Gallirea - Příspěvky uživatele

Bylo zajímavé sledovat, jak je Kaya nedůvěřivá a vlastně měla tendence bránit území, ačkoliv se v naší smečce teprve rozkoukávala. Rozhodně to ale nebylo na škodu, pokud jí to takhle vydrží, možná by se časem mohla dostat na pozici ochránce smečky. Každopádně jsem byla rozhodnutá v téhle věci ji nadále sledovat a případně se zmínit Blueberrymu, že možná by jí to vyhovovalo a byla by šikovná. I když to jsem si předtím o Taenaranovi myslela také, a jak to dopadlo… Evidentně se mu u nás přestalo líbit a odešel… Nicméně… Byl přeci jen mladý a nemohli jsme mu asi zazlívat, že se rozhodl se toulat. Moje děti nebyly jiné, ovšem… Ty se se mnou aspoň rozloučily a něco řekly, zato Taenaran se sebral a odešel bez rozloučení. To mě také dost mrzelo. Nemusel by vysvětlovat, proč se rozhodl odejít, každopádně bylo aspoň slušností se rozloučit… No nic, na tom jsem už nemohla nic změnit.
Raději jsem přestala přemýšlet a zase se plně věnovala Awarakovi a Kaye. Musela jsem si přiznat ještě jednu věc, a sice, že já jsem bývala vždycky spíš ta nedůvěřivá a držela si odstup, ale… Něco na Awarakovi asi bylo, že jsem mu věřila, že je zkrátka novým členem smečky. Nebo možná to bylo tím, že jsem se nesetkala s tím, aby někdo cizí se tu poflakoval a drze tvrdil, že je členem, takže jsem neměla důvod přemýšlet takto. Nebo možná jsem holt už zestárla a byla jsem na tom jinak.
Kaya nejspíš už Awaraka vzala na milost, i když úplně přesvědčeně nevypadala. Když se zmínil o zraněné Wizku, Kaya mě ujistila, že to asi nebylo nic vážného, jinak by mi o tom Alfa řekl. Sice jsem přikývla, na to by určitě nezapomněl, kdyby potřebovala pomoc nebo péči. Awarak pak vysvětlit, jak to bylo s tím jejím zraněním. Pozorně jsem si ho vyslechla a nepřerušovala ho. Zamračila jsem se. Nezmínil se o tom, že by s ní byl malý Flynn, takže se to nejspíš stalo, když už byl u svých rodičů a ona byla někde sama. Blueberry Wizku údajně vyléčil její zranění, protože se mohly už zase používat magie. A Wiz, jako správný nezmar, si ani neodfrkla a šla se podívat po vlčatech. Ta holka je fakt nezmar, pomyslela jsem si v duchu s úsměvem. Ale asi mě to nemělo překvapovat, přeci jen byla mladá a plná energie. Za to já si občas poslední dobou připadala, že jsem starší, než Storm. Každopádně to jsem hodlala trochu změnit, i když byla zima na krku a já ožívala především na jaře a hlavně v létě, v ročním období, kdy jsem se narodila, ačkoliv svět mimo smečkový úkryt jsem začínala se svými sourozenci poznávat až na podzim, kdy jsme měli za sebou první dva měsíce života…
“Nu, stejně se za ní vydám a zjistím, jestli je v pořádku.“ Řekla jsem zamyšleně. Navíc bylo také potřeba se zase jednou zapojit jako pečovatelka pro případ, že by si Lylwelin chtěla odpočinout nebo se někam vydat sama, případně se Sigym, a chtěli mít klid, takže bychom se o jejich dvojčata s Wizku mezitím postaraly. Pohlédla jsem pak na Kayu s Awarakem. Doufám, že bereš Awaraka na milost,“ oslovila jsem nejdřív vlčici. “A že se tu nestrhne nějaká nepříjemná hádka,“ mrkla jsem pro změnu i na Awaraka. Nemyslela jsem to nijak zle, ale jeden nikdy neví, když se na chvíli vzdálí…

Cizinec nás obě překvapil. A ačkoliv já jsem hned přestala pouštět hrůzu a přijala fakt, že je tu nováčkem,Kaya mu evidentně vůbec nevěřila. Na jednu stranu jsem se usmála, jak je ohledně nově nabytého domova ostražitá. Upřímně řečeno… Neměla jsem důvod vlkovi proti nám nevěřit, i když na Kayiných slovech něco bylo, já sama jsem se nikdy nesetkala s tím, že by se tu vyloupl cizinec, který by tvrdil, že je tu nováčkem. Awarak však evidentně neměl náladu vysvětlovat, jak se sem dostal, nicméně o něco později se stejně k tomu dostal, když se zmínil o tom, že sem přivedl zraněnou Wizku, která byla navíc u toho, když byl přijat do smečky. Nehledě na to, že předtím byl u Ovocné tůně. Kde nás dvě ostatně zahlédl.
“Nu, kdyby tu byl jako vetřelec, určitě by to nezůstalo bez povšimnutí,“ řekla jsem směrem ke Kaye. I když tu bylo spousta nových členů, se kterými jsem se musela poznat, byla jsem si jistá, že Awarak nelže. A měl pravdu i v tom, že se jako nováček může pohybovat sám po lese. “V tom má pravdu. Je na každém, aby si rozhodl, jestli to tu prozkoumá sám, nebo ho tu někde provede. Já osobně jsem nikoho z nováčků po lese neprováděla, ale třeba někdo jiný ano.“ řekla jsem. “Ovšem tím samozřejmě nechci říct, že by mi to vadilo, že jsem ti dělala průvodce,“ dodala jsem ještě k tomu a zadívala se na Awaraka.
Přemýšlela jsem, na co bych se mohla zeptat, ale vlastně mě nic kloudného nenapadlo. Jen jsem doufala, že Kaya nebude vymýšlet nějaký speciální test.
Vrátila jsem se ještě v myšlence ke zmínce o zraněné Wizku. Dlouho jsem ji neviděla, vlastně od té doby, co jsme se vrátili z lovu, a nevěděla jsem, jak vypadala, když ona přivedla zpátky malého Flynna, jen jsem vlastně cítila jejich pach a tak nějak byla rovnou v klidu, že je doma a nepočítala s tím, že by mohla být zraněná. “Co je s Wizku? Nepotřebuje pomoc?“ Zeptala jsem se Awaraka naléhavě. A proč mi sakra Blueberry neřekl o tom, že Wiz něco je, zda bych na ni dohlédla nebo tak něco? Zamračila jsem se pro sebe v duchu a rozhodla se, že se vydám druhou pečovatelku najít a zjistit, jestli něco nepotřebuje.

