Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Také já vítám nové členy, a děkuji za odměnu za lov :)

P. S. Oprav si tu hrubku :D :P

Netrvalo dlouho a krátce poté, co jsem zavytím oznámila, že jsme zpátky, se začal přibližovat jeden pach. Poznala jsem v něm Blueberryho. S úsměvem jsem ho vyhlížela. V následující chvíli prošel mezi stromy a vypadal nadšeně. Nevěděla jsem sice, jestli byl nadšenější z toho, že jsme zpátky, nebo že jsme donesli jídlo. Rozhodla jsem se, že se budu domnívat, že má radost z obojího. Zatvářila jsem se pyšně, když nás pochválil a poděkoval nám. Zajímal se, jaký lov byl. “Celkem to šlo. Když se podíváš na jeho zadní nohu, tak nám to celkem pomohlo,“ řekla jsem a ukázala čenichem na divočákovu poškozenou zadní nohu. “Takhle zraněný už byl. Nevím, jestli se s ní někde zaklínil, či snad těsně unikl jinému vlkovi… Těžko říct. I když se teda nedal tak snadno, ale nahnala jsem ho ke Stormovi, který čekal v křoví a ten na něj skočil. Musela jsem mu pomoct, protože ten tvor na poslední chvíli chtěl změnit směr, takže Storm stihnul vyskočit na jeho zadní část, takže jsem honem přiskočila a zakousla ho,“ popsala jsem stručně průběh lovu. Storm jen tiše přitakával.
Všimla jsem si, že za Blueberrym přicházel jeden mně zatím neznámý vlk. Krátce jsem si ho prohlédla. Napadlo mne, že to tedy bude nejspíš nový člen smečky. Když jsem se však rozhlédla, nevšimla jsem si, že by se tu vyskytoval ten druhý, co přišel s ním. Místo toho se však jako velká voda přiřítil Taenaran a začal divočáka prozkoumávat. S širokým úsměvem jsem ho pozorovala. Dost se mi ulevilo, že vidím, že je v pořádku. A i ty jeho kousance už vypadaly o něco lépe. Možná on sám o nich už skoro nevěděl. “No… Každé zvíře má svůj charakteristický pach,“ vysvětlila jsem Taenaranovi. “Ale je fakt, že ani já třeba na ten od divočáků nejsem zvyklá. Ale špinavý není, takže nejspíš se v posledních dnech neválel někde v blátě. Což je dobře, to by nám komplikovalo hodování,“ ušklíbla jsem se při představě, že by zvíře mělo v srsti bláto. Museli bychom ho snad nejdřív před jídlem vymáchat ve vodě…
“Tae, co se vlastně stalo, že jsi utekl sem do lesa?“ Zeptala jsem se Taenarana. Nevolila jsem však starostlivý, ani přísný tón, snažila jsem se znít neutrálně, aby neměl pocit, že mu to snad chci vyčinit. Ale jelikož jsem měla plné tlapky práce s naháněním kořisti, neměla jsem čas sledovat, co se děje kolem. Byla jsem si jistá, že neodešel z nudy, protože byl celý dychtivý a zvědavý, i když se měl jenom dívat.
Blueberry nás vybídl, abychom se pustili do jídla. Bylo toho vážně dost pro všechny. Byla jsem ráda, že ten divočák byl tak velký, aspoň se mohli podělit všichni, co tu byli. Podívala jsem se na našeho nového člena a s povzbudivým kývnutím mu naznačila, že si klidně může kus divočáka vzít. “A co Tati? Ještě se nevrátila?“ Zeptala jsem se znepokojeně. Začínala jsem si vážně dělat starosti. Byla pryč už docela dlouho. I Taenaran byl předtím pryč, ale podle mého mínění se vrátil o něco dříve.

