když jsem jí vysvětlila, že Tati momentálně spí. Ale dodala jsem, že potom bude mít dost energie. Vlastně se mi hodil i návrh, který mi dala, a sice ten, že ji může vzít na procházku. Souhlasně jsem přikývla. Vlastně by se mi to hodilo, aspoň jsem mohla jít k tůni a promluvit si s Berrym. No a pak… No, nejspíš bych se mohla vydat porozhlédnout se po okolí, už dlouho jsem se nebyla podívat u jezera, nebo tak…
“Jasně, klidně ji někam vezmi. Jsem sice pečovatelka, ale to neznamená, že musím mít na starosti vlčata jen já a ještě ke všemu od rána do večera a od večera do rána,“ dodala jsem ještě ke svému souhlasnému kývnutí.
A jak jsem předpokládala, za chvíli se u nás zjevil malý hnědý uragán. Musela jsem se zasmát. Vážně netrvalo dlouho od mých slov. Tati popadla do tlamky maso a snažila se ho někam odtáhnout. Co k tomu ještě říkala s plnou tlamičkou, to jsem jí už nerozuměla. Wizku se bez váhání rozběhla za ní a vyhrožovala, že ji zlechtá. S úsměvem jsem ty dvě pozorovala a pak jsem se vydala směrem k tůni.

//Ovocná tůň

Byla jsem zvědavá, co mi Zakar odpoví na mou otázku ohledně toho, co může nabídnout smečce on. Domnívá se, že by dokázal bránit smečku, protože je vysoký a silný. A také by mohl pomoct s lovem. Přikývla jsem. Určitě by se další tlapka při lovech hodila. Jenže to už bylo na Zakarovi, do jaké smečky se nakonec přidá. A kdo ví, jak dlouho mu takové rozhodování může trvat. Než jsem ale stačila cokoliv dalšího říct, měl se k odchodu. Poděkoval mi za informace, kterých si cení. Usmála jsem se na něj a popřála mu šťastnou cestu a snad se mu podaří najít smečku, která pro něj bude ta pravá.
S povzdychem se se vydala ke stromu, pod kterým pořád ještě spala Tati. “Tedy… Ty máš pořádně dlouhé a tvrdé spaní,“ pronesla jsem tiše a usmála se na hnědé klubíčko chlupů. Bylo mi jasné, že tím se v ní nastřádá energie, že nám tady pak bude skákat po hlavách.
Vzápětí jsem ucítila dalších pach. Naštěstí to nebyl žádný cizinec, ale Wizku. Ušklíbla jsem se. No ne, kdopak se nám zatoulal domů? Vydala jsem se jejím směrem. Nemusela jsem jij hledat dlouho. Všimla jsem si, že za sebou nechává krvavou stopu. Nebo vlastně ona ne, ale mrtvé srnče, které táhla v zubech. Okamžitě se mi tlama naplnila slinami. Vynikající srnčí maso jsem měla, už jsem si ani nepamatovala kdy. Navíc samozřejmě ten meloun, co jsme snědli před pár dny, byla jen slabá cena útěchy. Několikrát jsem polkla. Wizku zatím volala na malou. “Ahoj Wizku. Tati teď spí. No, už docela dlouho, takže myslím, že se brzo probudí a bude mít hodně energie,“ řekla jsem, když jsem došla k černobílé vlčici, která se pustila do hodování na srnčím.
Pohlédla jsem směrem k Ovocné tůni. Po kolikáté už? Teď, když byla zpátky aspoň Wizku, mohla jsem se vydat za Blueberrym a Naomi a vážně si s nimi promluvit. Doposud jsem čekala, až se malá probudí, aby nebyla zmatená z toho, že já nikde nejsem a aby mě nešla hledat a neskončila v nějaké jiné smečce. Každopádně teď na ni mohla dohlédnout Wiz…