Co se týkalo zasvěcení Kayi ještě do věcí ohledně funkcí vlků ve smečce, to jsem asi také vysvětlila pořádně a i pochopitelně. Vlčice se dál neptala, jen se chápavě vyjádřila, takže jsem to dál nerozváděla. Ono vlastně ani nebylo co.
Mezitím jsme došly k jeskyni, kterou jsem jí tak nějak zevrubně popsala. Vypadala poněkud překvapeně, když jsem jí řekla, jak se jmenuje. Je fakt, že docela to připomíná jméno našeho Alfy, ale on v tom byl nevinně. Nevěděla jsem sice, jestli tu jeskyni tak pojmenovali moji rodiče, nebo se to tak jmenovalo odnepaměti, ale bylo tomu tak. “Ano. Ale nevím, jestli ten název vymysleli moji rodiče, když tuhle smečku založili, nebo to jméno už dostala někdy dřív,“ řekla jsem svou myšlenku i nahlas. I když asi bylo pravděpodobnější, že název vymysleli rodiče případně s ostatními členy smečky. Pokud bych to vzala kolem a kolem… Vlastně jsem ani nevěděla, jestli zdejší tůňky byly pojmenovány členy smečky. Možná by nebylo špatné se na to zeptat Storma, který pamatoval více, než já. Rozhodně by to byla spíš zajímavost pro mě…
Ani jsem si neuvědomila, že je zase noc. Kaya poznamenala, že nemusíme jít teď do úkrytu, tam se stejně ještě naschováváme během zimy dost. Souhlasně jsem přikývla a švihla ocasem. Pak se ještě vlčice zajímala, jestli je ještě něco, co by měla vidět, nebo vědět. Zavrtěla jsem hlavou. “Myslím, že to je prozatím vše,“ odpověděla jsem. Následně jsem otočila jedno ucho směrem, odkud jsem zaslechla šramot listí. Ucítila jsem cizí pach, takže jsem tiše zavrčela. Poněkud mě rozladilo, že by tu nějaký cizinec chodil jen tak sám. Záhy se však ukázalo, že jsem se zmýlila. Ze tmy se vyloupl tmavý vlk s bílým uchem, břichem a zadní nohou. Netrpělivě jsem odfrkla, když se omlouval, že přehlédl to křoví. Hned také ale přišel s vysvětlením, že se jmenuje Awarak a je novým členem smečky. Naklonila jsem hlavu na stranu. Blueberry přeci říkal, že nové členy už nebereme… No, možná byl přijat na stejno s Kayou, jen jsem o tom nevěděla… Trochu jsem uvolnila svůj postoj, uvědomila jsem si, že jsem poněkud v bojovné pozici, a na vlka se usmála. “Těší mě, Awaraku. Já jsem Aranel,“ představila jsem se a zavrtěla ocasem. Pohlédla jsem na Kayu, jestli bude mít náladu se seznamovat, nebo raději si půjde někam odpočinout. Ostatně, toho povídání ode mne měla jistě dost…

//Ovocná tůň

Trpělivě jsem vysvětlila Kaye, jak je to s hierarchií v naší smečce. Pro ni bylo hlavně nejdůležitější vědět, kdo je Alfou a Betou. A protože oba vlky už znala…
Dál se zajímala, jestli tu máme nějakého lovce a ochránce. Ušklíbla jsem se a mezitím zamířila hlouběji do lesa, kde se nacházel smečkový úkryt. “No, vlky vyloženě s touto funkcí momentálně nemáme,“ pustila jsem se do vysvětlování. “Když se vyrazí na lov, tak Blueberry někoho jako vedoucího lovu určí, ostatně jako před několika dny, když jsme byli na lovu na posledy. Já se teda účastnila jako dozor vlčat spolu s Wizku, ale aspoň jsem vlčatům vysvětlila, co se bude dít a tak… No, ale to jsem trošku odbočila,“ odmlčela jsem se na okamžik, abych ji příliš nezahrnula zbytečnostmi, jak jsem měla občas ve zvyku. “A ochránce jakbysmet. No, značkování území a tak mají na starosti momentálně nejvýše postavení vlci. Sice jsem doufala, že se na tuhle pozici dostane jeden mladý vlček, který se k naší smečce přidal, ale… Asi jsem se v něm hodně zmýlila,“ pokračovala jsem po chvíli. “Je fakt, že hodně členů k nám přišlo teprve nedávno, vlastně koncem léta, takže se to všechno ještě vyvrbí. Až jak se kdo osvědčí, tomu Blueberry určitě dá nějakou funkci, případně bude povýšen.“ Mrkla jsem na Kayu a usmála se.
Došly jsme k úkrytu, takže jsem se zastavila a pohlédla tím směrem. “Chceš se jít podívat rovnou dovnitř? Je tam několik jeskyní, takže je tam teplo, sucho, útulno. A spousta zvířecích kožešin, takže budeš mít pohodlí, i soukromí,“ představila jsem ve zkratce. “Ta jeskyně se jmenuje Burūberī. Jen tak pro zajímavost,“ dodala jsem ještě.
Na okamžik jsem zmlkla a zaposlouchala se do šumění větru v korunách stromů. Tedy v těch, které ještě měly nějaké listí. Zhluboka jsem se pak nadechla a pustila do plic už poněkud chladnější vzduch. Přitom jsem zaregistrovala několik pachů poblíž. Zdálo se, že Wizku má společnost. Nebyla jsem si jistá, přišlo mi, že se jedná o Gavriila, ale ačkoliv byl už několik měsíců členem smečky, můj čenich si na jeho pach ještě nezvyknul, když jsem ho vídala jen sporadicky. Zadoufala jsem, že se to změní, moc aktivní přes léto nebyl. A Blueberry z toho určitě také radost neměl. Takže pokud by nechtěl být vyhozen, měl by se trošku víc snažit. Ovšem to jistě ví on sám nejlépe…
Zajímala jsem se, jak se má Kaleo. Co jsem si pamatovala, tak s Kayou tenkrát odcházely spolu, když se naše cesty zase rozdělily. Měla jsem pravdu, ale Kay momentálně nevěděla, jak se vlčice má. Chápavě jsem přikývla, když mi vysvětlila, že se každá vydala vlastní cestou. Sice se měly zase potkat, ale nějak to nevyšlo. Znovu jsem přitakala jejím slovům, že i ona zná Borůvkovou smečku, takže pokud je někde poblíž, určitě se tady ukáže. “Nu, na návštěvu by snad zajít mohla, asi by nevadilo, kdybychom prohodily pár slov na kraji území, když by Blueberry věděl, že se známe.“ řekla jsem zamyšleně spíš pro sebe.

