Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Borůvkový les

Netrvalo dlouho a les začal řídnout. Stromů bylo čím dál méně a před námi se začala otevírat volná pláň. S úsměvem jsem se zhluboka nadechla a pustila do plic už o něco teplejší vzduch, než který jsem vdechovala ještě před několika hodinami. Tak možná už se přeci jen jaro začalo snažit. Na půl ucha jsem vnímala vysvětlování Baghý, že na jedno své oko nevidí, ale je tomu už tak dávno, že si na to zkrátka zvykla. Byla jsem přesvědčená, že se s takovým handicapem naučila perfektně fungovat, jinak by se z ní přeci nestala lovkyně smečky.
Pak už se ale hovor stočil k plánování lovu. Bedlivě jsem pozorovala okolí, všimla jsem si stádečka divočáků, které potloukalo zatím dost daleko od nás. Evidentně si užívala těch několika drobných slunečních paprsků, které se ještě dokázaly objevit mezi mraky. Natěšeně jsem se ušklíbla a stočila zrak k vedoucí lovu. Neměla jsem proti jejímu plánu žádné námitky, takže jsem jen tiše přikyvovala. Všimla jsem si také, že nedaleko divokých prasat se nachází i jedna srnka, ale ta teď nebyla naší prioritou. Navíc byla celkem mladá a hubená, takže na ní asi nebylo moc masa, nicméně kdyby nás bylo o jednoho, nebo dva více, možná by se mohli vypravit ulovit i ji, určitě by nasytila aspoň jednoho dospělého, nebo vlčata. Jenže jsme byli jen čtyři a bylo jasné, že jakmile vyplašíme divočáky, splaší se i ona, takže nejspíš nám mezitím zmizí někde v bezpečí.
Následně promluvil Awarak, takže jsem se podívala jeho směrem. Navrhoval, že by měl divočáka zakousnout. Usmála jsem se jeho argumentům, kdy skoro gentlemansky na sebe vzal riziko, kdyby naše kořist zaútočila, on jako samec toho přeci jen vydrží víc. “Já myslím, že by to tak mohlo být,“ souhlasila jsem s ním nahlas, abych tady nebyla jen jako tichý společník. “Navíc máš těžší kosti, tak bude pro tebe snazší po něm skočit a skolit ho,“ dodala jsem s úsměvem. Podívala jsem se na Tati, co tomu řekne ona, a samozřejmě hlavní rozhodnutí bylo na Baghý. Já osobně jsem se domnívala, že by neměla mít důvod Awarakův nápad zamítnout.

Sotva jsem stačila Maeve ostatním představit, ta malá kulička blech už se měla evidentně k akci. Původně jsem myslela, že by mohla jít na lov s námi. Sice byla škoda, že Elora nevydržela jen pár chvil, aby mohly jít obě dvě, nicméně aspoň jedna se mohla zúčastnit jako přihlížející, pokud by ovšem zůstala skrytá v bezpečí nějakého keře. Jenže i Maeve evidentně toužila po dobrodružství okamžitě a s oznámením, že se brzy vrátí, odběhla směrem k Vyhlídce. “Buď opatrná!“ Křikla jsem za ní ještě, ale nebyla jsem si jistá, jestli mě zaslechla.
Mohla jsem tedy věnovat svou pozornost nyní Baghý a naší lovecké skupince. Potěšilo mě přátelské gesto od Tati, když si na okamžik schovala svou tvář do mé srsti. Sama jsem se pak lehce otřela o její bok. Sice jsem ji znala už dlouho a byly jsme snad i kamarádky, přesto jsem ale měla trošku obavu projevit svou náklonnost hned poté, co jsme se viděly po dlouhé době. Tohle mě ale uklidnilo a ujistilo o tom, že příště si mohu dovolit podobné gesto. To mě zahřálo u srdíčka.
Pak už jsem ale opravdu poslouchala Baghý, kterak nám povídala o stádu divočáků, které by se mělo pohybovat kolem Velkého vlčího jezera, takže by nebylo špatné doplnit smečkové zásoby. Tiše jsem odfrkla. Sice bych samozřejmě uvítala daňka, nebo jelena, i když teď bych ho asi nejedla, z té hodovačky Kayiny kořisti jsem byla ještě plná, nicméně na pořádné protáhnutí se by to bylo lepší. Každopádně i ten divočák by mohl stát za to. Aspoň nějaký začátek.
Chápavě jsem tedy přikyvovala a následovala ostatní směrem na Galvatar, kde jsem už setsakramenstky dlouho nebyla!

