Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stádo jsme měly jako na dlani. Než jsme tedy vyrazily, mohly jsme dost dobře omrknout, jaké členky svého stáda tu vážený pan jelen má. Všechny byly celkem dobře živené, nejspíš byli přes léto na bohatých pastvinách. Také všechny vypadaly zdravé a vitální. Až na jednu chudinku, která se pásla opodál. Ta nejspíš moc nejedla, byla celkem vyhublá. Možná byla nemocná. Každopádně jsem jí pozornost nevěnovala dlouho, protože takový jedinec by sotva zasytil jednoho vlka.
Jelen samozřejmě bedlivě sledoval okolí. My zatím zůstávaly schované a byly jsme dost daleko. Vážně jsem se divila, že má bílá barva nebyla nikterak vážnou komplikací při lovu. Za ta dlouhá léta se mi snad nestalo, abych vyplašila budoucí jídlo tím, že by si mě všimli. Ačkoliv jako bílý flek v zeleném prostředí jsem byla vesměs fakt nenápadná. I když tentokrát mi možná pomohlo i to, že jsem byla spíš našedlá, než čistě bílá. Bylo to už nějakou dobu, co jsem svůj kožich smočila v řece. Za tu cestu domů, krátký pobyt v lese a tak, jsem se celkem snadno zaprášila. Ne, že by mi to vadilo, to vůbec. Nikdy jsem nebyla na svůj kožich háklivá a neměla jsem problém lítat v kalužích nebo blátě, válet se v písku…
Nu, nebyl čas rozjímat nad vlastním kožichem. Nyní jsem vystopovala pohled, který Baghý upřela na mladou samici, která se ochomýtala kolem jelena. Vypadala snad nejlépe ze všech. Až jsem tiše několikrát polkla, protože ta představa, že už za několik okamžiků ji potáhneme do Borůvkového lesa a budeme hodovat na jejím šťavnatém mladém mase, mi vháněla sliny do tlamy. Samozřejmě jsem si nepřipouštěla, že bychom byli neúspěšní. Elora také konečně krátce promluvila. Shovívavě jsem se na ni ještě usmála. Jasně, že měla obavu, aby nás nezklamala, ale byl to její první lov. Ovšem stát se mohlo cokoliv a chybovat mohl kdokoliv z nás, i když jsme byli zkušení lovci.
Než jsem se nadála, Baghý jako neřízená střela vyrazila vpřed. Možná dala nějaký tichý signál a já ho přehlédla, každopádně jsem na nic nečekala a byla jí hned v patách. Stejně tak jako třetí část našeho dámského trojlístku. Během několika okamžiků jsme se ocitly v blízkosti stáda. Jelen samozřejmě nelenil a včas své družky varoval, že se blíží nebezpečí, takže i oni vyrazili vpřed. Vyhublá chudinka, která se spíš za nimi loudala, nás však nezajímala. Svou pozornost jsme upíraly výhradně na tu nejpěknější z laní. Jenže ani ona, ani její ochránce, se samozřejmě nechtěli dát lacino. Jelen se nám připletl do cesty, snad nám chtěl od ní odříznout cestu. Trochu jsem se zarazila, když Baghý roztáhla křídla, protože to bylo něco, co jsem vážně nečekala. Následující děj se odehrál příliš rychle.
Zaregistrovala jsem, že Ljós vyrazil ze svého úkrytu a zaútočil na laň. Sice se mu nepodařilo ji srazit k zemi, ale dost nepříjemně zranil. Stejně tak i Awarak, který vyrazil krátce po něm. Ačkoliv se snažila, seč mohla, nedařilo se jí běžet dost rychle. Už už jsem chtěla jásat, že máme vyhráno, že stačí po ní několikrát chňapnout, ona se lekne a zakopne, nebo třeba by dostal ještě jeden z vlků šanci skočit a tentokrát by se mu podařilo srazit laň na zem.
Záhy jsem však postřehla, že jelen, kterého teď Baghý nemohla vidět, se chystal zaútočit. Než jsem stačila na Baghý zakřičet, Elora, která běžela za námi, najednou vběhla mezi Alfu a jelena, který se právě chystal k útoku, takže nabral na parohy mladou vlčici, která stačila Baghý křikem varovat. V ten okamžik se mi zastavilo srdce. Vůbec mě teď nezajímalo, co je s laní, jestli nám uteče, nebo ji Awarak s Ljósem zvládnou srazit na zemi, nebo spadne sama, pokud klopýtne, a zabijí ji. Prudce jsem změnila směr, a běžela za mladou hnědou vlčicí. Letěla vzduchem několik metrů a těžce dopadla na zem, jen to žuchlo. Teď tam bezvládně ležela. “Eloro!“ Zavolala jsem její jméno, zatímco jsem běžela k ní. Navíc jsem doufala, že můj hlas zaujme i toho zrádného jelena. Měla jsem strach, že využije toho, že vlčici zranil, ona se nemůže bránit a tak se jí pokusí ještě nějak ublížit, třeba pro změnu svými kopyty. “Ty zatracená potvoro,“ zavrčela jsem tiše. Jelen se na mě chvíli díval. Zřejmě přemýšlel, zda má pro změnu zaútočit na mě. Zastavila jsem několik metrů před ním, zlověstně vrčela, cenila zuby a prudce oddychovala. Bylo jasné, že musím odvést jeho pozornost od Elory, aby jí neublížil ještě víc. No, snad nebudeme ještě my lovené jelenem! Pomyslela jsem si a ušklíbla se při té bizarní představě. Rychle jsem ještě vyhledala pohledem Baghý, co dělá ona a zda mi pomůže. Bylo mi nad slunce jasné, že můžu po něm kousat, můžu se po něm pokusit skočit a zranit ho, ale i on byl dost rychlý, obratný a na rozdíl ode mě měl ty zatraceně velké parohy, takže je v tomhle ve výhodě. A mně strach a vztek začaly ochromovat rozumné uvažování.

