Gallirea - Příspěvky uživatele

//Středozemní propadlina

Naše debata o tom, zda by moudrost námi snědených zvířat přešla na nás, byla evidentně uzavřena. Byla jsem za to docela ráda, protože už mě nenapadalo, co by se k tomu ještě dalo říci.
Když jsem však Maeve varovala, že by měla být opatrná během v kontaktu s cizími vlky, byla jsem poučena, že „Stlejda“ není cizí, ale kamarád. K tomu ještě dodala, že by se mi určitě líbil a malá doufala, že by se mohl přidat do smečky, ale evidentně ho nabídka nijak nezaujala. No, nedovedla jsem si představit, jak bychom komunikovali s němým vlkem. Vlastně ani nevím, jestli nemluví, protože to jen neumí, nebo nechce, nebo přišel o hlas… Asi by to byla zajímavá zkušenost. Tedy, pro vlky s magií myšlenek by asi nebyl žádný problém se s ním domluvit. Rozhodně jsem ale nechtěla někoho jen tak podceňovat pro nějaký handicap. Třeba by byl dobrý ochránce smečky nebo lovec. “Třeba si to ještě rozmyslí, až se přijde za tebou podívat,“ řekla jsem povzbudivě. Pokud tedy vůbec přijde, dodala jsem v duchu. I když Blueberry dal jasně najevo, že nové členy smečky nepřijímáme, ale kdo ví, třeba se teď přes léto situace trošku změnila, když je všude dost potravy, takže můžeme vyrážet na lov a hladové krky nakrmíme. Nebo by udělal výjimku, kdo ví.
Místo přemýšlení nad tím, zda bychom našli ještě místo pro někoho nového, a zda by ten dotyčný měl vůbec zájem se přidat, jsem se raději rozhodla vybídnout svou malou společnici ke hře, takže se zataháním za ucho jsem ji vyzvala, aby mne dohnala. Samozřejmě jsem zvolila tempo takové, aby mi její nožky stačily, i když už byly o něco delší, než před časem. Říkala jsem si, že je docela škoda, že tu s námi nebyla i Elora, aspoň by se ty dvě lépe poznaly a třeba by z nich byly kamarádky, když byly vrstevnice. Ale Eli byla zrovna nejspíš někde na své vlastní výpravě a tak jsem doufala, že se brzy vrátí a především že bude v pořádku.
Jelikož terén začal poměrně stoupat, trošku jsem zpomalila, aby nám vystačily síly až do našeho cíle, odkud jsme měly mít moc pěkný rozhled. Ucítila jsem zde pachy několika vlků, podle všeho se jednalo o tuláky, takže jsem zbystřila. Ne, že bych chtěla být podezřívavá nebo útočná, to rozhodně ne, ale s mladou slečnou po boku bylo asi lepší mít se pro všechny případy na pozoru. Zajímavé, napadlo mě. Cesta teď byla oku příjemně lahodící. Ne, že by předtím byla nějak nepříjemná, to ne, ale… Pohled na krásný fialový koberec květin byl přeci jen příjemná změna oproti nudnému jehličí. Nebyla jsem si moc jistá, jak se tahle kvítka nazývají, a tak jsem doufala, že se Maeve nebude ptát, abych nevypadala hloupě, ale… Zkrátka nejsem a nikdy nebudu vševědoucí, no. Možná mají v tomhle přehled hlavně vlci s magií země… To mě vlastně ani dřív nenapadlo zjišťovat, jestli tito vlci umí pojmenovat všechny květiny, případně stromy.
“Buď opatrná,“ nabádala jsem Maeve, když jsme měly pod tlapkami několik kamenů. Před námi se pomalu rozprostíral nádherný výhled po okolí.