//Východní Galvatar

//Úkryt

Sotva jsme opustily úkryt a procházely mezi stromy, zaslechla jsem vytí. Nevěděla jsem s jistotou, kdo to je, protože jsem přeci jen na tenhle hlas nevyla zvyklá, usoudila jsem, že se jedná o Baghý, která svolávala na smečkový les. Srdéčko mi poskočilo radostí. Konečně nějaká akce! Zajásala jsem v duchu. Vzápětí jsem se trošku zastyděla. Péče o vlčata nebyla žádná nuda, to vůbec ne, nicméně bych přeci jen ráda zase po dlouhé době vypadla mimo les. A když byla příležitost ulovit něco dobrého k snědku, proč ne! Na procházku po okolí jsem mohla přeci vyrazit pak. Nadšeně jsem zvedla hlavu a odpověděla melodickým zavytím a dala tak Baghý najevo, že se lovu zúčastním. Následně jsem zavětřila, abych zjistila, kdo se kde nachází. V prvé řadě jsem ucítila Blueberryho, takže jsem se usmála. Byl zpátky. Momentálně jsem ho ale neměla v zorném poli, bylo tedy dobře možné, že byl někde stranou a mluvil se Stormem, aby zjistil, co se tady dělo za tu dobu, co byl pryč. Naklonila jsem hlavu na stranu. Ani jsem vlastně nevěděla, jestli už Storm vyřídil záležitost s tím cizincem, co nám tu halekal na celý les.
Pak jsem se ale soustředila na pach lovkyně smečky, a můj čenich mě neomylně za ní dovedl. Maeve mě mlčky následovala. No, musela jsem uznat, že jsem nevěděla, co s ní. Sama za Elorou se zatím nerozeběhla. Leda by ji tady někdo pohlídal, případně by tu mohla zůstat i bez dozoru, snad by se nikam nezatoulala. Nebo možná jsem se mohla podívat, jestli tu někde není Sigy nebo Wizku, kteří by se mohli pro změnu mrněti věnovat místo mě. Vzápětí mi také došlo, že Wizku už je docela dlouho pryč. Neříkala o tom, jak dlouho se někde zdrží, ale… No, byla dospělá, asi jsem si o ní nemusela dělat starosti. Na druhou stranu jako pečovatelka tu měla také nějakou povinnosti.
Došly jsme k Baghý, která se nacházela ve společnosti Awaraka. S úsměvem jsem je pozdravila lehkým kývnutím. O něco dál stála Tati. To jsem roztáhla tlamu do mnohem širšího úsměvu. Už pěkně dlouho jsem ji neviděla! Mezitím se z ní stala už dospělá slečna. Vyrostla, zesílila… Teď už byla v ideálním věku, aby s námi začala lovit. “Nazdárek, mladá dámo! Konečně tě zase po dlouhé době vidím,“ pozdravila jsem ji vesele a zavrtěla ocasem. Pohlédla jsem na ostatní. “Nevím, kdo z vás měl tu čest, ale tohle je Maeve, naše nejnovější členka,“ představila jsem malou slečnu po svém boku.

Celkem mě překvapilo, že byl klid. Tedy… Maeve evidentně trošku klimbla, ale neměla jsem jí to za zlé, měla toho za sebou hodně. Nicméně bylo překvapivé, že Elora už nějakou dobu se na nic nezeptala. Vypadalo to, že přemýšlí. Nepřišla však až k nám, vypadala také poněkud nesvá. Chápala jsem, že je nejspíš netrpělivá, možná i trochu frustrovaná z toho, že už je zase v úkrytu, ale samozřejmě jsem tu nehodlala trávit dlouhou dobu. Jen prostě než uschneme a venku přestane pršet. Pomalu jsem vstala a chystala se vyhlédnout ven, ale Elora byla rychlejší. Tím, jak byla vchodu blíž, hned zpozorovala, že už neprší. Na to vykřikla něco o tom, že je ještě mladá a byla ta tam. Zavrtěla jsem hlavou a vykoukla z úkrytu. Běžela směrem do lesa, takže jsem nemusela mít žádné obavy. Opravdu už déšť ustal, ale zdálo se, že je zase o něco chladněji. Nespokojeně jsem zabručela. Už jsem měla té zimy vážně dost, tolik jsem se těšila, že už máme na hranicích lesa jaro. Ovšem teď to vypadalo, že zima se ještě jen tak nevzdá. I když se mi ulevilo, že znovu nenasněžilo.
To už se ke mně přibatolila Maeve. S úsměvem jsem se na ni podívala. “Tak pojď, vrátíme se také do lesa a uvidíme, co podnikneme,“ mrkla jsem a vypravila se směrem, kterým před chvilkou zmizela nedočkavá Elora.

