Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zdálo se, že si můj syn na Blueberryho, bývalou Alfu naší smečky, pamatuje. Možná ne tak detailně, protože to bylo už několik let, co ho viděl naposledy, nicméně jsem si dovedla představit, že si ho pamatuje právě díky jeho výrazným červeným odznakům. Zajímal se tedy, jak se má. Zatvářila jsem se neutrálně a pokrčila rameny. “Vlastně nevím. Už moc dlouho jsem ho neviděla. Dokonce jsem s ním ani nemluvila o tom, že by chtěl jako Alfa skončit, tak i proto bylo velké překvapení, co mi Baghý sdělila. Byl dlouho zaneprázdněný, pak se zase nějakou dobu potuloval… Ani nevím, zda se třeba ukázal zase zpátky doma,“ řekla jsem popravdě. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli je to dobře, nebo ne. Chápala jsem, že po starostech, které měl jako Alfa, navíc sám, byť se Stormem jako Betou po svém boku, chtěl mít zase nějakou volnost a možnost se pohybovat mimo území smečky, jak dlouho chtěl. Ovšem mohl se zastavit doma a třeba si mě najít. Ani jsem nechtěla, aby mi vysvětlil, proč předal svou pozici Baghý, ačkoliv mě znal už od doby, co přišel do Borůvkové smečky ještě za doby, kdy ji vedli moji rodiče. A i když jsme nebyli nejlepší přátelé, já jsem ho brala za blízkého kamaráda. Znali jsme se vážně už tolik let. Matně jsem si vybavovala, o kolik je starší. Nebylo to o mnoho, jako třeba Storm… Takže ani na tuhle Aithérovu odpověď jsem neznala odpověď. Musel by se holt zeptat přímo Blueberryho, kdybychom ho náhodou potkali.
Dále jsme se dostali k tématu sirotků, kteří se k nám dostali. Aithér chtěl vědět, co se stalo s jejich rodiči. Zatvářila jsem se pro změnu zasmušile. “No… Tohle je dost citlivé téma, na které jsem se nikdy neptala. Jen kdyby oni sami se chtěli svěřit,“ pustila jsem se do povídání, nebo možná spíš vysvětlování své teorie. “Nepochopím, jak někdo může přivést na svět vlčata a vzápětí je opustit, trhalo mi to srdce, když jsem ty malé drobečky u nás uvítala… Ale mohlo se stát cokoliv, třeba se ztratili, jako tvůj otec. Ten kdysi spadl do řeky, proud ho odnesl moc daleko a nikdy nenašel znovu svou rodinu, ani oni jeho. I když… Kdo ví,“ zahleděla jsem se do dálky. “Třeba se mu podařilo je najít, když ode mě odešel,“ dodala jsem ještě. Neměla jsem v hlase už ani náznak smutku. S touto skutečností jsem tedy byla již plně smířená. Mrzelo mě to, to ano, chtěla jsem s ním zůstat do konce života, a třeba si pořídit ještě jeden vrh vlčat, ale… Osud tomu chtěl zkrátka jinak a já dopadla skoro jako moje matka. Ovšem raději jsem si tedy představovala, že Coedymu se podařilo najít někoho ze své rodiny a je s nimi šťastný. “Nebo pokud se třeba narodili někomu ze smečky, a ti neměli dovoleno od Alf založit rodinu… Či snad někdo z výše postavených se spojil s někým z níže postavených a vedení se to nelíbilo a tak se museli dětí vzdát, nebo je vyhnali… Možností je mnoho,“ vyslovila jsem další možné teorie o tom, jak se asi mohlo stát, že se vlčata ocitla bez domova. Jen jsem se usmála Aithérovým slovům o štěstí, že našli naši smečku a mě. “Snažili jsme se jim dát maximum, a ať už tu zůstali, nebo jsme byli jen přechodný domov, snad se naučili vše potřebné,“ komentovala jsem to s dalším úsměvem a lehkým máváním ocasu.
Následující Aithérova slova mě moc potěšila. A sice, že pokud to nebude Baghý vadit – správnost výslovnosti jejího jména jsem potvrdila lehkým kývnutím, tak by se moc rád zdržel. “Jsem si jistá, že jí to nebude vadit. Bude mít pochopení, vždyť jsi můj syn. Určitě vás později seznámím, ale teď bych si ještě ráda užila pár společných chvil s tebou o samotě,“ řekla jsem, zvedla se a oklepala se. Syn mi oplatil láskyplné gesto. Ještě pořád jsem měla trochu pocit, že snad sním a nechtěla jsem se z toho snu probudit. “Co kdybychom se šli podívat k Ovocné tůni?“ Zkusila jsem podat návrh. Potřebovala jsem se trochu protáhnout, rozhýbat své ztuhlé kosti, svaly a klouby. Dlouho jsem se válela v úkrytu, takže bylo třeba pohybu. Vybídla jsem Aithéra pohledem a pomalu se vydala směrem k tůni. Byl jen o maličko vyšší než já, jak jsem si teď uvědomila, když jsme stáli vedle sebe, a stavbou těla, i když jemnější, silně připomínal svého dědečka Angeluse. Tiše jsem do něj žďuchla čenichem. Zvolna jsem kráčela lesem, do kterého se pomalinku, ale jistě vkrádalo jaro. Bylo poměrně teplo a po sněhu ani památky.

