Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Já pořád píšu poslední, tak cajk :D Ale bylo by dobré, kdyby se i krapet probrala Naomi -_-

Dávala jsem nějaké tipy ohledně toho, jak bychom mohli nést disk bez toho, aniž by byl součástí někoho z nás. Kaya namítla, abychom s ním pak mohli komunikovat, když nás to nepovede správným směrem. Také Storm tuto myšlenku podpořil. “Nejspíš máte pravdu,“řekla jsem. Vlastně mi hned nedošlo, že ten správný směr disk ukazuje nejspíš jen tak, že je součástí někoho z nás.
S obavou jsem pak sledovala Wizku, která se disku ujala a napjatě čekala, kdy se začne chovat agresivně, stejně jako předtím Storm. Jenže se tak nestalo. To bylo zvláštní. Stejně jako v předchozím případě, i teď ta věc splynula s vlčím tělem bez sebemenších potíží. “Třeba je ta věc zatížená na vlčice,“zazubila jsem se, když jsem plácla takovou blbinu. Jenže jinak jsem si to nedovedla vysvětlit. V auře to určitě nebylo, přeci jen jsme byli všichni dobráci od kosti… aspoň co se členů mé smečky týkalo… Pak jsem si vzpomněla, v co se umí Storm proměnit a napadlo mne, že třeba se mu to nelíbilo. Každopádně už jsem nad tím nemusela mudrovat, hlavní bylo, že Wizku nese disk, ten jí neubližuje, respektive nemění její chování, a tudíž jsme mohli pokračovat ve výpravě.
Než jsme se ale vypravili na další cestu, musela jsem pomoci Naomi, která zkolabovala, nejspíše v důsledku velkého vypětí sil při použití magie, aby udržela Storma, než jsme ho zbavili disku. Přivolala jsem vodu a kromě toho, že jsem polila Naominu hlavu, nechala jsem čistou vodu také v podobě větší louže pro případ, že by se někdo chtěl napít. Kaleo toho využila a tiše se zajímala, jestli to také jednou bude umět. Usmála jsem se na Storma, který mi poděkoval za vodu, a zavrtěla jsem ocasem. To bylo přeci to nejmenší, co jsem mohla udělat. “Když budeš trénovat a poprosíš pak Smrt, aby ti ve vylepšením magie pomohla, tak určitě,“mrkla jsem na Kaleo, která trošku zkomolila mé jméno, ale nevadilo mi to. “Klidně mi říkej jen Nel, jsem na to zvyklá,“dodala jsem.
Mezitím Wizku a Kaya se vydaly vpřed a začaly hrabat. Najednou se ale pod nimi otevřela země a ony zmizely. Vytřeštila jsem oči a běžela k díře, která je pohltila. “Jste v pořádku?“Zavolala jsem na ně. Zároveň jsem si všimla, že dole se nachází stoleček s dalším kouskem disku. A před stolečkem nějaký podivný tvor z písku, který měl v ruce sekeru. Nejspíš to byl nějaký strážce toho disku. “Co to zase…?“Zamumlala jsem. Wizku sebrala veškerou odvahu a rozběhla se, aby se pokusila dostat na druhou stranu, ale pískové stvoření mělo postřeh a zachytilo sekerou Wizčinu nohu a zranilo ji. Když bolestivě zakňučela, bodlo mě to u srdce. Napadlo mne, že bych mohla seskočit dolů a pomoc Kaye to stvoření nějakým způsobem zabavit, zatímco Wizku by mohla zkusit proklouznout znova a disku se zmocnit. Pak jsem uslyšela vedle sebe Kaleo, která navrhovala, abych zkusila tu věc polít vodou. Možná by ji to mohlo aspoň zpomalit, když je to z písku. “To je dobrý nápad, Kaleo!“Vyhrkla jsem nadšeně a usmála se na vlčici stojící vedle mne. Znovu jsem zavřela oči a maximálně se soustředila, abych přivolala vodu. Tentokrát jsem však potřebovala mnohem větší množství, než kterou jsem potřebovala na vzkříšení Naomi. Když se vedle mne objevila voda, soustředila jsem se na to, abych si ji představila ve tvaru obrovské koule, kterou jsem hodlala poslat dolů a zasáhnout tu hromadu písku. K mé radosti se voda ihned začala tvarovat. “Pozor tam dole!“Zakřičela jsem na Wizku s Kayou a dala jim pár vteřin na to, aby se mohly podívat nahoru a poskočit stranou, aby se kouli vyhnuly a nespláchlo je to. To by byla nemilá komplikace. Pak jsem pomocí druhé magie přivolala silnější vítr a koule si to vesele zamířila dolů. Podívala jsem se, jestli zasáhla svůj cíl. Byla to trefa přímo do černého! Tedy… do pískového. Napjatě jsem čekala, co to s tím stvořením udělá - mělo by se sice rozpadnout, buď úplně, nebo aspoň částečně, když je to „jen“ písek, ale nevěděli jsme, jestli to náhodou nemá ještě nějakou další schopnost. Rozhodně jsem ale byla připravená použít další vodní kouli, případně něco jiného z vody, co by mohlo vlčicím tam dole pomoci.

