Gallirea - Příspěvky uživatele

Zdálo se, že mou společnici přeci jen přemáhá spánek. Já jsem se tomu ani nedivila. Musela být šíleně unavená. A k tomu ještě ta spousta informací, které jsem jí právě poskytla…
Zatímco tedy malá hnědá kulička vedle mě spala, já jsem v klidu, ale ostřížím zrakem, dál sledovala okolí. Vlastně jsem se ani necítila moc unavená, ani mě nelákalo Eloru napodobit, když vedle mě v klidu oddychovala. Spíš jsem mohla začít pomalu přemýšlet, co podniknu, až si vezme Eloru na starosti Wizku. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli už se vrátila. Sice tvrdila, že se vrátí brzy, ale… Kdo ví, co ji mohlo cestou zdržet. Jen jsem doufala, že si zase nepřivodila nějaké zranění, to by asi bylo dost nepříjemné. Každopádně jsem se rozhodla, že se musím zase po několika letech stavit u Smrti, aby mi pomohla vylepšit schopnosti ovládat magie. Měla bych se stydět, že jsem to takovou dobu zanedbávala. Ale nedalo se nic dělat, dokud jsem měla u sebe děti, nebyl čas myslet na tu úlisnou potvoru. Jen jsem si nebyla jistá, jak se na ni budu dívat, když nám nedávno tak odporným způsobem sebrala Naomi. Nicméně možná by to pak mohla vylepšit návštěva jejího bratra Života… Když všichni tvrdili, že je úplně jiný, než jeho zákeřná sestra. No, bylo to přeci logické, že Život bude úplně jiný, než Smrt, ale… Kdo ví.
Překvapeně jsem pohlédla na Eloru, která najednou vyskočila a třesoucí se přiložila uši k sobě. Než jsem se však stačila na něco zeptat, zase se rychle uklidnila, lehla si vedle mě a poznamenala, že se jí asi něco zdálo. Chápavě jsem přikývla. Podle toho, jaká byla její reakce, to asi nebyly moc příjemné sny. “To je v pořádku, chápu, že jsi musela být už unavená,“ usmála jsem se v reakci na její omluvu, že usnula. “Jak se cítíš?“ Se zájmem jsem se na ni dívala. Vypadalo to, že z čumáčku už jí skoro neteče. Možná to byla jen taková ta přechodná zimnice, nebo něco takového.

Zdálo se, že Elora je celá dychtivá po informacích. Až mě to překvapovalo, že není po nějaké době třeba unavená. Měla hlavně kuráž a evidentně v hlavičce dost místa na další a další poznatky. Vysvětlila jsem tedy, jak to bylo s minulostí naší smečky. Záhy přišly další otázky ohledně toho, zda Alfa má být nejsilnější a nejzdatnější, a kolik je to vlastně smeček, a jak to je s jejich vedením… Až se mi z těch jejích všetečných otázek skoro zamotala hlava. Musela jsem se zasmát. “Vlastně ano. Jelikož je Alfa nejvýše postavený vlk ve smečce, my všichni jsme mu podřízení a musíme ho poslouchat. Většinou to bývají vlci, kteří jsou v páru. Ve dvou se to lépe táhne,“ pustila jsem se do vysvětlování. Také se malá zajímala o to, že šéfem naší smečky je někdo jiný, než jsem předtím zmínila já. Sice popletla jména, ale pochopila jsem, že míní Blueberryho, který je Alfou, a ne Storm. “No, víš… Storm s Taillou byli Alfami předtím, když naši smečku obnovili. Jenže když Tailla zemřela, byl z toho Storm velmi smutný a neměl myšlenky na to, aby se staral o celou smečku. Také už je to starší vlk, vlastně mám pocit, že z naší smečky ten nejstarší. A tak se jednoho rozhodl, že svoji pozici Alfy přenechá Blueberrymu, který je o něco mladší, ale v téhle smečce žil také v době, kdy já se narodila, je moudrý, zkušený a silný. A jelikož Berry nemá partnera, je Alfou sám. Po Alfách jsou nejvýše postavenými vlky Bety. Což také bývají páry. Jsou to vlastně zástupci Alf. Pokud jsou Alfy mimo les, Bety mají jejich pravomoci. Nyní je Betou právě Storm. Také zrovna tedy sám. No a pak jsou tu ještě další vlci, kteří mají vyšší postavení, než Kappy, ale nižší, než Bety,“ poznamenala jsem a podívala se do Elořiných zlatavých oček, zda mám ještě pokračovat, zda chce slyšet i o těchto pozicích. Samozřejmě bylo důležité, aby věděla i toto, ale chápala jsem, že jsem toho v poslední době na ni vychrlila celkem dost.
“A takhle to má každá smečka, která tu na Galliree je. Abych pravdu řekla, moc nemám přehled o tom, kolik smeček tu je. Dlouho jsem nebyla mimo území našeho lesa, takže je možné, že třeba smečky, které byly dříve, už nejsou. Třeba byly také rozpuštěny. Jen vím, že vedle nás je Asgaarský les, jehož smečka se jmenuje stejně. Ale dříve tu nebyla. Měla by tam žít moje dcera Aurora, ale zatím nevím, jestli je to pořád pravda, nebo se rozhodla se třeba toulat,“ povídala jsem dál. “Možná by věděli ostatní vlci, jaké jsou tu další smečky. Třeba se potkávají s jejich členy někde na neutrálním území, nebo tak,“ dodala jsem ještě.
Sigy, který nabídl Eloře, že může jít s nimi, vlastně ani nečekal, jak se ona rozhodne. Upozornila jsem však na to, že vzhledem ke svému slabému nachlazení, by bylo lepší, kdyby to nechala na jindy. Nebylo by dobré, kdyby se to zhoršilo. Chápavě jsem přikývla její poznámce, že by chtěla jít. “To chápu, Eloro. Ale neboj se, budou další lovy. Takže těch už se budeš moci účastnit, to už ti bude lépe,“ povzbudivě jsem na ni mrkla. Ohledně otázky, zda ji můžu zbavit rýmy, jsem ji musela zklamat. “Tak velkou moc, abych zvládla léčit nachlazení, nemám. Ale jak už jsem řekla, uvidíš, že za pár dní ti bude lépe, když budeš v suchu a teple. A snad i brzy přijde jaro, takže budeš se moci s Heather a Flynnem učit lovit až do aleluja,“ řekla jsem ještě a rozhlédla se, zda nepřichází do úkrytu někdo další.