//Les

Na Eloře bylo vidět, že se jí moc do úkrytu nechce, ale neprotestovala, za což jsem byla ráda. Rozhodně bych se s ní nedohadovala a třeba ji sem dotlačila. Nebo možná znovu vzala do zubů a přemístila, i když byla o něco větší, než když jsme tu byly před několika dny. Doslova rostla před očima. Ale to už jsem přeci mohla být dávno zvyklá, nejen od svých vlastních dětí, ale i od Tati a Taenarana. To byla vlastně předchozí parta vlčat. Gavriila jsem mezi ně moc nepočítala, protože jsem s ním prakticky nepřišla do kontaktu. Ale ty dva jsem přeci jen něco naučila, strávila s nimi nějaký čas a měla je ráda.
Zatímco se Eli šourala směrem k nám, Maeve sebou práskla vedle mě a přitulila se. Usmála jsem se na ni a šťouchla do ní čenichem. “‘Určitě už brzy přestane. Když jsme sem šly, pršelo už o něco méně, než předtím. Takže zkusíme počkat do rána a pak se půjdeme podívat,“ řekla jsem a povzbudivě se na obě usmála. Doufala jsem, že vážně nebude dlouho pršet, protože ty dvě by se mohly začít šíleně nudit, i kdybych se jim mohla snažit vymyslet nějakou kratochvíli aspoň na dobu, co budeme schované před deštěm, ale přeci jen to nebylo ono, když jsme měly omezený prostor a ony byly dychtivé do lovení a poznávání světa kolem sebe. “Nachlazení je určitě nepříjemné, ale ne nebezpečné, za pár dní v teple by ses z toho dostala. Jen je to nuda, když musíš jen v klidu ležet. Kýcháš, občas kašleš,“ pustila jsem se do vysvětlování, co je nachlazení, ale nebyla jsem si jistá, co všechno k tomu patří. Kam až moje paměť sahala, měla jsem pevné zdraví po rodičích, takže jsem snad nikdy nachlazená nebyla. Občasné kýchání v zimě jsem do toho nepočítala, protože to byla celkem běžná věc. Navíc jsem nechtěla strašit nějakými ošklivými příznaky, které nachlazení nejspíš doprovázely, takže jsem se po tom přestala pídit, jestli něco vím, a raději odpovídala na další otázky.
“No, je to vlastně sousední les. Dřív v něm smečka nebyla, takže když jsem byla mladší, trávila jsem tam občas nějaký ten čas,“ pustila jsem se do odpovědi na Elořinu otázku, jak je možné, že je sousední smečka tak blízko. “O tom, kdo a proč se rozhodl tam smečku založit, bohužel nic nevím, dozvěděla jsem se to až po nějaké době. Možná by věděl Blueberry. Jak už jsem řekla, znám odtud jen dva vlky, a sice jejich Alfu Arcanuse a jeho syna Sionna. Sice jsem slyšela, že by tam měla žít jedna z mých dcer, Aurora, ale nemám to potvrzené a zatím jsem se ještě nedostala k tomu, abych zjistila, jestli je to tak. A ani ona prozatím neprojevila zájem se tu zastavit… Tak je možné, že odtud odešla,“ řekla jsem a na chvíli se odmlčela. Nebo zkrátka na svou mámu a svůj rodný les zanevřela, ačkoli pro to neměla důvod, přeci se jí tu nikdy nic zlého nestalo. Stejně tak bych jí nevyčítala, že se tu dlouho neukázala. Tiše jsem si povzdychla. Trápilo mě, že jsem nevěděla nic o svých dětech, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Znovu jsem se musela ušklíbnout nad tím, jak se historie opakovala - Angelus opustil Hotaru, sotva jsme dospěli a moji sourozenci se rozutekli po světě. Coeden opustil mě, sotva dospěly naše děti, a ty se rozutekly po světě.
Odpoutala jsem se od myšlenek a pohlédla na Eloru, kterou zajímalo, jestli bych je nemohla zaučit v lovu já. Maeve jí nadšeně přizvukovala. Potěšeně jsem se usmála. “Mohla, to víte, že bych mohla, budou z vás pak velké lovkyně,“ řekla jsem povzbudivě. Možná by nebylo také špatné, kdybychom se vydali na smečkový lov a ony mohly nejdřív koukat, co je čeká a pak bychom zkusily lov na zajíce, i když by to bylo úplně něco jiného. “Až dojdeme k Ovocné tůni… Led bude možná už roztátý, takže bychom možná mohly zkusit lovit ryby,“ řekla jsem vzápětí nahlas, co mě napadlo. Jen jsme musely doufat, že buď už nebude žádný led, nebo dost tenký na to, abych ho byla schopná rozbít. A že snad se tam objeví dost malé rybky na to, aby je vlčata zvládla chytit do svých malých tlamiček.
Další nesmírně zajímavou věcí pro ně samozřejmě byli další členové smečky. Mohla jsem jim vyjmenovat jejich jména, a pak jim je připomenout, až se s nimi uvidí. Nebo aspoň je samy potkají, budou aspoň vědět, že o nich slyšely. “Je nás tu docela hodně,“ natáhla jsem trochu víc přední tlapy před sebe, až mi tiše křuplo v páteři. “Na stejné pozici, jako vy dvě, tedy Kappy, jsou tu Tati, Makadi, Lylwelin a její dvě děti - Sigy a Heather, pak Awarak a Kaya,“ zamyšleně jsem koukala do stropu a doufala, že při výčtu na nikoho nezapomenu. “Tati k nám přišla před několika měsíci jako malé vlče a zůstala tu s námi,“ přidala jsem jednu poznámku k vlčici, která byla o něco málo starší, než tyhle dvě princezny. “Výše postavení vlci už mají i nějaké funkce - já jsem pečovatelka, Baghý je lovkyní, Sigy, který je partnerem Lylwelin a otcem dvojčat, je učitelem. A pak je tu ochránce Nori. My jsme na pozici Delt,“ pokračovala jsem. “Nad námi jsou už jen tři vlci - Wizku, který je Gammou a pečovatelka, jako já, Beta Storm, který je zástupcem Alfy, když není na území smečky, a nejvýše postaveným vlkem je Blueberry, který je Alfou, jak už víte,“ dokončila jsem své povídání. Stále jsem uvažovala, jestli jsem na někoho nezapomněla, ale snad ne. Taenaran ani Gavriil už určitě členy smečky nebyly. Sice jsem se o tom s Berrym nebavila, nicméně ti dva se na území hrozně dlouho neobjevili, takže by to bylo logické.
Poslední otázkou, na kterou jsem měla odpovědět, bylo, kde je Stařík. Asi tím Maeve měla na mysli Storma. Pohodila jsem hlavou. “Nejspíš ještě jedná s návštěvníkem na našem území,“ vyslovila jsem svou domněnku. Bylo ale také dobře možné, že už vše dávno vyřídil a šel někam, kde bude mí klid, nebo se šel někam projít mimo území smečky.

