Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vítam mezi námi Wizku a doufám, že se ti bude mezi námi líbit :)

No, o tu pečovatelku jsem projevila zájem, když se k nám měl přidat (nebo přidali? už nevím) pár, co chtěl založit rodinu... Tak kdo by čekal, že to tak dopadne :-/ A Whiskey... Jelikož tu dlouho nebyl a ani není aktivní profil jako takový, i když zatím ještě není vlčí duše, tak asi nemá cenu mít ho tu ve členech. To samé Nefret...

Tak to vypadalo, že máme novou členku. Usmála jsem se. Wizku vypadala sympaticky, takže jsem doufala, že nebude z těch, co se přidají do smečky a za pár dní se po nich slehne zem. Novou krev jsme zde už potřebovali. A i jeden nováček byl dobrý začátek. Zavrtěla jsem ocasem, když mě Blueberry představil. Pak jsem se dál věnovala Aithérovi a odpověděla na jeho dotazy ohledně sester a otce. Vypadal, že ho zklamalo, když se dozvěděl, že o Niké a Coedenovi momentálně nemám žádné aktuální zprávy. “To už tak bývá,“řekla jsem na synovo vyjádření, že ho to mrzí. Mohla jsem se jen domnívat, že se Coedy zase jednou rozhodl zkusit hledat svou rodinu, jen mi o tom neřekl, protože chtěl cestovat sám. Možná… i když jsem se snažila, aby si to tu zamiloval, stejně jako já, mu to tu prostě nesedlo a byl stále duší tulákem. O tom jsem se mohla už jen dohadovat a na to jsem neměla náladu.
Dovolila jsem se Blueberryho, aby zde Aithér mohl zůstat. “Samozřejmě, že za něj ručím,“řekla jsem ještě. Berry navrhl synovi, ať zváží případné členství ve smečce, což mu sice slíbil, ale byla jsem si jistá, že zatím se ještě vrátit nechce. Sám mi to řekl a nedělala jsem si iluze, že by názor během chvilky změnil.
Souhlasně jsem přikývla, když Aithér navrhl, abychom šli někam stranou, mávla ocasem a pohledem se ujistila, že je vše v pořádku. Blueberry se věnoval naší nové člence a viděla bych to tak, že Storm si bude chtít popovídat s Naomi, která byla jako jeho vlastní dcera. Tiše jsem povzdychla. Vlastně jsme na tom byli oba stejně. Naše děti už byly dávno dospělé a cestovaly po světě. Oba bez partnera, ačkoliv já jsem mohla v sobě chovat malilinkatou naději, že se s Coedenem ještě někdy shledám, kdežto Storm se mohl znovu setkat s Taillou až… No, nechtěla jsem myslet na to, že by mohl také odejít za duhový most. To se určitě stane za hodně, hodně dlouho.
Pomalu jsem vykročila mezi stromy. Ucítila jsem cizí pachy a zaslechla krátké zavytí. Zakoulela jsem očima a lehce se naježila. Tady je to nějak frekventované, odfrkla jsem si tiše a rozhodla se, že nepůjdeme nikam daleko, kdyby Blueberry potřeboval pomoc a podporu. Ovšem nezdálo se, že se jedná o cizince, neboť jejich vlčí pach se mísil s vůní jehličí. Bylo by i snad možné, že se jedná o přátele Storma nebo Blueberryho, kteří přišli na návštěvu.
Otočila jsem se k synovi. “No, ve smečce vesměs nic moc nového. Co jste odešli, je tu smutno. Je nás hrozně málo a to nás trápí. Ale příchod Wizku nám to tu zase trošku oživí. Třeba se poštěstí a najdou se další slušní vlci, kteří se k nám přidají. Snad sem zase nepřijde někdo tak drzý a nevychovaný, jako ta Wizčina kamarádka,“řekla jsem. “Ještě se stala jedna smutná událost. Asi si moc nepamatuješ na Stormovu partnerku Taillu. Elegantní vlčice s modrýma očima a ozdobnými drahokamy na hlavě. Ona… víš… zemřela.“ Oznámila jsem synovi smutnou událost. Nebyla jsem si jistá, jestli se s ní setkal, každopádně chtěl vědět, co je tu nového a tak jsem uznala za vhodné říct mu vše. “Měla spolu se Stormem dvě vlčata, teď už jsou o něco odrostlejší a tak se také vydala poznávat okolní svět. Já sama jsem se s nimi setkala jen jednou, to ještě nebyli tak velcí a pořádně jsem neznala jejich jména, to když ještě Tailla byla naživu a náš les, respektive stromy, napadl obří bobr,“pustila jsem se do vyprávění posledního dobrodružství, které jsem zažila.

