Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Baghý mi sice nějak osvětlila, jak je to s jejím synovcem, nicméně… Moc moudrá jsem z toho nebyla, zřejmě to bylo hodně zamotané, takže jsem raději chápavě přikývla a dál se na nic neptala. Zmínila se o tom, že hledá hnědou vlčici s bílými tlapkami. To tedy asi jistě myslel Maeve, i když ta měla ještě bílou náprsenku a jednu tlapku šedou. Ale nechtěla jsem být zase až taková detailistka. Pořád jsem nechápala, jak se domluvili, nicméně ani na to jsem se na to neptala. Prostě pokud hledá Maeve, tak se určitě potkají.
Namísto toho jsem tedy vyslechla, jak to bylo s jejími křídli. Nechápavě jsem pak zavrtěla hlavou. O takový dárek bych snad ani nestála. To už pak jeden ani nevypadá jako vlk, ale nějaký… kříženec vlka s nějakou obludou. No, ale vrátit by ho asi nemohla, to by asi nedopadlo dobře, a kdo ví, jestli vůbec by si ho božstvo vzalo zpět. Bude asi dost náročné si na takovou Baghý zvyknout… A jak těžké a nezvyklé to vůbec bude pro ni. I když možná se jí zalíbí, jak je výjimečná a bude ji bavit, že se může rychleji pohybovat, jestli se naučí létat.
Zakrátko se k naší skupince připojil tmavý vlk. Chvilku jsem ho pozorovala, než mi došlo, že je to Nori. Vypadal ale jinak; jeho kožich teď zdobily zajímavé odznaky a jeho hlavu… rohy? Naklonila jsem hlavu na stranu a pozorovala to, co mu vyrůstalo na hlavě. Přestávala jsem tomu rozumět. Jeden vlk má křídla, další rohy… Co to sakra je za novoty? Ani jsem se na to nestačila zeptat, Baghý mě předběhla. Tipovala, že v tom má tlapky Život. Odfrkla jsem si. Jestli tedy obdarovává vlky takovými věcmi, to se radši na návštěvu u něj vykašlu, blesklo mi hlavou. Kdo ví, co by přičaroval mně… Snad kopyta, co mají jeleni? Nebo skvrny, co mají daňci? Či snad ptačí zobák? Při té představě jsem se otřásla.
Baghý mezitím představila Norimu svého synovce. My zatím s Elorou trpělivě čekaly. Vzápětí se na nás okřídlená vlčice obrátila s tím, že zatímco ona dojde s tichým vlkem za Blueberrym, my bychom mohly svolat k úkrytu co nejvíce vlků, abychom vyrazili na lov. Souhlasně jsem přikývla a zářivě se usmála. “Jasně, spolehni se,“ mrkla jsem na ni. Na nic jsem už nečekala, vybídla Eli, aby mě následovala, a vyrazily jsme směrem zpátky do lesa.

//Borůvkový les

Baghý nás s úsměvem pozdravila a ujistila nás, že je vůbec nerušíme. No, zřejmě nevadilo, že jsem přerušila její konverzaci s nám neznámým vlkem… Nebo byla jen také slušně vychovaná a nechtěla mi nadávat, co tam lezu, ať jdu radši někam stranou a přilezu někdy jindy, že…
Ještě však předtím, než jsem dostala odpovědi na své otázky ohledně toho, jak je na tom a že bychom mohli jít na lov, představila nám vlka, který tu byl v její společnosti. Dozvěděly jsme se tak, že je to její synovec a Baghý vzápětí doplnila, že je němý a tak nezná jeho jméno. Naklonila jsem hlavu na stranu a tázavě se na ni podívala. Nebylo mi tedy vůbec jasné, jak přišla na to, že je to její synovec. Ledy by spolu komunikovali pomocí magie myšlenek. Nic jiného mě nenapadlo. Hnědá vlčice nezahálela a svému synovci nás představila, lehce jsem tedy kývla na pozdrav a věnovala mu ze slušnosti letmý úsměv a kývnutí hlavou. Pak jsem si vzpomněla, že Maeve mluvila o nějakém kamarádovi, kterého poznala, ale který nemluví… Že by to byl on? Pomyslela jsem si a znovu se na cizince podívala. Nevybavovala jsem si však, že by Maeve mluvila o tom, jak přesně její kamarád vypadá… Takže to mohl být on, ale také nemusel.
V zápětí jsem však zase všechnu svou pozornost věnovala Baghý, která odpovídala na mou otázku ohledně svého zranění. Na první pohled nebylo nic vidět, takže jsem zajásala, že by to nemuselo být nic vážného. Což mi vlastně i vlčice potvrdila, když se zmínila o jistém humoru Smrti a že by měla lov zvládnout. Poté, co tohle dořekla, mi málem spadla čelist na zem. Předvedla něco, co předtím vidět nebylo… Nebo aspoň já jsem si toho hned nevšimla, protože to barvou bylo dost podobné barvou jejího kožichu, takže to prostě nebylo na první pohled patrné, ale… Ona měla křídla! Nevěřícně jsem hleděla, jak se odprostila od jejích boků. “Smrt a smysl pro humor? No… Asi má svůj specifický, ale tohle… Vážně jsi po ní chtěla křídla? Nebo si z tebe dělá šprťouchlata?“ Ptala jsem se nevěřícně. Asi jsem musela mít výraz jako máčo, ale v tuhle chvíli jsem nebyla schopná si vybavit, zda jsem někdy viděla vlka s křídly.
Baghý ještě dodala, že tohle by jí nemělo v lovu nijak omezovat. Nedovedla jsem si to tedy dost dobře představit, ale možná… pokud by dbala na to, aby byla křídla přitisknutá k jejím bokům… Tedy… Zvědavá jsem na to byla, ne, že ne. Také souhlasila s tím, že by Elora měla jít s námi. Mladá vlčice byla zřejmě ve stejném šoku, jako já. A mně také zajímala otázka, zda nemá Baghs bolesti. Takže jsem také čekala, co odpoví. Ještě jsem však souhlasně přikývla, abychom se přemístili do lesa. Tam bychom mohli svolat případně další členy smečky, kteří by se s námi mohli účastnit lovu. Než však odpověděla na otázku ohledně křídel, nebo než se vypravila pomalu směrem ke středu lesa, navrhla svému synovci, že by mohli zajít za Blueberrym. Zřejmě tedy chtěli požádat o místo ve smečce.