//Les

S odpovědí na Maevinu otázku, jestli jsou Asgaarší naši nepřátelé, mě předběhla Elora, která vysvětlila, že jsou to naši sousedé a jsou hodní. Abych pravdu řekla, já sama jsem nemohla tak úplně soudit, nebo respektive mluvit o celé smečce. Ostatně poznala jsem jen Arcanuse a jeho syna Sionna, když tu byli jednat s Blueberrym. Rozhodně ale měli dobré úmysly v tom, jak nám chtěli být nápomocní během tuhé zimy, stejně jako s tím, že se můžeme vyskytnout kolem hranic území, pokud se ohlásíme. Což bylo jistě velkorysé, ale rozhodně jsem to nechtěla jen tak pokoušet. Aspoň já osobně. Rozhodně ale možná by nebylo na škodu se tam čas od času zastavit, jestli mají také nějaká vlčata, aby se dali dohromady s Elorou a Maeve a vytvořili nějakou větší skupinku a občas si zadováděli společně, případně se vydali na nějakou výpravu po okolí… No, musela jsem se nad tím zamyslet, možná by to nebyl špatný nápad. A pokud by se přidala jako pečovatelka Wizku a také jejich, pokud nějakou mají, případně nějakou určí… Rozhodla jsem se, že si ten nápad ještě nechám projít hlavou a zkusím se zeptat Blueberryho nebo Storma na jejich názor.
“Já osobně znám jen dva vlky odtamtud, ale myslím, že to bude rozumná smečka. Navíc nikdy nepřišli s úmyslem nás napadnout, naopak, nabízeli nám pomoc během tuhé zimy. Ale rozhodně bychom mohli návštěvu uvážit, pokud mají vlčata, mohly byste se s nimi také seznámit,“ řekla jsem pak ještě, aby to nevypadalo, že jsem úplně zazdila odpověď na otázku a také trošku poodhalila svůj nápad.
To už jsme ale vstoupily do jeskyně. Byla jsem ráda, že děvčata neprotestují, ostatně… Proč by taky měla, komu by se líbilo mít zmáčený kožíšek. Sotva jsme vešly, zastavila jsem se a pořádně se oklepala. Voda byla nepříjemně studená, tlapky jsem měla zablácené a vypadala jsem určitě úplně úděsně. Ale nebyl čas si lámat hlavu s tím, jak vypadám - hlavní bylo, abychom se co nejdříve zahřály. Zašla jsem tedy na stejné místo, kde jsme předtím byly s Elorou a lehla si doprostřed kožešiny. Jelikož byla dost velká, vešly jsme se na ni všechny tři; ostatně mé dvě společnice zabíraly ještě celkem málo prostoru. A aby se nehádaly, která z nich bude ležet vedle mne, zaujala jsem právě místo uprostřed, aby si lehla každá z jedné strany. Vzápětí jsem zase přivolala teplý vítr pomocí magie, aby nám vysušil kožíšky a zahřál nás. Měla jsem raději mokrý kožich v letních dnech, kdy jsem se předtím koupala v příjemné vodě a sluníčko dostatečně hřálo, aby mi kožich vysušilo brzy.
A přišly na řadu další odpovědi na otázky. Musela jsem uznat, že Elora měla pravdu, že už byla dost velká na to, aby se učila lovit. A byla škoda, že jí to nevyšlo se Sigym, to teď byla jeho úloha, nicméně určitě by se našla další příležitost. Případně bych se toho samozřejmě mohla ujmout já sama. Maeve však nezůstávala pozadu - ta se chtěla vypravit na lov klidně hned. Musela jsem s úsměvem krotit její nadšení a zároveň odolat jejímu sladkému kukuči. Ovšem v tom jsem měla praxi od svých dětí a nic z toho jsem nezapomněla, když na mě zkoušeli něco podobného. “Nejprve odpočinek a vysušení kožíšků, abychom si neuhnaly nachlazení,“ řekla jsem rozhodným hlasem. Pak jsem přemýšlela nad tím, že by možná nebylo od věci zkusit vystopovat nějakého zajocha nebo aspoň větší lasičku.
Elora pak vyslovila přání, že bychom mohly projít znovu les, že určitě neviděla všechna místa a dodala, že nezná ještě všechny členy. Dožadovala se souhlasu od Maeve, která však se zatvářila, že zná všechno a všechny. Hrdě pak vyjmenovávala, koho zná. To už vlastně znala většinu důležitých vlků, tedy aspoň ty nejvýše postavené. Pro ně jsme byly důležité hlavně my s Wizku coby pečovatelky, pak Sigy jako učitel a Blueberry se Stormem, jako vedoucí smečky, respektive jeho zástupce. “Můžeme se podívat k Ovocné tůni, případně pak za hranice lesa,“ souhlasila jsem zamyšleně. “Až přestane pršet, abychom z toho výletu něco měly. Možná tam potkáme i nějaké další členy smečky. Ti jsou rotroušení po celém lese a nejspíš se někteří z nich potulují mimo území, takže na setkání s nimi si budete muset počkat. Ale žádné strachy, poznáte je brzy všechny,“ řekla jsem a na okamžik položila hlavu na přední tlapy. Vzápětí jsem ji zase zvedla, aby si snad Eli s Mae nemyslely, že chci spát, nebo že mě nudí. Místo toho jsem našpicovala uši a sledovala, jestli se náhodou někde neblíží směrem k nám, ale vypadalo to, že tu budeme mít soukromí. Cítila jsem pach Awaraka a Noriho, a zdálo se, že také někoho cizího, nicméně jsem po nich nepátrala. Svou pozornost jsem věnovala svým malým zvědavým společnicím. Pokud tu byl někdo cizí, jistě o něm Storm nebo Blueberry věděli a svou přítomnost zde měl schválenou.

