Gallirea - Příspěvky uživatele

ARANEL

Posty: 3 lístky za 3 posty ze 30. 12.

Celkem: 3 lístky

//Les

Pomalu jsem přicházela ke břehu tůňky. K mé radosti tu stále byli všichni tři, Awarak, Maeve i Sunstorm. Po Baghý zatím žádné stopy. Možná ji někde něco zdrželo. Nebo si jen užívá volných chvilek, než bude zase Alfa na plný úvazek, pomyslela jsem si.
Došla jsem blíž ke skupince vlků, pod nohama mi křupal čerstvě napadaný sníh. “Ahoj, vespolek,“ pozdravila jsem je ochraptělým hlasem, takže jsem si mírně odkašlala. Radši ke mně nechoďte moc blízko, abych vás nenakazila,“ varovala jsem je ještě a na demonstraci svých slov jsem se zastavila asi metr od nich. “Co tady vlastně vyvádíte?“ Zajímala jsem se zvědavě. Sunstorm už vypadala o něco lépe, než když jsem před pár dny odešla odpočívat do úkrytu, takže nejspíš jí prospělo, že si odpočinula a snad mě Maeve poslechla a dala jí něco k jídlu ze zbytků po lovu. Byla jsem ráda, že Awarak i Maeve tu byli s ní, takže jednak měla společnost a jednak bylo důležité, aby cizinec na území smečky byl pod dohledem, byť byla žadatelkou o místo mezi námi. Baghs, měla by ses vrátit, aby tu Sunny nečekala celou zimu. Sice mě nemohla slyšet, protože jsme ani jedna neovládala magii myšlenek, nicméně takovou malou myšlenku jsem stejně vyslala. Škoda, že jsme si o tom nepromluvily ještě, než odešla, tak ráda bych dala Sunstorm odpověď. Aspoň by věděla, na čem je. V případě, že bychom ji přijali, mohla by se zapojit do dění ve smečce a ukázat, zda je spolehlivá. V opačném případě by mohla jít hledat domov jinde a pokud by se na ni usmálo štěstí, mohla zbytek zimy strávit jako právoplatná členka smečky. Takhle chudák byla v nevědomosti. Na druhou stranu, pokud to Sigy se svým odchodem myslel vážně, aspoň by zaujala jeho místo, jakožto členka smečky. A třeba by se časem osvědčila a dostala nějakou funkci, třeba té lovkyně a mohla by být na tom stejně jako Awarak s Ljósem. Nebo možná by byla i dobrá pečovatelka nebo učitelka….
Radši jsem přestala přemýšlet a upřela modrý zrak na trojici vlků a čekala, co se od nich dozvím. Vzápětí mi došlo, že nás Sigy poslal pro oranžové ovoce, které by Eloře pomohlo. Ušklíbla jsem se. Vážně originální způsob, jak se nás zbavit. Já jsem se hned dovtípila, že to nemyslí vážně, i když… Kdo ví, já jsem se v tomhle nevyznala. Nevěděla jsem sice, jak by mohl pomeranč pomoci nemocné vlčici… Sice jsem věděla, že má v sobě hodně vitamínů, ale… Doposud ani nesnědla ty vnitřnosti, které jsem jí připravila, takže jsem si nějak nedovedla představit, že by si místo toho dala ovoce.

Docela jsem byla překvapená, kolik je venku sněhu. Vzápětí jsem se musela ušklíbnout. “Co bys taky uprostřed zimy čekala?“ Zeptala jsem se sama sebe polohlasně. Vážně bych se už nad sebou měla zamyslet. Nicméně pořád jsem byla tak nějak otrávená z toho, že jsem nemocná. Dřív jsem měla zimu ráda, vzpomínala jsem na dobu, kdy jsem nejen jako malá děsně ráda hrabala do sněhu obří díry, zatímco se vedle vytvářela hromada, do které jsem také mohla vytvořit otvor a tam se schovat, ale také jako starší, a pak i s dětmi, jsme ve sněhu dostatečně řádili. Tiše jsem vzdychla. Dneska možná bych si sice mohla hrát s Maeve, možná pak i s Jerrym, abychom se lépe poznali, ale… To teď, vzhledem k mé nemocni, nebylo možné.
Pokračovala jsem v cestě směrem, kterým jsem tušila Sigyho. Už jsem si nevzpomínala, kde přesně jsme se potkali, a na svůj čich jsem nemohla spoléhat. “No jo, ale jak taky budu čichat k rýmovníku, když mám nos ucpaný?“ Uvědomila jsem si. Ovšem… Kdo ví, jestli ho také najdu, že. Vše bylo pod sněhem a nikde samozřejmě nic nerostlo.
Brzy jsem však našla místo, kolem nějž nebyl skoro žádný sníh. Uprostřed toho trčela zelená bylinka se střapatými lístky. Přišla jsem k ní blíž a sklonila hlavu. “Tak ty jsi ten rýmovník?“ Zeptala jsem se, jako by mi mohl odpovědět. V tu chvíli však lehce zavál vítr, takže se bylinka pohnula, jako by se mnou souhlasila. Vzápětí jsem kýchla, čímž se mi čenich trochu uvolnil. Využila jsem toho a několikrát k bylince přičichla. Byla to zvláštní směsice vůní, kterou jsem tedy rozhodně neznala a bylo to zvláštní, ale ne nepříjemné. No jo, ale… Jak tu bylinku chránit před mrazem a sněhem? Napadlo mě, že bych ji sice mohla utrhnout a nosit s sebou, ale… To by se také mohlo stát, že by přestala fungovat. Třeba funguje jenom tak, když je v zemi. “Ach jo, Sigy, že jsi zrovna teď musel jít pryč,“ zalitovala jsem polohlasně a ohlédla se směrem k hranicím lesa. Doufala jsem, že si to s tím odchodem ze smečky rozmyslel, nebo že tu aspoň bude do konce zimy a teď šel jenom někam na toulačku. Bylo by fajn, kdyby mě naučil něco o bylinkách, které by nám mohly pomoci při nemocech a zraněních. Nakonec jsem došla k názoru, že se zkusím zeptat ostatních, jestli rýmovník znají a vědí, zda ho můžu utrhnout, abych k němu mohla čichat i dál.
Teď jsem ale ještě několikrát zhluboka vdechla tu zvláštní vůni a pokračovala dál směrem k tůni.