//Takže se mám vykašlat na Tollpiho a Naomi a napsat už asi já, což

Zatímco já jsem vymýšlela opatrný plán, jak dostat disk ze Stormova těla, Kaleo to zkusila tlapkou, což moc nepomohlo. Za to Kaya nelenila a disk se pokusila vytrhnout zuby. To bylo přesně to, čemu jsem se chtěla vyhnout, bála jsem se, že by to mohlo Stormovi ublížit, ale evidentně to bylo správné jednání, protože disk už byl mimo Stormovo tělo a on se uklidnil. Omlouval se, ale my jsme věděli, že on za to nemůže, za to mohla ta zapeklitá, záhadná věc. Teď bylo otázkou, kdo ten disk ponese. Sice padaly návrhy nosit ho, dokud to půjde, než ucítíme, že začne působit negativně a v nošení se střídat, ale Storm potvrdil, že to nejde poznat, přijde to absolutně z ničeho nic, což jsme přeci sami viděli. I když takhle negativně působil, Storm poznamenal, že cítil, že ho vede nějakým směrem. Zamračila jsem se. “To je dost na houby… Ten kdo ho ponese, bude znát směr a zároveň bude agresivní a útočit na ostatní, tudíž se nikam nedostaneme,“odfrkla jsem si. “Bylo by jednodušší, kdyby ta věc uměla sama chodit, nebo aspoň poletovat. Hele, teď mě napadlo… Šlo by s tím hýbat pomocí magie? Když vlk s magií vzduchu dokáže levitovat sám i pozvednout jiné vlky, co tenhle disk?“ Pohlédla jsem na ostatní vlky, ale nikdo neměl světle modré oči, jako míval můj otec a ti, kteří měli tuto magii vrozenou. Na druhou stranu Storm i Naomi měli naučenou spoustu magií, možná i všechny, které jsme doposud znali, tak třeba by to zvládli… Nebo možná i já sama, ale dlouho jsem další magie netrénovala, takže by asi nebylo nečekané, že bych to nezvládla. “A co předměty? Co vlastně dovedou vlci s touto magií?“Hodila jsem do placu další návrh.
S děsem jsem pohlédla na Naomi, která se z ničeho nic tiše svezla k zemi. Co je zase tohle?Zaklela jsem a přiskočila k ní. Zadoufala jsem, že je „jen“ vyčerpaná z použití magie, kterou se snažila pomoct Stormovi. Ostatní se začali shánět po vodě. Ano, byla jsem to já, kdo před chvílí řekl, že sehnat vodu v poušti pro mě nebude žádný problém. Souhlasně jsem přikývla, když mě Storm oslovil, zda bych zvládla Naomi polít hlavu studenou vodou. “Jistě, hned to bude,“řekla jsem, zavřela oči a soustředila se. Netušila jsem, kde je nejbližší voda a dlouho jsem to nezkoušela, nicméně jsem si musela věřit, a nesměla jsem zklamat ostatní, když už jsem se dušovala, že voda pro mne nebude problém. A vzduch zde byl absolutně suchý, takže jsem nemohla vytvořit vodu z vlhkosti, což by bylo úplně nejrychlejší. Naštěstí to netrvalo příliš dlouho a u mých tlapek se brzy vytvořila větší louže čisté vody. Následně jsem ji s dalším soustředěním vytvarovala do malé kuličky, kterou jsem přesunula nad Naomi a s citem ji nechala dopadnout na její hlavu, aby ji osvěžila a přivedla k vědomí. Pak jsem se začala soustředit znovu a přivolala další vodu, aby se Naomi, až se probere, mohla napít. Stejně tak ostatní, kdyby měli potřebu, protože kdo ví, kam naše kroky budou následně vést a jak dlouho bychom byli bez vody. Použití magie mě lehce vyčerpalo, ale věděla jsem, že voda mi energii znovu dodá, takže až budou osvěženi ostatní, bude mi stačit se napít a smočit tlapky a bude mi zase dobře.