//My budeme opodál, takže jakmile začně akce, jsem při tlapce :)

Můj syn mě ujistil, že mi o tom, co zažil a kde všude byl, povypráví. S úsměvem jsem se o něj znovu otřela a už teď se nemohla dočkat. V druhé části jeho odpovědi na mé otázky jsem se dozvěděla, že by tu chtěl pár dní zůstat. Zatím se však nehodlal nastálo usadit, což jsem chápala, měl touhu poznávat svět. Byl mladý a nebyl tak vázaný ke smečkovému životu, jako já. “To samozřejmě chápu. Je to tvůj život a rozhoduješ o něm ty sám. A já budu jen ráda, když o tobě čas od času aspoň uslyším, ale ještě raději tě samozřejmě uvidím,“ řekla jsem s úsměvem, který ale pohasl, když se Aithér zeptal na svého otce a sestry. “No… S Aurorou jsem strávila před nedávnem několik dní, když jsem se byla projít po okolí a náhodou jsme se potkaly. Ale zase si šla brzy po svém. O Niké a tvém otci nemám zprávy už vůbec. Od té doby, co jste odešli, jsem neviděla ani jednoho. Tvá sestra se se mnou aspoň ještě rozloučila,“ povzdychla jsem si tiše. Nechtěla jsem svého syna zatěžovat tím, že jeho otec neřekl ani slovo a zmizel jako pára nad jezerem. Ostatně stejně jako nemusel vědět, že jsem dopadla úplně stejně jako moje matka.
Událost kolem drzé šedé vlčice brzy nabyla zajímavého směru. Nechtěla jsem se plést do věcí Alfě, i když jsem měla sto chutí tu nevymáchanou tlamu pořádně vymáchat ve vodě, kterou bych pomocí magie přivolala. Ovšem najednou přišla Naomi a mohla jsem sledovat, jak velký kořen se omotává kolem nohy šedé vlčice, která najednou visela hlavou dolů, a hrdlo se jí plnilo borůvkami. K tomu si Naomi neodpustila peprný proslov. Ušklíbla jsem se. Sice to bylo poměrně radikální řešení, ale ona si evidentně se svou drzostí nic jiného nezasloužila.
Zmateně jsem pak pohlédla na Wizku, která se svou kamarádku snažila omlouvat a odvažovala se dát tlapku do ohně za to, že nám ty borůvky jednou splatí a teď to bere na svůj účet. Zamračila jsem se. “Je dospělá a odpovědná sama za sebe, takže určitě není potřeba, abys to dělala,“poznamenala jsem. “Zřejmě ji rodiče nevychovali tak, aby věděla, jak se má na cizím území chovat. Nebo to ví, ale nedbá.“ Dodala jsem a sledovala, jak drzá mladá dáma dopadla na zem a vypadl z ní zbytek borůvek, takže se neudávila. Následně zkoušela Naomi vyhrožovat, což jsem považovala už za čiré zoufalství. Pak už jen něco špitla směrem k Wizku a zmizela v Asgaarském hvozdu. Naklonila jsem hlavu na stranu. “To si teda moc nepomohla,“řekla jsem spíš pro sebe. Věděla jsem, že i vedle nás sídlí smečka, i když jsem se s jejími členy ani Alfami nikdy nesetkala. Nepochybovala jsem o tom, že bude machrovat i tam, ovšem bylo jisté, že jí bude vyprášen kožich znovu.
Pohlédla jsem na Blueberryho. “Nebudeš mít nic proti tomu, když se tu s námi Aithér nějakou dobu zdrží?“ Zeptala jsem se pro jistotu.