//Zkusím počkat na Storma, jestli odepíše do pátku

//Východní Galvatar

Ten divočák byl nesmírně těžký. Což mě docela překvapilo, protože oproti takovému daňkovi byl mnohem menší. Ale také mě přeci mohlo napadnout, že menší neznamená nutně lehčí. Ovšem o tom jsem se samozřejmě už teď přesvědčovala. Storm mi však ochotně pomáhal, a tak nám to ve dvou šlo lépe (snad nevadí maličká manipulace).
Naznačila jsem, že bychom ho měli odtáhnout ke smečkovému úkrytu a tak jsme se vydali tím směrem. Byla jsem pak ráda, že jsme konečně v cíli cesty. Zvedla jsem hlavu a hlasitě zavyla, abych dala najevo, že jednak jsme zpátky a jednak máme s sebou něco k snědku. Něco pořádného k snědku! Zároveň jsem špicovala uši, napínala zrak a zaměstnala i čenich, takže se mi dost ulevilo, že jsem tu cítila pach Taenarana. Ulevilo se mi. Kromě něj jsem stále cítila ty dva cizince, kteří sem přišli, když jsme se chystali na lov. Zdálo se tedy, že máme nové členy smečky. To mě potěšilo, protože po příchodu vlčat nám byla vhod další posila, tentokrát v podobě dospělých jedinců.
Ačkoliv jsem už byla šíleně hladová a sliny jsem pomalu nestíhala polykat, trpělivě jsem seděla a čekala, až přijde Blueberry a jako Alfa se pustí do jídla první. Také jsem chtěla nechat na mrňousovi Naranovi, aby si vybral, jakou část divočáka ochutná. Ovšem znepokojil mě fakt, že jsem pořád nikde necítila pach Tati. Byla pryč už docela dlouho. Snad je v pořádku, zadoufala jsem.

Dostat divočáka blízko ke Stormovi bylo dílem několika okamžiků. Neměla jsem čas sledovat dění kolem sebe. Plně jsem se soustředila na svou práci. Zvíře se však evidentně snažilo nedat svůj život nijak lehce, protože křoví, u kterého byl právě můj parťák, se snažilo oběhnout z druhé strany. Já už mezitím byla několik skoků pozadu, protože jsem nechtěla překážet Stormovi v jeho akci. Sice se mu podařilo zvíře skolit na zem, ale bohužel se nedostal ke krku, nýbrž k zadku. Ovšem i to nám pomohlo. Hlavní bylo, že leželo na zemi. Sice sebou dost divoce házelo a řvalo tak, že ho museli slyšet až v Borůvkovém lese, ale já jsem už zase nabrala rychlost a doběhla k nim, abych své silné tesáky zakousla do prasečího krku a ukončila tak jeho trápení. Skoro jsem cítila, jak se mi žaludek zatetelil blahem, jakmile mé chuťové pohárky přišly do kontaktu s horkou krví, která pak v tenkých pramíncích vytékala na zem, a jeden z nich si také našel cestu právě k mému hladovému žaludku. Když jsem držela dostatečně dlouho a divočák se přestal zmítat, poodešla jsem několik kroků stranou a prudce vydechla. “Uf, dobrá práce, parťáku,“ usmála jsem se na Storma, který už také mohl ze zvířete slézt. “Ta odbočka byla dost nečekaná, že? I mně tím překvapil, jinak bych se ho ještě držela a udala mu správný směr,“ řekla jsem a zabloudila pohledem ke křoví, kde byl předtím Taenaran, ale teď jsem ho tam neviděla. Na chvilku se mě zmocnila panika, že mě neposlechl a někam se vydal, nicméně vzápětí jsem se uklidnila, protože jsem cítila jeho pach, který mířil směrem do Borůvkového lesa. Nevěděla jsem, co se stalo, že se rozhodl uprostřed lovu zmizet. Jen jsem zadoufala, že tam dorazil v pořádku.
“Tak ho odtáhneme, ať už se můžeme pustit do hodování, co ty na to?“ Vybídla jsem Storma s úsměvem, popadla divočáka za nepoškozenou nohu a pomalu ho táhla směrem do Borůvkového lesa. Žaludek se opět bolestivě kroutil. Zároveň jsem dost slinila, jak už se mé tělo tolik těšilo na příděl pořádného masa. Muselo však vydržet, než se dostaneme s kořistí do bezpečí smečky.

//Borůvkový les (píšu rovnou post i tam)