Trochu znepokojeně jsem se podívala po Eloře, která kýchla. Nejdřív jsem nechtěla samozřejmě panikařit, mohlo ji jen něco šimrat, ale z čumáčku jí teklo. Evidentně byla z toho polekaná, nevěděla, co se děje. Samozřejmě nemohla přeci ještě znát nachlazení. “Nu, možná to bude jen lehká rýma. To se občas vlků, stává, zejména na podzim a v zimě, když je chladno. Navíc je hodně sněhu a ten studený vítr tomu také moc nepřidá. Není se čeho bát, stačí, když budeš pár dní v teple a klidu, a budeš zase fit. Je to sice trošku nepříjemné, ale to zvládneš,“ mrkla jsem na ni povzbudivě poté, co jsem jí odpověděla na otázku. Jen jsem doufala, že se k tomu nepřidá i kašel, to by bylo tuplem nepříjemné. Ale něco mi říkalo, že jsme se snad přemístily do tepla včas, takže snad bude stačit to, co jsem říkala.
A tak jsem vyprávěla o tom, jak jsem vychovala tři děti. Elora mě zaujatě poslouchala a přitom mi neuniklo, jak pozorně pozoruje moje oči. Zajímalo ji, jestli jsem byla se svými dětmi, dokud nevyrostly. Přikývla jsem. “Ano, samozřejmě. Dokud byly malé, zůstávaly u mne. Takhle to chodí. Když se vlčata narodí, zůstávají ve svém úkrytu, než dost povyrostou, naučí se chodit a trochu mluvit. Pak už jsou zvědavá a je těžké je udržet na jednom místě, navíc také musí poznávat svůj rodný les, rodnou smečku, socializovat se a naučit se, jak to v takové rodině funguje. A když jsou vlčata dospělá a absolutně samostatná, kdy rozhodují sama za sebe a umí si ulovit něco k jídlu, mohou se rozhodnout, jestli zůstanou v rodné smečce, stanou se tuláky, případně se přidají do jiné smečky,“ vysvětlovala jsem trpělivě a na okamžik se odmlčela. Nechtěla jsem se Elory moc vyptávat, možná to pro ni byla nepříjemná vzpomínka. Každopádně jsem to chtěla nechat na ní, aby se sama svěřila, až se na to bude cítit. “Vlče v tvém věku rozhodně ještě potřebuje dozor a péči rodičů, případně ostatních členů smečky. Jen oni tě mohou správně naučit všemu, co v životě budeš potřebovat. Nebo aspoň většině. Takže je dobře, že jsi teď tady. My jsme tvá nová rodina,“ dokončila jsem povídání.
Mlčky jsem se pak ohlédla směrem, kterým jsem zaslechla hlasy. Nejspíš to byl Nori a zastavil se u Sigiho a Flynna. Jelikož k nám už nedošel, protože zamířil ven, nechala jsem to tak.
Přikývla jsem Elořině poznámce, že je tu tahle smečka už opravdu dlouho. A zajímala se, proč nejsem Alfou já. Domnívala se, že jako dcera Alf bych měla funkci rodičů převzít a doplnila otázku, jestli mi někdo místo sebral. Zavrtěla jsem hlavou. “Nu, ono je to jinak. Víš, když už jsme já a moji sourozenci byli dospělí, můj otec beze slova zmizel. Moje matka se snažila vést smečku sama, ale neměla na to náladu, sílu, energii. I když jsme jí my ostatní, stejně jako Beta pár, což jsou zástupci Alf, pomáhali. Matka se jednoho dne rozhodla smečku rozpustit a také odešla. Několik let jsem tedy byla tulákem. Ale nebyla jsem sama, v té době jsem byla s partnerem, který se později stal otcem mých dětí, takže jsme trávili čas spolu. Ani nevím, jak dlouho jsme tak žili, ale upřímně řečeno, nebylo to nic pro mě. Mám ráda nějaké zázemí, mít les a rodinu, kam se můžu vracet. A tak jsme jednoho dne s Coedenem, tak se jmenoval můj partner, požádali o členství ve Smrkové smečce, která je poměrně nedaleko. Bylo to fajn, byli na nás milí. Borůvkový les, který byl nějakou dobu neobydlený, jsem občas navštěvovala a vzpomínala. Jednoho dne jsem pak potkala svého bratrance, který mi řekl, že se Borůvková smečka obnovila - ovšem nebyla obnovena mými rodiči, nýbrž Stormem, který byl jednak dříve Alfou, a jednak jeho bývalá partnerka byla sestrou mé matky,“ povídala jsem a střelila pak pohledem po mé malé společnici, jestli mě stíhá sledovat a nezahrnuji ji jednak moc informacemi a jednak jsem neměla ponětí, jestli má kromě rodičů a sourozenců přehled o rodinných vazbách. “A jeho současnou partnerkou Taillou. A protože mně se po Borůvkovém lese stýskalo, rozhodla jsem se sem vrátit. Můj partner s tím souhlasil a Alfa Smrkového lesa s tím neměl problém. Tak jsem se vrátila do lesa,“ dokončila jsem své povídání a odmlčela se, abych mohla odpovědět na Elořiny další otázky. Přitom jsem zaslechla blížící se kroky a ohlédla se tím směrem. Přicházela k nám Baghý. S úsměvem jsem zavrtěla ocasem. “Ahoj, Baghs,“ odpověděla jsem na její pozdrav. Prohodila pár slov k Eloře a zmínila se o tom, že vyráží na lov. To byl na jednu stranu dobrý nápad, malá slečna a ostatní členové smečky potřebovali nějaký výživný kus žvance, ale na druhou stranu ty hodně nízké teploty a spousta sněhu jim určitě dost stíží lov. “Tak hlavně opatrně. Nebude to snadné v tomhle počasí,“ řekla jsem k tomu jen. Vlčice pak nabídla, že až se vrátí, bude mi k dispozici, kdybych potřebovala s něčím pomoct. “Děkuji, uvidíme,“ mávla jsem lehce ocasem. Pak už zase Baghý odešla za Sigim a jeho synem. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli jsme si my dva už měli čas popovídat, nebo se vůbec seznámit, ale určitě jsem znala jeho jméno a věděla, že je partnerem Lylwelin a otcem dvou vlčat, která jsem už párkrát hlídala. “Těší mě, Sigi, já jsem Aranel. To tedy koukám, že máme už i učitele,“ řekla jsem s úsměvem. Vlastně mě to docela překvapilo, protože on a jeho rodina ve smečce zatím nebyli příliš dlouho. Takže si musel něčím svou funkci zasloužit. Což samozřejmě nebylo nic špatného, naopak. Mohl nám s Wizku dost pomoci. Sigy se otočil k Eloře a nabídl se jí, že může jít s nimi na lov. Naklonila jsem hlavu na stranu. “Měla bys teď být v teple, aby se ti rýma nezhoršila,“ řekla jsem Eloře. Ale něco mi říkalo, že ačkoliv já bych měla mít nějakou tu autoritu jakožto pečovatelka, už jsem se mockrát přesvědčila, že tahle vlčata byla svéhlavější a samostatnější. I když bych chápala, že si bude chtít hrát se svým vrstevníkem a něco se naučit, byla jsem rozhodnutá dohlédnout na to, aby příliš neprochladla a aby neonemocněla.