Nechápavě jsem zavrtěla hlavou, když mi Berry potvrdil, že si vážně nedělá legraci a to obří lejno se tu objevilo. Zřejmě muselo být vážně obrovské, když se zamyslel nad tím, jak jeho autor asi vypadal, i když možná by bylo lepší to radši nevědět. Přišlo mi zvláštní, že by nikoho cizího v lese neviděli, nebo necítili, přeci tu byli celou dobu oba, Berry i Storm. Nebo že by to stvoření aspoň po sobě nechalo nějaké stopy… Následně jsem se dozvěděla, co s tím kluci udělali, respektive že Alfa nechal tu věc zmizet pod povrchem zemským, stejně jako tehdy ty popadané stromy. Chápavě jsem přikývla. Na další debatu nebyl čas, protože jsme ucítili, že někdo přišel v doprovodu našeho přítele do lesa. Ještě jsem přitakala Berryho poznámce o tom, že někoho nového tu potřebujeme, a snad to bude milá návštěva. Odpověď na tuhle otázku jsme měli dostat už za pár okamžiků.
Jakou jsem měla radost, když jsem uviděla svého syna! Mohla jsem na něj sice být trochu přísnější, protože odešel a nedal o sobě vůbec vědět, ale na druhou stranu byl dospělý a já mu do toho nemohla mluvit. Také jsem byla ráda, že sem nevletěl jako velká voda, a choval se jako cizinec, tudíž zůstal u hranic a počkal, až přijdeme. Stejně jako jeho dvě společnice. Také Blueberry Aithéra pozdravil, podivila jsem se, že si pamatuje jeho jméno, naposledy ho viděl ještě jako malé vlče. Pohlédla jsem na svého… teď už velkého syna, který mě výškou přerostl, ale ještě nebyl takový mohutný, jako jeho dědeček, ovšem na tom se dalo zapracovat, pokud by chtěl zůstat v našem lese a Blueberry by mu to dovolil, nějakou správnou výživou v podobě vysoké a nějakými tůrami po kopcích a plaváním by určitě zesílil a zmohutněl… No, musela jsem se napomenout, byla jsem jak nějaký trenér, který přemýšlel nad tím, jak zapracovat na svém svěřenci. Ostatně, ani jeho otec nebyl nejmohutnější vlk ze všech. Přestala jsem nad tím přemýšlet a raději poslouchala Aithéra, jak vysvětluje, že se ztratil a byl dokonce za hranicemi Gallirei a nemohl najít cestu zpátky. “Jsem ráda, že jsi našel cestu zpátky. Musíš mi povyprávět, co jsi viděl a zažil,“řekla jsem s úsměvem a mrkla na Blueberryho, který se začal věnovat cizinkám. “Snad Berry nebude mít nic proti tomu, když tu pár dní zůstaneš, nebo snad… by ses chtěl vrátit?“zeptala jsem se a ani nedoufala. Čekala bych spíš, že vlček v jeho věku spíš touží po toulkách a dalším objevování okolního světa, i když já třeba na to nikdy nebyla.
Pak jsem znovu pohlédla na dvě příchozí vlčice. Jedna z nich, která se představila jako Wizku, a já si pomyslela, že je to zajímavé jméno a připomíná jméno Stormova syna z vrhu se Stellou, a sice Whiskey. Vypadala sympaticky a mile, byla pokorná a zmínila se o tom, jak Storm o tomto místě hezky mluvil a ona hledá místo, kde by se usadila. Pohlédla jsem na Storma a mrkla na něj. Dobrá práce!
Ovšem fakt, že ta druhá mladá slečna měla tlamu modrou od našich borůvek mě moc nenadchnul. Evidentně nevěděla, co je slušné vychování a na cizím území se nemá ničeho dotýkat a už vůbec ne něco jíst. Také na ni Blueberry hovořil víc zostra. Vykulila jsem oči, když ona vlčice na jeho otázku, kterak se jmenuje, odpověděla, že měla za to, že se gentleman první představí dámě. Tak takovou odpověď jsme určitě ani jeden nečekali. Zamračila jsem se. Měla by pravdu, pokud by byla někde na volném prostranství a potkala někoho na toulkách ale ne v místě, kde žila smečka. Dál vysvětlovala, že doprovází Wizku a chtěla se podívat, jak naše smečka vypadá. V první chvíli se o mě pokusily mrákoty, když prohlásila, že oproti losímu lejnu nic moc a je to tu lepší jen díky borůvkám. Naježila jsem se a zavrčela na ni. Chtěla jsem jí sice říct, že když se jí tu nelíbí, tak ať jde tam, odkud přišla, ale zarazila jsem se, nechtěla jsem se do toho Blueberrymu plést. A podle toho, jak jeho rudé oči žhnuly hněvem, jsem se divila, že tu drzou madam ještě nesežehl plamenem. Mladá se sice posadila, ale byla připravena reagovat na případný útok. Doufala jsem, že Berry neudělá tu chybu, aby ji napadl. Nebylo by dobré, aby se vlk jeho věku a postavení rval s mladou nevymáchanou tlamou.

