Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Měla jsem z toho našeho povídání takový zvláštní pocit. Přišlo mi to všechno takové… strojené. Snažila jsem se být přirozená a vyjadřovala jsem hlavně své názory, ale… Stejně mi přišlo, že Sigy moc z mé společnosti nebo snad z toho, o čem si povídáme, radost nemá. Nicméně rozhodla jsem se, že se v tom příliš rýpat nebudu, holt jsme byli jednak nejspíš každý jiný a jednak jsme se vesměs neznali, i když jsme byli z jedné smečky. Ale takových nás bylo víc. Co se naše smečka rozrostla, byla jsem ráda, že znám určité vlky jménem, ovšem nic bližšího jsem o nich nevěděla. Možná jsem to měla napravit. Nebo jsem nemusela zase být s každým kamarádka… Hodně času jsem v poslední době strávila s vlčaty, ostatně jak to vyžadovala moje funkce ve smečce.
Brzy se Sigy zvedl a poděkoval mi za rozhovor. Souhlasně jsem přikývla jeho domněnce, že se ještě trochu zdržím. “Zatím se měj,“ broukla jsem za ním. “Uvidíme se beztak nejspíš doma,“ zabrumlala jsem ještě, ale spíš už jen sama pro sebe.
Jelikož tu bylo příjemně a klid, rozhodla jsem se, že se trochu prospím. Našla jsem si košatý strom, pod kterým bych v případě deště nemusela zmoknout, několikrát se otočila kolem vlastní osy, abych si ušlapala trávu a stočila se do klubíčka. Vlastně mi ani netrvalo dlouho, a odebrala jsem se do říše snů.

***
Když jsem se probudila, byla jsem na zádech. Nohy mi trčely všelijak do vzduchu. Ušklíbla jsem se. “Typické,“ řekla jsem a přetočila se. Několikrát jsem zamžikala a rozhlédla se kolem sebe. Bylo tu několik vlků, ale nikdo z nich mi nepřipadal známý, takže jsem svou pozornost zase odvrátila. Pomalu jsem se zvedla na nohy a protáhla se. Lehce mi zapraskalo v kloubech, což mi připomnělo, že už také nejsem nejmladší. Následně jsem se oklepala a olízla si čenich. Měla jsem poměrně sucho v tlamě, takže jsem se vydala k místu, kde jsem se předtím ráchala se Sigym, a kde nikdo nebyl, abych se dostatečně napila. Následně mi však zakručelo v břiše. A to docela dost hlasitě. Vlastně bych se nedivila, kdyby to někdo ze zde přítomných vlků zaslechl. Bylo tedy zřejmě načase se vrátit domů a zkusit navrhnout, abychom uspořádali zase nějaký větší lov. Rozhodně jsem měla chuť spíš na vysokou, než na divočáka. A rozhodně bych raději pořádný flák masa, než nějakého zajíce. S touto myšlenkou jsem se tedy vypravila zpátky do Borůvkového lesa.

//Velké vlčí jezero

//Jsem k dispozici :)