Zatím to nevypadalo, že by Kaya byla z Borůvkového lesa kdoví jak nadšená, ovšem byla jsem klidná. Teprve se tu musela rozkoukat a poznat zdejší místa, zákoutí, stromy. Byla jsem si jistá, že les si ji časem získá. No, a pokud ne… Rozhodně nehrozí, že by tu trpěla nedostatkem snad čehokoliv. Ačkoliv tu bylo hodně vlků, mohla mít své soukromí, ať už v úkrytu, nebo jinde. Jídlo, pokud by zrovna nešlo o vysokou, tu taky sežene. Někoho na pokec rozhodně také. Stejně jako určitě na nějaké to blbnutí, nebo kdyby se potřebovala někomu svěřit…
Vybídla jsem ji k dalším otázkám, ale očividně žádné neměla. Ale po chvilce ji přeci jen zajímala hierarchie, přesně, jak jsem si myslela. Přikývla jsem její domněnce, že Blueberry je jediná Alfa. “Ano, Blueberry je Alfou. Ale není na šéfování ve smečce sám, jako Beta mu vypomáhá Storm,“ pustila jsem se do vysvětlování. “Možná si ho pamatuješ z výpravy. Já jsem na pozici Delty a vykonávám funkci pečovatelky. Stejně jako Wizku, která je Gammou. Ostatní členové jsou, pokud vím, Kappy. Zatím tedy nevím o nikom, kdo by byl povýšen, ale to se třeba časem změní,“ dopověděla jsem. Nechtěla jsem ji zatěžovat sprškou jmen vlků, kteří tu jsou, však ona se s nimi brzy seznámí, případně jim ji představím.
Kaya souhlasila s tím, že bych jí mohla ukázat smečkový úkryt, přikývla jsem tedy a vydala se zase zpátky do lesa, abych ji dovedla na příslušné místo. Odtud by nebylo vidět. “A co vlastně Kaleo, máš o ní nějaké zprávy? Pokud si dobře pamatuji, odcházeli jste po skončení výpravy spolu,“ zeptala jsem se na druhou vlčici, o které jsem si pamatovala, že byla s námi.

//Les

//Borůvkový les

“Tohle je Ovocná tůň,“ řekla jsem s úsměvem naší nové člence, když jsme proběhly mezi několika stromy, jejichž koruny již byly takřka holé a listí nám tak šustilo pod nohama, a před námi se objevil kruh vyzvednutých menhirů, který obklopoval tůň. Mou oázu klidu. A jistě ne jen moji, byla jsem si jistá, že tady rádi lenoší a odpočívají i ostatní členové smečky. Pyšně jsem se na ni dívala, jako bych snad já byla autorkou tohoto díla, a ne příroda. I když zrovna nebylo kdovíjaké teplo, tak slunko ještě příjemně svítilo, takže bylo celkem přijatelně. Jen na koupání to nebylo. “Je to úžasný klid a soukromí. Navíc se tu skvěle plave. A občas na hladině uvidíš plout jablko nebo meloun. Zrovna nedávno jsme tu objevili meloun s jedním vlčetem, které si s ním chvíli hrálo a nemohlo se dostat dovnitř. Tak jsem ten meloun pak pomocí magie vzduchu nadzvedla do výšky, nechala spadnout a on se rozbil. A tím se odhalila chutná dužina.“ Pustila jsem se do povídání. “Ale neboj, nejsme tu vegetariáni,“ uklidnila jsem ji pro případ, že by si myslela, že se tu živíme jen ovocem, které plave na vodní hladině, nebo roste na stromech. A samozřejmě borůvkami. “Ovšem občas je to dobré zpestření jídelníčku,“ dodala jsem a volným krokem pokračovala podél břehu. Všimla jsem si, že nedaleko nás je Lylwelin, ale vlčata s ní nebyla. Naklonila jsem hlavu na stranu. Napadlo mě, že je nejspíš má na starosti jejich otec. Nebo možná Wizku. Já sama jsem Heather předala rodičům a pak už jsem ani neměla čas na nic jiného.
“Tamhle na tom svahu,“ ukázala jsem čenichem určitý směrem, “rostou borůvky. Tedy samozřejmě v sezoně. Ale nejsou tu jen ovocné stromy, najdeš tu i nějaký ten dub, buk, nebo i břízu,“ pokračovala jsem v popisu lesa. “Když budeš mít chuť na zajíce nebo lasičku, určitě budeš úspěšná, vždycky se tu najde něco takového k snědku. A pokud máš ráda ryby, samozřejmě si můžeš něco ulovit v tůni, rybám se tu taky celkem daří. Aspoň co jsem tak vypozorovala, vždycky tu nějaké plavaly,“ řekla jsem a na chvíli se zastavila. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zhluboka vdechla ten čerstvý vzduch. Sice tu chyběla vůně čerstvého ovoce a rozkvetlých květin, ale s tím se teď nic nedalo dělat. Zima klepala na dveře a příroda si musela odpočinout. “Pak ti ještě můžu ukázat smečkový úkryt,“ dodala jsem, když jsem přestala rozjímat. “Jestli máš nějaké doplňující otázky, ptej se,“ vybídla jsem ji s úsměvem. Nejspíš by ji ještě mohlo zajímat, jaká je tady hierarchie.