//Borůvkový les

Zazubila jsem se, když Maeve nakonec naší debaty o tom, zda by moudrost zvířat, které bychom snědli, přešla na nás, prohlásila, že tahle teorie by se jí líbila. “To ano, rozhodně by to bylo zajímavé,“ zachichotala jsem se ještě nahlas. “Ale to by pak všechna chytrá zvířata vyhynula, protože by je všichni snědli,“ přidala jsem ještě já svoji předchozí myšlenku. “A hloupá zvířata by byla přemnožená, protože by je pro změnu nejedl nikdo. A to by asi nebylo příjemné, kdyby to byla nějaká vážně hloupá zvěř, co by se nám nepříjemně pletla do života,“ dodala jsem ještě.
Trošku svižněji jsme se vydaly na malou výpravu. Vlastně jsem jen v první chvíli následovala ten pytel blech, co tak bezhlavě vyrazil kupředu. Brzy jsme opustily hranice Borůvkového lesa. Změnila se i struktura stromů. Byly pryč ovocné listnaté stromy, které byly právě ve fázi, kdy se pomalu začaly obalovat plody, a vystřídal je hustý jehličnatý les. Na chvilku jsem se zastavila a zhluboka se nadechla. Vůně jehličí mi nebyla nepříjemná, navíc mi připomněla období, kdy jsme s Coedenem našli útočiště ve Smrkovém lese. To mi zase vytanulo na mysli, jak se tam asi dneska mají, jestli ta smečka ještě existuje… No, vlastně jsme nedávno měli přeci takovou debatu, kolik je tu smeček, jak se jmenují a kde jsou, ale… Nenašla jsem už nikoho, s kým bych si tohle téma potvrdila. Možná jsem se mohla zeptat Sigyho, jestli nezná někoho ze Smrkového lesa, případně jestli o smečce něco ví. I když tehdy jsme se zase až tolik nedružili, už bych nedala jméno nikoho jiného, než Atraye a jeho dětí, kteří byli Betami. Přišlo mi to všechno tak dávno.
Vymanila jsem se ze vzpomínek a věnovala svou pozornost své malé společnici. Kupodivu byla celkem klidná, nejspíš k prvotnímu uspokojení stačilo, že jsme se někam vydaly. Zdálo se, že tu široko daleko nikdo není. Jen se mi zdálo, že jsem slaboulince ucítila Stormův pach smíšený s ovocnou vůní našeho lesa, takže bylo možné, že tudy šel jen několik dní před námi.
Zajímala jsem se, jak Maeve komunikovala s tím vlkem, když on nemluvil. Chvíli se tvářila tajemně, jakože to je velké tajemství, ale nakonec, vzhledem k tomu, že jsem její oblíbená tetička, se rozhodla, že mi svěří, jak to bylo. A tak, zatímco jsem lehce našlapovala po jehličí a mechu, jsem jedno ucho stočila k vlčeti, aby mi neuniklo jediné slůvko. Dozvěděla jsem se tedy, že vesměs to byla Maeve, kdo povídal, a on jen přikyvoval, případně něco naznačil. A protože je prý chytrá holka, vždycky to správně vydedukovala. Oplatila jsem jí široký úsměv. “No, tak to jsi šikovná. Ale přesto bys měla být opatrná, co se týče kontaktu s cizími vlky,“ řekla jsem neutrálně. Nechtěla jsem ji sice děsit tím, že by mohla narazit na někoho, kdo by jí chtěl ublížit, na druhou stranu rychle rostla a byla chápavá, takže určitě by bylo nasnadě, aby věděla, že může od cizích vlků číhat i docela nebezpečí. I kdyby ona vyvolat konflikt nechtěla, vždy se najdou idioti, co se rvou pro zábavu a klidně by ublížili mladému vlčeti bez mrknutí oka. Doufala jsem však, že tohle Maeve nepotká.
Bylo tady celkem příjemně, i když sluneční paprsky sem vůbec žádné nedopadaly. Podívala jsem se krátce na oblohu. Byla zatažená, ale zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo začít pršet. Takže jsme zatím mohly být v klidu a užívat si celkem slušného počasí. Na okamžik jsem se zamyslela, kam bychom se mohly vypravit dál, protože v těchto končinách jsem vážně nebyla hodně dlouho. Když jsem cestovala z našeho lesa, tak ve většině případů to bylo přes Galvatar. Pak jsem si vzpomněla, že nedaleko odtud je pěkná vyhlídka a zamířila tím směrem. A aby si Maeve nemyslela, že jsem nudná, lehce jsem ji zatahala za ucho a volným klusem, abych jí moc neutekla, jsem se rozběhla tím směrem. “Tak se ukaž, mladá dámo, jak jsi rychlá!“ Zavolala jsem na ni.

//Vyhlídka

Dostala jsem se pod další salvu otázek, až jsem se musela zasmát. “Ne, dospělá dřív nebudeš, tohle nijak neovlivníš, to je prostě koloběh života. Ale rozhodně ti to pomůže zesílit, aby s tebe byla dobře stavěná a zdravá mladá dáma, abys mohla chodit na lov a výpravy,“ mrkla jsem na ni a doufala, že taková odpověď jí bude stačit. Už jsem jinak nevěděla, co bych k tomu mohla dodat. Zkrátka si musela počkat, až vyroste, ale tohle vlče bylo tak netrpělivé! Na druhou stranu to uteče, ostatně jako s každými mláďaty, však jsem to sama zažila se svými vlastními dětmi. Ještě mě čekala druhá část otázky. “Ne, myslím, že moudrost jednoho tvora na druhého nepřechází tím, když se zbaští. I když by to asi bylo zajímavé,“ zamyslela jsem se nad tím, ale jen krátce. Těžko bychom asi zjišťovali, které zvíře je jak chytré a které je tedy dobré sníst. Protože pak ho jedli všichni a možná by i vyhynulo. A pak by byl každý až moc chytrý a věděl všechno… No, každopádně představa zajímavá.
Stejně jako Kaya jsem moc nechápala, jak si s tím dotyčným kamarádem povídala, když nemluví. Kaya také Maeve vysvětlila, že se tady nemůže jen tak promenádovat, protože bude na území cizí smečky. Říkala to sice poněkud ostřeji, ale aspoň zvolila slova trošku mírnějšího rázu, když popisovala, co s takovým narušitelem případně udělá. K tomu jsem souhlasně přikyvovala, protože měla samozřejmě pravdu. “Přijít může, ale smí se zdržet maximálně poblíž hranice lesa a musí mu to dovolit Alfa nebo Beta, víš,“ dodala jsem. “Každopádně by s tím nemusel být problém, když vysvětlí, že se s tebou zná a přišel tě navštívit,“ řekla jsem ještě. Sice se takovéhle návštěvy moc často nekonaly, nebo jsem o tom aspoň nevěděla, nicméně nebylo to nemožné. I když Kaya brala své povinnosti ochránce smečky vážně. A to se mi líbilo.
Pak už nás Kay nechala o samotě, prohlásila, že jde na obchůzku a zamířila směrem k Ovocné tůni. Přikývla jsem na souhlas i na pozdrav. Znovu jsem hned zaměřila svou pozornost na Maeve, které jsem se ptala, jestli její přítel tedy nemluví. Nespecifikovala jsem, kterého má na mysli, ale tak samozřejmě jsem nějak předpokládala, že s ptákem se asi moc nedorozuměla, pokud neovládá jejich řeč. Jejich zpěvu a štěbetání nerozumí snad nikdo. Leda by měl někdo speciální magii s tím, že rozumí ptačí řeči. Nebo možná s magií myšlenek by se to dalo, kdo ví. Maeve mi tedy vysvětlovala, Růženka nemluví, ale štěbetá, a ten druhý nemluví. Sice ho to chtěla naučit, ale údajně není moc trpělivý student. “A jak jste se tedy spolu dorozumívali, a jak ti řekl, že za tebou přijde na návštěvu?“ Pořád mi to nešlo na rozum, jak ti dva komunikovali, takže jsem doufala, že se konečně dočkám rozumné odpovědi.
Chtěla jsem malé navrhnout, že bychom se mohly jít projít mimo les, když jsem teď měla čas, ale než jsem to stačila udělat, Maeve se chopila iniciativy. Vypískla cosi o tom, že bychom mohly někam vyrazit, když je Kaya pryč. Udělala na mě prosebné oči. A kdybych náhodou chtěla snad mít něco proti, pro jistotu se rozeběhla směrem k hranicím lesa. Protočila jsem oči nad rozpustilostí malého vlčete, ale samozřejmě jsem se také nad tím pousmála. Než jsem se rozběhla, zavyla jsem na znamení, že opouštím smečku. Během několika cvalových skoků jsem pak malé vlče dohonila. “Samozřejmě nemám nic proti malé výpravě, ale drž se blízko mne, ano?“ řekla jsem ještě.