Shovívavě jsem se usmála a naznačila, že se nic neděje, když si spletl jméno mé matky. Přeci jen, pokud ji někdy potkal, tak už tomu muselo být dávno. Já sama jsem už neznala jména bývalých členů naší smečky v době, kdy jsem byla malá. Třeba nad dětmi Alicien bych musela přemýšlet hodně dlouho. Takže jsem se rozhodně nezlobila. Také naše paměť nebyla nekonečná, že. I když možná byli mezi námi tací jedinci, kteří si toho pamatovali hodně, ať už jména, vzhledy vlků, jména smeček, různých území a událostí, jenž se udály.
Sigy se zmínil o tom, že proti cestování nic nemá, samozřejmě jsem souhlasila s tím, že mladí mají poznávat svět, takže jsem jeho přitakala. Vzápětí dodal, že nerozumí tomu, proč se nevrací domů. Pohodila jsem hlavou. “Tomu také nerozumím, ale… Holt asi najdou jinou smečku, kde jim je dobře a zakotví tam, nebo se možná nepohodnou v té rodné a tak radši odejdou, nebo jim zkrátka život tuláka natolik zachutná, že odejdou i mimo území Gallirei a ani se nepřijdou aspoň jednou za čas podívat na svou rodinu,“ vyjmenovávala jsem důvody, které mě napadaly, proč tomu tak je. Dokud fungovala Borůvková smečka pod vedením mých rodičů, potažmo mé matky, byla jsem také ráda, že se mám po několika dnech či týdnech toulání kam vrátit. V tomhle jsme byli se Sigym evidentně stejní.
Pak se zmínil o tom, že Coedena také párkrát potkal. Znovu jsem na něj pohlédla. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem ho někdy neviděla právě ve společnosti Coedyho… Přeci jen to už bylo také několik let, co jsme se toulali. Lehce jsem přikývla. “Byl můj partner a otec našich dětí,“ hlesla jsem na vysvětlenou. Nevěděla jsem, jestli Sigy věděl o tom, že jeho kamarád měl rodinu, vlastně jsem ani nevěděla, jestli se spolu viděli od té doby, co jsme s Coedym tvořili víceméně nerozlučnou dvojku. Ale podle toho co říkal, asi byli spíš známí, nebo možná kamarádi, ale nejspíš ne nejlepší přátelé nebo tak. Každopádně jsem nad tím moc nepřemýšlela, ostatně, vracet se znovu do minulosti se mi moc nechtělo. A nevěděla jsem, jestli náhodou by nečekala nějaká nepříjemná vzpomínka i na Sigyho.To bylo o důvod víc se v tom nerýpat.
Pohlédla jsem na oblohu; začínalo se rozednívat. Ten čas nějak rychle plynul. Ovšem v docela příjemné společnosti tomu asi nebylo divu. Každopádně už jsem cítila, že je na čase se přemístit, než se později pomalu zase vydám domů, abych zase pokračovala ve svých povinnostech pečovatelky.

Dozvěděla jsem se ještě, že u Sigyho rodičů to bylo vesměs stejné, ale tam odešla jeho matka a otec to nezvládal sám. Chápavě jsem přikývla, bylo na něm vidět, že je mu nepříjemné o tom mluvit. Byla jsem na tom stejně, ale přeci jen už jsem to brala tak nějak… Zkrátka už se stalo a já jsem to nemohla ovlivnit, i když jsem samozřejmě tenkrát měla vztek a byla jsem smutná. Tehdy jsem ještě žila ve světě ideálů a myslela si, že všechno krásné zůstane snad na věky - moji rodiče spolu, Borůvková smečka stále stejně, později i já s partnerem a mými dětmi… Nicméně to byla utopie.
Rozpovídala jsem se tedy na téma své rodiny. Sigy tipoval, že moje matka bude Haruhi. Naklonila jsem hlavu na stranu, to jméno jsem nikdy neslyšela, i když jméno mojí matky začínalo na stejné písmenko. Mírně jsem pak hlavou zavrtěla. “Hotaru,“ opravila jsem ho. Ale nasadil mi brouka do hlavy, protože jsem si nebyla vědoma toho, že by v naší smečce byl někdo toho jména, které zmínil. Nakonec jsem nad tím ale mávla tlapkou, nejspíš dotyčná vlčice byla ve smečce krátce v době, než jsem se tam vrátila, i když nic nevysvětlovalo, proč si myslel, že ta dotyčná byla Alfou. Rozhodla jsem se v tom už ale nevrtat.
Místo toho jsem se pustila do vyprávění o vlčatech, která se zatoulala na naše území. K tomu jsem dodala, že si nedovedu představit, jak může někdo svá vlčata opustit. Sigy sice poznamenal, že k tomu mají asi důvod, ale já bych teda asi žádný neakceptovala. Zkrátka jednou jsem rodič, mám odpovědnost za své děti, tak se o ně budu starat, dokud mě budou potřebovat. Výjimkou snad bylo, že se někdo ztratil, jako Coeden. Ale nechtěla jsem se se Sigym hádat, takže jsem to raději přešla mlčky. Všimla jsem si, že trošku změnil svůj výraz, až mě to poněkud zmátlo. Takže jsem obrátila list, ale zůstala jsem u tématu vlčat. “Ale jinak se v našem lese narodilo hodně vlčat. S některými jsem pomáhala jejich rodičům, ale ještě ne oficiálně jako pečovatelka,“ vysvětlila jsem. “Třeba Storm měl potomky dvakrát, i když pokaždé s jinou partnerkou. Jen je škoda, že vždycky tak rychle vyrostou a odejdou si po svých,“ řekla jsem a zahleděla se na okamžik do dáli. “Ale my jsme nebyli jiní, což? Nebo aspoň já. I když jsem byla tulačkou nedobrovolně. Naštěstí tenkrát jsem měla po boku Coedena, takže se to dalo snést,“ dodala jsem a mrkla po okolních vlcích, jestli nezahlédnu ještě někoho známého. Už jsem pomalu začala uvažovat o tom, že se přesunu někam jinam, jen jsem si nebyla jistá, zda bych měla jít sama, nebo se zkusit zeptat Sigyho, jestli by mi nechtěl dělat společnost.