Zakar pozorně poslouchal mé vyprávění o historii naší smečky. Nebo to aspoň tak vypadalo… Poděkoval mi a prohlásil, že máme zajímavou historii. S úsměvem jsem přikývla. Mohla jsem mu toho vyprávět mnohem více, ale to už by musel být právoplatným členem smečky. Jako jedinci, který zatím sbírá informace o místech, kam se mohl přidat, mu tyhle informace bohatě stačí. Potom dodal, že ho to zaujalo, ale potvrdil také to, co už řekl předtím - zatím ještě se do žádné smečky nepřidá, prostě chce mít zjištěné informace a mít všechno promyšlené. Chápavě jsem přikývla. Vypadalo to, že je to analytický typ, který nad vším hodně přemýšlí. A možná i nejen nad tím, než něco udělá, ale i řekne. I když… Zatím to nevypadalo, že je skoupý na slovo. Možná se to týkalo jen smeček. Přeci jen si měl vybrat svůj nový domov a byl to důležitý krok, takže si chtěl zjistit co nejvíc a rozmyslet si, kde by se uchytil co nejlépe. No, podle místa a třeba stručné historie by se rozhodnout mohl, nicméně jeden nikdy neví, jaké vlky ve smečce potká. Ti udělají také hodně. Pokud se najde víc, se kterými si nesedne a kteří mu budou dělat potíže, tak pak asi nezbude nic jiného, než odejít jinam. Ale to už bude jeho boj.
Po chvilce mlčení znovu Zakar promluvil. Zvědavě jsem čekala, co z něj vypadne, když prohlásil, že to tu trošku rozveselí. Pak pronesl vtip o želvách. Sice jsem nechápala, proč má pocit, že je potřeba sem vnést trochu veselí, nebo mě snad rozesmát, ale bylo to od něj milé a vtip byl docela povedený. Zazubila jsem se. “To je dobré,“řekla jsem a pohodila ocasem. Nechtěla jsem se smát víc, měla jsem stále na paměti, že Tati spí opodál a nechtěla jsem ji probudit. I když to vypadalo, že tu by nevzbudilo ani dunění hromů přímo nad hlavou. Tiše jsem se zachichotala. “Evidentně máš smysl pro humor. A co vlastně můžeš smečce nabídnout ty?“ Zajímala jsem se. Možná nebyl nijak zvlášť mohutný, ale to Naomi také ne a přeci jen byla ochránkyní smečky, takže třeba by se na takovou pozici časem dostal. Nebo díky dlouhým nohám byl rychlý, obratný a zdatný lovec, takový by se nám také určitě hodil.
Zabloudila jsem pohledem znovu směrem k Ovocné tůni, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by Blueberryho s Naomi trápilo, že máme na hranicích cizince, i když je tu se mnou.

Musela jsem si připustit, že jsem se cítila o něco klidněji, když jsem teď měla oba cizí vlky na jednom místě a pod dohledem. Vlk, kterého jsem sem přivedla, se představil jako Zakar. Následně vysvětlil, že chodí po smečkách a snaží se najít tu, která by pro něj byla vhodná. Přikývla jsem. Vlastně to potvrdilo mou domněnku, i když to bylo poměrně zvláštní, takhle obcházet smečky. Na druhou stranu, já jsem nic takového řešit vlastně nemusela, když jsem se tu narodila a několik let byla členkou. A kdyby se na čas smečka nerozpadla, tak bych nehledala domov jinde, tedy až poté, co jsem se nějakou dobu toulala s Codenem. Vlastně tehdy jsme si Smrkový les vybrali, protože se nám tam docela líbilo, i když to byl pro mě celkem nezvyk, že jsem se nacházela mezi jehličnatými lesy.
Nevěděla jsem, co si představuje pod tím, že chce zjistit, jak jednotlivé smečky fungují. Naklonila jsem hlavu na stranu. No, kromě toho, že jsem už předtím zamítla zveřejňovat informaci, že Alfa a ochránkyně smečky jsou momentálně nedostupní, neměla jsem mu vlastně co říct. “Nu… Dozajista fungujeme asi jako většina smeček. Jen nemáme na postu Alfy pár, ale jen jednoho vlka. Blueberryho. Nevím, zda jsi o něm slyšel. A pak jsou tu samozřejmě další členové smečky, ochránkyně, nebo třeba pečovatelka, což jsem já,“ řekla jsem po chvíli uvažování. Uznala jsem za vhodné, že tohle by vědět mohl. “Mnoho nás tu není, ale zato držíme pohromadě jako rodina. Známe se už léta, protože… No, tohle je Borůvkový les a zdejší smečku založili před dávnými lety moji rodiče. Můj otec pak odtud odešel neznámo kam a matka vedla smečku, ale pak se rozhodla, že už ji vést nechce. A jelikož nestanovila nikoho jiného na post Alfy, tedy ani Beta pár, tak několik let byla smečka zrušena. No a po nějaké době se jeden vlk, který býval za časů mých rodičů Betou, se svou partnerkou rozhodl, že smečku obnoví. A ti, co sem přišli, jsou vesměs staronoví členové. Jsou tu i ti, co se tu narodili, stejně jako já,“ pustila jsem se do vyprávění o historii naší smečky. Vlastně nebylo potřeba, abych toho vyprávěla víc. Jen jsem chtěla udělat pořádek v tom, že prostě je nás tu málo, ale známe se dlouhá léta. Vlastně Blueberry a Storm, kteří byli starší než já, mě znali od malička. A já, protože jsem byla starší než Whiskey a Naomi, jsem znala od malička je a oni mne…
“Jinak v tomhle lese jsou listnaté stromy, některé jsou ovocné a roste tu spousta Borůvek, proto se takhle ten les jmenuje. A zdejší členové jsou cítit ovocnou vůní, která je nezaměnitelná. Je tu jen mírný svah, právě na něm se líbí borůvkám. Kromě toho je tu spousta paloučků, kde roste na jaře spousta kvítí. Zrovna teď to tady nevypadá nic moc, no. Zima. Ale jaro a léto jsou tu kouzelné,“ začala jsem se rozplývat nad popisem, jak to tu je báječné. No, samozřejmě, byl to můj domov a já ho musela vychválit až do nebe. “Kromě toho, že sousedíme s Asgaarským hvozdem, tak je naším „sousedem“ i řeka jménem Mahtaë. A součástí lesa je Ovocná tůň,“ zakončila jsem nadšeně vyprávění o lese.
Ovšem na otázku Kayi, jaké jsou další smečky, jsem odpovědět nemohla. S dovolením se ale odpovědi ujal Zakar, takže jsem i já poslouchala. Podle názvu jsem ani jednu smečku neznala, pokud jsem nepočítala naše Asgaarské sousedy. O Ragarské smečce, ani o nějaké, která sídlí v močálech, jsem vážně doposud neslyšela. Ale při představě, že bych žila někde v oblasti smradlavého močálu, nakrčila jsem čenich. No… Každému holt vyhovovalo něco jiného. Pak ještě byla nějaká smečka na jihu, kam měl namířeno Zakar hned poté. Naklonila jsem hlavu na stranu. Hm, to je zvláštní… Tak že by Smrková smečka už neexistovala? A co Atray… Freya…? Že by se z nich stali tuláci?
Z úvah mě vyrušil hlas Kayi. Prohlásila, že nás nebude zdržovat, protože to vypadá, že máme plné tlapy práce a zvládne se vyprovodit sama. Poděkovala za můj čas. “Měj se, Kayo, a opatruj se,“ řekla jsem, pozorovala jsem odcházející vlčici a lehce pohodila ocasem. Rychlým pohledem jsem pak zkontrolovala Tati, která stále spala. Bylo překvapující, že jí to tak dlouho vydrželo, ale zřejmě to bylo potřeba, aby se pořádně vyspala. Přeci jen byla v poslední době dost aktivní, takže tělo si holt žádalo odpočinek. S klidem jsem se tedy znovu otočila k Zakarovi, připravena odpovědět na případné další otázky.