Dozvěděla jsem se, že Život sídlí na jihu na vrcholu Narrských kopců. Musela jsem zapátrat v paměti, ale neměla jsem dojem, že by mi název tohoto území něco říkal. A jelikož ještě Storm dodal, že tam nebyl roky a nedokáže mi tedy říct, jak to tam aktuálně vypadá, zřejmě tam sídlil už opravdu velmi dlouho. Možná stejně dlouho, jako sestra. Ostatně, Život a Smrt jdou ruku v ruce, takže… Pokud tu byla ona, měl by tu být i on. Jen mi vážně bylo divné, že jsem o něm nikdy neslyšela. Vlastně jsem ani nemusela Taenaranovi vysvětlovat, kdo je Smrt a co umí. Storm mu trpělivě vysvětlil i to. Usmála jsem se. “Myslím, že by ses skvěle hodil na funkci učitele,“ řekla jsem mu a mrkla na něj. Vlastně jako rodič toho měl také dost za sebou. Navíc na rozdíl ode mne vychoval vlčat víc. Se setrou mé matky měl dva syny, a s Taillou měl také asi dva potomky, aspoň co jsem si tak matně vybavovala. Docela dost mě mrzelo, že jsem se s nimi ani nestačila pořádně seznámit a dělat jim hodnou tetičku, než se rozutečou do světa.
Ovšem teď nebylo na místě dlouze litovat nad tím, co mohlo být a není. To bych tu mohla stát do konce svého života, protože takových situací mohly být mraky. A my teď byli na lovu. Chtěla jsem, aby si Storm vybral svůj úkol v tomto lovu. Nicméně se projevil jako gentleman a nechal na mě, abych si vybrala já, protože jsem dáma. Zakřenila jsem se a zakroutila očima. Musela jsem usoudit, že kromě toho, že jsem nechtěla, aby se příliš přepínal, dokud znovu nenabere víc síl po té výpravě, a já ostatně taky, takže bych raději uvítala, kdybych já byla nadháněčkou, byl pořád o něco mohutnější a silnější, takže jeho úspěch se sražením divočáka k zemi, by mohl mít větší.
“Dobrá tedy. Já jeden kus vyberu a nadeženu ti ho,“ řekla jsem a ohlédla se po divočácích, kteří o naší přítomnosti stále ještě neměli ponětí, ovšem bylo na čase, abychom začali jednat. Kromě toho, že se mohl každou chvíli otočit vítr a ztížit nám práci, také by se mohli rozhodnout, že půjdou někam jinam a my bychom je museli stopovat, nebo hledat jiné. Navíc by se také mohlo stát, že bychom se ocitli na místě, kde by nebyly stromy ani keře, vhodné k tomu, aby se za nimi mohli schovat jak Storm, jako čekatel na kořist, tak Taenaran, aby byl v bezpečí.
Kývla jsem tedy na Storma, který se šel schovat na vhodné místo. “Děkujeme. A ty zůstaň pěkně tiše a v klidu v úkrytu,“ řekla jsem Taenaranovi, který poslechl a šel se schovat pod keře, i když vypadal poněkud zklamaně, že nám nemůže být nápomocen. Jen se neboj, mrňousku, tvůj čas jednou přijde,“ doplnila jsem v duchu. To už jsem ale byla na cestě k malé skupince a očima vybírala, který z divočáků by mohl být naší kořistí. Dávala jsem přitom dobrý pozor, abych byla přikrčená a dostatečně skrytá, což nebylo jednoduché, vzhledem k tomu, že krajina kolem mě byla víceméně zelené a já byla bílá. Byla to dost nevýhoda, ovšem snad nikdy se mi nestalo, aby lov byl kvůli barvě mé srsti neúspěšný. Také jsem dávala pozor, abych vítr vál směrem od nich ke mně a oni mě tak nemohli vycítit. Když jsem byla dost blízko, všimla jsem si, že jeden z divočáků měl ošklivě poraněnou nohu. Bingo! Zaradovala jsem se. Pár okamžiků jsem tu jeho nohu sledovala, nedokázala jsem si představit, co mu to zranění mohlo způsobit. Jestli některý z jeho druhů při bitce, neopatrné hře… Nebo ho snad neúspěšně zkoušel ulovit jiný vlk… Na další přemýšlení nebyl čas. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči, napočítala do tří a pak rychlostí blesku vyrazila. S divokým štěkáním a vrčením jsem vlítla mezi divočáky. Nekonečnou vteřinu na mě zírali, chviličku se mi i zdálo, že by se snad chtěli rozeběhnout proti mně, ale byla jsem rychlejší, takže jsem to zraněné zvíře donutila, aby přede mnou utíkalo. Samozřejmě to vypadalo, že bude chtít nabrat jiný směr, než jsem chtěla já, takže jsem mu v tom několika výpady a cvaknutími zubů zabránila a hnala ho tam, kam jsem potřebovala - ke Stormovi. Bylo překvapující, že navzdory zranění to zvíře běželo, či spíše se snažilo běžet, celkem rychle. Ale já věděla, že jeho snaha o útěk je marná. Rychlým pohledem jsem zkontrolovala situaci, zda některý z jeho druhů nezkouší běžet za námi a nesnaží se mě nabrat svými kly. To se naštěstí se nekonalo, takže já znovu cvakla zuby a každým dalším cvalovým skokem jsem byla blíž ke křoví, kde už čekal Storm. Byla jsem však také připravena Stormovi pomoci srazit zvíře na zem, protože vypadalo, že bude dost těžké.