Zrovna jsem začala uvažovat nad tím, že je čas konečně vylézt z vody, nebo se rozpustím. Sigy, jako by mi četl myšlenky, vylezl na souš jako první a začal se zuřivě oklepávat. Vylezla jsem z vody také a napodobila ho. Ale bylo to příjemné osvěžení, ne, že ne. A po dlouhé době taky někde jinde, než v Ovocné tůni. I když její krásné a průzračné vodě se nic nevyrovnalo. A pro zábavu nám na její hladině občas plavalo nějaké to ovoce.
Zajímala jsem se, odkud Sigy vlastně je. Dozvěděla jsem se tak, že je také potomkem Alfa páru, stejně jako já, ale to nebylo nic výjimečného, zde bylo smeček několik. Musela jsem však zapátrat v paměti, jestli jsem někdy zaslechla jméno jeho rodičů, ale nebylo mi povědomé ani jedno z nich. Stejně tak jako mi neříkal nic název jeho smečky. Proto jsem jen chápavě přikývla a usmála se. Jelikož se zmínil, že už to bylo dávno, nejspíš také jeho rodiče rozpustili smečku. Sice se mě na to neptal, ale chtěla jsem zjistit, jestli to měl podobně jako já. “Mluvíš v minulém čase, takže tvoji rodiče už Alfami nejsou, nebo dokonce už není ani smečka?“ Zeptala jsem se a olízla si čenich. Zachytila jsem několik pachů poblíž, zdálo se, že se tu začíná celkem objevovat nějaká ta populace. Dva pachy mi byly povědomé, protože měly ovocnou vůni. Brzy jsem nedaleko nás zahlédla Maeve ve společnosti Flynna. Usmála jsem se, ale nechtěla jsem jít za nimi. Maeve měla jinou společnost a já jsem za to byla ráda. Navíc to vypadalo, že si ti dva rozumí.
“Moji rodiče kdysi založili Borůvkovou smečku, kde jsme se já a moji sourozenci narodili. Ale když jsme dospěli, tak otec odešel neznámo kam. Matka nějakou dobu vedla smečku sama, ale nezvládala to a tak se rozhodla ji rozpustit. A tak jsem se stala nedobrovolně tulákem. Naštěstí jsem měla přítele, který se stal mým partnerem. Nějakou dobu jsme se toulali, ale nebyl to život pro mě a tak jsme se na nějaký čas přidali do Smrkové smečky. Ani nevím, jak dlouho jsme tam byli, než jsem potkala bratránka, Stormova syna, který mi řekl, že jeho otec s partnerkou obnovili Borůvkovou smečku. Samozřejmě jsem neváhala a vrátila se tam, kam patřím,“ rozpovídala jsem se, ale zase se včas zarazila. Nechtěla jsem, aby se Sigy nudil. I když možná ze slušnosti by se mohl tvářit, že ho to zajímá. Takže kdyby chtěl, mohla jsem pak pokračovat ještě v krátké story o tom, jak jsem přivedla na svět vlčata a jejich otec mě opustil, takže se historie opakovala.
Chápavě pak Sigy poznamenal, že musí být těžké dělat chůvu vlčatům, která nemají nikoho jiného, kdo by se o ně postaral. “Naštěstí v tom nejsem sama, Wizku je také pečovatelkou.“ Řekla jsem a znovu si uvědomila, že už nějakou dobu jsem ji ale neviděla doma. “Ovšem tahle vlčata jsou mnohem samostatnější a kurážnější, řekla bych. Myslím, že někdy minulou zimu se u nás objevila první. Nakonec byli tři. Taenaran byl velice šikovný a nadaný, zvědavý, přátelský. Škoda, že nás brzy beze slova opustil, protože jsem v něm viděla potenciál na věrného člena smečky, mohl být obráncem nebo lovcem. Pak tu je Tati, která u nás zůstala, a třetím byl vlček, kterého jsem skoro ani neznala. Nedokážu pochopit, jak někdo může opustit vlastní děti,“ řekla jsem zamračeně. Dávala jsem pozor, abych se příliš nerozohnila, i když Sigy by mi mohl rozumět, když sám byl otcem.

