Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad (2/10) | Erlend

Byla jsem napjatá, s čím se Erlend svěří. Sice můj pozdrav oplatil mávnutím ocasu, ale výraz se mu neuvolnil - pořád byl vážný a zachmuřený. Tak trochu jsem měla obavu, jestli se náhodou neděje v lese něco vážného. Jenže když jsem se nad tím zamyslela, všechno bylo relativně v pořádku. Pokud pomineme fakt, že už dlouho nebyla k vidění Baghý. Vlastně od té doby, co svůj post přenechala Erlendovi. Vrátila jsem se raději zase do přítomnosti, abych si vyslechla, co našeho Alfu trápí. Vzápětí jsem v hlavě zaslechla hlas. Zadívala jsem se do jeho modrých očí a pozorně vnímala. Zamračila jsem se. Tohle nebylo moc dobré. Tedy, nečekala jsem, že bude chtít svůj post opustit tak brzy. Já... No, na jednu stranu měl asi pravdu, bylo zvláštní mít nemluvícího Alfu, ale měla jsem za to, že Baghý ví, co dělá. Dobře by se doplňovali, nicméně na jednání s cizinci to úplně z jeho strany nebylo. Tedy, nevěděla jsem, jak moc mu jde komunikovat pomocí magie s někým, koho nezná, je to ale jistě vysilující.
"No... Myslela jsem, že jste to s Baghý pořádně probrali a zvážili společně pro a proti. Nebo možná spíš jste mysleli, že to bude jednodušší, viď?" Začala jsem přemýšlet nahlas. "Taky jsem ji už dlouho neviděla, doufám, že se na nás nevyprdla úplně. S povyšováním nebo sesazováním asi já osobně příliš nepomůžu," zamýšlela jsem se dál.

Listopad (1/10) | Erlend

Tohle dnešní počasí bylo pěkně otravné. Vůbec se nedalo podnikat nějaké blbinky s vlčaty, i kdybychom měli jen dělat hromady ze spadaného listí a skákat do něj. Když pršelo a bylo všude bláto, tak nic moc. Dětem by sice bláto jistě nevadilo, ale mohly by se zase sklouznout a spadnout na čumák. I když takovým pádům se samozřejmě nedalo úplně vyhnout. Každopádně asi bude lepší si počkat na sníh. Určitě se jim bude líbit i ten. A navíc bylo možné, že na něj nebudeme muset nijak dlouho čekat. Tak hlavně, aby napadlo hodně sněhu a aby vydržel – ne aby napadal mokrý, který by se hned změnil zase na břečku.
Z přemýšlení, co bych mohla s vlčaty podniknout, mě vyrušilo zapraskání větvičky. Lehce jsem trhla hlavou, asi jsem byla hodně zamyšlená, že jsem ani nevnímala svět kolem sebe. Brzy jsem spatřila mohutného modrookého vlka, jak nesměle postává opodál. Usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. Popošla jsem k němu blíž na znamení, že mě neruší a můžeme si povídat. Ostatně něco na jeho výrazu mi říkalo, že má něco na srdci. “Erlende,“ oslovila jsem ho. “Všechno v pořádku? Vypadáš ustaraně,“ zeptala jsem se.

Děti vypadaly vskutku nadšeně. Nebo aspoň co se týkalo Quercuse a Einor. Arsen nepovažoval za důležité, aby mě přišel aspoň pozdravit a podělit se o svůj zážitek. Bodlo mě z toho u srdce. Ale zaplašila jsem smutnou náladu a těšila se z toho, že aspoň druhé dvě děti mají ještě zájem o společnost své matky. “No, pokud budete hodní, tak jistě vás Keziah vezme na výlet znovu,“ usmála jsem se na Einor povzbudivě. Dcerka se také zajímala, zda tu na ně celou dobu čekám. “No vlastně ano, ale poznala jsem tu jednu malou slečnu, která mi dělala chvilku společnost,“ prozradila jsem, že jsem tu nebyla celou dobu sama. “Seznámila jsem se totiž s Kiwi, jednou z dcer Varjargara. Myslím, že byste si mohly rozumět,“ usmála jsem se na dceru. Podle toho, jak se tu kolem vířily pachy, nejspíš už byla venku celá rodinka. Sice asi bylo načase, nicméně zrovna se jim počasí úplně nevydařilo. Na druhou stranu tohle bylo jistě to poslední, co ty malé slečny při objevování světa kolem sebe v tuhle chvíli zajímalo.

