Příspěvky uživatele

< návrat zpět

“Svou magii ovládám celkem dobře,“ odpověděla jsem Sigymu, který už měl zřejmě nápad, co bych mohla udělat. Teda aspoň doufám, dodala jsem v duchu. Sigyho návrh byl jasný, vykouzlit trochu vody. Vzápětí se opravil, že by bylo lepší, kdyby mohla voda téct po té její ráně. No jasně, chtělo to trochu vyčistit. Přikývla jsem a rozhodla se, že provedu obě varianty, tedy že přivolám další vodu do té prohlubně, ta se bude také později určitě hodit, minimálně aby měla El co pít, i zkusím vymyslet, jak nechat vodu téct po noze.
Zatímco Sigy sundával lístky z Elořiny nohy, já jsem se na okamžik soustředila na vodu, která se za okamžik objevila v prohlubni a naplnila ji až po okraj. Spokojeně jsem se usmála, tohle byla maličkost. Byla jsem ráda, že jsme v lese měli Ovocnou tůň, ze které jsem mohla čerpat vodu a tak jsem ji nemusela přivolávat z větší dálky, třeba z Velkého jezera.
Nakrčila jsem čenich, do kterého mě uhodil nepříjemný zápach. Bylo to nejspíš z té rány. Pohlédla jsem na Sigyho, ale ten se tvářil neutrálně. Sice zamručel, ale kdyby to nevěstilo nic dobrého, asi by se výraz jeho obličeje změnil, nebo by možná něco nahlas řekl. Jelikož ale byl relativně v klidu, tvářila jsem se tak i já. Mrkla jsem sice na tu nohu, nebyla jsem samozřejmě žádná citlivka, to bych nemohla lovit, ale… Tohle bylo něco jiného, než roztrhaná kořist. Tohle bylo ošklivé zranění způsobené jedním debilním jelenem, který chtěl zaútočit na Baghý, ale do cesty se mu statečně postavila naše nejmladší společnice na lovu. Tiše jsem povzdychla. Ach El, tohle se stát nemělo. Snad se nám brzy uzdravíš a nebudeš mít z jelenů strach a budeš s námi chodit na lov, pomyslela jsem si. Jelikož ale to vypadalo, že rána není až tak hluboká a byla narušená jen svalovina, tak jsem tipovala, že by sice mohla mít vlčice jizvu, ale následek v podobě kulhání snad mít nebude.
Raději jsem se tedy začala soustředit na to, jak bych mohla vodu nechat stékat po té ráně. Nakonec jsem se rozhodla, že využiju vlhkost vzduchu, kdysi jsem viděla matku takhle blbnout s magií, takže by se to teď mohlo hodit, i když já sama to zatím nikdy nezkoušela. Nedalo to naštěstí žádnou námahu, když se ve vzduchu objevily kapky vody. Nejdřív jich bylo jen pár, za okamžik ještě o něco více. Vypadaly jako zvláštní déšť. Soustředila jsem se o něco více, abych je dostala na to správné místo. Ani jsem si neuvědomila, že se u toho mračím. Nakonec to nebylo tak těžké a kapky začaly v tenkých pramíncích stékat po Elořině noze. “Takhle to stačí?“ Zeptala jsem se Sigyho, když jsem usoudila, že to bude nejspíš dobré - rána byla čistá, krev pryč a teď už to ani tolik nezapáchalo.
Sigy souhlasil s mou námitkou, že bude lepší, když pro ten kus masa dojdu hned, protože jinak by ho mohli zblajznout hladoví vlci z lesa, což jsem nemohla dopustit. Už jsem se chystala, že se tedy vydám do lesa, když mě zarazila jeho poznámka - že by bylo dobré donést nějaké vnitřnosti, protože jsou výživnější. Souhlasně jsem přikývla, ještě že mi to připomněl, já bych si na to možná ani nevzpomněla. “Hned jsem zpátky,“ dodala jsem a poklusem se vydala směrem k východu z jeskyně doufajíc, že ještě nějaké maso zbylo.

// Jelikož je laň u úkrytu, dovolím si psát dál sem

Naštěstí jsem však nemusela nikam daleko. Baghý nejspíš myslela jednak na nás, a jednak na to, že nejspíš většina vlků, vzhledem k tomu, že bylo celkem dost chladno, bude chtít hodovat práve v jeskyni, kde bylo teplo, sucho a nefoukal tu vítr. A měla jsem štěstí, laň byla víceméně ještě celá. Rozhodla jsem se, že donesu kus zadní nohy. Zapřela jsem se o bezvládné tělo tlapami a pustila se do práce. Byla to docela fuška, ale naštěstí se mi brzy podařilo nohu jakžtakž oddělit od těla, a odtáhla jsem ji zpátky k místu, kde pod Sigyho dohledem odpočívala Elora. Hned jsem zase běžela ven, abych pro změnu rozpárala břicho a kus od hrudníku, abych donesla nějaké ty vnitřnosti, jak radil Sigy. Ani jsem nezkoumala, co všechno jsem nesla, prostě jsem popadla to, co se mi připletlo do tlamy, jen když jsem i to donesla k noze, postřehla jsem v hromádce játra, ledviny, žaludek. Mrkla jsem na Sigyho a mlčky běžela znovu ven, tentokrát snad naposledy.
Měla jsem kožich celý potřísněný krví, a začala jsem nehorázně slintat, protože můj žaludek se zase přihlásil o slovo. Tentokrát jsem nesla dva menší kusy masa. Sice jsem nevěděla, co na vysoké má Sigy nejraději, ale doufala jsem, že je mu to jedno. Položila jsem ty dva kousky o něco dál. “Měli bychom se také najíst,“ řekla jsem na vysvětlenou. V prvé řadě jsme ale museli dokončit péči o Eloru. No, snad mě s tím nepošle do háje, že se raději nadlábne sám v klidu, napadlo mě ještě.

Aniž by se na mě podíval, zamyšleně mi Sigy oznámil, že se Alfa vydala do lesa zjistit, co se děje. Nejdřív jsem přikývla, ale jelikož mi stále nevěnoval příliš pozornosti, ještě jsem tedy polohlasně zabručela, abych dala najevo, že chápu.
Na to, co jsem předtím zmínila já, nic neřekl, nicméně se zmínil o tom, že by bylo lepší, kdyby mohl její ránu vyčistit. Zaradovala jsem se. To by mohla být pro mě příležitost a mohla bych zase nějak pomoci, zatím jsem se nijak zvlášť nevytáhla. Jelikož má Sigy zlatavé oči, nedokázala jsem určit, jakou magii vlastně ovládá. Nebo magie. Nicméně kdyby mezi ně patřila voda, tak by se o tom asi nezmiňoval a rovnou by to udělal. “Můžu ti s tím nějak pomoct?“ Zeptala jsem se. Vzpomněla jsem si, že jsem přivolala trošku vody do prohlubně u Elořiny hlavy, ale teď toho tam moc nebylo, takže bylo možné, že někdo z ní pil. Samozřejmě jsem se nezlobila, ačkoliv ta voda byla primárně pro zraněné dospívající vlče, jistě měla Baghý po té námaze velkou žízeň… Nepřemítala jsem už nad takovou nepodstatnou věcí a raději vrhla krátký pohled na vlka po svém boku, jestli přijme mou nabídku pomoci a případně čím mě zaúkoluje.
Nadhodila jsem, že bych mohla donést Eloře maso. S tím asi neměl Sigy žádný problém, ovšem dodal něco o tom, že Elora ho stejně nebude schopná sníst dříve, než se probudí. A podle všeho to vypadalo, že je hodně mimo, což jsem sice já usuzovala z toho, že klidně leží, pravidelně oddechuje, ani víčka se jí netřepotají. “To je jasné. Spánek nejdřív. Ale bude lepší, když tady ten kus masa bude mít, dokud vůbec nějaké je, protože by ho brzy mohli spořádat ostatní členové smečky,“ hlesla jsem a ohlédla se směrem ven. “Sice bych jako alternativu mohla zkusit sehnat zajíce, ale myslím, že maso z vysoké je sytější a výživnější,“ dodala jsem k tomu. No, spíš jsem to zmínila jen tak pro sebe, možná proto, aby řeč nestála.Pak jsem ale přeci jen zmlkla, protože Sigy nejspíše přemýšlel, co bychom pro Eloru mohli ještě udělat.

