//Borůvkový les
Jak originální, pomyslela jsem si, když jsem si uvědomila, že mě nohy vynesly tradičně na Východní Galvatar… Vlastně už jsem si ani pořádně nepamatovala, kdy jsem naposledy vyšla z lesa jinudy. Když jsem samozřejmě nepočítala nedávnou cestu do Středozemní propadliny. Ale co… Mávla jsem nad tím tlapkou. Někde jsem začít přece musela, tak holt jsem začala místem, které znám docela dobře. A kde jsme nedávno lovili.
Zamyšleně jsem kráčela krásně zelenou šťavnatou trávou, která sice vypadala dobře, ovšem větší radost z ní měli spíš býložravci. Nicméně záplava květin byla vskutku krásná, takže jsem se jen rozhlížela kolem sebe a kochala se tou barevnou nádherou. Na okamžik jsem se sice zarazila, jestli se mi náhodou znovu nenaplní nos a já nezačnu huhlat, ale naštěstí se nedělo nic. Ani oči mě neštípaly, a tak jsem v klidu pokračovala dál. Stejně je to zvláštní, zavrtěla jsem hlavou.
Při pohledu na květiny jsem zahlédla také určitá modrá kvítka a bodlo mě u srdce. Rostlo tu několik chrp. Pochopitelně se mi vybavila vzpomínka na dobu, kdy jsme se s Coedenem toulali spolu, on mi dal chrpu za ucho a díky své magii jí pokaždé přivedl znovu k životu, když poněkud uvadla. Tiše jsem si povzdychla. Snad se máš dobře a jsi šťastný, věnovala jsem malou myšlenku svému bývalému partnerovi. Pak jsem znovu pohodila hlavou (Po kolikáté už?) a raději se věnovala cestě před sebou.
//řeka Kiërb
Jakmile jsem vyšla z úkrytu, nabrala jsem směr k nejbližšímu borůvčí. Měla jsem sice několik borůvek, než jsem šla spát, ale nemohla jsem samozřejmě odolat, abych si nedala ještě pár dalších sladkých kuliček. Stála jsem jen na kraji, abych neměla i modré tlapky, ale… Koho by to zajímalo, jak vypadám… Když jsem uspokojila chuťové pohárky, zkusila jsem přemýšlet, kam bych se mohla vypravit, ale nakonec jsem se rozhodla, že to nechám na náhodě. Nebo na svých nohách, kam mě donesou.
Ani tady jsem nikoho nepotkala. Bylo možné, že většina je v tomhle teple někde blízko Ovocné tůně, případně u vody mimo les. Následně jsem si zadala za úkol, že až se vrátím, najdu si Blueberryho a Storma, abych si s nimi popovídala. Už tak dlouho jsem je neviděla! Ale teď jsem se nechtěla zdržovat. Ještě jednou jsem se ohlédla, jestli neuvidím někoho ze smečky, abych mu případně nabídla možnost jít se mnou, ale samozřejmě nikde nikdo. Pohodila jsem hlavou a vyšla tedy na vandr sama. Po hodně dlouhé době! Ne, že by mi vadilo mít společnost vlčat, ale aspoň jsem si mohla pročistit mysl a mít čas také chvíli sama pro sebe.
//Východní Galvatar
Těžko říct, jak dlouho jsem spala. Ale spala jsem poměrně dost tvrdě. Když jsem zase otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe, nebylo tu vidět ani živáčka. Bylo sice možné, že se tu někdo jen mihnul, nicméně ani ty čerstvé pachy jsem necítila. No jasně! Pachy! Trklo mě vzápětí. Líně jsem se přetočila na břicho a zavětřila. Můj čenich byl zase čistý, nasával vzduch a okolní pachy. Zdálo se, že alergie, nebo co to bylo za hnus, byla pryč! To se mi tedy ulevilo a radostně jsem znovu začenichala. No jo, tak se už uklidni, ty rouro, zakroutila jsem očima, pomalu se zvedla a pořádně se protáhla. V mých kloubech jemně zapraskalo. To mi připomnělo, že nejsem nejmladší. Otráveně jsem se ušklíbla, olízla si čenich a vykročila směrem zpátky do lesa. Bylo načase vypravit se někam na menší výpravu, ideálně teď hned a klidně sama.
//Les
//Les
Zamyšleně jsem kráčela do úkrytu. Vlastně jsem byla i ráda, že můžu být chvilku sama. Ne, že by mi vadila moje role pečovatelky, to vůbec ne, ale přeci jen bylo fajn mít po nějaké době zase čas jen pro sebe. Cítila jsem tu jen pachy Awaraka a Noriho, takže tomu zřejmě bylo krátce, co tu také byli, ale nejspíš se už přemístili. Našla jsem si vhodný koutek… no vlastně to byl ten, kde jsem předtím odpočívala s Maeve… párkrát jsem se zatočila kolem vlastní osy, tlapkou trošku načechrala kožešinu pod sebou a odevzdaně jsem sebou práskla. Zhluboka jsem vydechla a zavřela oči. Přemítala jsem, jak jsou tyhle dvě slečny, Elora a Maeve, šíleně rozlítané a tak nemají ani možnost se pořádně seznámit, spřátelit se a trávit spolu nějaký ten čas. Vždyť vlčata potřebovala interakci se sobě rovnými!