//les

Dozvěděla jsem se, že Elora byla někde na cestách s Baghý. To určitě bylo dobré, že s sebou měla někoho, s kým si mohla povídat, kdo jí mohl odpovídat na zvídavé otázky, leccos vysvětlovat a kdesi cosi… I když mi bylo jasné, že spousta mláďat v jejím věku také rádo prozkoumává svět na vlastní pěst. Docela mě ale překvapilo, že toho moc neviděly. Naklonila jsem hlavu na stranu a tázavě se na ni podívala. To mi přišlo zvláštní, vždyť toho bylo všude tolik co vidět a objevovat! Možná však nebyly nijak daleko… Nebo se při té toulce Baghý zranila a tak se vrátily brzy domů… Rozhodla jsem se, že se raději zeptám, než abych jen tak spekulovala. “Jak je to možné? Byly jste někde jen krátce?“ Položila jsem tedy otázku, zatímco mé kroky mířily potřebným směrem a brzy se před námi začínala objevovat hladina tůně.
Bylo by rozhodně dobré, kdyby se slečna Elora už také zúčastnila lovu. Byla jsem si jistá, že Baghý nebude mít nic proti. Každá tlapka navíc se nám určitě bude hodit, i když ještě neměla žádnou zkušenost. Však bylo zapotřebí zkušenosti začít sbírat. A kdo ví, třeba časem bude Elora šikovná a bude ji to bavit, tak bychom měly lovkyně v e smečce dvě. Eli se zmínila, že zatím byla schopná ulovit jen rybu. Usmála jsem se. “Každý jsme začínali na něčem menším,“ mrkla jsem na ni povzbudivě. Sice by bylo lepší, kdyby měla za sebou i pár ulovených zajíců, ale rozhodně to nebylo nutností. Souhlasně jsem přikývla její domněnce, že vysoká jsou daňci a jeleni. “Správně. Patří sem tedy i další zvěř, ale tihle se tu vyskytují nejčastěji a jsou si víceméně podobní,“ doplnila jsem ještě malou drobnost.
Netrvalo dlouho a spatřila jsem hnědavý kožíšek, který patřil Baghý, takže jsem se vydala směrem k ní. Vzápětí jsem si všimla, že je ve společnosti nějakého cizího vlka. Na chvilku jsem se zamračila a cizince si prohlížela, zatímco jsme se k nim blížily. Evidentně se ti dva znali, možná to byl její kamarád na návštěvě. Sice byl ve společnosti člena smečky, nepoflakoval se sám, tudíž jsem nemusela naježeně zjišťovat, kdo je a co tu dělá, ostražitost však byla na místě tak jako tak. Rozhodně nebyl členem smečky, o kterém bych nevěděla… Nebo možná byl, ale byl tu krátce, a tak ještě nezískal typickou vůni svého kožichu. Ale tu možnost, že by to byl nováček, jsem spíš zamítla, přeci jen se Berry zmínil o tom, že nováčky teď nějakou dobu přijímat nebudeme… Pokud si to tedy nerozmyslel a ke mně se to ještě nedoneslo…
“Ahoj, Baghý,“ pozdravila jsem vlčici s mírným kývnutím hlavy, úsměvem a švihnutím ocasu. Krátkým pohledem jsem pak ještě spočinula na cizinci. “Nerada ruším, vidím, že máš společnost. Ale napadlo mě, že by nebylo špatné vydat se po nějaké době zase na lov,“ začala jsem povídat. “Elora se zmínila, že jsi zraněná… Nebo byla… Tak jsem také přišla zjistit, jak jsi na tom, jestli se budeš moct zúčastnit. Eli by mohla jít s námi, už je potřeba, aby také začala sbírat zkušenosti s lovem,“ pokračovala jsem v povídání. “Ale kdyby se přidal ještě někdo další, nebylo by to vůbec na škodu.“ Mrkla jsem na mladou slečnu po svém boku na závěr. Znovu jsem střelila pohledem po cizinci. Bylo by sice dobré, kdyby Baghý šla lovit s námi, ale… nechat tady cizince samotného…