//Kdyžtak mě teď přeskočte, přiznám se, že tenhle týden mám noční a jsem nějak neschopná něco tvořit, navíc mám brýle v optice, dávají mi nová skla a bez nich se mi do monitoru špatně čučí.
Děkuji za pochopení příště už budu zase akční
V případě potřeby povoluji malou manipulaci.

Vlci, se kterými jsme se tu setkali a kteří nám měli pomáhat s hledáním disku, se nám také představili. Reskeptive, Tollpihe se toho ujal hned, jak nás viděl. Kaleo a Kaya, jednoduché, zapamatovatelné. Pohlédla jsem do očí Kaleo, který byly stejně modré, jako ty moje. Byla jsem ráda, že zase jednou vidím někoho dalšího s magií vody, samozřejmě kromě Wizku. Vlastně jsem se jí ani nestačila zeptat, jak to měla s jejím projevem a jak už ji ovládá, ale na to teď rozhodně nebyl čas.
Stále jsem se rozhlížela kolem sebe. Doufala jsem, že i zde se objeví Grum a poradí nám, kde máme hledat. Jenže kromě naší skupinky zde na poušti nebylo ani živáčka. Zachmuřila jsem se, ale to mi nevydrželo dlouho, protože vedení se ujal Storm. Pro změnu jsem se tedy usmála. Nevadilo mi to, kromě toho, že z nás byl nejstarší, měl za sebou několik let zkušeností na pozici Alfy, a vlastně předtím byl Betou, když smečku ještě vedli moji rodiče. Nehledě na to, že to vypadalo, jako by věděl, kam máme jít.
Znepokojeně jsem se však podívala na Wizku, která pobíhala sem a tam a zkoušela vyhrabávat díry. Sice ten první dílek jsme úspěšně také vyhrabali, ale to vesměs nebyla náhoda. Nebo byla? “Wiz, neblázni! Přece nemůžeme rozhrabat celou poušť. Navíc se jen unavíš!“ Zavolala jsem na ni starostlivě. Tak nějak jsem doufala, že když už se Storm ujal vedení, možná by mohl mít nějaký tip, kde bychom případně měli znovu hrabat. Bylo však dobře možné, že by se zrovna další díl nacházel na dně jezera, nebo tak.
Zaslechla jsem Tollpiheho poznámku o tom, že bychom měli s hledáním disku začít, než někdo začne mít žízeň. “To by byl ten nejmenší problém,“řekla jsem a švihla ocasem. “Dokážu svou magií přivolat vodu odkudkoliv, takže žízní rozhodně trpět nebudeme,“vysvětlila jsem s úsměvem.
Ulevilo se mi, že se naši společníci zatím jeví sympaticky, a navíc Tollpihe nám ještě předtím prozradil, že pochází z Asgaarské smečky. Na ten les jsem si vzpomínala, párkrát jsem tam byla jako malá, rozhodně ale jsem nevěděla, že tam někdo založil smečku. Nebo možná jsem o tom slyšela, ale bylo to už nějakou dobu, takže jsem na to zapomněla, to by mi také bylo podobné. Pak mě ještě napadlo, že pokud by Kaleo s Kayou neměly svůj stálý domov, a podle jejich pachu různých míst tomu vše nasvědčovalo, pokud by se na této události osvědčily a měly by zájem, třeba by mohly najít domov u nás. Bylo by skvělé, kdyby se naše smečka rozrostla o další členy.
Z příjemného uvažování o tom, kterak bychom mohli teoreticky v naší rodině přivítat nováčky, mě vyrušilo vrčení a křik. Zmateně jsem se podívala po ostatních a rychle se snažila zorientovat. Storm naprosto bezdůvodně útočil na Kayu, zatímco ostatní se ho snažili uklidnit. “Storme! Co blbneš?“ Vykřikla jsem a přiskočila k nim blíž. Vůbec jsem nechápala, co to do něj vjelo. Zaútočit bezdůvodně na jiného, a ještě ke všemu vlčici! Nemluvě o tom, že nám tu měla pomáhat. Vzápětí jsem však v hlavě uslyšela hlas, který chtěl, abychom ho toho disku zbavili. Pohlédla jsem na Naomi, zřejmě se snažila využít magie, aby Storma zklidnila. Velice se soustředila, evidentně to bylo hodně náročné. Pokud to měl na svědomí ten disk, nevěděli jsme přeci, co všechno ta věc umí…
Na chvilku Storm vypadal klidnější a Naomi ihned zavelela, abychom ho toho disku zbavili. “Ale jak? Sám si našel místo, kde má být. Jak ho z něj dostaneme?“Uvažovala jsem horečně a zkusmo se dotkla místa, kde se disk sám usalašil. Byla jsem z toho dost zmatená - Storm chtěl disk nést, ten jako by k němu patřil, se s ním takto spojil, a teď dělal takovou neplechu… Nasucho jsem polkla a znovu bezradně pohlédla na Naomi a přitom hlídala Storma, aby nezaútočil i na mne, třeba i jen proto, že jsem se ho dotkla.

