Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vysvětlila jsem, jak se někdo může stát vedoucím lovu. Flynna to evidentně zaujalo a dušoval se, že bude vedoucí a už teď se prohlašoval za hrdinu. S úsměvem jsem ho pozorovala. Ještě jsem však ujistila jeho sestřičku, že i ona by se mohla stát hlavní lovkyní, to aby si nemyslela, že ona jako holka tuhle funkci mít nemůže a aby jí to nebylo třeba líto. Nejspíš se malá ale přeslechla, protože kromě toho, že prohlásila, že to raději přenechá Flynnovi, se zajímala, proč by to měla být jen záležitost samců. “Právě, že to není jen samčí záležitost. Asi ses přeslechla, když jsem to říkala,“ odpověděla jsem s úsměvem, nechtěla jsem, aby si snad myslela, že z ní dělám hlupáka.
Svou pozornost jsem pak upřela na Wizku, která mě zprvu nesměle oslovila. Vyslechla jsem si tak, jestli by mi nevadilo, kdybych byla na několik dní s vlčaty sama, ona si chtěla jít něco zařídit. Nejmenovala sice vlky, o které se jedná, ale podle toho, jak popisovala místo, kam chce jít, nejspíš hodlala navštívit Život a Smrt. Přikývla jsem. “No jasně, s tím nemám žádný problém, klidně si můžeš zařídit, co potřebuješ,“ mrkla jsem na ni a pohodila ocasem. Vlastně jsem se jí docela divila, že po té nedávné záležitosti se jí chce navštívit tu černou potvoru, co nám tak krutě sebrala naši drahou kamarádku. Sice jsem se za ní chtěla také vypravit, aby mi pomohla vylepšit si magie, ale teď jsem rozhodně neměla chuť se s ní setkat. Ale c hápala jsem, že to Wizku asi potřebuje.
Chvíli jsem pak mlčky pozorovala lov. Zdálo se, že už brzy ostatní srazí vybranou oběť k zemi a někdo ji usmrtí. Stočila jsem pak uši k Flynnovi, který se dožadoval matky, ale brzy zase vypadal v klidu. Nejspíš ho zaujalo, co se dělo, nebo možná měl na chvilku obavu. Jenže sotva jsem stačila navrhnout, že bychom se mohli pomalu vypravit zpátky do lesa, protože lov už bude končit, malý Flynn se rozhodl, že se nudí a prohlásil, že jde lovit. S těmito slovy se rozběhl směrem pryč. Už už jsem se chtěla rozběhnout za ním, ale Wizku mě ujistila, že půjde za ním ona. “Hlavně buďte opatrní a brzy se vraťte,“ řekla jsem a podívala se na Heather. “Lov už bude brzy končit. Tak pojď, půjdeme zpátky do lesa. Počkáme tam, až se vrátí ostatní, i tvoje maminka, s ulovenou laní. Zatím bych tě mohla zabalit do jedné z kožešin, aby ti bylo teplo,“ podívala jsem se na malou slečnu a vybídla ji, aby mě následovala do Borůvkového lesa. Počasí se naštěstí už umoudřilo dost natolik, že ten nejhorší slejvák už pominul, takže jsem nemusela mít obavy, že bychom špatně viděly na cestu kvůli provazcům deště. “Už skoro přestalo pršet, půjde se nám lépe,“ řekla jsem s úsměvem a lehkým klusem se vydala směrem domů.

//Borůvkový les

Stručně jsem vlčatům vylíčila, co se děje při lovu. Asi jsem mluvila srozumitelně a především poutavě, protože obě na mě koukala a pozorně poslouchala, aby jim ani slůvko neuniklo. Musela jsem si v duchu pogratulovat, tohle jsem zvládla tedy docela slušně. Sice jsem něco podobného nedávno absolvovala se staršími vlčaty, ale přeci jen to bylo dosti jiné.
Heather se zajímala, co musí vlk udělat, aby se stal vedoucím lovu. Její bratříček ještě doplnil otázku, zda by jím mohl být on. Pustila jsem se tedy do dalšího vysvětlování. “To záleží vlastně na více faktorech. V prvé řadě to bývá vlk, který má přímo funkci ve smečce jako lovec. Musí být dostatečně silný, hbitý a rychlý. Také by takový vlk měl být trpělivý, aby dokázal vychytat ten správný moment útoku a především si promyslet potřebnou strategii.“ Vyprávěla jsem a přitom jsem pozorně sledovala, jak se ostatním členům smečky daří při lovu. Pak jsem na chvíli obrátila svou pozornost k Flynnovi. “Takže až vyrosteš a zesílíš a budeš se účastnit aktivně lovů, aby ses vše naučil, mohl bys být později vedoucím lovu,“řekla jsem a povzbudivě na něj mrkla. “Pokud smečka lovce nemá, tak může někoho zvolit. Jako to tentokrát udělal Blueberry, i když původně se ptal ostatních, kdo by měl zájem se toho ujmout. Ale vedoucí lovu bys někdy mohla být i ty, Heather, neboj,“ obrátila jsem se ještě znovu k malé slečně. “Není to jen záležitost samců. Já sama jsem také už párkrát byla vedoucí lovu,“ dodala jsem a na okamžik znovu věnovala svou pozornost počasí. Déšť neustával a ani nevypadal, že by se na to chystal. Já i Wizku už jsme byly celkem promoklé na kost a naneštěstí jsem nevěděla, jestli bychom měly vůbec nějakou možnost díky magii ten déšť od nás odvrátit… Ale to bychom asi spíš musela ovládat právě magii deště, což jsme neuměly. Nebo aspoň já ne. Jen jsem doufala, že se to ostatním nebude moc klouzat a nezraní se.
Wizku pak příhodně dodala poznámku o tom, že kromě toho, že je důležité nalovit dost zvěře před zimou, protože později je poněkud složitější je najít a je jich méně, lze využít jejich kůži jako zdroj tepla. Přikývla jsem. “To je pravda,“ usmála jsem se na Wizku. “Až se vrátíme do lesa a najíme se, můžeme se jít podívat do smečkového úkrytu. Jednak si určitě po vydatném jídle budete chtít odpočinout a jednak si budete moci prohlédnout, jak takové kožešiny vypadají a klidně se do nich zavrtat, aby vám bylo teplo,“ navrhla jsem a modrým klidným pohledem sledovala Heather s Flynnem, co řeknou na můj návrh.

