Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dostalo se mi odpovědi, že sob je nádherný, že ho musím vidět. Usmála jsem se a dál žvýkala sousta melounu. “Kdysi dávno jsem soba viděla, ale skoro si to nepamatuji, byla jsem malá. Možná jen o něco větší, než ty,“řekla jsem a usmála se znovu. Rozhodně jsem ale si byla jistá, že jsem ho nikdy neochutnala. Docela by mě zajímalo, jestli každé vysoké zvíře, které je podobné srnám nebo daňkům, vážně chutná úplně jinak. Otázkou k zamyšlení rozhodně bylo i to, když jsem Tati prozradila, že tady žijí srny a ona se zajímala, jestli je tučná, stejně jako sob. “No, abych pravdu řekla, nejsem si moc jistá, protože soba jsem nikde nejedla. Ale kdybych na to šla logicky, tak bych řekla, že ne. Sobi přeci jen žijí víc na severu v oblastech, kde je tuhá zima a hodně sněhu, takže určitě potřebují dost podkožního tuku, aby v té zimě přežili. Na druhou stranu srny, laně, jeleni a daňci a tak podobně, ti žijí spíše v nížinách, takže tolik tuku asi nepotřebují,“pustila jsem se do filozofování a pak jsem se podívala na Tati, jestli jsem nemluvila moc složitě. Tedy, jestli vůbec mohla chápat to, co jsem právě říkala. Ale každopádně jsem byla připravená na doplňující a vysvětlující otázky, které mi ta malá rozumbrada, která si přisedla blíže ke mně, položí.
Vzápětí jsem byla upozorněna, že mám červenou tlamu. Nejspíš se mi zabarvily chlupy kolem ní z melounové dužniny. “Neboj se, však ty ji také budeš mít,“řekla jsem škádlivě. “Ale u tebe to nebude tolik vidět, máš tmavý kožíšek. I když kolem tlamičky máš taky světlé chlupy,“dodala jsem a zavrtěla ocasem.
Následovalo téma, které mě už také ve věku mé malé společnice šíleně zajímalo - magie. Rozpovídala jsem se o tom, jak je to s tím, aby mohla umět hodit nějaký předmět do vzduchu, nebo vůbec s něčím hýbat. Vypadala překvapeně, protože se zdálo, že o magiích ví, ale neví o tom, že ji má každý vlk v sobě. “Ano, každý vlk má svou magii, se kterou se narodí. Může ji zdědit po matce, po otci, nebo třeba po některém jiném předkovi, nebo dokonce i takovou, která se u něj v rodině nevyskytla.“Začala jsem vysvětlovat a pohodlně se uvelebila pod mohutnou jabloní. Usmála jsem se Tatině poznámce, zda jsem vzduch. Pochopila jsem, jak to myslí. “Kdepak, mou vrozenou magií je voda, zdědila jsem ji po své mamince Hotaru, která kdysi dávno byla Alfou v tomto lese. Proto mám tmavě modré oči,“Pokračovala jsem v povídání. “Některým vlkům se oči zabarví podle jejich magie. Proto, jestli jsi viděla Blueberryho, ten má oči červené, stejně jako Naomi, protože jejich vrozenou magií je oheň. Stormovy oči jsou takové do stříbrna, podle magie myšlenek. No a Whiskey má oči jako ty, zlatavé. Abych pravdu řekla, ani nevím, jakou má on vrozenou magii, nikdy jsem se ho neptala. Třeba můj bývalý partner měl vrozenou magii zemi. Vlci s touto magií mívají oči zelené, ale jeho zůstaly stejné. Ale dá se to změnit, i když na jednu stranu je to dobré, že tvůj protivník nebude vědět, co od tebe může čekat. Na druhou stranu můžeš mít třeba modré oči, jako já, takže je jasné, že ovládáš magii vody, ale už neví, jaké další umíš. Můžeš jich totiž ovládat víc.“Udělala jsem krátkou pauzu a sledovala Tati, jestli stíhá sledovat proud mých slov a chápat jejich význam. Pohlédla jsem na oblohu. O slovo se pomalu hlásilo ráno. Znovu jsem po očku zkontrolovala Tati, jestli není ospalá, ale vypadala zatím čile. Dostala jsem se tedy k poslednímu bodu její otázky. “Nu, projevení magie je různé. U někoho se objeví kolem jednoho roku věku, u někoho dokonce později. U mne to bylo tak, že mi byl jeden rok, tuším že už byl podzim, protože jsem se narodila v polovině léta. Byla jsem se zrovna napít a všimla jsem si svého odrazu na vodní hladině a toho, že se moje oči zabarvily do modra.“Řekla jsem a usmála jsem se při té vzpomínce.