Převalila jsem se na záda. To ale nebylo moc pohodlné, něco mě tlačilo, takže jsem se přehoupla na druhý bok. Krátce jsem několikrát zafuněla. Oči jsem měla pořád zavřené, ale už jsem nespala. Ani se mi nic nezdálo. Nebo jsem si to nepamatovala, to nebylo podstatné. Podstatnější bylo, že jsem byla celkem odpočatá. Aspoň se to v tom prvním dojmu tak zdálo. Pomalu jsem otevřela jednoho oko a krátce zamrkala. Čučela jsem do stěny jeskyně, takže žádný důležitý rozhled. Ačkoliv jsem cítila, že tu Sigy stále je a Baghý nejspíš také, musela jsem se samozřejmě přesvědčit. Bylo ticho, takže bylo možné, že před chvilkou odešli, anebo si oba zdřímli. Nebo jen Baghý, jistě toho měla také dost. Takže zpátky na pravobok. Rozlepila jsem druhé oko. I na to jsem musela párkrát zamrkat, abych zaostřila zrak. Silueta, kterou jsem prvně spatřila, dostala tedy detailnější vzhled. Elora klidně spala opodál. Lehce jsem se usmála. To bylo dobré znamení. Noha jí samozřejmě už nekrvácela, Sigyho lék zapůsobil a já jsem si byla jistá, že rána se pěkně zahojí. I když bylo možné, že jí tam zůstane jizva. Dýchala pravidelně, klidně. Úleva byla velká. Ona a Maeve mi nesmírně přirostly k srdci a já je měla skoro jako vlastní. K Tati jsem takový vztah neměla. Možná to bylo tím, že jsem s nimi strávila víc času, zatímco Tati tenkrát poměrně hodně času strávila sama mimo smečku. Vlastně jsem se i divila, že tu stále zůstávala, ale nejspíš se jí u nás líbilo. Ne jako Taenaran. Při vzpomínce na něj jsem se jen kysele ušklíbla. Už mi z toho nebylo ani smutno. Holt měl toulavé tlapky, nebo jsme mu nebyli dost dobří… Kdo ví.
U Elory stál Sigy, patrně kontroloval, jak na tom mladá vlčice je. Lehce jsem se usmála. Nejdřív si nevšiml, že jsem se vzbudila, jak by také mohl, že. I když možná ho to napadlo, když mě viděl se převalovat a funět. Každopádně tentokrát jsem se přetočila na břicho, načež jsem se zvedla na všechny čtyři. Baghý jsem tu nikde neviděla, takže se nejspíš šla věnovat smečkovým povinnostem. No, sice mě nemusela mít pořád za zadkem, ale bylo by dobré, abych také měla přehled o tom, co se momentálně ve smečce děje a pobavit se s Baghý také o tom, jestli plánuje nějaké další změny v hierarchii. A také by bylo dobré zjistit, jestli se vrátila Wizku a zjistit, co ona. Ačkoliv jsem ji měla ráda a věřila jí, poslední dobou se mi zdálo, že se raději někde toulá. Maximálně dovedla do lesa nějaké toulavé vlče, které jsem si pak převzala já.
Protáhla jsem se, až mi tiše zapraskalo v kostech. To mi připomnělo, že už také nejsem nejmladší. Měla jsem aspoň výhodu v tom, že můj kožich byl bílý od narození, takže až budu starší, nebudou vidět žádné šediny. Vlastně jsem ani nevěděla, proč mě zrovna teď tohle napadlo.
No, bílý kožich… Jak jsem se na sebe letmo podívala, byl spíš zašedlý, jak byl zaprášený, i když jsem ho před časem rádoby vyprala v řece, kde jsem se krátce koupala se Sigym. Teď mi to přišlo hodně dávno. Zima byla skoro tady a nějaké dovádění ve vodních tocích teď bylo vyloučené. Takže jsem se jen trochu oklepala, ale nemělo to vůbec žádný efekt. Maximálně abych se zbavila několika lístků, co mi v kožichu uvízly. Ovšem to mi bylo jedno, že mi na některých místech trčí každý chlup v srsti jinam, že nejsem zářivě bílá. Nebyla jsem žádná fiflena ani jako malá, ani teď.
Došla jsem pomalu k Sigymu a zastavila se opodál, abych nenarušila jeho osobní prostor. “Vypadá to, že tvůj lék zabral, noha vypadá lépe,“ řekla jsem a lehce pohodila ocasem. “Ale spát bude asi ještě dlouho. Nicméně jí sem donesu kus masa, určitě bude hladová, až se probere a bude potřebovat nabrat sílu,“ dodala jsem polohlasem, abych mladou vlčici neprobudila.

Než mi Baghý stačila odpovědět, jestli má nějaký nápad, jak bychom mohly zastavit krvácení Elořiny nohy, objevil se v jeskyni Sigy. Na nic nečekal a začal jednat. Tiše jsem sledovala, jak u jeho tlapek vyrostly rostliny, které jsem až na kopřivu ani pořádně neznala. Sigy pak rostliny rozkousal a vzniklou hmotu pak vyplivl na Elořinu nohu. Naklonila jsem hlavu na stranu. To bylo působivé! Musela jsem uznat, že jsem ještě nikoho neviděla léčit pomocí bylin a nebyla jsem si ani jistá, jestli to umí každý vlk s magií země, nebo jen on. Když jsem byla s Coedym, neměla jsem příležitost zjistit, co všechno umí. I když… on v té době uměl jen nechat rozkvést některá kvítka. Kdo ví, možná by časem navštívil Smrt, aby mu pomohla vylepšit dovednost v této magii, aby toho uměl více. A možná to dnes umí. Nad tím ale nebyl čas spekulovat. Několikrát jsem zamrkala, abych se vrátila do současnosti. Baghý vysekla Sigymu poklonu. “Skvělá práce,“ řekla jsem uznale, ale víc jsem se nad tím nerozplývala - ostatně, co řekla Baghý, byl fakt a já bych asi řekla to samé, takže opakovat jsem se rozhodně nechtěla, tedy, že on pomohl mladé vlčici mnohem více, než my bychom kdy dokázaly.
Byly jsme ještě upozorněny, že Sigy přinesl k tůni nějakou vlčici a zmínil se, že Jerry je v pořádku. Ani já, ani Baghý jsme však neměly sílu teď jít řešit, co se děje. Aspoň ne hned, potřebovaly jsme si odpočinout. A navíc… Kromě nás dvou tu byl ještě Nori jako ochránce smečky, ne? Tak mohl vzít dohled nad cizí vlčicí on. Pokud by teda byla vážně na tom tak špatně, jak se zmínil Sigy, asi by neměla sílu nám tady dělat neplechu, ale rozhodně by bylo lepší mít oči na šťopkách a vůbec se mít na pozoru. A také té vlčici v rámci možnosti pomoci.
Sigy se také nabídl, že tu s Elorou zůstane. “Já si jen trochu dáchnu a pak přinesu Eloře kus masa, až se probere, přijde jí to k dobru,“ zabrumlala jsem polohlasem. Šouravým krokem jsme se pak odebrala na opačnou stranu jeskyně, než byla Baghý se Sigym, kteří vypadali, že povedou důvěrný rozhovor. Než jsem se vzdálila, jen jsem zaslechla, jak mu Alfa sděluje své nové postavení.
Praštila jsem sebou na zem. Vlastně až teď jsem začínala pořádně cítit, jak jsem unavená. A hladová. Jenže jídlo teď bylo daleko a já mnohem víc potřebovala odpočinek. Takže holt hodování muselo být odloženo na později a mohla jsem jen doufat, že na mě něco zbude. Nebo aspoň pro El. Víčka se mi klížila a než jsem usnula, rozplácnutá jak žába, zkoušela jsem dumat, zda bych v případě, že zbytek smečky sní laň, našla a zvládla ulovit aspoň zajíce…