Pohlédla jsem na svého společníka, když mi řekl, jak to vidí v následujícím dni s počasím. Naklonila jsem hlavu na stranu. Pak mě trklo, že nejspíš to ví, protože ovládá příslušnou magii. No, vlastně to mohl i tipovat, ale zněl dost přesvědčivě, takže jsem se přeci jen přikláněla k té možnosti magie. Usmála jsem se a pohlédla pak pro změnu na oblohu. “Snad to tak bude. Nerada bych hned zase utíkala do úkrytu před deštěm. I když to nedávné větrno s hordami písku bylo poněkud podezřelé,“ řekla jsem, když jsem znovu sklonila hlavu a zadívala se zkoumavě do Sigyho očí.
Zajímala jsem se, kam se vypravil. Vzápětí jsem se dozvěděla, že tady na severu je smečka, kterou se vypravil hledat, protože podle všeho v ní žije jeho otec s rodinou. Chápavě jsem přikývla. Zdejší smečky jsem moc neznala, takže bych mu nemohla potvrdit, jestli tu taková je. Ale mohla jsem vlastně aspoň vyzjistit, kdo jsou jeho rodiče. Možná jsem jejich jména někdy zaslechla, možná jsme se někdy potkali. Marně jsem přemýšlela, jestli jsme se se Sigym potkali v mladším věku, ostatně se zdálo, že jsme zhruba stejně staří. “No, okolní smečky moc neznám,“ začala jsem neutrálně. “Ale můžu se zeptat, kdo jsou tvoji rodiče a odkud vlastně pocházíš?“ Pokračovala jsem. No, snad to nebude brát jako nějaký výslech, že se na něj budu pokoušet zjistit nějaké podrobné informace o jeho životě. Napadlo mě.
“Já jsem se vlastně nevypravila nikam. Byla jsem nějakou dobu ve společnosti Maeve, vlastně od té doby, co jsme se vrátili z lovu. A jelikož mladá slečna zatoužila poznávat okolí také sama, tak se naše cesty rozdělily. Tak jsem se vypravila tam, kam mě nohy ponesou. Už dávno jsem nebyla na průzkumu okolí Borůvkového lesa. Navíc si potřebuji trochu pročistit hlavu. Přeci jen ještě před Maeve jsem trávila nějaký čas s Elorou a i když mám vlčata ráda, jinak bych nemohla být pečovatelka, jeden si musí občas odfrknout, no ne?“ Odpověděla jsem na Sigyho otázku, kam jsem se vypravila já. Vzápětí jsem se zarazila a doufala, zda nejsem nějak moc užvaněná.