Nešli jsme nikterak daleko. Zakrátko mi cestu zatarasilo cosi, co se objevilo těsně přede mnou. Bylo to poněkud jemné a zvláštní. V další chvilce mi došlo, že to Baghý, která šla dva kroky před námi, roztáhla křídla, aby nás zarazila. Brka mě lehce zašimrala v čenichu, ale naštěstí jsem potlačila kýchnutí. Elora vyslechla moje instrukce ohledně toho, co se teď bude dít. Nic na to neříkala, jen dál se tvářila jako zaražené větry a jen přikývla, jakože rozumí. Awarak se zmínil, že tu nedávno bylo celkem dost vlků, tak abychom vůbec něco našli. “Určitě se něco najde,“ usmála jsem se na něj, aby si nedělal starosti. Holt bychom vyšli z lesa na některou z dolních luk, a tam by se určitě také něco našlo.
Vzápětí jsem pohlédla na malé stádo jelenů, které se páslo v našem zorném poli, avšak dost daleko na to, aby nás necítili ani neslyšeli. Spokojeně jsem se usmála. Vypadalo to, že se tam nachází velice dobře živené samice, takže bychom mohli mít štěstí a nadlábnout se slušně i jen z jednoho zvířete. Ostatně, nebylo nás tolik, abychom zvládli ve dvou skupinkách ulovit zvířata dvě. Ale i tohle byl slušný začátek. Baghý také konečně odpověděla na mou otázku, jak budeme oslovovat jejího synovce. Ona sama magii myšlenek neovládala, takže momentálně tu nejspíš nebyl nikdo, kdo by ji měl a zvládl tak zjistit jeho jméno. Podívala jsem se na Erlenda, který se ohlédl směrem zpátky, ale nevěděla jsem, co tím chtěl naznačit. Ovšem Baghý pak… spíše tázavě a nejistě, řekla nějaké slovo. Ljós? Co to je? Naklonila jsem hlavu na stranu. Nechtěla jsem se vyptávat, jak ji to napadlo, na to stejně nebyl čas. Mrkla jsem na Erlenda, který vypadal, že proti tomu nic nebude namítat. Možná dokonce i věděl, co to slovo znamená. Možná to bylo z nějaké cizí země, kde se mluví jinak… Kdo ví… Ostatně, co jsem si tak matně vzpomínala na jednoho malého vlčka, který přišel do smečky ve stejné době, jako Tati, měl také zvláštní přízvuk a některá slova říkal jinak a některá zvláštně komolil, takže… Možná tomu bylo také tak. Raději jsem nad tím teď nijak nekoumala, na to nebyl čas.
Baghý rozhodla, že Awarak s Erlendem můžou vybrat určitou samici, kterou ulovíme, a budou čekat v úkrytu. My jsme byly přeci jen trošku rychlejší, než oni dva - byli oba dobře stavění, takže měli dost síly na to, aby hravě srazili k zemi laň, kterou jim my tři nadeženeme. Baghý ještě dodala, aby si ti dva dávali pozor na jelena. Nu, vlastně to nejspíš platilo pro nás všechny. Kývla jsem. Na jelena jsme musely dávat pozor hlavně my, až budeme oddělovat laň od jeho stáda. “Pozor i na kopyta, ta jsou stejně zrádná, jako jelenovy parohy,“ řekla jsem směrem spíš k Eloře, protože bylo dost dobře možné, že laň se bude snažit vyhazovat a snažit se nás zasáhnout.
Zhluboka jsem se nadechla. Tentokrát mě naštěstí štiplavý vzduch nedráždil ke kýchání. Napětí by se dalo krájet, srdce mi bušilo vzrušením a adrenalin mi proudil žilami. Neměli bychom ztrácet čas, vůbec se mi nelíbilo, jak působí okolní krajina, navíc bylo podezřele příliš teplo, když už zima pomalu klepala na dveře. Samozřejmě mě bodlo u srdce, protože za pár týdnů to bude pět let, co jsem se stala matkou. Nebyl však čas, abych se teď dojímala nad tím, jak se ze svých ratolestí radovala, a následně přešla do deprese z toho, jak mě náhle a beze slova opustil Coeden, a jak rychle vlčata vyrostla a vydala se do světa. Takže jsem teď neměla informace o nikom z nich. Soustřeď se, hvězdo, začíná se lovit! Napomenula jsem se v duchu. Rychle jsem střelila pohledem po Awarakovi s Ljósem, jestli jsou už připraveni na místě. Elora stála mlčky vedle mě. Baghý ji povzbudivě šťouchla čenichem. Já už nevěděla, jak ji uklidnit a ujistit, že bude všechno v pořádku. Však až to začne, nebude snad mít čas vnímat nějakou obavu, ale bude se soustředit na to, aby se vyhnula kopytům a pomohla nám nahnat vybranou laň určitým směrem.

//Přesně, jak píše Jaimie, já to taky tak dělám - píšu do wordu a co musím dát do hranaté závorky, tam do ní holt dám (většinou si je tady okopíruju a pak jen vkládám další), a když to hodím sem, tak je to ok :)

Edit Savior: klávesovou skratkou AltGr+F (alebo G) vám uľahčí život a viete priamo písať tie hranaté zátvorky.