Byla jsem ráda, že se Berry na mě nezlobil kvůli tomu, že jsem byla pryč trošku déle. Usmála jsem se jeho poznámce o tom, jak je rád, že jsem se vrátila. I já jsem se cítila konečně zase poměrně dobře. Prostě tohle byl domov a domovem zůstane. Ptala jsem se po Stormovi. Blueberry mi vysvětlil, že Storm se šel umýt, protože se v lese objevil velký fialový exkrement a Storm se rozhodl ho zblízka prozkoumat. Vykulila jsem své modré oči a naklonila hlavu. “Velký fialový co?“ Nahodila jsem nedůvěřivý pohled. “Ty si ze mě děláš šprťouchlata,“odfrkla jsem si a šťouchla do Berryho tlapkou, i když jeho výraz vypadal, že mluví naprosto vážně. No… I když… Po tom, co jsme tu posledně zažily s Taillou a s tím bobrem, tak bych se asi neměla divit ničemu. Navíc jsem mu neměla říkat, že o tom vím. Bylo sice možné, že by mi to Storm pověděl sám, nicméně tohle jsem stejně chtěla vysvětlit, takže aspoň něco bližšího by mi snad Berry mohl říci. Aspoň kde se tu ten exkrement vzal a co se to dělo.
Později Berry poznamenal, že jsme tu jen my dva, a vlastně je to takový náš stálejší počet. Se zamračením jsem přikývla. Vážně to bylo smutné. Kromě nás dvou tu byl už jen Storm. Kdyby nezemřela Tai, byli bychom tu aspoň čtyři… Berry měl pravdu v tom, že bychom tu potřebovali nováčky, ale takové, kterým by se dalo věřit. Jenže kde takové sehnat. Sama jsem neznala žádného tuláka, který by byl důvěryhodný a který by snad uvažoval o novém domově, abychom mu mohli nabídnout útočiště v Borůvkovém lese.
Uslyšela jsem zavytí a stočila uši tím směrem. Patřilo Stormovi. Usmála jsem se. Brzy jsem také ucítila jeho pach. Ovšem, nebyl sám. Spolu s ním byli cítit tři cizí vlci. Překvapeně jsem se postavila na nohy a podívala se na Blueberryho. “Že by nám Storm přivedl návštěvu?“Řekla jsem zamyšleně a počkala, až se náš novopečený Alfa postaví na nohy a společně jsme vyrazili směrem, kde se nacházel Storm s návštěvníky. Vedle Storma stáli tři mladí vlci. O ty dvě vlčice jsem jen lehce zavadila pohledem. Byly mladé a ani jedna mi nebyla povědomá. Ale na tu šedivou, která měla modrou tlamu od Borůvek, jsem se zamračila. Bylo poněkud drzé jíst borůvky na cizím území. Možná to měla dovolené od Storma, možná ne… Ale můj pohled a mou pozornost si přitáhl mladý vlček, jehož kožíšek byl, až na výjimku špičky ocasu a levé tlapky, celý bílý. Srdce se mi rozbušilo a žaludek se sevřel nervozitou i nadšením. Můj malý synáček je zpátky! No, malý… Je to kus vlka,opravila jsem se. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a široce se usmála. Lehkým kývnutím jsem ještě pozdravila Storma a nechala na Blueberrym, aby se ujal svých povinností Alfy, pokud ty dvě vlčice přišly žádat o členství ve smečce. Já se pomalým krokem, aby se mi nepodlomily nohy, vydala směrem k Aithérovi. Tolik připomínal Angeluse! Zadívala jsem se také do jeho očí, které ještě neměly správný odstín modré, takže těžko říci, zda se měnily do odstínu vzduchu nebo vody (//doufám, že ten popis v profilu ještě platí). “Vítám tě doma, Aithére,“řekla jsem tiše chvějícím se hlasem a lehce se o syna otřela bokem. Sice bych ho nejradši svalila na zem a pořádně zvalchovala, jako to dělávala Hotaru s námi, respektive když se setkala se mnou, ale pokud tohle byly jeho kamarádky, nechtěla jsem ho před nimi znemožnit. “To jsem ráda, že jsi našel cestu do Borůvkového lesa,“řekla jsem ještě a olízla synovi čenich.