// Ještě jednou děkuji za projevenou důvěru a povýšení :)

//Les

No dobře, nedalo se tomu říkat běh, ale spíš takové rychlejší belhání se vpřed. Vstoupila jsem do jeskyně a rozhlédla se kolem sebe. Naštěstí tu bylo několik kožešin, které jsem natáhla na místo mezi dvěma prohlubeninami. Sice bylo pohodlné ležet uvnitř, ale to bylo lepší, pokud byl jedinec stočený do klubíčka. Vzhledem k Elořině zranění jsem tedy počítala s tím, že pro ni bude rozhodně pohodlnější, když si bude moci nohu natáhnout od těla a povolit svaly. Bylo tu teplo a klid, takže rozhodně tu mladou vlčici nikdo nebude rušit. To bylo to poslední, co by potřebovala.
Pak jsem se otočila a vykročila zpět k Baghý, která už také vstoupila do jeskyně a namáhavě oddechovala. “Uložíme ji tady, na ty připravené kožešiny, aby měla pohodlí,“ ukázala jsem čenichem určitým směrem. Bylo to jen několik opravdu posledních kroků. Baghý došla ke kožešinám a já jsem jí pomohla dostat Eloru na kožešiny. Vlčice dál bezvládně ležela, mělce dýchala, a jen občas zasténala bolestí. Teď už aspoň byla v klidu a bezpečí. Zhluboka jsem si vydechla, to nejtěžší bylo za námi. Ohlédla jsem se směrem ven. Nechtěla jsem tu nechat El samotnou, ale musely jsme se ukázat ve smečce, zjistit, jestli se neudálo něco důležitého, zatímco jsme byly pryč, a také asi bylo dobré oznámit novinky ostatním. Ačkoliv jsem na jídlo neměla pomyšlení, začala jsem cítit slabost, protože už vážně jsem měla hlad. Takže kdyby si žaludek neřekl sám, mozek by na to asi nepřišel. A také bylo potřeba donést kus masa Eloře, která se bude potřebovat posilnit, až se probere. Takže mi nezbývalo, než doufat, že nic zásadního řešit nebudeme a budeme zase rychle zpátky u mladé vlčice, která momentálně lehce zatřepotala víčky, ale neprobudila se. No, a kdyby nás snad mělo něco zdržet, mohly bychom se zatím poslat někoho, kdo by na El dal pozor, případně by jí poskytl oporu, dal napít, nebo tak podobně… No jo, voda, uvědomila jsem si. Naštěstí byla jedna z prohlubní blízko Elořiny hlavy, takže mi stačilo malinko a hned se v ní objevila čistá voda. V první řadě jsme ale musely vymyslet, jak zastavit to krvácení, už takhle ztratila Elora dost krve, jak napovídala cestička, která se táhla směrem, kterým jsme šly. “Máš nějaký nápad, co s tím krvácením?“ Pohlédla jsem na unavenou Alfu. Sice se zdálo, že pramínek je čím dál slabší, ale… Rozhodně bychom to měly nějak zastavit.

//Erynijský les (přes sever Mahtaë)

Blížily jsme se k lesu. Pomalu. Ale jistě. Nikdy mi však cesta ze Smrkového lesa nepřipadala tak dlouhá. Baghý měla co dělat, aby to zvládla, přesto se však nevzdávala, nesla statečně Eloru dál. Na jednu stranu jsem obdivovala tu sílu, kterou v sobě tahle drobná vlčice má, na tu druhou jsem si říkala, že jsme se přeci mohly vystřídat. I když by to předávání a nakládání nehybného těla mladé vlčice by bylo asi dost komplikované a musela jsem znovu uznat, že díky křídlům, která zdobila hřbet, respektive boky hnědé bojovnice po mém boku, měla Elora větší stabilitu. Takže mlčky jsem ji jistila, kdyby přeci jen ztratila rovnováhu a začala svévolně sklouzávat. Také jsem se snažila aspoň trošku Baghý podpírat, aby se jí nepodlomily nohy, které jistě musela mít nesmírně těžké.
Bylo také už poměrně dost chladno. Sníh sice ještě nenapadl, ale začínalo mrznout. Pod tlapkami nám křupala namrzlá tráva, jak se teploty snižovaly. Horký dech se měnil okamžitě v obláčky páry. Každopádně to bylo lepší, než kdybychom se bořily do bláta nebo se musely brodit závějemi sněhu. To by byla dost nepříjemná komplikace.
Konečně jsme byly na hranicích lesa. Les sice vypadal úplně jinak, protože stromy už byly úplně holé, připravené k odpočinku. Ovšem nezaměnitelná ovocná vůně se tu držela stále. Byl to pro mě uklidňující účinek, ostatně jako vždycky. Ocitly jsme se blízko úkrytu, takže jsme ještě musely chvíli zatínat zuby, než se dostaneme tam, kam potřebujeme, abychom uložily Eloru do tepla a pohodlí, aby se zotavila. Sotva jsme prošly hranice, zaslechla jsem táhlé zavytí. Moc jsem ho podle hlasu ještě nebyla schopna identifikovat, ale tipovala jsem to na Awaraka, vzhledem k tomu, že Ljós, když nemluvil, nejspíš ani nevyl. A kdo jiný by měl ohlašovat návrat, než právě lovci, kteří dorazili jen krátce před námi. Baghý se zastavila, aby nabrala dech. Zastavila jsem také a čekala, že jim odpoví, ale požádala mě, abych to udělala já. Souhlasně jsem přikývla. Určitě bylo zapotřebí dát vědět, že jsme zpátky i my, než se uvidíme. Zvedla jsem tedy hlavu a krátce zavyla na znamení nejen Awarakovi a Ljósovi, ale také ostatním členům smečky.
Pokračovaly jsme v cestě k úkrytu. Ty poslední metry mi přišly ještě nekonečnější, než dosavadní cesta. A jestli tak připadaly mně, co teprve chudince Baghý, která měla ještě nálož na hřbetě. Zbývalo už jen několik posledních kroků. Odpoutala jsem se od boku hnědé a s vědomím, že je kolem mě nějak teplejší vzduch, jsem se rozběhla… v rámci možností… napřed.