Pak se zase moje myšlenky přemístily k Heather a Flynnovi. Jak jsem už uvažovala předtím, moc jsem se s nimi neznala, protože jsem nad nimi měla dozor asi jen jednou, jinak se jim věnovali jejich rodiče. Teď už byli zase o něco větší a pochopitelně samostatní, takže moje tetičkovské rádoby schopnosti už nepotřebovali. To mě zase dohnalo k myšlence, že bych se mohla domluvit s Baghý a Sigym, že bychom mohli vyrazit na lov, aby se ti dva něco naučili. A abych si samozřejmě po dlouhé době vychutnala zase nějakou vysokou. S touhle myšlenkou jsem za okamžik spala.
//Středozemní propadlina
Mlčky jsem prošla mezi stromy a rázem se ocitla zpátky v bezpečí lesa. Na okamžik jsem se rozhlédla kolem sebe. Všechny ovocné stromy stály na svých místech. Ulevilo se mi, že ani tady se nic vážného nestalo. Tak jsem jen zvedla hlavu a zavyla, abych dala vědět, že jsem zpátky v lese. Zamračeně jsem si pomyslela, že jsme moc daleko nedošly, ani jsme nebyly nijak zvlášť dlouho pryč. Kdyby Maeve aspoň chvilku vydržela, mohly jsme jít přes Asgaarský les k Jezeru. Ale mladá dáma se holt rozhodla, že dá přednost samotě a průzkumu světa na vlastní pěst. Takže jsem to musela nějak vstřebat.
Neměla jsem moc náladu zkoumat, kdo tu je a kdo ne, pořád jsem byla celkem otřesená z toho zážitku, kdy na nás málem spadl strom. Rozhodla jsem se, že zajdu do úkrytu a na chvilku si odpočinu. A pak si rozmyslím, co dál. Možná bych se mohla také vypravit někam sama, nebo se třeba zeptat někoho ze smečky, kdo by stál o společnost…
Cestou k úkrytu jsem si všimla, že borůvčí už se pěkně modrá. Usmála jsem se, zastavila se a jazykem slízla několik kuliček. Byly báječně sladké. Škoda, Maeve je mohla už ochutnat, ale jelikož se rozhodla pro jiný program, musela zkrátka degustace borůvek a případně jiného ovoce zkrátka počkat. Tiše jsem vkročila do úkrytu.
//Jeskyně
//Omluvuji se za zmatky. Kurzívou reakce na osud v Kaskádách a znovu přechod domů
Vůbec se mi nelíbilo, jak vítr zesiloval. To nevěsilo nic dobrého. Kromě toho obloha se prapodivně zabarvovala. Zrna písku divoce létala kolem nás. Ochranářsky jsem držela Maeve co nejblíže u sebe, abych aspoň trošku zakryla její tělíčko před tou zkázou. Stromy se ve větru nebezpečně nakláněly, větve kvílivě skučely. Bylo dost nepříjemné a já si nadávala, že jsme nevyrazily dřív, abychom se stihly schovat. I když mi něco říkalo, že ani kdybychom běžely s větrem o závod, nevyhnuly bychom se tomu. Zakrátko se ozval děsivý rachot a kousek od nás dopadl na zem strom. Srdce se mi prudce rozbušilo a nohy se mi chvěly. Měly jsme neuvěřitelné štěstí, že nás minul a tak nás jen lehce ohodila voda, do které strom spadl a jeho kapky se rozstříkly kolem. Uf!
*
A pak najednou byl zase klid. Jako když utne. Chvíli jsme se s Maeve vzpamatovávaly. Byla pochopitelně ještě vyděšenější, než já. Tenhle zážitek jsme si klidně mohly odpustit. Rozhlédla jsem se kolem sebe. I nad sebe. Obloha zase byla jako vymetená, slunko se na nás usmívalo. Široko daleko nikdo nebyl, takže další úleva, že strom nespadl ani na nikoho jiného.
Uvědomila jsem si, že Maeve mluví, takže jsem jí věnovala pozornost. Přikývla jsem poznámce, že to bylo o fous. Přitom jsem se dívala, jestli není někde škrábnutá, ale strom spadl dost daleko, takže neměla ani náznak zranění. To se mi ulevilo podruhé. Znovu jsem tedy poslouchala, co mi povídá o tom, že jsem zmiňovala, jak vlčata opouštějí smečky, protože chtějí poznávat svět. Zamračila jsem se. Mlčky jsem ale čekala, co řekne dál. Prohlásila, že mám pravdu a chtěla se jít podívat, jaké škody napáchal ten vítr. Ujistila mě, že se brzy vrátí, je už přeci velká holka. Na závěr dodala argument, že Elora byla přeci ještě mladší, než ona dnes, když se vydala na obchůzku. “Buď na sebe opatrná!“ Zavolala jsem za ní ještě. Bedlivě jsem pak pozorovala, jak nadšeně mizí mezi stromy, které stály pevně zakořeněné. Zavrtěla jsem hlavou. Byla přesně jako já v jejím věku. Takže jsem musela chtě nechtě vzít na vědomí, že když bude chtít, vyrazí si na nějakou výpravu sama. A i kdybych se na hlavu postavila, nezabránila bych tomu. Takže jsem pak pokračovala sama zpátky do lesa.