Zatímco se Baghý domlouvala se Sigym, zkusila jsem, jestli už tady na kraji lesa nebude cítit přítomnost nějaké zvěře. No… čekala jsem, že až zvednu svůj vznešený rypák k obloze trošku výš, že ucítím vůni jehličí mnohem intenzivněji, spojenou s pachy různých lesních obyvatel, ale… Cítila jsem spíš něco podivného. Nepříjemně to zaštípalo, až jsem několikrát kýchla. Bylo to cítit už několik dní, nicméně teď, když jsem se zaměřila vyloženě na pořádný nádech, byla tohle nepříjemná šlupa. Zamračeně jsem pozorovala oblohu, která se zabarvovala do oranžova. Ten pach mi připomínal oheň. Ten zrádný oheň, při kterém přišla o život Naomi. Až mě z toho zamrazilo. Nejen z té vzpomínky, ale také z toho, že by tu snad někde mělo hořet. To by bylo dost nebezpečné. I když obloha vypadala, že je tak zbarvená přirozeně, ostatně, občas tomu tak přeci při východu slunce bylo. Nu, rozhodně však bylo jisté, že se teď musíme mít na pozoru. Zase na druhou stranu kdyby tu někde hořelo, tak by tu byl i štiplavý a smrdutý kouř a nejspíš by kolem nás zdrhali zajíci, ptáci, lišky a další obyvatelé lesa.
Pohlédla jsem tedy pro změnu na Sigyho, který souhlasil s tím, že se o Jerryho postará. Nadšený tedy vůbec nebyl. Měl sice celkově nějakou ponurou náladu… Ovšem byl učitelem, takže tohle přeci do jeho funkce spadalo. Aspoň tedy v tuhle chvíli, když byl ještě Jerry moc malý na lov, tak se bude zatím učit aspoň teoreticky. Moc jsem Sigyho neznala, a už když jsme před časem strávili nějaký čas u řeky, mi přišel odtažitý, ale teď vypadal… Vyloženě naštvaně. Nebo snad nevrle… Došlo mi, že jsem už dlouho neviděla jeho partnerku a potomky, tak mě ještě napadlo, že snad se mu nestalo to, co mně. Každopádně, ještě než s Jerrym odešel, řekl, že s námi musí mluvit. Přikývla jsem na znamení souhlasu.
Baghý ještě představila Erlenda. To mi připomnělo, že jsem se jí na něco chtěla zeptat. “Poslyš, a jak budeme tvého synovce oslovovat? Přeci na něj nemůžeme volat „hej“ nebo „ty tam,“ zeptala jsem se a krátce pohlédla na zmiňovaného vlčka. Bylo to vážně zvláštní a dosud jsem se nesetkala s nikým, kdo by vůbec nemluvil. “Možná pomocí magie myšlenek? Já tedy ji neovládám, ale třeba ty, nebo někdo…?“ Rozhlédla jsem se. Potřebnou barvu očí jsem neviděla u nikoho, ovšem to nemuselo nic znamenat; kdekdo měl oči zlatavé, takže svou vrozenou magii v očích nezrcadlil, anebo měl další magie, ale oči právě podle své vrozené, a tak nebylo ani tak na první pohled poznat, jaké další magie vlk ovládá. “Že by nám své jméno sdělil tak?“ Dokončila jsem svou myšlenku.
A když už jsme byly u toho mého povýšení, samozřejmě mi to nedalo, abych se zajímala o Storma. Možná o něm Baghý něco ví. Bohužel přišlo zklamání - věděla přesně tolik, co já. Nebo spíš nevěděla nic. Ani to, jestli zůstává členem smečky. Sklopila jsem uši. Dost mě to mrzelo a dělala jsem si o něj starosti. Nebyl přeci jen nejmladší a nebylo by dobré, aby se ve svém věku stal tulákem. Rozhodně ne teď, když se pomalu blížila zima. Přikývla jsem na slova Baghý, že by mě momentálně považovala za jedinou Betu a pokud bude Storm chtít, útočiště u nás nalezne vždycky. Možná by o něm něco mohl vědět Blueberry, napadlo mě. Takže hned následující jakože úkol jsem si v duchu dala, že až potkám Berryho, zkusím se ho na Storma zeptat. Bylo dost dobře možné, že se mu s něčím svěřil…
Pak už jsme pomalu vyrazili směrem hlouběji do lesa. Elora byla podivně zamlklá. Bylo jí vždycky všude plno. Možná měla o čem přemýšlet a nervozita už také asi udělala své. I když jsme ji obě s Baghý ujistily, že to zvládneme. Ostatně, aspoň díky Awarakovi nás bylo zase o jednoho více. Během cesty mezi stromy se konečně mladá vlčice ozvala s otázkou, co se vlastně bude dít teď. Podívala se na nás obě, takže jsem začala s odpovědí. “V prvé řadě musíme najít stádo. Pak se zaměříme na jedince, který by byl vhodný k ulovení. Ideálně takový, který má třeba zraněnou nohu, je to pak snazší kořist, i když… Ne vždy, i tak se bude bránit a nedá se snadno,“ odmlčela jsem se na chvíli a znovu kýchla, jak mě zaštípal ten podivný smrad v čenichu. “Pak si rozdělíme úlohy - někdo půjde na vybrané místo, kde se schová a bude čekat, a zbytek půjde nahánět vybraný kus směrem k vlkovi v úkrytu, který pak ve vhodnou chvíli z něj vyskočí, zvíře srazí k zemi a zakousne. Většinou na to stačí jeden, ale klidně to můžou být i dva,“ pokračovala jsem v povídání. “Jinak všechno záleží na domluvě a s tou nebývá problém,“ dodala jsem ještě a mrkla na Baghý, jestli chce ještě něco dodat.

//Borůvkový les (přes Mahtaë)