Blueberry nic nenamítal proti tomu, abych zůstala s Wizku a dohlédla s ní na vlčata, takže to bychom měli. No, vlastně… Proč by také měl něco namítat. Bylo lepší, že jsme byly na ty dva rarášky také dvě, takže kdyby měli roupy a jedno se rozběhlo jedním směrem a jedno druhým, mohly jsme snadno zakročit. Doufala jsem však, že raději, než chtít někam utíkat, budou raději sledovat, co se děje. A snad by mě mohli i poslouchat, i když jsem si nebyla jistá, jestli budou všemu rozumět. Ovšem i na doplňující otázky jsem byla připravená. Ještě než jsme se úplně oddělily, Blueberry stihl Wizku oznámit, že ji povyšuje na Gammu. A překvapeným úsměvem jsem sledovala vlčici, která byla ještě překvapenější. S radostí svou novou pozici přijala a byla ujištěna, že o svou funkci pečovatelky nepřijde. “Gratuluji,“ řekla jsem a zavrtěla ocasem.
“Měli bychom jít někam stranou, abychom nepřekáželi a abychom dobře viděli,“ podotkla jsem a rozhlédla se. Přitom jsem zaznamenala poznámku Heather, že nic nevidí. No, měla pravdu, protože tady byla tráva docela vysoká. Všimla jsem si, že nedaleko nás je skromné křoví, avšak nápaditě zkroucené, takže vlčata by se tam mohla schovat. My dvě jsme byly příliš velké, ovšem pro mrňata to bylo příhodné. “Třeba tamhle,“ ukázala jsem směrem ke křoví a pomalu se tam vydala. Znepokojeně jsem pohlédla na temnou oblohu, ze které se začaly snášet dlouhé provazce deště. Tohle byla nemilá komplikace při lovu. Kromě toho, že bude špatná viditelnost, to také bude dost klouzat. Ovšem nepochybovala jsem o tom, že všichni jsou jistě zkušení lovci. Tedy… O Blueberrym a Stormovi jsem to věděla určitě. O nových členech jsem nevěděla. Ovšem matka vlčat určitě nějakou funkci ve smečce měla, takže určitě také nějakého lovu se už zúčastnila, a co se týkali Noriho a Baghý… To se uvidí.
Když jsme došli ke křoví, ušlapala jsem před ním trávu, aby vlčata dobře viděla. “Běžte se tam schovat, aspoň na vás nebude tolik pršet,“ vybídla jsem Heather a jejího aktivního brášku, který se by nejraději zapojil do lovu. Se svou nedočkavostí na tom byl úplně jako Taenaran. Počkala jsem na Wizku, až se postaví na „stráži“ na druhé straně křoví, takže mrňata byla v malém úkrytu mezi námi. Přitom jsem využila svou magii vzduchu a poslala k dvojčatům teplý vzduch, aby jim nebyla zima. Mně a Wizku to momentálně nebylo nic platné, protože jsme stály na dešti, ale jakmile se vrátíme domů, pěkně se s kusem žvance někam schováme a vysušíme si kožíšky.
“Takže…“ odkašlala jsem si. “Lovci našli stádo vysoké. Vedoucí lovu vybral, jaké zvíře se bude lovit. V drtivé většině případů se jedná o kus, který je nějakým způsobem zraněný, což trochu usnadní jeho lov. Jak vidíte, tamhle jedna laň má špatnou zadní nohu. Dále vedoucí rozdělí úkoly - pokud je vlků při lovu více, jako dneska, lze toho využít a odříznout zvířeti víc cest, kterými by mohlo utéct. Někteří pak mohou čekat někde stranou, až k nim ostatní zvíře naženou a pak mu skočí na hřbet, aby ho srazili na zem a pokud možno jedním silným stiskem tesáků prokousli hrdlo,“ pustila jsem se do povídání o tom, jak lov probíhá. Snažila jsem se mluvit dostatečně jasně, pomalu a srozumitelně. Pak jsem se odmlčela, abych případně odpověděla na otázky, nebo něco vysvětlila.

//Borůvkový les

Jakožto především pečovatelka jsem se držela s Wizku, které jsem nabídla svou pomoc. Jelikož nemáme učitele, napadlo ji, že bych mohla dát nějaké základní rady do začátku mrňouskům. “Nu, mohla bych jim povědět, co se bude dít a komentovat jednotlivé části lovu a jeho závěr.“Přikývla jsem a pohlédla na matku dvojčat, jestli nebude mít nějaké námitky. Možná by se toho chtěla ujmout sama. Nevěděla jsem, jestli ti malí už něco vědí, ale spíš asi ne. A možná by se vlčice chtěla především zapojit do lovu, když je nováček, aby ukázala, co v ní je. Zatímco Heather, jak znělo jméno malé slečny, byla taková nesmělá a nejistá, její bratříček byl hotový nadšenec. Dost mi tím připomněl Taenarana, který byl vlastně úplně stejný. A i tahle situace byla dosti podobná té, kterou jsme měli před nedávnem se Stormem, kdy jsme právě šli lovit, ale jen my dva a vlčata musela být sama stranou. Tohle ale bylo rozhodně lepší v tom, že kromě toho, že uvidí více vlků v akci, tak také je bude mít kdo hlídat, kdyby se náhodou mělo něco zvrtnout.
Navrhla jsem Blueberrymu, že by měl vedoucí lovu navrhnout on sám. Nevypadal sice, že by se mu do toho chtělo, ale nakonec jmenoval Baghý a Noriho. Jukla jsem na ty dva, co tomu řeknou. Nejspíš budou překvapení a možná ze začátku trošku nervózní, ale byla jsem si jistá, že soustředění na lov je určitě nervozity zbaví a svou práci odvedou dobře. Stejně jako všichni ostatní.
Zatímco jsem sledovala poskakující vlčata, která šla před námi a dávala tak pozor, aby se nikde nezdržela, zaslechla jsem Blueberryho slova směrem k Wizku, kterak chválí její práci a nabízí jí postavení Gammy. Pohlédla jsem na Wizku, co ona na to. Byla jsem si jistá, že určitě bude s povýšením souhlasit. Navíc si to zasloužila.
Nyní už bylo pomalu načase, aby se vyhledalo stádo vysoké, a my bychom měly vybrat místo, které bude vhodné k pozorování lovu, abych mohla vlčatům vysvětlovat, co se děje, a hlavně abychom byli v bezpečí a nepřekáželi. “Já tedy budu k tlapce Wizku u vlčat, jestli nemáš nic proti,“ řekla jsem ještě Blueberrymu.