Zatímco jsem se pokoušela dostat meloun do vzduchu a rozbít ho dopadem na zem, Whiskey trpělivě vysvětlovat Tati, kde se tu vezmou borůvky. Na to si však bude muset ještě pár měsíců počkat. No, leda by chtěl někdo vlčatům ukazovat, co umí magie, a ten, kdo ovládá tu samou, co Coedy, tedy země, možná by mohl nechat roztát trochu sněhu a přimět trochu borůvčí, aby se vzpamatovalo a dalo pár plodů na ukázku. Ale možná by to nebyl úplně dobrý nápad…
A protože Tati koukala jinam, trochu se lekla, když meloun dopadl na zem a rozbil se. Kousek jsem jí pak nabídla a i Taenaran se nenechal dvakrát pobízet. Jen se hned pustil do slupky a začal se šklebit. Nestihla jsem mu říct, že slupka se nejí, ale naštěstí na to přišel brzy sám, protože jeho výraz se rázem změnil, když se pustil do růžové dužniny. Také Whiskey se pustil do jídla a ani já nezůstávala už pozadu, protože jsem měla takový hlad, že mě žaludek bolel. Snědla jsem toho asi ze všech nejvíc. Whiskey také vysvětloval, že losy tu nemáme a lasičky teď také ne. “Losi žijí jinde, řekla bych. V okolí našeho lesa žijí spíš daňkové a srny. Teď ale budou nejspíš někde na jihu, protože je tu dost sněhu, takže by pořádně neměli co jíst, kromě kůry stromů. Ale neboj, až se oteplí, bude jich tu habaděj, a až budete větší, půjdete s námi na lov,“ vysvětlovala jsem mezi sousty.
Taenaran byl celý nedočkavý, nejspíš se měli vydat na průzkum lesa, protože sotva dojedl, rozběhl se a povídal něco o hranicích. Moc jsem mu nerozuměla, jak byl ke mně zády. Souhlasně jsem ale přikývla Whisovi, že jde s ním. To bylo jasné, nemohl ho tu nechat samotného, tedy, ne, že by byl tak nesamostatný, ale určitě by měl vědět, kde jsou hranice lesa, aby se nedopatřením nedostal na území jiné smečky, tam by třeba nemuseli být tak shovívaví k cizinci.
Zůstala jsem tu tedy sama s Tati, Storm zase odpočíval. Melounu ale zbylo dost, takže kdyby se vzbudil a měl chuť, určitě si mohl nabídnout. Malá slečna se zajímala, jestli ji někdo naučí házet věci do vzduchu. Usmála jsem se. “No, tohle bylo pomocí magie, víš. Ale samozřejmě časem také můžeš umět ovládat magii vzduchu. Záleží také, jaká bude tvá vrozená. Pokud to budou předměty, tak s nimi také budeš moci hýbat. Ale nedokážu říct, kdy se magie projeví. U někoho dříve, u někoho později…“ Pustila jsem se do povídání a vzpomněla jsem si na sebe, kdy jsem jako malá měla strašně ráda povídání ostatních o magiích.

