Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Post: 1 lístek

Celkem: 10 lístků

//Ovocná tůň

Pomohla jsem ostatním získat oranžové ovoce, a vybídla je, abychom se vydali do úkrytu. Nikdo nic nenamítal. Co by taky měli proti tomu, abychom se schovali v teple a suchu jeskyně, že. Sunstorm byla také určitě ráda, že jsem se rozhodla udělat výjimku a vzít ji s námi. Pokračovali jsme tedy svižným tempem, jak nám to nepříjemné počasí dovolovalo.
Moje triky udělaly na Maeve samozřejmě dojem, takže se zajímala, zda ji to někdy naučím. “No, to záleží na tom, jaká bude tvá vrozená magie,“ zakřičela jsem do poryvu větru, který nám vehnal smršť sněhových vloček do obličeje, až to nepříjemně bodalo. Nemohla jsem se dočkat, až budeme konečně v bezpečí. Za občasného kýchání jsem se skloněnou hlavou mířila dál. “Případně jakou magii si pak obstaráš u Života nebo Smrti,“ dodala jsem a nevěděla, zda o nich už něco Maeve ví. Pohlédla jsem ještě za sebe, jestli se Sunstorm a Awarak neopožďují, nebo třeba nezapadli do sněhu. To bychom jim pochopitelně museli pomoct. Naštěstí mezi stromy byl vítr trošku mírnější a šlo se nám o trošku lépe. A ještě lepší bylo, že jsme měli úkryt dost blízko.
Marně jsem si snažila vzpomenout, kdy naposledy takhle neskutečně mrzlo. Že se občas objevila taková vánice, že nebylo skoro vidět na krok, to už jsem věděla. Ovšem takový nepříjemný štiplavý mráz, to jsem opravdu už nějakou dobu nezažila. A doufala, že zase dlouho nezažiji. Oklepala jsem se a popoběhla, jeskyně už byla na dohled. “Už aby bylo jaro,“ zabrblala jsem pro sebe znepokojeně. Vzpomněla jsem si na rýmovník. Tak ten už bych teď asi nenašla, jistě byl buď zapadaný sněhem, nebo zamrzlý. Škoda, že Sigy byl někde pryč, docela by se hodilo, aby ho přivedl znovu k životu. Ale co naplat… Musela jsem se teď obejít bez té bylinky a doufat, že se brzy z toho nachlazení dostanu. Pokud teď strávím dost času v teple, mohlo by to klapnout…

//jeskyně

Miniakce: 5 lístků

Celkem: 9 lístků

Posty: 1 lístek za post z 5. 1.

