Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Můj nápad přivolat bouřku asi nebyl úplně moc dobrý, ale tak dobré, aspoň nikdo neřekl, že jsem blbá nebo tak něco. V tu chvíli jsem spíš myslela na ten déšť, který by s sebou přinesla, takže by pomohla uhasit oheň, ale nedošlo mi, že by spolu s ní přišly i blesky, které by mohly být nebezpečné, protože nic z toho se nedalo kontrolovat. Nicméně jiné řešení se našlo. Byla jsem za to ráda, protože mně samotnou už nenapadlo nic. Ačkoliv jsem svou vrozenou magii ovládala naplno, začínala jsem z toho být dost vyčerpaná, nehledě na to, že se tady pomalu nedalo dýchat.
Pocítila jsem pod tlapami podivné chvění. Měla jsem v první chvíli co dělat, abych neupadla. Kolem ohně se pak vytvořilo ohraničení, takže to vypadalo, že by se neměl kam dál šířit. Lehce jsem se pousmála, ale nějak už jsem nebyla schopna pořádně vnímat, co se kolem děje. Arcanusův hlas, který Blueberryho k něčemu nabádal, jsem zaslechla jakoby z dálky. Nesmíš se složit… Nesmíš se složit… Teď… ne, nabádala jsem se a snažila se pohledem soustředit na něco jiného. Jenže nebylo na co. Buď jsem mohla zírat na mrtvou Naomi, což mi trhalo srdce, nebo na oheň, který ničil náš domov, což mi srdce trhalo dvojnásob. Ohlédla jsem se aspoň za ostatními členy smečky, jestli je vlčata následují někam do bezpečí. Pak jsem se rozhodla využít poslední zbytky sil, abych přivolala silnější vítr. Ne však kvůli tomu, abych nějak zasáhla do směru plamenů, ale abych tady trošku vyčistila vzduch, abychom se mohli všichni lépe nadechnout.
Najednou jsem si všimla, že se béžová vlčice, která nám přišla na pomoc, tiše sesunula k zemi. Tiše jsem zasténala. Vzápětí ale bylo vidět, že se jí lehce vzdouvá hruď, takže jsem nepanikařila. Byla naživu, ale nejspíš byla tak moc vyčerpaná, že to prostě nezvládla a omdlela. Vlastně jsem se jí nedivila, sama jsem se držela jen tak tak. Chtěla jsem Blueberrymu pomoci nabrat ji a položit na jeho hřbet, ale než jsem se odhodlala k pohybu, vyšla mu na pomoc naše novější členka, jejíž jméno jsem zatím neznala a ani nezaslechla. Tiše, se skloněnou hlavou, jsem se šourala za nimi a nevnímala, o Blueberry říká. Ocitli jsme se na kraji lesa, kde byl vzduch o něco čistší. Vyčerpaně jsem se svezla do trávy a přerývavě dýchala. Šíleně mě pálilo v plicích, ale ta fyzická bolest nebyla nic proti té psychické. Věděla jsem, že díky magiím země se nám to tu brzy podaří dát do pořádku, ale… Tenhle hrůzný zážitek nám z paměti nikdo nevymaže. “Musíme… Naomi… uložit… vedle její matky…“ vyhekávala jsem ze sebe těžce. “Jakmile si… odpočinu… dáme se do toho…“ pokračovala jsem. Následně jsem zavřela oči a rozkašlala se. “Stormovi to zlomí srdce,“ dodala jsem pro sebe tiše. Nevěděla jsem, kde teď sice je, ale byla jsem ráda, že tuhle katastrofu teď neviděl. Určitě by se nám snažil všelijak pomoci, tím jsem si byla jistá… Ale sotva se mu jakžtakž zacelila rána po ztrátě partnerky, teď ztratil Naomi, kterou vychovával jako svou vlastní. Bodlo mě u srdce, když jsem si uvědomila, že byla jen asi o rok mladší, než já. Ona se se svými narodili na počátku léta následujícího po tom, co jsem spatřila světlo světa já, co jsem si tak matně vzpomínala. Dokonce mi přišlo na mysl i to, že jsem je párkrát hlídala a připadala si přitom nesmírně důležitě. Jako by to bylo nedávno a přitom už to bylo několik dlouhých let… Zavřela jsem oči a nechala slzy, které mi stékaly po tvářích, aby mi smočily srst.