Kaya vypadala poněkud překvapeně, když se nakonec dozvěděla, že bude do smečky přijata, ačkoliv je nás tady už víc než dost. To jsem poznala z jejího výrazu a držení těla. Ať už to byl Blueberryho záměr, nebo ne, to krátké napětí… Rozhodně se mu to povedlo.
Vyslovila jsem ještě otázku ohledně Taenarana. Podle jeho výrazu jsem soudila, že o něm nerad mluví. Na jednu stranu jsem se nedivila, protože byl dlouho pryč. Ale to byla jednu dobu i Tati, ale ta byla teď zpět. Přitiskla jsem na chvilku uši k hlavě, když se zmínil o tom, že právě Tati se s ním potkala a on se prý necítí dobře. To se tak urazil, když jsem ho poslala do úkrytu, aby se mu nic nestalo? Nebo co mu přelétlo přes nos? Každopádně měl Blueberry pravdu v tom, že už je skoro dospělý, může si dělat, co chce a nikdo ho nenutí, aby tu zůstal. Přikývla jsem. Holt se nedalo nic dělat. Měla jsem zkušenost s tím, že vlčata v tomhle věku mají toulavou. I když on na tom byl trošku jinak, když se narodil jinde a pak se přidal k nám… Nebo vlastně ho někdo našel a přivedl…
Také druhý odrostlý vlček, a sice Gavriil, mě zajímal. O tom jsem zjistila fakt, že někde v lese je, protože je cítit jeho pach. No, to jsem vlastně mohla tak trošku určit sama, kdybych chtěla, ale… Sama jsem se k němu nijak nedostala. Tenkrát, když jsem mu nabízela společnost, se na mě vykašlal, tak proč bych se mu vnucovala, i když jsem jako pečovatelka možná mohla po něm chtít, aby mě následoval… Na druhou stranu tahle zatoulaná vlčata měla zkrátka jiné návyky a hlavně svou vlastní hlavu. V této souvislosti mě napadlo, že jako pečovatelka jsem naprosto selhala. Aspoň u těchto tří. Minimálně v dohledné době. Vybavila jsem si, že když tu byli krátce, Taenaran i Tati byli společenští, zvědaví a nechali si rádi něco vysvětlovat, ať už se to týkalo lovu, včetně názorné ukázky, nebo magií. Ovšem pak se začali toulat, respektive na nějakou dobu zmizeli… Možná jsem mohla jít s nimi, ale to bych také musela vědět, že zrovna mají v úmyslu někam jít. A na jak dlouho. Ale kdyby vyloženě moji společnost odmítli, nemohla bych přece za každou cenu je stopovat mimo území smečky a dohlížet na ně. Nebo snad ano? Sama Tati připustila, že se každému, kdo na ni dával pozor, tak nějak ztratila. No… Dospěla jsem každopádně k názoru, že kdyby Blueberry nebyl s mou prací spokojený, hned by mi mou pozici pečovatelky sebral. I když jsem se teď s dvojčaty od Sigyho a Lylwelin snažila. Nebo jsem se chtěla snažit.
Odfrkla jsem si a zavrtěla hlavou. Pohlédla jsem na Blueberryho s Makadim, kterak se vypravili hledat Lilith. Pak jsem zase věnovala pozornost Kaye. “Mohly bychom se jít podívat k Ovocné tůni, co ty na to?“ Zeptala jsem se vesele, nečekala na odpověď a lehkým klusem se vydala určeným směrem. Samozřejmě jsem dbala na to, aby mě naše nová členka stíhala následovat. I když by tady nezabloudila…

//Ovocná tůň

Vyčkávavě jsem pohlédla na Kayu, co dodá k tomu, že jsem se místo ní jako první zmínila, kdo je a že se chce přidat k nám do smečky. Hm, asi jsem ji měla nechat mluvit jako první, uvědomila jsem si vzápětí, že jsem možná měla nechat slova na ní, když se jí Blueberry ptal. Ale v tu chvíli mi přišlo dobré dát vědět, že Kaya není až tak neznámá. No nic, teď už se s tím nedalo nic dělat, takže jsem pak už jen mlčky poslouchala, co říká. Při zmíní o tom, že vlčata nejí, jsem se zakřenila. Nejspíš to tedy znamenalo, že k nim má kladný vztah. Což bylo dobré, že když jsme tu měli dva mrňouse. Tati jsem mezi ně už nepočítala, ta už je skoro dospělá slečna. A Gavriil také. No, i když… Ani jsem nevěděla jistě, jestli ještě je členem smečky.
Pohlédla jsem do Blueberryho červených očí, když se zmiňoval o tom, že je naše smečka už plná. Naklonila jsem hlavu na stranu. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli máme daný nějaký limit na počet členů. Je fakt, že v poslední době se tu vyskytlo vážně hodně vlků. A já za to byla samozřejmě ráda. Nebyla jsem si jistá, jestli jsme kdy měli tolik členů. Možná v době, kdy jsem byla ještě malá, a smečku vedli moji rodiče. Ale to už jsem si moc nepamatovala, přeci jen to bylo dlouho. Zatajila jsem dech, když udělal pauzu v řeči a čekala na jeho verdikt. Vzápětí jsem ale s úlevou vydechla, to když udělal výjimku a dovolil Kaye zůstat. Roztáhla jsem tlamu do širokého úsměvu a zavrtěla ocasem.
Pak se Berry obrátil na mě, takže jsem mu věnovala veškerou svou pozornost, když se mi zmínil o tom, že bude muset na chvíli odejít, protože Lilith se tu už nějakou dobu neukázala a Wizku s Makadim o ni mají starost. Chápavě jsem přikývla a rozuměla tomu, že se po ní zkusí podívat po okolí. “Dobře, tak hodně štěstí. Snad ji najdete a bude v pořádku,“ řekla jsem. Další jeho slova zase patřila Kaye, že jí to tu určitě ukážu. O tom vůbec nemohlo být pochyb. Už jsem se nemohla dočkat, co řekne na naši úžasnou Ovocnou tůň. I když teď bude vypadat jinak než v létě nebo na jaře, a nejspíš tam nebude plavat žádné ovoce, možná by se jí mohla líbit.
Ještě než však Blueberry s Makadim odešli, přikývla jsem Berryho slovům, že kdyby se tu objevil někdo další, máme mu sdělit, že smečka je již plná. Fakt, že zmínil přípravy na zimu pak jistě znamenal, že nejspíš brzy vyrazíme na další lov, jednak abychom měli dost masa a určitě bude třeba obstarat další kožešiny. “Ano, jednu otázku bych měla,“ řekla jsem, když se Blue zeptal, jestli někdo nějaké má. “Jak je to s Taenaranem? Od toho požáru jsem ho tu neviděla,“ zeptala jsem se a zachmuřila tvář. “A co Gavriil?“ Doplnila jsem ještě dotaz na dalšího člena smečky.