Elora mi oplatila přátelský pozdrav. Zajímala se, jestli jsem byla na lovu s „tou malou“. Naklonila jsem hlavu na stranu. “Myslíš Maeve?“ Otázala jsem se, ale byla to spíš řečnická otázka, protože koho jiného mohla myslet. Momentálně tu byla nejmladší, aspoň co jsem tak věděla. Evidentně se ty dvě ještě nespřátelily, když si nepamatovala její jméno, ale nemohla jsem jí to mít za zlé. Každá byla jiná a objevovaly svět po svém. Možná časem… A kdyby ne, tak asi nic zlého by se nestalo, stačilo by, kdyby se respektovaly a nebyly spolu na kordy. To by asi nedělalo ve smečce dobrotu. Přestala jsem přemítat a raději pokračovala v odpovědi. “Vlastně jsme se byly jen trošku projít po okolí. Na chvilku jsme se vrátily a ona pak zase běžela někam jinam, takže jsem se pak také na pár dní vytratila, abych si pročistila hlavu,“ odpověděla jsem. Vzápětí jsem doufala, že to nebude brát tak, že bych si snad stěžovala na to, že jsem měla Maeve plné zuby nebo tak.
Odpověď na mou otázku ohledně Baghý mě přiměla, abych se zamračila. Elora se zmínila o jejím zranění, takže si nebyla jistá, jestli by lov zvládla. Údajně ji napadla Smrt. Ušklíbla jsem se. “Jo, to by jí bylo podobné,“ řekla jsem polohlasně. Sice jsem u Smrti nebyla několik let, bylo mi jasné, že ona se určitě nezměnila. Možná to s ní to bylo teď i horší. No, to se mám na co těšit, až se tam konečně dokopu, pomyslela jsem si ještě. Každopádně Elořina slova o tom, že by tu Baghý měla někde být, podpořila odpověď na mé zavytí, které se neslo od Ovocné tůně a které patřilo právě naší lovkyni. Vzápětí se Elora nabídla, že mi pomůže sehnat ostatní. Souhlasně jsem přikývla a usmála se. “V prvé řadě se vypravíme za Baghý a zjistíme, jak na tom je. Kdyby nemohla lovit, holt bychom snad našli někoho jiného. Rozhodně i ty potřebuješ trénink, už jsi velká slečna, dostatečně silná a určitě i hbitá a rychlá,“ řekla jsem a mrkla na ni. “Rozhodně ale nechci lovit divočáky. Teď je na radě vysoká,“ zmínila jsem svou představu, při které jsem div nezačala slintat. Navíc už mi zase zakručelo v břiše. No, musela jsem ještě chvíli vydržet. Ale ta odměna pak rozhodně bude stát za to! Vypravila jsem se tedy směrem k tůni. No, vypadá to, že Flynn s Heather jsou pryč, aby se mohli zúčastnit lovu také, napadlo mě ještě, že by nebylo špatné, kdyby i oni se zúčastnili spolu s Elorou, ale holt to bude muset počkat.

//Ovocná tůň

//VVJ

Ten nepříjemný štiplavý vzduch byl zase zpátky a zdálo se, že u hranic lesa je cítit chvílemi mnohem intenzivněji. Zastavila jsem se a rozhlédla se. Vůbec jsem nevěděla, k čemu to přirovnat, co by to mohlo být… Naklonila jsem hlavu na stranu. Pozorně jsem sledovala horizont, zda někde nehoří. Zdálo se však, že se nic takového neděje. Aspoň ne nikde poblíž. Kdyby to bylo někde dál, kde to není sice vidět, ale cítit dost daleko… Nicméně ačkoliv jsem zažila požár jen jednou, když tragicky zahynula Naomi, tenhle pach se tomu moc nepodobal.
Prošla jsem mezi stromy a rázem se kolem mě rozvinula známá ovocná vůně. Doplněná něčím neznámým. Zdálo se, že ta podivnost je snad cítit všude. Možná by nebylo od věci zeptat se někoho ze smečky, jestli náhodou neví, co je to ve vzduchu za podivný pach, napadlo mě. V prvé řadě ale bylo nutné ohlásit svou přítomnost, takže jsem hlasitě zavyla . A také by asi bylo dobré najít Baghý a navrhnout lov, byla má další myšlenka, když jsem se zase pomalým krokem pustila hlouběji do lesa. Nešla jsem však daleko. Zahlédla jsem tmavý kožíšek, který byl však o něco větší, než co jsem si ho naposledy pamatovala. Vypravila jsem se tedy v první řadě za ním. “Ahoj, Eloro,“ pozdravila jsem přátelským hlasem mladou slečnu. Vážně hodně vyrostla od doby, co jsem ji viděla naposledy. Možná to bylo jen několik týdnů, ovšem to mi připomnělo, jak rychle vlčata rostou. “Ráda tě vidím,“ dodala jsem s úsměvem a zastavila se několik metrů od Elory. Nevěděla jsem, do jaké míry mohu nyní zasáhnout do její komfortní zóny, když už byla vesměs dospělá, takže jsem to raději nehrotila a nechala na ní, jestli jí bude příjemné se o mně otřít, obejmout mě, nebo raději zůstat kousek dál. “Neviděla jsi Baghý? Mám docela hlad, tak mě napadlo, že bychom mohli vyrazit na lov,“ zeptala jsem se. Možná věděla, kde se naše lovkyně nachází. Sice jsem její pach cítila směrem k Ovocné tůni, ale bylo možné, že tam území smečky opustila. To by sice bylo nemilé, ale tak mohla bych se domluvit i s jinými vlky, napadlo mě vzápětí. A jak jsem se tak dívala na Eloru, mohla by se také zúčastnit.