Malá slečna mě pozorně poslouchala. A pak nadšeně opakovala moje slova. Navíc upozornila slunce na to, aby svítilo i na ni. Usmívala jsem se, byla fakt roztomilá. Možná by si mohla rozumět s Einor. Ale když jsem se ohlédla, nikde jsem neviděla její sestřičky a maminku. Jen jsem cítila Varjargara. Nejspíš čekal, až vyjdou z úkrytu i ostatní jeho holky.
Počet mých dětí Kiwi evidentně zaujal, i když samozřejmě nemohla tušit, kolik přesně to je. Nicméně pro ni to bylo hodně. Souhlasně jsem přikývla, opravdu tolik moc mám dětí. Jen škoda, že se nemůže seznámit se všemi, ale co se dá dělat. Mohla jsem být ráda, že aspoň s několika. “Nevím, jestli největší na celém světě, ale možná jedna z těch větších zde na Galliree,“ usmála jsem se na ni a pocuchala jí srst na hlavě, když se ke mně přitulila a když jsem vysvětlovala, jak funguje moje funkce ve smečce. Přikývla jsem. “Pokud chtějí pomoct, tak určitě to také musí dovolit, jinak by to nešlo,“ vysvětlila jsem trpělivě. Kiwi chvíli seděla a přemýšlela. Celá napjatá jsem čekala, co ji napadne. Náhle vyskočila na nožky s tím, že to musí říct svým sestřičkám. Než jsem ale na ni stačila zavolat, že úkryt s její rodinou je na opačnou stranu, byla ta tam. S úsměvem jsem zavrtěla hlavou, byla taky takové akční třeštiprdlo. To by se mohlo líbit i Arsenovi. Nicméně nedělala jsem si starosti, určitě se u tůně vyskytují vlci, kteří ji navedou správným směrem, případně dají pozor, aby nespadla do vody.
To už jsem ale cítila pach svých dětí a úlevně se usmála. Tak výlet už ukončili. Popošla jsem směrem, kde jsem pak zahlédla Quercuse s Einor, zatímco z Arsena byl vidět jen ocásek. Protočila jsem oči. No, tak doufala jsem, že bude spolu se sourozenci vyprávět, jak viděl výlet svýma očima on. Ale protože mířil směrem k tůni, nepochybně se zde potká s Kiwi.
“Ahoj, děti, tak už jste zpátky,“ řekla jsem s úsměvem. “Jaké to bylo?“ Zajímala jsem se u Quercuse s Einor. “Doufám, že byli všichni tři hodní,“ zjišťovala jsem pro změnu u Keziah.

Musela jsem se zachichotat, když Kiwi popletla odpověď, i když vlastně ještě nemohla vědět, že se povídá o potěšení poznávat toho druhého. Na druhou stranu i poznávat samu sebe se teď musela učit. Jako malá to asi úplně vnímat nebude, spíš až trošku povyroste. Ale rozhodně to bude rozumbrada a zvědavka.
Dřív než jsem ale stačila odpovídat ohledně poznávání se, dostaly jsme se k tomu, že se mi krásně leskne srst. Mohlo mě napadnout, že Kiwi nebude znát slunce, ovšem celá zvědavá ho chtěla vidět. Pohlédla jsem na oblohu. No, zrovna názornou ukázku jsem nemohla dopřát. Jednak bylo zataženo a jednak se už stmívalo. "Slunce bývá nahoře na obloze," poradila jsem jí, kde zdroj tepla a světla najde. "Ale teď je zrovna schované za mraky. Jinak ale svítí na všechno a na všechny, takže i ty budeš mít pak zářivý kožíšek," usmála jsem se na ni.
Ovšem zmínka o dětech - jako když do ní střelí. Evidentně byla moc zvědavá, jak vypadají, chtěla se seznámit. Však nebylo divu, zatím znala jen sestry a rodiče, takže už jen poznávání dalších členů smečky bylo pro ni vzrušující. "Ano, mám teď také tři děti. Jsou o něco starší než ty a tvoje sestřičky," pustila jsem se do povídání. "Ale celkem mám dětí devět. Jen ty starší jsou už dospělé. Nicméně můžeš je potkat později i tady, ti prostřední zatím stále ještě žijí tady v Borůvkovém lese. A syn, který je úplně nejstarší, se tu za námi často zastavuje," dokončila jsem povídání, aspoň takhle pro začátek, abych ji příliš nezahltila informacemi. Pak jsem ještě přikývla, abych potvrdila její domněnku. "Máma jsem - pro své děti. A protože mám ve smečce funkci pečovatelky, to znamená, že pomáhám jiným maminkám - třeba bych mohla té tvojí - s péčí o jejich děti, radím jim, pokud chtějí." Vysvětlovala jsem další záležitost.
Ucítila jsem poblíž pach Varji, nejspíš už byl na cestě z úkrytu i se zbytkem rodiny. A také zakrátko se objevil pach Keziah, nejspíš tedy už jejich výlet skončil. Rozhodla jsem se tedy počkat, třeba některé z dětí bude mít zájem se s těmi od Varji seznámit. Nejdřív však určitě budou vyprávět zážitky.