Od nově příchozího jsem se dozvěděla, že by se rád dozvěděl něco o naší smečce. Zajímal se, jestli mám na starosti nově příchozí. Tiše jsem si odfrkla. Nemohla jsem mu přeci přiznat, že Alfa a ochránkyně smečky na své povinnosti momentálně tak trochu kašlou. “Alfa je zrovna zaneprázdněn, takže zatím ti budu muset stačit já,“ zvolila jsem diplomatickou odpověď. Nebyla jsem nervózní, ale přeci jen jsem se neklidně ošila. “Jestli tě ale mohu poprosit, abys šel teď se mnou, o kousek dál je ještě jedna vlčice, kterou sice znám, nicméně není členkou smečky a byla bych raději, abych vás měla oba na očích,“ požádala jsem vlka slušně a přeměřila si ho. Vydala jsem se pak volným krokem směrem zpátky ke Kaye, a dávala pozor, aby se cizinec ode mne nevzdálil. Pokud by chtěl nějak zaútočit, nebo se rozběhnout bez rozmyslu a pátrat třeba po vlčatech, mohla bych zakročit. I když nevypadal, že by přišel ve zlém, sám neutrálním tónem přece řekl, že by chtěl něco vědět o smečce. No, nejspíš to byl někdo zvědavý, kdo si buď mapuje území v okolí, což jsem pak zamítla, nebo spíš sbírá informace o smečkách a pak se rozhodne, do které se přidá.
Došli jsme ke Kaye. Teď jsem úlevně vydechla, když jsem oba cizince měla pěkně vedle sebe. “Jmenuji se Aranel. Tak co by tě zajímalo? Hledáš nový domov?“ Zeptala jsem se a pohlédla na a švihla ocasem.
Kaya sledovala Tati. Z její strany jsem sice nečekala nebezpečí, přesto jsem byla ostražitá. Přeci jen jsme nebyly kdoví jaké přítelkyně a já tak musela počítat úplně se vším.
Ještě ke zmínce o černobílé vlčici, bylo to tak, jak jsem předpokládala - Wizku na mysli neměla. Pohodila jsem hlavou. Víc jsem jí pomoct nemohla. Kdyby aspoň znala jméno, tak bych možná věděla, o koho jde, pokud jsem dotyčnou někdy potkala nebo znala z minulosti. Takhle to byla ale smůla. Následně se Kaya zajímala, jestli jsou tady v okolí nějaké další smečky. “Ano, jsou. Ale abych pravdu řekla, vůbec nemám přehled. Za poslední dobu se toho dost změnilo a já jsem se teď trochu ztratila v tom, které smečky stále existují, které jsou nové a které se rozpadly. Přeci jen jsem v poslední době trávila hodně času tady doma a vychovávala vlčata a vesměs se mimo území pak už nezdržovala. Život tuláka už jsem si užila. Možná by věděl Blueberry, nebo tady nově příchozí, vypadá to, že mezi smečkami hledá ten správný domov,“ ukázala jsem čenichem na cizího vlka. Musela jsem se stydět za to, jak chabé informace o smečkách a vůbec Gallirei teď mám. Rozhodně jsem ale nelhala - zkrátka od výchovy vlčat jsem se nikam na delší dobu nedostala a vlastně mě to nijak nelákala. Ta výprava za disky byla vlastně po dlouhé době příležitost jednak něco podniknout a jednak se podívat, i když nedobrovolně, někam jinam. Samozřejmě jsem to chtěla napravit a poohlédnout se po okolí, navštívit svá známá místa, případně objevit nějaká nová, ale teď na to nebyla úplně vhodná příležitost. Takže tuhle možnost jsem holt musela odložit na dobu neurčitou. Minimálně do té doby, než začnou ostatní členové smečky fungovat, protože mi přišlo, že v tuhle chvíli jsem jediná, co něco dělá. Whiskey a Wizku byli kdo ví kde, Storm pořád spal, Blueberry a Naomi se zašívali i Ovocné tůně a kdo ví proč sem ani nestrčili čumák. Docela mě to štvalo, že kromě toho, že ani jeden z nich nepostřehl, že tu jsou cizinci, tak se ani Blueberry nepřišel zeptat, jak se nám daří, jestli něco nepotřebuje, či jestli jsme se vůbec vrátili z výpravy se Stormem v pořádku. Zamračila jsem se, odkašlala si a přestala dumat a raději se věnovala cizincům.