Sice jsem pěla ódy na svůj rodný les, nicméně jsem nic nepřeháněla a vyprávěla jsem vše tak, jak to tady prostě bylo. Neznala jsem ostatní místa, ale za mne prostě tohle bylo ideální místo pro život. Navíc jsem se snažila také vyvrátit Kayinu domněnku, že ona by smečce nebyla ku prospěchu a kdesi cosi. Moc se mi nelíbilo, že se tak podceňuje. Ačkoliv jsem ji neznala nijak dlouhodobě, přeci jen jsme spolu strávily několik měsíců na náročné výpravě, mohla jsem si o ní udělat dostatečný obrázek. Navíc povahově to nebyla žádná protivná megera, která by nám tu jen otravovala život nějakými nemístnými poznámkami, narážkami a protivnou náladou. Tati mezitím prohlásila něco o tom, že ji Kaya nezajímá, a kamsi odkvačila. Jen jsem se za ní ohlédla.
Takže i když to vypadalo, že Kaya bude zase něco namítat v negativním smyslu, nakonec ale obrátila a sebejistě prohlásila, že je dobrý lovec a ví, že by smečce byla dobrým členem. Usmála jsem se a zavrtěla ocasem. Takhle se mi líbila! Musela ukázat trošku sebevědomí, takže jsem doufala, že ho udrží, až se setká s Blueberrym, jak mě o to požádala.
Než jsem však stačila říct, aby tu počkala, že pro něj dojdu, za pár okamžiků se objevil Blueberry vedle nás. Pozdravil nás vespolek, představil se a jak bylo ve zvyku Alfáků, zeptal se, co Kayu k nám přivádí. Rozhodla jsem se, že se ujmu jako první odpovědi já, i když se ptal prvně jí. “Berry, tohle je Kaya. Poznaly jsme se na té výpravě, kde jsme byli se Stormem a Naomi. Hodně nám tehdy pomohla, samozřejmě spolu s ostatními. Ráda by se stala členkou naší smečky,“ řekla jsem a s úsměvem mrkla na Kayu. Byla jsem si jistá, že ji Blueberry neodmítne, když ví, že s touhle vlčicí jsme já a Storm něco zažili, trošku ji poznali. A hlavně, pokud ona udrží ten sebevědomý tón.

Podle Kayina výrazu jsem pochopila, že o Naomi ví. To se mi ulevilo, že jsem o tom nemusela vyprávět. Přitom jsem koukla na Tati, která by určitě měla k tomu spoustu všetečných otázek. Což by až tak nevadilo, ale… Něco mi říkalo, že by ji to mohlo poněkud zneklidnit, ne-li rovnou vyděsit, že se tohle mohlo stát někomu ze smečky, a jestli za to mohlo to počasí, nebo Smrt, nebo cokoliv jiného tak, že by chtěla odtud odejít v domnění, že je tu snad nějaká smůla. Nebo že nás někdo nemá rád, nebo za něco trestá.
Raději jsem ale nechala trudné myšlenky stranou a takové úvahy, které mohly trvat hodiny a přišla bych určitě i na neuvěřitelné věci, a vyprávěla Kaye o tom, jak se naše smečka rozrostla o nové členy. Tati přitom poznamenala, že Kaya nevypadá moc dobře a ta na její slova reagovala poněkud ironicky. Naštěstí jsem nemusela nikterak zasahovat, ty dvě se nepustily do nějaké potyčky ohledně vzhledu. Kaya se raději věnovala odpovědi na mojí otázku a já si pozorně vyslechla, že její poslední pokus o přidání se do smečky nevyšel tak úplně podle jejího plánu. Detaily však neřekla a já je nevyzvídala - kdyby chtěla, mohla by mi o tom říct. Nebo by se možná zmínila později. Došla však také k názoru, že smečkám přináší víc smůly než užitku a tak bude lepší, když se nebude do žádné montovat a všichni budou spokojení. “S tím si dovolím nesouhlasit,“ poznamenala jsem a myslela to naprosto vážně. “Nevím, proč ti to jinde nevyšlo, ale… Sama vím, že jsi šikovná a statečná. Rozhodně bys mohla být právoplatným členem smečky a osvědčit se třeba jako její lovec, nebo ochranář. Zrovna před pár dny jsme byli na lovu, já jsem nakonec s Wizku hlídala vlčata a vysvětlovala jim průběh lovu, ale Blueberry učinil vedoucími lovu nováčky, a myslím, že neprohloupil, lov byl úspěšný,“ řekla jsem a vzápětí si uvědomila, že jsem ještě neměla čas ochutnat sousto z nedávno ulovené kořisti. Rozhodla jsem se to pak napravit. Tedy, pokud by na mě ještě něco zbylo. “Borůvkový les je báječné místo, na jaře a létě je tu bohatě zelená tráva, stromy a keře omamně voní ovocnou vůní, jsi asi zaznamenala už při prvním setkání na výpravě, že jsme my tři odtud byli cítit ovocem. Pro obyvatele lesa je to typické. V okolí je dost vysoké, a i zde se najdou zajíci a lišky, takže hlady rozhodně nestrádáme. Ale to bych ti takhle na svůj rodný les mohla pět ódy do aleluja,“ poznamenala jsem a rozesmála se. Dovedla jsem si představit, že kdybych se pustila do vyprávění, jistě bych nejen Kayu, ale i Tati uspala. I když třeba Tati už tu nějakou dobu žila, a ačkoliv hodně času trávila i mimo les, mohla mi dát ve spoustě věcí za pravdu.
“Takže pokud bys nebyla proti, můžeš zkusit žít tady s námi. Já a Storm jsme tě již tak nějak poznali. Rozhodně bys dostala kladné recenze na svou osobu i od něj. Kdyby snad Blueberry chtěl nad tvým přijetím váhat,“ povzbudivě jsem na Kayu mrkla.
Stočila jsem ucho Tatiným směrem, zeptala se totiž, jestli je i Kaya dáma. “Rozhodně je mladší, než já. Pokud to řekneš takto, ano, je dáma. Nebo prostě jen vlčice,“ poťouchle jsem do ní strčila nosem. Tohle téma jí asi nesmírně zajímalo.