Ohledně toho, jak Sigy spal, jsem dostala neutrální odpověď, a tak jsem jen přikývla. Inu, asi to bylo trochu jiné na otevřeném prostranství, než kdyby byl ve smečkovém úkrytu.
Rozhodla jsem se tedy přidat k jeho relaxaci ve vodě, i když jsem se tedy nezdržovala čekáním na odpověď. Kdyby byla záporná, stejně bych do té vody vlezla, jen nejspíš o kus dál, abych ho nerušila pro případ, že by neměl náladu na společnost. Takže momentálně jsem tam nadšeně hupsla. Nevypadalo to však, že by Sigy měl náladu blbnout. Což jsem tedy usoudila podle toho, že mi neoplatil pocákání vodou. No, možná jsem to měla tušit, přeci jen jsme se zase tolik neznali na nějaké takové radovánky, ale… Měla jsem holt nějakou rozvernou náladu. Nakonec strávila jsem dost času ve společnosti vlčete, i když jsme neměly moc možností blbnout.
Tak jsem raději prohodila něco neutrálního - počasí. Nechtěla jsem se však téhle debatě věnovat kdoví jak dlouho. “Také doufám,“ reagovala jsem na jeho odpověď, že snad nám tohle teplo chvíli vydrží, protože teď to na koupání moc nebylo. Jelikož tedy nebyla moje výzva ke hře akceptována, uklidnila jsem se a v klidu si lehla kousek od Sigyho. “Vydal ses na průzkum okolí? Odpočinek od mládeže?“ Zeptala jsem se s úsměvem zvědavě, zda se rozhodl sám si odpočinout od svých potomků, nebo oni se rozutekli někam za dobrodružstvím a on toho jen využil. Jen jsem byla trochu překvapená, že tu nebyla s ním jeho partnerka. Ale rozhodně jsem se na to nechtěla ptát.

Nečekala jsem moc dlouho. Nebo možná ano, ale nevnímala jsem plynutí času. Jen jsem tak zírala na proud řeky a poslouchala její šum. Zakrátko jsem však uslyšela hlas. Otočila jsem se k Sigymu, který se právě probudil. Usmála jsem se a lehce mávla ocasem. “Ahoj, vyspal ses dobře? Nechtěla jsem tě rušit, když jsem tě tu tak zahlédla,“řekla jsem přátelsky.
Sledovala jsem ho, jak se pomalu zvedá a míří ke korytu řeky. Souhlasně jsem přikývla jeho poznámce o tom, že je krásný den ke koupání. O tom nebylo pochyb. Slunko poctivě hřálo a já dýchala s vyplazeným jazykem, aniž bych si to uvědomila. Sigy na nic nečekal, pomalu se došoural až k řece, do jejíž vody se zakrátko celý ponořil. Voda sice nebyla nijak extra průzračná, nicméně to přeci ničemu nevadilo. Především její tok byl mírný a klidný, takže jsme se nemuseli bát, že by nás odnesl proud. Zvedla jsem se a přišla blíž. Sigymu z vody koukala už jen hlava a vypadal, že si to vážně užívá. Inu, proč ne, pomyslela jsem si. “Smím se přidat?“ Zeptala jsem se sice ze slušnosti, ale na odpověď jsem nečekala. Na rozdíl od Sigyho jsem však do vody skočila, až se všude kolem mě rozstříkla, takže jistě ohodila i mého společníka. Když jsem se vynořila, zkontrolovala jsem ho pohledem, zda ho mnou vytvořená vlna nesmetla, nebo nemá vodu v očích, to bych vážně nerada. Každopádně jsem labužnicky zamlaskala. Už bylo vážně na čase si jen tak spokojeně hovět ve vodě. Na chvilku mě napadlo, že je škoda, že nejsem ryba, to bych pak byla její součástí věčně. “Konečně pěkné letní počasí,“ hlesla jsem a bouchla tlapkou o hladinu, až se voda znovu rozstříkla všude kolem nás. Doufala jsem, že nepůsobím až moc dětinsky, na druhou stranu jsem doufala, že Sigy nebude proti a trochu si ve vodě zaskotačíme. To by mohlo pomoci prolomit ledy. I když… Témat k probírání jsme měli spousty, od jeho příchodu do Borůvkové smečky spolu s rodinou až po ten můj návrh účasti jeho potomků na lovu vysoké…