//Asi by bylo lepší, kdyby teď reagoval první Storm, což?

Taenaran byl nesmírně zvědavý a všechno ho zajímalo - aspoň tedy ohledně toho, co mu Storm vysvětloval. Teď už nejen k tématu vysoké, ale dostali jsme se už i k tomu, že může od jejich paroží či kopyt hrozit zranění. Také přišla řeč na medvědy. Otřásla jsem se, když jsem si vzpomněla na jednu dávnou příhodu, kdy jsem jako malá potkala medvěda u Ohnivého jezera. Tenkrát se mi naštěstí nic nestalo.
“Záleží na domluvě, případně na tom, že když je ve smečce někdo určený jako lovec, bývá vedoucím on. Dává pokyny ohledně toho, kdo má jakou úlohu při lovu. Jednou jsem také byla vedoucí lovu,“ doplnila jsem odpověď na otázku ohledně toho, kdo se stává tím, kdo má na starosti skupinku vlků, která se vypravila na lov. Matně jsem si vzpomínala na dobu, kdy jsem jednou byla určena jako vedoucí já, a vlastně už jsem ani nevěděla, proč. Možná to bylo tenkrát, když jsem se stala Deltou, ještě když smečku vedla moje matka. Také jsem si vzpomněla, že tenkrát se na krátkou dobu objevil v rodném lese můj starší bratr Arnarmo, který se účastnil akce s námi. Od té doby jsem ho ale neviděla.
Storm mi v rychlosti vysvětlil, jak je to se Životem. Takže to byl bratr Smrti a byli tak rozdílní, jak jen někdo může být. A stejně jako Smrt, i on má co dočinění s magiemi. Bylo vážně zajímavé, že jsem o něm nikdy neslyšela. Možná na území Gallirei dorazil o něco později, než jeho sestra. Nebo si nepřál, aby se o něm vědělo či mluvilo. No… Vzápětí mi tahle myšlenka přišla jako hloupost. Pokud byl jiný, než jeho sestra, muselo to být veselé, hodné a vstřícné stvoření, které má dobrou náladu. A možná ani není tak pošetilé, nemá radost z utrpení ostatních, možná ani nelpí na takových malichernostech, jako jsou drahé kameny. Rozhodně ale určitě také něco za své služby něco chce… V tu chvíli jsem se rozhodla, že ho jednou vyhledám. “A víš, kde Život sídlí? Asi nebude tam, co Smrt, ve Staré zřícenině, že?“ Zeptala jsem se ještě Storma.
Zatímco jsme pozorovali malou skupinku divočáků, Storm trpělivě vysvětloval Taenaranovi, že to, co jim vykukuje z tlamy, jsou zuby, které jsou ovšem velice nebezpečně ostré a mohly by mu ošklivě ublížit. Při té představě mě lehce zamrazilo. Určitě by to bylo dost bolestné. Kam by se hrabal kopanec od jelena. Poté Storm potvrdil, že by stálo za to, abychom jednoho zkusili ulovit. Rovnou také naznačil taktiku, která by se vlastně v ničem nelišila od toho, kdybychom naháněli daňka. Snad jediný rozdíl byl, že na divočáka bychom dva stačili. Taenaran samozřejmě byl akční a hned se zajímal, jestli by nám mohl při lovu pomoci. Storm jeho nadšení krotil a musel ho zklamat, protože divočáci byli podle jeho slov dost nebezpeční. V duchu jsem také doplnila fakt, že kromě toho, že je ještě malý, je také zraněný, takže to jsou další věci v jeho neprospěch. Rozhlédla jsem se po okolí. “Tamhle je pěkná skupinka keřů. Tam by se Taenaran mohl schovat, je to dost daleko, aby byl v bezpečí, ale ne zase tolik, aby na nás neviděl,“ ukázala jsem čenichem k místu, kde by se malý mohl schovat a pozorovat nás při práci. “A co bys radši, naháněl, nebo číhal?“ Zeptala jsem se Storma. Sice jsem byla toho názoru, že jako mladší bych měla asi úlohu naháněče vzít na sebe já, ale raději jsem nechala volbu na něm - třeba by se rád protáhl. Hlavně určitě sám dobře věděl, na co se cítí a rozhodně by své síly nepřeceňoval. To by mohlo náš lov zhatit.