Naše snažení sice Blueberry ocenil pochvalou, ale já měla pocit, že snad ani všechna voda světa nám nemůže pomoct zachránit náš les a uhasit tenhle požár. Nepropadala jsem však zoufalství a nehodlala se vzdát bez boje. Tenhle les objevili moji rodiče… Založili tady smečku… Já jsem se tu narodila… Narodily se tu moje děti… Narodí se tu i další generace, zatímco jsem si dodávala další a další kuráž, ten protivný dým, teď už z kouře, mě nutil se znovu rozkašlat.
Krátce na to jsem uslyšela hlas a zahlédla černého vlka. Arcanus! Potěšilo mě, že se tu objevil. Nejspíš si všiml, že tady hoří a přišel nám na pomoc. Jeho nápad tkvěl ve využití větru, což já jsem sice mohla také udělat, ale asi bych s tím nemohla tak dobře pracovat, jako on. A na nějaké experimentování nebyl čas, takže jsem přirozeně volila moc své vrozené magie. “Bouřku! Co bouřka, dokázal bys ji přivolat?“ Houkla jsem na Arcanuse. Rozhodně by to za zkoušku stálo. Pak jsem se pro změnu soustředila na vodní toky - Mahtaë a Midiam, které nebyly daleko a jejich vodu použila k hašení ohně.
Objevila se tu další vlčice, kterou jsem vůbec neznala. Naklonila jsem hlavu na stranu. Nebyl teď však čas lámat si hlavu tím, jestli je to členka našeho nebo Asgaarského lesa, důležité bylo, že se nám snaží pomoci. Samozřejmě Taenaran mě neposlechl. Bylo sice od něj laskavé, že se nám snaží pomoci, ale já jako pečovatelka a i matka bych přeci jen byla radši, kdyby odběhl do bezpečí do úkrytu. Dovedla jsem si představit, že by si připadal neužitečný, ale… Přece jsme nemohli dopustit, aby si Smrt vzala i jeho.
Můj pohled pak padl na béžovou vlčici se zelenýma očima a přívěškem, která však evidentně také ovládala magii vody, protože i ona se zaměřila na hašení požáru s její pomocí. Kdybych měla čas se dojímat, tak bych asi i zaslzela, jak je to úžasné, jak se nám tu naši sousedé snaží pomoci. Ovšem, je to i v jejich vlastním zájmu, protože oheň se mohl snadno rozšířit do Asgaarského lesa. Jakmile jsem si to uvědomila, bodlo mě u srdce a zatočila se mi hlava. Jen doufám, že jsi v bezpečí, moje malá, pomyslela jsem na svou dceru Auroru. Nevěděla jsem, jak je na tom s magiemi ona, kdyby nám chtěla pomoci. Ovšem já bych samozřejmě byla raději, kdyby zůstala někde v bezpečí.
Všimla jsem si, že Taenaran, který se doposud snažil uhasit menší plameny hrabáním zeminy, se poposunul ve vzduchu směrem o něco dál. Nejdřív jsem nevěděla, kdo to má na svědomí, ale pak jsem zahlédla pohled béžovky, kterak se na malého soustředil. Dovtípila jsem se, že to tedy má na svědomí ona. Bylo mi jasné, že Tae se začne bránit, vztekat se, vzpouzet se, cokoliv, ale… Vlastně jsem byla za to ráda, že ho poponesla dál, protože jsem znovu nabyla dojmu, že tohle nebude jen tak snadné uhasit. Ačkoliv jsme tu byli minimálně tři vlci, kteří dokážou hasit oheň pomocí vody… Pohlédla jsem na Arcanuse. Sice jsem ho vybídla, že by mohl zkusit přivolat bouřku, ale možná by bylo lepší, kdyby i on použil vodu, pokud ji uměl ovládat. I když jsem nevěděla, jestli to umí, předpokládala jsem, že jako Alfa by mohl zvládat magií víc, ne-li všechny.
Na půl ucha jsem ještě zaslechla neznámou vlčici, která byla odpovědná za závan lehkého a především čerstvého vzduchu, kterak nabízí pomoc, případně odvést vlčata někam do bezpečí. Jelikož mluvila v množném čísle, zhrozila jsem se, že tu ještě někde jsou Gavriil a Tati. Bože, snad nejsou někde uvězněni plameny? Žaludek se mi stáhnul. Aspoň jsem teď věděla, že Tae už je konečně aspoň dál od plamenů. “Odveď všechna vlčata, která tu jsou, někam dál. Aspoň k jeskyni. I kdyby odmlouvali, že nám chtějí pomáhat,“ řekla jsem jí a povzbudivě se usmála. Zřejmě svou ani jinou magii neovládala na takové úrovni, aby mohla pomoci více, nicméně dát pozor na ty nezbedy byl určitě také důležitý úkol.