Tedy… To byla situace, že se k nám přitoulalo malé vlče zrovna, když jsme byli na odchodu. Sice jsem mu vysvětlila, že přijmout do smečky ho může jen Alfa, ale my teď musíme na lov a ať tu počká, nakonec Baghý ještě stihla rozhodnout o jeho dalším Osudu. No, vlastně… Asi nebylo skoro co řešit. Nemohli jsme přeci malé vlče před zimou nechat, aby se samo toulalo krajinou. To by dozajista nepřežilo. Nebo, v lepším případě, by se zatoulalo do jiné smečky, kde by se ho ujali. Naštěstí toho byl Jerry ušetřen a do smečky přijat. Baghý mu však ještě kladla na srdce, že musí odteď poslechnout kohokoliv z nás, když teď byl členem smečky.
Když jsme procházeli do Smrkového lesa, padly na mě vzpomínky. Od té doby, co jsme odtud s Coedenem odešli, jsem tu nebyla. A podle toho, že tu nebyla cítit přítomnost smečky a my se sem zjevně chystali na lov, tak už tu smečka nežila. Z toho mě bodlo u srdce a mírně jsem svěsila uši a ocas. Bylo mi to líto, protože se zdálo, že je tu stabilní smečka a byla jedna z těch, co tu byla snad tak dlouho, jako Borůvková, aspoň ta původní, když ji založili moji rodiče. Ovšem, ta také vypadala stabilně, než můj otec náhle zmizel a moje matka už to prostě sama neutáhla, ačkoliv se snažila. Takže… Mohla jsem se jen domýšlet, co se tady vlastně za ty roky stalo. Nikoho jsem se ptát nechtěla, nebyla jsem si ani jistá, jestli to někdo ví…
Zakrátko mou mysl však zaujaly pachy, a brzy na to i vlci, kteří se k nám přibližovali. Vlastně ještě předtím, než se tak stalo, Baghý krátce štěkla, ale vnímala jsem to jen jakoby z dálky, protože jsem byla zrovna zamyšlená nad osudem Smrkové smečky. A tak zakrátko přišel k naší skupince Sigy, který ale špatně našlapoval na jednu nohu a celkově působil mrzutě. Nabídl se, že by mohl pohlídat mrňata. Koukla jsem na Alfu, tohle se nám rozhodně hodilo - dohlédne na to, aby se Jerry nepřipletl do cesty, až budeme nahánět zvěř, a případně mu bude vysvětlovat, co se děje a dít bude, takže to určitě časem zúročí, až bude dost velký a silný na to, aby také začal lovit. Hned na to přišel i Awarak. Usmála jsem se a kývla jsem mu na pozdrav. To už bylo lepší, když nás bylo o jednoho více, tedy co se týkalo počtu vlků, kteří by aktivně lovili. Cítila jsem sice i pach Kayi a Maeve, ale táhly se směrem k řece, takže bylo možné, že jsme se těsně minuly. Otočila jsem se směrem zpátky, byla by škoda, aby si Kaya nechala ujít pořádný smečkový lov. Bylo by nás zase více a tím pádem bychom se mohli rozdělit na dvě skupinky a skolit dvě zvířata. To už by byla slušná zásoba!
Mou pozornost znovu upoutala novopečená Alfa, která mě oslovila, takže jsem spočinula svým modrým zrakem na jejím hnědém kožíšku, krátce jsem přejela ta její prapodivná křídla, načež jsem se jí zahleděla do očí. Tiše jsem odfrkla, když zmínila, že nechápala, proč svou pozici nepředal Blueberry mně. Nechtěla jsem se k tomu vyjadřovat. Bylo to jeho rozhodnutí, a i když jsme se znali už od té doby, co jsem byla malá, zřejmě si nemyslel, že bych na to měla. Ačkoliv znalosti, věk i schopnosti bych na to měla… Nu, asi ne, no. Vzápětí jsem však znovu vyklopila tlamu z pantu, když z Baghý pronesla, že by byla ráda, kdybych se ujala pozice Bety. Zdůvodnila to tím, že mi důvěřuje, znám Borůvkový les a jeho obyvatele. A bylo by jí ctí, kdyby mohla sdílet odpovědnost za smečku právě se mnou. Úplně mi z toho vyschlo. Několikrát jsem zamrkala a zahnala nutkavou potřebu zavrtět hlavou, jestli jsem slyšela správně. Určitě si ze mě Baghý nedělala šprťouchlata. To by byla hodně blbá sranda. “Tedy, já…“ Odkašlala jsem si. Musela jsem vypadat jako debil se svým překvapeným výrazem, ale naštěstí to nikdo nekomentoval. “Děkuji ti za důvěru. Udělám vše pro to, abych tě nezklamala, se smečkou ti pomohla a s radostí tvou nabídku přijímám,“ řekla jsem a doufala, že není slyšet, jak se mi klepe hlas. Byla jsem sice v první chvíli zklamaná, že nejsem v očích Blueberryho vhodnou kandidátkou být Alfou, ale… Že jsem aspoň v očích Baghý vhodná být Betou… Mě zkrátka dojalo. “A co vlastně Storm?“ Zeptala jsem se přiškrceným hlasem, takže jsem musela znovu odkašlat. “Zůstává Betou, nebo také se vzdá své pozice?“ Zeptala jsem se a pohlédla před sebe. Už dlouho jsem Storma v lese neviděla a dělala jsem si starosti. Nevěděla jsem, zda se jen někde zašívá, zda si třeba vykutal nějakou vlastní noru, kde se schovává před světem, který mu sebral tak krutě Naomi, kterou vychovával jako svou vlastní dceru… Nebo se vydal na toulky po Galiree, nebo snad dokonce… No, na to poslední jsem ani nechtěla pomyslet, takže jsem se zase pohledem vrátila k Baghý a doufala, že mi aspoň potvrdí, že Storm zůstává, ale stejně jako Berry si chce odpočinout od povinností a tak po dlouhých letech, kdy byl Alfou a posléze Betou, chce být už jen níže postaveným vlkem bez povinností, ale zůstane nadále členem smečky.

Konečně jsme se začínali chystat vyrazit na lov. Nebyla jsem moc nadšená z toho, že nikdo další zatím nedorazí, jako kdyby snad ostatním členům smečky bylo jedno, že se blíží zima a potřebujeme zásoby. Elora prohlásila, že je nás málo. Zachmuřeně jsem kývla. “Ano, ale dali jsme ve čtyřech divočáka, dáme ve čtyřech vysokou,“ ujistila jsem ji. Sama jsem o tom nepochybovala. Jelikož jsme tu byly dvě zkušené lovkyně a dva začátečníci, nebo abych byla přesnější, jeden začátečník a druhý je spíš otazník, takže se dá brát také jako začátečník, když se pěkně rozdělíme, kdy každá z nás bude mít u sebe jednoho, tak budeme jistě úspěšní. Baghý sice dodala, že se k nám třeba někdo přidá cestou, ale já jsem tomu moc šancí nedávala. Byla by to tedy slušná náhoda, kdybychom někoho od nás potkali. Není to tedy nemožné, ale… Radši jsem zůstala pesimistkou.
Zajímala jsem se, proč se s námi nevydá aspoň Blueberry. Baghý se rozpovídala a já pozorně poslouchala. A vlastně docela překvapeně, když zmiňovala, jak se náš Alfák rozhodl, že je unavený a chce se taky ještě trochu toulat, ale ne navždy. Dozvěděla jsem se tedy, že se tu objevil nějaký jeho přítel, hnědá vlčice sice popsala jeho vzhled, ale to mohl být kdokoliv. Jméno nezmínila, možná ho nevěděla, ani Blueberry jí ho neřekl. A já, pokud bych ho neviděla, tak bych asi také nevěděla, koho má na mysli. I když na druhou stranu to bylo asi celkem jedno. Větší starost mi dělalo to, že se podle všeho Berry rozhodl, že se vzdá svého postu Alfy. Ale komu tedy smečku předá? Storm se také vzdal svého postu právě z důvodu únavy a navíc byl tehdy ještě zničený ze smrti Tailly. Myšlenky se mi rozjely na plné obrátky. Snažila jsem se mírnit infarktovou situaci, že by snad… Chtěl smečku znovu rozpustit, ale to jsem stále znovu a znovu zamítala. Byla jsem přesvědčená, že by Blueberry ze svého postu neodešel, kdyby za sebe neměl náhradu. Když už se nám podařilo překlenout to nejhorší, kdy nás bylo ve smečce jak šafránu, přeci by se to teď nemělo celé hodit do kopru…
Baghý ale pokračovala dál, takže jsem se několikrát zhluboka nadechla a zase vnímala její slova. Vlčice s křídly se zastavila, což jsem nečekala, takže jsem zastavila dva kroky před ní a zvědavě se k ní otočila. Málem to se mnou šlehlo, když oznámila, že Blueberry se už tedy své pozice oficiálně vzdal. Ovšem než jsem stačila sebou seknout nebo spustit nějakou hysterii, zaznělo z tlamy Baghý něco překvapujícího a zároveň uklidňujícího; Blueberry ji požádal, aby ho na postu Alfy nahradila. Překvapením se mi rozšířily zornice a mírně mi spadla čelist. “Páni, já… Baghý, tak to gratuluji,“ řekla jsem zastřeným hlasem a odkašlala si. Vůbec mě nenapadlo, že by se Alfou mohla stát ona, i když… Přeci jen byla už dlouhou dobu právoplatnou a především spolehlivou členkou smečky, takže… Rozhodně jsem si byla jistá, že Blueberry jednak ví, co dělá a jednak že Borůvková smečka bude v dobrých tlapkách. “Je to velká čest a odpovědnost, že,“ pokračovala jsem už trošku vyrovnanějším hlasem. “Každopádně máš v nás oporu. Tedy myslím, že můžu mluvit i za ostatní,“ mrkla jsem na Eloru s naším nejnovějším členem, který toho namluvil asi jako ten šutr, vedle kterého jsem zrovna stála. Sice byli na nižší pozici, takže až tak moc starosti s vedením smečky si dělat nemuseli, nicméně každý člen byl důležitý a bylo jedno, jaké postavení zaujímá. Každý má své povinnosti. A všichni bez výjimky jsme se museli starat o chod smečky a podporu Alfy i Bety.
Uf, tak to bychom měli, vydechla jsem úlevně. Najednou - kde se vzalo, tu se vzalo, přimotalo se k naší skupince malé vlče. Nesměle nás pozdravilo a hned obdivovalo křídla naší lovkyně… Tedy… Nové Alfy. Střelila jsem pohledem po okolí. Nikde nikdo samozřejmě nebyl. Divila jsem se, že tu s ním nebyla Wizku, protože ta byla celkem specialistka na příchod nových mrňousků do smečky. Nebo aspoň se to tak jevilo, že má na ně štěstí. Vzápětí jsem se však od malého dozvěděla, že se jmenuje Jerry, a chtěl by být u nás ve smečce. Dodal, že mluvil už s Wizku a Makadi. Souhlasně jsem kývla, že tito vlci nemohli o jeho přijetí rozhodnout, ale aspoň bylo dobré, že tu byla druhá pečovatelka, která si ho mohla vzít na starost. “Ahoj, Jerry. No, o tvém přijetí do smečky může rozhodnout Alfa,“ promluvila jsem a ukázala čenichem k Baghý. “Ale ona a my ostatní teď vyrážíme na lov, takže asi zůstaň zatím tady. Drž se u Wizku, je to hodná vlčice, než se my vrátíme a probereme to, ano?“ Přátelsky jsem se na něj usmála a lehce pohodila ocasem. No… Nebylo dobré odcházet, když tu máme takového mrňouska, co hledá nový domov, ale už jsme byli na cestě, takže zdržování nepřicházelo v úvahu. Takže jsem to holt rychle vyřešila takhle. Sice jsem pečovatelka, ale… Teď měl přednost lov! A byla tu Wizku, takže se o něj mohla postarat ona. Takže jsem se už nezdržovala a pokračovala za ostatními.