Elora mi nesměle poděkovala. S úsměvem jsem se na ni podívala. “Nemáš vůbec zač, mladá dámo. Od toho jsem tady.“ Šťouchla jsem do ní lehce čenichem, ale nakonec jsem přeci jen neodolala té vůni malého vlčete, kterou jsem z ní cítila a která mi vháněla slzy do očí, protože mi tolik připomínala moje maličké. Samozřejmě jsem dávala pozor, aby slzy nepřekročily hráz očí, abych Eloru nepolekala, že jsem se tady rozbrečela. Možná by chápala, kdybych jí vysvětlila, že se mi moc stýská po mých dětech a po době, kdy byly takhle maličké, ale možná by ji to také mohlo polekat a mohla by si myslet, že za to může ona, že mi je připomněla. Což sice byla částečně pravda, ale nechtěla jsem, aby ji něco takového napadlo. Vlastně jsem ani nechápala, proč zrovna její přítomnost mě tak dojala. Možná to bylo tím, že Flynn a Heather měli své rodiče, takže jsem doopravdy byla spíš jen tou pečovatelkou. A ačkoliv dřív jsem se hodně věnovala Tati i Taenaranovi, kdo ví proč, jsem si během chvíle tuhle malou slečnu tak oblíbila.
Z úvah a přemáhání se, abych se nerozplakala, mě vyrušil Elořin hlásek. Zajímala se, jestli jsem někomu opravdovou maminkou, nebo jsem jen náhradní. “Já sama jsem maminkou třech vlčat. No, teď už jsou dávno dospělí, samostatní a toulají se po světě. Mám dvě dcerky, Auroru a Niké, a jednoho syna, kterého jsme s mým bývalým partnerem pojmenovali Aithér. Je mi hodně podobný, jeho kožíšek je také bílý, ale má hnědou špičku ocásku a levou tlapku. Asi jako dědictví po svém otci,“ pustila jsem se do vypravování. Dávala jsem si pozor, aby se mi při vzpomínce nechvěl hlas a snažila jsem se znít bezstarostně. Naštěstí už se mi slzy netlačily do očí, takže jsem ještě několikrát rychle zamrkala a zhluboka se nadechla. “Mimochodem, i já jsem se v tomto lese narodila. Moje maminka se jmenovala Hotaru, tatínek byl Angelus a byli Alfami této smečky. Zdědila jsem svou barvu srsti po otci a po matce zase vrozenou magii vody, takže mám, stejně jako ona, tmavě modré oči. Já měla sourozence tři. Dva bratry, jednoho staršího, který se jmenuje Arnarmo, a jednoho mladšího, který dostal jméno Daichi. A nejmladší je sestřička Tara,“ pokračovala jsem v povídání. Nechtěla jsem Eloře udělat zmatek ve jménech. Navíc jsem bedlivě pozorovala, jestli se já náhodou neklíží očka únavou. Pokud by ji to zajímalo, byla jsem ochotná ještě pokračovat v povídání, případně odpovědět na doplňující otázky.

//les

Naštěstí nám cesta nezabrala moc času. Nebo teda mně. I když občas jsem zapadla do hlubokého sněhu, zakrátko jsme byly na místě. Vešla jsem dovnitř, ale Eloru jsem zatím ještě nepouštěla. Jen jsem cítila, jak se klidně nechá nést a chvěje se. Ucítila jsem několik pachů. Kaya a Tati nejspíš odešly poměrně nedávno, nicméně zdálo se, že tu ještě někde jsou Flynn se Sigim. Už jsem se ale nezdržovala zkoumáním,kdo tu ještě je, nebo ne, usoudila jsem, že nejdřív se musí Elora zahřát a uklidnit, a pak by si třeba mohla s Flynnem hrát, pokud by neměli s otcem jiné plány. Nevnímala jsem, kde ti dva zrovna jsou. Vyhlédla jsem si jeden zadní kout společné jeskyně, kam jsem také došla. Pak jsem posadila Eloru na zem. “Snad to nebylo moc nepohodlné, ale aspoň jsme se sem dostaly rychleji,“ usmála jsem se omluvně. Možná jsem ji svým jednáním překvapila. Nicméně teď jsem se porozhlédla kolem sebe a zahlédla kousek od nás kožešinu z daňka, kterou jsem přitáhla blíž. “To je z daňka,“ vysvětlila jsem Eloře. Tak si mohla aspoň prohlédnout, jakou má to zvíře srst. “Lehni si na ni, bude tě hřát,“ vybídla jsem ji a sama si lehla na kraj kožešiny, takže ani já jsem neležela na holé zemi. Když se ke mně Elora přitiskla, znovu jsem přivolala teplejší vzduch. Tady to působilo mnohem lépe než venku na otevřeném prostranství, takže nám za chvíli bylo teplo. Zastříhala jsem ušima, když venku zaskučel poměrně silný vítr. “Tady jsme v teple a bezpečí,“ usmála jsem se na vlče po svém boku a povzbudivě na ně mrkla.
Ostražitě jsem se dívala před sebe a přitom se ponořovala do vzpomínek. Snad jsem tu nebyla od té doby, co moje děti povyrostly a začaly objevovat svět kolem sebe…