//Ovocná tůň

//Loterie 1

Moc jsem toho díky občasným záchvatům kašle nenaspala. Spíš jsem se tak potácela mezi spánkem a bdělým stavem, takže když mě to už přestalo bavit, rozmrzele jsem otevřela oči a koukala kolem sebe jako sůva. Krátce jsem zívla a rozkašlala se. “Sakra už,“ zabručela jsem, když už jsem konečně se uklidnila. Pak jsem se ohlédla směrem k Eloře. Naštěstí spala jako dudek, nejspíš ani nezaznamenala, že jsem tady měla záchvaty kašle. To se mi tedy ulevilo, protože bych byla vážně nerada, kdybych ji probudila.
Tiše, jak jen to šlo, jsem se zvedla a protáhla se. Čenich jsem měla tak částečně ucpaný hleny. Matně jsem si začala uvědomovat, že na mě během značkování promluvil Sigy, ale ani jsem mu nevěnovala velkou pozornost. Nebo spíš na mě něco houknul, ale… Co to jen bylo… Zavřela jsem oči a snažila se vybavit si, co na mě volal… Ach ano… Něco o rýmovníku, který by mi pomohl na rýmu. No jo, jenže… Já přeci byli neznám, tak jak jsem měla vědět, co je rýmovník a k čemu je dobrý? Začala jsem si hned nadávat, že jsem také mohla zastavit a věnovat mu trochu pozornosti, byla bych o něco moudřejší, když už jsem tady neměla žádného jiného rádce ohledně bylinek. Co jsem si tak vybavovala, tak snad nikdo ze členů smečky neměl zelené oči, abych hned věděla, co je jejich vrozenou magií. Takže bych se musela leda tak ptát. Tedy, mohli by to přeci vědět i bez magie, že jo, ale… S ní by aspoň mohli nějaký ten rýmovník vykouzlit…
Pomalu jsem došla k východu z úkrytu a rozhodla se, že se zkusím porozhlédnout po okolí, jestli najdu něco, co neznám a co by mohlo být ten rýmovník. Sice by bylo dobré i něco, co by uklidnilo i ty záchvaty kašle, ale i tohle bylo fajn. Cítila jsem se poněkud malátná, ale už mě nebavilo ležet o samotě tady v úkrytu. Rozhodla jsem se, že se vrátím k Ovocné tůni a doufala, že jednak nenakazím další členy smečky, a třeba už byla zpátky Baghý, tak bychom si mohly nějak promluvit ohledně smečky, respektive o jejích členech a jejich funkcích. A taky by bylo dobré, aby Sunstorm věděla, jestli u nás najde domov, nebo ne.

//Borůvkový les

//les

Neměla jsem sílu na to, abych vyskakovala někam do výšin, do jeskyně Bet, která mi právem nyní náležela. Vlastně jsem ani nad tím nikdy nepřemýšlela, nikdy se snad ani nestalo, abychom v jednu chvíli obývali úkryt všichni, nebo různě postavení vlci a různě podle toho byli ve svých jeskyních. Každopádně v tuhle chvíli jsem byla ráda, že jsem se sem vůbec dobabrala.
Snažila jsem se nekašlat, což bylo dost těžké, protože mě to dráždilo každou chvíli. Nechtěla jsem však probudit Eloru pro případ, že by zase spala. Když už jsem nemohla zakašlání odložit, tak jsem se to snažila dělat aspoň co nejméně nahlas. Nakoukla jsem tedy k místu, kde jsem byla před několika chvílemi. Mladá hnědá vlčice ležela tam, kde jsme ji nechali. Sigymu se tedy evidentně podařilo uklidnit ji. Nebyla jsem si jistá, zda spí, protože byla otočená ke mně zády.
Ulevilo se mi, že tu měla ještě dost vody, protože ačkoliv za normálních okolností mi nedělalo potíže nějakou další přivolat, nebyla jsem si jistá, jestli bych v téhle fázi únavy a vůbec celkového stavu byla schopná něco spáchat. Vzápětí jsem se ale zamračila, protože maso i vnitřnosti zůstaly netknuté – zřejmě tedy ještě nejedla. Což se sice na jednu stranu dalo pochopit, protože když byla předtím tak rozrušená, určitě ji to vyčerpalo natolik, že by zase nejspíš potřebovala spánek, na druhou stranu se potřebovala posilnit.
Už jsem ale neměla moc sílu nad tím vším dumat. Lehla jsem si dost daleko, abych ji nerušila svým kašláním a kýcháním, ale zároveň tak, aby věděla, že tu není sama, takže kdyby potřebovala, mohla by mě vzbudit, kdyby na mě houkla. Zpočátku jsem však nevěděla, jak si udělat pohodlí. Hned jsem však přišla na to, že ležení v klubíčku nebude to pravé ořechové; natáhla jsem se tedy na pravý bok. To bylo mnohem lepší, když hrudník nebyl nijak omezen. Několikrát jsem zafrkala a měla pocit, že mi snad do hlavy buší zobákem datel. “No, dámo, už nejsi nejmladší,“ brblala jsem si pod fousy. Přesto mě rozhodilo, že jsem celkem z ničeho nic takhle onemocněla – normálně přeci byly aspoň pár dní nějaké příznaky, ale mě to vyloženě srazilo jako valící se balvan. To byla má poslední myšlenka, než jsem se propadla do neklidného spánku.

//Ovocná tůň

Ačkoliv se mi začínala rozjíždět i rýma, ještě pořád jsem měla trochu čich, takže jsem cítila už jen slabý závan. Byl opravdu nejvyšší čas! Nejspíš to naposledy dělal Nori někdy na podzim. Další důvod se zachmuřit. Neměla jsem nic proti tomu, aby i ochránci občas trávili čas mimo smečku, přeci jen na to měli všichni právo, čas od času se vzdálit, aspoň se ale mohli ujistit, že hranice smečky jsou označené.
Jelikož jsem se ale začínala cítit vážně mizerně, musela jsem si pospíšit. Samozřejmě to nebyl důvod tuhle povinnost nějak odfláknout – tohle byla rozhodně důležitá věc, aby nám sem nevnikli cizí tuláci, kteří by si chtěli tohle území nárokovat. To bych jim hodně rychle vyprášila kožich, i když by možná byli v právu. Postupně jsem tedy obcházela území a u příslušných keříků a stromů přičapla, abych obnovila podpis našeho území.
Nikdy jsem vlastně ani nepřemýšlela nad tím, jak je náš les velký. Ostatně, nikdy dřív jsem se nevěnovala značkování důkladně. Co jsem si tak vybavovala, za svůj život ve smečce jsem to dělala jen párkrát, a bylo to takové rychlejší, protože jsem přeci jen neměla dostatečné postavení. No, možná jsem to naposledy absolvovala ještě coby dcera původních zakladatelů smečky. Když jsem se pak vrátila do smečky pod vedením Storma a Tailly, tak jsem to snad nedělala nikdy. Jeden si pak vlastně uvědomí, kolik stromů je důležité označit. U dvacátého jsem to však přestala počítat, raději jsem se soustředila na to, abych to udělala pořádně. Což začínalo být čím dál složitější, ten můj kašel musel být slyšet snad i vedle v Asgaaru.
Když jsem značila jednu velkou jabloň, pohlédla jsem vzhůru, což nebyl dobrý nápad, hned se mi zamotala hlava. A rychle ji sklonit také nebyl dobrý nápad. Na okamžik jsem tedy oddálila všechny čtyři nohy od těla, abych se nesložila, zavřela oči a chvilku počkala, než se to zklidní. “Tedy, to jsem slušně nachlazená, jako snad nikdy,“ zamumlala jsem, když jsem pokračovala k dalšímu stromu, tentokrát ještě blíž k hranicím s Asgaarským lesem. Tady jsem si vůbec dala záležet, aby značení bylo důkladné, i když jsme měli určitou dohodu, ale nikdy jsem ji nevyužila ani já, ani oni. Aspoň co jsem si tak vybavovala.
Párkrát jsem kýchla. Zavětřila jsem pak lehký pach nějaké cizí vlčice, která ale nevypadala jako tulačka. Ačkoliv jsem ten pach nebyla schopná stoprocentně identifikovat, připomínalo mi to mech. Takže bylo možné, že je obyvatelkou lesa, kde je tenhle druh porostu. Přeci jen tuláci jsou cítit vším možným. Navíc byl smíšený s pachem Sigyho, takže nejspíš se znali a vydali se někam spolu. To znamenalo, že Elora je teď sama. Zamračila jsem se. Ačkoliv jsem doufala, že Sigy by ji tam nenechal samotnou, kdyby se nebyl jistý, že to zvládne, rozhodla jsem se, že ji zkontroluji, než si půjdu sama lehnout a odpočívat.
Blížila jsem se k jeskyni, takže i tady jsem označila několik keříků a stormků. No, byla jsem ráda, že jsem aspoň nějak obnovila značení a doufala, že to nějakou dobu vydrží. Určitě bych neměla problém to za pár dní udělat znovu, pokud se nevrátí Nori nebo Kaya, případně Baghý, kteří by usoudili, že je potřeba udělat to pořádně. S dalším mega kýchnutím jsem vešla do úkrytu.