//Východní Galvatar

O několik chvil později jsem se konečně ocitla na místě, které jsem nenavštívila vážně hodně dlouho. Pokud vůbec někdy. Zastavila jsem se u řeky a chvíli přemýšlela, jestli mi tohle místo povědomé. Vůbec nic se mi ale nevybavilo. Což byla celkem škoda. I když… Možná jsem měla vrozenou magii vody, ale asi jsem nemohla mít přehled o všech řekách, jezerech a tůních, které na území Gallirei byly.
Byl tady relativní klid, i když podle pachů aspoň tady jsem nebyla úplně sama. Vzápětí jsem zahlédla někoho povědomého. Musela jsem přijít blíž, abych se přesvědčila, ale vážně to byl Sigy. Usmála jsem se a zůstala stát dost daleko a snažila se ho neprobudit tím, že by cítil na sobě upřený pohled. Možná by to byla dobrá příležitost trochu se poznat, napadlo mě. Přeci jen byl se svou rodinou v našem lese už nějakou dobu a já o nich nevěděla skoro nic. A možná bychom mohli probrat možnosti výuky lovu mládeže, napadlo mě ještě. Posadila jsem se opodál a poslouchala zpěv ptáků v korunách stromů, které doplňovalo šplouchání vody.

//Borůvkový les

Jak originální, pomyslela jsem si, když jsem si uvědomila, že mě nohy vynesly tradičně na Východní Galvatar… Vlastně už jsem si ani pořádně nepamatovala, kdy jsem naposledy vyšla z lesa jinudy. Když jsem samozřejmě nepočítala nedávnou cestu do Středozemní propadliny. Ale co… Mávla jsem nad tím tlapkou. Někde jsem začít přece musela, tak holt jsem začala místem, které znám docela dobře. A kde jsme nedávno lovili.
Zamyšleně jsem kráčela krásně zelenou šťavnatou trávou, která sice vypadala dobře, ovšem větší radost z ní měli spíš býložravci. Nicméně záplava květin byla vskutku krásná, takže jsem se jen rozhlížela kolem sebe a kochala se tou barevnou nádherou. Na okamžik jsem se sice zarazila, jestli se mi náhodou znovu nenaplní nos a já nezačnu huhlat, ale naštěstí se nedělo nic. Ani oči mě neštípaly, a tak jsem v klidu pokračovala dál. Stejně je to zvláštní, zavrtěla jsem hlavou.
Při pohledu na květiny jsem zahlédla také určitá modrá kvítka a bodlo mě u srdce. Rostlo tu několik chrp. Pochopitelně se mi vybavila vzpomínka na dobu, kdy jsme se s Coedenem toulali spolu, on mi dal chrpu za ucho a díky své magii jí pokaždé přivedl znovu k životu, když poněkud uvadla. Tiše jsem si povzdychla. Snad se máš dobře a jsi šťastný, věnovala jsem malou myšlenku svému bývalému partnerovi. Pak jsem znovu pohodila hlavou (Po kolikáté už?) a raději se věnovala cestě před sebou.

//řeka Kiërb

Jakmile jsem vyšla z úkrytu, nabrala jsem směr k nejbližšímu borůvčí. Měla jsem sice několik borůvek, než jsem šla spát, ale nemohla jsem samozřejmě odolat, abych si nedala ještě pár dalších sladkých kuliček. Stála jsem jen na kraji, abych neměla i modré tlapky, ale… Koho by to zajímalo, jak vypadám… Když jsem uspokojila chuťové pohárky, zkusila jsem přemýšlet, kam bych se mohla vypravit, ale nakonec jsem se rozhodla, že to nechám na náhodě. Nebo na svých nohách, kam mě donesou.
Ani tady jsem nikoho nepotkala. Bylo možné, že většina je v tomhle teple někde blízko Ovocné tůně, případně u vody mimo les. Následně jsem si zadala za úkol, že až se vrátím, najdu si Blueberryho a Storma, abych si s nimi popovídala. Už tak dlouho jsem je neviděla! Ale teď jsem se nechtěla zdržovat. Ještě jednou jsem se ohlédla, jestli neuvidím někoho ze smečky, abych mu případně nabídla možnost jít se mnou, ale samozřejmě nikde nikdo. Pohodila jsem hlavou a vyšla tedy na vandr sama. Po hodně dlouhé době! Ne, že by mi vadilo mít společnost vlčat, ale aspoň jsem si mohla pročistit mysl a mít čas také chvíli sama pro sebe.