//Já čekala na Storma :) Uvidím, jestli to stihnu ještě dneska, případně napíšu určitě zítra :)

//Vyhlídka

Proběhla jsem mezi stromy. V místě, kde byl aspoň malý stín, jsem se zastavila. Zhluboka jsem vdechla ovocnou vůni, která byla tak známá a tak uklidňující. Následně jsem zvedla hlavu a zavyla na znamení, že jsem zpátky. “Jsem doma,“hlesla jsem ještě tiše a modrým pohledem zkontrolovala místa, která jsem znala. Zavětřila jsem Stormův pach, který mířil směrem k řece. Nejspíš jsme se museli minout. Doufala jsem, že je v pořádku a že si šel jen protáhnout nohy po okolí. Další pachy, které jsem zachytila, byly cizí, ale celkem slabé, takže bylo možné, že tudy cizinci jen proběhli. Nejspíš nevěděli, že tady je území smečky. Kdyby tu byli jako žadatelé o domov, určitě by ty pachy byly o něco čerstvější.
Jelikož Storm šel nejspíš sám, rozhodla jsem se, že zkusím najít Blueberryho, aby věděl, že jsem zpátky. Zapojila jsem tedy znovu svůj čenich, který mi napověděl směr, kterým se mám vydat.
Náš milý novopečený Alfa seděl jen několik desítek metrů ode mne a tvářil se trošku zaraženě. Došla jsem k němu. “Ahoj, Berry,“ usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. “Tak jsem konečně doma. Omlouvám se, že jsem se zdržela tak dlouho. Vlastně jsem to neměla v plánu. Tady všechno v pořádku?“Zeptala jsem se a posadila se proti němu. “Storm se šel projít?“Ohlédla jsem se směrem k řece. Moc se mi nelíbilo, jak je tu prázdno. Snad jsem se přeci jen měla oklikou zastavit aspoň u jezera, jestli nepotkám nějaké známé, nebo případně neznámé a zeptat se, jestli se nechtějí přidat do naší smečky,napadlo mě. I když návštěvu u jezera jsem mohla uskutečnit i za pár dní, teď bylo hlavní se ukázat v Borůvkovém lese.