//No nevím, když už jsem na akci, tak snad počítám s tím, že aspoň jednou za den, dva kouknu, co se děje a jestli nejsem na řadě, ne?

//Taky bych řekla, že když už jsme tu, měl by nejdřív napsat Osud, co a jak

//Borůvkový les

Se zatajeným dechem jsem prošla portálem a doufala, že se mi cestou nic nestane a hlavně, že se na druhé straně setkám s tím, s kým jsem měla - tedy Wizku, Naomi, Stormem a dalšími vlky. Snad to není rozbité, napadlo mne. Při představě, že bych se ocitla někde jinde sama se mi lehce zježily chlupy nervozitou. Být někde na neznámém území a ještě hledat své druhy… To by bylo asi dosti náročné. Nicméně Grum působil důvěryhodně, takže jsem doufala, že se na druhé straně všichni úspěšně shledáme…
Což se také stalo. Slyšela jsem hlasy a brzy zahlédla i postavy. Storm, Naomi i Wizku tu byli, takže jsem si oddychla. Když jsem ale viděla tu haldu písku kolem sebe, nedůvěřivě jsem nakrčila čenich. “Kde to jsme? A proč je tu tolik písku? Písek, kam se podíváš!“ Zamračila jsem se. Byla jsem si jistá, že nikdy dřív jsem tu nebyla, to bych si pamatovala. Stočila jsem jeden slech směrem k hlasu, který halekal cosi o tom, zda jsme tu správně a my jsme členové Borůvkové smečky. Pohlédla jsem na hnědého vlka s bílými znaky a světlýma očima, který se představil jako Tollpihe. Spolu s ním tu byly ještě dvě vlčice. Ani jednu z nich jsem neznala. Tak trošku jsem doufala, že by se tu mohl ocitnout někdo ze starých známých, ale to bych asi chtěla moc. Nicméně jsem aspoň měla možnost po dlouhé době se seznámit s někým novým. Storm neznámým vlkům potvrdil, že jsme členy Borůvkové smečky a představil sebe a Wizku. Vzápětí se představila i Naomi. Rozhodně jsem nemohla zůstat pozadu, abych nevypadala jako nějaký bručoun. “A já jsem Aranel, z téže smečky,“ prozradila jsem a usmála se. Znovu jsem se nedůvěřivě rozhlédla kolem sebe, moc se mi tu nelíbilo. Storm se zajímal, jestli ti tři dotyční vědí o Grumovi. Vrátila zrakem k naší skupince. Snad jsme hned narazili na ty správné spolučleny naší záchranné výpravy…