Malá slečna si rovnou vyzkoušela vyslovit kratší verzi mého jména. A přesně jak jsem si myslela, bylo to určitě přijatelnější a snazší. I když napodruhé to moc nevyšlo. Ale co, přece by si s tím teď nelámala svou malou hlavinku. Zvláštně působil její smích, nicméně jsem za tím nic znepokojivého neviděla. Přišla ke mně ještě blíž a sdělila mi své jméno. Naklonila jsem hlavu na stranu. To bylo pěkné, originální jméno. "Ráda tě poznávám, Kiwi," usmála jsem se na ni znovu a jemně pohazovala oháňkou.
Samozřejmě mi nedalo, abych se neptala, kde jsou její rodiče. Ujistila mě, že se neztratila a nějakým směrem ukazovala, kde by se měli nacházet její rodiče a sestry. Hm, tak samé holky, usmála jsem se v duchu a přemýšlela, jestli jsou také tři, jako moji, nebo jich je dokonce víc.
Na to jsem si ale musela chvilku počkat. Sice bych se mohla zeptat Kiwi, ale ta se zajímala o něco jiného. V prvé řadě využila toho, že jsem si lehla, abychom si viděly dobře do očí, a přitulila se. Nijak mi to nevadilo, docela bylo fajn tohle gesto důvěry, jako malé vlče ještě byla důvěřivá. Všimla si lesku v mém kožichu. Tedy, to jsem nemohla posoudit, nijak jsem se v poslední době neprohlížela a na svůj vzhled ani nedbala. "To možná díky odrazu sluníčka to tak vypadá," řekla jsem nakonec, i když toho slunečního svitu zrovna teď moc nebylo.
Když ještě omrkla situaci - nejspíš vyhlížela rodiče a sestry - zajímala se, proč tu vlastně stojím, zda jsem hlídač. "Nu, funkcí mám víc, to je pravda, ale hlídač zrovna ne, začala jsem odpovídat. "Čekám tu na své děti, až se vrátí z výletu se svou starší sestrou," vysvětlila jsem.

Ani nevím, jak dlouho jsem zamrzla. Možná jsem se ztratila jen v myšlenkách. Možná jsem dokonce i usnula. Každopádně, když jsem se vrátila do reality, děti ještě zpátky nebyly. Evidentně byly z výletu nadšené, takže Kezi je provětrala pořádně. Ale začínalo být docela chladno, takže samozřejmě jsem si už dělala starosti, aby tam nahoře moc neprochladly.
Než jsem ale začala uvažovat nad tím, co vlastně bych teď měla dělat… i když to jsem dělala i předtím… Ucítila jsem drobné drcnutí do nohy. Překvapeně jsem se podívala na malou bílo-rezavou kuličku, která byla možná ještě překvapenější než já. Koukala na mě svýma velkýma kukadlama. To musí být jistě jedno z Varjových maličkých, uvědomila jsem si vzápětí. Malá slečna se samozřejmě zajímala, kdo jsem. Lehla jsem si, abych měla hlavu ve výšce jejich očí. “Ahoj, já jsem Aranel,“ usmála jsem se na ni a zavrtěla ocasem. “Ale můžeš mi říkat Nel,“ navrhla jsem jí zkrácenou verzi svého jména a především bez drčivého „r“, které by jí mohlo způsobovat drobný problém, i když zatím vypadala, že mluví docela hezky. “A kdopak jsi ty? Kde jsi nechala mamku s taťkou?“ Zajímala jsem se a ohlédla se, Badri jsem cítila, že se k nám blíží a není sama. Už jsem se těšila na setkání s její drobotinou. A zároveň doufala, že jestli se v nejbližší době vrátí moje drobotina, že hned nezačnou žárlit.

Říjen (1/10) - Wizku

Zase mě tak nějak přepadala nostalgická nálada. Ostatně jako poslední dobou docela často. Nějak jsem si to neuměla vysvětlit, ale možná to bylo věkem. Holt jsem zase musela vzpomínat na dávné přátele, kamarády a známé. A také na ty, kteří tvořili mou Borůvkovou rodinu v době mého dětství, mládí a dospívání. Jak ráda bych zase všechny viděla! Věděla, jak se dneska mají. Ovšem musela jsem připustit, že ti, kteří byli dospělí, když já byla malá, už nejsou mezi živými. Ale i tak, kdyby se dalo s nimi nějakým způsobem spojit, zajímalo by mě, co se dělo s nimi poté, co moje matka smečku rozpustila. Jak se asi měla Stella… A co její a Stormovi dva synové. Coffa jsem viděla tehdy naposledy v době, kdy jeho otec s Taillou smečku obnovili. Nebo jak se asi měla Alicien a její děti – Lexiett a Hexëd… Nebo třeba taková Vločka. Také ti z ne tak dávné minulosti… Wizku, Maeve, Tati. A samozřejmě moji sourozenci – Arnarmo, Tara, Daichi. Jestlipak se jim také poštěstilo mít tak velkou rodinu, jako já. Nebo i kdyby malou… Jeden partner, jeden potomek, ale veliké štěstí a láska.
Zhluboka jsem vydechla a posadila se. Večer byl poměrně nepříjemně chladný. Dával najevo, že zima se blíží mílovými kroky. Jen jsem doufala, že neudeří nikterak brzy. Ještě jsme snad mohli zažít pěkné babí léto. Na druhou stranu jsem se docela těšila, co děti řeknou na první sníh. Byla jsem si jistá, že se jim bude líbit a užijí se spoustu legrace. Pohlédla jsem na oblohu a znovu vydechla. “Snad jste na mě pyšní, mami a tati,“ zašeptala jsem do šera.