//jeskyně

Maeve samozřejmě nezahálela, stejně jako já se představila a tvářila se důležitě. Sunstorm, naproti tomu, jak se sluší a patří, byla pokorná. Zajímala jsem se, jestli zraněná vlčice něco nepotřebuje. Navzdory tomu, že jí zakručelo v břiše tak hlasitě, odpověděla, že nic nepotřebuje. Uznala, že má sice hlad, ale hned mě ujistila, že nás nebude obírat o zásoby. Jelikož ale určitě něco z úlovku zbylo a ona byla… jak to říct… nečekaným hostem, proč bychom jí nemohli kousek masa dát, že… Když už ji sem Sigy dovedl, abychom jí pomohli, tak ačkoliv jsem ji nemohla pustit do úkrytu, když nebyla členkou smečky, určitě by se nic nestalo, kdybych jí donesla kousek masa.
“No, na lov teď nemáš dost síly,“ řekla jsem, jakmile jsem si ji pořádně prohlédla. Jestli by se pustila za zajícem, tak za chvilku by jí došel dech. A když ne dech, tak síly. “Nedávno jsme byli na lovu, takže myslím, že bychom se mohli o kousek masa podělit, ještě něco určitě zbylo a ostatní členové smečky, kteří měli hlad, se jistě najedli.“ Pokračovala jsem.
Po chvíli jsem začala cítit nepříjemný pocit, jako by mě něco dráždilo na průduškách. Byl to celkem nepříjemný pocit, a i když jsem si několikrát odkašlala, tak se to o moc nezlepšilo. Znepokojeně jsem přešlápla z nohy na nohu. Sunstorm se vzápětí zajímala, jestli by se tu nenašlo pro ni místo. No, vlastně mě to ani nepřekvapilo, že se na to zeptala. “No, abych pravdu řekla, musela bych to probrat s Alfou. Nebo tu na ni počkáš. Bývalý Alfa totiž prohlásil, že momentálně nové členy nebereme, jen jsme udělali pár výjimek ohledně vlčat…“ Musela jsem se odmlčet, protože mě ochromil šílený záchvat kašle, až mi vyhrkly slzy do očí. Co se to sakra děje? Zamručela jsem v duchu otráveně. Okem jsem ujistila Maeve, že mi nic není, protože mi bylo jasné, že by ve své starostlivosti měla obavu, co se mnou je. “A s novou Alfou jsme zatím neprobíraly, jestli to změníme, naše funkce se změnily nedávno,“ vysvětlovala jsem dál, i když jsem vlastně nemusela. Stačilo říct, že by si měla počkat na Baghý a promluvit si s ní o tom. “Já si ale myslím, že bychom tu ještě jedno místo našly,“ povzbudivě jsem na ni mrkla a odfrkla si. Ne však nijak opovržlivě, ale protože se mi začínalo něco usazovat i v čenichu. “Každopádně však tohle nemůžu rozhodnout sama a Baghý je teď mimo smečku, takže tu na ni budeš muset chvíli počkat,“ řekla jsem a lehce pohodila ocasem, aby Sunstorm měla nějakou malou naději.
Co se týkalo dalšího člena smečky, o kterém jsem nevěděla, a nejspíš jen já, protože Maeve mi hned vysvětlovala, o koho se jedná, respektive mi ji popsala. Awarak její slova potvrdil a dodal, že malá se jmenuje Night Sea. Zavřela jsem oči a nenápadně zavrtěla hlavou. Opuštěná vlčata a ještě ke všemu před zimou… Tedy, než přišla sem, samozřejmě, teď už zima dávno vládla plnou silou. Takže jsem už nic neřekla, jen jsem přikývla, že rozumím. Pak jsem se ale zpětně zarazila nad tím, co říkala Maeve – že o malé šedé vlče se stará Kaya. Překvapeně jsem zamrkala. “Takže ochránkyně teď dělá pečovatelku,“ zabručela jsem si spíš sama pro sebe. Bylo to překvapení, měla jsem za to, že Kaya moc vlčata nemusí. Možná se to týkalo jen Maeve, nebo prostě změnila názor. No, rozhodně jsem na tohle téma s ní musela dát řeč, protože to navíc souviselo s její funkcí ve smečce – pokud nechce dělat ochránkyni a raději by pečovala o vlčata, musely jsme to s Baghý přeci vědět. To mi připomnělo jednu věc – nevěděla jsem, jak dlouho je zase Kaya pryč, zřejmě odešla zase hned, jak se vrátila s Maeve, protože teď tu její přítomnost cítit nebyla, a nevěděla jsem, jak dlouho je pryč Nori, ale rozhodně by asi bylo načase obnovit značkování území, protože to evidentně ani jeden z nich neudělal. Zamračila jsem se a znovu zakašlala. Zřejmě jsem se nachladila, což mi teda na náladě moc nepřidalo. Navíc mě docela začínaly bolet klouby a cítila jsem se poměrně unavená, ačkoliv jsem spala chvíli poté, co jsme se postarali o Eloru, a také jsem byla najedená.
“Teď mě prosím omluvte,“ zahuhlala jsem. “Musím něco zařídit a necítím se dobře. Půjdu radši do úkrytu, abyste nechytili kašel ode mě. Maeve, Awaraku, dělejte prosím Sunstorm společnost, než se vrátí Baghý a probere s ní možnost členství ve smečce,“ otočila jsem se na dva jmenované. Za žádnou cenu by tu neměla být sama. “Maeve, u úkrytu je ještě nějaké maso, které zbylo z lovu, dones něco Sunstorm, aby nabrala sílu a zahnala hlad,“ mrkla jsem ještě na mladou vlčici a doufala, že ze svého úkolu bude mít radost.
“Těšilo mě, Sunstorm, ještě se uvidíme,“ usmála jsem se na vlčici, než jsem mávla oháňkou a za občasného kašlání a kýchání se vypravila směrem do lesa, abych obnovila značení území.