Celkem: 4 lístky

Uvítání od ostatních vlků bylo milé. Musela jsem si přiznat, že mi to udělalo radost. I to, jak se mě vyptávali na mé zdraví, i když z mého chraptění, kýchaní a kašlání a vůbec z celého mého projevu to muselo být jasné. Sunstorm sice poznamenala, že vypadám lépe, ačkoliv já jsem se tak moc necítila. Každopádně jsem jí to nevyvracela, bylo lepší, že jsem vypadala jinak, než jsem se cítila, aspoň jsem ostatním nedělala starosti.
Zajímala jsem se, co tu dělají. Vzápětí jsem se dočkala odpovědí, že tu hledají ovoce pro Eloru. Jako první mi to samozřejmě vysvětlovala Maeve. Zamračeně jsem se podívala na hladinu tůně, která ale k mému překvapení byla na některých místech rozbitá a plavalo tam cosi, co vypadalo jako jablko a možná i pomeranč nebo malý grep. No, tak to bylo opravdu překvapení, protože bych nečekala, že se pod ledem bude nějaké skrývat. A když, tak nejspíš nebude úplně moc poživatelné. Nechtěla jsem se však dohadovat. “Páni, jak se vám podařilo ten led rozbít?“ Naklonila jsem hlavu na stranu a podívala se po ostatních. Nevypadalo to, že by některý z nich použil magii, i když jistá jsem si tím samozřejmě být nemohla. Jen v případě Maeve, protože pokud jsem dobře věděla, ona ještě svou neobjevila, i když se to mohlo stát každým dnem. Rozhodně ale určitě nebyli tak hloupí, aby se snažili po ledu skákat nebo tak podobně – jednak byl ten led moc pevný na to, aby ho takto rozbili, a jednak určitě nebyli natolik hloupí, aby to zkoušeli – kdyby krusta před nimi praskla, rozhodně by nestačili zareagovat a uskočit stranou, takže by skončili v ledové vodě. A to by byl pořádný průšvih. V lepším případě by si koledovali o pořádné prochladnutí, a v tom horším… Ani jsem nechtěla domyslet.
Teď však vypadali, že nevědí, jak dostat ovoce na břeh. “Na to je snadná pomoc,“ řekla jsem s úsměvem. Kolem nás se zavlnil vzduch, který nabral na síle – ale nebyl to žádný vichr, jen obyčejný větřík. Ovoce se začalo na hladině, kde byla rozbitá, houpat, až se díky drobným vlnkám dostalo blíž k nám. Přesto však samozřejmě nemohlo vyskočit na břeh za námi. “Opatrně na kraji ledu, aby to tam neprasklo. Popadnete ovoce a honem zpátky sem,“ vybídla jsem je. Doufala jsem, že to takhle bude stačit. Lehce jsem zakašlala. Vzápětí jsem se zhluboka nadechla, což byla chyba – ten ledový vzduch mě tak zaštípal na průduškách, až jsem se znovu rozkašlala. Zatracená zima, ulevila jsem si v duchu. Začínaly mě dost zábst tlapky. Vítr nepříjemně skučel a nebyl to ten, který jsem přivolala já, tenhle patřil k počasí. Také sněhu přibyla pořádná halda.
“Měli bychom jít do úkrytu, nebo se nachladíme všichni. V lepším případě. Nebo taky můžeme zmrznout,“ dodala jsem a ušklíbla se. Podívala jsem se na Sunstorm. Rozhodně jsem ji tu nemohla nechat. “Sunny, udělám výjimku a dovolím ti jít s námi, nemůžeš tu zůstat a mrznout, kdo ví, kdy se Baghý vrátí.“ Promluvila jsem k vlčici. Kdo ví už po kolikáté se mi chtělo Baghý v duchu přivolat. Vzápětí jsem se zamračila, když jsem si uvědomila, jak ošklivé je počasí a šíleně mrzne. Snad si někde venku našla nějaký slušný úkryt, kde v přečká a přijde pak co nejdřív domů!
Náhle jsem si všimla, že se u Maeve objevil keřík s borůvkami. Zamračila jsem se. Kde by se tu vzaly borůvky uprostřed zimy? Než jsem však stačila promluvit, stejně jako Sunstorm se snažila mladou vlčici varovat, aby je raději nejedla, mladá vlčice už je zbodla. Tázavě jsem se na ni podívala. No… Nedokázala jsem předem říct, co to s ní udělá. Borůvky, ač vypadaly celkem čerstvě, jsou zkrátka v zimě takhle podezřelé, to nebylo jen tak. V lepším případě jí to nic neudělá, případně bude mít trošku problém se žaludkem anebo se střevy. Zavrtěla jsem hlavou. “Tak už honem pojďme, ať nám neumrznou čenichy!“ Vybídla jsem ostatní a pomalu se vydala směrem k úkrytu.

//Les

Šťastný, úspěšný a hlavně zdravý nový rok, vám přeje Aranel

Dovolila jsem si pro vás připravit takovou malou oddechovou akci. Jelikož mi to dalo dost práce, doufám, že se zúčastníte aspoň 3! Nějaké malé odměnky za to samozřejmě budou, domluvíme se s Elisou, co za to :) A co tu máme?

1. Osmisměrka
https://www.imgup.cz/images/2022/01/01/osmismerka6927c80ec22dc3c1.jpg
Hledáte jména vlků z Gallirei - klasika

2. Křížovka
https://www.imgup.cz/images/2022/01/01/krizovkae205672667a66486.jpg
Luštíte křížovku - easy. Asi její znění všichni hned uhodnete, ale musíte trošku pátrat v rodinných příslušnících Borůvkové a Asgaarské smečky plus najít pár území

3. Přesmyčky
Tady se mi už nechtělo dělat s tabulkou, pardon, tak je vypíšu sem - všechno jsou území Gallirei
1. Vádole Ňláp
2. Žáněskeovn Alouk
3. Ávolišmučk Žláp
4. Gamýkci Koupal
5. Tavýzla Lse
6. Dvíměde Ozerej
7. Žíčje Nýmati
8. Rýsta Troovs
9. Vicovárobo Kloška
10. Tníšpov Zááo

Termín ukončení: 16. ledna 2022 do 22:00, vyplněné obrázky i vypsané přesmyčky mi posílejte do vzkazu s předmětem Smečková akce.
Děkuji za pozornost :)

ARANEL

Posty: 3 lístky za 3 posty ze 30. 12.