//Borůvkový les

Tiše jsem kráčela vedle Storma, zatímco on vysvětlovat Taenaranovi, jak pozná určité druhy vysoké. Vlastně byla vážně docela škoda, že Tati byla pryč a Gavriil poněkud líný, ale… Rozhodně i je nemine nějaká ta teoretická část o lovu, protože než se nadějeme, už budou všichni dost staří na to, aby se mohli aktivně zúčastnit lovu se zbytkem smečky. Rozhodně ale Taenaran bude na tom o něco lépe, protože bude mít nějaké znalosti.
Líbilo se mi, jak byl malý vlček celý dychtivý po informacích a tak mu Storm odpovídal na otázku, co je při lovu nejdůležitější. Já jsem jen mlčky přikyvovala, vesměs jsem neměla co dodat, protože já bych nejspíš odpovídala úplně stejně. “Spolupráce a komunikace jsou při lovu ve skupině velice důležité. A také se samozřejmě musíš řídit pokyny toho, kdo je jako vedoucí lovu. Kdybys pak dělal něco úplně jiného, tak by se mohl celý lov pokazit.“ Doplnila jsem s úsměvem ještě Stormova slova, když se na mě podíval.
Překvapeně jsem se podívala na Taenarana, když se zmínil o nějakém Životu, jenž mu pověděl o tom, že jeho ostatní sourozenci jsou někde na území Gallirei. Vlastně jsem snad o něm nikdy neslyšela. “Tedy, tohle mrně je snad informovanější, než já,“ řekla jsem zamyšleně. “Nejsem si vědoma, že bych slyšela o někom jménem Život. On je nějak příbuzný se Smrtí?“ Zeptala jsem se a upřela modrý zrak na Storma. Vážně jsem si nedovedla představit, že by existoval někdo, jako je ona, i když… No, asi to možné bylo. Možná to byl její bratr, který byl úplně jiný… Bylo docela smutné, že jsem o takové bytosti dosud neslyšela. Nikdo se přede mnou o něm nezmínil a ani Smrt o něm nikdy nemluvila, i když… proč by to také dělala. Navíc jsem u ní hodně dlouho nebyla, což mi připomnělo, že bych ji měla také co nejdřív navštívit, aby mi pomohla rozšířit mé zkušenosti ohledně ovládání mých dalších magií. Dost jsem to zanedbávala. To mi připomněla hlavně ona výprava, na kterou nás poslal Grum. Tehdy mi trochu pomohla magie halucinace a dopadlo to naštěstí dobře, ale kdyby se náhodou mělo někdy něco podobného opakovat, určitě by bylo lepší, abych uměla něco víc, než jen přivodit protivníkovi nevolnost.
Přestala jsem přemýšlet a raději se zastavila. Konečně jsme se ocitli na otevřené planině. Vůbec se to tu nezměnilo. Ovšem, proč by také mělo. Zvedla jsem hlavu, zhluboka se nadechla a se zavřenýma očima vpustila do plic teplý jarní vzduch. V první chvíli jsem nevnímala, zda jsou tu pachy jiných tvorů, ať už vlků, jelenů nebo snad těch zajíc, na které jsme se vydali. Několik okamžiků jsem si užívala tu svěží vůni jara. Při pohledu na svěží zelenou trávu a rozkvetlé květiny mě však také bodlo u srdce. Jako vše, co se týkalo magie země. Nemohla jsem se ubránit myšlence, co asi dělá Coeden. Vzpomněla jsem si na doby, kdy mi dával za ucho modrou chrupu. A když už po několika dnech uvadla, zase ji díky své magii nechal rozkvést.
Už však bylo načase začít se soustředit na to, proč jsme sem přišli. Všimla jsem si, že je tu dost krtinců, takže ti podzemní tvorové se dosti činili. Trochu to hyzdilo tu nádheru kolem, když mezi rozkvetlými květinami trůnily hnědé hromádky, ale… Zkrátka i to patřilo k jaru. Zachytila jsem Stormův tázavý pohled a tak jsem se znovu nadechla, abych zjistila, co ho zaujalo. Pak jsem pohled nasměrovala tam, odkud jsem to cítila - divočáky. “Chceš to zkusit?“ Zeptala jsem se a zaujatě pozorovala ta zvláštní stvoření. Popravdě řečeno - nikdy jsem se lovu divočáků neúčastnila a nebyla jsem si ani jistá, jestli jsem jeho maso někdy jedla. Možná ještě jako malá, ale v posledních letech tomu určitě tak nebylo. To bych si pamatovala. Doufala jsem však, že pokud Storm bude chtít ulovit divočáka, rychle mi nastíní strategii - nebyla jsem si totiž jistá, jestli se dají ulovit v jednotlivci, podobně jako zajíci, nebo raději ve spolupráci ve dvou, kdy by jeden z nás byl někde v úkrytu a čekal, až ten druhý zvíře k němu nažene, aby po něm mohlo skočit a zakousnout ho.