//jeskyně Burūberī

Snaha Eloru probrat pomocí vody moc nezabrala, takže jsem toho brzy nechala. Zřejmě asi bylo vážně lepší nechat ji spát, aby tu bolest vnímala co nejméně. Žaludek jsem měla stažený a u srdce mě tížilo. Nebyla jsem si vědoma, že bych se někdy o někoho takhle bála. Možná to bylo tím, že jsem vlastně za svůj poměrně dlouhý dosavadní život nebyla svědkem takového zranění ani při lovu, ani jinak. Dokonce i moje vlastní vlčata, nebo ta, o která jsem se dřív pomáhala starat, než jsem se stala pečovatelkou v obnovené smečce, nebyla takhle zraněná třeba při hře. Viděla jsem na Baghý, že je na tom stejně. Všechno bylo umocněné tím, že Eli byla ještě vlče, vše měla před sebou… A tohle byl její první lov. Měla jsem v tu chvíli hrůzu z toho, že by snad měla strach z další účasti na lovu někdy v budoucnu. To by na jednu stranu bylo pochopitelné, ale na tu druhou ne moc dobré. Ovšem teď nemělo cenu řešit, aby svůj případný strach překonala. Teď bylo důležité, abychom ji dostaly domů co nejdříve, a aby se brzy uzdravila.
Vzpomněla jsem si, jak byla Elora zpočátku tak zaražená a málomluvná. Měla snad strach, že by se tohle mohlo stát? Tušila něco? Původně jsme tu nervozitu přikládaly tomu, že to byla lovecká premiéra a tak je z toho trošku vedle, ale… Bylo dost dobře možné, že se stalo někomu z její původní rodiny něco ošklivého právě při lovu a ona měla strach, aby jí nestalo něco podobného… Nicméně ale to by se možná snažila z toho vyvlíknout…
Nebyl teď ale čas, abych rozjímala nad tím, co, kdy, kde, jak, proč bylo v Elořině minulosti. Baghý navrhla, že si vezme Eloru na záda a mojí úlohou bude jistit ji z boku. Chtěla jsem namítnout, že bych ji měla nést já, protože jsem byla přeci jen trošku mohutnější, než Baghý, ale ona vzápětí dodala, že ji bude podpírat křídly, takže neupadne. To byl argument, proti kterému jsem neměla námitky. Tím vlastně bude mít i prostor na zádech mnohem širší, takže se tam bude Eloře ležet lépe. Ne, že by snad nějak vnímala, jestli má nebo nemá pohodlí. Alfa vlastně ani nepotřebovala pomoct naložit benjamínka na hřbet, než jsem stačila něco udělat, už ji měla umístěnou. Naklonila jsem hlavu na stranu, byla jsem překvapená, jakou hbitostí a silou Eloru naložila. Možná s tím už měla někdy v minulosti zkušenost a možná také dopomohlo to, že nám ještě neustále proudil v žilách adrenalin, i když teď už možná ne díky nadšení z lovu.
Ještě než jsme vyrazily, Baghý dodala, že krvácení vyřešíme až doma. Souhlasně jsem přikývla, teď bychom tady stejně narychlo nic nevymyslely. Měla určitě také pravdu v tom, že by se ta rána měla udržet čistá, kdyby se tam dostalo nějaké smítko nebo prach, jistě by to udělalo neplechu. Znovu jsem jen mlčky přikývla, najednou jsem měla i poněkud stažené hrdlo. Byla jsem si ale jistá, že doma určitě něco vymyslíme. Odneseme Eloru do jeskyně, kde ji položíme na podložku z kožešin. Tam je celkem čisto, takže bychom se snad nemusely bát, že vítr foukne nějakou nečistotu do Elořiny rány. I když možná by bylo dobré ji něčím přikrýt, nebyla jsem si jistá, čím by to mělo být. Každopádně jsem došla k názoru, že spolu s Baghý něco vymyslíme, případně nám poradí někdo ze smečky. A třeba je tam někdo, kdo ovládá magii země a poradí nám, jestli najdeme nějaké bylinky, které by utišili Elořinu bolest a které by mohly léčit ránu. Marně jsem vzpomínala, jestli se dá něco téměř na začátku zimy něco najít. Nicméně s tím by také pomohl dotyčný jedinec, aby nechal ty bylinky vykvést přímo v lese, pokud ovládá svou magii na takové úrovni. Snad někdo takový v lese je, pomyslela jsem si. Krátce jsem otočila hlavu směrem, kde by měli být Awarak s Ljósem, ale nebylo na ně vidět. Nebylo vidět ani Sigyho s Jerrym, takže těžko jsem mohla soudit, zda postřehli, co se stalo. No… A jestli ano, snad to malého vlčka neodradí od budoucího lovu, pomyslela jsem si poněkud stísněně.
To už ale Baghý vyrazila směrem k Borůvkovému lesu. Držela jsem se po jejím boku, těsně za levým křídlem, a dávala pozor, aby Elora nespadla, i když by bylo skoro vyloučené. Šly jsme pomalu a krev, která stékala z Elořiny rány přes kožich Baghý na zem, za námi zanechávala nepatrnou cestičku. Vydrž, Eli, brzy budeme v bezpečí úkrytu, promluvila jsem na mladou vlčici tiše v duchu. Kromě toho, že jsem hlídala, aby Elora nesklouzla ze hřbetu Alfy, hlídala jsem také, aby se Baghý nepodlamovaly nohy z únavy. To bych pak byla samozřejmě připravená Eloru převzít a nést na chvíli já. Ovšem zatím to vypadalo, že Alfa měla síly dostatek.

//Borůvkový les (přes Mahtaë)

Než se mi stačil mozek úplně zatemnit, pomoc tu byla hned. Během několika vteřin se Baghý ocitla vedle mě, divoce mávala křídly, až kolem prudce vířil vzduch, větve stromů se ohýbaly a jehličí létalo kolem. Mohlo mě napadnout také, že bych si pomohla k zastrašení jelena magií, ale prostě jsem měla najednou temno! Naštěstí Alfa zachovala jakýs takýs zdravý rozum. Musela jsem uznat, že ta křídla nám teď hodně pomohla, vyděsila rozzuřeného jelena, že už na nic nečekal a zdrhal za svým stádem. Oddychla jsem si, ale úleva byla malinká. Dál mě nezajímalo, co se děje s naší vyhlédnutou kořistí, i když jsem si byla jistá, že naši dva parťáci jsou natolik zdatní, že si se zraněnou laní poradí.
Já jsem doběhla s malým zpožděním k Eloře, u které už byla Baghý, jemně jí olizovala a snažila se ji tak nějak probrat. Mladá vlčice dýchala, ale mělce, zřejmě měla naražená žebra… Tedy, doufala jsem, že jsou jen naražená a ne zlomená, to by bylo ještě nepříjemnější. Ovšem co mi dělalo starosti, byla otevřená rána na jejím stehně, která krvácela. Vůbec jsem nevěděla, jak to můžeme zastavit, s takovým zraněním jsem se snad nesetkala. Nebo jsem si toho nebyla vědoma. Zatraceně, zaklela jsem v duchu. Marně jsem se snažila přijít na to, co bychom mohly udělat, vždyť by nám tu mohla vykrvácet! A už vůbec jsem nevěděla o nikom, kdo by ovládal nějakou léčivou magii, nebo tak něco. Mohla jsem sice s pomocí magie přivolat trochu vody, abychom Eloru zkusily probrat tak, případně aby se mohla napít, ale… Nejhlavnější bude také ji dostat domů. Což by nám snad mohlo jít pomocí vzduchu. Awarak s Ljósem by měli na starost odnést laň do lesa, takže by nemohli pomoci s Elorou, aby ji nesli na zádech, a tak to bylo na nás.
Zakrátko se u mých tlapek objevila větší kaluž vody. Ihned jsem ji jemně cákala na Elořin obličej, abych ji pomohla probrat tak. Voda byla čistá, takže pokud bude mít žízeň, mohla by se v klidu napít. “Musíme ji dostat domů,“ broukla jsem směrem k Baghý,ačkoliv mi bylo jasné, že Alfu napadlo to samé. “Aby byla v teple a neupadla do šoku,“dodala jsem a pohlédla na oblohu. Kromě toho, že se začalo smrákat, dělalo se také chladno, takže bylo důležité, abychom Eloru dostaly do úkrytu co nejdříve.
Mladá vlčice se lehce zavrtěla, ale nevypadalo to, že by se měla probrat úplně a komunikovat. “Eli, prober se,“žďuchla jsem do ní hlavou. Lehce pohnula hlavou, ale to bylo všechno. Chápala jsem, že má nejspíš bolesti a nechce se probrat, aby aspoň ve spánku měla trošku klid. “Jak zastavíme to krvácení?“ Obrátila jsem se znovu na Baghý zachmuřeně. Třeba by ona mněla nějaký nápad.