Původně jsem doufala, že si chvíli popovídám s Berrym a dalšími vlky, konkrétně aspoň s Naomi a malým Taenaranem, a pak bych se mohla vypravit na malou tour de Gallirea, ale evidentně tomu okolnosti chtěly jinak. Ani jsem předtím nijak extra nevnímala, jak je vlastně horko a dusno, ale jakmile jsem na svém těle ucítila chladné kapky deště, uvědomila jsem si to. Neměla jsem však potřebu se utíkat někam schovat, protože déšť byl vlastně osvěžující. Nehledě na to, že s magií vody mi nevadila právě ani tato její forma. Když však nebezpečně blízko nás zaburácel hrom, až mě to téměř ohlušilo, lehce jsem nadskočila a neklidně se podívala po ostatních. Vzápětí na to blesk uhodil do stromu a ten začal hořet. Vyděšeně jsem vysledovala Blueberryho, jak přiskočil s úzkostlivým výkřikem k Naomi, která ležela na zemi a nehýbala se. Ještě než jsem však také přiskočila blíž a chtěla být nápomocná, uvědomila jsem si, že tu něco nehraje a začíná tu být podezřele nebezpečno. “Taenarane, běž se schovat do jeskyně, hned!“ Křikla jsem na mladého vlčka hlasem, který nepřipouštěl námitky. Věděla jsem, že by chtěl být statečný a případně by se nám také snažil pomoci, ale nemohli jsme dopustit, aby se mu něco stalo. Podpořila jsem svá slova ještě přísným pohledem a pak už jsem se jedním skokem ocitla u Blueberryho, který se snažil probrat Naomi. I když pršelo, přivolala jsem trochu vody a lehce jí osvěžila bezvládné kamarádčino tělo, snad v domnění, že ji to probere k životu. “Naomi, slyšíš nás?“ Řekla jsem přiškrceným hlasem a lehce do ní šťouchla čenichem. Ona však nereagovala na nic.
Náhle však sebou její tělo škublo a trhavým pohybem se zvedla. Ovšem nepřišla úleva, nýbrž děs. Nebyl to přirozený pohyb vlka, který se probral ze mdlob nebo tak něco. Všimla jsem si také lesklého a prázdného pohledu jejích očí, jimiž sledovala Berryho a on sledoval ji. Nechápala jsem, co se tu děje. Vybavila se mi však vzpomínka na den, kdy zemřela Tailla a její tělo také v přítomnosti Alfy bylo v lehkém… jak to říci… pohybu… Sice jsem se podívala na Berryho, ale pochopitelně teď nebyl čas na vysvětlování. Každopádně mi něco říkalo, že v tom má tlapky on. Nebo možná spíš některá jeho speciální magie, o které jsem nevěděla a kterou jsem neznala.
Z uvažování o tom, co se to tu děje, mě vytrhnul divoký smích, který se objevil spolu s podivným zeleným práškem. Až se mi z toho smíchu sevřelo srdce. Dlouho jsem ho neslyšela, přesto jsem ho však poznala, protože nebylo možné si ho splést se smíchem jiného vlka. Rozhodně ne s vlkem z tohoto světa. Krátce na to jsem ji zahlédla, jak se radostně zhmotnila nad Naominým tělem a škodolibě nám popřála hezké utrpení. “Ty jedna…“ Zavrčela jsem a chtěla se vrhnout jejím směrem, ale najednou, jako bych přimrzla k zemi. Nemohla jsem hnout z místa. Vzápětí se ozval další smích, Smrt se rozplynula a zbyl tu po ní nepříjemný zelený dým, kvůli kterému mě začalo pálit v plicích, takže jsem se divoce rozkašlala, až jsem se málem začala dávit.
Po chvíli jsme se vzpamatovala. Uslyšela jsem své jméno, které křičel Blueberry a nabádal mě, že je zapotřebí vody. Ten strom, do kterého předtím uhodil blesk, teď hořel, a spolu s ním i další. “Ne!“ Vykřikla jsem bolestivě. Vzápětí jsem si všimla, že se odnikud vyřítila Wizku a už se též pomocí magie snažila oheň uhasit. Samozřejmě jsem ji v tom nehodlala nechat. “Vodo, teď tě moc potřebujeme, musíme zachránit náš domov!“ Řekla jsem polohlasně a zavřela oči. Zkusila jsem však jinou strategii, než před chvílí Wizku. Soustředila jsem se na vodu, která byla v Ovocné tůni a která mi v tomto účelu měla pomoci. V podobě obrovské koule jsem ji přivolala k nám a nechala ji ztěžka dopadnout přímo na hořící strom, který Smrt zapálila jako první, stejně jako na okolní menší stromky, které chytly vzápětí. “Funguje to?“ Zeptala jsem se přiškrceným hlasem a omrkla situaci. Ovšem nevypadalo to, že se ten oheň, který založila Smrt, chtěl kdovíjak snadno vzdát. V tu chvíli jsem zalitovala, že nejsem ještě schopná přivolat díky magii vzduchu nějakou pořádnou bouřku, která by pomohla oheň uhasit. Protože evidentně ta, kterou měla na starost příroda, byla na tenhle živel tuplem krátká. Ani jsem nevěděla o nikom dalším z naší smečky, kdo by také ovládal vodu na takové úrovni, aby nám s Wiz pomohl hasit oheň. Leda by nám ještě přišli na pomoc z Asgaarského hvozdu. Ne, tohle jistě zvládneme sami, usmyslela jsem si odhodlaně.

