Gallirea - Příspěvky uživatele

Pozorně jsem sledovala děti, jak postupně nasedají na hřbet své starší sestry. Arsen se navíc dušoval, jak na své sourozence dá pozor. O tom jsem nepochybovala, že bude chtít velet. Možná tak na zádech, ale i on musel poslouchat tu starší sestru. I když mi něco říkalo, že bude z toho nadšený, takže nebude mít problém dodržovat nějakou tu kázeň nebo pokyny… Snad. Rozhodně jsem věřila Keziah, že si je zvládne v případě nutnosti srovnat. “Kdyby zlobili moc nebo nechtěli poslouchat, rozhodně se neostýchej výlet přerušit a vrátit se,“ řekla jsem ještě dceři a s napětím sledovala, jak se opatrně s mladšími sourozenci zvedá do oblak.
No, samozřejmě jsem se nemohla ubránit tomu, aby se mi nesevřelo srdce obavou. Nebyl to přeci jen pro vlky přirozený pohyb. Pamatovala jsem si na let se svým otcem a jednalo se o naprosto jedinečný zážitek, to ano. Ale rozhodně jsem byla ráda, když jsme se ocitli zpátky na pevné zemi. I když to mohlo být dáno i tím, že jsem na to nebyla zvyklá. Kdybych se mohla ocitat ve vzduchu svépomocí a kdykoliv jako Kezi, možná bych tomu přišla na chuť.
Tiše jsem si povzdychla a rozhlédla se. Bylo tu všude pusto a prázdno najednou. Přemýšlela jsem, co bych mohla zatím podniknout – možná jsem se mohla jít podívat k tůni, kam předtím odešel Awarak a ještě se nevrátil. Třeba se tam potkal s jedním z našich mladších dětí. Rozhodně bych uvítala, kdybych se ujistila, že Arminius už je taky v pořádku zpátky. Ovšem i Siberia už byla docela dlouho pryč. Jenže už byli skoro dospělí a já si na to musela zvyknout. Ještě jsem taky mohla vyrazit do jeskyně a zjistit, jestli náhodou Badri nepotřebuje pomoct s dětmi…

ZNAČKOVÁNÍ
Nakonec jsem se ale rozhodla, že v prvé řadě nejdříve omrknu hranice a zjistím, jestli jsou dobře označené. Když jsem se vypravila ke stromům, které tvořily kraj lesa, pach už byl cítit docela slabě. Takže jsem vyrazila právě včas! Honem jsem tedy přičapla a strom, u kterého jsem právě stála, jsem lehce pokropila. Stejně tak jsem pokračovala u dalších a dalších stromů a hlavně keříků. O některé stromy jsem se pro změnu zase pořádně podrbala zády – to byla zase jednou spojena činnost užitečná s příjemnou. Několik dalších kmenů jsem označila svými drápky. Naštěstí předchozí deštík nepokračoval, takže moje dílko se hned nesnažil smazat. I když zataženo bylo pořád, mohlo tedy klidně zase brzy začít. Jen jsem doufala, že se tak nestane, dětem by brzy skončila zábava.

Žádné další poznámky o tom, jak komu říkáme nebo ne se nekonaly, i když jakási přidrzlá otázka, jestli může, se objevila. Ale jen jsem se na něj zamračila a dala mu tak najevo, že prostě ne. V hlavě bude mít pro všechny asi dost roztodivná jména a přezdívky a raději jsem to ani nechtěla vědět. Jen mi nešlo na rozum, kde se tohle v něm bere.
Překvapilo mě, že docela nadšeně se hlásil k tomu, abychom se šli podívat na miminka. “Ještě ne, je moc brzy. A vlastně ani nevíme, jestli už se narodili,“ řekla jsem mu a doufala, že ho nenapadne se sebrat a běžet to zjistit. Einor si pro změnu dělala starosti, aby si nemuseli hrát s těmi maličkými z donucení. “Jistě, že ne. Do toho vás nikdo nutit nebude. Když se ti nebude chtít, nemusíš si s nimi hrát,“ ujistila jsem ji, i když bych spíš čekala, že bude mít radost. Třeba by měla jen o pár týdnů mladší kamarádku, pokud ti dva mají aspoň jednu holku. Ale kdo ví. Na všechno bylo ještě brzy.
Jak jsem si myslela, Kezi mě utvrdila v tom, že Arminius mi toho poví víc. “Příště si dáš pozor, abys přišla včas.“ Usmála jsem se na ni a souhlasně přikývla, když jsem se dozvěděla o jejím triku, jak pomohla srazit laň z výšky. To muselo být taky hodně zajímavé. A nebezpečné… Nicméně evidentně to všechno v pořádku zvládla. Mezitím ukazovala svá křídla v plné parádě. Vážně byla už mnohem větší, než jsem si pamatovala naposledy. Takže jistě vyrostla spolu s ní, což bylo dobře, kdyby zůstala nějaká malá a zakrnělá, asi by nemohla dost dobře létat. Také to vlastně bylo něco vhodného pro vlka, který má rád svůj klid – klidně se vznese a odletí si někam do klidu. Všechny děti tedy byly nadšené ze sestřiny nabídky, aby se proletěli. “Tak dobře,“ souhlasila jsem tedy. “Ale budete Keziah poslouchat všichni tři bez výjimky a na slovo, jasné?“ Koukla jsem vážně na Quercuse, Einor a zvláštní pohled věnovala i Arsenovi, že to platí především pro něj. Kezi jsem věřila, že dá na ně pozor. “Hlavně se nenech přemluvit k nějakým neplechám,“ varovala jsem ji jemně, ale bylo mi jasné, že ona sama snad nic takového riskovat nebude.