Usmála jsem se Elořině poznámce, že daněk zní majestátně. Přitakala jsem, abych jí dala na srozuměnou, že s tímhle má pravdu. Sice jsem nevěděla, jak přesně si takové zvíře ve své vlčecí hlavičce představovala a zadoufala, že snad pak nebude zklamaná, až ho uvidí na vlastní oči, že je to něco úplně jiného. Nu, možná, kdyby byl někdo s magií iluzí, třeba by dokázal vytvořit přelud čehokoliv, takže by mohla vidět i právě toho zmíněného daňka. Já jsem ještě svou magii iluze neuměla vůbec ovládat na žádné slušné úrovni, takže bych byla schopná jí sem promítnout nějaký šutr nebo kytičku. Po kolikáté jsem se už odhodlala k tomu, že zajdu ke Smrti, abych se naučila své další magie lépe ovládat?
Ale zpět k mé malé společnici, která vesele povídala, jak by ji bavilo lovit. A ráda by se to naučila. Přikývla jsem. “Lov je velice důležitá věc, a to jak pro jednotlivce, tak pro skupinu. Až povyrosteš, nejdřív se naučíš lovit zajíce, kuny a podobnou malou havěť, a až budeš tak velká, jako my ostatní, už budeš moci i se smečkou jít lovit vysokou. Procvičuješ si tím rychlost, obratnost, sílu a také musíš umět promyslet taktiku, aby byl lov úspěšný,“ vysvětlovala jsem.
Elora byla velice vnímavé vlče. Tedy… Samozřejmě, každý by si domyslel, že za teplejší vzduch můžu já a ona evidentně něco o tom věděla, protože mi poděkovala. Ale nejspíš to bylo málo, protože přeci jen uznala za vhodné schovat se do úkrytu. Nebyla jsem si jistá, jestli se tolik klepe zimou, ale nejspíš měla i strach, stočila se do klubíčka, přitiskla ouška k sobě a už mě moc nevnímala. Zamračila jsem se. Možná jsem ji měla vzít i přes její protesty do jeskyně, aby se zahřála. “Tak pojď, půjdeme honem do tepla,“ rozhodla jsem. A protože byla ještě hodně malá a skoro nic nevážila, rozhodla jsem se pro tu nejjednodušší, ačkoliv ne moc častou variantu, a sice jsem ji vzala za kůži za krkem a rychle změnila směr; původní cestu k Ovocné tůni jsem vyměnila za tu do úkrytu.

//Úkryt

Elora dál vyzvídala, a já jsem trpělivě odpovídala. Samozřejmě mě mohlo napadnout, že pořádně nezná vysokou. Zmínila se akorát o tom, že kance poznala díky Baghý. V první chvíli jsem se lekla, snad nezkoušela vlčice ulovit kance sama, nebo snad je nechtěl napadnout…
“Nu, daněk je zvíře o něco vyšší, než my. Má sice také čtyři nohy, ale nemá tlapky, nýbrž kopyta. Ta mohou být dost nebezpečná, když zvíře vykopne, když se ho snažíme ulovit, takže je třeba mít se před nimi na pozoru. Srst mají takovou nenápadnou, aby splynuli s okolím. Ale bílé tečky na zádech ten dojem nenápadnosti trošku kazí. A samci mívají na hlavě takovou ozdobu, které se říká parohy. Ty mohou být stejně nebezpečné, jako jejich kopyta,“ pustila jsem se do popisu daňka. “Však si je jednou prohlédneš, až povyrosteš a budeš moci jít na lov s ostatními. Nebo se aspoň pro začátek dívat z dálky, takhle už jsme to taky jednou zkoušeli, s Hearther a Flynnem. To jsou dvě vlčata jen o něco málo starší, než ty, možná by sis mohla s nimi hrát,“ pokračovala jsem v povídání a všimla si, že se Elora trošku chvěje. Sice se zajímala o úkryt, ale neprojevila zájemce tam jít podívat a já jsem ji do toho samozřejmě nenutila. Místo toho jsem jednak trošku zrychlila, abychom se zahřály chůzí, a jednak jsem přivolala pomocí magie teplý vánek, který se opíral do našich kožíšků a trošku nás zahřál. Jako improvizace možná dobré, ale spíš by se nám hodil někdo s magií ohně, abychom se mohly na chvíli zastavit a zahřát se, ale… Zrovna tu nebyl poblíž někdo, kdo by nám s tím pomohl.
“Ale i divočáci mohou být nebezpeční. Jestli jsi tedy už nějakého viděla, není to tak pěkné a elegantní zvíře, jako daněk nebo srna, je menší a zavalité, ale když se naštve, může být také nebezpečné. Ovšem to se naučíš také časem, jak být při lovu opatrná a hbitá, aby ti takové zvíře neublížilo,“ dodala jsem ještě.
Dále se Elora zajímala, jaká barva je fialová. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Samozřejmě bylo všude bílo, takže jsem neměla kde vzít nějaký příklad. A nevěděla jsem, jaké vlky zatím potkala, abych ho vzala jako příklad, pokud měl nějakou podobnou barvu kožichu, ozdoby, nebo očí. Baghý, já ani Wizku jsme nic neměly. “No… Fialová je taková trochu jiná modrá,“ řekla jsem a zakřenila se. V tomhle jsem tedy pohořela. Teď by se zrovna hodil někdo s magií země, kdo by nám pomohl někde na volném kousku země, odkud bychom odmetly sníh, aby tam vyrostla na malém keříčku aspoň jedna bobulka. “Z dálky někdy vypadá jako hodně temná modrá, takže když si představíš moje oči mnohem tmavší… Ale není to ono. Neboj se, brzy snad bude jaro a borůvky ochutnáš a uvidíš spoustu barev, nejen fialovou,“ snažila jsem se to zamluvit. A doufala, že nejsem jako idiot.
Pak jsem ještě vysvětlila, jak je to s mou funkcí ve smečce. Trochu mě pak zarazilo, když se Elora dotázala, že jsem něco jako její máma. No… Vlastně se to tak dalo chápat. Jako pečovatelka jsem byla normálně spíš taková tetička, ale když Elora mámu neměla… Nebo měla, ale ta se o ni nestarala… Váhavě jsem přikývla. “Vlastně ano. Když tu tvoje vlastní maminka není, já jsem její náhrada. A Wizku také, ona je totiž pečovatelka stejně, jako já,“ řekla jsem a měla problém polknout při pohledu na malou slečnu vedle sebe. Vážně mi nešlo do hlavy, jak se může někdo dobrovolně vzdát vlčete. Nebo dovolit, aby se mu ztratilo. I když znala jsem třeba příběh Coedyho… Pokud někdo takhle malý třeba spadne do řeky a unese ho proud, tak navzdory tomu, že ho smečka dál sleduje, vlk není dost rychlý, jako když je voda divoká. Zahnala jsem tu myšlenku. Prostě Elora sem přišla a my jsme teď její nová rodina. A věřila jsem, že nám neuteče beze slova, stejně jako Taenaran nebo Gavriil. Tati byla sice už o hodně starší, teď už to byla dospělá slečna, která mohla jít s námi na lov, ale naštěstí tu byli Heather s Flynnem, se kterými by se mohla seznámit a hrát si s nimi.