Vítám nové členy a zároveň dávám na vědomost, že jsem se probudila z kómatu :D

//Tůň

Jakmile jsem prošla mezi stromy, ucítila jsem spoustu cizích pachů. Až jsem se zastavila a znepokojeně se rozhlédla. Cizí vlky jsem tu neviděla, nejspíš tedy byli všichni pryč, ale… Bylo to tedy hodně zvláštní. Nesnažila jsem se sice počítat, kolik jich mohlo být, ale rozhodně to byli tuláci, ne členové Asgaarské smečky, kteří měli povoleno přes naše území procházet. Zamračila jsem se. To je náš les nová trasa pro tuláky, nebo co? To snad necítí, že tohle území někomu patří a tudíž tudy nesmí chodit, jak se jim zlíbí? Pomyslela jsem si nazlobeně.
Rozhodla jsem se, že v prvé řadě najdu Blueberryho a omluvím se, že jsem byla nějakou dobu mimo, a také se zeptám, o co jsem přišla a co se děje. Můj spolehlivý čenich brzy identifikoval Berryho pach a já se tím směrem vydala. Našla jsem ho ve společnosti Taenarana a Naomi. S úsměvem a lehkým vrtěním ocasu jsem se k nim přiblížila.
“Zdravím vespolek,“ zazubila jsem se na ně a zastavila se několik metrů před nimi. “Omlouvám se, že jsem byla tak nějak… Mimo. U té tůně se tak dobře spí… Měli jste mě přijít vzbudit, jinak bych snad chrápala jak medvěd. Teda akorát ne celou zimu, ale celé léto,“ nadhodila jsem a neklidně se zasmála. Mrkla jsem na Naomi, která by mi asi rozuměla, neboť ona sama od návratu z výpravy dost dlouho u tůně odpočívala. Pak jsem věnovala zrak Taenaranovi. Přišlo mi, že zase o něco povyrostl. Usmála jsem se na něj. Líbilo se mi, jak je tenhle malý a učenlivý vlček tolik loajální, jako kdyby se tu narodil a zajímal se úplně o všechno. Byla jsem si jistá, že jsme mu jeho rodnou smečku nahradili více než dobře. Těžko jsem však toto mohla soudit u Tati a Gavriila. Hlavně tedy Gavriila. U něj jsem si nebyla jistá vůbec v ničem.
“Něco nového?“ Zeptala jsem se a posadila se před skupinku vlků před sebou. “Cítila jsem tu dost cizích pachů, ale nebyli to vlci s Agaaru. To si tady někdo udělal průchozí zónu, či co?“ zajímala jsem se a lehce se zamračila.