Tatinu poznámku, že možná přijde Taenaran zpět, jsem přešla bez odpovědi, protože já jsem tomu moc nevěřila, že by tomu tak bylo. Ale kdo ví, třeba překvapí…
Následovaly otázky ohledně toho, kdo ovládá počasí. No, musela jsem uznat, že to byla správná otázka, nad kterou jsem snad nikdy nepřemýšlela. Nebo možná jako malá. Prostě jsem to brala už jako součást života. “Nu, to bude asi nějaká vyšší moc, kterou neznáme,“ napadla mě jedna možná varianta, protože jsem nechtěla vypadat jako idiot a zase jsem nechtěla lhát. “Nicméně co vím, tak jsou i tací vlci, kteří jako magii ovládají právě i počasí. Ale tohle nebyla ta situace. A blesk přitahují vysoké stromy, do kterých můžou uhodit, ale nevím, proč tomu tak je. Nicméně co jsem pochopila, tak blesky mají velkou energii a asi nebudou úplně studené, takže když takhle uhodí do suchého stromu, můžou ty stromy vzplanout. Ale déšť je zase může uhasit.“ Vyblekotala jsem ze sebe a doufala, že to dává smysl.
“No… Když je vlk starý, zní přece líp, když řekneš starší dáma. Nebo prostě starší vlčice. Tobě by se taky určitě nelíbilo, kdyby ti jednou říkali bábo. Nebo to aspoň neříkej nahlas před ní, mohlo by se jí to dotknout,“ řekla jsem a tvářila se děsně vážně.
Mezitím jsme došly k místu na hranicích, kde jsem spatřila starou známou tvář, kterou jsem s úsměvem pozdravila. Tati měla správnou poznámku, zda je Kaya jednou z nás, že si jdeme jen tak povídat. I Kay poznamenala, že jí hlava nebere, že se tu může vlk promenádovat po cizím území. “No, to samozřejmě nemůže. Vlk musí respektovat, že je na cizím území, tudíž zastavit se na hranicích a dát o sobě vědět zavytím a počkat, až za ním přijde někde ze smečky, což tady bylo splněno. Navíc Kaya je stará známá, která nám pomáhala při jedné výpravě. A já sama jsem jí řekla, že se za mnou může zastavit,“ pustila jsem se do vysvětlování, které patřilo vlastně jim oběma.
Kaya však byla i tak poněkud nesvá. Pozorně jsem poslouchala a čekala, než ze sebe vymáčkla, proč sem vlastně přišla. No, asi to nechtěla vyslovit úplně nahlas. Nejspíš se k ní tedy doneslo, že nám v lese hořelo, možná se dozvěděla i o smrti Naomi, která ostatně byla na té výpravě s námi. “To je od tebe milé,“ usmála jsem se a pohodila ocasem. “Všechno už je relativně v pořádku, les stále stojí, pomohlo nám i několik vlků z vedlejšího lesa. Takže jsme uhasili požár i obnovili zeleň. Jen… Nevím, jestli jsi slyšela i o té smutné záležitosti s Naomi…“ Odmlčela jsem se a několikrát polkla, abych z krku odstranila ten knedlík, který se mi tam proti mé vůli usadil. “Ale máme několik nových členů, takže naše smečka se hodně rozrostla, z čehož mám obrovskou radost. Dlouho nás tu byla jen hrstka. Dokonce před nedávnem přišel jeden pár i se svými dvěma vlčaty, takže tu máme vesele,“ rozpovídala jsem se na trošku veselejší téma a hned jsem se zase cítila o něco lépe. “A co ty, pořád si užíváš života tuláka, nebo se pohlížíš po domově? Musím říct, že teď, když se blíží zima, tak by asi bylo lepší mít místo ve smečce a zajištěnou jak stravu, tak teplý úkryt, ale sama jistě víš, co obnáší život tuláka. Já mám určité období na volné tlapce vlastně taky za sebou,“