Celkem: 3 lístky

//Les

Pomalu jsem přicházela ke břehu tůňky. K mé radosti tu stále byli všichni tři, Awarak, Maeve i Sunstorm. Po Baghý zatím žádné stopy. Možná ji někde něco zdrželo. Nebo si jen užívá volných chvilek, než bude zase Alfa na plný úvazek, pomyslela jsem si.
Došla jsem blíž ke skupince vlků, pod nohama mi křupal čerstvě napadaný sníh. “Ahoj, vespolek,“ pozdravila jsem je ochraptělým hlasem, takže jsem si mírně odkašlala. Radši ke mně nechoďte moc blízko, abych vás nenakazila,“ varovala jsem je ještě a na demonstraci svých slov jsem se zastavila asi metr od nich. “Co tady vlastně vyvádíte?“ Zajímala jsem se zvědavě. Sunstorm už vypadala o něco lépe, než když jsem před pár dny odešla odpočívat do úkrytu, takže nejspíš jí prospělo, že si odpočinula a snad mě Maeve poslechla a dala jí něco k jídlu ze zbytků po lovu. Byla jsem ráda, že Awarak i Maeve tu byli s ní, takže jednak měla společnost a jednak bylo důležité, aby cizinec na území smečky byl pod dohledem, byť byla žadatelkou o místo mezi námi. Baghs, měla by ses vrátit, aby tu Sunny nečekala celou zimu. Sice mě nemohla slyšet, protože jsme ani jedna neovládala magii myšlenek, nicméně takovou malou myšlenku jsem stejně vyslala. Škoda, že jsme si o tom nepromluvily ještě, než odešla, tak ráda bych dala Sunstorm odpověď. Aspoň by věděla, na čem je. V případě, že bychom ji přijali, mohla by se zapojit do dění ve smečce a ukázat, zda je spolehlivá. V opačném případě by mohla jít hledat domov jinde a pokud by se na ni usmálo štěstí, mohla zbytek zimy strávit jako právoplatná členka smečky. Takhle chudák byla v nevědomosti. Na druhou stranu, pokud to Sigy se svým odchodem myslel vážně, aspoň by zaujala jeho místo, jakožto členka smečky. A třeba by se časem osvědčila a dostala nějakou funkci, třeba té lovkyně a mohla by být na tom stejně jako Awarak s Ljósem. Nebo možná by byla i dobrá pečovatelka nebo učitelka….
Radši jsem přestala přemýšlet a upřela modrý zrak na trojici vlků a čekala, co se od nich dozvím. Vzápětí mi došlo, že nás Sigy poslal pro oranžové ovoce, které by Eloře pomohlo. Ušklíbla jsem se. Vážně originální způsob, jak se nás zbavit. Já jsem se hned dovtípila, že to nemyslí vážně, i když… Kdo ví, já jsem se v tomhle nevyznala. Nevěděla jsem sice, jak by mohl pomeranč pomoci nemocné vlčici… Sice jsem věděla, že má v sobě hodně vitamínů, ale… Doposud ani nesnědla ty vnitřnosti, které jsem jí připravila, takže jsem si nějak nedovedla představit, že by si místo toho dala ovoce.

Docela jsem byla překvapená, kolik je venku sněhu. Vzápětí jsem se musela ušklíbnout. “Co bys taky uprostřed zimy čekala?“ Zeptala jsem se sama sebe polohlasně. Vážně bych se už nad sebou měla zamyslet. Nicméně pořád jsem byla tak nějak otrávená z toho, že jsem nemocná. Dřív jsem měla zimu ráda, vzpomínala jsem na dobu, kdy jsem nejen jako malá děsně ráda hrabala do sněhu obří díry, zatímco se vedle vytvářela hromada, do které jsem také mohla vytvořit otvor a tam se schovat, ale také jako starší, a pak i s dětmi, jsme ve sněhu dostatečně řádili. Tiše jsem vzdychla. Dneska možná bych si sice mohla hrát s Maeve, možná pak i s Jerrym, abychom se lépe poznali, ale… To teď, vzhledem k mé nemocni, nebylo možné.
Pokračovala jsem v cestě směrem, kterým jsem tušila Sigyho. Už jsem si nevzpomínala, kde přesně jsme se potkali, a na svůj čich jsem nemohla spoléhat. “No jo, ale jak taky budu čichat k rýmovníku, když mám nos ucpaný?“ Uvědomila jsem si. Ovšem… Kdo ví, jestli ho také najdu, že. Vše bylo pod sněhem a nikde samozřejmě nic nerostlo.
Brzy jsem však našla místo, kolem nějž nebyl skoro žádný sníh. Uprostřed toho trčela zelená bylinka se střapatými lístky. Přišla jsem k ní blíž a sklonila hlavu. “Tak ty jsi ten rýmovník?“ Zeptala jsem se, jako by mi mohl odpovědět. V tu chvíli však lehce zavál vítr, takže se bylinka pohnula, jako by se mnou souhlasila. Vzápětí jsem kýchla, čímž se mi čenich trochu uvolnil. Využila jsem toho a několikrát k bylince přičichla. Byla to zvláštní směsice vůní, kterou jsem tedy rozhodně neznala a bylo to zvláštní, ale ne nepříjemné. No jo, ale… Jak tu bylinku chránit před mrazem a sněhem? Napadlo mě, že bych ji sice mohla utrhnout a nosit s sebou, ale… To by se také mohlo stát, že by přestala fungovat. Třeba funguje jenom tak, když je v zemi. “Ach jo, Sigy, že jsi zrovna teď musel jít pryč,“ zalitovala jsem polohlasně a ohlédla se směrem k hranicím lesa. Doufala jsem, že si to s tím odchodem ze smečky rozmyslel, nebo že tu aspoň bude do konce zimy a teď šel jenom někam na toulačku. Bylo by fajn, kdyby mě naučil něco o bylinkách, které by nám mohly pomoci při nemocech a zraněních. Nakonec jsem došla k názoru, že se zkusím zeptat ostatních, jestli rýmovník znají a vědí, zda ho můžu utrhnout, abych k němu mohla čichat i dál.
Teď jsem ale ještě několikrát zhluboka vdechla tu zvláštní vůni a pokračovala dál směrem k tůni.