Něco mě nepříjemně zašimralo v čenichu. Nejdřív jsem jím několikrát zahýbala v domnění, že se toho zbavím, ale nepovedlo se, takže jsem kýchla, až jsem se celá otřásla. To mě přimělo pomalu vnímat také svět kolem sebe. Respektive, nejdříve bylo potřeba zjistit, kde se vlastně nacházím a proč nic nevidím. Zkus nejdřív otevřít oči, ty mamlasi, odfrkla jsem si. To byl pro začátek určitě moc dobrý nápad. Takže jsem nejdřív lehce pootevřela pravé víčko. Jelikož jsem ale hned dostala zásah slunečním paprskem přímo do oka, hned jsem ho zase zavřela. Přesto jsem však vnímala malé mžitky, které se před ním vytvořily. Cítila jsem trochu nejistotu, jak je možné, že mi sluneční paprsky mířily přímo do očí, když jsem ležela na boku. Vzápětí mi to došlo. Ležíš na zádech, drahá Aranel, pomyslela jsem si a znovu si odfrkla. Následně jsem si už uvědomila, že nohy mi trčí do vzduchu. Pomalu jsem se překulila na bok. Několik okamžiků jsem pak počkala a otočila se na břicho. Fajn, to je lepší, olízla jsem si čenich a znovu učinila pokus o rozlepení očních víček. Tentokrát to dopadlo lépe. Místo do zapadajícího slunka jsem zírala na průzračnou vodní hladinu, po které spokojeně plul jeden malý meloun. Spokojeně jsem se usmála.
“Jsi jak stará bába, miluješ léto a jsi schopná snad půlku prospat,“ napomenula jsem se nahlas. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem byla mimo. Nicméně kolem mě nebylo slyšet žádné hlasy, ani jsem necítila pachy. Zřejmě mě tedy nikdo nesháněl, ani se nikdo jiný nenacházel u tůně za účelem osvěžení se koupelí či uhašením žízně.
Pomalu jsem se zvedla a líně se protáhla. Nejdříve jednu zadní nohu, poté druhou, následně obě přední. Na závěr jsem udělala kočičí hřbet, oklepala se a olízla si čenich. Seskočila jsem ze svého místečka k vodě, abych si pořádně svlažila hrdlo. Nedaleko mne plula ryba. Hmm, neplánovaná sváča, zaradovala jsem se. Ryby sice nebyly kdovíjaká mňamka, ale když už se tu vyskytla… Proč si ji neulovit. Zůstala jsem tedy v klidu stát, aby se nezalekla pohybu. Jakmile byla dost blízko, rychle jsem ponořila hlavu pod vodu a chňapla po tom vodním tvorovi. Sice sebou divoce házela, ale já se nedala. Vlastně bylo překvapující, že jsem ji ulovila na první dobrou. Nu, tím lépe pro mne, že…
Jakmile jsem snědla svůj úlovek, pohlédla jsem na oblohu a vydala se svižným klusem zpátky do lesa.

//Les

Tak jako ještě bych pochopila "Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše." Ale tohle? :D To fakt není přísloví. :D

Spoustu toho neznám :D Ale co je za přísloví oheň na střeše?

//les (omlouvám se, zapomněla jsem minule přesun)