Evidentně jsem nebyla jediná, kdo si všiml toho, že Makadi o sobě mluví v ženském rodě… No, on by to snad mohl přeslechnout jen úplný ignorant. Ale teď jsem měla vedle sebe Storma a ten uhodl, nebo si možná přečetl moje myšlenky, že jsem dumala nad tím, proč tomu tak je. Ale asi on neznal odpověď, takže jsme se v tom vážně nijak nehrabali. Byla to sice jeho věc, nicméně dost matoucí. A bude dost matoucí třeba pro vlčata, proč někdo, kdo je samec, o sobě mluví jako o samici.
Zatím jsme se přesunuli. Blueberry nás svolal k lovu. Storm evidentně také tu změnu uvítal a já jsem byla ráda, že se zúčastní také. Jelikož Berry zrovna mluvil s Makadim, posadili jsme se opodál, než nám bude moc věnovat pozornost. Mezitím se začaly přibližovat více či méně známé pachy, které brzy dostaly podobu konkrétního vlka. Jako první se u nás objevila vlčice. Jedno oko měla modré v barvě magie vzduchu, ale to druhé měla poněkud zakalené. Možná bylo nějak nemocné. Zamračila jsem se, ale jen tak nenápadně, aby si nemyslela, že je to na ni. Zlobila jsem se na sebe, že jsem si nemohla vybavit její jméno. Vlastně jsem vůbec neměla ponětí, že bychom se spolu seznámily. Ale bylo možné, že jsem prostě v té předchozí situaci prostě jen zapomněla. Takže jsem ji pozdravila přátelským kývnutím, pousmála jsem se na ni a nenápadně špicovala uši připravená zachytit její jméno. Brzy na to se objevil tmavý vlk, který mi taky vůbec nebyl povědomý. Napadlo mě, že se třeba ti dva přidali do smečky, když já jsem byla v kómatu u Ovocné tůně a pak už začaly ty nepříjemné události, kvůli kterým jsem prostě neměla čas se s nimi seznámit. Vlk se nejdřív bouřlivě přivítal s vlčicí, takže jsem jen mlčky seděla. Zakrátko však přišel k nám a představil se jako Nori. Usmála jsem se na něj. “Ahoj, Nori. Já jsem Aranel,“ představila jsem se. Pak už ale skoro nebyla šance si nějak povídat dál, protože tu byli další příchozí. Tento pach tu byl cítit už nějakou dobu a patřil zlatavé vlčici s jizvami, ozdobou na zadní noze a zlatýma očima. Pár okamžiků nato následovala Wizku. Zaradovala jsem se, že se tu objevila konečně známá tvář, ovšem nebyla sama. Spolu s ní ťapkali dva zlataví caparti. Vykulila jsem oči a už jsem se chtěla děsit, že tu máme další sirotky, když tu se jeden z mrňousků rozběhl ke zlaté vlčici a nazval ji maminkou. Úlevně jsem vydechla. Usmála jsem se a přišla jsem blíž k Wizku. Byla jsem samozřejmě zvědavá na drobotinu, ale nechtěla jsem je vyrušit ze setkání s matkou. “Tedy, já se nestačím divit, jak se nám tu smečka za tak krátkou dobu rozrostla,“ řekla jsem s úsměvem. Začínalo mne přemáhat dojetí. Připomínalo mi to staré dobré časy, kdy smečku vedli moji rodiče. Byli tu Storm se Stellou, Alicien, Tailla, Blueberry…
Pohodila jsem hlavou nad minulostí. Došlo mi, že jsem poněkud zanedbávala svoji povinnost pečovatelky, ale… Ti naši tři sirotci už byli poněkud dost samostatní. Nelíbilo se mi však, že se toulají neznámo kde. Jsou přeci jen členy smečky a měli by se také na nějakou dobu ukázat doma. Každopádně jsem ale také měla pocit, že vlčata mají radši Wizku.
Svůj modrý pohled jsem upřela na mladou slečnu, která se snažila tvářit nezúčastněně, nebo možná důležitě, ale zvědavost jí koukala ze zlatavých oček. Než jsem ji stačila oslovit, její bratříček se už dostatečně přivítal s matkou a věnoval svou pozornost nám ostatním. Hlasitě pozdravil a hrdě přednesl své jméno. Vzápětí si kecnul na zadek a zajímal se, jestli jdeme všichni na lov. Jelikož ale zaměnil písmenka a místo L řekl R, napadlo mě, jestli se vážně jmenuje Frynn, nebo Flynn. Nu, na tohle jsem si musela počkat, až ho osloví někdo jiný. Teď ale jsem měla chviličku, takže jsem přišla blíž k němu a jeho sestřičce. “Ahoj, já jsem Aranel. Ale můžete mi říkat Nel,“ představila jsem se mrňouskům a vesele se usmála. Odhadovala jsem, že se mohli narodit tak na začátku léta, takže byla šance, že kromě jejich matky se také do péče o ně zapojím i já. Pokud ovšem nebudou mít radši Wizku, protože ta už se s nimi evidentně dávno spřátelila, zatímco já jsem pomáhala po uhašení požáru Stormovi pohřbít Naomi, takže jsem o nových členech zatím neměla ponětí.
Slova se konečně ujal Alfa, takže jsem svou pozornost upřela na něj. Pár slovy shrnul uplynulé události a pak mluvil o tom, co nás čeká a jaká je momentální situace. Bylo faktem, že nejen Bety jsme neměli, ale také tím, že Naomi zemřela, jsme momentálně byli bez ochránce. Zachmuřila jsem se. Naomi byla sice dlouholetou členkou, ale v poslední době také měla výpadky, takže se do své funkce moc nezapojovala. Ale kdo by rozhodně mohl být velmi dobrým ochráncem, tak určitě Taenaran. Dovedla jsem si ho na této pozici představit, až samozřejmě povyroste a zesílí.
Berry nám také představil nové členy, takže jsem se dozvěděla, že vlčice s jedním modrým okem je Baghý. Její kamarád se mi představil. Zlatavá vlčice nesla jméno Lylwelin, byl tu i její partner Sigy. Oba mohli být tak v mém věku, ale jména vlčat nezmínil.
Krátce jsem pohlédla na všechny členy smečky. Bylo nás tu dost na to, abychom ulovili nějaký pořádný kus, a možná bychom ve dvou skupinkách zvládli i dva, protože přeci jen u nás bylo hodně na to, aby nás nasytila jedna daněla nebo laň. Dál Berry zmínil, že Wizku se postará o vlčata. “Můžu ti s nimi pomoct, jestli budeš chtít,“ nabídla jsem jí polohlasem tak, abych Berryho proslov nerušila. Sice bych byla radši aktivně zapojená do lovu, ale přeci jen jsem mohla dohnat svůj rest, který jsem měla z neplnění své povinnosti. Pak jsem znovu věnovala pozornost Berrymu, jak se zmínil o tom, že se kdokoliv může ujmout role vedoucího lovu, protože vesměs jsme byli bez oficiálního lovce. “To bys měl asi přeci jen určit ty,“ řekla jsem s úsměvem. Přeci jen by nás to ušetřilo buď dohadů, kdo to může dělat, kdo to nemůže dělat, kdo by to měl dělat, a kdo ne… Mrkla jsem na nové členy a napadlo mě, že to by mohla být dobrá příležitost, aby ukázali, co v nich je.
Pak už nás Blueberry vybídl, abychom vyrazili. Držela jsem se poblíž Wizku, kdyby se mezitím rozhodla, že by chtěla moji pomoct při hlídání drobotiny, a stejně tak jsem si hlídala, aby Storm byl také nablízku.