//Borůvkový les
//Já jsem debil, omlouvám se, já tu nenapsala přechod a další post mám na Propadlině :D
//Kaskády
Dostala jsem zvláštní otázku, a sice zda si Aithér prošel vlčecí fází. Tázavě jsem na Maeve podívala, která mi vzápětí vysvětlila, proč se takto ptá. Údajně jí někdo řekl, že se vlčí kluci narodí jako namakaní dospěláci. Sice by to prý dávalo smysl, protože ona sama narazila jen na vlčecí holky, ale zhodnotila to jako hloupost. Musela jsem se zasmát. Vůbec mi nešlo na rozum, jak někdo mohl něco takového prohlásit. “No, tak ten, kdo ti tohle řekl, musel být nějaký smyslu zbavený trouba, protože tomu tak není. Obě pohlaví, vlci i vlčice, se rodí jako malá mláďata, která nevidí a živí se jen mlékem od maminky. Postupem času začnou vidět, pohybovat se samostatně, a když jim postupně narostou zuby, začínají jíst i tuhou stravu, tedy maso. Navíc… Jak by se dospělý jedinec vešel jinému dospělému jedinci do bříška? Nebo jak by se dostal pak na svět? To by také asi moc nešlo,“ pokračovala jsem ve vysvětlování. Leda by se nějakým způsobem vyskytli - třeba by je seslal nějaký zvláštní paprsek, nebo snad přinesl nějaký pták, či? No, raději jsem nad tím nebáda, protože to byl zkrátka nesmysl.
Líbilo se mi, jak se Maeve ujišťovala, zda opravdu neopustím Borůvkovou smečku, tím pádem neopustím ani ji. Znovu vyslovila nahlas svou domněnku, že tu alergii určitě způsobily ty kytky na Vyhlídce, takže kvůli tomu odejít z lesa nebudu muset. “Neodejdu. Ani kdyby Blueberrymu přeskočilo a smečku rozpustil. Zůstala bych tam jako samotářská vlčice s vlastním úkrytem. Ale věřím, že se to nikdy nestane. I když… To jsem si myslela i předtím, než se moje maminka před lety rozhodla Borůvkovou smečku zrušit,“ řekla jsem zastřeným hlasem. Byla to smutná vzpomínka, ovšem zkrátka patřila do mého života. Byla jsem tedy nesmírně šťastná, že se Storm s Taillou rozhodli smečku obnovit, já se do ní mohla vrátit a přivést tam na svět své vlastní děti. Zkrátka jsem se cítila součástí toho lesa tak trvale, jako byly ovocné stromy a tůň.
Dostala jsem ještě slib, že se Maeve bude chovat nejlépe, jak bude umět, abych na ni byla hrdá a nemusela odcházet ani kvůli ní. Usmála jsem se a lehce švihla ocasem. Měla jsem ji ráda čím dál víc. Jako by byla moje vlastní dcera. Bylo by hezké, kdyby mi zase někdo říkal mami, pomyslela jsem si. S tím jsem ale měla smůlu, protože kromě toho, že jsem neměla partnera, se kterým bych mohla mít vlčata, jsem také už byla ve věku, kdy bych mohla mít vnoučata. Až jsem se při té představě v první chvíli otřásla, ale… Nu, i to by bylo možná hezké. “Spíš vlčata opouštějí smečky, protože chtějí cestovat a poznávat svět,“ hlesla jsem. “A pokud bys chtěla hledat své rodiče a své sestřičky, asi bys musela odejít. Buď dočasně s tím, že se jednou vrátíš, nebo natrvalo. Na takové rozhodnutí je ale ještě brzy,“ dodala jsem.
Vůbec se mi nelíbilo, jak se zvedal vítr a kolem nás vířil písek, takže jsem zavelela a rychlejším tempem jsme se vydaly na zpáteční cestu. Maeve samozřejmě remcala, protože jsem před pár chvílemi slíbila, nebo spíš navrhla, že se půjdeme podívat k jezeru. “Neboj, podíváme se tam později. Jezero tam je už spoustu let a ještě dlouho bude, takže o něj nepřijdeš. Tohle ale není moc vhodné počasí k tomu, abychom šly někam na otevřené prostranství,“ vysvětlila jsem nekompromisním tónem.
//Borůvkový les
//Jej, to mi nedošlo, nechtěla jsem to předat tobě, proto jsem tam nic nepsala, ale jestli ti to neva a takhle je to ok, tak to necháme, no :D
Dostala jsem otázku. Jestli si myslím, zda budou mít v Asgaarském lese z Maeve radost. No, tak na to jsem asi musela volit další diplomatickou odpověď, protože jsem neměla nejmenší tušení. Tedy, ne, že bych to myslela tak, že by někomu bylo na obtíž mladé vlče, které touží poznat zdejší okolí a seznamovat se s novými vlky, ale… Raději jsem doufala, že Arcanus nebude mít nic proti, pokud tam tedy bude on, kdo by nás jako návštěvu přijal, případně Sionn, protože nikoho jiného jsem neznala. Takže jsem nevěděla, jestli náhodou nenarazíme na nějakého drsného ochránce ála naše Kaya, která by nejraději každého cizího vlka vynesla v zubech. “Snad nás přivítají přátelsky,“ řekla jsem nakonec neutrálně a použila pro jistotu množné číslo, aby bylo jasné, že půjdu jako její doprovod pro jistotu.