Tati mi vysvětlila, jak to bylo s tím, že zůstala sama bez dozoru. Sice jsem přikývla, ale nechápala jsem to. Jak na ni někdo mohl zapomenout nebo ji nechat někde samotnou a vrátit se sám zpátky do lesa… Na druhou stranu asi pořád jsem musela mít na paměti, že ona se vlastně toulala samotná už od svého útlého dětství, takže u ní to asi bylo všechno jinak a nemusela mít pořád dozor. Navíc teď už z ní byla skoro dospělá vlčice a já sama v jejím věku už dávno měla toulavé tlapky. Stejně tak moji sourozenci. A de facto i moje děti. Takže čemu se divíš, Aranel?
Pochopitelně jsem se zajímala, jestli na svých cestách nepotkala Taenarana. Dozvěděla jsem se, že se tu necítí údajně dobře a šel někam na jih. Zamračila jsem se. To jako odešel a ani se s námi nerozloučil a ani nic nevysvětlil? No, asi by nebyl jediný, kdo si sbalil svých pět švestek a odešel jen tak bez rozloučení, to tady bylo celkem běžné. Coeden, Angelus, Stormovi synové se Stellou a vlastně i děti, které měl s Taillou, prostě někam zmizely. Byli jsme Taenaranova druhá rodina a doufala jsem, že tu s námi zůstane. Ani nevypadal, že by se mu tu nelíbilo nebo nebyl s něčím spokojený. Vypadal naopak spokojeně a nadšeně. Možná jsem si jen něco nalhávala. “Hm, to je škoda. Myslela jsem, že je tu šťastný a líbí se mu tady s námi. Tak snad jinde bude spokojenější,“ hlesla jsem polohlasně spíš tak pro sebe. Vlastně ale nebyl jediný, protože Gavriil se také nejspíš rozhodl, že od nás odejde, aniž by nám něco řekl. Tiše jsem si odfrkla. Docela mě mrzelo, že když už se na naše území zatoulala vlčata bez rodičů, tak se brzy zase vytratila, jako bychom byli nějaká přechodná stanice, ale… Svou rodnou smečku si holt nikdo nevybere, za to tu, ve které bude dál žít, ano, a pokud tady není spokojený, tak holt se rozhodně odejít jinak. Tak jsem zadoufala, že snad Tati se tady s námi líbí a zůstane tu.
Moje zmínka o požáru, kdy jsem naposledy Taenarana viděla, Tati evidentně polekala. No, asi jsem to měla podat trošku mírněji, vlastně jsem si neuvědomila, že ona o tom vůbec neví a vlastně ani neví o tom, že Naomi už nežije. Pokud se s ní vůbec setkala. Nebyla jsem si teď jistá, jestli ty dvě spolu strávily nějaký čas. Možná byly spolu tehdy u Ovocné tůně. “Ale kdepak, neměj obavy, to se nestává s každým územím,“ snažila jsem se Tati uklidnit. “Bylo to sice hodně nepříjemné, když do jednoho stromu udeřil blesk a ten strom začal hořet, ale spojili jsme své síly a díky našim magiím jsme požár uhasili. Pomohlo nám i pár vlků z vedlejšího Asgaarského lesa. Takže jednak jsme velkou část lesa zachránili a jednak nám zase další magie pomohly, abychom jednak uklidili nepořádek po požáru a jednak aby les byl zase v plném květu a stromy ožily,“ dodala jsem povzbudivě. Sice na některých místech to vypadalo jinak, ale toho jsme si všímali spíš my, kteří tu žijeme už spoustu let a známe každou větvičku, stromek i keřík.
Pak jsem Tati pověděla, kdo jsou naši noví členové. K Lylwelin poznamenala, že vypadá nebezpečně. Krátce jsem na zmíněnou vlčici pohlédla. Mně tak nepřipadala, ale bylo faktem, že se nijak obzvlášť zatím neseznamovala s každým, ale možná to nebyl její styl. Ostatně ani já nechtěla běhat za každým nováčkem zvlášť a dávat se s ním do řeči. Momentálně mi stačilo, že o nich vím a znám aspoň jejich jména. Na vše ostatní ještě je nějaký čas. Ovšem zmínka o tom, že Taenaran někoho nazval starou bábou… Možná myslel Baghý… No, je fakt, že působila možná trošku omšele a její zakalené oko také asi vlčatům připadalo… Tak nějak jinak… “To je poněkud hanlivé, říkat o někom, že je stará bába. Ostatně ani já už nejsem nejmladší. Nevím, kolik je jí, nicméně já mám za sebou devět let. A Storm je starší, než já. Blueberry také. Oni dva mě pamatují jako malou. Vlastně Storm je můj strýc, protože kdysi býval partnerem sestry mé matky, která byla s mým otcem Alfou tohoto lesa,“ rozpovídala jsem se trošku. Nechtěla jsem však Tati zahrnovat údaji o mém životě a mém rodokmenu, pokud by ji nezajímal. Na druhou stranu, pokud by jí to zajímalo, samozřejmě bych jí pověděla víc. Protože my tři jsme pamatovali Borůvkovou smečku dlouhá léta.
Uslyšela jsem zavytí. Stočila jsem ucho tím směrem a ve stejném okamžiku jsem ucítila povědomý pach. Byl to sice cizinec, ale hned jsem poznala Kayu. Vlčici, která nám pomáhala na namáhavé výpravě. Usmála jsem se a zavrtěla ocasem. Tenkrát jsem zmiňovala, že by se mohla za námi přijít podívat, případně, pokud hledá nový domov, tak by se jí mohlo u nás líbit. “To je Kaya, má známá,“ řekla jsem Tati, zvedla se na nohy a oklepala se. “Půjdu ji pozdravit. Jestli chceš, můžeš jít se mnou,“ vyzvala jsem ji s úsměvem a volným klusem se vydala směrem k hranicím, odkud jsem slyšela zavytí. Brzy jsem spatřila známou tvář. “Ahoj, Kayo,“ pozdravila jsem vlčici s mírným zavrtěním ocasu a s vlídným úsměvem, aby věděla, že ji nepřicházím vyhnat a že ji vidím ráda. “Copak tě sem přivádí? Přišla ses podívat, jak se nám daří?“ Zajímala jsem se.