//Přechod se měl psát hned, ale jelikož ho hned napsala jen Wizku, chtěla jsem počkat na vás dle pořadí

Blueberry mi vysvětlit, že toho malého našel u jezera a protože byl hladový, vzal ho s sebou. Pak dodal, že pokud se neobjeví jeho rodiče, tak u nás zůstane. Usmála jsem se a zavrtěla ocasem. Bylo by fajn mít zase jednou ve smečce mladou krev, protože momentálně tu nebyl žádný pár, který by mohl mít vlčata a ta moje už holt byla dospělá a dávno někde ve světě. Pohlédla jsem na malého vlčka, který tahal za Naominu šálu. Na okamžik jsem se zachmuřila, protože mu nemohlo být víc, než dva tři měsíce a takhle malý by se rozhodně neměl toulat sám. Jedině by se snad rodičům ztratil. V tom případě by ho však přeci hledali… Ale věděla jsem, že to není jednoduché. Těžko říct, zda se mu stalo něco podobného, jako Coedymu, nicméně mohlo by se klidně stát, že své pravé rodiče už nikdy nespatří. Rozhodně ale, pokud byl Blueberry rozhodnutý poskytnout mu nový domov a zázemí u nás v Borůvkovém lese, my všichni budeme jeho novými rodiči.
Berry také dodal, že tu s ním zůstane. Nu, vlastně to bylo logické, protože on jako Alfa odejít nemohl, když jsme neměli nikoho na pozici Bety, kdo by ho tu zastupoval a les by rozhodně nemohl zůstat opuštěný. A ten maličký také ne. Pohlédla jsem na Wizku, která neváhala a vyrazila skrz portál. Storm ji brzy následoval a Naomi se také přidala. Budeme dobrý tým, pomyslela jsem si a usmála se. Se Stormem a Naomi po boku jsem věděla, že všechno bude dobré, ať nás čeká cokoliv. Wizku jsem sice ještě neměla možnost pořádně poznat, rozhodně ale tahle zkušenost ukáže, co v ní je. Vlastně v nás všech. “Tak se tu opatrujte, my se brzy vrátíme,“ řekla jsem odhodlaně. Zhluboka jsem vydechla a rozběhla se směrem k portálu, abych byla na místě určení a aby na mě ostatní nečekali.

//poušť Ararat

//Tak já asi napíšu po Blueberrym...

Všichni jsme se aktivně zapojili a tak netrvalo dlouho a disk jsme vytáhli. Na mou otázku, kdo ho ponese, jako první odpověděla Naomi, že pokud to bude potřeba, ona ho klidně ponese. Ale záleží to na našem rozhodnutí. Pohlédla jsem na Berryho se Stormem, co na to oni. Storm prohlásil, že dámy nebudou nosit nic těžkého, že ho ponese on. Než jsem se však stačila zamyslet nad tím, jak to uděláme, aby ho mohl nést a přitom si nevylámal zuby, nebo ho mohl mít na krku a neoběsil se, jako by ten disk věděl sám, co má dělat a přilnul k němu sám přesně v tom místě, kde bylo Stormovo srdce. Překvapeně jsem vykulila oči, to by mě vážně nenapadlo, že by se to mohlo vyřešit takto. Tím lépe pro nás, aspoň bylo o starost méně a mohli jsme pokračovat v našem úkolu.
Znovu se mezi námi objevil Grum. Usmál se na nás a pyšně nás pochválil. Lehce jsem vypjala hruď, zavrtěla ocasem a oplatila mu úsměv. Byli jsme přeci rodina, takže jsme museli spolupracovat. Poté dodal, že máme za sebou první část a před námi je toho ještě dost. Vysledovala jsem pak jeho pohled, který směřoval k malému vlčeti, které leželo ve vyhrabaném ďolíku a kterému se momentálně věnovala Naomi. Jelikož Grum znovu promluvil, stočila jsem svůj modrý pohled zpátky k němu. Před námi se vytvořil docela malý kroužek, který se začal zvětšovat. Grum nám vysvětlil, co nás čeká, až tím portálem projdeme. Respektive že bychom se měli setkat s dalšími vlky, kteří by nám měli pomoci při hledání dalších dílů disku. Také ten díl, který už máme, nám bude užitečný, ale to pochopíme, až tam budeme. To je tedy mnohem záhadnější magická věcička, než jsem si myslela, napadlo mne.
Pak už jsme byli vybídnuti, abychom se vypravili na cestu, dokud je portál aktivní. Pohlédla jsem na ostatní. Neměla jsem strach, spíš jsem doufala, že se nestane nějaký omyl, při kterém každý z nás skončí někde jinde, a budeme se hledat, nebo snad dokonce že bychom se ocitli mimo území Gallirei. Chtěla jsem se už pomalu vypravit a portálem a projít, ale ještě jsem se zarazila. “A co ten maličký? Asi by tu neměl zůstávat sám. Kde se tu vůbec vzal? A kde má rodiče?“ Zajímala jsem se. Ještě než jsme se nyní vydali na cestu, snad byla vhodná příležitost zjistit něco o tom mrňouskovi.