Rozpovídala jsem se o místech, která znám, respektive o některých pěkných a přitom zmínila, že při péči o vlastní děti jsem neměla čas cestovat. Maeve byla z této informace překvapená. Hm, copak s tebou jsem o tom ještě nemluvila? Zamyslela jsem se. Měla jsem za to, že jsem se už zmínila, ale možná to byl někdo jiný. Měla jsem v tom už poněkud guláš. Přikývla jsem. “Ano, mám tři a jsou už dospělé. Dvě dcerky, Auroru a Niké, a syna Aithéra,“ řekla jsem ještě. Víc jsem se nezmínila, ale samozřejmě bych jí odpověděla, kdyby ji zajímalo ještě něco.
Téma alergie bylo také zajímavé. Ovšem já jsem se nedomnívala, že bych měla nějaký problém s borůvkami a Maeve si nahlas oddychla, že by nechtěla, abych musela pryč. “Svůj rodný les už nikdy neopustím. Musela jsem to udělat jednou, ale zase jsem se vrátila,“ ujistila jsem ji. A hlavně podruhé už bych to vážně nepřežila. Takže i kdybych byla v tom lese na cokoliv alergická, za každou cenu bych tam zůstala. A snad by mi mohla případně od alergie pomoci Smrt. Nebo možná spíš její bratr Život. Ona by mi určitě s radostí přisolila, abych měla nějaké horší příznaky,[/b] zamyslela jsem se, ale jen na okamžik. Znovu jsem upřela modrý pohled na Maeve, která přišla s teorií, že za mou alergii můžou ta kvítka, jak mě už napadlo. Usmála jsem se její reakci, kterak jim na dálku vynadala. “Možné to je,“ připustila jsem. Pak ale bylo zvláštní, že když už nejsme na Vyhlídce, pořád mám příznaky. Takže bylo možné, že to chvíli ještě potrvá, nebo ten alergen tady někde je schovaný a trápí můj čenich a oči.
Citlivé téma ohledně Maeviny rodiny jsem zase chtěla brzy ukončit. “Věř tomu a určitě se jednou zase s nimi potkáš,“ mrkla jsem na ni, když jsem ji objala. Já jsem doufala také, že se ještě někdy shledám se svou rodinou. Ať už se svými sourozenci, nebo aspoň s potomky.
Pověděla jsem Maeve o tom, co se kdysi přihodilo Coedenovi. Celá dychtivá se pak zajímala, jestli se s rodinou někdy setkal. Musela jsem ji však zklamat. “To nevím, Maeve,“ řekla jsem a zahleděla jsem se do dáli. Na okamžik mou pozornost upoutal zvedající se vítr. “Když jsme byli spolu, tak se mu to nepodařilo. A od té doby, co mě opustil, vážně nevím, kde se toulá a zda svou rodinu našel. Doufám však, že ano, přála bych mu to, stejně jako tobě,“ řekla jsem.
Po chvilce jsem vystopovala Maevin pohled a to, jak ukazovala tlapkou s dotazem. Vítr byl teď o něco silnější a já jsem přimhouřila oči, abych zaostřilo. Zdálo se, že kolem nás poletují zrnka písku. Když jsem se podívala na zem, byl tam lehký písčitý poprašek. Zamračila jsem se. To jako prší písek, nebo co? Zamyšleně jsem se podívala znovu na oblohu, ale samozřejmě tahle domněnka byla hloupost - písek přenášel vítr, nicméně to chvílemi vypadalo, jako když padá z nebe podobně jako déšť. “To vypadá jako písek. Asi bychom se měly rychle vrátit a ukrýt se v lese, tady se nic nenachází. A při silném větru není dobré být někde pod stromy,“
Ačkoliv mě Maeve ujistila, že to nevadí, když jsem jí pověděla, že Sionn, syn Alfy Asgaarského lesa, je starší, než ona, ale bylo na ní vidět, že ji to mrzelo. Docela jsem to chápala, takže jsem zvolila nějaká povzbudivá slova o tom, že třeba tam mají mládež, o které nevím. Souhlasně jsem přikývla jejímu návrhu, že se tam vypravíme a zjistíme to. “Můžeme se tam na chvilku zastavit, až se budeme vracet do Borůvkového lesa,“ řekla jsem ještě.