//les

Jak jsem mlčky kráčela, ze zamyšlení mě vytrhnul hlas Maeve, která se zajímala, jestli se něco stalo. Místo odpovědi jsem jen zavrtěla hlavou a lehce se usmála, aby si nedělala starosti. Nechápala jsem, proč Sigy neřekl rovnou, abychom se držely stranou a nerušily ho v pomoci Eloře. Ano, možná bylo hektické reagovat tak, jak jsme reagovaly… Na druhou stranu… Když se někdo probudí takhle vyděšený a dezorientovaný, tak je snad logické, že se ho snažíte hned uklidnit, ne? Prostě jsem se v něm nevyznala. Měla jsem za to, že jsme se aspoň trošku spřátelili… No, evidentně jen v mé hlavě. Každopádně už jsem nad tím nehodlala dumat. Ačkoliv by byla škoda, kdyby odešel, stejně to měl určitě v úmyslu a nic by ho nepřesvědčilo. Možná kdyby tu byla jeho partnerka nebo aspoň některé z jeho dětí, ale takhle…
Došly jsme k tůni a já hned varovala mladou vlčici po svém boku, aby nevstupovala na led. Ujistila mne, že to ví, jen jí to uklouzlo. Zazubila jsem se na ni. Vlastně jsem ani nepostřehla, jestli tomu bylo tak. Ovšem věděla jsem, že taková věc, jako je led, svádí k blbnutí a dovádění. Nicméně na to bylo ještě brzy. Ale sněhu bylo dost, takže jsem trošku doufala, že bychom si mohly zadovádět aspoň v něm. Až nebudu muset řešit věci ohledně nováčků nebo zraněných vlků. A pokud nedostanu košem. Sice byla Maeve ještě pořád vlče, ale teď už přeci jen větší slečna, takže kdo ví…
Pozdravila jsem mladou zraněnou vlčici a vlídně se na ni usmívala. “Ano, to je on,“ potvrdila jsem její slova, že Sigy je ten hnědý vlk, který pajdá na jednu nohu. Také mi prozradila své jméno. “Těší mě, já jsem Aranel. Beta Borůvkové smečky,“ představila jsem se na oplátku a rovnou dodala své postavení, aby věděla, že mluví s někým důležitým. Tedy ne, že by ostatní nebyli, ale zkrátka že jsem výše postavená. Maeve, která se snažila vypadat hrdě a důležitě, nakonec jen tak nesměle pípla na pozdrav. Otočila jsem hlavu směrem k Awarakovi, který promluvil a málem jsem ho přehlédla a kývla mu na pozdrav. Odpověděl na Maevinu otázku, zda byl také na lovu. Dál vysvětlil, že zatímco Ljós šel někam s vlčaty, on tu hlídá Sunstorm, kdyby se jí přitížilo. Naklonila jsem hlavu na stranu. Vlčata? Ono jich je tu víc, než jen Jerry? No nejspíš ano, protože nemohl myslet Eloru nebo Maeve, protože jednak jedna byla zraněná v jeskyni, druhá po mém boku, navíc obě už to byly skoro dospělé vlčice. “Baghý se nezmínila, že bychom tu měli ještě nějaké vlče, vím jen o Jerrym, kterého nahonem přijala, než jsme vyrazili na lov,“ řekla jsem s tázavým pohledem upřeným na Awaraka. No, bylo to asi směšné, že jsem jako Beta nevěděla vše… Ale pokud tu bylo nějaké vlče, které přijal ještě Blueberry a jen nás neinformoval, nebo se Baghs zapomněla zmínit…
“Jak se cítíš? Nepotřebuješ něco?“ Otočila jsem se znovu k Sunstorm. Vypadala dost zdrchaně, nejspíš na tom nebyla vůbec dobře, když ji Sigy našel. Sice jsem ji nemohla odvést do úkrytu, aby se zahřála, protože to bylo přeci jen riskantní, když nebyla členkou smečky, ale rozhodně jsem jí mohla poskytnout trochu vody, aby se napila, byť by byla dost ledová, ale rozhodně lepší, než olizovat sníh. A možná bychom jí mohli dát kousek masa, jestli nějaké ještě zbylo z lovu. Využila jsem aspoň své magie a přivolala teplejší vítr, aby Sunstorm nebyla taková zima.

//Jeskyně (přes les)

Vykoukla jsem z úkrytu. Div mi hned neumrznul čumák. Pěkně za tu dobu, co jsme byli v úkrytu, přituhlo. Zima už teď řádila na plné obrátky. A nejen tím, že mrzlo. Také byly všude sněhové závěje. Je fakt, že jsem zaslechla skučení větru, ale nijak jsem tomu předtím nevěnovala pozornost, protože jsme byli v teple a bezpečí. Minulou noc tedy nejspíše byla luxusní fujavice. Byla jsem tedy ráda, že takhle z rána to ustalo. Sice ještě sněžilo, ale už nefoukal studený vítr, který by nám znemožnil cestu. To bych musela poslat Sigyho do háje rovnou, ať si pomeranče vykouzlí sám. To je nápad! Měla jsem mu to říct rovnou, když mi neuměl říct, abychom se držely stranou a nechaly ho pracovat. Chtěla jsem jen El uklidnit a místo toho jsem to zase solidně zvorala. Měla jsem vztek na sebe i na Sigyho. Se zatnutými zuby jsem vykročila směrem k tůni.
Maeve vedle mě kráčela kupodivu chvíli tiše. Musely jsme se především soustředit na cestu, protože v těch závějích se šlo špatně. Mohla jsem sice pomocí vzduchu nějak sníh odvát, ale na to jsem neměla náladu. Místo toho jsem ztěžka kráčela vpřed a cítila, jak mi brní polštářky na tlapkách z toho ledového sněhu.
Tůň naštěstí nebyla daleko, ale jak jsem správně předpokládala, kromě toho, že byla z větší části zamrzlá, bylo na ní spousta navátého sněhu. A široko daleko žádné ovoce. Otráveně jsem se ušklíbla. “Ať tě ani nenapadne vstupovat na led. Ještě není dost pevný na to, aby tě unesl,“ varovala jsem Maeve přísně předem, protože mi bylo jasné, že ve svém aktivním zápalu pomoci Eloře by vlítla na led hlava nehlava. A možná ani nevěděla, co je led a že ačkoliv teď poslední dobou mrzlo, nebyla jeho vrstva dost pevná. Pokud ano, tak jen na krajích, ale ve středu určitě ne.
Rozhlédla jsem se kolem a zavětřila. Podle všeho tu bylo cítit Awaraka s Ljósem, a ten novější pach, na který jsem ještě nebyla zvyklá, patřil nejspíše Jerrymu. Neviděla jsem však ani jednoho. Díky sněhové vánici nebylo vidět jejich stopy, nicméně jsem předpokládala, že se vypravili k řece. Cítila jsem ještě dva pachy, které mi nebyly známé. Jeden mizel stejným směrem, jako Ljós a vlče. Druhý byl stále přítomný, tak jsem se za ním vypravila. Brzy jsem zahlédla hubenou mladou vlčici s roztrhnutým uchem a jizvou na čele. Její kožich pokrývaly skvrny od krve. Zakroutila jsem nenápadně očima a doufala, že Maeve to nerozruší. Že to předtím byl jen nějaký zkrat. Domnívala jsem se, že to bude ta tulačka, o které mluvil Sigy. Došla jsem až k ní. Zvolila jsem uvolněný a přátelský přístup, i když jsem byla ostražitá, protože navzdory zranění by od ní mohlo hrozit cokoliv. Přesto jsem však nepouštěla hrůzu. Zastavila jsem se několik metrů od ní. “Ahoj,“ pozdravila jsem ji a lehce se usmála. “Ty jsi ta slečna, kterou sem dopravil náš člen Sigy?“ Zeptala jsem se. Její jméno mi Sigy neřekl, možná ho sám neznal. Já jsem se zatím nepředstavila, to bylo na ní. Bylo docela hloupé, že ji tu nechali samotnou. Cizí, leč zraněný vlk na území smečky… Úžasné.