Původně jsem chtěla Whiskeyovu poznámku o tom, že bych klidně mohla jako medvěd prospat celou zimu, přejít bez povšimnutí, ale pak mě něco napadlo. “Pche,“ odfrkla jsem si, otočila se k němu zády a několika mohutnými záběry předních tlapek jsem bratránka zaházela sněhem. Nebo tedy aspoň natolik, jak jsem měla v úmyslu - na hlavě měl pěknou sněhovou čepičku. Když jsem byla se svým dílem spokojená, spokojeně jsem se zasmála a zase se otočila čelem k vlčatům a pozorovala, jak si nadšeně hrají s melounem.
Tati zkusila vyslovit celé moje jméno, což se jí skoro povedlo, jen zapomněla na poslední samohlásku. Ale co jsem ji zatím slyšela mluvit, tak písmeno l se jí asi moc nelíbilo, protože ho ve svých slovech vypouštěla. Tak holt budu Ne… Nebo Ara… Nebo mi vymyslí úplně jiné jméno, pomyslela jsem si s úsměvem. Zajímala jsem se, kde je třetí a vlastně nejstarší z vlčat, která se k nám zatoulala. Evidentně ho ti dva neznali. Ale líbilo se mi, jak byl Taenaran se svým hodnocením rychle hotový. Typické vlče. Rozhodně teď nemělo cenu ho poučovat o tom, že nemá dát na první dojem a neodsuzovat někoho, dokud ho pořádně nepozná. Přikývla jsem Stormově poznámce, že Gavriil se od Blueberryho moc nevzdaluje. Nejspíš to byl právě Berry, kdo malého našel a on ho považoval za svého nového otce.
Když jsem vysvětlila, že u melounu je tvrdá jen slupka, Storm doplnil má slova tím, že je možné ji rozbít, třeba kamenem. Tati zjišťovala, jestli tu jíme jenom toto, a maso ne. Storm jí trpělivě vysvětlil, že maso samozřejmě jíme, ale tohle je jen taková chuťovka, pokud není maso zrovna dostupné a Whiskey doplnil, že v létě se můžou těšit na Borůvky. “Ano, tady v Borůvkovém lese jsme zvyklí jíst i ovoce, i když samozřejmě maso je nejlepší a je navíc hodně syté a dodává potřebou energii,“ doplnila jsem ještě já. V tu chvíli mi opět vytanula na mysli krásná zadní noha ze slušně živeného daňka, do které bych se s chutí zakousla. Rychle jsem několikrát polkla, abych nezačala slintat.
Raději jsem se začala soustředit na to, že tu máme meloun. Respektive na Taenarana, který se ho snažil rozbít tak, že se proti němu rozběhl a v plné rychlosti do něj narazil hlavou. Meloun se však pohnul jen o pár centimetrů. “Jsi v pořádku?“ Zeptala jsem se starostlivě.
Byl sice dobrý nápad meloun rozbít kamenem, ale zrovna jsem tu žádný neviděla. Napadlo mě, že bych si mohla pomoct magií. Sice jsem to ještě nezkoušela, ale možná bych mohla být schopná ten meloun zvednout do vzduchu, aspoň malý kousek, abych ho pak nechala spadnout a slupka by praskla. Snažila jsem se tedy nevnímat své okolí a plně se soustředila pohledem na meloun. No tak, soustřeď se, to zvládneš, povzbuzovala jsem se v duchu. Trvalo to ale dlouho, už jsem to pomalu chtěla vzdát. Ostatní už by si mohli myslet, že se tu kouli snažím zhypnotizovat nebo snažím přimět, aby praskla sama od sebe, když tu náhle se konečně zadařilo. Meloun se pohnul a trochu nesměle se zvedl do výšky. Jen pár centimetrů nad zem. Nebyla jsem si jistá, jakou silou to bude chtít pustit, takže jsem se raději soustředila ještě víc, abych meloun vyzvedla ještě o něco výš. Zase jsem nechtěla, aby byl po dopadu úplně na kaši, i když by bylo možná pohodlnější dužninu jen slíznout. Každopádně, když už jsem měla dojem, že ta výška bude ideální, pohledem jsem zkontrolovala, zda pod ním nikdo nestojí, abych ho nezranila, a nechala jsem meloun spadnout na zem. Slupka na několika místech praskla a odchlípla se, takže bylo vidět tmavě růžovou, skoro až červenou dužninu, ke které se už dalo snadno dostat. “Uf,“ vydechla jsem a byla jsem nesmírně potěšená, že se mi to povedlo a neudělala jsem si před ostatními ostudu. “Tak prosím, můžete hodovat,“ vybídla jsem s úsměvem ostatní, tlapkou odloupla jednu část a nabídla ji Tati, která stála u mne nejblíže.

S úsměvem jsem vyplázla jazyk na Whiskeyho, který mě nazval Šípkovou Růženkou. Kdyby měl za sebou to, co my, rozhodně by také potřeboval dlouhý a vydatný spánek. Věděla jsem, že tohle škádlení nemyslí nikterak zle. “Taky bych mohla být třeba jako medvěd. Spát celou zimu,“ řekla jsem na to jen a zazubila se.
Pak už jsem jen sledovala malá vlčata, jak si hrají s melounem. Byla z něj úplně nadšená. Zaslechla jsem jméno té malé princezny - Tati. Sraz ztracených vlčat… Jak tohle „uskupení“ nazval Storm. Nu, asi se nedalo jinak vysvětlit, jak je možné, že se tu v tak krátké době z ničeho nic objevila tři osiřelá vlčata, která navíc ani nebyla z jedné rodiny. To mi vážně trhalo srdce. Na druhou stranu jsme mohli být rádi, že nám to tu pěkně ožilo, navíc malými vlčaty. Momentálně tu nebyl žádný pár, který by mohl mít svoje vlastní, což bylo dost smutné, když jsem vzala v potaz, že poslední, kdo tu měl vrh vlastních potomků, byla Tailla. A předtím já. A kdo ví, kde se zase něco podobného poštěstí. Vzpomněla jsem si však, že mám také smečkovou funkci coby pečovatelka, takže určitě jsem mohla zase jednou zúročit své zkušenosti, jednak jako matka a jednak také ty z doby, kdy jsem se starala o malá vlčata Tailly nebo tenkrát Stelly. To už ale bylo také dávno.
Maličkou Tati však brzy přestal zajímat meloun. Evidentně jsem ji pro změnu zaujala já, respektive můj přívěšek, na který se přišla podívat. Usmála jsem se na ni, zavrtěla ocasem a sklonila k ní hlavu. “Ahoj, já se jmenuji Aranel. Ale můžeš mi říkat Nel,“ představila jsem se.
Zaslechla jsem Taenarana, který vysvětloval, jak přišel k tomu melounu. Takže jsem vlastně i dostala odpověď na otázku, kde je Blueberry a Naomi. Podle popisu „té vlčice z jeskyně, bílo hnědé s oblečením“ jsem se dovtípila, že tou bude právě ona. “A kde je vlastně Gavriil? Je tam s nimi?“ Zeptala jsem se. Tady nikde poblíž evidentně nebyl, takže bylo možné, že se nacházel někde u tůně společně s Blueberrym.
Storm podal návrh, že by se ten meloun mohl sníst. To mi připadalo jako dobrý nápad. Sice to nebylo maso, ale aspoň by zahnal ten největší hlad. Možná už bych pak byla schopná si ulovit něco trošku většího. Hlady už jsem pomalu šilhala. “Stejně je to zvláštní, kde se tu vzal zralý meloun,“ promluvila jsem polohlasem spíše k sobě. Taenaran se zajímal, jak by se to dalo jíst, když je to tvrdé. “Tvrdá je jen ta slupka. Uvnitř je sladká a šťavnatá dužnina, která je měkká a dá se dobře jíst,“ vysvětlila jsem mu. Už to bylo dávno, co jsem ochutnala meloun, přeci jen u nás v lese se nevyskytovaly a snad jsem ani neviděla nějaké území, kde by se vyskytovaly běžně.