//Ovocná tůň

Můj všímavý syn si samozřejmě všiml mého zasněného a zamyšleného pohledu kamsi do dáli. Ovšem nejspíše byl v rozpacích, zda se mě má zeptat, na co jsem myslela, nebo tak. Nakonec neutrálně prohlásil, že mě ještě čeká něco krásného a že si to zasloužím. Usmála jsem se na něj a lehce pohodila ocasem. Kéž by měl pravdu. Ale pro mě bylo krásné už to, že jsem se zase po dlouhé době potkala aspoň s jednou ze svých ratolestí. Pořád jsem marně čekala a doufala… A teď tu byl můj nejmladší. “To je od tebe milé, můj drahý. Snad máš pravdu,“ dodala jsem a potlačila tiché vzdychnutí. Chtěla jsem se ještě zeptat, jestli třeba on nepotkal nějakou tu slečnu, ale pak mě napadlo, že možná… Kdyby ji našel, přivedl by ji s sebou, aby mi ji představil. Nicméně jsem se nakonec rozhodla, že to nechám na něm, pokud se mi bude chtít svěřit ohledně tématu láska.
Místo toho jsem mu tedy sdělila velkou novinu o tom, jaké je teď mé postavení ve smečce. Se smíchem jsem pak pozorovala jeho výraz překvapení, a jak ze sebe chrlil lávu slov. Chápala jsem, že to myslí všechno dobře. “Vlastně se to seběhlo rychle. Ty změny jsme nečekaly ani já, ani Baghý. Navíc mi to sdělila cestou na lov, že se strýček Blueberry rozhodl svůj post Alfy předat jí a ona mi nabídla povýšení na Betu. Překvapila mě tím, ale i potěšila, ačkoliv není ve smečce tak dlouho, tak se ukázalo, že je velice schopná a spolehlivá, Blueberry určitě zvolil nástupce dobře, a já jsem ráda, že ve mně spatřuje osobu dost spolehlivou na to, abych jí dělala… Řekněme spoluvedoucí smečky,“ vyprávěla jsem synovi v kostce, jak to bylo s povýšením mým i Baghý.
Neopomenula jsem zmínit fakt, že se nám tu také objevilo několik sirotků. Aithér se zajímal, kolik má tedy nevlastních sourozenců. Musela jsem se usmát. Vlastně… Žádné z těch vlčat nechtělo, abych mu dělala náhradní mámu, což jsem chápala. A jediná, s kým jsem si vytvořila jakýs takýs bližší vztah, byla jen Maeve. “Neřekla bych, že by se to bralo jako… nevlastní sourozenci, protože jsem je neadoptovala, jen pomáhala vychovat jako pečovatelka… Před dvěma lety k nám přišli tři během krátké doby, ale dodnes tu zůstala jen Tati. Což je škoda, protože Taenaran byl šikovný, bystrý a schopný, byl by určitě šikovným lovcem a ochráncem. Bohužel se ale rozhodl odejít a nic nám neřekl. O něco později se tu objevila o trošku mladší než Tati, slečna jménem Maeve. I ta tu zatím zůstává. Je to taková veselá kopa, zvědavá, akční a moc hodná. S ní mám o něco bližší vztah, říká mi tetičko. No a momentálně tu máme dvě akvizice, Jerryho a Night Sea, ale… Zatím jsem s nimi moc do kontaktu nepřišla. Jerry přišel v době, kdy jsme vyráželi na lov. Nicméně tahle vlčata jsou o něco samostatnější, než jakákoliv vlčata v jejich věku, což asi není nepochopitelné, vzhledem k tomu, že byli bezprizorní…“ Vydechla jsem. Docela jsem se na tohle téma rozpovídala a mohla bych mlet dál. Moc se mi ale nechtělo přiznat, že nemám ponětí, kde ti dva teď vůbec jsou a zda jsou aspoň s někým ze smečky. Nemohla jsem sice mít přehled dnes a denně, ale… No, mohla jsem být trošku lépe informovaná.
Aithér vypadal docela dost překvapeně, dnes už po několikáté, když jsem mu pověděla o tom, že jeho kamarád Awarak se přidal do naší smečky. Následovalo vysvětlení, že by nevěřil, že se kdy přidá do smečky. “Není tu příliš dlouho, nicméně se ukázalo, že je to spolehlivý jedinec, byla jsem s ním dvakrát na lovu. Baghý ho pak na základě toho jmenovala lovcem smečky. Jinak je to docela milý a galantní společník, ale zatím nemůžu na jeho adresu toho říct víc, neměli jsme příležitost se bavit dlouho. Ale pokud se tu ještě zdržíš, třeba se potkáte a popovídáte si,“ mrkla jsem na syna a ohlédla se směrem k úkrytu, jestli náhodou jmenovaný nejde naším směrem. Nebo Maeve.
Co se týkalo vyprávění o tom, jak se měl, jsem se toho tedy moc nedozvěděla. Jistě se měl dobře, jak potvrdil, navíc to bylo vidět i na jeho stavbě těla. Nebyl vychrtlý a srst měl pěknou, zdravou a lesklou. Potěšilo mě, že Gallirea je na tom ze všech území, která navštívil, hodnocena evidentně nejlépe. Přitom jsem si ho nenápadně, i když bedlivě, prohlížela, ale na jeho těle jsem nenašla žádnou jizvu ani známku zranění, takže to se mi také dost ulevilo. “Tak to je moc dobře.“ Řekla jsem s úsměvem a znovu se o něj lehce otřela. “Máš…“ Odkašlala jsem si. “Máš v plánu se tu ještě tedy nějak zdržet?“ Vyslovila jsem otázku. Doufala jsem, že se tu pár dní zdrží, Baghý by určitě neměla nic proti a určitě bych je ráda seznámila. Vůbec jsem si netroufla vyslovit otázku, ba ani pomyslet na to, že by se třeba mohl chtít vrátit, že už ho toulky nebaví, a tady má mě a aspoň jednoho kamaráda…