Stádo jsme měly jako na dlani. Než jsme tedy vyrazily, mohly jsme dost dobře omrknout, jaké členky svého stáda tu vážený pan jelen má. Všechny byly celkem dobře živené, nejspíš byli přes léto na bohatých pastvinách. Také všechny vypadaly zdravé a vitální. Až na jednu chudinku, která se pásla opodál. Ta nejspíš moc nejedla, byla celkem vyhublá. Možná byla nemocná. Každopádně jsem jí pozornost nevěnovala dlouho, protože takový jedinec by sotva zasytil jednoho vlka.
Jelen samozřejmě bedlivě sledoval okolí. My zatím zůstávaly schované a byly jsme dost daleko. Vážně jsem se divila, že má bílá barva nebyla nikterak vážnou komplikací při lovu. Za ta dlouhá léta se mi snad nestalo, abych vyplašila budoucí jídlo tím, že by si mě všimli. Ačkoliv jako bílý flek v zeleném prostředí jsem byla vesměs fakt nenápadná. I když tentokrát mi možná pomohlo i to, že jsem byla spíš našedlá, než čistě bílá. Bylo to už nějakou dobu, co jsem svůj kožich smočila v řece. Za tu cestu domů, krátký pobyt v lese a tak, jsem se celkem snadno zaprášila. Ne, že by mi to vadilo, to vůbec. Nikdy jsem nebyla na svůj kožich háklivá a neměla jsem problém lítat v kalužích nebo blátě, válet se v písku…
Nu, nebyl čas rozjímat nad vlastním kožichem. Nyní jsem vystopovala pohled, který Baghý upřela na mladou samici, která se ochomýtala kolem jelena. Vypadala snad nejlépe ze všech. Až jsem tiše několikrát polkla, protože ta představa, že už za několik okamžiků ji potáhneme do Borůvkového lesa a budeme hodovat na jejím šťavnatém mladém mase, mi vháněla sliny do tlamy. Samozřejmě jsem si nepřipouštěla, že bychom byli neúspěšní. Elora také konečně krátce promluvila. Shovívavě jsem se na ni ještě usmála. Jasně, že měla obavu, aby nás nezklamala, ale byl to její první lov. Ovšem stát se mohlo cokoliv a chybovat mohl kdokoliv z nás, i když jsme byli zkušení lovci.
Než jsem se nadála, Baghý jako neřízená střela vyrazila vpřed. Možná dala nějaký tichý signál a já ho přehlédla, každopádně jsem na nic nečekala a byla jí hned v patách. Stejně tak jako třetí část našeho dámského trojlístku. Během několika okamžiků jsme se ocitly v blízkosti stáda. Jelen samozřejmě nelenil a včas své družky varoval, že se blíží nebezpečí, takže i oni vyrazili vpřed. Vyhublá chudinka, která se spíš za nimi loudala, nás však nezajímala. Svou pozornost jsme upíraly výhradně na tu nejpěknější z laní. Jenže ani ona, ani její ochránce, se samozřejmě nechtěli dát lacino. Jelen se nám připletl do cesty, snad nám chtěl od ní odříznout cestu. Trochu jsem se zarazila, když Baghý roztáhla křídla, protože to bylo něco, co jsem vážně nečekala. Následující děj se odehrál příliš rychle.
Zaregistrovala jsem, že Ljós vyrazil ze svého úkrytu a zaútočil na laň. Sice se mu nepodařilo ji srazit k zemi, ale dost nepříjemně zranil. Stejně tak i Awarak, který vyrazil krátce po něm. Ačkoliv se snažila, seč mohla, nedařilo se jí běžet dost rychle. Už už jsem chtěla jásat, že máme vyhráno, že stačí po ní několikrát chňapnout, ona se lekne a zakopne, nebo třeba by dostal ještě jeden z vlků šanci skočit a tentokrát by se mu podařilo srazit laň na zem.
Záhy jsem však postřehla, že jelen, kterého teď Baghý nemohla vidět, se chystal zaútočit. Než jsem stačila na Baghý zakřičet, Elora, která běžela za námi, najednou vběhla mezi Alfu a jelena, který se právě chystal k útoku, takže nabral na parohy mladou vlčici, která stačila Baghý křikem varovat. V ten okamžik se mi zastavilo srdce. Vůbec mě teď nezajímalo, co je s laní, jestli nám uteče, nebo ji Awarak s Ljósem zvládnou srazit na zemi, nebo spadne sama, pokud klopýtne, a zabijí ji. Prudce jsem změnila směr, a běžela za mladou hnědou vlčicí. Letěla vzduchem několik metrů a těžce dopadla na zem, jen to žuchlo. Teď tam bezvládně ležela. “Eloro!“ Zavolala jsem její jméno, zatímco jsem běžela k ní. Navíc jsem doufala, že můj hlas zaujme i toho zrádného jelena. Měla jsem strach, že využije toho, že vlčici zranil, ona se nemůže bránit a tak se jí pokusí ještě nějak ublížit, třeba pro změnu svými kopyty. “Ty zatracená potvoro,“ zavrčela jsem tiše. Jelen se na mě chvíli díval. Zřejmě přemýšlel, zda má pro změnu zaútočit na mě. Zastavila jsem několik metrů před ním, zlověstně vrčela, cenila zuby a prudce oddychovala. Bylo jasné, že musím odvést jeho pozornost od Elory, aby jí neublížil ještě víc. No, snad nebudeme ještě my lovené jelenem! Pomyslela jsem si a ušklíbla se při té bizarní představě. Rychle jsem ještě vyhledala pohledem Baghý, co dělá ona a zda mi pomůže. Bylo mi nad slunce jasné, že můžu po něm kousat, můžu se po něm pokusit skočit a zranit ho, ale i on byl dost rychlý, obratný a na rozdíl ode mě měl ty zatraceně velké parohy, takže je v tomhle ve výhodě. A mně strach a vztek začaly ochromovat rozumné uvažování.