//Erynijský les (přes Mahtaë)

Z toho čekání jsem začínala být trošku netrpělivá. Trošku více netrpělivá. Elora seděla vedle mne mlčky, zabraná do svých myšlenek. Ale necítila jsem z ní nervozitu, aspoň ne prozatím, takže to bylo dobré znamení, že byla před lovem klidná. Ovšem zakrátko ji zaplaví taková vlna adrenalinu, že na nějakou nervozitu nebude mít ani čas. Byla jsem si však jistá, že ona to jistě všechno v pořádku zvládne. Jen mě mrzelo, že na mé volání nikdo nereagoval. Zamračila jsem se. Neměla jsem sice přehled o tom, kdo všechno v lese je, ale bylo možné, že se třeba zrovna někdo vyskytoval někde na kraji lesa, ale mé vytí určitě bylo slyšet i u tůně. Nevěděla jsem, jestli se už vrátil Sigy, nebo se nakonec vydal ještě někam jinam, aby se mohl tedy případně lovu zúčastnit. Ale nereagovala Wizku, ani jsem nedostala odpověď třeba od Noriho, Makadi, nebo snad Awaraka. Ani po Kaye nebo Tati nebylo ani památky. Kde všichni jsou? To se rozhodli zrovna teď, když už zima je pomalu za rohem, trajdat někde po světě? Přitiskla jsem uši k hlavě a doufala, že nezačaly nějaké hromadné odchody ze smečky. To bych nepřežila. Sotva jsme se vyhrabali z toho nejhoršího a začali jsme fungovat, tak…
Mé úvahy přerušil příchod Baghý. S mírným úsměvem jsem sledovala hnědou vlčici, kterak se k nám blíží ve společnosti svého synovce. Nejspíš to tedy znamenalo, že byl do smečky přijat. ‘“V pořádku, my jsme připravené vyrazit,“ ujistila jsem Baghý, že se nic neděje, když se omlouvala za to, že se její debata s Blueberrym trošku protáhla. Vlastně žaludek už se mi dost bouřil a divila jsem se, že Elora ho ještě neslyšela. Nebo možná slyšela, ale byla taktní a neutrousila žádnou vtipnou poznámku na mou adresu. “Jen teda asi nikdo další nedorazí,“ řekla jsem zamračeně. Zatím jsem se zvedla a oklepala se. Kolem mě zašustilo spadané listí. “A co Berry, klidně mohl jít s námi, nebyl na lovu, ani nepamatuji,“ pokračovala jsem. Elora už se také zvedla, mohli jsme tedy vyrazit. Aspoň takhle ve čtyřech, no… Nevěděla jsem, jaké jsou ale zkušenosti nového člena smečky ohledně lovu vysoké. Nicméně pokud se bude on i Elora řídit tím, co jim řekneme, tak určitě budeme úspěšní, ale… Pak mě napadlo, že když synovec naší lovkyně nemluví… Jak na něj vlastně máme volat? Když nezná nikdo jeho jméno… Jedině snad někoho s magií myšlenek, aby nám aspoň takhle sdělil své jméno. Rozhodla jsem se, že se na to zeptám později. V prvé řadě jsem byla zvědavá, co má Baghý na srdci. “Tak kam tedy vyrazíme?“ Zeptala jsem se nadšeně a už jsem začínala cítit, jak se mi do žil vlévá vzrušení. “A můžeš nám tedy povědět, jaké máme novinky, kromě nového člena asi, že?“ Dodala jsem s úsměvem, mrkla na Eli a byla připravena vyrazit směrem, který hnědá vlčice s křídli určí.

Tak já jsem asi první gratulant? :D Tak jo :) Gratuluji Baghý k povýšení, určitě si to zasloužíš :) A tobě, Berry děkuji za předchozí vedení smečky :) Přeji hodně štěstí v osobním životě.
Také tímto se připojuji k přivítání nových dvou členů a snad se vám tu s námi bude líbit.