//Úkryt

Na okamžik jsem se zastavila a rozhlédla se kolem sebe. Zachmuřila jsem se. Sněhu bylo všude pořád celkem dost. Ačkoliv už nebyla taková zima, jako předtím, evidentně ještě jaro nemělo vyhráno. Než sníh roztaje je sice potom i dílem několika dnů, každopádně než nám tu něco pokvete a vyroste… Než se tu začnou prohánět tuční zajíci anebo na Galvataru stáda muflonů či jelenů…
Raději jsem na to přestala myslet, protože můj žaludek mi dal znovu hlasitě najevo, že je až moc prázdný. Zakroutila jsem očima. Já vím, že se ti tahle situace nelíbí, ale nejdřív musím vymyslet, jak do tebe něco vpravit, když na to, abych něco ulovila, jsem celkem slabá, pomyslela jsem si. V náhlém popudu mysli jsem ještě vzhlédla k obloze, co kdyby z ní spadl nějaký zraněný nebo zmrzlý pták. Měla jsem však smůlu. Jediné, co bylo vidět, tak těžké temné mraky, ze kterých sice zrovna nepadal žádný sníh, ale ani nic k snědku.
Když už jsem měla ten čenich zvednutý k obloze, využila jsem toho, abych zavětřila a zjistila, kde se nacházejí ostatní členové smečky. Měla jsem štěstí, protože jsem nejen cítila pachy, ale i slyšela hlasy, takže jsem nemusela nikam daleko. S úsměvem jsem se tedy propletla mezi několika stromy a brzy spatřila Storma, Whiskeyho a Taenarana. Jakmile jsem byla blíž, kromě toho, že jsem si všimla, že maličký má u sebe meloun… Meloun? Kde proboha v tuhle roční dobu vzal meloun? A tady… Zarazila jsem se. Whiskey mu zrovna také pokládal otázku, kde ho vzal. Na odpověď jsem byla moc zvědavá. “Ahoj, copak to tu máme?“ Zeptala jsem se.
Další věcí, nebo spíš postavou, které jsem si všimla, bylo malé vlče. Seděl u něj Storm, pravděpodobně se s ním zrovna seznamoval. Vytřeštila jsem oči. Další vlče bez matky? To snad ne! Tiše jsem zakňučela a bodlo mě u srdce. Ale, jen klid… Třeba je to sestřička Taenarana, kterého hledá i jeho maminka… Napadlo mne, ale hned jsem si samozřejmě řekla, že to bylo blbost. Sám přeci řekl, že ho do vody hodili, takže asi by ho teď hledali, i když… Možné by asi bylo všechno, v této době. Po očku jsem tedy sledovala malou hnědou slečnu se zlatavýma očkama. Pak jsem věnovala jeden tázavý pohled Whiskeymu a Stormovi a čekala, co mi na to poví ti dva.

//Edit 9:59: odpíšem teraz doobeda, viem o tom :) ~Tati

Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem spala, nicméně dojem jsem měla takový, že asi dost dlouho. Rozhodně jsem ale spala klidně a neměla jsem žádné sny. Nebo jsem si to nepamatovala. Což by asi bylo lepší, ještě se mohlo stát, že bych měla nějaké špatné sny o Grumovi, nebo že se ta podivná armáda vypravila do Borůvkového lesa, aby nás zničila…
Při té představě jsem se oklepala a probrala se z polospánku. Ospale jsem se rozhlédla kolem sebe. Evidentně jsem tu byla sama, všichni ostatní už se nejspíše vyspali a byli pryč. Uznala jsem tedy, že bych se také měla zvedat. Místo vedle mne bylo ještě teplé, takže Storm odešel nejspíš teprve před chvílí. Ještě než jsem však své unavené tělo a vyhublé tělo, využila jsem prostoru kolem sebe a přetočila se na záda. Chvíli jsem jen tak ležela a civěla do stropu. Pak jsem se párkrát zavrtěla, abych se na zádech podrbala, přetočila se na bok a z něj zpátky na břicho, ve kterém mi bolestivě zakručelo. Byla jsem sice pořádně vyspalá, ale pořád jsem se cítila unavená. Za to rozhodně mohl hlad. Jenže jsem si nebyla jistá, jak bych ho měla ukojit. Ovoce tu žádné ještě nerostlo a neulovila bych ani malou myšku, natož zajíce nebo snad vysokou.
Pomalu jsem se zvedla a zůstala chvíli stát, jak se mi zamotala hlava. Když jsem pak získala na jistotě, vykročila jsem před úkryt.