Zmínka o zatoulaných vlčatech vlčici naproti mně evidentně zaujala. Nebo možná tu otázku položila jen tak, aby řeč nestála. Zavrtěla jsem hlavou. Ne, nejsou ze sousední smečky, to by je tu hledali. Nejspíš se ztratili, nebo se jich zbavili záměrně,“ znovu mě bodlo u srdce, když jsem tohle nadnesla nahlas, ale nechtěla jsem se v tom dál pitvat. Beztak jsem bližší informace věděla jen o Taenaranovi, o Tati a Gavriilovi jsem nevěděla zatím nic moc. A nechtěla jsem se na to ptát sama, abych jim nepřipomínala jejich bolestnou zkušenost. Pokud by chtěli, možná by se na toto téma rozpovídali sami. Spíš bych se ale přikláněla k tomu, že se na to chtěli pokusit zapomenout.
Tak jsem tedy v kostce pověděla něco o našem lese. Když jsem zmínila Kaleo, Kaya potvrdila mou domněnku, že společně přečkaly zimu a pak se vydala každá jiným směrem. Chápavě jsem tedy přikývla. Na mou otázku, jestli se chce k nám přidat, jsem nedostala žádnou odpověď. Trochu pátravě jsem se na ni zahleděla. Pokud nehledala nový domov, tak jsem moc nerozuměla tomu, proč sem přišla. Na návštěvu asi ne, to by musela jít hodně na blind, když byla překvapena tím, že mě tu vidí.
Místo toho se Kaya zajímala, že Storm už Alfou není a kdo je teda tím současným vůdcem smečky. “Storm už se na to necítil, přeci jen už je trošku starší. A ta záležitost s Taillou mu také moc nepřidaly. Takže je teď Alfou Blueberry a je tak sám. Nemá partnera ani partnerku na stejném místě. Ten s námi nebyl. Tehdy přišlo právě první zatoulané vlče, tak na něj dával pozor. Kromě toho samozřejmě také hlídal les,“ vysvětlila jsem jí a pohodila ledabyle ocasem. Vypadalo to, že se návštěvnice už konečně trochu uvolnila. Jen se nám nepodařilo zjistit, kterou vlčici tím zbarvením myslí. Nu, nejspíš musela být v jiné smečce, protože Tailla byla nezapomenutelná, a jiná vlčice této barvy tu nebyla. I když… “Vlastně je tu ještě jedna černobílá vlčice, ale to je jen Wizku, tu si určitě pamatuješ z té výpravy,“ vzpomněla jsem si. A když už jsme u toho… Kde se Wizku toulá? Měla by se tu taky konečně ukázat.
V tu chvíli zachytil můj sluch zavytí a čenich dodal, že je tu další cizinec. Tentokrát ale opravdu jakože cizinec, protože jeho pach mi nebyl vůbec povědomý, jako tomu bylo v případě Kayi. Také to zaslechla a tak se zajímala, jestli je to někdo od nás. Zamračila jsem se, mírně naježila srst a zavrtěla hlavou. “Ne, je to někdo neznámý. Ale není daleko. Přivedu ho sem,“ řekla jsem a ostražitě se ohlédla. Na Tati jsem viděla. Uklidnilo mě, že stále klidně spí. Co mě ale naštvalo znovu - Blueberry a Naomi nikde. Tiše jsem zavrčela a raději rychlými kroky došla k místu, kde se ohlásil cizí příchozí. To tu máme dneska návštěvní den, nebo co? Pomyslela jsem si mírně otráveně. Dala jsem si záležet na ostražitém držení těla a elegantním pohybu. Netvářila jsem se sice nepřátelsky, ale dávala jsem bedlivý pozor na to, abych měla pevný hlas. “Ahoj, hledáš někoho? Jsi na území Borůvkové smečky.“ Zeptala jsem se a důkladně si cizince prohlédla. Nevypadal, že by chtěl dělat problémy, takže jsem zadoufala, že jen shání třeba někoho z našich členů, případně že se chce k nám přidat. Každopádně jsem to chtěla vyřešit rychle a vrátit se ke Kaye. Pohodila jsem ocasem a čekala na odpověď.