//Středozemní propadlina

“Neboj se, už brzy se dočkáš,“ mrkla jsem na vlče povzbudivě, když se zajímalo, kdy dospěje. Odhadovala jsem, že by jí teď mohlo být tak půl roku, takže nejspíš by dospělosti měla dosáhnout někdy v zimě. Což nebylo zrovna ideální období na lov, a už vůbec ne na první, ale… Nějaké zkušenosti určitě do té doby nasbírá coby pozorovatelka a rozhodně se také naučí lovit aspoň zajíce. I když možná by něco zvládla i na podzim. To ale bylo otázkou zatím daleké budoucnosti, protože záleželo také především na tom, aby byla dostatečně ve svém věku mohutná, zdatná a především hbitá. To by se mohla uplatit aspoň jako jedna z těch, kteří budou zvěř nahánět.
“Hlavně ale musíš také pořádně jíst,“ šťouchla jsem do ní a pohledem jí vybídla, aby si ještě dala kus masa. Mezitím se ty dvě ještě tak nějak dohadovaly o tom, jak to je s Maeviným ptačím kamarádem. Tak se mi snad zadařilo zahrát to do autu, když jsem podala vlčeti obě možné alternativy a musí se zkrátka na to připravit.
Pohlédla jsem na Kayu, která se, už trošku méně útočně, ptala, kde Maevin kamarád nyní je. Vlastně jsme se ani nedozvěděly jeho jméno, ale možná ho nevěděla ani sama mladá dáma. Trošku mi vyschlo v krku při představě, co všechno asi měla za sebou na této… řekněme výpravě, ale… Zkrátka už byla o něco větší a zkoumala svět kolem sebe, ostatní vlčata na tom byla stejně. Zdálo se, že Maeve nic neví, ale údajně se sem za ní někdy přijde podívat. Tak to jsem zadoufala, že se s tím tvorem setkám, protože jsem byla nesmírně zvědavá. “A ten tvůj nový kamarád tedy nemluví?“ Zeptala jsem se zvědavě, protože jsem nevěděla, jestli tím myslela toho dotyčného. V tom případě by mě vážně zajímalo, jak se s ním domluvila.

//Přesun navrhu, až se nadlábneš a odvyprávíš story :D

“Lovit budeš moci, až vyrosteš a zesílíš. Musíš také trénovat rychlost a obratnost,“ vysvětlovala jsem trpělivě vlčeti. Chápala jsem, že je celá nedočkavá a nejraději by se vrhala do všeho po hlavě a na nic nečekala. V jejím věku jsme s Arnarmem nebyli jiní. Daichi s Tarou byli sice také akční, ale přeci jen se drželi trošku víc při zemi, než my se starším bratrem. Ale to bylo tak dávno, že to už snad ani pravda nebyla.
Trošku zamračeně jsem koukla na Kayu, která poněkud drsně brala malé Maeve iluzi, že se její malý kamarád z jejího života vytratí, protože všichni z něj jednou odejdou. Ona ale bude mít výhodu, že se na takovou věc může připravovat už teď. No, je fakt, že nemělo cenu vlčeti malovat život jen v růžových barvách, nicméně mohla to říct trošku jemněji. Maeve se tudíž div nerozplakala, když oponovala. Rozhodla jsem se jejich debatu zahrát do autu, aby se mi tu ještě nepohádaly. Nestála jsem o to, abych utěšovala plačící mládě a snad káravě koukala na Kayu, že to mohla říct trošku laskavěji, nebo tak. “Jestli se můžu vmísit do vaší debaty,“ řekla jsem neutrálním tónem. “Já osobně nevím, jestli existuje přátelství mezi ptáčky a vlky, ale vše je asi možné. Ostatně už jsem toho tady na Galliree zažila víc, než dost. Nicméně musíš se Maeve připravit i na možnost, že Růženka zkrátka se vrátit nemusí. Každopádně budeš mít milou vzpomínku,“ mrkla jsem na vlče a doufala, že jsem tak nějak uhasila hrozící požár hádky.
Zaslechla jsem další zavytí. Tentokrát jsem po hlase poznala Blueberryho a usmála se. Evidentně byl někde v lese dobře zašitý, když nebyl nikde cítit. Dobrá strategie, pokud chtěl mít nějakou dobu svůj klid a nechtěl být rušen.
Dál jsem vyzvídala, co Maeve zažila. Vůbec se mi nelíbilo, že podnikala takovou nebezpečnou věc a ještě ke všemu s cizím vlkem, ale už jsem to nemohla samozřejmě vrátit. Tak jsem se rozhodla vyslechnout si její povídání a pak leda přidat nějakou rozumnou poučku. I když jsem samozřejmě jí nemohla zakázat stýkat se s cizími vlky. A tak jsem zaujatě pozorovala vlče, jak mi ukazuje, jak je asi veliký jistý šedobílý vlk a trpělivě čekala, jak bude pokračovat její povídání. Při její otázce, jestli vím, že jsou vlci, kteří nemluví, jsem zavrtěla hlavou. Opravdu jsem to nevěděla, protože jsem se s nikým takovým ještě nesetkala.