Musela jsem se usmát nad Maeviným napodobováním jakési sovy, když předtím mluvila o tom, jak je dobré, že se Storm šel podívat, kdo tu huláká, že ona to také nedělá.
Zakrátko naši společnost doplnila Elora. Byla jsem ráda, že je v pořádku zpátky a zatímco jsem jí nabídla, že si může, než si bude hrát s Maeve, dát kus jelena, poslouchala jsem, co mi povídá. Chápavě jsem přikývla, když mi vysvětlila, že vlastně Sigyho nenašla, protože už nebyl na místě, když tam dorazila ona. Měla tedy štěstí, že ji našla ta vlčice ze sousední smečky a dovedla domů. Vlastně Jsem ani nevěděla, kam až přesně běžela a jestli by se zvládla vrátit zpátky. Já bych ji samozřejmě nehledala v domnění, že se nachází ve společnosti učitele naší smečky a jeho syna. Takže obavy by nastaly až ve chvíli, kdy by se Sigy vrátil bez Elory. A nechtěla jsem raději domýšlet, co by se všechno mohlo stát malému vlčeti. Takové myšlenky jsem si tedy hned zakázala.
“Toho jelena přinesla Kaya, ale nevím, kdo jí s ním pomáhal. Měla celkem naspěch, takže detaily lovu nám neřekla. Ale maso je dobré, viď? Taky ho mám radši, než kance,“ odpověděla jsem na její otázku ohledně toho, kdo ulovil tenhle pořádný kus žvance. Pak jsem se ještě vrátila k jedné poznámce o tom, že jsem Maeve o Eloře vyprávěla. “Vlastně jsem se jen zmínila, že jsi tu taky, krátce a ve stejném věku, jako ona,“ vysvětlila jsem, aby si nemyslela, že jsem ji pomlouvala, nebo tak něco.
Elora se pak zajímala, odkud Maeve je a jestli někdy lovila. No, na lov byla hodně malá. Zmínila se ale, že lovila ovoce. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. Pak mě napadlo, že možná byla se Stormem u Ovocné tůně a tam našli nějaké ovoce, pokud Storm prorazil led, protože mě nenapadla žádná jiná možnost, jak by v tomto ročním období mohli někde sehnat nějaké ovoce. Leda by pak někde použil magii země, aby se oteplilo a vykvetl nějaký strom, který také hned vyplodil nějaké ovoce. Ale nechtěla jsem se v tom příliš rýpat.
“Nebojte se, děvčata,“ oslovila jsem naše benjamínky vespolek. “Příležitostí lovit bude ještě spoustu, takže určitě o nic nepřijdete. Nejdřív se tedy samozřejmě zúčastníte jako pozorovatelky. To budete v bezpečné vzdálenosti a v úkrytu, ale s výhledem sledovat to, co se děje. To by s vámi mohla být Wizku, já, případně Sigy jako učitel, aby se vám vysvětlilo, co zrovna vlci dělají,“ pustila jsem se do povídání. “A až budete dost velké a silné, budete se moci zúčastnit lovu osobně,“ doplnila jsem. “Ovšem to se týče vysoké nebo divočáků. Zajíce, myši a lasičky budete moci lovit už brzy, protože jsou mnohem menší a vlk je může lovit sám,“ řekla jsem ještě a rozhlédla se. Vypadalo to, že je tu klid. Storm se zatím nevracel, ale ani mě nevolal na pomoc, takže podle všeho nezvaný host ho zdržel, ale nebylo to nic, s čím by si neporadil sám.
Pořád ale nepříjemně pršelo, a i když jsme byly pod stromy, byly jsme rázem všechny tři promoklé, až to začínalo být nepříjemné. “Asi bychom se měly na chvíli schovat před deštěm. Usušíme si kožíšky, zahřejeme se a odpočineme si, takže nám jídlo slehne. Pak si budeme moci hrát,“ podala jsem slečnám návrh. Navíc bych byla nerada, kdyby se Eloře vrátila rýma, nebo kdyby se jedna z nich, nebo obě, nachladily mnohem více. Takže to byl sice návrh, ale můj pevný pohled říkal, že nemá cenu námitek. Nechtěla jsem se tvářit nijak extra přísně, ale jen dát najevo, že se diskutovat nebude a vydala jsem se směrem k úkrytu.

//Jeskyně

“Neboj, Storm se brzy vrátí, jen šel zjistit, kdo to přišel na naše území a huláká tu,“ ujistila jsem s úsměvem Maeve, která ještě volala za Stormem, aby se hned zase vrátil.
Z přemýšlení mě vytrhnul náraz. Bylo to překvapivé, jen jsem vyhekla a zmateně se podívala, co to bylo. No, hned jsem se uklidnila, když jsem před sebou spatřila mokrou hnědou kuličku, která na mě upírala svá zlatavá očka a omlouvala se. Než jsem pak ještě stačila něco říct, Elora se pustila do vysvětlování, takže jsem našpicovala uši a poslouchala slova, která ze sebe chrlila jako lávu. Na okamžik jsem se zachmuřila. Stávalo se to pravidlem, že se vlčata vydají někam s někým ze smečky, třeba i s pečovatelkou, a přicházela sama. Moc se mi to nelíbilo, ale uklidnila jsem se, když Eli pokračovala své vyprávění a zmínila se o jedné hodné vlčici ze sousední smečky, která ji doprovodila domů. Zároveň jí trošku ukázala i okolí lesa, což od ní bylo milé. Podle jména jsem ji neznala, ale musela jsem si připustit, že z Asgaaru jsem neznala prakticky nikoho.
“Nu, tak hlavně, že jsi v pořádku zpátky,“ řekla jsem s úsměvem a prohlížela si Eloru, jestli se náhodou při tom manévru na blátě nezranila, ale vypadalo to, že je v pořádku. Ostatně, narazila naštěstí do mě a ne do stromu. To by asi bylo dost nepříjemné, kdyby si poranila hlav nebo čumáček. Než jsem však stačila říct něco dalšího, Eli si všimla společnice po mém boku a hned se jí slušně představila. Maeve měla samozřejmě radost. Konečně se tu objevila ta, o které jsem před chvilkou mluvila a tak se mohly holky seznámit a hrát si spolu. Bylo vlastně dobré, že přišly vesměs ve stejnou dobu, byly tím pádem na stejné úrovni v poznávání lesa, učení se hierarchie, a tak dále.
Maeve se samozřejmě nezapomněla zmínit, že jsem jí o Eloře už povídala a dychtivě vybízela ke hře. “Můžete si hrát, nejdřív ale zjistíme, jestli není Elora hladová? Kaya nám tu nechala úlovek, takže jestli chceš, můžeš se nejdřív posilnit,“ řekla jsem Eloře a ukázala čenichem na kus jelena, kterého ještě dost zbývalo. Sice byla předtím na lovu se Sigym, ale nevěděla jsem, co přesně lovili, takže možná měla jen něco malého. Nebo mohla aspoň ochutnat. Jinak se zdálo, že nikdo další se na hody nechystá, takže asi bylo načase pomalu přemýšlet nad tím, že bych zbytek jelena odtáhla do úkrytu. Nebo možná kdybych počkala na Storma, aby mi s tím pomohl…
“Kde jste vlastně se Sigym byli a co jste lovili? A Flynn je s ním?“ Zeptala jsem se ještě rychle Elory, dokud byl na to čas.