24. 9. - Aranel: https://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-242587

Příští značkování: do 24. 11. 2025

Pozorně jsem sledovala děti, jak postupně nasedají na hřbet své starší sestry. Arsen se navíc dušoval, jak na své sourozence dá pozor. O tom jsem nepochybovala, že bude chtít velet. Možná tak na zádech, ale i on musel poslouchat tu starší sestru. I když mi něco říkalo, že bude z toho nadšený, takže nebude mít problém dodržovat nějakou tu kázeň nebo pokyny… Snad. Rozhodně jsem věřila Keziah, že si je zvládne v případě nutnosti srovnat. “Kdyby zlobili moc nebo nechtěli poslouchat, rozhodně se neostýchej výlet přerušit a vrátit se,“ řekla jsem ještě dceři a s napětím sledovala, jak se opatrně s mladšími sourozenci zvedá do oblak.
No, samozřejmě jsem se nemohla ubránit tomu, aby se mi nesevřelo srdce obavou. Nebyl to přeci jen pro vlky přirozený pohyb. Pamatovala jsem si na let se svým otcem a jednalo se o naprosto jedinečný zážitek, to ano. Ale rozhodně jsem byla ráda, když jsme se ocitli zpátky na pevné zemi. I když to mohlo být dáno i tím, že jsem na to nebyla zvyklá. Kdybych se mohla ocitat ve vzduchu svépomocí a kdykoliv jako Kezi, možná bych tomu přišla na chuť.
Tiše jsem si povzdychla a rozhlédla se. Bylo tu všude pusto a prázdno najednou. Přemýšlela jsem, co bych mohla zatím podniknout – možná jsem se mohla jít podívat k tůni, kam předtím odešel Awarak a ještě se nevrátil. Třeba se tam potkal s jedním z našich mladších dětí. Rozhodně bych uvítala, kdybych se ujistila, že Arminius už je taky v pořádku zpátky. Ovšem i Siberia už byla docela dlouho pryč. Jenže už byli skoro dospělí a já si na to musela zvyknout. Ještě jsem taky mohla vyrazit do jeskyně a zjistit, jestli náhodou Badri nepotřebuje pomoct s dětmi…

ZNAČKOVÁNÍ
Nakonec jsem se ale rozhodla, že v prvé řadě nejdříve omrknu hranice a zjistím, jestli jsou dobře označené. Když jsem se vypravila ke stromům, které tvořily kraj lesa, pach už byl cítit docela slabě. Takže jsem vyrazila právě včas! Honem jsem tedy přičapla a strom, u kterého jsem právě stála, jsem lehce pokropila. Stejně tak jsem pokračovala u dalších a dalších stromů a hlavně keříků. O některé stromy jsem se pro změnu zase pořádně podrbala zády – to byla zase jednou spojena činnost užitečná s příjemnou. Několik dalších kmenů jsem označila svými drápky. Naštěstí předchozí deštík nepokračoval, takže moje dílko se hned nesnažil smazat. I když zataženo bylo pořád, mohlo tedy klidně zase brzy začít. Jen jsem doufala, že se tak nestane, dětem by brzy skončila zábava.