Sotva jsem vysvětlila, jak to bylo s lovem, hned mě Kaya ujišťovala, že až se bude něco dít příště, máme na ni myslet, protože se rozhodně hodlá zapojit. Líbilo se mi také prohlášení, o tom, že se nechce nechat jen živit, že se také musí zapojit jako aktivní člen. Jejím slovům jsem se usmála a přikývla. Tak to samozřejmě má správně fungovat. “Neboj se, budu na to myslet. A kdybych u toho náhodou neměla být, asi možná radši řeknu Baghý, aby s tebou počítala pro příští lov, ať už bude na cokoliv,“ řekla jsem a dodala další úsměv. Pohodlně jsem se rozvalila a sledovala Maeve, jak spokojeně debužíruje. Pochopitelně nezapomněla zmínit, že jsem jí a Eloře slíbila, že se půjdou také podívat na lov. “Nezapomněla jsem na to, ale tentokrát to nevyšlo. Bylo to takové rychlé a vy dvě jste se krátce před tím vypařily,“ začala jsem odpovídat na to, proč jsme je nevzali s sebou. “Každopádně určitě se také budete moct příště zúčastnit, aspoň na podívanou někde v bezpečí. Ale kde je Elora, to nevím, co jsem vyrazila na lov, jsem ji neviděla,“ řekla jsem zachmuřeně. Asi nebylo dobré, že jsem nevěděla jako pečovatelka, kde je nějaké vlče, ale… Věděla jsem, že jak tahle vlčata trošku odrostou, žijí si svým vlastním životem, prostě se seberou a jdou na toulky. Nebylo to s námi jinak a nebylo to jinak ani v případě první skupinky sirotků, kteří si k nám našli tenkrát cestu. A jen Tati tady prozatím s námi zůstávala. “Však ona se brzy vrátí,“ dodala jsem a doufala, že můj hlas zní přesvědčivě.
Lesem zaznělo zavytí. Překvapeně jsem se ohlédla tím směrem, protože hlas patřil Stormovi, který dával vědět, že opouští území smečky. Naklonila jsem hlavu na stranu. Kdepak se schovával, mazák jeden? Asi chtěl mít od nás klid… Zamyslela jsem se. Docela mě mrzelo, že Storm poslední dobou trávil hodně času někde stranou. Bylo ale možné, že se jen necítil dobře… A nejspíš stále truchlil pro Naomi… Chtěla jsem, aby věděl, že jsem tu kdykoliv pro něj, ale když tu nebyl, nemohla jsem mu to sdělit. I když jsem tušila, že on si je toho vědom, a kdyby chtěl, tak by moji společnost vyhledat, stejně jsem cítila potřebu mu to ještě říct.
Jelikož ale Kaya a Maeve zase začaly probírat určité téma, vrátila jsem se pozorností k nim. Ale moc moudrá jsem z jejich slov nebyla. Maeve mi sice začala vysvětlovat, že jakási Růženka je její kamarád, nicméně jsem ještě nevěděla, o jakého živočicha se jedná. Jestli je to také vlče, nebo se snad spřátelila s nějakým jiným zvířetem, třeba liškou… Kaya pak ale zmínila, že by dotyčný odletěl, že snad si Maeve nemyslela, že tu bude pořád poletovat a že to ptáci nedělají. Tak už byl můj výraz o něco chápavější. Aha, tak Růženka je nějaký ptáček. Připadalo mi to zvláštní, protože někteří vlci malé ptáky zkouší lovit a když se zadaří, tak ho slupnou, ale Maeve byla na tohle ještě malá, aby zkoušela ptáky lovit. A pokud se s některým skamarádila, tak to určitě nikdy dělat nebude.
Vzápětí jsem se od Maeve dozvěděla, že potkala milého vlka, který ji vzal do nebes, na nějakou horu. Mírně se mi zježily chlupy při představě, co všechno se jí mohlo stát. Ano, nezapomněla jsem, že něco podobného jsem sama absolvovala, ale to bylo s mým otcem, takže jsem věděla, že budu naprosto v bezpečí a nic se mi nemůže stát. Navíc jsme cestovali jen mezi územími. “A neměla jsi strach?“ Zeptala jsem se. “Kdo byl ten vlk?“ Zeptala jsem se a snažila se o věcný, klidný tón. Docela by mě zajímalo, kdo vezme vlče takhle na toulky vzduchem. I když bylo dost dobře možné, že to jméno mi stejně nic neřekne. K tomu, že na ni Růženka čekala na vrcholku hory, jsem neměla co konkrétního říct, takže jsem se jen uculila a čekala, jestli se ještě dozvím něco víc.