V duchu jsem protočila oči. “Ty máš taky odpověď na všechno, že?“ Řekla jsem trochu smířlivě. Ten malý rozumbrada se dovedl celkem opodstatněně hájit a má prořízlou tlamku, takže ten se ve světě určitě neztratí. Svým způsobem mi připomínal Kayu a už jsem si tak říkala, že by si ti dva mohli rozumět. “Zkrátka mu říkej jménem. Své sestře nebo naší Alfě s křídly budeš říkat sůvy, nebo jak?“ Zeptala jsem se s mračením, aby věděl, že nečekám, že mi tohle odsouhlasí. Nebo navrhne něco jiného – třeba výry nebo sýčky. I když ty snad ještě neznal, ovšem v té jeho originalitě si jeden nemohl být jist ničím, co vymyslí.
Aspoň že snad kárání o neslušných výrazech obecně a dětech Varji bylo úspěšné. Ale vzápětí samozřejmě musel hájit – překvapivě mě, že se mu nelíbí, abych se starala o cizí vlčata, když mně nikdo nepomáhal. Usmála jsem se. “Jednak je to moje funkce, jednak je Badri nezkušená maminka, takže určitě bude ráda za pomocnou packu. A kdybych potřebovala, určitě by mi někdo pomohl, pokud by zrovna nemohl váš otec,“ vysvětlila jsem. I když je fakt, že v tuhle chvíli v lese nebyl snad nikdo, kdo by mi pomohl, kdybych potřebovala – všechny vlčice byly pryč. Každopádně to jsem nemohla teď říct, protože jednak by to byla voda na jeho mlýn a jednak bychom se mohli na tohle téma dohadovat do aleluja. Mrkla jsem na Einor, která nahodila poněkud smutný výraz. “Neboj se, vy jste pro mě na prvním místě,“ olízla jsem jí čenich a podívala se na Arsena, že to je tak. “Navíc, kdybyste chtěli, můžete přece jít se mnou s těmi maličkými se seznámit, až povyrostou, jistě si budete rozumět a budou z vás kamarádi,“ usmála jsem se na ně povzbudivě.
Zakrátko jsem zaslechla vytí. Byl mi ten hlas trochu povědomý, ale nevěděla jsem, kam ho zařadit. Aithér se nabídl, že tam zajde. Souhlasně jsem přikývla. Docela pěkně se angažoval, i když nebyl členem smečky – aspoň ne oficiálním. Ale možná věděl, o koho jde a pak mi přijde říct. Na druhou stranu, jestli to bude nějaký starý známý, chtěla bych se s ním pozdravit…
Nicméně teď svou pozornost získala Keziah. Děti se své sestře slušně představily, stejně jako předtím Aithérovi. Aspoň nějaká stopa slušného vychování v rámci rodiny, oddechla jsem si. Já se pak zajímala o lov, ale jak jsem čekala trošku barvitější odpověď, tak jsem dostala spíš tak stručnou odpověď. Ostatně co jsem mohla čekat, pokud budu chtít slyšet víc, budu si muset poslechnout jejího bratra. Takhle jsem jen mírně kývla. “No jo, Kaya je trochu svoje a svéráz, ale v jádru je rozumná a spolehlivá,“ řekla jsem. Jen jsem nedodala, že je i svým způsobem hodná, protože jsem zase nechtěla úplně ničit její image drsňačky. A tak jsme raději stočily řeč k tomu, že tu mezitím na ni čekají noví sourozenci. Vypadala poněkud rozpačitě, čemuž jsem se ani nedivila. “No… Asi jo, to by mohlo stačit,“ zazubila jsem se na Kezi, když do mě dloubla. Vlastně ani tohle nebylo tak úplně v plánu, bylo to spíš spontánní rozhodnutí. Každopádně rodina zakladatelů Borůvkové smečky byla díky mně už slušně rozrostlá, teď byla řada na nich, až to přijde. Na vtípek o tom, jestli bude některý z nich jako Arminius, jsem jen pokrčila rameny; to těžko říct. Každý z nich byl už teď individualita a originál, žádný ze sourozenců si zatím nebyl podobný povahově. Ale aspoň to byli slušní vlci, kteří jistě nedělali nikde ostudu – aspoň to jsem si mohla domýšlet, co se Aurory a Niké týkalo.
“Tedy, ta křídla snad rostou s tebou, že?“ Zeptala jsem se, když Kezi křídla pořádně roztáhla, aby se děti mohly pořádně podívat. Trošku jsem se ošila, když jim nabídla, jestli se chtějí proletět. Zastříhala jsem ušima, když se ozval Quercus, který projevil zájem. Mrkla jsem na Arsena s Einor – u prvního jmenovaného jsem nepochybovala, že bude chtít taky. A Einor… Jistě nebude chtít být pozadu. “No…Pokud máš dost prostoru a síly pro všechny tři… A nepoletíte daleko a opatrně, tak snad by to šlo,“ souhlasila jsem, i když trochu nerada. Ale možná to pro ně byla jedna z mála příležitostí, jak se proletět, protože jak budou růst, tak už nebude snadné je na zádech udržet – aspoň ne všechny najednou. Ovšem nedivila bych se, kdyby si pak někdo ve velkém nadšení pak chtěl taky zařídit křídla, až vyroste.