Tolik jsem se chtěla zhluboka nadechnout a vnímat tu vůni okolních stromů a zejména vody, ale ten zatracený plný čenich mi to nedovoloval. Až jsem z toho pomalu začínala šílet. Maeve zatím vyzvídala dál. Natočila jsem k ní jedno ucho a uvolněně se posadila. “Musím přiznat, že jsem tu už dlouho nebyla,“ řekla jsem, když na mě vychrlila vodopád otázek a já se je jala poctivě odpovídat. “Vlastně jsem v poslední době byla spíš v lese, jednak mě zdržovaly povinnosti coby pečovatelky… Tedy, ne, že bych si chtěla stěžovat, ale když jsem měla na starost vlčata, moc často jsme necourali mimo les, a když, tak chodili spíš sami. A předtím jsem se zase věnovala svým vlastním potomkům,“ pokračovala jsem v povídání. Když už jsem si nemohla užívat vůně, tak aspoň ten pohled, který se prostě neokoukal. “Další krásná místa znám, třeba Velké vlčí jezero, kam můžeme zamířit teď,“ navrhla jsem první místo, které mě napadlo, které bylo mé oblíbené a především které jsem už hodně dlouho nenavštívila! Byla jsem ostuda. Docela mě mrzelo, že vzhledem k tomu, že mám plný nos, kýchám a štípou mě oči, tak se raději nevykoupu, ale Maeve by možná mohla blbnout na břehu, případně zkusit kousek plavat. A možná bychom se dostaly k nějakým ukázkám schopnosti ovládat mou magii, třeba by si moje malá společnice mohla hrát s koulí z vody, nebo by ji zajímalo, jak vypadají pořádné vlny.
Samozřejmě malé Rozumbradě neuniklo moje kýchání a huhlání. Zamračeně jsem se na ni podívala, protože tahle možnost mě nenapadla - a sice že bych mohla být alergická. A ještě ke všemu na Borůvky? Na okamžik jsem se zarazila a tuhle možnost zvážila, ale byla ho hloupost. Sice jsem se osobně s alergií nesetkala, ale někdo mi o ní kdysi povídal. A na to, abych takhle vypadala, musel být alergen někde poblíž. A tady široko daleko žádné borůvky ani borůvčí nebyly. Z lesa jsem odcházela v pořádku, to až na Vyhlídce… “No… Alergii na borůvky určitě nemám, to bych už věděla a v lese nemohla žít. Pokud by tedy byla nějak vážná,“ začala jsem pak zamyšleně. “Ale je možné, že nějaká kvítka mi to způsobila. Na která nejsem zvyklá, protože běžně nejsou na kdejaké louce,“ pokračovala jsem. V úvahu sice přicházely ty květy, jejichž název jsem neznala. Bylo však zvláštní, že by se mi alergie objevila z ničeho nic v mém věku. Vždyť už mi bylo skoro deset let!
Když jsem začala jemným tónem pokládat otázku, Maeve se ohradila, že se jí moc nelíbí. Viděla jsem, že ji to docela sebralo, i když se snažila držet statečně. Usmála jsem se a přikývla, když hrdě prohlásila, že její tatínek je Alfa, stejně jako u nás Blueberry. Také tedy byla dcerou Alf. Jen bylo zvláštní, když se zmínila, že maminku nikdy nepoznala. Naklonila jsem hlavu na stranu. Kdo tedy ji a její sestřičky krmil mlékem? Pak mě ale napadlo, že možná se narodily zhruba ve stejný čas, jako jiná vlčata a jejich matka měla dost mléka a tak přijala na krmení i dcera Alfy. Nebo možná jejich matka zemřela při porodu, jiná vlčice o mláďata, takže adoptovala jiné… Nechtěla jsem se v tom až tak moc rýpat. I když pokud se Maeve zmínila, že matku jistě jednou pozná, mohlo by to znamenat, že se o ně nemohla starat, ale byla naživu… Proto jsem nekladla další otázky a nechala na ní, jestli se mi ještě s něčím svěří. “Promiň, nechtěla jsem v tobě vyvolat smutné vzpomínky,“ řekla jsem a přejela jí jemně čenichem v srsti. “Můj bývalý partner, se kterým jsem měla děti, se své rodině také ztratil, když byl malý. Spadl do řeky, proud ho odnesl daleko, takže ho nezvládli pronásledovat, protože tok byl dost divoký a kromě toho voda znemožnila možnost ho hledat podle čichu,“ rozpovídala jsem se o minulosti Coedena, aby věděla, že není sama, komu se přihodilo něco smutného. I když… O tom by si mohla vyprávět s Tati či Elorou, které taky přišly jako sirotci k nám do smečky…
Můj návrh, že bychom se mohli stavit na návštěvě v Asgaarském hvozdu, se Maeve moc líbil. Zajímala se, jestli je ten syn Alfy, o kterém jsem mluvila, že jsem ho poznala, v jejím věku. Musela jsem ji však zklamat. Pokud jsem se dobře pamatovala, byl starší, než ona. “No, Sionn je starší, než ty,“ řekla jsem. Docela mě mrzelo, že si momentálně neměla s kým hrát, Elora teď byla nějakou dobu pryč a Flynn s Heather také už byli trošku odrostlejší, na druhou stranu nebylo přece nikde psáno, že by si s mladší kamarádkou Maeve nemohli hrát. “Ale třeba tam mají i nějaká mladší vlčata,“ dodala jsem povzbudivě. Ostatně, neměla jsem přehled o vrzích Asgaarské smečky, takže bylo dost dobře možné, že by se našla nějaká mládež, se kterou by se mohla Maeve přátelit. Aspoň by to také utužovalo dobré vztahy mezi smečkami.