Musela jsem se zase potěšeně usmát, když se Aithér div nechystal poprat s někým v domnění, že mi to někdo říká, že stárnu. Zavrtěla jsem hlavou a kdyby šla zhmotnit něžnost, jakou jsem se na svého syna dívala, stála by tu teď vedle mě. “Ne, to si tu naštěstí nikdo nedovolí,“ spiklenecky jsem na něj mrkla, lehce do něj šťouchla a zazubila se. To jsem si vážně zatím připouštěla jen já. Tedy… Občas. Raději jsem jinak nemyslela na to, jak čas neúprosně plyne. A když jsem se nad tím zamyslela, starší než já už tu byl jen Blueberry, což nebylo moc pozitivní, ale nedalo se s tím nic dělat. Aspoň jsem tedy o tom nevěděla.
Když jsem seděla, měla jsem trošku větší jistotu, nebylo moc příjemné cítit, jak se mé končetiny chvějí a tváří se, že tíhu mého těla moc dlouho neunesou. Aithér se posadil také, samozřejmě poté, co jsme si vychutnali ještě nějaké ty nutné něžnosti.
Omluvil se mi, že chtěl dorazit dříve, ale jeho toulky mimo Gallireu se protáhly. Na okamžik jsem se zasněně zahleděla do dálky. Tak tebe osud zavál dokonce mimo území našeho světa. Nemohla jsem mu to mít pochopitelně za zlé, i já jsem věděla, jaké to je, mít toulavé tlapky a objevovat svět kolem sebe, ale… Nikdy jsem se netoulala tak daleko, mimo Gallireu. Vlastně mě to ani nikdy nenapadlo, tohle území opustit. Nebylo však divu, Aithér vždycky chtěl objevovat svět kolem sebe poněkud důkladněji. Než jsem ho však stačila vybídnout, aby mi vyprávěl o svých dobrodružstvích a zážitcích, předběhl mě svou otázkou můj syn. Zajímal se o novinky v mém životě a o smečku. Usmála jsem se, pohodila ocasem a rozhlédla se kolem sebe. “Nu, můj život už moc zajímavých novinek nenabízí, ale… Kdo ví, co mě ještě čeká,“ řekla jsem a modrým pohledem se vrátila zase zpátky. Mohla jsem se sice svěřit synovi se vším, učila jsem je všechny už od malička, že jsem nejen jejich matka, ale také důvěrná přítelkyně, které se můžou svěřit se svými myšlenkami, nadějemi a přáními, stejně tak se svými trápeními. Ale trošku jsem se přeci jen styděla přiznat se, že přeci jen věřím a doufám, že mě ještě jednou potká láska. Možná ne taková, jakou jsem měla s jeho otcem, přesto však jsem toužila mít někoho po svém boku, na koho se budu moci spolehnout, kdo mě bude umět potěšit a rozveselit, když mi nebude zrovna hej… A třeba… Kdo ví, možná by se mi ještě mohlo poštěstit a stala bych se ještě jednou matkou. Nicméně i bez toho bych se obešla. Navíc jsem si nebyla jistá, kdybych znovu zažila ten odchod dětí z domova a já bych nevěděla, co s nimi je a jak se mají.
Přestala jsem snít a raději se soustředila, abych odpověděla na synovu otázku. “Vlastně novinka tu je, a docela velká. Jsem teď Betou smečky,“ řekla jsem nikterak domýšlivě. A hlavně se neptej, proč nejsem Alfou, jako byli moji rodiče, protože to já nevím, doplnila jsem vzápětí ve své mysli. Ale samozřejmě, kdyby tuto otázku vyslovil, pochopitelně bych mu na ni popravdě odpověděla. “Alfou je teď Baghý a jelikož nemá partnera a nemám ho ani já, smečka je teď v dámských tlapkách,“ dodala jsem a zazubila se. Pak jsem si vzpomněla, že by měl znát jednoho našeho člena. Ale ještě předtím jsem zmínila něco celkově o smečce. “Členové odcházejí a zase přicházejí… Doufám, že teď už budeme malinko stabilnější. Dokonce se tu objevilo i několik vlčat bez rodičů, které jsme přijali do rodiny. Někteří tu zůstali, někteří zase pokračovali v toulkách světem,“ ohlédla jsem se směrem k úkrytu. Bylo by hezké seznámit ho s Maeve. Byla sice o dost mladší, ale… Pochopitelně mi nemohla nevytanout na mysli jen na vteřinku myšlenka, kdyby ti dva v sobě našli zalíbení. Ale to by bylo až moc krásné, to už by byla spíš pohádka. Navíc byla Maeve hodně mladinká na vztah. “Pamatuješ si na svého kamaráda Awaraka? Ten je tu teď s námi. Kdys mi řekl, že tě zná.“ Řekla jsem s úsměvem. Kdyby se tu pár dní zdržel, mohli by si ti dva zase po nějaké době popovídat. “Ale teď mi vyprávěj, jak ses měl ty,“ vybídla jsem ho a usalašila se poněkud pohodlněji, připravena na dlouhé povídání.

Srdce se mi zatetelilo blahem, když jsem příjemným tónem jeho hlasu slyšela své oslovení. Mami… Už jsem si ani nedokázala vybavit, kdy tohle mé slechy naposledy zaznamenaly. No, a raději jsem snad neměla myslet na to, nebo se snad snažit si vzpomenout, protože tomu bylo tak dávno, co moje trojčata odešla ze své rodné smečky, ze svého rodného lesa. A přitom mi připadalo, že to bylo nedávno, kdy jsem je za asistence své matky přivedla na svět… Kdy jsem je učila poznávat les a jeho obyvatele, hierarchii mezi vlky.
Ještě větší radost mi udělalo, když projevil svou radost, která přišla po krátce zaváhání. Vrhnul se ke mně a kroutil se jak žížala, ocas mu lítal ze strany na stranu, div si ho neukroutil. V tomhle byl pořád stejný a to mi udělalo radost. Aspoň tedy v projevu svých citů ke mně se nezměnil, ale jak moc se změnil v tom ostatním… Kdo ví. Ačkoliv tu stál přede mnou statný zdravý vlk, navzdory svému očividnému tuláckému životu nebyl ani nikterak pohublý. Zřejmě se mu dařilo dobře. A za to jsem byla nesmírně vděčná, na malou chvilku jsem v něm viděla zase to malé nezbedné a neposedné bílé klubíčko chlupů.
V klidu jsem ho nechala projevit svou radost z opětovného setkání. Když mi však olízl tvář a na okamžik se odtáhl, než promluvil, pocuchala jsem mu srst na hlavě, škádlivě ho zatahala za špičku ouška a láskyplně ho pak olízla také. Nejradši bych ho však umačkala. “Tady mě najdeš vždycky, zapustila jsem tu kořeny,“ špitla jsem a tiše si povzdychla. Jelikož už jsem cítila slzy, které jsem doposud úspěšně zadržovala, jak se mi derou do očí, musela jsem se posadit. Pořád jsem nemohla ten pocit štěstí, až skoro euforie, vstřebat. Můj malý velký synáček. Krátce jsem se rozhlédla, a ačkoliv tu bylo po okolí cítit spoustu pachů, a především těch cizích, v naší blízkosti se naštěstí nikdo nenacházel, a ani to nevypadalo, že se tu někdo v nejbližších chvílích objeví, tak jsme měli ještě dost času a soukromí pro sebe.
Po krátké odmlce, kdy si mě syn prohlížel, prohlásil, že jsem stále nejkrásnější na světě. Usmála jsem se na něj a zamávala ocasem. Lichotky mu šly vždycky. Když se ke mně přitiskl, objala jsem ho packou tak pevně, jak jen to šlo. Zabořila jsem čenich do jeho srsti a vnímala jeho pach. Zavřela jsem oči, abych tenhle zážitek ještě zintenzivnila. To ještě jde? A především, abych si jeho nový pach zapamatovala. “Jsem tak nesmírně šťastná, že sis našel cestu a přišel se podívat na svou stárnou matku,“ řekla jsem tiše a zhluboka se nadechla. Moc mi nepomáhala snaha uklidnit své emoce a ovládat hlas, který se chvěl stejně, jako moje nohy. Přesto jsem to ale dál zkoušela. Připadala jsem si tak trochu hloupě, i když jsem před svým vlastním synem vůbec nemusela. Ani sama před sebou.