Nešli jsme nikterak daleko. Zakrátko mi cestu zatarasilo cosi, co se objevilo těsně přede mnou. Bylo to poněkud jemné a zvláštní. V další chvilce mi došlo, že to Baghý, která šla dva kroky před námi, roztáhla křídla, aby nás zarazila. Brka mě lehce zašimrala v čenichu, ale naštěstí jsem potlačila kýchnutí. Elora vyslechla moje instrukce ohledně toho, co se teď bude dít. Nic na to neříkala, jen dál se tvářila jako zaražené větry a jen přikývla, jakože rozumí. Awarak se zmínil, že tu nedávno bylo celkem dost vlků, tak abychom vůbec něco našli. “Určitě se něco najde,“ usmála jsem se na něj, aby si nedělal starosti. Holt bychom vyšli z lesa na některou z dolních luk, a tam by se určitě také něco našlo.
Vzápětí jsem pohlédla na malé stádo jelenů, které se páslo v našem zorném poli, avšak dost daleko na to, aby nás necítili ani neslyšeli. Spokojeně jsem se usmála. Vypadalo to, že se tam nachází velice dobře živené samice, takže bychom mohli mít štěstí a nadlábnout se slušně i jen z jednoho zvířete. Ostatně, nebylo nás tolik, abychom zvládli ve dvou skupinkách ulovit zvířata dvě. Ale i tohle byl slušný začátek. Baghý také konečně odpověděla na mou otázku, jak budeme oslovovat jejího synovce. Ona sama magii myšlenek neovládala, takže momentálně tu nejspíš nebyl nikdo, kdo by ji měl a zvládl tak zjistit jeho jméno. Podívala jsem se na Erlenda, který se ohlédl směrem zpátky, ale nevěděla jsem, co tím chtěl naznačit. Ovšem Baghý pak… spíše tázavě a nejistě, řekla nějaké slovo. Ljós? Co to je? Naklonila jsem hlavu na stranu. Nechtěla jsem se vyptávat, jak ji to napadlo, na to stejně nebyl čas. Mrkla jsem na Erlenda, který vypadal, že proti tomu nic nebude namítat. Možná dokonce i věděl, co to slovo znamená. Možná to bylo z nějaké cizí země, kde se mluví jinak… Kdo ví… Ostatně, co jsem si tak matně vzpomínala na jednoho malého vlčka, který přišel do smečky ve stejné době, jako Tati, měl také zvláštní přízvuk a některá slova říkal jinak a některá zvláštně komolil, takže… Možná tomu bylo také tak. Raději jsem nad tím teď nijak nekoumala, na to nebyl čas.
Baghý rozhodla, že Awarak s Erlendem můžou vybrat určitou samici, kterou ulovíme, a budou čekat v úkrytu. My jsme byly přeci jen trošku rychlejší, než oni dva - byli oba dobře stavění, takže měli dost síly na to, aby hravě srazili k zemi laň, kterou jim my tři nadeženeme. Baghý ještě dodala, aby si ti dva dávali pozor na jelena. Nu, vlastně to nejspíš platilo pro nás všechny. Kývla jsem. Na jelena jsme musely dávat pozor hlavně my, až budeme oddělovat laň od jeho stáda. “Pozor i na kopyta, ta jsou stejně zrádná, jako jelenovy parohy,“ řekla jsem směrem spíš k Eloře, protože bylo dost dobře možné, že laň se bude snažit vyhazovat a snažit se nás zasáhnout.
Zhluboka jsem se nadechla. Tentokrát mě naštěstí štiplavý vzduch nedráždil ke kýchání. Napětí by se dalo krájet, srdce mi bušilo vzrušením a adrenalin mi proudil žilami. Neměli bychom ztrácet čas, vůbec se mi nelíbilo, jak působí okolní krajina, navíc bylo podezřele příliš teplo, když už zima pomalu klepala na dveře. Samozřejmě mě bodlo u srdce, protože za pár týdnů to bude pět let, co jsem se stala matkou. Nebyl však čas, abych se teď dojímala nad tím, jak se ze svých ratolestí radovala, a následně přešla do deprese z toho, jak mě náhle a beze slova opustil Coeden, a jak rychle vlčata vyrostla a vydala se do světa. Takže jsem teď neměla informace o nikom z nich. Soustřeď se, hvězdo, začíná se lovit! Napomenula jsem se v duchu. Rychle jsem střelila pohledem po Awarakovi s Ljósem, jestli jsou už připraveni na místě. Elora stála mlčky vedle mě. Baghý ji povzbudivě šťouchla čenichem. Já už nevěděla, jak ji uklidnit a ujistit, že bude všechno v pořádku. Však až to začne, nebude snad mít čas vnímat nějakou obavu, ale bude se soustředit na to, aby se vyhnula kopytům a pomohla nám nahnat vybranou laň určitým směrem.

//Přesně, jak píše Jaimie, já to taky tak dělám - píšu do wordu a co musím dát do hranaté závorky, tam do ní holt dám (většinou si je tady okopíruju a pak jen vkládám další), a když to hodím sem, tak je to ok :)

Edit Savior: klávesovou skratkou AltGr+F (alebo G) vám uľahčí život a viete priamo písať tie hranaté zátvorky.