Kaya vypadala velice překvapeně, že mě vidí. No jistě, zřejmě nevěděla, že se nachází zrovna na území Borůvkového lesa. Nejspíš ji nikdo o tom nespravil a já jsem jí to neměla za zlé. Všimla jsem si, že se uvolnila, nejspíš čekala atak nějakého agresivního ochránce smečky a místo toho přišla vlčice, kterou vlastně zná. Povzbudivě jsem se na ni usmívala a vrtěla ocasem, abych jí dodala pocitu, že na ni nebudu zlá už jen proto, že se známe. “Ano, tohle je Borůvkový les, náš domov. Teď to není tolik cítit, možná když se budeš hodně soustředit, tak zaznamenáš jemnou ovocnou vůni. Ale na jaře je to cítit víc,“ potvrdila jsem její domněnky. “Dorazili jsme v pořádku, Naomi nás vedla díky své magii. Ale byli jsme všichni dost unavení,“ dodala jsem a dál lehce pohupovala ocasem.
Kaya se omlouvala, že nám sem nechtěla vpadnout, nevěděla, že tu jsme. Naklonila jsem hlavu na stranu. No, když zabloudila mezi stromy, jistě musela cítit značení smečky, i když touhle dobou už asi bylo slabé, což mi připomnělo, že ho mohl někdo také zase jednou obnovit. Doufala jsem, že by to udělal Whiskey s Taenaranem, když šli na obhlídku hranic, ale kdo ví, kam nakonec šli. Takže jsem si usmyslela, že to bude nejspíš zase na mě. Ovšem poté, co si promluvím s Blueberrym.
Přestala jsem uvažovat o značkování území a zase se raději plně soustředila na Kayu. “Ano, les je docela veliký, ale moc nás tu momentálně nežije. I když v poslední době se k nám zatoulala tři vlčata, kterým jsme poskytli nový domov. No a vlastně těsně sousedíme s Asgaarským hvozdem, který je hned přes kopec a žije v něm Asgaarská smečka,“ odpovídala jsem na její otázky ohledně lesa. Vypadala, že je pořád ještě dost nesvá a já už nevěděla, jak ji uklidnit. “Chtěla by ses snad k nám přidat?“ Zeptala jsem se s úsměvem. “Vlastně jsem vám to chtěla navrhnout už když skončila ta záchranná mise, ale vy jste s Kaleo zmizely tak rychle, že jsem to nestihla,“ doplnila jsem a rozhlédla se. “Ale koukám, že tu s tebou není, vaše cesty se rozdělily?“ Zajímala jsem se. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli byly tak dobré kamarádky a toulaly se po Gall spolu, nebo zrovna měly jen společnou cestu…
Kaya se zajímala, jestli tu nežije černobílá vlčice, nebo vlčice s bílým uchem. Asi někoho hledala a neznala jméno. Naklonila jsem hlavu na stranu a pak jsem jí zavrtěla. “Ne, nikdo takový tu nežije. Vlastně… Černobílá tu žila, ale měla na hlavě modré drahokamy a na krku přívěšek. To byla partnerka Storma, když ještě byli Alfami. Víš, ten Storm, co byl s námi na výpravě,“ vysvětlila jsem. Tailla určitě nebyla tou, koho hledala, protože ji nemohla znát. I když bylo dost dobře možné, že se ty dvě potkaly, když Tai ještě žila a toulala se krajem, ale to by snad Kaya znala její jméno. Na moji matku by ten popis taky seděl, ale pravděpodobnost, že by znala ji, byla podle mého názoru hodně malá.