//úkryt

U východu z úkrytu jsem se zastavila. Rozhlédla jsem se a zhluboka se nadechla. Bylo to úplně něco jiného, než když jsme se do jeskyně běželi schovat před sněhovou bouří. Taková úleva! Vzduch byl mnohem teplejší a svěžejší. Také jsme se váleli docela dlouho, ostudy. Na okamžik mě oslepilo pár slunečních paprsků. Ach jaro! Určitě už klepe na dveře! Teda, aspoň jsem v to doufala.
Seskočila jsem dolů. Moc sněhu už nebylo. Z toho jsem měla ještě větší radost, i když jsem věděla, že to ještě nutně nemusí znamenat, že se zima už definitivně vzdala. Ovšem doufala jsem, že tomu tak bylo. Nemohla jsem se zkrátka dočkat, až mé stárnoucí kosti konečně prohřeje příjemné slunko, až tu kolem budou kvést stromy a květiny, až se bude zelenat tráva a borůvčí.
Vydala jsem se po čichu směrem za Sunstorm. Dlouho jsem ji nehledala. Daleko se totiž nedostala. Zrovna se válela v kupce sněhu. Evidentně měla horečku a potřebovala se zchladit. Přišla jsem k ní blíž. “Neměla by ses tu moc pohybovat úplně sama, když ti není dobře,“ řekla jsem starostlivě. Nechtěla jsem jí být za zadkem jako starostlivá máma, ale neměla jsem z toho moc dobrý pocit. Navíc nebyla oficiálně členkou smečky. Sice by jí nikdo neublížil, ale… Bylo lepší, kdyby se u ní vyskytoval někdo ze smečky. Já jsem se ale nemohla dlouho zdržet, chtěla jsem najít Baghý. “Snad najdu Alfu a pošlu ji za tebou, aby si s tebou promluvila ohledně členství v naší smečce,“ řekla jsem a zastříhala ušima. Zaslechla jsem totiž nějaké vytí, které znělo jako Tati. Bylo tedy nejspíš možné, že sama volá Baghý k nějakému jednání. Když už jsem také věnovala pozornost dalšímu okolí, zavětřila jsem spoustu pachů. Bylo tu dost cizinců, což bylo poněkud překvapivé. Že bychom tu měli nějaké další zájemce o členství ve smečce? Naklonila jsem hlavu na stranu a povzdychla si. Bez Baghý jsem však nemohla vyřešit nic.
Každopádně jsem se vydala směrem, kterým jsem Alfu cítila. Konečně aspoň byla v lese! Než jsem však došla, kam jsem potřebovala, spatřila jsem u hranic bílého vlka. Rozhlédla jsem se po okolí, evidentně tu zatím nikdo nebyl, kdo by mu věnoval svou pozornost, takže jsem stočila v prvé řadě své kroky směrem k němu. Když už jsem byla od něj několik desítek metrů, zůstala jsem zaraženě stát. Já… Nemohla uvěřit vlastním očím. Několikrát jsem zamrkala, jestli se mi to nezdá. Ale on tam vážně stál. Modrým pohledem bedlivě pozoroval okolí. Jeho kožich byl bílý, tak jako můj. Jen levá tlapka byla hnědá, stejně jako špička jeho ocasu. Dědictví jeho otce. Celá jsem se rozechvěla. V krku mi vyschlo a nohy jsem měla jako z rosolu. Jako ve snu jsem přišla k němu blíž. Vážně jsem si nebyla jistá, zda sním, či bdím. Milionkrát jsem mrkla a on tam pokaždé stál. Cítila jsem i jeho pach – po sladkém ovoci z rodné smečky samozřejmě ani památky, ovšem vůní dálek a různých míst přímo překypoval. Nejspíš tedy nebyl členem žádné smečky.
“Aithére,“ zašeptala jsem jeho jméno. Kdybych to řekla nahlas, aby by mi hlas selhal. Už takhle jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela jako malá holka, i když jsem věděla, že tenhle boj už mám dávno prohraný a v návalu emocí se tak stane do několika málo minut. I když jsem byla přesvědčená, že jakmile po letech spatřím některé ze svých dětí, hned po něm skočím, umačkám ho a pořádně obejmu, nakonec jsem držela mírný odstup. Ne ze strachu, ale doufajíc, že můj syn projeví touhu obejmout mě jako první.

