Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Maeve potvrdila má slova, že nikde nehořelo. Tedy, to spíš byla moje domněnka, ale když ona s Kayou někde byly, tak třeba odtamtud viděly, co se kde děje. Vybídla jsem ji, aby mi něco ještě pověděla, protože jsem na ní viděla, jak zoufale touží vyprávět, co zažila. I když jsem čekala příval slov, jak nebude vědět, kde začít, kde skončit, a co zmínit, tak to naštěstí mělo hlavu a patu. Údajně vylezly na nějaký kopec. Lehce jsem přikývla a usmála se. Jistě, pro mladou vlčici to byla jistě pořádná dřina, i když možná menší, než jak mi dramaticky popisuje, ale rozhodně to bylo dobré pro její fyzičku a svalovou hmotu. Dál se zmínila o nějakém lese, ale její ptačí přítel s nimi nebyl. No, přeci jen měl také svou hlavu a tak nejspíš dělal Maeve společnosti jen tehdy, pokud chtěl on sám. Nad jejími dalšími slovy jsem se však musela zazubit, protože dodala, že se Růženka nejspíš schovává před Kayou, protože ji považuje za čarodějnici. Tiše jsem zabědovala, co asi zase Kaya řekla, nebo nedej Bože udělala tomu malému pernatému stvoření. Ovšem nejspíš to nebylo až tak dramatické, to by se jistě Maeve smrtelně urazila a ve výpravě s Kayou nepokračovala. Nebo možná jen do doby, než by ji dovedla domů. I když, jako každé mrně, by na nějakou takovou menší křivdu asi brzy zapomněla.
Z rozhovoru nás vyrušilo Elořino prudké probuzení. Nečekala jsem na nic a přiskočila k ní, abych ji uklidnila. Maeve se nenechala pobízet a byla mi hned v patách, ale El nás nevnímala. Sigy nás poslal pro oranžové ovoce k tůni. Podívala jsem se na něj jako na malomocného. Vždyť je zima! Pokud tam nějaké vůbec bude, tak zamrzlé. A nepoužitelné… Protestovala jsem ve své mysli. Jestli potřeboval být s Elorou sám, aby ji nějak uklidnil a nechtěl, abychom zacláněly, mohl to říct rovnou. Zamračeně jsem se otočila a houkla na Maeve. “Pojď, jdeme se tam podívat,“ vykročila jsem přitom směrem ven z úkrytu. U vchodu na mě dýchl studený vzduch. Lehce jsem se otočila a pomyslela si, zda si ze mě Sigy dělá blázny.

//Ovocná tůň (přes les)

Téma ohledně vlků a jejich funkcí zde jsme tedy uzavřeli. Ostatně, to bylo především na jednání mně a Baghý. Sigy však nic k tomu neřekl, ale také jsem se otevřeně neptala.
Ujistila jsem tedy Maeve, že lovit můžeme začít na jaře, protože zatím ještě není dost velká a silná. Samozřejmě otevřela papulu a začala protestovat, ale než jsem ji stačila pokárat, zmlkla sama. Úplně mi v tomhle připomněla Aithéra. Mami, kdy už konečně půjdeme lovit jeleny? Ale mami, vždyť já už jsem velký! Jsem ještě větší, než sestřičky, i když jsem nejmladší! Nemusím se učit lovit zajíce, to je pro holky, já složím jelena levou zadní! Při té vzpomínce jeho dušování se jsem se musela usmát. Jak se naparoval, aby mi dokázal, jak je velký, přitom mu bylo tehdy sotva půl roku, takže ani ještě nedosahoval mé výšky. Možná tak s bídou se blížil k polovině, ovšem na důkaz své velikosti dával čumáček vysoko nad hlavu. Ovšem Aurora s Niké se samozřejmě dušovaly, že ani ony se nemusí učit lovit zajíce, protože jsou nejlepší, nejšikovnější, nejrychlejší, nejobratnější a můžou lovit vysokou s patra a bez přípravy. Drobátko jsem posmutněla, ale nedala jsem na sobě nic najevo, nechtěla jsem vysvětlovat, co se stalo nebo na co jsem myslela.
Sigy už ale vypadal dost rozhodnutý, když oznámil, že Borůvková smečka není pro něj. No, nechápala jsem, jak to mohl tak brzy soudit, protože zase tak dlouho nebyl, ale… Nechtěla jsem mu to vymlouvat, přesvědčovat ho, ani nic jiného. Jestli to tak zkrátka cítil, tak tomu tak nejspíš bylo. Věděla jsem, že nikde se asi nikdo nezačne hned cítit jako doma. Zvlášť, pokud vystřídal několik smeček. Tam, kde se narodil, tomu se nic nevyrovná. Ovšem to místo už neexistovalo. A ani toulání nebylo pro něj, stejně jako pro mě ne. Ale já aspoň měla to štěstí, že se obnovila moje rodná smečka a mohla jsem se vrátit. Kdo ví, jak by to se mnou bylo dneska. Jestli bych dodnes zůstala ve Smrkovém lese… I když vlastně to bylo vyloučené, když jsme tam právě byli lovit, takže nejspíš Atray smečku rozpustil a všichni odešli. A kdybych se snad měla toulat sama, bez Coedena… To bych asi nezvládla a zkoušela si hledat nový domov.
Přestala jsem uvažovat nad tím, co by kdyby, a byla ráda, že jsem prostě ve svém domově a jsem spokojená. “Jak myslíš,“ řekla jsem nakonec, když oznámil svůj záměr zkusit hledat svého otce. Já bych toho svého hledat nešla, protože bych ho nenašla. Nevěděla jsem, zda byl ještě naživu, ale věděla jsem, že i kdybych se rozkrájela, nenašla bych ho. Pokud by to sám nechtěl.
Slova se znovu ujala Maeve, která se svěřila, že byly s Kayou v horách. Zvědavě jsem na ni pohlédla, když pokračovala. Bylo zvláštní, že zrovna ony dvě spolu někde byly, protože jsem měla za to, že ji Kay moc nemusí. Ale bylo možné, že nakonec na ni změnila názor. Mladá vlčice se zmínila o tmavém kouři, špatném dýchání a vůbec všechno bylo zvláštní. Přikývla jsem. “Ano, tady jsme také cítili podivný pach a kouř. Trochu nám to komplikovalo začátek lovu. Ale zřejmě nikde nehořelo?“ Zeptala jsem se zamyšleně. Možná jedině hodně na severu, takže oheň vidět nebyl, ale cítit to bylo hodně daleko, až tady ve středu Gallirei. Na druhou stranu bylo by zvláštní, kdyby nikdo nežádal naši pomoc, ale možná jen zkrátka nebyla potřeba, kdo ví. Pak mi Maeve odpověděla, Kaya se vrátila do lesa s ní, ovšem šla dělat chůvu nějakému mrněti. Nejspíš se jednalo o Jerryho, o žádném jiném vlčeti jsem nevěděla. Co jsem však věděla, tak to, jak Maeve ráda vypráví, co se jí přihodilo. Sice jsem to původně nechala na ní, jestli mi o tom bude chtít vyprávět sama, ale vzala to celkem skromně. “A co Růženka, byl s vámi? Potkaly jste nějaké zajímavé vlky, nebo zažily nějaké dobrodružství?“ Zeptala jsem se nakonec. I když dobrodružství bylo pro dospívající vlčici už jen to, že se vydala na nějakou takovou větší výpravu. Pohlédla jsem na Sigyho, snad mu nevadilo, že jsem mládě vybídla, aby se trochu vykecalo.
Ještě než s tím začala, zajímala se o Flynna. Zběžně vysvětlila, jak se znají, nebo respektive že byli spolu někde u řeky. Vzpomněla jsem si, že jsem je tam zahlédla, když jsem se tam potkala i já se Sigym, takže od té doby nejspíš ti dva spolu trávili nějaký čas. Sigy pak potvrdil svá slova. Jeho syn se zatím nevrátil a tipoval, že šel hledat svou matku. Tiše jsem odfrkla. Tak tady to bylo naopak - děti hledali své rodiče. Hmmm… Většinou to bylo tak, že potomci odcházeli z domova objevovat svět.
Překvapeně jsem se otočila směrem, kterým jsem zaslechla tenký hlásek. V první chvíli jsem si nebyla jistá, ale vážně to byla Elora. Vyděšeně vylétla do sedu, zmateně se dívala kolem sebe a marně lapala po dechu. Nejspíš měla nějaký živý sen a teď z toho byla v šoku. Vyskočila jsem na nohy a byla hned u ní. “Eloro,“ oslovila jsem ji tlumeným hlasem. “El, slyšíš mě? Všechno je v pořádku. Jsi v bezpečí, doma, v úkrytu,“ mluvila jsem na ni ve snaze ji uklidnit. Přitom jsem hodila prosebný pohled na Sigyho, aby mi pomohl. Vzápětí jsem doufala, že se Maeve nenaštve a nebude dotčená, že jí byla sebrána pozornost, když o málo starší vrstevnice potřebovala pomoc. Pohlédla jsem tedy i na ni, aby přišla k nám a byla připravena pomoct i ona. Třeba by jí to dodalo pocit nějaké té důležitosti.