//Asgaar

Tati mi opět vysvětlovala, že ona z lesa neodešla schválně. Šla za mnou a nevěděla, že jsou tu dva lesy v jednom. Ovšem ihned se začala rozplývat nad tím, jak jsem ji hned našla. Musela jsem se zasmát. “Inu, ještě jsme se nedostali k tomu, abychom ti vysvětlili, jak je to s územím smečky. Ale máme štěstí, že ti, co žijí hned v sousedství, vypadají, že jsou vesměs hodní. Minimálně je dobré, že známe Alfu, a Alfa zná nás, respektive tebe, takže bude vědět, že nejsme vetřelci, až si budeš chtít zase někdy hrát se Sionnem,“ pustila jsem se do povídání. Mezitím jsme prošly mezi stromy a ocitly se zase na bezpečné půdě Borůvkového lesa. Zhluboka jsem nasála okolní pachy. Zamračila jsem se, že tu pořád Blueberry a Naomi nebyli, takže jsem se rozhodla, že se za nimi vydám později k tůni. Mezím jsem se pustila do vysvětlování, jak je to s tím, že jsem Tati tak rychle našla. “No, já jsem jednak viděla, kam utíkáš, ale až jednou budeš chtít někoho najít, ať už vlka nebo vystopovat třeba zajíce, budeš k tomu muset využívat svůj čenich,“ řekla jsem a jemně ten její maličký čumáček olízla. Tolik mi připomínala Auroru a já jsem z ní byla nějak naměkko. Vlastně mi ani nevadilo být zase něco jako náhradní máma. Pečovatelka, Aranel, pečovatelka! Opravila jsem se vzápětí v mysli. Sama jsem se o tuto pozici přeci přihlásila a teď jsem konečně měla příležitost ji využít. Jen mě mrzelo, že Taenaran teď někde pobíhá, takže jsem se nemohla věnovat i jemu, ale snažila jsem se uklidňovat tím, že se určitě brzy dočkám a jelikož on je také neposedný jako pytel blech, určitě budu časem ráda, až oba tihle lumpíci povyrostou a nebudou tolik závislí na naší pomoci a starosti.
Přestala jsem se zaobírat vlastními myšlenkami a raději jsem se zaposlouchala do slov, která vypouštěla malá rozumbrada z tlamičky. Zrovna uvažovala nad tím, proč ona nemá kamarádku, jen Taenarana a Gabvriila. Následoval pohled na mě a otázka, zda mám děti. Než jsem však stačila něco říct, zajímala se, jestli jí nějaké kamarádky udělám. Překvapeně jsem se na ni podívala. Jakože by chtěla, abych si pořídila hned teď vlčata a aby to byly holky? Musela jsem se v duchu smát. Nahlas jsem to však raději neudělala, protože by se Tati mohla urazit. Raději jsem se posadila a pustila se do vysvětlování. “Ano, děti mám. Tři. Ale už jsou dospělí. Takže už mají své vlastní životy a všichni žijí jinde. Ale právě jsem se dozvěděla od Arcanuse, že jedna z mých dcer žije v právě u nich lese. Tak se s ní třeba ještě někdy potkám,“ řekla jsem a pohlédla směrem k Asgaaru. “A abych ti kamarádky udělala. To myslíš tak, abych si pořídila další děti, a aby to byly holky, abys měla kamarádky?“ Zeptala jsem se a přesto neodolala a tiše se zasmála. “To je trošku složitější, než si myslíš, má milá. Ale neboj se, třeba se ještě spřátelíš s nějakými vlčaty z vedlejšího lesa. A třeba zrovna s tou, se kterou se kamarádí i Sionn. Nebo třeba k nám do lesa přijde také nějaká slečna, holt jsme tentokrát měli štěstí na samé chrabré ochránce smečky,“ pokračovala jsem s úsměvem. Doufala jsem, že nebudu muset Tati vysvětlovat, jak by to bylo s tím tvořením kamarádek. Nicméně v tuto chvíli to vypadalo, že tato diskuze je na čas vyřešená, protože na vlče evidentně přišla únava. Dlouze zívla, a než jsem se nadála, sotva se její bříško dotklo země, usnula jako medvěd. Usmála jsem se a přesunula ji kousek stranou pod strom, kde bylo větší pohodlí.
Chvíli jsem se na Tati tiše dívala, jak klidně spí a vzpomínala přitom na své děti. Pak jsem ale ucítila nějaký cizí pach. Zakroutila jsem očima a zvedla se na všechny čtyři. Jelikož jsem ten pach ale znala, neměla jsem potřebu se naježit. Rychle jsem zkontrolovala pohledem, jestli Tati stále spí a zadoufala, že mě nepůjde za okamžik hledat. Nerada bych ji zase někde hledala. Malý uzlíček však klidně oddychoval a nevypadal, že se v následujících chvílích probere, takže jsem se vydala za zdrojem toho pachu. Protože jsme se nedostaly daleko od hranic, zabrala mi cesta jen několik málo vteřin. Spatřila jsem známou tvář a roztáhla tlamu do širokého úsměvu. “Kayo! To je mi ale příjemné překvapení, kde se tu bereš? Hledáš někoho?“ Ptala jsem se za chůze.