Spokojeně jsme se s Maeve cpaly. Nemohla jsem bohužel odpovědět na její otázku ohledně Kayiny kouzelné vločky. Sama jsem nevěděla, jestli je to jen ozdoba, jako mám já, nebo ta vločka něco umí. Storm sice navrhnul alternativu, že z ní třeba v létě sněží. “Nu, na to bychom se asi musely zeptat přímo Kayi, co ten její přívěšek umí,“ řekla jsem po krátké pauze. “Až nebude tak protivná,“ dodala jsem a ohlédla se směrem, kterým jedna z novějších členek odešla. Trošku mě zarazilo, jak byla jízlivá, ale… Třeba byla jen unavená z lovu. Nebo možná neměla ráda vlčata. Tak jako tak, mohla se trochu krotit. Maeve si z toho ale evidentně nic nedělala, i když se předtím zatvářila trošku smutně. Rozhodně si nechtěla Kayu pohněvat, byla jen zkrátka zvědavá. Zakrátko se však už její myšlenky ubíraly jiným směrem, takže už se tím nezaobírala.
Raději zase věnovala svou pozornost mému povídání o Eloře, kterak by mohly být kamarádky a hrát si spolu. Usmála jsem se na ni. “Určitě se brzy vrátí, zatím šla se Sigym a jeho synem na lov, takže se něco nového naučí. Pak se jistě seznámíte,“ řekla jsem a povzbudivě na ni mrkla. “Zatím si můžeme hrát spolu, ale až za chvíli. Teď jsme se vydatně najedly, takže si na chvilku odpočineme, aby nás nebolela bříška,“ řekla jsem.
Lesem se neslo podivné vřískání. Tázavě jsem pohlédla na Storma, co to jako mělo být. V první chvíli jsem si myslela, jestli někdo neulovil nějaké větší zvíře a to bolestně zanaříkalo, ale když se ten zvuk ozval zanedlouho podruhé, už to spíš znělo, jakoby někdo na někoho volal, ale ne jménem. Souhlasným kývnutím jsem ujistila Storma, že tu s Maeve počkám, zatímco on šel zkontrolovat situaci. Ostatně, on byl zástupcem Blueberryho, takže to byla především jeho práce. Já byla zatím v klidu, avšak připravená být mu k dispozici, kdyby něco potřeboval.
Zatím jsem se uculila na Maeve, která se spokojeně svalila na zem. Byla jsem vlastně ráda, že se tu objevila ona i Elora, bylo to jako bych měla zase sama vlčata. Jen jsem doufala, že nezdrhnou, sotva odrostou, stejně jako tomu bylo u Taenarana a Gavriila. I když už Taenarana mě to mrzelo víc, protože jsem měla přeci jen možnost ho trošku poznat. Přišlo mi to, jako by ti dva potřebovali jen někde zakotvit, než vyrostou a naučí se, co potřebují, aby mohli jít zase dál. Možná tomu tak opravdu bylo a nemohla jsem jim to zazlívat. Ostatně, moje vlastní vlčata také odešla, sotva dospěla a už jsem o nich od té doby vesměs neslyšela. Proto jsem si předsevzala, že by bylo dobré, abychom tu těm dvěma slečnám vytvořily příjemné prostředí, aby tu získaly pocit bezpečí a především za sebou cítly rodinné zázemí, aby se tu zkrátka cítily jako doma.
“Maso bylo dobré, že?“ Mrkla jsem na Maeve.