Sigy souhlasil s tím, abychom s Baghý probraly situaci ohledně postavení a funkcí vlků u nás ve smečce. Zároveň dodal cosi o tom, že by chtěla Alfa dát naší mladé Tati funkci ochránce, protože na to má povahu. Také už Awaraka a Ljóse jmenovala lovci. Naklonila jsem hlavu na stranu. Možná nebylo od věci slyšet jeho názor, jakožto někoho nezaujatého. Ale měla jsem pocit, že funkce se tu udělují brzy. Musela jsem souhlasit s tím, že Awarak a náš němý člen si vedli dobře. Jelikož jsem také s Awarakem byla na lovu podruhé, mohla jsem potvrdit, že je šikovný a spolehlivý, takže u něj jsem problém s jmenováním do funkce neměla. Ovšem jeden lov byl podle mě ještě dost málo na to, aby tu funkci také dostal bílý huňáč. Bylo by také dobré, kdyby se o tom aspoň Baghý zmínila, když už. Možná to se mnou nemusela probírat, protože to byla její věc, nicméně já bych se to, jakožto její zástupce, měla dozvědět od ní, když už nechtěla znát můj názor. Stejně jako jsem nemohla v téhle chvíli říct, jestli by Tati zvládla funkci ochránce. Na to jsem ji znala málo. Ano, jako vlče jsem ji vychovávala, starala se o ni a dohlížela, ale co vyrostla, skoro pořád někde byla. Dost jsme se míjely a nemohla jsem tedy v téhle věci také nic říct. Stejně jako Nori a i Sigiy byli do svých funkcí jmenování podle mého dost brzy poté, co se přidali do smečky. Byla jsem asi ostuda, že jsem v tomhle směru také neměla žádný přehled. Takže další důvod k tomu, abych věnovala zvýšenou pozornost ostatním členům smečky a jak si vedou. “Nu, uvidíme. Rozhodně to bude na programu hned, jak se zase s Baghý potkáme,“ řekla jsem k tomu jen.
Zněl celkem rozhodně, když znovu prohlásil, že odejde. Tiše, s modrým zrakem sledující jeho zlatavý, jsem poslouchala jeho vysvětlování, jak hledal domov, ale vůbec se mu to nedařilo. Ani jako coby tulákovi s Coedenem, ani členstvím ve smečkách, které jmenoval, a že jich bylo. To snad byly všechny, které tu byly. O některých jsem ani neslyšela. Svěsila jsem uši. “To mě mrzí, že se ti nepodařilo najít to správné zázemí. Já jsem se s Coedym také nějakou dobu toulala, když moje matka rozpustila původní Borůvkovou smečku. Ale není to život pro mě, nebyla jsem šťastná, i když se svým partnerem po boku. Zkusili jsme se přidat do Smrkové smečky, a bylo to celkem fajn, ale necítila jsem se tam úplně doma. I když s Atrayem, jeho dětmi i pár dalšími členy jsme si dobře rozuměli. A když jsem se pak potkala se Stormovým synem, mým bratrancem, a dozvěděla jsem se, že jeho otec a Tailla Borůvkovou smečku obnovili, musela jsem se sem vrátit. Tady jsem se narodila a tady také nejspíš zemřu. Je to, jako bych tu zkrátka zakořenila, jako nějaký strom,“ pustila jsem se do krátkého povídání. No, krátkého… Rychle jsem zkontrolovala, jestli Sigy svým kecáním neuspávám. Zatím to však vypadalo, že mi věnuje pozornost, ale třeba to bylo jen ze slušnosti. “Jsi tady jen krátce, zkus dát ještě Borůvce šanci. Aspoň do toho konce zimy,“ mrkla jsem na něj povzbudivě. Bylo mi jasné, že k tomu, aby se tu cítil dobře, nebylo potřeba jen příjemné zázemí. V lese bylo bez pochyb krásně, hlavně na jaře i v létě, ale musela jsem uznat, že ne každému vyhovuje ta všudypřítomná ovocná vůně. I když na to by se zvyknout dalo. Především tu však potřeboval mít pár přátel, na které se bude moci spolehnout, ale s tím jsem mu moc pomoci nemohla. Spřátelit se musel on sám. Já jsem mohla pomoci jen v tom, že kamarádkou budu i já sama. A když tu nebyla jeho partnerka, to mu asi také moc na náladě nepřidalo. Rozhodně díky své empatii jsem dost dobře věděla, jak se asi cítí. Nehledě na to, že jsem vesměs zažila to samé.
Když k nám vpadla Maeve a já jí v klidu vysvětlila, že krev, kterou vidí na mém kožichu, není má, a pověděla jí stručně, co se stalo na lovu, zdálo se, že to mladou vlčici uklidnilo. Takže se mi trochu ulevilo. Nechtěla jsem ji peskovat za to, že z rozrušení, leknutí, nebo nějaké nepříjemné události se rozplakala, na to měl právo každý. Trošku si ulevit a holt někdo plakal, někdo zuřil, někdo se smál… Navíc to byla slečna v pubertě a jako taková jistě měla nálady jako na houpačce a nevěděla, co si sama se sebou počít. Trošku jsem v ní poznávala sebe. A také svou dceru Auroru, ještě než zmizela z mého života. Zavrtěla jsem hlavou na její slova, že tam měla být s námi a pomoct nám. Vzápětí se dušovala, že se neflákala, protože byla s Kayou na nějaké pátrací misi. “Sice jsi už hodně vyrostla, ale na lov jsi ještě mladá. S tím začneme na jaře,“ řekla jsem a pohlédla na Sigyho, který nevzrušeně sledoval Eloru a nechal nám klid. Byla jsem sice zvědavá, kde to s Kayou byly, ale raději jsem nechala na ní, jestli se mi svěří. Bylo to jen na ní. “Vrátila se Kay s tebou? Dlouho jsem ji neviděla,“ zeptala jsem se jen. Lehce jsem pohodila ocasem a potlačila zívnutí.
Maeve se pak ptala, jestli jsme neviděli Flynna. Na to jsem jí neodpověděla, protože tohoto Sigyho syna jsem neviděla hodně dlouho. Sigy jí ale odpověděl, kde ho naposledy viděl. Bylo však dost dobře možné, že už je dávno někde pryč.