Nikdo ze zde přítomných nijak nerozporoval mou domněnku, jak mohla naše magie vzniknout. Nebo třeba že by přišli s vlastním nápadem. Možná by to mohlo být dost zajímavé o tomhle polemizovat. Třeba bychom přišli na něco zajímavého. Nebo vtipného. Ovšem nikdo nic, takže asi tímto to bylo částečně uzavřeno. Nejspíš to brali tak, že co vím, to vím, a co nevím, to nevím.
Maeve však měla poznámku ohledně toho, že jí naposledy po snědení borůvek nebylo moc dobře. Vzpomněla jsem si, jak přiběhla o onomu keříku, na nic nečekala a borůvky zbodla. “No… Ale tohle nebylo úplně přirozené,“ dodala jsem ještě k tomu. “Chci říct, že v zimě borůvky nerostou. A ačkoliv ty plody, co jsi snědla, vypadaly jako zralé borůvky… Kdo ví, co to bylo za hříčku přírody,“ řekla jsem skepticky. “Ovšem hlavní je, že ti nebylo ještě víc zle,“ uzavřela jsem nakonec. Měla by si na tohle dávat pozor, přeci jen už dospívala, takže bylo třeba, aby trošku krotila své nadšení nebo zvídavost a udržovala si určitou dávku podezření a zdrženlivosti ohledně takových věcí, jako keřík zralých borůvek uprostřed zimy.
Téma smečkových magií ještě přeci jen vrtala v hlavě Kaye, takže jsem otočila hlavu jejím směrem a vyslechla si její dotaz. “No, abych pravdu řekla, to také nevím, jestli takovou magii mají ostatní smečky,“ nakrčila jsem čenich a vrhla krátký pohled na spící Sunstorm, která se trochu neklidně zavrtěla. “Podle mého je to možné, ale nikdo to určitě nevyzradí žádnému cizinci, přece by pak přišli o svou… řekněme tajnou zbraň proti vetřelcům, kteří by jim chtěli ublížit,“ dodala jsem a věnovala Kaye pohled. Upřímně řečeno, já skoro i zapomněla, že nějakou smečkovou magii máme. Když jsem s nějakým vlčetem probírala magie, tak jen ty, které ovládáme jen my vlci. Možná to bylo zkrátka tím, že jsme ji vážně nikdy nepotřebovali.
Hovor se stočil k tématu ohledně sourozenců. Maeve měla samé sestry. Vzpomněla jsem si, že jsem se jí na téma rodiny kdysi ptala, ale moc sdílná tehdy nebyla. A tak přišly na řadu zmínky o tom, jaké to je mít bratry. Usmála jsem se při vzpomínce na Arnarma a Daichiho. Kolik lumpáren jsme spolu navyváděli! “Já jsem se starším bratrem často soupeřila, někdy jsme se i prali. Zapojoval se i mladší Daichi, ale sestra Tara byla v tomhle ohledu víc holka a zdrženlivější,“ přispěla jsem já se svou trochou do konverzace. Ovšem od doby rané dospělosti jsem neměla co říct – všichni sourozenci se vydali do světa a já je vesměs už pak neviděla. Každého z nich jen krátce.
Pomalu jsem se zvedla a protáhla se. Než jsem však stačila něco říct, probrala se Sunstorm. Nevypadala o moc lépe, než když se chystala spát. Zamumlala něco o tom, že se musí zchladit. Vyběhla pak ven jako neřízená střela. Zamračila jsem se. Neměla by se pohybovat po území smečky sama. Můj původní plán, tedy jít ven a zjistit, co je nového, případně, jestli se vrátila Baghý, vzal za své. Chtěla jsem poprosit ostatní, aby dali na Sunstorm pozor. Respektive, aby ji nenechávali samotnou. Ačkoliv nemocná a potenciální členka smečky, museli jsme se mít na pozoru. Otočila jsem se směrem k východu. “Nu, teď vás na chvíli opustím. Už se tu válíme dlouho a já bych se měla porozhlédnout po lese. Navíc potřebuji mluvit s Baghý, tak snad se vrátila,“ pronesla jsem směrem ke skupince. Samozřejmě jsem je nenutila, aby svou společnost rozpustili. Naopak, bylo fajn, že si chvilku popovídali a něco se o sobě dozvěděli. Jen jsem doufala, že Kaya nezačne být nějak protivná a nepohádá se s Maeve. Ale byla jsem si jistá, že Awarak by je snad zvládl nějak zkrotit. Vydala jsem se teď stejným směrem, jakým před pár okamžiky vyšla Sunstorm, abych jí ještě udělila nějaké instrukce ohledně pohybu v lese.

//les

//Čekám na odpovědi Awaraka a Kayi v úkrytu, pak hned přijdu :)

Odvyprávěla jsem krátké povídání o tom, jak je to se smečkovou magií. Překvapeně jsem pak pohlédla na Kayu, kterou zajímalo, kde se ta magie vzala. Myslela jsem si, že spí, ale možná byla jen v polospánku… Nebo jen odpočívala se zavřenýma očima. Každopádně jsem byla ráda, že i ona poslouchá. Zdálo se, že přeci jen občas umím povídat o něčem zajímavém. Pak jsem se ale musela zamyslet, protože si nejsem jistá, jestli jsem se na to někdy ptala, nebo někdo jiný… Pátrala jsem ve své paměti marně. Možná by tohle věděl Storm, který tu byl tak dlouho, jako moji rodiče, ale… Ten už byl… Kdo ví kde, pokud byl ještě naživu.
“To vlastně nevím,“ přiznala jsem se. Doufala jsem, že je nezklamu. Sice jsem měla vždycky dobrý pocit z toho, kolik toho vím, ale nemohla jsem vědět nebo pamatovat všechno, že. Nebyla jsem Smrt ani Život, ti jistě měli přehled o všem a o všech. “Možná to vzniklo tak nějak… Spontánně. Když jsme tu žili v takové harmonii a dobře se o les starali, borůvky se nám odměnily takovou ochranou,“ plácla jsem nakonec první věc, která mě napadlo. Ostatně… Možná to dávalo smysl, ne? Sice bych mohla mít lepší znalosti ohledně začátků naší smečky… Ale ve svém mladém věku jsem tenkrát chtěla vědět a znát všechno, ovšem svou pozornost jsem dlouho tenkrát neudržela, takže bylo možné, že mi to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Také jsem si nebyla vědoma toho, že bychom tuhle magii někdy potřebovali nebo využívali. V době, kdy smečku vedli moji rodiče, jsem si nevybavila, že by na nás někdo útočil nebo přišel někdo vyloženě zlý… A později… Možná také ne, i když kdo ví, co se dělo, když smečku Storm s Taillou obnovili, možná pomoc borůvek potřebovali…
Přestala jsem přemýšlet, zase jsem z toho byla duchem nepřítomná a raději sledovala ostatní, co říkají na mou teorii ohledně vzniku téhle speciální magie. Ohlédla jsem se pak směrem ven. Už se tu válím docela dlouho, měla bych zvednout zadek a jít se konečně podívat, jestli se vrátila Baghý a promluvit si s ní. Otočial jsem se zase zpátky a pohlédla na Sunstorm. Byla ještě poměrně unavená, takže zase usnula. Neměla jsem jí to za zlé a doufala, že se sem pak vrátím z dobrou zprávou, že může zůstat.
Maeve se zajímala, jestli má Awarak nějaké sourozence. Usmála jsem se, když se zmínil o bratrovi a dvou sestrách. To jsme měli společné. “Tak to máme společné,“ řekla jsem. “Také jsme byli čtyři – dvě sestry a dva bratři,“ usmála jsem se zasněně. Tak moc bych je zase chtěla spatřit!