Brzy se přede mnou rozprostřela volná krajina a zrcadlila se tu krásná vodní hladina, kterou lemovaly skály. Potěšeně jsem se uculila a přidala jsem do kroku, až jsem konečně byla na břehu tůně. Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a vpustila do plic nejen svěží vůni ovoce, ale také průzračně čistě vody. Chvíli jsem jen tak stála a se zavřenýma očima nevnímala nic, než tuhle uklidňující vůni. Bylo to jako balzám na duši. Znovu jsem pak otevřela oči, udělala pár krůčků, až se mé tlapky ocitly ve vodě. Všimla jsem si, že už se začalo smrákat, ale to mi vůbec nevadilo. Bylo tu úžasné ticho a klid. Navíc bylo dost teplo, takže nehrozilo, že bych pak po koupeli potřebovala teplý vzduch.
Sklonila jsem hlavu, vyplázla jazyk a několika hltavými doušky osvěžila svůj krk. Ani jsem si předtím neuvědomila, jakou jsem měla žízeň. Když jsem ji zahnala, počkala jsem, až se zčeřená hladina zase uklidní a pozorovala jsem svůj odraz. Pravda, můj kožich byl dost zašedlý díky prachu, ale to se během následujících několika chvil mělo změnit. Jinak už jsem nevypadala jako zdrchaná stařena vyhublá na kost. Oči už sice nebyly matné, ale jiskra mládí už poněkud vyhasla. “Co bys taky chtěla, máš na krku skoro devět let,“ odfrkla jsem si jen tak pro sebe.
Přestala jsem sledovat svůj odraz a raději šla dál do vody, až jsem přestala stačit a začala plavat. Byl to úžasný pocit. Všimla jsem si, jak voda kolem mě byla rázem zašpiněná. Trošku jsem se zachmuřila, ale aspoň to byla známka toho, že můj kožich bude zase pěkně bílý. Plavala jsem spokojeně dál a užívala si tiché šplouchání vody a zpěv ptáků v korunách stromů, který už ale pomalu utichal, jak se stromoví obyvatelé pomalu chystali ke spánku.
Ztratila jsem pojem o čase a vlastně mi to bylo jedno. Bylo jedno, jak dlouho plavu. I když jsem začínala lehce pociťovat únavu a byla zadýchaná, plavala jsem dál. Občas jsem se vyhnula kulatým melounům, co se pohupovaly do vodní hladině. Potřebovala jsem se udržovat v kondici, vzhledem k tomu, že už jsem nebyla nejmladší. Pokud jsem chtěla stačit mladším členům smečky při lovu a také především dostát své roli pečovatelky, která občas s omladinou i skotačí, bylo by dobré, kdybych čas od času chodila plavat do tůně. Případně do Velkého jezera. To by také bylo ideální. A také prohnala pár zajíců. Samozřejmě ne pro zábavu, ale bych také zahnala největší hlad.
Konečně jsem vylezla zpátky na břeh. Pořádně jsem se oklepala, abych z kožichu dostala co nejvíce vody. Přitom se mi přívěšek nebezpečně posunul směrem k hlavě, takže jsem poskočila, abych ho dostala zpátky na krk. Pak jsem si našla skalnatý výběžek nad hladinou, kde jsem se mohla spokojeně vyvalit a vstřebávat poslední paprsky zapadajícího slunka. Zavřela jsem na okamžik oči a během chvilky nevěděla o světě.

Sice jsem vyprávěla Tati, jak mi magie pomůže k tomu, abych se zahřála, když budu mokrá a nebude zrovna teplo, ale mladá dáma nevypadala, že by ji zrovna dvakrát zajímalo, co povídám, protože měla plné tlapky práce s ohlodáváním kosti, která byla skoro tak velká, jako ona sama. Což mě udivilo, kde se v divočákovi taková našla. Ale možné bylo evidentně všechno. Napadlo mě, že jsme jeho kůži mohli využít a odnést do úkrytu jako podložku. Nicméně na to už bylo teď zřejmě stejně pozdě. Tiše jsem si odfrkla a rozhlédla se kolem sebe. Bylo příjemné teplo. Sice zrovna nastala noc, to mě však neodradilo od myšlenky se jít konečně vykoupat. Když už jsem měla konečně zase zpátky pár kilo nahoře, bylo na čase, abych si také vyprala ten svůj zašedlý kožich a byla zase pěkně bílá.
“Jestli chceš, můžeš jít k tůni se mnou. Potom se asi půjdu projít někam mimo území smečky, tak kdybys mi dělala společnost, budu ráda. Ale samozřejmě pochopím, když vyhledáš raději společnost někoho jiného,“ nabídla jsem se Tati. Moc šancí jsem tomu nedávala. Sice jsem jí mohla nabídnout, že můžu předvádět některé dovednosti svých dvou magií, které ovládám nejlépe, ale… No, jak jsem se předtím domnívala, jak ji zaujmu tím povídáním o přivoláním teplého vánku, že by se třeba začala zajímat o ukázku, tak jsem se asi pěkně spletla.
Ještě než jsem vykročila směrem k tůni, nasála jsem okolní pachy. Kromě vůně borůvek a dalšího ovoce, kterého teď začínaly být stromy plné, jsem ucítila několik cizinců. Teď jsem si nebyla hned vědoma, jestli se ohlásil někdo další poté, co zavyla předchozí návštěvnice a za kterou přišel Blueberry, nicméně… Byla jsem si jistá, že situaci má Alfa pod kontrolou a tak nebude nic bránit tomu, abych se vyráchala ve vodě a pak se na pár dní vzdálila z domova. Ještě jsem se ohlédla směrem na Tati, jestli mě bude následovat a pomalým krokem, abych jí dala dost času na rozmyšlenou, jsem se vydala směrem k tůni.