//Já napíšu zítra, dneska už nemám sílu, čučím do pc celý den :)

Samozřejmě byl Taenaran celý nadšený, když jsem nakonec souhlasila s tím, že může jít s námi. Usmála jsem se a docela na mě začalo přecházet jeho nadšení. Z čeho ale moc nadšený nebyl, tak to byl fakt, že bychom měli lovit zajíce. Jestli bychom nemohli lovit něco většího, protože zajíce už ochutnal. Než jsem stačila něco říct, slova se ujal Storm, takže jsem ho nechala, aby trpělivě mladému pánovi vysvětlil, jaké budou naše možnosti a jaké vlastně druhy vysoké, respektive vůbec dalších živých tvorů, zná. To byl celkem dobrý nápad, mohli jsme využít toho, že by se Taeranan něco nového naučil. V tu chvíli jsem litovala, že tu nebyli i Tati, nebo aspoň Gavriil, protože se mohli také vypravit s námi a něco nového se dozvědět.
Rozhodně jsme nemínili už ztrácet čas. Na mou otázku, zda budeme čekat na Blueberryho, Storm odpověděl, že půjdeme sami, protože jednak jsme nemohli tušit, jak dlouho bychom čekali, a jednak by bylo bezpečnější, kdyby tu jako Alfa zůstal. Souhlasně jsem přikývla. V tom měl vlastně pravdu. Byla jsem zvědavá, jestli ti dva cizí vlci, kteří se tu ukázali, byli zase jen nějakými jedinci, co sbírají informace o smečce, nebo tudy jen procházejí a ptají se na cestu, případně za někým přišli, nebo jestli jsou to zájemci o místo mezi námi. V tom posledním případě bych byla ráda, přeci jen by noví členové zase zvedli náladu ve smečce. A získat nové přátele bylo dalším plusem.
Storm už na nic nečekal a pomalu se vydal směrem na sever. Usmála jsem se, vybídla pohledem Taenarana a vyrazili jsme. Bedlivě jsem však malého pozorovala, jestli na sobě nedá známky bolesti, abychom případně šli dostatečně pomalu. Sice jsem už byla dost hladová a žaludek mě bolel, ale ohled na zranění malého Taenarana měl rozhodně větší váhu.

//Východní Galvatar

Byla jsem poněkud rozpolcená. Blueberry i Storm byli pro, aby se Taenaran vydal na lov s námi. Tedy samozřejmě s tím, že by byl někde v klidu opodál a jednom se díval. Samozřejmě i on sám se dušoval, že mu to pomohlo v tom, že bude mít nějaké rozptýlení a tudíž zaměstná svou mysl, aby se nezabývala zraněními, která utrpěl. Odevzdaně jsem vzdychla. “Tak dobře,“ souhlasila jsem nakonec a zvedla se na nohy. Doufala jsem, že ačkoliv je Taenaran statečný a nedává najevo nějaký strach nebo bolest, snad ví, kde jsou jeho meze a že by nám případně řekl. Kdyby se cítil unavený nebo moc bolavý… Storm ostatně navrhnul, že bychom mohli jít na Galvatar, kde bude dost zaječích nor. Stejně tak, jako že by dost jídla pro smečku zvládl obstarat i sám. Přikývla jsem. “Já vím, ale ve dvou toho nalovíme víc,“ mrkla jsem na něj a ohlédla se směrem, kam se vydal Blueberry za nově příchozími a spolu s ním šla i Wizku. “Počkáme tedy na Berryho, nebo půjdeme sami?“ Zeptala jsem se. Sice jsme mohli vzít s sebou Wizku, ale podle toho, v jakém byla rozpoložení, asi by se na lov příliš nesoustředila. Takže raději jsem ji protentokrát nenavrhovala. Možná později, až budeme i posilnění, abychom zvládli ulovit vysokou, by mohla jít s námi.
Pohlédla jsem na Taenarana. Byl celý nedočkavý. Usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. Pak jsem znovu věnovala pohled Stormovi, jak se rozhodne ohledně účasti, zda půjdeme my dva, nebo počkáme ještě na Blueberryho.