Pokračovaly jsme v naší cestě dále. Jak jsem správně předpokládala, pohled na kaskády Maeve nadchnul. Napadlo mě, že by bylo fajn, kdyby i její vrozená magie byla voda, pak bychom měly něco dalšího společného a mohla bych ji učit ji ovládat.
Odpovědí na varování, aby dávala pozor, mi bylo, že není malá a nemám se bát. Zazubila jsem se. “Rozumbrado,“ kývla jsem hlavou. “Dlouho jsem tu nebyla, ale je tu vážně krásně,“ řekla jsem a mohutně kýchla. Co se to sakra děje? Zamračila jsem se. Nachladit jsem se nemohla, vždyť je léto, přemýšlela jsem, ale zase jsem po chvíli raději věnovala pozornost své malé společnici, aby vážně neuklouzla na kamenech.
Pak jsem se posadila vedle Maeve. Chtěla jsem se jí na něco zeptat, a tak jsem doufala, že ji má otázka nerozhodí, ale… Potřebovala jsem vědět něco o její minulosti. “Maeve,“ začala jsem jemným tónem. “Pamatuješ si na své rodiče? Svou rodnou smečku? Povíš mi o nich něco?“ Pokračovala jsem vlídně. “Tedy, jestli o tom chceš mluvit, samozřejmě nemusíme, jestli nechceš,“ dodala jsem hned a pozorně pozorovala její reakci.
//Vyhlídka
Maeve si správně pamatovala, jak jsem mluvila o tom, že v blízkosti naší smečky se nachází i jiná. Souhlasně jsem přikývla a byla ráda, má dobrou paměť. Nebo možná zrovna mi věnovala v tu dobu nějakou pozornost. “Ano, správně,“ řekla jsem pochvalně, abych jí udělala radost. “Asgaarská smečka se jmenuje. Podle svého lesa. Dřív tam ale nebyla, takže les byl volně přístupný,“ lovila jsem v paměti. Doufala jsem, že neklám a vážně tomu bylo tak. Už bych nedala dohromady, jak dlouho ta smečka funguje… Ale určitě kratší dobu, než Borůvková, kterou založili moji rodiče krátce před naším narozením, takže to bylo už skoro deset let. “Možná se tam můžeme zastavit na krátkou návštěvu, máme spolu přátelské vztahy, i když musím říct, že znám jen Alfu a jeho syna,“ pokračovala jsem zamyšleně. Vlastně jsem se už konečně mohla zeptat, jestli tam žije moje dcera, i když jsem pochybovala. Aspoň bych ale věděla, na čem jsem. Samozřejmě bych byla nesmírně šťastná, že aspoň jedno z mých dětí žije poblíž a můžu ho vídat, ale… No, nechtěla jsem si dělat falešné naděje, pak bych byla dost zklamaná.
Naši společnost brzy vyhledal Maevin ptačí kamarád a já jsem přátelsky nabídla, že může pokračovat v cestě s námi. Maeve samozřejmě neopomněla mne představit a vykreslila mne v tom nejlepším světle. Vesele jsem se zazubila a zavrtěla ocasem. Zase tolik přehánět nemusela, i když samozřejmě mi udělalo radost, když prohlásila, jak jsem hodná kamarádka. “Těší mě, Růženko,“ řekla jsem, ale pochybovala jsem, že to stvoření mi rozumí.
Pak už jsem navrhla, abychom se přemístily na další území. Překvapeně jsem pohlédla na kňourající Maeve, která prohlásila, jak se jí nechce a bolí jí nožky. Takovou jsem ji neznala. No, i když svá slova vzápětí popřela, protože se rozběhla za mnou. “Jen pojď, musíš trénovat výdrž!“ Řekla jsem povzbudivě, i když sama jsem se začala cítit celkem mizerně, jak jsem měla plný nos a snažila se potlačit kýchání.
Kaskády byly nedaleko, takže brzy jsme byly v cíli. Už z dálky bylo slyšet šumění vody a mně se zatetelilo srdce. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tu nebyla, ale rozhodně to bylo nestydatě dávno. Každopádně teď jsem si tu podívanou hodlala pěkně užít, i když… Mně docela začaly pálit oči. Až jsem začala vnitřně zuřit. Ale při pohledu na kaskády jsem se po chvíli přeci jen trochu uklidnila. Voda sice nepadala z nijak extra velké výšky, ale hlavní bylo, že ten zvuk měl pro mě prostě takový blahodárný účinek. Zase jednou se ozvala má láska k ní. Kvůli ucpanému nosu jsem nezjistila, jestli se tu poblíž nachází nějaký cizinec, ale vypadalo to, že jsme tu samy. Sice jsem se nemohla spolehnout na čich, ale uši mi ještě sloužily a nebylo slyšet žádné hlasy. “Tak tohle jsou kaskády,“ řekla jsem na vysvětlenou. V očích mi nadšeně zajiskřilo. Přišla jsem k vodě blíž a podívala se na průzračnou hladinu. “Jestli se chceš napít, tak pomalu, voda je tady hodně studená,“ nabádala jsem Maeve. “A opatrně, kameny jsou kluzké,“ přidala jsem další varování. Sama jsem pak vyplázla jazyk a pomalými doušky svlažovala své hrdlo.