//Ovocná tůň

//Loterie 1

Moc jsem toho díky občasným záchvatům kašle nenaspala. Spíš jsem se tak potácela mezi spánkem a bdělým stavem, takže když mě to už přestalo bavit, rozmrzele jsem otevřela oči a koukala kolem sebe jako sůva. Krátce jsem zívla a rozkašlala se. “Sakra už,“ zabručela jsem, když už jsem konečně se uklidnila. Pak jsem se ohlédla směrem k Eloře. Naštěstí spala jako dudek, nejspíš ani nezaznamenala, že jsem tady měla záchvaty kašle. To se mi tedy ulevilo, protože bych byla vážně nerada, kdybych ji probudila.
Tiše, jak jen to šlo, jsem se zvedla a protáhla se. Čenich jsem měla tak částečně ucpaný hleny. Matně jsem si začala uvědomovat, že na mě během značkování promluvil Sigy, ale ani jsem mu nevěnovala velkou pozornost. Nebo spíš na mě něco houknul, ale… Co to jen bylo… Zavřela jsem oči a snažila se vybavit si, co na mě volal… Ach ano… Něco o rýmovníku, který by mi pomohl na rýmu. No jo, jenže… Já přeci byli neznám, tak jak jsem měla vědět, co je rýmovník a k čemu je dobrý? Začala jsem si hned nadávat, že jsem také mohla zastavit a věnovat mu trochu pozornosti, byla bych o něco moudřejší, když už jsem tady neměla žádného jiného rádce ohledně bylinek. Co jsem si tak vybavovala, tak snad nikdo ze členů smečky neměl zelené oči, abych hned věděla, co je jejich vrozenou magií. Takže bych se musela leda tak ptát. Tedy, mohli by to přeci vědět i bez magie, že jo, ale… S ní by aspoň mohli nějaký ten rýmovník vykouzlit…
Pomalu jsem došla k východu z úkrytu a rozhodla se, že se zkusím porozhlédnout po okolí, jestli najdu něco, co neznám a co by mohlo být ten rýmovník. Sice by bylo dobré i něco, co by uklidnilo i ty záchvaty kašle, ale i tohle bylo fajn. Cítila jsem se poněkud malátná, ale už mě nebavilo ležet o samotě tady v úkrytu. Rozhodla jsem se, že se vrátím k Ovocné tůni a doufala, že jednak nenakazím další členy smečky, a třeba už byla zpátky Baghý, tak bychom si mohly nějak promluvit ohledně smečky, respektive o jejích členech a jejich funkcích. A taky by bylo dobré, aby Sunstorm věděla, jestli u nás najde domov, nebo ne.

//Borůvkový les

//les

Neměla jsem sílu na to, abych vyskakovala někam do výšin, do jeskyně Bet, která mi právem nyní náležela. Vlastně jsem ani nad tím nikdy nepřemýšlela, nikdy se snad ani nestalo, abychom v jednu chvíli obývali úkryt všichni, nebo různě postavení vlci a různě podle toho byli ve svých jeskyních. Každopádně v tuhle chvíli jsem byla ráda, že jsem se sem vůbec dobabrala.
Snažila jsem se nekašlat, což bylo dost těžké, protože mě to dráždilo každou chvíli. Nechtěla jsem však probudit Eloru pro případ, že by zase spala. Když už jsem nemohla zakašlání odložit, tak jsem se to snažila dělat aspoň co nejméně nahlas. Nakoukla jsem tedy k místu, kde jsem byla před několika chvílemi. Mladá hnědá vlčice ležela tam, kde jsme ji nechali. Sigymu se tedy evidentně podařilo uklidnit ji. Nebyla jsem si jistá, zda spí, protože byla otočená ke mně zády.
Ulevilo se mi, že tu měla ještě dost vody, protože ačkoliv za normálních okolností mi nedělalo potíže nějakou další přivolat, nebyla jsem si jistá, jestli bych v téhle fázi únavy a vůbec celkového stavu byla schopná něco spáchat. Vzápětí jsem se ale zamračila, protože maso i vnitřnosti zůstaly netknuté – zřejmě tedy ještě nejedla. Což se sice na jednu stranu dalo pochopit, protože když byla předtím tak rozrušená, určitě ji to vyčerpalo natolik, že by zase nejspíš potřebovala spánek, na druhou stranu se potřebovala posilnit.
Už jsem ale neměla moc sílu nad tím vším dumat. Lehla jsem si dost daleko, abych ji nerušila svým kašláním a kýcháním, ale zároveň tak, aby věděla, že tu není sama, takže kdyby potřebovala, mohla by mě vzbudit, kdyby na mě houkla. Zpočátku jsem však nevěděla, jak si udělat pohodlí. Hned jsem však přišla na to, že ležení v klubíčku nebude to pravé ořechové; natáhla jsem se tedy na pravý bok. To bylo mnohem lepší, když hrudník nebyl nijak omezen. Několikrát jsem zafrkala a měla pocit, že mi snad do hlavy buší zobákem datel. “No, dámo, už nejsi nejmladší,“ brblala jsem si pod fousy. Přesto mě rozhodilo, že jsem celkem z ničeho nic takhle onemocněla – normálně přeci byly aspoň pár dní nějaké příznaky, ale mě to vyloženě srazilo jako valící se balvan. To byla má poslední myšlenka, než jsem se propadla do neklidného spánku.