//Kaskády

Další místo, kde jsem dlouho nebyla a kde se mi vybavily vzpomínky na dobu, kdy jsem byla malá. Vyhlídku už zkrátka a dobře budu mít už asi na věku spojenou s mou nejlepší kamarádkou Zoe. Na okamžik jsem se zastavila a zavřela oči. Přesně se mi vybavil její temně hnědý kožíšek a veselá očka. V té době, kdy přišla do smečky, a z nás se staly přítelkyně, jsme byly tak mladé a bezstarostné! Kolik se toho změnilo. Kéž bych ji mohla zase někdy potkat a vyprávět jí, co mám za sebou. A kéž by mi mohla ona vyprávět, co všechno zažila ona. Jenže jsem netušila, zda bych ji na území Gallirei potkala. Párkrát se mi povedlo potkat matku, ale to už také bylo dávno. I když díky povídání od Aurory se dalo čekat, že na zdejším území Hotaru stále je, o Zoe jsem neměla zmínky už tolik let. Dokonce jsem ani nevěděla, jestli je ještě s mým bratrem Daichim, a jestli spolu měli děti.
Dále jsem si bolestně uvědomila, že jsem vlastně neměla žádnou bližší kamarádku, se kterou bych si tolik rozuměla. Jistě, měla jsem Tai, dokud ještě byla naživu. Ale nebylo to také jako se Zoe.
Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala v cestě. Pod nohama jsem měla ošklivou žlutou trávu, která byla spálená od slunce. Nechápala jsem, co se to děje. V zimě byl takový třeskutý a nepříjemný mráz, div nám nezmrzla podsada, a teď pro změnu takový žár, že bychom se měli svléknout z kůže.
Už jsem ale byla skoro doma. Lehce jsem zavrtěla ocasem a usmála se. Přidala jsem na tempu a těšila se, až se pozdravím se svými přáteli. Se svou rodinou.

//Borůvkový les

Nejspíš jsem musela usnout… Zase. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se kolem sebe. Samozřejmě široko daleko nikdo nebyl a nebylo ani památky po pachu nějakého jiného vlka. Pomalu jsem se zvedla a protáhla se. Napadlo mě, že bych se asi vážně měla pomalu vydat domů, aby si Storm s Berrym nedělali starosti.
Tiše jsem si povzdychla. Možná by to také chtělo nové přátele. Nebo aspoň potkat staré známé. Ale kde? Kromě členů Borůvkové smečky ani nevím, kde by se ti staří známí mohli vyskytovat. Vzpomněla jsem si na Atraye, Freyu a ostatní členy smečky, která se nám na dobu určitou stala domovem, než jsem se vrátila do Borůvkového lesa. Snad by nevadilo, kdybych zavítala na kraj lesa a ohlásila se zavytí s tím, že určitě tam bude někdo, koho znám a mohla bych si s nimi popovídat. Ano, to bych snad mohla, ale teď… Nejdříve domů, pomyslela jsem si a ještě jednou si protáhla své nohy, až mi zapraskalo v kloubech. Bábo stará, odfrkla jsem si při tom zvuku. Lehce jsem se rozklusala směrem, který jsem svým nohám tentokrát určila sama. A nenechala je, aby šly, kam je napadne.