Pozorně jsem poslouchala, když mi Blueberry vysvětlovat, co bylo předmětem poslední návštěvy Alf sousední smečky v našem lese. Bylo to docela překvapivé zjištění, že naše smečky na sebe budou dávat vzájemně pozor, takže se budeme upozorňovat o zjištění něčeho nového, případně si můžeme pomoci s lovem a v rámci socializace vodit naše vlčata tam a jejich sem. Naklonila jsem hlavu na stranu. Kromě toho jsme také mohli využít toho, že bychom mohli procházet územím, ovšem za určité podmínky. A vzhledem k tomu, že jsme celkem malá smečka a k tomu, co se tu děje, to Blueberry považovat za vhodné a Storm s tím také souhlasil. “Zajímavé,“ řekla jsem pak zamyšleně. Vlastně asi to logiku mělo. I když to bylo zvláštní, nikdy jsem neslyšela o tom, že by něco takového šlo. Nebo jestli to už někdy někdo udělal. Ale… proč nebýt v tomto ohledu první, že. Možná u malých smeček se to přeci jen stávalo a vzhledem k tomu, že jsem znala jen samé velké, a Borůvková kdysi dávnou také takovou byla, se to možná tak dělalo. A být za dobře se sousedy je určitě velká výhoda. Určitě ve všech bodech, které Berry zmínil. I když jsem si moc dobře nedovedla představit jít na lov s někým, koho vůbec neznám. Přeci jen jsem byla radši vedle někoho, jehož schopnosti znám a navíc ho znám už nějakou dobu jako vlka… Nicméně to asi byla i příležitost poznat nové přátele.
Ostatně, kromě mladé slečny, která někde pobíhala s Taenaranem, se tu objevila další návštěva, takže Berry se omluvil a vypravil se za ní. Nevěděla jsem, o koho se jedná a nechtěla jsem se do toho plést. Místo toho jsem pozorovala Tati, která si dala ještě nějaké to sousto z divočáka, které zbylo. Evidentně jsme měli s úlovkem úspěch, protože mizel celkem rychle. Inu, kdy také naposledy jsme měli něco pořádného. Ovšem teď, na začátku jara, rozhodně nebude problém v tom, že by byl nedostatek vysoké. A už jsem se pomalu začínala těšit, že bychom v dohledné době mohli vyrazit pro změnu na daňka nebo jelena. Divočák byl sice jedlý, ale vysoká a je vysoká.
Malá slečna se zajímala, jak získám tu moc. Což byla zřejmě reakce na moji poznámku o tom, že když se vykoupu, můžu si ohřát vzduch a tak si rychle vysušit kožíšek. Došlo mi, že jsem už malý výklad o magiích dělala, ale nebyla jsem si vůbec jistá, jestli to byl Taenaran, nebo Tati. To jsi teda dobrá pečovatelka, když za chvíli ani nevíš, které vlče čemu učíš, ušklíbla jsem se pro sebe v duchu.
“K tomu mi pomůže magie, konkrétně vzduch,“ řekla jsem a usmála se na Tati. “Díky ní umím několik věcí a tohle je jedna z nich - umím zařídit, aby vzduch kolem mě byl teplejší, nebo vál teplý vánek, takže když zmoknu nebo se vykoupu a nemůžu uschnout na sluníčku, tohle mi dost pomůže,“ dodala jsem a mrkla na ni. V jejím tmavém kožíšku se světlými chlupy kolem očí, by se pěkně vyjímaly modré oči, které značily právě tuhle magii. Nebo možná i červené, jako má Blueberry. Ovšem to bylo otázkou času - jakou vlastně bude mít magii a jestli se jí očka zabarví, nebo zůstanou jantarová.