Dozvěděla jsem se od Arsena, že nějaké kamínky má – protože díky jisté létající vlčici, která si od něj vzala zub, dostal nějaké „cetky“. “Tak to byla nejspíš víla Zuběnka. Nemusíš se bát, další zub ti zase doroste,“ mrkla jsem na něj, i když mi něco říkalo, že nějaká útěcha za chybějící zuby není třeba. Pak jsem se zase zamračila. “Jaký Šašek? To jako Varja? Takhle mu neříkej,“ napomenula jsem ho. Ovšem další napomenutí zase na sebe nenechalo dlouho čekat, to když zase jiným slovem nazval Zuběnku. “Kam na ty výrazy chodíš? Takhle se nemluví!“ Mračila jsem se a nechápavě vrtěla hlavou. Od nás takové mít nemohl a od Varjargara ani bratra také ne – ani jeden takhle nemluví a i kdyby – před vlčaty by si snad dávali pozor.
“Jsi poněkud prostořeký, dávej si pozor na výrazy, jaké používáš. Slušní vlci se takhle nevyjadřují,“ napomenula jsem syna znovu. “Varjovi děti nejsou žádní smradi a já nejsem ničí služka. Jsem pomocná tlapka pro jejich mámu,“ řekla jsem. Ale na co, bylo mi jasné, že si Arsen bude myslet svoje. Trochu jsem si v duchu povzdechla. To tedy bude ještě kvítko!
Po výkladu o hierarchii mě poněkud překvapilo, že se Arsen s Einor zajímají o Omegy. No, musela jsem přiznat, že nevím, jestli nějaké máme nebo ne a proč. “Nejsem si jistá, jestli tu nějaká je, to by věděla Baghý. Možná by to mohl být nějaký vlk, který se tu dlouho neukázal, ale svým způsobem sem ještě patří. Ale protože se tu vesměs nezdržuje a nezapojuje se do dění, nehlídá hranice před vetřelci, neúčastní se lovu a tak, nemá nárok na nějakou lepší stravu.“ Řekla jsem a pohlédla na Quercuse, který jen pozorně poslouchal a zatím se na nic nevyptával.
Když jsme si vyslechli povídání o tom, co Aithér zažil, Einor se poněkud ostýchavě odhodlala položit bratrovi otázku. Byla jsem také docela zvědavá, ale bohužel nás musel zklamat, protože ti dva odmítali tu truhlu otevřít. “To je škoda,“ zamumlal Quercus. “Byla ta truhla asi velká?“ Zajímal se.
Než jsem ale stačila vyzvídat i já, ucítila jsem další povědomý pach, který se k nám blížil. Brzy jsem pak spatřila naši černou dcerku s křídly. Rozvlnila jsem oháňku a doširoka se usmála. “Kezi! To jsem ráda, že jsi se tu ukázala,“ pozdravila jsem ji a přišla trošku blíž, lehce do ní drcla na podporu svých slov, ale další něžnosti jsem si raději nechala pro sebe. Případně, pokud bude sama nějaké projevovat, byla jsem připravena je oplatit. “Trochu jsem si dělala starosti, když jste se tak dlouho nevraceli z lovu! Jaké to bylo?“ Vyzvídala jsem, protože její bratr se zatím neobtěžoval ukázat, takže jsem se nemohla zeptat na dojmy jeho. I když nejspíš měli každý trošku jiné. “Uh, málem bych zapomněla… Ehmm, to jsou tvoji mladší sourozenci.“ Uculila jsem se trochu nesměle. Trochu v obavě, že si dcera poklepe na čelo, že jsme se zbláznili. “Děti, tohle je vaše starší sestra Keziah, o které jsem vám povídala,“ otočila jsem se na trojčata a počkala, až se zase představí sami. Bylo také velmi pravděpodobné, že sestra s křídly, kterou si teď mohly prohlídnout a vyzpovídat, jim přijde zajímavější. Aithér navrhoval nějakou procházku, což nebyl špatný nápad, vlastně jsem o tom taky přemýšlela. “Asi počkáme, až padne největší zvědavost ze sestry,“ zazubila jsem se na něj. A byla připravena zasáhnout, pokud se na Kezi navalí a ona bude pociťovat diskomfort.