//Les

//To my asi všichni tři :D

Ujasnila jsem Whiskeymu, jak to je s mým synem. Zmínila jsem se také o svých dcerách. Matně si na ně vzpomínal, viděl je, když byly ještě malé. No, určitě mezi nimi viděl i malého Aithéra. Při té vzpomínce jsem se usmála. “No, je to k nevíře, jak ten čas letí, ale na konci podzimu jim byly tři roky. A z toho dva roky se všichni tři toulají. Nicméně já se tomu nedivím, já sama v jejich věku měla toulavou, i když jsem pořád byla členkou Borůvkové smečky. Tak snad se s nimi občas potkám a budu vědět, že se mají dobře,“ řekla jsem a povzdychla si. Aspoň o nich bych chtěla vědět, když už nevím o sourozencích, rodičích, ani Coedenovi, pomyslela jsem si.
Na jedno ucho jsem poslouchala, jak Storm vypráví naši dobrodružnou výpravu a odpovídal na doplňující otázky. Stejně ale bylo zvláštní, že ačkoliv Grum vypadal jako velice mocný tvor, tak ho tamta parta přemohla a zabila. Což značilo, že byli zřejmě ještě mnohem mocnější… Na druhou stranu jich bylo také více…
Zavrtěla jsem hlavou a raději se vrátila zpátky sem. Tohle bylo už za námi. Pro změnu jsem zase poslouchala příběh maličkého Taenarana. Souhlasně jsem přikývla Stormově poznámce o tom, že jestli se vlčice zbavují svých potomků, nastávají hodně zlé časy. Moje reakce asi bylo poměrně dost ostrá, ale museli mě chápat, když jsem sama byla matkou. A Storm jako otec si jistě nic takového nedokázal představit. Nechtěla jsem malého vyděsit, takže jsme ho zase uklidnili, že on nic špatného neudělal.
Vážně tohle ale nebylo normální, nehledě na to, že v krátké době byl Taenaran druhým vlčetem, které se k nám zatoulalo. Z povídání Storma jsem se dověděla jméno toho druhého, který se k nám dostal, než jsme odešli - Gavriil.
Evidentně jsme se Stormem nebyli jediní, kdo byl unavený - také Taenaran, který se od nás trošku vzdálil, se pomaličku a tiše svezl podél stěny skály a usnul. Chtěla jsem se hned zvednout a přemístit ho k nám, ale Whiskey byl rychlejší, když si lehnul vedle něj a pomocí svého ocasu ho zakryl. Usmála jsem se na něj a pohlédla pro změnu na Storma, který si lehnul vedle mne a uklidnil mě ohledně Taenarana. Také jsem mu věnovala úsměv a přikývla. “Snad jsem ho moc nevyděsila. Ale tohle vážně je na hlavu. Každopádně si myslím, že Blueberry bude rád, že bychom měli dalšího a mladého člena rodiny spolu s Gavriilem. Kluci si budou moct hrát a budeme tu mít hned živo,“ řekla jsem a znovu zívla. “Nu, a teď budu spát jako medvěd,“ zabručela jsem si spíš pro sebe. Ještě než jsem ale položila hlavu na tlapky, otočila jsem se směrem, kterým jsem ucítila pach Naomi, která sem dorazila a pozdravila nás. “Promiň, že jsme ti utekli, vzali jsme to trošku ve spěchu.“ Řekla jsem jí omluvně, ale nebyla jsem si jistá, jestli mě ještě slyšela, protože sama si lehla na jednu z kožešin a v tu ránu byla v říši snů. Nenechala jsem se tedy zahanbit a za chvíli už bylo slyšet mé pravidelné oddechování.