//řeka Kiërb

Rozhodla jsem se, že si cestu domů zpříjemním malou návštěvou mého oblíbeného místa. Místa, kde jsem vážně hodně dlouho nebyla. Velké vlčí jezero bylo vidět už z dálky. Jeho obrovskou plochu prostě nešlo přehlédnout, i když už se smrákalo. “Taky jsi mohla počkat do rána, blboune, když už chrápeš přes den a budíš se na noc,“ pronesla jsem k sobě polohlasem a přitom zakoulela očima. Vážně jsem někdy byla jak ťululum. Jen jsem doufala, že to není nějaká známka stáří. Sice tohle byla celkem maličkost, že jsem nedomyslela možnost obdivovat jezero za denního světla, i když v noci mělo také své kouzlo, ale… Nerada bych, aby se to třeba zhoršovalo. Když jsem nad tím tak uvažovala, vlastně jsem ani neměla možnost setkat se s více staršími vlky, abych mohla posoudit, jestli jim to nějak neubírá na rozumu, nebo tak… I když jsem vždycky měla za to, že s věkem jde ruku v ruce moudrost… A vlastně jsem nikdy předtím nad takovou věcí ani neuvažovala… Na druhou stranu jsem mohla soudit, že Storm a Blueberry, kteří byli starší, než já, ničím takovým snad netrpěli. A pokud ano, rozhodně to dobře skrývali. No ty máš zase prasečí úvahy, jen co je pravda, ušklíbla jsem se znovu sama nad sebou.
To už jsem ale došla ke břehu jezera. Zastavila jsem se, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Do čenichu mi vnikla příjemná směs vůní vody, bahna, stromů. Doplněná sice rybinou, která mi moc příjemná nebyla, ale s tím se holt nedalo nic dělat. Také nechyběly pachy vlků, kteří tudy nedávno prošli. Povětšinou se jednalo o pachy tuláků. A jelikož tu byl klid, nebylo nikoho vidět ani cítit, byla jsem tu sama. Vzápětí ale můj čenich zachytil něco podivně štiplavého. Sice to zakrátko zase zmizelo, ale bylo to zvláštní. Otevřela jsem oči. “Zvláštní,“ hlesla jsem a raději zase pokračovala v cestě, neb můj žaludek mi opět připomněl, že je prázdný a zoufale si přeje tento stav změnit.

//Borůvkový les (přes východní Galvatar)

Měla jsem z toho našeho povídání takový zvláštní pocit. Přišlo mi to všechno takové… strojené. Snažila jsem se být přirozená a vyjadřovala jsem hlavně své názory, ale… Stejně mi přišlo, že Sigy moc z mé společnosti nebo snad z toho, o čem si povídáme, radost nemá. Nicméně rozhodla jsem se, že se v tom příliš rýpat nebudu, holt jsme byli jednak nejspíš každý jiný a jednak jsme se vesměs neznali, i když jsme byli z jedné smečky. Ale takových nás bylo víc. Co se naše smečka rozrostla, byla jsem ráda, že znám určité vlky jménem, ovšem nic bližšího jsem o nich nevěděla. Možná jsem to měla napravit. Nebo jsem nemusela zase být s každým kamarádka… Hodně času jsem v poslední době strávila s vlčaty, ostatně jak to vyžadovala moje funkce ve smečce.
Brzy se Sigy zvedl a poděkoval mi za rozhovor. Souhlasně jsem přikývla jeho domněnce, že se ještě trochu zdržím. “Zatím se měj,“ broukla jsem za ním. “Uvidíme se beztak nejspíš doma,“ zabrumlala jsem ještě, ale spíš už jen sama pro sebe.
Jelikož tu bylo příjemně a klid, rozhodla jsem se, že se trochu prospím. Našla jsem si košatý strom, pod kterým bych v případě deště nemusela zmoknout, několikrát se otočila kolem vlastní osy, abych si ušlapala trávu a stočila se do klubíčka. Vlastně mi ani netrvalo dlouho, a odebrala jsem se do říše snů.