Monolog ohledně magií byl asi hodně dlouhý, ale… No, když na to přišla řeč, zkrátit se to nedalo. Ale děti byly šikovné a pozornost jakžtakž udržely. Ovšem další doplňující otázky nepřišly, dokonce ani žádosti o ukázku. Nevadí, zatím jsem se nechtěla vnucovat. Až budou chtít vědět, co s magií umím, tak si sami řeknou. Ale za chvilku se přeci jen zeptal Arsen, co jsou to cetky – Varja mu totiž tvrdil, že to je cena, kterou za magie chtějí. “To je asi jeho souhrnný název pro křišťály a drahokamy, které chce na oplátku, že ti s magií pomůže, Smrt. Je to taková marnivá dáma se zelenýma očima, drápy a ocasem. Je to taková spíš drsňačka škodolibá, takže lepší je s ní vyjednávat asi po dobrém, aby ještě neobrátila vaši žádost proti vám,“ začala jsem vysvětlovat, jak je to s placením za služby našich dvou nadpřirozených bytostí. “Její bratr Život je však jejím opakem, je hodný, milý, vlídný, má rád květiny.“ Dodala jsem. Ovšem bylo mi jasné, že náš malý hrdina Arsen by raději jednal právě se Smrtí a klidně by byl schopen si ji namazat na chleba – teda aspoň v rámci svých možností a možná ve své domněnce, ale vyhrát nad ní by jen tak asi úplně nemohl. Ovšem pomocí blyštivých kamínků by ji mohl aspoň uchlácholit.
Krátce nato se k nám přidal Aithér, který se vesele zajímal o jména svých sourozenců. “Já jsem Quercus,“ oznámil hrdě ten nejmenší. Všichni si staršího bratra zvědavě prohlíželi. Ale moc se mi nelíbil Aithérův kašel. On se rozmluvil o tom, co všechno zažil, až jsem nestačila valit oči. “Tedy, to jsi měl pěkně dobrodružnou výpravu,“ usmála jsem se na něj. A raději jsem si nechala až moc starostlivou poznámku o tom, že je hlavní, že se vrátil živý a zdravý, takže nějaký kašlík je proti tomu celkem nic.
“No, děti, magie jsme probrali. Ale důležité je taky znát hierarchii smečky, abyste věděli, jak o funguje. Smečku vede Alfa – většinou jsou to partneři, ale nemusí to tak být. Jako třeba momentálně u nás. Alfami jsou Baghý a Erlend. Jejich jména si zapamatujte, jsou důležitá. Baghý poznáte podle toho, že taková drobnější, má velká křídla. Druhým Alfou je Erlend, její synovec, velký mohutný vlk s ozdobou na hlavě, barevným kožichem a nemluví. Ale umí komunikovat jinak,“ začala jsem vysvětlovat. Pak je tu Beta pár – to jsme my s tatínkem – a jsme takoví jejich zástupci, když tu nejsou. Jednáme s cizinci a značkujeme hranice lesa. Pod námi jsou pak Gammy – ale pokud vím, momentálně žádný vlk tohle postavení nemá. Ti už ale takové pravomoce jako my nebo Alfy nemají. Další jsou pak Delty – těch je tu několik. Oni a samozřejmě i Gammy můžou mít nějaké funkce ve smečce, jako třeba lovec, ochránce, učitel, nebo bývají vlčice pečovatelky – jako třeba já – to znamená, že můžu pomáhat jiné vlčici s jejími dětmi, pokud bude chtít a pokud bude třeba. Postavení, které máte vy a každý právě přijatý člen smečky, tomu se říká Kappa. Pokud budete šikovní, zapojovat se do dění ve smečce, případně plnit nějakou funkci, můžete se právě dostat v hierarchii výš. No a nejníže postavení, kteří nemají vlastně žádnou funkci a po lovu jdou jíst jako poslední, to jsou Omegy.“ Dokončila jsem vysvětlování další důležité věci, kterou museli znát. Pokud by chtěli, mohla jsem jim vyprávět o historii tohoto lesa, ale asi jsem toho namluvila už dost, takže bychom spíš měli uvažovat nad nějakou zábavou.

Achichi achich. Velké vyzvídání začínalo. Ale to jsem mohla čekat – jak jinak. Malí rozumbradové začali mluvit, takže bylo jasné, že budou chtít poznávat svět kolem sebe. Momentálně však téma číslo jedna byla magie. Dozvěděla jsem se od Arsena, že o magii slyšel od Varjargara, takže jsem jen přikývla. Ovšem syn byl celý nedočkavý, chtěl vědět všechno a hned. Zazubila jsem se na něj. Bylo jasné, že je to trošku na dýl a bude toho hodně. A samozřejmě nebude vadit, pokud si to hned všechno nezapamatují. Budou míst dost času se znovu učit, případně zjišťovat. Už teď mi něco říkalo, že tenhle náš koumák udělá všechno pro to, aby uměl ovládat všechny magie co nejlépe.
“S magiemi se to má tak, že většině vlků – nebo lépe řečeno všem, se projevuje až v dospělosti. Nevím, proč tomu tak je, ale je to tak. Je třeba možné, že někomu se projeví dříve, ale já osobně nikoho takového neznám. Někomu se oči podle ní zabarví, takže to zjistí díky barvě oči, třeba mě. Někomu – jako třeba tatínkovi, se oči nezabarví, zůstanou stejně zlatavé, jako vaše. Takže je to pak trošku těžší přijít na to, jakou magii vlastně máte.“ Začala jsem vyprávět na úvod. Zatímco mě Arsen hltal pohledem, Einor a Quercus momentálně zaujatě pozorovali stromy. Na jednu stranu jsem se jim nedivila, byli to velikáni.
“Ty, které jsou základní, jsou kromě vody také vzduch, oheň, země, iluze, myšlenky a předměty. S každou samozřejmě umíte něco jiného. Já osobně, kromě své vrozené magie, kterou mám po své mamince, umím také ovládat vzduch. Pak ještě trošku iluzi a předměty, příkaz moc ne. To mi připomíná, že bych měla trénovat,“ povídala jsem dál. “Asi se divíte, kde jsem vzala ty další. K tomu mi pomohli dva mocní tvorové – dá se říct možná i bohové – Život a Smrt. Ta především. Oni mají tu schopnost vlkům pomáhat získat další magie, zlepšovat jejich ovládání a také umí pomoci se zlepšením vlastnosti – třeba když chcete být rychlejší nebo vytrvalejší. Kromě těchto základních magií ještě existují další; bolest, emoce, elektřina, počasí, loutkař a neviditelnost. To je myslím vše. Tedy, pak ještě je možné získat takovou, kterou budete mít jednom vy a nikdo jiný na Galliree. Ale nic není samozřejmě zadarmo,“ ukončila jsem jakous takous úvodní část povídání o magiích.
Einor, nevím, jestli vše slyšela, se vrátila ještě ke zmínce o znacích. Podívala jsem se na ni s úsměvem. “Ano, znaky a přímo na kožíšku. Až přijde Aithér, tak to sama uvidíš. Nebo i u jiných vlků. Co jsem si tak všimla, také Varjargar má zajímavě vylepšený kožíšek. A jsou vlci, kteří mají vůbec zvláštnosti – třeba naše Alfa Baghý a vaše sestra Keziah mají křídla, stejně jako ptáci. S tím jim asi také pomáhá Smrt, jen těžko říct, zda si to vyžádaly nebo si jen tak z rozmarnosti řekla, že jim je nadělí. U ní jeden nikdy neví,“ pustila jsem se do povídání ještě o nějakých zvláštnostech, o kterých jsem věděla. Možná jsem ještě mohla zmínit Noriho, ale upřímně řečeno jsem si nebyla jistá, jestli je ještě členem smečky a jestli mají děti možnost se s ním potkat. Ovšem jistě by nebylo zvláštní, kdyby se na Galliree potuloval vlk s něčím podobným na hlavě.
Ucítila jsem, jak se k nám blíží povědomá vůně, která se za pár okamžiků objevila v podobně vlka, o kterém jsem před chvilkou mluvila, před námi. “Aithére,“ usmála jsem se na něj a rozhýbala oháňku. “Zrovna jsem o tobě mluvila – v rámci vysvětlování znaků magie a také samozřejmě jako o nejstarším bratrovi,“ řekla jsem vesele a mrkla na děti, jak se budou na Aithéra dívat. On se k nim hned přátelsky přiblížil a představil se. Samozřejmě chtěl znát jejich jména. No jo, škoda, že odešel tak brzy, pomáhal by nám je vymyslet. “Snad jsi se nenachladil? Teď v létě?“ Zamračila jsem se, když jsem už poněkolikáté slyšela syna kašlat.