Žádné další poznámky o tom, jak komu říkáme nebo ne se nekonaly, i když jakási přidrzlá otázka, jestli může, se objevila. Ale jen jsem se na něj zamračila a dala mu tak najevo, že prostě ne. V hlavě bude mít pro všechny asi dost roztodivná jména a přezdívky a raději jsem to ani nechtěla vědět. Jen mi nešlo na rozum, kde se tohle v něm bere.
Překvapilo mě, že docela nadšeně se hlásil k tomu, abychom se šli podívat na miminka. “Ještě ne, je moc brzy. A vlastně ani nevíme, jestli už se narodili,“ řekla jsem mu a doufala, že ho nenapadne se sebrat a běžet to zjistit. Einor si pro změnu dělala starosti, aby si nemuseli hrát s těmi maličkými z donucení. “Jistě, že ne. Do toho vás nikdo nutit nebude. Když se ti nebude chtít, nemusíš si s nimi hrát,“ ujistila jsem ji, i když bych spíš čekala, že bude mít radost. Třeba by měla jen o pár týdnů mladší kamarádku, pokud ti dva mají aspoň jednu holku. Ale kdo ví. Na všechno bylo ještě brzy.
Jak jsem si myslela, Kezi mě utvrdila v tom, že Arminius mi toho poví víc. “Příště si dáš pozor, abys přišla včas.“ Usmála jsem se na ni a souhlasně přikývla, když jsem se dozvěděla o jejím triku, jak pomohla srazit laň z výšky. To muselo být taky hodně zajímavé. A nebezpečné… Nicméně evidentně to všechno v pořádku zvládla. Mezitím ukazovala svá křídla v plné parádě. Vážně byla už mnohem větší, než jsem si pamatovala naposledy. Takže jistě vyrostla spolu s ní, což bylo dobře, kdyby zůstala nějaká malá a zakrnělá, asi by nemohla dost dobře létat. Také to vlastně bylo něco vhodného pro vlka, který má rád svůj klid – klidně se vznese a odletí si někam do klidu. Všechny děti tedy byly nadšené ze sestřiny nabídky, aby se proletěli. “Tak dobře,“ souhlasila jsem tedy. “Ale budete Keziah poslouchat všichni tři bez výjimky a na slovo, jasné?“ Koukla jsem vážně na Quercuse, Einor a zvláštní pohled věnovala i Arsenovi, že to platí především pro něj. Kezi jsem věřila, že dá na ně pozor. “Hlavně se nenech přemluvit k nějakým neplechám,“ varovala jsem ji jemně, ale bylo mi jasné, že ona sama snad nic takového riskovat nebude.

V duchu jsem protočila oči. “Ty máš taky odpověď na všechno, že?“ Řekla jsem trochu smířlivě. Ten malý rozumbrada se dovedl celkem opodstatněně hájit a má prořízlou tlamku, takže ten se ve světě určitě neztratí. Svým způsobem mi připomínal Kayu a už jsem si tak říkala, že by si ti dva mohli rozumět. “Zkrátka mu říkej jménem. Své sestře nebo naší Alfě s křídly budeš říkat sůvy, nebo jak?“ Zeptala jsem se s mračením, aby věděl, že nečekám, že mi tohle odsouhlasí. Nebo navrhne něco jiného – třeba výry nebo sýčky. I když ty snad ještě neznal, ovšem v té jeho originalitě si jeden nemohl být jist ničím, co vymyslí.
Aspoň že snad kárání o neslušných výrazech obecně a dětech Varji bylo úspěšné. Ale vzápětí samozřejmě musel hájit – překvapivě mě, že se mu nelíbí, abych se starala o cizí vlčata, když mně nikdo nepomáhal. Usmála jsem se. “Jednak je to moje funkce, jednak je Badri nezkušená maminka, takže určitě bude ráda za pomocnou packu. A kdybych potřebovala, určitě by mi někdo pomohl, pokud by zrovna nemohl váš otec,“ vysvětlila jsem. I když je fakt, že v tuhle chvíli v lese nebyl snad nikdo, kdo by mi pomohl, kdybych potřebovala – všechny vlčice byly pryč. Každopádně to jsem nemohla teď říct, protože jednak by to byla voda na jeho mlýn a jednak bychom se mohli na tohle téma dohadovat do aleluja. Mrkla jsem na Einor, která nahodila poněkud smutný výraz. “Neboj se, vy jste pro mě na prvním místě,“ olízla jsem jí čenich a podívala se na Arsena, že to je tak. “Navíc, kdybyste chtěli, můžete přece jít se mnou s těmi maličkými se seznámit, až povyrostou, jistě si budete rozumět a budou z vás kamarádi,“ usmála jsem se na ně povzbudivě.
Zakrátko jsem zaslechla vytí. Byl mi ten hlas trochu povědomý, ale nevěděla jsem, kam ho zařadit. Aithér se nabídl, že tam zajde. Souhlasně jsem přikývla. Docela pěkně se angažoval, i když nebyl členem smečky – aspoň ne oficiálním. Ale možná věděl, o koho jde a pak mi přijde říct. Na druhou stranu, jestli to bude nějaký starý známý, chtěla bych se s ním pozdravit…
Nicméně teď svou pozornost získala Keziah. Děti se své sestře slušně představily, stejně jako předtím Aithérovi. Aspoň nějaká stopa slušného vychování v rámci rodiny, oddechla jsem si. Já se pak zajímala o lov, ale jak jsem čekala trošku barvitější odpověď, tak jsem dostala spíš tak stručnou odpověď. Ostatně co jsem mohla čekat, pokud budu chtít slyšet víc, budu si muset poslechnout jejího bratra. Takhle jsem jen mírně kývla. “No jo, Kaya je trochu svoje a svéráz, ale v jádru je rozumná a spolehlivá,“ řekla jsem. Jen jsem nedodala, že je i svým způsobem hodná, protože jsem zase nechtěla úplně ničit její image drsňačky. A tak jsme raději stočily řeč k tomu, že tu mezitím na ni čekají noví sourozenci. Vypadala poněkud rozpačitě, čemuž jsem se ani nedivila. “No… Asi jo, to by mohlo stačit,“ zazubila jsem se na Kezi, když do mě dloubla. Vlastně ani tohle nebylo tak úplně v plánu, bylo to spíš spontánní rozhodnutí. Každopádně rodina zakladatelů Borůvkové smečky byla díky mně už slušně rozrostlá, teď byla řada na nich, až to přijde. Na vtípek o tom, jestli bude některý z nich jako Arminius, jsem jen pokrčila rameny; to těžko říct. Každý z nich byl už teď individualita a originál, žádný ze sourozenců si zatím nebyl podobný povahově. Ale aspoň to byli slušní vlci, kteří jistě nedělali nikde ostudu – aspoň to jsem si mohla domýšlet, co se Aurory a Niké týkalo.
“Tedy, ta křídla snad rostou s tebou, že?“ Zeptala jsem se, když Kezi křídla pořádně roztáhla, aby se děti mohly pořádně podívat. Trošku jsem se ošila, když jim nabídla, jestli se chtějí proletět. Zastříhala jsem ušima, když se ozval Quercus, který projevil zájem. Mrkla jsem na Arsena s Einor – u prvního jmenovaného jsem nepochybovala, že bude chtít taky. A Einor… Jistě nebude chtít být pozadu. “No…Pokud máš dost prostoru a síly pro všechny tři… A nepoletíte daleko a opatrně, tak snad by to šlo,“ souhlasila jsem, i když trochu nerada. Ale možná to pro ně byla jedna z mála příležitostí, jak se proletět, protože jak budou růst, tak už nebude snadné je na zádech udržet – aspoň ne všechny najednou. Ovšem nedivila bych se, kdyby si pak někdo ve velkém nadšení pak chtěl taky zařídit křídla, až vyroste.