Elora se pokusila vyslovit nahlas jméno našeho úkrytu. Bylo roztomilé, jak se snažila, ale pak jsem měla obavu, aby se jí z toho jazyk nezamotal. Musela jsem uznat, že je to poměrně složitý název, zvlášť pokud ho má vyslovit vlče, které je na světě jen několik týdnů. “Nic si z toho nedělej, je to těžké jméno. Stejně tomu říkáme jen jeskyně nebo úkryt,“ mrkla jsem na ni a povzbudivě se usmála, aby nebyla smutná z toho, že se jí nepodařilo vyslovit jméno jeskyně. Přidala ještě tedy doplňující dotaz k tomu, jaké kožešiny v jeskyni máme. Nad tím jsem se musela zamyslet, co vlastně všechno za zvířata tam poskytlo svou část těla, aby nám posloužila jako zdroj tepla. “Nu, pokud si dobře vzpomínám, měly by tam být kožešiny hlavně z vysoké - takže nějaké srny nebo daňci. Možná by se našel i nějaký divočák. Jsou to dost velká zvířata, takže kromě toho, že mají hodně masa, které nasytí smečku, mají také kůži, která může vlka zahřát,“ odpověděla jsem jí zamyšleně.
Mimoděk jsem se zachvěla, když se do mě opřel studený vítr. Zamračeně jsem pohlédla na oblohu. Začalo se stmívat a také ochlazovat. Neměla jsem zimu ráda, i když se sněhem se dalo užít trochu legrace, když se vyhrabávali díry a nory a pak skákat do hromádek, které se nakupily vedle těch otvorů.
Když jsem vysvětlila, jak to tu vypadá na jaře a v létě, má malá společnice se zajímala, co jsou to borůvky. “Borůvky jsou malé modrofialové kuličky, které tu rostou. Jsou moc dobré, slaďoučké a také barví, takže když jich sníš více, můžeš mít trošku zašpiněnou tlamičku, ale neboj, jednak to v tvém tmavém kožíšku nebude příliš vidět, a jednak to malá koupel zase napraví,“ řekla jsem s úsměvem. “A správně, protože tu rostě borůvek opravdu hodně a náš les je tím proslulý, dostal podle nich své jméno a podle lesa zase naše smečka,“ dodala jsem a zvolna kráčela směrem k Ovocné tůni, která by se mohla Eloře líbit. Přitom jsem k ní otočila ucho, když mi vysvětlovala, že většinu času strávila v jeskyni, a procházky, které absolvovala, nebyly moc dlouhé. Chápala jsem tedy, že neprojevila zájem jít se podívat do smečkového úkrytu. Možná později, aby se prospala a zahřála. Navíc její smečka příliš nefungovala tak, jak měla, takže spoustu věcí neznala a chtěla tak vědět, jestli bych jí s tím pomohla. Přitom na mě hodila takový kukuč, který umí jen vlčata a který na mě moc ráda zkoušela moje trojčata, když byla v jejím věku. Hlavně Niké. Při té vzpomínce jsem se smutně usmála. Na vteřinku mi blesklo hlavou, kde asi všichni tři jsou a jak se asi mají. Sice jsem měla nějakou zmínku o tom, že Aurora by měla být v Asgaarském lese, ale už to nemusela být pravda. Rozhodně jsem ale nesměla zapomenout na to, že se pak musím zeptat Awaraka na svého syna.
Rychle jsem zahnala myšlenky na své potomky. Dlužila jsem Eloře odpověď. “Samozřejmě, od toho jsem tady. No, jsem sice pečovatelka, ne učitel, ale zvládnu obojí. Víš, pečovatelka má na starosti vlčata, pokud jejich matka se nachází mimo území smečky. V tvém případě, stejně jako v případě ostatních vlčat, která sem přišla bez maminek, můžeme být něco jako jejich náhrada. Zároveň ale odpovídáme na všetečné otázky, nebo je samy něco naučíme. I když tohle je spíš práce učitele.“ Odpověděla jsem a lehce zamávala ocasem.

Ze zamyšlení mě vytrhnul hlas Wizku. Otočila jsem k ní hlavu a poslouchala, co říká. Vypadala poněkud nesměle a i její hlas byl takový. Čekala jsem, že mi sdělí kdo ví co, ale dozvěděla jsem se jen to, že si potřebuje něco zařídit a bude brzy zase zpátky. Lehce jsem se usmála. “Jasně, jen běž,“ přikývla jsem. Potom půjdu já, dodala jsem v duchu a sledovala jsem, jak moje kolegyně pečovatelka odchází. Už jsem taky vážně potřebovala protáhnout si kosti a projít si známá místa. I když… Teď bylo dost sněhu, takže by asi bylo dost nepohodlné se jím brodit, ale… Co už. Nicméně jsem dospěla k názoru, že třeba Velké jezero jsem neviděla už hodně dlouho zamrzlé.
Než jsem se však znovu ztratila v myšlenkách a plánování, kam bych se mohla jít podívat, oslovila mě Elora. V duchu jsem se zamračila. Také jsem mohla rovnou nabídnout jí malé rozptýlení. Nebo aspoň ji vzít do úkrytu, aby se prospala a nabrala trochu síly. S úsměvem a vrtěním ocásku se malá zajímala, jestli bych jí to tu mohla ukázat. Úsměv jsem jí oplatila a přikývla. “Bude mi potěšením, ukázat ti tvůj nový domov,“ zavrtěla jsem ocasem a protáhla se. Když jsem se rozhlédla kolem, uvědomila jsem si, že i tady je docela dost sněhu, ale byly tu vyšlapané cestičky, takže by se nám mohlo jít celkem dobře, pokud se jich budeme držet.
Pohledem jsem vybídla Eloru, aby mě následovala. “Budeme se držet ve vyšlapaných cestičkách, aby se nám šlo lépe,“ řekla jsem a pomalu se vypravila směrem blíž k úkrytu. Blízko něj jsem zastavila. “Tohle je jeskyně Burūberī, která slouží jako úkryt pro všechny vlky z tohoto lesa. Uvnitř je několik místností, kde se můžeš bezpečně schovat, pokud chceš si odpočinout nebo prostě jen chceš být sama. Je tam také několik zvířecích kožešin, do kterých se můžeš zachumlat, aby ti nebyla zima,“ pustila jsem se do povídání, ale nechtěla jsem zacházet moc do detailů, aby mi rozuměla a abych ji nenudila. Chvilku jsem počkala, jestli projeví zájem se podívat dovnitř a pak pokračovala v povídání. “Teď v zimě je to tady takové smutné. Všechny listnaté stromy jsou holé, nejsou tu žádné květiny, borůvky, všude leží jen sněhobílá přikrývka. Ale na jaře a v létě je tu mnohem krásněji. Les hraje všemi barvami, a když stromy kvetou, line se tu příjemná ovocná vůně, kterou voní i naše kožíšky. Možná že něco lehce ode mě ucítíš, ale přes zimu je ta vůně trošku slabší. Nicméně pro obyvatele tohoto lesa je typická,“ udělala jsem pauzu v povídání a podívala se na svou malou společnici, jestli nebude chtít něco vysvětlit nebo mít doplňující otázky.