//Východní Galvatar

Naše práce byla hotová. Chvíli jsem měla dojem, že jsem úplně prázdná, dutá a vůbec nemám žádné pocity. Vzápětí jsem zase cítila takovou smršť emocí, až jsem měla pocit, že se z toho zblázním. Bylo to pro mě dost zvláštní. Každopádně jsem ale věděla, že se musím držet a být Stormovi oporou, pokud bude potřeba. Zeptala jsem se ho, jestli mu můžu ještě s něčím pomoc. On navrhnul, že bychom se mohli jít projít. S tím se nedalo jinak, než souhlasit. Oba jsme samozřejmě také poděkovali Makadimu, který se omluvil, že se k nám momentálně nepřidá, protože má ještě něco v jednání s Blueberrym. Jedna věc mě ale zarazila. Nevěděla jsem, jestli jsem to už zaregistrovala předtím, ale… Proč o sobě mluví v ženském rodě, když je to samec? Naklonila jsem hlavu na stranu a pak střelila pohledem po Stormovi. Bylo mi hloupé se na to ptát, nicméně tohle bylo hodně zvláštní. Nebo si snad myslí, že je samice? Nebo mu to někdo nakukal? Nebo se snad chce vlčicí stát? Hlava mi to nebrala. Rozhodně jsem se ale nechtěla netaktně vyptávat. Došla jsem k názoru, že se to třeba jednou do někoho dozvím.
Než jsem však stačila souhlasně odkývat Stormovi procházku a zeptat se, kam půjdeme, zaslechla jsem Blueberryho hlas. Znělo to, že nás svolává k lovu. Trošku jsem pookřála. Tohle byla určitě moc dobrá příležitost, jak se rozptýlit. Tedy, hlavně jsem doufala, že budu schopná se soustředit, protože to by byla ostuda, kdybychom mojí vinou nic neulovili.
Usmála jsem se na hnědého vlka po svém boku. “Vypadá to, že pro nás Berry připravil dobrý program. Lov nám určitě prospěje a přijdeme na jiné myšlenky. A kdyby se ti chtělo, můžeme se projít potom,“ navrhla jsem, lehce zavrtěla ocasem a vydala se směrem, kterým se ozýval hlas našeho Alfy. Brzy jsem ho spatřila, právě s Makadim po boku a nechtěla jsem je rušit, takže jsem se posadila opodál a kývla na něj, že se mnou může při lovu počítat.

Celou dobu jsme byli tiše. Každý z nás pohroužený do svých vlastních myšlenek. Ostatně i mé pohyby byly tak nějak… automatické… vůbec jsem nepřemýšlela. Aspoň ne nad tím, jestli moje tělo dělá, co má. Každopádně se před námi brzy vytvořilo místo dostatečně hluboké na to, abychom do něj Naomi položili k věčnému spánku, takže asi mé tělo dělalo, co se po něm původně chtělo. Storm neměl proti Makadiho nabídce námitky, takže nám to šlo i celkem dobře od tlapy.
Když potom Storm usoudil, že je jáma dost hluboká, přestali jsme hrabat. Počkala jsem, až vymyslí, jak přesunout tělo tam, kam potřeboval. Rozhodně asi bylo nejlepší použít magii, protože jinak by se mohlo nějak… poškodit… Za okamžik už ji Storm za pomocí magie vzduchu přesunul. Smutně jsem se usmála. Pak jsem zase stejně mlčky a automaticky zahrabávala jámu. Nedívala jsem se, jak kusy hlíny padají na Naomin krásný, i když lehce ohořelý kožíšek, a ona navždy mizí z našeho dohledu. Moji poznámku o tom, že bychom mohli nechat na jejím hrobě vyrůst trávu a květy nechal Storm bez poznámky, ale to mi nevadilo. Nejspíš mě zrovna nevnímal. Možná by to později udělal sám, nebyla jsem si jistá, jestli i on ovládá magii země.
Bylo po všem. Všechna odházená hlína byla zpátky na místě. Pohledem jsem střelila na Makadiho a Storma. I oni byli špinaví a celkem unavení. Ovšem moje momentální citová otupělost mi ani moc nedovolovala cítit nějakou únavu nebo fyzickou bolest. Jen jsem si to uvědomila, ale to bylo tak všechno. Nevzpomínala jsem si, že bych takhle otupěla i po smrti Tailly, nicméně… Tomuhle určitě „dopomohl“ i fakt, že jsem se podílela na Naomině uložení těla k poslednímu odpočinku.
Lehce jsem se oklepala, až se kolem mě rozvířil prach a hlína. “Odpočívej v pokoji, drahá Naomi, a pozdravuj od nás maminku,“ řekla jsem tiše. Pak jsem se ohlédla směrem, kterým jsem cítila pach návštěvníků. Neměla jsem vůbec náladu se jít s někým seznamovat. Radši jsem chtěla zalézt do úkrytu a zase chvíli spát, ale… Část rozumu mi napovídala, že bych měla přijít na jiné myšlenky a zapojit se do dění ve smečce, pokud tedy bylo vůbec k čemu se zapojit. Zdálo se, že naše vlčata jsou stále někde v trapu, což mě znovu znervóznělo. Sice už nebyli nejmenší a rostli jako z vody, ale… Přeci jen nebylo dobré, že jsou tak dlouho pryč. Aspoň co se Tati týkalo.
“Můžu pro tebe ještě něco udělat?“ Zeptala jsem se Storma a lehce do něj drcla. Domnívala jsem se, že bude chtít být sám, nicméně kdyby tomu bylo jinak a on stál o společnost, byla jsem rozhodnutá věnovat mu svou a o další věci se momentálně nestarat. “Děkujeme za pomoc, Makadi,“ otočila jsem se ještě na benjamínka smečky. Místo úsměvu jsem spíš vyplodila takový bolestný škleb. Pro jistotu jsem ještě přikývla a lehce mávla ocasem, aby si nemyslel, že jsem to nemyslela upřímně.