Pověděla jsem Aithérovi novinky ohledně lesa a dění v něm, aby byl tak nějak v obraze. A když jsem vyprávěla o bobrovi, vypadal stejně překvapeně a nedůvěřivě, jako když jsem to vyprávěla Auroře. Ovšem, nebylo se čemu divit, protože kdybych to sama nezažila, asi bych také nevěřila. Nicméně můj zážitek byl uvěřitelnější než ten Stormův s obřím fialovým lejnem. Při té vzpomínce jsem se musela zachichotat. Také Aithér mi pověděl, kde zhruba se pohyboval a koho potkal. Pozorně jsem poslouchala a byla ráda, že můj syn objevoval okolní svět.
Zdálo se mi však, že je unavený, takže jsem mu navrhla, aby se trochu prospal. Vůbec nic proti tomu nenamítal, takže se stočil do klubíčka pod velkou jabloň, kterou už před časem opustily listy, a zašvidral na mne modrajícíma očkama a zívnul. Sklonila jsem se k němu a olízla mu čenich, jako když byl malé vlče. “Pořádně se prospi, máš za sebou dlouhou cestu. Nemusíš mít obavy, zůstanu v lese, takže až se probudíš, najdeš mne tu,“řekla jsem něžně a lehce se o něj otřela. Nevěděla jsem, jestli mě ještě slyšel, protože sotva jsem domluvila, spal jako špalek. Ještě chvilku jsem se na něj dívala. Byl to sice už vesměs dospělý vlk, ale nemohla jsem se ubránit pocitu, že to vždycky bude můj malý synáček. Celý Angelus… Až na ty hnědou tlapku a ocásek.
Zvedla jsem hlavu a zavětřila, abych zjistila, kde je zbytek smečky. Sice jsme s Aithérem nešli nikterak daleko, ale vypadalo to, že ostatní členové smečky ano. Nedalo mi však žádnou velkou práci zjistit, kterým směrem se vydat a tak stačilo se proplést mezi několika stromy, abych záhy spatřila Storma, Naomi, Wizku a Blueberryho. Na okamžik jsem se zarazila, protože u něj bylo malé vlče. Naklonila jsem hlavu na stranu. Kde se tu vzalo? A jak to, že je tu samo? Kde má rodiče? Že by se ztratilo? Nevypadalo to však, že by se zrovna shánělo po svých rodičích.
Než jsem však přišla k nim, abych zjistila, kde se tu ten maličký vzal, najednou se mezi námi objevil prapodivný tvor. Nebyl to tak docela vlk, něčím připomínal dokonce medvěda. Neměla jsem však pocit, že by byl vetřelcem v našem lese. Naopak, působil, jako by tu s námi byl už celou věčnost. S nastraženýma ušima jsem poslouchala, co nám vypráví. Pak jsem pohlédla na ostatní. Nikdo z nás neměl důvod mu nevěřit, protože všichni jsme už po tomto světě nějaký ten pátek chodili a byli jsme zvyklí na ledacos. Magický disk… zajímavé, pomyslela jsem si a přišla ke skupince blíž, aby věděli, že jsem tu také a připravena se podílet na důležitém úkolu, který nám Grum, jak se ten tvor představil, dal.
Naomi začala hrabat na místě, které Grum označil. Wizku jí pomohla, takže brzy jsme už mohli spatřit jednu z částí disku. Vykulila jsem oči a prohlížela si ten předmět. Storm navrhl, abychom ho vytáhli společně, protože vypadal těžce. Souhlasně jsem přikývla a naklonila se po Blueberryho vzoru, abych disk vzala zuby a pomohla mu ho vyndat z díry ven. “A kto ho ponefe?“ Nebo fpíf bude opatrofat?“ Zeptala jsem se neslušně s „plnou tlamou“.