***
Když jsem se probudila, byla jsem na zádech. Nohy mi trčely všelijak do vzduchu. Ušklíbla jsem se. “Typické,“ řekla jsem a přetočila se. Několikrát jsem zamžikala a rozhlédla se kolem sebe. Bylo tu několik vlků, ale nikdo z nich mi nepřipadal známý, takže jsem svou pozornost zase odvrátila. Pomalu jsem se zvedla na nohy a protáhla se. Lehce mi zapraskalo v kloubech, což mi připomnělo, že už také nejsem nejmladší. Následně jsem se oklepala a olízla si čenich. Měla jsem poměrně sucho v tlamě, takže jsem se vydala k místu, kde jsem se předtím ráchala se Sigym, a kde nikdo nebyl, abych se dostatečně napila. Následně mi však zakručelo v břiše. A to docela dost hlasitě. Vlastně bych se nedivila, kdyby to někdo ze zde přítomných vlků zaslechl. Bylo tedy zřejmě načase se vrátit domů a zkusit navrhnout, abychom uspořádali zase nějaký větší lov. Rozhodně jsem měla chuť spíš na vysokou, než na divočáka. A rozhodně bych raději pořádný flák masa, než nějakého zajíce. S touto myšlenkou jsem se tedy vypravila zpátky do Borůvkového lesa.

//Velké vlčí jezero

//Jsem k dispozici :)

Shovívavě jsem se usmála a naznačila, že se nic neděje, když si spletl jméno mé matky. Přeci jen, pokud ji někdy potkal, tak už tomu muselo být dávno. Já sama jsem už neznala jména bývalých členů naší smečky v době, kdy jsem byla malá. Třeba nad dětmi Alicien bych musela přemýšlet hodně dlouho. Takže jsem se rozhodně nezlobila. Také naše paměť nebyla nekonečná, že. I když možná byli mezi námi tací jedinci, kteří si toho pamatovali hodně, ať už jména, vzhledy vlků, jména smeček, různých území a událostí, jenž se udály.
Sigy se zmínil o tom, že proti cestování nic nemá, samozřejmě jsem souhlasila s tím, že mladí mají poznávat svět, takže jsem jeho přitakala. Vzápětí dodal, že nerozumí tomu, proč se nevrací domů. Pohodila jsem hlavou. “Tomu také nerozumím, ale… Holt asi najdou jinou smečku, kde jim je dobře a zakotví tam, nebo se možná nepohodnou v té rodné a tak radši odejdou, nebo jim zkrátka život tuláka natolik zachutná, že odejdou i mimo území Gallirei a ani se nepřijdou aspoň jednou za čas podívat na svou rodinu,“ vyjmenovávala jsem důvody, které mě napadaly, proč tomu tak je. Dokud fungovala Borůvková smečka pod vedením mých rodičů, potažmo mé matky, byla jsem také ráda, že se mám po několika dnech či týdnech toulání kam vrátit. V tomhle jsme byli se Sigym evidentně stejní.
Pak se zmínil o tom, že Coedena také párkrát potkal. Znovu jsem na něj pohlédla. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem ho někdy neviděla právě ve společnosti Coedyho… Přeci jen to už bylo také několik let, co jsme se toulali. Lehce jsem přikývla. “Byl můj partner a otec našich dětí,“ hlesla jsem na vysvětlenou. Nevěděla jsem, jestli Sigy věděl o tom, že jeho kamarád měl rodinu, vlastně jsem ani nevěděla, jestli se spolu viděli od té doby, co jsme s Coedym tvořili víceméně nerozlučnou dvojku. Ale podle toho co říkal, asi byli spíš známí, nebo možná kamarádi, ale nejspíš ne nejlepší přátelé nebo tak. Každopádně jsem nad tím moc nepřemýšlela, ostatně, vracet se znovu do minulosti se mi moc nechtělo. A nevěděla jsem, jestli náhodou by nečekala nějaká nepříjemná vzpomínka i na Sigyho.To bylo o důvod víc se v tom nerýpat.
Pohlédla jsem na oblohu; začínalo se rozednívat. Ten čas nějak rychle plynul. Ovšem v docela příjemné společnosti tomu asi nebylo divu. Každopádně už jsem cítila, že je na čase se přemístit, než se později pomalu zase vydám domů, abych zase pokračovala ve svých povinnostech pečovatelky.