Kaya mě ujistila, že všechno je v pořádku, takže jsem přikývla a usmála se. Neměla jsem na mysli jen vztah mezi ní a Maeve, ale tak obecně. Takže kdyby snad něco bylo, snad by mi to řekla, a to v každém případě. Přeci jen jsme spolu sdílely jeden domov a byla jsem tu nejen pro ni, kdyby se chtěli s něčím svěřit, nebo si postěžovat. I když… Možná by si nechtěla stěžovat na Maeve, když tu malá byla s námi a magii myšlenek jsem neovládala, abychom spolu mohly komunikovat takto. Takže leda by později naznačila, že by si se mnou chtěla promluvit, nebo prostě se nic nedělo. Jen se mi trochu nelíbilo, že jsem tu necítila přítomnost Blueberryho ani Storma a doufala, že jsou oba v pořádku. Přeci jen tu pak byla nejvýše postavená Wizku. Máme sice ochránce Noriho, ale… Kdyby chtěl třeba někdo mluvit jen s nejvýše postavenými vlky, nebo se dělo něco důležitého, co by vyžadovalo jejich přítomnost…
Vybídla jsem Kayu i Maeve, která se už nabažila objímání, aby si daly divočáka, kterého jsme přinesli. Zatímco malá se nenechala dvakrát pobízet a hned se vydala prozkoumat úlovek a také ochutnat, Kayu zajímalo, kolik nás na divočáka bylo a že nám mohla pomoci. Usmála jsem se na ni. “No, bylo to takové rychlé rozhodnutí, Baghý zavelela a kdo byl po tlapce, tak vyrazil. Byli jsme na něj čtyři, kromě mě a Baghs s námi šli ještě Awarak a Tati,“ vysvětlila jsem jí a ohlédla se. Vlastně jsem si ani nevšimla, kam Awarak zaplul, nešel ani se mnou, ani kolem. Tak bylo možné, že se na hranicích rozhodl, že se ještě porozhlédne po okolí. “Příště bychom snad mohli vyrazit na vysokou, maso divočáka já moc nemusím, i když je lepší, než ryby,“ mrkla jsem na Kayu. “Třeba takového daňka jsem neměla, ani nepamatuji. Každopádně mě napadlo, že by s námi mohli vyrazit i Heather s Flynnem, už jsou dost velcí, takže by určitě uvítali novou zkušenost. Nevím,co zatím mají za sebou, určitě je Sigy nebo Lyl naučili lovit aspoň zajíce, nebo tak… No, to by se holt vidělo a domluvilo, až to bude aktuální,“ ukončila jsem zase rychle své myšlenkové pochody, abych ji nezahrnula hlasitými úvahami, které nebyly až tak důležité v tuhle chvíli. Ještě by si chudák myslela, že jsem nějak moc ukecaná a mohla bych ji tím nudit.
Maeve mi zatím mezi sousty v kostce pověděla, kde byla. Zmateně jsem naklonila hlavu na stranu. Tak nějak jsem nevěděla, jak si mám představit to, že byla na nebesích a pod kopci. To ji někdo vynesl pomocí magie vzduchu někam na obzor? Nebo to bylo jinak? Pochybovala jsem, že by to myslela metaforicky, na to byla ještě malá. A kdo je vlastně ta Růženka? Naklonila jsem hlavu zase na druhou stranu, když jsem se zamyslela nad tím, když se Maeve ptala Kayi před malou chvílí, jestli nemá něco dát i Růžence. Tázavě jsem se tedy podívala, jestli mi to ty dvě nějak vysvětlí, co nebo kdo, to je. “A s kýmpak jsi takhle cestovala?“ Zeptala jsem se nakonec vlčete.

Netrvalo dlouho a zaslechla jsem zavytí. Tentokrát z jiné strany lesa, než jsme přišli my. Poznala jsem podle hlasu, že to byla Wizku. Usmála jsem se a trochu se uklidnila. Má vychovatelská společnice tedy byla zpátky doma. Zatím se ale ještě nikdo neukázal tady, ačkoliv Baghý náš návrat z lovu oznámila. Zvláštní, že by nikdo neměl hlad? Podivila jsem se. Jelikož ale evidentně se některé osobnosti z našeho lesa odněkud vracely domů, nejspíš původní svolávání neslyšely, takže jsem zvedla hlavu k nebi, zavřela oči a zavyla jsem. Až mě překvapilo, jak můj hlas teď zněl trošku jinak. Asi to patřilo k tomu, že jsem byla o něco starší a hlas se mi zabarvil. Vzpomněla jsem si na matku, která, když jsem ji naposledy viděla, měla také o trošku chraplavější hlas. Smutně jsem se ušklíbla. Naposledy jsem ji viděla, když jsem přivedla na svět trojčata. Neměla jsem o ní jinak žádné další zprávy, jestli se vůbec ještě třeba vyskytuje na území Gallirei, jestli se třeba s některým z mých dětí potkala na toulkách, nebo zda ještě vůbec žije. Odfrkla jsem si. Dost mě mrzelo, že nevím nic o své nejbližší rodině, a asi to nikdy nepřestane, i když jsem se s tím tak nějak smířila.
Z přemýšlení mě vyrušil známý dětský hlásek, který mě oslovil. Automaticky jsem roztáhla tlamu do úsměvu a ocas se mi rozkmital ze strany na stranu. To se ke mně jako velká voda valila Maeve. Musela jsem uznat, že mi ta malá cácorka hodně rychle přirostla k srdci. Možná víc, než všechna vlčata, o která jsem se doposud starala. V závěsu za ní šla Kaya. Trošku jsem se zarazila, pozvedla jedno obočí a sledovala, jaká je mezi oběma atmosféra, protože jsem si pamatovala, jak na malou byla Kaya posledně ostřejší. Ale nevypadalo to, že by po ní nějak šla. “Ahoj, Maeve, ráda tě vidím,“ řekla jsem a olízla vlčeti čenich. Hlavou jsem do ní pak jemně drcla. “Jak ses měla?“ Zeptala jsem se. Vzápětí jsem si uvědomila, že malá má poněkud plný čumáček a hlas měla trošku huhňavý. Zamračila jsem se. Zdálo se mi divné, že by se nastydla, když bylo teď takové teplo, ale bylo možné, že zmokla, když jsme tu nebyli. Pak jsem kývla hlavou Kaye na pozdrav. “Všechno v pořádku?“ zeptala jsem se, zadívala se do jejích zlatavých očí a lehce mávla ocasem. “Přinesli jsme divočáka, tak si dejte, pokud máte hlad,“ řekla jsem oběma společnicím a svým pohledem ukázala na mrtvé tělo naší kořisti, kterou jsme sem dotáhli. Tedy, lépe řečeno, dotáhla ji sem Baghý pomocí své magie.