Zřejmě jsem opět musela být lehce mimo, protože jsem nějak nepostřehla, kde se tu vzalo cizí vlče. Evidentně ale nebylo tulákem, protože byla cítit pachem smečky. Takže Blueberryho otázka, kdo je to, byla neznámou i pro mne. “Vlastně nevím, najednou se tu objevila. Ale není ze sousední smečky? Nezdá se, že by byla bezprizorní. To mi vlastně připomnělo… Nedávno tu opět byl Arcanus, nejspíš i se svou partnerkou, nepotkala jsem se s nimi, ale prý něco s tebou domlouvali. Smím vědět, o co šlo?“ Zeptala jsem se Blueberryho. Vlastně bych to měla vědět, když jsem Deltou.
Pozorně jsem sledovala Taenarana, který si s mladou slečnou evidentně rozuměl, a vypadalo to, že se teď oba pro změnu chystají do Asgaarského lesa. Aspoň se tím směrem rozeběhl. No, aspoň mohl oznámit, kam jde. Pak jsem zaměřila svou pozornost na Tati, která s těmi dvěma nebyla, což mě překvapilo. Možná neměla náladu si s nimi hrát. Došlo mi, že jí vlastně dlužím odpověď na poznámku, že je chladno. “Není to tak hrozné. Navíc umím díky magii trochu ohřát vzduch, takže když vylezu, rychle se osuším a nebude mi zima,“ mrkla jsem na ni.

//Ale néé, psala jsem nahoře do chatu, že mám zájem, jen nebyla moc nálada. Akorát že já odjíždím příští sobotu na dovolenou, vracím se 6. července a nebudu moct během té doby napsat, tak nechám na tobě, jestli to bude vadit, že se na chvíli seknu. Jinak teď mám odpolední, takže během dopoledne budu moct něco rychle napsat

//Já jsem poněkud zmatená, člověk sem jen nakoukne a najednou je tu milion příspěvků od vlčat :D Takže pořadí asi není potřeba, já jdu stejně mimo les

Z úvah mě vyrušily známé hlasy. Ohlédla jsem se tím směrem a spatřila Wizku s Tati, které přicházely směrem od tůně. Byly tedy rychlejší, než já. Chtěla jsem se tam vypravit, a místo toho jsem se zamyslela nad minulostí a dávnými postaveními ve smečce.
S úsměvem a lehkým zavrtěním ocasu jsem jim vyšla v ústrety. “Ahoj, děvčata. Máte hlad? Ulovili jsme se Stormem divočáka a ještě ho dost zbylo,tak si dejte dlabanec,“ řekla jsem a čenichem ukázala na místo, kde se válel zbytek naší kořisti. Vzhledem k tomu, že toho zvířete vážně byl kus, i když jsme se do něj pustili čtyři, ještě ho pořád dost zbývalo, takže si rozhodně mohly pochutnat obě dvě. Pak jsem se ohlédla po Blueberrym, jak spokojeně oddychuje vedle Storma a zazubila se.
Brzy jsem zaslechla takové nesmělé zavytí. Ihned jsem poznala, že ten hlas patří Taenaranovi. Byla jsem ráda, že byl zpátky a bylo hezké, že si osvojil zvyk, že se vracející se členové smečky ohlašují zavytím. Co se mi však nelíbilo byl fakt, že jsem s ním necítila Makadiho a zamračila se. Sice jsem se na okamžik uklidnila, že jde třeba kousek za ním, nebo se jen zdržel na hranicích… Ale bylo to vážně jen na chvilku. Rozhodla jsem se, že nechám malého si odpočinout a nebudu hned vyslýchat, kde je Makadi. Ostatně, byla to jeho věc. Jen jsem prostě doufala, že když se mrňous vydal s ním, vrátí se spolu. Nicméně už ale bych mohla být zvyklá, protože tohle nebyl první případ, kdy se Tae s někým vypravil na toulky a vrátil se sám.
“No, tak já bych se asi měla konečně vypravit k té tůni a vykoupat se,“ řekla jsem polohlasně spíš sama k sobě.