Musela jsem uznat, že na Sigyho slovech něco bude. Ačkoliv jsem moc medvědů za život nepotkala, nejspíš si vážně hleděli svého, pokud je někdo nějak neohrožoval, což by takový prcek oproti němu, jako je vlk, asi těžko mohl, a navíc, každý měl pud sebezáchovy, takže by se sám od sebe medvědovi určitě vyhnul. Navíc ti už stejně byli touhle dobou uloženi k zimnímu spánku. A co se týkalo nějakého tuláka… No, mohla klidně narazit na nějakého rváče, který záminku nepotřebuje, nebo si nějakou vytvoří, nebo mu stačí jen málo. Nicméně jsem se rozhodla, že nad tím nebudeme spekulovat, to bychom se tu mohli dohadovat do aleluja. A ještě bychom se mohli pohádat, což bych rozhodně nechtěla. Na to mi přišlo naše přátelské pouto příliš křehké, pokud se to tedy dalo nazývat přátelstvím. Ono dva delší rozhovory a neopětované hraní si v řece se asi moc přátelstvím zatím považovat nedalo, ale… Rozhodně jsme si byli aspoň o malinko bližší.
“No, třeba nám poví sama, co se stalo. Ať tak či onak, jsi hodný, že jsi jí pomohl,“ řekla jsem a mile se na něj usmála. Rychle jsem mrkla směrem k Eloře, která pořád nevěděla o světě. Trošku neklidně jsem se zavrtěla. Možná by bylo dobré ji zkusit probudit, aby se aspoň najedla a pak by mohla pokračovat ve spaní. Z uvažování mě však znovu vytrhnul Sigyho hlas. “Uvidíme. Třeba by našla nějaké uplatnění ve smečce, pokud by o to stála a prokázala to. Nicméně nevím, jestli přijímáme další stavy, ještě Blueberry prohlásil, že další hladové krky momentálně nebereme, tak je otázka, jestli se Baghý rozhodla to změnit, nebo to platí a ohledně přijetí Jerryho udělala výjimku, protože je to mládě a to přeci nemůžeme nechat napospas svému osudu v zimě,“ řekla jsem zamyšleně a natáhla si přední nohy před sebe. “To budu muset s Alfou probrat, stejně jak to vidí s některými členy smečky. Hlavně s těmi, co mají nějakou funkci, jestli ji vykonávají. Třeba Wizku mi přijde, že na to poslední dobou kašle. Je pečovatelka jako já, a ačkoliv v začátcích byla ta… řekněme vytíženější… teď mi nepřijde, že by se tomu nějak věnovala. Nebo jak si vede Nori jako ochránce,“ pokračovala jsem a raději se zarazila, abych Sigyho nezačala nudit, i když možná by mohl poradit, co on sám viděl nebo neviděl, nebo jaký má z toho dojem on.
Zastříhala jsem ušima a překvapeně zamrkala, když oznámil, že chce odejít ze smečky. Sice Baghý slíbil, že počká, než skončí zima, ale možná půjde dřív. No… Nechtěla jsem se ho ptát na důvody, to byla jeho věc. Každopádně by to byla škoda, přijít o někoho s jeho schopností pomáhat zraněným vlkům pomocí bylinek. Jak si vede ve funkci učitele jsem nemohla soudit, zatím jsem ho s žádným vlčetem neviděla. Tedy že by ho něčemu učil, dohled nad Jerrym během našeho lovu jsem počítat nemohla. Navíc se jevil jako někdo, kdo je rozumný a spolehlivý. V zápětí mi došlo, že jsem už dlouho neviděla jeho partnerku. A potomky jakbysmet. Možná se rozhodli odejít společně. Nebo oni šli dřív a on ještě váhal… Nebo se rozešli… Nebo prostě Lyl zmizela, sotva vlčata odrostla, aniž by něco řekla… V duchu jsem se ušklíbla. To by bylo stejné jako u mě a Coedena. “To by byla škoda,“ řekla jsem tiše s očima upřenýma na své tlapy natažené dopředu. “Někdo takový spolehlivý, rozumný a s tvými schopnostmi magie by nám tu rozhodně scházel,“ řekla jsem upřímně. “Přemlouvat tě nebudeme, ty sám musíš vědět, jestli stojíš o to tu s námi zůstat. I když si to třeba rozmyslíš,“ dodala jsem ještě. Kdo ví, co by ho tu mohlo držet. Nebo kdo… “Nicméně souhlasím s tím, abys tu zůstal přes zimu, nebo aspoň dokud bude sníh a mráz, aby ses měl kde ukrýt,“švihla jsem ocasem. Třeba mu vyhovoval víc život tuláka a smečku si vybrali, aby měli kde vyvést a vychovat vlčata. No, rozhodně jsem ho nechtěla zatěžovat svými průpovídkami o tom, jak tulácký život třeba pro mě vůbec není.
Do úkrytu vpadla uplakaná Maeve. Docela mě to polekalo. Ale na moji otázku dospívající slečna nebyla schopna odpovědět. Respektive z ní vypadlo, že vlastně ani neví a hned se omlouvala. “Nic se neděje,“ ujistila jsem ji laskavě a škádlivě ji zatahala za ucho. Doufala jsem, že se brzy uklidní. Třeba bylo něco, co ji rozhodilo. Trochu mi napovědělo, že se možná lekla, že jsem zraněná, když viděla na mém bílém kožichu zaschlé stopy krve. Vzápětí Maeve vyzvídala, co se stalo. “Elora se zranila při lovu. Respektive útočící jelen ji zranil, když chtěl napadnout Baghý a ona mu skočila do cesty,“ vysvětlila jsem krátce. “Já mám asi trochu její krve na sobě, když ji Baghý nesla na zádech a jí ji jistila, aby nespadla. Ale už bude v pořádku, Sigy Eloře hodně pomohl,“ dodala jsem s povzbudivým úsměvem, abych ji uklidnila. “A krev, co mám kolem tlamy a na náprsence, to bude od jídla. Měla by sis taky dát, je toho dost,“ dokončila jsem vysvětlování a ukázala čenichem na hromadu masa. Bylo dobré, že jsem toho vzala víc, takže se mohla nadlábnout i Maeve, i tak by toho pro El zbylo dost.