Jelikož Blueberry musel jít plnit své povinnosti Alfy, zůstali jsme na pohřbení Naomi se Stormem sami. No, ti si taky uměli vybrat chvilku, pomyslela jsem si, ale co naplat. Holt se nedalo nic dělat. Každopádně jsem věděla, že to zvládneme. Měli jsme aspoň štěstí v tom, že byl pomalu konec léta, takže půda nebyla tvrdá, jako kdybychom museli Naomi pohřbívat v zimě. Na to bychom určitě sami dva nestačili, i když… V takovém případě by zase mohla pomoci magie země s vytvořením nějaké mělčí jámy, kde bychom mohli naši kamarádku uložit k věčnému spánku. Obdobně jako tomu bylo, když jsme tenkrát s Taillou ubránily les před tím pošetilým bobrem a popadané Stormy jsme pak právě odklidili do vnitra země. Při té vzpomínce jsem se rozesmutnila ještě víc. Koho by to tenkrát napadlo, že to budou poslední chvíle, které zažiju s vlčicí, kterou jsem měla jako starší sestru…
Mlčky jsem počkala na Storma, až vybere nějaké místo, kam Naomi dáme a pak mu pomáhala hrabat díru. Vážně mě ale mrzelo, že se nikdo další nezúčastnil, i když většina zde byli nováčci a tak neměli možnost mou sestřenku poznat. Každopádně já bych to brala jako povinnost, zkrátka to byl člen smečky a basta fidli. Ale evidentně jsme to měli nastavené každý jinak.
Vůbec jsem ale nevěděla, co nám po tomto otřesném zážitku zvedne náladu. Možná… Kdybych vytáhla Storma na nějakou kratší procházku po Gallirei… Pokud nebude chtít být spíš sám, uvažovala jsem. Na krátký okamžik jsem se ještě ohlédla směrem, kterým odešel Blueberry a kde byl cítit pach cizinců. Byla jsem také zvědavá, co můžou chtít… Hned jsem ale svou pozornost zase vrátila k práci na místě posledního Naomina odpočinku. “Bylo by dobré, kdyby pak tu navrstvenou hlínu nechal Berry zarůst trávou, aby to vypadalo dobře, a nechal tu ještě vyrůst nějaká pěkná kvítka,“ zamumlala jsem spíš pro sebe polohlasně.
Pak jsem ucítila pach, který se k nám přiblížil a krátce na to už jsem zahlédla Makadiho... Snad jsem si to jméno zapamatovala dobře... Nesměle se zeptal, jestli nám může pomoci. Lehce jsem zamávala ocasem, slabě se usmála a přikývla. Tak přeci jen se našel někdo, kdo se ještě s Naomi rozloučí. "Budeme rádi," dodala jsem.

Ta andělská Aranel s harfou je rozkošná :D :D :D

Storm mé gesto po chvilce opětoval. Takže jsme jen tak tiše oba stáli s hlavami na hřbetě toho druhého. Zakrátko se k nám přiblížil i Blueberry se slovy lítosti. Stále jsem mlčela. Jen jsem se rozhlédla, jestli přijde ještě někdo. Vlastně… Nu, my tři jsme znali Naomi nejlépe… Nebo možná spíše nejdéle, ale…. Bylo by hezké, kdyby se s ní přišli rozloučit i ostatní. I když ji neznali, tak to byla prostě členka smečky. No, že se nepřišla rozloučit vlčata, respektive Taenaran, by se možná dalo chápat, přeci jen vlče asi takové smutné události moc nezajímají, i když se prostě někdy stanou. Trochu jsem postrádala Wizku, možná měla na práci něco jiného. Když jsem se soustředila, ucítila jsem cizí pach, který mi nebyl povědomý, nicméně na tuláka to nevypadalo.
Zastříhala jsem ušima a pohlédla na Storma, který prohlásil, že se za chvilku vrátí. Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale nakonec jsem dál zůstala zticha. Potřeboval být prostě sám. Jen jsem doufala, že nebude pryč zase několik týdnů, protože Naomino tělo se rozkládalo a potřebovalo pohřbít. A to se nám bez Storma dělat nechtělo.
Naštěstí byl zpátky celkem brzy. Souhlasně jsem přikývla jeho návrhu, že bychom ji měli dát k Taille. Ostatně i to byl můj názor. Podívala jsem se na Berryho a Storma. Čekala jsem, kdo začne hloubit jámu, do které ji uložíme. Rozhodně jsem si byla jistá, že s tím začne Storm, jako její nevlastní otec, ale mohla jsem se mýlit. Každopádně bylo samozřejmostí, že se k práci přidám.
Obloha byla zatažená, ale nevypadalo to na déšť. Aspoň ne hned. Nicméně ta šeď docela odrážela naši náladu. No, možná by mohla být ještě temnější… Tiše jsem povzdychla a několikrát zamrkala.