Kaya vypadala dost zmoženě. A vlastně ani o nic lépe, než Sunstorm, která teď už také tvrdě spala. Chvilku byla zmatená, když jsem na ni položila přikrývku, nejspíš ani nevnímala přesně, co se kolem ní děje, nicméně nakonec přeci jen asi pochopila, nebo se jí zjitřila mysl, že jsem ji jen zabalila do kožešiny, protože se podvolila a zavrtala se do ní. Usmála jsem se. Víc jsem pro ni v tuhle chvíli udělat nemohla – dodala jsem jí aspoň ten zdroj tepla a čerstvou vodu. Měla tu sice ještě k dispozici nějaké to maso, které by se mělo asi co nejdříve dojíst, nebo možná už by bylo lepší ho někde zahrabat, už by asi nebylo příliš chutné.
Ozval se nad námi šustot, který uvnitř jeskyně zněl poněkud zvláštně. Zamračeně jsem pohlédla na Růženku, kterak lítá kolem Kayiny hlavy. Pochopitelně ji to vyrušilo. “To nic, Kayo, to je jen Růženka, Maevin ptačí kamarád,“ uklidnila jsem ji vlídným hlasem. Zadoufala jsem, že na ni ten pták nezačne nějak dorážet. Sice nevím, jaký by k tomu mohl mít důvod, ale… Vyznejte se v mysli ptáků, že… I když se jeden kamarádí s vlkem… Ale znala jsem Kayu, respektive jsem věděla, že ačkoliv předtím Maeve moc nemusela, fakt, že spolu strávily nějaký čas, třeba na ni změnila názor… Nicméně mohla mít problém s tím, že se mladší vlčice kamarádí s ptáčkem. Matně jsem si vzpomněla, že ji v tom ohledu Kaya škádlila, a já jsem ji tehdy uklidňovala… Takže kdo ví, jaké mají mezi sebou ještě spory nebo rozbroje.
Ohlédla jsem se na Awaraka, který se snažil také poskytnout Kaye kožešinu, aby byla v teple. Tahle zima byla vážně příšerná. Ani jsem si nepamatovala, že by kdy nás v jednu chvíli nebo krátce po sobě onemocnělo tolik vlků. Zakroutila jsem očima a přála si, aby už konečně bylo jaro.
Posadila jsem se blíž k Awarakovi. Přitom jsem sledovala Růženku, připravena varovat ptáčka, aby spící vlčici neotravoval. Případně bych houkla na Maeve, aby svého malého opeřeného kamaráda trošku zkorigovala. Jestli mezi sebou něco mají, ať si to vyřeší až se Kaya zotaví.
Zastříhala jsem ušima a pohlédla na Awaraka, který se zajímal, jestli má naše smečka nějakou magii. To byla správná otázka. Kam až má paměť sahala, nikdy tohle nikoho nezajímalo. Ano, měl pravdu v tom, že každý máme nějakou svoji, a také jsme měli něco kolektivně. Usmála jsem se. “Správná otázka,“ přikývla jsem a pohodila ocasem. “Spíše než magií bych to nazvala speciální vlastností. I když čarovné to je. Překvapivě se to týká borůvek,“ pustila jsem se do vyprávění. “Respektive jejich vůně – ta dokáže být tak silná, že vetřelce na našem území úplně ochromí a zmate. Necítí nic jiného, než sladkou vůni borůvek. Z toho mu pak může být mdlo, bolet hlava, ztratí orientaci. Nám, co tu žijeme, to ani nepřijde, protože jsme na tu vůni zvyklí a ostatně je tím i charakteristický náš kožíšek – sladká vůně ovoce. Ale abych pravdu řekla, nejsem si vědoma, že bychom tu magii nějak hojně využívali, naštěstí jsem zase tolik vetřelců, kteří by měli špatné umysli, nikdy nepřišlo. Jestli tomu tak bylo v době, než jsem se narodila a smečku vedli moji rodiče, nebo když jsem byla malá, to už těžko říct,“ dodala jsem. Žádný z vlků, kteří by takovou dobu pamatovali, už tu nebyli…

Všichni kolem mě se postupně uložili ke spánku. Otráveně jsem zakoulela očima. Trochu jsem doufala, že se budu moct trošku lépe seznámit s Awarakem, když už Sunstorm na tom byla tak špatně, aby nám ještě o sobě něco povídala. A ačkoliv on byl v naší smečce už nějakou dobu, nevěděla jsem o něm toho mnoho, kromě toho, že se znal s mým synem, byl šikovný lovec a zdálo se, že je to galantní a milý společník. Nu, tak jsem to musela nechat zase na jindy.
Překvapivě právě i Maeve brzy následovala Awarakova příkladu. To jsem docela koukala, čekala jsem, že si bude chtít povídat, když jsme se dlouho neviděly, nebo že se bude věnovat Růžence, ale asi byla unavenější, než vypadala.
Tiše jsem povzdychla. Možná bych se mohla zajít podívat, jestli se už vrátila Baghý, napadlo mě. Nicméně nakonec jsem se rozhodla, že to nechám na později – minimálně dokud se neprobudí aspoň některý ze dvou členů smečky, aby případně byli nápomocni Sunstorm, kdyby něco potřebovala, nebo se jí snad nedej bože přitížilo.
Zaslechla jsem nějaký šramot. Stočila jsem uši tím směrem a následně zvědavě otočila celou hlavu. Ucítila jsem povědomý pach a brzy se do úkrytu přibelhala Kaya. Než jsem však stačila radostně zavolat a vrtět ocasem, jakmile jsem ji spatřila, zarazila jsem se. Vypadala dost zdrchaně a její kroky doprovázel nehezký kašel. Zamračila jsem se. Další, kdo byl nemocný, to nebylo vůbec dobré, ale… Zatím se tu neschovávala většina členů smečky, takže snad další nemocní nebyli.
Vstala jsem a popošla k ní. Nemohla jsem ji přeci nechat jen tak bez povšimnutí. “Ahoj, Kayo,“ pozdravila jsem ji tiše, když jsem k ní sklonila hlavu a lehce mávla ocasem ze strany na stranu. “Taky jsi nemocná, což,“ řekla jsem chápavě. Vrátila jsem se k místu, kde jsem předtím ležela, popadla do zubů kožešinu, na které jsem ležela, dotáhla ji ke Kaye a přehodila ji přes její hřbet, aby i ona byla hezky v teple. “Nemáš žízeň? zeptala jsem se. Nečekala jsem však na odpověď a stejně jako před chvílí Sunstorm, jsem i Kaye obstarala trochu vody. Posadila jsem se kousek od ní a snad ne moc starostlivě ji pozorovala, kdybych pro ni mohla něco udělat. Nebo kdyby snad chtěla mít jen klid pro sebe, byla jsem připravena se zase vrátit zpátky na místo a čekat, až se někdo probudí.