Zatímco se Baghý domlouvala se Sigym, zkusila jsem, jestli už tady na kraji lesa nebude cítit přítomnost nějaké zvěře. No… čekala jsem, že až zvednu svůj vznešený rypák k obloze trošku výš, že ucítím vůni jehličí mnohem intenzivněji, spojenou s pachy různých lesních obyvatel, ale… Cítila jsem spíš něco podivného. Nepříjemně to zaštípalo, až jsem několikrát kýchla. Bylo to cítit už několik dní, nicméně teď, když jsem se zaměřila vyloženě na pořádný nádech, byla tohle nepříjemná šlupa. Zamračeně jsem pozorovala oblohu, která se zabarvovala do oranžova. Ten pach mi připomínal oheň. Ten zrádný oheň, při kterém přišla o život Naomi. Až mě z toho zamrazilo. Nejen z té vzpomínky, ale také z toho, že by tu snad někde mělo hořet. To by bylo dost nebezpečné. I když obloha vypadala, že je tak zbarvená přirozeně, ostatně, občas tomu tak přeci při východu slunce bylo. Nu, rozhodně však bylo jisté, že se teď musíme mít na pozoru. Zase na druhou stranu kdyby tu někde hořelo, tak by tu byl i štiplavý a smrdutý kouř a nejspíš by kolem nás zdrhali zajíci, ptáci, lišky a další obyvatelé lesa.
Pohlédla jsem tedy pro změnu na Sigyho, který souhlasil s tím, že se o Jerryho postará. Nadšený tedy vůbec nebyl. Měl sice celkově nějakou ponurou náladu… Ovšem byl učitelem, takže tohle přeci do jeho funkce spadalo. Aspoň tedy v tuhle chvíli, když byl ještě Jerry moc malý na lov, tak se bude zatím učit aspoň teoreticky. Moc jsem Sigyho neznala, a už když jsme před časem strávili nějaký čas u řeky, mi přišel odtažitý, ale teď vypadal… Vyloženě naštvaně. Nebo snad nevrle… Došlo mi, že jsem už dlouho neviděla jeho partnerku a potomky, tak mě ještě napadlo, že snad se mu nestalo to, co mně. Každopádně, ještě než s Jerrym odešel, řekl, že s námi musí mluvit. Přikývla jsem na znamení souhlasu.
Baghý ještě představila Erlenda. To mi připomnělo, že jsem se jí na něco chtěla zeptat. “Poslyš, a jak budeme tvého synovce oslovovat? Přeci na něj nemůžeme volat „hej“ nebo „ty tam,“ zeptala jsem se a krátce pohlédla na zmiňovaného vlčka. Bylo to vážně zvláštní a dosud jsem se nesetkala s nikým, kdo by vůbec nemluvil. “Možná pomocí magie myšlenek? Já tedy ji neovládám, ale třeba ty, nebo někdo…?“ Rozhlédla jsem se. Potřebnou barvu očí jsem neviděla u nikoho, ovšem to nemuselo nic znamenat; kdekdo měl oči zlatavé, takže svou vrozenou magii v očích nezrcadlil, anebo měl další magie, ale oči právě podle své vrozené, a tak nebylo ani tak na první pohled poznat, jaké další magie vlk ovládá. “Že by nám své jméno sdělil tak?“ Dokončila jsem svou myšlenku.
A když už jsme byly u toho mého povýšení, samozřejmě mi to nedalo, abych se zajímala o Storma. Možná o něm Baghý něco ví. Bohužel přišlo zklamání - věděla přesně tolik, co já. Nebo spíš nevěděla nic. Ani to, jestli zůstává členem smečky. Sklopila jsem uši. Dost mě to mrzelo a dělala jsem si o něj starosti. Nebyl přeci jen nejmladší a nebylo by dobré, aby se ve svém věku stal tulákem. Rozhodně ne teď, když se pomalu blížila zima. Přikývla jsem na slova Baghý, že by mě momentálně považovala za jedinou Betu a pokud bude Storm chtít, útočiště u nás nalezne vždycky. Možná by o něm něco mohl vědět Blueberry, napadlo mě. Takže hned následující jakože úkol jsem si v duchu dala, že až potkám Berryho, zkusím se ho na Storma zeptat. Bylo dost dobře možné, že se mu s něčím svěřil…
Pak už jsme pomalu vyrazili směrem hlouběji do lesa. Elora byla podivně zamlklá. Bylo jí vždycky všude plno. Možná měla o čem přemýšlet a nervozita už také asi udělala své. I když jsme ji obě s Baghý ujistily, že to zvládneme. Ostatně, aspoň díky Awarakovi nás bylo zase o jednoho více. Během cesty mezi stromy se konečně mladá vlčice ozvala s otázkou, co se vlastně bude dít teď. Podívala se na nás obě, takže jsem začala s odpovědí. “V prvé řadě musíme najít stádo. Pak se zaměříme na jedince, který by byl vhodný k ulovení. Ideálně takový, který má třeba zraněnou nohu, je to pak snazší kořist, i když… Ne vždy, i tak se bude bránit a nedá se snadno,“ odmlčela jsem se na chvíli a znovu kýchla, jak mě zaštípal ten podivný smrad v čenichu. “Pak si rozdělíme úlohy - někdo půjde na vybrané místo, kde se schová a bude čekat, a zbytek půjde nahánět vybraný kus směrem k vlkovi v úkrytu, který pak ve vhodnou chvíli z něj vyskočí, zvíře srazí k zemi a zakousne. Většinou na to stačí jeden, ale klidně to můžou být i dva,“ pokračovala jsem v povídání. “Jinak všechno záleží na domluvě a s tou nebývá problém,“ dodala jsem ještě a mrkla na Baghý, jestli chce ještě něco dodat.

//Borůvkový les (přes Mahtaë)

Tedy… To byla situace, že se k nám přitoulalo malé vlče zrovna, když jsme byli na odchodu. Sice jsem mu vysvětlila, že přijmout do smečky ho může jen Alfa, ale my teď musíme na lov a ať tu počká, nakonec Baghý ještě stihla rozhodnout o jeho dalším Osudu. No, vlastně… Asi nebylo skoro co řešit. Nemohli jsme přeci malé vlče před zimou nechat, aby se samo toulalo krajinou. To by dozajista nepřežilo. Nebo, v lepším případě, by se zatoulalo do jiné smečky, kde by se ho ujali. Naštěstí toho byl Jerry ušetřen a do smečky přijat. Baghý mu však ještě kladla na srdce, že musí odteď poslechnout kohokoliv z nás, když teď byl členem smečky.
Když jsme procházeli do Smrkového lesa, padly na mě vzpomínky. Od té doby, co jsme odtud s Coedenem odešli, jsem tu nebyla. A podle toho, že tu nebyla cítit přítomnost smečky a my se sem zjevně chystali na lov, tak už tu smečka nežila. Z toho mě bodlo u srdce a mírně jsem svěsila uši a ocas. Bylo mi to líto, protože se zdálo, že je tu stabilní smečka a byla jedna z těch, co tu byla snad tak dlouho, jako Borůvková, aspoň ta původní, když ji založili moji rodiče. Ovšem, ta také vypadala stabilně, než můj otec náhle zmizel a moje matka už to prostě sama neutáhla, ačkoliv se snažila. Takže… Mohla jsem se jen domýšlet, co se tady vlastně za ty roky stalo. Nikoho jsem se ptát nechtěla, nebyla jsem si ani jistá, jestli to někdo ví…
Zakrátko mou mysl však zaujaly pachy, a brzy na to i vlci, kteří se k nám přibližovali. Vlastně ještě předtím, než se tak stalo, Baghý krátce štěkla, ale vnímala jsem to jen jakoby z dálky, protože jsem byla zrovna zamyšlená nad osudem Smrkové smečky. A tak zakrátko přišel k naší skupince Sigy, který ale špatně našlapoval na jednu nohu a celkově působil mrzutě. Nabídl se, že by mohl pohlídat mrňata. Koukla jsem na Alfu, tohle se nám rozhodně hodilo - dohlédne na to, aby se Jerry nepřipletl do cesty, až budeme nahánět zvěř, a případně mu bude vysvětlovat, co se děje a dít bude, takže to určitě časem zúročí, až bude dost velký a silný na to, aby také začal lovit. Hned na to přišel i Awarak. Usmála jsem se a kývla jsem mu na pozdrav. To už bylo lepší, když nás bylo o jednoho více, tedy co se týkalo počtu vlků, kteří by aktivně lovili. Cítila jsem sice i pach Kayi a Maeve, ale táhly se směrem k řece, takže bylo možné, že jsme se těsně minuly. Otočila jsem se směrem zpátky, byla by škoda, aby si Kaya nechala ujít pořádný smečkový lov. Bylo by nás zase více a tím pádem bychom se mohli rozdělit na dvě skupinky a skolit dvě zvířata. To už by byla slušná zásoba!
Mou pozornost znovu upoutala novopečená Alfa, která mě oslovila, takže jsem spočinula svým modrým zrakem na jejím hnědém kožíšku, krátce jsem přejela ta její prapodivná křídla, načež jsem se jí zahleděla do očí. Tiše jsem odfrkla, když zmínila, že nechápala, proč svou pozici nepředal Blueberry mně. Nechtěla jsem se k tomu vyjadřovat. Bylo to jeho rozhodnutí, a i když jsme se znali už od té doby, co jsem byla malá, zřejmě si nemyslel, že bych na to měla. Ačkoliv znalosti, věk i schopnosti bych na to měla… Nu, asi ne, no. Vzápětí jsem však znovu vyklopila tlamu z pantu, když z Baghý pronesla, že by byla ráda, kdybych se ujala pozice Bety. Zdůvodnila to tím, že mi důvěřuje, znám Borůvkový les a jeho obyvatele. A bylo by jí ctí, kdyby mohla sdílet odpovědnost za smečku právě se mnou. Úplně mi z toho vyschlo. Několikrát jsem zamrkala a zahnala nutkavou potřebu zavrtět hlavou, jestli jsem slyšela správně. Určitě si ze mě Baghý nedělala šprťouchlata. To by byla hodně blbá sranda. “Tedy, já…“ Odkašlala jsem si. Musela jsem vypadat jako debil se svým překvapeným výrazem, ale naštěstí to nikdo nekomentoval. “Děkuji ti za důvěru. Udělám vše pro to, abych tě nezklamala, se smečkou ti pomohla a s radostí tvou nabídku přijímám,“ řekla jsem a doufala, že není slyšet, jak se mi klepe hlas. Byla jsem sice v první chvíli zklamaná, že nejsem v očích Blueberryho vhodnou kandidátkou být Alfou, ale… Že jsem aspoň v očích Baghý vhodná být Betou… Mě zkrátka dojalo. “A co vlastně Storm?“ Zeptala jsem se přiškrceným hlasem, takže jsem musela znovu odkašlat. “Zůstává Betou, nebo také se vzdá své pozice?“ Zeptala jsem se a pohlédla před sebe. Už dlouho jsem Storma v lese neviděla a dělala jsem si starosti. Nevěděla jsem, zda se jen někde zašívá, zda si třeba vykutal nějakou vlastní noru, kde se schovává před světem, který mu sebral tak krutě Naomi, kterou vychovával jako svou vlastní dceru… Nebo se vydal na toulky po Galiree, nebo snad dokonce… No, na to poslední jsem ani nechtěla pomyslet, takže jsem se zase pohledem vrátila k Baghý a doufala, že mi aspoň potvrdí, že Storm zůstává, ale stejně jako Berry si chce odpočinout od povinností a tak po dlouhých letech, kdy byl Alfou a posléze Betou, chce být už jen níže postaveným vlkem bez povinností, ale zůstane nadále členem smečky.