Poněkud se zpožděním jsem si všimla, že jedna z nových členek k nám dotáhla muflona. Dosud jsem byla ponořena do vlastních myšlenek a pak jsem sledovala dva vlky ze sousedního lesa, kteří se vraceli domů a doplnili, že v případě potřeby nám samozřejmě pomohou. Neměla jsem sice nějak extra chuť, ale hlad jsem poněkud cítila. Ryba, kterou jsem snědla předtím, byla jen jako malý zákusek a tohle hašení požáru bylo přeci jen náročné, takže… Určitě přišel vhod pořádný kus masa. S vděkem jsem se na vlčici usmála a zavrtěla ocasem. Také Blueberry se pustil do jídla, takže já jsem také neotálela a urvala si co největší sousto, které jsem pak mlčky převalovala v tlamě. Maso bylo sice dobré, muflona jsem neměla snad… Nikdy… Stejně jako divočáka… Nebo možná jako hodně mladá a už jsem si to nepamatovala. V tuhle chvíli jsem ale neměla moc náladu přemítat nad chutí nebo lovit v paměti, kdy jsem naposledy tohle zvíře jedla, pokud vůbec.
Berry se pak zvedl se slovy, že musíme Naomi pohřbít. Dožvýkala jsem poslední kus masa a vydala se s ním směrem k Naominu… tělu… To znělo tak hrozně o tom takhle uvažovat, ale… Bylo to tak. Cestou jsme viděli další vlky, kteří byli v pořádku. Stejně tak jako Taenaran. Dost se mi ulevilo. Určitě mu bylo dost ke cti, že se snažil pomáhat, i když byl ještě pořád malý. Ovšem cítila jsem, že v něm je hodně velký potenciál pro funkci ochranáře smečky. A až vyroste a zmohutní, určitě to pro něj bude to pravé. Co mě však znepokojovalo, byl fakt, že tu nebyla Tati ani Gavriil. “Kde vůbec jsou další dvě mrňata? Tati pořád někde asi cestuje, ale… Co Gavriil? Ten nějak vypadá, že je pořád zalezlý a spí, nebo co,“ zeptala jsem se polohlasně Berryho.
Pak jsem zahlédla Storma. Bodlo mě u srdce, když jsem ho viděla nešťastně se sklánět nad Naomi. Nebylo to tak dávno, co ho opustila Tailla. A teď jeho nevlastní dcera. Několikrát jsem polkla, abych se zbavila nepříjemného knedlíku v krku. V očích mě zaštípaly slzy. Ta atmosféra byla tím tísnivější, jak to tu vypadalo po té katastrofě. Zastavila jsem se kousek od Storma a dopřádala mu ještě chvíli soukromí. Pak jsem přišla k němu blíž a lehce do něj drcla. “Je mi to líto,“ špitla jsem a položila hlavu na Stormův hřbet. Nechtěla jsem nic víc říkat, protože jsem věděla, že by mě jednak zradil vlastní hlas a brzy bych se rozplakala znovu. Navíc by mi všechna slova útěchy přišla jako zbytečná. Tohle se fakt nedá nijak vyjádřit. A já věděla, že tohle už nechci nikdy znovu zažít, i když to prostě patřilo k životu, za ty roky jsem vlastně žádného člena smečky takhle neztratila. Tailla byla první. Možná bylo pro mě lepší, že jsem nevěděla, kde jsou momentálně moji rodiče, aspoň jsem si mohla pořád namlouvat, že někde žijí a je jim dobře. Stejně jako moji sourozenci.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tak ležela a tiše plakala. Nevnímala jsem ani moc, co se děje kolem mě. Snažila jsem se s tím nějak vyrovnat. Nemohla jsem pochopit, co se to stalo. A hlavně proč. Naomi si nezasloužila tak náhlou smrt. A už vůbec ne za takových okolností. A ke všemu ještě ten „tyátr“ s ohněm! Jako si Smrt chtěla na nás smlsnout. Jako by jí nestačilo, že nás připraví o dlouholetou kamarádku a členku smečky. Že nám skoro zničí náš domov. Tohle jsem doposud nezažila a doufala jsem, že už nikdy nic podobného nezažiju. Byla jsem si jistá, že kdyby tohle viděli rodiče… No, možná že už nežijí a dívají se na nás seshora… Asi by také trpěli, stejně jako my. A stejně tak by jako my les bránili.
V tuhle chvíli mi nesmírně chyběl Coedy. Sice jsem se možná jakžtakž vyrovnala s jeho náhlým odchodem, ale jeho podpora by mi teď nesmírně pomohla. Samozřejmě, byli tu přeci ostatní členové smečky, ale partner byl přeci jen trošku jiný druh útěchy. Věděla jsem také, že by nesmírně trpěl, kdyby viděl, jak oheň ničí veškerou zeleň, stromy, květiny… Ostatně jako u všech ostatních, co měli magii země. To by bylo asi dvojnásobné utrpení. Nic naplat… Coeden byl teď kdo ví kde a já měla podporu jen v Blueberrym… A Stormovi, který je kdo ví kde… No, možná by bylo načase, abych se zase sblížila s dalšími členy smečky, měli jsme přeci jen nějaké nováčky a já jsem o nich skoro nic nevěděla.
Když jsem začala vnímat svět kolem sebe, zahlédla jsem už jen Arcanuse, jak odchází směrem k Asgaarskému lesu. Podpíral přitom béžovou vlčici, jejíž jméno mi uniklo. “Děkujeme vám za pomoc!“ Houkla jsem za nimi. Také Blueberry jim poděkoval. To jsem ještě zvládla zaznamenat. Chvíli jsem čučela za nimi. Mohla jsem se možná na chvíli jít podívat k nim do lesa a pozdravit Auroru. Rozhodně bych jí ale neříkala o tom, co se tu dělo. I když jsem si byla jistá, že by se to doslechla, ať už přímo od Arcanuse, nebo od té vlčice, případně od někoho jiného, kdo si o tom bude povídat. Tiše jsem povzdychla a pohlédla na Blueberryho. Na pohřbení Naomi jsem se necítila, navíc jsem byla pořád celkem unavená, ale… Nemohli jsme ji tam přeci nechat jen tak ležet. Sice ukládání jeho těla vedle Tailly by se také měl zúčastnit Storm, jenže jsme nevěděli, kde teď je. A jak dlouho bude ještě pryč. Pohlédla jsem tedy tázavě na Berrryho, jestli podá návrh, co bychom teď měli začít dělat.