//Ovocná tůň

Ačkoliv se mi začínala rozjíždět i rýma, ještě pořád jsem měla trochu čich, takže jsem cítila už jen slabý závan. Byl opravdu nejvyšší čas! Nejspíš to naposledy dělal Nori někdy na podzim. Další důvod se zachmuřit. Neměla jsem nic proti tomu, aby i ochránci občas trávili čas mimo smečku, přeci jen na to měli všichni právo, čas od času se vzdálit, aspoň se ale mohli ujistit, že hranice smečky jsou označené.
Jelikož jsem se ale začínala cítit vážně mizerně, musela jsem si pospíšit. Samozřejmě to nebyl důvod tuhle povinnost nějak odfláknout – tohle byla rozhodně důležitá věc, aby nám sem nevnikli cizí tuláci, kteří by si chtěli tohle území nárokovat. To bych jim hodně rychle vyprášila kožich, i když by možná byli v právu. Postupně jsem tedy obcházela území a u příslušných keříků a stromů přičapla, abych obnovila podpis našeho území.
Nikdy jsem vlastně ani nepřemýšlela nad tím, jak je náš les velký. Ostatně, nikdy dřív jsem se nevěnovala značkování důkladně. Co jsem si tak vybavovala, za svůj život ve smečce jsem to dělala jen párkrát, a bylo to takové rychlejší, protože jsem přeci jen neměla dostatečné postavení. No, možná jsem to naposledy absolvovala ještě coby dcera původních zakladatelů smečky. Když jsem se pak vrátila do smečky pod vedením Storma a Tailly, tak jsem to snad nedělala nikdy. Jeden si pak vlastně uvědomí, kolik stromů je důležité označit. U dvacátého jsem to však přestala počítat, raději jsem se soustředila na to, abych to udělala pořádně. Což začínalo být čím dál složitější, ten můj kašel musel být slyšet snad i vedle v Asgaaru.
Když jsem značila jednu velkou jabloň, pohlédla jsem vzhůru, což nebyl dobrý nápad, hned se mi zamotala hlava. A rychle ji sklonit také nebyl dobrý nápad. Na okamžik jsem tedy oddálila všechny čtyři nohy od těla, abych se nesložila, zavřela oči a chvilku počkala, než se to zklidní. “Tedy, to jsem slušně nachlazená, jako snad nikdy,“ zamumlala jsem, když jsem pokračovala k dalšímu stromu, tentokrát ještě blíž k hranicím s Asgaarským lesem. Tady jsem si vůbec dala záležet, aby značení bylo důkladné, i když jsme měli určitou dohodu, ale nikdy jsem ji nevyužila ani já, ani oni. Aspoň co jsem si tak vybavovala.
Párkrát jsem kýchla. Zavětřila jsem pak lehký pach nějaké cizí vlčice, která ale nevypadala jako tulačka. Ačkoliv jsem ten pach nebyla schopná stoprocentně identifikovat, připomínalo mi to mech. Takže bylo možné, že je obyvatelkou lesa, kde je tenhle druh porostu. Přeci jen tuláci jsou cítit vším možným. Navíc byl smíšený s pachem Sigyho, takže nejspíš se znali a vydali se někam spolu. To znamenalo, že Elora je teď sama. Zamračila jsem se. Ačkoliv jsem doufala, že Sigy by ji tam nenechal samotnou, kdyby se nebyl jistý, že to zvládne, rozhodla jsem se, že ji zkontroluji, než si půjdu sama lehnout a odpočívat.
Blížila jsem se k jeskyni, takže i tady jsem označila několik keříků a stormků. No, byla jsem ráda, že jsem aspoň nějak obnovila značení a doufala, že to nějakou dobu vydrží. Určitě bych neměla problém to za pár dní udělat znovu, pokud se nevrátí Nori nebo Kaya, případně Baghý, kteří by usoudili, že je potřeba udělat to pořádně. S dalším mega kýchnutím jsem vešla do úkrytu.