Konečně jsme se ocitli na území Borůvkové smečky. Byla jsem tomu ráda. A ačkoliv jsem se Baghý nabídla, že jí kdyžtak pomůžu nést divočáka i svou magií vzduchu, o pomoc si neřekla a já se raději nevnucovala. Ačkoliv už bylo vidět, jak je unavená a kořist málem upustila, držela se statečně. Musela jsem ji také obdivovat, že má pevnou vůli a nevzdává se. Ideální vlastnosti pro lovce smečky.
Usmála jsem se, když děkovala a říkala, že jsme byli skvělí. Na její otázku, zda jsme všichni v pořádku, jsem jen tiše přikývla, noha už mě skoro nebolela. To jsem byla také ráda. Nějaké vážnější zranění by mi vážně nepřišlo vhod. Baghý se pak unaveně odloučila od skupinky, stejně jako Tati, která zamířila do úkrytu. O pár chvil později jsem už slyšela Byghsino vytí, jak svolává ostatní členy k jídlu. Rozhodla jsem se, že počkám tady a uvidíme, kdo se tu objeví. Podle pachů by tu mohla být Kaya a malá Maeve. Nejspíš nebyly daleko odtud. Stejně tak jsem cítila i Makadiho, Sigyho a Heather. Uvědomila jsem si, že Heather s Flynnem už jsou docela velcí, takže by se možná mohli zúčastnit lovu s námi. A příště půjdeme lovit daňky, pomyslela jsem si v duchu a při té příležitosti jsem se neubránila mlsnému olíznutí se.
Zatímco jsem čekala, kdo přijde hodovat na čerstvě uloveném kanci, užívala jsem si, jak krásně to tu voní kvetoucími stromy. Bylo příjemné teplo a já už pomalu začala plánovat, že bych se mohla vydat na tu procházku po okolí, jak jsem si už milionkrát říkala. Možná bych mohla vzít s sebou i Maeve, kdyby se jí chtělo. Sice by se možná mohla připojit i Elora, ale necítila jsem ji tu, takže bylo možné, že byla zrovna někde na toulkách. Stejně tak jsem necítila Wizku a napadlo mě, jestli už se netoulá moc dlouho. Snad se jí nic nestalo, napadlo mě. Ještě tu ale byla možnost, že se tu mihla v době, kdy jsme byli mimo smečku. Rozhlížela jsem se tedy všemi směry a čekala.

Awarak zněl poněkud překvapeně, že můj syn žil také v Borůvkové smečce. Shovívavě jsem se pak usmála, když mi vysvětloval, jak trpí výpadky paměti, takže mi toho o něm moc nepoví, nicméně když se viděli naposledy, vypadal dobře a zdravě. To mě potěšilo. Nevěděla jsem sice, o jaký časový horizont se jedná, ale mohla jsem aspoň doufat, že tento stav u mého syna trvá a nic mu neschází. Dokonce ani rodný les, zdá se. No, nemohla jsem mu to mít za zlé…
“Ano, v Borůvkovém lese se narodil spolu se svými dvěma staršími sestřičkami,“ začala jsem vysvětlovat, zatímco jsem si užívala teplé jarní sluneční paprsky, které se mi opíraly do kožíšku, zatímco Tati jedla a povídala si s Baghý. “A stejně tak jsem se kdysi v tomto lese narodila já,“ dodala jsem ještě. Mohla jsem mu sice povídat celou pohádku, ale k čemu by to bylo. Nechtěla jsem ho tím zatěžovat, navíc… Možná by si to stejně časem nepamatoval. Nicméně kdyby ho něco z mého života zajímalo, rozhodně bych se netajila a na jeho otázky odpověděla.
Pak už jsme se konečně začali chystat na cestu domů. Tati měla dobrý nápad, že bychom mohli pomocí magie vzduchu divočáka aspoň trošku nadzvednout, takže by se nám šlo lépe. Zavrtěla jsem ocasem. Než jsem se však stačila nabídnout, ujala se toho Baghý, která nás nesměle ujistila, že by to měla do lesa dát. Nevěděla jsem, na jaké úrovni tuto magii ovládá. “Kdyby něco, pomůžu ti,“ řekla jsem ještě. Nechtěla jsem však se hned vnucovat, jen ať má naše lovkyně také dobrý pocit z využití magie. Navíc jsme nepotřebovali, aby nám divočák vyloženě poletoval. Každopádně kdyby se Baghý cítila vyčerpána používáním magie, byla jsem připravena a ochotna to vzít za ni.
Když už jsme se však přiblížili k hranicím lesa, bylo jasné, že to zvládne. Doufala jsem, že bude Blueberry zpátky v lese, aby viděl, jak se naší skupince dařilo. A také už jsem se těšila na tu malou cácorku Maeve. Zamyslela jsem se, zda bude doma i Elora, nebo jestli bude zrovna na výpravě, abych je obě případně mohla nějak po jídle zabavit, třeba nějakou jednoduchou hrou, nebo procházkou po okolí. A byla jsem ráda, že už mě noha skoro nebolí, takže jsem jen minimálně kulhala.

//Borůvkový les

Shodli jsme se na tom, že nebude vadit, že kdo má hlad, může si z naší kořisti něco sezobnout. Awarak vypadal překvapeně, nad zmínkou, že Alfa by sice měl jíst první, ale jak jsem znala Berryho, rozhodně nám za tohle nevynadá - hlad je holt potvora a po náročném lovu…
Nakonec se do jídla pustili jen střídmě právě Awarak s Tati. My jsme tedy s Baghý čekaly. Vůbec mi nevadilo se tu chvilku zdržet a už asi posté jsem si usmyslela, že se prostě vydám na nějakou malou toulku po okolí. Teď na to ostatně byla vhodná doba. Bylo krásně teplo, takže všude bude v okolí nádherně zelená tráva a stromy, rozkvetlé barevné květiny… A především náš Borůvkový les bude zase nádherně vonět svou omamnou ovocnou vůní. Také už se blížila doba, kdy začnou růst borůvky, takže Maeve, a možná i Elora, konečně zjistí, jak tyto kuličky vypadají a chutnají.
Jak jsem tak bloudila v myšlenkách, vzpomněla jsem si, že snad Kaya, nebo snad Wizku, mluvila o tom, že Awarak by měl znát mého syna. Proto jsem náhle a bez upozornění vyhrkla svou otázku. Awarak vypadal chvilku překvapeně, ale pak si vzpomněl. Souhlasně přikývl a pověděl mi, že ho dobře zná, je to jeho veliký kamarád, ale dlouho se neviděli. Chápavě jsem přikývla a tiše poslouchala dál, takže jsem se dozvěděla, že Awarak dostal od Aithéra dárek, aby na něj nezapomněl, a který má schovaný v lese. Usmála jsem se ještě víc. “Víš, Aithér je můj syn,“ vysvětlila jsem, proč se tak náhle ptám na nějakého vlka. “A neviděla jsem ho možná ještě déle, než ty. Od doby, co opustil Borůvkový les,“ pokračovala jsem zastřeným hlasem a snažila se, abych zkrotila emoce a nerozbrečela se tady. “Takže, hmm… Jste se potkali jako tuláci?“ Zeptala jsem se, když jsem si lehce odkašlala a znovu se culila jak sluníčko.