Sigy mi vysvětlil, že oni s Jerrym z toho lovu moc neměli, protože našli zraněnou tulačku. Se zaujetím jsem tedy poslouchala jeho slova o tom, že by ji klidně nechal na pospas svému osudu, kdyby nehrozilo, že malý vlček, kterého měl na starosti, ztropí scénu. Naklonila jsem hlavu na stranu. Byl to celkem nekompromisní přístup, ovšem na druhou stranu asi na tom něco bylo, že si tuláci o sobě hodně myslí a pak čekají, že se o ně postará nějaká smečka, když se něco nevydaří. Musela Jsem se nad tím zamyslet, protože upřímně řečeno jsem se snad nikdy nesetkala s nějakým zraněným tulákem, který by na tom byl tak špatně, že by potřeboval moji pomoc. Na to jsem však nebyla dost lhostejná, abych daného jedince nechala bez pomoci. Jen bych asi byla opatrnější s tím, abych ho dovedla do smečky. Možná bych mu pomohla, dokud by to bylo nezbytně nutné.
“Možná to nebyla její vina, třeba ji někdo napadl. Třeba jiný vlk, nebo dokonce medvěd…“ pronesla jsem zamyšleně. Takže jsem předpokládala, že se Baghý vydala směrem za zraněnou tulačkou k tůni, předtím se o tom Sigy zmínil, než jsem se vypravila do říše snů. Asi bychom jí pomoc neodmítli, ale rozhodně by to chtělo, abychom se měli na pozoru, kdyby nám chtěla páchat nějakou neplechu. Ostatně, pro dobrotu na žebrotu, že. Byla jsem sice dobrá duše, ale také pořád stejně nedůvěřivá. “Uvidíme, co se dozvíme a co se z toho vyklube,“ dodala jsem ještě nakonec.
Vzpomněla jsem si, že než jsme šli na lov, chtěl Sigy se mnou a Baghý mluvit, ale předpokládala jsem, že když vedl rozhovor s Alfou, zatímco jsem spala, tak to s ní vyřešil. Sice oslovil nás obě, ale… Třeba to stačilo vyřešit jen s ní. “Probral jsi s Baghý, co jsi nám chtěl, než jsme šli lovit?“ Zeptala jsem se. Nechtěla jsem na něm vyzvídat, o co přesně se jednalo, ostatně, to byla jeho věc a bylo čistě na Sigym, jestli se s tím svěří i mně.
Brzy nás však vyrušil vpád vlčete. Než jsem si uvědomila, co se děje, visela mi Maeve kolem krku a usedavě plakala. Překvapeně jsem se na ni dívala. Ani nevěda, jestli mě překvapilo, jak za těch několik týdnů, co jsem ji neviděla, vyrostla, ačkoliv to by mě překvapovat nemělo, nebo její reakce. No, po krátké úvaze mě překvapil fakt, že pláče. Vůbec jsem to nechápala a pohlédla jsem zmateně na Sigyho. Nebyly to slzy dojetí nebo radosti z toho, že mě vidí. “Maeve, co se děje? Proč pláčeš?“ Posunula jsem se kousek stranou, abych si vlče prohlédla. Stejně jako Elora už to byla skoro dospělá slečna. Nevěděla jsem, jak ji utišit, tak jsem do ní jemně drcla čenichem a čekala na odpověď.

Bylo docela hezké, jak nám šla péče o nemocnou od tlapky, hlavně díky našim magiím, a já jsem mohla doufat, že se trošku lépe poznáme a třeba se i spřátelíme. Přeci jen byl už nějaký pátek v naší smečce, ale moc jsem toho o něm nevěděla. I když jsem musela uznat, že nebyl jediný. Členů jsme měli teď relativně dost, oproti začátku, kdy smečku převzal Blueberry, ale… Bylo to tak nějak jiné. Samozřejmě, nikdy to nebude takové, jako když Alfami byli moji rodiče, nicméně… Tehdy jsme byli jako rodina. Teď jsem většinu vlků znala jen jménem. Nemusela jsem vědět celou jejich historii a rodokmen, ostatně, to by ani nebylo v mé moci si zapamatovat, ale něco málo o ostatních vědět by bylo fajn. Takže jsem se rozhodla, že to postupně napravím. Hlavně u výše postavených vlků by to bylo dobré, vzhledem k tomu, že mají už nějakou funkci a tak bych měla především sledovat, jestli ji vykonávají správně a svědomitě. A také sledovat ostatní, jestli budou mít na to, aby se dostali někam výš, nebo získali nějakou tu funkci. Baghý to také určitě tak dělala. Navíc… Rozhodně jsem neměla žádné zkušenosti coby tak vysoko postavený vlk, nikdy jsem se nebavila se Stormem a Stellou, když byli zástupci mých rodičů, abych věděla, co všechno mají na starosti kromě toho, že jsou pravou tlapkou Alf.
Když jsem přinesla kus masa, Sigy dokončoval péči o Elořino zranění. Během krátké chvilky vypadalo úplně jinak. Rozhodně mnohem lépe. Žíhaný vlk mi poděkoval za kus masa, který jsem přinesla i pro něj. Ulevilo se mi, že mě neposlal do háje. Už jsem nerozjímala nad tím, zda to je jen ze slušnosti, nebo má zkrátka hlad. Usmála jsem se, jakože nemá zač. Lehla jsem si se svým kouskem masa opodál a zamyšleně žvýkala sousta.
Pohlédla jsem na Sigyho, zajímal o to, jak šel lov. Naklonila jsem hlavu na stranu. Nejspíš měl dost práce s péčí o Jerryho. Nebo možná jen byli na místě, odkud některé věci neviděli. Dožvýkala jsem kus masa a polkla, abych mohla odpovědět. “Nu, zpočátku dost dobře. Jak vidíš, vybrali jsme dobrou oběť. Awarak s Ljósem čekali v úkrytu, než ji s Baghý a Elorou naženeme k nim, jenže jelen jednu ze svých družek vehementně bránil, a chtěl zaútočit na Baghý. Málem ji nabral na parohy, ale Elora mu vběhla do cesty a tak nabral ji. A zbytek už znáš. Ti dva dokončili lov, naštěstí úspěšně, zatímco by s Baghs dopravily El sem. Vlastně se ta křídla, co má Baghý, dost hodila, pomohla udržovat vlčeti stabilitu na jejím hřbetu,“ zestručnila jsem vyprávění, abych ho nějak nenudila. Na chvíli jsem se pak odmlčela, abych dojedla. V bříšku jsem měla jako v pokojíčku a žaludek asi mohl být spokojený. Teď už jsem se cítila mnohem lépe, odpočinek a jídlo udělaly své. “No a pak ses tu objevil ty, jako zázračný léčitel,“ mrkla jsem na Sigyho a lehce si přejela několika tahy jazyka kožich, kam jsem dosáhla, ale moc krve jsem stejně nevyčistila. Mohla jsem jen doufat, že nevypadám jako strašák, až půjdu zpátky do lesa. “A jak to šlo s Jerrym?“ Zeptala jsem se na oplátku. Bylo by dobré vědět, jaký je náš smečkový benjamínek, zda nezlobil a byl ukázněný, jak sliboval.