Měli jsme vážně štěstí, že Kaya zrovna přitáhla do lesa pořádný kus žvance, takže nám tím pádem ubyly starosti s lovem, i když… Možná by nebylo na škodu si zase jednou zopakovat lov zajíce a přitom trošku rozhýbat své stárnoucí tělo. A tak zatímco Maeve zkoumala úlovek, Kaya se svěřila, že to nebyla jen její zásluha. Ostatně, to bylo asi jasné, sama by měla hodně práce a takhle v hromadě sněhu tuplem, kdyby na to byla sama… Nicméně mě spíš překvapilo, že ho táhla sama. Takže s ní nejspíš nebyl nikdo ze smečky, jinak by nejspíš přišel s ní, i když jsem se mohla mýlit. Třeba jí jen pomohl na hranice a pak už si šel za svým. No, nechtěla jsem vyzvídat detaily a chápavě jsem přikývla tomu, co mám Kay řekla. Maeve neváhala a sotva dostala zelenou, hned se pustila do ochutnávky. Chvilku jsem čekala, jestli se jí zadaří těmi maličkými jehličkami v tlamičce urvat nějaké sousto, ale neměla s tím skoro žádný problém, takže jsem jí nemusela pomáhat. Aspoň zatím.
A tak jsem se tedy pustila do jídla také; utrhla jsem větší kus ze zadní nohy a šla o kus dál. Maeve nemohla v klidu jíst, hned vyzvídala, co je zač Kayin přívěšek. Zamyšleně jsem naklonila hlavu na stranu. Ne, že by mi bylo líto, že můj jí nezaujal, ale… Vlastně si snad nevšimla vůbec. Na druhou stranu Kayina vločka bylo něco speciálního. Poslouchala jsem, co jí vlčice odpovídá. Její tón se mi zdál poněkud jízlivý a zamračila jsem se. “Vidíš přeci, že je ještě maličká, tohle je určitě její první zima, takže nemůže znát souvislosti se zimou, ledem, sněhem, a podobně,“ řekla jsem poněkud káravě, ale nevypadalo to, že by mě vlčice poslouchala. Zajímala se, jestli jsme neviděli Tati. S krátkým pohledem věnovaným Stormovi, zatímco jsem žvýkala další sousto, jsem zavrtěla hlavou. Tati jsem neviděla už nějakou dobu. Přitom už by pomalu mohla začít učit se lovit. Pokud už to tedy nestihla s někým ze smečky, a já zrovna nevěděla.
Znovu jsem věnovala pozornost Maeve. Uvědomila jsem si, že zopakovala Elořino jméno a já jsem jí nevysvětlila, o koho jde. “Elora k nám přišla jen pár dní před tebou,“ pustila jsem se do povídání. “Je to mladá slečna, o několik měsíců starší, než ty, ale myslím, že byste si spolu mohly rozumět a hrát si spolu,“ řekla jsem s úsměvem a mrkla na Maeve. Vlastně by to nebylo špatné, ostatně, jak jsem o tom uvažovala už předtím. Přeci jen Sigyho potomci už byli o něco starší, ale klidně by tyhle malé slečny mohly mít také na starost, jako starší opatrovníci. Určitě by si s nimi také mohli hrát, jen by museli být trochu opatrnější, protože kromě toho, že byli starší, tak byli také mohutnější a hbitější.
Dojedla jsem svůj kus masa, a v bříšku měla jako v pokojíčku. Spokojeně jsem si olízla čenich a rozhlédla se kolem sebe. Sněhu bylo čím dál méně a bylo i o něco tepleji, z čehož jsem měla nesmírnou radost. Jaro se pomaloučku blížilo.

//Já čekala na Kayu :D

//Ovocná tůň

Musela jsem se usmívat nad tím, jak byla Maeve plná elánu a měla naši cestu do lesa za dobrodružství. Ostatně, proč ne. Kdo ví, co má tahle malá za sebou. Proč ji opustila její rodina. Rozhodně jsem nebyla toho názoru, že odešla ona od nich. Leda bych ještě byla ochotná přijmout variantu, že se ztratila. Třeba jako Coedy, když byl malý…
Než jsem ale stačila zabřednout do svých myšlenek hlouběji, promluvil Storm, který mi vysvětloval, že se Berry s Makadim šli projít. Sice jsem přikývla na souhlas, spíš ale proto, že jsem to vzala na vědomí. Každopádně měli docela naspěch…
Dále jsem se dozvěděla informace o změnách v hierarchii, ale vlastně jsem už o tom věděla. Rozhodně jsem věděla o Baghý i o Sigym. ”Vlastně o Sigym vím, on sám se svěřil. Když jsem byla v úkrytu s Elorou, tak ji pozval na lov s tím, že je učitelem. Nevím, jestli to není moc brzy, ale Blueberry asi ví, co dělá,“ poznamenala jsem. Každopádně bylo dobré, že se tu teď rozdělily funkce, nebo byly nově uděleny, což by nám mohlo určitě ve spoustě věcí pomoci. Ani jsem si nepamatovala, jestli jsme to takhle měli v době, kdy smečku vedli moji rodiče, ale nejspíš tomu tak nebylo. Nebo jsem to jen nevnímala a jen věděla, kdo byl Alfou a kdo Betou a tím to pro mě haslo.
Zrovna, když jsem začala přemýšlet, kde by se mohly najít nějaké zaječí nory, odkud by se mohl vyplašit nějaký ten zajoch k snědku, Storm se zajímal, jestli nevím o nějakých zbytcích kořisti v úkrytu. Zavrtěla jsem hlavou. ”Když jsem tam byla s Elorou, nic tam nebylo. Takže bych to viděla na čerstvý úlovek,”odpověděla jsem na jeho otázku.
Naštěstí jsme ale nic takového, jako je lov zajíců, nemuseli řešit. Zakrátko se u nás objevila Kaya, která táhla jelena. Překvapeně jsem otevřela tlamu. ”No teda, toho jsi ulovila sama?” zeptala jsem se. ”Vlastně… Asi ho můžeš nechat zatím tady, tuhle Maeve, náš benjamínek, se do něj asi hned pustí, což?”Mrkla jsem na malé vlče, které postávalo vedle nás. Ostatně… I já jsem musela uznat, že bych se měla pořádně nadlábnout, už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy poslala nějakou výživu do žaludku. Před časem se sice ulovil divočák, ale to jsem nějak neměla čas ho ochutnat, takže… Pohlédla jsem na Storma, jestli si dá s námi a také na Kayu, jestli nebude namítat nic proti tomu, když budeme jíst tady a teď. ”Zbytek pak odtáhneme do úkrytu,”