Můj nápad přivolat bouřku asi nebyl úplně moc dobrý, ale tak dobré, aspoň nikdo neřekl, že jsem blbá nebo tak něco. V tu chvíli jsem spíš myslela na ten déšť, který by s sebou přinesla, takže by pomohla uhasit oheň, ale nedošlo mi, že by spolu s ní přišly i blesky, které by mohly být nebezpečné, protože nic z toho se nedalo kontrolovat. Nicméně jiné řešení se našlo. Byla jsem za to ráda, protože mně samotnou už nenapadlo nic. Ačkoliv jsem svou vrozenou magii ovládala naplno, začínala jsem z toho být dost vyčerpaná, nehledě na to, že se tady pomalu nedalo dýchat.
Pocítila jsem pod tlapami podivné chvění. Měla jsem v první chvíli co dělat, abych neupadla. Kolem ohně se pak vytvořilo ohraničení, takže to vypadalo, že by se neměl kam dál šířit. Lehce jsem se pousmála, ale nějak už jsem nebyla schopna pořádně vnímat, co se kolem děje. Arcanusův hlas, který Blueberryho k něčemu nabádal, jsem zaslechla jakoby z dálky. Nesmíš se složit… Nesmíš se složit… Teď… ne, nabádala jsem se a snažila se pohledem soustředit na něco jiného. Jenže nebylo na co. Buď jsem mohla zírat na mrtvou Naomi, což mi trhalo srdce, nebo na oheň, který ničil náš domov, což mi srdce trhalo dvojnásob. Ohlédla jsem se aspoň za ostatními členy smečky, jestli je vlčata následují někam do bezpečí. Pak jsem se rozhodla využít poslední zbytky sil, abych přivolala silnější vítr. Ne však kvůli tomu, abych nějak zasáhla do směru plamenů, ale abych tady trošku vyčistila vzduch, abychom se mohli všichni lépe nadechnout.
Najednou jsem si všimla, že se béžová vlčice, která nám přišla na pomoc, tiše sesunula k zemi. Tiše jsem zasténala. Vzápětí ale bylo vidět, že se jí lehce vzdouvá hruď, takže jsem nepanikařila. Byla naživu, ale nejspíš byla tak moc vyčerpaná, že to prostě nezvládla a omdlela. Vlastně jsem se jí nedivila, sama jsem se držela jen tak tak. Chtěla jsem Blueberrymu pomoci nabrat ji a položit na jeho hřbet, ale než jsem se odhodlala k pohybu, vyšla mu na pomoc naše novější členka, jejíž jméno jsem zatím neznala a ani nezaslechla. Tiše, se skloněnou hlavou, jsem se šourala za nimi a nevnímala, o Blueberry říká. Ocitli jsme se na kraji lesa, kde byl vzduch o něco čistší. Vyčerpaně jsem se svezla do trávy a přerývavě dýchala. Šíleně mě pálilo v plicích, ale ta fyzická bolest nebyla nic proti té psychické. Věděla jsem, že díky magiím země se nám to tu brzy podaří dát do pořádku, ale… Tenhle hrůzný zážitek nám z paměti nikdo nevymaže. “Musíme… Naomi… uložit… vedle její matky…“ vyhekávala jsem ze sebe těžce. “Jakmile si… odpočinu… dáme se do toho…“ pokračovala jsem. Následně jsem zavřela oči a rozkašlala se. “Stormovi to zlomí srdce,“ dodala jsem pro sebe tiše. Nevěděla jsem, kde teď sice je, ale byla jsem ráda, že tuhle katastrofu teď neviděl. Určitě by se nám snažil všelijak pomoci, tím jsem si byla jistá… Ale sotva se mu jakžtakž zacelila rána po ztrátě partnerky, teď ztratil Naomi, kterou vychovával jako svou vlastní. Bodlo mě u srdce, když jsem si uvědomila, že byla jen asi o rok mladší, než já. Ona se se svými narodili na počátku léta následujícího po tom, co jsem spatřila světlo světa já, co jsem si tak matně vzpomínala. Dokonce mi přišlo na mysl i to, že jsem je párkrát hlídala a připadala si přitom nesmírně důležitě. Jako by to bylo nedávno a přitom už to bylo několik dlouhých let… Zavřela jsem oči a nechala slzy, které mi stékaly po tvářích, aby mi smočily srst.

Naše snažení sice Blueberry ocenil pochvalou, ale já měla pocit, že snad ani všechna voda světa nám nemůže pomoct zachránit náš les a uhasit tenhle požár. Nepropadala jsem však zoufalství a nehodlala se vzdát bez boje. Tenhle les objevili moji rodiče… Založili tady smečku… Já jsem se tu narodila… Narodily se tu moje děti… Narodí se tu i další generace, zatímco jsem si dodávala další a další kuráž, ten protivný dým, teď už z kouře, mě nutil se znovu rozkašlat.
Krátce na to jsem uslyšela hlas a zahlédla černého vlka. Arcanus! Potěšilo mě, že se tu objevil. Nejspíš si všiml, že tady hoří a přišel nám na pomoc. Jeho nápad tkvěl ve využití větru, což já jsem sice mohla také udělat, ale asi bych s tím nemohla tak dobře pracovat, jako on. A na nějaké experimentování nebyl čas, takže jsem přirozeně volila moc své vrozené magie. “Bouřku! Co bouřka, dokázal bys ji přivolat?“ Houkla jsem na Arcanuse. Rozhodně by to za zkoušku stálo. Pak jsem se pro změnu soustředila na vodní toky - Mahtaë a Midiam, které nebyly daleko a jejich vodu použila k hašení ohně.
Objevila se tu další vlčice, kterou jsem vůbec neznala. Naklonila jsem hlavu na stranu. Nebyl teď však čas lámat si hlavu tím, jestli je to členka našeho nebo Asgaarského lesa, důležité bylo, že se nám snaží pomoci. Samozřejmě Taenaran mě neposlechl. Bylo sice od něj laskavé, že se nám snaží pomoci, ale já jako pečovatelka a i matka bych přeci jen byla radši, kdyby odběhl do bezpečí do úkrytu. Dovedla jsem si představit, že by si připadal neužitečný, ale… Přece jsme nemohli dopustit, aby si Smrt vzala i jeho.
Můj pohled pak padl na béžovou vlčici se zelenýma očima a přívěškem, která však evidentně také ovládala magii vody, protože i ona se zaměřila na hašení požáru s její pomocí. Kdybych měla čas se dojímat, tak bych asi i zaslzela, jak je to úžasné, jak se nám tu naši sousedé snaží pomoci. Ovšem, je to i v jejich vlastním zájmu, protože oheň se mohl snadno rozšířit do Asgaarského lesa. Jakmile jsem si to uvědomila, bodlo mě u srdce a zatočila se mi hlava. Jen doufám, že jsi v bezpečí, moje malá, pomyslela jsem na svou dceru Auroru. Nevěděla jsem, jak je na tom s magiemi ona, kdyby nám chtěla pomoci. Ovšem já bych samozřejmě byla raději, kdyby zůstala někde v bezpečí.
Všimla jsem si, že Taenaran, který se doposud snažil uhasit menší plameny hrabáním zeminy, se poposunul ve vzduchu směrem o něco dál. Nejdřív jsem nevěděla, kdo to má na svědomí, ale pak jsem zahlédla pohled béžovky, kterak se na malého soustředil. Dovtípila jsem se, že to tedy má na svědomí ona. Bylo mi jasné, že Tae se začne bránit, vztekat se, vzpouzet se, cokoliv, ale… Vlastně jsem byla za to ráda, že ho poponesla dál, protože jsem znovu nabyla dojmu, že tohle nebude jen tak snadné uhasit. Ačkoliv jsme tu byli minimálně tři vlci, kteří dokážou hasit oheň pomocí vody… Pohlédla jsem na Arcanuse. Sice jsem ho vybídla, že by mohl zkusit přivolat bouřku, ale možná by bylo lepší, kdyby i on použil vodu, pokud ji uměl ovládat. I když jsem nevěděla, jestli to umí, předpokládala jsem, že jako Alfa by mohl zvládat magií víc, ne-li všechny.
Na půl ucha jsem ještě zaslechla neznámou vlčici, která byla odpovědná za závan lehkého a především čerstvého vzduchu, kterak nabízí pomoc, případně odvést vlčata někam do bezpečí. Jelikož mluvila v množném čísle, zhrozila jsem se, že tu ještě někde jsou Gavriil a Tati. Bože, snad nejsou někde uvězněni plameny? Žaludek se mi stáhnul. Aspoň jsem teď věděla, že Tae už je konečně aspoň dál od plamenů. “Odveď všechna vlčata, která tu jsou, někam dál. Aspoň k jeskyni. I kdyby odmlouvali, že nám chtějí pomáhat,“ řekla jsem jí a povzbudivě se usmála. Zřejmě svou ani jinou magii neovládala na takové úrovni, aby mohla pomoci více, nicméně dát pozor na ty nezbedy byl určitě také důležitý úkol.