Dozvěděla jsem se od Arsena, že nějaké kamínky má – protože díky jisté létající vlčici, která si od něj vzala zub, dostal nějaké „cetky“. “Tak to byla nejspíš víla Zuběnka. Nemusíš se bát, další zub ti zase doroste,“ mrkla jsem na něj, i když mi něco říkalo, že nějaká útěcha za chybějící zuby není třeba. Pak jsem se zase zamračila. “Jaký Šašek? To jako Varja? Takhle mu neříkej,“ napomenula jsem ho. Ovšem další napomenutí zase na sebe nenechalo dlouho čekat, to když zase jiným slovem nazval Zuběnku. “Kam na ty výrazy chodíš? Takhle se nemluví!“ Mračila jsem se a nechápavě vrtěla hlavou. Od nás takové mít nemohl a od Varjargara ani bratra také ne – ani jeden takhle nemluví a i kdyby – před vlčaty by si snad dávali pozor.
“Jsi poněkud prostořeký, dávej si pozor na výrazy, jaké používáš. Slušní vlci se takhle nevyjadřují,“ napomenula jsem syna znovu. “Varjovi děti nejsou žádní smradi a já nejsem ničí služka. Jsem pomocná tlapka pro jejich mámu,“ řekla jsem. Ale na co, bylo mi jasné, že si Arsen bude myslet svoje. Trochu jsem si v duchu povzdechla. To tedy bude ještě kvítko!
Po výkladu o hierarchii mě poněkud překvapilo, že se Arsen s Einor zajímají o Omegy. No, musela jsem přiznat, že nevím, jestli nějaké máme nebo ne a proč. “Nejsem si jistá, jestli tu nějaká je, to by věděla Baghý. Možná by to mohl být nějaký vlk, který se tu dlouho neukázal, ale svým způsobem sem ještě patří. Ale protože se tu vesměs nezdržuje a nezapojuje se do dění, nehlídá hranice před vetřelci, neúčastní se lovu a tak, nemá nárok na nějakou lepší stravu.“ Řekla jsem a pohlédla na Quercuse, který jen pozorně poslouchal a zatím se na nic nevyptával.
Když jsme si vyslechli povídání o tom, co Aithér zažil, Einor se poněkud ostýchavě odhodlala položit bratrovi otázku. Byla jsem také docela zvědavá, ale bohužel nás musel zklamat, protože ti dva odmítali tu truhlu otevřít. “To je škoda,“ zamumlal Quercus. “Byla ta truhla asi velká?“ Zajímal se.
Než jsem ale stačila vyzvídat i já, ucítila jsem další povědomý pach, který se k nám blížil. Brzy jsem pak spatřila naši černou dcerku s křídly. Rozvlnila jsem oháňku a doširoka se usmála. “Kezi! To jsem ráda, že jsi se tu ukázala,“ pozdravila jsem ji a přišla trošku blíž, lehce do ní drcla na podporu svých slov, ale další něžnosti jsem si raději nechala pro sebe. Případně, pokud bude sama nějaké projevovat, byla jsem připravena je oplatit. “Trochu jsem si dělala starosti, když jste se tak dlouho nevraceli z lovu! Jaké to bylo?“ Vyzvídala jsem, protože její bratr se zatím neobtěžoval ukázat, takže jsem se nemohla zeptat na dojmy jeho. I když nejspíš měli každý trošku jiné. “Uh, málem bych zapomněla… Ehmm, to jsou tvoji mladší sourozenci.“ Uculila jsem se trochu nesměle. Trochu v obavě, že si dcera poklepe na čelo, že jsme se zbláznili. “Děti, tohle je vaše starší sestra Keziah, o které jsem vám povídala,“ otočila jsem se na trojčata a počkala, až se zase představí sami. Bylo také velmi pravděpodobné, že sestra s křídly, kterou si teď mohly prohlídnout a vyzpovídat, jim přijde zajímavější. Aithér navrhoval nějakou procházku, což nebyl špatný nápad, vlastně jsem o tom taky přemýšlela. “Asi počkáme, až padne největší zvědavost ze sestry,“ zazubila jsem se na něj. A byla připravena zasáhnout, pokud se na Kezi navalí a ona bude pociťovat diskomfort.