Maeve potvrdila má slova, že nikde nehořelo. Tedy, to spíš byla moje domněnka, ale když ona s Kayou někde byly, tak třeba odtamtud viděly, co se kde děje. Vybídla jsem ji, aby mi něco ještě pověděla, protože jsem na ní viděla, jak zoufale touží vyprávět, co zažila. I když jsem čekala příval slov, jak nebude vědět, kde začít, kde skončit, a co zmínit, tak to naštěstí mělo hlavu a patu. Údajně vylezly na nějaký kopec. Lehce jsem přikývla a usmála se. Jistě, pro mladou vlčici to byla jistě pořádná dřina, i když možná menší, než jak mi dramaticky popisuje, ale rozhodně to bylo dobré pro její fyzičku a svalovou hmotu. Dál se zmínila o nějakém lese, ale její ptačí přítel s nimi nebyl. No, přeci jen měl také svou hlavu a tak nejspíš dělal Maeve společnosti jen tehdy, pokud chtěl on sám. Nad jejími dalšími slovy jsem se však musela zazubit, protože dodala, že se Růženka nejspíš schovává před Kayou, protože ji považuje za čarodějnici. Tiše jsem zabědovala, co asi zase Kaya řekla, nebo nedej Bože udělala tomu malému pernatému stvoření. Ovšem nejspíš to nebylo až tak dramatické, to by se jistě Maeve smrtelně urazila a ve výpravě s Kayou nepokračovala. Nebo možná jen do doby, než by ji dovedla domů. I když, jako každé mrně, by na nějakou takovou menší křivdu asi brzy zapomněla.
Z rozhovoru nás vyrušilo Elořino prudké probuzení. Nečekala jsem na nic a přiskočila k ní, abych ji uklidnila. Maeve se nenechala pobízet a byla mi hned v patách, ale El nás nevnímala. Sigy nás poslal pro oranžové ovoce k tůni. Podívala jsem se na něj jako na malomocného. Vždyť je zima! Pokud tam nějaké vůbec bude, tak zamrzlé. A nepoužitelné… Protestovala jsem ve své mysli. Jestli potřeboval být s Elorou sám, aby ji nějak uklidnil a nechtěl, abychom zacláněly, mohl to říct rovnou. Zamračeně jsem se otočila a houkla na Maeve. “Pojď, jdeme se tam podívat,“ vykročila jsem přitom směrem ven z úkrytu. U vchodu na mě dýchl studený vzduch. Lehce jsem se otočila a pomyslela si, zda si ze mě Sigy dělá blázny.

//Ovocná tůň (přes les)

Téma ohledně vlků a jejich funkcí zde jsme tedy uzavřeli. Ostatně, to bylo především na jednání mně a Baghý. Sigy však nic k tomu neřekl, ale také jsem se otevřeně neptala.
Ujistila jsem tedy Maeve, že lovit můžeme začít na jaře, protože zatím ještě není dost velká a silná. Samozřejmě otevřela papulu a začala protestovat, ale než jsem ji stačila pokárat, zmlkla sama. Úplně mi v tomhle připomněla Aithéra. Mami, kdy už konečně půjdeme lovit jeleny? Ale mami, vždyť já už jsem velký! Jsem ještě větší, než sestřičky, i když jsem nejmladší! Nemusím se učit lovit zajíce, to je pro holky, já složím jelena levou zadní! Při té vzpomínce jeho dušování se jsem se musela usmát. Jak se naparoval, aby mi dokázal, jak je velký, přitom mu bylo tehdy sotva půl roku, takže ani ještě nedosahoval mé výšky. Možná tak s bídou se blížil k polovině, ovšem na důkaz své velikosti dával čumáček vysoko nad hlavu. Ovšem Aurora s Niké se samozřejmě dušovaly, že ani ony se nemusí učit lovit zajíce, protože jsou nejlepší, nejšikovnější, nejrychlejší, nejobratnější a můžou lovit vysokou s patra a bez přípravy. Drobátko jsem posmutněla, ale nedala jsem na sobě nic najevo, nechtěla jsem vysvětlovat, co se stalo nebo na co jsem myslela.
Sigy už ale vypadal dost rozhodnutý, když oznámil, že Borůvková smečka není pro něj. No, nechápala jsem, jak to mohl tak brzy soudit, protože zase tak dlouho nebyl, ale… Nechtěla jsem mu to vymlouvat, přesvědčovat ho, ani nic jiného. Jestli to tak zkrátka cítil, tak tomu tak nejspíš bylo. Věděla jsem, že nikde se asi nikdo nezačne hned cítit jako doma. Zvlášť, pokud vystřídal několik smeček. Tam, kde se narodil, tomu se nic nevyrovná. Ovšem to místo už neexistovalo. A ani toulání nebylo pro něj, stejně jako pro mě ne. Ale já aspoň měla to štěstí, že se obnovila moje rodná smečka a mohla jsem se vrátit. Kdo ví, jak by to se mnou bylo dneska. Jestli bych dodnes zůstala ve Smrkovém lese… I když vlastně to bylo vyloučené, když jsme tam právě byli lovit, takže nejspíš Atray smečku rozpustil a všichni odešli. A kdybych se snad měla toulat sama, bez Coedena… To bych asi nezvládla a zkoušela si hledat nový domov.
Přestala jsem uvažovat nad tím, co by kdyby, a byla ráda, že jsem prostě ve svém domově a jsem spokojená. “Jak myslíš,“ řekla jsem nakonec, když oznámil svůj záměr zkusit hledat svého otce. Já bych toho svého hledat nešla, protože bych ho nenašla. Nevěděla jsem, zda byl ještě naživu, ale věděla jsem, že i kdybych se rozkrájela, nenašla bych ho. Pokud by to sám nechtěl.
Slova se znovu ujala Maeve, která se svěřila, že byly s Kayou v horách. Zvědavě jsem na ni pohlédla, když pokračovala. Bylo zvláštní, že zrovna ony dvě spolu někde byly, protože jsem měla za to, že ji Kay moc nemusí. Ale bylo možné, že nakonec na ni změnila názor. Mladá vlčice se zmínila o tmavém kouři, špatném dýchání a vůbec všechno bylo zvláštní. Přikývla jsem. “Ano, tady jsme také cítili podivný pach a kouř. Trochu nám to komplikovalo začátek lovu. Ale zřejmě nikde nehořelo?“ Zeptala jsem se zamyšleně. Možná jedině hodně na severu, takže oheň vidět nebyl, ale cítit to bylo hodně daleko, až tady ve středu Gallirei. Na druhou stranu bylo by zvláštní, kdyby nikdo nežádal naši pomoc, ale možná jen zkrátka nebyla potřeba, kdo ví. Pak mi Maeve odpověděla, Kaya se vrátila do lesa s ní, ovšem šla dělat chůvu nějakému mrněti. Nejspíš se jednalo o Jerryho, o žádném jiném vlčeti jsem nevěděla. Co jsem však věděla, tak to, jak Maeve ráda vypráví, co se jí přihodilo. Sice jsem to původně nechala na ní, jestli mi o tom bude chtít vyprávět sama, ale vzala to celkem skromně. “A co Růženka, byl s vámi? Potkaly jste nějaké zajímavé vlky, nebo zažily nějaké dobrodružství?“ Zeptala jsem se nakonec. I když dobrodružství bylo pro dospívající vlčici už jen to, že se vydala na nějakou takovou větší výpravu. Pohlédla jsem na Sigyho, snad mu nevadilo, že jsem mládě vybídla, aby se trochu vykecalo.
Ještě než s tím začala, zajímala se o Flynna. Zběžně vysvětlila, jak se znají, nebo respektive že byli spolu někde u řeky. Vzpomněla jsem si, že jsem je tam zahlédla, když jsem se tam potkala i já se Sigym, takže od té doby nejspíš ti dva spolu trávili nějaký čas. Sigy pak potvrdil svá slova. Jeho syn se zatím nevrátil a tipoval, že šel hledat svou matku. Tiše jsem odfrkla. Tak tady to bylo naopak - děti hledali své rodiče. Hmmm… Většinou to bylo tak, že potomci odcházeli z domova objevovat svět.
Překvapeně jsem se otočila směrem, kterým jsem zaslechla tenký hlásek. V první chvíli jsem si nebyla jistá, ale vážně to byla Elora. Vyděšeně vylétla do sedu, zmateně se dívala kolem sebe a marně lapala po dechu. Nejspíš měla nějaký živý sen a teď z toho byla v šoku. Vyskočila jsem na nohy a byla hned u ní. “Eloro,“ oslovila jsem ji tlumeným hlasem. “El, slyšíš mě? Všechno je v pořádku. Jsi v bezpečí, doma, v úkrytu,“ mluvila jsem na ni ve snaze ji uklidnit. Přitom jsem hodila prosebný pohled na Sigyho, aby mi pomohl. Vzápětí jsem doufala, že se Maeve nenaštve a nebude dotčená, že jí byla sebrána pozornost, když o málo starší vrstevnice potřebovala pomoc. Pohlédla jsem tedy i na ni, aby přišla k nám a byla připravena pomoct i ona. Třeba by jí to dodalo pocit nějaké té důležitosti.