//jeskyně

Maeve samozřejmě nezahálela, stejně jako já se představila a tvářila se důležitě. Sunstorm, naproti tomu, jak se sluší a patří, byla pokorná. Zajímala jsem se, jestli zraněná vlčice něco nepotřebuje. Navzdory tomu, že jí zakručelo v břiše tak hlasitě, odpověděla, že nic nepotřebuje. Uznala, že má sice hlad, ale hned mě ujistila, že nás nebude obírat o zásoby. Jelikož ale určitě něco z úlovku zbylo a ona byla… jak to říct… nečekaným hostem, proč bychom jí nemohli kousek masa dát, že… Když už ji sem Sigy dovedl, abychom jí pomohli, tak ačkoliv jsem ji nemohla pustit do úkrytu, když nebyla členkou smečky, určitě by se nic nestalo, kdybych jí donesla kousek masa.
“No, na lov teď nemáš dost síly,“ řekla jsem, jakmile jsem si ji pořádně prohlédla. Jestli by se pustila za zajícem, tak za chvilku by jí došel dech. A když ne dech, tak síly. “Nedávno jsme byli na lovu, takže myslím, že bychom se mohli o kousek masa podělit, ještě něco určitě zbylo a ostatní členové smečky, kteří měli hlad, se jistě najedli.“ Pokračovala jsem.
Po chvíli jsem začala cítit nepříjemný pocit, jako by mě něco dráždilo na průduškách. Byl to celkem nepříjemný pocit, a i když jsem si několikrát odkašlala, tak se to o moc nezlepšilo. Znepokojeně jsem přešlápla z nohy na nohu. Sunstorm se vzápětí zajímala, jestli by se tu nenašlo pro ni místo. No, vlastně mě to ani nepřekvapilo, že se na to zeptala. “No, abych pravdu řekla, musela bych to probrat s Alfou. Nebo tu na ni počkáš. Bývalý Alfa totiž prohlásil, že momentálně nové členy nebereme, jen jsme udělali pár výjimek ohledně vlčat…“ Musela jsem se odmlčet, protože mě ochromil šílený záchvat kašle, až mi vyhrkly slzy do očí. Co se to sakra děje? Zamručela jsem v duchu otráveně. Okem jsem ujistila Maeve, že mi nic není, protože mi bylo jasné, že by ve své starostlivosti měla obavu, co se mnou je. “A s novou Alfou jsme zatím neprobíraly, jestli to změníme, naše funkce se změnily nedávno,“ vysvětlovala jsem dál, i když jsem vlastně nemusela. Stačilo říct, že by si měla počkat na Baghý a promluvit si s ní o tom. “Já si ale myslím, že bychom tu ještě jedno místo našly,“ povzbudivě jsem na ni mrkla a odfrkla si. Ne však nijak opovržlivě, ale protože se mi začínalo něco usazovat i v čenichu. “Každopádně však tohle nemůžu rozhodnout sama a Baghý je teď mimo smečku, takže tu na ni budeš muset chvíli počkat,“ řekla jsem a lehce pohodila ocasem, aby Sunstorm měla nějakou malou naději.
Co se týkalo dalšího člena smečky, o kterém jsem nevěděla, a nejspíš jen já, protože Maeve mi hned vysvětlovala, o koho se jedná, respektive mi ji popsala. Awarak její slova potvrdil a dodal, že malá se jmenuje Night Sea. Zavřela jsem oči a nenápadně zavrtěla hlavou. Opuštěná vlčata a ještě ke všemu před zimou… Tedy, než přišla sem, samozřejmě, teď už zima dávno vládla plnou silou. Takže jsem už nic neřekla, jen jsem přikývla, že rozumím. Pak jsem se ale zpětně zarazila nad tím, co říkala Maeve – že o malé šedé vlče se stará Kaya. Překvapeně jsem zamrkala. “Takže ochránkyně teď dělá pečovatelku,“ zabručela jsem si spíš sama pro sebe. Bylo to překvapení, měla jsem za to, že Kaya moc vlčata nemusí. Možná se to týkalo jen Maeve, nebo prostě změnila názor. No, rozhodně jsem na tohle téma s ní musela dát řeč, protože to navíc souviselo s její funkcí ve smečce – pokud nechce dělat ochránkyni a raději by pečovala o vlčata, musely jsme to s Baghý přeci vědět. To mi připomnělo jednu věc – nevěděla jsem, jak dlouho je zase Kaya pryč, zřejmě odešla zase hned, jak se vrátila s Maeve, protože teď tu její přítomnost cítit nebyla, a nevěděla jsem, jak dlouho je pryč Nori, ale rozhodně by asi bylo načase obnovit značkování území, protože to evidentně ani jeden z nich neudělal. Zamračila jsem se a znovu zakašlala. Zřejmě jsem se nachladila, což mi teda na náladě moc nepřidalo. Navíc mě docela začínaly bolet klouby a cítila jsem se poměrně unavená, ačkoliv jsem spala chvíli poté, co jsme se postarali o Eloru, a také jsem byla najedená.
“Teď mě prosím omluvte,“ zahuhlala jsem. “Musím něco zařídit a necítím se dobře. Půjdu radši do úkrytu, abyste nechytili kašel ode mě. Maeve, Awaraku, dělejte prosím Sunstorm společnost, než se vrátí Baghý a probere s ní možnost členství ve smečce,“ otočila jsem se na dva jmenované. Za žádnou cenu by tu neměla být sama. “Maeve, u úkrytu je ještě nějaké maso, které zbylo z lovu, dones něco Sunstorm, aby nabrala sílu a zahnala hlad,“ mrkla jsem ještě na mladou vlčici a doufala, že ze svého úkolu bude mít radost.
“Těšilo mě, Sunstorm, ještě se uvidíme,“ usmála jsem se na vlčici, než jsem mávla oháňkou a za občasného kašlání a kýchání se vypravila směrem do lesa, abych obnovila značení území.