Konečně jsme se začínali chystat vyrazit na lov. Nebyla jsem moc nadšená z toho, že nikdo další zatím nedorazí, jako kdyby snad ostatním členům smečky bylo jedno, že se blíží zima a potřebujeme zásoby. Elora prohlásila, že je nás málo. Zachmuřeně jsem kývla. “Ano, ale dali jsme ve čtyřech divočáka, dáme ve čtyřech vysokou,“ ujistila jsem ji. Sama jsem o tom nepochybovala. Jelikož jsme tu byly dvě zkušené lovkyně a dva začátečníci, nebo abych byla přesnější, jeden začátečník a druhý je spíš otazník, takže se dá brát také jako začátečník, když se pěkně rozdělíme, kdy každá z nás bude mít u sebe jednoho, tak budeme jistě úspěšní. Baghý sice dodala, že se k nám třeba někdo přidá cestou, ale já jsem tomu moc šancí nedávala. Byla by to tedy slušná náhoda, kdybychom někoho od nás potkali. Není to tedy nemožné, ale… Radši jsem zůstala pesimistkou.
Zajímala jsem se, proč se s námi nevydá aspoň Blueberry. Baghý se rozpovídala a já pozorně poslouchala. A vlastně docela překvapeně, když zmiňovala, jak se náš Alfák rozhodl, že je unavený a chce se taky ještě trochu toulat, ale ne navždy. Dozvěděla jsem se tedy, že se tu objevil nějaký jeho přítel, hnědá vlčice sice popsala jeho vzhled, ale to mohl být kdokoliv. Jméno nezmínila, možná ho nevěděla, ani Blueberry jí ho neřekl. A já, pokud bych ho neviděla, tak bych asi také nevěděla, koho má na mysli. I když na druhou stranu to bylo asi celkem jedno. Větší starost mi dělalo to, že se podle všeho Berry rozhodl, že se vzdá svého postu Alfy. Ale komu tedy smečku předá? Storm se také vzdal svého postu právě z důvodu únavy a navíc byl tehdy ještě zničený ze smrti Tailly. Myšlenky se mi rozjely na plné obrátky. Snažila jsem se mírnit infarktovou situaci, že by snad… Chtěl smečku znovu rozpustit, ale to jsem stále znovu a znovu zamítala. Byla jsem přesvědčená, že by Blueberry ze svého postu neodešel, kdyby za sebe neměl náhradu. Když už se nám podařilo překlenout to nejhorší, kdy nás bylo ve smečce jak šafránu, přeci by se to teď nemělo celé hodit do kopru…
Baghý ale pokračovala dál, takže jsem se několikrát zhluboka nadechla a zase vnímala její slova. Vlčice s křídly se zastavila, což jsem nečekala, takže jsem zastavila dva kroky před ní a zvědavě se k ní otočila. Málem to se mnou šlehlo, když oznámila, že Blueberry se už tedy své pozice oficiálně vzdal. Ovšem než jsem stačila sebou seknout nebo spustit nějakou hysterii, zaznělo z tlamy Baghý něco překvapujícího a zároveň uklidňujícího; Blueberry ji požádal, aby ho na postu Alfy nahradila. Překvapením se mi rozšířily zornice a mírně mi spadla čelist. “Páni, já… Baghý, tak to gratuluji,“ řekla jsem zastřeným hlasem a odkašlala si. Vůbec mě nenapadlo, že by se Alfou mohla stát ona, i když… Přeci jen byla už dlouhou dobu právoplatnou a především spolehlivou členkou smečky, takže… Rozhodně jsem si byla jistá, že Blueberry jednak ví, co dělá a jednak že Borůvková smečka bude v dobrých tlapkách. “Je to velká čest a odpovědnost, že,“ pokračovala jsem už trošku vyrovnanějším hlasem. “Každopádně máš v nás oporu. Tedy myslím, že můžu mluvit i za ostatní,“ mrkla jsem na Eloru s naším nejnovějším členem, který toho namluvil asi jako ten šutr, vedle kterého jsem zrovna stála. Sice byli na nižší pozici, takže až tak moc starosti s vedením smečky si dělat nemuseli, nicméně každý člen byl důležitý a bylo jedno, jaké postavení zaujímá. Každý má své povinnosti. A všichni bez výjimky jsme se museli starat o chod smečky a podporu Alfy i Bety.
Uf, tak to bychom měli, vydechla jsem úlevně. Najednou - kde se vzalo, tu se vzalo, přimotalo se k naší skupince malé vlče. Nesměle nás pozdravilo a hned obdivovalo křídla naší lovkyně… Tedy… Nové Alfy. Střelila jsem pohledem po okolí. Nikde nikdo samozřejmě nebyl. Divila jsem se, že tu s ním nebyla Wizku, protože ta byla celkem specialistka na příchod nových mrňousků do smečky. Nebo aspoň se to tak jevilo, že má na ně štěstí. Vzápětí jsem se však od malého dozvěděla, že se jmenuje Jerry, a chtěl by být u nás ve smečce. Dodal, že mluvil už s Wizku a Makadi. Souhlasně jsem kývla, že tito vlci nemohli o jeho přijetí rozhodnout, ale aspoň bylo dobré, že tu byla druhá pečovatelka, která si ho mohla vzít na starost. “Ahoj, Jerry. No, o tvém přijetí do smečky může rozhodnout Alfa,“ promluvila jsem a ukázala čenichem k Baghý. “Ale ona a my ostatní teď vyrážíme na lov, takže asi zůstaň zatím tady. Drž se u Wizku, je to hodná vlčice, než se my vrátíme a probereme to, ano?“ Přátelsky jsem se na něj usmála a lehce pohodila ocasem. No… Nebylo dobré odcházet, když tu máme takového mrňouska, co hledá nový domov, ale už jsme byli na cestě, takže zdržování nepřicházelo v úvahu. Takže jsem to holt rychle vyřešila takhle. Sice jsem pečovatelka, ale… Teď měl přednost lov! A byla tu Wizku, takže se o něj mohla postarat ona. Takže jsem se už nezdržovala a pokračovala za ostatními.

//Erynijský les (přes Mahtaë)