“Svou magii ovládám celkem dobře,“ odpověděla jsem Sigymu, který už měl zřejmě nápad, co bych mohla udělat. Teda aspoň doufám, dodala jsem v duchu. Sigyho návrh byl jasný, vykouzlit trochu vody. Vzápětí se opravil, že by bylo lepší, kdyby mohla voda téct po té její ráně. No jasně, chtělo to trochu vyčistit. Přikývla jsem a rozhodla se, že provedu obě varianty, tedy že přivolám další vodu do té prohlubně, ta se bude také později určitě hodit, minimálně aby měla El co pít, i zkusím vymyslet, jak nechat vodu téct po noze.
Zatímco Sigy sundával lístky z Elořiny nohy, já jsem se na okamžik soustředila na vodu, která se za okamžik objevila v prohlubni a naplnila ji až po okraj. Spokojeně jsem se usmála, tohle byla maličkost. Byla jsem ráda, že jsme v lese měli Ovocnou tůň, ze které jsem mohla čerpat vodu a tak jsem ji nemusela přivolávat z větší dálky, třeba z Velkého jezera.
Nakrčila jsem čenich, do kterého mě uhodil nepříjemný zápach. Bylo to nejspíš z té rány. Pohlédla jsem na Sigyho, ale ten se tvářil neutrálně. Sice zamručel, ale kdyby to nevěstilo nic dobrého, asi by se výraz jeho obličeje změnil, nebo by možná něco nahlas řekl. Jelikož ale byl relativně v klidu, tvářila jsem se tak i já. Mrkla jsem sice na tu nohu, nebyla jsem samozřejmě žádná citlivka, to bych nemohla lovit, ale… Tohle bylo něco jiného, než roztrhaná kořist. Tohle bylo ošklivé zranění způsobené jedním debilním jelenem, který chtěl zaútočit na Baghý, ale do cesty se mu statečně postavila naše nejmladší společnice na lovu. Tiše jsem povzdychla. Ach El, tohle se stát nemělo. Snad se nám brzy uzdravíš a nebudeš mít z jelenů strach a budeš s námi chodit na lov, pomyslela jsem si. Jelikož ale to vypadalo, že rána není až tak hluboká a byla narušená jen svalovina, tak jsem tipovala, že by sice mohla mít vlčice jizvu, ale následek v podobě kulhání snad mít nebude.
Raději jsem se tedy začala soustředit na to, jak bych mohla vodu nechat stékat po té ráně. Nakonec jsem se rozhodla, že využiju vlhkost vzduchu, kdysi jsem viděla matku takhle blbnout s magií, takže by se to teď mohlo hodit, i když já sama to zatím nikdy nezkoušela. Nedalo to naštěstí žádnou námahu, když se ve vzduchu objevily kapky vody. Nejdřív jich bylo jen pár, za okamžik ještě o něco více. Vypadaly jako zvláštní déšť. Soustředila jsem se o něco více, abych je dostala na to správné místo. Ani jsem si neuvědomila, že se u toho mračím. Nakonec to nebylo tak těžké a kapky začaly v tenkých pramíncích stékat po Elořině noze. “Takhle to stačí?“ Zeptala jsem se Sigyho, když jsem usoudila, že to bude nejspíš dobré - rána byla čistá, krev pryč a teď už to ani tolik nezapáchalo.
Sigy souhlasil s mou námitkou, že bude lepší, když pro ten kus masa dojdu hned, protože jinak by ho mohli zblajznout hladoví vlci z lesa, což jsem nemohla dopustit. Už jsem se chystala, že se tedy vydám do lesa, když mě zarazila jeho poznámka - že by bylo dobré donést nějaké vnitřnosti, protože jsou výživnější. Souhlasně jsem přikývla, ještě že mi to připomněl, já bych si na to možná ani nevzpomněla. “Hned jsem zpátky,“ dodala jsem a poklusem se vydala směrem k východu z jeskyně doufajíc, že ještě nějaké maso zbylo.

// Jelikož je laň u úkrytu, dovolím si psát dál sem

Naštěstí jsem však nemusela nikam daleko. Baghý nejspíš myslela jednak na nás, a jednak na to, že nejspíš většina vlků, vzhledem k tomu, že bylo celkem dost chladno, bude chtít hodovat práve v jeskyni, kde bylo teplo, sucho a nefoukal tu vítr. A měla jsem štěstí, laň byla víceméně ještě celá. Rozhodla jsem se, že donesu kus zadní nohy. Zapřela jsem se o bezvládné tělo tlapami a pustila se do práce. Byla to docela fuška, ale naštěstí se mi brzy podařilo nohu jakžtakž oddělit od těla, a odtáhla jsem ji zpátky k místu, kde pod Sigyho dohledem odpočívala Elora. Hned jsem zase běžela ven, abych pro změnu rozpárala břicho a kus od hrudníku, abych donesla nějaké ty vnitřnosti, jak radil Sigy. Ani jsem nezkoumala, co všechno jsem nesla, prostě jsem popadla to, co se mi připletlo do tlamy, jen když jsem i to donesla k noze, postřehla jsem v hromádce játra, ledviny, žaludek. Mrkla jsem na Sigyho a mlčky běžela znovu ven, tentokrát snad naposledy.
Měla jsem kožich celý potřísněný krví, a začala jsem nehorázně slintat, protože můj žaludek se zase přihlásil o slovo. Tentokrát jsem nesla dva menší kusy masa. Sice jsem nevěděla, co na vysoké má Sigy nejraději, ale doufala jsem, že je mu to jedno. Položila jsem ty dva kousky o něco dál. “Měli bychom se také najíst,“ řekla jsem na vysvětlenou. V prvé řadě jsme ale museli dokončit péči o Eloru. No, snad mě s tím nepošle do háje, že se raději nadlábne sám v klidu, napadlo mě ještě.

Aniž by se na mě podíval, zamyšleně mi Sigy oznámil, že se Alfa vydala do lesa zjistit, co se děje. Nejdřív jsem přikývla, ale jelikož mi stále nevěnoval příliš pozornosti, ještě jsem tedy polohlasně zabručela, abych dala najevo, že chápu.
Na to, co jsem předtím zmínila já, nic neřekl, nicméně se zmínil o tom, že by bylo lepší, kdyby mohl její ránu vyčistit. Zaradovala jsem se. To by mohla být pro mě příležitost a mohla bych zase nějak pomoci, zatím jsem se nijak zvlášť nevytáhla. Jelikož má Sigy zlatavé oči, nedokázala jsem určit, jakou magii vlastně ovládá. Nebo magie. Nicméně kdyby mezi ně patřila voda, tak by se o tom asi nezmiňoval a rovnou by to udělal. “Můžu ti s tím nějak pomoct?“ Zeptala jsem se. Vzpomněla jsem si, že jsem přivolala trošku vody do prohlubně u Elořiny hlavy, ale teď toho tam moc nebylo, takže bylo možné, že někdo z ní pil. Samozřejmě jsem se nezlobila, ačkoliv ta voda byla primárně pro zraněné dospívající vlče, jistě měla Baghý po té námaze velkou žízeň… Nepřemítala jsem už nad takovou nepodstatnou věcí a raději vrhla krátký pohled na vlka po svém boku, jestli přijme mou nabídku pomoci a případně čím mě zaúkoluje.
Nadhodila jsem, že bych mohla donést Eloře maso. S tím asi neměl Sigy žádný problém, ovšem dodal něco o tom, že Elora ho stejně nebude schopná sníst dříve, než se probudí. A podle všeho to vypadalo, že je hodně mimo, což jsem sice já usuzovala z toho, že klidně leží, pravidelně oddechuje, ani víčka se jí netřepotají. “To je jasné. Spánek nejdřív. Ale bude lepší, když tady ten kus masa bude mít, dokud vůbec nějaké je, protože by ho brzy mohli spořádat ostatní členové smečky,“ hlesla jsem a ohlédla se směrem ven. “Sice bych jako alternativu mohla zkusit sehnat zajíce, ale myslím, že maso z vysoké je sytější a výživnější,“ dodala jsem k tomu. No, spíš jsem to zmínila jen tak pro sebe, možná proto, aby řeč nestála.Pak jsem ale přeci jen zmlkla, protože Sigy nejspíše přemýšlel, co bychom pro Eloru mohli ještě udělat.