Sigy souhlasil s tím, abychom s Baghý probraly situaci ohledně postavení a funkcí vlků u nás ve smečce. Zároveň dodal cosi o tom, že by chtěla Alfa dát naší mladé Tati funkci ochránce, protože na to má povahu. Také už Awaraka a Ljóse jmenovala lovci. Naklonila jsem hlavu na stranu. Možná nebylo od věci slyšet jeho názor, jakožto někoho nezaujatého. Ale měla jsem pocit, že funkce se tu udělují brzy. Musela jsem souhlasit s tím, že Awarak a náš němý člen si vedli dobře. Jelikož jsem také s Awarakem byla na lovu podruhé, mohla jsem potvrdit, že je šikovný a spolehlivý, takže u něj jsem problém s jmenováním do funkce neměla. Ovšem jeden lov byl podle mě ještě dost málo na to, aby tu funkci také dostal bílý huňáč. Bylo by také dobré, kdyby se o tom aspoň Baghý zmínila, když už. Možná to se mnou nemusela probírat, protože to byla její věc, nicméně já bych se to, jakožto její zástupce, měla dozvědět od ní, když už nechtěla znát můj názor. Stejně jako jsem nemohla v téhle chvíli říct, jestli by Tati zvládla funkci ochránce. Na to jsem ji znala málo. Ano, jako vlče jsem ji vychovávala, starala se o ni a dohlížela, ale co vyrostla, skoro pořád někde byla. Dost jsme se míjely a nemohla jsem tedy v téhle věci také nic říct. Stejně jako Nori a i Sigiy byli do svých funkcí jmenování podle mého dost brzy poté, co se přidali do smečky. Byla jsem asi ostuda, že jsem v tomhle směru také neměla žádný přehled. Takže další důvod k tomu, abych věnovala zvýšenou pozornost ostatním členům smečky a jak si vedou. “Nu, uvidíme. Rozhodně to bude na programu hned, jak se zase s Baghý potkáme,“ řekla jsem k tomu jen.
Zněl celkem rozhodně, když znovu prohlásil, že odejde. Tiše, s modrým zrakem sledující jeho zlatavý, jsem poslouchala jeho vysvětlování, jak hledal domov, ale vůbec se mu to nedařilo. Ani jako coby tulákovi s Coedenem, ani členstvím ve smečkách, které jmenoval, a že jich bylo. To snad byly všechny, které tu byly. O některých jsem ani neslyšela. Svěsila jsem uši. “To mě mrzí, že se ti nepodařilo najít to správné zázemí. Já jsem se s Coedym také nějakou dobu toulala, když moje matka rozpustila původní Borůvkovou smečku. Ale není to život pro mě, nebyla jsem šťastná, i když se svým partnerem po boku. Zkusili jsme se přidat do Smrkové smečky, a bylo to celkem fajn, ale necítila jsem se tam úplně doma. I když s Atrayem, jeho dětmi i pár dalšími členy jsme si dobře rozuměli. A když jsem se pak potkala se Stormovým synem, mým bratrancem, a dozvěděla jsem se, že jeho otec a Tailla Borůvkovou smečku obnovili, musela jsem se sem vrátit. Tady jsem se narodila a tady také nejspíš zemřu. Je to, jako bych tu zkrátka zakořenila, jako nějaký strom,“ pustila jsem se do krátkého povídání. No, krátkého… Rychle jsem zkontrolovala, jestli Sigy svým kecáním neuspávám. Zatím to však vypadalo, že mi věnuje pozornost, ale třeba to bylo jen ze slušnosti. “Jsi tady jen krátce, zkus dát ještě Borůvce šanci. Aspoň do toho konce zimy,“ mrkla jsem na něj povzbudivě. Bylo mi jasné, že k tomu, aby se tu cítil dobře, nebylo potřeba jen příjemné zázemí. V lese bylo bez pochyb krásně, hlavně na jaře i v létě, ale musela jsem uznat, že ne každému vyhovuje ta všudypřítomná ovocná vůně. I když na to by se zvyknout dalo. Především tu však potřeboval mít pár přátel, na které se bude moci spolehnout, ale s tím jsem mu moc pomoci nemohla. Spřátelit se musel on sám. Já jsem mohla pomoci jen v tom, že kamarádkou budu i já sama. A když tu nebyla jeho partnerka, to mu asi také moc na náladě nepřidalo. Rozhodně díky své empatii jsem dost dobře věděla, jak se asi cítí. Nehledě na to, že jsem vesměs zažila to samé.
Když k nám vpadla Maeve a já jí v klidu vysvětlila, že krev, kterou vidí na mém kožichu, není má, a pověděla jí stručně, co se stalo na lovu, zdálo se, že to mladou vlčici uklidnilo. Takže se mi trochu ulevilo. Nechtěla jsem ji peskovat za to, že z rozrušení, leknutí, nebo nějaké nepříjemné události se rozplakala, na to měl právo každý. Trošku si ulevit a holt někdo plakal, někdo zuřil, někdo se smál… Navíc to byla slečna v pubertě a jako taková jistě měla nálady jako na houpačce a nevěděla, co si sama se sebou počít. Trošku jsem v ní poznávala sebe. A také svou dceru Auroru, ještě než zmizela z mého života. Zavrtěla jsem hlavou na její slova, že tam měla být s námi a pomoct nám. Vzápětí se dušovala, že se neflákala, protože byla s Kayou na nějaké pátrací misi. “Sice jsi už hodně vyrostla, ale na lov jsi ještě mladá. S tím začneme na jaře,“ řekla jsem a pohlédla na Sigyho, který nevzrušeně sledoval Eloru a nechal nám klid. Byla jsem sice zvědavá, kde to s Kayou byly, ale raději jsem nechala na ní, jestli se mi svěří. Bylo to jen na ní. “Vrátila se Kay s tebou? Dlouho jsem ji neviděla,“ zeptala jsem se jen. Lehce jsem pohodila ocasem a potlačila zívnutí.
Maeve se pak ptala, jestli jsme neviděli Flynna. Na to jsem jí neodpověděla, protože tohoto Sigyho syna jsem neviděla hodně dlouho. Sigy jí ale odpověděl, kde ho naposledy viděl. Bylo však dost dobře možné, že už je dávno někde pryč.