//Ovocná tůň

Už jsem se nemohla dočkat, až konečně vyrazíme. Žaludek se mi pořádně kroutil, ale musela jsem to ještě vydržet. Zatím jsem mlčky přemítala, kam přesně by Baghý chtěla jít. Určitě byl dobrý nápad vyrazit pro změnu někam na jih, ostatně, na Galvataru nebo kolem jezera jsme lovili skoro pořád, takže by rozhodně stálo za to, abychom se také zkusili vypravit někam jinam. Já sama ale neměla až takové znalosti ohledně toho, kde všude se vysoká nachází v hojném počtu, aby lov byl úspěšný. Každopádně jsem ale věřila lovkyni, že má v merku větší rádius oblasti kolem Borůvkového lesa a ví, kam bychom se mohli vydat.
Elora po mém boku klusala mlčky, vypadala zamyšleně a i snad celkem natěšeně. U úkrytu jsme se ocitly záhy, ale jak jsem se rozhlédla kolem sebe, zrovna se tu nikdo nepoflakoval, abych se zmínila o lovu, a tak jsem zvedla hlavu k nebi a hlasitě zavyla. Hola hej, kde jste kdo! Jde se lovit! Našpicovala jsem uši a čekala, jestli dostanu nějakou odpověď. Zároveň jsem se také rozhlížela, kdo se tu objeví a přihlásí jako účastník lovu. “Snad se k nám přidá ještě někdo další. Třeba Wizku by mohla,“ uvažovala jsem nahlas.

Baghý mi sice nějak osvětlila, jak je to s jejím synovcem, nicméně… Moc moudrá jsem z toho nebyla, zřejmě to bylo hodně zamotané, takže jsem raději chápavě přikývla a dál se na nic neptala. Zmínila se o tom, že hledá hnědou vlčici s bílými tlapkami. To tedy asi jistě myslel Maeve, i když ta měla ještě bílou náprsenku a jednu tlapku šedou. Ale nechtěla jsem být zase až taková detailistka. Pořád jsem nechápala, jak se domluvili, nicméně ani na to jsem se na to neptala. Prostě pokud hledá Maeve, tak se určitě potkají.
Namísto toho jsem tedy vyslechla, jak to bylo s jejími křídli. Nechápavě jsem pak zavrtěla hlavou. O takový dárek bych snad ani nestála. To už pak jeden ani nevypadá jako vlk, ale nějaký… kříženec vlka s nějakou obludou. No, ale vrátit by ho asi nemohla, to by asi nedopadlo dobře, a kdo ví, jestli vůbec by si ho božstvo vzalo zpět. Bude asi dost náročné si na takovou Baghý zvyknout… A jak těžké a nezvyklé to vůbec bude pro ni. I když možná se jí zalíbí, jak je výjimečná a bude ji bavit, že se může rychleji pohybovat, jestli se naučí létat.
Zakrátko se k naší skupince připojil tmavý vlk. Chvilku jsem ho pozorovala, než mi došlo, že je to Nori. Vypadal ale jinak; jeho kožich teď zdobily zajímavé odznaky a jeho hlavu… rohy? Naklonila jsem hlavu na stranu a pozorovala to, co mu vyrůstalo na hlavě. Přestávala jsem tomu rozumět. Jeden vlk má křídla, další rohy… Co to sakra je za novoty? Ani jsem se na to nestačila zeptat, Baghý mě předběhla. Tipovala, že v tom má tlapky Život. Odfrkla jsem si. Jestli tedy obdarovává vlky takovými věcmi, to se radši na návštěvu u něj vykašlu, blesklo mi hlavou. Kdo ví, co by přičaroval mně… Snad kopyta, co mají jeleni? Nebo skvrny, co mají daňci? Či snad ptačí zobák? Při té představě jsem se otřásla.
Baghý mezitím představila Norimu svého synovce. My zatím s Elorou trpělivě čekaly. Vzápětí se na nás okřídlená vlčice obrátila s tím, že zatímco ona dojde s tichým vlkem za Blueberrym, my bychom mohly svolat k úkrytu co nejvíce vlků, abychom vyrazili na lov. Souhlasně jsem přikývla a zářivě se usmála. “Jasně, spolehni se,“ mrkla jsem na ni. Na nic jsem už nečekala, vybídla Eli, aby mě následovala, a vyrazily jsme směrem zpátky do lesa.

//Borůvkový les

Baghý nás s úsměvem pozdravila a ujistila nás, že je vůbec nerušíme. No, zřejmě nevadilo, že jsem přerušila její konverzaci s nám neznámým vlkem… Nebo byla jen také slušně vychovaná a nechtěla mi nadávat, co tam lezu, ať jdu radši někam stranou a přilezu někdy jindy, že…
Ještě však předtím, než jsem dostala odpovědi na své otázky ohledně toho, jak je na tom a že bychom mohli jít na lov, představila nám vlka, který tu byl v její společnosti. Dozvěděly jsme se tak, že je to její synovec a Baghý vzápětí doplnila, že je němý a tak nezná jeho jméno. Naklonila jsem hlavu na stranu a tázavě se na ni podívala. Nebylo mi tedy vůbec jasné, jak přišla na to, že je to její synovec. Ledy by spolu komunikovali pomocí magie myšlenek. Nic jiného mě nenapadlo. Hnědá vlčice nezahálela a svému synovci nás představila, lehce jsem tedy kývla na pozdrav a věnovala mu ze slušnosti letmý úsměv a kývnutí hlavou. Pak jsem si vzpomněla, že Maeve mluvila o nějakém kamarádovi, kterého poznala, ale který nemluví… Že by to byl on? Pomyslela jsem si a znovu se na cizince podívala. Nevybavovala jsem si však, že by Maeve mluvila o tom, jak přesně její kamarád vypadá… Takže to mohl být on, ale také nemusel.
V zápětí jsem však zase všechnu svou pozornost věnovala Baghý, která odpovídala na mou otázku ohledně svého zranění. Na první pohled nebylo nic vidět, takže jsem zajásala, že by to nemuselo být nic vážného. Což mi vlastně i vlčice potvrdila, když se zmínila o jistém humoru Smrti a že by měla lov zvládnout. Poté, co tohle dořekla, mi málem spadla čelist na zem. Předvedla něco, co předtím vidět nebylo… Nebo aspoň já jsem si toho hned nevšimla, protože to barvou bylo dost podobné barvou jejího kožichu, takže to prostě nebylo na první pohled patrné, ale… Ona měla křídla! Nevěřícně jsem hleděla, jak se odprostila od jejích boků. “Smrt a smysl pro humor? No… Asi má svůj specifický, ale tohle… Vážně jsi po ní chtěla křídla? Nebo si z tebe dělá šprťouchlata?“ Ptala jsem se nevěřícně. Asi jsem musela mít výraz jako máčo, ale v tuhle chvíli jsem nebyla schopná si vybavit, zda jsem někdy viděla vlka s křídly.
Baghý ještě dodala, že tohle by jí nemělo v lovu nijak omezovat. Nedovedla jsem si to tedy dost dobře představit, ale možná… pokud by dbala na to, aby byla křídla přitisknutá k jejím bokům… Tedy… Zvědavá jsem na to byla, ne, že ne. Také souhlasila s tím, že by Elora měla jít s námi. Mladá vlčice byla zřejmě ve stejném šoku, jako já. A mně také zajímala otázka, zda nemá Baghs bolesti. Takže jsem také čekala, co odpoví. Ještě jsem však souhlasně přikývla, abychom se přemístili do lesa. Tam bychom mohli svolat případně další členy smečky, kteří by se s námi mohli účastnit lovu. Než však odpověděla na otázku ohledně křídel, nebo než se vypravila pomalu směrem ke středu lesa, navrhla svému synovci, že by mohli zajít za Blueberrym. Zřejmě tedy chtěli požádat o místo ve smečce.