Monolog ohledně magií byl asi hodně dlouhý, ale… No, když na to přišla řeč, zkrátit se to nedalo. Ale děti byly šikovné a pozornost jakžtakž udržely. Ovšem další doplňující otázky nepřišly, dokonce ani žádosti o ukázku. Nevadí, zatím jsem se nechtěla vnucovat. Až budou chtít vědět, co s magií umím, tak si sami řeknou. Ale za chvilku se přeci jen zeptal Arsen, co jsou to cetky – Varja mu totiž tvrdil, že to je cena, kterou za magie chtějí. “To je asi jeho souhrnný název pro křišťály a drahokamy, které chce na oplátku, že ti s magií pomůže, Smrt. Je to taková marnivá dáma se zelenýma očima, drápy a ocasem. Je to taková spíš drsňačka škodolibá, takže lepší je s ní vyjednávat asi po dobrém, aby ještě neobrátila vaši žádost proti vám,“ začala jsem vysvětlovat, jak je to s placením za služby našich dvou nadpřirozených bytostí. “Její bratr Život je však jejím opakem, je hodný, milý, vlídný, má rád květiny.“ Dodala jsem. Ovšem bylo mi jasné, že náš malý hrdina Arsen by raději jednal právě se Smrtí a klidně by byl schopen si ji namazat na chleba – teda aspoň v rámci svých možností a možná ve své domněnce, ale vyhrát nad ní by jen tak asi úplně nemohl. Ovšem pomocí blyštivých kamínků by ji mohl aspoň uchlácholit.
Krátce nato se k nám přidal Aithér, který se vesele zajímal o jména svých sourozenců. “Já jsem Quercus,“ oznámil hrdě ten nejmenší. Všichni si staršího bratra zvědavě prohlíželi. Ale moc se mi nelíbil Aithérův kašel. On se rozmluvil o tom, co všechno zažil, až jsem nestačila valit oči. “Tedy, to jsi měl pěkně dobrodružnou výpravu,“ usmála jsem se na něj. A raději jsem si nechala až moc starostlivou poznámku o tom, že je hlavní, že se vrátil živý a zdravý, takže nějaký kašlík je proti tomu celkem nic.
“No, děti, magie jsme probrali. Ale důležité je taky znát hierarchii smečky, abyste věděli, jak o funguje. Smečku vede Alfa – většinou jsou to partneři, ale nemusí to tak být. Jako třeba momentálně u nás. Alfami jsou Baghý a Erlend. Jejich jména si zapamatujte, jsou důležitá. Baghý poznáte podle toho, že taková drobnější, má velká křídla. Druhým Alfou je Erlend, její synovec, velký mohutný vlk s ozdobou na hlavě, barevným kožichem a nemluví. Ale umí komunikovat jinak,“ začala jsem vysvětlovat. Pak je tu Beta pár – to jsme my s tatínkem – a jsme takoví jejich zástupci, když tu nejsou. Jednáme s cizinci a značkujeme hranice lesa. Pod námi jsou pak Gammy – ale pokud vím, momentálně žádný vlk tohle postavení nemá. Ti už ale takové pravomoce jako my nebo Alfy nemají. Další jsou pak Delty – těch je tu několik. Oni a samozřejmě i Gammy můžou mít nějaké funkce ve smečce, jako třeba lovec, ochránce, učitel, nebo bývají vlčice pečovatelky – jako třeba já – to znamená, že můžu pomáhat jiné vlčici s jejími dětmi, pokud bude chtít a pokud bude třeba. Postavení, které máte vy a každý právě přijatý člen smečky, tomu se říká Kappa. Pokud budete šikovní, zapojovat se do dění ve smečce, případně plnit nějakou funkci, můžete se právě dostat v hierarchii výš. No a nejníže postavení, kteří nemají vlastně žádnou funkci a po lovu jdou jíst jako poslední, to jsou Omegy.“ Dokončila jsem vysvětlování další důležité věci, kterou museli znát. Pokud by chtěli, mohla jsem jim vyprávět o historii tohoto lesa, ale asi jsem toho namluvila už dost, takže bychom spíš měli uvažovat nad nějakou zábavou.