Taenaran v klidu držel, zatímco jsem mu olizovala ucho, takže nejspíš mu to nebylo nepříjemné a já tedy pokračovala dál. Dost mi to připomínalo dobu, kdy jsem se starala o svá vlastní vlčata. I když žádné z nich nemělo nikdy tak ošklivé zranění. Malý vlček mi vysvětlil, co se stalo. Tedy, jen v kostce. Zamračila jsem se. “Jsi statečný,“ hesla jsem tiše. A hlavně, že se ti nestalo nic vážnějšího. Kde je ten zatracený Whiskey? Nejraději bych mu vyprášila kožich za to, že tě nechal samotného, vrčela jsem v duchu. Dávala jsem si však pozor, aby mi vrčení neuniklo, aby si malý nemyslel, že to je na něj. Když jsem skončila s očistou ucha, olizovala jsem mu natrhnutý pysk. Evidentně to nebylo tak zlé, protože Taenaran se zajímal, jestli by se mohl na lov dívat. Naklonila jsem hlavu na stranu a pohlédla na Storma, který souhlasil. “Neměl by spíš zůstat tady a trochu si odpočinout?“ Zeptala jsem se, ale bylo mi jasné, že se moje otázka nesetká s pochopením. Možná by to bylo dobré pro jeho pozdější zkušenost, až se bude moci lovu zúčastnit, ale… I když… On sám vypadá, že navzdory zranění má energie na rozdávání. Možná bych mohla jako pečovatelka přikázat, aby tu zůstal, ale musela bych tu zůstat s ním, a dávat na něj pozor, a já chtěla také lovit! Měla jsem z toho hlavu v pejru, takže jsem raději byla dál ticho a počkala, co na to ostatní.
Wizku se zničeně přiblížila k nám a s otázkou, co já mám a ona ne sebou práskla vedle Taenarana. S vykulenýma očima jsem se na ni podívala. “Cože?“ Zeptala jsem se jí. Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví. Pohlédla jsem pak na Storma, který ji chlácholil slovy o tom, že se na něj má vykašlat. Že nestál za to, pokud ji tu takhle nechal a ona že si najde někoho lepšího. Vůbec jsem nechápala, která bije. O kom a o čem ti dva mluví. Doufala jsem, že se mi tedy od Wizku dostane odpovědi.
Zatím jsem odpověděla na Blueberryho otázku, kde je Gavriil. Ohlédla jsem se směrem k tůni. “Zřejmě zůstat u tůně. Nabízela jsem mu, že si můžeme hrát, nebo se projít po okolí Borůvkového lesa, ale nenásledoval mne. Upřímně řečeno, jednak ho nemůžu nutit a jednak jsem se nechtěla u tůně zdržovat dlouho, když tady v lese jen spal Storm a nikdo jiný tu nebyl. To jsem tedy ještě nevěděla, že sem jdeš zrovna ty a Storm už je vzhůru. Ale je tam pořád Naomi, ne? Tak není úplně sám. Navíc je starší než Tati a Taenaran, tak asi bude brzy samostatnější, i když… I tihle dva mrňouskové jsou už teď někdy samostatní až až,“ řekla jsem a pustila se do čistění ran na Taenaranových zádech. Uvědomila jsem si, že je kolem nás teplejší vzduch, Storm, nebo někdo jiný ho zřejmě ohřál, aby černobílému vlčkovi nebylo chladno.
Taenaran se na mě podíval a pak promluvil. Musela jsem přestat v činnosti a pozorně ho sledovala, protože mi přišlo, že promlouvá jako dospělý vlk a jako vlče, které sotva opustilo rodnou noru. “Láska je moc krásný pocit, kdysi jsem ji zažila. A tebe určitě také jednou potká, to se neboj,“ řekla jsem s úsměvem. “Druhů lásky je hodně, ale takovou, která je mezi členy smečky a rodinou, tady rozhodně najdeš,“ mrkla jsem na něj a povzdychla si. Byla to krásná slova. Zasněně jsem se zahleděla do dálky. Vzpomínala jsem na dobu, kdy jsme se s Coedenem poznali. Jak jsme se společně toulali a naše přátelství pomalu přerostlo v lásku, kterou jsme zpečetili tím, že jsme založili rodinu. A Coeden pak z ničeho nic zmizel a zlomil mi srdce. Historie se opakovala; můj otec opustil mou matku, když jsme dospěli, Coeden opustil mne, když dospěla naše vlčata.
“Můj dobrý kamarád můžeš být už teď, mladý pane,“ řekla jsem zastřeným hlasem a rychle zamrkala, abych se zbavila slz, které se mi vkrádaly do očí. I když to bylo několik let, pořád to bolelo. Raději jsem pokračovala v očišťování Taenaranových ran, aby přestal krvácet a mohl s námi případně vyrazit na ten lov.
Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla zavytí. Pohlédla jsem na Blueberryho. “Zdá se, že tu máme opět nějakou návštěvu,“ hlesla jsem. Tentokrát jsem se neznepokojovala, protože jednak nás tu bylo dost a jednak tu byl sám Alfa, aby to vyřídil. Doufala jsem, že pak už budeme moci vyrazit na lov, protože jsem začínala mít dost velký hlad.