Teď, když už byla zase Heather zpátky u rodičů, vlastně jsem si mohla na chvilku odfrknout. Tedy… Ne, že by mi byla její společnost nepříjemná, to rozhodně ne, jinak bych přeci nemohla vykonávat funkci pečovatelky, ale… Mohla jsem využít toho, že možná mě tu nebudou potřebovat a mohla bych se na pár dní někam vytratit. Už jsem si ani nevzpomínala, kdy jsem naposledy někde byla. Vlastně jsme chtěli jít někam se Stormem, než přišel návrh k lovu a napadlo mě, že bych se ho mohla zeptat, jestli bychom tedy někam vyrazili spolu… A pokud by se mu nechtělo, šla bych prostě sama. Podívat se na místa, kde jsem dlouho nebyla, případně zkusila objevit nějaká nová.
Podle pachu jsem poznala, že je ve smečce zpátky i Wizku s Flynnem, takže se mi jednak ulevilo, že jsou ti dva zpátky v lese, a jednak že tu je tedy pro případ potřeby druhá pečovatelka. Vlastně bylo dobré, že jsme tu byly dvě. Když jedna nemohla, tak by ji zastoupila druhá.
Nejdřív jsem se však zajímala o Tati. Za tu dobu vážně vyrostla a už byla skoro stejně vysoká, jako my ostatní. Rozverně se válela v listí a pak tlapkou ťápla po mém přívěsku, který se jemně rozhoupal. Zazubila jsem se a mávla ocasem. Potvrdila mou domněnku, že byla na nějaké pořádné výpravě a dodala, že se její opatrovníci pokaždé někde ztratili. “No jo, když ty jsi jako neřízená střela a pytel blech, pořád v akci,“ šťouchla jsem do ní s úsměvem. Posadila jsem se vedle ní, kdyby chtěla, mohla by mi vyprávět, kde byla, koho potkala, případně co zažila. “A co Taenaran, nepotkala jsi ho náhodou? Už je dlouho pryč… Vlastně už několik týdnů, od toho požáru,“ řekla jsem pochmurně a ohlédla se. Nebyla jsem si jistá, jestli ten malý… Nebo vlastně už mladý vlček… vůbec ještě stojí o naši rodinu.
Tati se zajímala, kdo jsou naši noví členové. “To jsou Lylwelin a Sigy, a jejich děti, Heather a Flynn. Přišli k nám před pár dny. A nevím, jestli znáš Noriho, Makadiho a Baghý? Ti jsou tu taky poměrně krátce, ale nevím, jestli už jsi měla tu čest se s nimi seznámit,“ pustila jsem se do povídání, respektive představování nových členů jmény.

Zdálo se, že se kožešina Heather líbila a navíc nenamítala nic proti tomu, když jsem ji do ní zabalila. Vypadalo to, že brzy usne, protože se jí začala klížit víčka. Takže jsem měla o dalším programu jasno. Zůstala bych sedět vedle ní a trpělivě čekala, až se vyspí, aby nebyla sama. Přeci jen by se mohla cítit nejistě, kdyby se probudila a nikdo tu nebyl. Respektive, ostatní členové smečky ano, ale přeci jen tu byli jen krátce a mohla se cítit ještě ne úplně jako doma. I když vlčata to možná mají jinak a zvykají si rychle. To jsem nemohla posoudit, protože já sama jsem vyrůstala ve stejném lese. Změnu domova jsem si prodělala až jako dospělá.
Avšak když jsem se dotázala, zda mám donést kousek masa, nebo se půjdeme podívat po mamince, okamžitě se Heather zase probrala a vyskočila na nohy. Musela jsem se usmát. Možná jsem s tím návrhem měla počkat, až se prospí, ale už se stalo. Přikývla jsem tedy a zavětřila. Nebylo těžké její matku identifikovat mezi ostatními vlky podle čichu, protože ještě stále měla pach cizího území. A přes zimu ještě ovocnou vůni nezískají, protože tu teď nic nepokvete a vše bude odpočívat během zimního spánku. Ovšem na jaře, jakmile začnou kvést stromy a květiny, budou kožíšky všech nově příchozích získávat typickou ovocnou vůni našeho lesa a naší smečky. “Tak jdeme,“ vybídla jsem Heather a volným krokem zamířila směrem k její matce. Naštěstí byla poměrně nedaleko. Samozřejmě nebyla sama. Kromě ní tu byl také její partner. “Podívej, je tu i tatínek,“ řekla jsem malé slečně a přikývla na pozdrav Lylwelin i Sigymu, který si zrovna povídal se Stormem. Opodál jsem spatřila i povědomý hnědý kožíšek, který sem patřil, ale který tu nebyl poměrně dlouho vidět. Nebyl to nikdo jiný než Tati. Dost za tu dobu, co jsem ji neviděla, vyrostla. Zamávala jsem ocasem a přišla k ní blíž, ovšem pokradmu jsem ještě nespouštěla oči z Heather, i když byla u svých rodičů. “Tati, konečně jsi taky doma! Byla jsi dlouho pryč. Zřejmě na cestách, že?“Nevím, proč jsem upozornila na to, co bylo zjevné, ale už jsem holt byla občas taková.

//Východní Galvatar

Byla jsem ráda, že jsme zase zpátky v lese. A byla jsem ráda, že Heather neprotestovala a následovala mě. Byla sice trošku zaražená, ale nechala jsem ji v klidu a šla mlčky. Zadoufala jsem, že Wizku Flynna dohnala a neměla s ním žádné problémy.
Zastavila jsem poblíž smečkového úkrytu. “Počkej na mě chvilku tady, budu hned zpátky, ano?“ Řekla jsem s úsměvem malé slečně a rychlými skoky vběhla dovnitř. Vyhledala jsem jednu z jeskyní, kde bych mohla najít nějakou kožešinu. Jak jsem slíbila, za pár okamžiků jsem se vracela k Heather. Vybídla jsem ji pohledem, aby mě následovala, protože bych s kožešinou v zubech jen tak něco nesrozumitelně zahuhlala. Nešly jsme nikam daleko, našla jsem jen dostatečně košatý strom, kde bylo celkem sucho. Položila jsem na zem kožešinu. “Můžeš si na ni lehnout,“ vybídla jsem Heather. Počkala jsem, až složí své malé tělíčko na příslušné místo, a jelikož byla kožešina dost velká, volný kus jsem přehodila přes její záda, aby se zahřála. “Za chvilku ti bude teplo, uvidíš,“ povzbudivě jsem na ni mrkla a lehla si vedle ní.
Podle čichu jsem poznala, že se vrací ostatní členové smečky. Spokojeně jsem se usmála. Už mi začínalo kručet v břiše a řekla bych, že i Heather mohla mít docela hlad. “Chceš donést kus masa, nebo půjdeme spolu a podíváme se přitom, jestli už je maminka také zpátky?“ Zeptala jsem se Heather a upřela na ni svůj modrý zrak. Uvědomila jsem si, že její otec vlastně na lovu nebyl, možná se rozhodl, že se nezúčastní, možná měl na zařizování něco jiného a možná jen si chtěl odpočinout ve svém novém domově. Ať tak, či onak, byla to čistě jeho věc.