Snažila jsem se pro Sunstorm udělat maximum, tak jsem doufala, že teplo v kožešinách, trocha jídla a lahodná voda jí aspoň nějak pomohou. V tuhle chvíli jsem bohužel víc nesvedla. Vlčice mi vděčně tiše poděkovala. Usmála jsem se na ni a mávla tlapkou, jakože o nic nejde. Měla teda pořádnou smůlu, chuděra, přišla se ucházet o místo ve smečce a takhle to odskákala pořádnou chřipkou. A já jsem jí ani nemohla dát odpověď, zda ji přijeme! Sice jsem byla skoro přesvědčená, že ji Baghý neodmítne, bez konzultace s ní jsem prostě nemohla dělat víc.
Z přemýšlení mě znovu vyrušil její hlas, když se zmínila, jak hrozně se cítí, když nám takhle přidělává práci. “Z toho si nic nedělej, onemocnět může přeci každý,“ řekla jsem povzbudivě. “I když u tebe to holt přišlo v poněkud nevhodnou dobu. Na druhou stranu být takhle nemocná někde sama venku, asi by to bylo ještě horší,“ dodala jsem zamyšleně. Ani jsem si nechtěla představit, jak by ta chuděra trpěla, kdyby na to byla sama. Možná by zimu ani nepřežila.
Maeve zatím Awarakovi trpělivě vysvětlila, kdo je Růženka. Jelikož jsem neměla čím do diskuse přispět, byla jsem dál tiše. No, úplně tak diskuse to nebyla, ale… No nic.
Awarak se pak také napil z prohlubně, kterou jsem naplnila vodou a chystal se spát. Já jsem se ospale necítila, prospala jsem se předtím, když jsem byla nemocná já. Cítila jsem se trochu nesvá z toho, že jsem nejspíš Sunstorm nakazila. Nebo k její nemoci nějak určitě přispěla – ostatně to přišlo docela ráz na ráz. To počasí bylo vážně na houby, navíc se předtím ochomýtali kolem vody, což také nebyl moc dobrý nápad. Sice nebyli mokří, když jsem tam přišla, ale bylo dost možné, že se nějak namočila, když se snažili dostat ovoce z tůně.
Pohlédla jsem na Maeve. Neměla jsem vlastně se na co ptát, tak jsem jen mlčky čekala, jestli bude chtít něco vyprávět sama, nebo se bude zajímat o něco z oblasti magií. Nebo jestli vůbec vybere nějaké téma. Já jsem byla dutá jak bambus. Bylo však dobře možné, že i ona se rozhodne následovat příkladu ostatních a taky si schrupne…

Gratuluji Tati a Awarakovi k povýšení :)

P. S. Já chci taky takový cool obrázek od Styxa Fixa :D

Post: 20. 1.

Celkem: 11 lístků

//Loterie 7

Byla to vážně úleva být v jeskyni, schovaní před tou nepřízní počasí. A snad i trochu díky mojí pomoci s magií nám mohlo být aspoň o trošku tepleji, když už jsem nesvedla udělat tady malý ohýnek. I když po události, která se stala, kdy jsme málem přišli o domov… A přišli jsme kvůli tomu o Naomi… Možná bych měla strach s ohněm manipulovat, i když bych ho ovládala stejně dobře, jako vodu.
Tiše jsem sledovala Maeve, jak se šla podívat na Eloru, zatímco Awarak si přitáhl kožešinu a lehnul si vedle mě. Usmála jsem se na něj a lehce pohodila ocasem. Vybídla jsem Sunstorm, aby se trochu najedla, musela být už úplně zesláblá. Vlčice byla sice zprvu ostýchavá, asi jí bylo hloupé jíst naše zásoby, když ještě nebyla členkou smečky, ale měla přeci povolení ode mě. Takže brzy už do sebe přeci jen nějaký kus masa dostala a přinesla i něco Maeve. Také Awarak se pustil do jídla. Měl na to určitě velký nárok, když jeho a Ljósovou zásluhou něco k jídlu bylo. To mi připomnělo, že poslední dobou byli vůbec všichni pryč nějak dlouho – nejen Baghý, ale také Kaya nebo Wizku. To se mi moc nelíbilo. Stejně tak Noriho tu dlouho nebylo vidět. Což mě přinutilo zapamatovat si, abych si na tohle téma s Baghs promluvila, hned jak se vrátí. Protože pokud někdo neplní své povinnosti, vyplývající ze své funkce, není důvod, aby ji nadále měli…
Zajímala jsem se, odkud Sunstorm pochází. Vysvětlila mi, že se narodila ve smečce, která byla daleko odtud. Přikývla jsem a chtěla se ještě na něco zeptat, ale navzdory tomu, že se mladá vlčice právě posilnila masem, poněkud zmalátněla a měla skelný pohled. Až mě to vylekalo. Sunstorm prohlásila, že jí není dobře, zmínila bolest hlavy a možnost, že má horečku. To by nám ještě tak scházelo! Než jsem se zvedla, už u ní byl Awarak a položil na zem kožešinu. Já jsem vzala tu, kterou jsem měla doposud na svém hřbetu – už jsem se cítila o něco lépe, a kdybych snad potřebovala, mohla jsem si vzít nějakou jinou, bylo jich tu dost. “Tady, na jednu si lehni a druhou hodím přes tebe,“ řekla jsem starostlivě a počkala, až si Sun lehne. Pak jsem opatrně položila kus kůže přes její záda. “Měla by ses pořádně prospat, to ti prospěje,“ řekla jsem. “Žádné obavy, nebudeš tu sama,“ ujistila jsem ji ještě s úsměvem. Jednak proto, že byla cizinkou a jednak proto, kdyby potřebovala nějakou pomoc, kdyby se jí snad nedej bože přitížilo. A znovu jsem zalitovala, že tu není Sigy, který by nám pomohl, poradil. Po kolikáté už? Nemohla jsem vymyslet nic lepšího, takže jsem alespoň prohlubeň, která byla blízko Sunstorminy hlavy, naplnila vodou, aby se mohla vlčice napít. Bylo mi jasné, že pokud má horečku, bude mít určitě dost žízeň.
Vrátila se Maeve, která se byla podívat na Eloru. Nebyla však sama – byl s ní Růženka. Podivila jsem se, že ptáček vypadá celkem dobře na to, že je venku taková zima. Škoda, že neuměl mluvit naší řečí, docela by mě zajímalo, kde se vůbec v tomhle nečase schovává. “Ahoj, Růženko,“ pozdravila jsem Maevina malého opeřeného kamaráda, i když jsem si nebyla jistá, jestli si mě vůbec pamatuje. Také Awarak si ho všiml a zajímal se, co je zač. Zadoufala jsem, že se ptáček nelekne takové velké vlčí přesile a sotva udělal Maeve radost svou přítomností, zase by zmizel, ale… Snad nás viděl, už když sem přiletěl. Rozhodně určitě také věděl, že mu od nás nic nehrozí.