Ačkoliv jsem s touto partou byla na lovu poprvé, dopadlo to na výbornou. No, vlastně, co jsem také mohla čekat jiného… My všichni jsme přeci v Borůvkové smečce schopní jedinci. A i Tati, která ještě měla pramálo zkušeností, si vedla moc dobře. Takže skupinová pochvala byla na místě. Nejen ode mě, ale i od Baghý. Mlčky jsem se uculila a přejela ostatní pohledem.
Teď nastával další důležitý úkol, a sice dostat kořist do lesa. Což určitě nebude snadné, protože zvíře vážilo určitě více, než kdejaká laň, kterou jsem já osobně dosud lovila, ale nepochybovala jsem o tom, že společně to zvládneme. Jen jsem doufala, že budu schopná se zapojit. Noha nebolela tolik, takže by snad nevadilo, kdybych ji zase na chvíli zatížila… Holt bych musela zatnout zuby, no.
Awarak se zajímal, jestli si kousek dáme už teď a tady, nebo nejdřív dotáhneme kořist domů. Zazubila jsem se na něj. “Já myslím, že nebude vadit, když si každý, kdo má hlad, dá kus žvance už teď, což?“ Domáhala jsem se pohledem souhlasu od Baghý a Tati. Já osobně jsem moc neměla hlad, a popravdě ani moc chuť. Ještě pořád jsem měla celkem plný žaludek od úlovku, který přinesla Kaya. Navíc… Divočák nebyl moje gusto, i když samozřejmě bych si dala, kdybych měla hodně velký hlad.
Den se pomalu chýlil ke konci, ale bylo stejně krásně teplo, nebe bez mráčků… Posadila jsem se tedy opodál, zavřela na okamžik oči a nastavila svou tvář slábnoucím paprskům zapadajícího slunce. Zhluboka jsem vdechovala čerstvý vzduch. Konečně tu bylo jaro. A poprvé po těch letech mě nebodlo u srdce při vzpomínce na Coedena, jakou by měl radost, jakožto vlk s vrozenou magií země. Nejspíš už jsem se konečně vnitřně vyrovnala s tím, že naše cesty se zkrátka rozdělily a nebylo naším Osudem zůstat spolu až do smrti. Jen jsem zadoufala, že třeba se ještě najde někdo, kdo by mě miloval jako partnerku.
Přestala jsem se dojímat a raději se věnovala své zraněné noze - krev stékala jen v drobných pramíncích, takže jsem vyplázla jazyk a několika dlouhými tahy tak nohu jednak čistila a jednak masírovala. Marně jsem pátrala v paměti, jestli jsem se někdy vrátila zraněná, i když jen lehce, ale… Holt všechno je poprvé. A i nějaká ta patálie na lovu v mém věku.
Krvácení brzy ustalo, a co jsem byla v klidu, noha zatím pomalu přestávala bolet. No, uvidíme, až si ni stoupnu, usoudila jsem. S olíznutím čenichu jsem se ohlédla na ostatní a čekala na znamení, že se vracíme do lesa.
Náhle mi svitlo. "Awaraku, neznáš vlka jménem Aithér?"

Vypadalo to, že naše úloha, kterou jsme měly s Tati, se dařila skvěle. Dařilo se mi blokovat bachyni jeden směr, zatímco mé společnici ten druhý. Pak už jsem jen sledovala poslední metry, abychom byly už co nejblíže směrem k dalším dvěma členům výpravy. Jak jsem byla tím tolik zaujatá, vůbec jsem si neuvědomila, že je něco špatně. Až když jsem spatřila Baghý, jak vyráží mnohem dřív naším směrem a věnovala jsem vlčici trošku pozornosti, jsem za sebou zaslechla divoké funění. Odvážila jsem se otočit a srdce mi snad vynechalo několik úderů a vzápětí se rozbušilo ještě zběsilejším tempem, než doposud. Těsně za mnou byl divočák! Zřejmě se jeden z nich rozhodl členku své rodiny bránit, nebo dokonce pomstít. Chtěla jsem hodit kličku, abych zvířeti uhnula, což se mi i trochu povedlo, ale přesto jsem ucítila slabé bodnutí do zadní nohy. Zatnula jsem zuby a nezakňučela nahlas. To zatracené zvíře mě svými kly stejně zasáhlo. Nejspíš i díky adrenalinu však bolest nebyla tak veliká, nebo jsem jen nevnímala, každopádně nekulhala jsem. Aspoň prozatím. Kdybych zpomalila, určitě by kanec využil mé indispozice a zaútočil mnohem větší silou. A kdo ví, jestli by mi pomohlo, kdybych kličkovala jako zajíc. Znovu jsem změnila směr a běžela jsem blíž k hranicím Galvataru a Východního hvozdu. I když jsem měla vztek a nejradši bych se otočila a to stvoření na místě zabila, věděla jsem, že samec je přece jen mnohem silnější a bylo by pro mě takřka nemožné skolit ho sama a přestát to bez jakékoliv újmy. Mohla jsem si sice pomoci magií, ale to se mi příčilo, abych využívala při běžném lovu kouzla.
Už už jsem chtěla zmizet mezi stromy ve hvozdu, když jsem ještě stočila uši dozadu. Neslyšela jsem žádné funění, kvičení, dupání, nic. Překvapeně jsem se ohlédla, aniž bych ztratila tempo, ale jen na okamžik, abych nevrazila ještě ke všemu do stromu. To zvíře za mnou vážně nebylo! Překvapeně jsem se zastavila. Prudce jsem oddechovala a rozhlížela se všemi směry. Divoce jsem nasávala pach, ale necítila jsem, neviděla, ani neslyšela nic. A jestli jsem ještě dobře viděla naši skupinku, srazili jen jedno zvíře, a sice naši původní oběť. “Podivné,“ zamrmlala jsem. Jenže mé smysly mě nešálily. Vážně jsem čekala, že mě ten kanec bude pronásledovat, ale… Musela jsem si přeci jen přiznat, že to bylo hloupé těžké stvoření, kterému nejspíš už docházely síly, tak se rozhodlo nechat mě být. Nebo se pokusit zachránit zbytek rodiny. Každopádně… Já jsem byla v bezpečí a mohla se vrátit ke skupince.
Až jak jsem se pomalu blížila k nim, začínala jsem pociťovat bolest v noze. Zastavila jsem se a ohlédla se. Naštěstí rána nebyla hluboká, i když lehce krvácela. Dospěla jsem však k tomu názoru, že jakmile se ocitneme v bezpečí Borůvkového lesa, pár tahů jazykem to spraví. Nicméně bylo dost nepříjemné došlapování, takže jsem nohu zvedla do vzduchu a směšně dopajdala k ostatním, kteří úspěšně ukončili život bachyně a my tak mohli slavit úspěch. “Dobrá práce,“ zatvářila jsem se statečně s mírně pokřiveným úsměvem.