Převalila jsem se na záda. To ale nebylo moc pohodlné, něco mě tlačilo, takže jsem se přehoupla na druhý bok. Krátce jsem několikrát zafuněla. Oči jsem měla pořád zavřené, ale už jsem nespala. Ani se mi nic nezdálo. Nebo jsem si to nepamatovala, to nebylo podstatné. Podstatnější bylo, že jsem byla celkem odpočatá. Aspoň se to v tom prvním dojmu tak zdálo. Pomalu jsem otevřela jednoho oko a krátce zamrkala. Čučela jsem do stěny jeskyně, takže žádný důležitý rozhled. Ačkoliv jsem cítila, že tu Sigy stále je a Baghý nejspíš také, musela jsem se samozřejmě přesvědčit. Bylo ticho, takže bylo možné, že před chvilkou odešli, anebo si oba zdřímli. Nebo jen Baghý, jistě toho měla také dost. Takže zpátky na pravobok. Rozlepila jsem druhé oko. I na to jsem musela párkrát zamrkat, abych zaostřila zrak. Silueta, kterou jsem prvně spatřila, dostala tedy detailnější vzhled. Elora klidně spala opodál. Lehce jsem se usmála. To bylo dobré znamení. Noha jí samozřejmě už nekrvácela, Sigyho lék zapůsobil a já jsem si byla jistá, že rána se pěkně zahojí. I když bylo možné, že jí tam zůstane jizva. Dýchala pravidelně, klidně. Úleva byla velká. Ona a Maeve mi nesmírně přirostly k srdci a já je měla skoro jako vlastní. K Tati jsem takový vztah neměla. Možná to bylo tím, že jsem s nimi strávila víc času, zatímco Tati tenkrát poměrně hodně času strávila sama mimo smečku. Vlastně jsem se i divila, že tu stále zůstávala, ale nejspíš se jí u nás líbilo. Ne jako Taenaran. Při vzpomínce na něj jsem se jen kysele ušklíbla. Už mi z toho nebylo ani smutno. Holt měl toulavé tlapky, nebo jsme mu nebyli dost dobří… Kdo ví.
U Elory stál Sigy, patrně kontroloval, jak na tom mladá vlčice je. Lehce jsem se usmála. Nejdřív si nevšiml, že jsem se vzbudila, jak by také mohl, že. I když možná ho to napadlo, když mě viděl se převalovat a funět. Každopádně tentokrát jsem se přetočila na břicho, načež jsem se zvedla na všechny čtyři. Baghý jsem tu nikde neviděla, takže se nejspíš šla věnovat smečkovým povinnostem. No, sice mě nemusela mít pořád za zadkem, ale bylo by dobré, abych také měla přehled o tom, co se momentálně ve smečce děje a pobavit se s Baghý také o tom, jestli plánuje nějaké další změny v hierarchii. A také by bylo dobré zjistit, jestli se vrátila Wizku a zjistit, co ona. Ačkoliv jsem ji měla ráda a věřila jí, poslední dobou se mi zdálo, že se raději někde toulá. Maximálně dovedla do lesa nějaké toulavé vlče, které jsem si pak převzala já.
Protáhla jsem se, až mi tiše zapraskalo v kostech. To mi připomnělo, že už také nejsem nejmladší. Měla jsem aspoň výhodu v tom, že můj kožich byl bílý od narození, takže až budu starší, nebudou vidět žádné šediny. Vlastně jsem ani nevěděla, proč mě zrovna teď tohle napadlo.
No, bílý kožich… Jak jsem se na sebe letmo podívala, byl spíš zašedlý, jak byl zaprášený, i když jsem ho před časem rádoby vyprala v řece, kde jsem se krátce koupala se Sigym. Teď mi to přišlo hodně dávno. Zima byla skoro tady a nějaké dovádění ve vodních tocích teď bylo vyloučené. Takže jsem se jen trochu oklepala, ale nemělo to vůbec žádný efekt. Maximálně abych se zbavila několika lístků, co mi v kožichu uvízly. Ovšem to mi bylo jedno, že mi na některých místech trčí každý chlup v srsti jinam, že nejsem zářivě bílá. Nebyla jsem žádná fiflena ani jako malá, ani teď.
Došla jsem pomalu k Sigymu a zastavila se opodál, abych nenarušila jeho osobní prostor. “Vypadá to, že tvůj lék zabral, noha vypadá lépe,“ řekla jsem a lehce pohodila ocasem. “Ale spát bude asi ještě dlouho. Nicméně jí sem donesu kus masa, určitě bude hladová, až se probere a bude potřebovat nabrat sílu,“ dodala jsem polohlasem, abych mladou vlčici neprobudila.

Než mi Baghý stačila odpovědět, jestli má nějaký nápad, jak bychom mohly zastavit krvácení Elořiny nohy, objevil se v jeskyni Sigy. Na nic nečekal a začal jednat. Tiše jsem sledovala, jak u jeho tlapek vyrostly rostliny, které jsem až na kopřivu ani pořádně neznala. Sigy pak rostliny rozkousal a vzniklou hmotu pak vyplivl na Elořinu nohu. Naklonila jsem hlavu na stranu. To bylo působivé! Musela jsem uznat, že jsem ještě nikoho neviděla léčit pomocí bylin a nebyla jsem si ani jistá, jestli to umí každý vlk s magií země, nebo jen on. Když jsem byla s Coedym, neměla jsem příležitost zjistit, co všechno umí. I když… on v té době uměl jen nechat rozkvést některá kvítka. Kdo ví, možná by časem navštívil Smrt, aby mu pomohla vylepšit dovednost v této magii, aby toho uměl více. A možná to dnes umí. Nad tím ale nebyl čas spekulovat. Několikrát jsem zamrkala, abych se vrátila do současnosti. Baghý vysekla Sigymu poklonu. “Skvělá práce,“ řekla jsem uznale, ale víc jsem se nad tím nerozplývala - ostatně, co řekla Baghý, byl fakt a já bych asi řekla to samé, takže opakovat jsem se rozhodně nechtěla, tedy, že on pomohl mladé vlčici mnohem více, než my bychom kdy dokázaly.
Byly jsme ještě upozorněny, že Sigy přinesl k tůni nějakou vlčici a zmínil se, že Jerry je v pořádku. Ani já, ani Baghý jsme však neměly sílu teď jít řešit, co se děje. Aspoň ne hned, potřebovaly jsme si odpočinout. A navíc… Kromě nás dvou tu byl ještě Nori jako ochránce smečky, ne? Tak mohl vzít dohled nad cizí vlčicí on. Pokud by teda byla vážně na tom tak špatně, jak se zmínil Sigy, asi by neměla sílu nám tady dělat neplechu, ale rozhodně by bylo lepší mít oči na šťopkách a vůbec se mít na pozoru. A také té vlčici v rámci možnosti pomoci.
Sigy se také nabídl, že tu s Elorou zůstane. “Já si jen trochu dáchnu a pak přinesu Eloře kus masa, až se probere, přijde jí to k dobru,“ zabrumlala jsem polohlasem. Šouravým krokem jsme se pak odebrala na opačnou stranu jeskyně, než byla Baghý se Sigym, kteří vypadali, že povedou důvěrný rozhovor. Než jsem se vzdálila, jen jsem zaslechla, jak mu Alfa sděluje své nové postavení.
Praštila jsem sebou na zem. Vlastně až teď jsem začínala pořádně cítit, jak jsem unavená. A hladová. Jenže jídlo teď bylo daleko a já mnohem víc potřebovala odpočinek. Takže holt hodování muselo být odloženo na později a mohla jsem jen doufat, že na mě něco zbude. Nebo aspoň pro El. Víčka se mi klížila a než jsem usnula, rozplácnutá jak žába, zkoušela jsem dumat, zda bych v případě, že zbytek smečky sní laň, našla a zvládla ulovit aspoň zajíce…