//les

Jak jsem mlčky kráčela, ze zamyšlení mě vytrhnul hlas Maeve, která se zajímala, jestli se něco stalo. Místo odpovědi jsem jen zavrtěla hlavou a lehce se usmála, aby si nedělala starosti. Nechápala jsem, proč Sigy neřekl rovnou, abychom se držely stranou a nerušily ho v pomoci Eloře. Ano, možná bylo hektické reagovat tak, jak jsme reagovaly… Na druhou stranu… Když se někdo probudí takhle vyděšený a dezorientovaný, tak je snad logické, že se ho snažíte hned uklidnit, ne? Prostě jsem se v něm nevyznala. Měla jsem za to, že jsme se aspoň trošku spřátelili… No, evidentně jen v mé hlavě. Každopádně už jsem nad tím nehodlala dumat. Ačkoliv by byla škoda, kdyby odešel, stejně to měl určitě v úmyslu a nic by ho nepřesvědčilo. Možná kdyby tu byla jeho partnerka nebo aspoň některé z jeho dětí, ale takhle…
Došly jsme k tůni a já hned varovala mladou vlčici po svém boku, aby nevstupovala na led. Ujistila mne, že to ví, jen jí to uklouzlo. Zazubila jsem se na ni. Vlastně jsem ani nepostřehla, jestli tomu bylo tak. Ovšem věděla jsem, že taková věc, jako je led, svádí k blbnutí a dovádění. Nicméně na to bylo ještě brzy. Ale sněhu bylo dost, takže jsem trošku doufala, že bychom si mohly zadovádět aspoň v něm. Až nebudu muset řešit věci ohledně nováčků nebo zraněných vlků. A pokud nedostanu košem. Sice byla Maeve ještě pořád vlče, ale teď už přeci jen větší slečna, takže kdo ví…
Pozdravila jsem mladou zraněnou vlčici a vlídně se na ni usmívala. “Ano, to je on,“ potvrdila jsem její slova, že Sigy je ten hnědý vlk, který pajdá na jednu nohu. Také mi prozradila své jméno. “Těší mě, já jsem Aranel. Beta Borůvkové smečky,“ představila jsem se na oplátku a rovnou dodala své postavení, aby věděla, že mluví s někým důležitým. Tedy ne, že by ostatní nebyli, ale zkrátka že jsem výše postavená. Maeve, která se snažila vypadat hrdě a důležitě, nakonec jen tak nesměle pípla na pozdrav. Otočila jsem hlavu směrem k Awarakovi, který promluvil a málem jsem ho přehlédla a kývla mu na pozdrav. Odpověděl na Maevinu otázku, zda byl také na lovu. Dál vysvětlil, že zatímco Ljós šel někam s vlčaty, on tu hlídá Sunstorm, kdyby se jí přitížilo. Naklonila jsem hlavu na stranu. Vlčata? Ono jich je tu víc, než jen Jerry? No nejspíš ano, protože nemohl myslet Eloru nebo Maeve, protože jednak jedna byla zraněná v jeskyni, druhá po mém boku, navíc obě už to byly skoro dospělé vlčice. “Baghý se nezmínila, že bychom tu měli ještě nějaké vlče, vím jen o Jerrym, kterého nahonem přijala, než jsme vyrazili na lov,“ řekla jsem s tázavým pohledem upřeným na Awaraka. No, bylo to asi směšné, že jsem jako Beta nevěděla vše… Ale pokud tu bylo nějaké vlče, které přijal ještě Blueberry a jen nás neinformoval, nebo se Baghs zapomněla zmínit…
“Jak se cítíš? Nepotřebuješ něco?“ Otočila jsem se znovu k Sunstorm. Vypadala dost zdrchaně, nejspíš na tom nebyla vůbec dobře, když ji Sigy našel. Sice jsem ji nemohla odvést do úkrytu, aby se zahřála, protože to bylo přeci jen riskantní, když nebyla členkou smečky, ale rozhodně jsem jí mohla poskytnout trochu vody, aby se napila, byť by byla dost ledová, ale rozhodně lepší, než olizovat sníh. A možná bychom jí mohli dát kousek masa, jestli nějaké ještě zbylo z lovu. Využila jsem aspoň své magie a přivolala teplejší vítr, aby Sunstorm nebyla taková zima.