Navzdory tomu, kolik bylo kolem vlků, se mi podařilo dostat se do jiné dimenze a nějakou dobu nevnímat, co se kolem mě děje. Nejspíš jsem byla sama se svými myšlenkami a toulala jsem se kdoví kde.
Takže jsem pak několikrát zamrkala a konečně se také věnovala svému okolí. Ještě pořád jsem byla vedle z toho, kolik je tu členů. Samozřejmě jsem z toho měla radost.
Musela jsem se ale zamračit, když jsem se v myšlenkách zatoulala mimo, nejspíš mi uniklo, co k nám Eloru přivedlo. Nicméně bylo jasné, že ji nemůžeme nechat bezprizorní, hlavně teď v zimě. Usmála jsem se na Blueberryho, kterak malou slečnu přijal do smečky se slovy, že hlavně nesmí nikam utíkat. Krátce nato Baghý Eloře představila mě a Wizku a dodala, že jsme pečovatelky. Má společnice pak přišla k malému vlčeti blíž a s úsměvem je pozdravila. Napodobila jsem ji a přišla také o něco blíž a sklonila hlavu. “Ahoj, Eloro, ráda tě poznávám,“ usmála jsem se na ni. “Můžeš mi říkat Nel,“ dodala jsem s mrknutím. Bylo mi jasné, že pro mláďata může být složité vyslovit plné znění mého jména, takže jsem jí nabídla, že mě může oslovovat tou kratší variantou.
Blueberry přišel k Wizku, která se mi zdála poněkud skleslá, ale nevnímala jsem, co jí říká, to bylo jen mezi nimi. Ale brzy k nám zase přišla Heather, celá nešťastná a tázala se Wizku, jestli tudy nešel její otec. Zamračeně jsem se zamyslela. Sice mi otázka nepatřila, ale když jsem si tak uvědomovala, tak jsem ho už nějakou dobu neviděla a jeho partnerku také ne. Nicméně bylo možné, že spolu vyrazili na prozkoumávání okolí lesa, nebo si něco vyřídit u Života či Smrti… Možností byla spousta.
A když jsem se tak rozhlížela, nikde jsem neviděla Storma. Bylo zvláštní, že není zde, ale tady mě zase pro změnu napadlo, že bude schovaný v úkrytu a vyhřívat se. Jen jsem doufala, že by s ním mohla být Tati…

Vyjmenovala jsem Wizku ty magie, o kterých jsem věděla, že je může u Smrti získat, ale zase moc obsáhlé informace jsem jí dát o nich nemohla, protože jsem je sama pořádně neznala a především neuměla. Ale… Ona se také neptala na to, co všechno s nimi pak dokáže, nebo vůbec jakože by stála o nějakou přednášku, takže… S úsměvem jsem kývla, když mi poděkovala.
Když jsem navrhovala, co můžeme s mládeží podniknout, vypadalo to, že Wiz nemá nic proti, ale spíš to vypadalo, že má starost, aby náhodou neodešli. Pro změnu jsem se zamračila. “To bych byla nerada, ale… Asi bychom jim v tom nemohli zabránit,“ řekla jsem po chvilce neutrálním hlasem. Ostatně, to už bylo přeci jen především na nich, kdyby se rozhodli poznávat okolní svět, protože přeci jen byli mladí a ne každý měl takovou nutnost mít nějaké zázemí, jako třeba já.
Zaslechla jsem několikrát táhlé vytí. Zdálo se, že se nám někdo vrátil domů, a nebyl sám. Wiz to také zaregistrovala a zeptala se, jestli se půjdeme podívat. Souhlasně jsem přikývla a spolu s ní jsem se vydala směrem, odkud bylo slyšet vytí. Brzy jsem tak spatřila Baghý ve společnosti malého vlčete a nějakého cizince. Naštěstí tu s nimi byl i Blueberry, takže jsem uklidnila svou srst, než se stačila naježit. Zastavila jsem se několik metrů opodál, abych nerušila Blueberryho v jeho Alfácké činnosti. Navíc ten cizí vlk přišel nejspíš s naší členkou, evidentně se znali, takže to nebyl nějaký narušitel našeho poklidného života. Posléze jsem zahlédla i kance, který ležel opodál skupinky, takže nejspíš byli spolu ti dva na lovu… A cestou evidentně našli vlče? Pohlédla jsem s úzkostí na tmavě hnědou slečnu. Doufala jsem, že situace se už nebude opakovat poté, co k nám přišla postupně tři bezprizorní vlčata, ale… Zřejmě jsem se mýlila. Ale ještě mě napadlo, že by to mohla být dcera toho společníka Baghý, a jen ho sem doprovázela spolu s úlovkem. Zaslechla jsem, jak svěřila Blueberrymu své jméno. Následně Baghý vysvětlila, že onen vlk je její starý přítel z Klímové smečky. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem o ní někdy slyšela. Ale to teď bylo jedno. Raději jsem se věnovala vyprávění novější členky, kterak Sigy našel na pláni malou Eloru a ona ji přivedla sem, protože jim nepřišlo správné nechat ji tam samotnou. Tiše jsem si odfrkla. Takže další vlče bez domova! Byla jsem v tu chvíli ráda, že malou ti dva našli a vzali jim sem k nám, vždyť by sama chudinka sotva přežila zimu. Věnovala jsem rychlý pohled Blueberrymu. Věděla jsem sice, že rozhodl o tom, že naše smečka je již plná a nové členy nebereme, nicméně jistě by kvůli Eloře udělal výjimku. Nemohli bychom ji nechat napospas jejímu vlastnímu osudu. No, jedině by ještě zkusil Asgaar, jestli by ji nepřijali tam, ale… byla jsem si jistá, že naše smečka ještě jeden hladový krk navíc uživí a místa je tu dost.
Tiše jsem pohlédla na Wizku, co tomu říká ona.