Quercus se nejdříve spíš zajímal, kde to vlastně jsme. No, asi se přeslechl, když jsem to říkala prve, ale to nevadilo – mohla bych to zopakovat každému tolikrát, kolikrát bude potřeba, aby si to dobře zapamatovali. “To je les, ve kterém žijeme. Jmenuje se Borůvkový,“ usmála jsem se na něj. Bylo teď úplně ideální počasí na to, abychom mohli případně prozkoumat různá místa v lese nebo se šli podívat k tůni. Akorát teplo, žádné velké nepříjemné horko, podle oblohy ani nic nenaznačovalo, že by v nejbližší době mělo zase začít pršet. Takže prostě značka ideál. Jen byla docela škoda, že široko daleko nikdo není v lese, aby se děti mohly s někým seznámit – když pominu Arsena, který stihl poznat svého bratra, o kterém to nevěděl, a Varjargara. Doufala jsem, že se brzy vrátí aspoň Awarak z obchůzky po lese, aby si také užil nějaký čas s dětmi venku během léta. Stejně jako jsem mohla doufat, že se také konečně ukáže jednak Arminius, aby povyprávěl, jaký byl lov, stejně jako Siberia s Aithérem. Přeci jen už jejich malincí sourozenci o něco povyrostli, než když je viděli naposled.
Z přemýšlení mě znovu vytrhnul jeho hlas. Pozoroval se zakloněnou hlavičkou stromy. “To jsou stromy. Listnaté. Tomu, co mají na větvích, se říká listy. Jsou různé druhy. Duby a buky, a tamhlety bílé, to jsou břízy,“ vysvětlovala jsem Quercusovi trpělivě.
Ujistila jsem Arsena, že jako bratra se Arminia bát nemusí, nicméně byl poněkud nabroušený ze situace, která nastala. Tedy, spíš se zlobil na to, že se vyptával na podivné otázky, a tak on nemohl tušit, že patří do rodiny. “No, patrně nedorozumění,“ řekla jsem shovívavě. “Nevím, co přesně říkal, ale tipuji, že se snažil zjistit, kdo jsi, ke komu patříš?“ Nadhodila jsem jediné logické otázky, které mohl Arminius malému vlčeti bez dozoru pokládat. Samozřejmě nevěděl, že já jsem byla březí ani že se mu sourozenci už narodili. Ani nevěděl o nikom jiném, že by v nedávné rodině měl vlčata, takže bylo možné, že si zkrátka myslel, že se jedné o nějaké zatoulané vlče bez rodičů.
Další otázky na sourozence byly už poněkud jiného rázu. Arsen se zajímal, jaké mají sourozenci magie. Naklonila jsem hlavu na stranu a posadila se pohodlně naproti nim, abychom na sebe všichni čtyři dobře viděli. “A odkud víš o magiích? Také od Arminia?“ Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou, co ten malý filuta už nestačil vykoumat a vyzvědět. “Každopádně pokud vím, ještě svou vrozenou magii neobjevili. Takže zatím je to tajemství i pro ně,“ musela jsem ho zklamat. Tedy zklamání na jednu stranu – na tu druhou jsem čekala, že přijdou otázky na magie, které máme my s Awarakem. “Tedy co se týče těch prostředních tří,“ dodala jsem ještě. Přeci jen tu jeden byl, který magii už znal. “Nejstarší bratr má stejnou magii jako já – tedy vodu. A vlastně si ho nemůžete splést – je bílý jako já, má modré oči jako já. Ale na rozdíl ode mě má hnědou jednu tlapku a špičku ocásku – to zdědil po svém otci.“ Popsala jsem jim nejstaršího bratra, aby věděli, o koho se jedná, až ho potkají. “Vlastně ještě jednu zvláštnost ještě má – na svém kožíšku má modré znaky, které nedávno získal,“ dodala jsem ještě a bylo mi jasné, že tohle bude ještě velké téma. A nejspíš bude mít přednost před vysvětlováním hierarchie nebo jak to je s mými sourozenci.