//Východní Galvatar

Těžko říct, jak dlouho jsem spala. Ale spala jsem poměrně dost tvrdě. Když jsem zase otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe, nebylo tu vidět ani živáčka. Bylo sice možné, že se tu někdo jen mihnul, nicméně ani ty čerstvé pachy jsem necítila. No jasně! Pachy! Trklo mě vzápětí. Líně jsem se přetočila na břicho a zavětřila. Můj čenich byl zase čistý, nasával vzduch a okolní pachy. Zdálo se, že alergie, nebo co to bylo za hnus, byla pryč! To se mi tedy ulevilo a radostně jsem znovu začenichala. No jo, tak se už uklidni, ty rouro, zakroutila jsem očima, pomalu se zvedla a pořádně se protáhla. V mých kloubech jemně zapraskalo. To mi připomnělo, že nejsem nejmladší. Otráveně jsem se ušklíbla, olízla si čenich a vykročila směrem zpátky do lesa. Bylo načase vypravit se někam na menší výpravu, ideálně teď hned a klidně sama.

//Les

//Les

Zamyšleně jsem kráčela do úkrytu. Vlastně jsem byla i ráda, že můžu být chvilku sama. Ne, že by mi vadila moje role pečovatelky, to vůbec ne, ale přeci jen bylo fajn mít po nějaké době zase čas jen pro sebe. Cítila jsem tu jen pachy Awaraka a Noriho, takže tomu zřejmě bylo krátce, co tu také byli, ale nejspíš se už přemístili. Našla jsem si vhodný koutek… no vlastně to byl ten, kde jsem předtím odpočívala s Maeve… párkrát jsem se zatočila kolem vlastní osy, tlapkou trošku načechrala kožešinu pod sebou a odevzdaně jsem sebou práskla. Zhluboka jsem vydechla a zavřela oči. Přemítala jsem, jak jsou tyhle dvě slečny, Elora a Maeve, šíleně rozlítané a tak nemají ani možnost se pořádně seznámit, spřátelit se a trávit spolu nějaký ten čas. Vždyť vlčata potřebovala interakci se sobě rovnými!
Pak se zase moje myšlenky přemístily k Heather a Flynnovi. Jak jsem už uvažovala předtím, moc jsem se s nimi neznala, protože jsem nad nimi měla dozor asi jen jednou, jinak se jim věnovali jejich rodiče. Teď už byli zase o něco větší a pochopitelně samostatní, takže moje tetičkovské rádoby schopnosti už nepotřebovali. To mě zase dohnalo k myšlence, že bych se mohla domluvit s Baghý a Sigym, že bychom mohli vyrazit na lov, aby se ti dva něco naučili. A abych si samozřejmě po dlouhé době vychutnala zase nějakou vysokou. S touhle myšlenkou jsem za okamžik spala.