// Ještě jednou děkuji za projevenou důvěru a povýšení :)

//Les

No dobře, nedalo se tomu říkat běh, ale spíš takové rychlejší belhání se vpřed. Vstoupila jsem do jeskyně a rozhlédla se kolem sebe. Naštěstí tu bylo několik kožešin, které jsem natáhla na místo mezi dvěma prohlubeninami. Sice bylo pohodlné ležet uvnitř, ale to bylo lepší, pokud byl jedinec stočený do klubíčka. Vzhledem k Elořině zranění jsem tedy počítala s tím, že pro ni bude rozhodně pohodlnější, když si bude moci nohu natáhnout od těla a povolit svaly. Bylo tu teplo a klid, takže rozhodně tu mladou vlčici nikdo nebude rušit. To bylo to poslední, co by potřebovala.
Pak jsem se otočila a vykročila zpět k Baghý, která už také vstoupila do jeskyně a namáhavě oddechovala. “Uložíme ji tady, na ty připravené kožešiny, aby měla pohodlí,“ ukázala jsem čenichem určitým směrem. Bylo to jen několik opravdu posledních kroků. Baghý došla ke kožešinám a já jsem jí pomohla dostat Eloru na kožešiny. Vlčice dál bezvládně ležela, mělce dýchala, a jen občas zasténala bolestí. Teď už aspoň byla v klidu a bezpečí. Zhluboka jsem si vydechla, to nejtěžší bylo za námi. Ohlédla jsem se směrem ven. Nechtěla jsem tu nechat El samotnou, ale musely jsme se ukázat ve smečce, zjistit, jestli se neudálo něco důležitého, zatímco jsme byly pryč, a také asi bylo dobré oznámit novinky ostatním. Ačkoliv jsem na jídlo neměla pomyšlení, začala jsem cítit slabost, protože už vážně jsem měla hlad. Takže kdyby si žaludek neřekl sám, mozek by na to asi nepřišel. A také bylo potřeba donést kus masa Eloře, která se bude potřebovat posilnit, až se probere. Takže mi nezbývalo, než doufat, že nic zásadního řešit nebudeme a budeme zase rychle zpátky u mladé vlčice, která momentálně lehce zatřepotala víčky, ale neprobudila se. No, a kdyby nás snad mělo něco zdržet, mohly bychom se zatím poslat někoho, kdo by na El dal pozor, případně by jí poskytl oporu, dal napít, nebo tak podobně… No jo, voda, uvědomila jsem si. Naštěstí byla jedna z prohlubní blízko Elořiny hlavy, takže mi stačilo malinko a hned se v ní objevila čistá voda. V první řadě jsme ale musely vymyslet, jak zastavit to krvácení, už takhle ztratila Elora dost krve, jak napovídala cestička, která se táhla směrem, kterým jsme šly. “Máš nějaký nápad, co s tím krvácením?“ Pohlédla jsem na unavenou Alfu. Sice se zdálo, že pramínek je čím dál slabší, ale… Rozhodně bychom to měly nějak zastavit.

//Erynijský les (přes sever Mahtaë)

Blížily jsme se k lesu. Pomalu. Ale jistě. Nikdy mi však cesta ze Smrkového lesa nepřipadala tak dlouhá. Baghý měla co dělat, aby to zvládla, přesto se však nevzdávala, nesla statečně Eloru dál. Na jednu stranu jsem obdivovala tu sílu, kterou v sobě tahle drobná vlčice má, na tu druhou jsem si říkala, že jsme se přeci mohly vystřídat. I když by to předávání a nakládání nehybného těla mladé vlčice by bylo asi dost komplikované a musela jsem znovu uznat, že díky křídlům, která zdobila hřbet, respektive boky hnědé bojovnice po mém boku, měla Elora větší stabilitu. Takže mlčky jsem ji jistila, kdyby přeci jen ztratila rovnováhu a začala svévolně sklouzávat. Také jsem se snažila aspoň trošku Baghý podpírat, aby se jí nepodlomily nohy, které jistě musela mít nesmírně těžké.
Bylo také už poměrně dost chladno. Sníh sice ještě nenapadl, ale začínalo mrznout. Pod tlapkami nám křupala namrzlá tráva, jak se teploty snižovaly. Horký dech se měnil okamžitě v obláčky páry. Každopádně to bylo lepší, než kdybychom se bořily do bláta nebo se musely brodit závějemi sněhu. To by byla dost nepříjemná komplikace.
Konečně jsme byly na hranicích lesa. Les sice vypadal úplně jinak, protože stromy už byly úplně holé, připravené k odpočinku. Ovšem nezaměnitelná ovocná vůně se tu držela stále. Byl to pro mě uklidňující účinek, ostatně jako vždycky. Ocitly jsme se blízko úkrytu, takže jsme ještě musely chvíli zatínat zuby, než se dostaneme tam, kam potřebujeme, abychom uložily Eloru do tepla a pohodlí, aby se zotavila. Sotva jsme prošly hranice, zaslechla jsem táhlé zavytí. Moc jsem ho podle hlasu ještě nebyla schopna identifikovat, ale tipovala jsem to na Awaraka, vzhledem k tomu, že Ljós, když nemluvil, nejspíš ani nevyl. A kdo jiný by měl ohlašovat návrat, než právě lovci, kteří dorazili jen krátce před námi. Baghý se zastavila, aby nabrala dech. Zastavila jsem také a čekala, že jim odpoví, ale požádala mě, abych to udělala já. Souhlasně jsem přikývla. Určitě bylo zapotřebí dát vědět, že jsme zpátky i my, než se uvidíme. Zvedla jsem tedy hlavu a krátce zavyla na znamení nejen Awarakovi a Ljósovi, ale také ostatním členům smečky.
Pokračovaly jsme v cestě k úkrytu. Ty poslední metry mi přišly ještě nekonečnější, než dosavadní cesta. A jestli tak připadaly mně, co teprve chudince Baghý, která měla ještě nálož na hřbetě. Zbývalo už jen několik posledních kroků. Odpoutala jsem se od boku hnědé a s vědomím, že je kolem mě nějak teplejší vzduch, jsem se rozběhla… v rámci možností… napřed.