Srpen (4/10) | Blueberry

Doufala jsem, že moje slova zněla tak upřímně, jak jsem je myslela. Na druhou stranu Berry přeci neměl důvod mi nevěřit. I když je fakt, že takhle otevřeně jsme si zatím nikdy nepovídali. Ale kdo ví, třeba se to změní. Na mou nabídku mi poděkoval, takže jsem jen kývla a mávla tlapkou. Chvíli jsme jen tak koukali před sebe a mlčeli. Počkala jsem, jestli bude ještě mít na srdci. Dočkala jsem se poměrně záhy. Souhlasně jsem přikývla, vnímala jsem to stejně – znali jsme se léta letoucí, ale nikdy jsme k sobě nehledali cestičku. Žádný velký věkový rozdíl mezi námi nebyl, aby vytvořil nějakou propast, nicméně mě nikdy nedělalo problém si dobře rozumět a být si bližší s různými věkovými kategoriemi. Zkrátka to tak nějak bylo. Nebyl přeci jen jediný, takových vlků, se kterými jsem neměla bližší vztah, bylo více. A vlastně od dob nové Borůvky to bylo vesměs všechno jen povrchní. Kdo mi za ty roky nejvíc přirostl k srdci, byla Maeve. Měla jsem si skoro za vlastní dceru. Jenže ta se už pár let toulala kdo ví kde. Druhým vlkem, ke kterému jsem měla blíž, byla Kaya. Ale přeci jen ta si na nějaký sentiment nebo vyjadřování citů nepotrpěla. Ovšem momentálně byla kromě mého partnera asi jediná, s kým jsem se poznala trochu blíž. Samozřejmě moje děti se počítat nedaly, to byla trochu jiná kategorie. “Zkrátka to asi tak nějak vyšlo,“ uzavřela jsem nahlas své myšlenky a zároveň reagovala na jeho poznámku. “Jak já říkám, už jsem takový inventář Borůvkového lesa jako stromy, keře nebo tůň,“ usmála jsem se trochu nesměle. “Tak snad ještě jako tvůj stálý pilíř ještě vydržím,“ dodala jsem.
Ale už jsme byli v takové lehce melancholické náladě přeci jen dlouho. Chtěla jsem ale s rozptýlením počkat raději na Blueberryho, pokud by chtěl ještě něco dodat. Zřejmě už sám usoudil, že to chce změnu, takže se zvedl. Zvědavě jsem na něj koukla, co navrhne. Mírně jsem se ušklíbla, když navrhoval svačinu. “To jako ryby? Noooo… Klidně ti pomůžu je lovit, ale já je nemám moc ráda,“ řekla jsem kysele. “To už radši zajíce,“ olízla jsem se mlsně a už si vlastně nepamatovala, kdy naposledy jsem lovila zajíce. Pak mi na mysli vytanulo, jestli jsem to vůbec učila prostřední trojčata. Vypadalo to, že jsem nesmírně hlava děravá na nějaké věci, i když tohle bylo poněkud důležité.

Očekávala jsem asi více otázek, ale zatím toho na ně bylo asi dost. Takže jsem počítala s tím, že přijdou třeba později. Ovšem brzy se také budou muset naučit hierarchii, aby věděli, jak to ve smečce chodí. Samozřejmě asi nehrozilo, že by se ve svém věku dopustili nějakého vážného faux pas, vždyť jsme na tom přeci jen nijak extra nelpěli ani si na nic nehrálo či nedělali ze sebe víc, než jsme. Každopádně pro začátek bude stačit, když budou vědět, jak je to s postavením, kdo má co na starosti.
Ale zpět k sourozencům. Einor se zajímala, kolik jim je vlastně roků. “První tři jmenovaní nejsou o tolik starší než vy. Na podzim jim budou dva roky,“ vysvětlila jsem s úsměvem trpělivě. “A druzí tři jsou mnohem starší, těm bude na podzim roků devět,“ dodala jsem. Když jsem to zmínila takhle nahlas, uvědomila jsem si, kolik je vlastně skutečně mně. Ale díky Životovu kouzlu jsem mladší. A díky tomu jsme si mohli s Awarakem založit rodinu – a rovnou dvakrát. Kdo ví, jak by to s námi jinak vypadalo – pokud bychom byli naživu, nejspíš bychom stejně většinu dne prospali a o dění ve smečce se moc nezajímalo. A s vypadanými zuby bychom s bídou zvládli pořádně žvýkat losí maso.
Rychle jsem ale tyhle myšlenky zaplašila. Bylo to zkrátka jinak a nebylo dobré přemýšlet nad tím, co by kdyby. Raději jsem si vyslechla Arsenovo sdělení, kterak se domníval, že Arminius krade vlčata. To Einor poněkud vyděsilo. Zavrtěla jsem hlavou. “Tak teď už víš, že Arminius je tvůj bratr a bát se ho nemusíš,“ mrkla jsem na něj s úsměvem a přitiskla k sobě Quercuse, který se ke mně na chvilku přitulil. “Potkal staršího bratra, ale nevěděl, že je to bratr a nic se mu nemůže v jeho přítomnosti stát,“ uklidnila jsem ještě Einor.