Dozvěděla jsem se, jak se malé vlčátko jmenuje a Storm doplnil informaci, že ji našel u sopky. Tiše jsem si odfrkla. Takže se vážně stalo to, co jsem nechtěla. Máme tu další vlče bez rodiny. Vážně mi to hlava nebrala! Když se někdo neumí o potomky postarat, tak by si je přeci vůbec neměl pořizovat… Prohlédla jsem si ještě jednou malou slečnu, která mohla sotva nedávno opustit rodnou noru. Byla tedy čtvrtým mrnětem v naší smečce. To už jsme tu měli pěknou školku. A když z té původní zůstala jen Tati… Elora a Heather s Flynnem byli sice starší, ale byla jsem si jistá, že Maeve mezi ně zapadne a bude si s nimi moci hrát a také se od nich něco naučit.
Uvědomila jsem si, že bych se měla také představit a přestat chvíli přemýšlet. “Ahoj, Maeve, ráda tě poznávám. Mně říkají Nel,“ řekla jsem vlčeti rovnou krátkou verzi svého jména, usmála se na ni a zavrtěla ocasem. Zatím jsme si nic víc nestihli říct, protože kromě toho, že se Maeve svěřila s tím, že má hlad, Blueberry mi jen rychle odpověděl na pozdrav a dodal, že mě zasvětí Storm a vydal se s Makadim někam mimo území smečky. Tázavě jsem se za ním podívala. Hned poté jsem pak věnovala svou pozornost Stormovi, který spíš oznámil, než se zeptal, že půjdeme zpátky do lesa. Souhlasně jsem přikývla a následovala ho. “Tam určitě seženeme něco k snědku,“ řekla jsem a po Stormově vzoru jsem se ujistila, že nás Maeve následuje.

//Les

//Úkryt (přes les)

Když jsem se vybatolila mezi stromy, na chvilku jsem se zastavila. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Ještě jaro ve vzduchu cítit nebylo, ale byla jsem si jistá, že to nebude dlouho trvat. Docela se oteplilo a musela jsem uznat, že místy bylo i trošku méně sněhu, než když jsme šly s Elorou před několika dny do úkrytu, ale… Pořád ho bylo na můj vkus víc, než dost.
Znovu jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Vlastně jsme sem předtím s Elorou ani nedošly, tak jsem jí nestihla tohle krásné místo ukázat. Takže jsem si předsevzala, že pokud se tu nevyskytne sama, nebo s někým jiným, musím to příště napravit. I když na jaře by nás tu čekala lepší podívaná. A vůbec ta nejlepší v létě, až jednak bude voda v tůni dost teplá na to, aby se v ní dalo koupat, a jednak až na hladině bude sem tam plavat nějaké to jablko, nebo meloun. Dovedla jsem si představit, jak z toho bude Elora překvapená.
Konečně jsem vzala na vědomí, že zde nejsem sama. Rozešla jsem se tedy směrem, kde jsem cítila přítomnost několika členů své smečky. V zorném poli se mi za chvilku objevili Blueberry, Makadi a Storm. S širokým úsměvem jsem se k nim blížila. Brzy mi však úsměv ztuhnul na tlamě, když jsem si všimla, že u Storma je malé vlče. “To snad ne,“ zavrčela jsem polohlasně pro sebe. Nechtělo se mi věřit, že sotva jsme do naší smečky přijali Eloru, vzápětí se tu objevilo další bezprizorní mrně. Trošku jsem zadoufala, že to je třeba mládě ze sousední smečky, které se zatoulalo, nebo snad kamarád Heather či Flynna. “Zdravím vespolek,“ nasadila jsem znovu úsměv a pozdravila skupinku, protože jsem už byla blízko nich. “Kohopak to tu máme?“ Zeptala jsem se a svůj modrý pohled zaměřila na tmavě hnědou slečnu s bílým bříškem, náprsenkou a všemi tlapkami, až na pravou přední, kterou měla od poloviny šedivou.

Elora naznala, že je toho hodně, co se musí naučit a také spoustu věcí musí poznat. Souhlasně jsem přikývla. Byla jsem si jistá, že svou zvídavostí se toho brzy naučí celkem dost, navíc byla také chytrá a nepochybovala jsem o tom, že si také vše, nebo aspoň to důležité, zapamatuje. A co si nezapamatuje, to si časem připomene. Ovšem na učení jsme stejně měli celý život.
Než jsem však stačila ještě něco dodat, nedočkavě vyskočila a oznámila, že vlastně chtěla jít na lov. Vypadalo to, že už je jí mnohem lépe. Čumáček měla suchý. Byla jsem ráda. Nejspíš to bylo jen takové to krátkodobé nachlazení, kdy stačilo jen pár dní strávit v teple a suchu. Nakonec jsem tedy nic nenamítala proti tomu, když se rozeběhla směrem, kterým zmizel Sigy. Ještě než zmizela, mi poděkovala, takže jsem ji ujistila, že nemá zač, i když jsem si nebyla jistá, jestli mě ještě slyšela.
Teď, když jsem byla zase sama, jsem si uvědomila, že bych tedy konečně mohla uskutečnit ty své plány ohledně návštěvy Smrti a Života a především se podívat na místa, kde jsem dlouho nebyla. Začínala jsem se docela těšit. Zvedla jsem se z kožešiny, na které jsme s Elorou ležely, protáhla se a v některých kostech mi zapraskalo. “Nějak stárneš,“ ušklíbla jsem se a tiše vykročila směrem k Ovocné tůni.

//Ovocná tůň (přes les)