//jeskyně Burūberī

Snaha Eloru probrat pomocí vody moc nezabrala, takže jsem toho brzy nechala. Zřejmě asi bylo vážně lepší nechat ji spát, aby tu bolest vnímala co nejméně. Žaludek jsem měla stažený a u srdce mě tížilo. Nebyla jsem si vědoma, že bych se někdy o někoho takhle bála. Možná to bylo tím, že jsem vlastně za svůj poměrně dlouhý dosavadní život nebyla svědkem takového zranění ani při lovu, ani jinak. Dokonce i moje vlastní vlčata, nebo ta, o která jsem se dřív pomáhala starat, než jsem se stala pečovatelkou v obnovené smečce, nebyla takhle zraněná třeba při hře. Viděla jsem na Baghý, že je na tom stejně. Všechno bylo umocněné tím, že Eli byla ještě vlče, vše měla před sebou… A tohle byl její první lov. Měla jsem v tu chvíli hrůzu z toho, že by snad měla strach z další účasti na lovu někdy v budoucnu. To by na jednu stranu bylo pochopitelné, ale na tu druhou ne moc dobré. Ovšem teď nemělo cenu řešit, aby svůj případný strach překonala. Teď bylo důležité, abychom ji dostaly domů co nejdříve, a aby se brzy uzdravila.
Vzpomněla jsem si, jak byla Elora zpočátku tak zaražená a málomluvná. Měla snad strach, že by se tohle mohlo stát? Tušila něco? Původně jsme tu nervozitu přikládaly tomu, že to byla lovecká premiéra a tak je z toho trošku vedle, ale… Bylo dost dobře možné, že se stalo někomu z její původní rodiny něco ošklivého právě při lovu a ona měla strach, aby jí nestalo něco podobného… Nicméně ale to by se možná snažila z toho vyvlíknout…
Nebyl teď ale čas, abych rozjímala nad tím, co, kdy, kde, jak, proč bylo v Elořině minulosti. Baghý navrhla, že si vezme Eloru na záda a mojí úlohou bude jistit ji z boku. Chtěla jsem namítnout, že bych ji měla nést já, protože jsem byla přeci jen trošku mohutnější, než Baghý, ale ona vzápětí dodala, že ji bude podpírat křídly, takže neupadne. To byl argument, proti kterému jsem neměla námitky. Tím vlastně bude mít i prostor na zádech mnohem širší, takže se tam bude Eloře ležet lépe. Ne, že by snad nějak vnímala, jestli má nebo nemá pohodlí. Alfa vlastně ani nepotřebovala pomoct naložit benjamínka na hřbet, než jsem stačila něco udělat, už ji měla umístěnou. Naklonila jsem hlavu na stranu, byla jsem překvapená, jakou hbitostí a silou Eloru naložila. Možná s tím už měla někdy v minulosti zkušenost a možná také dopomohlo to, že nám ještě neustále proudil v žilách adrenalin, i když teď už možná ne díky nadšení z lovu.
Ještě než jsme vyrazily, Baghý dodala, že krvácení vyřešíme až doma. Souhlasně jsem přikývla, teď bychom tady stejně narychlo nic nevymyslely. Měla určitě také pravdu v tom, že by se ta rána měla udržet čistá, kdyby se tam dostalo nějaké smítko nebo prach, jistě by to udělalo neplechu. Znovu jsem jen mlčky přikývla, najednou jsem měla i poněkud stažené hrdlo. Byla jsem si ale jistá, že doma určitě něco vymyslíme. Odneseme Eloru do jeskyně, kde ji položíme na podložku z kožešin. Tam je celkem čisto, takže bychom se snad nemusely bát, že vítr foukne nějakou nečistotu do Elořiny rány. I když možná by bylo dobré ji něčím přikrýt, nebyla jsem si jistá, čím by to mělo být. Každopádně jsem došla k názoru, že spolu s Baghý něco vymyslíme, případně nám poradí někdo ze smečky. A třeba je tam někdo, kdo ovládá magii země a poradí nám, jestli najdeme nějaké bylinky, které by utišili Elořinu bolest a které by mohly léčit ránu. Marně jsem vzpomínala, jestli se dá něco téměř na začátku zimy něco najít. Nicméně s tím by také pomohl dotyčný jedinec, aby nechal ty bylinky vykvést přímo v lese, pokud ovládá svou magii na takové úrovni. Snad někdo takový v lese je, pomyslela jsem si. Krátce jsem otočila hlavu směrem, kde by měli být Awarak s Ljósem, ale nebylo na ně vidět. Nebylo vidět ani Sigyho s Jerrym, takže těžko jsem mohla soudit, zda postřehli, co se stalo. No… A jestli ano, snad to malého vlčka neodradí od budoucího lovu, pomyslela jsem si poněkud stísněně.
To už ale Baghý vyrazila směrem k Borůvkovému lesu. Držela jsem se po jejím boku, těsně za levým křídlem, a dávala pozor, aby Elora nespadla, i když by bylo skoro vyloučené. Šly jsme pomalu a krev, která stékala z Elořiny rány přes kožich Baghý na zem, za námi zanechávala nepatrnou cestičku. Vydrž, Eli, brzy budeme v bezpečí úkrytu, promluvila jsem na mladou vlčici tiše v duchu. Kromě toho, že jsem hlídala, aby Elora nesklouzla ze hřbetu Alfy, hlídala jsem také, aby se Baghý nepodlamovaly nohy z únavy. To bych pak byla samozřejmě připravená Eloru převzít a nést na chvíli já. Ovšem zatím to vypadalo, že Alfa měla síly dostatek.

//Borůvkový les (přes Mahtaë)

Než se mi stačil mozek úplně zatemnit, pomoc tu byla hned. Během několika vteřin se Baghý ocitla vedle mě, divoce mávala křídly, až kolem prudce vířil vzduch, větve stromů se ohýbaly a jehličí létalo kolem. Mohlo mě napadnout také, že bych si pomohla k zastrašení jelena magií, ale prostě jsem měla najednou temno! Naštěstí Alfa zachovala jakýs takýs zdravý rozum. Musela jsem uznat, že ta křídla nám teď hodně pomohla, vyděsila rozzuřeného jelena, že už na nic nečekal a zdrhal za svým stádem. Oddychla jsem si, ale úleva byla malinká. Dál mě nezajímalo, co se děje s naší vyhlédnutou kořistí, i když jsem si byla jistá, že naši dva parťáci jsou natolik zdatní, že si se zraněnou laní poradí.
Já jsem doběhla s malým zpožděním k Eloře, u které už byla Baghý, jemně jí olizovala a snažila se ji tak nějak probrat. Mladá vlčice dýchala, ale mělce, zřejmě měla naražená žebra… Tedy, doufala jsem, že jsou jen naražená a ne zlomená, to by bylo ještě nepříjemnější. Ovšem co mi dělalo starosti, byla otevřená rána na jejím stehně, která krvácela. Vůbec jsem nevěděla, jak to můžeme zastavit, s takovým zraněním jsem se snad nesetkala. Nebo jsem si toho nebyla vědoma. Zatraceně, zaklela jsem v duchu. Marně jsem se snažila přijít na to, co bychom mohly udělat, vždyť by nám tu mohla vykrvácet! A už vůbec jsem nevěděla o nikom, kdo by ovládal nějakou léčivou magii, nebo tak něco. Mohla jsem sice s pomocí magie přivolat trochu vody, abychom Eloru zkusily probrat tak, případně aby se mohla napít, ale… Nejhlavnější bude také ji dostat domů. Což by nám snad mohlo jít pomocí vzduchu. Awarak s Ljósem by měli na starost odnést laň do lesa, takže by nemohli pomoci s Elorou, aby ji nesli na zádech, a tak to bylo na nás.
Zakrátko se u mých tlapek objevila větší kaluž vody. Ihned jsem ji jemně cákala na Elořin obličej, abych ji pomohla probrat tak. Voda byla čistá, takže pokud bude mít žízeň, mohla by se v klidu napít. “Musíme ji dostat domů,“ broukla jsem směrem k Baghý,ačkoliv mi bylo jasné, že Alfu napadlo to samé. “Aby byla v teple a neupadla do šoku,“dodala jsem a pohlédla na oblohu. Kromě toho, že se začalo smrákat, dělalo se také chladno, takže bylo důležité, abychom Eloru dostaly do úkrytu co nejdříve.
Mladá vlčice se lehce zavrtěla, ale nevypadalo to, že by se měla probrat úplně a komunikovat. “Eli, prober se,“žďuchla jsem do ní hlavou. Lehce pohnula hlavou, ale to bylo všechno. Chápala jsem, že má nejspíš bolesti a nechce se probrat, aby aspoň ve spánku měla trošku klid. “Jak zastavíme to krvácení?“ Obrátila jsem se znovu na Baghý zachmuřeně. Třeba by ona mněla nějaký nápad.