Srpen 3/10 | Blueberry

"Tou aktivitou právě myslím, jak se kdo zapojuje třeba do lovu, někdo nechodí vůbec, někdo pokaždé... Ale je fakt, že asi to není pro každého. A vesměs ani žádné funkce momentálně nejsou, když se nad tím zamýšlím. Že by byla ještě jedna pečovatelka nebo aspoň učitel... I když učit něco vlčata může víceméně každý. No... Nějak jsem se do toho teď zamotala," zazubila jsem se. "O některých bohužel ani nevíš, jestli vůbec ještě ve smečce jsou, když se nějakou dobu neukázali a nedali o sobě vědět. I když to beru ve většině případů jako ne," dodala jsem.
Zmínky o dávných našich přátelích... Byli poněkud rozpačité. Tedy... Já zvládla vyslovit jména celkem v pohodě, ale cítila jsem z Blueberryho, že je z toho poněkud nesvůj. I tón jeho hlasu se změnil. Ale než jsem stačila něco říct, stočit třeba řeč jinam, osmělil se a rozmluvil se. Pozorně jsem tedy poslouchala. Bylo to vlastně zvláštní, nepamatovala jsem si, že by se mi kdy svěřoval nebo snad kdy vedl tak dlouhý monolog... Ale asi se potřeboval vypovídat. A i když jsme se znali dlouho, nejspíš se chtěl ujistit, že mi může věřit. Vlastně jeho pohled na, zda se má vrátit... Takhle mě nikdy nenapadlo nad tím uvažovat. To bych se musela zbláznit. I když je fakt, že rodina mě také vede tak, abych hleděla do budoucna. Mírně jsem poposedla k němu blíž a lehce se ho dotkla na znamení, že kdyby chtěl, poskytnu mu objetí, ale sama jsem to dělat radši nechtěla, aby to nebylo příliš. "Je asi jediný způsob, jak to zjistit - zkusit to." Řekla jsem zamyšleně. "Máš pravdu, je to jiný les, než jaký jsme ho znali. Tedy samozřejmě fyzicky je všechno stejné - stromy, keře, tůň... Ale rozumíme si. Já... Někdy na ně vzpomínám, ne, že ne. A někdy je mi dost smutno. Nicméně právě kvůli dětem se snažím hlavně hledět vpřed. S pokrevní rodinou je to možná trochu jinak než se smečkovou ohledně těch pocitů... Tedy, teď se asi vyjadřuju jako veverka nafetovaná mákem..." odfrkla jsem si. "Každopádně co se snažím říct je to, že když mě budeš potřebovat, jsem ti k dispozici jako opora a ráda se ti pokusím pomoct, jak jen to půjde a jak jen budu moct," usmála jsem se na něj povzbudivě. A taky s úlevou, že jsem zase dala dohromady kloudnou větu.

Nuže, tak tedy nastal čas, abych vysvětlila, jak je to s dalšími sourozenci. Tedy s těmi staršími. A protože jsem to nechtěla vysvětlovat víckrát, zavolala jsem Einor s Quercusem k nám. Moc nadšeně se netvářili, protože zrovna pilně chytali motýla, ale nakonec si dali říct.
"Takže tedy pro všechny - máte ještě šest starších sourozenců," prozradila jsem jim a odmlčela se. I když tohle číslo jim nemohlo nic říkat, počítat ještě neuměli. "Já a tatínek jsme spolu už jednou tři vlčata měli. Jmenují se Arminius - se kterým se Arsen už setkal. A dvě sestry - Siberia a Keziah. Siberia už vás viděla, krátce poté, co jste se narodili. Jistě se s oběma brzy potkáte," doplnila jsem. Doufala jsem jen, že si jména zapamatují, nebo aspoň některá. Ale i kdyby ne - znají jméno mé i Awarakovo, takže pokud se s nimi setkají a prozradí, ke komu patří, vše se vysvětlí. "No a já... Ještě mnohem dříve, než jsem poznala vašeho tatínka, jsem žila s jiným vlkem. A s ním mám také tři děti. Ale s Niké ani Aurorou se tady nepotkáte - žijí neznámo kde. Ale s Aithérem se tady určitě potkáte. Není sice členem smečky, ale bývá tu čas od času na návštěvě a stejně jako Siberia, vás už také viděl. A snad i s ním se brzy setkáte. Vše jasné?" Zeptala jsem se. Momentálně to ale vypadalo, že se vše snaží tak nějak zpracovat.
Arsen se ještě zajímal, jestli se na něj bratr nebude zlobit. "Pokud jsi mu neprovedl nějakou ošklivou lumpárnu, tak jistě ne." Mrkla jsem na něj, i když jsem si byla jistá, že by se Arminius neuměl zlobit vůbec - spíš by byl rád, že má bratra na lotroviny.

Jemně jsem kývla hlavou, jakože se omluva přijímá. To byla jedna věc - a druhá samozřejmě pro mě zajímavost, jak se mu líbilo u tůně a jestli někoho potkal. Teď už v klidu jsem se mohla posadit a zatímco jsem poslouchala Arsenovo povídání, po očku jsem sledovala Einor s Quercusem. Zatím nevypadali, že by je starší bratr zajímal.
Trochu se mi naježily chlupy v týle, když se Arsen zmínil o tom, jak chtěl peříčko, které ztratila kachna. To by se snadno mohl utopit. Hned jsem tu myšlenku znovu zaplašila. Také jsem se dozvěděla, že se tam potkal s Arminiem. Usmála jsem se, o když asi bratři neměli možnost se poznat. Možná nedorozumění. "To měl Varja pravdu, když to říkal, opravdu máš staršího bratra. Dokonce dva." Řekla jsem mu s úsměvem. Zatím to nějak extra mezi ním a Quercusem nevypadalo na velké spiklenecké přátelství, ale možná to bylo tím, že byli zkrátka ještě málo. Třeba to přijde časem... A třeba také ne. Kdo ví. Bylo stejně skvělé sledovat, jak je každé z mých dětí úplně jiné a originální. Samozřejmě že to bylo normální, žádní dva vlci nejsou stejní, ale jako sourozenci nebyla podoba ani vzhledově ani povahově. Snad jen že někteří podědili barvu po mně i Awarakovi, a někteří byli úplně jinak barevní.
Raději jsem přestala dumat nad podobností nebo nepodobností a raději si počkala, zda se bude Arsen zajímat o starší sourozence.