Dozvěděla jsem se ještě, že u Sigyho rodičů to bylo vesměs stejné, ale tam odešla jeho matka a otec to nezvládal sám. Chápavě jsem přikývla, bylo na něm vidět, že je mu nepříjemné o tom mluvit. Byla jsem na tom stejně, ale přeci jen už jsem to brala tak nějak… Zkrátka už se stalo a já jsem to nemohla ovlivnit, i když jsem samozřejmě tenkrát měla vztek a byla jsem smutná. Tehdy jsem ještě žila ve světě ideálů a myslela si, že všechno krásné zůstane snad na věky - moji rodiče spolu, Borůvková smečka stále stejně, později i já s partnerem a mými dětmi… Nicméně to byla utopie.
Rozpovídala jsem se tedy na téma své rodiny. Sigy tipoval, že moje matka bude Haruhi. Naklonila jsem hlavu na stranu, to jméno jsem nikdy neslyšela, i když jméno mojí matky začínalo na stejné písmenko. Mírně jsem pak hlavou zavrtěla. “Hotaru,“ opravila jsem ho. Ale nasadil mi brouka do hlavy, protože jsem si nebyla vědoma toho, že by v naší smečce byl někdo toho jména, které zmínil. Nakonec jsem nad tím ale mávla tlapkou, nejspíš dotyčná vlčice byla ve smečce krátce v době, než jsem se tam vrátila, i když nic nevysvětlovalo, proč si myslel, že ta dotyčná byla Alfou. Rozhodla jsem se v tom už ale nevrtat.
Místo toho jsem se pustila do vyprávění o vlčatech, která se zatoulala na naše území. K tomu jsem dodala, že si nedovedu představit, jak může někdo svá vlčata opustit. Sigy sice poznamenal, že k tomu mají asi důvod, ale já bych teda asi žádný neakceptovala. Zkrátka jednou jsem rodič, mám odpovědnost za své děti, tak se o ně budu starat, dokud mě budou potřebovat. Výjimkou snad bylo, že se někdo ztratil, jako Coeden. Ale nechtěla jsem se se Sigym hádat, takže jsem to raději přešla mlčky. Všimla jsem si, že trošku změnil svůj výraz, až mě to poněkud zmátlo. Takže jsem obrátila list, ale zůstala jsem u tématu vlčat. “Ale jinak se v našem lese narodilo hodně vlčat. S některými jsem pomáhala jejich rodičům, ale ještě ne oficiálně jako pečovatelka,“ vysvětlila jsem. “Třeba Storm měl potomky dvakrát, i když pokaždé s jinou partnerkou. Jen je škoda, že vždycky tak rychle vyrostou a odejdou si po svých,“ řekla jsem a zahleděla se na okamžik do dáli. “Ale my jsme nebyli jiní, což? Nebo aspoň já. I když jsem byla tulačkou nedobrovolně. Naštěstí tenkrát jsem měla po boku Coedena, takže se to dalo snést,“ dodala jsem a mrkla po okolních vlcích, jestli nezahlédnu ještě někoho známého. Už jsem pomalu začala uvažovat o tom, že se přesunu někam jinam, jen jsem si nebyla jistá, zda bych měla jít sama, nebo se zkusit zeptat Sigyho, jestli by mi nechtěl dělat společnost.

Zrovna jsem začala uvažovat nad tím, že je čas konečně vylézt z vody, nebo se rozpustím. Sigy, jako by mi četl myšlenky, vylezl na souš jako první a začal se zuřivě oklepávat. Vylezla jsem z vody také a napodobila ho. Ale bylo to příjemné osvěžení, ne, že ne. A po dlouhé době taky někde jinde, než v Ovocné tůni. I když její krásné a průzračné vodě se nic nevyrovnalo. A pro zábavu nám na její hladině občas plavalo nějaké to ovoce.
Zajímala jsem se, odkud Sigy vlastně je. Dozvěděla jsem se tak, že je také potomkem Alfa páru, stejně jako já, ale to nebylo nic výjimečného, zde bylo smeček několik. Musela jsem však zapátrat v paměti, jestli jsem někdy zaslechla jméno jeho rodičů, ale nebylo mi povědomé ani jedno z nich. Stejně tak jako mi neříkal nic název jeho smečky. Proto jsem jen chápavě přikývla a usmála se. Jelikož se zmínil, že už to bylo dávno, nejspíš také jeho rodiče rozpustili smečku. Sice se mě na to neptal, ale chtěla jsem zjistit, jestli to měl podobně jako já. “Mluvíš v minulém čase, takže tvoji rodiče už Alfami nejsou, nebo dokonce už není ani smečka?“ Zeptala jsem se a olízla si čenich. Zachytila jsem několik pachů poblíž, zdálo se, že se tu začíná celkem objevovat nějaká ta populace. Dva pachy mi byly povědomé, protože měly ovocnou vůni. Brzy jsem nedaleko nás zahlédla Maeve ve společnosti Flynna. Usmála jsem se, ale nechtěla jsem jít za nimi. Maeve měla jinou společnost a já jsem za to byla ráda. Navíc to vypadalo, že si ti dva rozumí.
“Moji rodiče kdysi založili Borůvkovou smečku, kde jsme se já a moji sourozenci narodili. Ale když jsme dospěli, tak otec odešel neznámo kam. Matka nějakou dobu vedla smečku sama, ale nezvládala to a tak se rozhodla ji rozpustit. A tak jsem se stala nedobrovolně tulákem. Naštěstí jsem měla přítele, který se stal mým partnerem. Nějakou dobu jsme se toulali, ale nebyl to život pro mě a tak jsme se na nějaký čas přidali do Smrkové smečky. Ani nevím, jak dlouho jsme tam byli, než jsem potkala bratránka, Stormova syna, který mi řekl, že jeho otec s partnerkou obnovili Borůvkovou smečku. Samozřejmě jsem neváhala a vrátila se tam, kam patřím,“ rozpovídala jsem se, ale zase se včas zarazila. Nechtěla jsem, aby se Sigy nudil. I když možná ze slušnosti by se mohl tvářit, že ho to zajímá. Takže kdyby chtěl, mohla jsem pak pokračovat ještě v krátké story o tom, jak jsem přivedla na svět vlčata a jejich otec mě opustil, takže se historie opakovala.
Chápavě pak Sigy poznamenal, že musí být těžké dělat chůvu vlčatům, která nemají nikoho jiného, kdo by se o ně postaral. “Naštěstí v tom nejsem sama, Wizku je také pečovatelkou.“ Řekla jsem a znovu si uvědomila, že už nějakou dobu jsem ji ale neviděla doma. “Ovšem tahle vlčata jsou mnohem samostatnější a kurážnější, řekla bych. Myslím, že někdy minulou zimu se u nás objevila první. Nakonec byli tři. Taenaran byl velice šikovný a nadaný, zvědavý, přátelský. Škoda, že nás brzy beze slova opustil, protože jsem v něm viděla potenciál na věrného člena smečky, mohl být obráncem nebo lovcem. Pak tu je Tati, která u nás zůstala, a třetím byl vlček, kterého jsem skoro ani neznala. Nedokážu pochopit, jak někdo může opustit vlastní děti,“ řekla jsem zamračeně. Dávala jsem pozor, abych se příliš nerozohnila, i když Sigy by mi mohl rozumět, když sám byl otcem.