//Jeskyně (přes les)

Vykoukla jsem z úkrytu. Div mi hned neumrznul čumák. Pěkně za tu dobu, co jsme byli v úkrytu, přituhlo. Zima už teď řádila na plné obrátky. A nejen tím, že mrzlo. Také byly všude sněhové závěje. Je fakt, že jsem zaslechla skučení větru, ale nijak jsem tomu předtím nevěnovala pozornost, protože jsme byli v teple a bezpečí. Minulou noc tedy nejspíše byla luxusní fujavice. Byla jsem tedy ráda, že takhle z rána to ustalo. Sice ještě sněžilo, ale už nefoukal studený vítr, který by nám znemožnil cestu. To bych musela poslat Sigyho do háje rovnou, ať si pomeranče vykouzlí sám. To je nápad! Měla jsem mu to říct rovnou, když mi neuměl říct, abychom se držely stranou a nechaly ho pracovat. Chtěla jsem jen El uklidnit a místo toho jsem to zase solidně zvorala. Měla jsem vztek na sebe i na Sigyho. Se zatnutými zuby jsem vykročila směrem k tůni.
Maeve vedle mě kráčela kupodivu chvíli tiše. Musely jsme se především soustředit na cestu, protože v těch závějích se šlo špatně. Mohla jsem sice pomocí vzduchu nějak sníh odvát, ale na to jsem neměla náladu. Místo toho jsem ztěžka kráčela vpřed a cítila, jak mi brní polštářky na tlapkách z toho ledového sněhu.
Tůň naštěstí nebyla daleko, ale jak jsem správně předpokládala, kromě toho, že byla z větší části zamrzlá, bylo na ní spousta navátého sněhu. A široko daleko žádné ovoce. Otráveně jsem se ušklíbla. “Ať tě ani nenapadne vstupovat na led. Ještě není dost pevný na to, aby tě unesl,“ varovala jsem Maeve přísně předem, protože mi bylo jasné, že ve svém aktivním zápalu pomoci Eloře by vlítla na led hlava nehlava. A možná ani nevěděla, co je led a že ačkoliv teď poslední dobou mrzlo, nebyla jeho vrstva dost pevná. Pokud ano, tak jen na krajích, ale ve středu určitě ne.
Rozhlédla jsem se kolem a zavětřila. Podle všeho tu bylo cítit Awaraka s Ljósem, a ten novější pach, na který jsem ještě nebyla zvyklá, patřil nejspíše Jerrymu. Neviděla jsem však ani jednoho. Díky sněhové vánici nebylo vidět jejich stopy, nicméně jsem předpokládala, že se vypravili k řece. Cítila jsem ještě dva pachy, které mi nebyly známé. Jeden mizel stejným směrem, jako Ljós a vlče. Druhý byl stále přítomný, tak jsem se za ním vypravila. Brzy jsem zahlédla hubenou mladou vlčici s roztrhnutým uchem a jizvou na čele. Její kožich pokrývaly skvrny od krve. Zakroutila jsem nenápadně očima a doufala, že Maeve to nerozruší. Že to předtím byl jen nějaký zkrat. Domnívala jsem se, že to bude ta tulačka, o které mluvil Sigy. Došla jsem až k ní. Zvolila jsem uvolněný a přátelský přístup, i když jsem byla ostražitá, protože navzdory zranění by od ní mohlo hrozit cokoliv. Přesto jsem však nepouštěla hrůzu. Zastavila jsem se několik metrů od ní. “Ahoj,“ pozdravila jsem ji a lehce se usmála. “Ty jsi ta slečna, kterou sem dopravil náš člen Sigy?“ Zeptala jsem se. Její jméno mi Sigy neřekl, možná ho sám neznal. Já jsem se zatím nepředstavila, to bylo na ní. Bylo docela hloupé, že ji tu nechali samotnou. Cizí, leč zraněný vlk na území smečky… Úžasné.