Ta podívaná, která se nám tady naskytla, byla vskutku okouzlující. Obě jsme se zaujetím sledovaly konec dne, noc i začátek dalšího dne, jako by to bylo to nejkrásnější představení matky Přírody. A také vlastně bylo. Už dávno jsem věděla, že Příroda je všemocná. Moc dobře jsem si pamatovala na obří povodeň, která zaplavila Gallireu, když jsem byla malá. Tehdy vlastně přišli na svět moji bratranci, Coffin a Whiskey, protože tehdy na Stellu přišly porodní bolesti. Kdepak je asi všem těm vlkům konec? Naklonila jsem hlavu mírně na stranu a pro změnu vzpomínala na všechny ty vlky, které jsem si dokázala vybavit a kteří byli součástí Borůvkové smečky… Alicien a její děti, jejichž jména už jsem si však neopatovala… No, možná syn, byl Hex… Nebo nějak podobně… Malko, bývalý partner Tailly… A vlastně i Whis s Coffem, i jejich matka Stella, Zoe… Inu, zkrátka někteří vlci naším životem jen projdou, někteří se zdrží déle, jiní jen krátký okamžik.
Přestala jsem filozofovat, když se mě Maeve zeptala, zda tyhle lesy nepatří naší smečce. Zavrtěla jsem hlavou. “Tohle je neutrální území. Na jednu stranu dobře, aspoň se sem může jít podívat kdokoliv, ale i tak by to bylo pěkné mít jen pro sebe, jako část území,“ řekla jsem.
Naší společnost doplnil růžový ptáček. Jak jsem správně odhadovala, tak to byl ten Maevin přítel. Malá byla očividně ráda, že se vrátil, a už jsem si dokázala představit, jak se Kaye nejen důležitě pochlubí, že si ji její malý přítel zase našel, ale především že k tomu měla svědka, tedy mě. No, asi nemohla počítat s tím, že tu ten Růženka bude s ní pořád, přeci jen je to pták a ten kromě toho, že potřebuje létat, potřebuje také společnost přátel svého druhu, aby si měl s kým popovídat. Byla jsem si jistá, že jak nerozumíme my jeho řeči, tak on nerozumí té naší. Jak jsem si mohla vzápětí ověřit, protože Maeve nabádala Růženku, aby se představil, ale ptáček jen něco zaštěbetal. Tak jsem jen přikývla a přátelsky se usmála. Ještě jsem přidala lehké zavrtění ocasem na znamení pozdravu, ale nebyla jsem si jistá, jestli řeči těla ptáček rozumí.
Náhle mě začalo šimrat v nose, až jsem několikrát kýchla. Tlapou jsem si třela čenich, který se mi v tu ránu ucpal. Co to sakra je? Zamračila jsem se, ale snažila jsem se tvářit, jakoby nic, abych nevyděsila svou malou společnici. Nachladit jsem se nemohla, takže snad mě jen něco podráždilo, i když… To bych snad přeci neměla čenich hned ucpaný… Několikrát jsem ho znovu promnula, ale moc to nepomohlo. “Tak pojď, půjdeme dál,“ řekla jsem trochu huhlavě. Odkašlala jsem si a stále se tvářila, jako by se nechumelilo. “A Růženka nám může dělat společnost, pokud bude chtít,“ dodala jsem a přátelsky se na ptáčka usmála. Pak jsem vykročila směrem k místu, o kterém jsem si byla jistá, že Maeve nadchne minimálně stejně, jako Vyhlídka.
//Kaskády
Zřejmě jsem nasadila Maeve brouka do hlavy s tvrzením o chutnosti borůvek pro jednotlivé vlky. Nicméně to nejspíš chápala a po chvíli ticha prohlásila, že ty borůvky zkrátka ochutná jako první. Sice jsem pochybovala o tom, že by ho přiměla, aby souhlasil s tím, že máme dobré borůvky… Přece by nechtěla, aby jí lhal. I když by nejspíš byla zklamaná, že mu nechutnají, ovšem… S tím by se prostě nedalo nic dělat, zkrátka a dobře každý má chutě jiné. A tak jsem jen mlčky přikývla.
Ovšem nyní se ukázalo, že opravdu nejsem vševědoucí, když jsem neznala název kvítků, které tu rostly. Ale nestyděla jsem se za to, protože nikdo neví všechno. No, možná jen taková Smrt, ale za tou rozhodně nepůjdu jen kvůli tomu, aby mě naučila názvy kytek, nebo mi řekla aspoň, jaké to rostou tady na Vyhlídce. Maeve se dušoval, že určitě věděla, jak se jmenují. “Třeba si vzpomeneš později,“ mrkla jsem na ni povzbudivě.
Ani mi nepřišlo, jak dlouho tu jsme, když se pomalu začínalo zase rozednívat. Podívala jsem se na svou malou společnici, ale nevypadala unaveně. Jen fascinovaně sledovala tu scenérii před námi. No, mohla jsem aspoň pomalu navrhnout, abychom zase pokračovaly v cestě dál, protože za světla to rozhodně bylo bezpečnější, než tápat ve tmě.