Také Whiskey měl evidentně radost z toho, že mne vidí, jak mě ujistil jednak slovy, ale také širokým a vřelým úsměvem a zavrtěním ocasu. Bratránek pak tiše vyslovil jméno mého syna. Až jsem ucítila chvění kolem žaludku. Nahlas pak dodal, že ho nejspíš potkal. “Je to možné, na okamžik se tu zastavil a momentálně snad nemá stálý domov, takže se toulá. Asi jsi tedy nevěděl, že je tvůj příbuzný, ale jsem ráda, že jste se potkali. Třeba se ještě setkáte tady, nebo i jinde, ale už budeš vědět, že se jedná o syna tvé sestřenice. Dlouho jsi tu nebyl. A kdybys potkal tmavě hnědou slečnu jménem Niké, nebo světlehnědou s bílými znaky jménem Aurora, tak to jsou mé dcery,“ uvedla jsem Whiskeyho do obrazu.
Mou pozornost pak upoutal malý vlček, který byl velmi mladý. Podle toho, jak jsem sama měla možnost pozorovat vývoj svých potomků a také těch vlčat, která se narodila v Borůvkovém lese, tomuhle nemohly být víc, jak dva, tři měsíce. Trošku jsem zadoufala, že by to byl Whisův syn, bylo by skvělé, že se naše rodina znovu rozrostla, ale chyba lávky. Bratránek mi vysvětlil, že jeho matka ho i s jeho sourozenci hodila do řeky a tenhle malý statečný chlapík, jak jsem zachytila jeho jméno - Taenaran, se vyškrábal na břeh. Jakmile to dořekl, jako by se mi zastavilo srdce, oči mi potemněly a já vyhrnula pysky, odhalila zuby a tiše zavrčela. “To si děláš legraci,“ odfrkla jsem znechuceně. Nechtěla jsem malého vystrašit tím, jak jsem se najednou změnila, takže jsem se zase honem rychle zklidnila a nechtěla jsem házet špínu na jeho matku… Na druhou stranu jsem nemohla pochopit, jaká „matka“ by tohle provedla svým dětem. Leda taková, která si je nepřála. V tom případě bych ale nechápala, proč by se taková vlčice pářila se svým partnerem, kdyby o potomky nestála. Rozhodla jsem se, že se ho zkusím poptat později, až budu odpočatá a budeme o samotě, aby to neslyšel Taenaran, co všechno o tom ví.
“Tady ti žádné nebezpečí nehrozí. Tohle může být tvůj nový domov,“ podpořila jsem s úsměvem Stormova slova. Taenaran totiž nechápal, proč bychom mu měli chtít ublížit a tak mu Storm vysvětlil, že někteří vlci dokážou být zlí.
Zatímco Storm pak svému synovi v kostce dovyprávěl, co jsme zažili, poodešla jsem kousek dál, vytáhla jednu z kožešin, kterou jsem našla, přitáhla ji zpátky k ostatním a ztěžka se na ni svalila. Otevřela jsem tlamu dokořán a mohutně zazívala. “Omlouvám se… Ale jak slyšíte, máme toho za sebou dost,“ omluvila jsem se s úsměvem. Nechtěla jsem, aby měli dojem, že mě snad nudí oni. Pohlédla jsem vlídně na Storma, že by se případně mohl usalašit vedle mne, aspoň bychom se při spánku vzájemně hřáli. Stejný pohled jsem věnovala i Taenarovi, ale nevybídla jsem ho nahlas, zda se ke mně chce přidat, možná by mohl být zpočátku trošku nedůvěřivý. I když vlčata v tomhle věku, sotva opustí svou noru, jsou celkem zvědavá a otrlá stvoření, aspoň co jsem zažila u svých dětí…

//Borůvkový les

Ta zvýšená rychlost mi vydržela sotva pár kroků. Nohy mě přestávaly poslouchat a celé mé tělo doslova křičelo po odpočinku. Jakmile jsem prošla vchodem do jeskyně, úlevně jsem vydechla. Cítila jsem se v bezpečí a mohla jsem si vybrat jednu z místností, kde bych měla klid a soukromí. Ještě před tím, než jsem však odpadla, zaslechla jsem hlasy a vydala se za nimi. Jak jsem správně tušila, byl tu Storm, který se zrovna ztěžka svalil na zem, a překvapeně hovořil se svým synem. Unaveně jsem se usmívala a přišla k nim o něco blíž. V tom jsem si všimla, že je tu s nimi i malý, černobílý vlček. Vypadal však jinak, než ten, který byl s Blueberrym těsně před tím, než jsme odešli zachraňovat svět. Překvapeně jsem si malého prohlédla. Mohl to být klidně Whiskeyho syn, ostatně, on sám už byl dost starý na to, aby měl vlastní potomky, stejně jako já už měla touhle dobou děti dospělé…
“Ahoj Whiskey, ráda tě vidím,“ usmála jsem se unaveně a přišla k nim o něco blíž. S úlevou jsem ještě pohlédla na Storma. Byl sice dost pohublý, sešlý a vyčerpaný, asi jako já, nicméně jinak se zdálo, že je relativně v pořádku. “A kdopak je tenhle mrňousek? Snad tvůj syn?“ Dál jsem se usmívala, lehce pohazovala ocasem a vlídně se na malého vlčka podívala. “Ahoj, já jsem Aranel. Ale klidně mi říkej Nel,“ představila jsem se. Snad se ten mrňousek nelekne toho, jak vypadáme, napadlo mě v následující chvilce. Sice jsem svůj odraz na vodní hladině neviděla, ale nepochybovala jsem o tom, že nevypadám o nic lépe, než Storm.