Pohlédla jsem na svého společníka, když mi řekl, jak to vidí v následujícím dni s počasím. Naklonila jsem hlavu na stranu. Pak mě trklo, že nejspíš to ví, protože ovládá příslušnou magii. No, vlastně to mohl i tipovat, ale zněl dost přesvědčivě, takže jsem se přeci jen přikláněla k té možnosti magie. Usmála jsem se a pohlédla pak pro změnu na oblohu. “Snad to tak bude. Nerada bych hned zase utíkala do úkrytu před deštěm. I když to nedávné větrno s hordami písku bylo poněkud podezřelé,“ řekla jsem, když jsem znovu sklonila hlavu a zadívala se zkoumavě do Sigyho očí.
Zajímala jsem se, kam se vypravil. Vzápětí jsem se dozvěděla, že tady na severu je smečka, kterou se vypravil hledat, protože podle všeho v ní žije jeho otec s rodinou. Chápavě jsem přikývla. Zdejší smečky jsem moc neznala, takže bych mu nemohla potvrdit, jestli tu taková je. Ale mohla jsem vlastně aspoň vyzjistit, kdo jsou jeho rodiče. Možná jsem jejich jména někdy zaslechla, možná jsme se někdy potkali. Marně jsem přemýšlela, jestli jsme se se Sigym potkali v mladším věku, ostatně se zdálo, že jsme zhruba stejně staří. “No, okolní smečky moc neznám,“ začala jsem neutrálně. “Ale můžu se zeptat, kdo jsou tvoji rodiče a odkud vlastně pocházíš?“ Pokračovala jsem. No, snad to nebude brát jako nějaký výslech, že se na něj budu pokoušet zjistit nějaké podrobné informace o jeho životě. Napadlo mě.
“Já jsem se vlastně nevypravila nikam. Byla jsem nějakou dobu ve společnosti Maeve, vlastně od té doby, co jsme se vrátili z lovu. A jelikož mladá slečna zatoužila poznávat okolí také sama, tak se naše cesty rozdělily. Tak jsem se vypravila tam, kam mě nohy ponesou. Už dávno jsem nebyla na průzkumu okolí Borůvkového lesa. Navíc si potřebuji trochu pročistit hlavu. Přeci jen ještě před Maeve jsem trávila nějaký čas s Elorou a i když mám vlčata ráda, jinak bych nemohla být pečovatelka, jeden si musí občas odfrknout, no ne?“ Odpověděla jsem na Sigyho otázku, kam jsem se vypravila já. Vzápětí jsem se zarazila a doufala, zda nejsem nějak moc užvaněná.