//Vyhlídka

//řeka Midiam

Ocitla jsem se na dalším místě, kde jsem nebyla už celou věčnost. Tiše jsem se posadila a pozorovala kaskády. Pořád a stále mě fascinovaly. Stejně jako když jsem byla malá.
Ani jsem nevěděla, jak dlouho jsem tam seděla a zamyšleně hleděla, když jsem zaslechla hlasy. Až jsem sebou trhla, protože se mi zdálo snad neuvěřitelné, že bych tu někoho potkala, i když… Možná někdo měl také rád kaskády a přišel se sem podívat, nebo se sem přišel jen zchladit, protože jak jsem se přesvědčila už před lety, zdejší voda byla velice chladná a v tomhle horku by nejspíš přišla vhod. Nebo možná tudy někdo jen tak procházel.
Hlasy jsem slyšela, cítila i cizí pachy, v mém zorném poli se však zatím nikdo neobjevil. Přemýšlela jsem, zda mám čekat, až se někdo ukáže, nebo radši mám jít dál a hledět si svého. Nebyla jsem si jistá totiž vůbec ničím. Chtěla jsem poznat nové vlky a zároveň jsem chtěla mít svůj klid. Jenže vlastně k čemu? Ve svém klidu jsem byla věčně a chovala jsem se jak nějaká stařena. Uvědomila jsem si však, že se blíží přelom nejteplejších měsíců v roce a tím pádem mé narozeniny. Ušklíbla jsem se. Blížil se mi osmý rok. Možná bych měla být ráda, že jsem zažila… dá se říci životní… lásku, se kterou jsem přivedla na svět tři krásné potomky, kteří byli nyní naprosto samostatní a nezávislí. A nevěděla jsem, co s nimi je. Ani s mým partnerem, ani s dětmi. No, o Coedenovi bych vlastně měla mluvit nebo přemýšlet jako o svém bývalém partnerovi, i když mi to bylo proti srsti. Možná jsem přeci jen naivně doufala, že se jednoho dne objeví zpátky v Borůvkovém lese s omluvou a touhou vrátit vše do starých kolejí a být se mnou. Otázkou bylo, zda bych o to stála a zda by to vůbec ještě bylo možné.
Tiše jsem si odfrkla. Nemělo cenu přemýšlet nad tím, co bylo a co by mohlo být. Blueberry měl tenkrát pravdu. A já se musela zkrátka dívat dopředu. Možná mi nebylo souzeno mít jednoho partnera po celý život. Ostatně ani moji rodiče neměli to štěstí. Otec matku opustil sotva jsme dosáhli dospělosti. To samé se stalo mně - Coeden se beze slova vypařil, sotva naše děti odrostly. Také jsem si vzpomněla, že i Storm nebyl se sestrou mé matky dlouho. Stejně tak Tailla se svým partnerem. Všichni spolu měli potomky a všichni se poté rozešli. Asi jsem byla romantická duše nebo co, když jsem si myslela, že existuje něco jako láska na celý život.

//Středozemní pláň

Brzy jsem zaslechla zurčení vody a to mě přinutilo ještě zrychlit. Jen pár metrů mě dělilo od okamžiku, kdy jsem se ocitla na břehu řeky. Úlevně jsem se přiblížila k jejímu korytu a naklonila se, abych do svého vyprahlého hrdla poslala několik doušků chladné vody. Nejraději bych do vody skočila a pořádně se vyráchala a zchladila, ale měla jsem na paměti, že kromě toho, že tu je spousta kamenů, o které bych se mohla zranit, také nemám ponětí, jaká je kde hloubka…
Jakmile jsem se osvěžila, cítila jsem se o něco lépe. Olízla jsem si čenich, oklepala se a rozhlédla se kolem sebe. Ani zde jsem nenarazila na známky vlčího života. Otráveně jsem si odfrkla. Přišlo mi, že Gallirea je v místech, kde jsem se vyskytovala já, snad neobydlená, nebo co…
Vlastně jsem se nacházela v blízké krajině svého domova, ale napadlo mě, že bych se mohla podívat ke svému milovanému jezeru, kde jsem hodně dlouho nebyla a kde bych snad mohla potkat živou duši.