Musela jsem uznat, že na Sigyho slovech něco bude. Ačkoliv jsem moc medvědů za život nepotkala, nejspíš si vážně hleděli svého, pokud je někdo nějak neohrožoval, což by takový prcek oproti němu, jako je vlk, asi těžko mohl, a navíc, každý měl pud sebezáchovy, takže by se sám od sebe medvědovi určitě vyhnul. Navíc ti už stejně byli touhle dobou uloženi k zimnímu spánku. A co se týkalo nějakého tuláka… No, mohla klidně narazit na nějakého rváče, který záminku nepotřebuje, nebo si nějakou vytvoří, nebo mu stačí jen málo. Nicméně jsem se rozhodla, že nad tím nebudeme spekulovat, to bychom se tu mohli dohadovat do aleluja. A ještě bychom se mohli pohádat, což bych rozhodně nechtěla. Na to mi přišlo naše přátelské pouto příliš křehké, pokud se to tedy dalo nazývat přátelstvím. Ono dva delší rozhovory a neopětované hraní si v řece se asi moc přátelstvím zatím považovat nedalo, ale… Rozhodně jsme si byli aspoň o malinko bližší.
“No, třeba nám poví sama, co se stalo. Ať tak či onak, jsi hodný, že jsi jí pomohl,“ řekla jsem a mile se na něj usmála. Rychle jsem mrkla směrem k Eloře, která pořád nevěděla o světě. Trošku neklidně jsem se zavrtěla. Možná by bylo dobré ji zkusit probudit, aby se aspoň najedla a pak by mohla pokračovat ve spaní. Z uvažování mě však znovu vytrhnul Sigyho hlas. “Uvidíme. Třeba by našla nějaké uplatnění ve smečce, pokud by o to stála a prokázala to. Nicméně nevím, jestli přijímáme další stavy, ještě Blueberry prohlásil, že další hladové krky momentálně nebereme, tak je otázka, jestli se Baghý rozhodla to změnit, nebo to platí a ohledně přijetí Jerryho udělala výjimku, protože je to mládě a to přeci nemůžeme nechat napospas svému osudu v zimě,“ řekla jsem zamyšleně a natáhla si přední nohy před sebe. “To budu muset s Alfou probrat, stejně jak to vidí s některými členy smečky. Hlavně s těmi, co mají nějakou funkci, jestli ji vykonávají. Třeba Wizku mi přijde, že na to poslední dobou kašle. Je pečovatelka jako já, a ačkoliv v začátcích byla ta… řekněme vytíženější… teď mi nepřijde, že by se tomu nějak věnovala. Nebo jak si vede Nori jako ochránce,“ pokračovala jsem a raději se zarazila, abych Sigyho nezačala nudit, i když možná by mohl poradit, co on sám viděl nebo neviděl, nebo jaký má z toho dojem on.
Zastříhala jsem ušima a překvapeně zamrkala, když oznámil, že chce odejít ze smečky. Sice Baghý slíbil, že počká, než skončí zima, ale možná půjde dřív. No… Nechtěla jsem se ho ptát na důvody, to byla jeho věc. Každopádně by to byla škoda, přijít o někoho s jeho schopností pomáhat zraněným vlkům pomocí bylinek. Jak si vede ve funkci učitele jsem nemohla soudit, zatím jsem ho s žádným vlčetem neviděla. Tedy že by ho něčemu učil, dohled nad Jerrym během našeho lovu jsem počítat nemohla. Navíc se jevil jako někdo, kdo je rozumný a spolehlivý. V zápětí mi došlo, že jsem už dlouho neviděla jeho partnerku. A potomky jakbysmet. Možná se rozhodli odejít společně. Nebo oni šli dřív a on ještě váhal… Nebo se rozešli… Nebo prostě Lyl zmizela, sotva vlčata odrostla, aniž by něco řekla… V duchu jsem se ušklíbla. To by bylo stejné jako u mě a Coedena. “To by byla škoda,“ řekla jsem tiše s očima upřenýma na své tlapy natažené dopředu. “Někdo takový spolehlivý, rozumný a s tvými schopnostmi magie by nám tu rozhodně scházel,“ řekla jsem upřímně. “Přemlouvat tě nebudeme, ty sám musíš vědět, jestli stojíš o to tu s námi zůstat. I když si to třeba rozmyslíš,“ dodala jsem ještě. Kdo ví, co by ho tu mohlo držet. Nebo kdo… “Nicméně souhlasím s tím, abys tu zůstal přes zimu, nebo aspoň dokud bude sníh a mráz, aby ses měl kde ukrýt,“švihla jsem ocasem. Třeba mu vyhovoval víc život tuláka a smečku si vybrali, aby měli kde vyvést a vychovat vlčata. No, rozhodně jsem ho nechtěla zatěžovat svými průpovídkami o tom, jak tulácký život třeba pro mě vůbec není.
Do úkrytu vpadla uplakaná Maeve. Docela mě to polekalo. Ale na moji otázku dospívající slečna nebyla schopna odpovědět. Respektive z ní vypadlo, že vlastně ani neví a hned se omlouvala. “Nic se neděje,“ ujistila jsem ji laskavě a škádlivě ji zatahala za ucho. Doufala jsem, že se brzy uklidní. Třeba bylo něco, co ji rozhodilo. Trochu mi napovědělo, že se možná lekla, že jsem zraněná, když viděla na mém bílém kožichu zaschlé stopy krve. Vzápětí Maeve vyzvídala, co se stalo. “Elora se zranila při lovu. Respektive útočící jelen ji zranil, když chtěl napadnout Baghý a ona mu skočila do cesty,“ vysvětlila jsem krátce. “Já mám asi trochu její krve na sobě, když ji Baghý nesla na zádech a jí ji jistila, aby nespadla. Ale už bude v pořádku, Sigy Eloře hodně pomohl,“ dodala jsem s povzbudivým úsměvem, abych ji uklidnila. “A krev, co mám kolem tlamy a na náprsence, to bude od jídla. Měla by sis taky dát, je toho dost,“ dokončila jsem vysvětlování a ukázala čenichem na hromadu masa. Bylo dobré, že jsem toho vzala víc, takže se mohla nadlábnout i Maeve, i tak by toho pro El zbylo dost.