Baghý nechala výběr zvířete na nás, ale Tati si všimla jedné menší, která by mohla mít méně síly. Znovu jsem pohlédla na skupinku zvířat. Některá se rochnila v blátě, ale jedna ze samic stála kousek stranou a rýpala se čenichem v zemi. Souhlasně jsem kývla. Hlavně, aby nešla také poskytnout si takový luxus jako většina ostatních. Bylo by asi pak složitější z ní to čerstvé bláto dostat, navíc Awarakovi s Baghý by to určitě ztížilo práci se do ní zakousnout.
Vyčkala jsem, až ti dva zaujmou své výhodné pozice na čekané v úkrytu, kývla jsem na Tati a co nejtišeji a s větrem vanoucím směrem od divočáků, jsem se opatrně plížila směrem k nim. Na otevřené pláni jsem to s barvou svého kožichu neměla snadné, protože okolní krajina byla samozřejmě v různých odstínech zelené. V zimě bych to měla snazší, kdyby byl ještě sníh. Nicméně tráva už byla dost vysoká na to, abych byla celkem slušně skryta, když jsem se pořádně přikrčila. Pohybovala jsem se neslyšně, ačkoliv mi srdce bušilo tak hlasitě a krev mi šuměla v uších, až jsem měla pocit, že to musí slyšet každý až u Jezera.
Konečně jsme byly dostatečně blízko, takže jsme se mohly zastavit a počkat na vhodný okamžik. Naštěstí to netrvalo dlouho, námi vybraná samice se vzdálila od své skupinky a nevnímala nic. Jen se vyžívala v rytí rypákem v zemi. Spokojeně jsem se usmála, to byla naše chvíle. Kývla jsem na Tati na znamení, že vyrazíme. Jedním mohutným skokem jsem vyrazila zpoza houští a dala si záležet na tom, abych co nejrychleji byla u naší budoucí kořisti a zamezila jí v možnosti se otočit doprava, aby se rozběhla zpátky směrem k ostatním. Rychle jsem zkontrolovala Tati, jestli udělá totéž z druhé strany, abychom pak udávaly, kudy zvíře poběží - tedy vstříc Awarakovi a Baghý. Zvíře polekaně zakvičelo, až mi skoro zalehly uši. Bezradně se rozhlédlo, kde jsou jeho druhové - ti ale zatím ještě asi nechopili, co se děje, jak jsem zjistila druhým rychlým pohledem. Musely jsme však jednat rychle, protože i když bylo spíš pravděpodobné, že se všichni dají na útěk, mohlo by se klidně stát, že by některé z nich zavelelo k útoku a rozhodlo se bránit svou kamarádku a zaútočit na nás. To bych fakt nerada, aby nakonec divočáci lovili nás. Zatím to však vypadalo dobře, takže několika cvaknutími zubů po boku divočáka jsem dbala na to, abychom se během několika krátkých chvil dostaly tam, kam jsme potřebovaly.

Nakonec se role rozdělily tak, že zatímco já s Tati bychom nahnaly jeden vybraný kus, Awarak s Baghý by ho pak srazili. Musela jsem uznat, že asi bude lepší, když na toho divočáka budou dva, protože i když je Awarak mohutnější konstituce, než my, je to zvíře dost těžké. Takže rozhodně to Awarakovi pomůže, když mu Baghý pomůže. Souhlasně jsem kývla. “Nemám nic proti. Já s Tati vám ho naženeme,“ řekla jsem pevným hlasem a přitom pozorovala skupinku. Snažila jsem se zjistit, jestli se náhodou mezi nimi neobjeví nějaký zraněný jedinec, jako tomu bývá při výběru vysoké. Ale tahle zvířata na první pohled nejevila známky jakékoliv indispozice. Na druhou stranu se pohybovala celkem těžkopádně a kolébavě, takže by případné kulhání tohle zamaskovalo. Aspoň tedy že byli dobře živení, takže se z nich nají dost členů smečky.
“Ty už jsi nějaké zvíře vybrala?“ Zeptala jsem se a pohlédla na Baghý. Možná jí jeden z tvorů padl do oka. S tím jsem byla připravená pomaloučku vyrazit, ale musela jsem ještě samozřejmě vyčkat, než se Baghý s Awarakem dostanou do úkrytu, ke kterému pak kořist poženeme. Zvedla jsem na okamžik hlavu, zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla. V žilách mi už proudil adrenalin plným proudem a začínala jsem být hodně natěšená. I když jsem si musela připustit malilinkatou obavu, abych něco nepokazila, i když lov se rozhodně nezapomíná… Ovšem hned jsem ji zase zahnala, musela jsem být dost sebejistá a hlavně podpořit Tati, která se všemu teprve učila.