Moje domněnka, že to zapraskání pochází od Wizku, byla správná. A když se jí i zježil kožich… Jedině snad magie elektřiny bylo jediné možné vysvětlení, které mne napadlo. Sice se mohlo jednat i o nějakou speciální, o které jsem neměla tušení, ale… Evidentně ještě neměla příliš jasno ani má společnice, když se zmínila, že ještě neví, co to je. “Nu, napadá mě jedině, že bys mohla mít magii elektřiny a ta o sobě dává vědět. Upřímně řečeno, já se s ní nikdy nesetkala a neznám nikoho, kdo ji ovládá. Nebo možná někdo z naší smečky to umí, ale já o tom nevím. Nemám úplný přehled o tom, jak jsou na tom všichni s magiemi,“řekla jsem a rozhlédla se kolem nás. Bylo tedy také možné, že ten elektrický výboj způsobilo nějaké určité psychické rozpoložení, stejně jako třeba vlk s magií může přivolat různé hurikány, tornáda nebo orkány, ale jak jsem si pamatovala od svého otce, bývá to spíše ve chvíli, kdy je jedinec silně rozrušený, smutný a podobně, takže takhle silný vítr sice přivolá, ale neumí ho ovládat. Já jsem ještě na takové úrovni ještě nebyla, a možná to asi bylo dobře. Na druhou stranu… Kdy já naposledy byla až tak na dně, že bych z toho dokázala přivolat orkán.
Znovu jsem věnovala svou pozornost Wiz a zadívala se do jejích očí, které měly stejnou barvu, jako ty moje. Když se mě nesměle zeptala, jestli mi smí položit otázku, souhlasně jsem přikývla. Až jsem se v první chvíli lekla, že půjde o něco vážného. Takže se mi ulevilo, když chtěla vědět, jaké magie od Smrti znám. Úlevně jsem si oddychla. “No… Já osobně od ní mám magie halucinace, příkaz a iluze. Ale abych pravdu řekla, vůbec je neumím ovládat, dlouho jsem tam nebyla, abych se něco přiučila, takže bych to měla hodně rychle napravit. Pokud si dobře pamatuji, měla by ti být schopná ještě dát magii počasí, emoce, elektřinu a neviditelnost. Ale nevím, jestli svou nabídku ještě nerozšířila na nějaké další,“ pustila jsem se do výčtu těch magií, o kterých jsem věděla. “A také ti dovede dát takovou jedinečnou, kterou žádný jiný vlk nemá. To si pamatuji od svého otce,“ dodala jsem ještě a zahleděla se na okamžik do dáli a vzpomínala na den, kdy jsme se s Angelusem přesouvali vzduchem vysoko nad územím Gallirei. To už ale bylo dávno, já byla tenkrát puberťák a můj táta ten nejlepší táta na světě. A především byl ještě Alfou smečky a partnerem mé matky.
Řeč přišla na vlčata. Pověděla jsem své společnici, co o nich vím, a to jak o benjamíncích, tak i o těch dospělých. Wiz pro změnu zmínila, že Gavriil už je také dospělý a před pár dny s ním byla. Zamyšleně jsem přikývla. “Myslím, že on i Tati jsou už dost velcí na to, aby zkusili lov. Možná by pro začátek stačil zajíc, nebo lasička. Ale i lovu vysoké by se mohli zúčastnit.“ Zmínila jsem. Nevěděla jsem, jestli by měli oba usilovat o nějakou funkci, na to byli ještě dost mladí, ovšem… Zapojovat se do činnosti smečky a aktivně s námi lovit, to už by klidně mohli.
Podala jsem návrh, že bychom mohly Flynna s Heather na chvíli zase převzít, aby si od nich jejich matka odpočinula, a vymyslet nějaké hry. Wizku nebyla proti. “No, tady nikde necítím ani jednoho z rodičů, tak možná jsou u tůně, i když jsem si jich předtím vlastně nevšimla. Jen jsme to tam letem světem s Kayou prošly,“ řekla jsem a zkoušela si vybavit, jestli jsem rodinku zahlédla, ale nevěnovala jim příliš velkou pozornost.

Moc jsem se toho o jejím zranění nedozvěděla. Respektive vůbec nic. Jen nesměle Wizku řekla, že měla záchrannou akci v bažinách, víc nic. Trochu jsem se zachmuřila, ale nechtěla jsem ji vyslýchat, pokud o tom nechtěla mluvit. Nejspíš to byla dost nemilá zkušenost, na kterou by ráda zapomněla. Chápavě jsem tedy přikývla a dál se nevyptávala. Každopádně se mi ulevilo, že nevidím žádné vážné zranění, které by ji v něčem omezovalo, a ani neměla žádné viditelné jizvy nebo rány.
Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla tiché praskání a Wizčina srst se najednou změnila v hebkou kouli. “Co to bylo? To ty?“ Zeptala jsem se překvapeně. Možná to mělo co dočinění s magií, ale musela jsem přiznat, že pokud se jednalo o nějakou akci s elektřinou, tak to pro mě byla jedna velká neznámá, protože ať jsem přemýšlela sebevíc, já osobně jsem snad vlka neviděla tuhle magii používat a nevěděla, co vlastně s ní jedinec dovede.
Následovala otázka, jestli nevím, kde jsou ostatní vlčata. Zavrtěla jsem hlavou. “Heather jsem neviděla od té doby, co jsme přišli z lovu a já ji předala její matce. Domnívala jsem se, že oba jsou momentálně se svými rodiči. Nebo minimálně s matkou. Abych pravdu řekla, měla jsem tu teď trošku jinou práci, jistě si pamatuješ Kayu ze záchranné výpravy, která se k nám nyní přidala, a já ji tu prováděla,“ pustila jsem se do povídání. Na chvilku jsem se pak odmlčela, abych Wiz dala chvilku, aby záplavu informací stihla vstřebat. “No a Tati tu někde capká, cítila jsem její pach. I když tu už považuji za skoro dospělou slečnu. Gavriila jsem sice taky cítila, ale nijak zvlášť aktivní asi nebyl. A Taenaran už tu není, co jsem tak slyšela,“ pokračovala jsem v povídání. Upřímně řečeno, nevěděla jsem, jestli myslí jen ta dvě mrňata, která přišla do naší smečky se svými rodiči, nebo mládež obecně, tak jsem se raději rozhodla odpovědět takhle zeširoka.
Všimla jsem si, že Wiz pohlédla někam za mne. Nejspíš tím směrem viděla Awaraka. Překvapeně jsem zamrkala, když se mě zeptala na mého syna. Dodala, že ho naposledy viděla minulou zimu. Tak to jsi na tom asi lépe, než já, ušklíbla jsem se v duchu a lehce svěsila uši, které jsem zase nastražila, když zachytily informaci o tom, že to vypadalo, že je s Awarakem kamarád. Cooo? Awarak se zná s mým malým synáčkem? Otočila jsem se za vlkem, se kterým jsem si před chvilkou povídala. No dobře, už to není malý vlček, ale dospělý vlk, který se o sebe umí postarat, ale… Safra. To jsem měla vědět, že se znají… Ale odkud, že? On se nezmínil, že by znal někoho, kdo tu byl a už není. Nebo že by mu bylo moje jméno povědomé… Na druhou stranu, třeba se Aithér ani nezmínil o tom, kdo jsou jeho rodiče. Nebo mu to prostě jen nesepnulo, Myšlenky mi vířily hlavou a já se znovu otočila za Awarakem. Klid, Aranel. Awarak je teď členem smečky, takže až budeš mít chvilku čas, odchytneš si ho a na Aithéra se ho zeptáš, uklidňovala jsem se. Uvědomila jsem si, že dlužím druhé pečovatelce odpověď. “Nevím, co je s ním, neviděla jsem ho snad ještě déle, než ty,“ odfrkla jsem si. Ostatně ani o dcerách jsem nic nevěděla. No, možná jsem měla tušení, že Aurora měla být v sousední smečce, ale nevěděla jsem, jestli je to ještě pravda, jestli se třeba náhodou nerozhodla odejít. A já vlastně dosud neměla čas se tam zastavit a zjistit to. Takže jsem měla za úkol další věc. “Ale díky za zmínku, Awarak nemluvil o tom, že by se znali, ale o tom jsme se nebavili. Kaya na něj trochu nastoupila a nevěřila mu, že je členem smečky a tak jsme neměli čas řešit, koho zná z bývalých členů, nebo že by znal odněkud moje jméno. Samozřejmě, pokud mu Aithér řekl, jak se jmenují jeho rodiče a pokud si to zapamatoval,“ začala jsem zase poněkud blekotat. “No, zkrátka až bude čas, Awaraka se na syna zkusím zeptat,“ uzavřela jsem s mírným úsměvem a zhluboka vydechla.
“Možná bychom mohly zkusit dvojčata najít a zabavit je nějakou hrou, případně učením, i když učitelky nejsme. Pokud jsou s rodiči, třeba by si rádi odpočinuli,“ navrhla jsem zamyšleně.