Achichi achich. Velké vyzvídání začínalo. Ale to jsem mohla čekat – jak jinak. Malí rozumbradové začali mluvit, takže bylo jasné, že budou chtít poznávat svět kolem sebe. Momentálně však téma číslo jedna byla magie. Dozvěděla jsem se od Arsena, že o magii slyšel od Varjargara, takže jsem jen přikývla. Ovšem syn byl celý nedočkavý, chtěl vědět všechno a hned. Zazubila jsem se na něj. Bylo jasné, že je to trošku na dýl a bude toho hodně. A samozřejmě nebude vadit, pokud si to hned všechno nezapamatují. Budou míst dost času se znovu učit, případně zjišťovat. Už teď mi něco říkalo, že tenhle náš koumák udělá všechno pro to, aby uměl ovládat všechny magie co nejlépe.
“S magiemi se to má tak, že většině vlků – nebo lépe řečeno všem, se projevuje až v dospělosti. Nevím, proč tomu tak je, ale je to tak. Je třeba možné, že někomu se projeví dříve, ale já osobně nikoho takového neznám. Někomu se oči podle ní zabarví, takže to zjistí díky barvě oči, třeba mě. Někomu – jako třeba tatínkovi, se oči nezabarví, zůstanou stejně zlatavé, jako vaše. Takže je to pak trošku těžší přijít na to, jakou magii vlastně máte.“ Začala jsem vyprávět na úvod. Zatímco mě Arsen hltal pohledem, Einor a Quercus momentálně zaujatě pozorovali stromy. Na jednu stranu jsem se jim nedivila, byli to velikáni.
“Ty, které jsou základní, jsou kromě vody také vzduch, oheň, země, iluze, myšlenky a předměty. S každou samozřejmě umíte něco jiného. Já osobně, kromě své vrozené magie, kterou mám po své mamince, umím také ovládat vzduch. Pak ještě trošku iluzi a předměty, příkaz moc ne. To mi připomíná, že bych měla trénovat,“ povídala jsem dál. “Asi se divíte, kde jsem vzala ty další. K tomu mi pomohli dva mocní tvorové – dá se říct možná i bohové – Život a Smrt. Ta především. Oni mají tu schopnost vlkům pomáhat získat další magie, zlepšovat jejich ovládání a také umí pomoci se zlepšením vlastnosti – třeba když chcete být rychlejší nebo vytrvalejší. Kromě těchto základních magií ještě existují další; bolest, emoce, elektřina, počasí, loutkař a neviditelnost. To je myslím vše. Tedy, pak ještě je možné získat takovou, kterou budete mít jednom vy a nikdo jiný na Galliree. Ale nic není samozřejmě zadarmo,“ ukončila jsem jakous takous úvodní část povídání o magiích.
Einor, nevím, jestli vše slyšela, se vrátila ještě ke zmínce o znacích. Podívala jsem se na ni s úsměvem. “Ano, znaky a přímo na kožíšku. Až přijde Aithér, tak to sama uvidíš. Nebo i u jiných vlků. Co jsem si tak všimla, také Varjargar má zajímavě vylepšený kožíšek. A jsou vlci, kteří mají vůbec zvláštnosti – třeba naše Alfa Baghý a vaše sestra Keziah mají křídla, stejně jako ptáci. S tím jim asi také pomáhá Smrt, jen těžko říct, zda si to vyžádaly nebo si jen tak z rozmarnosti řekla, že jim je nadělí. U ní jeden nikdy neví,“ pustila jsem se do povídání ještě o nějakých zvláštnostech, o kterých jsem věděla. Možná jsem ještě mohla zmínit Noriho, ale upřímně řečeno jsem si nebyla jistá, jestli je ještě členem smečky a jestli mají děti možnost se s ním potkat. Ovšem jistě by nebylo zvláštní, kdyby se na Galliree potuloval vlk s něčím podobným na hlavě.
Ucítila jsem, jak se k nám blíží povědomá vůně, která se za pár okamžiků objevila v podobně vlka, o kterém jsem před chvilkou mluvila, před námi. “Aithére,“ usmála jsem se na něj a rozhýbala oháňku. “Zrovna jsem o tobě mluvila – v rámci vysvětlování znaků magie a také samozřejmě jako o nejstarším bratrovi,“ řekla jsem vesele a mrkla na děti, jak se budou na Aithéra dívat. On se k nim hned přátelsky přiblížil a představil se. Samozřejmě chtěl znát jejich jména. No jo, škoda, že odešel tak brzy, pomáhal by nám je vymyslet. “Snad jsi se nenachladil? Teď v létě?“ Zamračila jsem se, když jsem už poněkolikáté slyšela syna kašlat.