Sotva jsem navrhla, že by tu Tati mohla zůstat, situace už se zase začala měnit. Dostala jsem sice nabídku, že se tu můžu také zdržet, ovšem ta malá dračice byla jak z divokých vajec. Než jsem se rozkoukala, už mě podbíhala a rozhodla se utíkat směrem domů. Otočila jsem se za ní a nechápavě vydechla. “Ach jo, ty jsi ale neposeda!“ Odfrkla jsem si pro sebe, ale Tati mě nemohla slyšet. Ale nemyslela jsem to samozřejmě nijak zle. Jen jsem holt už odvykla tomu, že tyhle malé chlupaté koule jsou pytel blech.
Ještě jsem se ale dozvěděla odpověď na otázku, a sice, zda tu žije má dcera. Arcanus mou domněnku potvrdil, údajně se sem přidala někdy v létě, nebyla tady moc dlouho. Vzápětí ji pochválil, když zmínil, jak Aurora pomáhala při lovu. Usmála jsem se a přikývla. Následně jsem zaměřila zrak směrem, kterým jsem cítila pach mé dcery. Údajně odešla s nějakým vlkem, jehož jméno mi nic neříkalo, takže jsem jen přikývla slovům černého vlka, jakože chápu. “Tak zase budu mít úkol já pro tebe, až se vrátí, pozdravuj ji ode mne s tím, že se může ukázat i ona v Borůvkovém lese,“ požádala jsem Arcanuse a pomalu se přichystala, že se rozeběhnu za Tati, aby zase nezmizela kdo ví kde. “Myslím, že tahle malá neposeda se sem bude chtít zase brzy podívat, takže určitě se zase uvidíme. A samozřejmě se ohlásíme na hranicích,“ řekla jsem a zamávala ocasem.
Jelikož i Arcanus měl nějaké své povinnosti, rozhodně jsem nehodlala dále otálet. Zamumlala jsem něco na pozdrav a doběhla Tati.

//Borůvkový les

Ulevilo se mi, když se u mě objevil Arcanus. Přikývla jsem jeho poznámce, že nás osud svedl dohromady dřív, než bychom si mysleli. Ujistil mě, že Tati je tady u nich v lese a hraje si se Sionnem. Teď už jsem je také zahlédla. I když Tati vypadala zklamaně, když mě zahlédla. Přišla jsem k ní blíž a čenichem jí přejela v hnědém kožíšku. “Já se přeci nezlobím, Tati. Jen jsem měla strach, když ses rozeběhla do cizího lesa a minuly jsme se. I když jsem ti řekla, abys na mě počkala, než to s návštěvníky vyřídím,“ řekla jsem jemně vlčeti. Kývla jsem na pozdrav Sionnovi a zavrtěla ocasem. “Dobře, pokud vám nevadí, že tu malá je, tak může zůstat a hrát si se Sionnem,“ pohlédla jsem na Arcanuse a trošku nejistě jsem se ošila, když jsem ucítila další cizí pachy. “Ale mám podmínku: pěkně poslouchej strýčka Arcanuse, ano?“ Otočila jsem se zase na Tati. Vlastně bych byla radši, kdyby se vrátila se mnou a poznala se s Gavriilem a hrála si s ním a Taenaranem, i když ten byl teď kdo ví kde. Možná jsem měla i trochu strach, že se tu malé zalíbí a rozmyslí si, že nechce žít s námi v Borůvkovém lese, ale zůstane tady. Tiše jsem povzdychla a doufala, že tomu tak nebude.
“Já se tedy vrátím domů. Snad nebude moc zlobit,“ zazubila jsem se ještě znovu na Arcanuse. “Přivedeš ji prosím zpátky, až bude chtít se vrátit? Jistě by už trefila sama, ale jak ji zatím znám, určitě by se nadšeně rozběhla jinam a skončila by úplně někde jinde,“ požádala jsem černého vlka a pomalu se chystala k odchodu. “Ještě bych se tedy zeptala na jednu věc. Žije tu mladá vlčice jménem Aurora? No… Je to totiž má dcera a už nějakou dobu jsme se neviděly. Nevěděla jsem, že žije ve smečce hned za kopcem… Ucítila jsem její pach, ale zdá se, že se vydala někam mimo Asgaarský les,“ dychtivě jsem čekala na odpověď.