//Řeka Mahtaë

Konečně doma! Několikrát jsem se zhluboka nadechla. Ačkoliv tu stále vládla zima, byl to můj domov, který měl stále svou jemnou ovocnou vůni. Stále silně byl cítit i pach Whiskeyho, a kromě něj tu byl cítit i nějaký jiný pach. Podle všeho to bylo nějaké cizí stvoření, ale nikoho vidět nebylo. Zaslechla jsem unavené zavytí Storma. Zřejmě jsme trošku sešli z cesty, ovšem evidentně jsme přeci jen ve zdraví dorazili do cíle. Rozhlížela jsem se cestou k úkrytu, jestli neuvidím nebo neucítím Blueberryho, ale zřejmě byl někde hlouběji v lese. Byla jsem sice zvědavá, jestli je s ním stále ten maličký, ale jelikož tu momentálně nebyl ani jeden z nich, abych se zeptala, dál jsem se po tom nepídila. Však se to včas dozvím.
Čím blíž jsem byla k úkrytu, tím silněji jsem cítila pachy Storma, bratránka i toho neznámého vlka. Napadlo mě, že by to mohl být nějaký nový člen smečky, nebo tak. Abych nezapomněla, napodobila jsem Storma a také jsem zavytím dala najevo, že jsem tady. Pak už jsem ale trošku rychleji nabrala směr úkryt, celá nadšená z představy, že si lehnu do některé z kožešin a budu spát.

//Jeskyně

//řeka Mahtaë

Když jsem se konečně vyprostila od svých myšlenek, zastavila se a rozhlédla se po okolní krajině, mohla jsem začít jásat. Konečně jsem byla někde, kde to znám! Možná, kdybych nebyla tak unavená, možná bych se i rozklusala, takhle jsem se ale vzmohla jsem na úlevné vydechnutí, úsměv a zavrtění ocasem. Zavřela jsem oči a nasála pachy. Cítila jsem tu nějaké čerstvé. Kromě nějakých neznámých však také jeden známý, i když jsem ho už nějakou dobu necítila. Zamyšleně jsem naklonila hlavu na stranu. Snažila jsem se ten pach zařadit, v hlavě mi šrotovalo. Pak mi to cvaklo. To byl přece Whiskey! Znovu jsem se usmála, otevřela oči a nabrala neomylně další směr. Směr Borůvkový les. Bratránek byl cítit stejnou trasou, vypadalo to tedy, že se po dlouhé době konečně také vypravil domů. Tedy, pokud ještě byl Borůvkový les jeho domovem. Tím jsem si nebyla úplně jistá, ale každopádně les byl domovem jeho otce, kterého mohl jistojistě navštívit.
Proběhla jsem mezi stromy a znovu se zhluboka nadechla.

//Borůvkový les

//Kamennné pole (přes Stepní pláň)

Ponořená do vlastních myšlenek jsem kráčela sněhem. Poté, co jsem vzpomínala na šikovnou magii svého otce, jsem zase začala myslet na své děti, jak se asi mají, jak se jim daří. Doufala jsem, že našli své místo ve světě, třeba dokonce se usadili v nějaké smečce, třeba mají už i partnery… Tiše jsem povzdechla. Další myšlenky patřily pro změnu mým sourozencům. O nich jsem také neměla žádné zprávy a ani jsem nečekala, že bych snad někdy nějaké ještě měla. Byla to už věčnost, co se alespoň mihli na území Galli a já věděla, že jsou naživu.
Ani jsem neměla sílu a čas vnímat krajinu, kterou se ubíráme, stejně jako jsem neměla náladu si povídat. Snad poprvé jsem také pocítila, že už také nejsem nejmladší, takže tohle dobrodrůžo bylo poněkud vyčerpávající. A i když se zdálo, že nepotrvá dlouho a jaro nám zaklepe na dveře, čehož jsem se nemohla dočkat, protože nic krásnějšího, než Borůvkový les v plném květu prostě na celém světě není, nejradši bych se hned uložila ke spánku a chrápala aspoň do toho začátku jara. Nebo klidně i do léta...

//Řeka Mahtaë

Byla jsem ráda, že je to všechno konečně za námi. Pohlédla jsem nedočkavě na Naomi, které se oči rozzářily stříbrnou barvou. Byla jsem překvapená, možná to bylo tím, že zase používala nějakou magii, kterou by nám mohla pomoci dopravit se ve zdraví domů. Vlastně se toho úkolu sama hned zhostila, takže určitě to muselo být tak, jak jsem se domnívala. Což byla ohromná výhoda, při představě, že bychom nevěděli, kam vlastně jít… Tuláci měli určitou výhodu v tom, že jim bylo vlastně jedno, kam jejich kroky zamíří…
Jelikož se Naomi vydala určitým směrem, následovala jsem ji. Až když jsem se rozešla, tak jsem si uvědomila, jak moc jsem unavená. Předtím mi v žilách proudil adrenalin, takže jsem si ani žádnou únavu nepřipouštěla. Ale ani Storm na tom nebyl o nic lépe. Takže i když jsme všichni toužili být co nejdříve doma, rozhodně jsme to nehodlali hrotit, prostě jsme šli tak, jak bylo v našich silách. V tu chvíli jsem si vzpomněla na otcovu magii, kterou jsme se tenkrát přemístili přes několik území a byli jsme tam, kde jsme chtěli být v podstatě okamžitě. Zalitovala jsem, že nemám nějakou podobnou, ta by nám moc hodila, ale měli jsme smůlu, museli jsme spoléhat na naše vlastní nohy. Alespoň už pomalu začínal roztávat sníh, takže jsme se netáhli v závějích, což by nám ubíralo síly…