//Les (Loterie 6)

Konečně jsme byli na místě. Byla jsem ale především ráda, že tu nebudu sama, ale bude tu se mnou aspoň pár vlků ze smečky, respektive dva ze smečky a jedna potenciální členka. Aspoň to bude vhodná příležitost o Sunstorm něco zjistit, abych si udělala obrázek o tom, co má za sebou a jaká vlastně je.
Teď jsem však pospíchala do míst, kde bych mohla složit své kosti. Začínala jsem se silně třást zimnicí a chvílema mi i cvakaly zuby. No, vážně to nebyla dobrá kombinace, nemoc a takový mráz. Šla jsem však trošku jinam, než kde odpočívala Elora, abychom ji nerušili hovorem ani já svým kašláním i kýcháním, i když se zdálo, že mladá vlčice neměla o světě ponětí. Možná jsem si měla začít dělat starosti a probrat s Baghý, jak se o Eloru budeme dál starat, nebo co způsobuje to, že tak moc spí. Jasně, spánek byl léčivý a potřebovala odpočívat, ale už to bylo přeci jen několik dní. A Sigy tu samozřejmě nebyl, ani jsem si nevšimla, že by nám tu třeba něco pro Eloru něco nechal, kdyby se probrala a potřebovala ulevit od bolesti, nebo tak.
Ohlédla jsem se na trojici vlků za mnou, jestli mě následují, i když to byla vesměs samozřejmost, kam jinam by šli. Po několika krocích jsem našla vhodné místo – nebyli jsme až tak hluboko v jeskyni, ale byli jsme dost chráněni před mrazem a větrem. Přitáhla jsem si jednu kožešinu a vydala se do kouta hledat další – naštěstí jsem nemusela hledat dlouho, někdo tu nejspíš dělal pořádek a dal několik kožešin na jedno místo. Pohledem jsem vybídla ostatní, aby si kdyžtak také nějakou vzali pro větší pohodlí. Já sama pak poodešla kousek stranou, na jeden kus kůže se položila a druhý horko těžko přehodila přes svůj stárnoucí hřbet. Chvíli jsem hlasitě oddechovala. Překvapilo mě, že jsem se tak snadno zadýchala, vždyť to nebylo skoro žádná námaha. Za chvilku už jsem cítila, jak se do mě pomalu vkrádá pocit tepla. Docela by se nám teď hodil někdo s magií ohně, kdo by nám tady udělal malý táborák, abychom si zahřáli zmrzlé čenichy a tlapky. Vzápětí se vzduch mírně oteplil a do kožíšků se nám opřel mírný teplý vánek. Nebylo to kdo ví co za umění, ale aspoň trošku nám to mohlo pomoci. S kýchnutím jsem se usmála na Maeve a Awaraka. Pak jsem spočinula pohledem na Sunstorm. “Určitě máš pořádný hlad,“ řekla jsem a odkašlala si. “Tamhle na kraji je hromádka masa, které zbylo z lovu, tak si nabídni.“ Ukázala jsem čenichem do míst, kde pořád spočívalo něco z úlovku. Elora se toho ani nedotkla. Pohledem jsem vyzvala také Maeve a Awaraka, aby se také kdyžtak najedli, nebyla jsem si jistá, jestli si vůbec něco vzali, hlavně Awarak jako účastník lovu. Potlačila jsem zívnutí. Nechtěla jsem vypadat, že mě snad něco nebo někdo nudí. Jen jsem cítila únavu z toho brodění se haldou sněhu. Také mě bolely kosti, svaly, klouby. Další důvod zalitovat, že tu Sigy není, aby mi pomohl ještě nějak, kromě toho rýmovníku, se kterým jsem teď ale měla smůlu. “Sunstorm, pověz nám něco o sobě. Pocházíš z Gallirei, nebo ses narodila někde jinde?“ Zeptala jsem se zájemkyně o členství v naší smečce a mírně pohodila ocasem. Snažila jsem se tvářit vlídně, ale možná jsem se spíš tvářila jako kdybych kousla do kyselého jablka. Už ani nevěda po kolikáté jsem zatoužila po jaru. Nebo aspoň aby zima trošku zmírnila svou vládu a my nemuseli tak mrznout.