//Kaskády

//Třešňový háj

Jakmile jsem opustila příjemné prostředí mezi třešněmi a ocitla se na otevřené pláni, hned jsem znepokojeně zaklela. To vedro bylo nesnesitelné! Znepokojeně jsem se rozhlédla kolem sebe a zavětřila. Pár pachů jsem sice zachytila, ale byly několik dní staré, takže evidentně tudy jiní vlci jen prošli bez nějaké delší zastávky. No, to jsem se jim vlastně ani nemohla divit, protože tady nebylo možné se schovat do stínu stromu ani zchladit se v nějakém vodním toku. Mohla jsem si sice sama za pomocí magie přivolat nějakou tu větší kaluž a trošku se v ní vyráchat, ale to by nebylo ono. Okamžitě se mi vybavila průzračná voda v Ovocné tůni v Borůvkovém lese. Také mě napadlo, že bych se měla pomalu vrátit domů. Byla jsem pryč déle, než jsem chtěla a slíbila. Doufala jsem však, že si o mě Storm a Blueberry nedělají starosti a snad mi to nemají za zlé.
Rozběhla jsem se směrem, který mě zrovna napadl a doufala jsem, že budu brzy z toho přímého slunce pryč, jinak by mohlo hrozit, že by se můj kožich trošku přehřál a já s ním.

//řeka Midiam

//Budeš mít ale čas a náladu v následujících dnech/týdnech? Jinak to balím

Zeptala jsem se Aurory, jestli má namířeno na nějaké konkrétní místo a zároveň jí nabídla, že bych jí mohla dělat společnost. Dcera mi odpověděla, že nikam konkrétně nejde, a bude ráda, když se podíváme na nějaká místa společnost. Mohla by to být naše dámská jízda a připojila k tomu šibalský úsměv. Zazubila jsem sena ni. “Nu, abych pravdu řekla, tak v téhle krajině jsem nebyla hodně dlouho, takže si moc dobře nepamatuji, kam přesně se dá dojít, nicméně myslím, že když se vydáme víc na jih, tak určitě neprohloupíme. Pak se holt uvidí, jestli objevíme nová místa, která jsem ještě sama nikdy nenavštívila, nebo dorazíme někam, kde jsem kdysi dávno byla, i když třeba jen krátce,“ odpověděla jsem na dceřinu odpověď, kam bychom se mohly vydat.
Zahleděla jsem se do dálky a zastříhala ušima. “Každopádně ale navrhuji, abychom se před cestou posilnily a zkusily ulovit nějakého ušáka,“navrhla jsem a než jsem zmizela mezi stromy, naznačila jsem Auroře, aby tady na mě počkala. Samozřejmě jsem nepochybovala o tom, že bychom byly společně také úspěšné a ráda bych někdy viděla, jak se v technice lovu zdokonalila, nicméně teď přeci jen převládla mateřská touha se o svého potomka postarat, i když už to byla samostatná dospělá slečna. Za několik málo okamžiků jsem se vrátila se dvěma tučnými zajíci v tlamě a položila je Auroře k nohám. “Dobrou chuť,“ vybídla jsem ji s úsměvem, vzala jednoho ušáka a posadila se kousek stranou. Ani jsem si neuvědomovala, jak jsem byla hladová, ale jakmile se mé zuby zakously do měkkého zaječího masa, žaludek se zatetelil blahem. Asi jsem musela hltat, protože z mé kořisti za chvíli nezbylo nic, zatímco Aurorka spořádaně jedla. Zatímco jsem čekala, než svůj příděl jídla spořádá, očistila jsem svůj bílý kožich od zaječí krve od míst, kde byl potřísněný.
Jakmile i dcera byla sytá, zavrtěla jsem ocasem. “Teď se nám půjde mnohem lépe,“ mrkla jsem na ni s úsměvem. Kývnutím hlavy jsem ji vybídla a vyrazily jsme na cestu. Byla jsem nesmírně ráda, že strávím po dlouhé době nějaký čas aspoň s jedním ze svých dětí a cítila jsem pocit neuvěřitelného štěstí, že jsme se potkaly.

//Středozemní pláň