Původně jsem doufala, že si chvíli popovídám s Berrym a dalšími vlky, konkrétně aspoň s Naomi a malým Taenaranem, a pak bych se mohla vypravit na malou tour de Gallirea, ale evidentně tomu okolnosti chtěly jinak. Ani jsem předtím nijak extra nevnímala, jak je vlastně horko a dusno, ale jakmile jsem na svém těle ucítila chladné kapky deště, uvědomila jsem si to. Neměla jsem však potřebu se utíkat někam schovat, protože déšť byl vlastně osvěžující. Nehledě na to, že s magií vody mi nevadila právě ani tato její forma. Když však nebezpečně blízko nás zaburácel hrom, až mě to téměř ohlušilo, lehce jsem nadskočila a neklidně se podívala po ostatních. Vzápětí na to blesk uhodil do stromu a ten začal hořet. Vyděšeně jsem vysledovala Blueberryho, jak přiskočil s úzkostlivým výkřikem k Naomi, která ležela na zemi a nehýbala se. Ještě než jsem však také přiskočila blíž a chtěla být nápomocná, uvědomila jsem si, že tu něco nehraje a začíná tu být podezřele nebezpečno. “Taenarane, běž se schovat do jeskyně, hned!“ Křikla jsem na mladého vlčka hlasem, který nepřipouštěl námitky. Věděla jsem, že by chtěl být statečný a případně by se nám také snažil pomoci, ale nemohli jsme dopustit, aby se mu něco stalo. Podpořila jsem svá slova ještě přísným pohledem a pak už jsem se jedním skokem ocitla u Blueberryho, který se snažil probrat Naomi. I když pršelo, přivolala jsem trochu vody a lehce jí osvěžila bezvládné kamarádčino tělo, snad v domnění, že ji to probere k životu. “Naomi, slyšíš nás?“ Řekla jsem přiškrceným hlasem a lehce do ní šťouchla čenichem. Ona však nereagovala na nic.
Náhle však sebou její tělo škublo a trhavým pohybem se zvedla. Ovšem nepřišla úleva, nýbrž děs. Nebyl to přirozený pohyb vlka, který se probral ze mdlob nebo tak něco. Všimla jsem si také lesklého a prázdného pohledu jejích očí, jimiž sledovala Berryho a on sledoval ji. Nechápala jsem, co se tu děje. Vybavila se mi však vzpomínka na den, kdy zemřela Tailla a její tělo také v přítomnosti Alfy bylo v lehkém… jak to říci… pohybu… Sice jsem se podívala na Berryho, ale pochopitelně teď nebyl čas na vysvětlování. Každopádně mi něco říkalo, že v tom má tlapky on. Nebo možná spíš některá jeho speciální magie, o které jsem nevěděla a kterou jsem neznala.
Z uvažování o tom, co se to tu děje, mě vytrhnul divoký smích, který se objevil spolu s podivným zeleným práškem. Až se mi z toho smíchu sevřelo srdce. Dlouho jsem ho neslyšela, přesto jsem ho však poznala, protože nebylo možné si ho splést se smíchem jiného vlka. Rozhodně ne s vlkem z tohoto světa. Krátce na to jsem ji zahlédla, jak se radostně zhmotnila nad Naominým tělem a škodolibě nám popřála hezké utrpení. “Ty jedna…“ Zavrčela jsem a chtěla se vrhnout jejím směrem, ale najednou, jako bych přimrzla k zemi. Nemohla jsem hnout z místa. Vzápětí se ozval další smích, Smrt se rozplynula a zbyl tu po ní nepříjemný zelený dým, kvůli kterému mě začalo pálit v plicích, takže jsem se divoce rozkašlala, až jsem se málem začala dávit.
Po chvíli jsme se vzpamatovala. Uslyšela jsem své jméno, které křičel Blueberry a nabádal mě, že je zapotřebí vody. Ten strom, do kterého předtím uhodil blesk, teď hořel, a spolu s ním i další. “Ne!“ Vykřikla jsem bolestivě. Vzápětí jsem si všimla, že se odnikud vyřítila Wizku a už se též pomocí magie snažila oheň uhasit. Samozřejmě jsem ji v tom nehodlala nechat. “Vodo, teď tě moc potřebujeme, musíme zachránit náš domov!“ Řekla jsem polohlasně a zavřela oči. Zkusila jsem však jinou strategii, než před chvílí Wizku. Soustředila jsem se na vodu, která byla v Ovocné tůni a která mi v tomto účelu měla pomoci. V podobě obrovské koule jsem ji přivolala k nám a nechala ji ztěžka dopadnout přímo na hořící strom, který Smrt zapálila jako první, stejně jako na okolní menší stromky, které chytly vzápětí. “Funguje to?“ Zeptala jsem se přiškrceným hlasem a omrkla situaci. Ovšem nevypadalo to, že se ten oheň, který založila Smrt, chtěl kdovíjak snadno vzdát. V tu chvíli jsem zalitovala, že nejsem ještě schopná přivolat díky magii vzduchu nějakou pořádnou bouřku, která by pomohla oheň uhasit. Protože evidentně ta, kterou měla na starost příroda, byla na tenhle živel tuplem krátká. Ani jsem nevěděla o nikom dalším z naší smečky, kdo by také ovládal vodu na takové úrovni, aby nám s Wiz pomohl hasit oheň. Leda by nám ještě přišli na pomoc z Asgaarského hvozdu. Ne, tohle jistě zvládneme sami, usmyslela jsem si odhodlaně.