Ahoj parto,

takže, jak už jsem hodila návrh ve smečkovém chatu, hodila bych sem povídání o tom, kdo a jak přišel na Gallireu, ke svému jménu, a kdo bude chtít, může přidat i něco o sobě. No a jelikož jsem si to vymyslela, tak samozřejmě začnu. :)

Moje cesta do tehdejšího Silmarionu začala zhruba před 8 lety. Oslovila mě moje kamarádka z virtuálního světa koní, jestli bych nechtěla zkusit hrát vlčí RPG. Konkrétně přišla s nabídkou hrát za dceru jejího vlka a sice Aranel, které v té době byl skoro jeden rok (nejsem tedy první hráčka, ale ta původní za ni moc aktivní nebyla,takže toho moc neprožila). A od té doby tu visím :)
Nebyla jsem tehdy jediná od koní, kdo přišel na Silmarion, ti starší hráči možná pamatují Scaritu (a Aranelina partnera Coedena coby druhéh charakteru), Alexandera, Angelusova bratra, Yonga, Scaritina partnera. Pak tu byla ještě jedna kamarádka, ale jméno jejího vlka už bohužel nevím.
Co se týče jména, to Aranel dostala od svých rodičů, a měla by to být elfská princezna.

No a moje osoba? Jmenuji se Petra a věkově patřím mezi ty starší :D Klidně na sebe prásknu, že je mi 31 (ale samozřejmě se cítím mladší :D), narodila jsem se 14. 5. sice v Liberci, ale jinak celý život žiju v Mimoni. Mám psa (šeltie) a dva králíky (Mrkvičku a Juráška, oba adoptovaní z azylu pro Králíky a hlodavce), a momentálně pracuji v automotive jako klasická operátorka výroby (vznešený název pro dělníka :D) v třísměnném provozu. Miluji koně a ve volném čase ráda čtu, jezdím na výlety, fotím a samozřejmě lenoším. :D

Snad jsem vás moc nenudila a budu se těšit na představení dalších lidiček.

Úlevně jsem si oddychla, když Kaya oznámila, že Awarak je členem smečky, evidentně už tedy ji přesvědčil. Také Awarak mě ujistil, že budou v pohodě, když se vzdálím, takže jsem jim věnovala ještě jeden úsměv a zavrtění ocasem, abych jim dala najevo, že z toho mám radost a jsem tím pádem v pohodě. Jasně, mohlo se stát, že si někdo napoprvé hned nesedne a musí si sebe zvyknout, případně holt se aspoň respektovat, když už jsou členy jedné smečky, ovšem nějaké větší rozbroje by asi nebyly dobré. Každopádně jsem věřila, že tohle se jim vyhne. A snad i ostatním nováčkům.
Mohla jsem tedy se věnovat tomu, abych nejdříve zašla za Wizku a zjistila, jak na tom je. Ovšem než jsem stačila pořádně zapojit čenich a určit, kde druhá pečovatelka je, brzy se objevila v mém zorném poli. Na první pohled vypadala v pořádku. Jak se blížila, měla jsem také čas se zaměřit na její modré odznaky magie na hlavě. Předtím jsem je sice zaregistrovala, ale nebyla příležitost se jim věnovat nějak blíže. Vypadalo to rozhodně zajímavě.
Zůstala jsem stát a počkala, než ke mně dojde. “Ahoj, Wiz,“ oplatila jsem jí pozdrav a lehce mávla ocasem. “Jsi v pořádku? Awarak se zmínil, že jsi zraněná. Nebo byla… Tak jsem se akorát chtěla za tebou vypravit, jestli něco nepotřebuješ. A Blueberry se nějak zapomněl zmínit,“ řekla jsem starostlivě a znovu si vlčici prohlížela.
Do mého kožichu se mezitím opřel studený vítr, až jsem se lehce zachvěla. Otráveně jsem zase přijala na vědomí, že zima už je zřejmě tady, i když ještě neudeřila plnou silou. Nicméně to se mohlo změnit klidně ze dne na den. Možná by bylo dobré uspořádat ještě co nejrychleji nějaký lov, dokud nejsou závěje sněhu, abychom měli zase nějakou zásobu. A možná by nebylo na škodu přidat pár zajíců, napadlo mě. Ještě jsem si dala za úkol, abych to Blueberrymu při nejbližší příležitosti navrhla. Pak jsem ale zase honem věnovala svou pozornost Wizku.