Také jsem si hned nevšimla, že nejsme samy. Tedy, až když Maeve promluvila, stočila jsem k ní jedno ucho, než jsem se k ní nechápavě otočila. Na jejím hřbetu totiž právě seděl malý růžový ptáček. Podle toho, jakou měl barvu a jak Maeve zněla, to byl nejspíš ten její malý přítel, o kterém mluvila. To bylo zajímavé… Možná to byla jen náhoda. Určitě to nebyl jen ptáček podobný tomu jejímu kamarádovi, protože obecně mi přišlo, že ptáci jsou plaší, navíc kdejaký vlk je rád sem tam ulovil, takže se jejich tesákům asi vyhýbali. “Tak tohle je ten tvůj opeřený kamarád?“ Zeptala jsem se tiše, abych ptáčka nevyplašila, i když o mně věděl.
Maeve mlela páté přes deváté. Musela jsem se mít na pozoru, abych se v tom jejím vodopádu slov neztratila. V prvé řadě rozhodně prohlašovala, že si to její kamarád určitě rozmyslí se členstvím v naší smečce, a rozhodně musí ochutnat borůvky. Než jsem však stačila namítnout, že ještě sama neví, jak chutnají, protože zatím na ně ještě bylo brzy a nerostly, nejspíš si to uvědomila, protože vzápětí vzala svá slova zpět s tím, že je nejdřív ochutná sama. Musela jsem se zasmát. Mělo sice logiku, když uvažovala o tom, že by nebylo dobré nabídnout našemu hostovi něco, co by nebylo dobré. Souhlasně jsem přikývla. “To máš pravdu,“ řekla jsem. “Na druhou stranu každý máme různé chutě a co chutná jednomu nemusí chutnat druhému,“ dodala jsem k tomu. Já sama jsem toho asi byla důkazem, protože kdekdo měl rád divočáky, ale já tedy moc ne. Nakrčila jsem nos. “Navíc ne každý vlk je zvyklý na ovoce jako doplněk stravy tak, jako my v Borůvkovém lese,“ pokračovala jsem ve své úvaze. “Takže není jisté, že když budou chutnat tobě, budou chutnat i jemu a naopak,“ řekla jsem na závěr a doufala, že to Maeve pochopí.
Mezitím jsme svižnějším tempem mířily k Vyhlídce. Postupně se stmívalo, slunce se pomalu sklánělo za obzor a my tak cestou měly krásný výhled, i když úplně jasno nebylo. S úsměvem jsem kývla na svou malou společnici, která jásavě prohlásila, že je rychlejší. Sice chudák trochu funěla, ale to nebylo nic na škodu - terén byl náročnější a ona potřebovala postupně pracovat na své fyzičce, která se jí brzy bude hodit na lovu. Navíc stačilo pár chvil odpočinku a její dech byl zase vyrovnaný a pravidelný. Zvědavě jsem na ni pohlédla, když mi sdělila, že tohle místo zná a je to cesta do nebe. “Ano, působí to tak,“ řekla jsem a rozhlédla se. Cítila jsem tu různé pachy vlků, zřejmě jich tu najednou bylo víc, než před chvílí. Zahlédla jsem několik siluet, ale nikdo z nich mi nebyl povědomý.
Až po nějaké době jsem ucítila povědomou ovocnou vůni. Chvilku jsem ten pach analyzovala, protože i když byl z našeho lesa, přeci jen jsem s dotyčnou nestrávila tolik času. Přesto jsem nakonec určila, že se jedná o mladou Heather. Kromě ní jsem však nikoho jiného necítila, takže nejspíš vyrazila na procházku bez bratra či některého z rodičů. Ostatně, proč ne, je to přeci jen už dospělá slečna, pomyslela jsem si.
Nyní jsem se vrátila pozorností k Maeve. Vlastně jsem ani předtím nezjišťovala, a ani ona sama nám nevysvětlila, jak to bylo s tím jejím cestováním s tím jejím kamarádem. Že by snad měl nějakou speciální magii, nebo dokonce snad křídla, aby mohl létat? Naklonila jsem hlavu na stranu. Než jsem se však stačila zeptat, slova se znova ujala Maeve. No… Jak jsem si mohla myslet, že by nechtěla vědět, jak se jmenují ty květy, co tu rostou? Ušklíbla jsem se v duchu. Maeve přeci chtěla vědět a znát úplně všechno! Sice prohlásila, že to určitě věděla, ale… No, možná jí to někdo prozradil, i když tedy ten její němý přítel asi těžko. Posunkem by asi nešlo říct název nějaké květiny. Nebo možná ano, ale nedovedla jsem si to představit. Stejně jako jí to nemohl prozradit její ptačí přítel, takže… Možná jí to někdy řekl někdo z její rodné smečky, případně přímo její rodiče, nebo se tu zkrátka už někdy vyskytla s někým, kdo jí to pověděl. Musela jsem ji zklamat. “To nevím. Tahle kvítka nerostou v našem lese, ani na žádné mně známé louce poblíž, takže jejích jména neznám. Ale můžeme se někoho zeptat, až se vrátíme domů, určitě sem někdo pravidelně chodí a zná i názvy květů,“ řekla jsem povzbudivě a posadila se na zadek. Dávala jsem pozor, aby Maeve nešla moc blízko ke kraji, aby se držela spíše u mne a přitom sledovala, jak se slunce už skoro schovalo a jeho místo postupně zaujímala hvězdná noc.