// Úzká rokle (přes Stepní pláň)

Naštěstí netrvalo dlouho a disk byl konečně kompletní. Začal zářit tak intenzivně, že jsem sklonila hlavu a zavřela oči, abych neoslepla, to by nebylo nic příjemného. Pak se země zachvěla, já zavrávorala a skončila na zemi. Když jsem se vzpamatovala z překvapení, proč najednou se země pohnula a zafungovala její gravitace a přitáhla mě k sobě, znovu jsem otevřela oči a několikrát zamrkala. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nebyla jsem jediná, kdo se svalil na zem jako shnilá hruška, ale to nebylo při tom otřesu přeci nic překvapivého. Co však bylo překvapivé, že jsme tu náhle byli sami. Žádný z těch přízraků, dokonce i disk byl pryč. Stejně jako klony Naomi. Úlevně jsem si vydechla a vydrápala se na nohy. Přidala jsem se k jásotu ostatních, že jsme to zvládli a přežili jsme v relativním zdraví. Když jsem však svou pozornost zaměřila na Naomi a hlavně Storma, docela jsem se zdědila. Oba byli dost hubení, Storm dokonce vypadal o něco hůř. Byla jsem si však jistá, že já nevypadám o nic lépe. “Doufám, že tohle konec je, protože další kolo nějakého boje už bychom asi jen těžko zvládli,“ vydechla jsem. Náhle jsem prudce zatoužila stočit se do klubíčka ve smečkovém úkrytu a spát minimálně až do jara. Lepší by bylo se předtím najíst, ale na lov neměl sílu nikdo z nás. Leda by přišel nějaký zajíc, kterého nebaví život, a sám nám skočil do tlamy. Při té představě jsem se usmála. Jenže jsem absolutně netušila, kde se nacházíme, takže… kterým směrem bychom se měli vypravit… Než jsem stačila začít uvažovat nahlas, ozvala se Naomi, že nás povede. K ostatním pronesla, že vlastně ani neví, odkud jsou. Kaya prohlásila, že jsou tak nějak odevšad, což potvrdilo mou předchozí domněnku, když jsme se setkaly, že budou tuláky. Ovšem ona ani Kaleo se nehodlaly s námi déle zdržovat, ani s námi sdílet aspoň část cesty. Kaya se pomalu vydala určitým směrem a pobídla Kaleo, která nám popřála šťastnou cestu, abychom na sebe dávali pozor a že nás určitě přijde navštívit. “Borůvková, naše smečka je Borůvková!“ Zavolala jsem za ní ještě, když hádala název naší smečky. Bylo roztomilé, že věděla aspoň, že se jmenuje podle ovoce.
“Škoda, že se odpojily tak rychle, chtěla jsem jim navrhnout, zda by se nechtěly k nám přidat. Myslím, že obě by se do naší smečky hodily,“ řekla jsem zamyšleně a sledovala vlčice, jak mizí v dálce. Tak třeba se někdy potkáme a já vám to navrhnu jindy, pokud budete hledat domov, pomyslela jsem si ještě.
Pohlédla jsem pak na Wizku, která prohlásila, že chce být chvíli sama a že se sejdeme doma. Zamračila jsem se, ale na vyptávání se nebyl čas, protože naše nejnovější členka se sebrala, kývla nám na pozdrav a pomalu se vydala jiným směrem, než kterým odešly Kaleo s Kayou. “Buď opatrná!“ Zavolala jsem za ní ještě.
“Nu, tak my se asi vydáme na cestu domů, že?“ Pohlédla jsem na Naomi se Stormem a hlasitě mi zakručelo v břiše. “Uf, já mám takový hlad, že bych snad sama snědla celého muflona. Ale nemám sílu ulovit ani malou myšku,“ postěžovala jsem si. Napadlo mne, že by bylo fajn, kdyby naše smečka měla víc členů a že bychom je mohli informovat, že jsme na cestě domů, aspoň by nám mohli ulovit nějakého daňka, toho muflona nebo aspoň pár zajíců, abychom doplnili energii. Jenže doma teď byl jen Blueberry s tím malým vlčkem, kterého jsem zatím neměla možnost poznat. Byla jsem však rozhodnutá, že to napravím, jakmile se budu cítit lépe. Přeci jen jsem stále zastávala ve smečce funkci pečovatele. "Jen doufám, že to není domů příliš daleko," zadoufala jsem a zachvěla se zimou, která dávala najevo, že se zatím nehodlá vzdávat.