Můj syn se sice snažil optimisticky dívat na situaci, kdy jsem neměla žádné informace o jeho otci a starší sestře, ale já jsem tomu moc nevěřila. Musela jsem sice uznat, že i když jsem dřív nevěřila, že někdy spatřím svou matku, a já ji nejen několikrát náhodně potkala, ale dokonce i byla u toho, když se mi narodily mé vlastní děti, tak to bylo asi velké štěstí. Nebo náhoda. Nebo Osud… Nicméně já jsem se raději už snažila od toho odpoutat. Když se se svými nejbližšími znovu setkám, rozhodně budu šťastná. Nebo minimálně když se od někoho dozvím, jestli jsou živí, zdraví a mají své místo ve světě. A když už se s nimi nikdy nesetkám, holt to asi tak mělo být. Na chvilku jsem se zamyslela nad tím, že možná Smrt by mi mohla říct, co se s nimi stalo. Jenže vzápětí jsem tu myšlenku zavrhla. Ačkoliv by ji samozřejmě na oplátku za informace zahrnula blyštivými kamínky, které má tak ráda, jistě by byla schopná si ze mě vystřelit a nakukat mi kdo ví co. Možná jsem měla dobrou zkušenost s tím, že když jsem ji žádala, aby mě naučila další magie a pomohla mi s jejich vylepšením na vyšší úroveň, tak mě nikdy nezklamala, ale…
Dále se Aithér zajímal o to, co je ve smečce nového a tak jsem mu pověděla o tom, že vesměs nic moc, ale že je nás tu hodně málo. Snad se to s novou členkou trošku změní. Zmínila jsem se také o tom, že uhynula Stormova partnerka. Překvapilo mě, že si ji můj syn aspoň matně pamatoval, ale na druhou stranu měla něco, čím byla zajímavá, tak možná se tím zapsala do jeho paměti. “Zvládá to statečně,“řekla jsem a posadila se do kupky spadaného listí. “Já a Blueberry se mu snažíme být co nejvíc oporou. No, a abych nezapomněla - další důležitou informací je, že nynějším Alfou je právě Blueberry. Na své místo ho navrhnul Storm.“Dodala jsem ještě, na okamžik zavřela oči a nastavila svou tvář podzimnímu sluníčku. Příroda se pomalu chystala uložit k zimnímu odpočinku. Jen jsem doufala, že nebudou tak kruté mrazy jako posledně, to bylo hodně nepříjemné. Spíš jsem doufala, že tu bude dost sněhu, abychom se mohli vydovádět, i když tu nejsou momentálně žádná vlčata. Každopádně jsme si s ním uměli vyhrát i my dospělí.
Zmínila jsem se o tom, že náš les napadl obří bobr, což synka zaujalo. Usmála jsem se a podívala se na něj. Byl celý dychtivý, abych mu vyprávěla, co se dělo. “To bylo jednoho dne, kdy jsme s Tai uslyšely zvláštní zvuk. Pak nám došlo, že to jsou padající stromy a tak jsme se tam běžely podívat. A hned jsme zjistily, kdo to má na starosti. Ošklivý, přežraný, obrovský bobr. Měl z toho docela bžundu, že nám ničí les. Navíc nebyl jen obyčejný, ale i kouzlit uměl. Ze mě se dokonce na chvilku stala želva,“zakřenila jsem se při té vzpomínce. “Společně jsme ho ale přemohly, a tak musel zmizet.“Dovyprávěla jsem.
“A teď povídej ty, koho jsi na svých toulkách poznal a na jaká zajímavá místa ses vydal,“vybídla jsem synka, protáhla se a pohodlně se uvelebila s nastraženýma ušima, abych mi neuniklo ani slůvko z Aithérova vyprávění.