Úleva přišla okamžitě, jakmile jsem spatřila Arsena ve společnosti Varjargara. Takže jsem se nemýlila, netoulal se po lese sám, i když bylo možné, že chvilka bez dozoru se mu povedla. Byl sice poněkud zmoklý, ale evidentně spokojený. Bodejť by ne. Jeskyně v tomhle věku byla zkrátka nezajímavá. Ovšem já jsem si neodpustila přísný výraz. "Děkuji, Varjo, že jsi na něj dohlédl," usmála jsem se. Vypadalo teď poněkud jinak než když odcházeli na lov, ale nestačila jsem se zeptat na další věci, protože jsem se dozvěděla, že čekají také vlčata. Vesele jsem se usmála a přikývla, když pospíchal do jeskyně za svou partnerkou. To mě potěšilo, jednak se smečka rozroste a jednak si naše trojčata budou mít s kým hrát.
Ucítila jsem lehký náraz do nohy, to když se Arsen rozběhl směrem ke mně. Jen to nějak nevychytal a zamotaly se mu nohy. Nechtěla jsem se hned vyptávat, zda je v pořádku, protože evidentně byl. Místo toho jsem se znovu zamračila. "Nepamatuju se, že bych ti dovolila opustit jeskyni bez dozoru," řekla jsem věcně, nikterak zvýšeným hlasem. "Takže příště se, laskavě zeptej, ano? Jako každý slušný vlček." Řekla jsem, i když mi bylo jasné, že má svou hlavu.
"Povídal Varja, že jsi byl u Ovocné tůně. Jak se ti líbila? Potkal jsi někoho?" Usmála jsem se konečně. Bylo jasné, že se nedokážu dlouho zlobit - ostatně zase tak velký průšvih to nebyl. I když mohlo hrozit, že spadne do vody. Nad tím jsem ale nechtěla uvažovat - nestalo se to, takže žádné co by kdyby.

//úkryt

Postavila jsem Quercuse s Einor na zem a počkala, až se trochu rozkoukají. “Tak tohle, děti, je Borůvkový les. Místo, kde jste se narodili. Dobře si to zapamatujte, kdybyste se někdy ztratili, abyste věděli, jaké místo hledat,“ pověděla jsem jim na úvod a zhluboka se nadechla. Les tak krásně voněl po dešti! Ovoce na stromech se chystalo pomalu dozrávat, jen by to asi chtělo ještě trochu slunka. Popošla jsem ke keříkům, na kterých rostly malé modré bobulky. “Tohle jsou borůvky. Podle nich se tento les jmenuje, protože jich je tu vážně hodně. Jsou sladké, můžete je ochutnat,“ vybídla jsem je s úsměvem a čekala, jestli to zkusí. Zoubky už sice měli, ale vlastně je ani nepotřebovali, daly se dobře slupnout pomoci jazyku.
Rozhlédla jsem se a zavětřila. Awarak tudy nejspíš procházel v rámci značkování, ale momentálně se zdálo, že jeho pach zamířil směrem k Ovocné tůni. To bylo dobré, až najdeme Arsena, tak bychom se mohli za ním vypravit, aby se děti podívaly na další místo, které v lese máme. Trochu jsem se ošila, neměla jsem syna nechávat venku bez dozoru tak dlouho, i když jsem věděla, že tu pořád víceméně někdo je, takže by na něj mohli dohlédnout. Ale stejně. Ačkoliv je to pro něj určitý krok k jeho nezávislosti, bylo to přeci jen nějak hrr. Tiše jsem povzdychla a pohlédla na mladší děti, které zvědavě prohlížely borůvky.

Popřáli jsme si s dětmi dobré ráno, ovšem na další věci nebyl čas – respektive já se k nim nedostala. Quercus s Einor si vyhlásili soukromou válku. Tak jsem je zatím nechala, aby spolu dováděli, zatímco jsem se byla podívat ven. Bouřka pomalu ustala, takže bylo na místě uvažovat o tom, že bychom vyrazili ven. Ostatně bylo důležité najít Arsena, abych se ujistila, že je v pořádku a vynadala mu, že odešel bez dovolení. Vrátila jsem se ke kožešině s dětmi, Einor už toho měla evidentně dost a vzdávala se.
“To byl hrom, který provází bouřku,“ vysvětlila jsem dcerce, která se zajímala, co to slyšela za zvuk. “Nemusíš mít strach, tady jsme jednak v bezpečí a jednak venku už je klid. Tak co kdybychom vyrazili ven, podívat se po lese a najdeme Arsena?“ Usmála jsem se na děti. Bylo teď snad jednodušší, abychom trávili společně čas, dokud jsou malí a všechno se budou teprve učit. Když oba souhlasili, pomalu jsem došla k východu z úkrytu a oběma postupně pomohla dolů. To bylo ještě na ně docela vysoko, aby se dostali dolů sami. Ale do jeskyně pro všechny ostatní se příště dostanou lépe.

//les