//Snad vám nějak nenaruším hru, respektive akci, ale nechtěla jsem nechat tenhle útěk vlčete jen tak :))

//Borůvkový les

Zastavila jsem se okamžitě na hranicích a ostražitě se rozhlížela. Arcanuse ani Sionna jsem neviděla, takže evidentně šli jinudy, než já po stopě Tati. To je nemilé, pomyslela jsem si a krátce zavyla. Nechtěla jsem někde bloumat po cizím území, na druhou stranu jsem měla strach o Tati. Ti dva sice nevypadali nepřátelsky, a určitě by malému vlčeti neublížili. Především to malá nemyslela zle, nejspíš jen hledala mě a nedopatřením se dostala sem, protože ještě nevěděla nic o hranicích lesa. Její pach jsem cítila, nebyla zřejmě daleko, stejně jako jsem cítila přítomnost i návštěvníků u nás v lese. Bylo tedy možné, že s nimi právě byla.
Stále jsem se ostražitě rozhlížela, ale snažila jsem se udržet uvolněné držení těla, aby si nemysleli, že jsem přišla se špatnými úmysly. Pak jsem ale zaregistrovala ještě jeden pach. Byl mi povědomý. Poznala jsem ho tedy hned, i když už dávno nebyl cítit po dálkách či nasládlých borůvkách rodného lesa. Zachvěla jsem se a srdce mi zaplesalo. To je přeci má malá Aurora! Ona žije tady? Jen za kopcem a já to nevím? Začala jsem uvažovat. Zdálo se, že ale před několika hodinami odešla někam z lesa. Trochu jsem posmutněla, ale byla jsem rozhodnutá, že jakmile za mnou někdo přijde a já najdu Tati, zeptám se na svou dceru.

Souhlasně jsem přikývla, když se Arcanus ujišťoval, že Storm už nebyl Alfou. Vlastně možná jsem mu mohla i říci, že mu funkci předal, nebylo to tak, že by o post bojovali, nicméně jsem to nakonec nechala bez nějakého vysvětlování. Když tvrdil, že jsou se Stormem přátelé, určitě by mu to mohl sám vysvětlit, až se setkají. Nechtěl, abych ho vzbudila, a já jsem za to byla ráda. Jen chtěl, abych mu vyřídila, že tu byl a přeje mu hodně zdraví. Také nabízel, že se může zastavit a stejně tak zmínil nějakého Saviora, že u nich bývá. Ujistila jsem ho, že Stormovi vše vyřídím, stejně jako později Blueberrymu vysvětlím, že tu byl na krátké návštěvě. To mě přimělo znovu se zamračit. Blueberry ani Naomi nikde. Usmyslela jsem si, že hned jak Arcanus se Sionnem odejdou, zastavím se za nimi zjistit, zda se něco neděje, že vůbec nepostřehli, že se tu objevili cizí vlci, i když neměli v úmyslu nás napadnout nebo tak něco.
Vysvětlovala jsem trpělivě Sionnovi, jaké je to u nás v lese. Pak už ale Arcanus zavelel, že by měli jít, to když se kolem nás prohnal Taenaran. “Ráda jsem vás poznala, vše vyřídím, na to se spolehni,“řekla jsem Arcanovi a s lehkým zavrtěním ocasu jsem sledovala, jak odcházejí směrem do Asgaarského lesa.
Tak, teď bych měla zkontrolovat Tati a vzít ji s sebou k Ovocné tůni, jednak se už určitě nudí, i když dostala tu kouli, a jednak aby nebyla dlouho sama, usmyslela jsem si. Když jsem se ale chtěla rozejít směrem, kde jsem malou vlčici nechala, zahlédla jsem ji, jak si to cupitá směrem do Asgaarského lesa, jen mezi jinými stromy, než před chvílí odešli Arcanus se Sionnem. A nejspíše mě ani neviděla. “Tati! Počkej!“ Zavolala jsem na ni, ale vůbec mě neslyšela. Safra… Teď zase evidentně já navštívím je, pomyslela jsem si a odfrkla si. Nemohla jsem ji nechat jen tak. Vzápětí mi došlo, že ani nevím, kam se vydal Taenaran a jestli ho vůbec někdo hlídá. “Ach jé, vlčata na útěku,“ vydechla jsem a opatrně vstoupila na území cizí smečky.

//Asgaar