//les

Dozvěděla jsem se, že Elora byla někde na cestách s Baghý. To určitě bylo dobré, že s sebou měla někoho, s kým si mohla povídat, kdo jí mohl odpovídat na zvídavé otázky, leccos vysvětlovat a kdesi cosi… I když mi bylo jasné, že spousta mláďat v jejím věku také rádo prozkoumává svět na vlastní pěst. Docela mě ale překvapilo, že toho moc neviděly. Naklonila jsem hlavu na stranu a tázavě se na ni podívala. To mi přišlo zvláštní, vždyť toho bylo všude tolik co vidět a objevovat! Možná však nebyly nijak daleko… Nebo se při té toulce Baghý zranila a tak se vrátily brzy domů… Rozhodla jsem se, že se raději zeptám, než abych jen tak spekulovala. “Jak je to možné? Byly jste někde jen krátce?“ Položila jsem tedy otázku, zatímco mé kroky mířily potřebným směrem a brzy se před námi začínala objevovat hladina tůně.
Bylo by rozhodně dobré, kdyby se slečna Elora už také zúčastnila lovu. Byla jsem si jistá, že Baghý nebude mít nic proti. Každá tlapka navíc se nám určitě bude hodit, i když ještě neměla žádnou zkušenost. Však bylo zapotřebí zkušenosti začít sbírat. A kdo ví, třeba časem bude Elora šikovná a bude ji to bavit, tak bychom měly lovkyně v e smečce dvě. Eli se zmínila, že zatím byla schopná ulovit jen rybu. Usmála jsem se. “Každý jsme začínali na něčem menším,“ mrkla jsem na ni povzbudivě. Sice by bylo lepší, kdyby měla za sebou i pár ulovených zajíců, ale rozhodně to nebylo nutností. Souhlasně jsem přikývla její domněnce, že vysoká jsou daňci a jeleni. “Správně. Patří sem tedy i další zvěř, ale tihle se tu vyskytují nejčastěji a jsou si víceméně podobní,“ doplnila jsem ještě malou drobnost.
Netrvalo dlouho a spatřila jsem hnědavý kožíšek, který patřil Baghý, takže jsem se vydala směrem k ní. Vzápětí jsem si všimla, že je ve společnosti nějakého cizího vlka. Na chvilku jsem se zamračila a cizince si prohlížela, zatímco jsme se k nim blížily. Evidentně se ti dva znali, možná to byl její kamarád na návštěvě. Sice byl ve společnosti člena smečky, nepoflakoval se sám, tudíž jsem nemusela naježeně zjišťovat, kdo je a co tu dělá, ostražitost však byla na místě tak jako tak. Rozhodně nebyl členem smečky, o kterém bych nevěděla… Nebo možná byl, ale byl tu krátce, a tak ještě nezískal typickou vůni svého kožichu. Ale tu možnost, že by to byl nováček, jsem spíš zamítla, přeci jen se Berry zmínil o tom, že nováčky teď nějakou dobu přijímat nebudeme… Pokud si to tedy nerozmyslel a ke mně se to ještě nedoneslo…
“Ahoj, Baghý,“ pozdravila jsem vlčici s mírným kývnutím hlavy, úsměvem a švihnutím ocasu. Krátkým pohledem jsem pak ještě spočinula na cizinci. “Nerada ruším, vidím, že máš společnost. Ale napadlo mě, že by nebylo špatné vydat se po nějaké době zase na lov,“ začala jsem povídat. “Elora se zmínila, že jsi zraněná… Nebo byla… Tak jsem také přišla zjistit, jak jsi na tom, jestli se budeš moct zúčastnit. Eli by mohla jít s námi, už je potřeba, aby také začala sbírat zkušenosti s lovem,“ pokračovala jsem v povídání. “Ale kdyby se přidal ještě někdo další, nebylo by to vůbec na škodu.“ Mrkla jsem na mladou slečnu po svém boku na závěr. Znovu jsem střelila pohledem po cizinci. Bylo by sice dobré, kdyby Baghý šla lovit s námi, ale… nechat tady cizince samotného…