Ohledně toho, jak Sigy spal, jsem dostala neutrální odpověď, a tak jsem jen přikývla. Inu, asi to bylo trochu jiné na otevřeném prostranství, než kdyby byl ve smečkovém úkrytu.
Rozhodla jsem se tedy přidat k jeho relaxaci ve vodě, i když jsem se tedy nezdržovala čekáním na odpověď. Kdyby byla záporná, stejně bych do té vody vlezla, jen nejspíš o kus dál, abych ho nerušila pro případ, že by neměl náladu na společnost. Takže momentálně jsem tam nadšeně hupsla. Nevypadalo to však, že by Sigy měl náladu blbnout. Což jsem tedy usoudila podle toho, že mi neoplatil pocákání vodou. No, možná jsem to měla tušit, přeci jen jsme se zase tolik neznali na nějaké takové radovánky, ale… Měla jsem holt nějakou rozvernou náladu. Nakonec strávila jsem dost času ve společnosti vlčete, i když jsme neměly moc možností blbnout.
Tak jsem raději prohodila něco neutrálního - počasí. Nechtěla jsem se však téhle debatě věnovat kdoví jak dlouho. “Také doufám,“ reagovala jsem na jeho odpověď, že snad nám tohle teplo chvíli vydrží, protože teď to na koupání moc nebylo. Jelikož tedy nebyla moje výzva ke hře akceptována, uklidnila jsem se a v klidu si lehla kousek od Sigyho. “Vydal ses na průzkum okolí? Odpočinek od mládeže?“ Zeptala jsem se s úsměvem zvědavě, zda se rozhodl sám si odpočinout od svých potomků, nebo oni se rozutekli někam za dobrodružstvím a on toho jen využil. Jen jsem byla trochu překvapená, že tu nebyla s ním jeho partnerka. Ale rozhodně jsem se na to nechtěla ptát.

Nečekala jsem moc dlouho. Nebo možná ano, ale nevnímala jsem plynutí času. Jen jsem tak zírala na proud řeky a poslouchala její šum. Zakrátko jsem však uslyšela hlas. Otočila jsem se k Sigymu, který se právě probudil. Usmála jsem se a lehce mávla ocasem. “Ahoj, vyspal ses dobře? Nechtěla jsem tě rušit, když jsem tě tu tak zahlédla,“řekla jsem přátelsky.
Sledovala jsem ho, jak se pomalu zvedá a míří ke korytu řeky. Souhlasně jsem přikývla jeho poznámce o tom, že je krásný den ke koupání. O tom nebylo pochyb. Slunko poctivě hřálo a já dýchala s vyplazeným jazykem, aniž bych si to uvědomila. Sigy na nic nečekal, pomalu se došoural až k řece, do jejíž vody se zakrátko celý ponořil. Voda sice nebyla nijak extra průzračná, nicméně to přeci ničemu nevadilo. Především její tok byl mírný a klidný, takže jsme se nemuseli bát, že by nás odnesl proud. Zvedla jsem se a přišla blíž. Sigymu z vody koukala už jen hlava a vypadal, že si to vážně užívá. Inu, proč ne, pomyslela jsem si. “Smím se přidat?“ Zeptala jsem se sice ze slušnosti, ale na odpověď jsem nečekala. Na rozdíl od Sigyho jsem však do vody skočila, až se všude kolem mě rozstříkla, takže jistě ohodila i mého společníka. Když jsem se vynořila, zkontrolovala jsem ho pohledem, zda ho mnou vytvořená vlna nesmetla, nebo nemá vodu v očích, to bych vážně nerada. Každopádně jsem labužnicky zamlaskala. Už bylo vážně na čase si jen tak spokojeně hovět ve vodě. Na chvilku mě napadlo, že je škoda, že nejsem ryba, to bych pak byla její součástí věčně. “Konečně pěkné letní počasí,“ hlesla jsem a bouchla tlapkou o hladinu, až se voda znovu rozstříkla všude kolem nás. Doufala jsem, že nepůsobím až moc dětinsky, na druhou stranu jsem doufala, že Sigy nebude proti a trochu si ve vodě zaskotačíme. To by mohlo pomoci prolomit ledy. I když… Témat k probírání jsme měli spousty, od jeho příchodu do Borůvkové smečky spolu s rodinou až po ten můj návrh účasti jeho potomků na lovu vysoké…

//Východní Galvatar

O několik chvil později jsem se konečně ocitla na místě, které jsem nenavštívila vážně hodně dlouho. Pokud vůbec někdy. Zastavila jsem se u řeky a chvíli přemýšlela, jestli mi tohle místo povědomé. Vůbec nic se mi ale nevybavilo. Což byla celkem škoda. I když… Možná jsem měla vrozenou magii vody, ale asi jsem nemohla mít přehled o všech řekách, jezerech a tůních, které na území Gallirei byly.
Byl tady relativní klid, i když podle pachů aspoň tady jsem nebyla úplně sama. Vzápětí jsem zahlédla někoho povědomého. Musela jsem přijít blíž, abych se přesvědčila, ale vážně to byl Sigy. Usmála jsem se a zůstala stát dost daleko a snažila se ho neprobudit tím, že by cítil na sobě upřený pohled. Možná by to byla dobrá příležitost trochu se poznat, napadlo mě. Přeci jen byl se svou rodinou v našem lese už nějakou dobu a já o nich nevěděla skoro nic. A možná bychom mohli probrat možnosti výuky lovu mládeže, napadlo mě ještě. Posadila jsem se opodál a poslouchala zpěv ptáků v korunách stromů, které doplňovalo šplouchání vody.