//Středozemní propadlina

Mlčky jsem prošla mezi stromy a rázem se ocitla zpátky v bezpečí lesa. Na okamžik jsem se rozhlédla kolem sebe. Všechny ovocné stromy stály na svých místech. Ulevilo se mi, že ani tady se nic vážného nestalo. Tak jsem jen zvedla hlavu a zavyla, abych dala vědět, že jsem zpátky v lese. Zamračeně jsem si pomyslela, že jsme moc daleko nedošly, ani jsme nebyly nijak zvlášť dlouho pryč. Kdyby Maeve aspoň chvilku vydržela, mohly jsme jít přes Asgaarský les k Jezeru. Ale mladá dáma se holt rozhodla, že dá přednost samotě a průzkumu světa na vlastní pěst. Takže jsem to musela nějak vstřebat.
Neměla jsem moc náladu zkoumat, kdo tu je a kdo ne, pořád jsem byla celkem otřesená z toho zážitku, kdy na nás málem spadl strom. Rozhodla jsem se, že zajdu do úkrytu a na chvilku si odpočinu. A pak si rozmyslím, co dál. Možná bych se mohla také vypravit někam sama, nebo se třeba zeptat někoho ze smečky, kdo by stál o společnost…
Cestou k úkrytu jsem si všimla, že borůvčí už se pěkně modrá. Usmála jsem se, zastavila se a jazykem slízla několik kuliček. Byly báječně sladké. Škoda, Maeve je mohla už ochutnat, ale jelikož se rozhodla pro jiný program, musela zkrátka degustace borůvek a případně jiného ovoce zkrátka počkat. Tiše jsem vkročila do úkrytu.

//Jeskyně

//Omluvuji se za zmatky. Kurzívou reakce na osud v Kaskádách a znovu přechod domů

Vůbec se mi nelíbilo, jak vítr zesiloval. To nevěsilo nic dobrého. Kromě toho obloha se prapodivně zabarvovala. Zrna písku divoce létala kolem nás. Ochranářsky jsem držela Maeve co nejblíže u sebe, abych aspoň trošku zakryla její tělíčko před tou zkázou. Stromy se ve větru nebezpečně nakláněly, větve kvílivě skučely. Bylo dost nepříjemné a já si nadávala, že jsme nevyrazily dřív, abychom se stihly schovat. I když mi něco říkalo, že ani kdybychom běžely s větrem o závod, nevyhnuly bychom se tomu. Zakrátko se ozval děsivý rachot a kousek od nás dopadl na zem strom. Srdce se mi prudce rozbušilo a nohy se mi chvěly. Měly jsme neuvěřitelné štěstí, že nás minul a tak nás jen lehce ohodila voda, do které strom spadl a jeho kapky se rozstříkly kolem. Uf!
*
A pak najednou byl zase klid. Jako když utne. Chvíli jsme se s Maeve vzpamatovávaly. Byla pochopitelně ještě vyděšenější, než já. Tenhle zážitek jsme si klidně mohly odpustit. Rozhlédla jsem se kolem sebe. I nad sebe. Obloha zase byla jako vymetená, slunko se na nás usmívalo. Široko daleko nikdo nebyl, takže další úleva, že strom nespadl ani na nikoho jiného.
Uvědomila jsem si, že Maeve mluví, takže jsem jí věnovala pozornost. Přikývla jsem poznámce, že to bylo o fous. Přitom jsem se dívala, jestli není někde škrábnutá, ale strom spadl dost daleko, takže neměla ani náznak zranění. To se mi ulevilo podruhé. Znovu jsem tedy poslouchala, co mi povídá o tom, že jsem zmiňovala, jak vlčata opouštějí smečky, protože chtějí poznávat svět. Zamračila jsem se. Mlčky jsem ale čekala, co řekne dál. Prohlásila, že mám pravdu a chtěla se jít podívat, jaké škody napáchal ten vítr. Ujistila mě, že se brzy vrátí, je už přeci velká holka. Na závěr dodala argument, že Elora byla přeci ještě mladší, než ona dnes, když se vydala na obchůzku. “Buď na sebe opatrná!“ Zavolala jsem za ní ještě. Bedlivě jsem pak pozorovala, jak nadšeně mizí mezi stromy, které stály pevně zakořeněné. Zavrtěla jsem hlavou. Byla přesně jako já v jejím věku. Takže jsem musela chtě nechtě vzít na vědomí, že když bude chtít, vyrazí si na nějakou výpravu sama. A i kdybych se na hlavu postavila, nezabránila bych tomu. Takže jsem pak pokračovala sama zpátky do lesa.

//Borůvkový les