Elora mi oplatila přátelský pozdrav. Zajímala se, jestli jsem byla na lovu s „tou malou“. Naklonila jsem hlavu na stranu. “Myslíš Maeve?“ Otázala jsem se, ale byla to spíš řečnická otázka, protože koho jiného mohla myslet. Momentálně tu byla nejmladší, aspoň co jsem tak věděla. Evidentně se ty dvě ještě nespřátelily, když si nepamatovala její jméno, ale nemohla jsem jí to mít za zlé. Každá byla jiná a objevovaly svět po svém. Možná časem… A kdyby ne, tak asi nic zlého by se nestalo, stačilo by, kdyby se respektovaly a nebyly spolu na kordy. To by asi nedělalo ve smečce dobrotu. Přestala jsem přemítat a raději pokračovala v odpovědi. “Vlastně jsme se byly jen trošku projít po okolí. Na chvilku jsme se vrátily a ona pak zase běžela někam jinam, takže jsem se pak také na pár dní vytratila, abych si pročistila hlavu,“ odpověděla jsem. Vzápětí jsem doufala, že to nebude brát tak, že bych si snad stěžovala na to, že jsem měla Maeve plné zuby nebo tak.
Odpověď na mou otázku ohledně Baghý mě přiměla, abych se zamračila. Elora se zmínila o jejím zranění, takže si nebyla jistá, jestli by lov zvládla. Údajně ji napadla Smrt. Ušklíbla jsem se. “Jo, to by jí bylo podobné,“ řekla jsem polohlasně. Sice jsem u Smrti nebyla několik let, bylo mi jasné, že ona se určitě nezměnila. Možná to s ní to bylo teď i horší. No, to se mám na co těšit, až se tam konečně dokopu, pomyslela jsem si ještě. Každopádně Elořina slova o tom, že by tu Baghý měla někde být, podpořila odpověď na mé zavytí, které se neslo od Ovocné tůně a které patřilo právě naší lovkyni. Vzápětí se Elora nabídla, že mi pomůže sehnat ostatní. Souhlasně jsem přikývla a usmála se. “V prvé řadě se vypravíme za Baghý a zjistíme, jak na tom je. Kdyby nemohla lovit, holt bychom snad našli někoho jiného. Rozhodně i ty potřebuješ trénink, už jsi velká slečna, dostatečně silná a určitě i hbitá a rychlá,“ řekla jsem a mrkla na ni. “Rozhodně ale nechci lovit divočáky. Teď je na radě vysoká,“ zmínila jsem svou představu, při které jsem div nezačala slintat. Navíc už mi zase zakručelo v břiše. No, musela jsem ještě chvíli vydržet. Ale ta odměna pak rozhodně bude stát za to! Vypravila jsem se tedy směrem k tůni. No, vypadá to, že Flynn s Heather jsou pryč, aby se mohli zúčastnit lovu také, napadlo mě ještě, že by nebylo špatné, kdyby i oni se zúčastnili spolu s Elorou, ale holt to bude muset počkat.

//Ovocná tůň

//VVJ

Ten nepříjemný štiplavý vzduch byl zase zpátky a zdálo se, že u hranic lesa je cítit chvílemi mnohem intenzivněji. Zastavila jsem se a rozhlédla se. Vůbec jsem nevěděla, k čemu to přirovnat, co by to mohlo být… Naklonila jsem hlavu na stranu. Pozorně jsem sledovala horizont, zda někde nehoří. Zdálo se však, že se nic takového neděje. Aspoň ne nikde poblíž. Kdyby to bylo někde dál, kde to není sice vidět, ale cítit dost daleko… Nicméně ačkoliv jsem zažila požár jen jednou, když tragicky zahynula Naomi, tenhle pach se tomu moc nepodobal.
Prošla jsem mezi stromy a rázem se kolem mě rozvinula známá ovocná vůně. Doplněná něčím neznámým. Zdálo se, že ta podivnost je snad cítit všude. Možná by nebylo od věci zeptat se někoho ze smečky, jestli náhodou neví, co je to ve vzduchu za podivný pach, napadlo mě. V prvé řadě ale bylo nutné ohlásit svou přítomnost, takže jsem hlasitě zavyla . A také by asi bylo dobré najít Baghý a navrhnout lov, byla má další myšlenka, když jsem se zase pomalým krokem pustila hlouběji do lesa. Nešla jsem však daleko. Zahlédla jsem tmavý kožíšek, který byl však o něco větší, než co jsem si ho naposledy pamatovala. Vypravila jsem se tedy v první řadě za ním. “Ahoj, Eloro,“ pozdravila jsem přátelským hlasem mladou slečnu. Vážně hodně vyrostla od doby, co jsem ji viděla naposledy. Možná to bylo jen několik týdnů, ovšem to mi připomnělo, jak rychle vlčata rostou. “Ráda tě vidím,“ dodala jsem s úsměvem a zastavila se několik metrů od Elory. Nevěděla jsem, do jaké míry mohu nyní zasáhnout do její komfortní zóny, když už byla vesměs dospělá, takže jsem to raději nehrotila a nechala na ní, jestli jí bude příjemné se o mně otřít, obejmout mě, nebo raději zůstat kousek dál. “Neviděla jsi Baghý? Mám docela hlad, tak mě napadlo, že bychom mohli vyrazit na lov,“ zeptala jsem se. Možná věděla, kde se naše lovkyně nachází. Sice jsem její pach cítila směrem k Ovocné tůni, ale bylo možné, že tam území smečky opustila. To by sice bylo nemilé, ale tak mohla bych se domluvit i s jinými vlky, napadlo mě vzápětí. A jak jsem se tak dívala na Eloru, mohla by se také zúčastnit.

//řeka Kiërb

Rozhodla jsem se, že si cestu domů zpříjemním malou návštěvou mého oblíbeného místa. Místa, kde jsem vážně hodně dlouho nebyla. Velké vlčí jezero bylo vidět už z dálky. Jeho obrovskou plochu prostě nešlo přehlédnout, i když už se smrákalo. “Taky jsi mohla počkat do rána, blboune, když už chrápeš přes den a budíš se na noc,“ pronesla jsem k sobě polohlasem a přitom zakoulela očima. Vážně jsem někdy byla jak ťululum. Jen jsem doufala, že to není nějaká známka stáří. Sice tohle byla celkem maličkost, že jsem nedomyslela možnost obdivovat jezero za denního světla, i když v noci mělo také své kouzlo, ale… Nerada bych, aby se to třeba zhoršovalo. Když jsem nad tím tak uvažovala, vlastně jsem ani neměla možnost setkat se s více staršími vlky, abych mohla posoudit, jestli jim to nějak neubírá na rozumu, nebo tak… I když jsem vždycky měla za to, že s věkem jde ruku v ruce moudrost… A vlastně jsem nikdy předtím nad takovou věcí ani neuvažovala… Na druhou stranu jsem mohla soudit, že Storm a Blueberry, kteří byli starší, než já, ničím takovým snad netrpěli. A pokud ano, rozhodně to dobře skrývali. No ty máš zase prasečí úvahy, jen co je pravda, ušklíbla jsem se znovu sama nad sebou.
To už jsem ale došla ke břehu jezera. Zastavila jsem se, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Do čenichu mi vnikla příjemná směs vůní vody, bahna, stromů. Doplněná sice rybinou, která mi moc příjemná nebyla, ale s tím se holt nedalo nic dělat. Také nechyběly pachy vlků, kteří tudy nedávno prošli. Povětšinou se jednalo o pachy tuláků. A jelikož tu byl klid, nebylo nikoho vidět ani cítit, byla jsem tu sama. Vzápětí ale můj čenich zachytil něco podivně štiplavého. Sice to zakrátko zase zmizelo, ale bylo to zvláštní. Otevřela jsem oči. “Zvláštní,“ hlesla jsem a raději zase pokračovala v cestě, neb můj žaludek mi opět připomněl, že je prázdný a zoufale si přeje tento stav změnit.

//Borůvkový les (přes východní Galvatar)