Sigy mi vysvětlil, že oni s Jerrym z toho lovu moc neměli, protože našli zraněnou tulačku. Se zaujetím jsem tedy poslouchala jeho slova o tom, že by ji klidně nechal na pospas svému osudu, kdyby nehrozilo, že malý vlček, kterého měl na starosti, ztropí scénu. Naklonila jsem hlavu na stranu. Byl to celkem nekompromisní přístup, ovšem na druhou stranu asi na tom něco bylo, že si tuláci o sobě hodně myslí a pak čekají, že se o ně postará nějaká smečka, když se něco nevydaří. Musela Jsem se nad tím zamyslet, protože upřímně řečeno jsem se snad nikdy nesetkala s nějakým zraněným tulákem, který by na tom byl tak špatně, že by potřeboval moji pomoc. Na to jsem však nebyla dost lhostejná, abych daného jedince nechala bez pomoci. Jen bych asi byla opatrnější s tím, abych ho dovedla do smečky. Možná bych mu pomohla, dokud by to bylo nezbytně nutné.
“Možná to nebyla její vina, třeba ji někdo napadl. Třeba jiný vlk, nebo dokonce medvěd…“ pronesla jsem zamyšleně. Takže jsem předpokládala, že se Baghý vydala směrem za zraněnou tulačkou k tůni, předtím se o tom Sigy zmínil, než jsem se vypravila do říše snů. Asi bychom jí pomoc neodmítli, ale rozhodně by to chtělo, abychom se měli na pozoru, kdyby nám chtěla páchat nějakou neplechu. Ostatně, pro dobrotu na žebrotu, že. Byla jsem sice dobrá duše, ale také pořád stejně nedůvěřivá. “Uvidíme, co se dozvíme a co se z toho vyklube,“ dodala jsem ještě nakonec.
Vzpomněla jsem si, že než jsme šli na lov, chtěl Sigy se mnou a Baghý mluvit, ale předpokládala jsem, že když vedl rozhovor s Alfou, zatímco jsem spala, tak to s ní vyřešil. Sice oslovil nás obě, ale… Třeba to stačilo vyřešit jen s ní. “Probral jsi s Baghý, co jsi nám chtěl, než jsme šli lovit?“ Zeptala jsem se. Nechtěla jsem na něm vyzvídat, o co přesně se jednalo, ostatně, to byla jeho věc a bylo čistě na Sigym, jestli se s tím svěří i mně.
Brzy nás však vyrušil vpád vlčete. Než jsem si uvědomila, co se děje, visela mi Maeve kolem krku a usedavě plakala. Překvapeně jsem se na ni dívala. Ani nevěda, jestli mě překvapilo, jak za těch několik týdnů, co jsem ji neviděla, vyrostla, ačkoliv to by mě překvapovat nemělo, nebo její reakce. No, po krátké úvaze mě překvapil fakt, že pláče. Vůbec jsem to nechápala a pohlédla jsem zmateně na Sigyho. Nebyly to slzy dojetí nebo radosti z toho, že mě vidí. “Maeve, co se děje? Proč pláčeš?“ Posunula jsem se kousek stranou, abych si vlče prohlédla. Stejně jako Elora už to byla skoro dospělá slečna. Nevěděla jsem, jak ji utišit, tak jsem do ní jemně drcla čenichem a čekala na odpověď.

Bylo docela hezké, jak nám šla péče o nemocnou od tlapky, hlavně díky našim magiím, a já jsem mohla doufat, že se trošku lépe poznáme a třeba se i spřátelíme. Přeci jen byl už nějaký pátek v naší smečce, ale moc jsem toho o něm nevěděla. I když jsem musela uznat, že nebyl jediný. Členů jsme měli teď relativně dost, oproti začátku, kdy smečku převzal Blueberry, ale… Bylo to tak nějak jiné. Samozřejmě, nikdy to nebude takové, jako když Alfami byli moji rodiče, nicméně… Tehdy jsme byli jako rodina. Teď jsem většinu vlků znala jen jménem. Nemusela jsem vědět celou jejich historii a rodokmen, ostatně, to by ani nebylo v mé moci si zapamatovat, ale něco málo o ostatních vědět by bylo fajn. Takže jsem se rozhodla, že to postupně napravím. Hlavně u výše postavených vlků by to bylo dobré, vzhledem k tomu, že mají už nějakou funkci a tak bych měla především sledovat, jestli ji vykonávají správně a svědomitě. A také sledovat ostatní, jestli budou mít na to, aby se dostali někam výš, nebo získali nějakou tu funkci. Baghý to také určitě tak dělala. Navíc… Rozhodně jsem neměla žádné zkušenosti coby tak vysoko postavený vlk, nikdy jsem se nebavila se Stormem a Stellou, když byli zástupci mých rodičů, abych věděla, co všechno mají na starosti kromě toho, že jsou pravou tlapkou Alf.
Když jsem přinesla kus masa, Sigy dokončoval péči o Elořino zranění. Během krátké chvilky vypadalo úplně jinak. Rozhodně mnohem lépe. Žíhaný vlk mi poděkoval za kus masa, který jsem přinesla i pro něj. Ulevilo se mi, že mě neposlal do háje. Už jsem nerozjímala nad tím, zda to je jen ze slušnosti, nebo má zkrátka hlad. Usmála jsem se, jakože nemá zač. Lehla jsem si se svým kouskem masa opodál a zamyšleně žvýkala sousta.
Pohlédla jsem na Sigyho, zajímal o to, jak šel lov. Naklonila jsem hlavu na stranu. Nejspíš měl dost práce s péčí o Jerryho. Nebo možná jen byli na místě, odkud některé věci neviděli. Dožvýkala jsem kus masa a polkla, abych mohla odpovědět. “Nu, zpočátku dost dobře. Jak vidíš, vybrali jsme dobrou oběť. Awarak s Ljósem čekali v úkrytu, než ji s Baghý a Elorou naženeme k nim, jenže jelen jednu ze svých družek vehementně bránil, a chtěl zaútočit na Baghý. Málem ji nabral na parohy, ale Elora mu vběhla do cesty a tak nabral ji. A zbytek už znáš. Ti dva dokončili lov, naštěstí úspěšně, zatímco by s Baghs dopravily El sem. Vlastně se ta křídla, co má Baghý, dost hodila, pomohla udržovat vlčeti stabilitu na jejím hřbetu,“ zestručnila jsem vyprávění, abych ho nějak nenudila. Na chvíli jsem se pak odmlčela, abych dojedla. V bříšku jsem měla jako v pokojíčku a žaludek asi mohl být spokojený. Teď už jsem se cítila mnohem lépe, odpočinek a jídlo udělaly své. “No a pak ses tu objevil ty, jako zázračný léčitel,“ mrkla jsem na Sigyho a lehce si přejela několika tahy jazyka kožich, kam jsem dosáhla, ale moc krve jsem stejně nevyčistila. Mohla jsem jen doufat, že nevypadám jako strašák, až půjdu zpátky do lesa. “A jak to šlo s Jerrym?“ Zeptala jsem se na oplátku. Bylo by dobré vědět, jaký je náš smečkový benjamínek, zda nezlobil a byl ukázněný, jak sliboval.