Ten obrázek je super :D A děkuji za povýšení a ostatním také gratuluji :) Snad už se také konečně rozrosteme o dospělé kolegy, to nás všechny určitě nakopne :)

Byla jsem ráda, že Storm souhlasí s mou nabídkou ohledně lovu. Jen jsem musela přiznat, že na jeho pochybách, jestli bychom si měli troufnout na vysokou, když jsme po zimě všichni zesláblí, asi něco je. Možná by pro začátek stačilo ulovit nějaké ryby… brr… To nebyla zrovna má oblíbená pochoutka, i když v případě nouze sním samozřejmě i ty. Nebo možná by se dala ulovit nějaká lasička či snad zajíc. Storm navrhnul, abychom se připojili k ostatním a navrhli jim lov. Souhlasně jsem přikývla, zvedla se a oklepala se. Nezdržovala jsem se však nějakou očistou a následovala starého přítele.
Všimla jsem si, že se vrátila Wizku. Radost jsem ale mít nemohla, protože byla sama. V první chvíli ve mně hrklo. Kde je Tati? Zvedla jsem hlavu a zavětřila, jestli nezachytím její pach. Na chvilku se mi ulevilo, zdálo se, že je jen jinde, než my. Jenže její pach byl celkem slabý, takže bylo možné, že se někam vydala sama. Povzdechla jsem si. Nelíbilo se mi, že naše malá vlčata se toulala někde sama. I když jsem věděla, že jakmile jednou mláďata opustí bezpečí nory, už je nic neudrží, aby neposlouchala své toulavé tlapky. Sama jsem to zažila na vlastní kůži. Jako matka jsem to však samozřejmě vnímala jinak, než když jsem já byla v jejich věku. Navíc jsem asi musela brát v potaz i fakt, že tahle vlčata jsou jiná, protože se ztratila nebo o svou rodinu přišla, případně je zavrhli. Takže jsou ještě mnohem samostatnější.
Storm hned starostlivě poskakoval kolem Blueberryho. Až mě překvapilo, jakou má najednou energii. Vnímala jsem tedy jen na půl ucha fakt, že mu starostlivě nabízí, že mu něco uloví a vlastně o lovu právě se mnou mluvil. Raději jsem přistoupila k Taenaranovi. Můj úsměv však ztuhl ve chvíli, kdy jsem si všimla, že je ošklivě pokousaný. Sevřelo se mi srdce. “Tae, co se ti stalo? Kdo ti ublížil?“ Zeptala jsem se tiše a držela se, abych nezačala vzteky šílet nad magorem, co si dovolil takhle pokousat malé vlče. Rozhodně to nebylo způsobené jiným vlčetem v dětské šarvátce. Hned jsem také chtěla metat blesky na Whisovu adresu, protože jsem nabyla dojmu, že kdyby se jejich cesty nerozešly, určitě by se Taenaranovi nic takového nestalo. Raději jsem však byla ticho a lehla si vedle malého vlčka. Upřeně jsem ho pozorovala a čekala, co mi poví. Bolelo mě, že jsem nevěděla, jak mu rány zahojit. Napadlo mě však, že i když na to nevypadá, že by byl nějak rozrušený, protože neplakal, že bych mu bolístky mohla aspoň očistit. Zkusmo jsem se tedy naklonila a začala se lehce svým jazykem dotýkat jeho prokousnutého ucha. Bedlivě jsem sledovala jeho reakce, abych s tím přestala, kdyby se mu to nelíbilo.

//A co posty určené od osudu?